"Podle čl. I. § 75 bod 1 zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb. musí být vlastní směnka vystavena pouze v jednom jazyce. Není-li na směnce údaj označující směnečnou měnu, v níž má být směnečná suma zaplacena, vyjádřen v jazyce, ve kterém je listina sepsána, nejde o platnou směnku vlastní."

t a k t o: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. p o t v r z u j e . II. Ve výroku II. se rozsudek soudu prvního stupně m ě n í tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným k rukám jejich advokáta na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 60 344,90 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zrušil vůči oběma žalovaným směnečné platební rozkazy vydané Krajským soudem v Brně dne 22. 12. 2003 pod č.j. 42 Sm 585/2003-10 a 42 Sm 584/2003-11 (výrok I.) a uložil žalobci, aby zaplatil žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 105 322,14 Kč (výrok II.). Z odůvodnění rozsudku a dalšího obsahu spisu vyplývá, že žalobce se v posuzované věci domáhal dvěma žalobami ze dne 6.11.2003 po žalovaných, aby mu společně a nerozdílně zaplatili jednak částku 321 562,- Kč s 6 % úrokem od 21. 9. 2003 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 1 071,87 Kč, jednak částku 351 341,- Kč s 6 % úrokem od 21. 9. 2003 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 1 171,13 Kč. Tvrdil, že žalovaný 1) dne 2. 2. 1998 vystavil na řad žalobce dvě vlastní směnky, znějící na směnečnou sumu 15 625,- CHF a 17 072,- CHF, splatné dne 20. 9. 2003, za jejichž zaplacení převzala směnečné rukojemství žalovaná 2). Na směnky nebylo dosud ničeho zaplaceno. Soud prvního stupně návrhům žalobce vyhověl shora označenými směnečnými platebními rozkazy, proti nimž podali oba žalovaní včas (tj. ve lhůtě vyplývající z ust. § 175 odst. 1 o.s.ř.) námitky, majíce žalované směnky za neplatné, neboť v rozporu s ust. čl. I. § 75 zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“, přičemž se má na mysli čl. I. zákona) nebyly vystaveny v jediném jazyce, když ve slovním vyjádření směnečné sumy byla měna, v níž má být směnečná suma zaplacena, označena jako „swiss franks“, tedy v jiném jazyce než je vypsán zbylý text směnky. Soud prvního stupně (poté, co usnesením vyhlášeným při jednání konaném dne 15. 1. 2008 spojil obě výše uvedené věci ke společnému řízení) projednal námitky žalovaných a po provedeném dokazování (předloženými směnečnými listinami) dospěl k závěru, že jsou důvodné. V odůvodnění rozsudku uvedl, že podle ust. § 75 směnečného zákona je jednou z podstatných náležitostí směnky vlastní také označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny a vyjádřené v jazyku, ve kterém je tato listina sepsána. Jelikož zákon hovoří o „jazyku“, je zřejmé, že směnka může být sepsána pouze v jednom jazyce, neboť bylo-li by jich více, nemohla by směnka požadavku zákona nikdy vyhovět. Obě žalobcem předložené listiny mají téměř veškerý text vyjádřen v jazyce českém, údaj měny u slovního vyjádření směnečné sumy je však vyjádřen v jazyce anglickém („swiss franks“). Uvedená skutečnost má dle názoru soudu prvního stupně za následek porušení jazykové jednoty textu obou směnečných listin, a tedy jejich neplatnost coby směnek vlastních. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. s tím, že náklady žalovaných sestávající z odměny za zastupování advokátem ve výši 87 756,- Kč (podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), šesti režijních paušálů po 75,- Kč (podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), jednoho režijního paušálu ve výši 300,- Kč (dle naposledy uvedené vyhlášky, ve znění účinném od 1. 9. 2006) a z náhrady za 19 % daň z přidané hodnoty ve výši 16 816,14 Kč. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání, ve kterém namítal, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle přesvědčení žalobce nemůže skutečnost, že ve slovním vyjádření směnečné sumy (jež není ani podstatnou náležitostí směnky vlastní) je měna, ve které má být tato suma placena, uvedena slovy „swiss franks“, neboť tím nedochází k narušení jazykové jednoty textu směnky. Z ust. § 75 směnečného zákona navíc nelze vyvozovat, že by bylo absolutně nepřípustné, aby byl na směnce při jejím vystavení uveden některý údaj v jiném jazyce, než je vyjádřen zbývající text směnky. Běžně se připouští např. cizojazyčný údaj označující místo splatnosti nebo výstavce směnky, aniž by praxe s takovým označením spojovala neplatnost vystavených směnek. Požadavek jazykové jednoty je proto třeba vztáhnout pouze na základní text směnky, který je vyjádřen obecnými jazykovými výrazy, jako např. „za tuto směnku zaplatím …“, čímž bude zajištěna srozumitelnost učiněného právního úkonu. V odborné literatuře je také akceptována možnost vystavení vícejazyčných směnek s tím, že postačí, aby alespoň v jednom jazyce byl celý základní text kompletní (potud žalobce odkázal na dílo: Zákon směnečný a šekový - komentář, I. díl, autor Radim Chalupa, Linde Praha, 1996). Z uvedeného žalobce dovozoval, že byl-li v posuzovaném případě závazek zaplatit určitou směnečnou sumu, jako jedna z podstatných náležitostí směnky vlastní, vyjádřen uvedením číselného údaje směnečné sumy a mezinárodně uznávanou zkratkou („CHF“), byl zcela jasně naplněn požadavek směnečného zákona na uvedení určité směnečné sumy, a předložené směnky jsou proto platné. Navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že ponechá oba vydané směnečné platební rozkazy v celém rozsahu v platnosti. Žalovaní se k odvolání žalobce nevyjádřili. Odvolací soud bez nařízení jednání (§ 214 odst. 3 o.s.ř.) přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné pouze v části týkající se výroku o nákladech řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, jež na základě provedeného dokazování učinil soud prvního stupně (v tomto směru ostatně žalobce v podaném odvolání ničeho nenamítal), a zcela se pak ztotožnil též s jeho právním závěrem, že žalobcem předložené listiny (označené jako směnky) nejsou z důvodu nedodržení jazykové jednoty platné jako směnky vlastní. Podle ust. § 75 bod 1. směnečného zákona směnka vlastní obsahuje (musí obsahovat, má-li se jednat o směnku vlastní, srov. § 76 odst. 1 směnečného zákona) i označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny a vyjádřené v jazyku, ve kterém je tato listina sepsána. Z citovaného ustanovení jednoznačně plyne, jak správně dovodil již soud prvního stupně, že směnečná listina musí být v době, kdy je vydána (v době vzniku směnečného závazku), pouze jednojazyčná. Požadavek, aby listina byla sepsána v jediném jazyce, je zřejmý již z použití jednotného čísla slova „jazyk“ v textu citovaného ustanovení (srov. dikci „vyjádřené v jazyku, ve kterém je listina sepsána“), nehledě k tomu, že jen v případě jednojazyčné listiny přichází v úvahu naplnění podmínky, že slovo směnka bude uvedeno v jazyce, ve kterém je listina sepsána (jinými slovy, byla-li by listina vystavena ve dvou či více jazycích, nebylo by pak ani možné určit, ve kterém z nich má být listina za směnku označena). Není přitom rozhodné, jaký jazyk bude při vystavení směnky použit (zákon v tomto směru žádné omezení nestanoví), nezbytné je pouze respektovat jazykovou jednotu listiny (srov. shodně v literatuře např. Kovařík, Z.: Zákon směnečný a šekový. Komentář. 