Okamžikem, kdy obviněný či osoby k tomu oprávněné doloží orgánům činným v trestním řízení, že v důsledku realizace ustanovení § 33 odst. 1 či § 37 odst. 1 tr.ř. došlo ke zvolení obhájce, zanikají práva a povinnosti ustanoveného obhájce. Tato skutečnost pak znamená, že v případě ukončení obhajoby zvoleným obhájcem je třeba, nedojde-li ke zvolení obhájce jiného, obviněnému obhájce opětovně ustanovit postupem podle § 38 a § 39 tr.ř. Pokud k tomu nedošlo, pak provedení procesních úkonů s původně ustanoveným obhájcem, je-li nadále dán některých z důvodů nutné obhajoby ve smyslu § 36 tr.ř., představuje podstatnou vadu řízení odůvodňující ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. zrušení napadeného rozsudku pro porušení práva obhajoby.

U s n e s e n í Vrchní soud v Olomouci projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21.12.2010 odvolání obžalovaného V. Š. a státního zástupce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 12.4.2010, č.j. 28 T 9/2007-4960, a rozhodl t a k t o : Podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d), odst. 2 tr.ř. se z podnětu odvolání obžalovaného V. Š. a státního zástupce napadený rozsudek č á s t e č n ě z r u š u j e , a to v bodech 1), 2) odsuzující části napadeného rozsudku ohledně obžalovaného V. Š. a v bodech 1), 3) zprošťující části napadeného rozsudku ohledně obžalovaných V. Š., A. V. a Z. V. a v bodě 2) zprošťujícího rozsudku ohledně obžalovaných A. V. a Z. V. Podle § 259 odst. 1 tr.ř. se věc v rozsahu zrušení v r a c í soudu prvního stupně. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 12.4.2010, č.j. 28 T 9/2007-4960, byl obžalovaný V. Š. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr.zákona, ve znění zákona č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů, jehož se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně měl dopustit jednáním popsaným pod bodem 1) výrokové části o vině napadeného rozsudku tím, že 1) ve Z. v České spořitelně, a.s., Komerční centrum Z., jako předseda představenstva dlužníka A. a.s. se sídlem P. I. - M., v rámci jednání předcházejících uzavření Smlouvy o úvěru ze dne 12.8.2002 č. 1268/02/LCD, na základě které poskytla Česká spořitelna a.s. Praha 4, jako věřitel, dlužníkovi úvěr ve výši 48.000.000,- Kč za účelem úhrady všech pohledávek italské banky BIPOP-CARIRE (Banca popolare di Brescia) z titulu úvěrů dlužníkovi poskytnutých, a to až do výše 43.000.000,- Kč, dále za účelem splacení pohledávek věřitele ve výši 2,1 mil. Kč z úvěru poskytnutého věřitelem dlužníkovi na základě úvěrové smlouvy č. 94/103/97 ze dne 21.10.1997, a za účelem nákupu pozemků pro budovu obchodního centra v P. zapsaného na LV pro katastrální území P., se splatností do 30.7.2012, kterýžto úvěr byl předčasně splacen dne 9.2.2005, za blíže nezjištěných okolností opatřil napodobeniny listinných akcií na majitele číselné řady 1-200 a jmenovité hodnotě jedné akcie 5.000,- Kč vydaných společností A., a.s., ke dni 4.1.1996 uložených u banky BIPOP-CARIRE se sídlem v Italské republice, včetně 50 ks akcií označených pořadovými čísly 151-200 uložených u uvedené italské banky pro G. M., bytem Italská republika, a včetně 108 ks akcií označených pořadovými čísly 43-150 uložených u uvedené italské banky pro G. P., bytem Italská republika, z celkové emise 200 kusů upsaných akcií, přičemž však dané listiny označené jako akcie obchodní společnosti A. a.s. vydané dne 4.1.1996 k datu svého vydání nesplňovaly ve smyslu § 155 odst. 2 obchodního zákoníku ve znění účinném do 30.6.1996 náležitost podpisů dvou členů představenstva oprávněných podepisovat za společnost, a tyto napodobeniny předložil věřiteli s tvrzením, že akcie, za které napodobeniny vydával, jsou vlastněny obžalovaným a A. V. a Z. V., vědom si toho, že padělky akcií budou věřitelem použity jako jedna z forem zajištění předmětného úvěru, kdy za tímto účelem také dne 15.1.2003 s věřitelem uzavřel Smlouvu o zastavení listinných akcií č. ZA1/1268/02/LCD, přičemž obžalovaný tak činil s vědomím okolností týkajících se uložení originálů listin označovaných jako akcie ze dne 4.1.1996 u banky se sídlem v Italské republice, a již v době sjednávání Smlouvy o úvěru ze dne 12.8.2002 mu bylo známo, že zástavní právo k těmto listinám označovaných jako akcie, jejichž napodobeniny věřiteli následně předal, představuje jednu z forem zajištění pohledávky věřitele z této smlouvy. Dále byl obžalovaný V. Š. tímto rozsudkem uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr.zákona, ve znění zák. č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů, jehož se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně měl dopustit způsobem popsaným pod bodem 2) výrokové části o vině napadeného rozsudku tak, že 2) ve Z., v České spořitelně, a.s., Komerční centrum Z., obžalovaný jako předseda představenstva dlužníka - obchodní společnosti A., a.s., se sídlem P. I. - M., v rámci jednání předcházejících uzavření Smlouvy o úvěru ze dne 17.9.2003 č. 1322/03/LCD, na základě které poskytla Česká spořitelna a.s. Praha 4, jako věřitel, dlužníkovi úvěr ve výši 48.000.000,- Kč za účelem financování části kupní ceny a rekonstrukce objektu obchodního centra Koloseum v P., se splatností do 25.7.2018, kterýžto úvěr byl předčasně splacen dne 26.9.2006, předložil falsifikát prohlášení banky v záhlaví označené jako Banca popolare di Brescia se sídlem v Italské republice, datovaný dnem 25.11.2002, s textem informujícím o vyrovnání běžného účtu zřízeného u této banky pro společnosti A., a.s., dne 9.4.1998 za účelem výstavby obchodního centra Koloseum v P., ač věděl, že jde o falsifikát a že obsah tohoto prohlášení není pravdivý, a současně mu bylo známo, že poskytnutí úvěru Českou spořitelnou, a.s., je prohlášením o bezdlužnosti vůči zahraniční bance přímo podmíněno. Za to byl obžalovaný V. Š. odsouzen podle § 250b odst. 1 tr.zákona, za užití § 35 odst. 1 tr.zákona, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr.zákona a § 59 odst. 1 tr.zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně mu byl podle § 49 odst. 1 tr.zákona a § 50 odst. 1 tr.zákona uložen i trest zákazu činnosti na dobu pěti let, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, zprostředkovatelská činnost v oblasti výroby, obchodu a služeb, pronájem nebytových prostor včetně poskytování služeb spojených s pronájmem, jakož i zastupování takových subjektů, jejich statutárních orgánů a členů statutárních orgánů na základě plné moci. Oproti tomu byli obžalovaní V. Š., A. V. a Z. V. podle § 226 písm. b) tr.