Právní závěr soudu o spolupachatelství musí mít svůj poklad v tzv. skutkové větě výroku o vině, z níž musí být zřejmé, že trestný čin byl spáchán společným jednáním nejméně dvou osob jednajících ve společném úmyslu.

U s n e s e n í Vrchní soud v Olomouci projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29.9.2011 odvolání obžalovaných J. M., D. J. a Ing. J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17.2.2011, č.j. 1 T 11/2010-6946, a rozhodl t a k t o : Podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d) tr.ř. se z podnětu podaných odvolání napadený rozsudek zrušuje a podle § 259 odst. 1 tr.ř. se věc vrací soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. O d ů v o d n ě n í : A) Napadený rozsudek Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17.2.2011, č.j. 1 T 11/2010-6946, byli uznáni vinnými · obž. J. M. zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, · obž. D. J. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, dílem sám podle § 9 odst. 1, dílem formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, · obž. Ing. J. K. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, kterých se dle jeho skutkových zjištění dopustili tím, že obž. J. M. v době od dubna 2001 do prosince 2002 včetně, jako jednatel společnosti H. H. B., spol. s r.o., se sídlem Brno, (dále jen HHB), přestože věděl, že HHB je již od svého vzniku v r. 1998 předlužená, že již od r. 1998 vykazovala při své podnikatelské činnosti permanentní hospodářskou ztrátu, která se v následujících letech stále zvyšovala, a přestože věděl, že z těchto důvodů nebude společnost schopna dostát svým závazkům vůči jednotlivým členům HHB, zejména vrátit jim v souladu s Všeobecnými podmínkami HHB převzaté finanční částky, podílel se na řízení společnosti, spolurozhodoval o nakládání s finančními prostředky společnosti, podepisoval smlouvy o členství v HHB, pověřil zaměstnance této společnosti k dalším úkolům souvisejícím s podnikatelskou činností HHB, organizoval nábor a školení nových členů HHB, jakož i setkání stávajících členů HHB, neinformoval jednotlivé členy HHB o existujících hospodářských potížích HHB ani neučinil včasné kroky k ukončení činnosti této společnosti, čímž vytvářel nepravdivé zdání, že jde o normálně fungující a ekonomicky prosperující společnost a že tato společnost řádně splní všechny své finanční závazky, kdy na základě jeho jednání jednotliví níže uvedení členové HHB postupně poukázali v období od dubna 2001 do prosince 2002 včetně ve prospěch HHB níže uvedené finanční prostředky dílem v hotovosti, dílem na bankovní účet HHB, tak, jak je zřejmé z níže uvedené tabulky, "tabulka se jmény poškozených a výší způsobené škody" kdy obžalovaný ani nikdo jiný ze spol. HHB takto přijaté finanční prostředky výše uvedeným členům HHB (tj. poškozeným) v době od dubna 2001 do prosince 2002 ani v době pozdější nevrátili, příp. je vrátili pouze částečně (jak vyplývá z uvedené tabulky), přičemž takto neoprávněně získané finanční prostředky byly použity mimo jiné na činnost HHB, čímž výše uvedeným členům HHB způsobil škodu v celkové výši 6.305.349 Kč, obž. D. J. v době od února 2003 do listopadu 2004 včetně, jako jediný společník a současně jednatel společnosti HHB, přestože věděl, že HHB je již od svého vzniku v r. 1998 předlužená, že již od r. 1998 vykazovala při svém podnikání permanentní hospodářskou ztrátu, která se v následujících letech neustále zvyšovala, a přestože věděl, že z těchto důvodů nebude společnost HHB schopna dostát svým závazkům vůči jednotlivým členům HHB, zejména vrátit jim v souladu s Všeobecnými podmínkami HHB převzaté finanční částky, podílel se na řízení této společnosti, rozhodoval o dalším vývoji a směrování společnosti, spolurozhodoval o nakládání s finančními prostředky společnosti, podepisoval smlouvy o členství v HHB, příp. pověřil zaměstnance této společnosti k uzavírání smluv o členství v HHB i dalšími úkony souvisejícími s podnikatelskou činností HHB, neinformoval jednotlivé členy HHB o existujících hospodářských potížích ani neučinil včasné kroky k ukončení činnosti této společnosti, čímž vytvářel nepravdivé zdání, že jde o normálně fungující a ekonomicky prosperující společnost a že tato společnost splní všechny své finanční závazky, kdy na základě jeho jednání jednotliví níže uvedení členové HHB postupně poukázali v období února 2003 do listopadu 2004 včetně ve prospěch HHB níže uvedené finanční prostředky dílem v hotovosti, dílem na bankovní účet HHB, tak, jak je zřejmé z níže uvedené tabulky, "tabulka se jmény poškozených a výší způsobené škody" kdy obžalovaný ani nikdo jiný ze spol. HHB takto přijaté finanční prostředky výše uvedeným členům HHB (tj. poškozeným) v době od února 2003 do listopadu 2004 ani v době pozdější nevrátili, příp. vrátili je pouze částečně (jak vyplývá z uvedené tabulky), přičemž takto neoprávněně získané finanční prostředky byly použity mimo jiné na činnost HHB, čímž výše uvedeným členům HHB způsobil škodu v celkové výši 2.076.030 Kč, obž. Ing. J. K. v době od března 2003 do listopadu 2004 včetně, jako zaměstnankyně společnosti HHB zmocněná dne 6.2.2003 k vykonávání všech právních úkonů za společnost HHB v rozsahu jednatele společnosti, s výjimkou podepisování účetní závěrky a otázek týkajících se existence společnosti, přestože věděla, že HHB je již od svého vzniku v r. 1998 předlužená, že již od r. 1998 vykazovala HHB při své podnikatelské činnosti permanentní hospodářskou ztrátu, která se v následujících letech neustále zvyšovala, a přestože věděla, že z těchto důvodů nebude společnost HHB schopna dostát svým závazkům vůči jednotlivým členům HHB, zejména vrátit jim v souladu s Všeobecnými podmínkami HHB převzaté finanční částky, podílela se na řízení této společnosti, spolurozhodovala o nakládání s finančními prostředky společnosti, podepisovala smlouvy o členství v HHB, zpracovávala účetní doklady společnosti, zastupovala společnost při jednání s úřady i klienty a neinformovala jednotlivé členy HHB o existujících hospodářských potížích spol. HHB, čímž se podílela na vytváření nepravdivého zdání, že jde o normálně fungující a ekonomicky prosperující společnost a že tato společnost splní všechny své finanční závazky, kdy na základě jejího jednání jednotliví níže uvedení členové HHB postupně poukázali v době od března 2003 do listopadu 2004 včetně ve prospěch HHB níže uvedené finanční prostředky dílem v hotovosti, dílem na bankovní účet HHB, tak, jak je zřejmé z níže uvedené tabulky, "tabulka se jmény poškozených a výší způsobené škody" kdy obžalovaná ani nikdo jiný ze spol. HHB takto přijaté finanční prostředky výše uvedeným členům HHB (tj. poškozeným) v době od března 2003 do listopadu 2004 ani v době pozdější nevrátili, příp. vrátili je pouze částečně (jak vyplývá z uvedené tabulky), přičemž takto neoprávněně získané finanční prostředky byly použity mimo jiné na činnost HHB, čímž výše uvedeným členům HHB způsobila škodu v celkové výši 1.946.413 Kč. Za to byli odsouzeni · obžalovaný J. M. podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byly obžalovanému uloženy podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činní 650 Kč, přičemž podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců a podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, na dobu sedmi let. · Obžalovaný D. J. podle § 250 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem. Dále byly obžalovanému uloženy podle § 53 odst. 1, § 54 odst. 1 tr. zákona peněžitý trest ve výměře 100.000 Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zákona byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců a podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zákona i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, na dobu sedmi let. · Obžalovaná Ing. J. K. podle § 250 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 3 tr. zákona zařazena do věznice s dozorem. Dále byly obžalované uloženy podle § 53 odst. 1, § 54 odst. 1 tr. zákona peněžitý trest ve výměře 100.000 Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zákona byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců a podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zákona i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, na dobu sedmi let. B) Opravné prostředky Proti rozsudku podali odvolání ihned po jeho vyhlášení obžalovaní J. M. a Ing. J. K. a po doručení jeho opisu i obžalovaný D. J. Obžalovaný J. M. v odvolání zpracovaném svým obhájcem (č.l. 7006-7015) napadl rozsudek ve výroku o vině a následně i ve výroku o trestu, když mu vytýká neúplná a nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení věci. Trvá na tom, že se při výkonu funkce jednatele v HHB žádného podvodného jednání nedopustil, funkci jednatele přebíral a vykonával téměř do konce svého funkčního období s přesvědčením o životaschopnosti, legálnosti a schopnosti samofinancování systému HHB. Za nepodložený pokládá závěr soudu, že prakticky po celou dobu činnost jednatele vykonával s vědomím, že HHB je předlužená, bez schopnosti plnit své závazky vůči klientům a že pokračováním činnosti HHB jen dochází k navyšování již vzniklé škody. Nesouhlasí ani se způsobem a vyčíslením škody, která měla vzniknout v příčinné souvislosti s jeho jednáním či nekonáním. Závěr soudu, že HHB byla od počátku předlužena, je založen dle rozsudku na dvou důkazech – účetních uzávěrkách vyhotovených společností HHB publikovaných v obchodním rejstříku a znaleckém posudku Mgr. L. – tj. důkazech, které neskýtají jednoznačný a přesvědčivý obraz o skutečném ekonomickém stavu společnosti. V případě účetní rozvahy a výkazu zisku a ztrát jde o účetní doklady, které pracují pouze s číselným vyjádřením souboru aktiv a pasiv, nelze z nich učinit jednoznačný závěr, jak konkrétně byly finanční prostředky použity. Ze zjednodušené myšlenky, že HHB nebyla od samého počátku životaschopná, neboť byla od počátku v záporných číslech, vychází napadený rozsudek, který pomíjí, že prostředkům vynaloženým na účty či zboží korespondují odpovídající pohledávky HHB za jejími členy z titulu závazkového smluvního vztahu. Vyjasnění nepřinesl ani znalecký posudek Mgr. L., která jeho závěry nedokázala náležitě obhájit, když připustila, že pro relevantní zodpovězení některých zadaných otázek neměla k dispozici dostačující podklady. Znalkyně vycházela z nekompletního seznamu smluv, nebyla se schopna vyjádřit ke konkrétnímu stavu pohledávek v daném období, nebyl jí znám systém úhrad a vzájemného vypořádání pohledávek včetně postižních práv upravený Stanovami HHB, které neměla k dispozici při zpracování posudku. Nebyla seznámena s výsledky inventury zaměstnance P. S., dle níž činily pohledávky za klienty, jímž byly úvěry či produkty poskytnuty, ke konci jednatelství obžalovaného v klubu nemovitostí celkem částku ve výši více než 12 milionů Kč a v klubu technologií téměř 4 miliony Kč. Ačkoli uvedenou skutečnost nemohla znalkyně do posudku zapracovat, přesto dospěla k závěru, že za ideálních podmítek, tedy kdyby všichni účastníci plnili svoje smluvní povinnosti, mohl systém HHB fungovat a zisk tvořený členskými poplatky, obchodní marží a DPH mohl postačit k úhradě režijních výdajů HHB. Soud v této části závěr posudku nepřijal, když poukázal na nemožnost reálného očekávání takového ideálního stavu, tedy předpokladu, že si každá ze smluvních stran bude plnit svoje povinnosti. Podle obžalovaného je však na očekávání splnění povinností založena drtivá většina závazkových smluvních vztahů, když jistotu splnění závazku lze maximálně pojistit sjednáním postižních práv, jako např. smluvní pokuty, jak tomu bylo v případě posuzovaném. Úprava v čl. VIII./1 Stanov HHB je dle obžalovaného vyjádřením dostatečně určitým, další smluvní pokutu upravuje znění bodu 6 téhož článku Stanov; úvahu o pravděpodobném neúspěchu v soudním sporu považuje obžalovaný za čistě spekulativní. Za dostatečně a objektivně objasněnou nemůže obžalovaný považovat skutečnou hospodářskou situaci v HHB v době jeho jednatelství, pokud si soud výsledky inventury od svědka S. nevyžádal, nepředložil je znalkyni ke zhodnocení, nevzal v potaz vyčíslenou výši pohledávek a význam svědectví P. S. zbagatelizoval. Dle odvolatele byly zbagatelizovány i výpovědi svědků Mgr. H. a JUDr. Š., kdy prvně uvedený svědek nezaznamenal jakékoli známky předlužení či špatné hospodářské situace a druhý vypověděl, že zpracovával několik žalob proti dlužníkům HHB v řádu stovek tisíc korun. Soud si rovněž nepořídil dostačující důkazy pro závěr o předlužení společnosti HHB, ať již ve významu zákona o konkurzu a vyrovnání, nebo v širším slova smyslu. V době, kdy odvolatel vykonával funkci jednatele, žádný trestněprávní předpis termín „předlužení“ blíže neupravoval, o stavu vymezeném zákonem o konkurzu a vyrovnání nelze za dobu jednatelství obžalovaného hovořit, neboť přes vykazované formálně účetně opakované hospodářské ztráty byly pohledávky HHB v předmětné době dostačující ke krytí v budoucnu vzniklých závazků. Prokazatelně HHB neměla v letech 2000-2002 splatné závazky, které by převyšovaly její majetek. Z účetních uzávěrek vyplývá, že ve sledovaném období činily závazky HHB po splatnosti částku kolem 26 tisíc Kč, což není částka, která by zavdávala důvod k domněnce, že společnost je předlužená. Z účetní uzávěrky je patrné, že v letech 2000-2001 došlo k citelnému snížení schodku v hospodaření o více než 800 tisíc korun. Ani tuto skutečnost soud nezohlednil, obecně hovoří o permanentním předlužení HHB, paušalizuje stejný stav od vzniku společnosti v roce 1998 do jejího prodeje v roce 2005. Navíc si poněkud protiřečí, když konkrétní zjevné znaky předlužení HHB vztahuje až k roku 2003, kdy odvolatel již funkci jednatele nevykonával. Soud