Jednání pachatele směřující ke splnění daňové povinnosti realizované poté, co byl uvědomen o zahájení svého trestního stíhání pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, nelze pokládat za dobrovolné napravení škodlivého následku ve smyslu ustanovení § 66 písm. a) tr.zák. o účinné lítosti. Byl-li trestný čin spáchán jednáním více osob, pak důsledky účinné lítosti se přičítají výhradně jen tomu z pachatelů, který se o dobrovolné zamezení či napravení škodlivého následku přičinil.

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Olomouci projednal v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Libora Losy a soudců JUDr. Vladimíra Rutara a JUDr. Viléma Ravka ve veřejném zasedání, konaném ve dnech 29.3. - 30.3.2011, 11.4.2011, 13.4.2011 a 26.4.2011 odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě a obžalovaných Ing. J. J., J. Č., J. P., S. K., Ing. J. H., Ing. V. K., A. R., T. R., Ing. P. N., Z. H., a J. H., v trestní věci obžalovaných Ing. J. J. a spol. stíhaných pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) odst. 3 tr.zákoníku a další trestné činy, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze 15.7.2010, pod č.j. 36 T 3/2007-13394, a rozhodl t a k t o : I. Z podnětu odvolání státního zástupce a obžalovaných Ing. J. H., Ing. V. K., Ing. P. N., se napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d), písm. e), odst. 2 tr.ř. č á s t e č n ě z r u š u j e ve výrocích, jimiž byli uznáni vinnými obžalovaní L. B., Ing. J. H., V. H., Ing. V. K., Ing. P. N. a J. H. a ve výrocích, jimiž těmto obžalovaným byly uloženy tresty a bylo rozhodnuto o upuštění od uložení souhrnných trestů, u obžalovaného Ing. P. N. také ve výroku, jímž dle § 37a tr.zák. ve vztahu k tomuto obžalovanému byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 27.8.2008, č.j. 2 T 157/2007-2334, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 6.5.2009, č.j. 2 To 330/2008-2461, ve výroku o vině v bodě 3/ o pokračujícím trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr.zák., a trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2 tr.zák., a ve výroku o trestu, jenž mu byl uložen, jakož i dalších výrocích, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a dále ve všech výrocích o uložených trestech obžalovaných Ing. J. J., J. Č., J. P., L. K., S. K., a ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto u obžalovaných R. K. a P. K. o upuštění od jejich potrestání a ve výrocích, jimiž byli Ing. S. Ch. a Ing. J. H. zproštěni dle § 226 písm. e) tr.ř. v bodu III.14. obžaloby z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr.zák. II. Za podmínek § 259 odst. 3 tr.ř. se nově rozhoduje ohledně obžalovaných 1) Ing. J. J., 2) J. Č., 3) J. P., 4) S. K., 5) L. K., 6) L. B., 7) Ing. J. H., 8) V. H., 9) Ing. V. K., 12) Ing. P. N., 15) J. H., 16) R. K., 7) P. K., tak, že obžalovaní j s o u v i n n i , že Obžalovaný L. B. (6) a obžalovaní Ing. J. J., J. Č., L. K., S. K. a J. P., ohledně nichž zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku pod body I., II. nezměněn, bod I. poté, kdy dne 12.4.2002, v O., se záměrem účelově snížit hospodářský výsledek fiktivních odběratelů a jejich související daňovou povinnost, sebe a zástupce těchto odběratelů tak neoprávněně obohatit, Ing. J. J. s L. K. za součinnosti J. P. založili společnost P.-T., s.r.o., se sídlem K., okres F. – M., a učinili právní úkony nezbytné k zahájení její podnikatelské činnosti, se záměrem tuto společnost využít při páchání daňové trestné činnosti, L. K. zneužil důvěry jednatelky této společnosti K. E. a založil bankovní účty společnosti u Komerční banky, a.s., pobočky Frýdek-Místek, č. ú. 865714390277/0100, a ČSOB, a.s., pobočky Frýdek – Místek, č.ú. 180286236/0300, ve vztahu k nimž měl právo disponovat se zůstatkem na účtu do 9.12. 2002, odkdy toto právo příslušelo známému J. Č. R. K. v období od července 2002 do ledna 2004 Ing. J. J. a J. Č., L. K. do 9.12.2002, a od 2.9.2003 též S. K., po předchozí vzájemné dohodě a rozdělení úkolů, vystavovali faktury znějící na fiktivního dodavatele – společnost P. - T., s.r.o. K., a dále v období od začátku prosince 2003 do konce ledna 2004 na fiktivního dodavatele – společnost C. S. P., s.r.o., F.–M., kterou obžalovaní – při zneužití důvěry M. M., za stejným účelem dne 1.12.2003 založili, kdy těmito fakturami v rozporu se skutečností deklarovali dodávky neexistujícího zboží a služeb fiktivním odběratelům, které J. Č., Ing. J. J., L. K. za tímto účelem vyhledali a dohodli s nimi spolupráci, přičemž se jednalo o fiktivní odběratele a předstíraná zdanitelná plnění s následujícími specifikacemi: "tabulka zobrazující konkrétní údaje stran uskutečněného zdanitelného plnění" - tedy o předstírané dodávky zboží a služeb na základě uvedených účelově vyhotovených dodavatelských faktur společností P. - T., s.r.o. a C. S. P., s.r.o. znějících na celkovou částku bez DPH 63.019.141,- Kč, s DPH 76.876.459,- Kč, z toho DPH 13.857.318,- Kč, přičemž L. B. po předchozí dohodě s Ing. J. J. v období od srpna 2003 do 25.11.2003 se záměrem účelově snížit hospodářský výsledek prostřednictvím předstíraných zdanitelných plnění fiktivních odběratelů a jejich související daňovou povinnost, sebe, zástupce těchto odběratelů a osoby vystupující a jednající za fiktivního dodavatele – společnost P.-T., s.r.o., neoprávněně obohatit, poskytl pomoc tím, že zajistil první kontakt na níže uvedené daňové subjekty – odběratele, ochotné podílet se na „krácení daně“, za což obdržel dohodnutou provizi, kdy se jednalo o skutek popsaný v bodě III.5., týkající se firmy T. N., a.s., Ing. P. N., v důsledku popsaného protiprávního jednání byla způsobena českému státu zastoupenému Finančním úřadem v Zábřehu zkrácením daně z příjmů právnických i fyzických osob a daně z přidané hodnoty škoda v celkové výši 414.095,- Kč, a vylákáním nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty škoda v celkové výši 438.295,- Kč, když způsobená škoda byla v plné výši nahrazena, další protiprávní jednání je popsáno v bodě III.6.A,B a týkalo se firmy Z. H., v důsledku popsaného protiprávního jednání byla způsobena českému státu zastoupenému Finančním úřadem v Zábřehu jednáním pod body 6 A,B zkrácením daně z příjmů fyzických osob škoda v celkové výši 36.680,- Kč, a vylákáním nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty škoda v celkové výši 303.352,- Kč, když způsobená škoda byla v plné výši nahrazena, v té souvislosti – se záměrem deklarovat legálnost nabytí zboží, které mělo být na základě těchto faktur prodáno, a se záměrem zastřít skutečný stav věci, poskytl pomoc za úplatu J. P. po dohodě se spoluobžalovanými, za součinnosti S. K., která připravila nezbytné podklady potřebné ke specifikaci druhu, množství a ceny předstíraného zdanitelného plnění, zajistil pro potřebu účetní evidence a daňových přiznání fiktivního dodavatele – společnosti P. - T., s.r.o., faktury s uvedením dodavatele – společností R. P., s.r.o., E. – E., a.s., Praha, a A., s.r.o., P., kterými předstírali neuskutečněné dodávky zboží společnosti P. - T., s.r.o., v deklarované prodejní ceně (více než 70 mil. Kč) v souhrnu odpovídající ceně předstíraných zdanitelných plnění dle dodavatelských faktur znějících na fiktivního dodavatele – společnost P. - T., s.r.o., když uvedení fiktivní odběratelé cenu předstíraného zdanitelného plnění dle těchto faktur uhrazovali fiktivním dodavatelům bezhotovostně na jejich bankovní účty, přičemž bezhotovostní způsob platby volili záměrně za účelem předstírání věrohodnosti těchto fiktivních obchodních případů, přičemž – vyjma obžalovaného J. P. – tak všichni obžalovaní postupovali s vědomím předchozí dohody se zástupci fiktivních odběratelů o tom, že těmto bude následně vrácena částka odpovídající základu daně, ponížená o dohodnutou procentní provizi, kdy tyto vratky za oba fiktivní dodavatele realizovali v hotovosti Ing. J. J. a J. Č., a dále po předchozí dohodě o tom, že s využitím těchto faktur fiktivní odběratelé u svých místně příslušných finančních úřadů uplatní jednak náklady na dosažení, zajištění a udržení příjmů ve formě zohlednění neoprávněných výdajů dle shora uvedených faktur, se záměrem tak dosáhnout snížení daňového základu daně z příjmů právnických a fyzických osob, což činili v rozporu s ustanovením § 24 zákona č. 586/1992 Sb. (ve znění platném v posuzovaném období), jednak s cílem na základě těchto neexistujících zdanitelných plnění dosáhnout zkrácení daně z přidané hodnoty, což činili v rozporu s ustanovením § 14 zákona č. 588/1992 Sb. (ve znění platném v posuzovaném období), jednak s cílem na základě těchto neexistujících zdanitelných plnění dosáhnout vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty – tedy neoprávněné výhody, což činili v rozporu s ustanovením § 19 zákona č. 588/1992 Sb. (ve znění platném v posuzovaném období), jak se také stalo, když v případě fiktivního odběratele – společnosti B.