I. Způsob provedení důkazu soudem ovlivňují garance poskytnuté obviněnému k realizaci jeho obhajovacích práv, ať již jde o garance výslovně upravené trestním řádem, či zakotvené v normách vyšší právní síly. Je-li např. v § 4 odst. 2 TrŘ formulován požadavek na projednávání trestních věcí s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, a zaručuje-li čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod obviněnému v rámci práva na spravedlivý proces právo vyslýchat a dát vyslýchat svědky proti sobě, pak i s přihlédnutím k zásadám ústnosti a bezprostřednosti je třeba přistupovat k tomu, kdy lze přečíst výpověď svědka místo jeho osobního výslechu soudem. Závěr o nedosažitelnosti svědka pro jeho pobyt v cizině umožňující přečtení jeho výpovědi za podmínek § 211 odst. 2 písm. a) TrŘ nelze založit jen na jeho vyjádření, že se z ciziny k jednání soudu na území České republiky nedostaví. Lze-li výslech svědka, který je ochoten vypovídat, realizovat soudem na základě mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, není svědkem nedosažitelným ve smyslu § 211 odst. 2 písm. a) TrŘ. Pokud se soud ani nepokusil o provedení výslechu svědka, který svůj souhlas s postupem podle § 445 odst. 2 TrŘ vyjádřil, a rovnou přistoupil k přečtení jeho výpovědi postupem podle § 211 odst. 2 písm. a) TrŘ a následně z této výpovědi vycházel při svém rozhodnutí o vině obžalovaného, zatížil své rozhodnutí podstatnou vadou ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) TrŘ, neboť jednak důkaz provedl při nesplnění zákonných předpokladů při porušení zásady ústnosti a jednak tímto způsobem porušil ustanovení, jimiž se má zabezpečit právo obhajoby. II. Výpověď svědka vyslechnutého dožádaným státem může být v situaci, že svědek u hlavního líčení oprávněně odepřel výpověď podle § 100 odst. 1 či § 100 odst. 2 TrŘ, vzata za podklad rozhodnutí soudu jen tehdy, jsou-li splněny podmínky pro její přečtení podle § 211 odst. 4 TrŘ, tj. byl-li svědek při svém dřívějším výslechu, jehož se měl obviněný nebo jeho obhájce možnost zúčastnit a který byl proveden způsobem odpovídajícím zákonu, o svém právu odepřít výpověď řádně poučen a výslovně prohlásil, že tohoto práva nevyužívá. Pouhé podepsání poučení o právu odepření výpovědi bez výslovného vyjádření svědka podchyceného v protokolu postup podle § 211 odst. 4 TrŘ neumožňuje. Výpověď svědka učiněná před dožádaným státem neobsahující toto jeho výslovné prohlášení je v trestním řízení důkazem účinným ve smyslu § 428 TrŘ toliko pro případy, že v hlavním líčení došlo k jejímu provedení postupy upravenými v § 211 odst. 1, v § 211 odst. 2 písm. a), případně v § 211 odst. 3 TrŘ.

U s n e s e n í Vrchní soud v Olomouci projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. srpna 2010 odvolání obžalovaných F. H. a D. B. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.4.2010, č.j. 48 T 2/2009-8530, a rozhodl t a k t o : Podle § 258 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. c), písm. d) tr.ř. se z podnětu podaných odvolání napadený rozsudek z r u š u j e . Podle § 259 odst. 1 tr.ř. se věc v r a c í soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.4.2010, č.j. 48 T 2/2009-8530, byli obžalovaní F. H. a D. B. uznáni vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona, kterého se dle zjištění krajského soudu dopustili tím, že již od přesně nezjištěné doby roku 2004 do 13.2.2008 obžalovaný F. H. s dalšími osobami stíhanými samostatně v Polské republice a České republice, a od měsíce února 2007 rovněž společně s obžalovaným D. B., který absolvoval cesty pro kokain v termínech 6.2.-9.2.2007, 4.3.-7.3.2007, 9.6.-13.6.2007, 28.6.-1.7.2007, 25.9.-29.9.2007, 7.11.-11.11.2007 a 3.12.-4.12.2007 buď společně s obžalovaným F. H., nebo společně se Z. G. a kurýrem polské národnosti, organizoval dovoz kokainu z Nizozemského království přes Spolkovou republiku Německo a Polskou republiku do České republiky tak, že prostřednictvím mobilních telefonů, veřejných telefonních automatů nebo internetu obžalovaný F. H. dohodl od přesně neustanoveného dodavatele, užívajícího jméno či přezdívku „D.“, „D.“, zdržujícího se na přesně nezjištěné adrese v Nizozemském království, místo, čas a množství kokainu, které bude prodáno za nákupní cenu cca 27 – 28,5 tisíce EURO za 1 kg kokainu, načež buď sám, nebo společně se S. A., Z. G., M. G. a kurýry nebo s obžalovaným D. B., obžalovaný D. B. společně se Z. G. a kurýrem vycestovali do Nizozemského království, kde dle instrukcí udělovaných obžalovaným F. H. docházelo k předání sjednaného množství kokainu, kterému zpravidla nebyli přímo přítomni kurýři, osoby přebírající kokain tento předaly kurýrům, kteří jej převáželi přes hraniční přechody, a takto převezený kokain v celkovém množství nejméně 10 kg v O. předávali buď přímo obžalovanému F. H., či obžalovaným F. H. pověřeným osobám – například Z. G. či obžalovanému D. B. – které jej předávaly obžalovanému F. H. a ten takto dovezený kokain přechovával v době od 27.7.2005 v pronajatém bytě v O.-Z., později jednak ve svém bytě v O.-D., jednak v bytě obžalovaného D. B. v O.-P., od 1.8.2006 také v baru V. N. C. v O., jehož je obžalovaný F. H. nájemcem, zejména v přilehlé garáži, případně v nočním klubu R. H. v O.-P., jehož byl oficiálním nájemcem obžalovaný D. B., a dále rovněž ve schránkách ukrytých pod zemí v zalesněné části městského obvodu O.-B., poblíž potoka vytékajícího z Košťálovického rybníka, případně na jiných místech, poté dovezený kokain sám, do 27.7.2005 společně s H. S., stíhaným samostatně, a nejméně od února 2007 s obžalovaným D. B., ředil k tomu opatřenými látkami, fenacetin, lidokain, dilthiazem a mannitol v poměru 50 % kokainu k 50% příměsi, respektive 70 % kokainu k 30% příměsi, za účelem docílení vyššího zisku, a takto naředěný kokain prodával na území České republiky, konkrétně v Praze, Ostravě, Olomouci, Karviné, na území Polské republiky v Ustrońi, Cieszyně, Bialsko-Biale a jinde, na území Slovenské republiky v Čadci a v okolí Žiliny odběratelům, například R. P. prodal - dne 19. dubna 2006 v O. v prostorách nákupního střediska O. 6 g kokainu za celkovou částku 5.400,- Kč, - dne 26. května 2006 v O.