"Pro závěr, že dlužník podáním návrhu na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1, písm. a/ IZ), postačí pouhé zjištění, že v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení byl pravomocně odsouzen pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy. Aby mohl být dlužník za tohoto stavu s návrhem na povolení oddlužení úspěšný, musel by tvrdit a prokazovat takové specifické okolnosti případu, z nichž by bylo možno usuzovat na to, že i přes existenci odsouzení se u něho o nepoctivý záměr nejedná (§ 395 odst. 3, písm. b/ IZ)."

t a k t o : I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výrocích I., III. a V. p o t v r z u j e . II. Ve zbývajícím rozsahu se odvolání dlužnice o d m í t á. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozhodnutím soud prvního stupně zamítl návrh dlužnice na povolení oddlužení ze dne 19.9.2008 (výrok I.), zjistil úpadek dlužnice (výrok II.), prohlásil konkurs na majetek dlužnice (výrok III.), rozhodl, že konkurs bude projednáván jako nepatrný (výrok IV.), ustanovil insolvenční správkyní Ing. L. H. (výrok V.), vyzval věřitele, kteří dosud nepřihlásili pohledávky, aby tak učinili ve lhůtě 30 dnů od zveřejnění usnesení (výrok VI.), vyzval osoby, které mají závazky vůči dlužnici, aby napříště plnění poskytovaly insolvenční správkyni (výrok VII.), dále vyzval věřitele, aby sdělili, jaká zajišťovací práva uplatňují na dlužníkových věcech, právech, pohledávkách nebo jiných majetkových právech (výrok VIII.), nařídil přezkumné jednání na 10.12.2008 (výrok IX.), předvolal dlužnici a insolvenční správkyni k přezkumnému jednání (výrok X.), svolal schůzi věřitelů (výrok XI.) a uvedl, že rozhodnutí soudu budou zveřejňována v insolvenčním rejstříku (výrok XII.). Na odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dne 22.9.2008 bylo zahájeno insolvenční řízení na základě insolvenčního návrhu dlužnice spojeného s návrhem na povolení oddlužení. V návrhu dlužnice uvedla, že má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší než 30 dnů po splatnosti, které není schopna plnit a současně že je předlužena, neboť souhrn jejích závazků převyšuje hodnotu jejího majetku. Uvedla, že je v současné době zaměstnána jako dělnice pilařské výroby, přičemž její průměrný příjem v roce 2007 činil 11.477,- Kč měsíčně, má vyživovací povinnost ke dvěma nezletilým dětem. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově sp.zn. 1 T 83/2006 byla uznána vinnou ze spáchání trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let s vyslovením dohledu nad dlužnicí. Současně byl dlužnici uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání spojeného s hmotnou odpovědností na dobu 5 let. S ohledem na toto odsouzení dlužnice soud prvního stupně zamítl podle ust. § 395 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „IZ“) návrh na povolení oddlužení. Dále uvedl, že z předloženého seznamu majetku a závazků měl za osvědčený úpadek dlužnice (§ 3 IZ). Rozhodnutí o způsobu řešení úpadku konkursem soud prvního stupně odůvodnil ust. § 396 odst. 1 IZ s tím, že u dlužnice byly splněny podmínky pro nepatrný konkurs ve smyslu ustanovení § 314 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona. Proti tomuto rozhodnutí podala dlužnice odvolání, a to do všech jeho výroků. Namítala, že soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav a učinil nesprávné právní závěry, když dovodil, že nejsou splněny podmínky pro oddlužení z důvodu, že dlužnice byla pravomocně odsouzena pro trestný čin majetkové povahy. Podle dlužnice není dostatečným zjištěním a nenastává žádná fikce ze samotné skutečnosti, že navrhovatel byl v posledních 5 letech odsouzen pro majetkový trestný čin. Z uvedeného lze usuzovat, že pro odsouzení můžou nastat podmínky přezkumu návrhu z pohledu nevyhovění návrhu právě proto, že návrhem navrhovatel sleduje nepoctivý záměr snížit právo věřitele na získání nároků tam, kde se věřitel stal věřitelem zejména proto, že byl odsouzeným dlužníkem v posledních 5 letech majetkově poškozen. Uvedená právní norma nestanoví, že za každé odsouzení majetkového charakteru je dlužník automaticky vyloučen z možnosti povolení oddlužení. Dlužnice dále s poukazem na rozsudek Okresního soudu v Prostějově uváděla, že v souvislosti s jejím odsouzením jí nebyla uložena povinnost k náhradě škody, pohledávka z této pravomocně ukončené věci není v