Provedení vyšetřovacího pokusu není, a to ani tehdy, provádí-li se v řízení před soudem, podmíněno přítomností obviněného. Neúčast obviněného na tomto úkonu, byť zapříčiněná pochybením orgánů činných v trestním řízení, nezpůsobuje procesní neúčinnost tohoto důkazu a nezakládá povinnost opakovat tento procesní úkon za přítomnosti obviněného.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20.1.2006, č.j. 52 T 8/2005-564, byl obžalovaný M.G. uznán vinným trestným činem vraždy dle § 219 odst. 1 tr.zák. ve stádiu pokusu dle § 8 odst. 1 tr.zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 20.5.2005 kolem 03.40 hod., ovlivněn alkoholem, v B. na Š. třídě č. 24, se uvnitř klubu F. dostal nejdříve do slovní rozepře, která přešla ve vzájemné fyzické napadání s T.G., jenž byl rovněž pod vlivem alkoholu; po skončení incidentu vyšel obžalovaný na chodbu před klub, zde chvíli společně se svojí přítelkyní L. G. čekal, a když poté z klubu vyšel poškozený T.G., opět zde došlo mezi nimi ke konfliktu vyvolaném úderem ruky poškozeného do obličeje obžalovaného, načež tento vytáhl kuchyňský nůž o délce čepele 20 cm, který předtím nepozorovaně odcizil zpoza barového pultu a s úmyslem usmrtit zaútočil proti T.G., přičemž ho 6x bodl do horní části těla; způsobil mu přitom bodné rány krku vlevo, hrudníku vlevo, levé paže s poškozením pažní žíly s částečným poškozením dvojhlavého pažního svalu, pravého předloktí průdušnice v oblasti krční, kdy došlo k vniknutí vzduchu do levé hrudní dutiny s částečným kolapsem levé plíce a krvácením do levé poloviny hrudníku, poškozenému dále způsobil i drobná zranění v oblasti pravého horního víčka a v pravé čelní krajině, v důsledku čehož musel být jmenovaný převezen do Úrazové nemocnice v B., kde byl okamžitě operován, neboť byl ohrožen na životě, v nemocničním ošetření pak zůstal až do 1.6.2005 a v pracovní neschopnosti do 28.6.2005. Za to byl podle § 219 odst. 1 tr.zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr.zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. byla obžalovanému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému T. G., bytem B., nám. 28. ř. č. 9, částku ve výši 33.000,- Kč, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škodu byl poškozený dle § 229 odst. 2 tr.ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. byla obžalovanému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, územní pracoviště B. – m., B. 10a, B., škodu ve výši 93.642,- Kč. Proti tomuto rozsudku podal obžalovaný prostřednictvím obhájce odvolání, které zaměřil do všech výroků napadeného rozsudku. Zabýval se v něm předně výpovědí svědkyně L.G., přičemž má za to, že její vyhodnocení bylo jednostranné. Nalézací soud ji označil jako nevěrohodnou, zřejmě s ohledem na výpovědi poškozeného T.G. a svědka R.O., kdy však, dle jeho názoru, jsou právě výpovědi těchto nevěrohodné. Neztotožnil se s názorem nalézacího soudu, že z přečtené výpovědi uvedené svědkyně je možno dovodit, že tato stejně jako on (obžalovaný) neměla z jednání poškozeného žádnou obavu. Pro tento závěr nesvědčí žádné podklady a jedná se toliko o subjektivní názor nalézacího soudu. S takovýmto postojem soudu se však nemohl ztotožnit a zdůraznil, že z výpovědi svědkyně přinejmenším plyne to, že to byl právě obžalovaný, který celý konflikt vyvolal a který byl útočníkem, jakož i značná intenzita útoku. Svědkyně se cítila natolik ohrožena, že po druhém napadení ze strany poškozeného z místa utekla. Dále se obžalovaný podrobně zabýval hodnocením výpovědi svědka R.O., kterou považuje za nevěrohodnou, a to zejména po jejím doplnění u vyšetřovacího pokusu a u hlavního líčení. Namítl řadu rozporů ve výpovědi tohoto svědka, přičemž za významnou okolnost považuje část jeho výpovědi, ve které uvedl, že celý konflikt začal u východových dveří z chodby, což je v příkrém rozporu s výpovědí poškozeného. Zdůraznil, že na vzdálenost cca 40 m nemohl vidět svědek podrobně to, co uvádí. Výpověď svědka má za naprosto neobjektivní a závěr nalézacího soudu o tom, že svědek nemá zájem jej poškodit, považuje přinejmenším za pochybný. Rozporná tvrzení svědka R.O. dává do souvislosti i se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, znalce MUDr. Z., ve vztahu k ustálení místa, kde ke konfliktu došlo. Sám uvádí, že před poškozeným ustupoval a ne naopak, přičemž krevní stopy nejsou vůbec žádné u dveří na chodník, kde by nutně musely být, pokud by byla výpověď svědka R.O. pravdivá. Dále se pak vyjádřil k doplněnému dokazování ve vztahu k dodatku znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, přičemž zdůraznil, že ani ten nezměnil nic na závěrech znalkyně ohledně motivu jeho jednání, přičemž, dle jeho názoru, se nalézací soud snažil znalkyni přimět ke změně posudku, což dovodil z toho, že jí nalézací soud uložil vypracovat dodatek posudku, nicméně za významné považuje to, že znalkyně na svých závěrech o motivu jeho jednání setrvala. Této skutečnosti však nalézací soud nedal odpovídající výraz při hodnocení tohoto důkazu a motiv jeho jednání hodnotil komplexně, přičemž však blíže nevysvětlil, co to znamená. Značné výhrady obžalovaný vznesl proti vyšetřovacímu pokusu ze dne 3.1.2006, kdy právě tento důkaz, dle jeho názoru, svědčí o jednostranném postupu nalézacího soudu vůči němu. K tomuto úkonu byl sice obeslán, ale v důsledku administrativní chyby nebyl předveden a neměl tak možnost fyzicky ukázat průběh svého konfliktu a neměl možnost se na místě vyjádřit k údajům poškozeného a svědka R.O. Tento úkon byl konán jako úkon přípravného řízení, jímž ale nebyl. Je přesvědčen, že dokazování ve věci není úplné, a proto navrhl, aby byl proveden nový vyšetřovací pokus za jeho účasti a dále, aby byl vyslechnut svědek Š. Dále namítl, že provedeným dokazováním nebylo vyvráceno jeho tvrzení, že jednal v rámci nutné obrany dle § 13 tr.zák. Za této situace učinil dílčí návrh v tom směru, aby napadený rozsudek byl podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr.ř. zrušen a věc vrácena podle § 259 odst. 1 tr.ř. soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí, přičemž navrhl, aby věc byla podle § 262 tr.ř. přikázána k projednání a rozhodnutí jinému senátu. Další jeho námitky byly zaměřeny do použité právní kvalifikace jeho jednání, když má za to, že nalézací soud nebral dostatečně v úvahu skutečnost, že se toliko bránil útokům poškozeného. Jeho jednání bylo vedeno snahou odvrátit začínající útok poškozeného a v žádném případě nesměřovalo k jeho usmrcení. Dle jeho názoru samotný rozptyl bodných ran, jakož i to, že v důsledku útoku poškozeného přišel o brýle, a tedy i špatně viděl, svědčí o tom, že útok nebyl nijak cílený a jeho úmysl nesměřoval k usmrcení poškozeného. Za této situace mělo být jeho jednání posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr.zák. Uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný, i když byl uložen na samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Nalézacímu soudu vytkl, že se nezabýval otázkou mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 40 odst. 1, odst. 2 tr.zák., přičemž zdůraznil okolnosti případu, z nichž je jednoznačné, že to byl právě poškozený, který svým útokem celý konflikt vyvolal. Hodnotil své osobní poměry, a to v kontextu se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, ve kterém je jeho resocializace hodnocena velmi příznivě, stupněm 2. Z uvedeného dovodil, že jsou v jeho případě dány podmínky pro mimořádné snížení trestu. Hodnotil rovněž i podmínky ustanovení § 40 odst. 2 tr.zák., tedy, že byl odsouzen za pokus trestného činu, a v této souvislosti poukázal na závažnost újmy na zdraví, kterou poškozený jeho útokem utrpěl. Neztotožnil se s postupem nalézacího soudu, který v rámci úvah o trestu neustále zdůrazňoval fakt jeho předchozích odsouzení, když tyto nebyly hodnoceny jako okolnost přitěžující, ale byla jim přikládána nadměrná váha. Ve vztahu k námitce nalézacího soudu, že nad svým jednáním neprojevil lítost a poškozenému nenahradil škodu, uvedl, že je omezen na svobodě vazbou a v danou chvíli nemá možnost platit majetkovou škodu. V případě výroku o náhradě škody má za to, že Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, B., se se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení nepřipojila řádně a včas, a proto měla být s tímto odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. S ohledem na uvedené pak obžalovaný učinil další dílčí návrh, kdy v případě, že odvolací soud dospěje k závěru, že skutková i právní zjištění nalézacího soudu jsou správná, tak navrhl, aby napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f) tr.ř. zrušil v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, B., a podle § 259 odst. 3 tr.ř. aby sám rozhodl tak, že mu uloží trest odnětí svobody pod spodní hranicí zákonné trestní sazby, se zařazením pro jeho výkon do mírnějšího typu věznice. Opravný prostředek písemně vypracoval a podal i sám obžalovaný a plně se v něm odvolal a připojil k odvolání, jež vypracoval jeho obhájce. Velmi podrobně, v podstatě jako ve svých výpovědích, učiněných v průběhu jeho trestního stíhání, se zabýval jednotlivými skutečnostmi, jež se mu kladou za vinu napadeným rozsudkem. Hodnotil ve věci provedené důkazy, zejména věrohodnost výpovědí poškozeného a svědka R.O., dále pak závěry znaleckých posudků provedených, včetně výpovědí znalců u hlavního líčení, a v neposlední řadě se zabýval i otázkou možnosti projevené lítosti a náhradou škody. V rámci doplnění odůvodnění odvolání pak poukázal na jisté vztahy mezi matkou poškozeného a předsedou senátu, kdy oba jsou soudci, z čehož dovodil jednak, že se osobně mohou znát a dále možnost zasahování do soudního procesu. Toto by dle něj mohlo být důvodem, proč ten neprobíhal zcela nestranně. Dále pak poukázal na to, že přísedící senátu před soudním jednáním poplácával po rameni prakticky hlavního svědka obžaloby R.O. se slovy „nazdar chlapče, to se nám to protahuje, co? Tak půjdeme na to …“ S ohledem na uvedené skutečnosti, když samozřejmě nemůže dokázat, jestli matka poškozeného nějakým způsobem zasahuje nebo ovlivňuje soudní senát, požádal o zvážení těchto faktů a o nestranné posouzení celého případu. V rámci veřejného zasedání, konaného ohledně podaného odvolání, obhájce obžalovaného přednesl opravný prostředek v rozsahu jeho písemného vyhotovení, a v rámci konečného návrhu se plně odvolal na písemně podaná odvolání, přičemž závěrečný návrh učinil v intencích těchto. Státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Olomouci v rámci vyjádření se k podanému odvolání předně uvedla, že námitky obžalovaného, jež jsou uvedeny v jeho opravném prostředku, již odezněly v řízení před nalézacím soudem, a ten se s nimi vypořádal. Za této situace se proto vyjádřila toliko jen k těm zásadním, a to, že v případě vyšetřovacího pokusu bylo porušeno právo obžalovaného na obhajobu. V tomto směru uvedla, že nešlo o provádění dokazování soudem, tedy v rámci hlavního líčení, ale nalézací