I. Způsob provedení důkazu soudem ovlivňují garance poskytnuté obviněnému k realizaci jeho obhajovacích práv, ať již jde o garance výslovně upravené trestním řádem, či zakotvené v normách vyšší právní síly. Je-li např. v § 4 odst. 2 TrŘ formulován požadavek na projednávání trestních věcí s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, a zaručuje-li čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod obviněnému v rámci práva na spravedlivý proces právo vyslýchat a dát vyslýchat svědky proti sobě, pak i s přihlédnutím k zásadám ústnosti a bezprostřednosti je třeba přistupovat k tomu, kdy lze přečíst výpověď svědka místo jeho osobního výslechu soudem. Závěr o nedosažitelnosti svědka pro jeho pobyt v cizině umožňující přečtení jeho výpovědi za podmínek § 211 odst. 2 písm. a) TrŘ nelze založit jen na jeho vyjádření, že se z ciziny k jednání soudu na území České republiky nedostaví. Lze-li výslech svědka, který je ochoten vypovídat, realizovat soudem na základě mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, není svědkem nedosažitelným ve smyslu § 211 odst. 2 písm. a) TrŘ. Pokud se soud ani nepokusil o provedení výslechu svědka, který svůj souhlas s postupem podle § 445 odst. 2 TrŘ vyjádřil, a rovnou přistoupil k přečtení jeho výpovědi postupem podle § 211 odst. 2 písm. a) TrŘ a následně z této výpovědi vycházel při svém rozhodnutí o vině obžalovaného, zatížil své rozhodnutí podstatnou vadou ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) TrŘ, neboť jednak důkaz provedl při nesplnění zákonných předpokladů při porušení zásady ústnosti a jednak tímto způsobem porušil ustanovení, jimiž se má zabezpečit právo obhajoby. II. Výpověď svědka vyslechnutého dožádaným státem může být v situaci, že svědek u hlavního líčení oprávněně odepřel výpověď podle § 100 odst. 1 či § 100 odst. 2 TrŘ, vzata za podklad rozhodnutí soudu jen tehdy, jsou-li splněny podmínky pro její přečtení podle § 211 odst. 4 TrŘ, tj. byl-li svědek při svém dřívějším výslechu, jehož se měl obviněný nebo jeho obhájce možnost zúčastnit a který byl proveden způsobem odpovídajícím zákonu, o svém právu odepřít výpověď řádně poučen a výslovně prohlásil, že tohoto práva nevyužívá. Pouhé podepsání poučení o právu odepření výpovědi bez výslovného vyjádření svědka podchyceného v protokolu postup podle § 211 odst. 4 TrŘ neumožňuje. Výpověď svědka učiněná před dožádaným státem neobsahující toto jeho výslovné prohlášení je v trestním řízení důkazem účinným ve smyslu § 428 TrŘ toliko pro případy, že v hlavním líčení došlo k jejímu provedení postupy upravenými v § 211 odst. 1, v § 211 odst. 2 písm. a), případně v § 211 odst. 3 TrŘ.

U s n e s e n í Vrchní soud v Olomouci projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27.7.2010 odvolání obžalovaného H. S. a státního zástupce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.4.2010, č.j. 48 T 7/2009-2538, a rozhodl t a k t o : Z podnětu odvolání obžalovaného H. S. a státního zástupce se napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. písm. a) písm. b) písm.c ) tr.ř. z r u š u j e . Podle § 259 odst. 1 tr.ř. se věc v r a c í soud prvního stupně. O d ů v o d n ě n í :Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.4.2010, č.j. 48 T 7/2009-2538, byl obžalovaný H. S. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona, kterého se měl dopustit tím, že v době nejméně od 28.4.2004 do 27.7.2005 v České republice, v O. a jinde, po předchozí vzájemné dohodě společně s dalšími osobami albánské, polské, české národnosti stíhanými samostatně prostřednictvím najatých kurýrů zejména C. A., Z. G. a M. G. bez oprávnění dováželi z Nizozemského království do Polské republiky, Rakouské republiky a do České republiky kokain, psychotropní látku, uvedenou tehdy v příloze č. 1 zák. č. 167/1998 Sb., zařazenou do seznamu I. podle Jednotné Úmluvy o omamných látkách tak, že: poté, co s dalšími osobami stíhanými samostatně pronajali byt v O.-Z., obžalovaný H. S. do 23.2.2005 sám a prostřednictvím dalších osob opatřovali kokain v Nizozemském království za nákupní cenu cca 27-28,5 tisíc Euro za 1 kg kokainu, kdy sám či prostřednictvím dalších osob také zajišťoval kurýry v Polské republice zejména C. A., Z. G. a M. G., kdy tito kurýři instruovaní obžalovaným či dalšími osobami vycestovali z Nizozemského království, kdy na různých místech docházelo k předání předem sjednaného množství kokainu, který kurýrům předávaly další osoby za účelem převozu a prodeje v jiných státech zejména v České republice a Rakouské republice a tito kurýři, kteří převezli kokain v osobních motorových vozidlech, tento sami předali obžalovanému H. S. nebo jiným osobám s tím, že tento kokain po rozředění v poměru 50:50 případně 70:30 příměsí „mist“ byl prodáván dalším osobám či konzumentům na území Polské republiky a České republiky a takto do České republiky dopravili za uvedené období nejméně 10 kg kokainu blíže nezjištěné koncentrace, čímž získali přesně nezjištěný prospěch. Za tento trestný čin byl obžalovanému uložen podle § 187 odst. 2 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání 6 roků nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. c) tr. zákona byl obžalovanému uložen trest propadnutí věci, a to 1,2613 g pseudoefedrinu, uloženého v bezpečnostní obálce Organech č. 0082271 ve skladu HOA OKTE Frýdek-Místek. Rozsudek soudu prvního stupně právní moci nenabyl, neboť byl bezprostředně po vyhlášení v hlavním líčení napaden odvoláními obžalovaného a státního zástupce. Obžalovaný H. S. v písemném zdůvodnění odvolání prostřednictvím své obhájkyně uvedl, že napadený rozsudek považuje v celém rozsahu za nesprávný, neboť se předmětného jednání nedopustil. Uvedl, že byl téměř pod každodenní kontrolou policie, byl sledován speciálním útvarem a nebylo shledáno, že by se jakékoliv protiprávní činnosti dopouštěl, zejména pak organizování, distribuce či dovážení jakýchkoliv drog. Tvrdí, že ve spise se nenachází žádný hodnověrný a relevantní důkaz, který by prokazoval, že se dopustil jakéhokoliv protiprávního jednání. Napadený rozsudek považuje za nesprávný též z toho důvodu, že není zřejmé, na základě jakých konkrétních důkazů soud dospěl k závěru o jeho vině a jaké důkazy hodnotil. K výpovědi svědka S. A. uvedl, že svědek nemluví pravdu, je nevěrohodný, neboť tento svědek sám doznal, že se dopouštěl závažné trestné