Z akcesorické povahy účastenství plyne, že je vyloučeno vyslovení viny obviněného, participujícího na trestném činu v roli pomocníka podle § 10 odst. 1 písm. c) TrZ, byl-li hlavní pachatel soudem pravomocně zproštěn obžaloby z důvodu, že skutek není trestným činem.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27.10.2005, č.j. 46 T 2/2003-1831, byl obžalovaný O. M. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr.zák. ve znění novely č. 265/2001 Sb., kterého se měl dopustit tím, že na základě poptávky ze strany ing. J. M. po někom, kdo by byl ochoten ručit svými nemovitostmi v rámci jeho zamýšlené žádosti o úvěr na novou podnikatelskou činnost, mu nabídl za sjednanou odměnu záruku nemovitostmi, které měl ve svém vlastnictví za účelem ručení, a to provozní stavbu čp. 24 na parcele č. 21 k.ú. F. p. R., okres N. J., zapsanou na LV č. 3031, včetně příslušenství a pozemků a rodinný dům čp. 1139 na parcele č. 1167 k.ú. F. p. R., okres N. J., zapsanou na LV 3031, včetně příslušenství a pozemků, ohodnocené znalci na celkovou hodnotu 28.815.152,42 Kč, přičemž hodnota provozní stavby č. 24 v k.ú. F. p. R. byla znalcem J. B. ve znaleckém posudku č. 046/1994 na žádost obžalovaného O. M. za poskytnutou navýšenou odměnu, bez vědomí ing. J. M., několikanásobně navýšena s cílem splnit požadavky A. P., a.s., filiálky N. J. na hodnotu zástavy k danému úvěru, což bylo podmínkou pro schválení úvěru, posléze dne 20.7.1994 v N. J., ve filiálce A. P., a.s., podal ing. J. M. jako jednatel a společník obchodní společnosti M. – I., s.r.o., se sídlem O. – V., S. 7, žádost o poskytnutí úvěru podnikatelského charakteru na nákup zboží, který doložil reálným podnikatelským projektem s názvem „Nákup zboží pro velkoobchod“,přičemž po schválení uzavřel dne 29.7.1994 jako dlužník s A. P., a.s., filiálkou v N. J. jako s věřitelem smlouvu o úvěru reg. č. 01/50/S/94 o poskytnutí střednědobého úvěru na zásoby ve výši 12.800.000,- Kč a tyto finanční prostředky byly bankou dne 1.8.1994 převedeny z úvěrového účtu č. 5311-36003764 na běžný účet společnosti M. – I., s.r.o., vedený u téže filiálky pod č. 36003764 a obžalovaný O. M. zajišťoval po předchozí vzájemné dohodě obžalovanému ing. J. M. tento úvěr u A. P., a.s., zastoupené ředitelem filiálky N. J. ing. J. A. smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti č. 01/79/94, kterou s bankou uzavřel jako podnikatelský subjekt O. M. – HOPS, dne 29.7.1994 a kterou dal bance jako zástavnímu věřiteli do zástavy dvě výše uvedené nemovitosti, a následně po poskytnutí úvěru bankou a převedení poskytnutých finančních prostředků ve výši 12.800.000,- Kč na běžný účet společnosti M. – I., s.r.o., k němuž obžalovaný O. M. a ing. J. M. měli zřízeno podpisové právo k dispozici s finančními prostředky, došlo k odčerpání v době od 4.8.1994 do 2.9.1994 z tohoto běžného účtu č. 36003764 z poskytnutého úvěru celkové částky 11.600.000,- Kč, - z čehož část finančních prostředků ve výši 4.000.000,- Kč byla poskytnuta obžalovanému O. M. jako záloha na zboží od zahraničních partnerů, které ale nedodal a uvedenou částku vrátil společnosti M. – I., s.r.o., po roce, v době, když se již touto činností nezabývala, - další část finančních prostředků byla poskytnuta jako krátkodobá půjčka dvěma subjektům, a to z popudu obžalovaného O. M. 5.600.000,- Kč společnosti O., v.o.s., se sídlem Š. 44, okres L., zastoupenou jednateli M. a Z. S., kdy tuto částku ve sjednaném termínu ani později tato společnost nevrátila, - a další částka 2.000.000,- Kč právnímu zástupci společnosti M. – I., s.r.o., JUDr. P. M., který vrátil pouze 500.000,- Kč a poté již ničeho nevrátil, neboť náhle zemřel, v důsledku nedodání zboží ze strany obžalovaného O. M. a nevrácení zmíněných krátkodobých půjček ing. J. M. uhradil pouze první splátku úvěru v prosinci 1994 v částce 800.000,- Kč formou přímé platby z účtu č. 36003764 a celou situaci pak řešil tak, že se svým společníkem převedli své obchodní podíly ve společnosti M. – I., s.r.o., za částku 1.100.000,- Kč na M. S., smlouvu ze dne 31.3.1995, tj. v době, kdy účet č. 36003764 byl od 31.1.1995 debetní, přičemž úvěr nebyl i nadále splácen a jednáním obžalovaného O. M. byla způsobena společnosti S. M. L., se sídlem P., 1A, P.c. 6035, L., K. republika, registrační číslo HE 117 862, na kterou byla dne 11.4.2003 postoupena pohledávka A. P., a.s., v likvidaci, se sídlem N. 38, P. 2, škoda ve výši nejméně 12.000.000,- Kč na nesplacené jistině. Za to byl odsouzen podle § 250 odst. 4 tr.zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr.zák. a § 50 odst. 2 tr.zák. byl obžalovanému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikatelské činnost s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a zprostředkovatelská činnost a služby na dobu 6 (šesti) roků. Pro úplnost jen nutno dodat, že rozsudek obsahuje i zprošťující část, z níž je patrno, že obžalovaný ing. J. M. byl podle § 226 písm. b) tr.