"Od povinnosti insolvenčního soudu provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku, než byly účastníky navrhovány, stanovené v § 86 IZ a osvědčení skutečností rozhodných pro projednání insolvenčního návrhu dle § 131 IZ je nutno odlišovat vedení dokazování ke zjištění samotné existence pohledávky za dlužníkem. Povaha řízení o insolvenčním návrhu vylučuje provádění dokazování ke zjištění existence pohledávky za dlužníkem, které by řešilo spor o existenci takové pohledávky, ať už by šlo o pohledávku insolvenčního navrhovatele či jiného věřitele."

t a k t o : Usnesení Krajského soudu v Ostravě, č.j. KSOS 34 INS 556/2008-A-27 ze dne 23.7.2008 se z r u š u j e a věc se v r a c í Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora uvedeným usnesením Krajský soud v Ostravě zamítl návrh insolvenčního navrhovatele (výrok I.), zavázal navrhujícího věřitele, aby dlužníkovi zaplatil k rukám jeho advokáta na nákladech řízení 11.781,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok II.) a dále rozhodl, že navrhovateli bude vrácena záloha na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,- Kč po právní moci tohoto usnesení (výrok III.). V odůvodnění tohoto usnesení po zhodnocení provedeného dokazování soud prvního stupně uvedl, že ačkoliv byly pohledávky insolvenčnímu navrhovateli pravomocně přiznány, je sporná existence pohledávky ze zajišťovací směnky, a stejně tak je i sporná pohledávka z úvěru, kterou směnka zajišťovala. Ve vztahu k pohledávce z úvěru bylo rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, č.j. 20 Cdo 2736/2006 – 477 ze dne 6.5.2008 zrušeno rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č.j. 40 Co 1261/2004-244 ze dne 31.10.2005, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Přerově, č.j. 19 Nc 731/2003-19 a 19 Nc 731/2003 – 97 ze dne 6.8.2004 ve výroku o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce. Existence pohledávky z úvěru je tedy zpochybněna, když předmětem dalšího řízení bude posouzení toho, zda pohledávka nezanikla zaplacením částky 3.500.000,- Kč prostřednictvím Č. Leasing., a.s. Ačkoliv pohledávka ze zajišťovací směnky je pohledávkou přímou, bezpodmínečnou, nespornou a abstraktní, jsou zde okolnosti, které její existenci zpochybňují, a pokud by Krajský soud v Ostravě došel k závěru, že pohledávka z úvěru zanikla zaplacením, pak by směnečná pohledávka sice nezanikla, ale její funkce by se vyčerpala. Soud prvního stupně tak uzavřel, že existence navrhovatelem dokládané pohledávky je sporná, a nelze ji proto považovat za osvědčenou, neboť její existence je předmětem probíhajících soudních řízení. Proto insolvenční návrh zamítl pro neosvědčení úpadku dlužníka (§ 143 odst. 1 insolvenčního zákona). Úspěšnému dlužníkovi pak přiznal náhradu nákladů řízení dle § 151 a 142 odst. 1 o.s.ř. Toto usnesení napadl insolvenční navrhovatel včasným odvoláním. Namítal, že jeho pohledávka je pohledávkou pravomocně přiznanou, ohledně níž je veden výkon rozhodnutí, že je oddělena od pohledávky společnosti R. s.r.o. a není na ní nijak závislá. Indosací směnky od prvého majitele došlo k osamostatnění směnky a směnka se stala plně abstraktním právním úkonem vůči indosatářům včetně navrhovatele a není možné namítat to, co proti prvému majiteli (Č.s., a.s.). Pohledávka navrhovatele nemůže zaniknout uplatněním námitky splnění, která se váže k době před vyhlášením rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27.6.2006, č.j. 7 Cmo 457/2005 – 127, kterým byla navrhovateli pravomocně přiznána. Soud se dopustil procesních pochybení, jež mají za následek rozpor s ustanovením insolvenčního zákona o dokazování úpadku v insolvenčním řízení dle § 86 a § 131 insolvenčního zákona. Z rozhodnutí nevyplývá důvod, pro který byl insolvenční návrh zamítnut, neboť v rozhodnutí