-D. poblíž nákupního střediska I. 10 g kokainu za částku 7.000,- Kč, - dne 5. února 2007 v O. v baru V. N. C. 15 g kokainu za nezjištěnou částku, - dne 16. února 2007 v O. v baru V. N. C. 10 g kokainu za nezjištěnou částku, - dne 23. dubna 2007 v místě bydliště obžalovaného F. H. v O.-D. 7,54 g kokainu za částku 10.000,- Kč, přičemž následně byl R. P. téhož dne v 19:00 hodin na silnici I/47 na kruhovém objezdu u obce D. ve směru Hranice – Lipník nad Bečvou kontrolován hlídkou Celního ředitelství Olomouc a v průběhu této kontroly bylo u něho nalezeno uvedené množství kokainu, S. A., občanu Polské republiky, prodal - dne 4. dubna 2006 v K. u obchodního domu T. po předchozí dohodě nezjištěné množství kokainu za dosud nezjištěnou cenu, - v době od 31.5.2006 do 1.6.2006 na území Polské republiky v U. po předchozí dohodě nejméně 300 g kokainu za dosud nezjištěnou cenu, - dne 14.6.2006 na území Polské republiky v U. po předchozí dohodě nezjištěné množství kokainu za dosud nezjištěnou cenu, - dne 3.8.2006 na území Polské republiky v U. po předchozí dohodě nejméně 100 g kokainu za dosud nezjištěnou cenu, - dne 25.8.2006 v Polské republice v U. 300 g kokainu za přesně nezjištěnou cenu, - dne 11. října 2006 na území Polské republiky, v U., po předchozí dohodě 300 g kokainu, a to tak, že kokain v O. předal obžalovanému D. B., který pak na základě jeho pokynů společně s Z. G. kokain převezl do Polské republiky, kde jej S. A. předal, - dne 23. prosince 2006 na území Polské republiky, v pizzerii na náměstí v C. po předchozí dohodě 10 g kokainu, a to tak, že kokain v O. předal obžalovanému D. B., který pak na základě jeho pokynů kokain pěšky přenesl přes hraniční přechod Český Těšín do Polské republiky, kde jej S. A. předal a od tohoto převzal 20.000 Zlotých jako vyrovnání za předchozí dluh, celkem však za období od počátku roku 2005 do konce roku 2006 nejméně 2.000 g kokainu, M. G., občance Polské republiky, a Z. G., občanu Polské republiky, v přesně nezjištěné době v O. postupně bezplatně předal nejméně 20 g kokainu, P. S. dne 23.1.2008 v O. v nočním klubu R. H. bezplatně poskytl k užití dávku kokainu, a dalším dosud nepřesně nezjištěným osobám předal či prodal zbývající dovezené a naředěné množství kokainu, konkrétně v období podzim – zima 2005 ve Slovenské republice v Čadci a v okolí Žiliny prostřednictvím S. A. dosud neustanovenému odběrateli cca 500 g kokainu za cenu 27 EURO za 1 gram, dále v centru Prahy v přesně neustanovené době od roku 2005 do 12.2.2008 neustanovenému odběrateli přesně nezjištěné množství kokainu, a takto prodal či předal veškeré dovezené množství kokainu, vyjma 538 g kokainu, který byl zajištěn pracovníky PČR SKPV NPC Expozitura Ostrava při ohledání místa činu v zalesněné části městského obvodu O.-B., poblíž potoka vytékajícího z Košťálovického rybníka ve vzdálenosti 181 m od ulice Š., ve schránce v jámě velikosti 30 x 30 cm, kdy uvedeným jednáním každý z obžalovaných získal blíže nezjištěný majetkový prospěch, přičemž kokain je psychotropní látka tehdy uvedená v příloze 1 zákona číslo 167/1998 Sbírky zákonů jako látka zařazená do seznamu I podle Jednotné Úmluvy o omamných látkách. Za to byli odsouzeni obžalovaný F. H. podle § 187 odst. 4 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let a obžalovaný D. B. k trestu odnětí svobody v trvání deseti let. Pro výkon uloženého trestu byli oba obžalovaní podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zákona zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 51 odst. 1 a § 52 odst. 1 tr. zákona bylo obžalovanému F. H. uloženo propadnutí majetku, a to: 9.065 EURO, 5.200 EURO a 7.050 EURO. Podle § 55 odst. 1 písm. a), odst. 2, odst. 3 tr. zákona bylo obžalovanému F. H. uloženo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to: 537,8 g, 79,6% kokainu báze, 0,5 g, 26,6% kokainu báze, 1 g, 13,8% kokainu báze. Podle § 55 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákona bylo obžalovanému F. H. uloženo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to: 14868 g mannitolu, 95 g lidokainu, 158 g fenacetinu, 309 g směsi mannitolu a fenacetinu, 566 g směsi mannitolu a lidokainu. Podle § 55 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákona bylo obžalovanému F. H. uloženo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to: mobilní telefon NOKIA 6310i IMEI 351453/20/335745/0, mobilní telefon NOKIA 3100 IMEI 353368/00219722/0 bez zadního krytu, mobilní telefon NOKIA 6310 IMEI 350695/20/287755/4, mobilní telefon SIEMENS SL 55 IMEI 352489002585106, mobilní telefon SIEMENS SX 1 IMEI 352079000759793, mobilní telefon PANASONIC EB A 102 IMEI 354455003941927, mobilní telefon MAXON IMEI 352301-00-024329-1, mobilní telefon LG U 8330 IMEI 356354-00-713900-0, SIM karta VODAFONE číslo 0704072719525 CZ, SIM karta VODAFONE číslo 0512052239129 CZ, SIM karta VODAFONE číslo 0603162524490 CZ, mobilní telefon NOKIA 3310 IMEI 350144/20/321239/6 – se zvláštní úpravou v horní části telefonu, mobilní telefon VODAFONE IMEI 355730016191986, mobilní telefon NOKIA 6020 IMEI 358400000365841, SIM karta číslo 0709012097320 CZ, digitální váha značky Soehne, mobilní telefon NOKIA 6500 IMEI 358666011976525, mobilní telefon NOKIA 1112 IMEI 356422011690746, SIM karta VODAFONE číslo 0603232032110 CZ PIN 1234, SIM karta T-Mobile číslo 8942001113038379306 @LB, mobilní telefon NOKIA 1600 IMEI 356445018124138 bez baterie, mobilní telefon NOKIA 1600 IMEI 355517018246961 bez SIM a předního krytu včetně číselníku, mobilní telefon NOKIA 6100 IMEI 352549009513482 bez SIM a číselníku, poškozený, kryt nedrží na mobilu, mobilní telefon SAGEM IMEI 355730012227933 bez SIM karty, SIM karta HEYAH číslo 8948021006046297861/19, SIM karta číslo 0704082304409 CZ VODAFONE. Podle § 