rovněž nevysvětlil, z čeho dovodil objektivní vědomost obžalovaného o předlužení již v dubnu 2001, když protichůdně uvádí (str. 31), že poté, co se jednatelé dozvěděli o stavu HHB a systému, na kterém je postavena, snažili se urychleně svoji činnost ukončit, aby se vyhnuli problémům. Dle obžalovaného tak nebylo žádným objektivním a přesvědčivým způsobem prokázáno, že by společnost HHB byla v letech 2000 až 2002 předlužená nebo v takové situaci, že nebyla schopna dostát svým splatným závazkům. Nebyla-li faktická neschopnost HHB dostát svým závazkům prokázána ani několikaletým vyšetřováním, nelze dovozovat a klást obžalovanému k tíži, že o této neprokázané skutečnosti musel při výkonu jednatele vědět a této využil na úkor klientů HHB. Obžalovaný vstupoval na pozici jednatele s vírou v legálnost a životaschopnost systému, funkci vykonával dle svých nejlepších schopností a vědomostí. Osobní důvody i nespokojenost se způsobem vedení společnosti ze strany majitele a nedostatečná pravomoc jednatele (např. neměl přístup k účtu společnosti a tím přehled o finančním pohybu) jej vedly k rozhodnutí ukončit svoji jednatelskou činnost. Naplněnost subjektivní stránky opírá soud o dva předpoklady – předlužení či špatný ekonomický stav HHB a vědomí obžalovaného o neudržitelnosti systému HHB a tím její neschopnosti dostát smluvním závazkům. Dle odvolatele soud prezumuje podvodný úmysl obžalovaného v tom, že tento, vědom si údajně nevratnosti vložených prostředků ze strany klientů, s těmito i přesto uzavíral nové smlouvy a pokud se jednalo o smlouvy již uzavřené, neučinil nic pro zastavení plateb z těchto. V obou případech tak podle soudu vytvářel nepravdivou iluzi o řádně fungující společnosti a neinformoval klienty o špatné finanční situaci, čímž je uváděl v omyl nebo jejich omylu využil. K tomu odvolatel namítá, že nebylo prokázáno, že by se HHB nacházela v tak špatné situaci, jak dovozuje soud. Obžalovaný společnost nepovažoval za předluženou ani po podpisu účetní uzávěrky 27.3.2001, neboť vycházel z principu dlouhodobé návratnosti peněžních prostředků. Úvahu soudu, že noví klienti byli podvedeni a lákáni k uzavření smluv s nepravdivým ujištěním, že nejpozději do půl roku získají úvěr, o který usilují, musí odmítnout. Sám tak nikdy neučinil, toto neprokazuje žádný důkaz, a žádný důkaz nesvědčí o tom, že by k takovému podvodnému jednání vedl některého z obchodních zástupců. Žádným důkazem také nebylo prokázáno, že by osobně kohokoli nepravdivě informoval o hospodářské situaci HHB. Pokud jde o to, že o špatné hospodářské situaci nikoho neinformoval, neměl k tomu důvod, neboť ji za špatnou sám nepovažoval a jednak mu není známo žádné zákonné ustanovení, které by mu podobnou povinnost ukládalo. Pokud soud tuto povinnost odvozuje od obecných povinností jednatele uvedených v obchodním zákoníku, pak povinnost jednatele pravidelně informovat o výsledku a stavu hospodaření společnosti se podle § 135 odst. 1 obch. zákoníku vztahuje pouze ke společníkům či orgánům společnosti a nikoli vně společnosti. Klienty společnosti rozhodně nelze považovat za společníky společnosti s ručením omezeným. Protože trestněprávní posouzení musí vždy korespondovat s tím, co pro posuzovaný vztah vyplývá z obchodního práva (např. NS 23/03), není si obžalovaný vědom žádného svého protiprávního jednání, neboť soudem vytýkanou povinnost mu žádný zákonný předpis neukládá. Dle svého uvážení neměl žádný objektivní důvod ukončit činnost společnosti ani vyzývat členy jednotlivých prodejních klubů, aby porušili svoje smluvní závazky a přestali hradit splátky, k nimž se sami zavázali. Závěr o naplnění znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu není dle obžalovaného založen na konkrétním důkazu či řetězci důkazů, ale toliko na subjektivní, důkazně nepodložené úvaze soudu, kterou vztáhl obecně na všechny obžalované. Nesprávnost stanovení výše škody spočívá dle obžalovaného v tom, že soud jednak započetl veškeré platby, které v období od dubna 2001 do konce roku 2002 byly uhrazeny na účet HHB, aniž rozlišil, které platby pocházely ze smluv vzniklých za jednatelství obžalovaného a které z dob před jeho jmenováním do funkce, jednak v tom, že nezohlednil odpočet výše pravidelných členských poplatků a DPH, kteréžto by se nevracely ani v případě odstoupení od smlouvy s klientem. Za plnění poukázaná na základě smluv uzavřených před vznikem jeho funkce žádnou odpovědnost nést nemůže, neboť se na jejich sjednávání nikterak nepodílel, tyto neměl možnost ovlivnit a neměl o nich fakticky žádnou vědomost, neboť neměl přístup k účtu HHB a tím přehled o pohybech na něm. Nebyla prokázána příčinná souvislost mezi výkonem jeho jednatelské funkce a vznikem škody z těchto dříve uzavřených smluv. Toliko částka ve výši 3.164.386 Kč, od níž by bylo třeba odečíst částky ve výši manipulačních poplatků a DPH, případně i ve výši odpovídající postižním právům, by mohla sloužit jako základ pro výpočet škody. Údajná trestná činnost obžalovaného by tak mohla být kvalifikována jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 tr. zákona, trestnost tohoto jednání by však s ohledem na zahájení trestního stíhání obžalovaného po více jak šesti letech od jeho ukončení byla promlčena podle § 67 odst. 1 tr. zákona. Závěrem opravného prostředku obžalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. c) tr.ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k doplnění dokazování a novému rozhodnutí, případně aby jej podle § 226 písm. a) či b) tr.ř. obžaloby zprostil. Obžalovaný D. J. v odvolání zpracovaném svým obhájcem (č.l. 7001-7004) napadl rozsudek ve výroku o vině i trestech. Soudu prvního stupně vytýká, že provedl neúplná a nesprávná skutková zjištění, zejména pokud jde o ekonomickou situaci společnosti HHB, spol. s r.o. v likvidaci, v letech 1998 až 2004, neboť vyšel především ze znaleckého posudku Mgr. L., který nedává ucelený obraz o ekonomické situaci společnosti (znalkyně připustila, že neměla pro vypracování posudku všechny doklady, připustila, že by nenastal tak hluboký propad, pokud by všichni klienti platili, a nezodpověděla dotaz, jakou částku měla společnost na jednotlivých splátkách v roce 2003 od klientů inkasovat), a ostatní účetní doklady zmínil pouze okrajově, aniž by rozvedl, jaké konkrétní skutečnosti by se z nich měly podávat. Krajskému soudu rovněž vytýká, že stejné okolnosti hodnotil rozdílně, když na straně jedné na podkladě výpovědí svědků H., Š. a R. bagatelizuje výši pohledávek jako hlavní příčinu potíží společnosti, na straně druhé připustil, že tito svědkové neměli přístup k informacím o vlastní ekonomické situaci společnosti. Provedeným dokazováním nebylo prokázáno naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, zejména subjektivní stránky. Odvolatel odmítá, že by uvedl členy jednotlivých klubů v omyl, pokud s nimi uzavřel smlouvu o členství, či využil jejich omylu, když je neinformoval o podstatných skutečnostech a vytvářel zdání standardně působící společnosti, neboť dokazováním nebylo prokázáno, že by systém společnosti byl nefunkční. Takový závěr neplyne ani ze znaleckého posudku Mgr. L., nehledě k tomu, že soud prvního stupně na str. 26 napadeného rozsudku hodnotí jednání obžalovaného jako hrubou nedbalost, nikoli úmysl. Nesprávný je i způsob výpočtu škody, neboť ta měla být ponížena o platby členských poplatků a měsíčních manipulačních poplatků, které dle žádosti o členství i stanov společnosti HHB, spol. s r.o. v likvidaci, představovaly nevratné platby, které náležely společnosti. Odvolatel dále zdůraznil, že nehledě na jeho stanovisko u funkčnosti systému nenastaly v období od února 2003 do listopadu 2004 skutečnosti předpokládané uzavřenými smlouvami, na základě kterých by bylo možné jednotlivé smlouvy ukončit. Trest odnětí svobody považuje obžalovaný za nepřiměřený, uložený peněžitý trest s přihlédnutím zejména ke zjištěným příjmům a majetkovým poměrům, neměl být vůbec ukládán, neboť je nedobytný. Závěrem opravného prostředku navrhl obžalovaný zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí v rozsahu naznačeném v podaném odvolání. Obžalovaná Ing. J. K. v odvolání zpracovaném svým obhájcem (č.l. 6992-7000) napadla rozsudek ve výroku o vině a tím i výroku o trestu, když mu vytýká a) nesprávná skutková zjištění, b) vady právní kvalifikace skutku, c) nepřiměřenost uloženého trestu odnětí svobody a nesplnění podmínek pro uložení trestu zákazu činnosti. Nesprávnost skutkových zjištění soudu prvního stupně dle odvolatelky spočívá zejména v tom (str. 5), že je dovozen skutkový závěr, že na základě jejího jednání v době od března 2003 do listopadu 2004 členové HHB převedli na společnost finanční prostředky v rozsahu tabulky na str. 12-13 rozsudku, neboť převážně (v 58 případech z 88) postupovali na základě smluv, které se společností uzavřeli v době, která předcházela březnu 2003. Protože tu není dána souvislost kauzální (odvolatelka odmítá, že příčinou uskutečnění těchto plateb a vzniku škody bylo její jednání), nýbrž toliko časová, byla výše škody určena nesprávně. Odvolatelka setrvává na svých vyjádřeních, které nebyly důkazním řízením vyvráceny, že se žádným způsobem nepodílela na řízení společnosti HHB a nespolurozhodovala o použití finančních prostředků. Nebyla jednatelkou společnosti, neboť se jí na základě plné moci ani nemohla stát (§ 66 odst. 2 věta druhá obch. zákoníku), a pokud byla v roce 2003 jednatelem jmenována do funkce „ředitele“ společnosti HHB, nezměnilo se nic na jejím postavení řadového zaměstnance – účetní. Ve společnosti neexistoval vnitřní předpis, který by vymezoval pravomoci ředitele, s touto funkcí nebyla spojena žádná rozhodovací pravomoc či vliv a je proto mylné funkci ředitele ztotožňovat s funkcí jednatele společnosti s ručením omezeným. Neocitla se v pozici nadřízené jiným zaměstnancům společnosti, neřídila činnost obchodních zástupců, neměla vliv na tvorbu podnikatelského záměru a strategie, nebyla autorkou či spoluautorkou systému, který společnost – přesněji jednatel prostřednictvím obchodních zástupců – provozoval, a neřídila ani běžnou činnost společnosti. Nebyla pověřena zastupovat společnost ve styku s klienty, pokud v jednotlivém případě podepsala smlouvu o členství v HHB nebo byla nucena odpovědět písemně na korespondenci ze strany některého člena HHB, bylo to v době nepřítomnosti jednatele a šlo – z jejího laického pohledu – o čistě formální akt. Obsah smlouvy nesjednávala, s uchazeči osobně nejednala, systém znala povšechně. Ve vztahu k členům neměla žádnou informační povinnost, neměla ani povinnost zajistit, aby členům HHB byly vráceny vložené finanční prostředky. Plná moc ze dne 6.2.2003 nebyla koncipována s rozmyslem, neboť pokud se týká výluky ve zmocnění „otázek týkajících se existence společnosti“, ani jednatel nemá podle obchodního zákoníku žádné kompetence, pokud jde o „existenci společnosti“. Obžalovaný J., který jí jako jednatel plnou moc udělil, vypověděl, že neměla možnost ovlivnit finanční tok firmy a uzavírání smluv a neměla na starost kontakt s klienty, vyjma těch, kteří byli vylosováni, získali právo nákupu a žádali svoje plnění. Žádný z obžalovaných, svědků či listinný důkaz nepodává důkaz o tom, že by o konkrétní otázce (spolu)rozhodovala či vydala nějaký pokyn, který by bylo možno označit za akt řízení společnosti. Za absurdní pokládá odvolatelka závěr soudu, že měla rozpoznat, že systém není životaschopný a že společnost nebude schopna dostát svým závazkům vůči členům HHB. Ani odborné vyjádření znalce Ing. B. nedává jasnou odpověď, zda systém mohl reálně fungovat. Pracovní náplní obžalované bylo zpracovávat účetnictví společnosti. O nakládání s finančními prostředky nerozhodovala, podpisové právo měla pouze k provoznímu účtu společnosti, z něhož prováděla povinné platby, tj. k účtu, na který nebyly poukazovány prostředky jednotlivými členy HHB. S finančními prostředky od členů měl možnost nakládat pouze společník a jednatel. Do těchto účtů mohla nahlížet, disponovat s nimi nemohla. O tom, že je společnost ve ztrátě věděla a vždy o tom společníka a jednatele informovala. Na jednateli bylo, jak s touto informací naloží. Závěrem části týkající se skutkových zjištění odvolatelka namítla, že soud se v rozporu se zásadou individuální trestní odpovědnosti a zásadou presumpce neviny přiklonil k alternativě pro ni nepříznivější a o její vině rozhodl, aniž měl pro takové rozhodnutí dostatek spolehlivých a přesvědčivých důkazů. Vada právní kvalifikace skutku dle odvolatelky spočívá v tom, že soud v rozporu s požadavky plynoucími ze zásady zákonnosti (§ 2 odst. 1 tr.ř., čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a obsahových náležitostí výroku odsuzujícího rozsudku (§ 120 odst. 3 tr.