není přesně uvedeno, zda soud zamítl insolvenční návrh pro neosvědčení pohledávky navrhovatele nebo pro neosvědčení úpadku, nebo zda své rozhodnutí opřel o oba důvody. Navíc soud prvního stupně odkázal na ust. § 143 odst. 1 insolvenčního zákona a o toto ustanovení nelze opírat zamítnutí pro neosvědčení pohledávky insolvenčního navrhovatele. Odvolatel poukázal na to, že platbu 3.500.000,- Kč provedenou prostřednictvím Č. Leasing, a.s. žádal dlužník vrátit zpět na svůj účet. Nelze proto vycházet z toho, že touto částkou byla uhrazena pohledávka společnosti R. s.r.o. Přestože pokyn dlužníka k vrácení této částky byl v průběhu řízení před insolvenčním soudem předložen, insolvenční soud se jím nezabýval. Odvolatel označil za dalšího nezpochybnitelného věřitele dlužníka finanční úřad s pohledávkou přes 6.000.000,- Kč, když obrana dlužníka proti této pohledávce je účelová, neboť daňové pohledávky pocházejí z let, kdy na dlužníka nebyla vedena exekuce, ale on sám vedl daňové řízení a sám měl daně platit. Předpoklady existence více věřitelů dlužníka jsou splněny, když ke dni podání odvolání byly přihlášeny pohledávky celkem čtyř věřitelů včetně navrhovatele. Přitom pouze přihlášená pohledávka G.M.b., a.s. je pohledávkou nesplatnou, ostatní věřitelé mají splatné pohledávky za dlužníkem. Přitom dlužník má tyto závazky po splatnosti po dobu delší než 30 dnů a není schopen své závazky plnit, neboť platby podstatné části svých závazků zastavil a neplní je po dobu delší než 3 měsíce po splatnosti. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dlužník ve vyjádření k odvolání uvedl, že napadené usnesení je věcně správné a není zatíženo odvolatelem tvrzenými vadami. Poukázal na to, že tvrzená pohledávka navrhovatele vznikla ze směnky, která zajišťovala původní závazek dlužníka vůči Č.s., a.s., nyní vůči jejímu právnímu nástupci – společnosti R. s.r.o. Jestliže tedy pro pohledávku společnosti R. s.r.o. je vedeno exekuční řízení, pak touto společností vymožené plnění musí být zohledněno i ve vztahu k pohledávce navrhovatele. Na majetek dlužníka je vedena exekuce zejména exekučním příkazem na prodej podniku, majetek dlužníka je představován hodnotou 33.000.000,- Kč, a touto hodnotou je tedy způsobilý dlužník své závazky uhradit i v rámci exekučního řízení. Protože však bylo rozhodnuto o odkladu exekuce do doby rozhodnutí o návrhu na její zastavení, nelze tvrdit, že není možné dosáhnout uspokojení exekucí, když exekutor nemůže plnit právě pro pravomocný odklad exekuce. Pokud jde o tvrzený požadavek dlužníka na vrácení částky 3.500.000,- Kč od Č.s., a.s., pak zaplacením této částky došlo k zániku závazku a případné její vrácení by muselo zakládat zcela jiný právní vztah, případně z titulu bezdůvodného obohacení. Pokud jde o pohledávky finančního úřadu, pak daňové řízení bylo zahájeno v roce 2006, kdy v tu dobu již dlužník nemohl svým majetkem disponovat. Platební výměry ani nenabyly právní moci a exekuční řízení o nich bylo z tohoto důvodu zrušeno. Navrhl potvrzení napadeného usnesení. Podle ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb. v platném znění (dále jen IZ) se pro insolvenční řízení použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání bylo podáno proti usnesení, proti němuž je tento opravný prostředek přípustný, v zákonem stavené lhůtě a osobou k tomuto úkonu oprávněnou a že je v něm uplatněn odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2, písm. c), d) a g) o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 2, 3 a odst. 5 o.s.