Skutečnost, že dluh odpovídající zajištěné pohledávce nemůže být splněn právnickou osobou jako dlužníkem, která zanikla bez právního nástupce, neznamená zánik důvodu zajištění poskytnutého formou zajišťovací směnky.

t a k t o : I. Rozsudek soudu prvního stupně se p o t v r z u j e . II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 37 163,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně ponechal vůči žalovanému v celém rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz vydaný soudem dne 31. března 2005 pod č.j. 5 Sm 13/2005-26 (výrok I.) a uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů námitkového řízení částku 6 890,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok II.). V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že námitky žalovaného nemohou mít na jeho platební povinnost uloženou mu směnečným platebním rozkazem žádný vliv. Předložením prvopisu směnky žalobce prokázal dostatečně, že žalovaná směnka existuje stejně jako povinnost žalovaného jako přímého dlužníka z ní za tuto směnku žalobci jako jejímu legitimnímu majiteli zaplatit. První námitku žalovaného, která měla kauzální povahu, a kterou nutno považovat za přípustnou, protože žalobce nabyl nejen práva ze směnky, ale vstoupil též do postavení věřitele z obou úvěrových vztahů, v níž se žalovaný dovolával zániku dluhu směnkou zajištěného z důvodu zániku úvěrového dlužníka, nelze považovat za důvodnou. Mezi okruh skutečností, s nimiž je zánik závazku spojen, zánik právnické osoby nepatří. Protože výslovná úprava důsledků zániku právnické osoby na další osud závazkových vztahů chybí, je na místě vyjít z analogického použití ust. § 579 ObčZ, podle jehož výslovné úpravy smrtí dlužníka povinnost nezanikne, ledaže jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno osobním dlužníkem. Ani argumentace provedená s odkazem na ust. § 311 odst. 2 ObchZ, jak se o ni pokusil žalovaný, neobstojí, protože právě naopak je toto ustanovení jen dalším argumentem pro názor, že i po zániku právnické osoby, která je dlužníkem, závazek nezaniká. Nelze akceptovat ani námitku dovolávající se toho, že směnka je uplatněna v rozporu s dobrými mravy v situaci, kdy žalovaný již nemá možnost se hojit (v případě, že by na směnku musel plnit) vůči skutečnému dlužníku z poskytnutých úvěrů, nemá opodstatnění. Jakým způsobem si žalovaný ošetřil důsledky případného plnění na zajišťovací směnku ve vztahu k dlužníku z poskytnutého úvěru, je pro postavení a práva věřitele vůči němu zcela bezvýznamné a nerozhodné. Nelze přisvědčit ani námitce nesprávného doplnění blankosměnky v rozporu s vyplňovacím právem. Obsah vyplňovacího práva je zachycen v dohodě o způsobu vyplnění blankosměnky ze dne 5. září 1996 a v žádném směru v ní není obsaženo pravidlo, že směnka může být doplněna jen na dlužnou jistinu. Jediné omezení směnečného peníze je limitováno částkou 2 000 000,- Kč, jinak z celého kontextu dohody se podává jednoznačně a nade vší pochybnost, že věřitel mohl do blankosměnky doplnit jakýkoliv dlužný nárok z poskytnutého úvěru včetně příslušenství, a to až do částky 2 000 000,- Kč. Soud se neztotožnil ani s argumentací žalovaného významnou pro sumu na blankosměnku doplněnou, podle níž zaplacením jiných směnek zajišťujících tytéž úvěry, ze strany společnosti E. a.s. došlo k datu 24. července 2003 k zaplacení jistiny z úvěru. V úvěrových smlouvách sjednaná výše úroků z úvěru odpovídala sazbě 16,5 %, resp. 16 % ročně, přičemž soud nesdílí názor žalovaného, že výše