V rozhodnutí o předložení věci společně nadřízenému soudu vydaném za podmínek § 257 odst. 1 písm. a) tr.ř. musí odvolací soudu svůj závěr o věcné nepříslušnosti soudu doložit zjištěním splňujícím požadavky § 222 odst. 1 tr.ř.

U s n e s e n í Vrchní soud v Olomouci rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14.9.2011 v trestní věci obžalovaného R. K., vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp.zn. 3 T 208/2008, stran určení věcné příslušnosti soudu, t a k t o : Podle § 24 odst. 1 tr.ř. se rozhoduje, že věcně p ř í s l u š n ý m k projednání trestní věci obžalovaného R. K., pro trestnou činnost vymezenou obžalobou státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Břeclavi, sp.zn. ZT 808/2007, j e okresní soud. O d ů v o d n ě n í : I. Na podkladě usnesení vydaného Krajským soudem v Brně dne 28.7.2011 při aplikaci § 257 odst. 1 písm. a) tr.ř. byl Vrchnímu soudu v Olomouci předložen trestní spis Okresního soudu v Břeclavi, sp.zn. 3 T 208/2008, k rozhodnutí o věcné příslušnosti soudu k projednání obžaloby, která byla státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Břeclavi, sp.zn. ZT 808/2007, podána na obviněného R. K. pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 tr. zákona. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, o předložení věci vrchnímu soudu rozhodl poté, kdy na podkladě odvolání státního zástupce zrušil zprošťující rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 15.2.2011, č.j. 3 T 208/2008-1196. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že dle předkládajícího soudu je věcně příslušným k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni krajský soud (konkrétně Krajský soud v Brně), neboť v zažalovaném skutku je dle odvolacího soudu třeba spatřovat trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zákona. V konkrétnosti odvolací soud uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí následující skutečnosti: „Krajský soud v Brně přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k následujícím závěrům. Podle § 128 odst. 2 tr. zákona se dopouští pachatel trestného činu zneužívání informací v obchodním styku, jestliže jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo s podobným předmětem činnosti v úmyslu uvedeném v odst. 1 § 128 tr. zákona uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich. Smlouvou ze dne 16.8.2006 (č.l. 20) byly prodány nemovitosti patřící Z. T. mající hodnotu podle obžaloby 1.500.000 Kč R. K. za částku 300.000 Kč. Kupní smlouvu za Z. T. uzavřel obžalovaný R. K. jako předseda představenstva. Nejsou pochybnosti o tom, že jde o jednání naplňující znaky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zákona. Ke konání řízení ohledně tohoto trestného činu v prvním stupni je příslušný v prvním stupni krajský soud. Podle § 17 odst. 1 písm. c) tr.ř. o trestných činech zneužití informace a postavení v obchodním styku koná v prvním stupni řízení krajský soud i tehdy, je-li dolní hranice trestu odnětí svobody nižší, než která je uvedena v § 17 odst. 1, v návětí. Stejně byla upravena věcná příslušnost pro Krajský soud v Brně i před novelou tohoto ustanovení. Z toho jednoznačně vyplývá, že k projednání žaloby pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 tr. zákona je příslušný Krajský soud v Brně, nikoliv Okresní soud v Břeclavi. Podle § 24 odst. 1 tr.ř., vzniknou-li pochybnosti o příslušnosti soudu, rozhoduje o tom, který soud je příslušný k projednání věci, soud, jenž je nejblíže společně nadřízený soudu, u něhož byla podána obžaloba, jemuž byla věc postoupena podle § 295 nebo mu byla přikázána nadřízeným soudem, a soudu, který má být příslušný podle rozhodnutí o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti (§ 188 odst. 1 písm. a/ a § 222 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. a/ tr.ř.). Proto v souladu s ustanovením § 257 odst. 1 písm. b) tr.