ř.), a dospěl k následujícím závěrům. Insolvenční navrhovatel se domáhal rozhodnutí o úpadku dlužníka. Úpadek dlužníka a způsob jeho řešení upravuje insolvenční zákon č. 182/2006 Sb. v platném znění. Podle ust. § 3 tohoto zákona je dlužník v úpadku tehdy, jestliže má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a není schopen tyto závazky plnit. Podle odstavce druhého tohoto zákonného ustanovení se má zato, že dlužník není schopen plnit peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud. Ustanovení § 3 odst. 3 IZ pak upravuje, kdy je dlužník, který je právnickou osobou nebo osobou fyzickou – podnikatelem, předlužen, a v odstavci čtvrtém upravuje, kdy se jedná o hrozící úpadek dlužníka. Podle ust. § 143 odst. 1 IZ insolvenční soud insolvenční návrh zamítne, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku. Z ust. § 143 odst. 2 IZ vyplývá, že insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud zamítne, jestliže nebylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku. Za další osobu se nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníku nebo její část v době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení. Podle ust. § 136 odst. 1 IZ insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku, nebo že mu úpadek hrozí. Z obsahu předloženého spisu vyplývá, že insolvenční navrhovatel osvědčoval svou splatnou pohledávku z titulu nezaplacení směnky vystavené dlužníkem znějící na částku 1.601.053,29 Kč s příslušenstvím, která je pohledávkou vykonatelnou, když mu byla přiznána směnečným platebním rozkazem vydaným Krajským soudem v Ostravě pod č.j. 23 Sm 394/2004 – 10 ze dne 30.11.2004 ponechaným v platnosti rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č.j. 23 Cm 61/2005 – 46 ze dne 15.4.2005, který potvrdil Vrchní soud v Olomouci rozsudkem č.j. 7 Cmo 457/2005 – 127 ze dne 27.6.2006. Dále tvrdil, že má další pohledávku z titulu nákladů právního zastoupení v exekučním řízení vedeném před Okresním soudem v Přerově pod sp.zn. 21 E 32/2006 s tím, že mu byla přiznána dosud nepravomocným usnesením Okresního soudu v Přerově z 24.1.2007. Jako další věřitele označil F. ú. v P., G.M.B., a.s. a následně i společnost R. s.r.o. S ohledem na obsah předloženého spisu, dokazování provedené soudem prvního stupně i shodná tvrzení účastníků se ztotožňuje odvolací soud s těmito skutkovými zjištěními, která učinil soud prvního stupně: - Dlužníkovi vznikl závazek z úvěrové smlouvy, kterou uzavřel s Č.s., a.s. dne 28.3.1997 ve znění dodatků. K zajištění tohoto závazku byla vyplněna dlužníkem vlastní blankosměnka na řad Č.s., a.s. - Dne 7.4.1999 uzavřeli dlužník a H.V. notářský zápis s Č.s., a.s., v němž uznali dluh z úvěrové smlouvy co do důvodu a výše 3.896.278,33 Kč a dohodli se na splátkách tohoto dluhu včetně příslušenství, a současně uzavřeli dohodu o přímé exekuční vykonatelnosti tohoto notářského zápisu. - Smlouvami o postoupení pohledávek a indosací směnky se stali právními nástupci Č.s., a.s. nejprve K.b. P., s.p.ú., poté Č.k.a. jako právní nástupce K.b.P., s.p.ú. a následně společnost R. s.r.o. Společnost R., s.r.o. pak postoupila smlouvou o postoupení pohledávky z 1.11.2005 na insolvenčního navrhovatele směnečnou pohledávku a provedla na něho indosaci směnky. Zůstala tedy nadále věřitelem dlužníka z titulu závazku z uzavřené úvěrové smlouvy a následně uzavřeného notářského závazku s přímou vykonatelností. - Pohledávka ze směnky byla insolvenčnímu navrhovateli přiznána směnečným platebním rozkazem vydaným Krajským soudem v Ostravě pod č.j. 23 Sm 394/2004-10 z 30.11.2004, který byl ponechán v platnosti rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě č.j. 23 Cm 61/2005 – 46 ze dne 15.4.2005 potvrzeným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci, č.j. 7 Cmo 457/2005 – 127 ze dne 27.6.2006. - Insolvenční navrhovatel se na základě pravomocně přiznané pohledávky ve výši 1.601.053,29 Kč s příslušenstvím domáhal nařízení exekuce proti dlužníkovi, exekuce byla nařízena Okresním soudem v Přerově pod sp.zn. 29 Nc 831/2006 dne 