Návrh obviněného na nahrazení vazby zárukou zájmového sdružení občanů nebo důvěryhodné osoby, písemným slibem obviněného, dohledem probačního úředníka či peněžitou zárukou, byť učiněný v rámci jednoho písemného podání, jímž obviněný současně brojí proti závěru soudu o zákonných důvodech vazby, nelze pokládat za součást stížnosti proti rozhodnutí o vazbě, nýbrž za samostatný návrh, o kterém nepřísluší rozhodovat stížnostnímu soudu.

U s n e s e n í Vrchní soud v Olomouci projednal v neveřejném zasedání konaném dne 13. října 2010 stížnost obviněného L. L. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.8.2010, sp.zn. 1 To 497/2010, a rozhodl t a k t o : Podle § 147 odst. 1, odst. 3 tr.ř. se stížností napadená část usnesení z r u š u j e . O d ů v o d n ě n í : Usnesením Krajského soudu v Ostravě, jako soudu stížnostního, ze dne 26.8.2010, sp.zn. 1 To 497/2010, bylo v trestní věci obviněného L. L., stíhaného na podkladě usnesení policejního orgánu ze dne 31.7.2010 pro zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr.zákoníku, rozhodnuto tak, že I. podle § 148 odst. 1 písm. c) tr.ř. byla zamítnuta stížnost obviněného, kterou napadl usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 2.8.2010, č.j. 0 Nt 927/2010-6, o svém vzetí do vazby z důvodu § 67 písm. c) tr.ř., II. podle § 73 odst. 1 písm. b) tr.ř. nebyl přijat písemný slib obviněného, III. podle § 73 odst. 1 písm. c) tr.ř. nebyl stanoven nad obviněným dohled probačního úředníka. Proti výrokům, jímž nebyl přijat písemný slib obviněného a jímž nebyl stanoven nad obviněným dohled probačního úředníka, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně stížnost. Protože usnesení krajského soudu bylo obviněnému a stejně tak jeho obhájkyni oznámeno (§ 137 odst. 1 tr.ř.) formou doručení jeho opisu dne 24.9.2010, a opravný prostředek obviněného byl jako poštovní zásilka adresovaná soudu podán dne 27.9.2010, dospěl vrchní soud k poznatku, že stížnost byla podána osobou oprávněnou (§ 142 tr.ř.) v zákonem stanovené lhůtě (§ 143 odst. 1 tr.ř.) a proti usnesení, resp. té jeho části, vůči níž je podání stížnosti přípustné (§ 141 odst. 2 tr.ř.). V opravném prostředku stěžovatel vymezil výroky, proti nimž svou stížností brojí s tím, že tato bude odůvodněna ve lhůtě pěti dnů. Přestože byl opravný prostředek doručen krajskému soudu dne 29.9.2010, ke dni předložení spisu vrchnímu soudu (dne 11.10.2010) nebylo zdůvodnění opravného prostředku do spisu založeno a odůvodnění stížnosti nebylo soudu rozhodujícímu o opravném prostředku doručeno ani ke dni jeho rozhodování. Uvedená skutečnost však neměla žádného vlivu z pohledu rozhodování vrchního soudu, neboť přezkum napadeného rozhodnutí není v případě stížnosti podmíněn existencí odůvodněného opravného prostředku. Na podkladě stížnosti obviněného a předloženého spisu byla vrchním soudem přezkoumána napadená část usnesení krajského soudu a řízení mu předcházející a byla učiněna následující zjištění: Rozhodování krajského soudu v trestní věci obviněného L. L. bylo vyvoláno stížností, kterou tento podal proti usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 2.8.2010, č.j. 0 Nt 927/2010-6, jímž bylo podle § 68 tr.ř. rozhodnuto o jeho vzetí do vazby z důvodu § 67 písm. c) tr.ř. Stížnost obviněný podal ihned po jeho oznámení formou vyhlášení usnesení v jeho přítomnosti. Ve zdůvodnění opravného prostředku pak obviněný uvedl, že nesouhlasí se svým umístěním do vazby především proto, že se vytýkané trestné činnosti nedopustil. V dalším uvedl, že předkládá písemný slib podle § 73 tr.ř. a žádá, aby „vazba byla nahrazena – po přijetí písemného slibu – pobytem na svobodě“. V opravném prostředku uvedl skutečnosti týkající se jeho bydliště/pobytu a zdrojů peněžních příjmů a v jeho závěru učinil ve své podstatě shodný návrh, tj. aby vazba byla nahrazena jeho písemným slibem, případně aby byla nahrazena dohledem probačního úředníka podle § 73 odst. 1 písm. c) tr.