ř. byl napadený rozsudek zrušen a věc byla postoupena Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o příslušnosti.“ II. Vrchní soud v Olomouci zjistil, že je soudem příslušným k vydání rozhodnutí o věcné příslušnosti soudu v označené věci. Z obsahu spisu zjistil zejména následující skutečnosti: Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Břeclavi podal (č.l. 873-877) dne 14.11.2008 u Okresního soudu v Břeclavi na obviněného R. K. obžalobu pro skutek spočívající v tom, že „jako předseda představenstva společnosti Z. T., a.s., tedy osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy akcionářů, opatrovat, nebo spravovat cizí majetek, činil, aniž by k tomu měl potřebný souhlas valné hromady spol. Z. T., a.s., v době od 16.8.2006 kroky poškozující tuto společnost v souvislosti s převody majetku této společnosti k obohacení své vlastní osoby, resp. společnosti A. CZ, s.r.o., jejímž je jediným společníkem i jednatelem, čímž byla způsobena škoda velkého rozsahu, byl porušen zákaz konkurence uvedený v obchodním zákoníku a ustanovení § 196a odst. 1 a § 196a odst. 2 obchodního zákoníku, kdy K. jednal bez potřebného souhlasu valné hromady spol. Z. T., a.s., přičemž souhlas s prodejem movitého i nemovitého majetku společnosti Z. T., a.s., společnosti A. CZ, s.r.o., měl být obviněnému udělen fiktivně dne 17.8.2006 na tzv. náhradní valné hromadě, kde byl přítomen však jako akcionář jen sám podezřelý K., mimo jiné byl předsedou této náhradní valné hromady, přičemž samotná tzv. náhradní valná hromada spol. Z. T., a.s., nesplňovala podmínky, které vyžaduje obchodní zákoník, kdy u zápisu z náhradní valné hromady se vyžaduje forma notářského osvědčení (§ 77 notářského řádu), chybí náležitosti svolání valné hromady, oznámení valné hromady, čímž tímto jednáním do vlastnictví svého, případně vlastnictví společnosti A. CZ, s.r.o., K. získal majetek spol. Z. T., a.s., v hodnotě minimálně 7.252.909 Kč tak, že - dne 16.8.2006 došlo k uzavření kupní smlouvy k nemovitostem: budova bez čp/če (garáž) na parcele st. 666/2 (zastavěná plocha a nádvoří), budova bez čp/če (garáž) na parcele st. 666/31 (zastavěná plocha a nádvoří), budova bez čp/če (jiná stavba) na parcele st. 666/30 (zastavěná plocha a nádvoří), budova bez čp/če (jiná stavba) na parcele st. 666/35 (zastavěná plocha a nádvoří), všechny vedené u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Břeclav, na listu vlastnictví č. 1804, pro obec a katastrální území T., v hodnotě 1.500.000 Kč (dle odborného vyjádření), do vlastnictví K. R. jako fyzické osoby, - v době od 20.12.2006 do 10.1.2007 došlo k prodeji celkem 28 kusů vozidel, zejména zemědělské techniky (vozidla, traktory, vleky atd.), jejichž seznam je uveden ve spise na č.l. 767-771, v hodnotě nejméně 2.232.909 Kč, do vlastnictví spol. A. CZ, s.r.o., - v době po datu 17.8.2006 došlo k prodeji technologické linky pro sušení a zpracování zeleninových natí v hodnotě minimálně 3.520.000 Kč (dle odborného vyjádření) do vlastnictví spol. A. CZ, s.r.o., výše uvedený nemovitý a movitý majetek byl uhrazen ze strany společnosti A. CZ, s.r.o., fiktivní dohodou o vzájemném zápočtu pohledávek ze dne 5.9.2006, společnosti Z. T., a.s., měl vzniknout na základě smlouvy o pěstování a dodávkách zeleniny ze dne 25.4.2005 závazek vůči společnosti A. CZ, s.r.o., ze smluvní pokuty ve výši 9.441.000 Kč, která vznikla účelově a kterou K., co by současně jednatel společnosti A. CZ, s.r.o., uplatnil vůči společnosti Z. T., a.s., nijak ji nevymáhal ani nenechal soudem potvrdit jako pravou pohledávku, ale tuto pohledávku vytvořil k účelu vyvedení majetku z poškozené společnosti Z. T., a.s.