Soud rozhodující o vazbě obviněného není vázán právním posouzením skutku v podané obžalobě. Svůj závěr o tom, že obviněnému hrozí vysoký trest (§ 67 písm. a/ TrŘ), musí učinit na základě vlastního právního posouzení skutku, pro který je obviněný stíhán, a při předběžném vyhodnocení okolností rozhodných pro ukládání trestu. Od 1.1.2010 (tj. za účinnosti trestního řádu ve znění zák. č. 41/2009 Sb.) je možno závěr o celkové přípustnosti vazby obviněného v délce tří roků (§ 71 odst. 8 písm. c/ TrŘ) vyvozovat jen tehdy, je-li trestně stíhán pro trestný čin s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. Pozitivnímu rozhodnutí soudu o ponechání obviněného ve vazbě podle § 71 odst. 5 TrŘ musí předcházet zjištění, že tento se ke dni podání obžaloby nachází ve vazbě důvodně, tj. i z pohledu dodržení limitů celkové doby trvání vazby ve stádiu přípravného řízení upravené ustanovením § 71 odst. 8, odst. 9 TrŘ.

U s n e s e n í Vrchní soud v Olomouci projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29.3.2010 stížnost obžalované K. P. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 11.3.2010, č.j. 28 T 2/2010-1101, a rozhodl t a k t o : Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr.ř. se stížnost obžalované K. P. z a m í t á . O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, bylo rozhodnuto tak, že podle § 71 odst. 5 tr.ř. se obžalovaná K. P. ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) tr.ř. (ad I.), podle § 72 odst. 3 tr.ř. se zamítá žádost obžalované o propuštění z vazby na svobodu (ad II.), podle § 73 odst. 1 písm. b) tr.ř. a contr. se nepřijímá písemný slib obžalované a podle § 73 odst. 1 písm. c) tr.ř. se nad obžalovanou nevyslovuje dohled probačního úředníka. Proti tomuto usnesení podala obžalovaná K. P. ihned po jeho vyhlášení v neveřejném zasedání stížnost, kterou písemně odůvodnila prostřednictvím svého obhájce. Stěžovatelka poukázala na to, že vytýkaného jednání se měla dopustit dne 25.6.2009, tj. za účinnosti trestního zákona, její trestní stíhání bylo také zahájeno pro pomoc k trestnému činu krádeže podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona, § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákona s trestní sazbou 2 – 8 let. Není proto zřejmé, z jakého důvodu došlo (při podání obžaloby) ke změně právní kvalifikace jejího jednání podle trestního zákoníku (dále jen TrZ), když s ohledem na trestní sazbu jeho užití nelze zjevně považovat pro ni za příznivější. Navrhla, aby vrchní soud napadené usnesení zrušil a propustil ji z vazby na svobodu za současného přijetí nabídnutého písemného slibu a vyslovení dohledu probačního úředníka. Podle § 147 odst. 1 tr.ř. z podnětu podané stížnosti přezkoumal Vrchní soud v Olomouci správnost výroků napadeného usnesení, proti nimž stěžovatelka mohla podat stížnost, jakož i řízení, které napadenému usnesení předcházelo, a dospěl k následujícím závěrům. Napadené usnesení bylo vydáno v řízení, v němž krajský soud postupoval v souladu s trestním řádem. Byť jsou jeho výroky shledávány stížnostním soudem správnými a zákonnými, odůvodnění napadeného rozhodnutí je nepřiléhavé, nepřezkoumatelné a zjevně i nesprávné. Toto konstatování však neznamená, že by pro níže uvedená pochybení nalézacího soudu, která svého výrazu našla v odůvodnění napadeného rozhodnutí, mělo být usnesení krajského soudu zrušeno, neboť opravným prostředkem lze napadat toliko výrokovou část rozhodnutí, kterou je s ohledem na níže uvedené třeba pokládat za správnou. Je vhodné připomenout, že důvody pro (další) omezení osobní svobody shledal krajský soud v existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr.ř., ve vztahu k němuž v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl následující: „Pokud jde o důvod vazby dle ust. § 67 písm. a) tr. řádu, je třeba poukázat na skutečnost, že obžalovaná je stíhána pro pomoc ke zvlášť závažnému zločinu ve smyslu ust. § 14 odst. 3 tr. zákoníku. V případě pomoci ke zločinu krádeže podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku je obžalovaná ohrožena trestem odnětí svobody v trvání 5 – 10 let, přičemž je zde důvodné podezření, že se obžalovaná tohoto trestného činu dopustila. Obž. P. je tedy nepochybně ohrožena vysokým trestem, přičemž obžalovaná nikde nepracuje a ani jinak není vázána k nějakému konkrétnímu místu v ČR, za situace, kdy je obž. M. ve výkonu trestu odnětí svobody, kdy při předchozích rozhodováních o vazbě obžalovaná uvedla, že důvodem, proč se na území ČR zdržovala, je její vztah k obž. M. Za této situace soud dospěl k závěru, že u obžalované je tedy i nadále dána důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se trestnímu stíhání nebo trestu vyhnula.“ V návaznosti na citovanou pasáž obsahuje vyhotovení odůvodnění napadeného usnesení text, který zjevně nemá souvislost s řešenou trestní věcí: („Z výše uvedených důvodů proto soud rozhodl tak, že se obviněný P. ponechává ve vazbě, neboť jsou dány důvody vazby dle § 67 písm. a/, písm. c/ tr. řádu, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.“) Při uvážení těchto vývodů nalézacího soudu musí být za oprávněnou shledávána výhrada opravného prostředku směřující do právní kvalifikace činu obžalované. Je totiž zřejmé, že krajský soud – v rozporu se svým oprávněním samostatně posoudit otázku právní kvalifikace skutku, pro který byla na obviněnou podána obžaloba, a to nejen v souvislosti s rozhodnutím o obžalobě v hlavním líčení (§ 220 odst. 3 tr.ř.) – nevěnoval dostatečnou pozornost skutkovým a právním tvrzením obsaženým v žalobním návrhu a pro své úvahy o trestu hrozícím obviněné, jímž z podstatné části odůvodnil existenci důvodu vazby podle § 67 písm. a) tr.ř., vyšel z právní kvalifikace v obžalobě obsažené, ač ta je v žalobním návrhu vyjádřena rozporně (tzv. právní věta je následujícího znění: „umožnila a usnadnila jinému, aby si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, čin spáchal vloupáním a na cizím majetku způsobil značnou škodu“) a v odůvodnění podané obžaloby není její užití („pomoc ke zločinu krádeže podle § 24 odst. 1 písm. c/ tr. zákoníku k § 205 odst. 1 písm. b/, odst. 5 písm. a/ tr. zákoníku“) odpovídajícím způsobem vyloženo: („U obv. K. P. pak je východiskem pro přijatou právní kvalifikaci škoda způsobená odcizením věcí pod bodem 3/, jelikož za značnou škodu ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku nutno považovat škodu dosahující nejméně částky 500.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že by věděla o odsouzení obv. V. M. trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 18.4.2007, sp.zn. 3 T 58/2007, nebylo v jejím případě použito ustanovení odst. 2 u § 205 tr. zákoníku.“). Krajský soud pochybil při svém rozhodování již v tom, že bez přihlédnutí k dalším skutečnostem, které jsou významné pro úvahy stran potenciálně hrozícího trestu (forma participace na trestném činu, výše škody, míra zavinění, osoba pachatele atd.) vyšel z nesprávné kvalifikace, kterou není možno považovat za odpovídající jednání kladené stěžovatelce za vinu obžalobou v bodě 3) žalobního návrhu. Z žalobního návrhu je totiž zřejmé, že oproti usnesení o zahájení trestního stíhání obviněné, je obžalobou této kladeno za vinu toliko jednání popsané v bodě 3) žalobního návrhu, kdy ve formě pomoci měla participovat na jednání hlavního pachatele – obžalovaného V. M., který měl vytýkaným protiprávním jednáním způsobit poškozené firmě S., a.s., škodu ve výši 629.301,50 Kč, tj. ve výši podřaditelné pod zákonný