Závěr, že pachatel poškozenému způsobil těžkou újmu na zdraví, která se projevila ve vzniku tzv. posttraumatické stresové poruchy, nemůže soud činit na podkladě výpovědi svědka – ošetřujícího odborného lékaře, nýbrž jen na podkladě důkazu opatřeného postupem podle § 105 TrŘ. K zodpovězení uvedené odborné otázky není příslušný znalec z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, nýbrž znalec z odvětví zdravotnictví, odvětví psychiatrie.

U s n e s e n í Vrchní soud v Olomouci rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. srpna 2010 v trestní věci obžalovaných Z. D. a R. O., vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp.zn. 1 T 253/2009, stran určení věcné příslušnosti soudu, t a k t o : Podle § 24 odst. 1 tr.ř. se rozhoduje, že věcně p ř í s l u š n ý m k projednání trestní věci obžalovaných Z. D. a R. O. pro trestnou činnost vymezenou obžalobou státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Přerově, sp.zn. 3 ZT 165/2009, j e Okresní soud v Přerově. O d ů v o d n ě n í : Na podkladě usnesení vydaného Okresním soudem v Přerově dne 24.6.2010 byl Vrchnímu soudu v Olomouci předložen trestní spis tohoto soudu, sp.zn. 1 T 253/2009, k rozhodnutí o věcné příslušnosti soudu. O předložení věci rozhodl okresní soud při aplikaci § 222 odst. 1 tr.ř. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že věcně a místně příslušným k projednání a rozhodnutí věci obžalovaných Z. D. a R. O. je Krajský soud v Ostravě, neboť jednání obžalovaných je třeba kvalifikovat jako trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 tr. zákona. Vrchní soud v Olomouci zjistil, že je soudem, který je – jako soud nejblíže společně nadřízený – zákonem určen k vydání rozhodnutí podle § 24 odst. 1 tr.ř. Z obsahu předloženého spisu vrchní soud zjistil zejména tyto skutečnosti: U Okresního soudu v Přerově byla dne 23.12.2009 na obviněné Z. D. a R. O. podána státní zástupkyní Okresního státního zastupitelství v Přerově obžaloba pro trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 2 tr. zákona, kterého se dle žalobního tvrzení měli dopustili tím, že „dne 30.8.2009 v době kolem 02.00 hod. v K., okres P., během westernové zábavy na místním hřišti, obviněný D. chytil poškozenou H. P. a přes její odpor ji odvedl mimo prostory konání zábavy k osobnímu motorovému vozidlu obviněného O., zn. Mercedes, kde obvinění O. začal poškozenou líbat, a přitom jí strčil svou ruku za kalhoty na přirození, ale poškozená mu řekla, že si to nepřeje, a ruku mu oddělala, následně oba obvinění odtáhli poškozenou před kapotu vozu, kde ji obviněný O. stáhl proti její vůli kalhoty a kalhotky, otočil ji, natlačil ji čelem na kapotu vozu a zezadu na ní vykonal soulož, které nejprve obviněný D. přihlížel, ale následně si rozepnul poklopec kalhot, uchopil H. P. za hlavu a proti její vůli jí do úst strčil svůj pohlavní orgán a přinutil ji, aby jej sála, a když obviněný O. svého jednání zanechal, vysmekla se poškozená z úchopu obviněného D. a utekla, přičemž oba obvinění měli a mohli vědět o tom, že poškozená H. P. nedovršila 18-ti let věku“. Okresní soud obžalobu přijal a nařídil k jejímu projednání hlavní líčení (č.l. 179). K žádosti obhajoby bylo hlavní líčení přeloženo (č.l. 194) a uskutečnilo se dne 6.4.2010 (č.l. 201-212), kdy došlo k výslechu obou obžalovaných, výslechu svědků B., C., S., N., A., K., G., M., F., P., S., G., výslechu znalkyně PhDr. K. a provedení listinných důkazů, a dne 24.6.2010, kdy byl vyslechnut svědek MUDr. P. a kdy bylo (aniž již došlo k výslechu dalších přítomných svědků S., S., V. a J.) vydáno usnesení o předložení věci vrchnímu soudu. Po provedení dokazování v označeném rozsahu vydal okresní soud již zmíněné usnesení, v jehož