Upuštění od dalšího jednání ohrožujícího zájem chráněný trestním zákonem samotným obviněným není dostačující pro splnění podmínek dobrovolného upuštění od přípravy podle § 7 odst. 3 písm. a) TrZ v situaci, hrozí-li nadále nebezpečí zákonu chráněnému zájmu z jednání mandatáře, jednajícího na základě mandátní smlouvy uzavřené s obviněným.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13.9.2005, č.j. 35 T 8/2004-589, byl obžalovaný Z.J. uznán vinným jednak přípravou k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 7 odst. 1 tr.zák. k § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr.zák. (ve znění účinném od 1.1.2002) a jednak trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 alinea druhá tr.zák. (ve znění účinném od 1.1.2002), kterých se měl dopustit tím, že v době od počátku roku 1999 nejméně do konce roku 2000 v Š. a jinde jako jediný jednatel s.r.o. O. E., se sídlem v Š., Gen. S. č. 15, zapsané do obchodního rejstříku Krajského obchodního soudu v Ostravě dne 4.2.1999, s cílem vylákat od některého z peněžních ústavů peněžní částku ve výši 33.000.000,- Kč, ač si byl vědom toho, že uvedená obchodní společnost nemá žádný majetek, ani možnost tento jiným způsobem legálně získat a on sám je rovněž bez prostředků a navíc zatížen vysokými finančními závazky vůči jiným subjektům v důsledku předchozího podnikání, po uzavření smlouvy ze dne 1.3.1999 o budoucí kupní smlouvě na nemovitosti, a to průmyslový objekt, další stavební objekty a jiné plochy v katastrálním území obce Č. V. od Ř. Š. , s.r.o., se sídlem Č. V., za částku 20.000.000,- Kč, si nechal vypracovat podnikatelský záměr ze dne 8.4.1999, dle kterého hodlal ve zmíněných prostorách provozovat prádelnu, čistírnu, stolárnu, služby pro motoristy a především spalovnu komunálního odpadu, i když si uvědomoval, že projekt je nereálný, když podstatnou část úvěru by použil na úhradu svých předchozích dluhů, a dále dne 26.4.1999 uzavřel za mandanta O. E., s.r.o., s mandatářem B.F.A. P.C., B. 1884/93, P. 4, mandátní smlouvu, dle které měl mandatář mandantovi zařídit financování podnikatelského záměru, a to nákupu uvedeného areálu, přičemž smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou a nebyla vypovězena, ač již od 29.7.1999 věděl, že zastupitelstvo obce Č. V. zřízení spalovny neschválilo, takže na základě shora uvedených smluv byla žádost o úvěr a podnikatelský záměr předložena v několika peněžních ústavech, a to v Českomoravské hypoteční bance, a.s., P. 4, B. 409/1, Hypovereinsbank, a.s., P. 1, Š. 27, Bank Austria, Creditanstalt, a.s., P. 1, R. 7, Volksbank, a.s., B., H. 5 a Erstenbank, Sparkassen, a.s., P. 1, V. n. 56, tak pro nesplnění dalších požadovaných podmínek a nedodání dalších potřebných dokladů k poskytnutí úvěru ve výši 33.000.000,- Kč, a tedy ke vzniku škody na úkor peněžních ústavů nedošlo, přičemž v uvedeném období ve snaze vytvořit zdání skutečně podnikající společnosti, zařadil do účetnictví s.r.o. O. E. v Š. fingované doklady, a to faktury, příjmové a výdajové pokladní doklady, smlouvu o zprostředkování a zápisy o inventurách hotovosti, ač ve skutečnosti žádné obchody nebyly realizovány a hotovost k dispozici nebyla, přičemž v roce 1999 předstíral nákup zboží za 2.545.958,- Kč od České stavební I.S., P.B. 82, K. a jeho prodej za 2.902.016,- Kč s.r.o. Koch – Aspring, B. 8, B. a v roce 2000 nákup zboží za 2.350.906,- Kč od MBG, s.r.o., K. 13, B. 1 a jeho prodej za 2.858.081,- Kč F., s.r.o., B. 22, P. 2 a též fingoval výdaje za zprostředkování v částce 143.350,- Kč S. B., s.r.o., P. 13, B. a za reklamní činnost v částce 75.112,80 Kč F., s.r.o., V. K. 13, B., což se promítlo do nepravdivých údajů uvedených za období 1999 a 2000 v daňových přiznáních, v rozvaze, výkazu zisků a ztrát, hlavní knize, pokladním deníku, knihách přijatých a vydaných faktur, přehledu aktiv a pasiv, účetním deníku, příloze k roční účetní uzávěrce, účtové osnově a dalších údajů a dokladů o hospodaření. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 250b odst. 4 tr.zák., za použití § 35 odst. 1 tr.zák., k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr.zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr.zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, a to na dobu sedmi roků. Tento rozsudek nenabyl právní moci, neboť byl napaden odvoláními jednak obžalovaného Z.J. a jednak státního zástupce. Pokud jde o opravný prostředek obžalovaného, ten byl v písemné podobě zpracován a odůvodněn jeho obhájcem JUDr. J.M. V samotném úvodu zmíněného opravného prostředku uvádí odvolatel, že své odvolání směřuje do výroku o vině trestným činem přípravy k úvěrovému podvodu podle § 7 odst. 1 tr.zák. k § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr.zák. a v důsledku toho i do výroku o trestu. V odůvodnění tohoto odvolání odvolatel konstatuje, že je nutno především poukázat na skutečnost, že obchodní společnost O. E., s.r.o., byla zapsána dne 4.2.1999 do obchodního rejstříku a měla základní kapitál ve výši 100.000,- Kč. V této souvislosti odkazuje na to, že v podnikatelském