ř. zproštěni obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 20.8.2007, č.j. 2 KZV 8/2005-382, pro skutky, že 1) dne 29.3.2002 v P., v notářské kanceláři Mgr. Z. G. - notáře v P., se sídlem P., při prezenci předcházející konání mimořádné valné hromady společnosti A., a.s., se sídlem P. I - M., před přítomnou notářkou uvedli nepravdivé údaje o akcionářské struktuře této společnosti tím, že sami sebe označili za jediné akcionáře společnosti disponující s akciemi na majitele číselné řady 1-200 o jmenovité hodnotě jedné akcie 5.000,- Kč, vydaných označenou společností ke dni 4.1.1996, představujícími 100% hlasovacích práv - z toho A. V. jako akcionář disponující 108 akciemi označenými čísly 1-108, V. Š. jako akcionář disponující 50 akciemi označenými čísly 109-158, Z. V. jako akcionář disponující 42 akciemi označenými čísly 159-200, což doložili zfalšovanými prohlášeními italské banky označené jako BANCA POPOLARE DI BRESCIA“ datovanými dnem 25.3.2002, ač věděli, že dohromady vlastní pouze 21% akcií poměrně mezi sebou rozdělených, s tím, že vlastníky zbylých 79% akcií jsou G. M., bytem Italská republika, - vlastník 50 ks akcií společnosti A., a.s., označených pořadovými čísly 151-200, a G. P., bytem Italská republika, - vlastník 108 ks akcií společnosti A., a.s., označených pořadovými čísly 43-150, a ač věděli, že mimořádná valná hromada ve skutečnosti není usnášeníschopná, následně bez vědomí a souhlasu obou většinových akcionářů, protiprávně rozhodli o zásadních změnách v této společnosti o změně stanov, odvolání představenstva včetně členů představenstva G. P. a G. Mo., odvolání dozorčí rady, a o jmenování nových členů těchto orgánů, avšak bez zastoupení obou jmenovaných, a dále rozhodli o emisi akcií společnosti A., a.s., P., k datu 7.11.2002, a to akcií na majitele číselné řady 001-200, kdy však příslušnému rejstříkovému soudu zápis této emise z důvodu zájmu na jejím zatajení nenavrhli, kdy přítomná notářka Mgr. Z. G. v přesvědčení, že jimi uváděná tvrzení a předkládané podklady jsou pravdivé, ve formě notářského zápisu ze dne 29.3.2002 sp.zn. Nt 121/2002, sp.zn. Nt 124/2002 osvědčila, že formality a právní jednání, k nimž byla společnost či její orgány povinny před přijetím rozhodnutí valné hromady, byly učiněny a jsou v souladu se zákonem i s jejími stanovami, přičemž věděli, že notářský zápis obsahující tyto nepravdivé údaje bude použit jako podklad pro zápis do obchodního rejstříku, když zápis těchto změn také sami prostřednictvím příslušného návrhu doručeného Krajského soudu v Ostravě dne 4.4.2003, iniciovali; svým jednáním souvisejícím s konáním této mimořádné valné hromady pak oběma většinovým akcionářům společnosti A., a.s., P. - G. P. a G. M., znemožnili výkon jejich akcionářských práv dle § 155 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (ve znění pozdějších předpisů), a to zejména zkrácením práva spolurozhodovat o zásadních změnách ve společnosti, a zkrácením práva spolupodílet se na nakládání se základním kapitálem společnosti, 3) dne 21.7.2003, v P., v notářské kanceláři Mgr. Z. G. - notáře v P., se sídlem P., s vědomím těchto skutečností, při prezenci předcházející konání mimořádné valné hromady společnosti A., a.s., P., se jako akcionáři společnosti A., a.s., prokázali potvrzeními České spořitelny, a.s., Komerčního centra ve Z., ze dne 16.7.2003, o uložení akcií na majitele v počtu 1-200 ve stejném rozsahu, jako na mimořádné valné hromadě konané dne 29.3.2002, což bylo v rozporu se skutečností, neboť České spořitelně, a.s. v uvedeném časovém úseku zastavili falsifikáty akcií s datem emise 4.1.1996, které byly duplicitní vůči akciím uloženým v té době v bance BIPOP-CARIRE S.p.A. (do 23.7.1999 BANCA POPOLARE DI BRESCIA) se sídlem v Italské republice, a následně neoprávněně rozhodli o navýšení základního kapitálu této společnosti o částku 6.900.000,- Kč na celkovou částku 7.900.000,- Kč upsáním 1.380 ks nových kmenových akcií na majitele v listinné podobě o jmenovité hodnotě každé akcie 5.000,- Kč, o čemž notářka Mgr. Z. G. v mylném přesvědčení, že jimi uváděné údaje jsou pravdivé a že mimořádná valná hromada je tudíž usnášeníschopná, pořídila notářský zápis čj. NZ 308/2003, sp.zn. N 316/2003, ve kterém splnění podmínek pro konání této mimořádné valné hromady osvědčila, přičemž věděli, že tento notářský zápis bude použit jako podklad pro zápis změn do obchodního rejstříku, když zápis těchto změn také sami prostřednictvím příslušného návrhu doručeného Krajskému soudu v Ostravě dne 20.8.2003, iniciovali; svým jednáním souvisejícím s konáním mimořádné valné hromady pak oběma většinovým akcionářům společnosti A., a.s., P. - G. P. a G. M., znemožnili výkon jejich akcionářských práv dle § 155 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (ve znění pozdějších předpisů), a to zejména zkrácením práva spolurozhodovat o zásadních změnách ve společnosti, a zkrácením práva spolupodílet se na nakládání se základním kapitálem společnosti, čímž měli spáchat dva trestné činy zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 2 alinea prvá, odst. 3 tr.zákona, oba ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.zákona a dva trestné činy poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr.zákona, oba ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.zákona, s odůvodněním, že v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestným činem. Obžalovaní A. V. a Z. V. byli rovněž podle § 226 písm. c) tr.ř. zproštěni obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 20.8.2007, č.j. 2 KZV 8/2005-382, pro skutky, že 2) ve Z., v České spořitelně, a.s., Komerční centrum Z., V. Š. jako předseda představenstva dlužníka - společnosti A., a.s., se sídlem P. I - M., v rámci jednání předcházejících uzavření Smlouvy o úvěru ze dne 12.8.2002 č. 1268/02/LCD, na základě které poskytla Česká spořitelna, a.s., Praha 4, jako věřitel, dlužníkovi úvěr ve výši 48 milionů Kč za účelem úhrady všech pohledávek společnosti BIPOP - Banca Popolare di Brescia, Italská republika, z titulu úvěrů dlužníkovi poskytnutých, a to až do výše 43 mil. Kč, dále za účelem splacení pohledávek věřitele ve výši 2,1 mil. Kč z úvěru poskytnutého věřitelem dlužníkovi na základě úvěrové smlouvy č. 94/103/97 ze dne 21.10.1997, a za účelem nákupu pozemků pod budovou obchodního centra v P. zapsaného na listu vlastnictví pro katastrální území P., se splatností do 30.7.2012, kterýžto úvěr byl předčasně splacen dne 9.2.2005, za blíže nezjištěných okolností, spolu s dalšími obžalovanými, opatřil falzifikáty listinných akcií na majitele číselné řady 1-200 o jmenovité hodnotě jedné akcie 5.000,- Kč vydaných společností A., a.s., P., ke dni 4.1.1996, uložených u banky se sídlem v Italské republice, včetně akcií ve vlastnictví G. M., bytem Italská republika, - vlastníka 50 ks akcií společnosti A., a.s., označených čísly 151-200, a G. P., bytem Italská republika, - vlastníka 108 ks akcií společnosti A., a.s., označených čísly 43-150, z celkové emise 200 kusů upsaných akcií shora uvedené společnosti - tedy vlastníků celkem 158 ks akcií představujících 79% hlasovacích práv, a tyto falsifikáty předložili věřiteli s tvrzením, že akcie, za které falsifikáty vydával, jsou vlastněny A. V., Z. V. a V. Š., vědom si toho, že padělky akcií budou věřitelem použity jako jedna z forem zajištění předmětného úvěru, kdy za tímto účelem také dne 15.1.2003 s věřitelem uzavřel Smlouvu o zastavení listinných akcií č. ZA1/1268/02/LCD, a Z. V. a A. V., s vědomím všech těchto okolností, po předchozí vzájemné domluvě s V. Š., tomuto poskytli pomoc opatřením falsifikátů předmětných akcií, a dále pomoc spočívající v nezbytném zajištění tohoto úvěru tím, že dne 15.1.2003 uzavřeli s věřitelem příslušné zástavní smlouvy, a to Z. V. Smlouvu o zastavení listinných akcií č. ZA2/1268/02/LCD, a A. V. Smlouvu o zastavení listinných akcií č. ZA3/1268/02/LCD, a předmětné akcie téhož dne věřiteli také osobně předali, přičemž všichni obžalovaní tak činili s vědomím okolností týkajících se vlastnictví skutečných akcií, o kterých věděli, že jsou uloženy u banky se sídlem v Italské republice, a již v době sjednávání Smlouvy o úvěru ze dne 12.8.2002 jim bylo známo, že zástavní právo k těmto akciím, jejichž falsifikáty věřiteli následně předali, představuje jednu z forem zajištění pohledávky věřitele z této smlouvy, 4) ve Z., v České