činnosti a že navedl a využíval svého syna C. A. Dle obžalovaného má tak důvod lhát a křivě obvinit jiné osoby, neboť je podle polských předpisů tzv. korunním svědkem, kdy mu toto postavení zaručuje beztrestnost. Z důvodu zajištění statusu tzv. korunního svědka byl tak motivován k tomu, aby křivě obvinil jiné osoby, tedy i obžalovaného. Obžalovaný dále uvedl, že pokud by spáchal to, co je mu v rozsudku soudu prvního stupně kladeno za vinu, rozhodně by nepracoval v autobazaru. Odvolatel dále namítl, že listiny získané prostřednictvím právní pomoci z Německé republiky, případně Polské republiky, v žádném případě neprokazují, že by se vytýkaného jednání dopustil, a dle jeho názoru nejsou ani způsobilé být důkazem v trestním řízení v ČR. Závěrem uvedl, že skutková věta obsažená jak v obžalobě, tak i v napadeném rozsudku je zcela neurčitá, neboť není zřejmé, kdy konkrétně a jakých konkrétních skutků se měl dopustit a kdy a kterému z uváděných kurýrů měl dávat nějaké pokyny, případně tyto k nějakému dovozu či distribuci drog užívat. Tvrdí, že takto vymezené jeho údajné protiprávní jednání je nepřezkoumatelné a není způsobilé k vedení trestního řízení vůči jeho osobě, neboť se nemá jak bránit proti konkrétním údajným skutkům a může se bránit toliko stejně obecným způsobem, že se nikdy žádného protiprávního jednání nedopustil. V tomto směru dle obžalovaného není zachována zásada rovnosti stran v trestním řízení. Považuje celé trestní řízení, tzn. přípravné řízení a řízení před nalézacím soudem, vůči jeho osobě za nezákonné, tedy v rozporu s trestním řádem a dalšími právními předpisy. Podotkl, že i z písemného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně lze vyčíst pochybnosti o určitosti skutků a provedených důkazech. Má za to, že soud prvního stupně měl postupovat podle zásady in dubio pro reo a zprostit ho obžaloby v celém rozsahu. Závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a sám rozhodl tak, že ho od obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ostravě v celém rozsahu zprošťuje. Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě v písemném zdůvodnění odvolání uvedla, že opravným prostředkem napadá výrok o vině i trestu. Rozsudku soudu prvního stupně vytýká, že užitá právní kvalifikace neodpovídá popisu soudem ustáleného skutkového děje tak, jak našel svůj odraz ve skutkové větě rozsudku. Z popisu skutku jednoznačně vyplývá dělba práce mezi skupinou spolupachatelů, kteří v ČR za tím účelem pronajali byt, objednávali v Holandsku kokain, najímali kurýry, prokazatelně Poláky, kteří dle jejich pokynů cestovali do Nizozemského království, kde jim další spolupachatelé předávali kokain, který kurýři převáželi dle dispozic do Rakouska, Německa a České republiky. Je tedy zřejmé, že mezi spolupachateli, mezi něž je nutno řadit i kurýry, působícími na území více států, nejméně České republiky a Nizozemské republiky, existovala dělba práce zvyšující pravděpodobnost úspěšného spáchání trestného činu. Kurýři vozili prokazatelně kokain nejen do České republiky, nýbrž i do Rakouska. Na této skutečnosti nic nemění, že soud jména spolupachatelů s ohledem na presumpci neviny z popisu skutku vypustil, není proto zřejmé, proč soud neshledal naplněným znak skutkové podstaty „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“. Odpověď na tuto otázku nevyplývá ani z odůvodnění rozsudku, neboť soud pouze konstatuje, že na organizaci obchodu s kokainem počínaje jeho obstaráním v Holandsku, dále zajišťováním kurýrů, ředěním a na následné distribuci se podílela větší skupina osob, má však za to, že nebylo možné jednoznačně zjistit, o jaký minimální počet a o které osoby se jednalo a jaký byl jejich podíl na plánovitosti a koordinovanosti jejich činnosti za účelem zvýšení pravděpodobnosti úspěšného provedení trestného činu. Postup nalézacího soudu dle státní zástupkyně není vysvětlitelný ani tím, že by neshledal naplnění podmínek pro použití vyšší trestní sazby dle § 88 odst. 1 tr. zákona. Krajský soud naplnění těchto okolností v odůvodnění rozsudku vůbec nehodnotí, s ohledem na dobu páchání trestné činnosti, množství kurýrů, počet absolvovaných cest těmito kurýry a množství přepravované drogy jsou takovéto úvahy vyloučeny. Tvrzení soudu, že nebylo možné zjistit ani minimální počet spolupachatelů, se dle státní zástupkyně neopírá o provedené důkazy. Poukázala na zjištění plynoucí z výpovědí svědka S. A., a to, že ke spolupachatelům patřil obžalovaný H. S., F. H. (který je pro tutéž trestnou činnost stíhán samostatně), H. starší bratr, který bydlel v Německu. Kurýry byli C. A., Z. G. a M. G. Rovněž z výpovědi svědka Z. G. dle státní zástupkyně vyplývá, že při páchání trestné činnosti spolupracovali S. A., obžalovaný H. S. a F. H. Dodatečně se dověděl od F., že osoba, která mu v Holandsku předávala drogy, byla S. bratr, který byl později zadržen. Dalším usvědčujícím důkazem jsou dle státní zástupkyně záznamy telekomunikačního provozu poskytnuté cestou právní pomoci ze Spolkové republiky Německo, kde byl odposloucháván telekomunikační provoz bratra obžalovaného H. S., T. S. Z tohoto zaznamenaného telekomunikačního provozu, byť je kvalita záznamu nevalná, dělba práce mezi jednotlivými spolupachateli jednoznačně vyplývá. Z České republiky jsou vysíláni kurýři, o čemž je informován T. S., kurýři se cestou kontaktují s T. S. v Německu, ten kontaktuje bratra J. S. v Holandsku a také za ním do Holandska přijíždí, aby kurýrům na předem stanovených a domluvených místech předal kokain za účelem jeho převozu jednak do České republiky, jednak do Rakouska, případně do Německa. Počet spolupachatelů tak jednoznačně překročil počet tří osob, kterýžto počet je judikaturou stanoven jako nejmenší počet osob, které mohou tvořit organizovanou skupinu. Že odposlech a záznam telekomunikačního provozu realizovaný policejními orgány v SRN dokumentuje trestnou činnost právě této skupiny osob, do níž spadá i obžalovaný H. S. a o níž podrobně hovoří svědek S. A., potvrzují další důkazy poskytnuté cestou právní pomoci. Jedná se zejména o výpis z knihy hostů, ze kterého vyplývá, že se v hotelu I., U., ubytoval v době zaznamenaných příjezdů kurýra – ve dnech 4.-5.9.2004 a 14.