záměru, který byl zpracován ing. Š., nebylo tvrzeno nic jiného a tento záměr vycházel z finančních výhledů pro další podnikání společnosti O. E., s.r.o., v areálu dřívější firmy Ř. Š. V rámci finanční rozvahy v podnikatelském záměru bylo vycházeno z předpokladů ohledně podnikání firmy O. E., s.r.o., ve zmíněném areálu, na jehož zakoupení měl případně získaný úvěr sloužit. Obžalovaný poukazuje na to, že zmíněný podnikatelský záměr nebyl zpracován jím samotným, ale ekonomickým odborníkem ing. Š., který v tomto předmětu podnikání působí a navíc měl přehled o činnosti firmy Ř. Š., s.r.o., neboť v této firmě v předchozí době zpracovával účetnictví. Podle tohoto zpracovaného podnikatelského záměru vycházel předpoklad z hlediska příjmů a výdajů firmy O. E., s.r.o., při zprovoznění spalovny tak, že tato firma získá tržby, které mohou zajistit provoz tohoto areálu i při předpokládaném splácení předpokládaného úvěru. Tedy dle odvolatele, firma O. E., s.r.o., měla možnost legálně získat majetek a tvrzení soudu prvého stupně, že tomu tak nebylo, není podloženo žádnými důkazy. Podle obžalovaného navíc není podstatné, zda on jako fyzická osoba měl finanční prostředky či nikoliv, neboť úvěr měl být poskytnut obchodní společnosti O. E., s.r.o., kde byl jednatelem, a nikoliv jemu, jakožto fyzické osobě. Obžalovaný také argumentuje tím, že podklady, které byly předloženy jednotlivým peněžním ústavům k získání úvěru, nebyly ani nepravdivé ani zkreslující ani zamlčující. Konstatuje také, že jeho záměr, jakožto jednatele obchodní společnosti O. E., s.r.o., byl získat areál bývalé firmy Ř. Š. , s.r.o., na jeho zakoupení získat předmětný úvěr a nikoli z tohoto úvěru hradit dluhy jeho samotného, jakožto fyzické osoby. O správnosti tohoto závěru dle obžalovaného nepochybně svědčí i smlouva o budoucí kupní smlouvě z 1.3.1999. Obžalovaný také nesouhlasí s tím, jak soud prvého stupně hodnotí mandátní smlouvu uzavřenou mezi obchodní společností O. E., s.r.o., a B.F.A. P.C., zejména s ohledem na to, že tato smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou a nebyla vypovězena, ačkoli obžalovaný již od 29.7.1999 věděl, že zastupitelstvo obce Č. V. zřízení spalovny neschválilo. V této souvislosti poukazuje odvolatel na dikci článku I. bodu 1.2. této smlouvy, z něhož plyne, že mandatář, tedy P.C., měl dle požadavku mandanta, tzn. firmy O. E., s.r.o., vykonávat odbornou činnost pro finanční zabezpečení k předmětu smlouvy, tedy, aby mandant uzavřel úvěrovou, popř. leasingovou smlouvu na poskytnutí financí za účelem úhrady podnikatelského záměru, tedy nákup bývalého areálu služeb v Jeseníku. Vzhledem k tomu, podle obžalovaného, nemohl mandatář bez součinnosti obžalovaného uzavírat žádnou úvěrovou smlouvu, přičemž k tomuto aktu byl oprávněn pouze odvolatel. V této souvislosti poukazuje obžalovaný na to, že poté, co mu svědek C. dne 4.5.1999 předložil zamítavá stanoviska k získání úvěru od jednotlivých peněžních ústavů, již dále neusiloval o získání úvěru, a tím pádem bez jeho součinnosti nehrozilo, že by takto mohl samostatně učinit mandatář, tedy svědek C. V této souvislosti akcentuje obžalovaný i tu skutečnost, že pokud by chtěl dále usilovat o získání úvěru, nepochybně by mohl v zájmu prezentace lepší bonity obchodní společnosti O. E., s.r.o., kromě předloženého podnikatelského záměru předložit i uvedené fiktivní faktury, což však neučinil. Má tedy za to, že jeho jednáním nebyla naplněna skutková podstata přípravy k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 7 odst. 1 tr.zák. k § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr.zák. Pokud by snad dle obžalovaného bylo možno dovodit, že založením fiktivních faktur do účetnictví firmy O. E., s.r.o., byť tyto nakonec nebyly zahrnuty mezi podklady pro získání úvěru, si takto vytvářel podmínky, aby při sjednání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje, pak podle svého mínění obžalovaný nepochybně upustil, a to dobrovolně, od dalšího jednání směřujícího ke spáchání trestného činu, a tedy ve smyslu § 7 odst. 3 písm. a) tr.zák. trestnost přípravy k uvedenému trestnému činu zanikla. Podle obžalovaného je v této souvislosti rozhodné to, že již v květnu roku 1999 upustil od svého dalšího jednání a není již tím pádem rozhodující, zda dne 29.7.1999 zastupitelstvo obce Č. V. zřízení spalovny neschválilo. Pokud dále soud prvého stupně poukázal na výpověď svědka J., který měl uvést, že zjistil u pozdější správkyně konkursní podstaty Ř. Š. , s.r.o., že areál měl mít hodnotu asi 10 milionů korun, pak v té souvislosti poukazuje obžalovaný na to, že k tomu došlo až následujícího roku a nikoliv v prvé polovině roku 1999. Poukázal na výpověď likvidátora firmy Ř. Š. , s.r.o., JUDr. D., jakož i na předchozí znalecký posudek, přičemž z obou těchto důkazních prostředků podle obžalovaného plyne, že areál měl mít hodnotu mezi 50 až 60 miliony korun. Poukázal v této souvislosti i na tu část výpovědi svědka J., v níž tento potvrdil, že mu měl obžalovaný říci, že dluh, který v předchozí době měl, jakožto fyzická