"Pohledávkou vázanou na podmínku ve smyslu ustanovení § 20 odst. 4, věty první zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31.12.2007 může být jen pohledávka, jejíž vznik je vázán na splnění skutečnosti, o níž v době přihlášení není jisté, zda nastane a kdy nastane (§ 36 občanského zákoníku)."

t a k t o : I. Rozsudek Krajského soudu v Brně č.j. 15 Cm 55/2006-37 ze dne 30.11.2007 se ve výroku I. p o t v r z u j e . II. Rozsudek Krajského soudu v Brně č.j. 15 Cm 55/2006-37 ze dne 30.11.2007 se ve výroku II. m ě n í takto: „Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.“ III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora uvedeným rozsudkem zamítl Krajský soud v Brně žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že má za úpadcem R. M. nevykonatelnou pohledávku ve výši 7.630,- Kč, z toho 3.570,- Kč odměnu soudního exekutora a 4.060,- Kč náklady exekuce, vázanou na podmínku, že bude k úhradě pohledávky zavázán příslušným okresním soudem a do doby právní moci rozvrhového usnesení tuto pohledávku uhradí (výrok I.) a nepřiznal žalovanému náhradu nákladů řízení vůči žalobci (výrok II.). V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že žaloba byla podána včas ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy správce konkursní podstaty, když výzva byla doručena žalobci dne 27.4.2006 a incidenční žaloba byla doručena soudu dne 25.5.2006. Dle § 20 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání lze přihlásit i pohledávku vázanou na podmínku. Toto ustanovení uvádí, že ručitel takto přihlašuje pohledávku, která mu vůči úpadci vznikne, bude-li za něho plnit jeho závazek, obdobně přihlašují své pohledávky i osoby, jejichž věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky oddělených věřitelů vůči úpadci. Z tohoto ustanovení vyplývá, že zákon o konkursu a vyrovnání za podmíněné pohledávky považuje pohledávky vzniklé z titulu ručení, případně pohledávky osob, jejichž věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky oddělených věřitelů vůči úpadci. Jako podmíněná pohledávka by v úvahu připadala ještě pohledávka vázaná na podmínku ve smyslu ust. § 36 občanského zákoníku. Pohledávka přihlášená žalobcem není žádnou z těchto vyjmenovaných pohledávek, proto správce konkursní podstaty popřel pohledávku oprávněně. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně dle § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy ve sporu byl sice plně úspěšný žalovaný, avšak žádné náklady mu nevznikly. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Uvedl v něm, že ustanovení § 20 odst. 4, věty druhé zákona o konkursu a vyrovnání jen příkladmo vysvětluje některé z možných případů přihlašovaných pohledávek, které lze uplatnit jen podmínečně. Zde se jedná o povinnost žalobce, u které lze předpokládat, že podmínka bude splněna, protože exekuční řízení není prohlášením konkursu na majetek dlužníka přerušeno. Exekutorovi tedy nic nebrání navrhnout, za situace, kdy je pohledávka v exekučním řízení fakticky nedobytná, příslušnému okresnímu soudu, aby k povinnosti úhrady nákladů exekuce zavázal oprávněného. Postavení oprávněného je tak srovnatelné s postavením ručitele. Při výkladu ust. § 20 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání je nutné vzít v úvahu i skutečnost, že exekuční řád v době vydání zákona o konkursu a vyrovnání neexistoval. I při porovnání s insolvenčním zákonem č. 182/2006 Sb., který je zejména pro konkursní řízení podrobným rozpracováním zákona o konkursu a vyrovnání, je možnost přihlásit pohledávku vázanou na podmínku v ustanovení § 174 umožněna bez dalšího omezování. Dle odvolatele byla jeho přihláška přesná, jasná, srozumitelná a nezaměnitelná, narozdíl od popěrného úkonu správce, který je prostým popřením bez uvedení důvodů. Proto odvolatel navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě o určení podmíněné pohledávky vyhoví. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. Dle ust. § 432 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1.1.2008 se pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy. Dle ust. § 20 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání č. 328/1991 Sb. ve znění účinném do 31.12.2007 lze přihlásit i pohledávku vázanou na podmínku. Ručitel takto přihlašuje svoji pohledávku, která mu vůči úpadci vznikne, bude-li za něho plnit jeho závazek vůči věřiteli. Obdobně přihlašují své pohledávky i osoby, jejichž věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky oddělených věřitelů vůči úpadci (§ 27 odst. 5). Po zjištění, že odvolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je tento opravný prostředek přípustný, že odvolání bylo podáno včas a osobou k takovému úkonu oprávněnou a že toto odvolání splňuje předepsané obsahové náležitosti dle ustanovení § 205 odst. 1 o.s.ř., včetně způsobilého odvolacího důvodu, který lze podřadit pod ustanovení § 205 odst. 2, písm. g) o.s.ř., odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, odst. 5 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Odvolací soud ve věci rozhodl se souhlasem obou účastníků bez nařízení jednání (§ 214 odst. 3 o.s.ř.). Odvolací soud nejprve považuje za nutné uvést, že dle jeho názoru soud prvního stupně zcela správně zjistil skutkový stav, proto ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, jak jsou uvedeny v napadeném rozsudku, plně vychází. Ani odvolatel proti skutkovým zjištěním ničeho nenamítal, když v odvolání napadal pouze právní posouzení věci. Dále je nutné uvést, že soud prvního stupně správně posoudil, že žaloba byla podána včas ve třicetidenní lhůtě, když byla podána u Krajského soudu v Brně dne 25.5.2006 (§ 23 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání). Je nutno přisvědčit žalobci, že § 20 odst. 4, věta druhá zákona o konkursu a vyrovnání stanoví jen demonstrativně některé nejběžnější případy podmíněných pohledávek. Obecně je možné přihlašovat pohledávku vázanou na jakoukoliv podmínku dle § 36 občanského zákoníku. Podmínkou, na kterou je možné vázat vznik pohledávky, je v zásadě jakákoliv budoucí nejistá skutečnost, o které se v době přihlášky pohledávky neví, zda se splní. Takovou skutečností může být například v zákoně o konkursu a vyrovnání výslovně zmíněné plnění pohledávky ručitelem namísto úpadce (§ 20 odst. 4, věta druhá zákona o konkursu a vyrovnání). Není ani vyloučeno, aby pohledávka byla podmíněna vydáním určitého rozhodnutí. Vždy je však nutno hodnotit, zda splněním podmínky pohledávka věřitele za úpadcem vznikne. Ve vztahu k podmínce tak, jak ji formuloval žalobce v přihlášce pohledávky a po popření správcem konkursní podstaty i v žalobě, je proto nutno posoudit, zda tím, že žalobci jako oprávněnému poté, co mu bude soudem uložena povinnost k náhradě nákladů exekuce a on tuto povinnost splní, vznikne z tohoto důvodu pohledávka za úpadcem. Povinnost oprávněného hradit náklady exekuce v případě zastavení exekuce je upravena v § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Ve znění zákona platném do 31.12.2007 platilo, že „ dojde-li k zastavení exekuce, může soud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce“. Zákonem č. 347/2007 Sb., který nabyl účinnosti 1.1.2008, bylo toto ustanovení exekučního řádu novelizováno tak, že „dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný“. Z uvedeného je zřejmé, že jak dle předchozího tak podle současného znění zákona je možné při zastavení exekuce uložit oprávněnému náhradu nákladů exekučního řízení, dle platného znění je dokonce v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného pravidlem, byť oprávněný toto zastavení procesně nezaviní, ovšem takto se hradí pouze výdaje exekutora, nikoliv veškeré náklady (mezi které patří i odměna exekutora). Proto lze přisvědčit žalobci, že nelze vyloučit, že mu bude uložena povinnost zaplatit exekutorovi náklady exekuce, nebo alespoň jejich část. To ovšem neznamená, že by tímto rozhodnutím bez dalšího vznikla žalobci pohledávka vůči úpadci. Srovnání postavení oprávněného, kterému