spořitelně, a.s., Komerční centrum Z., V. Š. jako předseda představenstva dlužníka - společnosti A., a.s., se sídlem P. I - M., v rámci jednání předcházejících uzavření Smlouvy o úvěru ze dne 17.9.2003 č. 1322/03/LCD, na základě které poskytla Česká spořitelna, a.s., Praha 4, jako věřitel dlužníkovi úvěr ve výši 48 milionů Kč za účelem financování části kupní ceny a rekonstrukce objektu obchodního centra Koloseum v P., se splatností do 25.7.2018, kterýžto úvěr byl předčasně splacen dne 26.9.2006, předložil falsifikát prohlášení banky v záhlaví označené jako „BANCA POPOLARE DI BRESCIA“ se sídlem v Italské republice, datovaný dnem 25.11.2002, s textem informujícím o vyrovnání běžného účtu zřízeného u této banky pro společnost A., a.s., dne 9.4.1998 za účelem výstavby obchodního centra Koloseum v P., ač věděl, že jde o falsifikát a že obsah tohoto prohlášení není pravdivý, a současně mu bylo známo, že poskytnutí úvěru Českou spořitelnou, a.s., je prohlášením o bezdlužnosti vůči zahraniční bance přímo podmíněno, a následně, poté, kdy mu blíže nezjištěného dne po dni 13.10.2003 byly věřitelem na základě jeho vlastní žádosti vydány padělky akcií na majitele emitenta společnosti A., a.s., s datem emise 4.1.1996, číselné řady 1-200, o jmenovité hodnotě jedné akcie 5.000,- Kč, předložil zástupcům věřitele 200 kusů falsifikátů listinných akcií na majitele emitenta - společnosti A., a.s., o předstírané jmenovité hodnotě jedné akcie 5.000,- Kč, číselné řady 001-200, s datem emise 07.11.2002, přičemž těmito - na blíže nezjištěném místě a v blíže nezjištěné době opatřenými plagiáty akcií, nahradil falsifikáty akcií, které se nacházely v dispozici věřitele na základě Smluv o zastavení listinných akcií č. ZA1/1268/02/LCD, ZA2/1268/02/LCD a ZA3/1268/02/LCD, které obžalovaní s věřitelem uzavřeli dne 15.1.2003, a na padělky tyto akcie předstírající také odkázal zástupce věřitele v zajištění předmětného úvěru, ač věděl, že se jedná o falsifikáty akcií, o kterých tvrdil, že jsou vlastněny A. V., Z. V. a jím osobně, a současně mu bylo známo, že falsifikáty akcií budou věřitelem použity jako jedna z forem zajištění úvěru poskytnutého na základě úvěrové smlouvy ze dne 17.9.2003 č. 1322/03/LCD, kdy za tímto účelem dne 1.12.2003 s věřitelem uzavřel Dodatek č. 1 ke Smlouvě o zastavení listinných akcií č. ZA1/1268/02/LCD ze dne 15.1.2003, jímž byly nově vymezeny účinky zajištění dle této smlouvy jak ve vztahu ke smlouvě o úvěru č. 1268/02/LCD ze dne 12.8.2002, tak ve vztahu ke smlouvě o úvěru č. 1322/03/LCD ze dne 17.9.2003, a dále dne 1.12.2003, ve stejném rozsahu zajištění, uzavřel s věřitelem Smlouvu o zastavení listinných akcií č. ZA4/1268/02/LCD, jejímž předmětem byla zástava 138 ks listinných kmenových akcií na majitele emitovaných společností A., a.s., P., o jmenovité hodnotě jedné akcie 5.000,- Kč, pořadových čísel 001-0138 včetně, datum emise 7.10.2003, a takto označené listiny dne 1.12.2003 věřiteli také osobně protokolárně předal, a Z. V. a A. V., s vědomím všech těchto okolností, po předchozí vzájemné domluvě s V. Š., tomuto poskytli pomoc opatřením falsifikátů předmětných akcií, opatřením falsifikátu prohlášení italské banky v záhlaví označené jako „BANCA POPOLARE DI BRESCIA“ datovaného dnem 25.11.2002, a dále pomoc při nezbytném zajištění tohoto úvěru tím, že dne 1.12.2003 uzavřeli s věřitelem dodatky ke Smlouvám o zastavení listinných akcií ze dne 15.1.2003, a to Z. V. Dodatek č. 1 ke Smlouvě č. ZA2/1268/02/LCD, a A. V. Dodatek č. 1 ke Smlouvě č. ZA3/1268/02/LCD, kterýmižto dodatky byly nově vymezeny účinky zajištění dle těchto smluv jak ve vztahu ke smlouvě o úvěru č. 1268/02/LCD ze dne 12.8.2002, tak ve vztahu ke smlouvě o úvěru č. 1322/03/LCD ze dne 17.9.2003, a dále tím, že dne 1.12.2003, ve stejném rozsahu zajištění, uzavřeli s věřitelem další zajišťovací smlouvy, a to Z. V. Smlouvu o zastavení listinných akcií č. ZA5/1268/02/LCD, jejímž předmětem byla zástava 138 ks listinných kmenových akcií na majitele emitovaných společností A., a.s., P., o jmenovité hodnotě jedné akcie 5.000,- Kč, pořadových čísel 0139-0276 včetně, datum emise 7.10.2003, A. V. pak Smlouvu o zastavení listinných akcií č. ZA6/1268/02/LCD, jejímž předmětem byla zástava 138 ks listinných kmenových akcií na majitele emitovaných společností A., a.s. P., o jmenovité hodnotě jedné akcie 5.000,- Kč, pořadových čísel 0277-0414 včetně, datum emise 7.10.2003, a takto označené listiny dne 1.12.2003 věřiteli také osobně protokolárně předali, přičemž všichni obžalovaní tak činili se záměrem znesnadnit odhalení původních falsifikátů akcií s datem emise 4.1.1996, s vědomím neplatnosti rozhodnutí mimořádné valné hromady A., a.s. konané dne 21.7.2003, jakož i s vědomím okolností týkajících se vlastnictví skutečných akcií na majitele číselné řady 1-200 o jmenovité hodnotě jedné akcie 5.000,- Kč vydaných společností A., a.s. P., s datem emise 4.1.1996, kdy zejména věděli, že vlastníkem 50 ks těchto akcií označených pořadovými čísly 151-200 je G. M., bytem Italská republika, a vlastníkem 108 ks těchto akcií označených čísly 43-150 je G. P., bytem Italská republika, - a dále s vědomím, že všech celkem 200 ks listinných akcií této emise je uloženo u banky se sídlem v Italské republice, - a již v době sjednávání Smlouvy o úvěru ze dne 17.9.2003 jim bylo známo, že zástavní právo k těmto akciím, jejichž falsifikáty věřiteli následně předali, představuje jednu z forem zajištění pohledávky věřitele z této smlouvy, čímž měli spáchat dva trestné činy padělání a pozměňování peněz podle ustanovení § 140 odst. 1, odst. 2 alinea druhá, odst. 3 písm. b) tr.zákona, za použití § 143 tr.zákona, oba ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.zákona, a pomoc ke dvěma trestným činům úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr.zákona k § 250b odst. 1 tr.zákona, s odůvodněním, že nebylo prokázáno, že tento skutek spáchali obžalovaní. Proti tomuto rozsudku se odvolali obžalovaný V. Š. a státní zástupce. Obžalovaný V. Š. se odvolal do výroku o vině, kterým byl uznán vinným dvěma trestnými činy úvěrového podvodu a v souvislosti s tím i do výroku o trestu napadeného rozsudku. V písemně odůvodněném odvolání prostřednictvím svého obhájce uvedl, že jeho odvolací námitky do výroku o vině soustředí zejména do hodnocení důkazů nalézacím soudem. Tvrdí, že u něj nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, a to ani ve formě úmyslu nepřímého. Závěr soudu prvního stupně v bodě 1) výroku o vině napadeného rozsudku, podle kterého měl v rámci úvěrové smlouvy k jejímu zajištění předložit falsa akcií společnosti A., a.s., ze dne 4.1.1996, se nezakládá na pravdě a nevychází ani z logického sledu událostí. Tyto akcie byly shledány neplatnými z toho důvodu, že nesplňovaly podmínky obchodního zákoníku a k tomuto zjištění společnost dospěla v době, kdy již byly v úschově banky BIPOP CARIRE v Brescie v Italské republice. Proto byla vydána nová emise akcií společnosti A., a.s., a to 7.11.2002, a tyto akcie byly v rámci smlouvy o zajištění ze dne 15.1.2003 poskytnuty České spořitelně, a.s., ke smlouvě o úvěru ze dne 12.8.2002. Jakékoliv další úvahy, že se jednalo o jiné akcie, které byly použity jako zajištění úvěrové smlouvy, pak není ničím podloženo. Faxová zpráva pro pracovníka banky obsahující kopii prototypu akcie společnosti byla skutečně jen prototypem akcie, kdy takováto akcie nebyla nikdy emitována, a tudíž nemohly být ani v zástavě České