I. Rozhodnutí o přikázání věci krajskému soudu postupem podle § 24 odst. 1 tr.ř. proto, že skutek, pro který se řízení vede, může být posouzen jako trestný čin, o němž přísluší v prvním stupni rozhodnout krajskému soudu (§ 17 tr.ř.), má za následek, že od jeho vydání se trestní stíhání obviněného vede pro tento závažnější trestný čin (např. trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a/, odst. 4 písm. c/ tr.zák.). K právní kvalifikaci, která odůvodnila určení věcné příslušnosti soudu, je třeba přihlížet při řešení otázek spojených s trestním stíháním obviněného (např. při rozhodování o vazbě), neboť nezávaznost právního názoru obsaženého v rozhodnutí nadřízeného soudu o příslušnosti se vztahuje jen k rozhodování v meritu věci. II. Odůvodnila-li změnu věcné příslušnosti soudu možnost kvalifikovat skutek, pro který je obviněný stíhán, jako některý z trestných činů uvedených v § 73a odst. 1 tr.ř., pak závěr, že na obviněného nedopadají omezení týkající se možnosti nahrazení vazby peněžitou zárukou, protože se jeho trestní stíhání pro takový trestný čin nevede, může být učiněn až poté, co je možnost zvažované přísnější právní kvalifikace skutku (např. v důsledku nepodání opravného prostředku státním zástupcem v neprospěch obviněného proti rozhodnutí soudu, v němž skutek posoudil podle mírnější právní kvalifikace) vyloučena. Do té doby je pro dané rozhodování závazná právní kvalifikace skutku, která odůvodnila určení věcné příslušnosti soudu v rozhodnutí vydaném bezprostředně nadřízeným soudem (§ 24 tr.ř.). III. Sama skutečnost, že z důvodů upravených v ustanovení § 16 odst. 1 tr.zák., resp. § 2 odst. 1 tr.zákoníku nemůže být čin pachatele kvalifikován jako některý z trestných činů dle zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, taxativně uvedených v ustanovení § 73a odst. 1 tr.ř., neznamená, že se pro rozhodování o peněžité záruce neuplatňují omezení plynoucí z právní kvalifikace činu. Standardními metodami interpretace je nutno dospět k závěru, že se tato omezení vztahují i na rozhodování o vazbě obviněného, který je stíhán pro některý z trestných činů uvedených v ustanovení § 73a odst. 1 tr.ř., ve znění do 31.12.2009, tj. kvalifikovaných dle zák.č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (např. trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a/, odst. 4 písm. c/ tr.zák.), pokud vykazuje znaky některého z trestných činů vyjmenovaných v současném znění tohoto ustanovení.

U s n e s e n í Vrchní soud v Olomouci projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25.5.2011 v trestní věci obžalovaného A. S. stížnost státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.5.2011, č.j. 37 T 1/2011-2576, a rozhodl t a k t o : Podle § 149 odst. 1 písm. a) tr.ř. se napadené usnesení z r u š u j e a nově se rozhoduje tak, že I. podle § 73a odst. 2 písm. b) tr.ř. se nabídka peněžité záruky obžalovaným A. S. n e p ř i j í m á , II. podle § 73 odst. 1 písm. b) tr.ř. se písemný slib obžalovaného k nahrazení vazby n e p ř i j í m á . O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo rozhodnuto tak, že se obžalovaný A. S. podle § 73 odst. 1 písm. b) tr.ř. a podle § 73a odst. 1 tr.ř. propouští z vazby na svobodu za současného přijetí peněžité záruky ve výši 300 tis. Kč složené na účet Krajského soudu v Ostravě. Proti tomuto usnesení podala krajská státní zástupkyně stížnost, kterou odůvodnila tím, že považuje za nesprávný závěr soudu v odůvodnění napadeného usnesení prezentovaný, že obžalovaný je stíhán pro trestné činy podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona a § 188 odst. 1, odst. 2 tr. zákona, neboť po rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6.1.2011, č.j. 1 Ntd 27/2010-2449, je stíhán v bodech 2) a 3) žalobního návrhu pro dva trestné činy právně kvalifikované jako nedovolená výroba a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákona, což