ř. zproštěn obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 12.3.2003, sp.zn. KZv 56/2002, pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr.zák. ve znění novely č. 265/2001 Sb., ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Tento výrok dne 30.3.2006 nabyl právní moci a nebyl tedy předmětem přezkumné činnosti odvolacího soudu. Proti tomuto rozsudku podal obžalovaný O. M. odvolání, v jehož písemném odůvodnění, zpracovaném obhájcem, uvedl, že je zaměřeno do výroku o vině i trestu ohledně jeho osoby. V úvodu svého opravného prostředku poukázal na chybné označení jeho bydliště, kdy ulice, včetně čísla popisného je správná, avšak nenachází se ve F. p. R., nýbrž v R. p. R., což zřejmě vyvolalo i problémy s doručováním rozsudku. Pokud jde o výrok o vině, pak k tomuto uvedl, že napadený rozsudek je vnitřně rozporný a s ohledem na požadavky, které jsou kladeny na výrok a jeho odůvodnění trestním řádem, je zcela nepřezkoumatelný. Dle jeho názoru nalézací soud nerespektoval náležitým způsobem ustanovení § 125 odst. 1 tr.ř., a to zejména v té pasáži, ve které se zabývá právními úvahami. Dle jeho názoru se nevypořádal se základním rozporem v dané věci a to tím, že na jedné straně zprostil obžaloby ing. M, neboť tomuto uvěřil, že jeho podnikatelský záměr byl reálný a na jeho základě byl způsobilý splatit úvěr, který sjednal a také přijal ve prospěch společnosti M. – I., s.r.o., tedy nalézací soud vyšel z toho, že podvodný úmysl na straně hlavního pachatele ing. M. neexistoval (resp. nebyl prokázán). Pokud tomu tak je, pak obžalovaný pokládá řečnickou otázku, jak mohl on v době sjednávání úvěru spoluobžalovaným ing. M. vědět, že ten jako hlavní pachatel úvěr nesplatí a A. P. a.s., filiálce v N. J., vznikne škoda. Dle jeho názoru tento rozpor v závěrech odsuzující a zprošťující části napadeného rozsudku je dán tím, že si nalézací soud dostatečně neujasnil povahu trestného činu podvodu podle § 250 tr.zák. a úvěrového podvodu podle § 250b tr.zák. a z toho vyplývající rozdíly v možnosti posouzení jednání, na němž se podílí více osob. Následně popsal obě rozdílné skutkové podstaty a v rámci svých úvah poukazoval i na judikaturu Ústavního soudu ČR. Dále namítl, že škoda vznikne již zmenšením majetku poškozeného, v tomto případě poskytnutím úvěru, což však platí tehdy, pokud jsou splněny také ostatní znaky trestného činu podvodu, tedy především jestliže je dán úmysl poskytnutý úvěr nevrátit. Toto platí po celou dobu platnosti trestního zákona v rámci dovození znaku obecného trestného činu podvodu. Na podporu svého závěru poukázal i na platnou judikaturu, a to zejména rozhodnutí č. R 54/1967, z něhož vyplývá, že k naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky peněz jednal v úmyslu vypůjčené peníze vůbec nevrátit nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí zapůjčitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil. Dále pak citoval rozhodnutí R 38/2001, pojednávající o překážkách, které vznikly po uzavření půjčky peněz a které bránily vypůjčiteli splnit závazek z půjčky, a které nemohl v době uzavření půjčky ani předvídat, když by jinak byl závazek schopen splnit, přičemž toto jednání nelze považovat za trestný čin podvodu. Zdůraznil, že nemůže být ani pachatelem či spolupachatelem trestného činu podvodu, mohl by být nanejvýše pomocníkem tohoto trestného činu. Skutek se však stal v roce 1994 a v té době poskytnutí, byť nadhodnocené zástavy, bylo v podstatě jednáním beztrestným, event. by se mohlo jednat o trestný čin poškozování cizích práv podle § 209 tr.zák., který však byl v době zahájení trestního stíhání v dané věci již promlčen. Odmítl konstrukci, kterou vybudoval nalézací soud na straně 56, kdy dle něj „nelze vyloučit“, že již v době podání žádosti o úvěr věděl, že bude chtít po obžalovaném ing. M. zálohu na zboží, kterou neměl v úmyslu vrátit, a proto