tohoto úroku byla pohyblivá a závisela na vývoji prima rate sazby. Pro výpočet dluhu z úvěrové smlouvy č. 32/96 jen za dobu od 21. února 2000 do 24. července 2003, kdy bylo žalobci, resp. jeho předchůdci, plněno třetí osobou prostřednictvím zajišťovacích směnek, soud vyšel z dlužné jistiny 1 111 593,80 Kč, k tomu vyčíslil 16 % roční úroky za toto období v částce 622 492,- Kč a dále 25 % úroky z prodlení ročně ve výši 972 643,- Kč, takže celková výše takto vyčísleného dluhu činila sumu 2 706 728,80 Kč. Výpočet dluhu k úvěrové smlouvě č. 31/96 vychází z výše dlužné jistiny k datu 21. února 2000 213 700,- Kč, výše úroků v sazbě 16 % ročně za dobu od 21. února 2000 do 24. července 2003 činí 119 672,- Kč a výše 25 % úroků z prodlení za stejné období činí 186 986,- Kč. Celková výše dluhu z tohoto úvěru tak k datu 24. července 2003 činila sumu 520 359,- Kč. Věřiteli nic nebránilo v tom, aby si úhradu poskytnutou dne 24. 7. 2003 na pravomocně přiznané nároky ze zajišťovacích směnek započetl na dlužné příslušenství z obou úvěrů, přičemž i po tomto započtení zůstala výše dlužné jistiny nezměněna. Nelze proto přisvědčit námitce žalovaného, týkající se neoprávněného a nesprávného doplnění blankosměnky v údaji směnečného peníze, protože i při velmi rámcové úvaze je nade vší pochybnost zřejmé, že celková výše dluhu žalovanou směnkou zajištěného podstatnou měrou převyšuje částku uvedenou na směnce. Zbylé námitky uvedené ve včas podaných písemných námitkách nebyly skutkově řádně vymezeny, takže se nejedná o projednatelné námitky. O nákladech námitkového řízení rozhodl soud podle procesní úspěšnosti a přiznal procesně úspěšnému žalobci náhradu účelně vynaložených nákladů řízení ve výši 6 890,- Kč. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, ve kterém namítal, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil. Podle jeho názoru soud prvního stupně nesprávně posoudil jeho námitku, podle které zrušením dlužníka z úvěrových smluv bez likvidace a jeho následným zánikem zanikly též pohledávky z úvěrových smluv č. 31/96 a 32/96, jejichž splnění zajišťovala vlastní směnka vystavená žalovaným. Má za to, že v případě, kdy dluhy společnosti Z. P. s.r.o. nepřešly na právního nástupce, musely logicky zaniknout spolu se zánikem osoby dlužníka. Pohledávka nemůže existovat, aniž by existoval dluh odpovídající této pohledávce. Pakliže zanikly pohledávky zajištěné směnkou, kterou vystavil, nelze se k této námitce domáhat zaplacení směnky, která byla vystavena právě a výlučně za účelem zajištění těchto zaniklých pohledávek. Trvá na své druhé námitce, podle které měla blankosměnka sloužit výlučně k zajištění závazků dlužníka uhradit věřiteli jistinu úvěrů poskytnutých společností A. P. a.s. v likvidaci na základě úvěrových smluv společnosti Z. P. s.r.o. Nesouhlasí s tím, že v citované dohodě nebylo obsaženo pravidlo, že směnka může být doplněna jen na dlužnou jistinu. Poukazuje na čl. I. této dohody, ve které je uvedena formulace „k zajištění návratnosti poskytnutých finančních prostředků“. Má za to, že ostatní články dohody mají charakter doplňujících ujednání a vysvětlují důvod proč byla dohoda uzavřena. Pokud věřitel nyní tvrdí, že směnka měla zajišťovat vedle jistin úvěru také jejich příslušenství, uvedl ho při uzavírání dohody v omyl a dohoda o způsobu vyplnění blankosměnky je proto neplatná ve smyslu ust. § 49a ObčZ, protože se jedná o skutečnost, která byla pro něho rozhodující pro uskutečnění právního úkonu a společnost A. P. a.s. tento