28.11.2006. V tomto exekučním řízení bylo pravomocně rozhodnuto o odložení výkonu této exekuce do právní moci rozhodnutí Okresního soudu v Přerově o návrhu povinného na zastavení exekuce (rozhodnutí Okresního soudu v Přerově, č.j. 29 Nc 831/2006-21 ze dne 15.1.2007 potvrzené rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č.j. 40 Co 252/2007 – 40 ze dne 28.3.2007). Návrh dlužníka na zastavení exekuce byl usnesením Okresního soudu v Přerově, č.j. 29 Nc 831/2006 – 46 ze dne 28.5.2007 zamítnut, ale toto rozhodnutí bylo zrušeno usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č.j. 40 Co 1045/2007-61 ze dne 28.11.2007 a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Přerově k dalšímu řízení. O návrhu dlužníka na zastavení exekuce tak dosud nebylo rozhodnuto. - Exekuční řízení k vymožení pohledávky společnosti R. s.r.o. je vedeno před Okresním soudem v Přerově pod sp.zn. 19 Nc 731/2003, když návrh byl podán právním předchůdcem tohoto věřitele – Č.k.a. - dne 1.9.2003. Exekuce na základě vykonatelného notářského zápisu pro částku 4.396.061,23 Kč byla nařízena dne 1.9.2003 usnesením č.j. 19 Nc 731/2003-14. O návrhu dlužníka na odložení exekuce a její zastavení rozhodl Okresní soud v Přerově usnesením č.j. 19 Nc 731/2003-97 ze dne 6.8.2004, kterým oba návrhy zamítl. Na základě odvolání dlužníka pak Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozhodnutím č.j. 40 Co 1261/2004-244 ze dne 31.10.2005 potvrdil usnesení Okresního soudu v Přerově, č.j. 19 Nc 731/2003-97 ze dne 6.8.2004 ve výroku o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce pro jistinu pohledávky a ve výroku o zamítnutí návrhu na odložení exekuce a změnil toto rozhodnutí tak, že exekuci nařízenou pro příslušenství pohledávky zastavil. Na základě dovolání dlužníka pak rozhodoval Nejvyšší soud ČR, který rozhodnutím č.j. 20 Cdo 2736/2006-477 ze dne 6.5.2008 usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č.j. 40 Co 1261/2004 – 244 ve výroku o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce pro jistinu pohledávky zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci k dalšímu řízení. Odvolací soud na základě návrhu účastníků dokazování doplnil a zjistil ze spisu Okresního soudu v Přerově, sp.zn. 19 Nc 731/2003, že usnesením z 24.11.2005, č.j. 19 Nc 731/2003 – 321 bylo odloženo provedení exekuce nařízené 1.9.2003 do doby pravomocného rozhodnutí Okresního soudu v Přerově o návrhu povinného na zastavení exekuce ze dne 22.6.2005. Toto usnesení bylo potvrzeno rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č.j. 40 Co 753/2008 – 534 ze dne 30.6.2008. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci usnesením č.j. 40 Co 774/2008 – 540 ze dne 30.6.2008 zrušil usnesení Okresního soudu v Přerově, č.j. 19 Nc 731/2003 – 97 ze dne 6.8.2004 v rozsahu, v jakém jím byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce. Se zřetelem na obsah spisu, výsledky dokazování provedeného soudem prvního stupně a doplnění dokazování provedené před odvolacím soudem se odvolací soud ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně vyjádřeným v odůvodnění napadeného usnesení, že totiž tvrzená splatná směnečná pohledávka navrhujícího insolvenčního věřitele je sporná. Jak vyplývá ze shora uvedených zjištění, směnka, ze které vyplývá pohledávka navrhujícího věřitele, byla vystavena jako směnka zajišťovací zajišťující závazek za dlužníkem z titulu úvěrové smlouvy a následně notářského zápisu s přímou vykonatelností. Odvolatel má pravdu potud, pokud tvrdí, že tento závazek dlužníka je zcela samostatný a že je možno i samostatně se domáhat jeho splnění. Tomuto názoru odpovídá i judikatura soudů, dle níž věřitel směnkou zajištěné pohledávky je oprávněn uplatnit zajištěnou pohledávku i nárok ze zajišťovací směnky v jakémkoliv