ř. Krajský soud o stížnosti obviněného rozhodl výše uvedenými třemi výroky, z nichž dva obviněný napadl stížností. Podání stížnosti proti výrokům obsaženým v rozhodnutí stížnostního (krajského) soudu je umožněno tím, že krajský soud reagoval na žádost obžalovaného obsaženou v jeho opravném prostředku, aby o propuštění z vazby na svobodu rozhodl při přijetí institutu vazbu nahrazujícího, vydáním výroků, jimiž o stěžovatelem navržených institutech rozhodl. V rozhodnutí krajského (již stížnostního) soudu se tak vyskytly výroky (II.,III.), které jsou v interpretaci nálezů Ústavního soudu považovány za výroky učiněné v prvním stupni ve smyslu § 141 odst. 2 tr.ř. (srov. např. III. ÚS 1926/10). Jsou-li tyto výroky součástí vydaného rozhodnutí, pak krajský soud postupoval správně, pokud obviněného poučil (č.l. 15) o možnosti napadnout je řádným opravným prostředkem – stížností. Jejím podáním ze strany obviněného nastala situace, že vrchní soud, jehož rozhodování z pohledu věcné a funkční příslušnosti se ve věcech vymezených § 16 tr.ř. obecně (vyjma případů zákonem upravených - např. § 24 odst. 1 tr.ř.) nepředpokládá, se ocitl v pozici (již druhého) stížnostního soudu v trestní věci obviněného L. L. Důsledky, které z popsaných procesních postupů vyplynuly, jsou následující: Předně došlo k zamezení možnosti stížnostního soudu zaobírat se otázkou vlastní důvodnosti vzetí obviněného do vazby, neboť již před předložením spisu vrchnímu soudu byla existence důvodů vazby pravomocně vyřešena (rozhodnutí okresního soudu nabylo právní moci dne 26.8.2010 v důsledku uplatnění ustanovení § 140 odst. 1 písm. b/ al. cc/ tr.ř.). Před vrchním soudem tak vyvstala toliko otázka, zda instituty, které navrhl obžalovaný k nahrazení vazby před vydáním rozhodnutí krajským soudem, jsou způsobilé dovozený vazební důvod podle § 67 písm. c) tr.ř. nahradit. Krajský soud v napadeném usnesení uvedl, že „stížnosti obviněného nevyhověl a jako nedůvodnou ji zamítl, když shledal, že nabídnutý písemný slib či návrh na vyslovení dohledu probačního úředníka nad obviněným, které by podle něj měly vazbu nahradit, jsou naprosto nedostatečné“. Důvody tohoto hodnocení patrně spočívají v tom, co uvedený soud uvedl v odstavci předcházejícím, tj. že osoba obviněného, jeho sklony k páchání majetkové a násilné trestné činnosti, jakož i povaha a závažnost trestné činnosti, pro kterou je stíhán, dle něj vedou k závěru, že u obviněného „nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením“. Toto konstatování však nic nemění na skutečnosti, že výroky napadené stěžovatelem nejsou v odůvodnění rozhodnutí krajského soudu náležitým způsobem odůvodněny, neboť převážná část odůvodnění je věnována zdůvodnění existence vazebního důvodu. Nutno dodat, že správnost napadených výroků nelze na podkladě předloženého spisového materiálu důsledně přezkoumat, neboť vrchnímu soudu nebyl předložen vyšetřovací spis, který dle předkládací zprávy okresního soudu (č.l. 9) byl spolu se spisem krajskému soudu zaslán a z něhož patrně uvedený stížnostní soud čerpal poznatky uvedené v odůvodnění svého rozhodnutí při potvrzení správnosti závěru soudu okresního o existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. c) tr.ř. (míněny jsou údaje o kriminální minulosti obviněného, údaje obsažené v trestních oznámeních či výpovědích obviněných, atd.). Uvedený nedostatek (který by bylo lze v případě potřeby napravit) však rovněž nemá vliv na rozhodnutí vrchního soudu, neboť tento soud dospěl k závěru, že mu věcné přezkoumání správnosti stížností napadených výroků ani nepřísluší z důvodů, které jsou uvedeny níže: Vrchní soud vychází z té skutečnosti, že ač uplatnění institutů umožňujících nahrazení vazby (tj. záruka zájmového sdružení občanů nebo důvěryhodné osoby - § 73 odst. 1 písm. a/ tr.ř., písemný slib obviněného - § 73 odst. 1 písm. b/ tr.ř., dohled probačního úředníka - § 73 odst. 1 písm. c/ tr.