znak škody značné (§ 138 odst. 1 TrZ). Není na soudu stížnostním, aby zaujímal stanovisko k tomu, zda je či není důvodně státním zástupcem jednání obžalované K. P., jež se vytýkaného jednání měla dopustit za účinnosti trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a jejíž trestní stíhání bylo zahájeno pro skutek kvalifikovaný jako pomoc k trestnému činu krádeže podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona, § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákona, posuzováno dle zákona pozdějšího (k důvodům tohoto postupu státního zástupce viz str. 11 obžaloby), avšak důvodná je námitka opravného prostředku obžalované v tom směru, že krajský soud si nekritickým převzetím závěru o právní kvalifikaci z podané obžaloby nevytvořil správný skutkový podklad pro své rozhodování o dalším omezení osobní svobody obžalované. Je-li zřejmé, že není důvodným (v případě obou variant aplikace trestního zákona ať již účinného v době spáchání skutku, či zákona pozdějšího, tj. trestního zákoníku) u obžalované P. dovozovat reálnou hrozbu trestem odnětí svobody v rozpětí pěti až deseti let, pak musí být nově nahlíženo i na otázku existence vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr.ř., neboť samotnou hrozbou vyššího trestu (při trestní sazbě od dvou do osmi let a při zohlednění konkrétních poznatků o způsobu zapojení obžalované do trestné činnosti a poznatků charakterizujících její osobu z pohledu ukládaného, resp. hrozícího trestu) vystačit nelze. Na stranu druhou nelze odhlédnout od poznatků, které vyznívají pro obžalovanou nepříznivě a které obavu z jednání předvídaného ustanovením § 67 písm. a) tr.ř., jemuž se má pobytem obžalované ve vazbě zabránit, odůvodňují. Dospěl-li proto krajský soud k závěru, který vyjádřil pod bodem I. napadeného výroku, tj. že u obžalované K. P. i nadále trvají důvody vazby podle § 67 písm. a) tr.ř., pak tento závěr stížnostní soud sdílí, avšak na základě částečně jiných skutečností. Jak již výše uvedeno, neobstojí v žádném případě argumentace krajského soudu, že důvod vazby útěkové je dán tím, že obžalované hrozí vysoký trest odnětí svobody od 5-ti do 10-ti let. Lze učinit závěr, že obžalovaná K. P. je prozatím důvodně ohrožena toliko trestní sazbou od dvou do osmi let odnětí svobody, výše konkrétně hrozícího trestu musí být zvažována i s přihlédnutím ke konkrétním poznatkům charakterizujícím posuzovanou věc. Důvody vazby podle § 67 písm. a) tr.ř. se tudíž u obžalované odvíjejí nikoliv od vysoké trestní sazby, nýbrž od skutkových okolností vztahujících se k její osobě. Obžalovaná je polská státní příslušnice, svobodná a bezdětná. Před vzetím do vazby se střídavě zdržovala v Polsku a v místě bydliště obžalovaného V. M. (t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody) a byla bez pracovního poměru v ČR. Ze zprávy Policie ČR (č.l. 1036) vyplývá, že je osobou 4x evidovanou v policejních informačních systémech pro podezření z krádeže, podvodu a pro držení a užívání omamných látek. V letech 2007 – 2009 byla 2x v Polsku ve vyšetřovací vazbě v souvislosti s vedenými řízeními. Nevlastní řidičské oprávnění ani osobní motorové vozidlo, přesto byla 11.2.2009 pokutována v ČR za řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění. Z uvedeného lze opodstatněně vyvozovat závěr, že obžalovaná nemá v ČR žádné stálé bydliště a pevné rodinné vazby. Toto jsou konkrétní skutečnosti, které dle názoru vrchního soudu zakládají obavu, že by obžalovaná v případě propuštění z vazby na svobodu mohla jednat způsobem předvídaným v ustanovení § 67 písm. a) tr.