musel být srozuměn s tím, že společnost M. – I., s.r.o., nebude schopna úvěr splácet. Je přesvědčen, že tento závěr nalézacího soudu je v příkrém rozporu s požadavkem presumpce neviny, neboť soud nemůže a nesmí své právní závěry opírat o spekulace, nýbrž jen o zcela jasné a nepochybné skutkové závěry. Z těch však vyplývá, že zálohu vrátil. Vyslovil názor, že za situace, kdy bylo prokázáno, že nadhodnocený posudek měl daleko dříve než se na něj s žádostí o pomoc při zajištění úvěru obrátil ing. M., kdy nebylo prokázáno, že by se oba předem dohodli na případném společném jednání a rozdělení výtěžku z trestné činnosti a kdy naopak bylo prokázáno, že žádost o úvěru a jednání o tomto vedl jen ing. M. sám a jeho účast (obžalovaného) se omezovala jen na jednání, týkající se zástavní smlouvy, je zřejmé, (a to za předpokladu odsouzení ing. M.), že jeho trestná činnost (obžalovaného M.) může být pouhým účastenstvím. Ve vztahu k tomuto zdůraznil, že pro účastenství platí po subjektivní stránce tolik, co platí u úmyslných trestných činů vůbec a u pomocníka musí být prokázán úmysl, vztahující se ke všem znakům skutkové podstaty trestného činu, k němuž pomoc směřuje, v tomto případě trestnému činu podvodu. Poukázal na nález Ústavního soudu ČR, sp.zn. II ÚS 83/04, kde je řešena zcela identická situace, když stěžovatel poskytl nadhodnocenou zástavu hlavnímu pachateli, který byl také pro podvod odsouzen. V tomto konkrétním případě je však pro něj situace příznivější, neboť hlavní pachatel ing. M. byl s ohledem na absenci subjektivní stránky obžaloby zproštěn. S poukazem na zásadu akcesority účastenství pak obžalovaný uvedl, že jestliže nebyly dány znaky podvodu u hlavního pachatele, nemohl za dané situace o nich vědět ani účastník, tedy on, a proto u něj chybí úmysl potřebný k dokonání trestného činu. Další námitky pak obžalovaný zaměřil do oblasti skutkových zjištění, byť uvedl, že s ohledem na právní posouzení a jeho právní argumentaci, nepotřebuje do hloubky polemizovat s hodnocením jednotlivých důkazů, nicméně namítl nevěrohodnost svědka B. jako znalce a má za neprokázané, že by měl vědět o nadhodnocení posudku, který byl vypracován pro jiné účely. Výhrady vznesl i k znaleckému posudku ing. Š., kdy znalkyně oceňované nemovitosti vůbec neviděla, a proto její závěr o nepodstatných námitkách, které v podstatě nemohou ovlivnit ocenění uvedených nemovitostí, nemůže obstát. Obžalovaný považuje vadný výrok napadeného rozsudku i v označení poškozeného, kdy dle názoru nalézacího soudu měla být jeho jednáním způsobena škoda společnosti S. M. L., K. republika, na kterou byla pohledávka A. P. a.s. v likvidaci postoupena. Zdůraznil, že tato společnost koupila předmětnou pohledávku za zlomek ceny a výše škody, která by jí byla způsobena, by nemohla být vyšší než cena, kterou za pohledávku zaplatila. Poškozenou může být nadále jen A. P. a.s. v likvidaci, která však již nemůže uplatnit nárok na náhradu škody, neboť úvěrovou pohledávkou již nedisponuje. Další námitky obžalovaného byly zaměřeny do výroku o trestu. Krajskému soudu vytknul, že v rámci svých úvah nehodnotil skutečnost, že uplynula doba 11 let od spáchání uvedené trestné činnosti a po tuto dobu žil řádným životem, snažil se pohledávku A. P. a.s. odkoupit a způsobenou škodu tak nahradit. Rovněž tak samo trestní řízení trvalo řadu let, aniž by na to měl sám jakoukoli vinu. Dle jeho názoru nalézací soud nerespektoval stanovisko Ústavního soudu, které se vztahuje k podobným případům, neboť ten dne 31.3.2005 judikoval, že nepřiměřená délka soudního řízení je porušením čl. 6 Evropské úmluvy, a to práva na rozhodnutí v přiměřené době a v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ČR, sp.zn. I ÚS 554/04. S odkazem na toto rozhodnutí mu měl být vzhledem k délce, jež uplynula od spáchání trestného činu, uložen podstatně mírnější trest, neboť ten, jenž mu byl uložen, má za nepřiměřeně přísný, i v případě, že by mu byla prokázána vina. Proto navrhl, aby Vrchní soud v Olomouci napadený rozsudek zrušil a sám rozhodl tak, že jej obžaloby podle § 226 písm. b) tr.ř. zprostí, event. pokud by shledal, že předmětné jednání neslo znaky trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 tr.zák., aby jej zprostil podle § 226 písm. e) tr.