"Práva a povinnosti z odpovědnosti za protiprávní zásah do osobnostních práv fyzické osoby jsou vázány na osobu postižené fyzické osoby i na osobu původce protiprávního zásahu, nelze je převést na jiný subjekt, zanikají jak smrtí dotčené fyzické osoby, tak smrtí nebo zánikem původce zásahu a nepřechází na dědice či jiné právní nástupce. Pokud v řízení o ochranu osobnosti žalobce nebo žalovaný ztratí způsobilost být účastníkem řízení smrtí fyzické osoby nebo zánikem právnické osoby, povaha věci neumožňuje v řízení pokračovat s právním nástupcem (§ 107 odst. 5 o.s.ř.)."

t a k t o : I. Rozsudek krajského soudu se p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud svým rozsudkem zamítl žalobu na ochranu osobnosti žalobkyně formou omluvy ke zveřejnění ve Z.B.n. Z. a náhrady nemajetkové újmy ve výši 30.000,- Kč a nepřiznal účastníkům právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalovaná není ve věci pasívně věcně legitimována, neboť tvrzený zásah do osobnostních práv se měl stát u původně žalované B.k.n. Z., příspěvkové organizace, která byla v průběhu řízení ke dni 31.12.2005 zrušena a pro osobní charakter povinností z porušení osobnostních práv žalobkyně vázaných na osobu původce zásahu nepřichází v úvahu jak hmotněprávní, tak procesní nástupnictví nově vzniklé žalované společnosti. Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně včasné odvolání a namítala, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzením věci, což zakládá odvolací důvod uvedený v ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. Žalobkyně zdůrazňovala skutečnost, že k porušení osobnostních práv docházelo ze strany bezprostředně nadřízených bývalého zaměstnavatele B.k.n. Z. JUDr. L.J. a Ing. M.K. v období od února 2002 do konce května 2003. Nemocnice,v průběhu tohoto řízení zanikla bez likvidace tak, že usnesením zastupitelstva Z.k. ze dne 26.10.2005 bylo rozhodnuto o schválení nepěněžitého vkladu – vkladu podniku nemocnice – do základního kapitálu nyní žalované obchodní společnosti. Původní žalovaná B.k.n.Z., příspěvková organizace zanikla výmazem z obchodního rejstříku ke dni 14.3.2006. Odvolatelka dále poukazovala na právní úpravu smlouvy o prodeji podniku podle ustanovení § 476 a násl. ObchZ a na přechod veškerých práv a povinností, na které se prodej vztahovaly, jakož i na přechod práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů. Z toho žalobkyně dovodila, že pracoviště, na kterém docházelo k zásahům do osobnostních práv, včetně spoluzaměstnanců žalobkyně, bylo převzato nyní žalovanou společností, zásahy dosud meritorně řešeny nebyly, a proto jejich důsledky na pracovišti nadále přetrvávají. Podle žalobkyně z toho vyplývá její právo domáhat se odstranění následků neoprávněných zásahů po současné žalované. Žalobkyně mínila, že těmto právním úvahám odpovídají rozhodnutí krajského soudu ze dne 13.6.2006, č.j. 24C 70/2004-126, jímž soud rozhodl o procesním nástupnictví nyní žalované společnosti a rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28.2.2008, č.j. 1Co 159/2007-45, podle něhož se zásahem postižená osoba může domáhat přiznání zadostiučinění pouze vůči původci zásahu, kterým se rozumí nejen osoba, která zásah přímo způsobila, ale také subjekt, který za jednání škůdce nese přímou odpovědnost, například zaměstnavateli jeho zaměstnanec, který zásah způsobil, provozovatel vozidla, jímž byla újma způsobená a podobně, a že povinnost ke zdržení se protiprávního chování, případně poskytnutí omluvy za konkrétní zásah lze ukládat pouze a jedině tomu, kdo protiprávní zásah způsobil, případně v něm pokračuje. Odvolatelka označila za neudržitelný závěr krajského soudu o nemožnosti hmotněprávního a procesního nástupnictví ve věci při přetrvávajících následcích zásahu na současném pracovišti žalované společnosti se stejným okruhem zaměstnanců. Tímto rozhodnutím je žalobkyni odňata soudní ochrana a žalobkyně žádala napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se ve svém vyjádření s rozsudkem krajského soudu ztotožnila, poukazovala také na judikáty Vrchního soudu v Olomouci, č.j. 1Co 215/2007-189 a Vrchního soudu v Praze sp.zn. 1Co 338/94 a navrhla napadený rozsudek potvrdit. Podle článku II., přechodných ustanovení, bodu 1. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, není-li dále stanoveno jinak, použije se občanský soudní řád ve znění tohoto zákona, i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Podle článku II., přechodných ustanovení, bodu 10., cit. zákona odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Podle článku II. zákona č. 59/2005 Sb., přechodných ustanovení, bodu 1., není-li dále stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Podle článku II. zákona č. 59/2005 Sb., přechodných ustanovení, bodu 2., odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Novela o.s.ř. provedená zákonem č. 7/2009 Sb. nabyla účinnosti 1.7.2009, novela o.s.ř. provedená zákonem č. 59/2005 Sb. nabyla účinnosti 1.4.2005, odvolání směřuje proti rozhodnutí vydanému dne 25.června 2008, proto odvolací soud z podnětu podaného odvolání provedl odvolací řízení podle zákona č. 99/1963 Sb. ve znění po novele provedené zákonem č. 259/2008 Sb. (dále jen o.s.ř.). Odvolací soud po zjištění, že odvolání žalobkyně splňuje obecné náležitosti uvedené v ustanovení § 205 odst. 1 o.s.ř. a je podle obsahu odůvodněno relevantními odvolacími důvody uvedenými v ustanovení § 205 odst. 2, písm. g) (rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek v celém rozsahu i jemu přecházející řízení a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tvrzenému porušení osobnostních práv zásahy v době od 2/2002 do 5/2003 - podle zákona č. 40/1964 Sb., hlavy II., oddílu 1., § 11 až § 13 ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen OZ). Odvolací soud po zjištění, že odvolání splňuje formální náležitosti uvedené v ustanovení § 205 odst. 1 o.s.ř. a je odůvodněno relevantním odvolacím důvodem uvedeným v ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. (rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci), přezkoumal postupem podle ustanovení § 206, § 212, § 212a o.s.ř. napadený rozsudek v celém rozsahu i jemu přecházející řízení, v souladu s ustanovením § 214 odst. 3 o.s.ř. tak učinil bez nařízení odvolacího řízení, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Krajský soud své rozhodnutí opřel o podrobně vyargumentovaný závěr o nemožnosti právního nástupnictví v řízení o ochranu osobnosti a z toho vyplývající nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného v řízení. S tímto závěrem odvolací soud zcela souhlasí. Podle ustanovení § 107 odst. 1 o.s.ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením. Podle ustanovení § 107 odst. 2 o.s.ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. Podle ustanovení § 107 odst. 3 o.s.ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení právnická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří po zániku právnické osoby vstoupili do jejích práv a povinností, popřípadě ti, kteří po zániku právnické osoby převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde. Podle ustanovení § 107 odst. 4 o.s.ř. ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního účastníka řízení, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu dořízení. Podle ustanovení § 107 odst. 5 o.s.ř. neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví. Řízení zastaví soud zejména tehdy, zemře-li manžel před pravomocným skončením řízení o rozvod, o neplatnost manželství nebo o určení, zda tu manželství je nebo není, pokud zákon nedovoluje, aby se v řízení pokračovalo, řízení též zastaví, zemře-li partner před pravomocným skončením řízení o zrušení, neplatnosti nebo neexistenci partnerství; bylo-li již o věci rozhodnuto, soud současně toto rozhodnutí zruší. Kdo je procesním nástupcem účastníka, který ztratil způsobilost být účastníkem řízení, se uvádí v § 107 odst. 2 a 3 o.s.