Neprokáže-li směnečný dlužník v řízení o prohlášení konkursu svou námitku o nepředložení směnky k placení v zákonem stanovených lhůtách, postačuje k doložení pohledávky za přímým směnečným dlužníkem z této směnky předložení směnky konkursnímu soudu.

t a k t o : Usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. 24 K 11/2000-40 ze dne 20.7.2000 se p o t v r z u j e . O d ů v o d n ě n í : Shora označeným usnesením Krajský soud v Ostravě prohlásil konkurs na majetek dlužníka P. M. (výrok I.), správcem konkursní podstaty ustavil Mgr. P. K. (výrok II.) a vyslovil výzvy předepsané § 13 odst. 2, odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání (výrok III.). Podle soudu prvního stupně doložil navrhovatel ověřenou kopií směnky vlastní, vystavenou dlužníkem dne 18.1.1999, svou pohledávku za dlužníkem v částce 377.000,- Kč. Dlužník má i splatnou pohledávku ve výši 27.500,- DM za F. R. ze směnky vystavené dne 10.9.1998. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na straně dlužníka jsou splněny podmínky úpadku ve formě insolvence dle § 1 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, neboť má více věřitelů (navrhovatele a F. R.) a své splatné závazky není schopen plnit po delší dobu. Proti tomuto usnesení soudu prvního stupně podal dlužník odvolání z 22.8.2000, které postupně doplnil podáními z 20.3.2001, 13.1.2002, 1.4.2002, 15.11.2002, 24.11.2002, 3.3.2003 a 13.3.2007. Požadoval zrušení konkursu prohlášeného na jeho majetek. Argumenty dlužníka uvedené v jeho odvolání lze shrnout následujícím způsobem. Namítal, že nedostal možnost vyjádřit se k návrhu na prohlášení konkursu, navrhnout vyrovnání a požádat o ochrannou lhůtu. Soudu prvního stupně vytýkal, že „vyloučil ze zastupování dlužníka“ P. V., který byl jeho zástupcem na základě plné moci. Tvrdil, že nebyl osvědčen jeho úpadek, neboť nezastavil platby a směnky mu nebyly předloženy k proplacení. V návrhu na prohlášení konkursu nebyly uvedeny okolnosti osvědčující úpadek dlužníka. Výtěžek zpeněžení majetku dokazuje, že nebyl předlužen. Skutečnost, že nezastavil platby lze prokázat tím, že směnky splácel vpředstihu, což lze ověřit ohledáním rubopisů na směnkách Ing. J. S. a Ing. P. V.. Směnky, na základě kterých byl prohlášen konkurs, neosvědčily prodlení dlužníka s placením ani zastavení plateb. Uvedl, že směnku Ing. S. byl připraven v den její splatnosti proplatit. Ing. S. se však v platebním místě nenacházel, směnku dlužníkovi nepředložil a neučinil tak ani později. Do soudní úschovy nelze uložil částku, o které je známo, komu patří. Směnka F. R. nemohla být na nikoho převedena (je nikoliv na řad) a o směnce Ing. S. dlužník věděl, že ji má v držení a nikomu ji nepřevedl. Majitelé směnek nevyužili ani možnosti požádat o inkaso banku nebo někoho jiného. Směnka je cennou listinou, jejíž hodnota se proplácí v penězích při předložení k proplacení. Je na vůli majitele směnky, zda si nechá jistinu proplatit, či si směnku tesauruje nebo s ní jinak naloží. Ze samotné existence směnky nelze dovozovat prodlení výstavce směnky s plněním závazku. V prodlení je směnečník pouze v případě, že nedojde v době splatnosti po předložení směnky k inkasu. To se však v daném případě nestalo. Dále se dlužník vyjádřil i k pohledávkám konkursních věřitelů, ke zpeněžení konkursní podstaty a k postupu při projednávání konečné zprávy. Ke směnce Ing. J. S. dále dlužník rozvedl, že směnka byla opatřena doložkou „bez protestu“ a majitel ji nepředložil k proplacení ve smyslu § 46 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového (dále v textu jen ZSŠ). Pokud by Ing. S. zabránila vyšší moc předložit směnku v den splatnosti, musel by tak dle § 54 odst. 3 ZSŠ učinit neprodleně, což se nestalo. Proto majitel směnky ztratil podle § 53 odst. 1 ZSŠ vůči výstavci svá práva. Dále uvedl, že majitel směnky nevykonal postih podle § 43 odst. 1 ZSŠ. Dlužník nemohl směnečný peníz zaslat na adresu majitele směnky, ani jej převést na jeho účet, protože požadoval podle § 39 odst. 1 ZSŠ vydání směnky. Zasláním peněz by směnka nebyla umořena. Majitel směnky nepodal výstavci zprávu o nezaplacení směnky podle § 45 odst. 1 ZSŠ, ačkoliv tak měl učinit podle § 77 odst. 1 téhož zákona. Kdyby tak učinil, dlužník by ihned směnku honoroval. Majitel směnky neprokázal, že tuto zprávu podal, ačkoliv mu tato povinnost vyplývá z ust. § 45 odst. 5 ZSŠ. V případě směnky F. R. dlužník namítal, že tato směnka není opatřena indosamentem podle § 18 odst. 1 ZSŠ, který by umožňoval jiné osobě než F. R. předkládat směnku k uplatnění směnečných práv. Plná moc vystavená Ing. J. P. je nedostačující pro provedenou manipulaci se směnkou. F. R. ani Ing. P. směnku dosud nepředložili k placení. Nikdo jiný než F. R. nemohl podle § 38 odst. 1 ZSŠ splnit povinnost předložit směnku k placení. Protože směnka byla opatřena doložkou „bez protestu“ a majitel ji nepředložil k proplacení, ztratil majitel směnky podle § 53 odst. 1 ZSŠ vůči výstavci svá práva. Majitel směnky nevykoval postih podle § 43 odst. 1 téhož zákona. Dlužník nemohl směnečný peníz zaslat na adresu majitele směnky, ani jej převést na jeho účet, protože požadoval podle § 39 odst. 1 ZSŠ vydání směnky. Zasláním peněz by směnka nebyla umořena. Majitel směnky nepodal výstavci zprávu o nezaplacení směnky podle § 45 odst. 1 ZSŠ, ačkoliv tak měl učinit podle § 77 odst. 1 téhož zákona. Kdyby tak učinil, dlužník by ihned směnku honoroval. Dále uvedl, že směnka nezajišťovala žádnou hodnotu. Vůči F. R. neměl závazek. Původní závazek byl k zemřelé S. V. a následně k jejímu zákonnému dědici V. M. R.. Tuto skutečnost oznámil soudu prvního stupně s návrhem na započtení této pohledávky. Směnku vystavil „do ruky Ing. J. P., který ji na dlužníku požadoval“. Dlužníkovi přislíbil, že pokud proplatí směnku S. K., nebude po něm požadovat proplacení směnky F. R. až do doby dokončení rekonstrukce budovy v ulici Š. a uskutečnění podnikatelského záměru dlužníka. Směnku S.K. dlužník proplatil. Protože za směnkou není finanční ani žádný jižný závazek, není předmětná směnka cenným papírem a nemá hodnotu směnečného peníze. Uplatnění takové směnky je směnečným podvodem. U jednání odvolacího soudu zástupce dlužníka odvolání doplnil. Tvrdil, že dlužník byl schopen směnky a další své závazky zaplatit. V době uvedené na směnce se dostavil do platebního místa a měl s sebou hotové peníze k proplacení směnky. Navrhovatel však na tomto místě nebyl. Dále tvrdil, že majetek dlužníka byl vyšší než jeho