ř. Odvolání ve věci podal i sám obžalovaný O. M. a z jeho obsahu je zřejmé, že je zaměřil do výroku o vině i trestu a namítl nesprávnost napadeného rozsudku, neboť nalézací soud, dle jeho názoru, porušil základní zásady trestního řízení, uvedené v § 2 odst. 2, odst. 4, odst. 5, odst. 6 tr.ř. Svým odvoláním se pak domáhal zrušení napadeného rozsudku a zproštění obžaloby podle § 226 písm. a) tr.ř. Ve veřejném zasedání, konaném ohledně opravného prostředku obžalovaného, obhájce tohoto odkázal na písemné vyhotovení opravného prostředku a z tohoto zdůraznil rozpornost napadeného rozsudku v jeho odsuzující a zprošťující části, nedostatky ve skutkových zjištěních, jakož pak i užité právní kvalifikaci, pro které nemůže obstát. V rámci konečného návrhu, s ohledem na to, že nelze prokázat subjektivní stránku trestného činu podvodu ve vztahu ke způsobenému následku, navrhl, aby po zrušení napadeného rozsudku byl obžalovaný podle § 226 písm. b) tr.ř. zproštěn obžaloby. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci v rámci vyjádření se k opravnému prostředku vyslovil souhlas s obhajobou v tom, že napadený rozsudek je vadný, vnitřně rozporný a v podobě, jak je napsán, nemůže obstát. Nicméně se však neztotožnil se všemi vytýkanými pochybeními, neboť skutková zjištění lze akceptovat a na jejich základě lze dojít k závěru o vině obžalovaného M. Následně rekapituloval popis skutkového děje a dospěl k závěru, že s přihlédnutím k nesporným aktivitám obžalovaného při vyřizování úvěru, který byl poskytnut ve vyšší výměře než společnost M. – I., s.r.o., původně zamýšlela, lze mít za to, že byl již při obstarávání tohoto úvěru přinejmenším srozuměn s tím, že společnost M. – I., s.r.o., při využití peněz tak, jak učinila, se může dostat do situace, kdy nebude schopna úvěr splácet, což se také stalo. Z uvedeného pak dle jeho názoru lze učinit závěr, že obžalovaný byl od počátku srozuměn s tím, že A. P. a.s., filiálka N. J., úvěr splacen nebude a tím jí vznikne škoda. Tím byly, dle jeho názoru, naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr.zák. a v zásadě byl tedy obžalovaný napadeným rozsudkem správně uznán vinným tímto trestným činem. Na druhé straně však uvedl, že skutek, jak je popsán ve výroku napadeného rozsudku, neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu a popis nezahrnuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, zejména popis úmyslu obžalovaného ve vztahu k důsledku protiprávního jednání, spočívající ve způsobení škody A. P. a.s. Dále zdůraznil, že je třeba dát za pravdu obžalovanému v tom směru, že nalézací soud nesprávně jako subjekt, kterému jednáním obžalovaného vznikla škoda, označil kyperskou společnost, přičemž správně to měla být tehdejší A. P. a.s. Má tedy za to, že rozsudek jako takový nemůže obstát a je na místě jej zrušit. Konečný návrh státní zástupce pojal alternativně, kdy navrhl, aby byl napadený rozsudek ohledně osoby obžalovaného podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.ř. zrušen a pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že je možno na základě stávající důkazní situace ve věci rozhodnout, pak aby byl obžalovaný opětovně uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr.zák. při úpravě popisu jednání a aby mu byl uložen trest odnětí svobody na dolní hranici trestní sazby a uložen mu i trest vedlejší, a to trest zákazu činnosti tak, jak byl uložen krajským soudem v napadeném rozsudku. Pokud by však odvolací soud dospěl k závěru, že v dané věci je třeba provést doplnění dokazování, jež přesahuje rámec odvolacího řízení, pak navrhl, aby po zrušení byla věc podle § 259 odst. 1 tr.ř. vrácena soudu prvního stupně. Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací (§ 252 tr.ř.), zjistil, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou podle § 246 odst. 1 písm. b) tr.ř. a v zákonné lhůtě podle § 248 odst. 1 tr.ř. Jelikož odvolací soud neshledal důvod k zamítnutí či odmítnutí odvolání podle § 253 tr.ř., přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlížel, jen pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. S ohledem na vymezení obsahu opravného prostředku obžalovaným nebyla přezkumná činnost odvolacího soudu nijak omezena. V řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, nebylo shledáno podstatných vad, které by měly za následek, že v tomto řízení byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby, a které by mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku (§ 258 odst. 1 písm. a/ tr.