soud požádal o provedení tohoto úkonu policejní orgán, a až následně v hlavním líčení byl k důkazu čten protokol o vyšetřovacím pokusu, plánek a promítnut videozáznam. Obžalovaný měl tak možnost se s těmito důkazy v hlavním líčení seznámit a na ně reagovat, což také učinil. Navíc se tohoto úkonu účastnil obhájce obžalovaného, a proto tedy nedošlo k porušení práva na obhajobu obžalovaného. Otázkou zůstává, zda měl nalézací soud požadovat provedení tohoto úkonu či jeho doplnění za účasti obžalovaného. V tomto směru odkázala na to, co bylo účelem úkonu, a to zjištění viditelnostních podmínek svědka R.O., což se v daném případě také stalo. Dále se zabývala námitkami obžalovaného proti hodnocení důkazů, kdy je nalézacímu soudu vytýkáno, že tyto hodnotil tendenčně a jednostranně v jeho neprospěch. S tímto názorem se neztotožnila a odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku, z něhož je patrno, že nalézací soud při hodnocení důkazů nevynechal žádný z provedených důkazů a tyto hodnotil dle § 2 odst. 6 tr.ř. Za správné měla jednak závěry nalézacího soudu, pokud jde o motivaci, která byla podmíněna vícero momenty, jakož i samotné vyhodnocení skutkového děje na základě provedeného dokazování. Vyslovila přesvědčení, že ze strany obžalovaného v žádném případě nešlo o jednání v nutné obraně dle § 13 tr.zák. Hodnotila problematiku pohybu obžalovaného a poškozeného v prostoru chodby s tím, že závěry nalézacího soudu jsou v tomto směru správné, přičemž mají oporu v závěrech znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. V případě uloženého trestu neshledala podmínky pro aplikaci § 40 odst. 1, odst. 2 tr.zák. a jako takový jej měla za zcela zákonný. V rámci adhezního řízení poukázala na pochybení nalézacího soudu ohledně rozhodnutí týkajícího se poškozeného T.G., kdy nebyl důvod jej odkazovat se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť takový nárok ze strany poškozeného nebyl uplatněn. Pochybení se nalézací soud dopustil i ve vztahu k poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, B., jejíž připojení nelze mít za včasné, neboť ohledně této bylo postupováno v rozporu s ustanovením § 43 odst. 3 tr.ř. V rámci konečného návrhu pak státní zástupkyně navrhla, aby byl napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr.ř. zrušen ve výroku, kterým byl poškozený T.G. podle § 229 odst. 2 tr.ř. odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a dále ve výroku, kterým byl obžalovaný podle § 228 odst. 1 tr.ř. zavázán povinností nahradit škodu Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, B., s tím, že v ostatních výrocích by napadený rozsudek zůstal beze změny. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací (§ 252 tr.ř.) zjistil, že odvolání obžalovaného M.G. bylo podáno ve lhůtě podle § 248 odst. 1 tr.ř. a osobou oprávněnou podle § 246 odst. 1 písm. b) tr.ř. Jelikož odvolací soud neshledal důvod k zamítnutí či odmítnutí odvolání podle § 253 tr.ř., přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlížel, jen pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. S ohledem na vymezení opravného prostředku obžalovaného nebyla přezkumná činnost odvolacího soudu nijak omezena. V řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, nebylo shledáno podstatných vad, které by měly za následek, že v tomto řízení byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby a které by mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku (§ 258 odst. 1 písm. a/ tr.ř.). V této souvislosti je nutno uvést, že odvolací soud ve věci nerozhoduje poprvé, ale napadenému rozsudku předcházelo jeho usnesení, a to ze dne 16.11.2005, sp.zn. 6 To 111/2005, kterým bylo rozhodnuto tak, že z podnětu odvolání obžalovaného M.G. byl podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr.ř. zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30.9.2005, č.j. 52 T 8/2005-394, a podle § 259 odst. 1 tr.ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí. V jeho odůvodnění odvolací soud podrobně popsal zjištěné nedostatky, přičemž přezkoumáním napadeného rozsudku z pohledu podmínek upravených v ustanovení § 264 odst. 1 tr.ř. je možno konstatovat, že nalézací soud provedl úkony a doplnil dokazování tak, jak k tomu byl zavázán rozhodnutím odvolacího soudu a respektoval jeho právní názor. V tomto směru tedy nelze nalézacímu soudu vytknout pochybení a možno proto uzavřít, že dostál své zákonné povinnosti, plynoucí pro něj z ustanovení § 264 odst. 1 tr.ř. Obžalovaný v jím zpracovaném opravném prostředku vyslovil domněnku o možném zpochybnění řízení před nalézacím soudem, a to z důvodu možného ovlivnění senátu ze strany matky poškozeného či chování soudce přísedícího k důležitému svědku R.O. Odvolací soud v tomto směru zastává názor, že se jedná o ničím neodůvodněné domněnky a spekulace obžalovaného, neboť žádným důkazním prostředkem jím popisované skutečnosti nebyly doloženy. Nutno zdůraznit, že se jedná o senátní rozhodnutí, kdy ve věci nerozhodoval toliko předseda senátu, event. ve spojení se soudcem přísedícím, ale o vině obžalovaného bylo hlasováno v senátě, a to zákonem předepsaným způsobem. Je tak možno tuto námitku obžalovaného, která může mít charakter procesní vady, jednoznačně odmítnout. Obžalovaný dále ve svých opravných prostředcích vznesl výhrady proti vyšetřovacímu pokusu ze dne 3.1.2006, kdy namítl, že neměl možnost se tohoto účastnit a dále poukázal na jednostranné hodnocení tohoto důkazu nalézacím soudem. Otázkou vyšetřovacího pokusu se v napadeném rozsudku nalézací soud podrobně zabýval, zejména na str. 17 a 18, přičemž nutno konstatovat, že nebyl zavázán rozhodnutím nadřízeného soudu k provedení tohoto důkazu, ale byl to obžalovaný, který ve svém předchozím opravném prostředku navrhl doplnit dokazování o vyšetřovací pokus na místě samém za účelem zjištění, zda svědek R.O. mohl ze svého místa na baru přes vstupní prosklené dveře baru sledovat konflikt, odehrávající se na chodbě. Námitce obžalovaného, pokud jde o jeho neúčast u tohoto úkonu, je možno přiznat jistou relevanci za situace, kdy jeho přítomnost považoval nalézací soud zřejmě za potřebnou, a jeho účast byla zmařena toliko z důvodu administrativní chyby při jeho předvolání. V této souvislosti je nutno připomenout ustanovení § 104c odst. 3 tr.