ř.), jak jsou interpretovány i v nálezech Ústavního soudu (např. IV. ÚS 565/02, II. ÚS 83/04), ve výroku napadeného rozsudku nevyjádřil nezbytnou subjektivní stránku trestného činu, kterým odvolatelku uznal vinnou, tj. úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zákona, o němž se zmiňuje v jeho odůvodnění. Odvolatelka zdůraznila, že jedním ze znaků, který charakterizuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu a odlišuje jej od ostatních majetkových trestných činů, je úmysl pachatele. Pachatel musí mít podvodný úmysl – úmysl uvést někoho v omyl, využít něčího omylu nebo zamlčet mu podstatné skutečnosti a způsobit tak na cizím majetku škodu a sebe nebo někoho jiného obohatit. V daném případě skutková i právní věta výroku o vině postrádá jakýkoli údaj, jenž by vyjadřoval subjektivní stránku jejího jednání popsaného ve skutkové větě i větě právní, toliko v odůvodnění rozsudku (str. 40) se uvádí, že jednala – stejně jako ostatní obžalovaní – v úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zákona, aniž by však tento závěr o zavinění byl odůvodněn jednotlivě ve vztahu ke každému z obžalovaných samostatně, ale je zde konstatován „globálně“ pro všechny obžalované. Závěr o úmyslném zavinění musí být podložen skutkovým zjištěním soudu na podkladě dokazování právě tak jako závěr o naplnění objektivních znaků trestného činu. Obě složky zavinění (intelektuální a volní) musí zahrnovat skutečnosti pro naplnění znaků skutkové podstaty rozhodující. Odvolatelka podvodný úmysl popírá a poukazuje na to, že závěr o subjektivní stránce obsažený v odůvodnění napadeného rozsudku nemá oporu v žádné části zjištěného skutkového stavu, když skutková zjištění soudu prvního stupně obsažená v odůvodnění rozsudku a shrnutá ve skutkové větě výroku o vině nejsou na překážku interpretaci, že se jednalo o zavinění ve formě nedbalosti (podle § 5 písm. b/ tr. zákona), nebo zde žádného zavinění nebylo a nešlo tedy o trestný čin podvodu, ale o jednání z hlediska trestního práva nezávadné. Užitá právní kvalifikace takto stylizované skutkové věty je tedy vadná, uznána byla vinnou skutkem z hlediska trestního práva irelevantním, neboť trestným činem je jen takový pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně (§ 3 odst. 1 tr. zákona). Soud prvního stupně téměř beze změny převzal do výroku o vině skutkovou větu obsaženou v žalobním návrhu (došlo pouze k vypuštění části textu „neučinila včasné kroky k ukončení činnosti této společnosti“), čímž byla sice respektována zásada obžalovací, naproti tomu výhrady výše vyslovené k obsahu výroku o vině se v celém rozsahu vztahují i k popisu skutku v žalobním návrhu obžaloby Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 26.7.2010, sp.zn. 2 KZV 9/2009, jakož i k popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 21.5.2009, č.j. PJM-146/TČ-2008-03-TP, který byl doslovně převzat obžalobou. Použitá právní kvalifikace vyžaduje mj. úmyslné zavinění v jedné z jeho dvou forem podle § 4 písm. a), písm. b) tr. zákona a existenci příčinné souvislosti mezi jednáním pachatele a následkem. Těmto zákonným požadavkům soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu nevěnoval náležitou pozornost, především nečinil při zjišťování výše způsobené škody jako následku a kvalifikačního znaku žádný rozdíl mezi platbami ze strany členů HHB, které se uskutečnily na základě smluv, které uzavřela se členy HHB odvolatelka, a platbami na ostatní smlouvy včetně těch, které byly uzavřeny před březnem 2003 – těchto smluv uzavřených před rozhodným obdobím je 58 z celkového počtu 88 smluv (dle tabulky, jež tvoří součást výroku o vině). Do způsobené škody nelze zahrnovat platby uskutečněné na základě smluv, které neuzavírala, ať už proto, že jí nebyly v době od března 2003 do listopadu 2004 předloženy k podpisu, anebo byly uzavřeny před tímto obdobím. Nesouhlasí se závěrem, že příčinou plateb prováděných členy HHB na základě smluv uzavřených před rozhodným obdobím bylo její (zaviněné) jednání. Tento závěr není ničím podložen, zejména není jasné, o jaké (v čem spočívající) jednání mělo v těchto případech jít. Z odůvodnění rozsudku není zřejmé, kolik smluv z celkového počtu 30 smluv uzavřených v rozhodném období (rozdíl mezi 88 smlouvami celkem a 58 smlouvami uzavřenými před rozhodným obdobím) za HHB uzavřela a jaké platby podle těchto smluv se uskutečnily, což je dle názoru odvolatelky rozhodující pro stanovení následku, tj. pro výpočet výše škody jako kvalifikačního znaku souzeného trestného činu. Nesprávnost výroku o trestu dle odvolatelky spočívá v tom, že i ve vztahu ke skutkovým zjištěním a právní kvalifikaci skutku v napadeném rozsudku považuje trest odnětí svobody v trvání tří a půl roku za nepřiměřeně přísný. Pro uložení trestu zákazu činnosti nebyly splněny podmínky § 49 odst. 1 tr. zákona, neboť dopustila-li se trestného činu, pak tomu nebylo v souvislosti s činností jednatele nebo prokuristy obchodní společnosti. Analogie vycházející ze znění plné moci ze dne 6.2.2003 je nepřípustná. Závěrem svého opravného prostředku obžalovaná navrhla, aby odvolací soud vyhověl jejímu odvolání, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích o vině a trestu ohledně obžalované Ing. J. K. a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr.ř. ji obžaloby podle § 226 písm. b) tr.ř. zprostil. C) Zjištění odvolacího soudu I. Žádný z opravných prostředků nevytýká řízení, které předcházelo vydání napadeného rozsudku, podstatnou vadu, která by měla odůvodnit jeho zrušení z důvodu § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Dle citovaného ustanovení zruší odvolací soud napadený rozsudek pro podstatné vady řízení, které rozsudku předcházelo, zejména proto, že v tomto řízení byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby, jestliže mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku. Protože odvolací soud je v rámci své přezkumné povinnosti (§ 254 tr.ř.) povinen přihlížet i k vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání, musel vrchní soud učinit i příslušná zjištění stran ověření skutečností, které by případně odůvodnily zrušení napadeného rozsudku z uvedeného zákonného důvodu a ve stručnosti uvádí následující poznatky: Trestní stíhání odvolatelů bylo zahájeno zákonem předvídaným způsobem, tj. na základě usnesení vydaného dne 21.5.2009 při aplikaci § 160 odst. 1 tr.ř. (č.l. 2-20), které bylo jako věcně správné potvrzeno usnesením státního zástupce (č.l. 106-122), jímž došlo podle § 148 odst. 1 písm. c) tr.ř. k zamítnutí stížností obviněných. Trestní stíhání obžalovaných bylo zahájeno pro skutek, který je nutno považovat za skutek totožný s tím, pro který byla posléze státním zástupcem podána obžaloba (č.l. 6705-6725) a o němž rozhodl rozsudkem soud prvního stupně (č.l. 6946-6988). Uvedené konstatování vede odvolací soud k poznatku, že v řízení předcházejícím vydání napadeného rozsudku byla dodržena zásada obžalovací (§ 2 odst. 8 tr.ř.). V souvislosti s právní kvalifikací skutku byli již v usnesení o zahájení trestního stíhání odvolatelé poučeni o důvodech nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr.ř. a byla jim poskytnuta přiměřená lhůta (pěti dnů) ke zvolení obhájce. Pokud této možnosti nevyužili (obž. J.), došlo k neprodlenému ustanovení obhájce (Mgr. K.). Obžalovaným byla taktéž poskytnuta možnost k věci se vyjádřit, a to jak ve stadiu řízení přípravného, tak v řízení soudním. Odvolací soud proto neshledává skutečností, které by svědčily o tom, že došlo k porušení práv, která mají zabezpečit reálnost obhajovacího práva. Důkazy, které sloužily soudu prvního stupně pro tvorbu jeho skutkových zjištění, byly provedeny způsobem, který zákon upravuje (též při respektování zásady ústnosti a bezprostřednosti), a jsou proto důkazy procesně účinnými a soudem využitelnými. V souvislosti s řešením otázky procesní účinnosti důkazů lze poukázat na to, že i samotný napadený rozsudek obsahuje pasáž (str. 28-29), v níž se – v reakci na námitky obžalovaného J. M. – zaobírá procesní využitelností znaleckého posudku znalkyně Mgr. L. Řešení zde obsažené, které je plně v souladu se zákonem, odvolací soud sdílí. S přihlédnutím k těmto poznatkům lze učinit závěr, že důvod pro zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. není dán. Již na tomto místě je vhodné reagovat na výtku obsaženou v opravném prostředku obžalované Ing. J. K., která absenci skutkového vyjádření nezbytné formy zavinění trestného činu (tj. alespoň úmyslu eventuálního) spatřuje nejen u napadeného rozsudku, ale i v žalobním návrhu a v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněné. Vadu popisu skutku, která zatěžuje (viz níže) napadený rozsudek, lze dohledat i v usnesení o zahájení trestního stíhání, avšak tu – s ohledem na rané stadium trestního stíhání – nelze považovat za takovou, která by diskvalifikovala učiněný právní úkon a vedla k závěru, že nedošlo k zákonnému zahájení trestního stíhání odvolatelky. Odvolací soud sdílí názor, že nelze klást stejné požadavky na popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného a v rozsudku soudu, neboť zatímco v případě prvním je skutkové vyjádření výsledkem prvotního šetření věci, tj. výsledkem poznatků plynoucích z omezeného okruhu nositelů informací, které mnohdy nemají ani povahu soudně účinného důkazu, v případě rozsudku je (resp. má být) skutkové vyjádření výsledkem dokazování zaměřeného na objasnění skutku popsaného v usnesení o zahájení trestního stíhání, který lze mnohdy výrazněji zpřesnit právě v důsledku dokazování provedeného po zahájení trestního stíhání obviněného. Ve věci posuzované odvolatelkou kritizovaný nedostatek popisu skutku ve výroku rozsudku je právě onou skutečností, jejíž vyjádření je odvislé od zhodnocení dalších skutečností, které nemohou být dostatečně zřejmé v okamžiku zahájení trestního stíhání, neboť souvisí se subjektivním a objektivním vyhodnocením poznatků, které se získávají procesem dokazování ve stadiu po zahájení trestního stíhání (výpovědi obviněných a další důkazy, jejichž procesní využitelnost souvisí s jejich provedením ve stadiu po zahájení trestního stíhání). Z pohledu požadavku, který má vydání usnesení o zahájení trestního stíhání splnit, tj. vymezit předmět trestního řízení a umožnit obviněnému realizovat jeho obhajovací práva ve vztahu k obvinění, které se mu tímto způsobem vymezuje a takto klade za vinu (dostatečně určitý popis skutku a jeho právní kvalifikace), nutno konstatovat, že usnesení ve věci vydané (č.l. 2-20) uvedený požadavek splňuje. Proto odvolací soud učinil závěr o zákonu odpovídajícím zahájení trestního stíhání odvolatelů. II. Podstata námitek opravných prostředků odvolatelů se koncentruje do výtky o neprokázání skutkového stavu, z něhož vychází krajský soud při následné právní kvalifikaci jednání obžalovaných a který je vyjádřen v popisu skutku ve výrokové části napadeného rozsudku. II./1 Z výrokové části rozsudku lze zjistit, že krajský soud dospěl k tomu, že každý z obžalovaných (J. M. v době od dubna 2001 do prosince 2002, D. J. v době od února 2003 do listopadu 2004 a Ing. J. K. v době od března 2003 do listopadu 2004) přestože věděl, že a) HHB je již od svého vzniku v r. 1998 předlužená, že již od r. 1998 vykazovala HHB při své podnikatelské činnosti permanentní hospodářskou ztrátu, která se v následujících letech neustále zvyšovala, b) z těchto důvodů nebude společnost HHB schopna dostát svým závazkům vůči jednotlivým členům HHB, zejména vrátit jim v souladu s Všeobecnými podmínkami HHB převzaté finanční částky, 1) podílel se na řízení této společnosti, 2) spolurozhodoval o nakládání s finančními prostředky společnosti, 3) podepisoval smlouvy o členství v HHB, 4) neinformoval jednotlivé členy HHB o existujících hospodářských potížích, 5) vytvářel nepravdivé zdání, že jde o normálně fungující a ekonomicky prosperující společnost a že tato společnost splní všechny své finanční závazky, přičemž obžalovaný J. M. rovněž 6) pověřil zaměstnance této společnosti k dalším úkonům souvisejícím s podnikatelskou činností HHB, 7) organizoval nábor a školení nových členů HHB, jakož i setkání stávajících členů HHB, 8) neučinil včasné kroky k ukončení činnosti této společnosti, obžalovaný D. J. rovněž 6) pověřil zaměstnance této společnosti k uzavírání smluv o členství v HHB i dalšími úkony souvisejícími s podnikatelskou činností HHB, 7) neučinil včasné kroky k ukončení činnosti této společnosti, a obžalovaná Ing. J. K. rovněž 6) zpracovávala účetní doklady společnosti, 7) zastupovala společnost při jednání s úřady i klienty, a v důsledku takto vymezeného jednání obžalovaných jednotliví v rozsudku konkretizovaní členové HHB postupně poukázali ve prospěch HHB uvedené finanční prostředky dílem v hotovosti, dílem na bankovní účet HHB, které jim obžalovaní ani nikdo jiný ze spol. HHB (obž. M. v době od dubna 2001 do prosince 2002, obž. J. v době od února 2003 do listopadu 2004 a obž. Ing. K. v době od března 2003 do listopadu 2004) ani v době pozdější nevrátili, příp. je vrátili pouze částečně, přičemž takto neoprávněně získané finanční prostředky byly použity mimo jiné na činnost HHB, čímž výše uvedeným členům HHB způsobili škodu obžalovaný M. v celkové výši 6.305.349 Kč, obžalovaný J. v celkové výši 2.076.030 Kč a obžalovaná Ing. K. v celkové výši 1.946.413 Kč. II./2 Opravné prostředky obžalovaných v případě napadeného výroku o vině výslovně brojí proti skutkovým zjištěním, které se vztahují: - obžalovaný J. M. k jeho vědomosti o skutečnostech popsaných výše pod body a), b), k jednání vymezenému pod body 4), 8), k výši škody, kterou měl způsobit (nesprávnost přičítání škody ze smluv dříve uzavřených a nesprávnost výpočtu u smluv uzavřených za jeho jednatelství), - obžalovaný D. J. k ekonomického stavu společnosti HHB a z něj vyplývající jeho povinnosti na ukončení činnosti společnosti (ukončení smluv) a ke způsobu výpočtu škody, - obžalovaná Ing. J. K. k rozsahu její odpovědnosti za vznik škody (nesprávnost přičítání škody ze smluv dříve či jinými osobami uzavřených), k jednání vymezenému pod body 1), 2), 4), částečně i pod bodem 3), k vědomosti o skutečnostech popsaných pod bodem b). V případě obžalované Ing. J. K. je nezbytné doplnit, že její nesouhlas se skutkovým vyjádřením obsaženým v napadeném rozsudku má i tu podobu, že vytýká (v části vymezující vadu právní kvalifikace skutku) jeho neúplnost, když neobsahuje slovní vyjádření skutečností svědčících o nezbytné míře zavinění – znaku volní složky nepřímého úmyslu, tj. jejího „srozumění“ se vznikem škodlivého následku. Skutkové výhrady odvolatelů pak mají svůj odraz i v námitkách týkajících se právního posouzení skutku, které se projevují v tvrzení o nedostatku subjektivní stránky trestného činu (popírání