osoba, zaplatí, až bude mít výdělky z uvedeného areálu. Tím obžalovaný dokladuje, že tedy nehodlal případně získaný úvěr použít na úhradu svých dřívějších dluhů. Z hlediska dobrovolnosti upuštění od dalšího jednání poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp.zn. 2 To 143/2000, kde je dovozováno, že upuštění je dobrovolné za předpokladu, že se jedná o upuštění trvalé, konečné a jestliže je výsledkem svobodné volby pachatele, bez ohledu na motivaci tohoto rozhodnutí, včetně strachu z odhalení. Obžalovaný tedy poukazuje na to, že v době, kdy dobrovolně upustil od dalšího jednání, nebylo prováděno žádné šetření orgánů činných v trestním řízení a nevyvstala rovněž ani žádná překážka, na základě které by od dalšího jednání upustil. Pokud jde o trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 alinea druhá tr.zák., pak v tomto směru odvolatel nemá výhrady vůči závěrům soudu prvého stupně. Navrhl tedy, aby odvolací soud jeho odvolání vyhověl, v napadeném rozsudku zrušil výrok o vině i trestu, vypustil tu část skutku, která se týká přípravy trestného činu úvěrového podvodu a v důsledku toho i právní kvalifikaci podle § 7 odst. 1 tr.zák. k § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr.zák. a za trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění mu podle § 125 odst. 1 alinea druhá tr.zák. uložil mírný výchovný trest odnětí svobody. V rámci tohoto opravného prostředku se pak obžalovaný vyjádřil i k odvolání státního zástupce. Uvedl, že argumentace uvedená v odvolání státního zástupce neobstojí, neboť je nutno při stanovení druhu trestu a jeho výměry použít i ustanovení § 31 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.zák., tedy u přípravy k trestnému činu přihlédnout též k tomu, do jaké míry se jednání pachatele k dokonání trestného činu přiblížilo, jakož i k okolnostem a důvodům, pro které k jeho dokonání nedošlo. Podle odvolatele nelze také přehlédnout, že od uvedeného protiprávního jednání uplynula již delší doba a on po celou tuto dobu žil řádným životem, nedopustil se žádného dalšího protiprávního jednání a rovněž, že také při objasňování trestné činnosti napomáhal orgánům činným v trestním řízení. Má za to, že z hlediska individuální i generální prevence uložený podmíněný trest odnětí svobody s dlouhou zkušební dobou a současně uloženým trestem zákazu činnosti je zcela přiměřený a odpovídající všem shora uvedeným hlediskům. Odvolání státního zástupce tedy považuje za nedůvodné a navrhl, aby bylo zamítnuto. V rámci veřejné zasedání konaného před odvolacím soudem přednesl obhájce obžalovaného výše zmíněné odvolání včetně vyjádření k odvolání státního zástupce v jeho podstatných rysech a nad jeho rámec ničeho nedodal. Pokud jde o opravný prostředek státního zástupce, pak v jeho písemné podobě uvádí odvolatel, že odvolání je podáváno v neprospěch obžalovaného, a to do výroku o trestu. Odvolatel souhlasí s rozsudkem nalézacího soudu ve výroku o vině včetně užití § 88 odst. 1 tr.zák. a rovněž tak s uložením trestu zákazu činnosti. Podle odvolatele však nelze souhlasit s uložením podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, a to navíc na samé dolní hranici zákonné trestní sazby. Odvolatel argumentuje tím, že pokud soud prvého stupně při úvahách o trestu uvádí, že bylo přihlédnuto ke konkrétnímu stupni nebezpečnosti činu pro společnost, možnosti nápravy pachatele i k jeho poměrům, pak tyto skutečnosti byly dle odvolatele fakticky zohledněny již použitím výše citovaného ustanovení § 88 odst. 1 tr.zák. Za této situace je pak uložení trestu odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné trestní sazby v přímém rozporu s ustanovením § 23 odst. 1 tr.zák. a § 31 odst. 1 tr.zák. Takto uložený trest odnětí svobody, jehož výkon byl navíc ještě podmíněně odložen, je dle státního zástupce v rozporu s účelem trestu i se zásadami generální a individuální prevence. Státní zástupce tedy navrhl, aby Vrchní soud v Olomouci tomuto odvolání vyhověl, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr.ř. zrušil ve výroku o trestu a aby za podmínek § 259 odst. 3 tr.ř. rozhodl sám a uložil obžalovanému Z.J. jednak nepodmíněný trest odnětí svobody v jedné čtvrtině až jedné třetině zákonné trestní sazby se zařazením do věznice s ostrahou a jednak trest zákazu činnosti shodně s napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě. Státní zástupce vrchního státního zastupitelství v rámci veřejného zasedání konaného před odvolacím soudem přednesl zmíněný opravný prostředek shodně s jeho písemným vyhotovením a v rámci svého závěrečného návrhu navrhl, aby vrchní soud po zrušení výroku o trestu z napadeného rozsudku uložil obžalovanému J. buď nepodmíněný trest ve výměře navrhované v písemně podaném opravném prostředku, a nebo alternativně, aby jmenovanému uložil trest odnětí svobody na spodní hranici, podmíněně odložený na maximální možnou zkušební dobu s tím, aby nad obžalovaným byl zároveň vysloven dohled. Vrchní soud v Olomouci, jakožto soud odvolací, především konstatuje, že oba shora naznačené opravné prostředky byly podány osobami k jejich podání oprávněnými (§ 246 odst. 1 písm. a/, b/ tr.