ř., či peněžitá záruka - § 73a tr.ř.) je způsobilé ovlivnit rozhodnutí o omezení osobní svobody obviněného, ve vztahu k vlastnímu meritu věci, tj. k rozhodnutí o vazbě obviněného (jinak řečeno k zákonným důvodům omezení jeho osobní svobody – důvodům vazby) jde o otázku oddělitelnou (projevující se v rozhodnutí vlastním výrokem), spravovanou vlastním procesním režimem. Ten se projevuje tím, že příslušné rozhodnutí, resp. v něm obsažený výrok, podléhá přezkumnému řízení před nadřízeným orgánem. Trestní řád předpokládá dělbu činností orgánů v trestním řízení tím, že jasným způsobem stanoví pravidla určující, kdo (který orgán) má (v tom kterém stadiu trestního stíhání obviněného) rozhodovat o otázkách s jeho trestním stíháním souvisejících. Zákon tak činí zejména prostřednictvím ustanovení upravujících místní, věcnou a funkční příslušnost. Zjednodušeně řečeno stanoví, aby o těchto otázkách rozhodoval orgán, před kterým se v daném okamžiku řízení vede, a aby o opravných prostředcích proti jeho rozhodnutí rozhodoval orgán bezprostředně nadřízený. Je nesporné, že rozhodnutí okresního soudu, jímž bylo rozhodnuto o vzetí obviněného do vazby, přísluší na podkladě podaného opravného prostředku rozhodnout krajskému soudu, v jehož obvodu působí okresní soud, který předmětné rozhodnutí vydal. Krajský soud v Ostravě proto nepochybil, pokud ke stížnosti obviněného rozhodl výrokem uvedeným pod bodem I. svého rozhodnutí, neboť tímto výrokem totiž nepochybně rozhodl o řádném opravném prostředku obviněného. Jinak tomu však dle vrchního soudu je, pokud do svého rozhodnutí zahrnul i výroky pod body II. a III. Podle vrchního soudu vydání těchto výroků není odůvodněno povahou stížnostního řízení, které má svoji náplň vymezenu rozsahem přezkumné činnosti stížnostního soudu. Tento má na podkladě postupu upraveného ustanovením § 147 tr.ř. rozhodnout o napadeném rozhodnutí některým ze způsobů upravených v § 148 až 150 tr.ř. Stěžovateli zákon poskytuje prostor k širokému uplatnění námitek proti napadanému rozhodnutí i tím, že výslovně stanoví, že „stížnost lze opřít o nové skutečnosti a důkazy“. V pojímání vrchního soudu lze za takové skutečnosti a důkazy považovat vše, co je způsobilé zvrátit napadené rozhodnutí, tj. vše, co může vést k závěru, že napadený výrok (případně řízení mu předcházející) je nesprávný. Ani v případě opravných prostředků však není důvod k tomu, aby soud nebyl oprávněn posoudit povahu podání podle jeho obsahu (§ 59 odst. 1 tr.ř.). Toto ustanovení dle názoru vrchního soudu umožňuje soudu rozhodujícímu o opravném prostředku posoudit, zda opravdu (i dle svého obsahu) jde o opravný prostředek, případně zda je tímto opravným prostředkem v celé své šíři, či jen v určité části. Poukaz na tato ustanovení trestního řádu činí vrchní soud z toho důvodu, že návrh obviněného na nahrazení vazby některým z institutů upravených v § 73 či § 73a tr.ř. nepovažuje za řádný opravný prostředek – stížnost (i v rozsahu jejího vymezení § 137 odst. 2 tr.ř.), nýbrž za nový, samostatný návrh. Vrchní soud vychází z toho, že ani případná aplikace zmíněných ustanovení by neměla odůvodnit závěr o nesprávnosti napadeného usnesení, resp. jeho výroku o vzetí obviněného do vazby, a neměla by tudíž odůvodnit jeho zrušení nadřízeným orgánem (soudem stížnostním). Je tomu tak proto, že přijetí některého z uváděných institutů nemění ničeho na závěru, že obviněný byl vzat do vazby důvodně a k omezení jeho osobní svobody došlo ze zákonných důvodů, které napadené usnesení vymezilo. Jen při existenci vazebních důvodů dle § 67 písm. a) či c) tr.ř. lze totiž přistoupit k aplikaci příslušných ustanovení upravující instituty nahrazující vazbu. Řečeno jinými slovy, k propuštění obviněného na svobodu při přijetí některého z těchto institutů by nemělo dojít způsobem aplikace § 149 odst. 1 písm. a) tr.