dluhy. Vlastnil totiž dvě nemovitosti (jednu v Praze, druhou v Ostravě) a výtěžek jejich zpeněžení převýšil celkové dluhy dlužníka. Navrhoval se k odvolání dlužníka nevyjádřil. Podle § 66a odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání se pro konkurs a vyrovnání použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákona jinak. Dle odstavce 2 rozhoduje soud usnesením. Jednání nařizuje jen tehdy, stanoví-li to zákon nebo jestliže to soud považuje za nutné. S ohledem na datum vydání napadeného usnesení projednal odvolací soud odvolání dlužníka a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (bod 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád). Odvolání proti usnesení o prohlášení konkursu podal dlužník, který je k podání tohoto odvolání osobou oprávněnou (§ 12a odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání). Odvolací soud se opakovaně zabýval včasností podaného odvolání. Přitom byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v usnesení č.j. 29 Odo 789/2004-538 ze dne 25.7.2006, kterým dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu ze dne 11.12.2003 o odmítnutí odvolání dlužníka jako opožděného a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Usnesení o prohlášení konkursu bylo doručováno dlužníkovi do vlastních rukou na adresu O.-P., Š. 6. Oba pokusy o doručení této písemnosti se dle údajů na doručence uskutečnily bezvýsledně (první dne 21.7.2000, druhý dne 24.7.2000). Dne 24.7.2000 byla zásilka uložena na poště, kde si ji dlužník osobně vyzvedl 8.8.2000. Při zjišťování skutečností rozhodných pro posouzení, zda usnesení o prohlášení konkursu bylo dlužníkovi řádně doručeno, postupoval odvolací soud přiměřeně podle § 122, § 123 a § 129 o.s.ř. U jednání dne 19.3.2007 provedl dokazování listinami opatřenými soudem prvního stupně (sdělením a doklady Č. p., a.s., protokoly o výslechu A.Ž., Z.D., P. M.) i listinami předloženými dlužníkem (znaleckými posudky B.S. z 14.5.2004 a 3.12.2006, prohlášením N. K. a Ing. P. V.). Navrhovateli i dlužníkovi bylo umožněno vyjádřit se k těmto listinám i k výsledkům provedeného šetření. Navrhovateli, který u jednání vyjádřil podiv nad tím, proč soud prvního stupně doručoval usnesení o prohlášení konkursu dlužníkovi na adresu O.-P., Š. 6, kde dlužník neměl bydliště, nutno připomenout, že on sám oznámil soudu prvního stupně tuto adresu jako místo, kde se dlužník fakticky zdržuje (podání navrhovatele z 20.3.2000). Dále je třeba k postupu soudu prvního stupně při doručování usnesení o prohlášení konkursu poznamenat, že v době doručování tohoto usnesení (červenec 2000) měl sice dlužník bydliště i místo podnikání na adrese O., S. 24, avšak soudní obsílky na tuto adresu doručované v době před červencem 2000 se vrátily jako nevyzvednuté v úložní době. Kromě toho vyplynulo ze šetření Policie ČR, že dlužník na adrese S. 24 nebydlí, byt pronajal a měl by se zdržovat na adrese Š. 6 (sdělení Policie ČR, Obvodní oddělení Ostrava-Přívoz z 21.4.2000). V době od 1.7.2000 do 31.12.2000 neměla doručenka povahu veřejné listiny (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Odo 181/2002 z 24.9.2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, roč. 2003, pod číslem 191). Doručenka byla v této době pouze soukromou listinou. Proto postačovalo, že dlužník zpochybnil údaje v doručence uvedené a popřel, že se v době doručování usnesení o prohlášení konkursu v místě doručování zdržoval. Bylo tedy věcí soudu prokázat, že k doručení písemnosti došlo způsobem předjímaným v § 47 odst. 2 o.s.ř., což se v přezkoumávané věci nezdařilo. Žádným z provedených důkazů totiž nebylo prokázáno, že se dlužník v době od 21.7.2000 do 24.7.2000 zdržoval na adrese O.- P., Š. 6. Zásilku obsahující usnesení o prohlášení konkursu si dlužník vyzvedl na poště osobně 8.8.2000 a odvolání podal na poštu k přepravě 22.8.2000. Proto lze uzavřít, že dlužník podal odvolání v zákonem stanovené patnáctidenní lhůtě. Z odvolání dlužníka je zřejmé, proti kterému rozhodnutí směřuje, v čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu soudu a čeho se odvolatel domáhá (§ 205 odst. 1 o.s.ř. ve znění platném do 31.12.2000). Proto odvolací soud přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212 o.s.ř. v rozhodném znění) a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné. K otázce zastupování dlužníka, která byla nastolena u jednání odvolacího soudu, nutno uvést, že z obsahu pravomocného usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. 24 K 11/2000-507 ze dne 24.3.2004 zcela nepochybně vyplývá, že advokát JUDr. B. J. byl ustanoven dlužníkovi k ochraně jeho zájmů pro celé řízení. V průběhu řízení před soudem prvního stupně sice Ing. P. V. doložil plnou moc k zastupování dlužníka z 26.2.2001, avšak podáním z 3.4.2003 oznámil soudu zánik této plné moci. Pochybnosti dlužníka o tom, kdo je jeho zástupcem, nejsou namístě ani proto, že dlužník svým podáním z 23.3.2004 oznámil soudu prvního stupně, že si „již od 25.3.2003 nepřeje, aby ho Ing. P. V. v této době ani v budoucnosti zastupoval“. Po datu 24.3.2004 (dni vydání usnesení o ustanovení zástupce dlužníkovi) nebyla do spisu doložena žádná jiná listina, ze které by vyplývalo oprávnění jiné osoby, než advokáta JUDr. B. J., k zastupování dlužníka v tomto řízení. Návrh na prohlášení konkursu byl dlužníkovi doručován na adresu O., S. 24 (viz. zásilky založené na č.l. 9, 10, 16). V řízení však nebylo prokázáno, že se dlužník v době doručování na uvedené adrese zdržoval. Proto nelze dovodit, že nastaly účinky doručení návrhu na prohlášení konkursu dlužníkovi způsobem stanoveným v § 47 odst. 2 o.s.