je uložena povinnost zaplatit náklady exekuce, s postavením ručitele, který je vyzván k plnění za dlužníka, není případné. Jakmile totiž ručitel dluh za dlužníka splní, přecházejí na něho přímo ze zákona (§ 308 obchodního zákoníku, § 550 občanského zákoníku) práva věřitele (tzv. zákonná cese) a má proto právo požadovat po dlužníku náhradu plnění poskytnutého věřiteli. Oproti tomu u oprávněného v exekučním řízení pro případ, kdy oprávněný uhradí náklady exekuce, exekuční řád žádnou zákonnou cesi neupravuje. Nelze proto ani dovodit, že by každý oprávněný, který uhradí náklady exekuce na základě rozhodnutí exekučního soudu, byl oprávněn bez dalšího požadovat za toto plnění náhradu po povinném. Rozhodnutí o povinnosti oprávněného platit náklady exekutora dle § 89 exekučního řádu, které dle názoru žalobce představuje podmínku, na kterou je vznik jeho pohledávky vázán, upravuje totiž pouze vztah mezi exekutorem a oprávněným. Je tedy zřejmé, že rozhodnutí, které žalobce předvídá, mohlo být vydáno exekučním soudem jak před 1.1.2008, tak i dle exekučního řádu ve znění účinném po tomto datu. Protože však zákon č. 347/2007 Sb. kterým byl exekuční řád s účinností od 1.1.2008 změněn, neobsahuje přechodná ustanovení k § 89, použije se nová úprava i pro exekuční řízení zahájená v období do 31.12.2007. Ustanovení § 89 exekučního řádu v nyní účinném znění ovšem stanoví, že ten, kdo zastavení exekuce zavinil, platí výdaje exekutora i náklady účastníků. Protože mezi náklady účastníka je možné řadit i oprávněným hrazené výdaje exekutora dle ust. § 89, věty druhé exekučního řádu, není vyloučeno, aby byla povinnému uložena i povinnost tyto náklady oprávněnému následně uhradit. Tímto způsobem ostatně soudy v exekučním řízení běžně rozhodují (např. usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci č.j. 40 Co 606/2008-60 ze dne 22.5.2008, kterým byla oprávněnému uložena povinnost zaplatit exekutorovi paušálně určené výdaje a povinnému bylo uloženo zaplatit jednak odměnu exekutorovi a dále zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů částku, kterou měl oprávněný zaplatit exekutorovi na paušálních výdajích). Povinnost povinného k zaplacení nákladů exekuce oprávněnému však nevzniká bez dalšího tím, že oprávněný zaplatí náklady exekuce, ale až rozhodnutím soudu, kterým je mu taková povinnost uložena. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že podmínka, jak je formulována v přihlášce pohledávky a v žalobě, není podmínkou při jejímž splnění by bez dalšího vznikla přihlášená pohledávka žalobce za úpadcem. Nejde tedy o podmínku, na níž by byl vázán vznik přihlášené pohledávky. Aby mohla být žaloba úspěšná, musel by žalobce formulovat podmínku tak, že pohledávka mu vznikne, pokud soud uloží povinnému (úpadci), aby oprávněnému (věřiteli) náhradu nákladů exekuce zaplatil. Z výše uvedených důvodů odvolací soud postupem dle ust. § 219 občanského soudního řádu potvrdil výrok I. napadeného rozsudku jako věcně správný. Výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně soud prvního stupně zcela správně zdůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., když zcela úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Výrok o nákladech řízení však nesprávně formuloval tak, že jím rozhodl jen o nákladech žalovaného a nikoliv obou účastníků. Proto odvolací soud tento výrok II. napadeného rozsudku změnil, jak je uvedeno ve výroku shora (§ 220 odst. 3 o.s.ř.). Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Žalovaný byl sice v odvolacím řízení plně úspěšný a má proto právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, ty mu však dle obsahu spisu nevznikly. P o u č e n í : Proti výroku I. tohoto rozsudku n e n í dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení prostřednictvím Krajského soudu v Brně k Nejvyššímu soudu ČR dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/, § 240 odst. 1 o.s.ř.). Proti výroku II. a III. tohoto rozsudku n e n í dovolání přípustné. V Olomouci dne 29.8.2008