spořitelny. Česká spořitelna nepředložila ani kopie těchto akcií a nepředložila ani protokoly o jejich převzetí a předání. Rovněž z výpovědí pracovníků a pracovnic České spořitelny, a.s., nelze vycházet, když z jejich obsahu nic konkrétního o předmětných akciích nevyplývá a o formě, barvě a dalších markantech těchto akcií uvádějí vzájemně rozporné informace. Za takové důkazní situace nezbývá, než vycházet z jeho výpovědí a logického sledu událostí. Navíc podotkl, že předmětný úvěr byl dostatečně zajištěn zástavou nemovitosti, jejíž hodnota dvojnásobně přesahovala výši poskytnutého úvěru a dále byl úvěr zajištěn bianco směnkami. Tudíž bylo zajištění akciemi společnosti v rámci této smlouvy o úvěru nadbytečné a tato skutečnost vyplývá i z výpovědi pracovníka banky. Zdůraznil i to, že předmětný úvěr byl v roce 2005 beze zbytku společností A., a.s., uhrazen, a tudíž se celé trestní řízení zabývalo něčím, co nebylo pro společnost nebezpečné. V bodě 2) není pravdou, že měl jako předseda představenstva společnosti A., a.s., při jednání o úvěru předložit prohlášení o bezdlužnosti z banky BIPOP CARIRE v Italské republice. V době, kdy mu prohlášení banky bylo doručeno, nemohl předpokládat, že je falešné, když jeho obsah o bezdlužnosti byl pravdivý a nebyl ani stín pochybnosti, že by se mohlo jednat o prohlášení falešné. Skutky popsané pod body 1) a 2) výroku o vině podle jeho názoru nesplňují z hlediska materiální stránky podmínky pro právní kvalifikaci trestného činu. Jedná se o jednání, které je stupněm nebezpečnosti pro společnost menší než nepatrné a oba skutky tak nejsou trestnými činy. Výrok o trestu podle jeho názoru nesplňuje požadavky § 23 tr.zákona o účelu trestu, a to zejména z toho důvodu, že zcela nezohledňuje nepřiměřenou délku tohoto řízení, kterou nezavinil. Nikdy nebyl trestán a žádný trestný čin nespáchal ani po dobu 7 let trvajícího trestního řízení, které mu přineslo stresující situace v osobním, rodinném i pracovním životě a odrazilo se na jeho zdravotním stavu. Za takové situace mohl nalézací soud i při uznání viny v obou bodech upustit od jeho potrestání. Vzhledem k tomu navrhl, aby Vrchní soud v Olomouci napadený rozsudek v popsané části zrušil a nově rozhodl o jeho zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr.ř. Státní zástupce podal odvolání v neprospěch obžalovaných V. Š., A. V. a Z. V. Ohledně obžalovaného V. Š. podal odvolání do výroku o vině pod bodem 1) napadeného rozsudku a do navazujícího výroku o trestu, ohledně všech obžalovaných podal odvolání do výroku o zproštění obžaloby pod body 1) a 3) napadeného rozsudku a ohledně obžalovaných A. V. a Z. V. do výroku o zproštění obžaloby pod bodem 2) rozsudku. Odvoláním tedy nenapadl pouze ty výroky, kterými bylo rozhodnuto o bodu 4) obžaloby ze dne 20.8.2007, č.j. 2 KZV 8/2005-382, tedy u obžalovaného V. Š. výrok o vině pod bodem 2) rozsudku a u obžalovaných A. V. a Z. V. výrok o zproštění obžaloby podle § 226 písm. c) tr.ř. pod bodem 4) rozsudku. Z hlediska řešení předběžných otázek, které se v dané trestní věci vyskytly, státní zástupce souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, prezentovaným na str. 32-33 napadeného rozsudku, že listiny označené jako akcie obchodní společnosti A., a.s., s datem emise 4.1.1996 v době svého vydání nesplňovaly obsahové náležitosti vyžadované § 155 odst. 2 obchodního zákoníku ve znění účinném v době emise (do 30.6.1996), a proto je za platné akcie nelze považovat. Pozdější změna obchodního zákoníku ve vymezení obsahových náležitostí listinných akcií nemůže nedostatek existující v době emise dodatečně zhojit. Již jen z tohoto důvodu považuje za správný závěr soudu, že takové akcie nemohly být jako cenné papíry na poškozené G. P. a G. M. platně převedeny a poškození se nemohli stát akcionáři uvedené obchodní společnosti. Ke skutku pod bodem 2) obžaloby (odsuzujícího výroku pod bodem 1/ rozsudku u obžalovaného V. Š. a zprošťujícímu výroku pod bodem 2/ rozsudku u obžalovaných A. V. a Z. V.) státní zástupce uvedl, že soud dospěl ke skutkovému závěru, že obžalovaný V. Š. opatřil napodobeniny 200 ks listin označených jako akcie obchodní společnosti A., a.s., s datem emise 4.1.1996, které vydával za akcie uvedené obchodní společnosti a v souvislosti s uzavřením smlouvy o úvěru ze dne 12.8.2002 je poskytl České spořitelně, a.s., jako zajištění závazků dlužníka (resp. vzhledem ke skutečnosti, že se jednalo o padělky, formu takového zajištění vůči bance předstíral). Provedenému dokazování přitom odpovídá přiléhavý závěr soudu, že při prvotním předání listin České spořitelně, a.s., se muselo jednat o emisi akcií ze dne 4.1.1996, a ne o akcie z pozdější emise ze dne 7.11.2002, a že jelikož originály těchto listin byly v dané době v úschově u banky BIPOP-CARIRE (původně BANCA POPOLARE DI BRESCIA), muselo se jednat o jejich napodobeniny. Soudu prvního stupně vytkl, že nesprávně pominul, že na předání listin České spořitelně, a.s. (na udání padělků) se podstatnou měrou vedle obžalovaného V. Š. podíleli i ostatní spoluobžalovaní. Nejenže podepsali smlouvy o zastavení listinných akcií ze dne 15.1.2003 č. ZA2/1268/02/LCD a ZA3/1968/02/LCD, ale podle protokolů o předání listinných cenných papírů bance z téhož dne (č.l. 3213 a 3221 spisu) předmětné padělky zaměstnancům banky také předali předstírajíce, že se jedná o originální akcie. Obžalovaní A. V. a Z. V. museli vědět, že pravé listiny označené jako akcie emitované dne 4.1.1996 uložili do úschovy italské banky, odkud jim nebyly vráceny, obžalovaná A. V. dále věděla, že na základě kupní smlouvy ze dne 30.5.1997 část svých původně držených akcií fyzicky předala poškozeným (a to akcie č. 122-200), a proto je nemohla mít k dispozici a předat je pracovníkům banky (podle protokolu byly předány akcie č. 133-200). Z tohoto hlediska nemá význam, že kupní smlouva ze dne 30.5.1997 nebyla platná – akcie v ní označené byly fyzicky tradovány poškozeným a později uloženy (spolu s dalšími zbývajícími akciemi, které zůstaly v držení obžalovaných) v italské bance. Závěr soudu, prezentovaný na str. 37 napadeného rozsudku, podle kterého u obžalovaných A. V. a Z. V. nebylo prokázáno, že by skutečně věděli o předložení padělků pracovníkům banky, je tedy v přímém rozporu s provedenými listinnými důkazy v podobě zmíněných předávacích protokolů, jakož i s pravidly logického usuzování v návaznosti na právní povahu akcií na majitele. I tito obžalovaní stejně jako obžalovaný V. Š. museli vědět, že se o originály listin jednat nemůže. Při úvaze o právním posouzení skutku tak soud prvního stupně podle názoru státního zástupce nevyčerpal všechny v úvahu přicházející právní kvalifikace. S jeho návrhem kvalifikovat zmíněný skutek také jako pokus zločinu padělání a pozměňování peněz podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku a § 233 odst. 2 alinea druhá, odst. 3 písm. b) tr.zákoníku ve spojení s § 238 tr.zákoníku, se soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku vypořádal poměrně kusým poukázáním na skutkový závěr, že listiny označené jako akcie obchodní společnosti A., a.s., emitované dne 4.1.1996 akciemi pro formální nedostatky nebyly, a proto nepožívaly ochrany podle § 233 tr.zákoníku ve spojení s § 238 tr.zákoníku a není možné uvažovat o jejich (trestněprávně relevantním) padělání (viz str. 35 rozsudku). Tento závěr soudu prvního stupně nepovažuje státní zástupce za správný. S příměrem k pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 