-15.9.2004 právě C. A. Také kontrola kurýra C. A. policejními orgány SRN dne 29.10.2004 tuto skutečnost potvrzuje, neboť jí bylo prokázáno, že kurýr cestoval osobním motorovým vozidlem VW Golf III, černé barvy, což je vozidlo, které, jak potvrdil svědek S. A., koupil svému synovi právě pro účely pašování kokainu. Dále bylo touto kontrolou prokázáno, že tento kurýr používal telefonní číslo, jehož prostřednictvím se již při předchozích cestách kontaktoval s T. S. Ze zaznamenaných SMS zpráv na toto telefonní číslo bylo zjištěno, že po policejní kontrole kurýr změnil plány, od úmyslu v Utrechtu koupit vozidlo deklarovaného policií upustil. Právě tyto okolnosti dle státní zástupkyně umožnily obžalobě tvrdit, že i kurýr T. L., který byl v Německu zadržen dne 5.11.2004 kolem 12:15 hod., když při kontrole na dálnici BAB 3 v jeho vozidle Renault 19, byly zajištěny dva balíčky o celkové váze 1.084 g kokainu brutto, byl kurýrem právě pro tuto skupinu osob. Státní zástupkyně poukázala na zaznamenané hovory, v nichž se baví o tom, že kluk je v base v Kleve, že nic neřekl, že přišli o jedno kilo, přičemž při domovní prohlídce u T. S., bratra obžalovaného H. S., bylo zajištěno uvědomění o uvěznění T. L. ve věznici v Kleve. Tyto důkazy mají zpochybňovat věrohodnost výpovědí svědkyň I. L. a K. M. ohledně cesty T. L. do zahraničí a zejména dalšího nakládání s oznámením věznice. Dle státní zástupkyně je prokázáno, že se jedná o oznámení, které bylo doručeno I. L., a to i tím, že na něm svědkyně M. poznala své písmo. Není tedy jiné vysvětlení, proč a jak se toto oznámení dostalo k T. S. Státní zástupkyně dále uvedla, že v zaznamenaném hovoru v akci „David mobil 8“, ze dne 2.11.2004 v 19:57:16 hod., hovoří muž z tel. č. +420 596 810 009 (kartový telefonní automat umístěný v H. u čerpací stanice) a T. S. Muž hovořící z veřejného telefonního automatu uvádí, že ten se může vydat na cestu pozítří, přijede a k žádosti T. S. slibuje, že se pokusí, aby se vydal na cestu odsud brzy. V zaznamenaném hovoru v akci „David mobil 8“, ze dne 9.11.2004 v 17:00:29 hod., hovoří muž z tel. č. +420 596 117 905 (kombinovaný telefonní automat umístěný v O., M. O. u hotelu I.) a T. S., a to po zatčení kurýra T. L. Muž hovořící z veřejného telefonního automatu nejdříve konstatuje, že si opatřil pár čísel – křestní jméno, příjmení, datum narození, adresu, kde bydlí matka od toho a všechno. Tvrdí, že někdo byl u toho černého a ptal se, co se děje, ale ti mu nic neřekli. Dále se ptá T. S., kolik toho u sebe měl, zda tolik, jako když šel s ním, což nejdříve T. S. popírá, ale později potvrzuje. Státní zástupkyně namítla, že pokud nalézací soud měl pochybnosti o tom, že jedním z mluvících osob byl právě obžalovaný H. S., měl k odstranění pochybností vyzvat obžalovaného k poskytnutí potřebného hlasového záznamu v albánštině (projevu v albánštině se obžalovaný H. S. v průběhu trestního řízení důsledně vyhýbal a že by hovořil on, popřel) a přibrat znalce za účelem posouzení, zda je, či není obžalovaný H. S. hovořícím z veřejného telefonního automatu. Státní zástupkyně dále uvedla, že pokud soud namítá, že ani T. L., ani T. S. ve Spolkové republice Německo nebyli odsouzeni za jednání, jehož se měli dopustit ve spojení s obžalovaným H. S., je z rozsudku zřejmé, že německé soudy neměly k dispozici výpověď svědka S. A. Tato ve spojení se záznamy telekomunikačního provozu, výpisy ubytování v hotelu I. v U., zajištěném uvědomění o uvěznění T. L., výpověďmi Z. G. a M. G.-L. a dalšími důkazy tvoří ucelený okruh prokazující skutkový děj. Státní zástupkyně podotkla, že poukazuje-li soud na ne zcela totožné výpovědi svědků S. A., Z. G. a M. G.-L., jsou dle jejího názoru vysvětlitelné jednak časovým odstupem, jednak rozsahem jejich trestné činnosti. Uvedla, že rozpory nebylo možné odstranit výslechem svědků Z. G. a M. G.-L., kteří odmítli vypovídat u hlavního líčení. Rozpory bylo však možné předestřít svědku S. A., kterého se bylo možno dotázat i na záznamy telekomunikačního provozu v polštině, případně další důkazy zajištěné cestou právní pomoci z Německa (právní pomoc z Německa byla v přípravném řízení doručena až po výpovědi tohoto svědka), neboť tento svědek sice odmítl z obavy o svou bezpečnost do České republiky přicestovat, avšak souhlasil s výslechem prostřednictvím videokonference. Tento úkon je upraven i v § 445 tr.ř. a jelikož jde o korunního svědka v trestní věci vedené pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, kdy obžalovaný je ohrožen vysokým nepodmíněným trestem odnětí svobody, bylo vhodné o výslech svědka prostřednictvím videotelefonu polskou stranu požádat. Státní zástupkyně dále podotkla, že nesouhlasí s tvrzením soudu, že kokain je psychotropní látka. Ze zákona č. 167/1998 Sb. vyplývá, že kokain je látkou omamnou. Závěrem uvedla, že provedené důkazy aktuálně umožňovaly nalézacímu soudu hodnotit vytýkaný skutek ve shodě s podanou obžalobou, tj. jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona, aniž by muselo být dokazování ve výše naznačeném směru, reagujícím na argumentaci soudu, jakkoliv doplněno. Vrchnímu soudu v Olomouci navrhla, aby dle § 258 odst. 1 písm. d) tr.ř. zrušil napadený rozsudek a zároveň podle § 259 odst. 3 tr.ř. sám rozhodl tak, že při totožné stylizaci skutkové věty jako v napadeném rozsudku soudu prvního stupně s upřesněním charakteru kokainu coby omamné látky, uzná obžalovaného H. S. vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona a uloží mu trest odnětí svobody při spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené v § 187 odst. 4 tr. zákona, pro jehož výkon jej zařadí do věznice se zvýšenou ostrahou, a dále trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty dle § 55 odst. 1 písm. c) tr. zákona, a to 1,2613 g pseudoefedrinu, uloženého v bezpečnostní obálce Orgatech č. 0082271 ve skladu HOA OKTE Frýdek-Místek. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci jako soudu odvolacímu ve smyslu ustanovení 252 tr.ř. Bylo zjištěno, že odvolání byla podána oprávněnými osobami podle § 246 odst. 1 písm. a), písm. b) tr.ř., § 247 odst. 1 tr.ř., v zákonné lhůtě podle § 248 odst. 1 tr.ř., přičemž podaná odvolání splňují i náležitosti § 249 odst. 1, odst. 2 tr.ř. Proto odvolací soud neshledal podmínek pro rozhodnutí o zamítnutí či odmítnutí odvolání podle § 253 odst. 1, odst. 3 tr.ř. Odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr.ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlížel, jen pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž byla odvolání podána. Nejprve se odvolací soud zaměřil na přezkum řízení napadenému rozsudku předcházející z pohledu ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Dle tohoto zákonného ustanovení zruší odvolací soud napadený rozsudek pro podstatné vady řízení, které rozsudku předcházelo, zejména proto, že v řízení byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby, jestliže mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku. Lze konstatovat, že trestní stíhání obžalovaného H. S. bylo zahájeno zákonem předvídaným způsobem (usnesením vydaným podle § 160 odst. 1 tr.ř.), tento byl seznámen s obsahem obvinění, tj. povahou jednání, kladeného mu za vinu, a byl mu poskytnut procesní rámec k uplatnění jeho obhajoby (možnost vyjádřit se k obvinění jak ve stadiu řízení přípravného, tak v řízení před soudem prvního stupně). Respektována byla ustanovení upravující případ tzv. nutné obhajoby. Obžalovanému byla k realizaci jeho obhajovacích práv zajištěna asistence tlumočníka (§ 28 tr.ř.), který rovněž písemně vyhotovil překlady stěžejních rozhodnutí, u nichž takový postup zákon předpokládá (§ 28 odst. 2 tr.ř.). Při podání obžaloby byl respektován požadavek § 176 odst. 2 tr.ř., tato byla podána pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání obžalovaného, napadeným rozsudkem pak bylo rozhodnuto o skutku uvedeném v žalobním návrhu (§ 220 odst. 1 tr.ř.). Přesto byla zjištěna závažná procesní pochybení při provádění důkazů v rámci hlavního líčení. V první řadě se to týká čtení výpovědi svědka S. A. z přípravného řízení, realizované cestou právní pomoci, kterou soud přečetl podle § 211 odst. 2 písm. a) tr.ř. v situaci, kdy svědek na předvolání k hlavnímu líčení reagoval sdělením, že se k výslechu na naše území nedostaví, nicméně je ochoten podat výpověď prostřednictvím videotelefonu, to vše v situaci, kdy výpověď tohoto svědka má stěžejní význam pro ustálení skutkových zjištění v této trestní věci, přičemž obhajoba osobní výslech tohoto svědka požadovala. Ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) tr.ř. umožňuje přečtení protokolu o výpovědi svědka tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení trestního řádu, ovšem navíc za podmínky pro toto řízení relevantní, že se osoba svědka stala pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou. Splnění této podmínky krajský soud nijak nezkoumal v situaci, kdy ustanovení § 445 odst. 1 tr.ř. umožňuje v případě nemožnosti předvolání takového svědka realizovat, pokud tak stanoví mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, výslech tohoto svědka prostřednictvím videotelefonu po zajištění takového výslechu příslušným orgánem cizího státu, popř. v souladu s ustanovením § 445 odst. 2 tr.ř. lze takový výslech zajistit prostřednictvím telefonu (právní rámec pro tuto možnost tvoří čl. 9 Druhého dodatkového protokolu Evropské úmluvy o vzájemné právní pomoci ve věcech trestních, jejíž smluvní stranou je i Polská republika - viz Sbírka mezinárodních smluv 48/2006). Lze tak uzavřít, že v okamžiku, kdy nalézací soud výpověď jmenovaného svědka přečetl, podmínky pro aplikaci ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) tr.ř. neměl splněny a v tomto směru byl tedy jeho postup neprocesní. Kromě toho lze nalézacímu soudu vytknout, že v situaci, kdy další svědek Z. G. po zákonném poučení dle § 100 odst. 2 tr.ř. výslovně prohlásil, že využívá svého práva odepřít výpověď, nebyly splněny podmínky pro přečtení jeho výpovědi z přípravného řízení, opatřené taktéž cestou právní pomoci orgány Polské republiky, dle ustanovení § 211 odst. 4 tr.ř., neboť nebyla splněna podmínka, že před svým výslechem svědek výslovně prohlásil, že práva odepřít výpověď nevyužívá. Tento postup krajského soudu je tedy nutno hodnotit opět jako neprocesní a z výpovědi svědka G. z přípravného řízení tak nelze v rovině skutkových zjištění nijak vycházet. Vzhledem k významu svědka S. A. pro toto řízení je zjevné, že procesní pochybení nalézacího soudu bude nutné odstranit, tzn. nalézací soud bude nepochybně nucen zvážit svoje technické možnosti a zjistit také technické možnosti polské strany a na základě toho požádat příslušný orgán Polské republiky o zajištění výslechu tohoto svědka prostřednictvím videotelefonu, popř. alespoň prostřednictvím telefonu, když v tomto směru se ve svém dalším postupu bude řídit nejen zmíněným ustanovením § 445 tr.ř. a čl. 9 Druhého dodatkového protokolu Evropské úmluvy o vzájemné právní pomoci ve věcech trestních, ale také čl. 10 Úmluvy o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými státy EU (viz č. 55/2006 Sbírky mezinárodních smluv). V rámci této formy osobního výslechu svědka však v případě, že tento svědek využije svého práva odepřít výpověď, je opět nutno vzít zřetel na to, že protokol o jeho výslechu z přípravného řízení neobsahuje výslovné prohlášení, že nevyužívá práva odepřít výpověď. Teprve až se ukáže, že tuto formu výslechu svědka před soudem nelze realizovat, lze uvažovat o splnění podmínek pro čtení výpovědi svědka podle § 211 odst. 2 písm. a) tr.ř. Z výše řečeného tedy vyplývají implicitně důvody pro zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. c) tr.ř. Odvolací soud však zároveň zjistil, že i v případě, pokud by se nalézací soud nedopustil procesních pochybení vytknutých shora, bylo by nutné uzavřít, že se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí (§ 258 odst. 1 písm. b/ tr.ř.), v důsledku čehož vznikly pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a o jejich nejasnosti. Podle § 263 odst. 7 tr.ř. je odvolací soud vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně, s výjimkou těch důkazů, které sám ve veřejném zasedání znovu provedl. Aby odvolací soud v souladu s ustanovení § 259 odst. 3 tr.ř. mohl sám ve věci rozhodnout, byl by povinen provést znovu podstatné důkazy, nezbytné pro náležité ustálení skutkového stavu dané věci, popř. provést důkazy další, jejichž potřeba by v průběhu dokazování vyvstala (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 7 tr.