“, který právně kvalifikoval jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 tr. zákona. Okresní soud obžalobu přijal a k jejímu projednání provedl hlavní líčení ve dnech 20.1. (č.l. 890-920), 11.6. (č.l. 954-964), 9.7. (č.l. 1005-1019) a 15.9.2009 (č.l. 1025-1048), kdy ve věci rozhodl rozsudkem, jímž obžalovaného uznal vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 tr. zákona (č.l. 1060-1078). Krajský soud, který rozhodoval o odvolání obžalovaného, státního zástupce a poškozeného, napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí (č.l. 1141-1145). Okresní soud na podkladě zrušujícího usnesení nadřízeného soudu doplnil dílčím způsobem dosud provedené dokazování a v hlavním líčení konaném dne 15.2.2011 (č.l. 1185-1193) vydal tentokrát zprošťující rozsudek (č.l. 1196-1210), který napadl odvoláním podaným v neprospěch obžalovaného státní zástupce (č.l. 1193, č.l. 1214-1217). O tomto odvolání rozhodl krajský soud již výše zmíněným usnesením ze dne 28.7.2011. III. Vrchní soud se s procesním řešením odvolacího soudu neztotožnil. Jím dovozený právní závěr stran právní kvalifikace skutku a potažmo i věcné příslušnosti krajského soudu k projednání věci pokládá za předčasný, založený toliko na dílčím posouzení jednoho z předložených a provedených důkazů, a tudíž z pohledu rozhodování o věcné příslušnosti soudu v kriteriích nastavených zněním § 222 odst. 1 tr.ř. jako neakceptovatelný. I když – posuzováno výlučně dle obsahu listinného důkazu, kterého se odvolací soud dovolává, tj. smlouvy na č.l. 20 – nelze vyloučit možnost právní kvalifikace, kterou za jednoznačnou označuje krajský soud, způsob, jakým odvolací soud přistoupil k projednání odvolání státního zástupce, resp. způsob tohoto projednání, jak se projevil v obsahu odůvodnění vydaného rozhodnutí, nemůže změnu věcné příslušnosti soudu odůvodnit. Krajský soud své rozhodnutí vydal při aplikaci § 257 odst. 1 písm. a) tr.ř., tj. při aplikaci ustanovení, které se dovolává znění § 222 odst. 1 tr.ř., jak plyne z jeho textu: „ … měl-li tak učinit soud prvního stupně (§ 222 odst. 1) ... “. Podle § 222 odst. 1 tr.ř. soud prvního stupně rozhodne o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti soudu: „Shledá-li ... v zažalovaném skutku trestný čin, k jehož projednání není příslušný ...“. Zákonem užitým pojmem „shledá-li“ se dle ustálené interpretace rozumí stav, kdy soud na základě nezbytného dokazování a jeho zhodnocení způsobem upraveným zněním § 2 odst. 6 tr.ř. zjistí skutkový stav věci v rozsahu požadavku § 2 odst. 5 tr.ř., tj. ustálí skutek v podobě srovnatelné s požadavky kladenými na meritorní rozhodnutí (rozsudek) a o něm učiní právní závěr, že jeho právní kvalifikace – v případě věcné nepříslušnosti – znemožňuje tomuto (okresnímu) soudu o něm meritorně rozhodnout (z důvodu, že skutek je nezbytné právně kvalifikovat jako některý z trestných činů uvedených ve znění § 17 tr.ř.). Jinými slovy řečeno, nalézací soud při předložení věci vrchnímu soudu k rozhodnutí o věcné příslušnosti soudu musí vydat takové rozhodnutí, které přesvědčivým způsobem naplněnost podmínek aplikace § 222 odst. 1 tr.ř. vyloží. Protože v případě tohoto procesního postupu nalézacího soudu učiněného v hlavním líčení již – na rozdíl od rozhodnutí, které může vydat v rámci předběžného projednání obžaloby při aplikaci § 188 odst. 1 písm. a) tr.ř. – nedostačuje pouhá odůvodněná možnost posouzení zažalovaného skutku jako trestného činu vymezeného zněním § 17 tr.ř., musí se rozhodnutí nalézacího soudu v odpovídajícím nezbytném rozsahu s věcí vypořádat jak po stránce skutkové (dokazování provedené minimálně v rozsahu umožňující učinění skutkového závěru nezbytného pro příslušný závěr právní, zhodnocení provedeného dokazování v rozsahu požadavku § 2 odst. 5 tr.ř.), tak po stránce právní (vyložení toho, proč zjištěný skutek je nezbytné subsumovat pod skutkovou podstatu trestného činu, o němž okresní soud není pro nedostatek věcné příslušnosti oprávněn rozhodnout). Z dikce „měl-li tak učinit soud prvního stupně (§ 222 odst. 1) ...