vědomosti o ekonomickém stavu společnosti projevující se permanentní hospodářskou ztrátou, tvrzením o chybějícím zavinění ve vztahu ke vzniku škod v důsledku plnění z dříve uzavřených smluv), případně i o nedostatku stránky objektivní (nedostatek příčinného vztahu mezi vytýkaným jednáním a škodou vzniklou v plnění z dříve uzavřených smluv, nedostatek jednání – omise, resp. zákonné povinnosti ke konání, které by trestní odpovědnost za omisivní jednání obžalovaných založilo). II./3 Opravné prostředky tak do značné míry navazují na obhajobu, kterou uplatnili obžalovaní v řízení před soudem prvního stupně. Z jejich vyjádření učiněných před nalézacím soudem lze vyvodit, že podstatou obhajoby jednotlivých obžalovaných je tvrzení, že obžalovaný J. M.: · vstoupil do funkce jednatele s přesvědčením o funkčnosti systému na podkladě zkušeností tzv. aktivního člena, · o účetnictví byl informován jen zběžně, první uzávěrka, s níž byl seznámen, byla ze dne 27.3.2001, · snižoval náklady společnosti snížením zaměstnanců a provozních výdajů, · měl omezená práva – absence podpisového práva, · znalecký posudek obsahuje řadu početních chyb, · škoda je určena nesprávně – neodečtením částek, na něž při odstoupení či vyloučení neměli členové PK dle stanov nárok, obžalovaný D. J.: celý projekt neuspěl v důsledku · davové psychózy, která se přenesla ze Slovenska do České republiky, · nedisciplinovaného plnění ze strany klientů, · potřeby servisu a pracovníků pro fungování společnosti, které bylo třeba proplácet, obžalovaná Ing. J. K.: · i po udělení plné moci se zabývala vedením účetnictví a informováním jednatele, · nezískávala klienty, · neměla důvod nevěřit, že vše správně funguje, když klienti byli řádně vypláceni, · měla dispoziční právo pouze k účtu, na který převáděl peníze D. J. II./4 Nalézací soud, jak plyne z odůvodnění rozsudku, na řadu námitek obžalovaných reagoval a zaujal k nim vlastní stanovisko, některé skutečnosti však vyložil způsobem ne zcela transparentním, když je (někdy) nekonkretizoval ve vztahu k jednotlivým obžalovaným. Tím vytvořil prostor pro námitky opravných prostředků, které toto napadenému rozsudku vytýkají. Důsledkem toho je pak zjištění odvolacího soudu, že o některých skutkových zjištěních vyjádřených ve výrokové části rozsudku vznikají pochybnosti, resp. že některá skutková zjištění nalézacího soudu jsou v dále vyloženém směru nejasná a neúplná, a to v důsledku toho, že se soud (zčásti) důsledně nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí (§ 258 odst. 1 písm. b/ tr.ř.). Konstatování této vady rozsudku, která odůvodňuje jeho zrušení, je v důsledku realizace uplatnění zásad přezkumného řízení vyplývajících z § 254 odst. 1 tr.ř. nutno vztáhnout ke skutkovým zjištěním týkajícím se všech obžalovaných. Nedostatky, které spatřuje odvolací soud u výroku o vině obžalovaných, se týkají: a) nedostatečnosti vyjádření subjektivní stránky trestného činu (u všech obžalovaných), b) nedostatečnosti vyjádření spolupachatelství obžalovaných D. J. a Ing. J. K., c) nepřesností v popisu dalších skutečností, které vyjadřují objektivní stránku trestného činu (u všech obžalovaných), a nejasností, na základě jakých důkazů je příslušné skutkové zjištění nalézacím soudem učiněno. Z formulace výroku v napadeném rozsudku je zřejmé, že krajský soud vyšel z vyjádření skutku, které má svůj původ již v usnesení o zahájení trestního stíhání obžalovaných, ač bylo zřejmě vhodné tento popis (vyjma dílčích změn týkajících se výše škody v rámci její specifikace obsažené v odůvodnění rozsudku na str. 37) dále upravit. Ad a) Opravný prostředek obžalované Ing. J. K. vytkl napadenému rozsudku, že skutkové vyjádření (tj. popis skutku) jeho výroku nevyjadřuje zákonem vyžadovanou formu zavinění, kterou u odvolatelky (stejně jako u zbývajících obžalovaných) nalézací soud spatřuje ve formě úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zákona. Této námitce musel odvolací soud přisvědčit, když zjistil, že odpovídajícím způsobem je subjektivní stránka trestného činu vymezena toliko vůči její složce vědomostní („přestože věděla, že HHB je již od svého vzniku … etc.“). Odvolatelce je nezbytné přisvědčit v tom, že skutkové vymezení složky volní absentuje, neboť ji nevyjadřuje žádný skutkový popis, který by umožnil nezbytné rozlišení těch forem zavinění, které se o vědomostní složku opírají (tj. obě formy úmyslného zavinění a vědomá nedbalost). Uváděný nedostatek se projevuje pak i při právním posouzení činu – v daném směru je třeba opravnému prostředku této obžalované přisvědčit i v části namítající vadu právní kvalifikace skutku – neboť naplněnost subjektivní stránky je v odůvodnění rozsudku vyložena jen ke složce vědomostní, zatímco z pohledu složky volní patřičná argumentace nalézacího soudu absentuje (blížeji viz III./1). Co je uvedeno ve vztahu k popisu skutku u obžalované Ing. J. K., je třeba vztáhnout i na popisu skutku u obžalovaných J. M. a D. J., neboť i u těchto obžalovaných popis skutku vyjadřuje zcela dostatečně pouze složku vědomostní. Ad b) V souvislosti s výtkou opravného prostředku obžalované Ing. J. K. o nesprávnosti přičítání škod vzniklých z jednání jiných osob vystupuje do popředí způsob, jakým přistoupil nalézací soud k vyjádření zjišťovaného spolupachatelství této obžalované a obžalovaného D. J. V popisu skutku na str. 11 až 13 napadeného rozsudku není žádná zmínka o osobě D. J., a tudíž ani společné jednání (vedeném společným úmyslem), které je pojmovým znakem spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, zde není vyjádřeno. To samé je nezbytné uvést, pokud se týká popisu skutku obžalovaného D. J. (str. 9 až 11 rozsudku), kde naopak absentuje zmínka o obžalované Ing. K. Nejasností řešení otázky spolupachatelství těchto obžalovaných nalézacím soudem se toto rozhodnutí dále dotýká pod bodem III./2 jeho odůvodnění. Ad c) Do této skupiny vnímaných nedostatků napadeného rozsudku řadí odvolací soud jednak nepřesnosti ve vyjádření skutečností, které jsou jinak správně zjišťovány, jednak skutkové závěry, jejichž opodstatněnost není dosud jednoznačně doložena. ca) Označení smluvních dokumentů a obsah závazků Krajský soud tak v rámci svých skutkových zjištění uvedl (ve shodě s žalobním návrhem a usnesením o zahájení trestního stíhání odvolatelů), že obžalovaní věděli, že „… nebude společnost schopna dostát svým závazkům vůči jednotlivým členům HHB, zejména vrátit jim v souladu s Všeobecnými podmínkami HHB převzaté finanční částky“, ač toto vyjádření nemá plně podklad v provedeném dokazování. Práva a povinnosti smluvních stran nevymezovaly „Všeobecné podmínky HHB“, nýbrž (jak vyplynulo z dokazování listinami, jimiž nalézací soud ve smyslu § 213 odst. 1 tr.ř. provedl důkaz) smlouva, kterou HHB s jednotlivými klienty uzavřela, a dále Žádost o udělení členství a Stanovy jednotlivých prodejních klubů (spotřebního zboží, např. č.l. 1209-1210, bytů a nemovitostí, např. č.l. 639-642, technologie kamionů a automobilů, např. č.l. 5895-5898), které byly za její součást (viz text smlouvy + článek I./2 Stanov) prohlášeny. Za nedílnou součást smlouvy byl prohlášen i dodatek k žádosti o udělení členství v prodejním klubu (např. č.l. 1212). Tyto smluvní dokumenty pak povinnosti HHB ve vztahu k členům jednotlivých klubů formulovaly poněkud jinak, než by plynulo ze skutkového vyjádření obsaženého ve výroku napadeného rozsudku. Lze poukázat na skutečnost, že článek IX./4 Stanov stanovoval, že „Člen PK HH nemá nárok žádat hotovost …“ a že s výplatou hotovosti Stanovy počítaly ve své podstatě jen v případech, kdy nedošlo k realizaci smluvních ujednání (v případě členů odstoupivších – viz čl. VII./5 a VIII./11, členů vyloučených – viz čl. VIII./9, či v případě nemožnosti splnění závazku ze strany HHB – čl. VIII./12). Krajský soud si těchto skutečností byl vědom, neboť se o nich zmiňuje na str. 33 svého rozsudku („Současně stanovy … vylučují možnost člena žádat v daném klubu namísto dotčené věci výplatu v hotovosti, cenných papírů či jiné hodnoty“), avšak uvedený poznatek již v popisu skutku nepromítl. Učinil-li nalézací soud zjištění, že ze smluvních ujednání neplynulo, že by člen PK (jako základ smluvního ujednání) měl nárok na výplatu složených peněžních prostředků, pak jeho skutkové vyjádření mělo tuto skutečnost zohlednit v popisu skutku, neboť sama povaha plnění, které měli klienti obdržet, nic nemění na povaze (resp. i totožnosti) skutku, pro který byla na odvolatele podána obžaloba a ohledně něhož by při úpravě skutkového vyjádření nalézací soud rozhodl. cb) Vyjádření ekonomického stavu společnosti HHB Stejně tak mohl krajský soud uzpůsobit skutkové vyjádření charakterizující ekonomický stav společnosti HHB, když v reakci na námitky obhajoby (projevující se i ve formulování otázek obhajobou na slyšenou znalkyni Mgr. L.) bylo na zvážení, zda je důkazní situaci odpovídající setrvávání na pojmu předlužené společnosti (věděli, že je předlužená) a zda v této souvislosti je žádoucí provádět výklad tohoto pojmu odlišný od jeho vymezení v právním řádu, tj. ve znění § 1 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, když pro vyjádření stavu signalizujícího neschopnost dostát nově přejímaným či již z dříve uzavřených smluv převzatým závazků mohlo být dostačující dále užité vyjádření „vykazovala ve své činnosti permanentní hospodářskou ztrátu“, případně vhodně doplněné. Ostatně interpretaci tohoto pojmu, jak ji na str. 30 rozsudku uvedl krajský soud, v souvislosti s trestným činem předlužení podle § 256 tr. zákona, na který odkázal („kde předlužením bylo chápáno mj. jednání pachatele, kterým činil vydání hrubě nepřiměřená svým majetkovým poměrům, popř. učinil nad rámec obvyklého podnikatelského rizika obchod nebo operaci, která nenáleží k jeho podnikatelské činnosti nebo jsou v hrubém nepoměru k jeho majetkovým poměrům“), odvolací soud nesdílí, neboť krajským soudem citované znaky objektivní stránky trestného činu předlužení podle § 256c odst. 1 tr. zákona (alternativy uvedené pod písm. a/ a písm. e/ odstavce prvního) byly toliko možnými formami jednání, jimiž si pachatel mohl přivodit předlužení, tj. ekonomický stav, který bylo třeba (stejně jako v případě jednání vymezeného v odstavci 2 § 256c tr. zákona) interpretovat dle jeho charakteristiky v zákoně o konkurzu a vyrovnání. Pojem „předlužení“ užitý citovanými ustanoveními trestního zákona je totiž třeba považovat za tzv. normativní znak (jímž se rozumí znak skutkové podstaty trestného činu vyjádřený právním pojmem, vztahem či institutem mimotrestní normy, jehož se příslušné ustanovení trestního zákona nedovolává odkazem či blanketem), který je třeba vykládat ve shodě s jeho vymezením obsaženým v takovém mimotrestním předpise. cc) Popis skutku z hlediska vyjádření znaků skutkové podstaty I když není možno a priori považovat za vadu, že nalézací soud skutkové vyjádření z žalobního návrhu do odsuzujícího výroku rozsudku prakticky převzal (u obžalované Ing. J. K. vypuštěno skutkové tvrzení „neučinila včasné kroky k ukončení činnosti této společnosti“), měl uvážit, zda je nezbytné ve výrokové části rozsudku uvádět veškerá tvrzení (resp. v případě soudu zjištění) o činnostech prováděných jednotlivými obžalovanými, jak je vymezila obžaloba (když pro popis skutku by bylo žádoucí, aby byla vymezena toliko jednání kauzální pro následek trestného činu), a zda naopak není nezbytné některé skutečnosti do popisu skutku (dle soudu zjištění prokázaná provedenými důkazy) nově vtělit. Odvolací soud v případě prvně jmenovaném tím má na mysli, že tzv. širší skutková zjištění, která považoval krajský soud pro své skutkové a právní závěry týkající se viny obžalovaných za podstatná (avšak nemající bezprostřední kauzální význam z pohledu naplnění znaků objektivní stránky trestného činu), mohl vyjádřit v rámci odůvodnění svého rozhodnutí. Z tohoto pohledu např. není odvolacímu soudu (i s ohledem na obsah odůvodnění rozsudku) zřejmé, jaký význam pro ustálení trestní odpovědnosti obžalované Ing. J. K. (vyjádření naplněnosti znaků trestného činu podvodu) má skutkové zjištění, že „zastupovala společnost při jednání s úřady“. Lze sice usuzovat, že tím nalézací soud mínil vyjádřit fakt, že realizovala svá oprávnění z udělené plné moci v šíři jejího zmocnění a že tudíž v rámci struktury společnosti HHB zastávala pozici vyšší a vykonávala i činnosti jiné, než které by vyplývaly toliko z jejího pracovního zařazení na funkci účetní, avšak tuto skutečnost pak stačilo uvést v rámci širších skutkových zjištění v rámci odůvodnění rozsudku. cd) Nejasnost skutkových zjištění z hlediska usvědčujících důkazů Setrvá-li odvolací soud v této části u námitek obžalované Ing. K., pak musí připustit, že tato obžalovaná důvodně namítá nejasnost rozsudku stran skutkových zjištění učiněných k její osobě. Z napadeného rozsudku neplyne, na podkladě jakých důkazů učinil krajský soud skutkový závěr, že obžalovaná Ing. J. K. spolurozhodovala o nakládání s finančními prostředky společnosti, a ne zcela jasně i vyložil, v jakých formách se dle něj podílela na řízení společnosti HHB. V rámci shrnutí výpovědi obžalovaného D. J. totiž sám nalézací soud (str. 18 rozsudku) uvedl, že dle tohoto obžalovaného neměla Ing. K. možnost ovlivnit finanční toky společnosti, jak na to poukazuje i opravný prostředek této obžalované, přičemž příslušná hodnotící pasáž rozsudku soudu prvního stupně již neobsahuje žádné údaje o tom, proč soud dospěl ke svému (od tvrzení obžalované i obžalovaného J. odlišnému) skutkovému závěru a na podkladě jakých důkazů. Stranou pozornosti nalézacího soudu pak v tomto směru zůstalo i tvrzení obžalované, že neměla podpisové právo k účtům, na které přicházely prostředky od klientů, stejně jako obdobně vyznívající vyjádření obžalovaného D. J. K uvedené problematice lze dodat, že z listinných důkazů založených na č.l. 262-278, které krajský soud k důkazu provedl, vyplynulo, že společnost HHB, spol. s r.o., měla vedeny účty č. 122 402 905, č. 127 870 513, č. 127 870 986, č. 127 871 268, č. 127 871 508 a č. 127 871 719 u IPB, a.s., resp. později u jejího právního nástupce ČSOB, a.s. Ke všem těmto účtům měl podpisové právo obžalovaný D. J., zbývající obžalovaní měli podpisové právo jen k účtu č. 127 870 513, a to obžalovaný M. v období od 10.1.2001 do 21.5.2003 a obžalovaná Ing. K. od 21.5.2003 do 29.11.2004. Obžalovaný J. M. v rámci své obhajoby (a rovněž v opravném prostředku) namítl, že neměl vědomost o předluženosti společnosti HHB, ve své výpovědi uvedl (viz též str. 16 rozsudku), že první uzávěrka, s níž byl jako jednatel obeznámen a kterou podepsal, byla ze dne 27.3.2001. Ke skutkovému závěru, že tento obžalovaný „věděl, že HHB je již od svého vzniku v r. 1998 předlužená, že již od r. 1998 vykazovala při své podnikatelské činnosti permanentní hospodářskou ztrátu“, krajský soud uvedl, že jednak (str. 26 rozsudku) „všichni obžalovaní … jako společníci, jednatelé či jinak řídící osoby, museli být s nereálností celého projektu seznámeni. Pokud si tohoto nevšimli již na samém počátku, muselo jim být vše zřejmé za situace, kdy společnost opakovaně vykázala hospodářskou ztrátu, tedy od 1.4.2000, kdy byla vyhotovena účetní závěrka za rok 1999, resp. tato hospodářská ztráta byla výraznější než předešlého roku.