140 odst. 1 tr.zákoníku namítl, že se jedná o tzv. pokus na nezpůsobilém předmětu, který spočívá v omylu ve způsobilosti nebo existenci předmětu útoku a současně v omylu v existenci nebo zasažitelnosti individuálního objektu trestného činu. K tomu podotkl, že předmětný skutek podle jeho názoru rovněž vykazuje znaky pokusu na nezpůsobilém předmětu útoku, když listiny označené jako akcie ze dne 4.1.1996 sice de jure akciemi cennými papíry (nebyly), nicméně samotnými obžalovanými byly do přesně nezjištěné doby za platné akcie považovány a také tak s nimi obžalovaní nakládali. Originály těchto listin označených jako akcie emitované dne 4.1.1996 obžalovaní neměli k dispozici, protože byly v době uzavření úvěrové smlouvy a navazujících smluv o zastavení listinných akcií uloženy v italské bance a v situaci, kdy zastavení akcií Česká spořitelna, a.s., požadovala k zajištění úvěru, si obžalovaní přesně nezjištěným způsobem opatřili napodobeniny těchto listin, které každý z nich v návaznosti na uzavřenou zástavní smlouvu předal pracovníkům banky, jako by se jednalo o originály akcií s tím, že mají sloužit k zajištění závazků dlužníka z úvěrové smlouvy. Takové předání v režimu zástavního práva jako práva k cizím věcem je třeba považovat za naplnění znaku udání, neboť padělky se dostaly do moci další osoby, která s nimi mohla dále nakládat podle příslušných právních norem upravujících zástavní právo. Vzhledem k neplatnosti akcií sice v dané situaci skutečně neexistoval konkrétní objekt a konkrétní předmět útoku, vůči kterým by směřovalo jednání obžalovaných, a proto ani nemohl nastat konkrétní následek a účinek, nicméně jednání obžalovaných založené na omylu, že akcie emitované dne 4.1.1996 jsou platnými cennými papíry, směřovalo k tomu, aby při aktuální neschopnosti disponovat originály listin považovaných za akcie banka za akcie pro potřeby zajištění závazků považovala a přijala neoprávněně zhotovené padělky takových listin. Při závěru o naplnění znaku značného rozsahu, který podmiňuje použití vyšší trestní sazby, vychází státní zástupce z celkové nominální hodnoty padělaných listin vydávaných za akcie, která činila 1 mil. Kč, a také z počtu listin ve výši 200 ks. Byly padělány listiny, které měly představovat celou emisi akcií odpovídající celkovému základnímu kapitálu obchodní společnosti A., a.s. Z hlediska subsidiarity trestní represe ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 tr.zákoníku je státní zástupce přesvědčen, že padělání cenných papírů, resp. v daném případě listin, které náležitosti cenných papírů sice nevykazovaly, nicméně za pravé a platné cenné papíry měly být a byly považovány, je natolik společensky škodlivé, že případné uplatnění odpovědnosti podle předpisů obchodního práva zjevně nepostačuje k zajištění zájmu společnosti na ochraně před nedovoleným napodobováním cenných papírů. Padělání listin, s nimiž jsou spjata práva majetkové povahy, je podle jeho názoru jednání ryze kriminální povahy, které musí být postihováno prostředky trestního práva. Ke skutkům popsaným pod body 1) a 3) obžaloby (zprošťujícímu výroku pod body 1/ a 3/ rozsudku) státní zástupce namítl, že po dokazování v řízení před soudem navrhl jejich posouzení pouze jako přečiny zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea prvá tr.zákoníku, a to s příslušnou úpravou popisů obou skutků. Soud však dovodil, že u jednání obžalovaných nelze dovozovat protiprávnost. Z dříve učiněných závěrů, že listiny označené jako akcie obchodní společnosti A., a.s., vydané dne 4.1.1996, nebyly akciemi a že kupní smlouva ze dne 30.5.1997 byla neplatná, usoudil, že vůči notářce Mgr. Z. G. obžalovaní nemohli uvést nepravdivé údaje, resp. že by za takové situace bylo možné označit uvedení jakýchkoliv údajů za nepravdivé. S tímto závěrem se neztotožňuje. Podle § 156 odst. 7 věty druhé obchodního zákoníku práva spojená s listinnou akcií na majitele vykonává ten, kdo ji předloží, nebo ten, kdo prokáže písemným prohlášením osoby, která vykonává úschovu nebo uložení podle zvláštního právního předpisu, že akcie je pro něho uložena podle zvláštního právního předpisu. Soud dospěl k závěru, že skutek popsaný v obžalobě pod bodem 1) se stal. Považoval tedy za prokázané, že obžalovaní při prezenci předcházející konání mimořádné valné hromady obchodní společnosti A., a.s., dne 29.3.2002 notářce Mgr. Z. G. doložili svoje oprávnění konat valnou hromadu a její usnášeníschopnost padělaným nepravdivým potvrzením o uložení akcií v italské bance, a to o uložení výlučně pro jejich osoby. Ve smyslu citovaného ustanovení obchodního zákoníku obžalovaní nebyli schopni fyzicky listiny tehdy považované za akcie předložit, a proto, aby docílili svých záměrů bez ingerence poškozených, učinit rozhodnutí v obchodní společnosti A., a.s., uvedli notářku v omyl předložením padělaných potvrzení, o nichž všichni tři obžalovaní museli vědět, že se nezakládají na pravdě již jen z toho důvodu, že v italské bance pro ně nebyly uloženy akcie v množstvích vykázaných na potvrzeních. Z tohoto pohledu závěr o absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 30.5.1997 nemá žádný význam, neboť nemůže bez dalšího změnit faktický stav, že nadpoloviční většina akcií (listin za akcie považovaných) byla ke dni 29.3.2002 v italské bance uložena pro poškozené, byť i připustí, že poškození majiteli akcií nebyli. Všichni obžalovaní si museli být všech relevantních skutečností vědomi, stejně jako skutečnosti, že na valné hromadě učinili rozhodnutí, která se zapisují do obchodního rejstříku. Záměrně tedy ve snaze dosáhnout svých cílů stůj co stůj v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku uvedli nepravdivé údaje o tom, že by akcie měly být uloženy v italské bance výlučně pro jejich osoby a zamlčeli, že nadpoloviční většina akcií byla tradována poškozeným, pro něhož byly v italské bance uloženy. Tímto jednáním všichni obžalovaní naplnili zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 tr.zákoníku. Pro toto trestněprávní posouzení je podle názoru státního zástupce zcela nerozhodné, zda již v té době obžalovaní, nebo alespoň některý z nich, věděli, že akcie emitované dne 4.1.1996 byly v době svého vydání po obsahové stránce vadné. Přitom státní zástupce vychází ze závěrů, že v dané době toto obžalovaní ještě nevěděli. Pokud by však některý z obžalovaných takovou skutečnost věděl a notářce to zamlčel, rovněž by to naplňovalo zmíněnou skutkovou podstatu trestného činu. Zamlčel by totiž skutečnost, že potvrzení o úschově takových akcií, které de jure akciemi nejsou, nemůže mít z hlediska prokázání práva vykonávat práva spojená s akciemi na majitele ve smyslu § 156 odst. 7 věty druhé obchodního zákoníku žádnou relevanci a že obchodní společnost A., a.s., dosud nevydala žádné platné listinné akcie. Za obdobnou považuje i situaci u skutku popsaného pod bodem 3) obžaloby. Obžalovaní při prezenci předcházející konání mimořádné valné hromady obchodní společnosti A., a.s., dne 21.7.2003 notářce Mgr. Z. G. doložili svoje oprávnění konat valnou hromadu a její usnášeníschopnost sice pravými potvrzeními o uložení (zastavení) akcií u České spořitelny, a.s., nicméně tato potvrzení byla vydána bankou v omylu. Banka vycházela z mylného předpokladu, že jí byly k zajištění úvěru předány originály akcií (resp. listin označených jako akcie obchodní společnosti A., a.s., s datem emise 4.1.1996), které však v tu dobu byly uloženy v italské