ř.). Vyhodnocením opravného prostředku obžalovaného odvolací soud zjistil, že podstata jeho odvolání spočívá v tvrzení o nesprávném a neúplném vyhodnocení provedených důkazů soudem prvního stupě. Uvedená pochybení mají dle obžalovaného důsledek ve vyvození nesprávných skutkových závěrů nalézacím soudem, tj. v nesprávnosti závěru o vině, když jeho vina žalovaným trestným jednáním nebyla prokázána. Dle státní zástupkyně užitá právní kvalifikace neodpovídá popisu soudem ustáleného skutkového děje tak, jak našel svůj odraz ve skutkové větě rozsudku, když obžalovaný svým jednáním uvedeným ve skutkové větě výroku o vině naplnil veškeré zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona. V důsledku takto vymezených opravných prostředků odvolatelů vyvstal před soudem druhého stupně nejprve úkol spočívající v posouzení toho, zda ve světle námitek odvolatelů mohou obstát skutková zjištění soudu prvního stupně, a to z hledisek, zda tato skutková zjištění nalézacího soudu mají podklad v provedených důkazech, zda o skutkovém stavu nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr.ř.), zda hodnocení důkazů splňuje požadavky § 2 odst. 6 tr.ř. a zda skutková zjištění jsou pro vyvození trestní odpovědnosti obžalovaného a pro soudem užitou právní kvalifikaci dostačující, popř. zda zjištěné trestné jednání obžalovaného by mělo být právně posouzeno dle návrhu žalobce. Nejprve je nutno konstatovat, že odvolací soud po přezkoumání napadeného rozsudku shledal, že nalézací soud nedostál všem svým povinnostem, které na soud trestní řád klade ve vztahu k odůvodnění jeho rozhodnutí (§ 125 odst. 1 tr.ř.). Povinnost obecných soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit vyplývá z principu práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních lidských práv a svobod. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§ 125 tr.ř.). Trestní řád nároky na odůvodnění zvýrazňuje zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. V situaci "tvrzení proti tvrzení" je potřebné na soud klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. V odůvodnění rozsudku totiž spočívá těžiště jeho přesvědčivosti a výchovného poslání z hlediska jeho věcné správnosti, zákonnosti a spravedlnosti, přičemž tím má být dosaženo i splnění požadavku individuální a generální prevence. Nedostatky odůvodnění oslabují jeho funkce, nehledě na to, že řádné odůvodnění rozsudku má význam i pro přezkumnou činnost odvolacího soudu. Soud druhého stupně tak shledal, že odůvodnění napadeného rozsudku vykazuje vady, které spočívají zejména v nevypořádání se se všemi provedenými důkazy, byly zjištěny nedostatky ve vazbě mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudu při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, což úzce souvisí s dalšími pochybeními nalézacího soudu spočívajícími v porušení zásad uvedených v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr.ř., jak bude rozvedeno níže. Je sice pravdou, že hodnocení provedených důkazů je výsadním právem nalézacího soudu, avšak ustanovení § 2 odst. 5 věta první tr.ř. ukládá orgánům činným v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Dle ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř. mají tyto orgány hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Odvolací soud však zjistil, že nalézací soud těmto povinnostem nedostál. V činnosti soudu prvního stupně tak byly shledány nedostatky, které nalezly svůj odraz ve vydání rozsudku, který neodpovídá stavu dokazování. K tomuto závěru vedou odvolací soud následující skutečnosti. Vrchní soud si je vědom toho, že dokazování je v dané trestní věci náročné, nicméně je třeba trvat na tom, aby výsledky dokazování vedly k jednoznačnému závěru, jež najde svůj výraz ve výroku o vině a následně i v příslušné právní kvalifikaci. Z tohoto pohledu je nutno přisvědčit státní zástupkyni, že užitá právní kvalifikace neodpovídá popisu soudem ustáleného skutkového děje tak, jak našel svůj odraz ve skutkové větě rozsudku. Navíc vysvětlení tohoto nesouladu není možné vysledovat ani z odůvodnění napadeného rozsudku, které rozhodně nelze označit za přesvědčivé. Skutkový děj, jak byl soudem prvého stupně naznačen, nebyl tímto soudem přesvědčivě zrekonstruován a krajský soud dostatečně neobjasnil způsob jednání obžalovaného. Nalézací soud na str. 4 až 13 odůvodnění svého rozhodnutí uvádí obsahy důkazů, jež provedl v rámci hlavního líčení. Na str. 13 až 15 pak rozebírá své hodnotící úvahy. Z odůvodnění napadeného rozsudku nelze zjistit skutečnosti, které jsou rozhodné pro posouzení věci, a to vzhledem k formulacím, které soud v jednotlivých částech odůvodnění užil, a jisté nelogičnosti vyjádřené zejména na str. 15, jak bude rozvedeno níže. Na str. 13 odůvodnění svého rozhodnutí nalézací soud konstatuje, že „cestou právní pomoci byla získána celá řada důkazních prostředků opatřených policejními orgány SRN, zejména odposlechy telefonických hovorů, včetně překladů, záznamů o sledování a dalších, které se staly součástí trestního spisu proti obžalovanému H. S. a tyto byly u hlavního líčení přehrány“. Následně nalézací soud konstatuje, že „pokud jde o kvalitu záznamů, musel soud konstatovat u hlavního líčení, že některé z nich byly zjevně nesrozumitelné a překlad byl prováděn z albánštiny do němčiny a posléze do češtiny, byť tlumočník z jazyka albánského u hlavního líčení stvrzoval, pokud to bylo možné, zda obsah v albánštině odpovídá tlumočení do češtiny“. Z tohoto konstatování nalézacího soudu však nelze vysledovat, zda nalézací soud z pořízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu vycházel či nikoliv. Odvolací soud se ztotožnil s tvrzením státní zástupkyně, že skutečnosti zjištěné ze záznamů telekomunikačního provozu mohou být významným důkazem, jež společně s důkazy dalšími, jež byly v dané trestní věci provedeny, mohou usvědčovat obžalovaného ze žalovaného trestného jednání. K pořízeným záznamům je však nutno konstatovat, že je nezbytné skutkově uzavřít, a to zejména vzhledem ke zvolené obhajobě obžalovaného (který tvrdí, že se předmětného trestného jednání nedopustil a výpověď svědka S. A. je nevěrohodná a nepravdivá), zda obžalovaný je jedním z mluvčích v zájmových záznamech telekomunikačního provozu, z nichž má vyplývat zapojení obžalovaného do trestné činnosti, jež je mu žalobcem kladena za vinu. Je rovněž důležité, aby nalézací soud zaměřil svoji pozornost na záznamy hovorů, jež byly vedeny z veřejného telefonního automatu (z tohoto pohledu je důležité při jejich hodnocení se zabývat i jazykem, v jakém byly tyto hovory vedeny) a jež se nacházejí v blízkosti bydliště obžalovaného. Nalézací soud by proto měl nejprve vyhodnotit, které záznamy