odůvodnění obdobným způsobem poukázal na jím provedené dokazování a dále uvedl, že „v průběhu hlavního líčení soud průběžně zkoumal podmínky své příslušnosti a po výslechu znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie MUDr. H. K. a svědka MUDr. Ľ. P. (ošetřujícího psychiatra poškozené) a po zhodnocení těchto provedených důkazů se všemi dalšími v hlavním líčení provedeným důkazy, dospěl soud k závěru, že není ve věci příslušný k dalšímu vedení trestního stíhání obžalovaných, neboť v zažalovaném skutku shledal trestný čin, k jehož projednání není příslušný. Již MUDr. H. K. ve své výpovědi znalkyně naznačila, že poškozená H. P. (dále jen „poškozená“) trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Tento závěr si pak soud ověřil výslechem současného ošetřujícího lékaře – psychiatra poškozené MUDr. Ľ. P., který uvedl, že jej poškozená samotná poprvé navštívila dne 1.9.2009 (den po žalovaném jednání), kdy splňovala kritéria pro diagnózu posttraumatické stresové poruchy, což se v následujícím období potvrdilo (posttraumatická stresová porucha se stanovuje, pokud se v průběhu šesti měsíců vyskytují symptomy, které ji potvrzují – deprese, úzkost, plačtivost, nespavost až sebevražedné myšlenky). MUDr. P. u poškozené jednoznačně diagnostikoval posttraumatickou stresovou poruchu. I z výpovědi MUDr. K. vyplývá, že posttraumatická stresová porucha je psychiatricky diagnostikovanou nemocí, která trvá od šesti do dvanácti měsíců. Z těchto důkazů (v kombinaci s výpovědí poškozené, která závěry lékařů v průběhu výpovědi potvrzovala) pak soud dospěl k jednoznačnému závěru, že poškozená H. P. trpí v důsledku jednání obžalovaných posttraumatickou stresovou poruchou. Posttraumatickou stresovou poruchu je potřeba označit za déletrvající vážnou poruchu zdraví dle § 89 odst. 7 písm. ch) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen trestní zákon), a tedy těžkou újmu na zdraví. Za situace prokázání jednání obžalovaných spočívající ve znásilnění poškozené je pak třeba jednání obžalovaných kvalifikovat jako trestný čin znásilnění dle § 241 odst. 1, odst. 3 trestního zákona, neboť obžalovaní násilím donutili poškozenou k souloži a k jinému pohlavnímu styku a způsobili takovým činem těžkou újmu na zdraví. Za takový trestný čin budou pachatelé potrestáni trestem odnětí svobody na pět až dvanáct let. Pouze pro úplnost soud dodává, že shodným trestem hrozí i odpovídající ustanovení § 185 odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku.“ Uvedená citace z odůvodnění rozhodnutí okresního soudu svědčí o tom, že nalézací soud své skutkové a právní závěry vyúsťující v tvrzení o věcné nepříslušnosti soudu k rozhodnutí věci založil na třech důkazech, které v daných souvislostech zmiňuje, a to znaleckém posudku a dvou svědeckých výpovědích. Dle názoru vrchního soudu však tyto důkazy nejsou způsobilé odůvodnit rozhodnutí vydané okresním soudem za podmínek § 222 odst. 1 tr.ř., neboť uvedený soud si dostatečně neujasnil povahu těchto důkazů a povahu skutečnosti, kterou je třeba objasnit způsobem vyplývajícím z dikce § 222 odst. 1 tr.ř. Podle citovaného ustanovení trestního řádu totiž může soud věc z hlavního líčení předložit bezprostředně nadřízenému soudu k rozhodnutí o věcné příslušnosti pouze tehdy, „shledá-li v zažalovaném skutku trestný čin, k jehož projednání není příslušný“. Tak tomu je v případě, že uvedený závěr vyplyne z dokazování provedeného v rozsahu nezbytném pro takové rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr.ř.) a důkazů zhodnocených způsobem upraveným v § 2 odst. 6 tr.ř. Na rozdíl od postupu podle § 188 odst. 1 písm. a) tr.