bance a Česká spořitelna, a.s., ve skutečnosti původně převzala a (v době konání valné hromady) měla v zástavě pouze padělky – napodobeniny zmíněných akcií, resp. listin za akcie tehdy považovaných. Z hlediska subjektivní stránky všichni obžalovaní věděli, jaké listiny k zajištění úvěru obchodní společnosti A., a.s., zastavili a bance předali (viz citované smlouvy a předávací protokoly), z čehož vyplývá jejich záměrné uvedení nepravdivých údajů v rovině doložení oprávnění vykonávat akcionářská práva – nepravdivé údaje v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku. V této době sice již měly být vydány akcie s datem emise 7.11.2002, nicméně, jak vyplývá ze závěrů soudu, s nimiž se ztotožňuje, České spořitelně, a.s., byly původně dne 15.1.2003 předány do zástavy padělky akcií s datem emise 4.1.1996. Lze důvodně pochybovat, že by akcie s datem emise 7.11.2002 skutečně dne 7.11.2002 byly vydány a předány obžalovaným jako akcionářům. Důvodné pochybnosti vzbuzuje mimo jiné i seznam akcionářů (č.l. 2149 spisu), když podle obchodního zákoníku akciová společnost s akciemi na majitele žádný seznam akcionářů nevede a pochybnosti vzbuzuje i fakt, že při náležitém postupu při vydání náhradních akcií akciová společnost akciemi na majitele fakticky neví, kdo je stávajícím akcionářem, a podle jeho názoru musí výzvu k výměně akcií zveřejnit způsobem, jakým se zveřejňuje svolání valné hromady a výměnu samotnou realizovat metodou kus za kus. I skutečnost, že v době konání valné hromady měly již být vydány nové akcie, byla před notářkou zamlčena stejně jako neprůhledný způsob, jakým byly nově vydané akcie předány obžalovaným. Jelikož tyto další okolnosti mající podstatný význam z hlediska prokazování práv spojených s akciemi, byly před notářkou zamlčeny, nemohly se objevit v obsahu notářského zápisu, na jehož podkladě byl realizován zápis do obchodního rejstříku. I v případě tohoto skutku byly podle jeho názoru neplněny všechny zákonné znaky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 tr.zákoníku. Má za to, že i z hlediska subsidiarity trestní represe ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 tr.zákoníku se u obou těchto skutků jedná o společensky škodlivé případy, ve kterých nepostačuje užití prostředků pouze podle obchodního práva. Závěrem navrhl, aby Vrchní soud v Olomouci provedl dokazování opakovaným provedením podstatných listinných důkazů a poté podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr.ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obžalovaného V. Š. ve výroku o vině pod bodem 1) a v navazujícím výroku o trestu, ohledně všech obžalovaných ve výroku o zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr.ř. pod body 1) a 2) rozsudku a ohledně obžalovaných A. V. a Z. V. ve výroku o zproštění obžaloby podle § 226 písm. a) tr.ř. pod bodem 2) rozsudku a za splnění podmínek podle § 259 odst. 3 tr.ř. obžalovaného V. Š. sám uznal vinným ze spáchání skutku popsaného pod bodem 1) napadeného rozsudku a tento skutek posoudil jednak jako pokus zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 233 odst. 2 alinea druhá, odst. 3 písm. b) tr.zákoníku ve spojení s § 238 tr.zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr.zákoníku a jednak jako přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr.zákoníku a aby tomuto obžalovanému za tyto trestné činy, jakož i za trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr.zákona v bodě 2) výroku o vině napadeného rozsudku, uložil podle § 43 odst. 1 tr.zákoníku a § 233 odst. 3 tr.zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti až šesti a půl let se zařazením pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, zprostředkovatelská činnost v oblasti výroby, obchodu a služeb, pronájem nebytových prostor, včetně poskytování služeb spojených s pronájmem, jakož i zastupování takových subjektů, jejich statutárních orgánů a členů statutárních orgánů na základě plné moci na dobu pěti až šesti let a ve zbývající části aby s ohledem na ustanovení § 259 odst. 5 písm. a) tr.ř. věc podle § 259 odst. 1 tr.ř. vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Z podnětu podaných odvolání přezkoumal Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací podle § 254 odst. 1 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž byla podána odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly odvoláními obžalovaného V. Š. a státního zástupce vytýkány, odvolací soud přihlížel, jen pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž byla odvolání podána. Vzhledem k tomu, že obžalovaný V. Š. a státní zástupce, jakožto oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 246 odst. 1 tr.ř., podali odvolání ve lhůtě uvedené v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř., které řádně odůvodnili, proti shora popsaným výrokům napadeného rozsudku, zabýval se odvolací soud přezkumem obžalovaným V. Š. a státním zástupcem takto vymezených výroků, když v daném případě neshledal podmínky obsažené v ustanovení § 253 tr.ř. pro zamítnutí nebo odmítnutí podaných odvolání. Po přezkoumání shora popsaných výroků napadeného rozsudku a správnosti postupu řízení, které vynesení rozsudku předcházelo, dospěl odvolací soud k závěru, že v tomto řízení byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby, která by mohla mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávaných částí napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Napadený rozsudek trpí vadami uvedenými v ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř. a odvolacímu soudu vznikly pochybnosti o správnosti skutkových zjištění ohledně přezkoumávané části rozsudku, kdy k objasnění věci bude třeba důkazy opakovat a provádět důkazy další, přičemž jejich provádění před odvolacím soudem by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně a v přezkoumávané části rozsudku bylo soudem prvního stupně porušeno ustanovení trestního zákona ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. d) tr.ř. Vrchní soud v Olomouci z uvedených důvodů podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d), odst. 2 tr.ř. z podnětu odvolání obžalovaného V. Š. a státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušil, a to v bodech 1) a 2) odsuzující části napadeného rozsudku ohledně obžalovaného V. Š. a v bodech 1) a 3) zprošťující části napadeného rozsudku ohledně obžalovaných V. Š., A. V. a Z. V. a v bodě 2) zprošťujícího rozsudku ohledně obžalovaných A. V. a Z. V. a podle § 259 odst. 1 tr.ř. věc v rozsahu zrušení vrátil soudu prvního stupně. Především je nutno konstatovat, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k porušení práv obžalovaného Z. V. na obhajobu. Trestní stíhání tohoto obžalovaného bylo zahájeno usnesením vyšetřovatele Policie ČR ze dne 3.2.2005 (č.l. 535), přičemž opatřením Okresního soudu ve Vsetíně mu byl dne 4.2.2005 ustanoven obhájce Mgr. F. H. Trestní řízení proti tomuto obžalovanému bylo vedeno podle oddílu druhého hlavy devatenácté trestního řádu (§§ 302 – 306a tr.ř.) jako proti uprchlému, neboť se pobytem v cizině a tím, že se skrýval, vyhýbal trestnímu řízení. I po podání obžaloby (dne 20.8.2007) soud prvního stupně v neveřejném zasedání (viz č.l. 4442) dne 10.3.2008 rozhodl o tom, že nadále bude konáno řízení proti uprchlému, a to v souladu s ustanovením § 305 tr.ř. za splnění podmínek § 302 tr.