omyl vyvolala, jelikož předmět dohody vymezila za použití termínu, kterému oprávněně rozuměl jako ekvivalentu termínu jistina. Nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně, kterými odůvodnil výpočet dluhu z obou úvěrových smluv. Poukazuje na to, že úvěrové smlouvy byly uzavírány s tím, že úroková sazba bude proměnná v čase v závislosti na změnách prima rate banky. Nesouhlasí s tím, že jeho důkazní návrh k objasnění otázky jak toto ustanovení v praxi banka realizovala, byl zamítnut. Za nemravné považuje ujednání, podle kterého může věřitel z úvěrových smluv vedle sebe požadovat jak smluvní úrok, tak i úrok z prodlení, když výše obou úroků se pohybuje vysoko nad dnešní běžnou úrokovou sazbou. Takový úrok podle jeho názoru představuje nepřiměřené obohacování věřitele, které neodpovídá ceně peněz vyjádřené obvyklou úrokovou sazbou z půjček či úvěrů. Je-li ujednání o úrokové sazbě absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 ObčZ, měl by k tomu soud přihlédnout při posuzování jeho námitky, že žalobce do blankosměnky nesprávně doplnil směnečnou sumu, jestliže se při tom řídil ujednáním smlouvy či obecných úvěrových podmínek, které jsou právě pro rozpor s dobrými mravy neplatné. Navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že vydaný směnečný platební rozkaz zruší. Žalobce ve vztahu k podanému odvolání žalovaného navrhl potvrzení napadeného rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného, když odvolací námitky odmítl jako zcela nedůvodné. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 206, § 212 a § 212a o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné. Z obsahu předloženého spisu odvolací soud zjistil, že podanou žalobou žalobce vůči žalovanému uplatnil nárok na zaplacení směnečné pohledávky 1 768 921,50 Kč s příslušenstvím a skutkově tvrdil, že dne 5. září 1996 žalovaný vystavil na řad A. P. a.s. směnku vlastní s doložkou „bez protestu“, ve které se zavázal zaplatit majiteli této směnky dne 25. 6. 2004 směnečnou sumu ve výši 1 768 921,50 Kč. A. P. a.s. směnku indosovala na jeho řad, takže se stal řádným majitelem směnky. Jelikož na směnku nebylo ničeho zaplaceno, domáhá se zaplacení soudní cestou. O uplatněném nároku rozhodl soud prvního stupně dne 31. 3. 2005 směnečným platebním rozkazem pod č.j. 5 Sm 13/2005-26. Vydaný směnečný platební rozkaz žalovaný napadl včas podanými námitkami, ve kterých uvedl, že dne 5. 9. 1996 byly uzavřeny dvě úvěrové smlouvy č. 31/96-10524 a č. 32/96-10524 mezi společnostmi A. P. a.s. a společností Z. P. s.r.o. jako dlužníkem, na základě kterých byly poskytnuty dlužníkovi krátkodobý úvěr ve výši 600 000,- Kč a střednědobý úvěr ve výši 1 400 000,- Kč. Splnění závazků dlužníka z úvěrových smluv bylo mimo jiné zajištěno blankosměnkou vystavenou dne 5. 9. 1996 společností E. a.s., dále blankosměnkou vystavenou ním dne 5. 9. 1996 a konečně blankosměnkou vystavenou dne 5. 9. 1996 paní I. P. Namítá, že úvěrový dlužník, to je společnost Z. P. s.r.o. zanikla výmazem z obchodního rejstříku dne 2. 9. 2003, a to po zrušení konkursu na tuto společnost pro nedostatek majetku. Tato společnost nemá žádného právního nástupce, takže zánikem dlužníka muselo dojít též k zániku jeho závazků z úvěrových smluv. Pro zánik dlužníka zanikly také směnkou zajištěné pohledávky, takže žalobce se nemůže po právu domáhat plnění ze směnky. Poukazuje na to, že v důsledku zániku dlužníka ztratil možnost hojit se na osobě, která jediná byla poskytnutými úvěry obohacena za předpokladu, že by byl nucen splnit dluh za dlužníka prostřednictvím směnky. Namítá, že žalobce nedodržel podmínky sjednané v dohodě o způsobu vyplnění blankosměnky ze dne 5. 