“, jednak (str. 39 rozsudku) že „informace o neschopnosti plnit závazky musely být známy patrně již při vypracování první závěrky za rok 1998, tedy od 1.4.1999 …. Obžalovaný J. M. ... se musel nepochybně údaje o finančním údobí dozvědět nejpozději dne 1.4.2001“. Z odůvodnění rozsudku dle odvolacího soudu neplyne, z jakého důkazu činí krajský soud závěr o tom, že obžalovaný M. znal hospodářské výsledky, kterých společnost HHB dosáhla v předchozích letech, a že tak věděl o trvalém ekonomickém propadu společnosti (od r. 1998), když z listinných důkazů (účetních závěrek) a výpovědi obžalované Ing. K. je zřejmé, že tyto informace měla ona a na základě jejího informování společníka (D. J.) i tento obžalovaný. Tímto konstatováním odvolací soud netvrdí, že by byla vyloučena vědomost obžalovaného J. M. o předchozím ekonomickém selhávání společnosti HHB, avšak není zřetelně seznatelné, z jakého důkazu tuto vědomost nalézací soud dovozuje. Připomíná se, že jako důkazní prostředek jsou výkazy zisků a ztrát (dále VZZ) a rozvahy (dále R) obsaženy s popisy obžalovaných v příloze spisu č. 2: č.l. 114-115 VZZ k 31.12.1999 Ing. K. č.l. 118-121 R k 31.12.1999 Ing. K. č.l. 122-125 R k 31.12.2000 M., Ing. K. č.l. 126-127 VZZ k 31.12.2000 M., Ing. K. č.l. 130-133 R k 31.12.2011 M., Ing. K. č.l. 134-135 VZZ k 31.12.2011 M., Ing. K. č.l. 139-142 R k 31.12.2002 J. č.l. 143-144 VZZ k 31.12.2002 J. č.l. 148-149 R k 31.12.2003 J. č.l. 150 VZZ k 31.12.2003 J. a svazku 23 č.l. 5330 VZZ k 31.12.1998 Ing. K. č.l. 5331-5332 R k 31.12.1998 Ing. K. č.l. 5322-5320 DPPO 1998 údaj sestavil Ing. K., a že v příloze spisu č. 2 jsou založeny listinné důkazy svědčící o tom, že dne 26.2.2001 byl obžalovaný M. seznámen s výsledky daňové kontroly u společnosti HHB: č.l. 168-172 kontrola DPPO za 1998, 1999 26.2.2001 M. č.l. 173-175 kontrola DPH II/1998 – IV/1999 26.2.2001 M. II./5 Napadenému rozsudku je možno vytknout to, že ve svém odůvodnění věnuje mnohdy přílišnou pozornost některým skutečnostem, které z hlediska vyjádření podvodného jednání – míněno, jak je ve výrokové části vymezuje nalézací soud (tj. omyl poškozených stran ekonomických výsledků společnosti HHB) – nemají zcela esenciální význam a že se zaobírá myšlenkami, které pro rozhodování o vině obžalovaných – ani dle jeho zhodnocení – nemají většího vlivu (např. str. 32), a to na úkor přesnějšího rozčlenění z dokazování nabytých poznatků z hlediska jejich využitelnosti vůči tomu či onomu z obžalovaných. V obecnosti lze uvést, že z hlediska přesvědčivosti rozsudku bylo žádoucí, aby krajský soud ve vztahu ke svým jednotlivým dílčím skutkovým zjištěním vyjádřeným ve výrokové části rozsudku alespoň stručným odkazem zmínil, jakým důkazem je to či ono skutkové zjištění prokázáno. Výhradám, které vznášejí opravné prostředky vůči znaleckému posudku znalkyně Mgr. L., taktéž nelze zcela přisvědčit. I když je zřejmé z výslechu znalkyně před soudem prvního stupně, že tato na některé otázky obhajoby nebyla schopna podat odpovídající odpověď, bylo možno z formulace otázek při zadání posudku učinit poznatek, že některé skutečnosti, jejichž zodpovězení obhajoba požadovala, nebyly předmětem zkoumání znalkyně. Při znalosti obsahu posudku (viz seznámení obžalovaných se spisem při ukončení přípravného řízení a v návaznosti i na výslech znalkyně ve stadiu přípravného řízení, jehož se obhájci dvou obžalovaných účastnili – viz č.l. 5309-5314) bylo proto v možnostech obhajoby navrhnout případné doplnění posudku a požadovat, aby se znalkyně případně vyslovila k dalším důkazům, které by jí byly předloženy nebo jejichž opatření by bylo navrženo. Takto však postupováno nebylo a ani k dotazům soudu, zda je navrhováno doplnění dokazování (č.l. 6882), nebyly ze strany obžalovaných či jejich obhájců důkazní návrhy vzneseny. Jestliže je namítán nedostatečný rozsah materiálů, který se stal podkladem pro zpracování posudku, pak jde opět toliko o jeden z možných zorných pohledů, jak na zpracovaný posudek nahlížet. Nelze však pominout, že z vlastního posudku lze učinit poznatek, že odborné závěry činí znalkyně na podkladě poměrně rozsáhlého důkazního materiálu. Ačkoli vlastní trestní stíhání obžalovaných se vztahuje „toliko“ k poškozeným, resp. k s nimi uzavřeným smlouvám v počtu vyplývajícím z výrokové části napadeného rozsudku, z posudku znalkyně lze učinit poznatek, že její závěry vycházejí ze zhodnocení poznatků učiněných ve vztahu k 634 smlouvám v klubu nemovitostí (str. 12 až 24 posudku), k 1623 smlouvám v klubu spotřebního zboží (str. 41 až 72) a k 105 smlouvám v klubu technologií (str. 119 až 112), k nimž jsou v nálezové části posudku uvedeny konkrétní poznatky (navíc jsou rozčleněny i do podskupin neplatí splátky, vyloučení, odstoupení, pozastavení), přičemž nešlo o jediné materiály, z nichž při zpracování posudku znalkyně vycházela. Připomíná se, že v případě podkladového materiálu, který je uváděn v nálezové části posudku, odkazuje znalecký posudek na přílohy (šanony č. 1-26), které jsou vedeny jako příloha spisu č. 3. Není proto možno akceptovat tvrzení opravných prostředků, že posudek je pro řešení věci nedostatečný a že soud pochybil, pokud se s ním spokojil a nedoplnil dokazování v rozsahu, který uplatňují opravné prostředky. Nalézacímu soudu totiž nelze vytýkat to, že uvedené dokazování neprovedl, pokud nebylo stranami navrženo a pokud ze svého pohledu nepovažoval provedení dalšího dokazování pro své rozhodnutí za nezbytné. Nutno však připustit to, že má-li být posudek, z něhož soud při svém rozhodování vychází, prohlášen za správný a úplný, měl by se takto i jevit a neměl by obsahovat údaje, které mohou pochybnosti o jeho správnosti vyvolávat. Obžalovaný J. M. uplatnil tvrzení, že posudek znalkyně obsahuje řadu početních chyb. Ačkoli znalkyně byla vyslechnuta jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v řízení přípravném, jejím výslechem nebylo dosaženo možností, které se nabízely, např. v podobě vyložení vztahu nálezové části k odborným závěrům, či v reakci znalkyně na některé údaje obsažené v nálezové části, ohledně nichž mohou vznikat pochybnosti o jejich odůvodněnosti či správnosti (viz dále část E). I z těchto hledisek se možnosti důkazního řízení nejeví uzavřené. II./6 Rozsudek krajského soudu obsahuje řadu skutkových zjištění, která je třeba považovat za správná, důkazním řízení prokázána a odůvodněná. Jsou mezi nimi i taková, která nejsou rozporována ani odvolateli. Mezi ně nepochybně patří např. zjištění stran otázky právní existence společnosti HHB, spol. s r.o. (údaje o založení společnosti, vstupu do likvidace, statutárních orgánech), či zjištění stran uzavření smluv jednotlivými členy prodejních klubů (dílčí nepřesnost je obsažena u data uzavření smlouvy J. D. – správný údaj 11.9.2001, viz č.l. 1231). Za důkazně podložené je třeba považovat i zjištění soudu, že všichni obžalovaní byli seznámeni s ekonomickým stavem společnosti (str. 21 rozsudku) – v případě obžalovaného J. M. minimálně počínaje ekonomickými výsledky za rok 2000, když v tomto směru krajský soud správně hodnotí (str. 29) povahu účetních výkazů HHB zachycujících nepříznivý ekonomický stav společnosti. Mimo těchto skutečností je třeba uvést, že za nedůvodné je třeba pokládat výhrady odvolatelů vůči některým skutkovým zjištěním nalézacího soudu, které je třeba – případně s přihlédnutím k obsahu dalších důkazů soudem prvního stupně provedených, byť v konkrétním kontextu výslovně nezmíněných – pokládat za správná. Příkladem mohou být odvolacími prostředky nenamítaná skutková zjištění nalézacího soudu, např. že obžalovaný J. M. podepisoval smlouvy o členství v HHB, neboť z listinných důkazů plyne, že tento obžalovaný uzavřel všechny smlouvy uvedené ve výrokové části rozsudku, které společnost HHB s jednotlivými členy PK v období, kdy funkce jednatele vykonával, uzavřela. Odůvodněný je obdobný skutkový závěr nalézacího soudu i ve vztahu k obžalované Ing. J. K. Pokud tato obžalovaná namítala, že nebyla pověřena zastupovat společnost ve styku s klienty, případně uplatnila tvrzení, že pokud v jednotlivém případě podepsala smlouvu o členství v HHB či písemně odpověděla na korespondenci ze strany některého člena, pokládala to za čistě formální akt, pak takové tvrzení nikterak skutkový závěr soudu prvního stupně, že podepisovala smlouvy o členství v HHB, nemůže zvrátit. Zjištění, které lze z obsahu spisu učinit, nesvědčí pro závěr, že by toliko v ojedinělém případě – namísto jednatele, tj. obžalovaného D. J. – takovou smlouva za HHB uzavřela. Pokud totiž krajský soud příkladmo zmínil (str. 39 rozsudku) uzavření smluv (jejich podepsání) obžalovanou Ing. J. K. v případě J. B. (č.l. 6184 – smlouva č. 115217 SZ ze dne 31.10.2003) a M. B. (č.l. 5509 – smlouva č. 114014 SZ ze dne 28.5.2003), pak z listinných materiálů, jimiž nalézací soud za podmínek § 213 tr.ř. provedl důkaz, plyne, že aktivita obžalované v tomto směru byla rozsáhlejší, než by vyplývalo z jejího vyjádření, v němž připustila podepsání nějakých smluv. Veškeré smlouvy, k jejichž uzavření došlo v období od března 2003 totiž – s výjimkou smlouvy s M. O. č. 113964 a smluv s Ing. O. S. č. 113959 a 113960, které uzavřel D. J. (viz č.l. 3407, č.l. 4189, č.l. 4178) – uzavřela za společnost HHB, spol. s r.o., obžalovaná Ing. J. K., jak dokládají listinné důkazy na č.l. 5509, č.l. 1100, č.l. 5635, č.l. 5654, č.l. 5674, č.l. 5693, č.l. 5910, č.l. 5929, č.l. 1719, č.l. 2342, č.l. 2859, č.l. 3003, č.l. 3407, č.l. 3460, č.l. 6384, č.l. 6376, č.l. 3592, č.l. 3838, č.l. 3645, č.l. 6434, č.l. 4525, č.l. 4562, č.l. 4756, č.l. 6661 a č.l. 6622. Citovanými listinnými důkazy je prokázáno, že takto uzavřela celkem 24 smluv (odhlížeje od smluv jiných, které rovněž uzavřela – např. č.l. 6643), na jejímž základě zasílali členové PK společnosti HHB peněžní prostředky ve výši specifikované nalézacím soudem. Za nesprávný nelze pokládat ani skutkový závěr nalézacího soudu v tom směru, že obžalovaná vykonávala činnosti, které jednoznačně přesahovaly rámec pracovní náplně účetní. Zmínil-li krajský soud v této souvislosti (str. 39 rozsudku), že ve vztahu k členům klubů vystupovala obžalovaná Ing. K. i způsobem plynoucím z korespondence zaslané J. Ž. (č.l. 6612 – informování o zániku klubu nemovitostí a převedení vložených prostředků „do zkráceného 4letého programu – Spotřební zboží“), pak je (z dokladů ve spise založených, např. na č.l. 6402, 6363 a dalších) zřejmé, že takto informovala i další členy. Je však nezbytné doplnit, že listinné důkazy prokazují i další jednání této obžalované vůči klientům HHB, spol. s r.o., které nelze charakterizovat jako výkon činnosti účetní společnosti. Lze poukázat na to, že např. na č.l. 2345 uzavřela Ing. K. za HHB, spol. s r.o., dne 21.4.2004 s V. K. dohodu o narovnání, či na č.l. 5664 a 5665, kdy dne 26.1.2004 uzavřela s P. F. jednak smlouvu o zprostředkování a jednak smlouvu o vyplňovacím právu směnečném. Opravné prostředky obžalovaných se z hlediska skutkových zjištění dotýkají i dalších skutečností, na které však odvolací soud nepovažuje v tomto stadiu řízení (a při způsobu rozhodnutí, který zvolil) za nezbytné detailně reagovat. Úkolem odvolacího soudu v případě zrušujícího rozhodnutí je totiž zejména poukázat na nedostatky napadeného rozsudku a v tomto směru pak uvést, jaký postup by měl nalézací soud realizovat k jejich odstranění. Za vadu rozsudku by bylo třeba pokládat, pokud by z odůvodnění napadeného rozsudku nebylo zřejmé, jak se soud vypořádal s obhajobou obžalovaného. V tomto směru však napadený rozsudek vadou zatížen není, neboť v odůvodnění napadeného rozsudku lze nalézt odpověď na to, jak k obhajobě jednotlivých obžalovaných krajský soud přistoupil (byť žádoucí by bylo, pokud by svá řešení vyložil konkrétněji ve vztahu ke každému z obžalovaných), tj. např. jak reagoval na námitku obžalovaného D. J., že projekt HHB neuspěl v důsledku davové psychózy, či jak se vypořádal s námitkou obžalovaného J. M. o nesprávnosti výpočtu škody. III. Ve vztahu k právní kvalifikaci skutku lze z podaných opravných prostředků dovodit, že namítají nenaplněnost znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu jednak z hlediska subjektivní stránky, jednak i z hlediska stránky objektivní (viz též