Porušení závazků z cestovní smlouvy, které ohrozilo nebo poškodilo osobností práva fyzické osoby jako spotřebitele služeb z cestovní smlouvy, je protiprávním zásahem do práva na ochranu osobnosti této fyzické osoby.

t a k t o : I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části, j. v odstavci I. a) a v odstavci II. a) výroku, p o t v r z u j e . II. V další napadené části, tj. v odstavci I. b) a v odstavci II. b) výroku, pokud jí byl každý ze žalovaných zavázán zaplatit žalobkyni částku 250.000,- Kč, se rozsudek soudu prvního stupně co do částky 240.000,- Kč p o t v r z u j e s tím, že tuto částku jsou oba žalovaní povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a co do částky 260.000,- Kč m ě n í tak, že v tomto rozsahu se žaloba z a m í t á. III. Oba žalovaní j s o u p o v i n n i zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 54.713,- Kč společně a nerozdílně ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Alexandra Kociána. IV. Oba žalovaní j s o u p o v i n n i zaplatit žalobkyni a nákladech odvolacího řízení částku 7.794,50 Kč společně a nerozdílně ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Alexandra Kociána. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem byla za protiprávní zásah do soukromí žalobkyně způsobený smrtí dcery žalobkyně při havárii autobusu žalovaného 2) dne 25.7.2002 v rámci zájezdu organizovaného žalovaným 1) uložena žalovanému 1) povinnost zaslat žalobkyni omluvu ve znění: „Vážená paní T., omlouváme se, že při zájezdu organizovaném naší společností byla dne 25.7.2002 usmrcena při dopravní nehodě Vaše dcera K. T. Prosíme, aby jste s touto omluvou přijala naši hlubokou soustrast.“ a dále zaplatit žalobkyni 250.000,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Co do částky 150.000,- Kč byla žaloba vůči žalovanému 1) zamítnuta. Žalovanému 2) byla za tentýž zásah uložena povinnost zaslat žalobkyni omluvu ve znění: „Vážená paní T., omlouváme se, že při zájezdu, při kterém byla naše společnost pověřena přepravou osob z Řecka do České republiky, byla poblíž Znojma dne 25.7.2002 těžce zraněna Vaše dcera K. T., která na následky tohoto zranění zemřela. Prosíme, aby jste spolu s touto omluvou přijala naši hlubokou soustrast.“ a dále zaplatit žalobkyni 250.000,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Co do částky 1,250.000,- Kč byla žaloba vůči žalovanému 2) zamítnuta. Na náhradě nákladů řízení byla žalovanému 1) uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 28.064,- Kč a žalovanému 2) částku 28.064,- Kč, vždy na účet zástupce žalobkyně, do tří dnů od právní moci rozsudku. Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání oba žalovaní. Žalovaný 1) se domáhal změny napadeného rozsudku v části, v níž mu byla uložena povinnost zaslat žalobkyni omluvný dopis a zaplatit částku 250.000,- Kč tak, aby žaloba byla i v tomto rozsahu zamítnuta. Nesouhlasil se závěrem soudu I. stupně, který za analogického použití § 852i odst. 1 o.z. dospěl k závěru, že je rovněž odpovědný za následky neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobkyně. Zmiňovaná směrnice Rady evropských společenství ze dne 13.6.1990 č. 90/314/EHS se na daný případ nedá aplikovat, neboť nárok žalobkyně vznikl v době, kdy Česká republika nebyla členem Evropské unie. Navíc tato směrnice hovoří o škodě a její náhradě, avšak nárok žalobkyně není nárokem na náhradu škody. Ustanovení § 11 až § 16 o.z. jsou speciální a nelze na ně ani analogicky použít ustanovení o náhradě škody způsobené vadným plněním smlouvy. Náhradu nemajetkové újmy v penězích je dle jejich názoru povinen žalobkyni zaplatit ten, kdo způsobil zásah do jejích osobnostních práv. Z pojmu zásah je zřejmé, že se musí jednat o nějakou aktivní činnost. Do osobnostních práv žalobkyně zasáhl řidič žalovaného 2), za jehož jednání je odpovědný žalovaný 2). Žalovaný 2) se domáhal změny