byl právě důvod, pro který vrchní soud rozhodl, že je k projednání těchto trestných činů příslušný právě Krajský soud v Ostravě a nikoli Okresní soud v Ostravě. Ostatně s tímto názorem se již dříve ztotožnil již nalézací soud, když ve svém rozhodnutí ze dne 23.2.2011, sp.zn. 37 T 1/2011, konstatuje, že obžalovaný je ohrožen trestní sazbou v rozmezí od 10 do 15 let odnětí svobody. Ani tato právní kvalifikace jednání obžalovaného by nebyla na překážku rozhodnout o přípustnosti přijetí peněžité záruky, neboť ve vztahu k obžalovanému je nadále shledáván vazební důvod pouze dle § 67 písm. a) tr.ř. a nikoli též dle § 67 písm. c) tr.ř., který by již takovou překážkou byl. Rozhodnutí o propuštění z vazby sice konstatuje, že je přípustná peněžitá záruka, nelze však z něho zjistit, zda, kdy, kam a v jaké výši byla peněžitá záruka složena, byl-li proto splněn základní předpoklad k tomu, aby bylo rozhodnuto o propuštění obžalovaného z vazby na svobodu. Navíc má stěžovatelka za to, že peněžitá záruka ve stanovené ani jiné výši, ani písemný slib nejsou s to nahradit důvod vazby podle § 67 písm. a) tr.ř. u obžalovaného jednak s ohledem na výši hrozícího trestu, ale zejména vzhledem k dalším okolnostem vztahujícím se přímo k jeho osobě, když se jedná o cizince, na území ČR sice v minulosti podnikal, nyní je však pouhým zaměstnancem, takže tato okolnost jej k území České republiky nikterak neváže, stejně jako okolnost, že pracoval jako tlumočník jazyka albánského. Jedná se o cizího státního příslušníka státu, s nímž nemá ČR v současné době dohodu o vydávání osob za účelem jejich trestního stíhání, jeho manželka je občankou téhož státu, v němž se také zdržuje, a je tedy zřejmé, že obžalovaný má daleko více vazeb v zahraničí než v České republice, a tedy obava, že před hrozícím trestem uprchne, je natolik silná, že vazební důvod nelze nahradit žádným ze zajišťovacích institutů. Stížnostní soud postupem podle § 147 odst. 1 tr.ř. přezkoumal správnost všech výroků napadeného usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost je důvodná. Z odůvodnění napadeného usnesení se podává, že krajský soud se při rozhodování o nabídce peněžité záruky nejprve zabýval otázkou, zda přijetí peněžité záruky je přípustné, a dovozuje, že dle § 73a odst. 1 tr.ř. nelze přijmout peněžitou záruku, jestliže je obžalovaný stíhán pro vyjmenované trestné činy, mezi nimiž je také trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 3, odst. 4 tr. zákona. Dále se konstatuje, že obžalovaný je trestně stíhán dle obžaloby Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 18.10.2010, pod sp.zn. 6 ZT 506/2009, ve které bylo trestné jednání obžalovaného kvalifikováno ad 1) jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 188 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona a ad 2) a 3) jako trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona. Pokud pak Vrchní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 6.1.2011, č.j. 1 Ntd 27/2010-2449, rozhodl podle § 24 odst. 1 tr.ř., že příslušným k projednání této trestní věci je Krajský soud v Ostravě s možností právní kvalifikace pod body 2) a 3) podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona, nadále platí, že obžalovaný je stále stíhán pro skutky právně kvalifikované obžalobou okresního státního zástupce, a proto tato právní kvalifikace nebrání přijetí peněžité záruky. V tomto stadiu řízení za situace, kdy dokazování před nalézacím soudem nebylo skončeno, nelze zaujímat předběžné závěry o vině či nevině obžalovaného a je nutno ctít rovnost stran při dokazování. Nalézací soud konstatuje, že důvod vazby dle § 67 písm. a) tr.