ř. (fikcí). Tato vada řízení (nedoručení návrhu na prohlášení konkursu dlužníkovi) však byla zhojena v dalším průběhu řízení. Dlužníkovi je však třeba přisvědčit, že mu v řízení před soudem prvního stupně nebylo umožněno vyjádřit se k návrhu na prohlášení konkursu na jeho majetek. Pokud by totiž dlužník dostal tuto možnost a k návrhu se vyjádřil způsobem prezentovaným v průběhu odvolacího řízení, musel by soud prvního stupně dospět k závěru, že rozhodnutí o návrhu bude záviset na zjišťování sporných skutečností, které se týkají doložení splatné pohledávky navrhovatele a vedlejšího věřitele, a proto měl k projednání věci nařídit jednání. Jestliže tedy soud prvního stupně k projednání a rozhodnutí o návrhu věřitele nenařídil jednání, zatížil řízení vadou. Tato vada však byla zhojena v odvolacím řízení tím, že k projednání odvolání dlužníka nařídil odvolací soud jednání, při němž provedl dokazování a dlužníkovi i navrhovateli poskytl možnost se k provedeným důkazům vyjádřit. Přitom přihlédl odvolací soud k závěrům Evropského soudu pro lidská práva vysloveným v rozsudku ze dne 5.7.2005 ve věci EXEL proti České republice i k závěrům Nejvyššího soudu ČR formulovaným v usnesení sp.zn. 29 Odo 204/2003 ze dne 31.1.2006. Z uvedeného vyplývá i závěr o nedůvodnosti námitky dlužníka o porušení jeho práva na spravedlivý proces z důvodu neposkytnutí možnosti vyjádřit se k návrhu. Podle § 4 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání je návrh na prohlášení konkursu oprávněn podat dlužník nebo kterýkoliv z jeho věřitelů. Jde-li o návrh věřitele, musí navrhovatel doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku a uvést okolnosti, které osvědčují úpadek dlužníka. K návrhu je navrhovatel povinen připojit listiny, kterých se v návrhu dovolává. Podmínky prohlášení konkursu na majetek dlužníka na návrh věřitele jsou upraveny v § 12a odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání tak, že bude-li k návrhu věřitele osvědčeno, že dlužník je v úpadku (§ 1) a budou-li splněny ostatní zákonem stanovené podmínky (§ 1a, 12a odst. 3 a § 67c odst. 1), soud konkurs prohlásí bez zbytečného odkladu; proti usnesení o prohlášení konkursu se může odvolat pouze dlužník, pokud sám nepřistoupil do řízení (§ 4 odst. 4). Postačí, pokud je úpadek dlužníka osvědčen alespoň v jedné z jeho forem, to je buď pro platební neschopnost ve smyslu § 1 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání nebo pro předlužení podle § 1 odst. 3 téhož zákona. Podle ust. § 1 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání je dlužník v úpadku, jestliže má více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky. Jestliže dlužník zastavil platby, má se za to, že není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky. Soud prvního stupně správně posuzoval nejdříve otázku aktivní věcné legitimace navrhovatele. Z ověřené fotokopie prvopisu směnky, který je uložen u soudu prvního stupně, odvolací soud zjistil, že se jedná o směnku vlastní vystavenou dne 18. ledna 1999, splatnou 31. prosince 1999, podepsanou P. M. jako výstavcem, která obsahuje bezpodmínečný slib zaplatit Ing. J. S. peněžitou sumu 477.000,- Kč. Z listiny je zřejmé, že směnka obsahuje všechny náležitosti směnky vlastní stanovené § 75 ZSŠ. Směnečné závazky jsou závazky z listinného cenného papíru. Z listiny samotné plyne, kdo a jakým způsobem je ze směnky zavázán. Směnku předloženou navrhovatelem podepsal jako výstavce dlužník. Je tedy osobou směnečně zavázanou a má povinnost směnku zaplatit. Za zásadní pro posouzení důvodnosti podaného odvolání považuje odvolací soud námitku dlužníka, že navrhovatel v den splatnosti směnky ani později nepředložil směnku v platebním místě k proplacení. Dlužníkovi nutno přisvědčit, že doložka „bez protestu“ nezprošťuje majitele směnky (navrhovatele) povinnosti směnku včas předložit ve smyslu § 46 odst. 1 ZSŠ. Nelze však souhlasit s názorem dlužníka, že pokud by navrhovatel jako majitel směnky nepředložil směnku k proplacení, ztratil by podle § 53 odst. 1 ZSŠ vůči výstavci svá práva. Nepředložení směnky vlastní k proplacení nemá za následek zánik práv ze směnky vůči výstavci (nevede ke ztrátě práv ze směnky). Odkaz dlužníka na ust. § 43 odst. 1 ZSŠ není v přezkoumávané věci případný, neboť na směnce není uveden žádný jiný dlužník a výstavce směnky vlastní je zavázán stejně jako příjemce směnky cizí (§ 78 odst. 1 ZSŠ). Ničeho nelze namítat proti argumentaci dlužníka, který tvrdil, že směnečný peníz nemohl zaslal na adresu majitele směnky ani ho převést na jeho účet, neboť chtěl využít své právo dané ust. § 39 odst. 1 ZSŠ. Podle tohoto ustanovení má směnečník (v přezkoumávané věci dlužník) právo při placení směnky žádat vydání směnky opatřené potvrzením majitele o placení. Ani v případě, že by z důvodu nepředložení směnky k proplacení nemohl směnečník realizovat své právo žádat při placení směnky vydání směnky opatřené potvrzením majitele o placení, nelze dovodit ztrátu práv ze směnky. Směnka předložená navrhovatelem byla splatná 31. prosince 1999. Tvrzení dlužníka, že mu navrhovatel měl směnku předložit k placení, koresponduje s úpravou obsaženou v ust. § 38 odst. 1 ZSŠ, podle kterého směnku splatnou v určitý den nebo v určitý čas po datu vystavení nebo po viděné musí majitel předložit k placení v den platební nebo v jeden den ze dvou následujících pracovních dní. Majitele směnky nezprošťuje jeho povinnosti směnku včas předložit ani doložka „bez protestu“, která je na předmětné směnce uvedena (§ 46 odst. 2, věta první ZSŠ). Prokázat, že lhůty nebyly dodrženy, však náleží tomu, kdo se toho proti majiteli dovolává (§ 46 odst. 2, věta druhá téhož zákona). Bylo proto na dlužníkovi, aby prokázal, že směnka nebyla předložena řádně a včas, a to bez ohledu na problémy spojené s opatřením takového důkazu. Není-li dlužník schopen, byť z objektivních důvodů, takové důkazy nabídnout, platí vůči němu směnka za řádně a včas předloženou k placení (srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23.1.1994, sp.zn. 5 Cmo 435/93, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 2, ročník 1996, str. 35 a násl.). Listina nazvaná jako Záznam ze dne 31.12.1999 neprokazuje tvrzení dlužníka o nepředložení směnky k placení. Vyplývá z ní pouze, že P. V. a E. K. stvrdili svými podpisy, že dlužník se dne 31. prosince 1999 dostavil do platebního místa, na kterém se však navrhovatel nenacházel. Tato listina neprokazuje, že majitel směnky nepředložil směnku k placení v průběhu celého dne platebního nebo v jeden den ze dvou následujících pracovních dní. Dlužník tedy neprokázal nepředložení směnky k placení ve lhůtách stanovených zákonem a proto platí vůči němu směnka za řádně a včas předloženou k placení. Dlužníkovi dále nutno přisvědčit, že složení směnečného peníze u příslušného soudu ve smyslu § 42 ZSŠ je jeho právem, nikoliv povinností. Z odvolacích námitek dlužníka, že majitel směnky nepodal výstavci zprávu o nezaplacení směnky podle § 45 odst. 1 ZSŠ, ačkoliv tak měl učinit podle § 77 odst. 1 téhož zákona a že neprokázal podání zprávy s poukazem na § 45 odst. 5 ZSŠ je zřejmé, že dlužník vychází z mylného názoru, že výstavce měl stejné postavení jako výstavce u směnky cizí. V dané věci však navrhovatel jako majitel směnky tuto notifikační povinnost neměl. Práva majitele směnky vůči přímým