55 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákona byl obžalovanému B. uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to: SIM karta číslo 0612162505755 CZ, SIM karta číslo 0512052034306 CZ, SIM karta číslo 0704082267705 CZ, mobilní telefon značky SAGEM, VODAFONE IMEI 355730012273085, SIM karta T-Mobile číslo 8942001997110677920, telefonního čísla 604 790 664. Proti rozsudku podali ihned po jeho vyhlášení opravný prostředek oba obžalovaní. Odvolání obžalovaného F. H. je zaměřeno do všech výroků napadeného rozsudku. Dle odvolatele nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že by se vytýkaného jednání dopustil. Poukázal na celou řadu vzájemných a vnitřních rozporů ve výpovědích svědků, které činí tyto svědky nevěrohodné a jejich výpovědi ztrácí na své důkazní hodnotě. Ve vztahu k osobě S. A. je poukazováno na to, že se jedná o osobu dlouhodobě páchající trestnou činnost, zejména drogového charakteru, a to nejen na území Polska. Tento svědek byl napojen na organizované struktury a sám měl tyto struktury vytvářet a řídit jejich obchod. Trestné činnosti se dopouštěl od roku 1996 a jeho trestní stíhání v Polské republice obsahuje 41 skutků. Jmenovaný je rovněž stíhán pro trestný čin křivého svědectví. A. sám, poté, co jeho stíhání vyšlo najevo a stalo se předmětem šetření policejními orgány, využil statutu korunního svědka ve snaze si tak zajistit beztrestnost. Ve vztahu k osobě odvolatele je navíc zarážející ta skutečnost, že při svém prvním výslechu v Polsku za účasti policejních orgánů odmítl vypovídat a se svojí výpovědí vyčkal až do okamžiku, kdy mu byl přiznán statut korunního svědka. Tato skutečnost bezpochyby relativizuje důkazní hodnotu takové výpovědi, když korunní svědek, motivován jednoznačnou snahou o svou beztrestnost, může přesáhnout či překročit skutečný rozsah svého jednání bez ohledu na následky. Odvolatel poukázal na to, že nepopírá kontakty se svědkem A., avšak jednalo se výhradně o přátelské, společenské a obchodní styky. V tomto směru nebyla obhajoba odvolatele vyvrácena. Postupu krajského soudu je rovněž vytýkáno to, že přestože odvolatel trval na osobním výslechu svědka A. v hlavním líčení a svědek projevil ochotu vypovídat, nicméně se z tvrzených obav o svou bezpečnost odmítl k hlavnímu líčení dostavit. Připustil však, že je ochoten vypovídat prostřednictvím dálkových telekomunikačních prostředků. Soud měl proto postupovat v intencích § 444 a násl. tr.ř. a provést výslech svědka prostřednictvím videotelefonu a telefonu. Pokud však soud toliko přečetl výpovědi svědka z přípravného řízení, a to bez souhlasu stran, je toho názoru, že k tomuto postupu nebyly splněny zákonné podmínky. K ostatním svědeckým výpovědím osob Polské národnosti namítl, že obsahují řadu vzájemných a vnitřních rozporů. Odvolatel má za to, že v rámci trestního řízení bylo selektivně přistupováno k jednotlivým osobám, které se měly dopustit trestné činnosti a tím byla porušena zásada spravedlivého procesu. Orgány činné v trestním řízení musely se značným časovým předstihem vědět v řádech několika let před zadržením odvolatele, že na území ČR má páchat přesně nespecifikovaná skupina trestnou činnost, a musely znát i konkrétní osoby, které se jí měly dopouštět. Přesto bylo zahájeno a následně vedeno na území ČR trestní stíhání jen proti obžalovaným H. a B. Mělo být vedeno řízení i proti dalším osobám, občanům Polské národnosti (A., M. G. a Z. G.), bez ohledu na to, že se jedná o cizí státní příslušníky. Argumentace pouhým odkazem na strategii vyšetřování trestné činnosti a trestního řízení zde nemůže obstát a shora uvedené námitky dostatečně vyvrátit. Policejní orgány mají bezpochyby dostatek institutů a postupů kterak neohrozit výsledky vyšetřování. V předmětné věci bylo namístě konat proti všem dotčeným osobám společné řízení, vytvořit společný vyšetřovací tým podle § 442 tr.ř., případně zahájit a posléze předat trestní stíhání podle § 448 tr.ř. do ciziny. Jako další příklad selektivního postupu a porušení práva na spravedlivý proces je postup policejních orgánů spočívající v očekávání výsledků výslechů A. a obou G. jako svědků před polskými orgány. Není zřejmé, z jakého důvodu došlo ke sdělení obvinění těmto osobám polskými orgány až půl roku po zahájení trestního stíhání v České republice. Jako jediné možné vysvětlení tohoto postupu se nabízí vytěžení těchto osob v postavení svědků na území Polska s tím, že výslechy těchto osob před soudem v ČR budou velice obtížné a pokud se tyto osoby dobrovolně k soudu nedostaví, lze je za určitých podmínek upravených trestním řádem pouze přečíst. Ve vztahu k zachyceným záznamům z telefonických hovorů odvolatele a z jejich obsahu v žádném případě nevyplývá, že by se měl dopouštět trestné činnosti. Pokud se týká hovorů vedených v albánském jazyce, bylo v řízení několikrát poukazováno na jejich nepřesný a zavádějící obsah. Veškeré další telefonické hovory prokazují toliko společenské, rodinné či turistické styky a pobyty, případně dosvědčují skutečnosti ohledně poskytování finančních půjček a snahy o zahájení společných, zcela legálních podnikatelských aktivit. Je poukazováno i na rozhodovací praxi Ústavního soudu, ze které vyplývá, že otázka viny nemůže být postavena na svévolném dosazování takových významných telefonických hovorů, které z jejich obsahu výslovně nevyplývají. Jednání, které je mu kladeno za vinu, nevyplývá ani z dalších provedených důkazů, u žádného z obžalovaných nebylo nalezeno větší množství kokainu či jiné zakázané omamné a psychotropní látky, pouze množství stopové. Odvolatel má za to, že krajský soud nevěnoval dostatečnou pozornost všem důkazům, a nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání, které by zakládalo znaky právní kvalifikace uvedené v obžalobě. Pokud by měl být obžalovaný shledán vinným, pak toliko pro trestný čin podle § 187 odst. 2 tr. zákona. Trest odnětí svobody by měl být ukládán ve výměře dle navrhované právní kvalifikace. Je