"Regresní nárok směnečného rukojmího proti výstavci směnky vlastní se promlčuje v tříleté promlčecí době, která počíná běžet ode dne splatnosti směnky (čl. I. § 70 odst. 1, § 77 odst. 1 zákona směnečného a šekového)."

t a k t o : I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. m ě n í tak, že žaloba na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 39.330,70 Kč s 6% úrokem od 13.1.2004 do zaplacení, se z a m í t á . II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 22.236,50 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta náklady odvolacího řízení ve výši 10.261,- Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ostravě rozsudkem, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobci částku 39.330,70 Kč s 6% úrokem od 13.1.2004 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu „ohledně“ částky 10.780,- Kč s 6% úrokem od 13.1.2004 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 13.609,- Kč k rukám jeho advokáta do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok III.). V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce jako avalista podepsal směnku vystavenou žalovaným na částku 33.032,- Kč, a ohledně této směnky vydal Krajský soud v Ostravě směnečný platební rozkaz, jímž byli žalobce, jako ručitel, a žalovaný, jako výstavce, zavázáni společně a nerozdílně zaplatit věřiteli směnečnou sumu, 6% úroky a náklady řízení. Směnečný platební rozkaz nabyl právní moci dne 5.3.2002. Proti žalobci, jako povinnému, rozhodl soudní exekutor o provedení exekuce a na základě toho pak z účtu žalobce byla soudním exekutorem „stržena“ částka 66.500,- Kč, představující směnečnou jistinu ve výši 33.032,- Kč, vypočtený 6% úrok, náklady nalézacího řízení ve výši 10.780,- Kč a náklady exekučního řízení. Na základě těchto zjištění pak soud prvního stupně uzavřel, že nárok žalobce je důvodný pouze částečně. Žalobce, jako aval ze směnky vlastní, který na základě směnečného platebního rozkazu zaplatil v exekuci směnku, může ve smyslu ust. § 32 odst. 3 zákona směnečného a šekového žalovat výstavce této směnky, může však požadovat pouze to, co stanoví § 49 zákona směnečného a šekového, tedy nikoli i náklady řízení nalézacího či exekučního. Z uvedených důvodů proto žalobě vyhověl pouze částečně, a v té části, v níž se žalobce domáhal i úhrady nákladů nalézacího řízení, zamítl. Námitku promlčení, kterou žalovaný v průběhu řízení proti žalobě uplatnil, shledal soud prvního stupně nedůvodnou. V této souvislosti uvedl, že obecně se nárok avala vůči výstavci promlčuje ve lhůtě tří let ode dne splatnosti směnky, bez ohledu na okamžik zaplacení. V případě uznání nebo pravomocného rozhodnutí ve věci avalovi běží desetiletá promlčecí lhůta. Podle soudu bylo v daném případě ve věci pravomocně rozhodnuto, takže ve smyslu ust. § 110 odst. 1 občanského zákoníku běží desetiletá promlčecí lhůta, a nárok žalobce proto promlčen není. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. podle poměru úspěchu obou účastníků ve věci a žalobci přiznal 56 % z celkových nákladů, které mu v průběhu řízení vznikly, tj. částku 13.609,- Kč. Proti tomuto rozsudku, výslovně proti výroku I., podal žalovaný odvolání, v němž soudu vytýkal, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle odvolatele je nesprávný názor soudu prvního stupně, že pohledávka žalobce byla přiznána pravomocným rozhodnutím, s tím, že tímto pravomocným rozhodnutím přitom měl být právě směnečný platební rozkaz, jímž byli žalovaný a žalobce (z pozice výstavce a avala) zavázáni uhradit směnečnou sumu ve prospěch majitele směnky. Soudní přiznání nároku z předmětné směnky ve prospěch tehdejšího majitele proti výstavci a avalovi nelze považovat za přiznání nároku avala vůči výstavci. Nadto pokud by snad byl názor krajského soudu správný, musel by soud žalobu zamítnout z důvodu překážky věci rozhodnuté. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v plném rozsahu zamítl. Žalobce se k podanému odvolání nevyjádřil. Po zjištění, že odvolání podala osoba k tomuto úkonu oprávněná a včas, a že odvolání obsahuje všechny podstatné náležitosti včetně uvedení způsobilého odvolacího důvodu podle § 205 odst. 2, písm. g) o.s.