ř., neboť toto ustanovení by mělo být aplikováno v případech vadnosti napadeného výroku. Pokud však má být institut vazbu nahrazující přijat, musí existovat zákonné důvody pro omezení osobní svobody obviněného, tj. zákonné důvody vymezené v rozhodnutí. Protože samotný institut vazbu nahrazující nemůže ovlivnit (změnit) důvody vazby obviněného, pak je zřejmé, že uvažované rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byl do vazby vzat z důvodu výslovně v jeho výroku uvedeného, nebylo vadné v době svého vydání a nemůže být za vadné považováno ani v době rozhodování stížnostního soudu, a to ani v situaci, že by dospěl k závěru, že vazbu obviněného lze některým z uvažovaných institutů nahradit. Za daného stavu věci je třeba na návrh obviněného, byť učiněný v rámci řádného opravného prostředku, nahlížet jako na návrh nový (podléhající samostatnému procesnímu režimu), neboť koneckonců i ze zcela jiných důvodů (nahrazení vazby), než ve stížnosti vlastní (neexistence vazebního důvodu), se svého propuštění z vazby na svobodu domáhá. Pak ovšem vrchní soud – s přihlédnutím k principům dělby činností orgánů činných v trestním řízení a již zmíněným ustanovením upravujících místní, věcnou a funkční příslušnost – nemůže shledávat zákonu odpovídající postup krajského soudu, který o těchto návrzích obviněného jako soud stížnostní rozhodl. Akceptací tohoto postupu by došlo k nivelizaci ustanovení upravujících příslušnost orgánů činných v trestním řízení k rozhodování o vazbě obviněného a k nastolení stavu nepředvídatelného průniku rozhodování ve věcech vazebních napříč soudní soustavou. Nelze totiž (obecně nahlíženo) vyloučit možnost opakování uvedeného postupu obhajobou i vůči dalším rozhodnutím, která by takto vrstveně byla vydávána (tj. stížnost proti napadeným výrokům krajského soudu by mohla být doplněna návrhem na nahrazení vazby dalším institutem, stejný postup by mohl být opakován proti rozhodnutí soudu vrchního), což by mohlo vyústit až například v požadavek, aby z vazby obviněného propustil Nejvyšší soud, např. při přijetí peněžité záruky. Komplikace způsobené přijetím tohoto stavu jsou dostatečně zřejmé, a projevily by se zejména při rozhodování ve věcech skupinových. Odhlížeje od těchto obtíží je nutno zdůraznit, že taktickou volbou obhajoby a akceptací postupu, který se projevil v rozhodnutí krajského soudu by obviněný dosahoval toho, že o jeho žádostech by rozhodoval zcela jiný orgán, než zákon předpokládá, tj. i zcela jiný než zákonný soudce, na kterého má obviněný právo v rámci ústavních garancí (čl. 38 odst. 1 LZPS). Je vhodné připomenout, že možnost uplatnění institutu písemného slibu se v posuzované věci nabízela již při rozhodování o uvalení vazby, neboť z příslušného protokolu (č.l. 5) je zřejmé, že obhájkyně uvedla: „Klient nabízí buď písemný slib nebo kauci…“, na což reagoval obviněný prohlášením: „Jak už řekla má obhájkyně, nabízím písemný slib nebo kauci“. Přesto při uvedeném procesním úkonu nebyl písemný slib ze strany obviněného předložen, a proto o něm okresní soud ve svém usnesení ani nerozhodoval (č.l. 6). Uplatnění práva na přezkum rozhodnutí nemůže dle vrchního soudu ve svých důsledcích vést k popření ustanovení vymezujících orgán příslušný k vydání rozhodnutí, potažmo vymezujících zákonného soudce. Rozhodnutí, které vrchní soud učinil, vychází z názoru, že nikoli za součást stížnosti proti rozhodnutí o vazbě, nýbrž za samostatný návrh, o kterém nepřísluší rozhodovat stížnostnímu soudu, je třeba pokládat návrh obviněného na nahrazení vazby zárukou zájmového sdružení občanů nebo důvěryhodné osoby, písemným slibem obviněného, dohledem probačního úředníka či peněžitou zárukou, byť byl učiněn v rámci jednoho písemného podání, jímž současně brojí proti závěru soudu o zákonných důvodech vazby. Protože vrchní soud sdílí přesvědčení, že napadené výroky vydal krajský soud při nerespektování své funkční příslušnosti, pak ani sám sebe nemohl považovat za stížnostní soud, který by byl oprávněn věcnou správnost napadených výroků přezkoumávat a hodnotit. Vrchní soud dospěl k závěru, že vydání napadených výroků předchází vada řízení, která odůvodňuje jejich zrušení bez dalšího. Rozhodnutí podle § 147 odst. 1 tr.