ř.). Při podání obou opravných prostředků byla respektována lhůta naznačená v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř. Rovněž tak lze po přezkoumání obsahu obou opravných prostředků konstatovat, že tyto splňují náležitosti obsahu odvolání ve smyslu § 249 odst. 1, odst. 2 tr.ř. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Především z opravného prostředku státního zástupce je zřejmé, že je podáván v neprospěch obžalovaného a je z něj možno též zjistit, do jakých výroků napadeného rozsudku je zaměřen. Odvolací soud tedy z podnětu zmíněných opravných prostředků přezkoumal podle hledisek vyjádřených v ustanovení § 254 odst. 1, odst. 3 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozsudku, proti nimž byla podána odvolání, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly žádným z podaných opravných prostředků vytýkány, přihlížel toliko, pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo odvolání podáno. Nicméně, s ohledem na to, co již bylo výše konstatováno stran obsahu podaných opravných prostředků, zejména, pokud jde o opravný prostředek obžalovaného, který je prioritně zaměřen do výroku o vině, nebyla přezkumná činnost odvolacího soudu ve smyslu § 254 odst. 3 tr.ř. fakticky nikterak omezena, neboť podle zmiňovaného zákonného ustanovení, je-li podáno odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání. Po přezkoumání napadeného rozsudku, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, především musí odvolací soud konstatovat, že řízení ani rozsudek samotný netrpí žádnými závažnými procesními vadami, tedy takovými, které by odůvodňovaly postup ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. V řízení proti obžalovanému J. byla dodržena všechna stěžejní ustanovení trestního řádu, zejména ta, která mají zabezpečit právo obžalovaného na obhajobu, ustanovení týkající se zahájení trestního stíhání (v rámci právní úpravy platné a účinné v době, kdy bylo trestní stíhání zahájeno) a seznámení se spisem. Obžaloba byla podána pro skutky, které jsou předmětem usnesení o zahájení trestního stíhání a byla tedy zachována i totožnost skutku. Důkazy, které byly v tomto řízení provedeny, byly realizovány až po zahájení trestního stíhání a jedná se tedy z tohoto úhlu pohledu o důkazy procesně relevantní. Nelze rovněž pominout, že obžalovaný měl od samého počátku trestního řízení obhájce, a tudíž nedošlo ke zkrácení jeho práv na obhajobu a ani v tomto smyslu nelze činnosti soudu prvého stupně ničeho vytknout. Stejně tak má odvolací soud po přezkoumání napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo, za to, že soudu prvního stupně nelze vytknout porušení podmínek ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř. O tom, že soud prvého stupně provedl dost důkazů a v takové kvalitě, aby na jejich základě mohl ustálit skutkový děj, o němž nejsou důvodné pochybnosti, svědčí koneckonců i fakt, že žádný z odvolatelů nenavrhoval, aby dokazování bylo v jakémkoliv směru doplněno. Ani odvolací soud necítil potřebu z vlastní iniciativy jakkoli doplňovat dokazování. Jak se podává z odůvodnění opravného prostředku obžalovaného, tento je prioritně zaměřen do výroku o vině, když stěžejní námitkou obžalovaného je to, že podle jeho názoru soud prvého stupně fakticky nesprávně vyhodnotil důkazy a na základě takto nesprávného vyhodnocení důkazů jej pak v rozporu se zákonem uznal vinným ze spáchání přípravy k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 7 odst. 1 tr.zák. k § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr.zák. V této souvislosti musí ovšem odvolací soud v obecné rovině uvést, že v postupu orgánů činných v trestním řízení, který je naznačen v ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř., je vyjádřena jedna ze základních zásad českého trestního řízení, konkrétně zásada volného hodnocení důkazů. Podle této zásady orgány činné v trestním řízení, soud nevyjímaje, hodnotí provedené důkazy výhradně podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a vycházejícího z dokonalé znalosti projednávaného případu a veškeré důkazní materie k němu se vztahující. Navíc je nutno poukázat na skutečnost, že ustálená soudní praxe i konstantní judikatura stojí na stanovisku, že dokonce ani za situace, pokud není skutečný stav věci správně zjištěn, a odvolací soud má za to, že tomu je tak proto, že nalézací soud nevyhodnotil správně důkazy ve věci provedené, může odvolací soud toliko upozornit soud prvého stupně, ve kterých směrech má být řízení doplněno, nebo čím je třeba se znovu zabývat, zásadně však nesmí k samotnému způsobu hodnocení důkazů nalézacím soudem udělovat tomuto soudu jakékoliv závazné pokyny. Stejně tak je nutno zdůraznit, že ve stávající trestněprávní teorii i praxi platí nepřekročitelná zásada, že pokud soud prvého stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř., tzn. že provedené důkazy hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná skutková zjištění, nemůže odvolací soud napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným, v úvahu připadajícím výsledkem. Navíc je nutno zdůraznit, že zákonodárce novelou zákona o trestním řízení soudním (trestní řád) zákonem č. 265/2001 Sb. poměrně výrazným způsobem omezil možnost odvolacího soudu zasahovat do hodnocení důkazů soudem prvého stupně, když v ustanovení § 263 odst. 7 tr.