ř., přičemž procesní nástupnictví je odvozeno od nástupnictví hmotněprávního. Procesním nástupcem je proto vždy ten, kdo podle hmotného práva převzal právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. Právním nástupcem fyzické osoby, která zemřela, jsou zpravidla její dědici. Jiné osoby než dědici jsou právními nástupci fyzické osoby, která zemřela, tehdy, nabývají-li majetek po zemřelém nezávisle na dědickém řízení. Právním nástupcem zaniklé právnické osoby jsou ti, na něž při zrušení právnické osoby bez likvidace nebo v jiných zákonem stanovených případech přešlo její jmění (srovnej např. § 69 až § 69h ObchZ) nebo ti, o nichž to stanoví zvláštní právní předpis (srovnej např. §§ 338 a násl., § 364 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, § 17 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby); je-li takových subjektů více, vstupuje do řízení ten z nich, který převzal práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde. Ztratí-li účastník způsobilost být účastníkem řízení v průběhu řízení, soud nejprve podle hmotněprávní povahy věci posoudí, zda uvedená skutečnost sama o sobě brání dalšímu pokračování v řízení nebo zda lze v řízení pokračovat. Povaha věci brání pokračování v řízení zejména tam, kde a) práva a povinnosti, o něž v řízení jde, jsou vázány podle hmotného práva na osobu účastníka řízení a nepřechází na právní nástupce (např. nárok na výživné, nárok na odškodnění bolesti a za ztížení společenského uplatnění a další), b) je určitá skutková podstata podle právního předpisu podmíněna existencí určitého účastníka řízení (např. v řízení o způsobilosti k právním úkonům zemřel vyšetřovaný nebo v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnic­ké péče zemřel umístěný), c) smrtí (zánikem) účastníka řízení dochází podle hmotného práva k zániku právního vztahu, o nějž v řízení šlo (např. v řízení o rozvod manželství, o neplatnost manželství nebo o určení, zda tu manželství je nebo není, kdy zemřel manžel, popřípadě v řízení o zrušení nebo neplatnost registrovaného partnerství nebo o urče­ní že registrované partnerství nevzniklo, kdy zemřel registrovaný partner), pokud zákon nedovoluje, aby se v řízení pokračovalo, d) kde účastník nemá žádného právního nástupce (např. při zastavení dědického říze­ní po zemřelém účastníku řízení podle § 175h odst. l a 2 o.s.ř., ledaže by bylo prokázá­no, že zůstavitel zanechal majetek vyšší než nepatrné hodnoty, při zániku právnic­ké osoby, byla-li provedena likvidace nebo jestliže se likvidace z důvodů uvede­ných v zákoně nevyžaduje), který by převzal právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. Z hmotněprávního hlediska je projednávanou věc třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tvrzenému porušení osobnostních práv zásahy v době od 2/2002 do 5/2003 - podle zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 87/1990 Sb. a zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen OZ). Podle ustanovení § 11 OZ fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Podle ustanovení § 13 odst. 1 OZ fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Podle ustanovení § 13 odst. 2 OZ pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odst. 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podle ustanovení § 13 odst. 3 OZ výši náhrady podle odst. 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Vrchní soud v prvé řadě konstatuje, že právo na přiznání občanskoprávních sankcí podle ustanovení § 13 OZ je formou morální a peněžité satisfakce za protiprávní zásah do osobnostních práv fyzické osoby (dále jen postižený) a tomu odpovídající povinnost původce zásahu k poskytnutí morální i finanční satisfakce, nemají charakter závazku, ani dluhu, existují ve formě práv a povinností z odpovědnostního vztahu vzniklého po splnění veškerých zákonných náležitostí (existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, neoprávněnost - protiprávnost - zásahu a příčinná souvislost mezi protiprávním zásahem a ohrožením osobnostních práv nebo snížením důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře). Práva a povinnosti z odpovědnostního vztahu vzniklého nedovoleným zásahem do osobnostních práv jsou vymezeny zákonem, avšak forma ochrany