výše). Odvolací soud se těchto otázek částečně dotkl již v pasáži věnované skutkovým zjištěním, resp. popisu skutku, a dále k uvedené problematice dodává následující: III./1 Pokud jde o naplněnost subjektivní stránky trestného činu, na str. 40 napadeného rozsudku sice krajský soud uvedl, že z hlediska zavinění se obžalovaní činu „dopouštěli v úmyslu eventuálním podle § 15 písm. b) tr. zákoníku, resp. § 4 písm. b) tr. zákona, neboť věděli, že svým jednáním mohou způsobit porušení či ohrožení zákonem chráněného zájmu (majetku jiné osoby), a pro případ, že takovýto škodlivý následek způsobí, s tím byli srozuměni“, avšak právní závěr o danosti nezbytné volní složky, tj. v případě soudem dovozeného srozumění, již blížeji v odůvodnění napadeného rozsudku vyložen není. Přitom pro závěr o trestní odpovědnosti obžalovaných je transparentně dovozený závěr o existenci volní složky (minimálně v této podobě, tj. srozumění se vznikem následku) esenciální. Soudem zjišťovaná vědomost obžalovaných o ekonomických problémech společnosti HHB a od ní se odvíjející vědomosti o neschopnosti dostát smluvním závazkům je pro závěr o vině nedostačující, neboť trestný čin podvodu (ať již v podobě upravené zněním § 250 tr. zákona či zněním § 209 tr. zákoníku) je trestným činem úmyslným, jímž může být pachatel uznán vinným jen v případě naplněnosti všech jeho zákonných znaků, tj. i zákonem vyžadovaného zavinění. Uvedené konstatování tak přisvědčuje důvodnosti poukazu opravného prostředku obžalované Ing. K. (popis skutku umožňující závěr o zavinění ve formě nedbalosti – byť třeba dodat, že s ohledem na popis vědomosti obžalované pak v podobě vědomé nedbalosti podle § 5 písm. a/ tr. zákona a nikoli nedbalosti podle § 5 písm. b/ tr. zákona, tj. nedbalosti nevědomé, jak uvádí opravný prostředek), neboť při shodné vědomostní složce (představa pachatele má podobu soudu problematického či asertorického) je rozlišujícím kriteriem mezi úmyslem eventuálním a vědomou nedbalostí právě složka volní. Zatímco záporná podoba volní složky nedbalosti vědomé má základ v tom, že pachatel spoléhal na „nepřiměřené důvody“, že následky jeho jednání nenastanou (nepřiměřenost důvodů spočívá v jejich nesprávném hodnocení ze strany pachatele), v případě eventuálního úmyslu kladná podoba volní složky (v podobě méně intenzivního srozumění ve srovnání s chtěním – pachatel následek, s nímž je pouze srozuměn, nesleduje jako hlavní cíl) je založena na faktu, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by vzniku možného následku jeho jednání bránila. V této souvislosti lze poukázat i na námitku opravného prostředku obžalovaného J. M., který poukazuje na zjištění o citelném snížení schodku v hospodaření o více než 800 tisíc korun, a vytýká krajskému soudu, že tuto skutečnost nezohlednil a obecně hovoří o permanentním předlužení HHB. Krajský soud přitom v rámci odůvodnění svého rozhodnutí zmiňuje řadu skutečností, které jsou využitelné právě pro náležité odůvodnění volní složky jednání obžalovaných, když lze poukázat na to, že z tohoto pohledu může být věc hodnocena odlišně u jednotlivých obžalovaných. Příkladmo lze uvést, že za identickou patrně nelze možno považovat situaci obžalovaného J. M. a zbývajících dvou obžalovaných, neboť v době výkonu jednatelství D. J. již byly k dispozici další údaje o vývoji situace ve společnosti HHB. Soud prvního stupně navíc poukazuje i na angažovanost obžalovaného D. J. ve společnosti HHB působící na Slovensku a jeho znalost ohledně vývoje situace tamní společnosti. Je tak na zvážení, zda se pak neliší okolnosti rozhodné pro toto posouzení i u obžalovaných D. J. a Ing. J. K. Žádoucí proto je (a jako s nedostatkem rozsudku v tomto směru pracují opravné prostředky obžalovaných), aby okolnosti svědčící závěru o trestní odpovědnosti obžalovaných byly vyloženy jednotlivě ke každému z nich. Zbývá dodat, že pokud by se případné rozdíly neprojevily v rovině základů trestní odpovědnosti (tj. v případě, že by krajský soud dospěl k závěru o danosti volní složky u všech obviněných), pak by mohly odůvodnit závěr o odlišné míře zavinění jednotlivých obžalovaných (tj. projevit se jako okolnost, která ovlivňuje úvahy v rovině právních následků trestní odpovědnosti, tzn. při ukládání trestu). Pokud krajský soud v napadeném rozsudku poukazem na jednotlivá skutková zjištění skutečnosti svědčící o existenci volní složky nevyložil, tzn. že nevyvrátil možnost k učinění závěru, že ten který z obžalovaných např. „toliko“ „bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí“ (§ 5 písm. a/ tr. zákona), pak rozsudek soudu prvního stupně z tohoto pohledu nazírání nemůže obstát. K uvedené problematice se sluší dodat, že odvolací soud uvedené vývody soustřeďuje k nezbytnému prokázání (minimálně) eventuálního úmyslu obžalovaných v podobě právní úpravy obsažené v zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (resp. jí odpovídající úpravě v zákoně pozdějším), neboť právní úprava eventuálního úmyslu obsažená v zákoně č. 40/2009 Sb. (trestní zákoník) přiznává pojmu „srozumění“ širší dosah, neboť jím ve smyslu § 15 odst. 2 citovaného zákona „rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem“ a z povahy věci plyne (viz ustanovení o časové působnosti trestních zákonů), že dovození trestní odpovědnosti obžalovaných na podkladě jejich smíření (trestní zákoník v napadaném rozsudku aplikován toliko u obžalovaného J. M.) se vznikem následku není možné, neboť v takovém případě není pozdější právní úprava pro obžalované příznivější, nýbrž právě naopak nepříznivější. III./2 Z pohledu naplnění objektivní stránky trestného činu se sluší poukázat zejména na následující skutečnosti: Trestní odpovědnost obžalovaných je v napadeném rozsudku konstruována na podkladě jednání, které má jednak povahu jednání komisivního (ve vymezení odvolacího soudu všichni pod body 1/, 2/, 3/, 5/, obž. M. 6/, 7/, obž. J. 6/, obž. Ing K. 6/, 7/), a to je dle závěru nalézacího soudu kauzální pro následek v podobě vzniku škod na majetku klientů, kteří v období výkonu jednatelství obž. M., obž. J. a v období po pověření Ing. K. plnou mocí se společností HHB uzavřeli příslušné smlouvy a poukázali v její prospěch peněžní prostředky v konkretizované výši, jednak povahu jednání omisivního (ve vymezení odvolacího soudu všichni pod bodem 4/, obž. M. pod bodem 8/, obž. J. pod bodem 7/), které je dle závěru krajského soudu kauzální pro vznik škody na majetku poškozených – klientů společnosti HHB v důsledku jejich plnění smluvních podmínek (zasílání příslušných částek) vzešlých ze smluv uzavřených v období předcházejícím výkonu funkcí jednatele (resp. osoby pověřené plnou mocí) obžalovanými. V případě obžalovaných D. J. a Ing. J. K. je pak v období od března 2003 do listopadu 2004 včetně činěn závěr, že se jednání dopustili společným jednání jako spolupachatelé ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zákona. a) K otázce jednání Přestože výhrady opravného prostředku (obž. Ing. J. K.) směřovaly i k části týkající se jednání komisivního (zde však převážně ve smyslu skutkového zjištění – tj. nevyjasněného počtu smluv, které obžalovaná uzavřela), z pohledu právního posouzení cítí odvolací soud za potřebné (též vzhledem k odvolacím námitkám obžalovaných) vyjádřit se zejména k otázce dovozené trestní odpovědnosti obžalovaných za škodu vzniklou jejich nečinností, tj. jednáním omisivním. Krajský soud svůj náhled na problematiku jednání obžalovaných (tj. obligatorní znak objektivní stránky) podrobněji nevyložil, tj. nepoukázal ani na její rozdílné formy, které popis skutku vyjadřuje. Ve vztahu k omisivnímu jednání nevyložil, za jakou formu omise pokládá jím vymezené jednání obžalovaných, čímž umožnil obhajobě, aby zpochybnila správnost řešení, k němuž nalézací soud dospěl. Napadený rozsudek se ve svém odůvodnění k této problematice vyslovuje na str. 29 a zejména na str. 38, kdy s poukazem na zákonem upravené povinnosti jednatele (zmíněné na str. 29) dospívá k závěru, že z takto zákonem definovaných povinností vznikla obžalovaným „povinnost, aby bezprostředně poté, co se obeznámili s nepříznivými hospodářskými výsledky společnosti, učinili všechny možné kroky k zamezení prohlubování možných škodlivých důsledků z toho plynoucích, tedy zejména nečinili další přijímání plateb ze strany členů HHB, potažmo tyto informovali pravdivě o vzniklé situaci“. Připomíná se, že na str. 29 rozsudku krajský soud uvedl, že v době činu účinná právní úprava obsažená v § 134 a § 135 zák. č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, upravovala povinnost jednatele obchodním vedením společnosti, zajištěním řádného vedení předepsané evidence a účetnictví, vedením seznamu společníků a informováním těchto o záležitostech a povinnost jednatele vykonávat svou činnost s péčí řádného hospodáře. Na citovaných stranách odůvodnění rozsudku činí nalézací soud závěr, že obžalovaným J. M. a D. J. povinnost informovat klienty a ukončit přijímání vkladů vyplývala z jejich postavení jednatele společnosti s ručením omezeným. U obžalované Ing. J. K. již není odůvodnění napadeného rozsudku v této otázce zcela transparentní. Nalézací soud se totiž v navazující části odůvodnění svého rozsudku (str. 38-39) sice věnuje vyvracení tvrzení této obžalované o (jejím) zužujícím výkladu oprávnění plynoucích pro ni z udělené plné moci, avšak posléze (viz též výše) konkrétně zmiňuje odpovědnost obžalované za škodu vzniklou z jejího jednání spočívajícího v podepsání smluv za společnost HHB (str. 39). Tohoto faktu využívají opravné prostředky obžalovaných, resp. nejvýstižněji patrně opravný prostředek obžalovaného J. M., z jehož odůvodnění se připomíná následující námitka: „Pokud soud tuto povinnost odvozuje od obecných povinností jednatele uvedených v obchodním zákoníku, pak povinnost jednatele pravidelně informovat o výsledku a stavu hospodaření společnosti se podle § 135 odst. 1 obch. zákoníku vztahuje pouze ke společníkům či orgánům společnosti a nikoli vně společnosti. Klienty společnosti rozhodně nelze považovat za společníky společnosti s ručením omezeným. Protože trestněprávní posouzení musí vždy korespondovat s tím, co pro posuzovaný vztah vyplývá z obchodního práva (např. NS 23/03), není si obžalovaný vědom žádného svého protiprávního jednání, neboť soudem vytýkanou povinnost mu žádný zákonný předpis neukládá. Dle svého uvážení neměl žádný objektivní důvod ukončit činnosti společnosti ani vyzývat členy jednotlivých prodejních klubů, aby porušili svoje smluvní závazky a přestali hradit splátky, k nimž se sami zavázali.“ Jak již bylo uvedeno, krajský soud povinnosti obžalovaných stran vyrozumění poškozených o ekonomickém stavu společnosti a stran k ukončení činnosti společnosti HHB (resp. stran ukončení přijímání vkladů/splátek) vyvozuje z jím v rozsudku uváděných znění § 134 a § 135 zák. č. 513/1991 Sb., dle nichž „Jednateli náleží obchodní vedení společnosti. K rozhodnutí o obchodním vedení společnosti, má-li společnost více jednatelů, se vyžaduje souhlas většiny jednatelů, nestanoví-li společenská smlouva jinak.“ (§ 134) „Jednatelé jsou povinni zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví, vést seznam společníků a informovat společníky o záležitostech společnosti.“ (§ 135 odst. 1). „Ustanovení § 194 odst. 2 první až páté věty, odstavce 4 až 7 a § 196a se použijí obdobně.“ (§ 135 odst. 2) Dle § 194 odst. 5 jsou členové představenstva (a v důsledku odkazu obsaženého v § 135 odst. 2 i jednatelé společnosti): „povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu …“. Byť to v citovaném opravném prostředku není výslovně uvedeno, poukazem odvolatele na to, že soudem vytýkanou povinnost obžalovanému žádný zákonný předpis neukládá, by bylo lze dojít k závěru, že odvolatel namítá nemožnost dovození jeho trestní odpovědnosti pro nesplnění podmínek § 112 tr. zákoníku, jinak řečeno nesplnění podmínek, na něž je vázána trestní odpovědnosti pachatele v případech tzv. nepravých omisivních deliktů. K této skupině (o dalších viz níže) omisivních deliktů lze říci toto: Jak z ustanovení § 89 odst. odst. 2 tr. zákona („Jednáním se rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen"), tak z ustanovení § 112 tr. zákoníku („Jednáním se rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel povinen podle jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, v důsledku dobrovolného převzetí povinnosti konat nebo vyplývala-li taková jeho zvláštní povinnost z jeho předchozího ohrožujícího jednání anebo k němuž byl z jiného důvodu podle okolností a svých poměrů povinen“) vyplývá, že trestný čin lze spáchat i opomenutím konání (omisí) za podmínek stanovených citovanými ustanoveními. V případě tzv. nepravých omisivních deliktů porušuje pachatel zákaz konat, který mu obecně ukládá trestní zákon, ovšem tak, že neplní pouze speciální a jemu adresovanou právní povinnost konat. Tato právní povinnost musela pro pachatele plynout ze skutečností vyjmenovaných v citovaném ustanovení § 112 tr. zákoníku, jenž v tomto směru legislativně upravil podmínky, které jako předpoklad vyvození trestní odpovědnosti pachatele vymezovala trestněprávní nauka a sdílela trestněprávní praxe i ve vztahu k ustanovení § 89 odst. 2 tr. zákona. Pokud by (a z rozsudku nalézacího soudu to zjistit nelze) zmiňované povinnosti jednatele s.r.o. měly být krajským soudem uváděny z důvodu posuzování uvedené omise v podobě tzv. omise nepravé, jejíž právní ukotvení obsahuje ustanovení § 89 odst. 2 tr. zákona, resp. § 112 tr. zákoníku, pak by dovození trestní odpovědnosti obžalovaných za tuto část jednání (vznik škod ve výši plateb z dříve uzavřených smluv) nebylo možné, neboť by odvolací soud musel souhlasit s námitkou opravného prostředku obžalovaného J. M., že povinnost