poukazováno v této souvislosti na osobní poměry odvolatele, že nebyl dosud soudně trestán, a proto by mu měl být uložen trest při spodní hranici zákonné trestní sazby se zařazením do věznice s dozorem, případně s ostrahou, v návaznosti na výši ukládaného trestu. Odvolání obžalovaného D. B. je zaměřeno do výroku o vině a trestu. Již v průběhu dosavadního řízení odvolatel namítal procesní nedostatky trestního řízení a dále poukázal i na nepřesvědčivost jednotlivých důkazů a postupu policie při opatřování těchto důkazů ve věci, přičemž tyto důkazy neumožňují jednoznačný a spolehlivý závěr o jeho vině. Poukázal na to, že z dokazování je zřejmé, že jeho podíl na údajné trestné činnosti je vymezen obžalobou i napadeným rozsudkem spíše okrajově, když ve skutkové větě je uváděno, že celou záležitost měl organizovat, kokain přechovávat a konečně prodávat i spoluobžalovaný H., a jeho účast je vymezena pouze tím, že měl absolvovat cestu do zahraničí za účelem předání finančních prostředků, a to konkrétně v sedmi případech popsaných obžalobou. Z rozsudku vyplývá, že celkem asi v sedmnácti případech je použito slovo „nezjištěno“, kdy obžaloba uvádí v nezjištěné době, v nezjištěném množství, nezjištěné adresy, v nezjištěném místě. Pokud je zaměřeno dokazování k oněm sedmi případům, pak je namítáno, že vycházejí ze spekulativních závěrů, než jednoznačně z přímých či skupiny nepřímých důkazů. V další části opravného prostředku popisuje odvolatel jeho náhled, kterými důkazními prostředky má být prokazována jeho trestná činnost v jednotlivých případech, které jsou mu kladeny za vinu. V další části odvolání namítl, že u jednotlivých osob, které se podílely na páchání trestné činnosti, byl použit tzv. selektivní přístup a tím byla porušena zásada spravedlivého procesu. Nejméně jeden a půl roku před zadržením totiž policie musela vědět, že se na území ČR má dopouštět nějaké trestné činnosti, znala i osoby, které se jí měly dopouštět, přesto bylo zahájeno a dodnes je vedeno na území ČR trestní stíhání jen proti dvěma osobám, pomine-li odvolatel spoluobviněného S. Je třeba se ptát, proč české orgány nezahájily již v únoru 2008 trestní stíhání proti těmto dalším osobám, byť se jedná o cizí státní příslušníky, nekonaly proti nim společné řízení a nevytvořily společný vyšetřovací tým podle § 442 tr.ř., případně nezahájily a posléze nepředaly trestní stíhání dle § 448 tr.ř. do ciziny. Odvolatel si klade otázku, z jakého důvodu české orgány čekaly, jak dopadnou výslechy těchto osob jako svědků v zahraničí, z jakého důvodu došlo ke sdělení obvinění těmto osobám polskými orgány až půl roku po zahájení trestního stíhání v České republice. Z jakého důvodu svědek A., který je veden jako svědek ve vztahu k obžalovanému H., nejprve odmítá vypovídat, až po té, co mu je přiznán statut korunního svědka, se rozhodne učinit „kajícnou výpověď“. Odvolatel si na tuto otázku odpovídá tak, že orgány činné v trestním řízení je potřebovaly v pozici svědků, byť poučených vůči své osobě, že nemusí vypovídat, pokud by si mohli výpovědí ublížit, náležitě je vytěžit s vědomím, že výslechy těchto osob před českou justicí budou velice obtížné, neboť pokud se dobrovolně tyto osoby k soudu nedostaví, lze je za určitých podmínek přečíst. Takovýto postup je účelový, v rozporu nejen s ústavně zaručenou zásadou spravedlivého, rovného procesu, ale i se zmíněnými zásadami oficiality a vyhledávání. Nic na tom nemění skutečnost, že svědci G. byli vyslechnuti před soudem, přičemž M. nevypovídala, Z. učinil výpověď značně rozporuplnou oproti výpovědi v přípravném řízení. Pokud jde o svědka A., který se netýká osoby odvolatele, ten chtěl vypovídat prostřednictvím videotelefonu, což mu bylo bez bližšího zdůvodnění odepřeno. Rovněž i odvolatel poukazuje na osobu svědka A. a jeho stíhání v Polské republice pro řadu trestných činů. Uvedený svědek byl navíc v roce 2003 odsouzen pro majetkovou trestnou činnost k nepodmíněnému trestu v trvání dva a půl roku a je zde nabízena otázka, zda lze takové osobě vůbec přiznat jakýsi výsostní statut korunního univerzálního svědka. Z tohoto pohledu se dle odvolatele jeví tvrzení krajského soudu na str. 88, že „provedené důkazy potvrdily věrohodnost svědeckých výpovědí svědků A., G., G., přičemž není důvod zpochybnit jejich výpovědi, i pokud podávají svědectví k období předcházejícímu nasazení operativní techniky“, jako krajně nepřesvědčivé. Odvolatel tvrdí, že tyto osoby měly daleko větší napojení na obžalovaného H., a to v delším časovém úseku, než on sám. K průběhu vyšetřování odvolatel namítl, že nelze souhlasit s postupem Policie ČR, která je měla sledovat po dobu více než jednoho roku a posléze provedla domovní prohlídky ve formě neodkladného a neopakovatelného úkonu bez přítomnosti obhájců. V průběhu vyšetřování bylo neustále argumentováno, že při domovní prohlídce v baru V. byla zajištěna látka pozitivní na kokain, ačkoliv ze znaleckého posudku ze dne 27.3.2008 bylo zjištěno, že se jedná o látku lidokain, který není na seznamu zakázaných látek. Pochybnosti rovněž vzbuzuje nález sáčku s narkotiky v lese v B., kdy na šesté vrstvě obalu byl zajištěn daktyloskopický otisk policisty, ačkoliv svědek K. uvedl, že policisté musí postupovat v souladu se směrnicí č. 100/2006, o manipulaci s narkotiky, tedy vždy striktně v rukavicích. Pokud jde o samotný obsah telefonních hovorů, z velké většiny se jedná o nezájmové hovory, které vedl se svými přítelkyněmi. Nepopírá, že by po dobu jednoho roku byl finančně odkázán na spoluobžalovaného H., staral se mu o bar a o podnikání, avšak z žádných důkazů nevyplývá, že by byl zúčastněn na obchodu s narkotiky. S odkazem na platnou judikaturu je přesvědčen, že důkazní situace neumožňuje jeho účast posuzovat jako kvalifikovanou skutkovou podstatu, tedy ve formě organizované skupiny působící ve více státech. I když soud zohlednil jeho předchozí bezúhonnost, krátkost páchání údajné trestné činnosti a uložil mu trest na spodní hranici zákonné trestní sazby, domnívá se však, že by měl být uznán vinným podle právní kvalifikace podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona a v rámci ní by měl být ukládán trest v polovině zákonné trestní sazby. Rovněž namítá s ohledem na svoji osobu i zařazení do typu věznice, kdy je možno využít ustanovení § 39a odst. 3 tr.