osobnosti fyzické osoby a sankce za ohrožení či porušení osobnostní sféry jsou určeny (konstituovány) až pravomocným rozhodnutím soudu. Převod a přechod práv a povinností z odpovědnosti za protiprávní zásah do osobnostních práv fyzické osoby občanský zákoník výslovně neupravuje, proto je nutno je posoudit podle ustanovení smyslem a obsahem této problematice nejbližším (§ 853 OZ). Pro zmíněnou problematiku se takovým jeví být ustanovení § 579 OZ. Podle ustanovení § 579 odst. 1 OZ smrtí dlužníka povinnost nezanikne, ledaže jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem. Podle ustanovení § 579 odst. 2 OZ smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu; zanikne i právo na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Odvolací soud konstatuje, že všeobecné osobnostní právo občana jako jednotné právo je neoddělitelně spjato s osobností každé fyzické osoby jako individuality a trvá po celou dobu života fyzické osoby. Smrtí zaniká právní osobnost člověka a končí i právní subjektivita fyzické osoby. Práva zásahem postižené osoby na morální satisfakci a na přiznání zadostiučinění podle ustanovení § 13 OZ jsou stejně jako osobnost sama také úzce spjata s postiženou osobou a jsou právy ryze osobní nemajetkové i majetkové povahy. Z tohoto důvodu zásahem postižená osoba nemůže svá osobnostní práva převádět na jiné osoby a v případě její smrti zanikají a nepřechází na dědice (§ 460, § 853 a analogie § 579 odst. 2 OZ). Tato problematika byla ve prospěch uvedeného závěru již vyřešena jak v teoretické rovině, tak i ustálenou soudní judikaturou (viz např. Karel Knap, Jiří Švestka, Oldřich Jehlička, Pavel Pavlík, Vladimír Plecitý: OCHRANA OSOBNOSTI podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha, a. s., Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Kořínkové a Jana Tuláčka, Opletalova 35, 115 51 Praha l, 2004, kapitola 4, strana 81, Zpráva o zkušenostech z rozhodování soudů ve věcech ochrany osobnosti podle ustanovení § 11 až § 16 o. z. Prz 33/67 a Cpj 234/66 Nejvyššího soudu z 31.10.1967 publikovanou ve Sborníku stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu 1964 -1969, S III., str. 180). Vzhledem k tomu, že předmětem osobnostního práva je osob­nost každé fyzické osoby jako individuality a jednotlivé hodnoty, tvořící celistvost osobnosti každé fyzické osoby v její fyzické a morální jednotě, se kterými fyzická osoba nakládá vůči ostatním subjektům s rovným právním postavením, zejména život, zdraví a tělo (tělesná integrita), osobní svoboda v jejích nejrůznějších formách, čest, důstojnost a dobrá pověst, jméno, podoba, slovní projevy osobní povahy a osobní soukromí v pojetí, které zahrnuje i rodinný život, pak právu postižené osoby odpovídá povinnost původce zásahu k poskytnutí satisfakce. Původcem zásahu do osobnostní složky fyzické osoby může být jiná fyzická osoba, právnická osoba nebo stát. Z ustanovení § 13 OZ jednoznačně vyplývá, že zásahem postižená osoba se může domáhat přiznání zadostiučinění pouze vůči původci zásahu (původcem zásahu se podle současné judikatury soudů rozumí nejen osoba, která zásah přímo způsobila, ale také subjekt, který za jednání škůdce nese přímou odpovědnost – zaměstnavatel, jehož zaměstnanec zásah způsobil, provozovatel vozidla, jejíž řidič újmu způsobil, a podobně). Bylo by totiž zcela absurdní, aby tato povinnost byla ukládána jiné osobě, která se protiprávního zásahu nedopustila. Povinnost k poskytnutí morální i peněžité satisfakce může být tedy ukládána pouze původci a nikoli jiným subjektům. Z uvedeného plyne, že i povinnost původce zásahu k poskytnutí morální i peněžité satisfakce podle ustanovení § 13 OZ je spjata s osobou původce zásahu, má rovněž osobní charakter a plnění může být poskytnuto pouze původcem a nikým jiným. Povinnost k poskytnutí sankcí proto nelze z původce zásahu převádět na třetí osoby a je-li původcem zásahu fyzická osoba, tak v případě její smrti povinnost zaniká a nepřechází na dědice (§ 460, § 853 a analogie § 579 odst. 1 OZ, srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 