ř. u obžalovaného nadále trvá, když mu hrozí vysoký trest odnětí svobody. Na druhou stranu hodnotí obžalovaného jako bystře reagujícího inteligentního člověka, který si je vědom důkazní situace v této trestní věci i toho, že v případě propuštění na svobodu je v jeho zájmu dostavovat se na každé jeho předvolání k jednání u soudu, neboť nelze vyloučit, že soud může dospět k pro něj příznivému rozhodnutí, a pokud by se k soudu nedostavoval, riskoval by vydání všech typů zatýkacích rozkazů. Navíc se obžalovaný zavázal ústně svým čestným slovem, že bude respektovat v případě propuštění na svobodu veškeré pokyny soudu, a zavázal se rovněž písemně, že v případě propuštění z vazby na svobodu povede řádný život, nedopustí se trestné činnosti a bude respektovat požadavky soudu a zdržovat se na adrese trvalého pobytu v České republice. S hodnocením krajského soudu obsaženým v odůvodnění napadeného usnesení, které se týká otázky právní kvalifikace skutku, o němž se v současné době vede řízení proti obžalovanému A. S., a od něj se odvíjejícími úvahami o procesních možnostech nahrazení vazby obžalovaného peněžitou zárukou se stížnostní soud nemohl ztotožnit. Na uvedenou problematiku totiž nahlíží zcela opačným způsobem. Stížnostní soud zastává stanovisko, že rozhodnutí o přikázání věci krajskému soudu postupem podle § 24 odst. 1 tr.ř. proto, že skutek, pro který se řízení vede, může být posouzen jako trestný čin, o němž přísluší v prvním stupni rozhodnout krajskému soudu (§ 17 tr.ř.), má za následek, že od jeho vydání se trestní stíhání obviněného vede pro tento závažnější trestný čin, tj. v případě posuzovaném pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona, z něhož je obžalovaný důvodně podezřelý. Na tom nic nemění, že v případě rozhodnutí vydaného bezprostředně nadřízeným (tj. v dané věci vrchním) soudem za podmínek § 24 odst. 1 tr.ř. se neuplatňuje závaznost právního názoru v rozsahu, jaký plyne např. z ustanovení § 264 odst. 1 tr.ř. Rozhodnutí o příslušnosti soudu podle § 24 tr.ř. není rozhodnutím ve věci samé, takže právní názory v něm obsažené, pokud se týkají hmotněprávního posouzení skutku, nemohou být zcela závazné a neměnné, zejména jsou-li mnohdy (zvláště byly-li učiněny bezprostředně nadřízeným soudem v reakci na předložení věci nalézacím soudem po aplikaci § 188 odst. 1 písm. a/ tr.ř.) jen předběžné a podmíněné i výsledky dalšího řízení. Proto je dovozováno, že v otázce právní kvalifikace posuzovaného skutku není rozhodnutí o příslušnosti soudu závazné pro rozhodnutí o vině i trestu (srov. např. usnesení NS ČR, sp.zn. 5 Tdo 1256/2007, publikované pod T 1050). V tomto směru ostatně vyznělo i rozhodnutí vrchního soudu, jímž byla věc krajskému soudu přikázána. Toto konstatování však neznamená, že lze odhlížet od právního názoru na možnou právní kvalifikaci skutku, jak se k ní bezprostředně nadřízený soud ve svém rozhodnutí o přikázání věci krajskému soudu vyslovil, a že lze tvrdit, že trestní stíhání obžalovaného je nadále vedeno pro právní kvalifikaci uvedenou v obžalobě, tj. takovou, o které by mohl v rámci své věcné příslušnosti rozhodnout okresní soud. Výše uvedená nezávaznost právního názoru obsaženého v rozhodnutí o příslušnosti soudu se totiž vztahuje výhradně k rozhodování v meritu věci. Naopak v souvislosti s řešením jiných otázek, které se v průběhu trestního stíhání obžalovaného mohou vyskytnout (mimo jiné např. v souvislosti s rozhodováním o omezení osobní svobody obžalovaného vazbou), je nezbytné k právní kvalifikaci, která odůvodnila určení věcné příslušnosti soudu, přihlížet a od ní odvozovat adekvátní právní závěry. Pro rozhodování o vazbě, resp. o institutech umožňujících vazbu nahradit, z toho plyne následující: Odůvodnila-li změnu věcné příslušnosti soudu (v rozhodnutí soudu bezprostředně nadřízeného) možnost kvalifikovat skutek, pro který je obviněný stíhán, jako některý z trestných činů uvedených v § 73a odst. 1 tr.