ř. Ze zprávy zažurnalizované na č.l. 4679a vyplývá, že obžalovaný Z. V. dne 7.1.2009 nastoupil výkon trestu odnětí svobody, který mu byl uložen v jiné trestní věci. Již dne 17.10.2008 si obžalovaný Z. V. v souladu s ustanovením § 37 odst. 2 tr.ř. místo obhájce, který mu byl ustanoven, zvolil obhájce jiného, a to JUDr. T. V. (viz č.l. 4617). Dne 11.2.2009 obžalovaný Z. V. požádal soud prvního stupně, aby ho v daném trestním řízení nadále obhajoval „přidělený“ obhájce Mgr. F. H. s tím, že momentálně je ve výkonu trestu a nemůže si dovolit zvolit si placeného advokáta. Na toto sdělení jmenovaného obžalovaného soud prvního stupně nijak nereagoval. Následných úkonů trestního řízení před soudem prvního stupně se již účastnil advokát Mgr. F. H., který byl již dříve soudem prvního stupně o těchto úkonech trestního řízení vyrozumíván. Takovýto postup však není souladný se zákonem. Podle § 37 odst. 2 tr.ř. si obviněný může místo obhájce, který mu byl ustanoven, nebo osobou k tomu oprávněnou zvolen, zvolit obhájce jiného. Oznámí-li změnu obhájce tak, aby obhájce mohl být o úkonu vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě, orgán činný v trestním řízení ode dne doručení takového oznámení vyrozumívá nově zvoleného obhájce. V opačném případě je obhájce předtím ustanovený nebo zvolený, pokud není z obhajování vyloučen, povinen obhajobu vykonávat do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že práva a povinnosti ustanoveného obhájce Mgr. F. H. zanikla tím, že obžalovaný Z. V. užil práva zvolit si obhájce ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 tr.ř. Pokud následně soudu sdělil, že chce obhájce ustanovit (aniž by přitom doložil zánik plné moci pro obhájce JUDr. T. V.), měl soud prvního stupně postupovat podle § 38 a § 39 tr.ř. a obhájce obžalovanému ustanovit. Pokud k takovémuto ustanovení obhájce ve smyslu příslušných ustanovení trestního řádu nedošlo, znamená to, že obžalovaný v dalším řízení obhájce neměl, ač ho mít měl z důvodů uvedených v § 36 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr.ř., což ve vztahu k jeho osobě způsobuje nezákonnost všech důkazů provedených po zmíněném sdělení obžalovaného o ukončení obhajoby advokátem JUDr. T. V., byť se dokazování v řízení před soudem účastnil advokát Mgr. F. H. Důsledkem tohoto vadného postupu soudu prvního stupně je nutnost opětovného provedení všech důkazů, jež byly provedeny u hlavních líčení ve dnech 1.4.2009, 8.6.2009, 15.10.2009 a 12.4.2010. Dalšího pochybení se soud prvního stupně dopustil, pokud s ohledem na závažné rozpory v jednotlivých důkazech v této trestní věci u hlavního líčení dne 29.9.2008 (viz č.l. 4588-4589) podle § 211 odst. 1 tr.ř. toliko přečetl výpovědi svědků G. P. a G. M., ačkoliv se jedná o stěžejní svědecké výpovědi, nezbytné pro rozhodnutí v předmětné trestní věci, v důsledku čehož soud prvního stupně nezjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř. a byla tak v tomto řízení porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci (§ 258 odst. 1 písm. a/ tr.ř.), jež mohou mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části napadeného rozsudku. Podle § 211 odst. 1 tr.ř. lze v hlavním líčení místo výslechu svědka číst protokol o jeho výpovědi, jestliže soud nepokládá osobní výslech za nutný a státní zástupce i obžalovaný s tím souhlasí. V tomto konkrétním případě je s ohledem na závažnost a důležitost informací, obsažených ve výpovědích obou jmenovaných svědků, nutný jejich osobní výslech. Zajištění jejich osobního výslechu před soudem není navíc pro soud spojeno s žádnou či dokonce mimořádnou obtížností, když se jedná o osoby, které opakovaně Českou republiku v souvislosti se svými podnikatelskými záměry navštěvovaly a působily v orgánech obchodní společnosti A., a.s., se sídlem v P. K tomu je nutno dodat, že soud prvního stupně v napadeném rozsudku vyjádřil pochybnosti o věrohodnosti tvrzení těchto dvou jmenovaných svědků, a to s poukazem na výpovědi svědků P., B., P. a G. (viz str. 33-34 rozsudku), při jejichž hodnocení naprosto pominul vyjádření těchto svědků, že nebyli členy výboru pohledávek banky ani úvěrového výboru banky a neúčastnili se tak jejich rozhodování a výslovně uvedli, že o důvodech, které k odvolání a splacení úvěru vedly, by podrobnější informace mohlo podat odvolání vymáhání pohledávek banky (BIPOP-CARIRE) a taktéž naprosto odhlédl nejen od dopisu, zažurnalizovaného na č.l. 141 spisu, adresovaného obchodní společností A., a.s., P., BANCE POPOLARE BRISCIA ze dne 28.11.1999, podle kterého se valná hromada společníků usnáší, že přerušuje na měsíce prosinec 1999, leden 2000 a únor 2000 přímé vklady pro BIPOP z důvodů mimořádných nákladů a taktéž i od návrhu na vydání platebního rozkazu (č.l. 249 a násl.), v němž je mimo úpadek poškozených P. a M. konstatováno i to, že bez výsledku zůstala výzva k zaplacení ze strany banky, spojená se zrušením záruk a zřízením režimu prodlení vůči společnosti A., a.s., P. (viz č.l. 252), aniž by přitom osobním výslechem svědků G. P. a G. M. tyto pochybnosti o jejich věrohodnosti odstranil. Soud prvního stupně proto v novém hlavním líčení osobně vyslechne svědka G. P. a G. M. Při hodnocení věrohodnosti tvrzení těchto dvou stěžejních svědků v projednávané trestní věci soud prvního stupně nevzal v úvahu zejména vyjádření svědka A. P., podle něhož byly akcie uloženy do depozitu obchodní společnosti A., a.s., P., uvnitř kterého existovaly tři poddepozity, a to pro P., kde byly uloženy akcie č. 43-150, tj. celkem 108 ks akcií, pro M., kde byly uloženy akcie č. 151-200, tj. 50 ks akcií a pro obžalované Š., V. a V. celkem 42 ks akcií, přičemž výslovně uvedl, že toto akciové rozdělení A., a.s., je zřejmé z numerického rozpisu o převodu cenných papírů. To je zřejmé i z potvrzení peněžního ústavu BANCA POPOLARE (viz č.l. 1615-1616). Svědek G. Ch. přitom potvrdil, že k setkání všech aktérů tohoto případu (obžalovaných a shora uvedených svědků) došlo v měsíci červnu roku 1997 ve společnosti P. F. P., což plně koresponduje s výpovědí svědkyně M. P., která však mimo výše uvedenou skutečnost potvrdila i tom, že důvodem schůzky byl nákup akcií obchodní společnosti A., a.s., pány P. a M. a dohoda o výstavbě obchodního centra v České republice. Tyto důkazy pak potvrzují skutečnosti vyplývající ze svědeckých výpovědí G. P. a G. M. a také z listinných důkazů, zejména potvrzení italské banky BIPOP CARIRE o držbě akcií (viz č.l. 293) a kupní smlouvy ze dne 30.5.1997 o koupi akcií (č.l. 783, 2391). Byť předmětná kupní smlouva obsahuje ustanovení, podle něhož tato smlouva nabývá účinnosti dnem splacení dohodnuté kupní ceny (tato však ve smlouvě přímo uvedena není) a obžalovaní na svoji obhajobu uvádějí, že k zaplacení kupní ceny za předmětné akcie nedošlo, nevypořádal se soud prvního stupně dostatečným způsobem nejen s výše citovanými důkazy, ale i s dokladem nazvaným „protokol o zaplacení akcií“ (č.l. 2406) a dokladem nazvaným „soukromá listina“ (č.l. 2412). V návaznosti na výpovědi svědků P. a M., podle nichž je právě numerický rozpis o převodu cenných papírů z data 4.6.1997, podepsaný podle jmenovaných svědků i obžalovanými, dokladem o zaplacení akcií. V daném případě je proto nutno, aby se soud prvního stupně v dalším řízení existencí shora uvedených skutečností v novém rozhodnutí důsledně zabýval a v návaznosti na ně i notářskými zápisy o valných hromadách obchodní společnosti A., a.s., P., ze kterých vyplývá, že do diskusí se např. přihlásil i akcionář pan M., přičemž valná hromada společnosti A., a.s., hlasovala