telekomunikačního provozu jsou pro náležité ustálení skutkového stavu dané věci významné, u těchto se zabývat k nim zaujatým postojem obžalovaného, zda připouští, že je jedním z mluvčích. Pokud však obžalovaný namítá, že hlas v těch záznamech telekomunikačního provozu, ohledně nichž nalézací soud dovodí jejich význam pro ustálení skutkového stavu, není jeho, bude nezbytné tyto podrobit znaleckému zkoumání z oboru fonetika, odvětví kriminalistická audioexpertiza, k otázce ztotožnění hlasu obžalovaného. Nalézací soud na str. 15 odůvodnění svého rozhodnutí dále konstatuje, že „soud má za to, že na organizaci obchodu s kokainem počínaje jeho obstaráním v Holansku, zajišťováním kurýrů, ředění a následné distribuci se podílela větší skupina osob. Z provedených důkazů však nebylo možné jednoznačně zjistit ani o jaký minimální počet a kterých osob se to jednalo a jaký byl jejich podíl na plánovitosti a koordinovanosti jejich činnosti …“. Tvrzení soudu, že nebylo možné zjistit ani minimální počet spolupachatelů, popř. účastníků (ve smyslu ustanovení § 10 tr. zákona, § 24 tr. zákoníku) na žalovaném trestném jednání, lze dle odvolacího soudu označit za tvrzení značně povrchní. Státní zástupkyně ve svém opravném prostředku poukázala na zjištění plynoucí z výpovědí svědka S. A., a to, že ke spolupachatelům patřil obžalovaný H. S., F. H. (který je pro tutéž trestnou činnost stíhán samostatně), H. starší bratr, který bydlel v Německu. Kurýry byli C. A., Z. G. a M. G. Rovněž z výpovědi svědka Z. G. dle státní zástupkyně vyplývá, že při páchání trestné činnosti spolupracovali S. A., obžalovaný H. S. a F. H. Nalézací soud k výpovědím svědků S. A., Z. G. a M. G. uvedl, že „s ohledem na zjevně rozporné údaje svědků ohledně jednotlivých převozů, množství a způsobu balení kokainu a jeho předávání dalším osobám soud v souladu s obžalobou dospěl k závěru, že nejmenší možné množství převáženého kokainu je možné stanovit na 10 kg“. Nalézací soud tak nezpochybňuje skutečnost, že na páchání se podílelo více osob, což vyjádřil i ve skutkové větě výroku napadeného rozsudku konstatováním, že obžalovaný společně s dalšími osobami albánské, polské, české národnosti, stíhanými samostatně, prostřednictvím najatých kurýrů zejména C. A., Z. G. a M. G. bez oprávnění dováželi z Nizozemského království do Polské republiky, Rakouské republiky a do České republiky kokain, psychotropní látku, uvedenou tehdy v příloze č. 1 zák. č. 167/1998 Sb., zařazenou do seznamu I. podle Jednotné Úmluvy o omamných látkách tak, že poté, co s dalšími osobami, stíhanými samostatně, pronajali byt v O.-Z., obžalovaný H. S. do 23.2.2005 sám a prostřednictvím dalších osob opatřovali kokain v Nizozemském království za nákupní cenu cca 27-28,5 tisíc Euro za 1 kg kokainu, kdy sám či prostřednictvím dalších osob také zajišťoval kurýry v Polské republice, zejména C. A., Z. G. a M. G., kdy tito kurýři instruovaní obžalovaným či dalšími osobami vycestovali z Nizozemského království, kdy na různých místech docházelo k předání předem sjednaného množství kokainu, který kurýrům předávaly další osoby za účelem převozu a prodeje v jiných státech zejména v České republice a Rakouské republice a tito kurýři, kteří převezli kokain v osobních motorových vozidlech, tento sami předali obžalovanému H. S. nebo jiným osobám s tím, že tento kokain po rozředění v poměru 50:50 případně 70:30 příměsí „mist“ byl prodáván dalším osobám či konzumentům na území Polské republiky a České republiky a takto do České republiky dopravili za uvedené období nejméně 10 kg kokainu blíže nezjištěné koncentrace, čímž získali přesně nezjištěný prospěch. Z výše řečeného tedy vyplývá hluboká rozpornost skutkových závěrů rozvedených v odůvodnění napadeného rozsudku a nesoulad tohoto odůvodnění s popisem skutku ve výrokové části napadeného rozsudku. Odvolací soud připomíná, že organizovanou skupinou se rozumí sdružení více osob (nejméně tří trestně odpovědných), v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (srov. rozhodnutí č. 53/1976-II., č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Přitom se nevyžaduje, aby byl pachatel za člena této skupiny výslovně přijat nebo k ní výslovně přistoupil. Úplně postačí, když se pachatel do skupiny fakticky včlení a aktivně se na její činnosti podílí. Nevyžaduje se ani, aby šlo o soustavnou trestnou činnost a postačí, když je tímto způsobem proveden i pouze jeden akt trestné činnosti. Pachatel pak musí vědět, že jde o takovou organizovanou skupinu. O organizovanou skupinu působící ve více státech jde tehdy, pokud tato působí nejméně ve dvou státech, a to případně včetně České republiky. Pojem „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ lze vyložit tak, že pojem „ve spojení“ znamená, že dostačující je taková forma spolupráce s organizovanou skupinou působící ve více (tj. alespoň dvou) státech, která nemá rysy vyšší míry koordinace činnosti – typické pro vazby mezi vlastními členy této skupiny, která však má pro činnost této skupiny význam, tj. její činnost podporuje, usnadňuje, napomáhá jí apod. Dostačuje-li pro trestnost ve smyslu zvažované kvalifikace (podle § 187 odst. 4 písm. c/ tr. zákona) tato forma spolupráce, poté je zřejmé, že tuto formu trestné součinnosti naplňuje jednání vlastního člena skupiny. I podle názoru Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 26.1.2005, sp.zn. 7 Tdo 1411/2004) k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 4 tr. zákona spočívajícího ve spáchání tohoto činu „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ zákon vyžaduje, aby se pachatel dopustil činu jako její člen, ale postačí i volnější forma spolupráce pachatele s takovou skupinou. Tím spíše je tento znak naplněn v případě, jestliže se pachatel dopustí uvedeného činu přímo jako člen organizované skupiny tohoto charakteru. Nejvyšší soud současně dodává, že pro naplnění znaku, že jde o spojení s organizovanou skupinou „působící ve více státech“ ve smyslu výše uvedené kvalifikované skutkové podstaty, není nutné, aby taková skupina měla trvalejší charakter a vyvíjela svou činnost opakovaně a soustavně. Tento znak může být naplněn i jednorázovým působením organizované skupiny ve více státech. Tolik z pohledu naplněnosti objektivní stránky trestného činu, resp. forem jednání naplňujících zmiňovaný kvalifikační znak. Z pohledu souvislostí subjektivních, tj. vyžadovaného