9. 1996. Z prvního článku této dohody vyplývá, že blankosměnka měla věřiteli zajistit vrácení jistiny úvěrů, když dohoda hovoří o zajištění „návratnosti finančních prostředků poskytnutých“. Jestliže tedy žalobce do směnky doplnil jako směnečnou sumu vedle jistiny též příslušenství, jednal v rozporu s podmínkami sjednanými mezi ním a věřitelem v dohodě, takže směnečná pohledávka zčásti odpovídající příslušenství není tedy po právu. Žalobcem uplatněný směnečný nárok ve výši 1 768 921,50 Kč neodpovídá skutečné výši dluhu, kterou byl žalobce do blankosměnky oprávněn vyplnit, a to z toho důvodu, že větší část pohledávek byla uhrazena společností E. a.s. dne 25. 7. 2003 ve výši 2 131 968,08 Kč představující směnečný peníz, směnečnou odměnu a úroky na základě rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 11. 2000. Namítá, zda nedošlo k plnění dluhu zajištěného směnkou I. P., a to zcela nebo zčásti, a z opatrnosti vznáší též námitku, zda byly splněny veškeré formální náležitosti převodu směnky věřitele na žalobce dle zákona směnečného a šekového a zda směnka má všechny podstatné náležitosti. Žalobce opodstatněnost námitek odmítl. Soud prvního stupně jednal v námitkovém řízení a v obsáhlém dokazování provedl důkaz žalovanou směnkou, dále dohodou o způsobu vyplnění blankosměnky z 5. září 1996, originály úvěrových smluv č. 31/96 a č. 32/96 uzavřených mezi A. P. a.s. jako věřitelem a společností Z. P. s.r.o. jako dlužníkem, dále rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 11. 2000 vydaného ve směnečných sporech vedených A. P. a.s. proti společnosti E. a.s. ve věci zaplacení směnek, které rovněž zajišťovaly nároky věřitele z úvěrových smluv. Odmítl návrhy na doplnění dokazování o výslech zaměstnanců A. P. a.s. k objasnění toho, jak byly úročeny úvěry s odůvodněním, že toto dokazování by nemohlo mít žádný vliv na rozhodnutí o námitkách. Podle ust. čl. I. § 17 zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb., kdo je žalován ze směnky, nemůže činit majiteli námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k výstavci nebo k dřívějším majitelům, ledaže majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka. Podle čl. I. § 10 zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb., nebyla-li směnka, která byla při vydání neúplná, vyplněna tak, jak bylo ujednáno, nemůže se namítal majiteli směnky, že tato ujednání nebyla dodržena, ledaže majitel nabyl směnky ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí. Odvolací soud souhlasí se skutkovými zjištěními, která učinil soud prvního stupně z provedených důkazů a rovněž též zcela souhlasí s právními závěry, které soud prvního stupně učinil ohledně jednotlivých námitek žalovaného. Nelze přisvědčit odvolateli, že soud prvního stupně nesprávně právně posoudil námitku zániku dluhu společnosti Z. P. s.r.o. v důsledku jejího zániku výmazem z obchodního rejstříku bez právního nástupce, v důsledku čehož musely zaniknout i pohledávky věřitele z úvěrových smluv, takže žalobce se nemůže domáhat plnění ze směnky, která byla vystavena výlučně za účelem zajištění těchto zaniklých pohledávek. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaný vystavil žalovanou směnku k zajištění pohledávek z úvěrových smluv č. 31/96-10524 a č. 32/96-10524 uzavřených mezi A. P. a.s. jako věřitelem a společností Z. P. s.r.o. jako dlužníkem, která zanikla výmazem z obchodního rejstříku ke dni 2. 