ř. deklaroval, že odvolací soud je vázán hodnocením důkazů soudem prvého stupně, s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud ve veřejném zasedání znovu provedl. Koneckonců i aktuální judikatura Ústavního soudu stojí na stanovisku, že zasahovat do hodnocení důkazů soudem prvého stupně lze pouze tehdy, pokud je takovéto hodnocení v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Lze tedy říci, že odvolací soud může, pokud se týče hodnotící činnosti soudu prvého stupně, přezkoumávat a následně případně i vytýkat soudu prvého stupně vady, spočívající toliko v tom, pokud soud prvého stupně eventuelně provede některý důkaz, který posléze nehodnotí, nebo pokud naopak neprovede některý z hodnocených důkazů, popř. pokud je hodnocení provedených důkazů soudem prvého stupně v extrémním rozporu s obsahem těchto důkazů. Budou-li výše uvedené teoretické premisy vztaženy na trestní věc obžalovaného Z.J., potom odvolací soud musí konstatovat, že podle jeho přesvědčení nalézací soud mantinely ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř. respektoval. Byť je hodnotící pasáž napadeného rozsudku na str. 11 – 13 poněkud kusá, přesto je dle názoru odvolacího soudu ze zmíněné hodnotící pasáže zcela zřejmé, které skutečnosti vzal nalézací soud za prokázané, o které důkazy svůj závěr o vině obžalovaného J. žalovanou trestnou činností opřel, kterým výpovědím uvěřil a kterým naopak ne. Je tedy možno konstatovat, že odůvodnění napadeného rozsudku, zejména jeho hodnotící část, splňuje kritéria ustanovení § 125 odst. 1 tr.ř. Vzhledem k tomu, že hodnocení důkazů nalézacím soudem má odvolací soud za logické, správné a přesvědčivé a odpovídající obsahu provedených důkazů, je možné do značné míry odkázat na příslušné pasáže odůvodnění napadeného rozsudku. Navíc je nutno konstatovat, že odvolání obžalovaného, zejména ty námitky, které obžalovaný vznáší proti postupu soudu, pokud jej ten uzná vinným ze spáchání trestného činu podle § 7 odst. 1 tr.zák. k § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr.zák., jsou fakticky opakováním obhajoby obžalovaného z průběhu celého trestního řízení a s těmito námitkami se v převážné míře vypořádal již nalézací soud. Nicméně v reakci na opravný prostředek obžalovaného je nutno ze strany odvolacího soudu uvést následující. Podle názoru odvolacího soudu je především nutno při hodnocení toho, zda obžalovaný svým jednáním tak, jak jej popsáno ve výrokové části rozsudku, naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přípravy k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 7 odst. 1 tr.zák. k § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b tr.zák., vycházet ze dvou základních kritérií. Prvním je zcela zjevně prokázaná špatná finanční situace jak obchodní společnosti O. E., s.r.o., tak i samotného obžalovaného, jakožto jediného jednatele této společnosti a osoby, která tuto společnost založila, fakticky ovládala a zcela nepochybně ji jako jediná řídila. Pokud jde o tuto špatnou finanční situaci, ta vyplývá z celého spisového materiálu. Příkladmo je možno poukázat na výpovědi samotného obžalovaného, který, jak v přípravném řízení, tak zejména u hlavního líčení připustil, že základní jmění ve výši 100.000,- Kč sice bylo na účet společnosti O. E., s.r.o., vloženo při jejím zápisu do obchodního rejstříku, nicméně v průběhu asi jednoho roku byla celá tato částka vybrána a použita na úhradu jiných závazků obžalovaného. S ohledem na to, že firma O. E., s.r.o., byla fakticky firmou, která nevyvíjela naprosto žádnou činnost, a tudíž jí ani z její činnosti nemohly vzniknout žádné závazky, je zcela zjevné, že tím závazkem či těmi závazky, na jejichž saturaci byla použita ona částka 100.000,- Kč, musely být dluhy samotného obžalovaného z jeho předchozího podnikání. O tom, že tyto dluhy zcela zjevně existovaly, svědčí krom výpovědi samotného obžalovaného i celá řada dalších důkazů. V této souvislosti lze poukázat na výpověď svědka J., směnku na částku 10.000.000,- Kč, která byla vystavena obžalovaným ve prospěch jmenovaného svědka, resp. obchodní společnosti, kterou tento svědek zastupoval, dále pak rozhodnutí Okresního soudu v Š. z 29.4.1998, jímž byl vůči obžalovanému, jakožto povinnému ve prospěch oprávněného, kterým byla Z. l. s., s.r.o., nařízen výkon rozhodnutí, přičemž se jednalo o částku přesahující 2.300.000,- Kč (viz č.l. 49). V této souvislosti je tedy zjevné, že nemohou v žádném případě obstát námitky obžalovaného uvedené v opravném prostředku stran toho, že firma O. E., s.r.o., měla majetek, even., že mohla majetek legálně získat. Oním druhým kritériem, které bylo nutno důsledně zkoumat, je pak otázka nesprávnosti, irelevantnosti