"Pro vady insolvenčního návrhu uvedené v ustanovení § 128 odst. 1 IZ soud insolvenční návrh bez dalšího odmítne. Tyto vady nemůže insolvenční soud odstraňovat, a to ani s využitím údajů získaných od dlužníka postupem dle § 128 odst. 3 IZ."

KSOS 22 INS 284/2009 3 VSOL 54/2009 – A – 8 t a k t o : I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. KSOS 22 INS 284/2009 – A – 3 ze dne 30.1.2009 se p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora uvedeným usnesením Krajský soud v Ostravě odmítl insolvenční návrh věřitele (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že dospěl k závěru, že návrh má nedostatky spočívající v tom, že v něm nejsou dostatečně uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka (§ 103 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). V návrhu chybí údaje o dalších věřitelích dlužníka a jejich pohledávkách. Navrhovatel pouze uvedl, že výpis z katastru nemovitostí obsahuje údaje, které nasvědčují tomu, že by dlužník mohl mít více věřitelů. Následně uvedl, že mu není známo, kdo jsou další věřitelé dlužníka a navrhoval, aby otázku mnohosti věřitelů řešil soud tím, že vyzve dlužníka k předložení seznamu závazků. Soud prvního stupně ovšem dospěl k závěru, že konkrétní skutečnosti osvědčující úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek musí být v návrhu výslovně uvedeny a pouhé vyslovení domněnky nepostačuje. Soud prvního stupně návrh věřitele odmítl, neboť pro uvedené nedostatky nelze dále pokračovat v řízení (§ 128 odst. 1 IZ). Výrok o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil s odkazem na ust. § 146 odst. 3 občanského soudního řádu, protože návrh věřitele byl odmítnut a dlužníkovi žádné náklady řízení nevznikly. Proti tomuto usnesení podal věřitel odvolání. Uvedl v něm, že odmítnutý návrh obsahuje veškeré náležitosti požadované insolvenčním návrhem. Výpis z katastru nemovitostí obsahuje údaje, které dostatečně osvědčují skutečnost, že by dlužník mohl mít více věřitelů. Z výpisu sice není zřejmé, kdo tito věřitelé jsou, údaje o nařízení exekuce však osvědčují skutečnost, že dlužník má alespoň jednoho dalšího věřitele. Navrhovatel nemá možnost sám zjišťovat, kdo jsou další věřitelé dlužníka, insolvenční zákon však poskytuje možnosti další informace získat insolvenčnímu soudu, který může uložit dlužníku předložení seznamů uvedených v ust. § 104 odst. 1 insolvenčního zákona. Insolvenční zákon neukládá insolvenčnímu navrhovateli, jímž je věřitel uvést konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka a jejich pohledávkách. Ukládá mu pouze, aby uvedl skutečnosti, které „osvědčují“ úpadek dlužníka, nemusí tedy uvádět skutečnosti k „prokázání“ úpadku dlužníka. Zákonodárce mezi těmito pojmy rozlišuje, jak je patrné např. z úpravy předběžného opatření v občanském soudním řádu, přitom v insolvenčním zákoně by tyto pojmy měly být vykládány obdobně. Ze skutečností doložených v návrhu je zjevné, že dlužník má nejméně dva věřitele, insolvenční zákon přitom nepožaduje, aby uvedl, kdo konkrétně je dalším věřitelem. Dle ust. § 3 insolvenčního zákona je dlužník v úpadku, pokud má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit, pokud je alespoň osvědčeno splnění všech tří podmínek, postačí, je-li uvedena pluralita věřitelů. Odmítnutí insolvenčního návrhu pro neuvedení informací, které navrhovatel sám nemá možnost zjistit, pro věřitele znamená odnětí možnosti zahájit insolvenční řízení vlastním návrhem. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon – dále jen „IZ“), ve znění pozdějších předpisů pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 206, § 212 a § 212a odst. 1, odst. 5 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c) IZ), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Z obsahu insolvenčního spisu odvolací soud zjistil, že dne 23.1.2009 došel soudu insolvenční návrh věřitele ze dne 20.1.2009. Věřitel v něm uvedl, že má vůči dlužníkovi vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodčím nálezem sestávající z částky 864.040,70 Kč ze smlouvy o půjčce, smluvní pokuty ve výši 4.666,70 Kč za každý měsíc prodlení od 13.7.2008 a z nákladů rozhodčího řízení ve výši 34.752,- Kč. Dále uvedl, že výpis z katastru nemovitostí obsahuje údaje nasvědčující tomu, že dlužník by mohl mít více věřitelů a peněžité závazky, které se staly splatnými před více než třiceti dny a že není schopen tyto závazky plnit. Uvedl, že mu sice není známo, kdo jsou další věřitelé dlužníka, ovšem navrhl, aby tato otázka byla řešena postupem dle ustanovení § 128 odst. 3 IZ, které soudu umožňuje uložit dlužníkovi povinnost, aby soudu předložil seznamy uvedené v ustanovení § 104 odst. 1 IZ. Věřitel k návrhu přiložil mimo jiné výpis z katastru nemovitostí k datu 20.1.2009, a to z LV č. XY pro kat. území S.n.O., obec S., okres N.J., v němž jsou zapsány nemovitosti ve společném jmění manželů: dlužníka a Z.