napadeného rozsudku v části, v níž mu byla uložena povinnost zaslat žalobkyni omluvný dopis a zaplatit částku 250.000,- Kč tak, aby žaloba byla i v tomto rozsahu zamítnuta. Ze směrnice Rady evropských společenství ze dne 13.6.1990 č. 90/314/EHS a na ni navazující judikatury Evropského soudního dvora jednoznačně vyplývá, že uzavřením cestovní smlouvy odpovídá cestovní kancelář za veškeré škody a újmy, které jejímu klientovi během zájezdu vzniknou, a to včetně nemajetkové újmy. Jde o výkladové pravidlo, v souladu s kterým je nutno vykládat i ustanovení občanského zákoníku. Za zásah do osobnostních práv žalobkyně proto odpovídá pouze žalovaný 1). Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku v částech dotčených odvoláním žalovaných jako věcně správného. Podle jejího názoru soud I. stupně učinil dostatečná a správná skutková zjištění, které po právní stránce správně posoudil. Odvolací soud po zjištění, že odvolání splňuje obecné náležitosti uvedené v ustanovení § 205 odst. 1 o.s.ř. a je podle obsahu odůvodněno relevantním odvolacím důvodem uvedeným v ustanovení § 205 odst. 2, písm. g) o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 214 odst. 3 o.s.ř. bez nařízení jednání a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných není důvodné. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tvrzenému porušení osobnostních práv žalobkyně zásahem dne 25.7.2002 - zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 135/2002 Sb. (dále jen OZ). Soud I. stupně při hodnocení důkazů postupoval v souladu s § 132 o.s.ř., učinil správná skutková zjištění, která odvolací soud přejímá a na která odkazuje. Platí to zejména o tom, že mezi žalobkyní a žalovaným 1) byla dne 10.7.2002 uzavřena cestovní smlouva o poskytnutí zájezdu do Řecka. Žalobkyně vystupovala jako zákazník, její dcera K. T. jako spolucestující. Součástí zájezdu byla doprava na místo zájezdu a zpět. Dopravu zajišťovala cestovní kancelář prostřednictvím přepravce – žalovaného 2), sjednaného pro poskytnutí této služby. Při zpáteční cestě dne 25.7.2002 došlo k nehodě autobusu, v důsledku které zemřela dcera žalobkyně K. T.. Rozsudkem soudu ze dne 14.2.2005 sp. zn. 17T 187/2004 byl řidič autobusu – zaměstnanec žalovaného 2) uznán vinným, že zavinil předmětnou dopravní nehodu, při níž došlo ke smrtelnému zranění K. T.. Takto zjištěný skutkový stav soud I. stupně posoudil dle § 11 a § 13 OZ a dospěl k závěru, že protiprávním jednáním – předmětnou dopravní nehodou, při níž došlo k úmrtí K. T. - došlo jednoznačně k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně a to do práva na její soukromí. Krajský soud se dále velice podrobně zabýval otázkou pasivní legitimace v této věci. Ve vztahu k žalovanému 1) vycházel ze směrnice Rady evropských společenství ze dne 13.6.1990 č. 90/314/EHS (dále jen Směrnice), ze zákona č. 159/1999 Sb., z rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 12.3.2002 ve věci Simone Leitner proti TUI Deutschland GmbH and Company.KG sp. zn. C-168/00, z ustanovení § 853 OZ a § 852a a násl. OZ a dospěl k závěru je dána jeho pasivní legitimace. Podle názoru krajského soudu jestliže byl neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby způsoben jiným dodavatelem služeb cestovního ruchu (např. přepravcem), kterého cestovní kancelář při poskytnutí zájezdu použila k realizaci své činnosti, postihují občanskoprávní sankce samotnou cestovní kancelář při analogickém užití § 852i odst. 1 OZ. Předpokladem analogického užití citovaného zákonného ustanovení je, aby činnost jiného dodavatele služeb cestovního ruchu (přepravce) nepostrádala místní, časový a věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění úkolů cestovní kanceláře. Podá-li účastník zájezdu žalobu dle § 13 odst. 2 OZ, slouží analogické užití § 852i odst. 1 OZ pouze k určení věcné pasivní legitimace. Pokud tedy došlo k usmrcení