-L., s.r.o., O. – H., tak činili obžalovaní Ing. J. J. a J. Č. prostřednictvím daňových přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíců červenec – listopad 2002 u místně příslušného Finančního úřadu Ostrava I (v současné době místně příslušný Finanční úřad Ostrava II), přičemž daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2002 za tuto společnost podáno nebylo, bod II. poté, kdy dne 12.4.2002, v O., se záměrem účelově snížit hospodářský výsledek odběratelů a jejich související daňovou povinnost, sebe a zástupce těchto odběratelů tak neoprávněně obohatit, Ing. J. J. s L. K. a za součinnosti J. P. založili společnost P.-T., s.r.o. se sídlem K., okres F. – M., a učinili právní úkony nezbytné k zahájení podnikatelské činnosti této společnosti, se záměrem tuto společnost využít při páchání daňové trestné činnosti, L. K. zneužil důvěry jednatelky této společnosti K. E. a založil bankovní účty společnosti u Komerční banky, a.s., pobočky Frýdek-Místek, č.ú. 865714390277/0100, a ČSOB, a.s., pobočky Frýdek – Místek, č.ú. 1802862316/0300, ve vztahu k nimž měl právo disponovat se zůstatkem na účtu do 9.12.2002, odkdy toto právo příslušelo R. K. v období od července 2003 do prosince 2003 pak Ing. J. J. a J. Č., a od 2.9.2003 též S. K., po předchozí vzájemné dohodě a rozdělení úkolů, vystavovali faktury znějící na dodavatele – společnost P. - T., s.r.o. K., a dále na společnost C. S. P., s.r.o., F. – M., kterou obžalovaní – při zneužití důvěry M. M. za stejným účelem dne 1.12.2003 založili, kdy těmito fakturami s uvedením záměrně navýšené ceny zdanitelného plnění deklarovali uskutečnění dodávek zboží a reklamy odběratelům, které J. Č. a Ing. J. J. za tímto účelem vyhledali a dohodli s nimi spolupráci, přičemž se jednalo o odběratele a cenově účelově navýšená zdanitelná plnění specifikovaná v příslušných fakturách následovně: "tabulka zobrazující konkrétní údaje stran uskutečněného zdanitelného plnění" - kdy celková částka dle faktur činí bez DPH 10.012.827,- Kč, s DPH 12.215.649,- Kč, z toho DPH 2.202.822,- Kč, přičemž L. B. po předchozí dohodě s Ing. J. J. v období od srpna 2003 do 25.11.2003 se záměrem účelově snížit hospodářský výsledek prostřednictvím předstíraných zdanitelných plnění fiktivních odběratelů a jejich související daňovou povinnost, sebe, zástupce těchto odběratelů a osoby vystupující a jednající za fiktivního dodavatele – společnost P.-T., s.r.o., neoprávněně obohatit, poskytl pomoc tím, že zajistil kontakt na níže uvedený daňový subjekt ochotný podílet se na „krácení daně“, za což obdržel dohodnutou provizi, jednalo se o firmu R. T., s.r.o. (III. 8.), popsaným protiprávním jednáním v tomto bodě byla způsobena českému státu zastoupenému Finančním úřadem v Ústí nad Orlicí zkrácením daně z příjmů právnických osob a daně z přidané hodnoty škoda v celkové výši 323.300,- Kč, když způsobená škoda na DPH byla uhrazena do výše 116.600,- Kč, v té souvislosti – se záměrem deklarovat legálnost nabytí zboží, které mělo být na základě těchto faktur prodáno, a se záměrem zastřít skutečný stav věci, za shodné situace a okolností jak v bodě I. J. P. po dohodě se spoluobžalovanými, za součinnosti se S. K., která připravila nezbytné podklady potřebné ke specifikaci druhu, množství a ceny předstíraného zdanitelného plnění, zajistil pro potřebu účetní evidence dodavatele – společnosti P. - T., s.r.o., fakturu s uvedením dodavatele – společnosti A., s.r.o., P., kteroužto fakturou předstírali neuskutečněnou dodávku reklamy pro společnost P. - T., s.r.o. v deklarované ceně v souhrnu odpovídající účelově navýšené ceně zdanitelných plnění dle dodavatelských faktur znějících na dodavatele – společnost P. - T., s.r.o., a odběratele – společnosti T., s.r.o. a U., a.s., když odběratelé navýšenou cenu zdanitelného plnění dle těchto faktur uhrazovali dodavatelům převážně bezhotovostně na jejich bankovní účty, přičemž bezhotovostní způsob platby volili záměrně za účelem předstírání věrohodnosti těchto obchodních případů, ačkoli věděli, že skutečně dodané zboží a realizovaná reklama byly odběratelům účelově fakturovány za cenu záměrně navýšenou, přičemž tak Ing. J. J., J. Č. a S. K. postupovali po dohodě a ve spolupráci se zástupci shora uvedených odběratelů, v případě odběratelů společností T. s.r.o., a U. a.s., rovněž po předchozí dohodě a spolupráci s obžalovaným V. H., v případě odběratelů - společnosti R. T. s.r.o., a firmy Z. H. rovněž ve spolupráci a za pomoci L. B. o tom, že těmto odběratelům bude následně vrácena částka odpovídající základu daně ponížená o dohodnutou procentní provizi, v případě odběratele – společnosti O. S., s.r.o. O., pak částka odpovídající základu daně z takto provedeného účelového navýšení ceny zdanitelného plnění, kdy tyto vratky za oba dodavatele v hotovosti realizovali Ing. J. J. a J. Č., a dále po předchozí dohodě o tom, že s využitím těchto faktur odběratelé uplatní jednak náklady na dosažení, zajištění a udržení příjmů ve formě zohlednění záměrně navýšených výdajů dle uvedených faktur se záměrem tak dosáhnout snížení daňového základu daně z příjmů fyzických a právnických osob, což činili v rozporu s ustanovením § 24 zákona č. 586/1992 Sb.(ve znění platném v posuzovaném období), jednak s cílem na základě těchto záměrně navýšených zdanitelných plnění dosáhnout zkrácení daně z přidané hodnoty, což činili v rozporu s ustanovením § 14 zákona č. 588/1992 Sb. (ve znění platném v posuzovaném období), jednak s cílem na základě těchto záměrně navýšených zdanitelných plnění dosáhnout vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty - tedy neoprávněné výhody na dani, což činili v rozporu s ustanovením § 19 zákona č. 588/1992 Sb. (ve znění platném v posuzovaném období), jak se také stalo, kdy v důsledku tohoto předem dohodnutého jednání fiktivních odběratelů a jejich prostřednictvím v bodě I.,II. obžalovaní J. Č., Ing. J. J., L. K. v bodě I., S. K., a za pomoci J. P. zkrátili daň z příjmů fyzických a právnických osob za zdaňovací období roku 2002 a 2003 ve výši 20.471.920,- Kč, daň z přidané hodnoty za příslušná zdaňovací období počínaje měsícem červenec 2002 a konče měsícem leden 2004 ve výši 3.317.935,- Kč – tedy zkrátili daň v celkové výši 23.789.855,- Kč,a dále dosáhli neoprávněného vyplacení nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty za shodně vymezená zdaňovací období ve výši 11.861.688,- Kč, a prostřednictvím Ing. L. J. ze společnosti E. G. s.r.o., F. M., který výdaje dle těchto faktur ve výši 1.842.702,- Kč včetně DPH, z čehož zkrácená daň z příjmů činí částku 468.100,- Kč, po započatém vytýkacím řízení v daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2003 účelově zařadil do účtové skupiny č. 549 – manka a škody, prostřednictvím obžalovaného V. H. se pak pokusili vylákat nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 7.387,- Kč, vše ke škodě českého státu zastoupeného příslušnými finančními úřady, přičemž obžalovaný L. K. jednáním pod bodem I. se podílel na zkrácení daně z příjmu fyzických a právnických osob za zdaňovací období r. 2002, (do 9.12.2002), ve výši 7.991.612,- Kč, daň z přidané hodnoty za příslušné zdaňovací období ve výši 826.023,- Kč, tedy zkrátil daň v celkové výši 8.817.635,- Kč, a dále se podílel na dosažení neoprávněného vyplacení nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty za shodné zdaňovací období ve výši 4.664.387,- Kč, vše ke škodě českého státu zastoupeného příslušnými finančními úřady, když celkově obžalovaný L. B. poskytl pomoc ke způsobení škody při zkrácení a vylákání daně z přidané hodnoty a daní z příjmů ve výši 1.771.839,-Kč obžalovaný L. B. ad I., II. t e d y umožněním, usnadněním a jiným způsobem úmyslně poskytl jinému pomoc ke zkrácení daně a vylákání výhody na dani ve větším rozsahu a k jeho spáchání nejméně se dvěma osobami a způsobení značné škody (body III.5.,6., 8.). Obžalovaný Ing. J. H. (7) společně s obžalovanými J. Č. a Ing. J. J. bod III.3. A) na dosud neustanoveném místě v České republice, v přesně neurčený den přede dnem 19.11.2002, obžalovaný Ing. J. H. po dohodě s obžalovanými Ing. J. J. a J. Č. se záměrem ovlivnit daňovou povinnost obchodní společnosti B. CS, s.r.o., se sídlem v P. 4, ve vztahu k dani z příjmů právnických osob, k dani z přidané hodnoty, a dále se záměrem pro tuto společnost vylákat výhodu na dani ve formě nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, využil oboustranně výhodné nabídky obžalovaných Ing. J. J. a J. Č. zastupujících fiktivního dodavatele, kdy v rámci realizace této nabídky předstíral nabytí neexistujícího zboží a služeb od fiktivního dodavatele, cenu fiktivního plnění s DPH nechal uhradit na bankovní účet fiktivního dodavatele – společnost P.