Náležitosti výzvy dle § 23 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání učiněné při přezkumném jednání vůči přítomným věřitelům musí být takové, aby se i těmto věřitelům dostalo výzvy a poučení v rozsahu, který tvoří obligatorní náležitosti výzvy učiněné v písemné formě vůči věřitelům, kteří nebyli při přezkumném jednání přítomni (§ 34b vyhl. č. 37/1992 Sb.). Přitom však bez ohledu na formu této výzvy je nutno zohlednit to, jaké údaje jsou věřitelům v době výzvy prokazatelně známy z průběhu konkursního řízení, včetně přezkumného jednání.

t a k t o : I. Rozsudek Krajského soudu v Brně č.j. 55 Cm 182/2002-132 ze dne 6. 4. 2006 s e p o t v r z u j e . II. Žalobce je povinen zaplatit každému z žalovaných na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.778,- Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právních zástupců. O d ů v o d n ě n í : Shora uvedeným rozsudkem Krajský soud v Brně zamítl žalobu na určení pravosti popřené pohledávky (výrok I.) a zavázal žalobce, aby zaplatil prvnímu žalovanému na nákladech řízení 7.378,- Kč a druhému žalovanému 7.556,50 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, vždy k rukám jejich právních zástupců (výrok II.). V odůvodnění rozsudku Krajský soud v Brně uvedl, že žaloba byla podána opožděně. Žalobci totiž byla při přezkumném jednání, kterého se zúčastnil dne 21. 3. 2002, stanovena lhůta k podání žaloby, a bylo mu poskytnuto poučení o tom, že má být podána proti správci konkursní podstaty a popírajícímu věřiteli. Současně byl poučen i o právních následcích opožděného podání žaloby. Žalobce však nejdříve podal žalobu pouze proti správci konkursní podstaty, a teprve dodatečně dne 20. 6. 2002 ji rozšířil i proti popírajícímu věřiteli. Proto soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu jako opožděnou zamítl (§ 23 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání). Poukázal současně i na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci z 1. 2. 2005, sp. zn. 3 Cmo79/2003, podle něhož výzva k podání žaloby na určení popřené pohledávky nemusí mít písemnou formu, ale může být učiněna vůči přítomným věřitelům i ústně při přezkumném jednání. Přitom z protokolu o přezkumném jednání je zřejmé, že žalobce byl řádně poučen. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a oběma žalovaným přiznal náhradu nákladů řízení, které vyčíslil. Tento rozsudek napadl žalobce odvoláním. Uvedl, že stanovení lhůty k podání žaloby nemusí sice mít písemnou formu, ale že z protokolu o jednání musí být patrný rozsah poučení, aby byla správnost poučení přezkoumatelná. Z protokolu je patrné, že věřitelé č. 2 a č. 5 dostali lhůtu k podání vylučovací žaloby, ale již není patrné, v jakém vzájemném poměru tyto věřitelé byli, tedy které pohledávky popřeli, a komu. Příloha protokolu, označená jako „Seznam platných věřitelů řazených dle částky“, neobsahuje údaj o popření v ní uvedených pohledávek, ani o totožnosti popírajícího věřitele. Proto dle názoru odvolatele je nutné analogicky aplikovat § 204 odst. 2, věty druhé o.s.ř. ve spojení s § 66a zákona o konkursu a vyrovnání a stanovit lhůtu k podání žaloby v délce tří měsíců, pokud má být vůbec stanovena lhůta pro podání žaloby. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví. První žalovaný se k odvolání žalobce vyjádřil. Uvedl, že dle jeho názoru není uveden v odvolání konkrétní odvolací důvod, ani z něho není zřejmé v jakém rozsahu je rozhodnutí soudu prvního stupně napadáno. Poukázal na Stanovisko Nejvyššího soudu ČR č. 19/98, dle něhož stanovení lhůty k podání žaloby a příslušné poučení může učinit soud ústně na závěr přezkumného jednání, přičemž provedení těchto úkonů uvede do protokolu. Z toho však vyplývá, že úkony není nutné doslovně protokolovat. Na přezkumném jednání byl přítomen žalobce i popírající věřitel, jejichž pohledávky byly popřeny. Byli řádně správcem poučeni a výslovně uvedli, že poučení rozumí. Teprve v návrhu na rozšíření žaloby uvedl žalobce, že byl nesprávně poučen, když poučení mělo být písemné, a následně pak argumentoval tím, že z protokolu o přezkumném jednání není zřejmé, zda bylo poučení provedeno bezchybně. Přitom žalobce na přezkumném jednání vystupoval aktivně, sám popřel pohledávku druhého žalovaného, a tedy věděl, jaký je mezi žalobcem a žalovaným věřitelem vztah. Návrh ze dne 17. 