příbuzného účastníka zájezdu při nehodě způsobené přepravcem při poskytování přepravních služeb pro cestovní kancelář, je subjektem odpovědným za porušení závazků, vyplývajících z uzavřené cestovní smlouvy vždy cestovní kancelář, tedy žalovaný 1). Porušení závazku z cestovní smlouvy cestovní kanceláří, případně jiným subjektem poskytujícím služby na základě této smlouvy, dopravit účastníky zájezdu řádně na sjednané místo a zpět, je současně i protiprávním zásahem do osobnostních práv fyzické osoby, pokud porušením závazku došlo k ohrožení či porušení osobnostní sféry fyzické osoby chráněné ustanovením § 11 OZ. Ve vztahu k žalovanému 2) vycházel krajský soud z názoru odvolacího soudu vysloveném v jeho usnesení ze dne 28.4.2005, odvolací soud uvedl, že „smluvní vztah mezi zemřelou dcerou žalobkyně a cestovní kanceláří, na základě kterého se cestovní kancelář mj. zavázala dopravit ji řádně z dovolené do ČR, nemůže v žádném případě jakkoliv krátit práva žalobkyně ve vztahu k třetím osobám, v tomto případě k přepravci. Tento smluvní vztah nemůže mít na důvodnost takového nároku žádný vliv“. Z tohoto důvodu je pasivně legitimovaným v tomto sporu rovněž druhý žalovaný. Dále krajský soud dospěl k závěru, že byly splněny předpoklady pro poskytnutí přiměřeného zadostiučinění žalobkyni dle § 13 odst. 1 OZ, spočívající v omluvě žalovaných. Jelikož se toto zadostiučinění jeví s ohledem na okolnosti případu nepostačujícím vzhledem k nereparovatelnosti způsobeného následku shledal soud I. stupně oprávněným rovněž požadavek na poskytnutí zadostiučinění v penězích dle § 13 odst. 2 a 3 OZ. Při výši zadostiučinění vycházel krajský soud ze závažnosti vzniklé újmy s tím, že odpovídající je částka 500.000,- Kč. Jelikož byla shledána pasivní věcná legitimace obou žalovaných, postupoval krajský soud podle názoru odvolacího soudu vysloveném v jeho rozhodnutí ze dne 28.4.2005 s tím, že je na soudu, aby posoudil, který z žalovaných je povinen nahradit nemajetkovou újmu v penězích, popř. v jakých částkách se mají na této náhradě podílet. Jelikož neshledal rozdíl v podílu odpovědnosti obou žalovaných, zavázal každého z žalovaných k zaplacení této částky z jedné poloviny, tj. ve výši 250.000,- Kč. Krajský soud se ve svém rozhodnutí vypořádal rovněž s dalšími námitkami žalovaných. Ve vztahu k námitce, že za zásah do osobnostních práv žalobkyně je odpovědný řidič žalovaného 2) odkázal na již zcela ustálenou praxi obecných soudů, vycházející z ustanovení § 853 OZ a § 420 odst. 2 OZ. Řidič autobusu byl použit žalovaným 2) k realizaci jeho činnosti, přičemž jeho činnost měla vnitřní účelový vztah k plnění těchto úkolů. Pokud jde o námitku, že nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích dle § 13 odst. 2 OZ vzniká oprávněné osobě pouze v případě, kdy zásahem došlo ve značné míře ke snížení její důstojnosti nebo její vážnosti ve společnosti, zde odkázal krajský soud na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. IV ÚS 581/99. Dále zdůraznil, že na situaci, kdy neoprávněný zásah spočívá v usmrcení osoby blízké, pamatoval zákonodárce tím, že podmínkou danou v § 13 odst. 2 OZ uvodil slovem „zejména“, čímž ponechal soudu na zvážení, zda s ohledem na okolnosti případu je možné přiznat žalobci nemajetkovou újmu v penězích i v případech, kdy důstojnost nebo vážnost žalobce ve společnosti nebyla zásahem do osobnostních práv snížena vůbec. Neakceptoval rovněž námitku o obcházení zákona připuštěním možnosti domáhat se vedle nároku podle ustanovení § 444 odst. 3 OZ rovněž náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 OZ, neboť se jedná se o dva samostatné nároky. Podle ustanovení § 11 OZ fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Podle ustanovení § 13 odst. 1 OZ fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Podle ustanovení § 13 odst. 2 OZ pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podle