dlužníkům jsou právy přímými, která nejsou podmíněna žádnými dalšími úkony ani skutečnostmi. Neprokáže-li směnečný dlužník v řízení o prohlášení konkursu svou námitku o nepředložení směnky k placení v zákonem stanovených lhůtách, postačuje k doložení pohledávky za přímým směnečným dlužníkem z této směnky předložení směnky soudu. Proto dospěl odvolací soud k závěru shodnému se soudem prvního stupně, že směnkou vystavenou dne 18.ledna 1999 doložil navrhovatel svou splatnou pohledávku za dlužníkem ve výši 377.000,- Kč. K výši pohledávky je nutno uvést, že na směnce je sice uvedena směnečná suma 477.000,- Kč, avšak mezi účastníky nebylo sporu o tom, že v době před splatností směnky dlužník zaplatil navrhovateli částku 100.000,- Kč. Směnku vystavenou dne 10. září 1998 na částku 27.500,- DEM ve prospěch F. R., splatnou 30. září 1998, podepsanou dlužníkem jako výstavcem, posoudil odvolací soud rovněž jako platnou směnku vlastní. Převážná část námitek dlužníka uplatněných vůči směnečnému závazku z této směnky je obsahově shodná s výhradami, které dlužník uplatnil již vůči směnce vystavené dne 18. ledna 1999 (nepředložení směnky k placení, ztráta práv ze směnky, nevykonání postihu, argumentace ust. § 39 odst. 1, § 45 odst. 1, odst. 5 a § 77 odst. 1 ZSŠ). V zájmu stručnosti proto odvolací soud odkazuje na své výše uvedené závěry. K dalším námitkám dlužníka je třeba uvést následující. Navrhovatel již v návrhu na prohlášení konkursu označil F. R. za dalšího známého věřitele dlužníka. Na č.l. 5 spisu je založena plná moc z 19.7.1999, kterou F. R. zmocnil Ing. J. P. i k podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek P. M.. Ing. P. dne 11.2.2000 u soudu prvního stupně uvedl, že „F. R. má za dlužníkem splatnou pohledávku tak, jak je uvedeno v návrhu“. Skutečnost, že zmocněnec dalšího známého věřitele dlužníka potvrdil správnost údajů uvedených v návrhu a v průběhu řízení doložil originál předmětné směnky, nelze považovat (jak to tvrdí dlužník) za manipulaci se směnkou či za uplatnění směnečných práv. Proto není důvodná námitka dlužníka, že směnka není opatřena indosamentem podle § 18 odst. 1 ZSŠ, který by umožňoval jiné osobě než Friedrichu Reinhardovi předložit směnku k uplatnění směnečných práv. Odvolací soud se neztotožňuje ani s názorem dlužníka, že předmětná směnka není cenným papírem a nemůže mít hodnotu směnečného peníze, protože za ní není žádný finanční ani jiný závazek. Směnečný závazek má abstraktní povahu. Z hlediska směnečného závazku a jeho platnosti není významné, zda mezi směnečným dlužníkem a majitelem směnky existuje či neexistuje jakýkoliv právní vztah. Kdo se jako dlužník na směnku podepíše, je směnečně zavázán i tehdy, není-li mezi ním a majitelem směnky žádný jiný závazkový vztah. Nedostatek kauzálního vztahu není důvodem neplatnosti směnečného závazku, ale zakládá za podmínek čl. I. § 17 ZSŠ námitku, která je jen obranou proti povinnosti platnou směnku zaplatit (srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11.2.1997, sp. zn. 5 Cmo 11/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 2, ročník 1997, str. 34 a násl.). Důvodem pro vystavení směnky nemusí být jenom smluvní nebo jiný obecně právní (mimosměnečný) závazek, ale postačuje, když pro vystavení směnky existoval důvod podnikatelský, obchodní, hospodářský či jiný. Tvrzení dlužníka o směnce divadelní a směnečném podvodu (bod 2. g, podání ze dne 13.3.2000) jsou nesrozumitelná a neurčitá. Jestliže dlužník nevylíčil přesným a nezaměnitelným způsobem ani okolnosti, za nichž k vystavení směnky došlo, nemohl prokázat ani své tvrzení o směnečném podvodu. Závěr soudu prvního stupně, že směnkou vystavenou dne 11. září 1998 doložil vedlejší věřitel F. R. svou splatnou pohledávku za dlužníkem ve výši 27.500,- DEM, je tedy správný. Pro závěr, že dlužník je v úpadku, jelikož má více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky, je za situace, že se dlužníkovi nepodařilo prokázat nepředložení směnky k placení ve lhůtách stanovených zákonem, významné pouze to, že směnečné pohledávky navrhovatele i vedlejšího věřitele jsou delší dobu po splatnosti a lze mít tedy za to, že dlužník své závazky neplní po delší dobu ve smyslu § 1 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.9.2003 sp.zn. 29 Odo 564/2001, uveřejněné pod č. 83/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dlužník v řízení nepředložil seznam svého majetku, neuvedl výši svých finančních prostředků, nevyjádřil se k hodnotě movitých či nemovitých věcí ve svém vlastnictví, případně k dobytnosti svých pohledávek. Za tohoto stavu vychází odvolací soud při posuzování schopnosti dlužníka hradit své splatné závazky ze soupisu konkursní podstaty vyhotoveného správcem Mgr. P. K., ze kterého vyplývá, že dlužník v době rozhodnutí o prohlášení konkursu disponoval pohotovými finančními prostředky ve výši 2.523,67 Kč a 38,26 DEM (zůstatky na účtech u Č. o. b., a.s.). Proto dospěl odvolací soud k závěru, že dlužník není úhrady svých závazků vůči navrhovateli i vedlejšímu věřiteli schopen. Pro úplnost odvolací poznamenává, že dlužník u jednání odvolacího soudu uvedl, že nemovitý majetek převyšoval jeho dluhy a odkázal na znalecké posudky z 28.11.1997 a 10.11.2002. K hodnotě nemovitých věcí ve vlastnictví dlužníka však odvolací soud nepřihlížel, neboť pro úpadek ve formě insolvence je rozhodující výše pohotových finančních prostředků. Neschopnosti dlužníka platit své závazky (nikoliv neochotě) nasvědčuje i skutečnost, že dlužník nesložil směnečný peníz u soudu postupem dle § 42 ZSŠ. Závěr soudu prvního stupně, který dovodil u dlužníka úpadek ve formě insolvence (§ 1 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání) je správný. Zda je dlužník v úpadku i ve formě předlužení, odvolací soud nezjišťoval, neboť se tím nezabýval ani soud prvního stupně. Pro prohlášení konkursu je zcela dostačující osvědčení úpadku dlužníka pouze v jedné z jeho forem uvedené v § 1 odst. 2 a odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání, což v přezkoumávané věci bylo splněno. Shodně se soudem prvního stupně neshledal odvolací soud žádnou zákonnou překážku bránící prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o.s.ř. v rozhodném znění). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.                    t a k t o : Usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. 24 K 11/2000-40 ze dne 20.7.2000 se   p o t v r z u j e .  