ř.). Na tomto závěru nezmění ničeho ani námitka obžalovaného, vztahující se k nesprávně uloženému trestu, kdy dle jeho názoru z pohledu judikatury Ústavního soudu ČR, nalézací soud nevzal v rámci svých úvah v potaz skutečnost, že od spáchání trestné činnosti uběhla doba 11 let, po kterou žil řádným občanským životem a snažil se bankovnímu domu způsobenou škodu nahradit odkoupením pohledávky. Na podporu svého stanoviska obžalovaný argumentoval nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 31.3.2005, sp.zn. I ÚS 554/04. V reakci na námitku obžalovaného je třeba uvést, že po stránce skutkové opravdu k předmětnému skutku došlo v červenci roku 1994 a doba od jeho spáchání uplynuvší je tedy značná. Nicméně citované rozhodnutí Ústavního soudu však vychází z termínu délka trestního řízení, kdy tato je i předmětem čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy. Podle § 12 odst. 10 tr.ř. se trestním řízením rozumí řízení podle tohoto zákona a trestním stíháním pak úsek řízení od zahájení trestního stíhání až do právní moci rozsudku… Ve vztahu k obžalovanému O. M. bylo zahájeno trestní stíhání dne 18.6.2002 (č.l. 637 a násl.). Dne 14.3.2003 (č.l. 978 a násl.) byla ve věci podána obžaloba a první hlavní líčení ve věci bylo konáno dne 17.1.2005 (č.l. 1126), přičemž napadený rozsudek byl vyhlášen dne 27.10.2005 (č.l. 1831 a násl.). S ohledem na uvedené dle přesvědčení odvolacího soudu délka trestního řízení v dané věci není taková, aby bylo třeba tuto zohledňovat z pohledu uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu v rámci ukládání trestu. Za této situace proto byla tato procesní námitka obžalovaného jako nedůvodná odmítnuta. Po přezkoumání napadeného rozsudku z pohledu námitek odvolatele a v konfrontaci se spisovým materiálem, dospěl odvolací soud k závěru, že ten je vadný ve svých skutkových zjištěních, jež jsou nejasná a v rámci přezkoumávané části rozsudku se nalézací soud náležitě nevypořádal se všemi okolnostmi, významnými pro rozhodnutí (§ 258 odst. 1 písm. b/ tr.zák.) a v přezkoumávané části rozsudku bylo zjištěno porušení ustanovení trestního zákona (§ 258 odst. 1 písm. d/ tr.ř.). Zjištěné nedostatky v části z oblasti skutkových zjištění, ale zejména v případě právní kvalifikace jednání obžalovaného, byly důvodem pro zrušení napadeného rozsudku. Pokud jde o otázku skutkových zjištění, tak je třeba konstatovat, že v odůvodnění napadeného rozsudku nalézací soud uvedl, jaké důkazy provedl, jak je hodnotil, jak se vypořádal s obhajobou obžalovaného a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl. Hodnotící pasáže napadeného rozsudku (strana 47 a násl.) má odvolací soud v obecné rovině v zásadě za správné, mající oporu v ustanovení § 125 tr.ř. Nicméně na druhé straně, jak to důvodně odvolatel ve svém opravném prostředku namítl, nelze tento závěr vztáhnout i na otázku právních úvah nalézacího soudu. Ten provedl dostupné důkazy v rozsahu pro rozhodnutí nezbytném, v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr.ř. a ani odvolatel v tomto směru nevznesl žádné námitky. Pokud odvolací soud v rámci veřejného zasedání doplnil dokazování opětovným výslechem obžalovaného, pak si tímto postupem vytvořil jisté předpolí, umožňující mu aktivně do věci zasáhnout (§ 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 tr.ř., věta druhá). Nedostatky ve skutkových zjištěních spatřuje odvolací soud v tom, že skutek, jak je popsán ve výroku napadeného rozsudku, neodpovídá skutkovým zjištěním a absentuje v něm jakékoli vyjádření subjektivní stránky trestného činu podvodu z pohledu jednání obžalovaného O. M. Dále pak to je nesprávné označení poškozeného, tedy toho, kterému měla být jednáním obžalovaného způsobena škoda. Správně jako poškozený subjekt v pojetí napadeného rozsudku je to A. P. a.s. v likvidaci, neboť tomuto bankovnímu domu byla způsobena škoda jednáním obžalovaného. Pokud jde o kyperskou společnost S. M. L., pak na tuto společnost byla toliko pohledávka postoupena a tato nemůže vystupovat jako poškozený subjekt. Uvedené skutečnosti již samy o sobě deklasují napadený rozsudek z pohledu jeho přezkoumatelnosti a byly by důvodem pro zrušení věci a vrácení této nalézacímu soudu. Skutková zjištění nalézacího soudu vycházejí z provedeného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr.ř., přičemž nalézacímu soudu nelze upřít snahu, aby byly stejně pečlivě objasněny okolnosti, svědčící ve prospěch i v neprospěch obžalovaného. Nelze mu ani vytknout, že by některý důkaz neprovedl, či některý z provedených důkazů nehodnotil. Pochybení se dle názoru odvolacího soudu však dopustil v tom, že některé obsahově shodné důkazy hodnotil rozdílně, a to v rámci zprošťujícího výroku a v rámci výroku odsuzujícího a z tohoto pohledu je proto napadený rozsudek vadný a vnitřně rozporný. Obžalovaný ve svém opravném prostředku uvedl, že v zásadě podstata jeho námitek směřuje do oblasti právního posouzení jeho jednání, proto blíže nepolemizoval s hodnocením jednotlivých důkazů, na jejichž základě byl uznán vinným. Pokud však v této souvislosti namítl nevěrohodnost svědka J. B., pak je třeba konstatovat, že touto námitkou se již zabýval v rámci svých hodnotících úvah nalézací soud, což plyne ze strany 54 napadeného rozsudku, přičemž odvolací soud se plně ztotožnil se závěry nalézacího soudu a nemá pochybnosti o věrohodnosti výpovědi tohoto svědka. Správně tedy nalézací soud vzal za prokázané, že to byl obžalovaný, který si u tohoto svědka, tehdy znalce, nechal vypracovat znalecký posudek, byť za jiným účelem, a že jej požádal za poskytnutou navýšenou odměnu o několikanásobné navýšení hodnoty uvedené nemovitosti, kterou pak nabídl jako zástavu A. P. a.s., filiálka N. J., za účelem zřízení zástavního práva k úvěru, který byl poskytnut ing. J. M., potažmo společnosti M. – I., s.r.o. V podrobnostech je možno odkázat na hodnotící pasáže napadeného rozsudku, ve kterých se nalézací soud touto otázkou podrobně zabýval. Proto odvolací soud námitku obžalovaného, ohledně nevěrhodnosti svědka J. B. a potažmo toho, že nevěděl o nadhodnocení posudku, odmítl jako nedůvodnou. Stejným způsobem byla vyhodnocena i námitka obžalovaného, zpochybňující závěry znaleckého posudku, vypracovaného znalkyní ing. I. Š. za účelem stanovení hodnoty obou nemovitostí, které sloužily jako zástava pro poskytnutí úvěru. Tato námitka obžalovaného v podstatě zazněla již u hlavního líčení a reagoval na ni nalézací soud, což vyplývá ze stran 54 – 55 napadeného rozsudku, přičemž argumentace tam uvedená, je logická a důvodná, má oporu ve spisovém materiálu a odvolací soud se s ní ztotožnil. Pokud obžalovaný namítl, že znalkyně v rámci vypracování znaleckých posudků nemovitosti vůbec neviděla, pak toto tvrzení nemá oporu ve výpovědi znalkyně u hlavního líčení, kde uvedla, že byla provedena místní prohlídka, šetření a zaměření obou objektů, jakož pak i v písemně vypracovaných znaleckých posudcích, ve kterých je uvedeno, jakým způsobem postupovala v rámci stanovení ceny obou nemovitostí. Tedy i ve vztahu k této námitce je nutno konstatovat, že ve světle provedeného dokazování neobstojí. Nicméně obě námitky, vztahující se ke skutkovým zjištěním, jsou v podstatě podružné, neboť podstatná část námitek obžalovaného, je zaměřena do právní kvalifikace jeho jednání. Obžaloba státního zástupce vinila jak obžalovaného O. M., tak i ing. J. M., že se měli dopustit podvodného jednání vůči A. P. a.s., filiálka N. J., společně, a to jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr.zák. Spolupachatelství dle tohoto zákonného ustanovení je charakterizováno tím, že se zde vyžaduje společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Nalézací soud v pasáži napadeného rozsudku (strana 58 a násl.), ve které se věnoval zprošťujícímu výroku, týkajícího se ing. J. M., uvedl, že ten nevěděl o nadhodnocení znaleckého posudku a nebyla prokázána jejich předchozí společná domluva na tomto postupu vůči bance, jakož i na následném jednání, spočívajícím ve vzniku následku v neprospěch bankovního domu. Naopak bylo prokázáno, že chtěl podnikat od samého počátku a také podnikal, tedy koupil vozidla, platil skladové prostory, zaměstnával zaměstnance, z čehož tedy dovodil, že svým jednáním nenaplnil subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr.zák. Za této situace je možno vyloučit spolupachatelství ze strany obžalovaného O. M. Rovněž tak je možno, dle názoru odvolacího soudu, vyloučit to, že by ten sám byl pachatelem trestného činu podvodu tak, jak to v podstatě v napadeném rozsudku dovodil nalézací soud. Podle § 9 odst. 1 tr.zák. je pachatelem trestného činu ten, kdo trestný čin spáchal sám. Pachatel tedy musí vykonat činnost sám, která je popsána v příslušném ustanovení zvláštní části, nebo ji alespoň připravovat či se o ni pokusit. Je třeba zdůraznit, že obžalovaný poskytl toliko zástavu nemovitostí, kterou mělo být za úvěr ručeno. Jemu úvěr poskytnut nebyl, ani o něj nežádal, neprováděl a ani nemohl provádět žádné majetkové dispozice a muselo mu by být prokázáno, a to již v době sjednávání úvěru, že věděl, že uvádí banku v omyl, bez něhož by banka peníze neposkytla a vypůjčené peníze měl v úmyslu nevrátit již v době, kdy tyto přijal. Z pohledu těchto skutečností mohl být pachatelem trestného činu podvodu toliko ing. J. M., potažmo společnost M. – I., s.r.o., kterou zastupoval. Nalézací soud však zprostil obžalovaného ing. J. M., s ohledem na absenci subjektivní stránky trestného činu, podle § 226 písm. b) tr.