zavinění, je sice obecně známo, že nestanoví-li zákon jinak, je dostačující pro zavinění okolnosti podmiňující vyšší trestní sazby považováno zavinění i v podobě (dále nerozlišené) nedbalosti (§ 6 písm. a/ tr. zákona), avšak je-li touto okolností zákonem upravená forma trestné součinnosti pachatelů, tj. je-li fakultativně-obligatorním (obligatorním z pohledu naplněnosti kvalifikované skutkové podstaty) znakem objektivní stránky trestného činu jeho spáchání „ve spojení s organizovanou skupinou“, poté pro trestnost pachatele nedostačuje forma nevědomé nedbalosti upravená ustanovením § 5 písm. b) tr. zákona. Z pohledu forem zavinění musí být dáno zavinění takového pachatele alespoň v podobě vědomé nedbalosti upravené ustanovením § 5 písm. a) tr. zákona. Za nedostatek v podobě nejasnosti rozsudku je tedy třeba považovat to, že nalézací soud blíže nevymezil, jak na danou právní problematiku věci nahlíží. Nalézací soud by proto měl po vrácení věci v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr.ř. hodnotit veškeré důkazy, jež v rámci hlavního líčení provedl, popř. provede, tedy důkazy hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, aby tak zjistil skutkový stav věci, o němž nebudou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr.ř.). Své hodnotící úvahy mj. zaměří na zjišťování počtu osob, které se měly na trestné činnosti podílet, přičemž vezme v úvahu odvolací námitky státní zástupkyně a obžalovaného. Při zjišťování, zda jde o organizovanou skupinu působící ve více státech, by krajský soud měl přihlédnout mj. i k výše zmíněným záznamům telekomunikačního provozu (po jejich pečlivém vyhodnocení) a k dalším důkazům poskytnutým cestou právní pomoci. Jedná se zejména o výpis z knihy hostů hotelu I., dále o skutečnosti zjištěné ze záznamu o kontrole C. A. policejními orgány SRN dne 29.10.2004 (jakým vozidlem cestoval, vyjádření svědka S. A., že toto vozidlo koupil svému synovi právě pro účely pašování kokainu, telefonní číslo, které C. A. užíval). Rovněž je vhodné důsledně hodnotit i důkazy, jež se vztahují k T. L. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nejasně poukazuje na ne zcela totožné výpovědi svědků S. A., Z. G. (v tomto případě je ovšem třeba poukázat na shora uvedené, že do budoucna z ní nebude možno vycházet) a M. G.-L. Ve vztahu k této pasáži napadeného rozsudku však odvolací soud postrádá nějaké podrobnější hodnocení těchto výpovědí ve vazbě na souhrn všech ostatních důkazů, čehož se bude třeba napříště vyvarovat. Při svých hodnotících úvahách by nalézací soud neměl opomenout ani trestní věc, kterou projednává Krajský soud v Ostravě pod sp.zn. 48 T 2/2009, v níž byl dne 30.4.2010 pod č.j. 48 T 2/2009-8530 vyhlášen odsuzující rozsudek, jímž byli F. H. a D. B. uznáni vinnými, že již od přesně nezjištěné doby roku 2004 do 13.2.2008 obžalovaný F. H. s dalšími osobami stíhanými samostatně v Polské republice a České republice, a od měsíce února 2007 rovněž společně s obžalovaným D. B., který absolvoval cesty pro kokain v termínech 6.2.-9.2.2007, 4.3.-7.3.2007, 9.6.-13.6.2007, 28.6.-1.7.2007, 25.9.-29.9.2007, 7.11.-11.11.2007 a 3.12.-4.12.2007 buď společně s obžalovaným F. H., nebo společně se Z. G. a kurýrem polské národnosti, organizoval dovoz kokainu z Nizozemského království přes Spolkovou republiku Německo a Polskou republiku do České republiky tak, že prostřednictvím mobilních telefonů, veřejných telefonních automatů nebo internetu obžalovaný F. H. dohodl od přesně neustanoveného dodavatele, užívajícího jméno či přezdívku „D.“, „D.“, zdržujícího se na přesně nezjištěné adrese v Nizozemském království, místo, čas a množství kokainu, které bude prodáno za nákupní cenu cca 27-28,5 tisíc Euro za 1 kg kokainu, načež buď sám, nebo společně se S. A., Z. G., M. G. a kurýry, nebo s obžalovaným D. B., obžalovaný D. B. společně se Z. G. a kurýrem, vycestovali do Nizozemského království, kde dle instrukcí udělovaných obžalovaným F. H. docházelo k předání sjednaného množství kokainu, kterému zpravidla nebyli přímo přítomni kurýři, osoby přebírající kokain tento předaly kurýrům, kteří jej převáželi přes hraniční přechody a takto převezený kokain v celkovém množství nejméně 10 kg v O. předávali buď přímo obžalovanému F. H., či obžalovaným F. H. pověřeným osobám – například Z. G. či obžalovanému D. B. – které jej předávaly obžalovanému F. H. a ten takto dovezený kokain přechovával v době od 27.7.2005 v pronajatém bytě v O.-Z., později jednak ve svém bytě v O.-D., jednak v bytě obžalovaného D. B. v O.-P., od 1.8.2006 také v baru V. N. C. v O., jehož je obžalovaný F. H. nájemcem, zejména v přilehlé garáži, případně v nočním klubu R. H. v O.-P., jehož byl oficiálním nájemcem obžalovaný D. B., a dále rovněž ve schránkách ukrytých pod zemí v zalesněné části městského obvodu O.-B., poblíž potoka vytékajícího z Košťálovického rybníka, případně na jiných místech, poté dovezený kokain sám, do 27.7.2005 společně s H. S., stíhaným samostatně, a nejméně od února 2007 s obžalovaným D. B., ředil k tomu opatřenými látkami, fenacetin, lidokain, dilthiazem, a mannitol v poměru 50 % kokainu k 50 % příměsi, respektive 70 % kokainu k 30 % příměsi, za účelem docílení vyššího zisku, a takto naředěný kokain prodával na území České republiky, konkrétně v Praze, Ostravě, Olomouci, Karviné, na území Polské republiky v Ustrońi, Cieszyně, Bialsko-Biale a jinde, na území Slovenské republiky v Čadci a v okolí Žiliny odběratelům. Z výše uvedeného tak vyplývá, že obžalovaný H. S. se měl předmětného trestného jednání, jež je částečně totožné s jednáním v trestní věci sp.zn. 48 T 2/2009, dopouštět s F. H. (F. H. byl uznán vinným trestným činem dle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a/, odst. 4 písm. c/ tr. zákona.). Protože dále bylo zjištěno, že nalézací soud dostatečně při popisu skutku, jímž obžalovaného uznal vinným, nevyjádřil veškeré skutkové okolnosti, kterým přiznal význam při právní kvalifikaci činu, tj. které uvedl v tzv. právní větě, poté, co zjistí skutkový stav dané trestní věci bez důvodných pochybností, jak vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř., tato pochybení odstraní. Měl by se tak řádně a dostatečným způsobem zabývat popisem skutku ve skutkové větě výroku o vině, přičemž otázka dostatečnosti vyjádření skutkových zjištění v popise skutku, který se stane předmětem