ř. Ze všech uvedených důvodů proto navrhl, aby vrchní soud napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině a o trestu a při naznačené změně právní kvalifikace mu uložil přiměřený trest vzhledem k závažnosti jeho jednání a s přihlédnutím k hodnocení jeho osoby. Na podkladě odvolání obžalovaných, splňujících obsahové náležitosti (§ 249 tr.ř.) tohoto opravného prostředku, podaných v zákonné lhůtě (§ 248 odst. 1 tr.ř.) k tomu oprávněnými osobami (§ 246 odst. 1 písm. b/ tr.ř.) přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek i řízení mu předcházející a zjistil následující skutečnosti: Řízení předcházející napadenému rozsudku je zatíženo závažnou procesní vadou zakládající zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Dle tohoto zákonného ustanovení zruší odvolací soud napadený rozsudek pro podstatné vady řízení, které rozsudku předcházelo, zejména proto, že v řízení byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby, jestliže mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku. I když trestní stíhání obžalovaných bylo zahájeno zákonem předvídaným způsobem (usnesením vydaným podle § 160 odst. 1 tr.ř.), tito byli seznámeni s obsahem obvinění, tj. povahou jednání, kladeného jim za vinu, byl jim poskytnut procesní rámec k uplatnění jejich obhajoby (možnost vyjádřit se k obvinění jak ve stadiu řízení přípravného, tak v řízení před soudem), byla respektována ustanovení trestního řádu zabezpečující realizaci práva na jejich obhajobu a zajištění asistence tlumočníka (§ 28 tr.ř.), který rovněž písemně vyhotovil překlady stěžejních rozhodnutí, u nichž takový postup zákon předpokládá (§ 28 odst. 2 tr.ř.), v případě obžalovaného H. byl respektován požadavek ustanovení § 176 odst. 2 tr.ř. (obžaloba byla podána pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání obžalovaných), bylo napadeným rozsudkem rozhodnuto o skutku uvedeném v žalobním návrhu (§ 220 odst. 1 tr.ř.) a byla respektována ustanovení trestního řádu upravující dokazování v řízení před soudem prvního stupně, přesto bylo zjištěno v činnosti krajského soudu závažné procesní pochybení při provádění svědeckých výpovědí S. A., K. C. a J. P. S. v hlavním líčení. Procesní pochybení bylo zjištěno i v případě provedení výpovědí svědků M. G. a H. S. v řízení před soudem I. stupně. Z obsahu napadeného rozsudku (např. strana 35, 40, 88-89) lze vyvodit, že pro skutková zjištění soudu prvního stupně byly významné zejména svědecké výpovědi S. A., M. G. a K. C., k výpovědím svědků J. P. S. a H. S. napadený rozsudek stanovisko nezaujal. Uvedení svědci, vyjma S. A. a J. P. S., byli vyslechnuti soudem prvního stupně v hlavním líčení. Svědek S. A. byl v přípravném řízení vyslechnut v rámci mezinárodní právní pomoci polskými orgány. Z obsahu překladu protokolů o jeho výslechu v přípravném řízení bylo zjištěno, že svědek byl vyslechnut ve dnech 23.7.2008 (č.l. 2691-2697), 25.9.2008 (č.l. 3127-3140) a 26.9.2008 (č.l. 3152-3162), před započetím výslechu byl vždy poučen podle práva dožádaného státu. U výslechu dne 23.7.2008 byl vyslechnut za přítomnosti obhájců obou obžalovaných a policistů ČR a po poučení využil svého oprávnění a ve věci nevypovídal. Dne 25.9.2008 v rámci své výpovědi byl poučen před započetím výslechu i o právech a povinnostech svědka dle českého práva (na pokyn státního zástupce ČR, který byl u výslechu svědka přítomen). K polskému i českému poučení uvedl, že mu porozuměl, je mu známo, v jaké věci je vyslýchán, protože již byl vyslýchán k této věci, a tehdy odepřel svoji výpověď s ohledem na řízení, které bylo proti němu tehdy vedeno. Poté svědek odpovídal na jednotlivé otázky, které mu byly přečteny ze žádosti o právní pomoc ČR ze dne 3.4.2008. U výslechu dne 26.9.2008 bylo svědkovi rovněž na žádost státního zástupce ČR přečteno poučení o právech a povinnostech podle českého práva. Svědek opětovně uvedl, že polskému i českému poučení porozuměl, ví, v jaké věci je vyslýchán, neboť byl již vyslýchán předchozího dne. V rámci výslechu byly svědkovi přehrány zvukové nahrávky telefonických rozhovorů, které byly vyhotoveny podle práva ČR, a to od 22.2.2006 do 26.11.2006, a k těmto přepisům se svědek ve své výpovědi následně vyjádřil. V hlavním líčení konaném dne 21.9.2009 (č.l. 7839) bylo přečteno prohlášení svědka S. A. ze dne 23.7.2009 (č.l. 7723), ve kterém uvedl mimo jiné, že pro svoji bezpečnost, jakož i jeho rodiny, se nemůže dostavit ke Krajskému soudu v Ostravě. Pokud je to možné, je ochoten vypovídat prostřednictvím videokonference mezi Katovicemi a Ostravou a k takovému úkonu se dostavit. Přestože obhájci obžalovaných trvali na osobním výslechu svědka v hlavním líčení s poukazem na jeho prohlášení, byl návrh zamítnut v hlavním líčení konaném dne 2.11.2009 (č.l. 8182). Byť není v protokolu o hlavním líčení (č.l. 8183) uvedeno ustanovení trestního řádu, podle kterého byla výpověď svědka provedena, ač je to ve věci podstatné, odvolací soud usuzuje (z poslechu zvukového záznamu z hlavního líčení I. CD1 - H. 2 DDS.DDS), že krajský soud postupoval podle § 211 odst. 2 písm. a) tr.ř. s ohledem na vyjádření předsedy senátu „… využiji času k tomu, abych eventuelně přečetl výpověď svědka S. A. z přípravného řízení, když svědek se odmítá dostavit na území ČR z důvodů obav o svoji bezpečnost a bezpečnost svojí rodiny, event. prohlásil, že by souhlasil s tzv. videokonferencí, což je obecně přípustný důkaz, s ohledem na technické možnosti má senát za to, že se lze spokojit se čtením výpovědi svědka za splnění zákonných podmínek.