ustanovení § 13 odst. 3 OZ výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Předmětem ochrany podle § 11 OZ jsou taková ryze osobní práva občana, jež ovlivňují rozvoj jeho osobnosti a jsou s ní úzce spjata. Mezi tato práva je zařazeno i právo na soukromí, neboť neoprávněným zásahem do práva na život jedné fyzické osoby může dojít k neoprávněnému zásahu do práva na soukromí druhé fyzické osoby. Je však nezbytné, aby mezi osobami, o které jde, skutečně existovaly úzké a pevné sociální, morální, citové a kulturní vztahy vytvořené v rámci jejich soukromého a rodinného života, které sloužily k rozvíjení a naplňování osobnosti této druhé fyzické osoby. Zákonným předpokladem vzniku práva na použití sankcí k ochraně osobnostní sféry fyzické osoby za neoprávněný zásah do práva na ochrana osobnosti je: 1) existence zásahu do osobnostních práv fyzické osoby, který vyvolal nebo byl objektivně způsobilý vyvolat újmu spočívající buď v porušení nebo ohrožení osobnostních práv fyzické osoby, 2) protiprávní (neoprávněný) charakter tohoto zásahu, 3) příčinná souvislost mezi neoprávněným zásahem a zmíněnou újmou. V daném případě bylo naplnění uvedených předpokladů pro vznik občanskoprávních sankcí k ochraně osobnostní sféry žalobkyně nepochybné. Existuje zde zásah do osobnostních práv žalobkyně, který vyvolal újmu spočívající v porušení jejích osobnostních práv na soukromí a rodinný život a to úmrtím její dcery K. T.. Je nutno zdůraznit, že v daném případě došlo k jedinému neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně a to smrtí její dcery při dopravní nehodě dne 25.7.2002, přičemž na zásahu se podílelo více subjektů. Protiprávnost zásahu je dána tím, že řidič autobusu byl za způsobenou nehodu a její následky uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví, v důsledku nehody a nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by vylučovaly neoprávněnost (protiprávnost) tohoto zásahu. Naplněn byl rovněž předpoklad příčinné souvislosti mezi neoprávněným zásahem a vznikem nemajetkové újmy na straně žalobkyně. Krajský soud se správně zabýval otázkou pasivní legitimace žalovaných. Odvolací soud souhlasí s jeho závěrem, že oba žalovaní jsou subjekty odpovědnými za protiprávní zásah do osobnostních práv žalobkyně. Subjekty odpovědnými za zásah do osobnosti fyzické osoby chráněné všeobecným osobnostním právem fyzické osoby mohou být buď fyzické osoby nebo osoby právnické. Při existenci zásahu a jeho současném posouzení jako zásahu neoprávněného je třeba vymezit především odpovědný subjekt za tento zásah. Odvolací soud se ztotožňuje s názorem soudu I. stupně pokud jde o pasivní legitimaci žalovaného 2). Soud I. stupně sice tento svůj závěr odůvodnil pouze svou vázaností názorem odvolacího soudu vysloveným v jeho rozhodnutí, když v odůvodnění svého rozhodnutí jednoznačně uvedl, že podle něj zde pasivní legitimace žalovaného 2) dána není, neboť k zásahu došlo na základě smluvního vztahu mezi žalobkyní a cestovní kanceláří, nikoliv přepravcem. Přímým původcem předmětného neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobkyně však byl řidič autobusu. Jestliže byl neoprávněný zásah do osobnosti způsoben někým, kdo byl použit právnickou či fyzickou osobou k realizaci činnosti této právnické či jiné fyzické osoby (přičemž se podtrhuje místní, časový a věcný vztah k plnění činnosti), postihují občanskoprávní sankce dle ustanovení § 13 OZ zásadně tuto právnickou osobu – žalovaného 2) dle ustanovení § 420 odst. 2 OZ za použití analogie dle ustanovení § 853 OZ. V daném případě byl neoprávněný zásah způsoben řidičem žalovaného 2), a proto občanskoprávní sankce za porušení osobnostních práv žalobkyně vymezené v ustanovení § 13 OZ musí postihnout žalovaného 2). Za této situace je dána věcná pasivní legitimace žalovaného 2). Soud I. stupně se dále zcela správně zabýval odpovědností