ř. obžaloby. Za této situace pak přichází v úvahu účastenství v užším smyslu dle § 10 tr.zák., a to ve formě pomoci ke spáchání trestného činu podvodu. Tento právní závěr považuje odvolací soud za odpovídající skutkovým zjištěním, plynoucím z provedeného dokazování, neboť obžalovaný v podstatě pomohl ing. J. M. při vytváření podmínek a předpokladů pro získání a čerpání bankovního úvěru tím, že bankovnímu domu jako zástavu za úvěr předložil nemovitosti, z nichž u jedné byla její skutečná hodnota výrazně nadhodnocena, o čemž věděl. Bylo by mu možno tedy prokázat, že pomohl ing. J. M. uvést bankovní dům v omyl předložením nepravdivého znaleckého posudku o ceně nemovitosti – zástavy k poskytovanému úvěru, a tím mu umožnil získání tohoto úvěru, který by při znalosti skutečné ceny zastavované nemovitosti banka zřejmě neposkytla. Toto jednání obžalovaného by tak naplňovalo znaky pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr.zák., § 250b odst. 1 tr.zák., nicméně bylo však spácháno před účinností novely trestního zákona č. 235/1997, která nabyla účinnosti dnem 1.1.1998, o čemž v podstatě na straně 49 ve vztahu k ing. J. M. hovoří i nalézací soud (skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu dle § 250b tr.zák. byla do trestního zákona začleněna až právě uvedenou novelou trestního zákona, kdy v době jednání obžalovaného tuto skutkovou podstatu platný trestní zákon neobsahoval). Jelikož z pohledu ustanovení § 16 odst. 1 tr.zák. o působnosti trestních zákonů ustanovení o úvěrovém podvodu umožňuje trestní postih většího množství případů, v nichž jednání spočívá ve „vylákání úvěru“, není oproti ustanovení ohledně obecného trestného činu podvodu pro obžalovaného příznivější, pak tedy bylo nutno trestnost činu obžalovaného O. M. posoudit dle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán a nikoli podle zákona pozdějšího. Bylo tedy nutno ve vztahu k tomuto se i dále zabývat otázkou subjektivní stránky trestného činu podvodu. Zde je třeba uvést již to, co ve svém opravném prostředku uváděl obžalovaný, a to že účastenství je v trestním zákoně vybudováno na zásadě akcesority účastenství, což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Účastenství je trestné jen tehdy, jestliže se hlavní pachatel o trestný čin alespoň pokusí. V tomto případě hlavním pachatelem byl ing. J. M., avšak tento byl podle § 226 písm. b) zproštěn obžaloby, tedy, že v žalobním návrhu označený skutek, není trestným činem. Z uvedeného vyplývá, že se ani nemohl pokusit o trestný čin, neboť jeho jednání nevykazovalo znaky trestného činu. Dále je třeba konstatovat, že o účastenství platí po subjektivní stránce tolik, co o úmyslných trestných činech vůbec, tedy i u pomocníka musí být prokázán úmysl, vztahující se ke všem znakům skutkové podstaty trestného činu, k němuž pomoc směřuje, v tomto případě k trestnému činu podvodu podle § 250 tr.zák. Hlavnímu pachateli je nutno prokázat nejen úmysl uvést podváděný subjekt v omyl, v tomto případě A. P. a.s., filiálku N. J., ale rovněž i úmysl této způsobit škodu, tedy pak i účastníkovi na tomto trestném činu musí být mimo rozumnou pochybnost prokázáno, že o tomto úmyslu přímého pachatele věděl, a že jeho úmysl jako účastníka při jednání, představujícím pomoc pachateli trestného činu, zahrnuje všechny skutečnosti i subjektivního charakteru, charakterizující trestný čin pachatele. Toto však u obžalovaného s ohledem na zprošťující výrok hlavního pachatele ing. J. M. není možno dovodit. Dle názoru odvolacího soudu právě zprošťující výrok vytvořil přelom v rámci úvah o možnosti právního posouzení jednání obžalovaného O. M. a tyto také limitoval. Odvolací soud se jednoznačně ztotožnil s námitkami obžalovaného, ohledně závěrů nalézacího soudu na