-T., s.r.o. K., a to bezhotovostní platbou za účelem předstírání věrohodnosti jednotlivých obchodních případů, přičemž byli dohodnuti, že zástupci fiktivního dodavatele mu následně vrátí část takto uhrazených prostředků odpovídající předstírané ceně zdanitelného plnění ponížené o DPH a dohodnutou provizi, jak se také stalo, přičemž tak činili prostřednictvím dodavatelských faktur společnosti P. - T., s.r.o., a to : · faktury č. 02/KE/0344 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 19.11.2002, znějící na částku 80.666,- Kč, · faktury č. 02/KE/0358 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 25.11.2002, znějící na částku 122.976,- Kč, · faktury č. 300028 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 17.6.2003, znějící na částku 207.401,- Kč, · faktury č. 300059 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 29.8.2003, znějící na částku 399.428,- Kč, · faktury č. 300078 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 25.9.2003, znějící na částku 278.062,- Kč, · faktury č. 300086 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 30.9.2003, znějící na částku 389.485,- Kč, · faktury č. 300111 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 24.10.2003, znějící na částku 323.739,- Kč, · faktury č. 300115 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 31.10.2003, znějící na částku 292.507,- Kč, · faktury č. 300144 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 25.11.2003, znějící na částku 540.582,- Kč, · faktury č. 300160 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 10.12.2003, znějící na částku 416.459,- Kč, · faktury č. 300015 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 12.5.2003, znějící na částku 244.244,- Kč, - tedy prostřednictvím faktur znějících na celkovou částku bez DPH 2.701.271,- Kč, s DPH 3.295.549,- Kč, z toho DPH ve výši 594.278,- Kč, kteréžto faktury byly fiktivním odběratelem následně zohledněny v příslušných daňových přiznáních, a to - jednak s cílem dosáhnout snížení základu daně z příjmů právnických osob, k čemuž došlo tím, že Ing. J. H. uplatnil za společnost B. CS s.r.o, prostřednictvím daňových přiznání podaných u Finančního úřadu v Praze – Modřanech za zdaňovací období roku 2002 a 2003, v rozporu s § 24 zák. 586/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), náklady na dosažení, zajištění a udržení příjmů, za rok 2002 a 2003 v celkové výši 2.701.271,- Kč, čímž zkrátili daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2002 a 2003 celkem o částku 837.394,- Kč, - jednak s cílem dosáhnout zkrácení daně z přidané hodnoty, k čemuž došlo tím, že Ing. J. H. uplatnil za společnost B. CS s.r.o. u Finančního úřadu v Praze – Modřanech přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2003, v rozporu s § 14 zákona č. 588/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), čímž zkrátili tuto daň o částku 164.228,- Kč, - jednak s cílem dosáhnout neoprávněného vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve prospěch obchodní společnosti B. CS s.r.o, k čemuž došlo tím, že Ing. J. H. za společnost B. CS s.r.o., prostřednictvím daňových přiznání uplatněných u Finančního úřadu v Praze – Modřanech za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2002 a 2. až 4. čtvrtletí 2003, v rozporu s § 19 zákona č. 588/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), nárokoval vyplacení této výhody na dani ve výši 430.051,- Kč, B) se záměrem ovlivnit daňovou povinnost společnosti B. CS, s.r.o., se sídlem R. 809, P. 4, ve vztahu k dani z příjmů právnických osob, a dále se záměrem pro tuto společnost vylákat výhodu na dani ve formě nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, obžalovaný Ing. J. H. využil oboustranně výhodné nabídky obžalovaných Ing. J. J. a J. Č. zastupujících oba dodavatele, na společnost B. CS, s.r.o., nechal vystavit dodavatelské faktury společnosti P.-T., s.r.o. K., za provedení reklamy v časopise PANEL PLUS, a společnosti C. S. P., s.r.o., F. M., za pronájem reklamní plochy v Thai boxu, se záměrně navýšenou fakturovanou částkou, cenu plnění s DPH nechal uhradit na bankovní účet obou dodavatelů, a to bezhotovostní platbou za účelem předstírání věrohodnosti těchto obchodních případů, přičemž byli dohodnuti, že zástupce společností P.-T., s.r.o. a C. S. P., s.r.o., mu následně vrátí část takto uhrazených prostředků odpovídající předstírané ceně zdanitelného plnění ponížené o DPH a o dohodnuté procento ze základu daně, což se také stalo, přičemž tak činili prostřednictvím dodavatelských faktur, a to: · faktury č. 2003012 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 22.12.2003, znějící na částku 463.600,- Kč, vystavenou obchodní společností C. S. P., s.r.o., se sídlem F.-M., a dále · faktury č. 300154 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 1.12.2003, znějící na částku 183.000,- Kč, vystavenou obchodní společností P.-T., s.r.o., se sídlem K., - tedy prostřednictvím faktur znějících na celkovou částku bez DPH 530.000,- Kč, s DPH 646.600,- Kč, z toho DPH ve výši 116.600,- Kč, kteréžto faktury týkající se záměrně navýšených zdanitelných plnění byly následně odběratelem zohledněny v příslušných daňových přiznáních, - jednak s cílem dosáhnout snížení základu daně z příjmů právnických osob, k čemuž došlo tím, že Ing. J. H. uplatnil za společnost B. CS, s.r.o., prostřednictvím daňového přiznání podaného u Finančního úřadu v Praze – Modřanech, za zdaňovací období roku 2003, v rozporu s § 24 zák. č. 586/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), náklady na dosažení, zajištění a udržení příjmů za rok 2003 ve výši 530.000 Kč, čímž zkrátili daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2003 o částku 164.300,- Kč, - jednak s cílem dosáhnout neoprávněného vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve prospěch obchodní společnosti B. CS, s.r.o., k čemuž došlo tím, že Ing. J. H. za společnost B. CS, s.r.o., prostřednictvím daňového přiznání uplatněného u Finančního úřadu v Praze – Modřanech, za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2003, v rozporu s § 19 zákona č. 588/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), nárokoval vyplacení této výhody na dani v celkové výši 116.600,- Kč, čímž jednáním uvedeným pod body A a B způsobili českému státu zastoupenému Finančním úřadem v Praze – Modřanech zkrácením daně z příjmů právnických osob a daně z přidané hodnoty škodu v celkové výši 1.165.922,- Kč, a vylákáním nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty škodu v celkové výši 546.651,- Kč, kdy na celkově způsobené škodě zbývá uhradit částku celé daně z příjmu právnických osob ve výši 1.001.920,- Kč, přičemž celkově byla způsobena škoda ve výši 1.712.573,- Kč, obžalovaný Ing. J. H. ad III.3. A,B t e d y : zkrátil daň a vylákal výhodu na dani ve větším rozsahu, čin spáchal s nejméně dvěma osobami a způsobil tak značnou škodu. Obžalovaný V. H. (8) bod III.9. společně s obžalovaným Ing. J. J. A) na dosud neustanoveném místě v České republice, přede dnem 31.7.2003, obžalovaný V. H., jednající za společnost E., s.r.o. P., se sídlem U. 3351, P. 4 - M., po dohodě s obžalovaným Ing. J. J., jednajícím za společnost P.-T., s.r.o., se záměrem ovlivnit daňovou povinnost společnosti E., s.r.o., ve vztahu k dani z příjmů právnických osob a ve vztahu k dani z přidané hodnoty, a dále se záměrem vylákat pro tuto společnost výhodu na dani ve formě nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, zneužil společnost P.