podkladů, sloužících k získání úvěru, které předkládal obžalovaný, resp. svědek C., jakožto mandatář jednotlivým bankovním domům. Podle názoru odvolacího soudu je nepravdivost údajů, které měly sloužit k získání úvěru, zcela zjevná již z pouhé konfrontace mezi částkou předpokládaného úvěru, tedy 33.000.000,- Kč a hodnotou areálu bývalé obchodní společnosti Ř. Š. , s.r.o., na jehož nákup měl onen úvěr sloužit. Zatímco, jak již bylo výše uvedeno, obžalovaný žádal o poskytnutí úvěru ve výši 33.000.000,- Kč, hodnota tohoto areálu byla zcela zjevně výrazně nižší. V této souvislosti se odvolací soud nemohl v žádném případě ztotožnit s tvrzeními obžalovaného, ventilovanými v opravném prostředku stran toho, že z jakéhosi blíže nespecifikovaného znaleckého posudku a z výpovědi tehdejšího konkursního správce obchodní společnosti Ř. Š. , s.r.o., JUDr. D. vyplývalo, že hodnota tohoto areálu byla naopak vyšší, konkrétně v rozmezí 50 – 60 milionů korun. Především žádný takový znalecký posudek se v průběhu celého trestního řízení neobjevil. Nicméně možná mohl existovat, neboť o něm skutečně, ale v poněkud jiných souvislostech, vypovídá i svědek JUDr. D. Nicméně sám tento svědek výslovně uvedl, že podle jeho mínění bylo možno areál bývalé obchodní společnosti Ř. Š. , s.r.o., v obci Č. V. prodat maximálně za částku 25.000.000,- Kč. Této sumě pak v podstatě i odpovídá sjednaná kupní cena ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě uzavřené mezi obchodní společností O. E., s.r.o., zastoupené obžalovaným, jakožto budoucím kupujícím a obchodní společností Ř. Š. , s.r.o., v likvidaci, zastoupenou likvidátorem JUDr. D., jakožto budoucím prodávajícím. V této smlouvě byla hodnota celého areálu vyčíslena na 20.000.000,- Kč, tedy částku řádově o více než 1/3 nižší, než jaká byla suma požadovaného úvěru. Zcela jednoznačně pak dle názoru odvolacího soudu vypovídá o skutečné hodnotě zmiňovaného areálu obsah písemnosti zažurnalizované na č.l. 52. Jedná se o dopis, který byl dle svého obsahu zaslán dne 27.2.2001 obžalovaným tehdejší správkyni konkursní podstaty úpadce Ř. Š. , s.r.o., v likvidaci, Mgr. K. Z obsahu tohoto dopisu, který je nazván „Nabídka na odkup movitých a nemovitých věcí Ř. Š., s.r.o.“, vyplývá, že obžalovaný nabídl Mgr. K., že odkoupí jak nemovitý, tak movitý majetek obchodní společnosti Ř. Š. , s.r.o., v likvidaci, a to za částku 10.000.000,- Kč (nemovitosti) a 1,7 milionu Kč (movitý majetek). Je tedy zcela zjevné, že sám obžalovaný si byl velmi dobře vědom toho, že hodnota celého areálu v žádném případě nedosahuje oné požadované částky 33.000.000,- Kč. Pokud v této souvislosti argumentoval obžalovaný tím, že tento dopis je datován až únorem roku 2001, když on se své trestné činnosti měl dopouštět v průběhu roku 1999, potom tato námitka rozhodně obstát nemůže. Je totiž zcela iluzorní se domnívat, že by hodnota areálu, ať již nemovitostí či movitých věcí, poklesla v průběhu cca jednoho a půl roku o částku 40 – 50 milionů Kč (vztaženo k částce 50 – 60 milionů Kč, o které, jakožto o hodnotě areálu hovořil v opravném prostředku sám obžalovaný). Koneckonců i svědek J. opakovaně ve svých výpovědích hovoří o tom, že pokud se on, jakožto zástupce společnosti, která získala pohledávku za obžalovaným z jeho předchozího podnikání, zajímal o hodnotu onoho areálu, tak rovněž zjistil, že prodejní cena zmíněného areálu se pohybovala kolem hranice 10.000.000,- Kč. Navíc je nutno poukázat na další pasáže z výpovědí svědka J., které obžalovaný ze zcela pochopitelných důvodů v opravném prostředku zcela vytěsňuje. Těmito pasážemi má odvolací soud na mysli shodné tvrzení jmenovaného svědka z přípravného řízení i u hlavního líčení, kdy svědek uvedl, že mu při jeho jednáních s obžalovaným stran toho, jak hodlá obžalovaný hradit dluhy či dluh, který fakticky měl vůči obchodní společnosti, kterou svědek J. zastupoval, obžalovaný sdělil, že má známého správce konkursní podstaty, který mu umožní odkup areálu v obci Č. V. (zcela zjevně se jedná o areál obchodní společnosti Ř. Š., s.r.o., v likvidaci) s tím, že na tento objekt bude získán úvěr v částce převyšující 30.000.000,- Kč, ale objekt lze koupit levněji a zbytek úvěru bude použit na úhradu dalších dluhů obžalovaného. Přehlédnout pak nebylo možno ani snahu obžalovaného fingovanými fakturami, které zařadil do účetnictví společnosti O. E. s.r.o. zlepšit kredit této společnosti a vytvořit zdání, že jde o etablovanou firmu, která úspěšně podniká. Je zřejmé, že při případném konkrétním jednání o úvěru by i tyto fingované faktury sehrály svoji roli při rozhodování bankovního ústavu stran poskytnutí či neposkytnutí úvěru. Podle názoru odvolacího soudu pak tyto důkazy ve svém komplexu zcela jednoznačně poskytují podklad pro závěr, že obžalovaný uváděl nepravdivé skutečnosti ve své žádosti či žádostech o poskytnutí úvěru, zejména, pokud jde o skutečnou hodnotu areálu, který hodlal zakoupit, a tím pádem pochopitelně i pokud jde o schopnost obžalovaného onen úvěr z provozu případně zakoupeného areálu hradit. Pokud obžalovaný