30Cdo 1051/2005). Zánik práv a povinností ze závazkových vztahů vázaných na osobu věřitele nebo dlužníka v důsledku smrti některého z nich je upraven v ustanovení § 579 OZ pouze ve vztahu k fyzickým osobám, ovšem uvedené právní závěry platí i na případy, kdy původcem zásahu je právnická osoba či stát. Občan­ský, ba ani obchodní zákoník sice přímo neupravuje právní důsledky zániku práv­nické osoby na její závazky, práva či povinnosti. K závěru, že v důsledku zániku právnické osoby dochází současně k zániku jejích závazků, však lze dospět nepřímo. Zánik závazků společ­nosti vymazané z obchodního rejstříku lze dovodit z ustanovení § 311 odst. 2 ObchZ o ručení, v něm se uvádí, že ručení nezaniká, „jestliže závazek zanikl pro nemožnost plnění dlužníka a závazek je splnitel­ný ručitelem nebo pro zánik právnické osoby, jež je dlužníkem." Toto ustanovení jednoznačně spojuje zánik závazku se zánikem právnické osoby bez práv­ního nástupce. Lze uzavřít, že zánikem právnické osoby bez právního nástupce zani­kají i její závazky a nutně tedy musí zanikat i její práva a povinnosti z odpovědnosti za protiprávní zásah do osobnostních práv fyzické osoby. Zrušením společnosti bez likvidace různými způsoby přeměn obchodních společností podle ustanovení § 69 a násl. ObchZ společnost posléze rovněž zaniká, ale má právního nástupce. Obdobně je tomu u družstva (srovnej ustanovení § 254 a násl. ObchZ). I zde ale platí, že povinnosti z odpovědnosti za protiprávní zásah do osobnostních práv fyzické osoby zánikem právnické osoby, byť zanikla s právním nástupcem, zanikají, neboť jsou nerozlučně spjaty s osobou původce zásahu a na právního nástupce nepřechází (§ 579 odst. 2 OZ). Výjimkou z uvedené teze je stav nastalý přeměnou společnosti či družstva změnou právní formy podle ustanovení § 69d a násl. ObchZ a § 254 odst. 4 ObchZ, při níž právnická osoba nezaniká a její jmění nepřechází na právního nástupce. V takovém případě nezaniká ani povinnost z odpovědnosti za protiprávní zásah do osobnostních práv fyzické osoby. Lze tedy souhrnně uzavřít, že žalobou na ochranu osobnosti se může fyzická osoba, které bylo protiprávním jednáním zasaženo do jejích osobnostních práv, domáhat ochrany proti tomu, kdo do těchto osobnostních práv neoprávněně zasáhl. Ochrana osobnosti fyzické osoby při protiprávním zásahu do osobnostních práv je synallagmatickým (vzájemně podmíněným) odpovědnostním vztahem výrazně osobního charakteru úzce spjatým jak s osobou postiženého, tak s osobou původce protiprávního zásahu. K podání žaloby o ochranu osobnosti je aktivně legitimována pouze fyzická osoba, která byla sama na svých právech poškozena (zákonnou výjimkou je postmortální ochrana fyzické osoby podle § 15 OZ). Právo na přiznání satisfakce za zásah do osobnostních práv svědčí pouze samotnému postiženému, toto právo není způsobilé převodu ani přechodu na dědice či jiné právní nástupce postiženého. Stejná zásada platí i pro původce zásahu. Jeho odpovědnost za zásah tedy nelze převést na jiný subjekt a práva a povinnosti z takového vztahu nejsou způsobilé ani přechodu na právní nástupce. Pasivně legitimován v řízení o ochranu osobnosti je pouze škůdce (původce zásahu), který do osobnostních práv protiprávně zasáhl. Pokud dojde ke ztrátě způsobilosti k právům a povinnostem a za řízení o ochranu osobnosti ke ztrátě způsobilosti být účastníkem řízení na straně žalované smrtí osoby nebo zánikem právnické osoby, ať již s likvidací nebo s právním nástupcem, odpovědnostní vztah mezi postiženým a původcem zásahu zaniká, neboť v souladu s ustanovením § 107 odst. 5 o.s.