O d ů v o d n ě n í : Shora označeným usnesením Krajský soud v Ostravě prohlásil konkurs na majetek dlužníka Pavla Majtana (výrok I.), správcem konkursní podstaty ustavil Mgr. Petra Kaustu (výrok II.) a vyslovil výzvy předepsané § 13 odst. 2, odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání (výrok III.). Podle soudu prvního stupně doložil navrhovatel ověřenou kopií směnky vlastní, vystavenou dlužníkem dne 18.1.1999, svou pohledávku za dlužníkem v částce 377.000,- Kč. Dlužník má i splatnou pohledávku ve výši 27.500,- DM za Friedrichem Reinhardem ze směnky vystavené dne 10.9.1998. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na straně dlužníka jsou splněny podmínky úpadku ve formě insolvence dle § 1 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, neboť má více věřitelů (navrhovatele a Friedricha Reinharda) a své splatné závazky není schopen plnit po delší dobu. Proti tomuto usnesení soudu prvního stupně podal dlužník odvolání z 22.8.2000, které postupně doplnil podáními z 20.3.2001, 13.1.2002, 1.4.2002, 15.11.2002, 24.11.2002, 3.3.2003 a 13.3.2007. Požadoval zrušení konkursu prohlášeného na jeho majetek. Argumenty dlužníka uvedené v jeho odvolání lze shrnout následujícím způsobem. Namítal, že nedostal možnost vyjádřit se k návrhu na prohlášení konkursu, navrhnout vyrovnání a požádat o ochrannou lhůtu. Soudu prvního stupně vytýkal, že „vyloučil ze zastupování dlužníka“ Pavla Vlase, který byl jeho zástupcem na základě plné moci. Tvrdil, že nebyl osvědčen jeho úpadek, neboť nezastavil platby a směnky mu nebyly předloženy k proplacení. V návrhu na prohlášení konkursu nebyly uvedeny okolnosti osvědčující úpadek dlužníka. Výtěžek zpeněžení majetku dokazuje, že nebyl předlužen. Skutečnost, že nezastavil platby lze prokázat tím, že směnky splácel vpředstihu, což lze ověřit ohledáním rubopisů na směnkách Ing. Jiřího Skůpy a Ing. Pavla Vlase. Směnky, na základě kterých byl prohlášen konkurs, neosvědčily prodlení dlužníka s placením ani zastavení plateb. Uvedl, že směnku Ing. Skůpy byl připraven v den její splatnosti proplatit. Ing. Skůpa se však v platebním místě nenacházel, směnku dlužníkovi nepředložil a neučinil tak ani později. Do soudní úschovy nelze uložil částku, o které je známo, komu patří. Směnka Friedricha Reinharda nemohla být na nikoho převedena (je nikoliv na řad) a o směnce Ing. Skůpy dlužník věděl, že ji má v držení a nikomu ji nepřevedl. Majitelé směnek nevyužili ani možnosti požádat o inkaso banku nebo někoho jiného. Směnka je cennou listinou, jejíž hodnota se proplácí v penězích při předložení k proplacení. Je na vůli majitele směnky, zda si nechá jistinu proplatit, či si směnku tesauruje nebo s ní jinak naloží. Ze samotné existence směnky nelze dovozovat prodlení výstavce směnky s plněním závazku. V prodlení je směnečník pouze v případě, že nedojde v době splatnosti po předložení směnky k inkasu. To se však v daném případě nestalo. Dále se dlužník vyjádřil i k pohledávkám konkursních věřitelů, ke zpeněžení konkursní podstaty a k postupu při projednávání konečné zprávy. Ke směnce Ing. Jiřího Skůpy dále dlužník rozvedl, že směnka byla opatřena doložkou „bez protestu“ a majitel ji nepředložil k proplacení ve smyslu § 46 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového (dále v textu jen ZSŠ). Pokud by Ing. Skůpovi zabránila vyšší moc předložit směnku v den splatnosti, musel by tak dle § 54 odst. 3 ZSŠ učinit neprodleně, což se nestalo. Proto majitel směnky ztratil podle § 53 odst. 1 ZSŠ vůči výstavci svá práva. Dále uvedl, že majitel směnky nevykonal postih podle § 43 odst. 1 ZSŠ. Dlužník nemohl směnečný peníz zaslat na adresu majitele směnky, ani jej převést na jeho účet, protože požadoval podle § 39 odst. 1 ZSŠ vydání směnky. Zasláním peněz by směnka nebyla umořena. Majitel směnky nepodal výstavci zprávu o nezaplacení směnky podle § 45 odst. 1 ZSŠ, ačkoliv tak měl učinit podle  § 77 odst. 1 téhož zákona. Kdyby tak učinil, dlužník by ihned směnku honoroval. Majitel směnky neprokázal, že tuto zprávu podal, ačkoliv mu tato povinnost vyplývá z ust. § 45 odst. 5 ZSŠ. V případě směnky Friedricha Reinharda dlužník namítal, že tato směnka není opatřena indosamentem podle § 18 odst. 1 ZSŠ, který by umožňoval jiné osobě než Friedrichu Reinhardovi předkládat směnku k uplatnění směnečných práv. Plná moc vystavená Ing. Janu Poledníkovi je nedostačující pro provedenou manipulaci se směnkou. Friedrich Reinhard ani Ing. Poledník směnku dosud nepředložili k placení. Nikdo jiný než Friedrich Reinhard nemohl podle § 38 odst. 1 ZSŠ splnit povinnost předložit směnku k placení. Protože směnka byla opatřena doložkou „bez protestu“ a majitel ji nepředložil k proplacení, ztratil majitel směnky podle § 53 odst. 1 ZSŠ vůči výstavci svá práva. Majitel směnky nevykoval postih podle § 43 odst. 1 téhož zákona. Dlužník nemohl směnečný peníz zaslat na adresu majitele směnky, ani jej převést na jeho účet, protože požadoval podle § 39 odst. 1 ZSŠ vydání směnky. Zasláním peněz by směnka nebyla umořena. Majitel směnky nepodal výstavci zprávu o nezaplacení směnky podle § 45 odst. 1 ZSŠ, ačkoliv tak měl učinit podle § 77 odst. 1 téhož zákona. Kdyby tak učinil, dlužník by ihned směnku honoroval. Dále uvedl, že směnka nezajišťovala žádnou hodnotu. Vůči Friedrichu Reinhardovi neměl závazek. Původní závazek byl k zemřelé Svatavě Valáškové a následně k jejímu zákonnému dědici Volkmaru Morici Reinhardovi. Tuto skutečnost oznámil soudu prvního stupně s návrhem na započtení této pohledávky. Směnku vystavil „do ruky Ing. Jana Poledníka, který ji na dlužníku požadoval“. Dlužníkovi přislíbil, že pokud proplatí směnku Slavoje Krátkého, nebude po něm požadovat proplacení směnky Friedricha Reinharda až do doby dokončení rekonstrukce budovy v ulici Špálova a uskutečnění podnikatelského záměru dlužníka. Směnku Slavoje Krátkého dlužník proplatil. Protože za směnkou není finanční ani žádný jižný závazek, není předmětná směnka cenným papírem a nemá hodnotu směnečného peníze. Uplatnění takové směnky je směnečným podvodem. U jednání odvolacího soudu zástupce dlužníka odvolání doplnil. Tvrdil, že dlužník byl schopen směnky a další své závazky zaplatit. V době uvedené na směnce se dostavil do platebního místa a měl s sebou hotové peníze k proplacení směnky. Navrhovatel však na tomto místě nebyl. Dále tvrdil, že majetek dlužníka byl vyšší než jeho dluhy. Vlastnil totiž dvě nemovitosti (jednu v Praze, druhou v Ostravě) a výtěžek jejich zpeněžení převýšil celkové dluhy dlužníka. Navrhoval se k odvolání