“ je třeba dovodit, že stejné požadavky je nezbytné klást i na rozhodnutí soudu odvolacího, pokud ten (na rozdíl od soudu nalézacího, který rozhodl o skutku právně kvalifikovaném jako trestný čin vymezený zněním § 16 tr.ř.) dospěje k závěru, že je žalovaný skutek třeba právně kvalifikovat odlišně, tj. jako některý trestný čin zmíněný ustanovením § 17 tr.ř. Rozhodnutí krajského soudu ze dne 28.7.2011 tyto požadavky nesplňuje. Jak již bylo uvedeno výše, svoji pozornost soustředilo toliko k jednomu z důkazů, aniž by tento hodnotilo v kontextu důkazů dalších. Citované rozhodnutí odvolacího soudu je do jisté míry rozhodnutím překvapivým, neboť činí kategorický závěr v situaci, kterou nelze označit za podstatně změněnou oproti stavu existujícímu v případě jeho prvního rozhodování v označené věci. Z hlediska důkazního totiž došlo k „obohacení“ okruhu důkazů v zásadě jen o nově zpracovaný znalecký posudek (č.l. 1157-1164), který byl okresním soudem (č.l. 1186) k důkazu přečten za podmínek § 207 odst. 5 tr.ř. (správně § 211 odst. 5 tr.ř.). Ten však zcela bezprostřední vztah k důkazu, o který se opřel ve svém rozhodnutí krajský soud (smlouva na č.l. 20), nemá. Je proto s podivem, že odvolací soud na základě jediného důkazu, který je součástí důkazní materie od počátečních fází trestního stíhání obžalovaného (důkaz obstarán již ve stadiu přípravného řízení), činí uvedený kategorický závěr, zvláště pak v situaci, že na možnost tohoto právního posouzení věci nikterak neupozornil soud nalézací ve svém předcházejícím zrušovacím usnesení (č.l. 1141-1145), ač se tato možnost nepochybně nabízela a ač otázka této právní kvalifikace byla „ve hře“ již před tímto prvním rozhodnutím odvolacího soudu, jak se podává mimo jiné z vyjádření státního zástupce při hlavním líčení dne 15.9.2009 (zejména č.l. 1030). Z postupu státního zástupce, jak se projevil jednak před zahájením trestního stíhání obžalovaného (č.l. 16), jednak i po něm (č.l. 7-9, č.l. 873-877), je zřejmé, že tento z důvodů, které odezněly v jeho již zmíněné závěrečné řeči (č.l. 1029-1035), neshledává důvod pro právní kvalifikaci činu obžalovaného v podobě trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 tr. zákona. Této právní kvalifikace se státní zástupce nedomáhá ani opravnými prostředky (č.l. 1116-117, č.l. 1214-1217), kterými napadl oba rozsudky (č.l. 1060-1078, č.l. 1196-1210). Naopak v prvém odvolání, zaměřeném jen do výroku o trestu, výslovně vyjádřil své souhlasné stanovisko s právní kvalifikací skutku v napadeném rozsudku v podobě trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 tr. zákona. Důvod, pro který státní zástupce neshledává ve skutku, jehož spáchání klade obžalovanému za vinu, spočívá v přesvědčení státního zástupce o fiktivnosti listin, které dle jeho hodnocení situace vyhotovil obžalovaný až dodatečně ve snaze zakrýt (jiné) trestněprávní jednání. Pokud by toto tvrzení státního zástupce mělo platit i o kupní smlouvě, o kterou své rozhodnutí opřel odvolací soud, pak je zřejmé, že tu existuje skutečnost, na kterou rozhodnutí odvolacího soudu nereagovalo. Vyvstává totiž otázka, zda je akceptovatelné tvrzení odvolacího soudu stran právní kvalifikace skutku v situaci, že by zvažované trestněprávně významné jednání obžalovaného nebylo realizováno skrze/prostřednictvím uvedené smlouvy, tj. pokud by ke zcizení majetku společnosti Z. T. mělo dojít jiným způsobem a předmětná smlouva byla vyhotovena ex post jako obžalovaným uvážený (dle státního zástupce ovšem mylně) nástroj legalizace (jiného předchozího) postupu obžalovaného. Ve prospěch soudu odvolacího lze sice přihlédnout k tomu, že patrně vycházel ze samotného popisu skutku, jak je obsažen v podané obžalobě (č.l. 873), kde v žalobním návrhu je v rámci tzv. skutkové věty uveden údaj: „dne 16.8.2006 došlo k uzavření kupní smlouvy k nemovitostem ...“, čehož se vyvaroval v popisu usnesení o zahájení trestního stíhání obžalovaného (č.l. 1 – „dne 16.8.2006 došlo k prodeji nemovitostí ...