Č. Na tomto LV jsou zapsána usnesení soudu o nařízení exekuce a exekuční příkazy k prodeji nemovitostí, z čehož jedna exekuce je nařízena proti dlužníkovi (usnesení soudu sp. zn. 53 Nc 6036/2007-4 z 23.1.2008) a jeden exekuční příkaz je vydán k prodeji nemovitostí proti dlužníkovi a jeho manželce (exekuční příkaz 103 Ex-04809/2008-6 ze dne 11.4.2008). Dle ust. § 103 odst. 2 IZ musí být v insolvenčním zákoně uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá. Z uvedeného vyplývá, že jednou z náležitostí insolvenčního návrhu je uvedení skutečností, které osvědčují úpadek dlužníka. Úpadek je vymezen v ustanovení § 3 IZ. Úpadek ve formě platební neschopnosti je definován v odstavcích 1 a 2 tohoto ustanovení tak, že dlužník je v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen „platební neschopnost“). Má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud. Jedním ze znaků úpadku je tedy i mnohost věřitelů. Proto je nezbytné, aby v návrhu byly uvedeny skutečnosti, které osvědčují právě mnohost věřitelů. Nelze ovšem přisvědčit tvrzení odvolatele, že pro osvědčení mnohosti věřitelů je dostatečný odkaz na výpis z katastru nemovitostí, ve kterém je záznam o exekucích vedených na majetek dlužníka. Jak správně uvedl soud prvního stupně, musí být uvedeny konkrétní skutečnosti o věřitelích dlužníka a jejich pohledávkách. Přestože z výpisu z katastru lze usuzovat, že dlužník může mít dalšího věřitele, tato skutečnost sama o sobě neosvědčuje úpadek dlužníka ve smyslu shora citovaného ustanovení § 3 odst. 1 a odst. 2 IZ. Pouze pluralita věřitelů ještě úpadek neosvědčuje. Jak vyplývá ze shora citovaného ustanovení § 3 IZ je u úpadku ve formě platební neschopnosti nutno ještě osvědčit i to, že peněžité závazky jsou po dobu delší 30 dnů po splatnosti a dále i osvědčit neschopnost dlužníka tyto závazky plnit. V návrhu věřitele ovšem jakékoliv tvrzení o tom jak dlouho jsou další závazky dlužníka po splatnosti a o neschopnosti dlužníka plnit své závazky chybí, kromě spekulace, že záznamy z katastru „nasvědčují tomu, že by dlužník mohl mít peněžité závazky, které se staly splatnými před více než třiceti dny a že dlužník není schopen tyto závazky splnit“. Insolvenční soud tedy zcela správně vyhodnotil, že v insolvenčním návrhu věřitele chybí uvedení rozhodujících skutečností osvědčujících úpadek dlužníka. Z důvodu těchto chybějících náležitostí nelze hodnotit, zda se dlužník nachází v úpadku a nelze tedy pokračovat v řízení. Odvolací námitka, že informace o dalších věřitelích dlužníka může zjistit sám insolvenční soud tím, že vyzve dlužníka k předložení seznamů uvedených v ust. § 104 odst. 1 IZ (dle § 128 odst. 3 IZ) je ve vztahu k vadám insolvenčního návrhu věřitele zcela nepřípadná. Smyslem úpravy uvedené v ustanovení § 128 odst. 3 IZ je shromáždit podklady potřebné pro rozhodnutí o (řádném) insolvenčním návrhu. Pro vady insolvenčního návrhu uvedené v ustanovení § 128 odst. 1 IZ soud insolvenční návrh bez dalšího odmítne. Tyto vady nemůže insolvenční soud odstraňovat, a to ani s využitím údajů získaných od dlužníka postupem dle § 128 odst. 3 IZ. Argumentace odvolatele tím, že není nutné, aby v návrhu prokázal úpadek dlužníka, ale postačí uvedení skutečností, které ho osvědčují, je sice správná, ovšem nedopadá na řešenou otázku. Je sice zřejmé, že osvědčení určité skutečnosti vyžaduje nižší míru jistoty než její prokázání a uvedení skutečností osvědčujících úpadek není totéž co osvědčení úpadku (což vyslovil Nejvyšší soud ČR již v bodě VII. stanoviska Cpjn 19/98 z 17.6.1998, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/1998, které se sice vztahuje k zákonu o konkursu a vyrovnání, uvedený závěr je však možné použít i pro insolvenční řízení). Otázku, zda byl úpadek osvědčen, soud posuzuje při věcném projednání návrhu, k němuž je však možno přistoupit pouze na základě insolvenčního návrhu, který obsahuje všechny náležitosti (§ 103 IZ) umožňující v řízení pokračovat. Tento požadavek však, jak je zdůvodněno výše, věřitelův návrh nesplňuje. Protože insolvenční soud tedy rozhodl správně nejen o odmítnutí insolvenčního návrhu věřitele, ale i o nákladech řízení, odvolací soud postupem dle ust. § 219 o.s.ř. (§7 odst. 1 IZ) usnesení soudu prvního stupně potvrdil jako ve výroku věcně správné. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle ust. 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. Věřitel byl v odvolacím řízení neúspěšný, dle obsahu spisu však dlužníkovi žádné náklady odvolacího řízení nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě. Okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku se usnesení považuje za doručené. Lhůta k podání dovolání však začíná věřiteli běžet ode dne, kdy mu bude doručeno písemné vyhotovení usnesení odvolacího soudu. V Olomouci 11.3.2009