“ V další části je zvukový záznam již ohledně konstatování zákonného ustanovení trestního řádu, podle kterého byla výpověď svědka přečtena, nesrozumitelný a byly přečteny výpovědi tohoto svědka ze dne 23.7.2008 a 25.9.2008. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 4.11.2009 (č.l. 8202) je dále patrno, že další dvě výpovědi uvedeného svědka z přípravného řízení ze dne 26.9.2008 a 4.12.2008 byly přečteny postupem podle § 211 odst. 3 písm. a) tr.ř. Způsob provedení důkazu soudem ovlivňují garance poskytnuté obviněnému k realizaci jeho obhajovacích práv, ať již jde o garance výslovně upravené trestním řádem, či zakotvené v normách vyšší právní síly. Je-li např. v § 4 odst. 2 tr.ř. formulován požadavek na projednávání trestních věcí s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, a zaručuje-li čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod obviněnému v rámci práva na spravedlivý proces právo vyslýchat a dát vyslýchat svědky proti sobě, pak i s přihlédnutím k zásadám ústnosti a bezprostřednosti je třeba přistupovat k tomu, kdy lze přečíst výpověď svědka místo jeho osobního výslechu soudem. I když je obecně přípustné přistoupit k přečtení výpovědi svědka podle § 211 odst. 2 písm. a) tr.ř. v situaci, kdy je svědek pro pobyt v cizině nedosažitelný (např. 5 Tz 137/2001, II. ÚS 375/10), nelze závěr o jeho nedosažitelnost založit jen na jeho vyjádření, že se z ciziny k jednání soudu na území České republiky nedostaví, pokud současně jeho vyjádření vyznívá tak, že je ochoten se podrobit výslechu prostřednictvím videotelefonu (§ 445 odst. 1 tr.ř.) či telefonu (§ 445 odst. 2 tr.ř.) a lze-li takový výslech realizovat na základě mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána. Nedosažitelnost svědka ve smyslu § 211 odst. 2 písm. a) tr.ř. je třeba v takovém případě vykládat tak, že jeho výslech soudem nelze provést ani tímto způsobem. Pokud se soud ani nepokusil o provedení výslechu svědka, který svůj souhlas s postupem podle § 445 tr.ř. vyjádřil, a rovnou přistoupil k přečtení jeho výpovědi postupem podle § 211 odst. 2 písm. a) tr.ř. a následně z této výpovědi vycházel při svém rozhodnutí o vině obžalovaných, zatížil své rozhodnutí podstatnou vadou ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř., neboť jednak důkaz provedl při nesplnění zákonných předpokladů a jednak tímto způsobem porušil ustanovení, jimiž se má zabezpečit právo obhajoby. Svědkyně M. G. byla vyslechnuta v přípravném řízení dne 30.9.2008 polskými orgány za přítomnosti obhájce obžalovaného H. a příslušníků PČR Ostrava. Na počátku svého výslechu byla svědkyně poučena podle polských a českých procesních předpisů, kdy jí bylo přečteno poučení o právech a povinnostech svědka podle českého právního řádu. Svědkyně prohlásila, že poučení porozuměla, nevyužívá svého oprávnění výpověď odmítnout a bude vypovídat. V hlavním líčení dne 3.11.2009 (č.l. 8191-8192) využila svého oprávnění odmítnout vypovídat podle § 100 odst. 2 tr.ř. a ve věci nevypovídala, proto byla její výpověď v hlavním líčení dne 4.11.2009 přečtena postupem podle § 211 odst. 3 písm. a) tr.ř. (č.l. 8208-8210). Svědek H. S. byl vyslechnut v přípravném řízení orgány PČR dne 14.1.2009 (č.l. 730A-730F). Po zákonném poučení podle § 100 odst. 1, odst. 2 tr.ř. a poté, co mu bylo poučení přetlumočeno do albánského jazyka, prohlásil, že svého oprávnění odmítnout vypovídat nevyužívá a vypovídat bude, přestože je proti němu vedeno trestní stíhání také pro trestný čin podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona. V hlavním líčení dne 20.7.2009 (č.l. 7631) využil svědek svého oprávnění odmítnout vypovídat podle § 100 odst. 2 tr.ř. a ve věci nevypovídal, proto byla jeho výpověď v hlavním líčení přečtena postupem podle § 211 odst. 3 písm. a) tr.ř. (č.l. 8208-8210). Svědek J. P. S. byl v přípravném řízení vyslechnut dožádaným státem dne 30.9.2008 (č.l. 3163-3165), přičemž po poučení podle procesních předpisů dožádaného státu využil svého oprávnění a ve věci nevypovídal. Vyslechnut byl i dne 24.7.2008 (č.l. 2698-2703) a po zákonném poučení podle polských právních předpisů a podle českého právního řádu do protokolu uvedl, že mu bylo předloženo a přečteno poučení podle právních předpisů ČR, že poučení porozuměl, že proti němu není vedeno žádné trestní stíhání, a odpovídal na otázky, které mu byly předloženy. Z obsahu protokolu o hlavním líčení ze dne 5.11.2009 (č.l. 8211-8212) je patrno, že svědek byl předvolán krajským soudem k výslechu, avšak nedostavil se, neboť mu předvolání nebylo doručeno. Jeho výpověď z přípravného řízení byla proto postupem podle § 211 odst. 3 písm. a) tr.ř. přečtena. Svědek K. C. byl vyslechnut v přípravném řízení polskými orgány dne 5.12.2008 (č.l. 3550-3555). Po zákonném poučení podle práva dožádaného státu uvedl do protokolu, že poučení porozuměl, že mu bylo přečteno poučení o právech a povinnostech dle českého práva, které je součástí žádosti o právní pomoc. Svědek prohlásil, že poučení porozuměl, předtisky o poučení (zaslané českou stranou) podepsal a dále je v protokolu podchycena jeho výpověď na položené otázky zaslané v rámci žádosti o právní pomoc orgány ČR. V hlavním líčení dne 3.11.2009 (č.l. 8192) využil svého oprávnění odmítnout vypovídat podle § 100 odst. 2 tr.ř. a ve věci nevypovídal, proto byla jeho výpověď v hlavním líčení dne 4.11.2009 přečtena postupem podle § 211 odst. 3 písm. a) tr.ř. (č.l. 8210-8211). K výpovědím svědků, kteří byli vyslechnuti v rámci mezinárodní právní pomoci v přípravném řízení, vrchní soud uvádí, že jako důkaz jsou účinné, pokud byly provedeny v souladu s právním řádem dožádaného státu, nebo pokud byly provedeny v souladu s právním řádem České republiky (§ 428 tr.ř.). Z obsahu protokolů o výslechu svědka je patrno, že byly provedeny podle polského i českého právního řádu. Vrchní soud má za to, že pokud má být výpověď svědka takto opatřená vzata za podklad pro rozhodnutí soudu za situace, že svědek v řízení před soudem oprávněně odepřel výpověď podle § 100 odst. 1, odst. 2 tr.