pořadí, případně i souběžně, a v těchto případech se neuplatní ust. § 334 ObchZ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.8.2002, sp.zn. 25 Cdo 1839/2000 uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10 roč. 2002). Při vymáhání nároku ze zajištěného závazku a zajišťovací směnky však může být uspokojena v konečném důsledku jen jediná pohledávka, o kterou se jedná, nemůže proto dojít k tomu, že by byla uspokojena jak pohledávka ze zajištěného závazku, tak i pohledávka ze zajišťovací směnky. Pohledávka proto bude uspokojena v exekučním řízení či v řízení o výkon rozhodnutí z toho titulu, který byl uplatněn jako první. Toto platí ať už v případě, kdy v exekučním řízení či řízení o výkon rozhodnutí uplatňuje zajištěnou pohledávku i nárok ze zajišťovací směnky jeden a tentýž věřitel, tak i v případě, kdy nárok ze zajišťovací směnky byl indosací směnky převeden na jiný subjekt a jiný věřitel pak vymáhá nárok ze zajištěné pohledávky a jiný nárok ze zajišťovací směnky. V přezkoumávané věci se pak jedná o druhý výše zmíněný případ. Zajištěnou pohledávku v exekučním řízení jako první uplatnila společnost R. s.r.o. v řízení vedeném před Okresním soudem v Přerově pod sp.zn. 19 Nc 731/2003 a pro tuto její pohledávku byla exekuce nařízena již dne 1.9.2003. Navrhující věřitel pak uplatnil svou pohledávku ze zajišťovací směnky přiznanou pravomocným a vykonatelným soudním rozhodnutím u Okresního soudu v Přerově až v řízení vedeném pod sp.zn. 29 Nc 831/2006, kde byla exekuce nařízena až dne 28.11.2006. Proto bude jako první uspokojen věřitel uplatňující zajištěnou pohledávku, který podal návrh na exekuci této pohledávky jako první, a v rozsahu, v jakém bude uspokojen, nemůže pak být uspokojen nárok navrhujícího věřitele ze zajišťovací směnky uplatněný v exekučním řízení jako druhý v pořadí. Navíc bylo prokázáno, že v prvně zahájeném exekučním řízení pod sp.zn. 19 Nc 731/2003 je pravomocně odložen výkon exekuce do doby pravomocného rozhodnutí Okresního soudu v Přerově o návrhu povinného na zastavení exekuce ze dne 22.6.2005. O tomto návrhu povinného na zastavení exekuce však dosud rozhodnuto nebylo. Přitom návrh dlužníka na zastavení se opírá o tvrzení o zaplacení vymáhané pohledávky. Bylo prokázáno, že i v exekučním řízení, které vede navrhující věřitel proti dlužníkovi k vymožení své pohledávky před Okresním soudem v Přerově pod sp.zn. 29 Nc 831/2006, bylo pravomocně odloženo provedení nařízené exekuce do doby rozhodnutí o návrhu povinného na zastavení exekuce ze dne 2.1.2007. Ani o tomto návrhu na zastavení nebylo dosud rozhodnuto. Závěr soudu prvního stupně o spornosti této pohledávky navrhujícího věřitele je proto správný. Neobstojí odvolací námitky navrhujícího věřitele, že při hodnocení této směnečné pohledávky soud prvního stupně porušil ustanovení § 86 a § 131 IZ. Od povinnosti insolvenčního soudu provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku, než byly účastníky navrhovány, stanovené v § 86 IZ a osvědčení skutečností rozhodných pro projednání insolvenčního návrhu dle § 131 IZ je nutno odlišovat vedení dokazování ke zjištění samotné existence pohledávek za dlužníkem. Povaha řízení o insolvenčním návrhu vylučuje provádění dokazování ke zjištění existence pohledávky za dlužníkem, které by řešilo spor o existenci takové pohledávky, ať už by šlo o pohledávku insolvenčního navrhovatele či jiného věřitele. Stejně jako tomu bylo v řízení o návrhu na prohlášení konkursu dle z.č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání (bod VIII. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia NS z 17.6. 