ř. povaha věci neumožňuje v řízení pokračovat s právním nástupcem původce zásahu. V projednávané věci je předmětem řízení ochrana osobnosti žalobkyně za tvrzené porušení osobnostních práv zásahy v době od 2/2002 do 5/2003 jednáním nadřízených žalobkyně JUDr. J. a Ing. K., ke kterým mělo dojít v rámci pracovního poměru žalobkyně vůči B.k.n. Z. V průběhu řízení byl tento subjekt rozhodnutím zřizovatele ke dni 31.12.2005 zrušen a dne 14.3.2006 vymazán z obchodního rejstříku. Tím původně žalovaná nemocnice ztratila způsobilost být účastníkem řízení a v souladu se správnými závěry krajského soudu nemohlo dojít k procesnímu nástupnictví na straně žalované. Krajský soud ovšem o procesním nástupnictví rozhodl tak, že procesním nástupcem je nyní žalovaná společnost, a přestože jde o rozhodnutí vadné, nelze je přehlédnout a ignorovat. Soud prvního stupně byl proto nucen se zabývat věcnou pasivní legitimací nyní žalované společnosti. Učinil tak způsobem podrobným, vyčerpávajícím a bezchybným a na odůvodnění jeho rozhodnutí se v tomto směru odkazuje. Odvolací soud reflektuje a vnímá odvolací námitky žalobkyně a přijímá skutkové okolnosti zrušení a zániku původně žalované nemocnice i vzniku nyní žalované společnosti, zejména rozhodnutí zřizovatele o vkladu podniku původní nemocnice do základního kapitálu žalované obchodní společnosti. Nelze také vyloučit správnost tvrzení žalobkyně (byť pro to není ve spise skutkový podklad), že u žalované nemocnice i v současné době může existovat pracoviště, na kterém do roku 2003 pracovala i žalobkyně a že může být i ve stejném či obdobném personálním složení, či že dokonce zde mohou pracovat osoby, které byly přítomny tvrzeným atakům nadřízených vůči žalobkyni. Tyto skutečnosti, ač v celém rozsahu nebyly předmětem dokazování, ale nemohou pro žalobkyni přinést žádné příznivější rozhodnutí. Právní úprava totiž přechod práv a povinností obecně, a už vůbec přechod práv a povinností z odpovědnosti na ochranu osobnosti, nespojuje s pracovištěm, s přetrvávajícími důsledky zásahu, s osobami spolupracovníků či s vkladem podniku do základního jmění jiné společnosti. Přechod povinností původce zásahu do osobnostních práv fyzické osoby lze posuzovat pouze a jenom z toho hlediska, zda při ztrátě způsobilosti žalovaného být účastníkem řízení lze v řízení pokračovat, tedy zda hmotné právo určuje nástupce, na něhož povinnost původce zásahu přešla. Z důvodů uvedených v rozhodnutí krajského soudu i v tomto rozhodnutí odvolacího soudu nelze ovšem učinit jiný závěr než ten, že zákon práva zásahem postižené osoby úzce váže na postiženého, z čehož vyplývá, že i povinnost z porušení osobnostních práv je úzce vázána na osobu původce zásahu a nepřechází na právního nástupce. Tvrzený zásah nezpůsobila žalovaná společnost, a proto je zcela správný závěr, že v řízení není věcně pasívně legitimována. Žalobkyně ve svém odvolání naznačuje, že na základě provedeného vkladu podniku původce zásahu do základního jmění žalované společnosti důsledky zásahu přetrvávají i u žalované společnosti. Zákonodárce ovšem s tím faktem, tedy s kontinuitou podniku v základním jmění jiné společnosti právní nástupnictví z odpovědnosti za protiprávní zásah do osobnostních práv fyzické osoby nespojuje, proto odvolací námitky nemohou být úspěšné. Odvolací soud také nesouhlasí s žalobkyní, že je jí odepřeno právo na ochranu, neboť nelze-li uplatnit práva z odpovědnosti za porušení osobnostních práv vůči původci zásahu a neupravil-li zákonodárce žádným způsobem přechod práv a povinností, pak nelze vyloučit za takový stav odpovědnost státu, jemuž žalobkyně v zásadě vytýká vadné zákonodárství. Bez prejudice pro takový případný spor je ovšem v souladu s právními zásadami, že práva a povinnosti vázané na určitý subjekt zanikají ztrátou jejich subjektivity. Zneužití práva postupem zřizovatele v souvislosti se zánikem původně žalované nemocnice a při vzniku žalované společnosti, ač nelze vyloučit významný vliv na právní postavení žalobkyně, ovšem žalobkyně v řízení netvrdila. O odepření právní ochrany vůči žalobkyni tedy v žádném případě nemůže jít. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správně potvrdil. Žalobkyně v odvolacím řízení nebyla úspěšná, žalované společnosti podle obsahu spisu náklady odvolacího řízení nevznikly, proto odvolací soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně, prostřednictvím Krajského soudu v Brně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1, písm. c) o.s.ř.). V Olomouci dne 22. července 2009