4. vydání, Praha, C. H. Beck, 2005, str. 8 nebo Kotásek, J.: Směnečné právo, komentář k čl. I zákona směnečného a šekového, Prospektrum, 1. vydání, str. 20 a násl.). V posuzovaném případě listiny, o nichž měl žalobce zato, že se jedná o směnky vlastní, v jediném jazyce sepsány nebyly, když z větší části je směnka vystavena v jazyce českém, údaj označující měnu směnečné sumy (u jejího slovního vyjádření) však v tomto jazyce uveden není (srov. použité označení „swiss franks“). Žalobcem předložené listiny tedy požadavku na jazykovou jednotu směnky vyplývajícímu z ust. § 75 bod 1. směnečného zákona nedostály, a není je proto možné za platné směnky vlastní, jak správně uzavřel soud prvního stupně, považovat. Na výše uvedeném závěru pak ničeho nemění ani skutečnost, že v posuzovaných listinách je údaj označující měnu, v níž má být směnečná suma placena, uveden (u číselného vyjádření směnečné sumy) také přípustnou zkratkou „CHF“. Oba údaje označující měnu směnečného peníze (tj. „CHF“ i „swiss franks“) jsou na směnce stejně hodnotné, žádnému z nich nelze dát přednost a žádný z nich nelze ani pominout či jej považovat za nenapsaný. V obou případech se pak jedná o slovní vyjádření měny směnečného peníze, tvořící součást textu listiny a podléhající tudíž také požadavku jazykové jednoty směnky. Nepřípadná je rovněž argumentace odvolatele obecně uznávanou přípustností cizojazyčných originálních údajů (označení účastníků směnky, včetně jejich podpisů, geografické názvy apod.) na směnce. Přípustnost použití těchto údajů na směnce v originále nijak požadavek jazykové jednoty směnky nezpochybňuje a je jen důsledkem tohoto, že v řadě případů v jazyce směnky ekvivalent takových údajů vůbec neexistuje, případně jejich doslovný překlad by měl za následek naprostou nesrozumitelnost vyznačených údajů. Ve prospěch závěru o přípustnosti vícejazyčných směnek nelze argumentovat (jak nesprávně činí odvolatel) ani tím, že část odborné literatury považuje za platné směnky vystavené současně ve více jazycích. Jednak se nejedná o názor sdílený právní teorií všeobecně (srov. např. Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 76), jednak i práce, které uvedený názor zastávají (srov. např. dílo, na které odkazuje v podaném odvolání žalobce), považují za platné pouze takové směnky, v nichž je v cizích jazycích uveden celý směnečný text (byť v jednom jazyce třeba i neúplně); názor, že je přípustné kombinovat na směnce různé jazyky tak, že část směnky je psána v jednom jazyce a jiná v jazyce odlišném, současná literatura (srov. výše zmiňovaná díla) nezastává a za sporný byl považován i ve starší odborné literatuře (srov. např. Prof. Dr. František Rouček, Komentář k Jednotnému směnečnému řádu, Praha, 1941, str. 27, nebo Prof. JUDr. Gustav Švamberg, Naše jednotné směnečné právo, Praha, 1941, str. 28). Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně sice správně podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. na základě míry úspěchu účastníků ve věci a přiznal zcela úspěšným žalovaným plnou náhradu účelně vynaložených nákladů, nesprávně však určil jejich výši. Odměna za zastupování účastníka advokátem v daném případě totiž správně činí 49 960,- Kč (§ 3 odst. 1, § 16 odst. 1, § 17 odst. 1 písm. a/, odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006). Spolu s paušální náhradou hotových výdajů v celkové výši 750,- Kč (6 x režijní paušál po 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006, 1 x režijní paušál ve výši 300,- Kč dle téže vyhlášky, ve znění účinném od 1. 9. 2006) a s náhradou za 19 % daň z přidané hodnoty ve výši 9 634,90 Kč, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, tak činí náklady žalovaných (za řízení před soudem prvního stupně) celkem částku 60 344,90 Kč. Odvolací soud proto podle ust. § 220 odst. 3 o.s.ř. změnil ve výroku II. napadený rozsudek tak, že uložil žalobci, aby zaplatil žalovaným (podle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. k rukám jejich advokáta) na náhradě nákladů řízení částku 60 344,90 Kč. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalovaní sice byli v odvolacím řízení úspěšní a měli by tak právo na náhradu jeho nákladů, dle obsahu spisu jim však v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e n í přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, k Nejvyššímu soudu, prostřednictvím Krajského soudu v Brně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V Olomouci dne 20. 8. 2008