ř. vrchní soud vydal proto, že o stížnosti obviněného bylo třeba rozhodnout a uvedené rozhodnutí nejlépe vystihuje povahu věci. Protože krajský soud neměl dle vrchního soudu o vznesených návrzích rozhodovat, nebyl důvod k tomu, aby po zrušení výroků byla věc uvedenému soudu vrácena k novému projednání a rozhodnutí (§ 149 odst. 1 písm. b/, tr.ř.), vydání rozhodnutí za podmínek § 147 odst. 1 písm. a) tr.ř. pak s ohledem na přístup vrchního soudu k věci rovněž nepřicházelo v úvahu. Zrušení napadených výroků vrchním soudem vytváří prostor k tomu, aby se návrhy obviněného neprodleně začal zabývat příslušný státní zástupce, který je v případech vazby ve stádiu přípravného řízení oprávněn o propuštění obviněného z vazby, a to i za přijetí institutů nahrazujících vazbu (§ 73b odst. 3 tr.ř.), rozhodnout. V případě, že by žádosti obviněného nevyhověl, je státní zástupce povinen ji ve lhůtě pěti pracovních dnů předložit k rozhodnutí soudu, který by o ní rozhodl. Je proto nezbytné, aby soud státnímu zástupci (společně s tímto rozhodnutím) žádost obviněného neprodleně předložil. Je třeba zmínit, že tento postup nehodnotí vrchní soud jako odepření spravedlnosti obviněnému, neboť jeho důsledkem není neřešení jeho žádosti či odepření práva na přezkoumání napadeného rozhodnutí, nýbrž toliko „přesměrování“ tohoto rozhodování na orgán, který o žádosti obviněného dle názoru vrchní soudu měl rozhodovat. Je zcela zřejmé, že rozhodnutí okresního soudu (v případě nevyhovění žádosti státním zástupcem, případně rozhodnutí, které by činil tento soud po podání obžaloby či návrhu na potrestání) o takové žádosti je rozhodnutím, proti kterému je stížnost přípustná. Zvolený procesní postup nepoškozuje obviněného, neboť ten – opět hodnoceno náhledem vrchního soudu na problematiku rozhodování ve věcech vazebních – měl možnost uvedený návrh podat přímo u státního zástupce (v případě, že by se již vedlo soudní stadium řízení přímo u okresního soudu), aniž musel vyčkávat rozhodnutí o jeho stížnosti. Uvedený návrh mohl (viz výše) účinně uplatnit již při rozhodování soudu o jeho vzetí do vazby. To jen obecně, když ke způsobu vedení obhajoby nepřísluší vrchnímu soudu zaujímat stanovisko, neboť jde o vztah obviněného a jeho obhájce a případné procesní postupy mohou být realizací volby různých alternativ této obhajoby. Zcela na závěr je nezbytné dodat, že závěry vyslovené v tomto usnesení mají vztah ke konkrétně posuzované věci a byť mohou mít obecnější platnost, neznamená to, že by nemohly nastat situace, kdy by přezkoumávaný způsob rozhodnutí krajského soudu nemohl být akceptovatelný. Není totiž vyloučeno (a naopak to bude patrně nezbytností), aby přezkoumávaným způsobem krajský soud rozhodl za situace, že by se v době rozhodování o obdobně znějící stížnosti (obsahující návrh na nahrazení vazby) ocitl v pozici soudu odvolacího, tj. např. za situace, že by mu stížnost proti rozhodnutí o vazbě byla předložena okresním soudem společně s odvoláním proti rozsudku. V takovém případě by nemohl přenést rozhodování o žádosti na jiný orgán, neboť by byl příslušný, jako soud, u něhož se řízení vede, i o této žádosti (a to případně i v jednom rozhodnutí společně s výrokem o stížnosti) rozhodnout. Proti výrokům krajského soudu o ne/nahrazení vazby obviněného některým z uvažovaných institutů by v takovém případě (interpretace § 141 odst. 2 tr.ř. v nálezech Ústavního soudu) byla stížnost přípustná, touto by se pak jako soud stížnostní (i po stránce věcného přezkumu) zabýval vrchní soud. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není další řádný opravný prostředek přípustný. V Olomouci dne 13. října 2010 JUDr. Ivo Kouřil v.r. předseda senátuZa správnost vyhotovení: K. Cinková