-T., s.r.o. a nechal vystavit dodavatelské faktury, a to : · faktury č. 300055 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 31.7.2003, znějící na částku 695.400,- Kč, · faktury č. 300056 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 29.8.2003, znějící na částku 823.500,- Kč, · faktury č. 300089 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 14.9.2003, znějící na částku 274.500,- Kč, - tedy faktury znějící na částku bez DPH 1.470.000,- Kč, s DPH 1.793.400,- Kč, z toho DPH ve výši 323.400,- Kč, vystavené na dodavatele P.-T., s.r.o., s předmětem plnění zprostředkování a zajištění reklamy za období červenec, srpen a září 2003 na odběratele společnost E. s.r.o., přičemž věděl, že toto fakturované zdanitelné plnění nebylo vůbec uskutečněno, že je fiktivní, neboť nikdo za společnost P.-T., s.r.o. klienty pro společnost E. s.r.o. nezajišťoval, když tyto klienty - společnosti T., s.r.o., se sídlem O. – M. H. a U., a.s., se sídlem O. 9, si obžalovaný V. H. zajistil sám, dne 1.9.2003 nechal obžalovaný V. H. uhradit bezhotovostně na účet společnosti P.-T., s.r.o., částku 223.500,- Kč jako částečné plnění faktury č. 300056, a úhradu zbývající části této faktury a faktur č. 300089 a č. 300055 neprovedl, přičemž v účetnictví společnosti E., s.r.o. nechal záměrně zaúčtovat tyto platby jako platby provedené hotovostně, přes pokladnu společnosti E., s.r.o. a P.-T., s.r.o., ač se tak nestalo, kteréžto faktury byly odběratelem následně zohledněny v příslušných daňových přiznáních, a to - jednak s cílem dosáhnout snížení základu daně z příjmů právnických osob, k čemuž došlo tím, že V. H. nechal za společnost E. s.r.o., zpracovat účetní společnosti P., s.r.o., K. M., daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob, a prostřednictvím V. Č. – jednatelky společnosti E., s.r.o., toto daňové přiznání za zdaňovací období roku 2003 podal u Finančního úřadu v Praze – Modřanech, v rozporu s § 24 zákona č. 586/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), jehož prostřednictvím uplatnili náklady na dosažení, zajištění a udržení příjmů ve výši 1.470.000,- Kč, čímž zkrátili daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2003 o částku 455.700,- Kč, - jednak s cílem dosáhnout zkrácení daně z přidané hodnoty, k čemuž došlo tím, že při zohlednění těchto faktur týkajících se fiktivního zdanitelného plnění uplatnil obžalovaný V. H. prostřednictvím účetní společnosti P. s.r.o., K. M., za společnost E., s.r.o., daňové přiznání k DPH za zdaňovací období 3.Q/2003 podané u Finančního úřadu v Praze – Modřanech, v rozporu s § 14 zákona č. 588/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), čímž zkrátili tuto daň ve výši 316.013,- Kč, - jednak s cílem dosáhnout neoprávněného vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve prospěch společnosti E., s.r.o., k čemuž došlo tím, že při zohlednění těchto faktur týkajících se fiktivního zdanitelného plnění uplatnil obžalovaný V. H. prostřednictvím účetní společnosti P., s.r.o., K. M., za společnost E. s.r.o., daňovým přiznáním k DPH za zdaňovací období 3.Q/2003 podaným u Finančního úřadu v Praze – Modřanech, v rozporu s § 19 zákona č. 588/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), nárok na vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve výši 7.387,- Kč, když na základě výsledku vytýkacího řízení provedeného Finančním úřadem v Praze - Modřanech nebyl nadměrný odpočet DPH vyplacen, B) na dosud neustanoveném místě v České republice, přede dnem 23.8.2003, obžalovaný V. H. jednající za společnost E., s.r.o., po dohodě s dosud přesně neustanovenou osobou jednající za společnosti T., s.r.o., a U., a.s., a s obžalovaným Ing. J. J., jednajícím za společnost P. T., s.r.o., se záměrem ovlivnit daňovou povinnost společností T., s.r.o., se sídlem O. – M. H. a U., a.s., se sídlem O. 9, ve vztahu k dani z příjmů právnických osob, a dále se záměrem pro tyto společnosti vylákat výhodu na dani ve formě nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, obžalovaný V. H. zakoupil na společnost E., s.r.o. od společnosti JVM P., s.r.o., P., práva na reklamní plochy na stadionech při utkáních ve fotbale přenášených televizními společnostmi, kde zajistil umístnění reklamních log společností: T., s.r.o. ve dnech: - 28.8.2003 (utkání AC Sparta – Vardar Skopje), - 9.9.2003 (utkání ČR – Holandsko), - 10.9.2003 (utkání ČR – Holandsko), U., a.s. ve dnech: - 23.8.2003 (utkání Viktoria Žižkov – FC Baník Ostrava), - 25.8.2003 (utkání Slovan Liberec – FC Brno), - 7.9.2003 (utkání Bělorusko – ČR), po dohodě s obžalovaným Ing. J. J. a dosud přesně neustanovenou osobou jednající za „T.“ a „U.“ nechal společností P.-T., s.r.o., vystavit níže uvedené dodavatelské faktury znějící na odběratele - společnosti T., s.r.o. a U., a.s., se záměrně navýšeným zdanitelným plněním za umístění reklamy, Ing. R. V., jednající v postavení ředitele pro vnější vztahy a jakost, zajistil u společností T., s.r.o. a U., a.s., uhrazení tohoto zdanitelného plnění bezhotovostním převodem na bankovní účet společnosti P.-T., s.r.o., přičemž tak činili prostřednictvím faktur, a to: · faktury č. 300067 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 26.8.2003, znějící na částku 305.000,- Kč, · faktury č. 300072 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 9.9.2003, znějící na částku 244.000,- Kč, · faktury č. 300068 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 10.9.2003, znějící na částku 366.000,- Kč, - tedy prostřednictvím faktur znějících na částku bez DPH 750.000,- Kč, s DPH 915.000,- Kč, z toho DPH ve výši 165.000,- Kč, a dále prostřednictvím faktur, a to: · faktury č. 300069 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 23.8.2003, znějící na částku 213.500,- Kč, · faktury č. 300070 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 25.8.2003, znějící na částku 213.500,- Kč, · faktury č. 300071 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 7.9.2003, znějící na částku 305.000,- Kč, - tedy prostřednictvím faktur znějících na částku bez DPH 600.000,- Kč, s DPH 732.000,- Kč, z toho DPH ve výši 132.000,- Kč, kteréžto faktury byly oběma odběrateli následně zohledněny v příslušných daňových přiznáních, a to - jednak s cílem dosáhnout snížení základu daně z příjmů právnických osob, k čemuž došlo tím, že na základě takto záměrně navýšeného zdanitelného plnění bylo uplatněno prostřednictvím Ing. M. a Ing. K. za společnost T., s.r.o., a prostřednictvím Ing. A. K. za společnost U., a.s., daňovým přiznáním k dani z příjmů právnických osob podaným u Finančního úřadu Ostrava 3, za zdaňovací období roku 2003, v rozporu s § 24 zákona č. 586/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), náklady na dosažení, zajištění a udržení příjmů za rok 2003 ve výši 750.000,- Kč u společnosti T. s.r.o. a ve výši 600.000,- Kč u společnosti U., a.s., čímž došlo ke zkrácení daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2003, ve výši 232.350,- Kč u společnosti T., s.r.o., a ve výši 186.000,- Kč u společnosti U., a.s., - tedy celkem ve výši 418.500,- Kč, - jednak s cílem dosáhnout neoprávněného vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve prospěch společností T., s.r.o. a U., a.s., k čemuž došlo tím, že uplatnili prostřednictvím Ing. M. a Ing. K. za společnost T., s.r.o., a prostřednictvím Ing. A. K. za společnost U., a.s., daňovými přiznáními k dani z přidané hodnoty podanými u Finančního úřadu Ostrava 3 za zdaňovací období srpen a září 2003, v rozporu s § 19 zákona č. 588/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), nárokovali vyplacení výhody na dani u společnosti T., s.r.o. v částce 165.000,- Kč, a u společnosti U., a.s. v částce 132.000,- Kč - tedy v celkové výši 297.000,- Kč, kdy tato částka byla příslušným finančním úřadem vyplacena, čímž jednáním uvedeným pod bodem A způsobili českému státu zastoupenému Finančním úřadem v Praze – Modřanech zkrácením daně z příjmů právnických osob a zkrácením daně z přidané hodnoty škodu ve výši 771.713,- Kč a neoprávněně uplatněným nárokem na vyplacení nadměrného odpočtu této daně ohrozili český stát způsobením škody ve výši 7.387,- Kč, jednáním pod bodem B pak způsobili českému státu zastoupenému Finančním úřadem Ostrava 3 zkrácením daně z příjmů právnických osob škodu ve výši 418.500,- Kč, a vylákáním nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty škodu v celkové výši 297.000,- Kč – tedy jednáním pod body A, B způsobili zkrácením obou daní škodu v celkové výši 1.190.213,- Kč a vylákáním nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty škodu v celkové výši 304.387,- Kč a ohrozili český stát způsobením škody ve výši 