6. 2002 na přistoupení druhého žalovaného byl podán bez dalšího, aniž by musel žalobce totožnost popírajícího věřitele zjišťovat jinak. Návrh na přistoupení druhého žalovaného přitom byl pouze účelovým úkonem ve snaze zhojit uplynutí lhůty k podání žaloby. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Druhý žalovaný ve svém vyjádření k odvolání uvedl, že protokol o přezkumném jednání obsahuje všechny náležitosti. K řádné protokolaci a poučení postačí, když se tento úkon poznamená v protokolu s odkazem na příslušné ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání. Pokud žalobce při přezkumném jednání nesouhlasil s protokolací, měl uplatnit námitku, o které by soud byl povinen rozhodnout. Žalobce však žádnou námitku neuplatnil. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek jako věcně správný potvrdil. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, a že je v odvolání uplatněn odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2, písm. g) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, odst. 2, odst. 3 a odst. 5 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání důvodné není. K námitkám prvního žalovaného týkajícím se nedostatků odvolání je nutno uvést následující. Z obsahu podaného odvolání vyplývá (§ 41 odst. 2 o.s.ř.), že odvolatel napadá rozhodnutí ve věci samé, tím je tedy napaden i závislý výrok o nákladech řízení (§ 206 odst. 2, věta druhá a § 212 písm. b) o.s.ř.). Je proto zřejmé, že rozhodnutí soudu prvního stupně je odvoláním napadeno v celém rozsahu. Požadavek na obsah odvolání proti rozhodnutí ve věci samé obsažený v ustanovení § 205 odst. 2 o.s.ř. znamená, že odvolatel musí vylíčit v čem spatřuje nesprávnost napadeného rozhodnutí nebo vady postupu soudu prvního stupně. Není však třeba, aby odvolání obsahovalo odvolací důvod odkazem na příslušné zákonné ustanovení. Z obsahu odvolání žalobce jednoznačně vyplývá, že byl uplatněn odvolací důvod spočívající v tom, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 205 odst. 2, písm. g) o.s.ř. Odvolání žalobce proto obsahuje všechny náležitosti dle § 205 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř. Dle § 23 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném ke dni konání přezkumného jednání, při němž byla pohledávka žalobce popřena (21. 3. 2002), se mohou konkursní věřitelé nevykonatelných pohledávek, které zůstaly sporné co do pravosti, výše nebo pořadí, domáhat určení svého práva; žalobu musí podat u soudu, který prohlásil konkurs, proti popírajícím konkursním věřitelům i správci. Podle ust. § 23 odst. 4 téhož znění zákona o konkursu a vyrovnání stanoví správce k uplatnění popřené nevykonatelné pohledávky konkursnímu věřiteli, jehož nevykonatelná pohledávka byla popřena, 30denní lhůtu s poučením, že při zmeškání lhůty nelze k popřené nevykonatelné pohledávce nadále přihlížet. Z uvedených zákonných ustanovení vyplývá, že žaloba na určení popřené pohledávky musí být podána u konkursního soudu ve lhůtě určené správcem konkursní podstaty jak proti správci, tak proti popírajícímu věřiteli. Přitom tato hmotněprávní lhůta musí být dodržena ve vztahu ke všem žalovaným (správci i popírajícím věřitelům), neboť ti mají v tomto řízení postavení nerozlučných společníků. Pokud by žaloba ve lhůtě byla podána pouze proti jednomu z žalovaných, je možno ještě zhojit tento nedostatek podáním návrhu na přistoupení dalších pasivně legitimovaných (tedy např. jako v přezkoumávané věci