následné právní kvalifikace, úzce souvisí s jeho odůvodněním. Je proto nezbytné, aby nalézací soud na základě zhodnocení provedených důkazů naplněnost znaků „neoprávněně dovezl, provezl, zprostředkoval, prodal a pro jiného přechovával“, pokud budou tyto znaky prokázány, dostatečným způsobem vyjádřil a v odůvodnění rozhodnutí zdůvodnil. Současně je nezbytné, aby se nalézací soud důsledně zabýval i ust. § 2 odst. 1 tr. zákoníku, tedy časovou působností předpisů trestního práva hmotného. Odvolací soud dále podotýká, že nalézací soud znak „neoprávněně“ chybně spatřuje v tom, že obžalovaný nakládal s látkou psychotropní, přičemž správně má být uvedeno, že nakládal s látkou omamnou, jak poukazuje státní zástupkyně v písemném zdůvodnění odvolání. Pro účely trestního řízení, jak vyplývá z ustanovení § 195 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb., zvláštní zákon stanoví, co se považuje za omamné látky, psychotropní látky a přípravky obsahující omamnou nebo psychotropní látku, nebo za prekurzory. Stejnou právní úpravu obsahuje i nový trestní zákoník v § 289 odst. 1. Tímto zvláštním zákonem je zákon č. 167/1998 Sb., který v ustanovení § 2 písm. a) konstatuje, že návykovými látkami se rozumí pro účely tohoto zákona omamné a psychotropní látky uvedené v přílohách 1-7 tohoto zákona. Omamné látky jsou uvedeny v přílohách 1-3 tohoto zákona, psychotropní látky v přílohách 4-7. Kokain je uveden v příloze č. 1 zákona č. 167/1998 Sb. omamné látky zařazené do seznamu 1 podle jednotné úmluvy o omamných látkách. Správně tedy mělo být uvedeno, že obžalovaný nakládal s látkou omamnou. Výše zmíněné skutečnosti vedly odvolací soud k poznatku, že rozhodnutí nalézacího soudu je založeno na nedostatečném vyhodnocení důkazů, které již byly provedeny. Skutkové závěry nalézacího soudu proto nemohou být považovány za zákonu odpovídající, tj. splňující kriteria § 2 odst. 5 tr.ř. Pochybnosti o správnosti skutkových zjištění nalézacího soudu tak nutně vedou k závěru o pochybnostech o právní kvalifikaci daného jednání. Současně je nutno uvést, že napadené rozhodnutí je fakticky nepřezkoumatelné, neboť nalézací soud důsledně nepostupoval v souladu s ustanoveními § 120 odst. 3 tr.ř. a § 125 tr.ř. Krajský soud nehodnotil všechny provedené důkazy a nezabýval se komponenty, které musí rozhodnutí soudu (výroková část a jeho odůvodnění) z hlediska základních požadavků trestního řádu obsahovat. Pokud je hodnocen vztah mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich plynoucími, musí oba tyto komponenty v rozhodnutí soudu (jeho odůvodnění) být obsaženy. Protože nalézací soud řádně nehodnotil všechny provedené důkazy, důsledně se nezabýval obhajobou obžalovaného, ustálením skutkového děje, včetně jeho vyjádření v popise skutku ve skutkové větě napadeného rozsudku, přičemž byl shledán rozpor mezi skutkovými zjištěními a právní kvalifikací daného trestního jednání, zatížil své rozhodnutí vadou, která spočívá v nepřezkoumatelnosti rozsudku, k čemuž přistoupily výše rozebrané vady týkající se použití ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) tr.ř. ve vztahu k výpovědím svědků A. a G. Odvolací soud proto rozhodl o zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. písm. a), písm. b) písm. c) tr.ř. a podle § 259 odst. 1 tr.ř. vrátil věc soudu prvního stupně k novému rozhodnutí, když sám by mohl naznačené vady odstranit v podstatě jen na základě opakování veškerého dokazování, čímž by však nahrazoval činnost soudu prvního stupně. Krajskému soudu se tedy ukládá, aby cestou videotelefonu nebo telefonu realizoval výslech svědka A., popř. v rámci postupu k tomuto výslechu zjistil podmínky pro použití ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) tr.ř. a následně tuto výpověď přečetl, a dále pečlivě zvážil meze, v jakých opatří znalecký posudek k otázce ztotožnění hlasu obžalovaného. S námitkou obžalovaného H. S. v jeho opravném prostředku, že listiny získané prostřednictvím právní pomoci z Německé republiky a Polské republiky nejsou způsobilé být důkazem v rámci trestního řízení v ČR, se odvolací soud neztotožnil. Dle § 89 odst. 2 tr.ř. za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Důkazy provedené v procesní formě a zajištěné v rámci trestního stíhání orgány cizího státu, poskytnuté cestou mezinárodní právní pomoci na základě Smlouvy o Evropské unii, ze dne 29.5.2000, Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních, sjednané dne 20.4.1959 ve Štrasburku, s odvoláním na Smlouvu mezi Českou socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou o právní pomoci a úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných, pracovních a trestních, která byly podepsána dne 21.12.1987 ve Varšavě, dále na základě Smlouvy mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo o dodatcích k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních ze dne 20.4.1959 a usnadnění jejího používání, lze považovat za důkazy procesně využitelné. Listinným důkazem je i rozsudek cizozemského soudu. Krajský soud poté, co mu věc bude vrácena, doplní dokazování rozvedené výše, popř. provede jiné dokazování, jehož potřeba vyvstane v průběhu dokazování, přičemž bude postupovat v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr.ř. Důkazy bude hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, aby tak zjistil skutkový stav věci, o němž nebudou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr.ř.). Na základě toho bude třeba odpovídajícím způsobem rozhodnout, přičemž vezme v úvahu výše uvedené. Vzhledem ke skutečnosti, že nadále přetrvává důvodné podezření, že se obžalovaný H. S. dopustil trestné činnosti popsané v podané obžalobě, a k okolnosti, že mu nadále hrozí právní posouzení dle podané obžaloby, dospěl odvolací soud k závěru na základě postupu podle § 72 odst. 1 tr.ř., že u obžalovaného nadále trvají vazební důvody dle § 67 písm. a), písm. c) tr.ř. dovozené usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 3.6.2010, č.j. 48 T 7/2009-2624, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30.6.2010, sp.zn. 2 To 58/2010, na něž se v tomto směru odkazuje. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není další řádný opravný prostředek přípustný. V Olomouci dne 27.7.2010 JUDr. Vladimír Štefan v.r. předseda senátu JUDr. Martina Kouřilová, Ph.D. v.r. zpracovalaZa správnost vyhotovení: V. Zezulová