1.494.600,- Kč a celkově způsobili škodu ve výši 1.487.213,- Kč obžalovaný V. H. ad III.9. A,B t e d y : zkrátil daň a vylákal výhodu na dani ve větším rozsahu, čin spáchal nejméně se dvěma osobami a způsobil tak značnou škodu a dílem se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu, jehož se dopustil v úmyslu vylákat ve větším rozsahu výhodu na dani, čin spáchal nejméně se dvěma osobami a způsobil tak značnou škodu, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo. Obžalovaný Ing. V. K. (9) bod III.1. společně s obžalovanými J. Č., Ing. J. J. a L. P., vůči níž bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno na dosud neupřesněném místě v České republice, v přesně neurčený den přede dnem 28.11.2003, obžalovaný Ing. V. K. jako soukromý podnikatel, po dohodě s L. P. – tehdejší jednatelkou společnosti L., s.r.o., se sídlem Ch., okres B., jíž trestní stíhání bylo pravomocným usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství Ostrava, pobočky v Olomouci, ze dne 24.10.2006, č.j. 2 KZV 55/2004-1560, podle § 307 odst. 1 tr. řádu podmíněně zastaveno, a dále po dohodě s obžalovanými Ing. J. J. a J. Č. se záměrem ovlivnit daňovou povinnost obchodní společnosti L., s.r.o., ve vztahu k dani z příjmů právnických osob, k dani z přidané hodnoty, a dále se záměrem pro tuto společnost vylákat výhodu na dani ve formě nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, využili oboustranně výhodné nabídky obžalovaných Ing. J. J. a J. Č. vystupujících za oba fiktivní dodavatele, kdy v rámci realizace této nabídky předstírali nabytí neexistujícího zboží a služeb od fiktivních dodavatelů – společností P.-T., s.r.o. K. a C. S. P., s.r.o., F. M., cena fiktivního plnění s DPH byla uhrazena na bankovní účty fiktivních dodavatelů, a to bezhotovostní platbou za účelem předstírání věrohodnosti jednotlivých obchodních případů, přičemž byli dohodnuti, že zástupci fiktivních dodavatelů následně vrátí část takto uhrazených prostředků odpovídající předstírané ceně zdanitelného plnění ponížené o DPH a dohodnuté procento ze základu daně, což se také stalo, přičemž tak činili prostřednictvím dodavatelské faktury společnosti P.-T., s.r.o. a dodavatelských faktur společnosti C. S. P., s.r.o., a to : · faktury č. 300166 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 28.11.2003, znějící na částku 661.942,- Kč, vystavenou obchodní společností P.-T., s.r.o., se sídlem K., a dále · faktury č. 2003008 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 17.12.2003, znějící na částku 882.419,- Kč, · faktury č. 2003009 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 18.12.2003, znějící na částku 669.148,- Kč, · faktury č. 2003010 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 18.12.2003, znějící na částku 226.455,- Kč, · faktury č. 2003016 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 22.12.2003, znějící na částku 553.175,- Kč, · faktury č. 2003018 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 27.12.2003, znějící na částku 328.850,-Kč, · faktury č. 2003021 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 30.12.2003, znějící na částku 329.225,- Kč, vystavené obchodní společností C. S. P., s.r.o., se sídlem F.-M., - tedy prostřednictvím faktur znějících na celkovou částku bez DPH 2.992.794,- Kč, s DPH 3.651.214,- Kč, z toho DPH ve výši 658.412,- Kč, kteréžto faktury byly fiktivním odběratelem následně zohledněny v příslušných daňových přiznáních, a to - jednak s cílem dosáhnout snížení základu daně z příjmů právnických osob, k čemuž došlo tím, že L. P. uplatnila za společnost L., s.r.o., prostřednictvím daňového přiznání podaného u Finančního úřadu v Benešově za zdaňovací období roku 2003, v rozporu s § 24 zák. č. 586/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), náklady na dosažení, zajištění a udržení příjmů za rok 2003 ve výši 2.992.794,- Kč, čímž zkrátili daň z příjmů právnických osob ve výši 927.520,- Kč, - jednak s cílem dosáhnout zkrácení daně z přidané hodnoty, k čemuž došlo tím, že L. P. za společnost L., s.r.o. uplatnila u Finančního úřadu v Benešově přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 2003 v rozporu s § 14 zákona č. 588/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), čímž tuto daň zkrátili o částku 107.368,- Kč, - jednak s cílem dosáhnout neoprávněného vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve prospěch obchodní společnosti L., s.r.o, k čemuž došlo tím, že L. P. za tuto společnost prostřednictvím daňového přiznání uplatněného u Finančního úřadu v Benešově za zdaňovací období listopad, prosinec 2003, v rozporu s § 19 zákona č. 588/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), nárokovala vyplacení této výhody na dani, která společnosti L., s.r.o., byla poukázána Finančním úřadem v Benešově na bankovní účet č. 4429480287/0100 ve výši 551.044,- Kč, čímž českému státu zastoupenému Finančním úřadem v Benešově způsobili zkrácením daně z příjmů právnických osob a daně z přidané hodnoty škodu v celkové výši 1.034.888,- Kč a vylákáním nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty škodu v celkové výši 551.044,- Kč, když způsobená škoda byla v plném rozsahu nahrazena, přičemž celkově byla způsobena škoda ve výši 1.118.507,-Kč, obžalovaný Ing. V. K. ad III.1. t e d y : zkrátil daň a vylákal výhodu ve větším rozsahu, tento čin spáchal nejméně se dvěma osobami a způsobil tak značnou škodu. Podle § 37a tr.zák. se ve vztahu k obžalovanému Ing. P. N. zrušuje rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 27.8.2008, č.j. 2 T 157/2007-2334, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 6.5.2009, č.j. 2 To 330/2008-2461, ve výroku o vině v bodě 3/ o pokračujícím trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr.zák., a trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2 tr.zák., a ve výroku o trestu, jenž mu byl uložen, jakož i v dalších výrocích, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a nově se rozhoduje tak, že obžalovaný Ing. P. N. (12) bod III.5. A) obžalovaný Ing. P. N. jako osoba samostatně podnikající pod jménem Ing. P. N. se sídlem O. 2127, Z., i jako osoba vystupující za společnost T. N., a.s., se sídlem Z., v úmyslu ovlivnit daňovou povinnost obou těchto plátců daně u daně z příjmů právnických a fyzických osob, podal u Finančního úřadu v Zábřehu, okres Šumperk přiznání k dani z přidané hodnoty za společnost T. N. a.s. za červen 2003 dne 25. 7. 2003, za firmu Ing. P. N. dne 25. 7. 2003, za měsíc březen 2003 dne 25. 4. 2003 a dále v úmyslu vylákat výhodu na dani ve formě nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty podal dne daňové přiznání dne 25. 4. 2003 za březen 2003 a dne 25.7.2003 za červen 2003, v nichž uplatnil neoprávněně faktury s následnou specifikací "tabulka zobrazující konkrétní údaje stran uskutečněného zdanitelného plnění" které získal po dohodě s obžalovaným L. B., případně další dosud nezjištěnou osobou, přičemž předstíral nabytí neexistujícího zboží a služeb od fiktivního dodavatele, společnosti T. s.r.o., R. n. M., okres Š., faktury obžalovanému dodali obžalovaný L. B., D. B. pomocí účetního I. P., jimž uradil dohodnutý podíl na neoprávněně získaných prostředcích a popsaným jednáním tak zkrátil daň z příjmů právnických a fyzických osob ve výši 56.110,- Kč u společnosti T. N., a.s., a ve výši 159.093,- Kč u firmy Ing. P. N. – T. N., a.s., celkem tedy o částku 215.203,- Kč a neoprávněně vylákal nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty u společnosti T. N., a.s. ve výši 20.765,- Kč, která byla vyplacena či započtena na úhradu již existující daňové povinnosti a u společnosti Ing. P. N. – T. N. ve výši 30.149,- Kč, celkem ve výši 50.914,- Kč, B) obžalovaný Ing. P. N. společně s obžalovanými J. Č., Ing. J. J. a L. B. v Z., okres Š., v období od srpna 2003 do října 2003, obžalovaný Ing. P. N., po dohodě s obžalovanými Ing. J. J., J. Č., za pomoci L. B., se záměrem ovlivnit daňovou povinnost obchodní společnosti T. N. a.s., se sídlem v Z., a vlastní firmy Ing. P. N. – T. N., a.s., se sídlem Z., ve vztahu k dani z příjmů právnických a fyzických osob, k dani z přidané hodnoty, a dále se záměrem pro tuto společnost a firmu vylákat výhodu na dani ve formě nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, využil oboustranně výhodné nabídky obžalovaných Ing. J. J., J. Č. a L. B. zastupujících fiktivního dodavatele, kdy v rámci realizace této nabídky předstíral nabytí neexistujícího