9. 2003, a to po zrušení konkursu na tuto společnost pro nedostatek majetku bez provedené likvidace a bez právního nástupce. Je-li dlužníkem právnická osoba, přechází povinnost plnit po jejím zániku na nástupnické společnosti nebo na jiné její právní nástupce. Zanikla-li právnická osoba bez právního nástupce, je zřejmé, že tu není nikdo, na koho by přešla její povinnost plnit. V zákoně se výslovně, a to na rozdíl od fyzických osob, neuvádí, jaké má tato skutečnost právní následky ve vztahu k dluhům, které zůstaly po zániku právnické osoby neuhrazeny; část právní teorie a praxe za této situace dovozuje, že dluh zanikl, protože nemůže existovat bez nositele povinnosti, a že tedy musela zaniknout rovněž jemu odpovídající pohledávka. Ze závěru, že pohledávka zanikla z důvodu zániku dlužnické osoby bez právního nástupce, však nelze (i kdyby byl opravdu správný) úspěšně dovozovat, že by bez dalšího zaniklo její zajištění poskytnuté třetími osobami (srovnej závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1198/2005 uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2/2007 pod č. 16). Stejně jako při běžných zajišťovacích závazcích (např. ručení, zástavní právo) slouží i směnka ve funkci prostředku zajištění k tomu, aby před splatností zajištěné povinnosti motivovala k jejímu řádnému splnění. Je-li směnkou zajištěný závazek splněn, není důvodu, aby navíc byla placena i směnka, protože by šlo o duplicitní plnění. V případě, že směnkou zajištěný závazek není řádně a však splněn, využívá věřitel směnku k tomu, aby se jejím prostřednictvím náhradě domohl plnění, které mu v zajištěném závazkovém vztahu poskytnuto nebylo. Právě z toho důvodu, tak jak zcela správně uvedl soud prvního stupně, se zajišťovací instrumenty zřizují. Jestliže tedy v projednávané věci úvěrový dlužník, který byl právnickou osobou zanikl bez právního nástupce, má věřitel nárok na uspokojení ze zajištění poskytnutého žalovaným vystavením zajišťovací směnky. Skutečnost, že dluh odpovídající zajištěné pohledávce nemůže být splněn právnickou osobou jako dlužníkem, která zanikla bez právního nástupce, neznamená zánik důvodu zajištění poskytnutého formou zajišťovací směnky. Nelze přisvědčit odvolateli ani v tom, že soud prvního stupně nesprávně posoudil jeho námitku, podle která měla blankosměnka sloužit výlučně k zajištění závazku dlužníka, uhradit věřiteli jistinu úvěru, a nikoliv též úroky. Tak jak správně uvedl soud prvního stupně v dohodě o způsobu vyplnění blankosměnky z 5. září 1996 není obsaženo pravidlo, že směnka může být doplněna jen na dlužnou jistinu. Jediným omezením směnečného peníze, který mohl být do směnky doplněn, je limit do částky 2 000 000,- Kč. Pojem „návratnost finančních prostředků poskytnutých z úvěrových smluv společnosti Z. P. s.r.o.“ uvedený v čl. I. této dohody, k jejímuž zajištění byla blankosměnka vystavena, nelze hodnotit izolovaně bez souvislosti celého obsahu. Z ustanovení dalších článků této dohody, a to zejména čl. II. odst. 3, který nelze považovat, tak jak tvrdí odvolatel, pouze za doplňující ujednání, zcela jasně vyplývá, že věřitel mohl do blankosměnky doplnit dlužný peníz z poskytnutého úvěru, včetně úroků, popř. majetkových sankcí, vše limitováno částkou 2 000 000,- Kč. Soud prvního stupně se též zcela správně vypořádal s námitkou týkající se výše směnečné sumy na blankosměnku doplněné, a to v souvislosti s plněním poskytnutým žalobci