ř., odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, odst. 5 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné. Odvolací soud projednal odvolání bez nařízení jednání, neboť odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a k výzvě soudu žalovaný sdělil, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, žalobce na výzvu odvolacího soudu nereagoval, takže se předpokládá, že k tomuto postupu soudu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Po posouzení obsahu předloženého spisu odvolací soud – ve shodě s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně – konstatuje, že právním důvodem podané žaloby jsou nároky žalobce podle článku I. § 32 odst. 3 zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb. (dále jen „zákon směnečný a šekový“). Z ust. § 32 odst. 3 zákona směnečného a šekového vyplývá, že zaplatí-li směnečný rukojmí směnku, nabývá práv z ní proti tomu, za koho se zaručil, a proti všem, kdož jsou této osobě směnečně zavázáni. Z hlediska skutkového stavu soud prvního stupně správně zjistil, že žalobce byl směnečným rukojmím za žalovaného, který dne 23.1.1996 vystavil směnku vlastní ve prospěch společnosti M. L. a.s. na směnečnou sumu 33.032,- Kč, splatnou dne 29.12.1998. Směnka byla rubopisována na společnost C. C. s.r.o. a této společnosti pak byla směnečným platebním rozkazem, vydaným proti žalobci a žalovanému Krajským soudem v Ostravě ze dne 30.1.2002, č.j. 4 Sm 417/2001 – 8, který nabyl právní moci dne 5.3.2002, přiznána směnečná pohledávka ve výši 33.032,- Kč s 6% úrokem od 30.12.1998 do zaplacení a náklady řízení ve výši 10.780,- Kč. Předmětná pohledávka, vyplývající ze směnečného platebního rozkazu, byla uspokojena žalobcem v rámci exekuce, nařízené podle uvedeného vykonatelného směnečného platebního rozkazu usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 10.1.2003, č.j. 15 Nc 5206/2002 – 8. Ve vztahu k námitce promlčení uplatněného nároku, kterou žalovaný v průběhu řízení vznesl, soud prvního stupně správně dovodil, že regresní nárok směnečného rukojmího proti výstavci směnky vlastní se promlčuje v tříleté promlčecí době, která počíná běžet ode dne splatnosti směnky (Čl. I. § 70 odst. 1, ve vztahu k Čl. I. § 77 odst. 1 zákona směnečného a šekového). Pro úplnost odvolací soud doplňuje, že je-li směnečný rukojmí žalován o zaplacení směnky a rukojmí tuto okolnost oznámí výstavci vlastní směnky, přestává promlčecí doba běžet (staví se) okamžikem oznámení a pokračuje dále až od právní moci rozhodnutí ve věci samé, na základě kterého je směnečný rukojmí povinen směnku zaplatit (Čl. III, § 5 odst. 2 zákona směnečného a šekového). Závěr soudu prvního stupně, že v daném případě bylo ve věci pravomocně rozhodnuto (směnečným platebním rozkazem ze dne 30.1.2002, č.j. 4 Sm 417/2001 – 8), a tudíž podle ust. § 110 odst. 1 občanského zákoníku začala běžet nová, desetiletá promlčecí doba, správný není. Podle ust. § 110 odst. 1 občanského zákoníku platí, že bylo—li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. Bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty. Citované zákonné ustanovení upravuje institut přetržení (přerušení) promlčecí doby. O přetržení promlčení jde tehdy, jestliže v důsledku zákonem předpokládané okolnosti přestane promlčecí doba běžet a po odpadnutí překážky začne běžet od začátku nová, vždy desetiletá promlčecí doba, přičemž mezi tím uběhlá promlčecí doba se stává právně bezvýznamnou. O přetržení promlčení jde i tam, kde právo bylo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu. O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.1.2002, č.j. 4 Sm 417/2001 – 8, na který soud prvního stupně v souvislosti se svým závěrem o desetileté promlčecí době odkazuje, byla přiznána směnečná pohledávka majiteli směnky, a to vůči žalovanému, jako výstavci směnky, a žalobci, jako směnečnému rukojmímu. Regresní nárok směnečného rukojmího proti výstavci směnky vlastní podle Čl. I. § 32 odst. 3 zákona směnečného a šekového, který je v daném případě žalobou uplatňován, je však nárokem, který vznikl až po vydání směnečného platebního rozkazu, okamžikem zaplacení směnky. V přezkoumávané věci byla předmětná směnka splatná již dne 29.12.1998, a dne 30.12.1998 proto započala běžet tříletá promlčecí lhůta. Skutečnost, že žalovaný byl žalován společně s žalobcem o zaplacení směnky jejím majitelem, vedla ke stavení promlčecí lhůty ve