zboží a služeb od fiktivního dodavatele, cenu fiktivního plnění s DPH nechal uhradit na bankovní účet fiktivního dodavatele – společnosti P. –T., s.r.o., K., a to bezhotovostní platbou se záměrem předstírání věrohodnosti jednotlivých obchodních případů, přičemž byli dohodnuti, že zástupci fiktivního dodavatele mu následně vrátí část takto uhrazených prostředků odpovídající předstírané ceně zdanitelného plnění ponížené o DPH, jak se také stalo, přičemž tak činili prostřednictvím dodavatelských faktur společnosti P. - T., s.r.o., a to : · faktury č. 300061 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 4.8.2003, znějící na částku 208.522,- Kč, · faktury č. 300062 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 8.8.2003, znějící na částku 97.210,- Kč, · faktury č. 300063 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 14.8.2003, znějící na částku 79.715,- Kč, · faktury č. 300064 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 19.8.2003, znějící na částku 85.218,- Kč, · faktury č. 300065 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 21.8.2003, znějící na částku 95.765,- Kč, · faktury č. 300066 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 22.8.2003, znějící na částku 124.013,- Kč, · faktury č 300104 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 22.8.2003, znějící na částku 231025,- Kč, · faktury č. 300105 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 18.8.2003, znějící na částku 191.166,- Kč, · faktury č. 300106 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 20.8.2003, znějící na částku 85.958,- Kč, · faktury č. 300107 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 29.8.2003, znějící na částku 109.860,- Kč, · faktury č. 300108 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 29.8.2003, znějící na částku 87.008,- Kč, · faktury č. 300123 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 5.9.2003, znějící na částku 370.326,- Kč, · faktury č. 300127 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 24.9.2003, znějící na částku 336.638,- Kč, · faktury č. 300128 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 24.9.2003, znějící na částku 42.456,- Kč, · faktury č. 300131 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 24.10.2003, znějící na částku 285.965,- Kč, - tedy prostřednictvím faktur přijatých společností T. N., a.s., znějících na celkovou částku bez DPH 565.937,- Kč, s DPH 690.443,- Kč, z toho DPH ve výši 124.506,- Kč, a prostřednictvím faktur přijatých firmou Ing. P. N. znějících na celkovou částku bez DPH 1.426.559,- Kč, s DPH 1.740.402,- Kč, z toho DPH ve výši 313.843,- Kč, kteréžto faktury byly oběma fiktivními odběrateli následně zohledněny v příslušných daňových přiznáních, a to - jednak s cílem dosáhnout snížení základu daně z příjmů právnických a fyzických osob, k čemuž došlo tím, že na základě takto předstíraných fiktivních zdanitelných plnění uplatnila společnost T. N., a.s. a firma Ing. P. N. – T. N. prostřednictvím daňových přiznání podaných u Finančního úřadu v Zábřehu za zdaňovací období roku 2003, v rozporu s § 24 zák. 586/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), jako náklady na dosažení, zajištění a udržení příjmů částku v celkové výši 565.937,- Kč u společnosti T. N., a.s. a částku v celkové výši 1.426.559,- Kč u firmy Ing. P. N. – T. N., čímž zkrátili daň z příjmů právnických osob ve výši 175.460,- Kč u společnosti T. N., a.s., a daň z příjmů fyzických osob ve výši 238.581,- Kč u firmy Ing. P. N. – T. N. – tedy celkem zkrátili daň z příjmů fyzických a právnických osob o částku 414.041,- Kč, - jednak s cílem dosáhnout zkrácení daně z přidané hodnoty, k čemuž došlo v rozporu s § 14 zákona č. 588/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) tím, že Ing. P. N. – T. N., a.s. uplatnil u Finančního úřadu v Zábřehu přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období září 2003, čímž zkrátili tuto daň ve výši 54,- Kč, - jednak s cílem dosáhnout neoprávněného vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve prospěch obchodní společnosti T. N. a.s. a firmy Ing. P. N. – T. N., k čemuž došlo tím, že tato společnost a firma prostřednictvím daňových přiznání uplatněných u Finančního úřadu v Zábřehu za zdaňovací období září a říjen 2003, v rozporu s § 19 zákona č. 588/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), nárokovaly vyplacení této výhody na dani ve výši 124.452,- Kč a firmě Ing. P. N. – T. N. ve výši 313.843,- Kč, čímž českému státu, zastoupenému Finančním úřadem v Zábřehu, způsobili zkrácením daně z příjmů právnických i fyzických osob a daně z přidané hodnoty škodu v celkové výši 414.095,- Kč, a vylákáním nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty škodu v celkové výši 438.295,- Kč, když způsobenou škodu v plné výši nahradili, s ohledem na pokračující trestnou činnost způsobili českému státu, zastoupenému Finančním úřadem v Zábřehu, jednáním pod body A a B zkrácením daně z příjmů právnických i fyzických osob celkovou škodu ve výši 629.298,- Kč, a vylákáním nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty škodu v celkové výši 489.209,- Kč, přičemž celkově způsobil škodu ve výši 1.118.507,- Kč, když způsobená škoda byla v plné výši nahrazena, obžalovaný Ing. P. N. ad III.5. A,B t e d y : zkrátil daň a vylákal výhodu na dani ve větším rozsahu, čin spáchal s nejméně dvěma osobami a způsobil tak značnou škodu. Obžalovaný J. H. (15) bod III.7. společně s obžalovanými J. Č. a Ing. J. J. na dosud neupřesněném místě v České republice, v přesně nezjištěný den přede dnem 8.11.2002, obžalovaný J. H. po dohodě s obžalovanými Ing. J. J., J. Č. se záměrem ovlivnit daňovou povinnost společnosti O. s., s.r.o., se sídlem Z. H., O. 49, okres J., ve vztahu k dani z příjmů právnických osob a k dani z přidané hodnoty, v postavení jednatele této společnosti, využil oboustranně výhodné nabídky obžalovaných Ing. J. J. a J. Č. zastupujících fiktivního dodavatele – společnost P.-T., s.r.o. K., č.p. 406, K., kdy v rámci realizace této nabídky záměrně navýšil cenu deklarovaného vstupního materiálu pro výrobu zakázek tím, že u skutečných dodavatelů zdanitelného plnění – společností M. O., s.r.o., J. 947, P. 5, u dodávky materiálu ze dne 19.11.2002, S. Ch. P. T. s.r.o., V. N. 5502 Ch. u dodávky materiálu ze dne 20.2.2003 a P. D. spol. s r.o., M. nám. 4, D. u dodávky materiálu ze dne 10.10.2003, zajistil účelovou přefakturaci tohoto plnění ve prospěch odběratele – společnosti P.-T., s.r.o., která společnosti O. s. s.r.o., takto dodaný materiál vyfakturovala se záměrně navýšeným zdanitelným plněním, kdy tak činili prostřednictvím dodavatelských faktur, a to : · faktury č. 02/KE/0327 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 8.11.2002, znějící na částku 1.124.657,- Kč, · faktury č. 300085 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 30.9.2003, znějící na částku 4.398,- Kč, · faktury č. 02/KE/0385 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 16.12.2002, znějící na částku 3.354.316,8 Kč, · faktury č. 02/KE/0387 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 16.12.2002, znějící na částku 26.937,- Kč, · faktury č. 300090 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 6.10.2003, znějící na částku 670.488,- Kč, · faktury č. 300091 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 8.10.2003, znějící na částku 310.773,- Kč, · faktury č. 300098 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 8.10.2003, znějící na částku 47.019,- Kč, - tedy prostřednictvím faktur znějících na celkovou částku bez DPH 4.539.827- Kč, s DPH 5.538.589,- Kč, z toho DPH ve výši 998.762,- Kč, z toho navýšení činí částku 1.074.172,- Kč, přičemž společnost P.