"Zproštění povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení dle § 108 odst. 1, věty druhé IZ dopadá vedle stávajících i na bývalé zaměstnance dlužníka, pokud jejich pohledávky spočívají pouze v pracovněprávních nárocích."

t a k t o : Usnesení soudu prvního stupně se m ě n í tak, že insolvenční řízení se n e z a s t a v u j e . O d ů v o d n ě n í : Shora označeným usnesením soud prvního stupně zastavil řízení o insolvenčním návrhu věřitelů. V odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že usnesením ze dne 18.12.2008 vyzval dlužníky (správně věřitele), aby ve lhůtě 5 dnů společně a nerozdílně zaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,- Kč. Po marném uplynutí lhůty soud prvního stupně řízení dle ust. § 108 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, v platném znění (dále jen „IZ“) zastavil, neboť z insolvenčního návrhu ani jeho příloh nebylo možno zjistit, zda má dlužník vůbec nějaký majetek, pročež hrozilo, že nejenže nedojde k uspokojení nároků věřitelů, ale zároveň stát uhradí ze státního rozpočtu odměnu insolvenčního správce. Soud prvního stupně se neztotožnil s názorem věřitelů, že ust. § 108 odst. 1 věta druhá IZ se vztahuje i na bývalé zaměstnance dlužníka. Podle jeho názoru musí jít o zaměstnance dlužníka alespoň v okamžiku zahájení insolvenčního řízení. Tuto podmínku žádný z věřitelů nesplňuje. Proti tomuto usnesení podali věřitelé a), b) a d) odvolání. Na jeho odůvodnění uváděli, že se v jejich případě jedná pouze o pohledávky vyplývající z předchozího pracovního poměru u insolvenčního dlužníka. Podle názoru odvolatelů byla splněna i druhá podmínka pro nemožnost uložení zálohy dle ust. § 108 odst. 1 IZ, neboť toto ustanovení se podle jejich názoru vztahuje nejen na současné zaměstnance dlužníka, ale i na zaměstnance bývalé. K tomu lze dospět logickým výkladem tohoto ustanovení a rovněž podpůrně i s odkazem na ustanovení § 169 odst. 1 IZ, kde se rovněž hovoří o pracovně právních pohledávkách zaměstnanců a nerozlišuje se, zda se jedná o současné či bývalé zaměstnance. Úmysl zákonodárce lze dovodit rovněž i z povinnosti dané zákonem č. 118/2000 Sb., který umožňuje zaměstnancům požadovat refundaci nevyplacené mzdy od příslušného úřadu práce a podmiňuje ji právě povinností podat nejprve návrh na zahájení insolvenčního řízení. Domáhali se zrušení napadeného usnesení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnými osobami včas, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 a § 221a o.s.ř.), a aniž by ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Z obsahu spisu vyplývá, že v záhlaví uvedení věřitelé se společným návrhem, podaným u soudu prvního stupně dne 14.11.2008 a doplněným podáním ze dne 18.12.2008, domáhali vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka a současně navrhli, aby tento úpadek byl řešen konkursem. Na odůvodnění uváděli, že dlužníkův úpadek je dán četností věřitelů, existencí závazků vůči věřitelům po dobu delší 30 po lhůtě splatnosti a neschopností dlužníka tyto závazky hradit dlouhodobě, tj. více než 3 měsíce po splatnosti. Tvrdili, že mají za dlužníkem pohledávky z pracovně právních vztahů z titulu neuhrazených mezd za období leden až březen 2008 a odstupného z důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru. Podle § 108 odst. 1 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovně právních nárocích. Podle § 108 odst. 2 IZ může insolvenční soud určti výši zálohy až do částky 50.000,- Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně. Podle § 108 odst. 3 IZ nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhaní; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. V přezkoumávané věci spočívají tvrzené pohledávky všech insolvenčních navrhovatelů pouze v pracovně právních nárocích. Rozhodující pro posouzení důvodnosti podaného odvolání je proto výklad ust. § 108 odst. 1 věty druhé IZ, zda se zákaz uložení povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vztahuje pouze na současné zaměstnance dlužníka, anebo i na zaměstnance bývalé. Soud prvního stupně vyložil toto ustanovení na základě prostého gramatického výkladu. Jazykový výklad zákonodárcem použité formulace („navrhovateli, který je zaměstnanec“), skutečně vede k závěru, že by se mělo jednat pouze o stávající zaměstnance dlužníka, tedy nejspíše o osoby, které byly zaměstnanci dlužníka alespoň ještě ke dni podání insolvenčního návrhu. Tento výklad však není výkladem jediným. Při interpretaci zákonných ustanovení by měly mít soudy na zřeteli též smysl a účel normy (ratio legis). Je proto nutno zkoumat, zda je dán rozumný důvod rozlišovat mezi insolvenčními navrhovateli podle toho, zda se jedná o stávající či bývalé zaměstnance dlužníka. Zjistit, zda bylo skutečně vůlí zákonodárce stanovit výjimku z povinnosti uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení pouze ve prospěch jedné z těchto kategorií možných věřitelů z pracovně právními pohledávkami. Vedle zařazení dotčeného ustanovení do kontextu celé právní normy lze na vůli zákonodárce usuzovat též z okolností jejího přijetí. Ty lze nejlépe zjistit z důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního zákona. V její části týkající se předmětného zákonného ustanovení je uvedeno: „S insolvenčním zákonem je úzce provázán zákon č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, ve znění zákona č. 436/2004 Sb., a to proto, že článek 2 odst. 1 písm. a) směrnice č. 80/987/EHS stanoví právní domněnku, že stav insolvence zaměstnavatele pro účely ochrany zaměstnanců nastává podáním návrhu na zahájení řízení, v němž se řeší dlužníkův úpadek. Věřitelé - zaměstnanci, kteří takový návrh podali, by proto měli být zproštěni povinnosti zálohu zaplatit. Zejména ti zaměstnanci, kterým zaměstnavatel již po delší dobu nevyplácí mzdu, na zaplacení zálohy nemají prostředky. Zároveň tím bude lépe proveden čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 věta první Ústavy, jimiž je upraveno právo na soudní ochranu“. Z uvedeného vyplývá, že úmyslem zákonodárce bylo osvobodit od povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení zaměstnance z důvodu obavy, že právě v důsledku nehrazení mzdy dlužníkem začasté nebudou mít dostatek finančních prostředků k úhradě požadované zálohy, což by jim bránilo v možnosti úspěšně se domáhat vydání rozhodnutí o dlužníkově úpadku a i uspokojení jejich nároků v insolvenčním řízení. Tato obava je podle přesvědčení odvolacího soudu důvodná nikoli pouze ve vztahu ke stávajícím zaměstnancům dlužníka, nýbrž i ve vztahu k těm osobám, jejichž pracovní poměr u dlužníka byl již ukončen. Tím spíše, že řada z nich může být v době podání insolvenčího návrhu nezaměstnaná. Navíc je nutno zdůraznit, že opačný výklad by mohl být příčinou toho, že dlužník v obavě před podáním insolvenčního návrhu ze strany zaměstnanců, jímž dluží mzdu a kteří by jako stávající zaměstnanci byli zproštěni povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení, s těmito raději pracovní poměr ukončí, aby jim tak ztížil možnost domáhat se uspokojení svých pohledávek cestou insolvenčního řízení. Konečně je možno poukázat na v důvodové zprávě zmiňovaný zákon č. 118/2000 Sb., jehož definice zaměstnance vtělená do § 3 písm. a) taktéž nerozlišuje mezi stávajícími a bývalými zaměstnanci, ale za zaměstnance (pro účely přiznání práva na uspokokení splatných mzdových nároků) považuje osoby, kterým v rozhodném období vznikly neuhrazené mzdové nároky. Veden těmito úvahami dospívá odvolací soud k závěru, že zákonodárcem zamýšlenému účelu nejvíce odpovídá výklad ust. § 108 odst. 1 věty druhé IZ, podle něhož jsou od povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení zproštěni věřitelé, jejichž pohledávky spočívají pouze v pracovně právních nárocích, a to ať již jde o současné či bývalé zaměstnance dlužníka. S ohledem na to, že v přezkoumávané věci jsou všichni insolvenční navrhovatelé bývalými zaměstnanci dlužníka a jejich pohledávky spočívají pouze v pracovně právních nárocích, neměla jim být uložena povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení a soud prvního stupně pochybil, pokud následně řízení dle ust. § 108 odst. 3 IZ zastavil. Odvolací soud proto postupoval podle ust. § 220 odst. 3 o.s.ř. a napadené usnesení změnil tak, že insolvenční řízení se nezastavuje. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. V Olomouci dne 31. března 2009