ř. totiž nedostačuje odůvodněná možnost takového závěru, která plyne z odlišně formulované podmínky takového procesního postupu ve stadiu předběžného projednání obžaloby („má-li za to, že sám není příslušný k jejímu projednání“). Okresní soud sice formálně postupoval tak, že ve svém usnesení dokladoval naplněnost podmínky § 222 odst. 1 tr.ř. – jeho rozhodnutí vyznívá tak, že v zažalovaném skutku shledal trestný čin, k jehož projednání není příslušný – avšak z důvodů níže uvedených nelze jeho závěry přijmout a jeho procesní postup akceptovat. Ustanovení § 89 odst. 2 tr.ř. sice připouští, že „za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci“ a výslovně zmiňuje výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání, avšak v následujících ustanoveních hlavy páté (Dokazování) trestní řád přece jen stanoví jistá omezení ohledně prokazování určitých, pro trestní řízení důležitých, skutečností tím, že stanoví, jak mají být prokazovány. Konkrétně se trestní řád v ustanovení § 105 a následujících zmiňuje o tom, jak mají orgány činné v trestním řízení postupovat, je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení (jak je tomu i v případě, je-li třeba objasnit, zda poškozenému byla činem pachatele způsobena těžká újma na zdraví) třeba odborných znalostí. Rozhodnutí okresního soudu je založeno na tvrzení, že dokazováním v hlavním líčení provedeném bylo prokázáno, že obžalovaní svým činem způsobili poškozené těžkou újmu na zdraví. Přivození toho těžšího následku činu obžalovanými však dle názoru vrchního soudu okresní soud náležitým způsobem neprokázal. Důkazy, které zmiňuje v odůvodnění svého rozhodnutí, by byly způsobilé odůvodnit postup podle § 188 odst. 1 písm. a) tr.ř., neboť na jejich podkladě lze učinit závěr, že vzniká důvodná pochybnost o věcné příslušnosti okresního soudu k rozhodnutí věci, neboť nelze vyloučit možnost právní kvalifikace skutku, pro který byla státní zástupkyní na obžalované podána obžaloba, v podobě, kterou dovozuje ve vydaném rozhodnutí okresní soud. Na straně druhé však není možno dospět k poznatku, že skutek, o němž se řízení před okresním soudem vede, je nezbytné jako trestný čin vymezený v ustanovení § 17 tr.ř. kvalifikovat. Je tomu tak proto, že závěr okresním soudem učiněný nelze na podkladě jím uvedených důkazů formulovat. Okresní soud sice nad rámec důkazů opatřených ve stadiu přípravného řízení provedl výslech MUDr. P., který zaměřil na objasnění otázky, jakému léčení a z jakých příčin se poškozená u tohoto lékaře podrobila, avšak vyvozování odborného závěru na základě výpovědi svědka (ač jde o odborného lékaře v oboru psychiatrie) a jeho následné právní zhodnocení v podobě naplněnosti kvalifikačního znaku upraveného ustanovením odst. 3 § 241 tr. zákona dosti dobře nelze již proto, že řešení odborných otázek (jak výše uvedeno) přísluší znalci. Postavení znalce a svědka je odlišné a projevuje se mimo jiné i v tom, že znalec při formulaci svých odborných závěrů vychází ze zcela jiného okruhu poznatků (pro tyto účely čerpá poznatky i z obsahu trestního spisu, tj. z výpovědí svědků, jiných znaleckých posudků, případně i z řady dalších důkazů), než kterými disponuje svědek. Navíc k zaujetí odborného závěru znalce předurčuje zejména to, jakým způsobem byl pro dané řízení ustanoven. Jde o osobu disponující odbornými znalostmi, která svůj odborný posudek podává právě ve vztahu k těm okolnostem, k jejichž zodpovězení je oprávněna. Tímto konstatováním se vrchní soud dostává k dalšímu pochybení, kterého se okresní soud dopustil, tj. toho, že se z hlediska svého právního závěru o způsobení těžké újmy poškozené – která měla dle okresního soudu svého výrazu ve vážné poruše duševního zdraví poškozené v důsledku posttraumatické stresové poruchy – dovolával závěru znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinické psychologie PhDr. (nikoli MUDr. jak nesprávně uvádí okresní soud) H. K. Vrchní soud usuzuje, že znalkyni z odvětví klinické psychologie nepřísluší, aby zaujímala odborné stanovisko k tomu, zda poškozená v důsledku jednání pachatele činu utrpěla vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, a z pohledu újmy na duševním zdraví zaujímala stanoviska, na jejichž podkladě by soud činil právní závěr o existenci či neexistenci těžké újmy na zdraví podle § 89 odst. 7 tr. zákona. Tento odborný závěr je třeba činit prostřednictvím znalce psychiatra (absolventa lékařské fakulty), neboť do působnosti jeho odbornosti přísluší zodpovědět otázku, zda poškozená utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu, jaké byly její příčiny, její projevy, závažnost a délka jejího trvání. Lze poukázat na to, že dle opatření o přibrání znalkyně PhDr. H. K. (č.l. 114) byla tato znalkyně přibrána k zodpovězení zcela jiných otázek – jak ostatně vyplývá i z písemně zpracovaného posudku (č.l. 117-135), byť skutečností zůstává, že v rámci svého posudku znalkyně zmínila i to (str. 16 posudku), že „prožité trauma se zjevně rozvíjí v příznaky posttraumatické stresové poruchy, které jsou zmírňovány včas nasazenou psychiatrickou a psychologickou léčbou“. To zjištění však nemůže vést k závěru o odborné způsobilosti této znalkyně k zodopovězení odborných závěrů nezbytných pro okresním soudem dovozovanou právní kvalifikaci skutku. Nadto je třeba uvést, že jak písemně podaný znalecký posudek, tak vyjádření znalkyně u hlavního líčení (č.l. 210-211) neumožňují (pro svoji strohost) učinění závěru, který dovodil okresní soud. Toto konstatování pak vede k závěru, že nenastaly podmínky k tomu, aby okresní soud postupem podle § 222 odst. 1 tr.ř. předložil věc vrchnímu soudu se závěrem o své věcné nepříslušnosti k projednání věci, neboť dosud provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že v zažalovaném skutku důvodně shledal trestný čin, k jehož projednání není příslušný. Závěr o tvrzeném těžším následku trestného činu (těžká újma na zdraví), který má změnu věcné příslušnosti soudu odůvodnit, může totiž okresní soud prokázat jen s využitím příslušných odborných závěrů, které budou obsaženy v zákoně předvídaném důkaze. K tomu však dokazováním, které okresní soud dosud provedl, nedošlo. Na základě těchto skutečností pak Vrchní soud v Olomouci rozhodl podle § 24 odst. 1 tr.ř. tak, že k projednání trestní věci obžalovaných Z. D. a R. O. pro trestnou činnost vymezenou obžalobou státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Přerově, sp.zn. 3 ZT 165/2009, je příslušný Okresní soud v Přerově. Na okresním soudě, jemuž se věc vrací, aby v řízení pokračoval, je, aby v nezbytném rozsudku pokračoval v dokazování (pominout nelze důkazní návrhy obhajoby, které lze patrně očekávat s ohledem na vyjádření obhájců na č.l. 247) a po jeho provedení ve věci rozhodl způsobem, který z provedeného dokazování a jeho vyhodnocení vyplyne. Pro úplnost se dodává, že důvody pro změnu věcné příslušnosti nastávají v případě, že je odůvodněna právní kvalifikace skutku v podobě činu vymezeného § 17 tr.ř. jak z hlediska naplněnosti znaků stránky objektivní, tak i subjektivní (tj. zákonem vyžadované formy zavinění). Proto v případě vydání rozhodnutí podle § 222 odst. 1 tr.ř. z důvodu tvrzené věcné nepříslušnosti okresního soudu je nezbytné, aby věc byla nalézacím soudem v jeho rozhodnutí vyložena z obou těchto hledisek. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není řádný opravný prostředek přípustný. V Olomouci dne 30. srpna 2010 Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivo K o u ř i l v.r. P. Pražáková, DiS. předseda senátu