vztahu majitele směnky vůči žalovanému a žalobci, přičemž ve vztahu žalobce vůči žalovanému by přestala tato promlčecí lhůta běžet od okamžiku, kdy by oznámení o tom, že proti rukojmímu bylo zahájeno soudní řízení, bylo žalovanému sděleno. Směnečný platební rozkaz, který byl vydán na základě návrhu majitele směnky, nabyl právní moci dne 5.3.2002. Za situace, kdy by žalobce oznámil již ke dni zahájení řízení žalovanému, že je žalován majitelem směnky o její zaplacení, by se tak promlčecí lhůta skončila až v březnu 2005. Nicméně v daném případě nebylo třeba zjišťovat, zda žalobce skutečně vůči žalovanému učinil oznámení podle Čl. III. § 5 odst. 2 zákona směnečného a šekového. Jestliže totiž žaloba byla doručena soudu prvního stupně až dne 7.2.2007, je nutno konstatovat, že i tak by promlčecí lhůta před podáním uvedené žaloby uplynula, a námitka promlčení, vznesená žalovaným, je námitkou důvodnou. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 39.330,70 Kč s 6% úrokem od 13.1.2004 do zaplacení není správné, takže nejsou dány podmínky pro potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v této části (§ 219 o.s.ř.), avšak ani pro jeho zrušení (§ 219a o.s.ř.). Odvolací soud proto podle ust. § 220 odst. 1, písm. b) o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části změnil tak, že žalobu i v této části zamítl. Protože rozsudek soudu prvního stupně byl změněn, bylo podle ust. § 224 odst. 2 o.s.ř. nutno rozhodnout nově i o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Podle výsledku tohoto řízení měl žalovaný ve věci plný úspěch a má právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). Žalovaný byl v řízení před soudem prvního stupně zastoupen advokátem, jemuž přísluší odměna za zastupování účastníka podle vyhl. č. 484/2000 Sb., v platném znění. Sazba odměny za zastupování účastníka advokátem činí v daném případě, kdy předmětem řízení před soudem prvního stupně bylo zaplacení peněžité částky ve výši 50.110,70 Kč, 15.820,- Kč (§ 3 odst. 1, bod 4). Advokátovi náleží za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání odporu proti platebnímu rozkazu a účast u jednání před soudem prvního stupně) náhrada hotových výdajů v paušální částce po 300,- Kč za jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění), tj. 900,- Kč. Advokát účtoval i náhradu cestovních výdajů v celkové výši 1.366,- Kč v souvislosti s cestou, konanou osobním automobilem k jednání před soudem prvního stupně z Olomouce do Ostravy a zpět, a náhradu za promeškaný čas za celkem šest půlhodin po 100,- Kč, tj. 600,- Kč. K částce 18.686,- Kč také náleží podle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 19 %, tj. částka 3.550,50 Kč, takže náklady řízení před soudem prvního stupně představují částku 22.236,50 Kč. V odvolacím řízení byl žalovaný rovněž úspěšný, proto mu vzniklo právo na náhradu nákladů i této fáze soudního řízení (§ 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o.s.ř.). Sazba odměny za zastupování účastníka advokátem činí v odvolacím řízení, kdy předmětem řízení bylo peněžité plnění ve výši 39.330,70 Kč, 13.990,- Kč (§ 3 odst. 1, bod 4 vyhl. č. 484/2000 Sb., v platném znění). Vzhledem k tomu, že však advokát žalovaného učinil v odvolacím řízení pouze jeden úkon právní služby, snižuje se tato sazba odměny o 50 % (§ 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., v platném znění), tj. na částku 6.995,- Kč. Za jeden úkon právní služby náleží advokátovi náhrada hotových výdajů v paušální částce ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění). Ze základu, tvořeného součtem přiznané odměny a náhrady hotových výdajů, tj. z částky 7.295,- Kč, má advokát žalovaného nárok na náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 19 %, tj. na částku 1.386,- Kč. Spolu se zaplaceným soudním poplatkem za podané odvolání ve výši 1.580,- Kč tak náklady odvolacího řízení činí 10.261,- Kč. K zaplacení nákladů řízení před soudem prvního stupně a nákladů odvolacího řízení žalovanému zavázal soud žalobce ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta žalovaného. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku l z e podat dovolání ve lhůtě do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě (§ 237 odst. 1, písm. a/ o.s.ř.). V Olomouci dne 3. září 2008