“), avšak způsob jeho reakce, jak se v jím vydaném usnesení projevil, nemůže vrchní soud akceptovat. Je sice nezbytné zdůraznit, že ve smyslu § 220 odst. 3 tr.ř. není soud vázán právním posouzením skutku v obžalobě, a že tudíž i soud odvolací byl plně oprávněn dospět k jinému závěru stran právní kvalifikace skutku, o němž se řízení vede, jeho odlišné stanovisko však mělo být náležitě vyloženo v kontextu požadavků plynoucích ze znění § 257 odst. 1 písm. a) tr.ř. a § 222 odst. 1 tr.ř., což se nestalo. Byť se postup a argumentace státního zástupce při právním posouzení činu nejeví vrchnímu soudu zcela transparentními a přesvědčivými (je třeba si klást otázku: pokud došlo ke zcizení majetku Z. T., a.s., a tím k poškození této organizace nikoli na podkladě uzavřené smlouvy, jakým mechanismem k tomu došlo a jaký význam pak má uvedené skutkové tvrzení „došlo k uzavření kupní smlouvy k nemovitostem“ v popisu skutku v podané obžalobě), nelze k řešení situace (rozhodování o odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku) přistupovat tak zjednodušeným způsobem, jak učinil soud odvolací. K řešení otázky právní kvalifikace skutku, o němž se řízení vede, nelze přistoupit bez toho, aniž by byla vyřešena takto státním zástupcem nastolená základní otázka, tj. zda vyhotovení a podpis smlouvy obžalovaným je třeba klást do období páchání tvrzené trestné činnosti, či až do okamžiku jejího zastírání obžalovaným. Jinak řečeno, je nejprve nezbytné rozhodnout, zda je součástí toho, co tvoří jednání jakožto složku (obligatorní znak) objektivní stránky trestného činu, či je „toliko“ formou reakce obžalovaného na šetření věci policejními složkami. Uvedenou problematikou se rozhodnutí odvolacího soudu vůbec nezaobírá a pomíjí i další skutečnosti, které se vztahují ke skutku v rozsahu jeho vymezení obsaženém v žalobním návrhu (tvrzený prodej 28 ks vozidel a technologické linky). IV. Nalézací soud svým zprošťujícím rozsudkem rozhodl o skutku, ve kterém spatřoval trestný čin, o němž byl věcně příslušný rozhodnout (trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 tr. zákona). Odvolací soud dospěl k jinému názoru, který však z pohledu požadavků obsažených v ustanovení § 257 odst. 1 písm. a) tr.ř. a § 222 odst. 1 tr.ř. vyložil dle vrchního soudu způsobem zcela nedostatečným. Je totiž v daných souvislostech na soudu odvolacím (a nikoli na soudu, jemuž je věc k rozhodnutí o příslušnosti předložena), aby vyhodnotil skutkové okolnosti případu, důkazy provedené v řízení nalézacím případně doplněné v řízení odvolacím, dospěl ke konkrétním skutkovým poznatkům a těm (až následně) přiřadil odpovídající právní kvalifikaci. Krajský soud toto neučinil a nezaujal ani konkrétní stanovisko k argumentaci státního zástupce (tj. např. v tom směru, že ani alternativa, z níž vychází, nemění nic na závěru, že je třeba skutek kvalifikovat odlišně, tj. jako trestný čin spadající do věcné příslušnosti krajského soudu). Nevyložení těchto skutečností v rozhodnutí odvolacího soudu má za následek, že nelze učinit (alespoň při dosavadní objasněnosti, resp. dosavadním vyhodnocení věci) právní závěr o věcné nepříslušnosti okresního soudu k projednání předmětné trestní věci. Na základě těchto skutečností Vrchní soud v Olomouci rozhodl podle § 24 odst. 1 tr.ř. tak, že věcně a místně příslušným k projednání a rozhodnutí věci obžalovaného R. K. je Okresní soud v Břeclavi. Toto rozhodnutí vrchního soudu má za následek, že se věc vrací do stadia řízení před odvolacím soudem, který s přihlédnutím k tomu, co je uvedeno v tomto rozhodnutí, o odvolání státního zástupce znovu rozhodne. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není řádný opravný prostředek přípustný. V Olomouci dne 14.9.2011 Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivo K o u ř i l v.r. P. Pražáková, DiS. předseda senátu