dlužníka nevyjádřil. Podle § 66a odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání se pro konkurs a vyrovnání použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákona jinak. Dle odstavce 2 rozhoduje soud usnesením. Jednání nařizuje jen tehdy, stanoví-li to zákon nebo jestliže to soud považuje za nutné. S ohledem na datum vydání napadeného usnesení projednal odvolací soud odvolání dlužníka a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (bod 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád). Odvolání proti usnesení o prohlášení konkursu podal dlužník, který je k podání tohoto odvolání osobou oprávněnou (§ 12a odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání). Odvolací soud se opakovaně zabýval včasností podaného odvolání. Přitom byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v usnesení č.j. 29 Odo 789/2004-538 ze dne 25.7.2006, kterým dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu ze dne 11.12.2003 o odmítnutí odvolání dlužníka jako opožděného a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Usnesení o prohlášení konkursu bylo doručováno dlužníkovi do vlastních rukou na adresu Ostrava-Přívoz, Špálova 6. Oba pokusy o doručení této písemnosti se dle údajů na doručence uskutečnily bezvýsledně (první dne 21.7.2000, druhý dne 24.7.2000). Dne 24.7.2000 byla zásilka uložena na poště, kde si ji dlužník osobně vyzvedl 8.8.2000. Při zjišťování skutečností rozhodných pro posouzení, zda usnesení o prohlášení konkursu bylo dlužníkovi řádně doručeno, postupoval odvolací soud přiměřeně podle § 122, § 123 a § 129 o.s.ř. U jednání dne 19.3.2007 provedl dokazování listinami opatřenými soudem prvního stupně (sdělením a doklady České pošty, a.s., protokoly o výslechu Anny Žilinské, Zuzany Doležalové, Pavla Majtana) i listinami předloženými dlužníkem (znaleckými posudky Bohumila Svobody z 14.5.2004 a 3.12.2006, prohlášením Naděždy Klučarové a Ing. Pavla Vlase). Navrhovateli i dlužníkovi bylo umožněno vyjádřit se k těmto listinám i k výsledkům provedeného šetření. Navrhovateli, který u jednání vyjádřil podiv nad tím, proč soud prvního stupně doručoval usnesení o prohlášení konkursu dlužníkovi na adresu Ostrava-Přívoz, Špálova 6, kde dlužník neměl bydliště, nutno připomenout, že on sám oznámil soudu prvního stupně tuto adresu jako místo, kde se dlužník fakticky zdržuje (podání navrhovatele z 20.3.2000). Dále je třeba k postupu soudu prvního stupně při doručování usnesení o prohlášení konkursu poznamenat, že v době doručování tohoto usnesení (červenec 2000) měl sice dlužník bydliště i místo podnikání na adrese Ostrava, Spodní 24, avšak soudní obsílky na tuto adresu doručované v době před červencem 2000 se vrátily jako nevyzvednuté v úložní době. Kromě toho vyplynulo ze šetření Policie ČR, že dlužník na adrese Spodní 24 nebydlí, byt pronajal a měl by se zdržovat na adrese Špálova 6 (sdělení Policie ČR, Obvodní oddělení Ostrava-Přívoz z 21.4.2000). V době od 1.7.2000 do 31.12.2000 neměla doručenka povahu veřejné listiny (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Odo 181/2002 z 24.9.2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, roč. 2003, pod číslem 191). Doručenka byla v této době pouze soukromou listinou. Proto postačovalo, že dlužník zpochybnil údaje v doručence uvedené a popřel, že se v době doručování usnesení o prohlášení konkursu v místě doručování zdržoval. Bylo tedy věcí soudu prokázat, že k doručení písemnosti došlo způsobem předjímaným v § 47 odst. 2 o.s.ř., což se v přezkoumávané věci nezdařilo. Žádným z provedených důkazů totiž nebylo prokázáno, že se dlužník v době od 21.7.2000 do 24.7.2000 zdržoval na adrese Ostrava- Přívoz, Špálova 6. Zásilku obsahující usnesení o prohlášení konkursu si dlužník vyzvedl na poště osobně 8.8.2000 a odvolání podal na poštu k přepravě 22.8.2000. Proto lze uzavřít, že dlužník podal odvolání v zákonem stanovené patnáctidenní lhůtě. Z odvolání dlužníka je zřejmé, proti kterému rozhodnutí směřuje, v čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu soudu a čeho se odvolatel domáhá (§ 205 odst. 1 o.s.ř. ve znění platném do 31.12.2000). Proto odvolací soud přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212 o.s.ř. v rozhodném znění) a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné. K otázce zastupování dlužníka, která byla nastolena u jednání odvolacího soudu, nutno uvést, že z obsahu pravomocného usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. 24 K 11/2000-507 ze dne 24.3.2004 zcela nepochybně vyplývá, že advokát JUDr. Bohumír Janeček byl ustanoven dlužníkovi k ochraně jeho zájmů pro celé řízení. V průběhu řízení před soudem prvního stupně sice Ing. Pavel Vlas doložil plnou moc k zastupování dlužníka z 26.2.2001, avšak podáním z 3.4.2003 oznámil soudu zánik této plné moci. Pochybnosti dlužníka o tom, kdo je jeho zástupcem, nejsou namístě ani proto, že dlužník svým podáním z 23.3.2004 oznámil soudu prvního stupně, že si „již od 25.3.2003 nepřeje, aby ho Ing. Pavel Vlas v této době ani v budoucnosti zastupoval“. Po datu 24.3.2004 (dni vydání usnesení o ustanovení zástupce dlužníkovi) nebyla do spisu doložena žádná jiná listina, ze které by vyplývalo oprávnění jiné osoby, než advokáta JUDr. Bohumíra Janečka, k zastupování dlužníka v tomto řízení. Návrh na prohlášení konkursu byl dlužníkovi doručován na adresu Ostrava, Spodní 24 (viz. zásilky založené na č.l. 9, 10, 16). V řízení však nebylo prokázáno, že se dlužník v době doručování na uvedené adrese zdržoval. Proto nelze dovodit, že nastaly účinky doručení návrhu na prohlášení konkursu dlužníkovi způsobem stanoveným v § 47 odst. 2 o.s.