společností E. a.s. Odvolací soud odkazuje na zcela správné závěry soudu prvního stupně vyjádřené v odůvodnění napadeného rozsudku. Skutečnost, že soud prvního stupně při svých úvahách dospěl k závěru, že tzv. prima rate sazba banky byla neměnná, ačkoli žalobce tvrdí, že se jedná o proměnlivou sazbu, nemá na správnost závěrů soudu prvního stupně žádný vliv, protože i s touto variantou při svých výpočtech soud prvního stupně počítal. Zcela pak odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že provádět dokazování výslechem bývalých zaměstnanců A. a.s. k tomu, jak banka v praxi aplikovala prima rate sazbu, by na rozhodnutí o námitkách nemohlo mít žádný vliv. Odvolací námitky žalovaného, že žalobce, resp. jeho předchůdce ho uvedl při uzavírání dohody o vyplnění blankosměnky v omyl, a dohoda je proto neplatná dle ust. § 49a ObčZ, dále, že ujednání, podle kterého může věřitel z úvěrových smluv vedle sebe požadovat jak smluvní úrok, tak úrok z prodlení, je nemravné, a že ujednání o úrokové sazbě je absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 39 ObčZ jsou nové námitky, které byly uplatněny v rozporu se zásadou koncentrace směnečného řízení vyjádřenou v ust. § 175 odst. 1 o.s.ř., a proto k těmto opožděně vzneseným námitkám nelze již přihlížet. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil podle ust. § 219 o.s.ř., a to včetně věcně správného výroku o nákladech řízení. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. Podle názoru odvolacího soudu není na místě aplikovat ust. § 150 o.s.ř., podle něhož procesně úspěšnému žalobci by neměla být přiznána náhrada nákladů řízení. Institut nepřiznání náhrady nákladů řízení je výjimečné ustanovení, pro jehož aplikaci musí svědčit důvody hodné zvláštního zřetele. Samotná skutečnost, že žalovaný je držitelem průkazky ZTP, nic nevypovídá o majetkových poměrech žalovaného, tato skutečnost sama o sobě není důvodem hodným zvláštního zřetele, pro který by v tomto sporu procesně úspěšnému žalobci neměly být přiznány náklady řízení. Žalobce byl ve sporu procesně úspěšný, a proto mu přísluší odměna za zastupování advokátem podle vyhl. č. 484/2000 Sb., ust. § 3 odst. 1 bodu 6 a ust. § 18 odst. 1 ve výši 29 020,- Kč, dále 1 x 300,- Kč režijní paušál za jeden úkon právní služby – účast u odvolacího jednání (ust. § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), dále náhrada za ztrátu času, a to 12 půlhodin po 100,- Kč (ust. § 14 odst. 1 písm. a/ a odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), dále cestovné z Prahy do Olomouce a zpět, cesta konána veřejnou hromadnou dopravou – vlakem, dle předložených jízdních dokladů byla vynaložena částka 710,- Kč, a k tomu 19 % daň z přidané hodnoty ve výši 5 933,70 Kč, když advokát žalobce osvědčil, že je plátce daně z přidané hodnoty (ust. § 19a vyhl. č. 484/2000 Sb. a zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty). Celkovou částku 37 163,70 Kč je povinen zaplatit žalovaný ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce (ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.). P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku n e n í dovolání přípustné, ledaže dovolací soud na základě dovolání podaného ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku, k Nejvyššímu soudu ČR v Brně, prostřednictvím Krajského soudu v Brně, dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nesplní-li povinný dobrovolně a ve stanovené lhůtě to, co mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.