jednatele pravidelně informovat o výsledku a stavu hospodaření společnosti se podle § 135 odst. 1 obch. zákoníku vztahuje pouze ke společníkům či orgánům společnosti a nikoli vně společnosti (tj. k členům prodejních klubů) a že ani povinnost k ukončení činnosti z ustanovení, o které se krajský soud opírá, tak nelze vyvodit. Jinými slovy řečeno, pokud by povinnost uložená jednateli s.r.o. v ustanovení § 135 obch. zákoníku měla být považována za specifickou adresnou povinnost zavazující pachatele, nebylo by možné trestní odpovědnost obžalovaných dovodit, neboť povinnost jednatele s.r.o. (§ 135 obch. zákoníku) konat, se váže jen k intraneům s.r.o., nikoli extraneům (členům prodejních klubů). Byla-li by takto dovozována trestní odpovědnost obžalovaných skrze § 89 odst. 2 tr. zákona či § 112 tr. zákoníku, stalo by se tak prostřednictvím nedovolené analogie legis § 135 obch. zákoníku k tíži obžalovaných. Toto řešení však nelze uplatňovat ve věci posuzované, neboť užití aplikace § 89 odst. 2 tr. zákona či § 112 tr. zákoníku zde nepřichází v úvahu. Při podrobnějším zdůvodnění tohoto právního závěru se jeví vhodným uvést alespoň následující: Jak trestní zákon, tak trestní zákoník při vymezení znaků skutkových podstat trestných činů vychází z toho, že po stránce objektivní může být pro vznik následku kauzální jak jednání komisivní, tak omisivní, přičemž při rozboru jednotlivých skutkových podstat lze učinit zjištění, že některé trestné činy je třeba označit za čistě komisivní (nelze je spáchat jinak než konáním – např. § 118a tr. zákona či § 274 tr. zákoníku), jiné naopak za čistě omisivní (ať již obecné či speciální – pro obě skupiny je charakteristické, že opomenutí je jejich výlučným znakem – např. § 150 odst. 1 a § 151 tr. zákoníku). Mimo těchto se – jak již uvedeno výše – uplatňují i tzv. omisivní delikty nepravé (tzv. delikty komisivní per omissionem). Ani tímto rozlišením však problematika uvedeného obligatorního znaku objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, není zcela vyčerpána. V několika případech totiž pracuje trestní zákoník, jak upozorňuje i trestněprávní nauka (viz Vladimír Kratochvíl a kolektiv, Kurs trestního práva, Trestní právo hmotné, Obecná část, C.H. BECK 2009, str. 220), s „omisí“ a „komisí“ i tak, že je obě uvádí jako možné formy jednání pachatele – míněno, aniž by je bylo možno považovat za omisi nepravou ve smyslu § 112 tr. zákoníku (případně ve smyslu § 89 odst. 2 tr.zákona, neboť ten – jak uvedeno výše – některé trestné činy upravoval obdobně) se všemi důsledky z toho plynoucími pro výklad i aplikaci. Ačkoli citovaný pramen výslovně v této souvislosti jako příklad neuvádí trestný čin podvodu (podle § 209 tr. zákoníku či podle § 250 tr. zákona), usuzuje odvolací soud, že není žádného důvodu k tomu, aby právě trestný čin, jímž byli obžalovaní uznáni vinnými (trestný čin podvodu), nebyl považován za takový, který takto s „komisí“ („uvede ...“, „využije ...“) a „omisí“ („zamlčí ...“) pracuje. V tomto nazírání je pak nezbytné výše citovanou námitku opravného prostředku obžalovaného J. M. – po její obsahové stránce, tak jak si její uplatnění vyložil soud odvolací – pokládat za lichou. Konstrukci obžaloby, s níž se nalézací soud ztotožnil, tj. že lze dovozovat příčinný vztah mezi omisivním (čistě omisivním) jednáním obžalovaných spočívajícím v zamlčení podstatné skutečnosti a vznikem škody na majetku poškozených, lze proto akceptovat. Z výrokové části napadeného rozsudku (tabulek obsahujících údaje o specifikaci poškozeného, o číslu a datu uzavřené smlouvy, o částkách poukázaných a navrácených, o vzniklé škodě, případně o osobě původně smlouvu s HHB uzavírající) lze zjistit, že obžalovaný J. M. byl shledán vinným poškozením celkem 275 osob, které s HHB uzavřely celkem 334 smluv, z nichž 182 smluv bylo uzavřeno za dobu výkonu jednatelství obžalovaného a 152 v době dřívější (jednatelkou HHB byla S. R.), obžalovaný D. J. byl shledán vinným poškozením celkem 62 osob, které s HHB uzavřely celkem 88 smluv, z nichž 29 smluv bylo uzavřeno za dobu výkonu jednatelství obžalovaného a 59 v době dřívější, z toho 31 smluv v době jednatelství obžalovaného J. M., 25 smluv v době jednatelství S. R. a 3 smlouvy v lednu 2003, obžalovaná Ing. J. K. byla shledána vinnou poškozením celkem 62 osob, které s HHB uzavřely celkem 88 smluv, z nichž 28 smluv bylo uzavřeno v období od března 2003 (tj. po udělení plné moci), 60 smluv v době dřívější, z toho 31 smluv za jednatelství obžalovaného J. M., 3 smlouvy v lednu 2003, 1 smlouva v únoru 2003, tj. již za jednatelství obžalovaného, 25 smluv za jednatelství S. R. Z důvodů, které vyložil odvolací soud výše (problematika omisivního jednání), proto není důvod k tomu, aby obžalovaní nebyli činěni trestně odpovědnými i v rozsahu škody vzniklé poškozeným poskytováním plnění (hrazením splátek) na smlouvy uzavřené před započetím výkonu funkce jednatele, příp. osoby pověřené plnou mocí obžalovanými. Nedostatek kauzality namítaný obžalovanou Ing. J. K. do jisté míry souvisí i s otázkou společného jednání, k níž se odvolací soud vyslovuje níže, a proto ji soud nalézací bude muset řešit společně s níže řešenou otázkou. ad b) K otázce spolupachatelství Problematickou záležitostí napadeného rozsudku je to, že krajský soud (mimo nevyjádření znaku spolupachatelství při popisu skutku v odůvodnění svého rozhodnutí nevyložil, jak nahlíží na otázku spolupachatelství obžalovaných D. J. a Ing. J. K., u kterých aplikoval důsledky plynoucí z jednání spolupachatelů ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zákona, tj. učinil oba trestně odpovědné za vznik škody rovnající se výši peněžních částek poukázaných poškozenými společnosti HHB za období měsíců března 2003 do listopadu 2004 včetně. Výroková část rozsudku při právní kvalifikaci skutku tuto formu trestné součinnosti u obou obžalovaných explicitně vyjadřuje, neboť je v ní uvedeno, že obžalovaný D. J. spáchal trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b), dílem sám podle § 9 odst. 1, dílem formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění zákona č. 253/1997 Sb., a obžalovaná Ing. J. K. trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b), formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění zákona č. 253/1997 Sb. Ze skutkového vymezení obsaženého ve výroku rozsudku pak je třeba dovodit, že jako pachatel podle § 9 odst. 1 tr. zákona se dle krajského soudu obžalovaný D. J. trestného činu dopustil v měsíci únoru 2003, kdy svým jednáním způsobil škodu ve výši 129.617 Kč (rozdíl mezi škodou vyčíslenou u tohoto obžalovaného ve výši 2.076.030 Kč a škodou vyčíslenou u obžalované Ing. K. ve výši 1.946.413 Kč), jako spolupachatelé se dle rozsudku obžalovaní činu dopustili v období od března 2003 do listopadu 2004 včetně (kdy dle zjištění soudu způsobili škodu ve výši 1.946.413 Kč). Je vhodné dodat, že uvedená výše škod sestává z obou forem jednání, které dle soudu prvního stupně byla kauzální pro její vznik (tj. z jednání komisivního i omisivního). O spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zákona (jímž byli obžalovaný J. a obžalovaná Ing. K. shledáni vinnými) jde tehdy, „byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob“. Ohledně společného jednání platí, že musí být vedeno společným úmyslem (byť na rozdíl od znění § 23 tr.zákoníku úprava obsažená v § 9 odst. 2 tr. zákona toto výslovně nestanovila, uvedená skutečnost plyne z ustanovení § 3 odst. 3 tr. zákona) a musí se jednat o společné jednání v některé ze tří alternativních forem ustálených konstantní judikaturou a uznávaných trestněprávní naukou. Z těchto hledisek nelze nalézt v odůvodnění napadeného rozsudku žádného vysvětlení, jak k danému problému nalézací soud přistoupil, tj. např. uzavřela-li příslušnou smlouvu obžalovaná Ing. K., v čem se projevovalo společné jednání obžalovaného J., a naopak, či jak tomu je v případě, že smlouvu uzavřela osoba jiná v době dřívější, tj. v případě omisivní formy jednání, kterou byli rovněž oba obžalovaní shledáni vinnými. Absence vyložení náhledu krajského soudu na otázku spolupachatelství (zejména na str. 38-41 rozsudku, kde nalézací soud uvádí skutečnosti, které jej vedly k výše uvedené právní kvalifikaci činu obžalovaných), pak vede k tomu, že v napadeném rozsudku nenachází odvolací soud adekvátní odpověď na námitku obžalované Ing. K., která má za to, že není možno zahrnovat do způsobené škody platby uskutečněné na základě smluv, které neuzavírala, ať již proto, že jí v době od března 2003 do listopadu 2004 nebyly předloženy k podpisu, nebo byly uzavřeny před tímto obdobím. Výsledkem tohoto zjištění je konstatování, že v této části je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný. K dané problematice je vhodné dodat, že jak popis skutku, tak odůvodnění rozsudku je třeba uzpůsobit tak, aby jasně vymezovaly soudem zjištěné formy trestné součinnosti pachatelů (tj. v případě posuzovaném dosud nalézacím soudem zjišťovaný závěr o spolupachatelství obžalovaných D. J. a Ing. J. K.) a tyto tak zřetelně odlišovaly od forem tzv. trestné součinnosti zdánlivé, v případě posuzovaném zejména od souběžného (paralelního) pachatelství či postupného (sukcesívního) pachatelství. Ve vztahu k již výše zmíněnému nedostatku skutkového vyjádření spolupachatelství uvedených obžalovaných je vhodné upozornit, že příznačné pro souběžné pachatelství je právě nedostatek společného úmyslu. Jeho vyjádření v případě právního závěru o spolupachatelství na činu participujících osob je proto nezbytné, neboť o souběžné pachatelství se jedná nejen v případě, že všichni zúčastnění naplňují všechny znaky úmyslného trestného činu a jednají, aniž o sobě vůbec vědí, ale i v případě, že o sobě vědí, ale každý z nich páchá předmětný trestný čin subjektivně jen podle svého úmyslu, nikoli tedy v úmyslu společném. Nevyjádření společného jednání vedeného společným úmyslem v popisu skutku proto koliduje (paralelní pachatelství) s právním závěrem nalézacího soudu. Toto konstatování svědčí o tom, že způsob, jakým napadený rozsudek (a předtím obžaloba či usnesení o zahájení trestního stíhání) spolupachatelství obžalovaných skutkově vyjádřily, nemůže odvolací soud akceptovat. IV. K výroku o trestu je s ohledem na dosud nedořešenou otázku trestní odpovědnosti obžalovaných, příp. jejího rozsahu, předčasné zaujímat stanovisko zejména z pohledu přiměřenosti uloženého trestu. Nelze se však v souvislosti s dosud učiněnými zjištěními vztahujícími se k obžalované Ing. J. K., které jsou ve výrokové části napadeného rozsudku vyjádřeny textem: „jako zaměstnankyně společnosti HHB, zmocněná dne 6.2.2003 k vykonávání všech právních úkonů za společnost HHB, v rozsahu jednatele společnosti, s výjimkou podepisování účetní závěrky a otázek týkajících se existence společnosti“ nevyjádřit k námitce této obžalované, jejíž podstatou je nezákonnost výroku o uložení trestu zákazu činnosti. Nalézací soud učinil skutkové zjištění, které má svůj podklad jak v generální plné moci udělené dne 6.2.2003 D. J. (č.l. 5308), tak ve výpisu z obchodního rejstříku společnosti HHB, spol. s r.o. (č.l. 5134), že obžalovaná Ing. J. K. byla (str. 16 rozsudku) v postavení zaměstnance zmocněného k vykonávání všech právních úkonů za společnost v rozsahu jednatele a nikoli – na rozdíl od obžalovaných M. a J. – v postavení jednatelů, resp. společníka (tamtéž). Toto odlišné postavení obžalované Ing. J. K. však nikterak nebylo soudem prvního stupně zohledněno při ukládání trestu, neboť krajský soud i této obžalované uložil trest zákazu činnosti (obžalovaným J. a Ing. K. podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zákona, obžalovanému M. podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku), spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, na dobu sedmi let, tj. ve stejném rozsahu jako zbylým obžalovaným, ač na rozdíl od nich ve společnosti HHB, spol. s r.o., nezastávala ani funkci statutárního orgánu této společnosti, ani funkci prokuristy. Tvrzení krajského soudu na str. 42 napadeného rozsudku, že „obžalovaní se trestné činnosti dopustili v souvislosti s výkonem funkce statutárního orgánu v rámci společnosti s ručením omezeným“ pokládá odvolací soud ve vztahu k obžalované Ing. K. za skutečnosti neodpovídající, a tudíž nesprávné. Krajský soud široce vymezené oprávnění obžalované Ing. K. k zastupování společnosti udělené jí jednatelem společnosti D. J. výše zmiňovanou generální plnou mocí svým přístupem fakticky ztotožnil s postavením jednatele, ač takto postupovat nelze. Je nezbytné přihlížet k příslušné právní úpravě obsažené v obchodním zákoníku (zák. č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), která zřetelně vymezuje jak statutární orgány společnosti, tak postupy nezbytné k tomu, aby se konkrétní osoby v postavení statutárních orgánů ocitly (v případě společnosti s ručením omezeným zejména § 110 odst. 1 písm. e/, § 125 odst. 1 písm. f/), jednak i to, kdo za právnickou osobu obecně a tím i za společnost s ručením omezeným může jednat s účinky tuto zavazujícími (§ 13 odst. 1). V případě posuzovaném proto nelze učinit závěr, že by obžalovaná Ing. J. K. jednala (a dle soudem prvního stupně zaujatého názoru se trestné činnosti dopustila) v postavení jednatele s.r.o., tj. (str. 42 rozsudku) „v souvislosti s výkonem funkce statutárního orgánu v rámci společnosti s ručením omezeným“. Důkazům, jímž nalézací soud provedl dokazování, je totiž odpovídající závěr, že tak činila v postavení zástupce na základě jí k tomu oprávněnou osobou udělené plné moci. Při daných zjištěních pak odvolací soud shledává v napadeném rozsudku i vadu, která odůvodňuje jeho zrušení z důvodu § 258 odst. 1 písm. d) tr.