argumentoval oním podnikatelským záměrem a zejména tím, že jej nezpracovával on, ale ekonomický odborník ing. Š., potom je nutno i tuto námitku odmítnout, a to prostým poukazem na výpověď jmenovaného svědka. Tento totiž uvedl, že podnikatelský záměr sice zpracoval, nicméně vycházel při jeho zpracování výlučně z údajů a podkladů, které mu poskytl obžalovaný, aniž by pravdivost či správnost těchto údajů jakkoli verifikoval. Pokud jde o hodnotu onoho reálu, pak v tomto podnikatelském záměru se bez jakýchkoliv bližších upřesnění a odkazů objevuje další částka, v podstatě již třetí, a to částka 43.000.000,- Kč. Jak již bylo výše odůvodněno, i tato částka je zcela zjevně v rozporu se skutečnou hodnotou souboru oněch nemovitostí. Pokud dále obžalovaný namítal, že tím, že neposkytl svědku C., jakožto zástupci společnosti B.F.A. Praha potřebnou součinnost v duchu mandátní smlouvy (viz. č.l. 42-43) a tím pádem, že tedy fakticky dobrovolně upustil od přípravy trestného činu ve smyslu § 7 odst. 3 písm. a) tr.zák., pak s touto argumentací se odvolací soud ztotožnit nemohl. Pokud obžalovaný argumentuje dikcí článku I./1.1. a I./1.2., potom výklad, který je dle názoru odvolacího soudu adekvátní, je jiný. Z těchto ustanovení totiž vyplývá, že mandatář, tedy společnost B.F.A. P., zastoupená svědkem C., se zavázala pro mandanta, tedy pro firmu O. E., s.r.o., zastoupenou obžalovaným, zařídit za úplatu obchodní záležitosti týkající se řešení financování podnikatelského záměru, konkrétně nákupu bývalého areálu služeb v Jeseníku ve výši cca 33.000.000,- Kč s tím, že mandatář, tedy společnost B.F.A. bude podle požadavku mandanta vykonávat pro něj odbornou činnost v oblasti finančního a ekonomického poradenství pro finanční zabezpečení předmětu smlouvy dle bodu 1.1. tak, aby mandant uzavřel úvěrovou, popř. leasingovou smlouvu na poskytnutí financí za účelem úhrady svého podnikatelského záměru dle bodu 1.1. zmíněné smlouvy. V žádném z dalších ustanovení této smlouvy se nehovoří o jiné formě součinnosti, kterou by měl obžalovaný, jakožto mandant, společnosti B.F.A. Praha, jakožto mandatáři, poskytovat. Je tedy zcela zjevné, že jedinou formou součinnosti, kterou měl obžalovaný v duchu smlouvy poskytnout, bylo to, že poté, co mandatář v duchu smlouvy a za úplatu zařídí poskytnutí úvěru, obžalovaný, jakožto zástupce společnosti O. E., s.r.o., pro niž byl tento úvěr získáván, úvěrovou, popř. leasingovou smlouvu podepíše. S ohledem na to, že z článku IV./4.2. a IV./4.3. vyplývá, že platnost smlouvy mohla být kdykoliv ukončena, ovšem pouze dohodou smluvních stran a že zmíněná smlouva byla uzavřena od 26.4.1999 na dobu neurčitou a s ohledem na to, že ze spisu a ani z výpovědí obou aktérů této smlouvy, tedy svědka C. a obžalovaného nevyplývá, že by tato smlouva byla kdykoli vypovězena, je pak dle názoru soudu odvolacího zcela zjevné, že obžalovaný zaujal fakticky lhostejný postoj k tomu, zda bude z této smlouvy i po onom datu 29.7.1999, kdy bezpečně věděl, že zastupitelstvo obce Č. V. se zřízením spalovny nesouhlasí, i nadále plněno. Je totiž velmi dobře možno si představit situaci, že i po onom datu 29.7.1999 bude svědek C. vyvíjet další činnost směřující k zajištění úvěru (když koneckonců jej k této činnosti zavazovala ona uzavřená smlouva) aniž by přitom měl obžalovaný poskytovat jakoukoliv aktivní součinnost svým aktivním jednáním. V této souvislosti musí odvolací soud znovu zdůraznit, že z oné smlouvy vyplývá, že jediná forma součinnosti, která byla po obžalovaném požadována, bylo fakticky to, aby podepsal dohodnutou a připravenou úvěrovou, popř. leasingovou smlouvu. Opačná situace by pochopitelně nastala, pokud by ve smlouvě byla zakotvena nějaká jiná forma součinnosti, ve smyslu jakéhokoliv jiného aktivního jednání, při jehož neplnění či nedodržení by pak smlouva buď automaticky zanikla nebo by toto nesplnění dohodnutých smluvních podmínek znamenalo, že mandatář přestane svoji činnost vykonávat. Nicméně žádné takové ustanovení smlouva neobsahuje. V této souvislosti je pak nutno poukázat na to, že obžalovaný, byť uvádí, že fakticky přestal o získání úvěru usilovat, když zjistil, že obec Č. V. nesouhlasí se zřízením spalovny v objektu bývalého areálu firmy Ř. Š. , s.r.o., v likvidaci, neučinil žádné aktivní kroky, které by směřovaly k ukončení platnosti oné mandátní smlouvy. Tato smlouva z hlediska čistě formálně právního je totiž platná a účinná dodnes. Žádná ze smluvních stran ji totiž nevypověděla. Jak již bylo výše uvedeno, obžalovaný neučinil žádný aktivní krok, kterým by zmíněnou smlouvu vypověděl, byl k možnému následku, který mohl z této smlouvy vzniknout, zcela lhostejný, a tím pádem, podle názoru soudu, nemohl naplnit podmínky dobrovolného upuštění od přípravy tak, jak tyto specifikuje ustanovení § 7 odst. 3 písm. a) tr.zák., zejména proto, že jednáním obžalovaného nebylo odstraněno nebezpečí, které z této smlouvy vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy. Proto tedy nebylo možno akceptovat ani námitku obžalovaného stran toho, že dobrovolně upustil