1998 Cpj 19/1998 publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52 ročníku 1998). Odvolací soud se ani neztotožňuje s odvolací námitkou navrhujícího insolvenčního věřitele, že by napadené usnesení bylo nepřezkoumatelné proto, že z něho není zřejmé, z jakého důvodu byl návrh zamítnut. Z obsahu odůvodnění napadeného usnesení jednoznačně vyplývá, že důvodem k zamítnutí návrhu bylo neosvědčení pohledávky navrhujícího věřitele. Na tomto závěru nic nemění ani nesprávné uvedení ust. § 143 odst. 1 IZ (které se týká nesplnění předpokladů vymezených v § 6 IZ) namísto ust. § 143 odst. 2 IZ, které výslovně upravuje zamítnutí návrhu pro neosvědčení pohledávky insolvenčního navrhovatele. Neosvědčení pohledávky jediného insolvenčního navrhovatele je bez dalšího důvodem zamítnutí návrhu dle § 143 odst. 2 IZ, proto s ohledem na právní závěry insolvenčního soudu uvedené v odůvodnění napadeného usnesení se již správně insolvenční soud nezabýval dalšími tvrzenými skutečnostmi k osvědčení úpadku dlužníka. Napadené usnesení insolvenčního soudu je však nepřezkoumatelné, pokud jde o další tvrzenou pohledávku navrhujícího insolvenčního věřitele, tedy pohledávku z titulu nákladů exekučního řízení. Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení sice uvedl, že tuto pohledávku uplatnil navrhující věřitel jako pohledávku z dosud nepravomocného usnesení Okresního soudu v Přerově z 24.1.2007, č.j. 21 E 32/2006 – 12, uvedl i vyjádření dlužníka k této pohledávce, avšak přestože při jednání dne 21.5.2008 provedl dokazování fotokopií tohoto usnesení, v napadeném usnesení žádná skutková zjištění z tohoto dokazování nečinil, ani je dále právně nehodnotil. Přitom návrh zamítl s tím, že navrhovatel žádnou splatnou pohledávku za dlužníkem neosvědčil. Na základě nových důkazních návrhů navrhujícího věřitele učiněných po procesním poučení (§ 7 odst. 1 IZ, § 118a odst. 2,3 a § 212a odst. 3 o.s.ř.), kterého se mu dostalo od odvolacího soudu, odvolací soud doplnil dokazování (§ 213 odst. 4 o.s.ř.) a zjistil ze spisu Okresního soudu v Přerově, sp.zn. 21 E 32/2006, že usnesením z 24.1.2007, bylo k návrhu oprávněného Mgr. J.Š. proti povinnému P.V. zřízeno soudcovské zástavní právo k nemovitostem označeným ve výroku rozhodnutí pro pohledávku ve výši 1.601.053,29 Kč s příslušenstvím a ve výroku II. byl povinný zavázán, aby zaplatil oprávněnému na náhradě nákladů výkonu rozhodnutí částku 73.991,- Kč k rukám JUDr. J.K., advokáta. Rozhodnutí bylo doručeno právnímu zástupci oprávněného 29.1.2007 a povinnému 19.2.2007 a je pravomocné dnem 7.3.2007. Tento závazek dlužníka se stal splatným (§ 261a odst. 2 o.s.ř.) ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení, to je dnem 10.3.2007. Dlužník přitom proti této pohledávce žádnou relevantní obranu nevznesl a netvrdil, že by tento svůj závazek uhradil. Tato splatná pohledávka navrhujícího insolvenčního věřitele byla tedy osvědčena. Odvolacímu soudu proto nezbylo, než postupovat podle ust. § 219a odst. 2 o.s.ř. (§ 7 odst. 1 IZ) a napadené usnesení zrušit a dle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ke zjištění, zda je dlužník v úpadku je totiž třeba provádět další dokazování, které dosud insolvenčním soudem provedeno nebylo s ohledem na jeho nesprávný závěr o neosvědčení splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele (§ 213 odst. 4 o.s.ř.). V dalším řízení, kdy je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu (§ 226 odst. 1 o.s.ř.), bude soud prvního stupně provádět dokazování k osvědčení úpadku dlužníka ve smyslu § 3 insolvenčního zákona, tj. pokud jde o existenci splatných pohledávek dalších věřitelů dlužníka, a pokud jde o tvrzenou platební neschopnost dlužníka. Přitom se bude muset vypořádat s obranou dlužníka proti pohledávkám jednotlivých věřitelů včetně jeho tvrzení o omezené možnosti dispozice s majetkem v důsledku rozhodnutí vydaných v označených exekučních řízeních. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. V Olomouci dne 23. října 2008