žalovaného 1), kterou posoudil dle ustanovení § 852a a násl. OZ při použití analogie dle ustanovení § 853 OZ, přičemž tak činil pouze za účelem zjištění odpovědného subjektu z hlediska věcné pasivní legitimace tohoto žalovaného. Se závěrem, že žalovaný 1) za protiprávní zásah do soukromí žalobkyně odpovídá, odvolací soud souhlasí. Podle ustanovení § 852a odst. 1 OZ cestovní kancelář odpovídá zákazníkovi za porušení závazků vyplývajících z uzavřené cestovní smlouvy bez ohledu na to, zda tyto závazky mají být splněny cestovní kanceláří nebo jinými dodavateli služeb cestovního ruchu poskytovaných v rámci zájezdu. Podle ustanovení § 852i odst. 1 OZ cestovní kancelář odpovídá zákazníkovi za porušení závazků vyplývajících z uzavřené cestovní smlouvy bez ohledu na to, zda tyto závazky mají být splněny cestovní kanceláří nebo jinými dodavateli služeb cestovního ruchu poskytovaných v rámci zájezdu. Podle ustanovení § 853 OZ občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani tímto, ani jiným zákonem, se řídí ustanoveními tohoto zákona, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší. Je nepochybné, že zařazením ustanovení § 852a násl. OZ bylo do českého právního řádu implementováno komunitární právo a to zejména podstatný obsah Směrnice, avšak nikoli způsobem důsledným a úplným. Podle této úpravy je cestovní smlouva úplatnou smlouvou, jejímiž účastníky jsou provozovatel cestovní kanceláře (dále jen CK) a zákazník a jejímž předmětem je závazek CK poskytnout zákazníkovi zájezd a závazek zákazníka uhradit jeho cenu. Bylo nesporné, že žalovaný 1) ke dni uzavření cestovní smlouvy s žalobkyní byl oprávněn nabízet a prodávat zájezdy. Zájezd jako nepřímý předmět cestovní smlouvy je definován v ustanovení § 1 odst. 1 živnostenského zákona a rozumí se jím předem sestavená kombinace alespoň dvou dále uvedených služeb a to a) dopravy a b) ubytování nebo c) jiných služeb cestovního ruchu. Tuto podmínku splňovala cestovní smlouva uzavřená mezi žalovaným 1) a žalobkyní. Dle ustanovení § 852i odst. 1 OZ CK odpovídá zákazníkovi za porušení závazků vyplývajících u zavřené cestovní smlouvy bez ohledu na to, zda tyto závazky mají být splněny CK nebo jinými dodavateli služeb cestovního ruchu poskytovaných v rámci zájezdu. Tímto je dána odpovědnost žalovaného 1) bez ohledu na to, že za účelem splnění svého závazku a to dopravit žalobkyni spolu s její dcerou na místo určení a zpět si žalovaný 1) sjednal přepravce, tj. žalovaného 2). Dle ustanovení § 852j odst. 2 OZ by se cestovní kancelář mohla odpovědnosti za škodu způsobenou porušením právní povinnosti zprostit jen tehdy, prokáže-li, že tuto škodu nezavinila ona ani jiní dodavatelé služeb cestovního ruchu poskytovaných v rámci zájezdu a škoda byla způsobena zákazníkem, třetí osobou, která není spojena s poskytováním zájezdu a neodvratitelnou událostí, které nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat. Je ovšem zřejmé, že úprava v ustanovení § 852a a násl. OZ reflektuje pouze právní následky porušení smluvních povinností cestovní kanceláří, nikoli však právní následky protiprávních zásahů do osobnostních práv fyzických osob vadným poskytnutím služeb sjednaných v cestovní smlouvě. Při těchto právních poměrech bylo nezbytné provést na podkladě zjištěného skutkového stavu ve vztahu k žalovanému 1) výklad ustanovení § 11 a § 13 OZ. Lze zopakovat, že žalobkyně uzavřela s žalovaným 1) dne 10.7.2002 cestovní smlouvu na zájezd do Řecka pro sebe a pro dceru K. T. jako spolucestující. Součástí zájezdu byla doprava na místo zájezdu a zpět. Dopravu zajišťovala cestovní kancelář prostřednictvím přepravce – žalovaného 2). Při zpáteční cestě dne 25.7.2002 došlo k nehodě autobusu, v důsledku níž dcera žalobkyně zemřela. Řidič autobusu – zaměstnanec žalovaného 2) byl rozsudkem soudu za zavinění dopravní nehodu pravomocně odsouzen. Směrnice Rady evropských společenství ze dne 13.6.1990 č. 90/314/EHS o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy (dále jen Směrnice) byla včleněna do českého právního řádu zákonem č. 159/1999 Sb. ze dne 30. června 1999 o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dnem 1. října 2000, na základě asociační dohody mezi Českou republikou na straně jedné a ES a jejich členskými státy na straně druhé ze dne 4. 