ř. Stížnostní soud z obsahu spisu rovněž zjistil, že v případě obžalované nedošlo při jejím výslechu před soudem po podání obžaloby k žádným skutkovým změnám, které by odůvodňovaly jiný náhled na existenci vazebních důvodů. Proto krajský soud nepochybil, pokud (napadený výrok II.) žádost obžalované K. P. o propuštění z vazby na svobodu zamítl. Je třeba doplnit, že tento závěr učinil vrchní soud až poté, co zjistil, že omezení osobní svobody obviněné vazbou až ke dni podání obžaloby u nalézacího soudu bylo zákonné i z pohledu dodržení limitů celkové přípustné doby trvání vazby ve stadiu přípravného řízení, jak ji vymezují ustanovení § 71 odst. 8, odst. 9 tr.ř. S ohledem na nesprávný náhled krajského soudu na otázku, jaké řízení se vůči obžalované vede, tj. zda je stíhána pro zvlášť závažný zločin (§ 14 odst. 3 TrZ – což by platilo při správnosti kvalifikace užité státním zástupcem v podané obžalobě) či nikoli (což je názor soudu stížnostního), považoval vrchní soud za potřebné přezkoumat, zda orgány přípravného řízení dodržely lhůty stanovené pro trvání vazby obviněného ve stadiu přípravného řízení, neboť v opačném případě by stížnostní soud, který napadené rozhodnutí nepřezkoumává jen na podkladě vad vytýkaných opravným prostředkem, musel napadené usnesení zrušit a obžalovanou z vazby propustit na svobodu. Vrchní soud usuzuje, že změna obsažená v ustanovení § 71 odst. 8 písm. c) tr.ř. provedená zák. č. 41/2009 Sb. s účinností od 1.1.2010 (nahrazení pojmu pro zvlášť závažný trestný čin pojmem pro zvlášť závažný zločin), způsobuje, že celková doba trvání vazby obviněného v délce tří let je možná jen v případech, že obviněný je trestně stíhán pro trestný čin, jehož horní hranice dosahuje nejméně deset let (tj. pro zvlášť závažný zločin ve smyslu § 14 odst. 3 TrZ) a nikoli již pro trestný čin, jehož horní hranice činí nejméně osm let (tj. pro zvlášť závažný trestný čin ve smyslu ustanovení § 41 odst. 2 tr. zákona). Z uvedeného plyne, že pokud by ke dni podání obžaloby přesáhlo omezení osobní svobody obžalované K. P. vazbou délku osmi měsíců, muselo by rozhodnutím stížnostního soudu dojít ke zrušení napadeného usnesení a propuštění obžalované z vazby, neboť s ohledem na skutek, pro který je trestně stíhána v řízení před soudem (na podkladě podané obžaloby) může celková doba trvání vazby v jejím případě dosáhnout „toliko“ dvou let, resp. ve stadiu přípravného řízení osmi měsíců (§ 71 odst. 8 písm. b/, odst. 9 tr.ř.). K tomu však dle zjištění stížnostního soudu nedošlo. Obžalovaná byla vzata do vazby dne 1.7.2009 se započtením od 29.6.2009, dvouletá lhůta vazby uplyne dnem 29.6.2011. Vzhledem k tomu, že obžaloba napadla u Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, dne 26.2.2010, nedošlo ve stadiu přípravného řízení k překročení maximální možné výměry, tj. osmi měsíců omezení osobní svobody obžalované vazbou. Za daných zjištění pak není možno považovat za nesprávný ani výrok obsažený v bodě I. napadeného usnesení, tj. výrok o ponechání obžalované ve vazbě, neboť rozhodnutí soudu bylo učiněno v zákonem stanovené třicetidenní lhůtě (§ 71 odst. 5 tr.ř.) od podání obžaloby u soudu. Krajský soud nepochybil, pokud nepřijal nabídnutý písemný slib obžalované jako náhradu za vazbu, neboť tento je vzhledem k osobě obžalované a k závažnosti jejího protiprávního jednání nutno považovat za nedostačující. Správným je shledáván i výrok o nevyslovení dohledu probačního úředníka nad obžalovanou, neboť by byl pouze formální a nemohl by plnit svůj účel za situace, kdy obžalovaná nemá v ČR stálé bydliště. Protože z výše uvedených důvodů nebyla shledána stížnost obžalované opodstatněnou, rozhodl vrchní soud tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr.ř. zamítl. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná. V Olomouci dne 29.3.2010 Za správnost vyhotovení: JUDr. Vladislav Š l a p á k v.r. P. Pražáková, DiS. předseda senátu