návrhem na přistoupení popírajícího věřitele), ale pouze tehdy, pokud je tak učiněno před uplynutím lhůty pro podání žaloby. Opožděné podání žaloby je bez dalšího důvodem jejího zamítnutí, neboť není splněna základní podmínka pro její věcné projednání. Jestliže výzva správce k podání určovací žaloby není řádná a nesplňuje zákonné náležitosti, pak následkem tohoto nedostatku není, jak se mylně domnívá odvolatel, prodloužení lhůty k podání žaloby, ale to, že hmotněprávní lhůta k podání žaloby věřiteli nezačne běžet. Takovým věřitelem podaná žaloba je pak bez dalšího žalobou včasnou. V přezkoumávané věci bylo tedy nutno se především zabývat tím, zda výzva k podání žaloby na určení pohledávky, kterou učinil správce konkursní podstaty 21. 3. 2002 při přezkumném jednání vůči přítomnému žalobci - věřiteli, byla řádná. Především je nutno uvést, že náležitosti písemné výzvy podle ust. § 23 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání v době konání přezkumného jednání, tj. 21. 3. 2002, upravoval jednací řád pro okresní a krajské soudy, tj. vyhláška č. 37/1992 Sb. v ustanovení § 34b. Podle tohoto ustanovení v písemné výzvě k uplatnění popřené nevykonatelné pohledávky (§ 23 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání) musí být uvedeno, komu je určena, kdo ji činí, které konkursní věci se týká (označením úpadce, soudu, který prohlásil konkurs, a spisové značky, pod kterou se konkursní věc u tohoto soudu vede), a musí být podepsána a datována. Výzva musí dále obsahovat jméno, příjmení a bydliště (jde-li o právnickou osobu, její obchodní jméno nebo název, sídlo a identifikační číslo) popírajícího konkursního věřitele, údaj o výši přihlášené pohledávky a o tom, zda ji konkursní věřitel popřel co do pravosti, výše nebo pořadí. U pohledávky popřené co do výše musí být ve výzvě uvedeno, v jaké výši ji konkursní věřitel popřel, a u pohledávky popřené co do pořadí musí být ve výzvě uvedeno, jaké pořadí má pohledávka podle popírajícího konkursního věřitele. Výzva musí rovněž obsahovat poučení, že nepodá-li konkursní věřitel, jehož nevykonatelná pohledávka byla popřena, do 30 dnů od doručení výzvy u soudu, který prohlásil konkurs, vůči správci konkursní podstaty a všem popírajícím konkursním věřitelům žalobu na určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky, nebude k pohledávce popřené co do pravosti nadále v konkursu přihlíženo; pohledávka popřená co do výše se bude pokládat za zjištěnou pouze ohledně částky, která nebyla popřena, a pohledávka popřená co do pořadí bude mít pořadí, které při popření uvedl popírající konkursní věřitel. Ve výzvě musí být obsaženo i poučení, že konkursní věřitel, jehož nevykonatelná pohledávka byla popřena, se v podané žalobě může dovolávat jen právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání a pohledávku může uplatnit jen do výše uvedené v přihlášce (§ 23 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání), jakož i poučení podle § 24 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání. Podle článku XXXI. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, Cpjn 19/98, zveřejněného ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod číslem 52/1998, (v době přijetí tohoto stanoviska dle zákonné úpravy lhůtu stanovil a poučení poskytl konkursní soud) stanovení lhůty k podání žaloby a příslušné poučení, může učinit konkursní soud ústně na závěr přezkumného jednání a věřitelům, kteří se přezkumného jednání nezúčastnili, je třeba lhůtu určit a potřebné poučení poskytnout písemně bezprostředně po skončení přezkumného jednání. Náležitostmi písemné výzvy podle výše citovaného zákonného ustanovení se dále zabýval Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí z 30. 10. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2494/99, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročníku 2003, pod pořadovým číslem 37. V tomto rozhodnutí přijal závěr, že na správnost výzvy nemá vliv okolnost, že osoba správce nebyla ve výzvě konkretizována jménem, příjmením a adresou, neboť tyto údaje musel konkursní věřitel znát již z usnesení o prohlášení konkursu, jež se vůči němu stalo účinným dnem vyvěšení na úřední desce soudu a osoba správce se od té doby se nezměnila a nezměnila se ani adresa jejího bydliště. Dále v tomto rozhodnutí přijal Nejvyšší soud závěr, že při popření nevykonatelné pohledávky formou eventuálního procesního úkonu, postihujícího jak pravost, tak výši a pořadí pohledávky, se skutečnost, že přihlašovatel pohledávky nebyl řádně vyzván k podání žaloby o určení výše a pořadí pohledávky v konkursu, stává bezvýznamnou, jestliže při současném popření pravosti pohledávky přes odpovídající poučení, nepodal včas žalobu o určení pravosti pohledávky, nebo pokud byla v mezidobí žaloba o určení pravosti pohledávky zamítnuta. Vzhledem k absenci výslovné právní úpravy, týkající se náležitostí výzvy podle § 23 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání, provedené při přezkumném jednání v ústní formě vůči přítomným věřitelům, dospěl tedy odvolací soud, s ohledem na shora citovaná ustanovení a rozhodnutí Nejvyššího soudu, k závěru, že údaje by měly být i při ústní výzvě takové, aby informace, kterých se věřiteli při přezkumu dostane, odpovídaly informacím, které obdrží věřitel nepřítomný při přezkumu ve výzvě písemné. Vzhledem ke shora citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu R 37/2003 je však nutno při obsahu ústní výzvy přihlížet i k tomu, jakých informací se přihlášenému věřiteli dostalo v průběhu konkursního řízení, tedy i v průběhu přezkumného jednání. V přezkoumávané věci bylo žalobci jako přihlášenému věřiteli zřejmé, který soud rozhoduje v označeném konkursním řízení, i označení konkursní věci. Jako předvolaný věřitel se, jak vyplývá z prezenční listiny, k tomuto přezkumnému jednání dostavil. Dle protokolu z tohoto přezkumného jednání mu byla správcem stanovena lhůta k podání žaloby na určení pohledávky s tím, že ji má podat proti popírajícímu věřiteli, i proti správci a byl poučen i o následcích, pokud se tak v této lhůtě nestane. Ze seznamu přihlášených pohledávek – pohledávky č. 2, na kterou protokol o přezkumném jednání odkazuje, je zřejmé, že mimo správce konkursní podstaty, popřel celou pohledávku i věřitel č. 5 „co do právního důvodu v celé výši“. Z tohoto seznamu přihlášených pohledávek rovněž vyplývá, že byl popřen právní důvod celé přihlášené pohledávky ve výši 23.516.890,46 Kč a že pohledávka v žádné výši zjištěna nebyla (v rubrice úhrn zjištěné pohledávky je uvedena nula). Z presenční listiny tohoto přezkumného jednání vyplývá, že ze všech osmi věřitelů byl přítomen při tomto přezkumu pouze právní zástupce žalobce JUDr. K. R., který byl současně i zástupcem věřitele č. 7 Fin West Corporation, s. r. o. a dále byl přítomen zástupce věřitele č. 5 . Jiní věřitelé osobně, ani prostřednictvím svých zástupců, přezkumnému jednání přítomni nebyli. Přitom z protokolu o přezkumu, s ohledem na obsah výzvy učiněné správcem před skončením přezkumu („správce konkursní podstaty stanovil konkursním věřitelům č. 2 a č. 5 30 denní lhůtu k podání žaloby na určení pravosti, výše a pořadí nevykonatelné pohledávky u tohoto soudu, která začíná běžet od dnešního dne, resp. k podání návrhu na pokračování přerušeného řízení u příslušného soudu, a zároveň jej poučil dle ust. § 23 odst. 4 a § 24 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání o tom, že v případě zmeškání této lhůty nelze k popřené pohledávce přihlížet. Věřitel se v žalobě smí dovolávat jen právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání a pohledávku může uplatnit jen do výše v nich uvedené. Žalobu musí podat jak proti popírajícím věřitelům, tak proti správci. Věřitelé rozuměli poučení“), vyplývá správnost tvrzení prvního žalovaného ve vyjádření