ř., pak závěr, že na obviněného nedopadají omezení týkající se možnosti nahrazení vazby peněžitou zárukou, protože se jeho trestní stíhání pro takový trestný čin nevede, může být učiněn až poté, co je možnost zvažované přísnější právní kvalifikace skutku (např. v důsledku nepodání opravného prostředku státním zástupcem v neprospěch obviněného proti rozhodnutí soudu, v němž skutek posoudil podle mírnější právní kvalifikace) vyloučena. Do té doby je pro dané rozhodování závazná právní kvalifikace skutku, která odůvodnila určení věcné příslušnosti soudu v rozhodnutí vydaném bezprostředně nadřízeným soudem (§ 24 tr.ř.). Ve věci obžalovaného A. S. sice nelze učinit závěr, že se jeho trestní stíhání vede pro trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 3, odst. 4 tr. zákoníku, neboť aplikace zmíněného ustanovení na jednání, pro které je obžalovaný stíhán, vylučují ustanovení o časové působnosti trestních zákonů (pozdější právní úprava není pro něj příznivější), to však neznamená, že by právní kvalifikace skutku reálně možná, tj. v podobě trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona neměla na rozhodování o peněžité záruce žádný vliv. Sama skutečnost, že z důvodů upravených v ustanovení § 16 odst. 1 tr. zákona, resp. § 2 odst. 1 tr. zákoníku, nemůže být čin pachatele kvalifikován jako některý z trestných činů dle zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, taxativně uvedených v ustanovení § 73a odst. 1 tr.ř., neznamená, že se pro rozhodování o peněžité záruce neuplatňují omezení plynoucí z právní kvalifikace činu. Standardními metodami interpretace je nutno dospět k závěru, že se tato omezení vztahují i na rozhodování o vazbě obviněného, který je stíhán pro některý z trestných činů uvedených v ustanovení § 73a odst. 1 tr.ř. ve znění do 31.12.2009, tj. kvalifikovaných dle zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (např. trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a/, odst. 4 písm. c/ tr. zákona), pokud vykazuje znaky některého z trestných činů vyjmenovaných v současném znění tohoto ustanovení. Mimo dosud uvedeného považuje stížnostní soud za potřebné zdůraznit i následující skutečnosti: Podle § 73 odst. 1 písm. b) tr.ř. se váže nahrazení vazby slibem na podmínku, že orgán rozhodující o vazbě považuje slib vzhledem k osobě obviněného a k povaze projednávaného případu za dostatečný, o přijetí peněžité záruky pak dle § 73a odst. 2 písm. a) tr.ř. lze rozhodnout, je-li přípustné a zároveň s přihlédnutím k osobě a majetkovým poměrům obviněného nebo toho, kdo za něho složení peněžité záruky nabízí, k povaze a závažnosti trestného činu, pro který je obviněný stíhán, a závažnosti důvodů vazby. S ohledem na trest, který v rozmezí trestní sazby od 10 do 15 let odnětí svobody obžalovanému aktuálně hrozí, rozsah trestné činnosti, pro kterou je stíhán, skutečnost, že se jedná o cizince, nadále přetrvává útěkový důvod vazby dle § 67 písm. a) tr.ř., přičemž se zároveň jedná o okolnosti, které vylučují nahrazení vazby instituty obsaženými v napadeném usnesení. Za této situace stížnostní soud z podnětu podaného opravného prostředku napadené usnesení zrušil a rozhodl sám tak, jak je ve výroku usnesení uvedeno. Jako nedůvodnou hodnotil pouze tu část stížnosti, v níž státní zástupkyně zpochybňuje, zda byl splněn základní předpoklad k rozhodnutí o propuštění obžalovaného z vazby s tím, že z něj nelze zjistit, zda, kdy a kam a v jaké výši byla peněžitá záruka složena. Formálně správně soud rozhodl, že je přijetí peněžité záruky přípustné a určil její výši konkrétní částkou 300 tis. Kč včetně uvedené čísla účtu Krajského soudu v Ostravě. Rozhodnutí je datováno dnem 12.5.2011, přičemž z pokladní složenky ČNB ze dne 11.5.2011 a záznamu o složení Krajskému soudu v Ostravě ze dne 12.5.2011 je zřejmé, že částka 300 tis. Kč na účet uvedený v napadeném usnesení zaplacena byla. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není další řádný opravný prostředek přípustný. V Olomouci dne 25.5.2011 Za správnost vyhotovení: JUDr. Jaroslav H o l u b e c v.r. P. Pražáková, DiS. předseda senátu