10. 1993 zakládající přidružení České republiky k ES. S touto dohodou vyslovil Parlament České republiky souhlas dne 8. 12. 1993. Pro českou legislativu vyplynul z této dohody rovněž závazek, aby i v oblasti občanského práva maximálně usilovala o harmonizaci českých právních předpisů s normami komunitárního práva. Proto odvolací soud provedl výklad ustanovení § 11 a § 13 OZ eurokonformním způsobem, tedy s přihlédnutím ke smyslu, účelu a cílům Směrnice, byť plnohodnotné členství v EU vzniklo České republice teprve ke dni 1.5.2004 a k protiprávnímu zásahu do osobnostních práv žalobkyně došlo smrtí dcery dne 25.7.2002. Článek 5 Směrnice (text článku 5 zní: 1. Členské státy přijmou nezbytná opatření zajišťující, aby organizátor nebo prodejce, který je stranou smlouvy, odpovídali spotřebiteli za řádné plnění závazků vyplývajících ze smlouvy bez ohledu na to, zda tyto závazky má splnit organizátor nebo prodejce anebo jiný poskytovatel služeb, aniž je dotčeno právo organizátora nebo prodejce tyto jiné poskytovatele služeb postihnout. 2. Pokud jde o škody, které vyplývají pro spotřebitele z neplnění nebo nesprávného plnění smlouvy, přijmou členské státy nezbytná opatření zajišťující, aby za ně organizátor nebo prodejce odpovídali, ledaže by toto neplnění nebo nesprávné plnění nezavinili oni ani jiný poskytovatel služeb, neboť - zjištěné nedostatky při plnění smlouvy lze přičíst spotřebiteli, - tyto nedostatky lze přičíst třetí osobě, která není spojena s poskytováním smluvně sjednaných služeb, a jsou nepředvídatelné nebo nepřekonatelné,- tyto nedostatky byly způsobeny vyšší mocí, jak je vymezena v čl. 4 odst. 6 druhém pododstavci bodu ii), nebo událostí, kterou organizátor nebo prodejce nebo poskytovatel služeb přes řádnou péči nemohl předpokládat ani ji překonat. V případech uvedených v prvním pododstavci druhé a třetí odrážce jsou organizátor nebo prodejce, který je stranou smlouvy, povinni neprodleně poskytnout spotřebiteli v nesnázích pomoc. Pokud jde o škody, které vyplývají z neplnění nebo nesprávného plnění služeb obsažených v souboru služeb, mohou členské státy povolit, aby výše náhrady škody byla omezena v souladu s mezinárodními smlouvami upravujícími tyto služby. Pokud jde o škody jiné než na životě či zdraví, které vyplývají z neplnění nebo nesprávného plnění služeb obsažených v souboru služeb, mohou členské státy povolit, aby výše náhrady škody byla omezena smlouvou. Toto omezení nesmí být nepřiměřené. 3. Aniž je dotčen odst. 2 čtvrtý pododstavec, není možné odchýlit se smluvním ujednáním od odstavců 1 a 2. 4. Spotřebitel musí každý nedostatek v plnění smlouvy, který zjistí na místě, oznámit co nejdříve písemně nebo jakoukoli jinou vhodnou formou danému poskytovateli služeb a organizátorovi nebo prodejci. Tato povinnost musí být jasně a přesně uvedena ve smlouvě. Míří na relativně široký okruh možného poškození osob v souvislosti s poskytováním služeb cestovními kancelářemi a je třeba jej vyložit tak, že v zásadě dopadá i na kompenzaci nehmotné újmy z nesplnění nebo vadného plnění cestovní smlouvy (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 12. března 2002 ve věci Simone Leitner proti TUI Deutschland GmbH & Co. KG, č. C-168/00, včetně závazného výkladu této problematiky a posouzení, jak v daném případě aplikovat Směrnici ve střetu s rakouským občanským právem). Odvolací soud proto činí závěr, že porušení závazků z cestovní smlouvy, které ohrozilo nebo poškodilo osobnostní práva fyzické