-T., s.r.o., materiál společnosti O. s., s.r.o. ve skutečnosti nedodala a tento byl dodáván od dodavatelů přímo společnosti O. s., s.r.o., finanční rozdíl představující účelové navýšení mezi cenou uvedenou na fakturách vystavených fiktivním dodavatelem a cenou uvedenou na fakturách vystavených skutečnými dodavateli fiktivnímu, činí u dodávky ze dne 19.11.2002 od společnosti M. O., s.r.o., ze základu daně částku 206.655,- Kč a k tomu DPH v částce 45.464,10 Kč, u dodávky ze dne 20.2.2003 od společnosti S. Ch. P. T. s.r.o., ze základu daně částku 658.309,20 Kč a k tomu DPH v částce 144.828,02 Kč, a u dodávky ze dne 10.10.2003 od společnosti P. D., spol. s r.o., ze základu daně částku 209.208,- Kč a k tomu DPH v částce 46.025,70 Kč, přičemž dodavatelské faktury společnosti P. - T., s.r.o., obsahující účelově navýšenou cenu zdanitelného plnění byly odběratelem následně zohledněny v příslušných daňových přiznáních, a to - jednak s cílem dosáhnout snížení základu daně z příjmů právnických osob, k čemuž došlo tím, že na základě takto záměrně navýšených zdanitelných plnění obžalovaný J. H. prostřednictvím L. K. – ředitele společnosti O. s. s.r.o., uplatnil daňovými přiznáními podanými u Finančního úřadu v Jeseníku za zdaňovací období roku 2002 a 2003, v rozporu s § 24 zák. 586/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), náklady na dosažení, zajištění a udržení příjmů ze záměrně navýšeného zdanitelného plnění za rok 2002 a 2003 představované částkou ve výši 1.074.172,- Kč, čímž zkrátili daň z příjmů právnických osob za uvedená zdaňovací období ve výši 332.940,- Kč a o tuto částku poškodili český stát zastoupený Finančním úřadem v Jeseníku, - jednak s cílem dosáhnout zkrácení daně z přidané hodnoty, k čemuž došlo tím, že na základě takto záměrně navýšených zdanitelných plnění obžalovaný J. H. prostřednictvím L. K. - ředitele společnosti O. s. s.r.o., podal daňová přiznání k dani z přidané hodnoty u Finančního úřadu v Jeseníku za zdaňovací období listopad, prosinec 2002, březen a říjen 2003, v rozporu s § 14 zákona č. 588/1992 Sb. (ve znění pozdějších přepisů), čímž tuto daň zkrátili o částku 236.318,- Kč, v této výši byla vyplacena, čímž českému státu zastoupenému Finančním úřadem v Jeseníku způsobili zkrácením daně z příjmů právnických osob a daně z přidané hodnoty škodu v celkové výši 569.258- Kč, když způsobená škoda byla v plné výši nahrazena, obžalovaný J. H. ad III.7. t e d y : ve větším rozsahu zkrátil daň a tento čin spáchal nejméně se dvěma osobami a způsobil tak značnou škodu. T í m s p á c h a l i obžalovaný L. B. ad I., II. pomoc k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) tr.zák. k § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), písm.c) tr.zák., účinného do 31.12.2009 (bod III.5.,6.,8.). Obžalovaný Ing. J. H. ad III.3. A,B trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), písm. c) tr.zák., účinného do 31.12.2009. Obžalovaný V. H. ad III.9. A,B trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), písm. c) tr.zák., dílem dokonaný, dílem nedokonaný, ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr.zák., účinného do 31.12.2009. Obžalovaný Ing. V. K. ad III.1. trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) písm. c) tr.zák., účinného do 31.12.2009. Obžalovaný Ing. P. N. ad III.5. A,B pokračující trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), písm. c) tr.zák., účinného do 31.12.2009. Obžalovaný J. H. ad III.7. trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst.1, odst. 3 písm. a), písm. c) tr.zák., účinného do 31.12.2009. Za tyto trestné činy a za trestné činy, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek u zbývajících obžalovaných n e z m ě n ě n , se obžalovaným u k l á d a j í : Obžalovaným Ing. J. J., J. Č., S. K. a L. K., za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr.zákoníku, dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku podle § 240 odst. 3 tr.zákoníku Obžalovanému Ing. J. J. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6,5 (šesti a půl) roku. Obžalovanému J. Č. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let. Obžalovanému L. K. za použití § 58 odst. 1 tr.zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3,5 (tří a půl) roku. Obžalované S. K. za použití § 58 odst. 1 tr.zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku se pro účely výkonu těchto trestů obžalovaní Ing. J. J., J. Č. a L. K. zařazují do věznice s ostrahou. Podle § 81 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 tr.zákoníku se obžalované S. K. výkon uloženého trestu podmíněně o d k l á d á na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let a zároveň se nad obžalovanou vyslovuje d o h l e d . Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr.zákoníku se obžalované S. K. ukládá trest propadnutí věci, a to 1 ks počítače šedé barvy, v.č. 404-21 SP. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, odst. 2 tr.zákoníku se obžalovaným ukládají peněžité tresty, a to: obžalovanému Ing. J. J. a J. Č. v rozsahu 400 denních sazeb ve výši 500,- Kč v celkové výši 200.000,- Kč u každého z nich a obžalované S. K. v rozsahu 200 denních sazeb ve výši 500,- Kč v celkové výši 100.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr.zákoníku se pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, stanoví náhradní trest odnětí svobody obžalovanému Ing. J. J. a J. Č. v trvání 6 (šesti) měsíců u každého z nich a obžalované S. K. v trvání 3 (tří) měsíců. Obžalovanému J. P. za pomoc ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr.zákoníku, podle § 240 odst. 3 tr.zákoníku, za použití § 58 odst. 1, odst. 5 tr.zákoníku, trest odnětí svobody v trvání 3 (t ř í) let. Podle § 81 odst. 1, § 84, § 85 odst. 1 tr.zákoníku se výkon tohoto trestu podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let a zároveň se nad obžalovaným vyslovuje dohled. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, odst. 2 tr.zákoníku se obžalovanému J. P. ukládá peněžitý trest v rozsahu 200 denních sazeb ve výši 500,- Kč v celkové výši 100.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr.zákoníku se obžalovanému pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, stanoví náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců. Obžalovanému L. B. za pomoc k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), písm. c) tr.zák., účinného do 31.12.2009 a současně za sbíhající se trestné činy : - podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák. - zpronevěry dle § 248 odst. 1, odst. 2 tr.zák. - podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 2 tr.zák. - podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 2 tr.zák. - podvodu dle § 250 odst. 1 tr.zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 15.12.2004, č.j. 4 T 132/2004-1392, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 4.3.2005, pod sp.zn. 2 To 113/2005, a za trestné činy: - zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a), písm. c) tr.zák. - zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 odst. 2, odst. 3 písm. a), písm. c) tr.zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 27.8.2008, č.j. 2 T 157/2007-2334, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 23.9.2009, sp.zn. 2 To 159/2009, a za trestné činy : - podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 2 tr.zák. - podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák. dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stádiu pokusu dle § 8 odst. 1 tr.zák. - podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák. dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stádiu pokusu dle § 8 odst. 1 tr.zák. - zpronevěry dle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr.zák. - podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 2 tr.zák. ve formě pomoci dle § 10 odst. 1 písm. c) tr.zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 18.12.2009, č.j. 53 T 4/2006, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21.10.2010, pod sp.zn. 1 To 45/2010, podle § 250 odst. 3 tr.zák. a § 35 odst. 2 tr.zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. se pro účely výkonu tohoto trestu obžalovaný zařazuje do věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr.zák. se obžalovanému L. B. ukládá peněžitý trest ve výši 100 000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr.zák. se stanoví pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců. Současně se dle § 35 odst. 2 tr.zák. zrušují výroky o trestech uložené obžalovanému L. B. rozsudky : - Okresního soudu v Šumperku ze dne 15.12.2004, č.j. 4 T 132/2004-1392, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 4.3.2005, pod sp.zn. 2 To 113/2005, - Okresního soudu v Šumperku ze dne 27.8.2008, č.j. 2 T 157/2007-2334, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 23.9.2009, sp.zn. 2 To 159/2009, - Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 18.12.2009, č.j. 53 T 4/2006, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21.10.2010, pod sp.zn. 1 To 45/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obžalovanému Ing. J. H. za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), písm. c) tr.zák. podle § 148 odst. 3 tr.zák. trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku a 4 (čtyř) měsíců. Podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr.zák. se výkon tohoto trestu podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let a 6 (šesti) měsíců. Podle § 53 odst. 1 tr.zák. peněžitý trest ve výši 300.