ř. (fikcí). Tato vada řízení (nedoručení návrhu na prohlášení konkursu dlužníkovi) však byla zhojena v dalším průběhu řízení. Dlužníkovi je však třeba přisvědčit, že mu v řízení před soudem prvního stupně nebylo umožněno vyjádřit se k návrhu na prohlášení konkursu na jeho majetek. Pokud by totiž dlužník dostal tuto možnost a k návrhu se vyjádřil způsobem prezentovaným v průběhu odvolacího řízení, musel by soud prvního stupně dospět k závěru, že rozhodnutí o návrhu bude záviset na zjišťování sporných skutečností, které se týkají doložení splatné pohledávky navrhovatele a vedlejšího věřitele, a proto měl k projednání věci nařídit jednání. Jestliže tedy soud prvního stupně k projednání a rozhodnutí o návrhu věřitele nenařídil jednání, zatížil řízení vadou. Tato vada však byla zhojena v odvolacím řízení tím, že k projednání odvolání dlužníka nařídil odvolací soud jednání, při němž provedl dokazování a dlužníkovi i navrhovateli poskytl možnost se k provedeným důkazům vyjádřit. Přitom přihlédl odvolací soud k závěrům Evropského soudu pro lidská práva vysloveným v rozsudku ze dne 5.7.2005 ve věci EXEL proti České republice i k závěrům Nejvyššího soudu ČR formulovaným v usnesení sp.zn. 29 Odo 204/2003 ze dne 31.1.2006. Z uvedeného vyplývá i závěr o nedůvodnosti námitky dlužníka o porušení jeho práva na spravedlivý proces z důvodu neposkytnutí možnosti vyjádřit se k návrhu. Podle § 4 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání je návrh na prohlášení konkursu oprávněn podat dlužník nebo kterýkoliv z jeho věřitelů. Jde-li o návrh věřitele, musí navrhovatel doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku a uvést okolnosti, které osvědčují úpadek dlužníka. K návrhu je navrhovatel povinen připojit listiny, kterých se v návrhu dovolává. Podmínky prohlášení konkursu na majetek dlužníka na návrh věřitele jsou upraveny v § 12a odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání tak, že bude-li k návrhu věřitele osvědčeno, že dlužník je v úpadku (§ 1) a budou-li splněny ostatní zákonem stanovené podmínky (§ 1a, 12a odst. 3 a § 67c odst. 1), soud konkurs prohlásí bez zbytečného odkladu; proti usnesení o prohlášení konkursu se může odvolat pouze dlužník, pokud sám nepřistoupil do řízení (§ 4 odst. 4). Postačí, pokud je úpadek dlužníka osvědčen alespoň v jedné z jeho forem, to je buď pro platební neschopnost ve smyslu § 1 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání nebo pro předlužení podle § 1 odst. 3 téhož zákona. Podle ust. § 1 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání je dlužník v úpadku, jestliže má více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky. Jestliže dlužník zastavil platby, má se za to, že není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky. Soud prvního stupně správně posuzoval nejdříve otázku aktivní věcné legitimace navrhovatele. Z ověřené fotokopie prvopisu směnky, který je uložen u soudu prvního stupně, odvolací soud zjistil, že se jedná o směnku vlastní vystavenou dne 18. ledna 1999, splatnou 31. prosince 1999, podepsanou Pavlem Majtanem jako výstavcem, která obsahuje bezpodmínečný slib zaplatit Ing. Jiřímu Skůpovi peněžitou sumu 477.000,- Kč. Z listiny je zřejmé, že směnka obsahuje všechny náležitosti směnky vlastní stanovené § 75 ZSŠ. Směnečné závazky jsou závazky z listinného cenného papíru. Z listiny samotné plyne, kdo a jakým způsobem je ze směnky zavázán. Směnku předloženou navrhovatelem podepsal jako výstavce dlužník. Je tedy osobou směnečně zavázanou a má povinnost směnku zaplatit. Za zásadní pro posouzení důvodnosti podaného odvolání považuje odvolací soud námitku dlužníka, že navrhovatel v den splatnosti směnky ani později nepředložil směnku v platebním místě k proplacení. Dlužníkovi nutno přisvědčit, že doložka „bez protestu“ nezprošťuje majitele směnky (navrhovatele) povinnosti směnku včas předložit ve smyslu § 46 odst. 1 ZSŠ. Nelze však souhlasit s názorem dlužníka, že pokud by navrhovatel jako majitel směnky nepředložil směnku k proplacení, ztratil by podle § 53 odst. 1 ZSŠ vůči výstavci svá práva. Nepředložení směnky vlastní k proplacení nemá za následek zánik práv ze směnky vůči výstavci (nevede ke ztrátě práv ze směnky). Odkaz dlužníka na ust. § 43 odst. 1 ZSŠ není v přezkoumávané věci případný, neboť na směnce není uveden žádný jiný dlužník a výstavce směnky vlastní je zavázán stejně jako příjemce směnky cizí (§ 78 odst. 1 ZSŠ). Ničeho nelze namítat proti argumentaci dlužníka, který tvrdil, že směnečný peníz nemohl zaslal na adresu majitele směnky ani ho převést na jeho účet, neboť chtěl využít své právo dané ust. § 39 odst. 1 ZSŠ. Podle tohoto ustanovení má směnečník (v přezkoumávané věci dlužník) právo při placení směnky žádat vydání směnky opatřené potvrzením majitele o placení. Ani v případě, že by z důvodu nepředložení směnky k proplacení nemohl směnečník realizovat své právo žádat při placení směnky vydání směnky opatřené potvrzením majitele o placení, nelze dovodit ztrátu práv ze směnky. Směnka předložená navrhovatelem byla splatná 31. prosince 1999. Tvrzení dlužníka, že mu navrhovatel měl směnku předložit k placení, koresponduje s úpravou obsaženou v ust. § 38 odst. 1 ZSŠ, podle kterého směnku splatnou v určitý den nebo v určitý čas po datu vystavení nebo po viděné musí majitel předložit k placení v den platební nebo v jeden den ze dvou následujících pracovních dní. Majitele směnky nezprošťuje jeho povinnosti směnku včas předložit ani doložka „bez protestu“, která je na předmětné směnce uvedena (§ 46 odst. 2, věta první ZSŠ). Prokázat, že lhůty nebyly dodrženy, však náleží tomu, kdo se toho proti majiteli dovolává (§ 46 odst. 2, věta druhá téhož zákona). Bylo proto na dlužníkovi, aby prokázal, že směnka nebyla předložena řádně a včas, a to bez ohledu na problémy spojené s opatřením takového důkazu. Není-li dlužník schopen, byť z objektivních důvodů, takové důkazy nabídnout, platí vůči němu směnka za řádně a včas předloženou k placení (srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23.1.1994, sp.zn. 5 Cmo 435/93, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 2, ročník 1996, str. 35 a násl.). Listina nazvaná jako Záznam ze dne 31.12.1999 neprokazuje tvrzení dlužníka o nepředložení směnky k placení. Vyplývá z ní pouze, že Pavel Vlas a Emil Křístek stvrdili svými podpisy, že dlužník se dne 31. prosince 1999 dostavil do platebního místa, na kterém se však navrhovatel nenacházel. Tato listina neprokazuje, že majitel směnky nepředložil směnku k placení v průběhu celého dne platebního nebo v jeden den ze dvou následujících pracovních dní. Dlužník tedy neprokázal nepředložení směnky k placení ve lhůtách stanovených zákonem a proto platí vůči němu směnka za řádně a včas předloženou k placení. Dlužníkovi dále nutno přisvědčit, že složení směnečného peníze u příslušného soudu ve smyslu § 42 ZSŠ je jeho právem, nikoliv povinností. Z odvolacích námitek dlužníka, že majitel směnky nepodal výstavci zprávu o nezaplacení směnky podle § 45 odst. 1 ZSŠ, ačkoliv tak měl učinit podle § 77 odst. 1 téhož zákona a že neprokázal podání zprávy s poukazem na § 45 odst. 5 ZSŠ je zřejmé, že dlužník vychází z mylného názoru, že výstavce měl stejné postavení jako výstavce u směnky cizí. V dané věci však navrhovatel jako majitel směnky tuto notifikační povinnost