od přípravy trestného činu. Pokud jde o právní kvalifikaci jednání obžalovaného, pak zde neshledal soud odvolací žádného pochybení. Soud prvého stupně podřadil správně zjištěný skutkový děj pod adekvátní ustanovení zvláštní části trestního zákona. Soud odvolací se, byť s jistými výhradami, ale přesto, ztotožnil i s postupem soudu prvého stupně, který za použití ustanovení § 88 odst. 1 tr.zák. kvalifikoval jednání obžalovaného podle mírnějšího zákonného ustanovení, konkrétně podle ustanovení § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr.zák., a nikoliv podle ustanovení § 250b odst. 1, odst. 5 tr.zák., jak by mělo být formálně kvalifikováno s ohledem na výši hrozící škody. Je tedy možno uzavřít tuto pasáž rozhodnutí odvolacího soudu konstatováním, že soud odvolací se neztotožnil se žádnou z námitek obžalovaného a naopak má za relevantní výrok o vině v napadeném rozsudku i právní kvalifikaci. Bylo tedy nutno odvolání obžalovaného jako nedůvodné podle § 256 tr.ř. zamítnout. Naopak pochybení nalézacího soudu bylo shledáno ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Podle názoru soudu odvolacího jsou relevantní námitky, které se objevily v odůvodnění opravného prostředku státního zástupce, když i odvolací soud se ztotožnil s názorem, že soud prvého stupně přecenil okolnosti polehčující na straně obžalovaného a rovněž tak souhlasí s námitkou odvolatele v tom smyslu, že trest ve výměře dvou roků podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání pěti roků, tedy uložený prakticky na samé spodní hranici zákonem stanovené trestní sazby, je v rozporu jak s účelem individuální, tak i generální prevence. V této souvislosti je nutno poukázat na skutečnost, že obžalovaný se dopustil dvou trestných činů, což je obecná přitěžující okolnost, dále pak na jistou sofistikovanost jeho trestné činnosti a koneckonců i na to, že obžalovaný se ke své trestné činnosti nedoznal a jeho přístup k trestnímu řízení, tak, jak byl tento prokázán v průběhu celého trestního řízení, rozhodně nesvědčí o tom, že by si nějak výrazně uvědomoval nesprávnost svého jednání, či že by svého jednání účinně litoval. Všechny tyto důvody podle názoru soudu odvolacího rozhodně měl soud prvého stupně důrazněji hodnotit a při jejich objektivním hodnocení by pak nemohl být uložen tak mírný trest, jaký uložen byl. V této souvislosti konstatuje odvolací soud, že tuto věc chápe do jisté míry jako věc hraniční, kdy velmi odpovědně zvažoval, zda je ještě možno na obžalovaného působit trestem nespojeným s přímým výkonem trestu odnětí svobody, a nebo zda již je nutné uložit obžalovanému nepodmíněný trest odnětí svobody. Pokud nakonec se odvolací soud přiklonil k první variantě, tedy k trestu odnětí svobody nespojenému s přímým výkonem, byl tomu veden následujícími důvody. Především zohlednil faktor věku obžalovaného, kdy obžalovaný je osobou starší a není příliš vhodné, aby byl umístěn do výkonu trestu odnětí svobody. Nicméně nutno zdůraznit, že tento faktor nebyl faktorem prioritním. Důvody, které nakonec vedly soud odvolací k neuložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba hledat zejména v tom, že obžalovaný jak před spácháním trestného činu, tak v době po jeho spáchání, až do dne rozhodnutí odvolacího soudu vedl řádný život, nejenže se nedopustil žádného dalšího trestného činu, ale z příslušných zpráv vyplývá, že respektoval i jiné normy této společnosti (kupř. normy přestupkového zákona). Rovněž tak bylo nutno zohlednit fakt, že obžalovaný se dopustil fakticky nejnižšího vývojového stádia trestné činnosti, pokud jde o onen nejzávažnější trestný čin, a tedy v této souvislosti bylo nutno přihlédnout i ke skutečnosti, že škoda, která hrozila z jeho jednání, hrozila skutečně velmi vzdáleně. Tyto důvody tedy vedly soud odvolací k tomu, že se rozhodl dát obžalovanému ještě šanci, a proto po zrušení výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu ve smyslu § 258 odst. 1 písm. e) tr.ř. sám rozhodl tak, že uložil obžalovanému trest odnětí svobody sice přísnější, konkrétně ve výměře tří roků, nicméně ještě s podmíněným odkladem na maximální možnou zkušební dobu, tedy na dobu pěti roků. S ohledem zejména na již výše zmíněný přístup obžalovaného k projednávání jeho trestné činnosti dospěl pak odvolací soud k závěru, že je nutné, aby si společnost nad obžalovaným zachovala po delší dobu jistou vyšší míru kontroly, a proto rozhodl o tom, že nad obžalovaným se vyslovuje dohled. Pokud jde o uložený trest zákazu činnosti, pak s tím se soud odvolací zcela ztotožnil, a to jak co se týče předmětu zakázané činnosti, tak co se týče délky uloženého trestu. V samotném závěru pak soud odvolací pouze konstatuje, že s ohledem na to, že v opravném prostředku obžalovaný výslovně uvedl, že se ztotožňuje se závěrem soudu prvého stupně, týkajícím se toho, že byl uznán vinným ze spáchání trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 alinea druhá tr.zák., ve znění účinném od 1.1.2002, nebyla tato část napadeného rozsudku předmětem přezkumné povinnosti odvolacího soudu.