ř. ve výroku o trestu, neboť musí přisvědčit opravnému prostředku obžalované Ing. J. K. o nezákonnosti jí uloženého trestu zákazu činnosti v rozsahu vymezení uvedeném ve zmíněném výroku, a to z důvodů, které obsahuje argumentace užitá v jejím odvolání. D) Důvody a způsob rozhodnutí odvolacího soudu Konstatované nedostatky napadeného rozsudku projevující se již v jeho skutkových zjištěních, resp. v otázce nedostatečného skutkového vyjádření nezbytných obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu v popisu skutku společně s nedostatečností řešení otázky rozsahu trestní odpovědnosti obžalovaných J. a Ing. J. K. v souvislosti s otázkou jejich – v napadeném rozsudku při právní kvalifikaci skutku vyjádřeného – spolupachatelství vedly odvolací soud k poznatku, že náprava uvedených vad odvolacím soudem by vyžadovala provedení takového rozsahu dokazování vrchním soudem (zejména opakování důkazů, které provedl již soud prvního stupně), že by jím odvolací soud nahrazoval činnost soudu prvního stupně. Dospěl proto k závěru, že o podaných opravných prostředcích obžalovaných lze rozhodnout postupem upraveným § 263 odst. 1 písm. b) tr.ř., tj. v neveřejném zasedání. Je totiž na místě vydat rozhodnutí podle § 258 odst. 1 tr.ř., přičemž je zřejmé, že vadu, jíž napadený rozsudek trpí, nelze odstranit ve veřejném zasedání. Odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d) tr.ř. proto z důvodů výše vyložených napadený rozsudek zrušil a současně podle § 259 odst. 1 tr.ř. rozhodl tak, že věc vrátil nalézacímu soudu k novému rozhodnutí. Pokud byly opravné prostředky obžalovaných shledány odvolacím soudem důvodnými v požadavku na zrušení napadeného rozsudku, pak na straně druhé nemohl odvolací soud akceptovat požadavek v nich obsažený (odvolání obžalované Ing. J. K. a alternativní návrh odvolání obžalovaného J. M.), aby sám ve věci rozhodl tak, že obžalované zprostí obžaloby podle § 226 písm. b) tr.ř. Nemohl-li z důvodů výše uvedených odvolací soud přisvědčit nalézacímu soudu stran jeho odsuzujícího výroku, pak na druhé straně důkazní situace a stav objasněnosti věci v napadeném rozsudku (v němž řada skutečností svědčí o důvodnosti trestního stíhání obžalovaných) neumožňuje učinění závěru, že byl zjištěn skutkový stav věci, na který je (v daném okamžiku) nezbytné reagovat závěrem, že se stal skutek, pro který jsou obžalovaní stíháni, avšak že tento není trestným činem. Aplikace § 226 písm. b) tr.ř. (stejně tak ustanovení § 226 písm. a/ tr.ř. – viz též návrh opravného prostředku obžalovaného J. M.) v době rozhodování odvolacího soudu není odůvodněna skutkovým zjištěním nalézacího soudu a dosavadní důkazní situací. Stavu věci pak neodpovídá ani požadavek obžalovaného J. M., který by bylo lze vyvodit z odůvodnění jeho odvolání na zastavení jeho trestního stíhání pro promlčení (v důsledku překvalifikace skutku na mírněji trestný čin). Za daného stavu věci přicházela po zrušení napadeného rozsudku v úvahu jen alternativa spočívající ve vrácení věci soudu prvního stupně k novému rozhodnutí (§ 259 odst. 1 tr.ř.), když nenastaly podmínky pro vydání rozhodnutí podle § 259 odst. 3 tr.ř. na straně jedné a kdy na straně druhé odvolací soud nezjistil takové vady, které by byly způsobilé odůvodnit postup podle § 260 tr.ř. E) K další činnosti nalézacího soudu Úkolem nalézacího soudu je patřičným procesním způsobem reagovat na zjištěné nedostatky napadeného rozsudku, a to jednak formou opětovného zhodnocení již provedených důkazů, jednak případným doplněním dokazování nezbytným k tomu, aby zjištěné vady v jeho následném rozhodnutí byly odstraněny a odpovídajícím způsobem mohlo být reagováno i na uplatněné výhrady obhajoby. Pro splnění tohoto úkolu se jeví potřebným zejména opětovným slyšením znalkyně Mgr. Leinové upřesnit a případně nově získat některé údaje, které mohou být významné pro rozhodování soudu. Za jistý nedostatek postupu nalézacího soudu pokládá odvolací soud to, že se při výslechu znalkyně podrobněji nedotázal na vztah nálezové části posudku a učiněných odborných závěrů, resp. též na skutečnosti, které se v nálezové části jeví být nejasnými. Výslechem znalkyně bylo lze nepochybně dosáhnout objasnění vztahů mezi údaji obsaženými v souborech 2.1.2., 2.1.3. a 2.1.4. a podskupinami „neplatí splátky“, „vyloučení“, „odstoupení“, „pozastavení“ z hlediska počtu uvedených smluv (klub nemovitostí 634, 10, 583, 94, 179, klub spotřebního zboží 1623, 47, 1907, 335, 197, klub technologie 105, 15, 132, 15, 40), bylo však možno zjistit i příčiny toho, proč údaje ohledně některých smluv jsou v přehledech (např. tabulka 2.1.4.2 či 2.1.4.4) uvedeny opakovaně a zda to neovlivnilo (např. tabulka 4.1.1. – str. 178-179) výsledky, k nimž znalkyně dospěla. Odstranění těchto nejasností se jeví nezbytným pro celkové hodnocení zpracovaného znaleckého posudku. Výslechem znalkyně ve vztahu k jednotlivým tabulkám a údajům v nich obsažených, zejména v případech „Smlouvy-vyloučení“, lze dospět k poznatku, jaký byl podíl členů PK, kteří se do projektu zapojili (zejména déletrvajícím placením splátek), a jaký byl podíl těch, kteří případně uhradili jen členský poplatek. I tuto okolnost lze pak hodnotit z pohledu subjektivních představ obžalovaných o možných zdrojích financování nákladů společnosti HHB. Z hlediska uplatněné obhajoby se pak jeví žádoucím, aby se znalkyně vyslovila k tomu, zda podklady, z nichž vycházela, umožňují učinit poznatek o tom, jaký byl počet klientů, kteří od HHB obdrželi předmět plnění (tabulky 3.1.1., 3.1.2. a 3.1.3.) a následně neplnili své povinnosti k úhradě celkové částky nezbytné na její pořízení (vyčíslení rozdílu mezi pořizovací cenou a obdrženým plněním ze strany členů PK), a to s vymezením toho, u kterých členů neplnění těchto smluvních podmínek nastalo před 1.4.2001, v období od 1.3.2001 do 1.2.2003 a od 1.2.2003. Takové zjištění umožní soudu vyhodnotit, zda poškození HHB neplněním smluvních ujednání takovými (oprávněnými) členy PK nastalo v době předcházející výkonu funkcí obžalovanými (a bylo je tak možno zvažovat), či nastalo až v době jejich působení ve funkcích. Pokud je zodpovězení tohoto dotazu na podkladě materiálů, které byly znalkyni poskytnuty pro zpracování posudku, možné, nechť je v tomto směru její posudek doplněn. Opětovného výslechu znalkyně je možno využít i pro posouzení námitek obžalovaných, např. ve smyslu, jak přistupovat k tvrzení obžalovaného J. M., který poukazuje na snižování nákladových výdajů společnosti za jeho působení ve funkci jednatele a na snížení schodku hospodaření o více než 800.000 Kč. Opětovný výslech znalkyně umožní odpovědět na otázku, zda hodnotící závěr krajského soudu ve vztahu k tomuto posudku je oprávněný a zda i závěry tohoto soudu, které na podkladě zpracovaného posudku (a dle napadeného rozsudku i nezávisle na něm) činí na str. 29-30 svého rozsudku, tj. že 1) funkčnost systému HHB byla nereálná, 2) náklady společnosti nezbytné pro její chod byly vyšší než její příjmy, 3) ekonomická situace společnosti byla od počátku nepříznivá a stále se zhoršovala, lze pokládat za odůvodněné. Jak pro otázku trestněprávní odpovědnosti jednotlivých obžalovaných, tak pro otázku případné individualizace jejich trestního postihu je žádoucí, aby nalézací soud učinil bližší zjištění stran jejich podílu při nakládání s peněžními prostředky, které od členů PK obdrželi, tj. zejména z hlediska jejich převádění na účtech společnosti a z hlediska jejich vynakládání na chod společnosti na straně jedné a ve prospěch členů PK (pořizování předmětů plnění, či posléze poskytování peněz) na základě losování či licitace na straně druhé. V tomto směru přichází v úvahu další výslech obžalovaných, z pohledu dokazování již provedeného pak vyhodnocení poznatků obsažených v příslušných listinných důkazech. V otázce skutkových zjištění se nalézací soud nelimituje provedením dokazování pouze v rozsahu výše uvedeném, neboť na jeho uvážení je to, zda pro rozhodnutí věci (i z pohledu výhrad vznesených v tomto rozhodnutí) je nezbytné doplnit dokazování o další důkazy, event. v rozsahu požadavků obhajoby uplatněných v opravných prostředcích proti napadenému rozsudku. V případě, že by nalézací soud dospěl k závěru o nepotřebnosti takového dokazování, pak je potřebné, aby o uplatněných důkazních návrzích příslušným způsobem rozhodl a své rozhodnutí vyložil i v rámci odůvodnění meritorního rozhodnutí. V případě vydání odsuzujícího rozsudku odvolací soud očekává, že nalézací soud vhodnou formulací vyjádří i nezbytnou volní složku jednání obžalovaných a že v odůvodnění svého rozhodnutí tuto odkazem na příslušné důkazy, z nichž její naplněnost dle jeho závěru vyplynula, odpovídajícím způsobem zdůvodní. V daném směru proto nalézací soud uvede, zda vyjma jím dosud zjišťované vědomosti obžalovaných o ekonomicky nepříznivých výsledcích společnosti HHB v letech předcházejících období, za které je jim obžalobou kladena za vinu trestní odpovědnost v podobě trestného činu podvodu, bylo možno učinit i poznatek, že reálně neexistovaly žádné skutečnosti, které by svědčily o možnosti radikální pozitivní změny ekonomických výsledků uvedené společnosti (a že tudíž neexistovaly žádné takové okolnosti, pro které by obžalovaní mohli bez přiměřených důvodů spoléhat na to, že následek trestného činu nenastane, tj. že z jejich komisivního či omisivního jednání poškození členů prodejních klubů nevzejde). V takovém případě by naplněnost nezbytného znaku srozumění ve smyslu § 4 písm. b) tr. zákona či § 15 písm. b) tr. zákoníku byla dána, neboť jednali-li by obžalovaní způsobem uvedeným v napadeném rozsudku, aniž by na podkladě opatření či skutečností již nastalých, či následně zamýšlených a případně realizovaných bylo lze důvodně očekávat, že se situace výrazným způsobem zlepší (v tomto směru je namístě hodnotit např. i otázku poměru členů aktivních – plnících své smluvní závazky a pasivních), pak je namístě srozumění obžalovaných ve významu citovaných ustanovení trestního zákona či trestního zákoníku dovodit. Jinými slovy řečeno, bude-li při zjišťované vědomosti obžalovaných o negativních ekonomických výsledcích HHB rovněž zjištěno, že nebylo možno „s celým systémem očekávat jakékoli zlepšení“ (str. 39 rozsudku), pak (při odpovídajícím vyjádření tohoto skutkového zjištění v popisu skutku) lze existenci srozumění obžalovaných se vznikem následku doložit. Nalézací soud v daných souvislostech může přihlížet i k tomu, za jakých podmínek došlo např. k uzavření smluv s jednotlivými osobami, tj. zda se tak stalo z jejich rozhodnutí na podkladě reklamní kampaně, či je k uzavření – v daném případě nových smluv – vedly skutečnosti, které vzešly z chodu společnosti HHB (převody do klubu spotřebního zboží). I v tomto směru se mohou lišit podmínky ve vztahu k jednotlivým obžalovaným. Je vhodné dodat, že příslušné skutkové vyjádření nezbytné subjektivní stránky v popisu skutku (v případě, že bude provedeným dokazováním odůvodněno) může nalézací soud učinit a ve výrokové části nově vydaného rozsudku i vyjádřit, neboť skutečnost, že opravné prostředky byly podány jen ve prospěch obžalovaných a že se uplatňuje princip zákazu reformationis in peius (§ 264 odst. 2 tr.ř.), tomuto postupu nebrání. Uvedený princip, s jehož uplatněním v dalším řízení je nezbytné počítat, brání tomu, aby v dalším meritorním rozhodnutí soudu, které bude vydáno, došlo ke změně rozhodnutí v neprospěch obžalovaných. Za takové zákonem zapovězené rozhodnutí je však třeba považovat jen rozhodnutí, které by se projevilo ve zhoršení stavu věci oproti tomu, který byl vyjádřen v odvoláními napadeném rozsudku. To znamená, že není možné učinit přísněji vyznívající jakýkoli výrok oproti výroku obsaženému v napadeném rozsudku. Pro výrok o vině to např. znamená, že obžalovaní nemohou být uznáni závažnější formou úmyslného jednání, než se stalo v rozsudku napadeném (úmysl eventuální). Za změnu učiněnou v neprospěch obžalovaných ve smyslu § 264 odst. 2 tr.ř. však nelze považovat postup soudu spočívající „toliko“ v doplnění skutkového vyjádření (v rámci tzv. skutkové věty výrokové části rozsudku) odpovídajícího již učiněnému závěru právnímu tak, aby skutek dostatečným způsobem vyjadřoval právní kvalifikaci (resp. již učiněný dílčí právní závěr pro ni nezbytný – formu zavinění činu), kterou soud užil v odvoláním napadeném a nadřízeným soudem zrušeném rozsudku (v případě subjektivní stránky – úmysl nepřímý). Nalézací soud po vyhodnocení již provedených, případně nově provedených důkazů, vyhodnotí situaci i stran otázky spolu/pachatelství obžalovaných D. J. a Ing. J. K. a s přihlédnutím k tomu, co je uvedeno v tomto usnesení a opravných prostředcích odvolatelů, učiní odpovídající závěry i v tomto směru. Ty pak v přiměřeném rozsahu vyloží v odůvodnění svého rozhodnutí. V případě, že v novém rozhodnutí dojde k vyslovení viny obžalovaných, rozhodne nalézací soud i o právních následcích této odpovědnosti u jednotlivých obžalovaných a při ukládání trestů přihlédne k tomu, k jakým závěrům o vině, resp. jejímu rozsahu u jednotlivých obžalovaných, dospěje, a k tomu, co je uvedeno v tomto usnesení. V případě obžalované Ing. J. K. to znamená, že se nalézací soud vyvaruje uložení trestu zákazu činnosti v jeho vymezení výše citovaném. Konstatování vady zakládající důvod pro zrušení této části rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. d) tr.ř. neznamená, že by uložení tohoto druhu trestu bylo u obžalované Ing. K. vyloučeno. Při jeho případném uložení však nalézací soud bude muset striktně dodržet zákonem formulované podmínky a jim pak přizpůsobit vymezení tohoto druhu trestu. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. V Olomouci dne 29.9.2011 Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivo K o u ř i l v.r. P. Pražáková, DiS. předseda senátu