"Dohodu účastníků (obsaženou v "profesionální smlouvě" uzavřené mezi profesionálním hráčem a fotbalovým klubem), že "vzájemná práva a povinnosti budou uplatňovat v souladu s předpisy ČMFS, UEFA a FIFA" a že "se zavazují podřizovat rozhodnutím jejich orgánů", není možné považovat za sjednání rozhodčí smlouvy ve smyslu ust. § 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů."

t a k t o : Usnesení soudu prvního stupně se m ě n í tak, že námitka žalovaného, že věc má být projednána v řízení před rozhodci, se z a m í t á . O d ů v o d n ě n í : Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění uvedl, že žalobce se v posuzovaném případě domáhá po žalovaném zaplacení odměny, sjednané v „profesionální smlouvě“, kterou účastníci mezi sebou uzavřeli dne 1. 3. 1998. Z čl. VI. bod 5. smlouvy soud zjistil, že účastníci si mj. sjednali také rozhodčí doložku, podle které mají být spory z této smlouvy řešeny arbitrážní komisí Českomoravského fotbalového svazu (dále též jen „ČMFS“). Jelikož žalovaný při prvním svém úkonu námitku, že věc má být podle smlouvy projednána v řízení před rozhodci, uplatnil, krajský soud řízení podle ust. § 106 odst. 1 o.s.ř. zastavil. Proti tomuto usnesení podal žalobce včas odvolání, maje závěr soudu prvního stupně o tom, že v posuzovaném případě je dán důvod zastavení řízení podle ust. § 106 odst. 1 o.s.ř., za nesprávný. Podle stanov ČMFS je sice arbitrážní komise oprávněna rozhodovat spory právnických a fyzických osob v ČMFS, tím ovšem není podle žalobce vyloučena pravomoc obecných soudů, což zřetelně plyne také z čl. 1. bod 3. statutu a jednacího řádu arbitrážní komise ČMFS, podle kterého jsou zde vyjmenované osoby povinny předložit návrh na projednání svého sporu či uplatnění svého práva i v případech, kdy je dána pravomoc řádných soudů České republiky, nejprve arbitrážní komisi a vyčkat jejího rozhodnutí. Takové řízení přitom již před arbitrážní komisí ČMFS proběhlo. Z uvedených důvodů navrhoval, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Proti výroku o nákladech řízení podal včas odvolání rovněž žalovaný. Navrhoval, aby odvolací soud v této části napadené usnesení změnil tak, že žalobci uloží povinnost nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady řízení. Pokud jde o odvolání žalobce, žalovaný se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a navrhoval, aby odvolací soud napadené usnesení ve výroku o zastavení řízení jako věcně správné potvrdil. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o.s.ř.), a aniž by nařizoval jednání (§ 214 odst. 2, písm. c/ o.s.ř.), dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Podle ust. § 106 odst. 1 o.s.ř. jakmile soud k námitce žalovaného uplatněné nejpozději při prvním jeho úkonu ve věci samé zjistí, že věc má být podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodci, nemůže věc dále projednávat a řízení zastaví; věc však projedná, jestliže účastníci prohlásí, že na smlouvě netrvají. Soud projedná věc i tehdy, jestliže zjistí, že věc nemůže být podle práva České republiky podrobena rozhodčí smlouvě, nebo že rozhodčí smlouva je neplatná, popřípadě že vůbec neexistuje, nebo že její projednání v řízení před rozhodci přesahuje rámec pravomoci přiznané jim smlouvou, anebo že rozhodčí soud odmítl věcí se zabývat. Podle ust. § 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o rozhodčím řízení“) se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva) /odst. 1/. Rozhodčí smlouva se může týkat a) jednotlivého již vzniklého sporu (smlouva o rozhodci), nebo b) všech sporů, které by v budoucnu vznikly z určitého právního vztahu nebo z vymezeného okruhu právních vztahů (rozhodčí doložka) /odst. 3/. Není-li v rozhodčí smlouvě uvedeno jinak, vztahuje se jak na práva z právních vztahů přímo vznikající, tak i na otázku právní platnosti těchto právních vztahů, jakož i na práva s těmito právy související /odst. 4/. Soud prvního stupně dospěl v posuzovaném případě k závěru, že ujednání účastníků obsažené v čl. VI. bod 5. „profesionální smlouvy“, v němž se strany dohodly, že „vzájemná práva a povinnosti budou uplatňovat v souladu s předpisy ČMFS, UEFA a FIFA“ a „současně se zavazují podřizovat rozhodnutím jejich orgánů a komisí“, je z obsahového hlediska rozhodčí smlouvou, která podle ust. § 106 odst. 1 o.s.