ř., může to být jen tehdy, jsou-li splněny podmínky pro její přečtení podle § 211 odst. 4 tr.ř., tj. byl-li svědek při svém dřívějším výslechu, provedeném způsobem odpovídajícím zákonu a v přítomnosti obviněného nebo jeho obhájce, o svém právu odepřít výpověď řádně poučen a výslovně prohlásil, že tohoto práva nevyužívá. Pouhé podepsání poučení o právu odepření výpovědi bez výslovného vyjádření svědka podchyceného v protokole postup podle § 211 odst. 4 tr.ř. neumožňuje. V žádném případě nelze výpovědi svědků s oprávněním odepřít výpověď podle § 100 odst. 1, odst. 2 tr.ř. provést v hlavním líčení postupem podle § 211 odst. 3 písm. a) tr.ř., jak nesprávně učinil krajský soud (výpovědi svědků S., C. a A. ze dne 26.9. a 4.12.2008). Procesní pochybení spatřuje odvolací soud i v případě přečtení výpovědí svědků M. G. a H. S. (rovněž osoby s oprávněním odmítnout vypovídat podle § 100 odst. 1, odst. 2 tr.ř.) v hlavním líčení postupem podle § 211 odst. 3 písm. a) tr.ř., avšak tato vada nenabývá podoby závažné procesní vady, pro kterou by bylo nezbytné rušit napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř., neboť výslech těchto svědků byl v přípravném řízení proveden podle zákona a v hlavním líčení byly dány zákonné podmínky pro čtení těchto výpovědí podle § 211 odst. 4 tr.ř. Odvolací soud konstatuje po přezkoumání napadeného rozsudku, že krajský soud nedostál plně povinnosti, kterou na soud klade trestní řád ve vztahu k odůvodnění jeho rozhodnutí (§ 125 odst. 1 tr.ř.). Povinnost obecných soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit vyplývá z principu práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních lidských práv a svobod. Uvedený požadavek zákonodárce začlenil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§ 125 tr.ř.). Z jeho odůvodnění musí vyplývat, které skutečnosti vzal soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Jestliže v odůvodnění rozsudku spočívá těžiště jeho přesvědčivosti, výchovného poslání z hlediska jeho věcné správnosti, zákonnosti a spravedlnosti, pak jeho nedostatky tyto jeho funkce oslabují, nehledě na to, že řádné odůvodnění rozsudku má význam i z hlediska přezkumné činnosti odvolacího soudu. Vrchní soud shledal, že odůvodnění napadeného rozsudku vykazuje vady, které spočívají v jeho nepřezkoumatelnosti v určitých pasážích týkajících se jak skutkových zjištění (převzaté pasáže ze závěrečné řeči státní zástupkyně bez jejich dostatečného utřídění a přiřazení k jednotlivým skutkovým tvrzením vyjádřeným ve výroku rozsudku), tak i právní kvalifikace činu, přičemž tyto nedostatky mají svůj základ zejména v částečně vadném provedení důkazů v hlavním líčení. Odvolací soud musel přisvědčit v této fázi řízení oběma opravným prostředkům obžalovaných, že skutkový děj popsaný ve výroku napadeného rozsudku je prozatím nejasný, neboť byl ustálen zčásti na důkazech, které nebyly zákonným způsobem provedeny v hlavním líčení, a tudíž nebylo možno na nich budovat závěry o vině obou odvolatelů. Jde o vady, které jsou rozvedeny výše v tomto rozhodnutí. Závěry o trestní odpovědnosti obou obžalovaných jsou dle odůvodnění rozsudku rovněž budovány mimo jiné též na poznatcích plynoucích z domovních prohlídek (§ 83 tr.ř.) a prohlídek jiných prostor a pozemků (§ 83a tr.ř.). Odvolací soud se neztotožňuje s výhradou obžalovaného D. B., pokud namítal, že došlo k porušení procesních předpisů tím, že domovní prohlídky byly provedeny ve formě neodkladného a neopakovatelného úkonu (§ 160 odst. 4 tr.ř.). Je skutečností, že k domovním prohlídkám a prohlídkám jiných prostor a pozemků došlo před zahájením trestního stíhání obou odvolatelů. Důvodnost neodkladnosti těchto úkonů vyložil krajský soud ve stručnosti na str. 87 odůvodnění rozsudku. Se závěrem zde uvedeným se odvolací soud plně ztotožnil. Z provedených odposlechů ze dne 12. a 13.2.2008 je totiž zjevné, že obžalovaní již věděli, že jsou sledováni orgány PČR a hrozilo nebezpečí zmaření či ztráty důkazů, neboť obžalovaní se telefonicky domlouvali na dalším postupu a nebylo zcela zřejmé, jaké další osoby, vyjma obžalovaných, jsou do celého případu zapojeny. Nejasnost procesní využitelnosti poznatků plynoucích z prohlídek jiných prostor a pozemků však vyvstala dopopředí v souvislosti s nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 8.6.2010, publikovaným pod č. 219/2010 Sb., který se zabýval otázkou zrušení části ustanovení § 83a odst. 1 tr.ř. Byť prohlídky jiných prostor a pozemků podle § 83a tr.ř. byly provedeny v souladu s tehdy platnými procesními předpisy, přesto se bude muset krajský soud znovu zabývat i touto otázkou a vyhodnotit, zda poznatky získané z tohoto důkazu jsou i nadále využitelné pro další řízení ve věci a jaký mají dopad pro konstrukci skutkových zjištění. Přezkoumáním obsahu spisového materiálu nesdílí odvolací soud výhradu opravného prostředku obžalovaného F. H., že by došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces v průběhu vyšetřování trestné činnosti. Trestní stíhání obou odvolatelů bylo zahájeno zákonným způsobem podle § 160 odst. 1 tr.