souboru označených pohledávek a současně tento rozsudek nemá žádný vliv na ztrátu platební schopnosti dlužnice vůči věřitelům. Navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, případně, aby odvolací soud vyhověl návrhu na povolení oddlužení. Podle § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „IZ“) se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Odvolací soud se nejprve zabýval přípustností odvolání proti napadeným výrokům usnesení soudu prvního stupně. Zjistil, že odvolání je přípustné pouze proti výrokům I., III. a V. Odvolání proti výroku II. (o zjištění úpadku dlužnice) není přípustné podle ust. § 141 odst. 1 věty první IZ a odvolání proti výroku IV. vylučuje § 314 odst. 4 IZ. Ostatní výroky (výroky VI. – XII.) soud prvního stupně učinil v rámci své dohlédací činnosti a odvolání je v takovém případě nepřípustné podle § 91 IZ. Proto odvolací soud odvolání dlužnice proti výrokům II., IV. a VI – XII. napadeného usnesení podle § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas a že obsahuje způsobilé odvolací důvody dle § 205 odst. 2, písm. e) a g) o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení ve výrocích I., III. a V., jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5 o.s.ř.), a aniž by ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Podle § 395 odst. 1 IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že a) je jím sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Podle odst. 3 téhož ustanovení na nepoctivý záměr sledovaný návrhem na povolení oddlužení lze usuzovat zejména tehdy, jestliže ohledně dlužníka, jeho zákonného zástupce, jeho statutárního orgánu nebo člena jeho kolektivního statutárního orgánu a) v posledních 5 letech probíhalo insolvenční řízení nebo jiné řízení řešící úpadek takové osoby, a to v závislosti na výsledku takového řízení, nebo b) podle výpisu z rejstříku trestů v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení proběhlo trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy. Soud prvního stupně správně zjistil z výpisu z rejstříku trestů, že dlužnice byla rozsudkem Okresního soudu v Prostějově č.j. 1 T 83/2006-565 ze dne 23.10.2006 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 7 To 28/2007 ze dne 15.3.2007 pravomocně uznána vinnou ze spáchání trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 3 písm. c) trestního zákona a byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let a současně byl nad dlužnicí vysloven dohled. Dále jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání spojeného s hmotnou odpovědností na dobu 5 let. Podle ust. § 395 odst. 1 písm. a) IZ je jedním z důvodů pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení důvodný předpoklad, že návrhem dlužník sleduje nepoctivý záměr. V ust. § 395 odst. 3 vymezil zákonodárce dvě situace, kdy lze na existenci dlužníkova nepoctivého záměru usuzovat. Okolnosti uvedené v tomto ustanovení jsou demonstrativním výpočtem případů, o nepoctivém záměru může svědčit i celá řada jiných skutečností. Tímto příkladným výčtem dal zákonodárce rozhodovací praxi vodítko pro výklad ust. § 395 odst. 1 písm. a) IZ. Zároveň pak z ust. § 395 odst. 3 vyplývá, že nastala-li některá ze zde uvedených skutečností, lze nepoctivý záměr dlužníka při podání návrhu na oddlužení předpokládat. Z dikce ustanovení § 395 odst. 3 písm. b) IZ lze podle odvolacího soudu dovodit, že pro závěr o existenci nepoctivého záměru dlužníka postačí zjištění, že v rozhodné době došlo k pravomocnému odsouzení dlužníka pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy, aniž by soud musel zkoumat další okolnosti případu. A to na rozdíl od situace předpokládané v ust. § 395 odst. 3 písm. a) IZ, kdy lze na existenci nepoctivého záměru dlužníka usuzovat až v závislosti na výsledku předchozího insolvenčního řízení. Nepostačí tedy zjištění, že takové řízení probíhalo. V případě odsouzení dlužníka pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy není rozhodná konkrétní právní kvalifikace (zda se jedná o trestný čin podvodu, krádeže, zpronevěry atp.), výše způsobené škody, druh a výše uloženého trestu ani skutečnost, zda případné pohledávky poškozeného za dlužníkem (vzniklé v důsledku trestného jednání dlužníka) mají být dotčeny oddlužením. Vyplývá to i z toho, že zákon výslovně hovoří o zjištění z výpisu z rejstříku trestů. Je tedy zřejmé, že pro závěr o nepoctivém záměru dlužníka není nutno zkoumat okolnosti konkrétního případu (které nejsou zjistitelné z výpisu z rejstříku trestů, ale mohly by vyplývat např. z obsahu rozhodnutí v trestní věci), postačí pouhé zjištění o dlužníkově pravomocném odsouzení. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud při posuzování toho, zda dlužnice při podání návrhu na povolení oddlužení sledovala poctivý záměr, vycházel pouze ze zjištění učiněného z výpisu z rejstříku trestů, aniž by se blíže zabýval okolnostmi trestného jednání dlužnice a dalším obsahem odsuzujícího rozhodnutí. Přes výše uvedené je odvolací soud toho názoru, že ani pravomocné odsouzení v rozhodné době před podáním návrhu na povolení oddlužení pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy dlužníka zcela nezbavuje možnosti úspěšně se domáhat povolení oddlužení. Musí však tvrdit a prokazovat takové specifické okolnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na to, že i přes existenci odsouzení se u něho o nepoctivý záměr nejedná. Obecně lze říci, že takové okolnosti by mohly spočívat např. v tom, že dlužník beze uhradil škodu způsobenou trestným činem, zcela výjimečnými okolnostmi případu, jež mohou vyplývat zejména z povahy trestného jednání dlužníka, míry jeho účasti na spáchání činu, následku jeho jednání, výši a druhu uloženého trestu atd., či v chování dlužníka po vynesení odsuzujícího rozsudku. V přezkoumávané věci z výše označeného odsuzujícího rozsudku, na který poukazovala dlužnice v odvolání, vyplývá, že dlužnice byla uznána vinnou, že jako vedoucí prodejny poškozené společnosti S. P., s.r.o. nejméně od roku 2002 do 20.12.2004 krátila tržby prodejny tím, že neoprávněně ve vlastní majetkový prospěch nakládala se stavebním materiálem a ponechávala si finanční prostředky z prodeje tohoto materiálu, čímž způsobila označené společnosti značkou škodu (nejméně ve výši 1.339.064,82 Kč). Dlužnici sice nebyla uložena povinnost k náhradě škody, avšak pouze z toho důvodu, že poškozená společnost byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Z odůvodnění rozsudku navíc vyplývá, že dlužnice si v uvedeném období brala úvěry od různých bank, aby tím mohla hradit způsobené manko, přičemž závazky z těchto úvěrů mají být podle seznamu závazků předloženého samotnou dlužnicí předmětem oddlužení. Po vyhodnocení výše uvedených zjištění, zejména s přihlédnutím k výši dlužnicí způsobené škody, skutečnosti, že tato škoda dosud nebyla poškozené společnosti uhrazena (z obsahu spisu alespoň nevyplývá opak), druhu a výměry uložených trestů, skutečnosti, že předmětem oddlužení mají být i nároky věřitelů (peněžních ústavů), které mají původ v jednání dlužnice, kterým se pokoušela zakryt svou trestnou činnost, dospívá odvolací soud k závěru, že v přezkoumávané věci nejsou dány žádné zvláštní okolnosti, které by svědčily o tom, že přes existenci pravomocného odsouzení dlužnice pro trestný čin majetkové povahy by bylo možno dospět k závěru, že dlužnice návrhem sleduje poctivý záměr. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že byly splněny podmínky pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení dle ust. § 395 odst. 1 písm. a) ve spojení s ust. § 395 odst. 3 písm. b) IZ. Rovněž správně rozhodl soud prvního stupně o způsobu řešení úpadku dlužnice konkursem, neboť toto rozhodnutí je zákonným důsledkem zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (§ 396 odst. 1 IZ). Přestože dlužnice napadla odvoláním i výrok soudu o ustanovení insolvenčního správce, nenamítala v odvolání, že ustanovený insolvenční správce nesplňuje podmínky pro ustanovení nebo že není nepodjatý, což jsou dle ust. § 26 IZ jediné důvody, ke kterým lze při přezkumu tohoto výroku přihlížet. Žádné takové okolnosti nevyplývají ani z obsahu spisu. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a V. jako věcně správné potvrdil dle ustanovení § 219 o.s.ř. P o u č e n í : Proti výroku I. tohoto usnesení, pokud jím byly potvrzeny výroky I. a III. usnesení soudu prvního stupně, n e n í dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí zvláštním způsobem, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 74 odst. 2 IZ a § 237 odst. 1 písm. c/, § 238a odst. 1 písm. a/ a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Proti zbylým výrokům usnesení n e n í dovolání přípustné. V Olomouci dne 18. prosince 2008