osoby, je protiprávním zásahem do práva na ochranu osobnosti této fyzické osoby. Odpovědnost a použití sankcí za neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby jsou založeny na přísném objektivním principu, tj. vznikají bez zřetele na zavinění původce neoprávněného zásahu, proto je dána v této věci věcná pasivní legitimace i žalovaného 1). Odvolací soud tak shodně se soudem I. stupně dospěl k závěru, že je zde dána věcná pasivní legitimace obou žalovaných. S přihlédnutím k tomuto závěru pak odvolací soud aplikoval ustanovení § 438 odst. 1 OZ a to použitím analogie dle § 853 OZ s tím, že způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně, neboť v projednávané věci za jediný zásah nesou odpovědnost oba žalovaní. Tento právní závěr se pak následně promítl do přiznaných občanskoprávních sankcí dle § 13 OZ. S ohledem na konkrétní okolnosti případu, zejména pak intenzitu, povahu a způsob neoprávněného zásahu považuje odvolací soud shodně se soudem I. stupně za zcela přiměřenou přiznanou formu morálního zadostiučinění ve formě omluvy každého z žalovaných a z tohoto důvodu byl napadený rozsudek v odstavci I. a) a odstavci II. a) výroku v souladu s § 219 o.s.ř. potvrzen. Základní nezbytnou podmínkou pro přiznání nemajetkové újmy v penězích je skutečnost, že přiznání žádné formy morální satisfakce nepostačuje ke zmírnění a vyvážení vzniklé újmy. V daném případě je nesporné, že s ohledem na závažnost a nereparovatelnost způsobených následků je poskytnutí pouze morální satisfakce nepostačující. Byť zákon v ustanovení § 13 odst. 2 OZ předpokládá snížení vážnosti a důstojnosti fyzické osoby ve značné míře, jde pouze o příkladmý výčet dílčích složek osobnostní sféry jedince, který neznamená, že protiprávní zásah do práva na soukromí neumožňuje přiznání nemajetkové újmy v penězích. Z kritérií uvedených v § 13 odst. 3 OZ toliko vyplývá, že při stanovení výše náhrady je třeba zejména přihlédnout k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, který při zkoumání míry zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby ve společnosti zpravidla přihlíží v prvé řadě k charakteru zásahu do osobnostních práv fyzické osoby, k jeho formě, obsahu či délce trvání zásahu s přihlédnutím k tomu, která z dílčích složek osobnostních práv byla ohrožena či poškozena, k důsledkům, které protiprávní zásah vyvolal v osobnostní sféře fyzické osoby, k postavení a poměrům dotčené osoby ve společnosti i v soukromí, k době a situaci, při níž k protiprávnímu zásahu došlo, v neposlední řadě také ke způsobu prezentování na veřejnosti, případně k dalším okolnostem případu, které jsou pro hodnocení závažnosti zásahu významné. Soud rovněž posoudí osobu a poměry původce zásahu i postiženého. Zde se odvolací soud neztotožňuje s názorem soudu I. stupně o výši náhrady nemajetkové újmy v částce 500.000,- Kč. Přestože k neoprávněnému zásahu došlo ještě před 1.5.2004, kdy nabyl účinnosti zákon č. 47/2004 Sb., kterým bylo novelizováno ustanovení § 444 OZ, zákonodárce novou právní úpravou ustanovení § 444 odst. 3 OZ od 1.5.2004 stanovil zákonnou výši „odškodnění“ za smrt osoby blízké, čímž poskytuje určité vodítko i pro stanovení výše náhrady nemajetkové újmy při zásahu do osobnostních práv osob blízkých smrtí poškozeného (s přihlédnutím k ostatním okolnostem případu), a toto vodítko lze použít i při posouzení důsledků a stanovení výše nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 OZ u takového zásahu do osobnostních práv fyzické osoby, k němuž došlo přede dnem účinnosti této novely (tj. před 1.5.2004). Nic nebrání soudu, aby i v takovém případě, aniž by využil nepřípustně retroaktivity, přihlédl k úmyslu zákonodárce stanovit výši nemateriální újmy při usmrcení blízkého příbuzného a těchto paušálních limitů použil jako vodítka při stanovení náhrady nemajetkové újmy v penězích. Odvolací soud má za to, že v tomto