jednomyslně pěti hlasy přítomných akcionářů, jež jsou zažurnalizovány např. na č.l. 2394 a dále. Za účelem objasnění vlastnictví akcií svědky G. P. a G. M. soud prvního stupně vyžádá veškeré doklady k této obchodní společnosti od obchodního rejstříku a také veškeré doklady ve vztahu k předmětným notářským zápisům od notářky Mgr. Z. G. a jmenovanou notářku za splnění všech procesních podmínek vyslechne. Pokud bude mít soud prvního stupně i nadále pochybnosti o podpisu obžalovaných na dokladu nazvaném „protokol o zaplacení akcií v Itálii“, zažurnalizovaném na č.l. 2406 spisu, bude nucen přibrat znalce z oboru kriminalistiky, odvětví grafologie, ke zkoumání pravosti podpisů obžalovaných na této listině a logickým způsobem vyhodnotit případný důvod existence předmětných podpisů na tomto dokladu. V této souvislosti je třeba poukázat i na výpověď svědka dr. M. M. u hlavního líčení před soudem prvního stupně dne 1.4.2009 k dokladům o úhradě ceny akcií s tím, že se jedná o validní doklad, v Itálii prokazující uskutečnění konkrétní platby. Pokud i v tomto případě bude mít soud prvního stupně pochybnosti o provedení transakce, vyžádá si od italské banky BIPOP CARIRE doklad o vyzvednutí finančních prostředků svědkem M. k uskutečnění úhrady akcií v hotovosti, jakož i doklad od svědka M. psaný rukou o platbě za akcie, jak o tom jmenovaný svědek hovořil na č.l. 4743 spisu. Soud prvního stupně se bude dále zabývat odvolacími námitkami státního zástupce stran účasti obžalovaných A. V. a Z. V. na žalovaném protiprávním jednání, zejména s ohledem na existenci smluv o zastavení listinných akcií ze dne 15.1.2003, č. ZA 2/1268/02/LCD a ZA 3/1268/02LCD a existenci protokolů o předání listinných cenných papírů České spořitelně, a.s., z téhož dne. U skutku popsaného pod bodem 1) výrokové části o vině napadeného rozsudku se soud prvního stupně nevypořádal se všemi skutečnostmi významnými pro rozhodnutí. Trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr.zákona se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Podle § 250b odst. 2 tr.zákona účinného do 31.12.2009 se tohoto trestného činu dopustí i ten, kdo bez souhlasu věřitele nebo jiné oprávněné osoby použije úvěr, subvenci nebo dotaci na jiný než určený účel. Z výrokové části o vině napadeného rozsudku, jakož i z listinných důkazů, založených ve spise, vyplývá, že Česká spořitelna, a.s., Praha poskytla obchodní společnosti A., a.s., P., na základě smlouvy o úvěru ze dne 12.8.2002, č. 1268/02/LCD, úvěr ve výši 48 mil. Kč mimo jiné i za účelem úhrady všech pohledávek italské banky BIPOP CARIRE (BANCA POPOLARE DI BRESCIA) z titulu úvěrů dlužníkovi poskytnutých, a to až do výše 43 mil. Kč. Ze svědeckých výpovědí a listinných důkazů vyplývá, že k takovémuto účelu neměl být úvěr obžalovanými použit. Soud prvního stupně proto bude zkoumat, k jakému účelu byl poskytnutý úvěr obžalovanými skutečně použit, přičemž, pokud mu k tomu nebudou postačovat doklady zažurnalizované ve spise (výpisy z účtů obchodní společnosti A., a.s., P.), bude nucen přistoupit ke znaleckému zkoumání účetnictví této obchodní společnosti a ke zjištění, k jakým účelům byl poskytnutý úvěr použit. V této souvislosti Vrchní soud v Olomouci poukazuje i na výpověď svědka JUDr. J. K. a zpracovanou zprávu České spořitelny, a.s., Praha (viz č.l. 1098 a násl.). Vrchní soud v Olomouci se naprosto ztotožnil s odvolací námitkou státního zástupce, podle níž soud prvního stupně při úvahách o právním posouzení skutku nevyčerpal všechny v úvahu připadající právní kvalifikace. Soud prvního stupně tak bude zvažovat, zda protiprávním jednáním obžalovaných nebyly naplněny zákonné znaky pokusu skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 8 odst. 1 tr.zákona k § 140 odst. 1, odst. 2 alinea druhá, odst. 3 písm. b) tr.zákona, za použití § 143 tr.zákona, resp. § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 233 tr.zákoníku. V této souvislosti odvolací soud poukazuje na ustanovení § 18 tr.zákoníku o omylu skutkovém, zejména omylu skutkovém pozitivním. Skutkový omyl pozitivní vzniká tehdy, když pachatel podnikl jednání v úmyslu spáchat trestný čin v představě, že existují všechny znaky skutkové podstaty, ale ve skutečnosti některý znak není dán (např. pachatel se mylně domnívá, že udává padělané peníze nebo že odnímá cizí věc). V takových případech je odůvodněna odpovědnost pachatele za pokus nebo přípravu za podmínek uvedených v ustanovení § 8 a § 7 tr.zákona, pokud je dána společenská nebezpečnost ve smyslu těchto ustanovení (str. 48 komentáře k trestnímu zákonu, nakl. C.H. Beck - Šámal, Púry, Rizman, III. vydání). Soud prvního stupně také vezme v úvahu při svém rozhodování i další odvolací námitky státního zástupce a s ohledem na výše vytýkané vady napadeného rozsudku posoudí, zda obžalovaní V. Š., A. V. a Z. V. jednáním popsaným v bodech 1), 3) zprošťující části napadeného rozsudku zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 tr.zákoníku. Jak již bylo zmíněno výše, za tímto účelem soud prvního stupně provede výslech notářky Mgr. Z. G., od níž si vyžádá veškeré podklady, vztahující se zejména ke konaným valným hromadám společnosti A., a.s., P., jakož i doklady z obchodního rejstříku vztahující se k této společnosti. Ve vztahu k bodům 1) a 2) odsuzující části napadeného rozsudku soud prvního stupně doplní dokazování příslušnými úvěrovými spisy České spořitelny, a.s., Praha, ze kterých bude zcela jednoznačně patrno, kdy přesně k protiprávnímu jednání obžalovaných mělo dojít, neboť konstatování, že takto měl obžalovaný V. Š. činit v rámci jednání předcházejících uzavření smluv o úvěru, prezentované v napadeném rozsudku, nelze považovat za uvedení času spáchání trestného činu v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 tr.ř. Vzhledem k tomu přistoupil Vrchní soud v Olomouci ke zrušení napadeného rozsudku i v bodě 2) odsuzující části, které nebylo napadeno odvoláním státního zástupce, z podnětu odvolání obžalovaného V. Š. Pokud se týká opravného prostředku tohoto obžalovaného, je nutno zdůraznit, že v daném případě je naprosto lichá jeho argumentace, že zajištění úvěru akciemi společnosti bylo v rámci smlouvy o úvěru pod bodem 1) výroku o vině napadeného rozsudku nadbytečné a že byl předmětný úvěr již uhrazen. K odvolacím námitkám ve vztahu k bodu 2) výroku o jeho vině napadeného rozsudku je třeba odkázat na důkazy, kterými bylo prokázáno, že doklad italské banky o uhrazení všech pohledávek společnosti A., a.s., P. vůči tomuto peněžnímu ústavu byl falešný. Vzhledem k tomu, že teprve po provedení shora naznačených důkazů, jakož i důkazů dalších, pokud vyvstane v řízení před soudem prvního stupně potřeba jejich provedení, bude mít soud prvního stupně dostatek podkladů pro svoje rozhodnutí, Vrchní soud v Olomouci podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d), odst. 2 tr.ř. z podnětu odvolání obžalovaného V. Š. a státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušil, a to v bodech 1), 2) odsuzující části napadeného rozsudku ohledně obžalovaného V. Š. a v bodech 1), 3) zprošťující části napadeného rozsudku ohledně obžalovaných V. Š., A. V. a Z. V. a v bodě 2) zprošťujícího rozsudku ohledně obžalovaných A. V. a Z. V. a podle § 259 odst. 1 tr.ř. věc v rozsahu zrušení vrátil soudu prvního stupně. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. V Olomouci dne 21.12.2010 JUDr. Václav Čapka v.r. předseda senátuZa správnost vyhotovení: Z. Šimanská