"Při projednání odvolání proti usnesení, kterým byl zamítnut návrh na povolení oddlužení a prohlášen konkurs na majetek dlužníka, jsou z hlediska insolvenčního práva rozhodné skutečnosti, které nastaly (vznikly) nejpozději ke dni prohlášení konkursu soudem prvního stupně (§ 245 odst. 1 IZ). Jen prostřednictvím těchto skutečností může odvolací soud prověřovat závěr o tom,zda byly splněny podmínky pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, a zda byly splněny i ostatní zákonem stanovené podmínky pro prohlášení konkursu na majetek dlužníka."

t a k t o : Usnesení soudu prvního stupně se v napadené části, tj. ve výrocích II. a III. p o t v r z u j e . O d ů v o d n ě n í : Shora označeným usnesením soud prvního stupně zjistil úpadek dlužnice (výrok I.), zamítl návrh na povolení oddlužení (výrok II.) a na majetek dlužnice prohlásil konkurs (výrok III.), který bude řešen formou nepatrného konkursu (výrok IV.). Dále soud prvního stupně ustanovil insolvenčního správce Mgr. A.S., vyzval věřitelé k přihlášení pohledávek, uložil insolvenčnímu správci konkrétní povinnosti, nařídil první přezkumné jednání a svolal první schůzi věřitelů (výroky V. – XII.). Toto své rozhodnutí zejména ve vztahu k zamítnutí návrhu na povolení oddlužení a k prohlášení konkursu odůvodnil především tím, že dlužnice je v úpadku a celková výše pohledávek nezajištěných věřitelů dle návrhu činí 381.678,- Kč, částka, kterou je dlužnice schopna platit nezajištěným věřitelům k jejich poměrnému uspokojení po odečtení úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce činí měsíčně 1.122,- Kč a tudíž částka, kterou je dlužnice schopna uhradit nezajištěným věřitelům, činí 67.320,- Kč. Dlužnice je tak schopna uhradit nezajištěným věřitelům dle splátkového kalendáře během pěti let pouze 17,64 % jejich pohledávek, přičemž neoznačila žádné věřitele, kteří by souhlasili s nižším než třicetiprocentním plněním svých pohledávek. Proti tomuto usnesení, a to výslovně pouze proti výrokům II. a III., podala včas odvolání dlužnice. Uvedla v něm především, že soudu prvního stupně ve svém návrhu sdělila veškerý svůj majetek a své příjmy, avšak navíc od 1. 6. 2008 nastupuje do zaměstnání u společnosti B., s.r.o. v B., s hrubou měsíční mzdou ve výši 8.000,- Kč. Proto požaduje, aby soud tyto příjmy zohlednil při svém rozhodování a je toho názoru, že při započtení tohoto příjmu bude schopna splatit 30 % svých dluhů. Z obsahu podaného odvolání vyplývá, že dlužnice navrhuje, aby odvolací soud v napadené části usnesení soudu prvního stupně změnil, jejímu návrhu na povolení oddlužení vyhověl a konkurs na její majetek zrušil. Podle ust. § 7 odst. 1 z.č. 182/2006 Sb., v platném znění (dále jen IZ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Odvolací soud přezkoumal tuto věc bez nařízení jednání podle ust. § 94 odst. 2 písm. c) IZ, a rovněž tak přezkoumal i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, 212, 212a o.s.ř.). Poté dospěl k závěru, že odvolání dlužnice není důvodné. Z obsahu spisu soudu prvního stupně vyplývá, že mu byl dne 5. 3. 2008 doručen návrh dlužnice na povolení oddlužení, který byl zároveň podáván jako insolvenční návrh. Jako způsob oddlužení dlužnice navrhovala plnění splátkového kalendáře a doložila též (částečně po výzvě soudu) potřebné přílohy. Soud o tomto jejím návrhu rozhodl dne 30. 4. 