k odvolání, že totiž žalobce a věřitel č. 5 – BEC, a. s., si své pohledávky popřeli navzájem. S ohledem na shora popsanou účast věřitelů při tomto přezkumném jednání si tedy právní zástupce žalobce musel být vědom toho, který konkursní věřitel (co do jeho obchodní firmy) pohledávku žalobce popřel. Tato identifikace popírajícího věřitele včetně jeho sídla, i výše přihlášené pohledávky, je zřejmá i z prezenční listiny přezkumného jednání, na kterou protokol z přezkumného jednání odkazuje, a kterou zástupce žalobce rovněž podepsal. S ohledem na všechny tyto skutečnosti, o nichž se žalobci dostalo vědomosti již samotnou účastí při přezkumném jednání, a které byly prokázány jak protokolem o přezkumu, tak prezenční listinou i seznamem přihlášených pohledávek – pohledávky č. 2, dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobce byl řádně a v souladu se zákonem o konkursu a vyrovnání v tehdy účinném znění při přezkumném jednání dne 21. 3. 2002 vyzván správcem k podání žaloby na určení jeho popřené pohledávky v 30denní lhůtě a byl poučen i o tom proti komu má žalobu podat. Soud prvního stupně tedy správně uzavřel, že žalobce sice žalobu proti prvnímu žalovanému podal v této hmotněprávní lhůtě, ale proti druhému žalovanému jako popírajícímu věřiteli podal žalobu až dnem 20. 6. 2002 (kdy byl soudu doručen návrh na přistoupení tohoto popírajícího věřitele do řízení – k tomu je možno odkázat na shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu R 37/2003). Vzhledem k tomu, že na straně těchto dvou žalovaných jde o nerozlučné společenství (§ 91 odst. 2 o.s.ř.) byl závěr soudu prvního stupně, že žaloba byla podána opožděně, správný. Odvolací soud proto postupoval podle ust. § 219 občanského soudního řádu a napadený rozsudek jako ve výroku věcně správný potvrdil, včetně věcně správného výroku o náhradě nákladů řízení, o kterých rovněž soud prvního stupně správně rozhodl a správně je vyčíslil. Pouze při vyčíslení náhrady nákladů právního zastoupení prvního žalovaného, opomněl v odůvodnění napadeného usnesení uvést, že součástí přiznaných nákladů řízení je i paušální náhrada nákladů dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. (ve znění účinném do 1.9.2006 – čl. II. vyhl. 276/2006 Sb.) za 4 úkony právní služby, a to přípravu a převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě, vyjádření k odvolání proti usnesení o nepřipuštění přistoupení dalšího účastníka a účast u jednání 6. 4. 2006, když však tuto paušální náhradu správně zahrnul do přiznaných nákladů řízení. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 a přiznal úspěšným žalovaným právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Tyto náklady vznikly oběma žalovaným jako náklady za zastoupení advokátem v jednom stupni, ve kterém právní zástupce každého z žalovaných učinil 1 úkon právní služby, a to vyjádření k odvolání. Náhrada proto činí dle § 8 písm. b) ve spojení s § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění platném do 1. 9. 2006 (článek II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.), 3.100,- Kč, a k tomu každému z žalovaných přísluší paušální náhrada nákladů dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění platném do 1. 9. 2006 (článek II. vyhl. č. 276/2006 Sb.) ve výši 75,- Kč. Celkem tedy přísluší každému z žalovaných na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.175,- Kč a k tomu 19% DPH, tj. celkem pro každého z žalovaných 3.778,- Kč. P o u č e n í : Proti výroku I. tohoto rozsudku, pokud jím byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, n e n í dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku, cestou Krajského soudu v Brně k Nejvyššímu soudu, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Proti výroku I. tohoto rozsudku, pokud jím byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a proti výroku II. tohoto rozsudku n e n í dovolání přípustné