ř., kde je upravena fakultativní účast osob při provádění vyšetřovacího pokusu, nicméně na druhé straně s odkazem na protokol o vyšetřovacím pokusu ze dne 3.1.2006, je třeba zdůraznit, že tomuto byl přítomen obhájce obžalovaného, který vyslovil souhlas s tím, aby byl proveden procesní úkon i bez účasti obžalovaného a vůči tomuto nevznesl žádných námitek. Nicméně, problematiku nutnosti provedení vyšetřovacího pokusu je však nutno hodnotit z pohledu jeho účelu. Z ustanovení § 104c odst. 1 tr.ř. vyplývá, že vyšetřovací pokus se koná, mají-li být pozorováním v uměle vytvořených nebo obměňovaných podmínkách prověřeny nebo upřesněny skutečnosti zjištěné v trestním řízení, popř. zjištěny nové skutečnosti, důležité pro trestní řízení. Jak vyplývá z důkazního návrhu obžalovaného v předchozím řízení, jakož pak i z protokolu o vyšetřovacím pokusu, pak účelem tohoto bylo upřesnit místo konfliktu mezi poškozeným a obžalovaným a zejména zjistit, zda uvedený konflikt ze svého místa mohl či nemohl sledovat svědek R.O. a prověřit tak správnost a pravdivost jeho výpovědi. Výsledek vyšetřovacího pokusu je popsán na str. 18 napadeného rozsudku a vyplývá z něj, že z místa u baru, které označil svědek R.O., lze za srovnatelných světelných podmínek s dobou spáchání činu dohlédnout jednak ke dveřím vedoucím z průchodu budovy na ulici a samozřejmě i k bližším dveřím, vedoucím z průchodu do místnosti baru. Tedy byla ověřena situace, ke které nebyla nutná osoba obžalovaného, když, jak dále nalézací soud uvádí, na základě vyšetřovacího pokusu, právě s ohledem na absenci obžalovaného, nebylo upřesněno místo začátku, průběhu a konce konfliktu. Za této situace má odvolací soud za to, že vyšetřovací pokus tak, jak byl zprocesněn u hlavního líčení a k němuž měl možnost obžalovaný se vyjádřit, je možno v naznačené části považovat za důkaz zákonný a procesně využitelný. S ohledem na uvedené je tak možno učinit závěr, že ve vztahu k řízení, napadenému rozsudku předcházejícímu, nebylo třeba zásahu ze strany odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Po přezkoumání napadeného rozsudku z hledisek uvedených v ustanovení § 258 odst. 1 písm. b), písm. c) tr.ř. odvolací soud dospěl k závěru, že se v něm krajský soud v zásadě správně, logicky a přesvědčivě vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. V odůvodnění uvedl, jaké důkazy provedl, jak je hodnotil, k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl a jak se vypořádal s obhajobou obžalovaného. Skutkovým zjištěním nelze vytýkat nejasnost či neúplnost. Rozsudek netrpí podstatnými vadami a svým obsahem odpovídá zákonným kritériím uvedeným v ustanovení § 120 - § 122 tr.ř., pokud jde o výrok, a ustanovení § 125 tr.ř. ve vztahu k odůvodnění. Krajský soud provedl dostupné důkazy v rozsahu pro rozhodnutí nezbytném v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr.ř. a zjistil tak skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Obžalovaný ve svých opravných prostředcích vyslovil přesvědčení, že dokazování ve věci není úplné, a proto navrhl provedení vyšetřovacího pokusu za jeho přítomnosti a k osobě poškozeného výslech svědka Š. V případě vyšetřovacího pokusu je s ohledem na výše uvedené tento důkazní návrh nadbytečný, a pokud jde o výslech svědka A.Š., pak touto otázkou se již v napadeném rozsudku na str. 28 zabýval nalézací soud, přičemž odvolací soud se ztotožnil s jeho závěrem o nadbytečnosti tohoto důkazu. Těžiště opravného prostředku obžalovaného je zaměřeno do, dle jeho názoru, nesprávného postupu nalézacího soudu při hodnocení provedených důkazů. Ve vztahu k hodnocení důkazů, na nichž bylo vybudováno rozhodnutí o vině obžalovaného, je možno konstatovat, že bylo provedeno v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr.ř., při pečlivém uvážení všech okolností případu jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu a stejně pečlivě byly objasněny okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obžalovaného. Krajskému soudu nelze vytknout, že by některý důkaz neprovedl, některý z provedených důkazů nehodnotil, či, že by jeho hodnocení důkazů bylo v rozporu se zákonem nebo pravidly formální logiky. Proto odvolací soud odmítl námitky obžalovaného, směřující do nesprávného hodnocení důkazů nalézacím soudem, a plně se ztotožnil s jeho hodnocením důkazů v napadeném rozsudku, přičemž podle § 263 odst. 7 tr.