straně 56 napadeného rozsudku, kdy ten v rámci svých úvah vycházel z jisté hypotetické situace, která mohla či nemusela nastat a na tuto otázku mělo odpovědět právě dokazování a hodnocení provedených důkazů. Nalézací soud však nešel cestou pečlivého hodnocení důkazů, ale vytvořil jakousi úvahu o tom, že obžalovaný O. M. již v době podání žádosti o úvěr věděl, že bude chtít po ing. J. M. zálohu na zboží, kterou neměl v úmyslu nikdy vrátit a musel tak být přinejmenším srozuměn s tím, že společnost M. – I., s.r.o., bez těchto finančních prostředků nebude schopna uvedený úvěr splácet. Dle přesvědčení odvolacího soudu se jedná o ničím nepodloženou spekulaci nalézacího soudu. Nutno zdůraznit, že záloha na zboží ve výši 4 mil. Kč, které měl dodat obžalovaný O. M., měla být vyúčtována nejpozději do konce července 1995 za předpokladu, pokud nebude do této doby dodáno zboží. Tuto skutečnost ve své výpovědi potvrdil i tehdy obžalovaný ing. J. M. (strana 8 napadeného rozsudku). Pokud dále nalézací soud uvádí, že si obžalovaný musel být vědom toho, že pokud zprostředkoval půjčku pro firmu M. S., který nebyl v dobré finanční kondici, tak ten sotva bude schopen v termínu půjčku vrátit, naopak nelze vyloučit jejich společnou dohodu o odčerpání uvedených peněz ze společnosti M. – I., s.r.o., pak i tento závěr je ničím nepodloženou spekulací. Navíc je třeba zdůraznit, že k iniciaci této půjčky ze strany obžalovaného O. M. mělo dojít až v době, kdy úvěr byl ing. J. M., event. společnosti M. – I., s.r.o., přidělen, tedy po uzavření předmětného úvěru. Pokud ing. J. M. nalézací soud neprokázal, že tento chtěl s uvedenými peněžními prostředky takto nakládat již v době, kdy úvěrovou smlouvu uzavíral, pak to samé musí platit i pro obžalovaného O. M. Na tomto příkladě je pak vidět extrémně opačné hodnocení v zásadě stejných důkazů v rámci zprošťujícího odsuzujícího výroku napadeného rozsudku. Státní zástupce u veřejného zasedání argumentoval obdobným způsobem, jako nalézací soud a dospěl k závěru o naplnění objektivní i subjektivní stránky trestného činu podvodu ze strany obžalovaného O. M. Vzhledem k aktivitám a zájmu obžalovaného při vyřizování úvěru, který byl poskytnut patrně ve vyšší výměře, než byl původně zamýšlen, má za to, že již při obstarávání tohoto úvěru byl obžalovaný O. M. přinejmenším srozuměn s tím, že společnost M. – I., s.r.o. při využití peněz tak, jak učinila, se může dostat do situace, kdy nebude schopna úvěr splácet, což se také stalo a z uvedeného, dle jeho názoru, lze učinit závěr, že obžalovaný byl od počátku srozuměn s tím, že A. P., a.s., filiálka N. J., splacen nebude a tím jí vznikne škoda. Tato argumentace, dle názoru odvolacího soudu, není na místě, neboť o tom, jak bude úvěr využit, míněno jiným způsobem, než k čemu byl určen, nevěděl při jeho sjednávání a převedení ani obžalovaný ing. J. M., natož pak obžalovaný O. M. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že obžalovanému ing. J. M. nebylo prokázáno, že by tímto způsobem chtěl nakládat s úvěrem již v době, kdy úvěrovou smlouvu uzavíral a pokud jej použil následně na jiné účely, nebylo možno ho s ohledem na pasáže výše uvedené (problematika úvěrového podvodu) trestně postihnout. Dle názoru odvolacího soudu tyto skutečnosti svědčí i obžalovanému O. M., a proto se s tímto jeho názorem nemohl ztotožnit. Odvolací soud v rámci svých úvah, pokud jde o problematiku úvěrového podvodu podle § 250b tr.zák. a otázky dovození subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 tr.zák., vycházel kromě jiného ze stávající platné judikatury obecných soudů, ale též z judikatury Ústavního soudu ČR, kdy je možno konkrétně zmínit nález tohoto ze dne 6.10.2005, sp.zn. II ÚS 83/04, který pojednává v podstatě o stejné problematice toliko s tím rozdílem, že v tam projednávaném případě byl hlavní pachatel odsouzen pro trestný čin podvodu, v tomto případě byl pravomocně zproštěn obžaloby. Odvolací soud si doplněním dokazování u veřejného zasedání vytvořil procesní podmínky, umožňující jeho zásah do napadeného rozsudku, a s ohledem na skutečnost, že dle jeho názoru skutek, pro který je obžalovaný stíhán, nenaplňuje zejména subjektivní stránku žalovaného trestného činu, proto postupoval podle § 226 písm. b) tr.ř. a obžalovaného O. M. zprostil obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že v žalobním návrhu označený skutek je trestným činem.