ř. a obstarání důkazů ve věci probíhalo v průběhu přípravného řízení v souladu s trestním řádem. Pokud se opravný prostředek domáhá toho, že mělo být vedeno společné řízení i proti dalším osobám, občanům Polské národnosti, toto není předmětem přezkoumávání odvolacího soudu. Bylo plně v kompetenci orgánů policie a státního zástupce v průběhu přípravného řízení a nikoliv soudu, jakým způsobem bude prováděno vyšetřování pachatelů trestné činnosti. K výhradám opravných prostředků stran hodnocení věrohodnosti výpovědí svědků odvolací soud stanovisko prozatím nezaujímá, neboť toto bude opětovně předmětem činnosti soudu prvního stupně. K otázce právní kvalifikace jednání obžalovaných vyložil svoje úvahy krajský soud na str. 88-89 odůvodnění rozsudku. Tyto považuje odvolací soud za nepřezkoumatelné. Soud prvního stupně neuvedl, zda čin byl spáchán za podmínek spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, oproti podané obžalobě rozšířil v právní větě uvedené formy spáchání trestného činu podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona, avšak již nevyložil, ke kterému z obžalovaných lze či nikoliv některý z vyjmenovaných znaků vztahovat, stejně tak nezdůvodnil naplnění dalších znaků kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu a jejich zavinění obžalovanými. Pochybení soudu prvního stupně shledává odvolací soud i v nesprávné aplikaci trestního zákona při ukládání trestu propadnutí majetku, a to celkem 21.315 EURO obžalovanému F. H. Krajský soud odůvodnil uložení tohoto druhu trestu na str. 90 rozsudku tím, že tyto finanční prostředky zjevně pocházejí z trestné činnosti, když z podnikatelské činnosti neměl obžalovaný žádný příjem a naopak vykazoval ztrátu. Podle § 51 odst. 1 tr. zákona soud může vzhledem k okolnostem spáchaného trestného činu a poměrům pachatele uložit trest propadnutí majetku, odsuzuje-li pachatele k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za závažný úmyslný trestný čin, jímž pachatel získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Podle § 52 odst. 1 (věta před středníkem) tr. zákona. propadnutí majetku postihuje celý majetek nebo tu část, kterou soud určí. Výrok o propadnutí majetku se dle názoru odvolacího soudu však může vztahovat jen na majetek, který náleží pachateli. Do majetku pachatele ovšem nenáleží ty majetkové hodnoty, které získal trestnou činností, protože vlastnické právo (ani jiné majetkové právo) nelze nabýt trestným činem (srov. R 3/1976-III). Pokud soud prvního stupně rozhodl o zajištěných finančních prostředcích tak, že vyslovil jejich propadnutí podle §§ 51 odst. 1, 52 odst. 1 tr. zákona, zatížil své rozhodnutí vadou, na kterou bylo nezbytné reagovat postupem podle § 258 odst. 1 písm. d) tr.ř. Nad rámec odvolací soud poukazuje i na formální pochybení v citaci zákonného ustanovení trestu propadnutí majetku, které nastalo v důsledku vydaného opravného usnesení krajského soudu ze dne 7.6.2010, č.j. 48 T 2/2009-8646. Protože pro určení případné trestní odpovědnosti obžalovaných je nezbytné prokázání skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž vyvození skutkových závěrů musí být provedeno způsobem upraveným v § 2 odst. 5, odst. 6 tr.ř., což se prozatím ve věci posuzované nestalo, dospěl odvolací soud k závěru, že napadený rozsudek trpí vadami, které odůvodňují postup podle § 258 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. c), písm. d) tr.ř. Soud prvního stupně jednak zatížil své rozhodnutí závažnou procesní vadou mající vliv na správnost skutkových zjištění, dostatečně se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, přičemž tak vznikají pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a k objasnění věci bude třeba důkazy opakovat. Současně se dopustil pochybení i při aplikaci trestního zákona. Zjišťované vady nelze odstraňovat ve veřejném zasedání a učinit na podkladě ustanovení § 259 odst. 3 písm. a) tr.ř. nové meritorní rozhodnutí, neboť rozsah dokazování, který by odvolací soud musel provádět, by představoval nahrazování činnosti soudu prvního stupně. Navíc doplnění dokazování, které je (viz níže) požadováno po soudu prvního stupně, je úzce spjato s otázkou hodnocení důkazů v podstatné části týkající se merita věci. Proto byl napadený rozsudek zrušen v neveřejném zasedání postupem podle § 263 odst. 1 písm. b) tr.ř. a věc vrácena krajskému soudu ve zrušené části k novému rozhodnutí podle § 259 odst. 1 tr.ř. Pro potřeby ustálení skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, se jeví nezbytným: - provedení výslechu svědka S. A. za podmínek ustanovení § 445 tr.ř., přičemž v případě, že tento svědek využije svého práva odepřít výpověď, bude nutno při procesní využitelnosti tohoto důkazu uvážit, že protokol o jeho výslechu z přípravného řízení neobsahuje výslovné prohlášení, že nevyužívá práva odepřít výpověď (§ 100 odst. 2 tr.ř.). Pokud však bude v dalším řízení zjištěno, že tuto formu výslechu svědka před soudem nelze realizovat (pro nedosažitelnost svědka), poté bude možno zvažovat provedení výpovědi svědka postupem podle § 211 odst. 2 písm. a) tr.ř., - zhodnocení procesní využitelnosti prohlídek jiných prostor a pozemků podle § 83a tr.ř. s vazbou na Ústavní nález publikovaný ve Sbírce zákonů č. 219/2010 Sb. a jejich význam pro skutková zjištění, - zhodnocení všech provedených důkazů ve všech vzájemných souvislostech. V dalším řízení provede soud prvního stupně k objasnění skutkového stavu věci potřebné dokazování nejméně v rozsahu výše uvedeném, popř. i důkazy další, které vyplynou. Úkolem krajského soudu po provedení potřebného dokazování zůstává vyhodnotit komplexním způsobem výpovědi svědků a rovněž ostatní relevantní důkazy, které mají význam pro konstrukci skutkových zjištění soudu, a to při pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a na základě tohoto hodnocení v odůvodnění rozhodnutí uvést svá skutková zjištění k jednotlivým dílčím žalobním tvrzením s odkazem na okruh důkazů, z nichž jsou vyvozena. Ve vztahu k těmto zjištěním (zde míněno pozitivním zjištěním) pak krajský soud bude muset vyjádřit to, zda jsou relevantní z hlediska trestního práva, tj. jakými konkrétními znaky u jednotlivých obžalovaných byla či nebyla naplněna skutková podstata zažalovaného trestného činu. Po provedení důkazů krajským soudem tyto i dříve provedené důkazy opětovně zhodnotí způsobem upraveným v ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř. Na podkladě tohoto postupu soud prvního stupně znovu rozhodne o případné trestní odpovědnosti odvolatelů na podkladě podané obžaloby a odpovídajícím způsobem v souladu s ustanovením § 125 tr.ř. vyloží své závěry v odůvodnění rozhodnutí. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. V Olomouci dne 30. srpna 2010. Za správnost vyhotovení: JUDr. Vladislav Š l a p á k v.r. P. Pražáková, DiS. předseda senátu