neměl. Práva majitele směnky vůči přímým dlužníkům jsou právy přímými, která nejsou podmíněna žádnými dalšími úkony ani skutečnostmi. Neprokáže-li směnečný dlužník v řízení o prohlášení konkursu svou námitku o nepředložení směnky k placení v zákonem stanovených lhůtách, postačuje k doložení pohledávky za přímým směnečným dlužníkem z této směnky předložení směnky soudu. Proto dospěl odvolací soud k závěru shodnému se soudem prvního stupně, že směnkou vystavenou dne 18.ledna 1999 doložil navrhovatel svou splatnou pohledávku za dlužníkem ve výši 377.000,- Kč. K výši pohledávky je nutno uvést, že na směnce je sice uvedena směnečná suma 477.000,- Kč, avšak mezi účastníky nebylo sporu o tom, že v době před splatností směnky dlužník zaplatil navrhovateli částku 100.000,- Kč. Směnku vystavenou dne 10. září 1998 na částku 27.500,- DEM ve prospěch Friedricha Reinharda, splatnou 30. září 1998, podepsanou dlužníkem jako výstavcem, posoudil odvolací soud rovněž jako platnou směnku vlastní. Převážná část námitek dlužníka uplatněných vůči směnečnému závazku z této směnky je obsahově shodná s výhradami, které dlužník uplatnil již vůči směnce vystavené dne 18. ledna 1999 (nepředložení směnky k placení, ztráta práv ze směnky, nevykonání postihu, argumentace ust. § 39 odst. 1, § 45 odst. 1, odst. 5 a § 77 odst. 1 ZSŠ). V zájmu stručnosti proto odvolací soud odkazuje na své výše uvedené závěry. K dalším námitkám dlužníka je třeba uvést následující. Navrhovatel již v návrhu na prohlášení konkursu označil Friedricha Reinharda za dalšího známého věřitele dlužníka. Na č.l. 5 spisu je založena plná moc z 19.7.1999, kterou Friedrich Reinhard zmocnil Ing. Jana Poledníka i k podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek Pavla Majtana. Ing. Poledník dne 11.2.2000 u soudu prvního stupně uvedl, že „Friedrich Reinhard má za dlužníkem splatnou pohledávku tak, jak je uvedeno v návrhu“. Skutečnost, že zmocněnec dalšího známého věřitele dlužníka potvrdil správnost údajů uvedených v návrhu a v průběhu řízení doložil originál předmětné směnky, nelze považovat (jak to tvrdí dlužník) za manipulaci se směnkou či za uplatnění směnečných práv. Proto není důvodná námitka dlužníka, že směnka není opatřena indosamentem podle § 18 odst. 1 ZSŠ, který by umožňoval jiné osobě než Friedrichu Reinhardovi předložit směnku k uplatnění směnečných práv. Odvolací soud se neztotožňuje ani s názorem dlužníka, že předmětná směnka není cenným papírem a nemůže mít hodnotu směnečného peníze, protože za ní není žádný finanční ani jiný závazek. Směnečný závazek má abstraktní povahu. Z hlediska směnečného závazku a jeho platnosti není významné, zda mezi směnečným dlužníkem a majitelem směnky existuje či neexistuje jakýkoliv právní vztah. Kdo se jako dlužník na směnku podepíše, je směnečně zavázán i tehdy, není-li mezi ním a majitelem směnky žádný jiný závazkový vztah. Nedostatek kauzálního vztahu není důvodem neplatnosti směnečného závazku, ale zakládá za podmínek čl. I. § 17 ZSŠ námitku, která je jen obranou proti povinnosti platnou směnku zaplatit (srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11.2.1997, sp. zn. 5 Cmo 11/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 2, ročník 1997, str. 34 a násl.). Důvodem pro vystavení směnky nemusí být jenom smluvní nebo jiný obecně právní (mimosměnečný) závazek, ale postačuje, když pro vystavení směnky existoval důvod podnikatelský, obchodní, hospodářský či jiný. Tvrzení dlužníka o směnce divadelní a směnečném podvodu (bod 2. g, podání ze dne 13.3.2000) jsou nesrozumitelná a neurčitá. Jestliže dlužník nevylíčil přesným a nezaměnitelným způsobem ani okolnosti, za nichž k vystavení směnky došlo, nemohl prokázat ani své tvrzení o směnečném podvodu. Závěr soudu prvního stupně, že směnkou vystavenou dne 11. září 1998 doložil vedlejší věřitel Friedrich Reinhard svou splatnou pohledávku za dlužníkem ve výši 27.500,- DEM, je tedy správný. Pro závěr, že dlužník je v úpadku, jelikož má více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky, je za situace, že se dlužníkovi nepodařilo prokázat nepředložení směnky k placení ve lhůtách stanovených zákonem, významné pouze to, že směnečné pohledávky navrhovatele i vedlejšího věřitele jsou delší dobu po splatnosti a lze mít tedy za to, že dlužník své závazky neplní po delší dobu ve smyslu § 1 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.9.2003 sp.zn. 29 Odo 564/2001, uveřejněné pod č. 83/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dlužník v řízení nepředložil seznam svého majetku, neuvedl výši svých finančních prostředků, nevyjádřil se k hodnotě movitých či nemovitých věcí ve svém vlastnictví, případně k dobytnosti svých pohledávek. Za tohoto stavu vychází odvolací soud při posuzování schopnosti dlužníka hradit své splatné závazky ze soupisu konkursní podstaty vyhotoveného správcem Mgr. Petrem Kaustou, ze kterého vyplývá, že dlužník v době rozhodnutí o prohlášení konkursu disponoval pohotovými finančními prostředky ve výši 2.523,67 Kč a 38,26 DEM (zůstatky na účtech u Československé obchodní banky, a.s.). Proto dospěl odvolací soud k závěru, že dlužník není úhrady svých závazků vůči navrhovateli i vedlejšímu věřiteli schopen. Pro úplnost odvolací poznamenává, že dlužník u jednání odvolacího soudu uvedl, že nemovitý majetek převyšoval jeho dluhy a odkázal na znalecké posudky z 28.11.1997 a 10.11.2002. K hodnotě nemovitých věcí ve vlastnictví dlužníka však odvolací soud nepřihlížel, neboť pro úpadek ve formě insolvence je rozhodující výše pohotových finančních prostředků. Neschopnosti dlužníka platit své závazky (nikoliv neochotě) nasvědčuje i skutečnost, že dlužník nesložil směnečný peníz u soudu postupem dle § 42 ZSŠ. Závěr soudu prvního stupně, který dovodil u dlužníka úpadek ve formě insolvence (§ 1 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání) je správný. Zda je dlužník v úpadku i ve formě předlužení, odvolací soud nezjišťoval, neboť se tím nezabýval ani soud prvního stupně. Pro prohlášení konkursu je zcela dostačující osvědčení úpadku dlužníka pouze v jedné z jeho forem uvedené v § 1 odst. 2 a odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání, což v přezkoumávané věci bylo splněno. Shodně se soudem prvního stupně neshledal odvolací soud žádnou zákonnou překážku bránící prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o.s.ř. v rozhodném znění). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení   n e n í  dovolání       přípustné.