ř. brání projednání dané věci soudem. Takové ujednání však dle přesvědčení odvolacího soudu za sjednání rozhodčí smlouvy ve smyslu ust. § 2 zákona o rozhodčím řízení považovat nelze. Z předmětného ujednání především vůbec neplyne vůle účastníků, aby spory, jež mezi nimi vzniknou z „profesionální smlouvy“ uzavřené dne 1. 3. 1998, byly projednávány v rozhodčím řízení podle zákona č. 216/1994 Sb., a již vůbec z něj není možné dovodit, že by tímto rozhodcem měla být arbitrážní komise ČMFS. Takový závěr přitom nelze učinit (jak nesprávně dovozuje žalovaný) ani se zřetelem na „předpisy ČMFS“, na které smluvní strany v uvedeném ujednání odkazují (podle žalovaného by se mělo jednat zejména o stanovy ČMFS a statut a jednací řád arbitrážní komise ČMFS). Z těchto „předpisů“ účastníkům vyplývá – ve vztahu k případným sporům, jež mezi nimi z uzavřených „profesionálních smluv“ mohou vzniknout - toliko povinnost, jak také správně namítá v podaném odvolání žalobce, řešit vzájemné spory primárně prostřednictvím orgánů ČMFS (srov. čl. 11 a 22 stanov ČMFS, případně čl. 1 statutu a jednacího řádu arbitrážní komise ČMFS) s tím, že porušení této povinnosti může být důvodem k disciplinárnímu postihu. Pravomoc soudu projednat a rozhodnout spor vyplývající z „profesionální smlouvy“ (tedy smlouvy, jíž se „upravují práva a povinnosti při výkonu sportovní činnosti profesionálního hráče fotbalového klubu“), kterou mezi sebou její účastníci uzavřeli, však takovou úpravou nepochybně vyloučena není. Závěr o tom, že řízení vedené (podle stanov ČMFS a statutu a jednacího řádu arbitrážní komise ČMFS) před arbitrážní komisí ČMFS je možné považovat za rozhodčí řízení podle zákona č. 216/1994 Sb., je ostatně vyloučen také z toho důvodu, že rozhodnutí vydané arbitrážní komisí nemá – na rozdíl od rozhodčího nálezu (srov. § 28 zákona o rozhodčím řízení) - účinky pravomocného soudního rozhodnutí a není proto ani soudně vykonatelné. Jak je zřejmé z čl. 4 statutu a jednacího řádu arbitrážní komise ČMFS, mohou orgány ČMFS k vynucení povinnosti uložené rozhodnutím arbitrážní komise použít pouze opatření (vypočtená v tomto ustanovení), jež mají povahu vnitřních sankcí (disciplinárních opatření) vůči členům sdružení. Mělo-li by řízení vedené před arbitrážní komisí ČMFS být vskutku řízením rozhodčím, jež by ve smyslu ust. § 106 odst. 1 o.s.ř. bránilo soudu v projednání a rozhodnutí dané věci, muselo by nutně vyústit ve vydání nálezu (rozhodnutí), které by bylo vynutitelné nejen prostřednictvím disciplinárních opatření orgánů ČMFS, ale (také) soudně. Z výše uvedených důvodů odvolací soud změnil napadené usnesení tak, že námitka žalovaného, že věc má být projednána v řízení před rozhodci, se zamítá (§ 220 odst. 3 o.s.ř.). Odvoláním žalovaného proti nákladovému výroku usnesení se odvolací soud s ohledem na výsledek odvolacího řízení již (pro nadbytečnost) nezabýval. Jen pro úplnost odvolací soud dodává, že z (ve spise založeného) úplného výpisu z obchodního rejstříku společnosti S. O., a.s. je zřejmé, že Mgr. P. K., který doposud v řízení vystupoval jako zástupce (advokát) žalovaného na základě plné moci, je současně členem představenstva žalovaného, tedy osobou, která je (bude-li k tomu pověřena) za žalovaného oprávněna jednat podle ust. § 21 odst. 1 písm. a) o.s.ř. S ohledem na tuto skutečnost je vyloučeno, aby jmenovaný žalovaného zastupoval jako jeho zástupce na základě plné moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. 29 Odo 560/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9/2005, pod pořadovým číslem 140). Odvolací soud z uvedeného důvodu již Mgr. K. ani neoznačoval jako zástupce žalovaného v záhlaví tohoto rozhodnutí. P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné. V Olomouci dne 25. 9. 2008