2008 napadeným usnesením, které odůvodnil tak, jak je uvedeno výše. Soud prvního stupně při rozhodování o povolení oddlužení v této věci postupoval zcela správně v souladu s ust. § 395 odst. 1, písm. b) IZ, podle kterého insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Odvolací soud se v tomto případě zcela ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, které tento soud učinil z dlužnicí předložených listin, a to zejména co se týče schopnosti dlužnice uhradit nezajištěným věřitelům minimálně 30 % jejich pohledávek. Je zcela evidentní, že celková výše pohledávek nezajištěných věřitelů dle návrhu dlužnice činí 381.678,- Kč, a že částka, kterou je dlužnice schopna uhradit těmto nezajištěným věřitelům během pěti let, činí pouze 67.320,- Kč, tedy 17,64 % těchto pohledávek. Soud prvního stupně proto postupoval zcela správně, když návrh dlužnice na povolení oddlužení zamítl, a rovněž zcela správně v souladu s ustanovením § 396 odst. 1 IZ rozhodl o prohlášení konkursu na majetek dlužnice. V podrobnostech odkazuje odvolací soud pro stručnost odůvodnění svého rozhodnutí na správné a zcela přiléhavé odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolatelka v podaném odvolání závěry soudu prvního stupně nijak nezpochybňovala, avšak nově uvedla, že od 1. 6. 2008 nastoupí do zaměstnání, kde bude mít hrubou měsíční mzdu ve výši 8.000,- Kč. Odvolací soud se proto především zabýval tím, zda k takto nově tvrzené skutečnosti lze v rámci odvolacího řízení přihlédnout či nikoli. Podle ustanovení § 245 odst. 1 IZ účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku. Toto prohlášení konkursu se významným způsobem dotýká i práv třetích osob tak, jak to vyplývá z ust. § 245, a následujících IZ. Při meritorním projednání odvolání proti usnesení o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení a prohlášení konkursu na majetek dlužníka jsou z hlediska insolvenčního práva rozhodné skutečnosti, které nastaly (vznikly) nejpozději ke dni prohlášení konkursu soudem prvního stupně (§ 245 odst. 1 IZ). Jen prostřednictvím těchto skutečností může odvolací soud prověřovat závěr o tom, zda byly splněny podmínky pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, a zda byly splněny i ostatní zákonem stanovené podmínky pro prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Odvolací soud proto v souladu s ustálenou judikaturou ve věcech konkursního práva (např. Usnesení NS ČR ze dne 4.5.2004, sp. zn. 29 0do 257/2002) uzavírá, že ke skutečnostem, které zde v době rozhodování soudem prvního stupně ještě neexistovaly, nelze v odvolacím řízení přihlížet. Jak je již uvedeno výše, a tuto otázku nečiní spornou ani odvolatelka, vycházel soud prvního stupně při svém rozhodování ze všech skutečností, které mu dlužnice sdělila a podložila potřebnými listinami. Z těch soud prvního stupně učinil správný závěr o tom, že dlužnice podmínky pro povolení oddlužení nesplňuje a správně též na její majetek prohlásil konkurs. I odvolací soud při posuzování této věci vycházel pouze ze stejných skutečností jako soud prvního stupně, a jak je již uvedeno výše, dospěl též ke shodným závěrům. Odvolatelkou tvrzená skutečnost, že od 1. 6. 2008 bude pobírat hrubou mzdu ve výši 8.000,- Kč, již odvolací soud při svém rozhodování zohlednit nemohl, neboť se jedná o skutečnost, která nastala až poté, kdy již nastaly účinky prohlášení konkursu na majetek dlužnice. Soud prvního stupně ve věci rozhodl napadeným usnesením dne 30. 4. 2008, téhož dne toto rozhodnutí zveřejnil v insolvenčním rejstříku a účinky prohlášení konkursu tak v souladu s ust. § 245 odst. 1 IZ nastaly právě 30. 4. 2008. Skutečnost, že od 1. 6. 2008 bude dlužnice pobírat hrubou mzdu ve výši 8.000,- Kč, sdělila odvolatelka soudu až ve svém odvolání ze dne 14. 5. 2008, tedy poté, co již účinky konkursu nastaly. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti proto odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadené části podle ust. § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné, ledaže dovolací soud dospěje na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí u Krajského soudu v Brně k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c), § 240 o.s.ř.). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud České republiky v Brně. V Olomouci dne 12. června 2008