ř., věta poslední, je tímto hodnocením důkazů vázán. Za této situace je proto možno v podrobnostech odkázat na příslušné pasáže v odůvodnění napadeného rozsudku. S obhajobou obžalovaného se v napadeném rozsudku nalézací soud, v případě skutkových zjištění a právní kvalifikace jeho jednání, v zásadě přesvědčivě a spolehlivě vypořádal, a proto je možno plně odkázat na jeho argumentaci v odůvodnění napadeného rozsudku, která je logická a důvodná. I přes toto konstatování však považuje odvolací soud za vhodné vyjádřit se k odvolacím námitkám obžalovaného. Obžalovaný se ve svém opravném prostředku předně zabýval otázkou výpovědi svědkyně L.G., a to z pohledu jejího jednostranného hodnocení a označení za nevěrohodnou. S tímto názorem obžalovaného se nelze ztotožnit, a to již jednak s odkazem na výše uvedené, jakož i na konkrétní pasáže v napadeném rozsudku, ve kterých nalézací soud uvedl, které skutečnosti z výpovědi svědkyně bere za prokázané, neboť jsou v souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy. Nelze tedy konstatovat, že by nalézací soud vyhodnotil výpověď svědkyně jako nevěrohodnou v plném rozsahu. Obžalovaný dále uvedl, že z výpovědi svědkyně nalézací soud dovodil, že stejně jako on, neměla ani ona z jednání poškozeného obavu, což pokládá za subjektivní názor nalézacího soudu, neboť pro něj nesvědčí žádné důkazy. V reakci na tuto námitku obžalovaného je možno odkázat na str. 34, 35 napadeného rozsudku, kde se nalézací soud velmi podrobně zabývá výpovědí uvedené svědkyně, kterou hodnotí a dává do kontextu s dalšími důkazy, přičemž jeho argumentace je logická a skutečnosti plynoucí z výpovědi svědkyně mají oporu v dalších ve věci provedených důkazech a mají i svou vnitřní logiku. Obžalovaný namítl, že z výpovědi této svědkyně přinejmenším plyne to, že to byl právě poškozený, který celý konflikt vyvolal a který byl vždy útočníkem. Ve vztahu k tomuto tvrzení obžalovaného postačí opět odkázat na str. 30 a str. 51 napadeného rozsudku, kde nalézací soud hodnotí oba konflikty (tedy první v baru, druhý na chodbě před vchodem do klubu F.), přičemž je možno uzavřít, že to byl právě poškozený, který oba konflikty vyvolal. Pokud obžalovaný s odkazem na výpověď svědkyně L.G. hovoří o značné intenzitě útoku, pak s tímto závěrem se nelze ztotožnit, neboť z výpovědi svědků, jež měli možnost průběh konfliktu pozorovat, vyplývá, že se nejednalo o nijak surový či brutální konflikt, přičemž z něj nevznikly ani na jedné ze zainteresovaných stran žádné následky v podobě poranění apod. Závěrem, s ohledem na uvedené, je možno námitky, jež se týkají hodnocení výpovědi svědkyně L.G., v podstatné části odmítnout jako nedůvodné. Další námitky obžalovaného byly zaměřeny do hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka R.O., kdy poukazoval na rozpory v jeho výpovědích, a pokud nalézací soud se ve svých úvahách o jeho vině opírá o výpověď tohoto svědka s tím, že je naprosto objektivní a nemá zájem jej poškodit, pak tento závěr považuje přinejmenším za pochybný. Odvolací soud se neztotožnil s takovýmto hodnocením výpovědí svědka R.O., ale naopak se závěrem nalézacího soudu o jeho věrohodnosti, a to zejména v podstatných skutečnostech. V této souvislosti je možno poukázat např. na str. 38 napadeného rozsudku, kde nalézací soud hodnotí výpověď jmenovaného svědka. Nutno zdůraznit, že jeho výpověď nestojí proti tvrzením obžalovaného osamoceně, ale je podporována řadou dalších ve věci provedených důkazů, např. znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, protokolem o vyšetřovacím pokusu a dalšími. Je možno se ztotožnit se závěrem nalézacího soudu, že je to svědek objektivní, který na věci nebyl opravdu nijak zainteresován a neměl tedy důvodu vypovídat v neprospěch obžalovaného. Je pravdou, že jeho výpovědi v některých částech obsahovaly jisté nesrovnalosti, na které reagoval v napadeném rozsudku nalézací soud, avšak je třeba zdůraznit, že se jednalo o nepodstatné skutečnosti, když v tom podstatném byla jeho výpověď stále stejná a neměnná. Např. obžalovaný v této souvislosti označil místo, kde měl konflikt proběhnout, a to již konflikt druhý, a to z pohledu krevních stop tak, jak situaci popisoval on a rozporně od něj svědek R.O. Jak již bylo uvedeno, jedná se o nepodstatnou nesrovnalost, kterou v zásadě logicky vyřešil na str. 39 napadeného rozsudku nalézací soud. Nelze však z tohoto důvodu odmítnout výpověď tohoto svědka jako celek tak, jak se tohoto domáhá v opravném prostředku obžalovaný. Závěrem ve vztahu k námitkám obžalovaného, zaměřeným do hodnocení věrohodnosti výpovědí svědka R.O., je možno s odkazem na odůvodnění napadeného rozsudku, jakož i výše uvedené, uzavřít, že nalézací soud správně při svých úvahách o vině obžalovaného vycházel také z výpovědi svědka R.O., s níž korespondují další ve věci provedené důkazy. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem, jakož i s přihlédnutím k pasážím napadeného rozsudku, ve kterých se nalézací soud zabývá obhajobou obžalovaného, na které je možno plně odkázat, je třeba konstatovat, že ta byla provedeným dokazováním vyvrácena, a proto odvolací soud námitky obžalovaného, uplatněné v rámci jeho odvolání, zaměřené do skutkových zjištění, vyhodnotil jako nedůvodné, nemající vliv na správnost závěrů nalézacího soudu. Nebyly tak shledány důvody pro zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. c) tr.ř. Nalézací soud nepochybil, pokud jednání obžalovaného podřadil pod skutkovou podstatu trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr.zák. ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr.zák., přičemž jeho úvahy ohledně právní kvalifikace jednání obžalovaného se nacházejí na str. 43 - 51 napadeného rozsudku. Nalézací soud se náležitě vypořádal s jednotlivými znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu a důvodně dospěl k závěru, že jednání obžalovaného zůstalo nedokončeno, a proto se jedná o pokus trestného činu dle § 8 odst. 1 tr.zák. Obžalovaný ve svém opravném prostředku namítl, že nalézací soud nevzal dostatečně v úvahu skutečnost, že se bránil prvotnímu útoku poškozeného, a to poté, co jej poškozený předtím napadl v klubu. Nutno konstatovat, že opak je pravdou, a to s odkazem na str. 51 napadeného rozsudku, kde se touto otázkou nalézací soud zabýval a náležitě ji hodnotil. Dále obžalovaný namítl, že s ohledem na rozptyl bodných ran, které poškozený utrpěl, jakož i s ohledem na skutečnost, že v důsledku útoku poškozeného přišel o brýle, a proto špatně viděl, tak uvedené svědčí o tom, že útok nebyl nijak cílený a jeho úmysl nesměřoval k usmrcení poškozeného. S tímto názorem se nelze ztotožnit. Je nutno akcentovat, že obžalovaný vedl vůči poškozenému útok s minimálně střední dopadovou intenzitou, za použití nože s délkou čepele cca 20 cm. Nejednalo se o jeden atak, ale o opakované bodání do horní části trupu poškozeného, kde jsou, což je všeobecně známo, uloženy důležité orgány, jejichž poranění mívá pro poškozeného mnohdy fatální následek. S ohledem na uvedené je pak správný závěr nalézacího soudu, že obžalovaný, jakožto osoba se středoškolským vzděláním, musel být nejméně srozuměn s tím, že opakovanými útoky na části těla poškozeného (krk, horní část trupu), obsahující životně důležité orgány, může poškozeného usmrtit a toliko na základě skutečností nezávislých na jeho vůli nedošlo ke smrti poškozeného. Ohledně námitky, že v průběhu konfliktu s poškozeným přišel o brýle, a proto špatně viděl, pak je možno odkázat na str. 27 napadeného rozsudku, kde jsou popsány závěry znalce z oboru zdravotnictví, zdravotnická odvětví různá – oční lékařství, z nichž je patrno, že i bez brýlí byla v dané situaci zraková ostrost obžalovaného natolik dostatečná, aby při obraně nožem rozeznal útočníka i místa na jeho těle. Za této situace proto nalézací soud správně právně kvalifikoval jednání obžalovaného jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr.zák. ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr.zák. a nikoliv tak, jak se toho domáhal obžalovaný ve svém opravném prostředku, jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr.ř. Při úvahách o zavinění, jako obligatorním znaku subjektivní stránky trestného činu, správně dospěl k závěru, že obžalovaný jednal ve formě úmyslu nepřímého dle § 4 písm. b) tr.zák. Obžalovaný ve svém opravném prostředku namítl, že dle jeho názoru nebylo provedeným dokazováním vyvráceno to, že jednal v rámci nutné obrany dle § 13 tr.zák. Nutno konstatovat, že problematice nutné obrany věnoval nalézací soud náležitou pozornost, což vyplývá ze str. 47 – 49 napadeného rozsudku, a pokud následně dospěl k závěru, že nelze jednání obžalovaného hodnotit jako jednání v nutné obraně podle § 13 tr.zák., pak odvolací soud považuje tento závěr za správný a plně se s ním ztotožnil, přičemž v podrobnostech je možno odkázat na argumentaci nalézacího soudu. Vymezení podmínek nutné obrany se nachází v ustanovení § 13 tr.zák., z něhož je patrno, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Argumentaci nalézacího soudu a jeho následné závěry vylučující aplikaci nutné obrany má odvolací soud za správné z toho důvodu, že obrana obžalovaného v rámci druhého konfliktu na chodbě před vchodem do klubu F. byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku ze strany poškozeného T.G. V krátkosti lze zrekapitulovat, že se jednalo o útok vůči neozbrojenému člověku, který byl veden minimálně střední dopadovou intenzitou, opakovaně, nožem s čepelí cca 20 cm, a to do krku a horní poloviny těla poškozeného, přičemž následek (poranění poškozeného) je ve zcela zjevném nepoměru vůči způsobu útoku, jakož i vůči možnému následku, který mohl být způsoben obžalovanému poškozeným. S ohledem na uvedené proto odvolací soud odmítl názor obžalovaného, že jednal v rámci nutné obrany dle § 13 tr.zák. Nalézací soud v napadeném rozsudku rovněž hodnotil stupeň společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného, a to z hledisek uvedených v § 3 odst. 4 tr.zák. Jelikož odvolací soud neshledal v úvahách a následných závěrech nalézacího soudu, týkajících se právní kvalifikace jednání obžalovaného, zásadních vad či pochybení a s těmito se plně ztotožnil, je proto možno na ně odkázat. Nebyl tak shledán důvod jakéhokoliv zásahu ze strany odvolacího soudu vůči užité právní kvalifikaci. Obžalovaný svým opravným prostředkem napadl i výrok o trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný, i když mu byl uložen na samé dolní hranici zákonné trestní sazby. Nalézacímu soudu také vytkl, že se nezabýval otázkou mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 40 odst. 1, odst. 2 tr.zák., přičemž v této souvislosti hodnotil jak své osobní poměry v kontextu se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, tak i okolnosti případu, kdy zdůraznil, že to byl právě poškozený, který oba konflikty vyvolal. K těmto námitkám obžalovaného je nutno konstatovat, že nalézací soud v rámci svých úvah o trestu vycházel z ustanovení § 23 odst. 1 tr.zák. a § 31 odst. 1 tr.zák. o účelu a výměře trestu, jakož i z ustanovení § 3 odst. 4 tr.zák. o stupni nebezpečnosti činu pro společnost. Hodnotil osobu obžalovaného, jeho soudní minulost, jeho poměry, stupeň narušenosti a možnosti nápravy, okolnosti přitěžující, když polehčujících