případě nebyly zjištěny žádné významné okolnosti, pro které by bylo namístě se od takto stanovené částky odklánět. Z těchto důvodů byl napadený rozsudek v další napadené části dotčené odvoláním žalovaných, tj. v odstavci I. b) a v odstavci II. b) výroku co do částky 240.000,- Kč vůči oběma žalovaným dle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrzen s tím, že žalovaní budou plnit solidárně, a ve zbývajícím rozsahu, tedy co do částky 260.000,- Kč vůči oběma žalovaným změněn dle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. tak, že žaloba byla v tomto rozsahu zamítnuta. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně se opírá o ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř. Je třeba vycházet důsledně ze zásady, že spor o ochranu osobnosti je sporem, který nelze v penězích ocenit. Měl-li žalobce ve sporu o ochranu osobnosti, ve kterém se domáhal vedle morálního i zadostiučinění peněžitého, úspěch jen ohledně morálního zadostiučinění, popř. mu soud přiznal jen část z požadovaného peněžitého zadostiučinění, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, neboť nepřiznání peněžitého zadostiučinění či přiznání jen jeho části záviselo na úvaze soudu. Žalobkyni byla na nákladech řízení přiznána odměna za zastoupení dle ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 484/2000 Sb. ve výši 12.500,- Kč, dále odměna za zastoupení v odvolacím řízení, která byla dle § 18 odst. 1 vyhl. krácena o 50% na částku 6.250,- Kč a dále odměna za zastoupení v řízení před soudem prvního stupně poté co jeho rozhodnutí bylo zrušeno odvolacím soudem a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení dle ustanovení § 19 odst. 1 vyhl. ve výši 12.500,- Kč, celkem 31.250,- Kč. Dále bylo žalobkyni přiznáno 6 režijních paušálů po 75,- Kč za sepis žaloby, převzetí zastoupení, odvolání a účast u jednání ve dnech 25.10.2004, 12.8.2005 a 27.4.2006, celkem 450,- Kč a náhrada za ztrátu času za tří jednání, když za jedno jednání představovala ztráta času při vzdálenosti Karlovy Vary – Brno a zpět 18 půlhodin po 50,- Kč, tj. 900,- Kč, celkem 2.700,- Kč. Dále bylo přiznáno cestovné osobním vozidlem za cestu ke třem jednáním vždy při vzdálenosti Karlovy Vary – Brno a zpět 700 km, při průměrné spotřebě vozidla 7 l/100 km nafty v ceně dle vyhlášky. Za jednání dne 25.10.2004 při ceně nafty 21,30 Kč za litr a paušální náhradě 3,50 na km bylo přiznáno cestovné ve výši 3.494,- Kč, za jednání dne 12.8.2005 při ceně nafty 26,90 Kč za litr a paušální náhradě 3,80 Kč bylo přiznáno cestovné ve výši 3.978,- Kč a za jednání dne 27.4.2006 při ceně nafty 29,50 Kč za litr paušální náhradě 3,80 Kč bylo přiznáno cestovné ve výši 4.105,- Kč, celkem 11.577,- Kč. V souladu s ustanovením § 137 odst. 3 o.s.ř. byla na nákladech řízení přiznána rovněž 19% DPH z částky 45.977,- Kč ve výši 8.736,- Kč. Celková výše nákladů řízení činí 54.713,- Kč, když tuto částku jsou oba žalovaní povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.), k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Z obdobných důvodů byla žalobkyni přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení sestávající z odměny za zastoupení, která dle ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 484/2000 Sb., krácena o 50% dle ustanovení § 18 odst. 1 vyhl. činí 6.250,- Kč, z náhrady hotových výloh za vyjádření k odvolání ve výši 300,- Kč dle vyhl. č. 276/2006 Sb. a 19% DPH ve výši 1.244,50 Kč, celkem 7.794,50 Kč (§ 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 3 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e n í přípustné dovolání, ledaže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.). Proti odstavci II. výroku tohoto rozsudku, kterým byl rozsudek soudu I. stupně změněn j e možno podat dovolání (237 odst. 1 písm.a/ o.s.ř.) Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni k Nejvyššímu soudu v Brně.