okolností nebylo shledáno, jakož i okolnosti celého případu tak, jak to vyplývá ze stran 51 – 54 napadeného rozsudku. Nelze se ztotožnit s námitkou obžalovaného, že by se nalézací soud nezabýval otázkou možné aplikace § 40 odst. 1, odst. 2 tr.zák., neboť jak vyplývá ze str. 53 a 54 napadeného rozsudku, věnoval této problematice náležitou pozornost, přičemž dospěl k závěru, že nebyly shledány podmínky, umožňující aplikaci citovaného zákonného ustanovení. S tímto jeho závěrem se však není možno ztotožnit, neboť dle přesvědčení odvolacího soudu nalézací soud náležitě nevyhodnotil okolnosti případu, jakož i problematiku motivu jednání obžalovaného, což mělo za následek nedůvodné odmítnutí ustanovení § 40 odst. 1 tr.zák. V rámci svých úvah vycházel odvolací soud z následujících skutečností. Pokud jde o otázku motivu, pak ten nalézací soud, jak vyplývá ze str. 43 napadeného rozsudku, ustálil jako odplatu obžalovaného za jeho předchozí napadení poškozeným v baru, zejména před jeho přítelkyní. Uvádí, že vychází z vyhodnocení komplexnosti motivace jednání obžalovaného, kdy kromě motivu strachu hodnotí i požitý alkohol, výraznou složku agresivity jeho osobnosti a jeho nadměrnou citlivost ke kritice i snadné zaujetí vztahovačných a podezíravých postojů. O problematice motivu jednání obžalovaného pojednává znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, kdy dle názoru znalkyně stěžejním motivem jednání obžalovaného je ten, který sám uvádí, a to motiv strachu a potřeby vlastní ochrany v situaci prožívaného ohrožení. Odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení zavázal nalézací soud, aby se otázkou motivu jednání obžalovaného zabýval daleko podrobněji. Proto byla znalkyně v hlavním líčení vyslechnuta a následně jí bylo uloženo vypracování dodatku znaleckého posudku, přičemž takto bylo učiněno i k návrhu obhájce obžalovaného, což vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 19.12.2005 (č.l. 499 a násl.). Znalkyně následně uvedla, že v posouzení motivační stránky jednání obžalovaného není možno dospět k jiným závěrům, než k jakým dospěl znalecký posudek původní, tedy setrvala na svých předchozích závěrech, kdy stěžejním motivem jednání obžalovaného je motiv strachu a potřeby vlastní ochrany v situaci prožívaného ohrožení. S ohledem na rozbor předchozích odsouzení obžalovaného z psychologického pohledu upravila svůj závěr ohledně jeho resocializačních možností, které považovala za horší než původně, a tyto posunula od bodu 2 blíže k bodu 3 šestistupňové resocializační škály. Hodnotící úvahy nalézacího soudu tak narážejí na nezměněný náhled znalkyně na motivaci jednání obžalovaného, který sice dílem připouštějí, ale nedávají mu náležitý význam. Za této situace pak závěr o motivu jednání obžalovaného, jako jisté odplatě či mstě za jeho předchozí napadení, zejména před jeho přítelkyní, se dostává do roviny spekulace. Odvolací soud se rovněž neztotožnil se závěrem nalézacího soudu, že obžalovaný vzal nůž za účelem předvídání dalšího konfliktu, v rámci kterého by si tak zlepšil svoji pozici. Pro tento závěr nesvědčí žádný z provedených důkazů. Toliko obžalovaný vypověděl, že nůž si opravdu vzal a své jednání odůvodňoval strachem o sebe a svoji přítelkyni, což je v souladu se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie. Odvolací soud dále odmítl závěr nalézacího soudu, že obžalovaný ozbrojen nožem čekal na poškozeného před barem, až vyjde ven, neboť tento neodůvodňují, dle názoru odvolacího soudu, žádné relevantní skutečnosti. Odvolací soud ve svém předchozím rozhodnutí mimo jiné uvedl, že z odůvodnění tehdejšího rozsudku nalézacího soudu nebylo zřejmé, jak dlouho by na chodbě obžalovaný na poškozeného čekal. Nalézací soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že otázka, jak dlouho by obžalovaný čekal na poškozeného, není ve vztahu ke skutku významná, neboť zde hodnotil konkrétní skutečnost, nikoliv hypotetickou situaci. S tímto závěrem se však nelze ztotožnit, neboť čím déle by přece obžalovaný čekal na chodbě, tím by byla pravděpodobnější verze, že opravdu čekal na obžalovaného. Jak však vyplynulo z dokazování, tak doba čekání činila cca 5 minut, z čehož nelze dospět k tak jednoznačnému závěru, jak jej prezentoval nalézací soud, ohledně čekání obžalovaného na poškozeného a v tomto směru je možno závěry nalézacího soudu vyhodnotit jako hypotetické a spekulativní. Podle § 40 odst. 1 tr.zák., má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené zákonem bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanovené zákonem. Toto ustanovení nebude možno aplikovat s ohledem na poměry obžalovaného, čemuž brání jeho soudní minulost, konkrétně charakter předchozích jeho odsouzení a skutečnost, že u něj nebyly shledány žádné mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly užití tohoto zákonného ustanovení. Podstatné však jsou v daném případě okolnosti případu tak, jak vyplynuly z provedeného dokazování. Předně je to otázka vyvolání obou konfliktů, kdy to byl právě poškozený, který v zásadě inicioval oba konflikty a byl to poškozený, který po ukončení prvního konfliktu za situace, kdy svědek R.O. se jej snažil zdržet u baru, uvedl, že si to obžalovaný nemůže dovolit, že si to s ním vyřídí a vyšel na chodbu před bar. Tam se dostal ne proto, že by z baru odcházel, ale právě za účelem pokračování v uvedeném konfliktu, kdy to byl i on, který v daném momentě obžalovaného jako první fyzicky napadl úderem ruky. Nalézací soud se dále náležitě nevypořádal s otázkou motivu jednání obžalovaného a s tím, proč a za jakým účelem se ozbrojil nožem a v neposlední řadě se skutečností, zda a proč čekal na chodbě. Odvolací soud má za to, že uvedené skutečnosti je nutno souhrnně hodnotit z pohledu okolností případu dle § 40 odst. 1 tr.zák. a nalézací soud pochybil, pokud tyto náležitým způsobem v kontextu dalších důkazů nevyhodnotil a nedospěl k závěru o důvodné aplikaci ustanovení § 40 odst. 1 tr.zák. a následně v rámci výměry uloženého trestu tuto nestanovil pod dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby u § 219 odst. 1 tr.zák. Na druhé straně, pokud neaplikoval ustanovení § 40 odst. 2 tr.zák., pak považuje odvolací soud jeho postup za správný a je možno odkázat na jeho argumentaci na str. 54 napadeného rozsudku. S ohledem na uvedené proto odvolací soud v části vyhověl odvolání obžalovaného a zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu, neboť tím, že nalézací soud, ač měl, dle přesvědčení odvolacího soudu, splněny zákonné podmínky, neaplikoval ustanovení § 40 odst. 1 tr.zák., tak porušil v přezkoumávané části ustanovení trestního zákona (§ 258 odst. 1 písm. d/ tr.ř.). Jako přiměřený všem okolnostem případu, jakož i okolnostem, majícím vliv na ukládání trestu, pak byl obžalovanému nově uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků, a to za použití ustanovení § 40 odst. 1 tr.zák. tak, jak je o tom pojednáno výše. Pro účely výkonu tohoto trestu byl obžalovaný v souladu s ustanovením § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. zařazen do věznice s ostrahou, když nebyly shledány zákonné podmínky, umožňující aplikaci moderačního ustanovení § 39a odst. 3 tr.zák., na jehož základě by bylo možno obžalovaného zařadit pro výkon trestu do mírnějšího typu věznice. Takto uložený trest považuje odvolací soud za zákonný, přiměřený a odpovídající jak účelu trestu, tak i podmínkám individuální a generální prevence. Obžalovaný ve svém opravném prostředku napadl i výrok o náhradě škody, neboť má za to, že ve vztahu k poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, B., nemělo být o jeho povinnosti dle § 228 odst. 1 tr.ř. rozhodováno. Rovněž státní zástupkyně ve veřejném zasedání namítla pochybení nalézacího soudu, a to pokud ten rozhodl o nároku na náhradu škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, B., kdy má za to, že její připojení nebylo včasné a dále pak ve vztahu k rozhodnutí dle § 229 odst. 2 tr.ř., kterým byl poškozený T.G. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť nebyl důvod pro tento postup. Odvolací soud shledal námitky procesních stran ve vztahu k poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, B., důvodnými. Nutno konstatovat, že ta se nepřipojila s nárokem na náhradu škody v přípravném řízení, což vyplývá z poučení poškozeného (č.l. 261). Neučinila tak ani poté, co bylo zahájeno hlavní líčení dne 9.9.2005 (č.l. 322), které posléze vyústilo v rozsudek, který byl z podnětu odvolání obžalovaného zrušen v celém rozsahu tak, jak je o tom pojednáno výše. Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, územní pracoviště B. – m., se připojila s nárokem na náhradu škody až svým podáním došlým ke Krajskému soudu v Brně dne 12.12.2005. Podle § 43 odst. 3 tr.ř. má poškozený nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, a je oprávněn navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu, přičemž návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování. Z uvedeného je patrno, že se poškozená organizace nepřipojila se svým nárokem na náhradu škody včas, a proto o tomto nemělo být rozhodováno. Navíc je třeba zdůraznit, že první rozsudek byl zrušen toliko z podnětu odvolání obžalovaného a tím, že bylo rozhodnuto v rámci adhezního řízení vůči novému poškozenému subjektu, tak došlo ke zhoršení postavení obžalovaného a v zásadě k porušení zásady trestního řízení, a to zákazu reformace in peius. V případě námitky státní zástupkyně ohledně nesprávného výroku dle § 229 odst. 2 tr.ř. je třeba uvést, že poškozený, jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 9.9.2005 (č.l. 325 a násl.), se k trestnímu řízení připojil s nárokem na náhradu škody ve výši 33.000,- Kč, přičemž tuto částku doložil příslušnými listinami. Celkový součet tam uvedených částek však dosáhl celkové výše 33.052,- Kč, přičemž poškozený již nebyl dotázán, která z uvedených částek je rozhodná. Za této situace má odvolací soud za to, že nalézací soud nepochybil, pokud, jak sám uvedl, z důvodu jisté procesní opatrnosti, odkázal poškozeného se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, přičemž se jedná o částku 52,- Kč. S ohledem na uvedené proto nepovažuje odvolací soud postup nalézacího soudu v této otázce za natolik nesprávný, aby bylo nutno na něj reagovat zrušujícím rozhodnutím. Toto však bylo nutno učinit ve vztahu k rozhodnutí ohledně Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, územní pracoviště B. – m., neboť o jejím nároku na náhradu škody bylo rozhodnuto v rozporu se zákonem, a proto odvolací soud z podnětu odvolání obžalovaného podle § 258 odst. 1 písm. f) tr.ř. zrušil napadený rozsudek i ve výroku o náhradě škody učiněném podle § 228 odst. 1 tr.ř. ohledně poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, územní pracoviště B. – m. Pokud jde o další rozhodnutí v rámci adhezního řízení učiněná, pak k těmto nebyly ze strany odvolacího soudu z pohledu jejich správnosti a zákonnosti žádné připomínky.