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr.zák. se stanoví pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců. Obžalovanému V. H. za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), písm. c) tr.zák., dílem dokonaný, dílem nedokonaný, ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr.zák. a současně za sbíhající se trestné činy - porušení povinností v řízení o konkursu dle § 126 odst. 1 tr.zák. - zpronevěry dle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr.zák. jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 26.4.2006, pod č.j. 6 T 99/2005-1311, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 11.10.2006, sp.zn. 2 To 426/2006, - trestný čin zpronevěry dle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr.zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 29.4.2008, pod č.j. 6 T 54/2008-146, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 2.7.2008, sp.zn. 55 To 221/2008, dle § 248 odst. 3 tr.zák., za použití § 35 odst. 2 tr.zák., k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let. Podle § 39 a odst. 2 písm.c) tr. zák. se obžalovaný pro výkon uloženého trestu zařazuje do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr.zák. se obžalovanému V. H. ukládá trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 6 (šesti) let. Současně se dle § 35 odst. 2 tr.zák. zrušují výroky o trestech uložených obžalovanému V. H. rozsudky: - Okresního soudu v Olomouci ze dne 26.4.2006, pod č.j. 6 T 99/2005-1311, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 11.10.2006, sp.zn. 2 To 426/2006, - Okresního soudu v Olomouci ze dne 29.4.2008, pod č.j. 6 T 54/2008-146, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 2.7.2008, sp.zn. 55 To 221/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obžalovanému Ing. V. K. za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), písm. c) tr.zák., podle § 148 odst. 3 tr.zák., trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku a 2 (dvou) měsíců. Podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr.zák. se výkon tohoto trestu podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let a 6 (šesti) měsíců. Podle § 53 odst. 1 tr.zák. peněžitý trest ve výši 100 000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr.zák. se stanoví pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců. Obžalovanému Ing. P. N. pokračující trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), písm. c) tr.zák. podle § 148 odst. 3 tr.zák., za použití § 37a tr.zák., společný trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku a 2 (dvou) měsíců. Podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr.zák. se výkon tohoto trestu podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let a 6 (šesti) měsíců. Obžalovanému J. H. za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a), písm. c) tr.zák., podle § 148 odst. 3 tr.zák. trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku a 2 (dvou) měsíců. Podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr.zák. se výkon tohoto trestu podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Obžalovaným R. K. a P. K. za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr.zák., podle § 148 odst. 3 tr.zák., za použití § 53 odst. 1, odst. 3 tr.zák., peněžitý trest ve výši 25.000,- Kč u každého z nich. Podle § 54 odst. 3 tr.zák. se stanoví pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, každému z obžalovaných náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) měsíce. III. Podle § 259 odst. 1 tr.ř. se trestní věc obžalovaných Ing. S. Ch. a Ing. J. H., ve vztahu ke skutku bodem III.14. obžaloby, jímž měli spáchat trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst.1, odst. 3 písm. a) tr.zák., ohledně něhož byli dle § 226 písm. e) tr.ř. zproštěni obžaloby, vrací Krajskému soudu v Ostravě. IV. Podle § 256 tr.ř. se zamítají odvolání obžalovaných Ing. J. J., J. Č., J. P., S. K., A. R., T. R., Z. H., J. H. a státního zástupce ve vztahu ke zprošťujícímu výroku ohledně obžalovaného R. V. V. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změn. O d ů v o d n ě n í : I. Obsah napadeného rozsudku Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15.7.2010, pod č.j. 36 T 3/2007-13394 byli obžalovaní Ing. J. J. (1), J. Č. (2), S. K. (4) uznáni vinnými zločinem zkrácení daně poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) odst. 3 tr.zákoníku, dílem dokonaný, dílem nedokonaný, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku. Tohoto trestného činu se dopustili jednáním popsaným ve výroku rozsudku pod body I., II., přičemž pro stručnost obsahu tohoto rozhodnutí je nutno odkázat na rozsáhlý popis skutku tak, jak je uveden ve výroku napadeného rozsudku a obsažen i v části rozhodnutí odvolacího soudu, ve vztahu k novému výroku o vině u obžalovaného L. B. Obžalovaný L. K. (5) byl odsouzen také za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) odst. 3 tr.zákoníku s tím, že tohoto trestného činu se dopustil způsobem popsaným ve skutku pod bodem I. napadeného rozsudku ve vymezeném období a rozsahu. Ve vymezené části výroku napadeného rozsudku ad I., II. byl uznán vinným i obžalovaný J. P. (3), když jeho jednání bylo kvalifikováno jako pomoc ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c) tr.zákoníku k § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) odst. 3 tr.zákoníku. Trestné jednání obžalovaného L. B. (6), v návaznosti na trestné jednání hlavních pachatelů, které až na drobné doplnění jeho popisu, bylo shodně vymezeno i ve výroku rozhodnutí odvolacího soudu, bylo soudem prvního stupně kvalifikováno jako dvě samostatné pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr.zák. a dvě pomoci k stejnému trestnému činu, ovšem dle § 148 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr.zák. ve všech případech dle tr.zák. účinného do 31.12.2009 (v návaznosti na skutkové závěry pod bodem III. 5,6,8 rozsudku). Obžalovaný Ing. J. H. (7) jednáním popsaným ve skutku pod bodem III.3. A, B, jež je v podstatné míře shodné se skutkovými závěry popsanými ve výroku odvolacího soudu, se dle závěrů soudu prvního stupně dopustil dvou trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a), písm. c) tr.zák. a dle § 148 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr.zák., vždy účinného do 31.12.2009. Obžalovaný V. H. (8) jednáním popsaným pod bodem III.9. A, B v podstatné míře shodné s výrokem skutkových závěrů, jak jsou pojaty do výroku rozsudku odvolacího soudu, byl uznán vinným dvěma trestnými činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr.zák. a dle § 148 odst. 2 tr.zák., přičemž v druhém případě jako dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stádiu pokusu dle § 8 odst. 1 tr.zák., vždy účinného do 31.12.2009. Obžalovaný Ing. P. N. (12) byl uznán vinným dvěma trestnými činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a), písm. c) tr.zák. a dle § 148 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr.zák. pro trestné jednání podrobně popsané ve skutku pod bodem III.5. A, B, které je v podstatné shodě s obsahem skutku u tohoto obžalovaného ve výroku rozsudku odvolacího soudu. Obžalovaný Ing. V. K. (9) shodně jako obžalovaní A. R. a T. R. byli uznáni dvěma trestnými činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a) a dle § 148 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr.zák., účinného do 31.12.2009. Obžalovaný Ing. V. K. se trestného jednání měl dopustit skutkem, popsaným pod bodem III.1. a obžalovaní A. R. skutkem popsaným pod bodem III.2., a obžalovaný T. R. jednáním popsaným pod bodem III.4., které jsou v podstatném rozsahu shodné s obsahem popisu skutku, jímž byli Ing. V. K. a A. R. nově uznáni vinnými rozsudkem odvolacího soudu. Jednání obžalovaného J. H. (15) obsažené ve skutku pod bodem III.7., které je ve faktické shodě obsaženo i v novém výroku o vině odvolacího soudu, bylo kvalifikováno jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr.zák., účinného do 31.12.2009. Shodnou právní kvalifikací bylo posouzeno jednání i obžalovaných R. K. a P. K. (bod III.10. rozsudku soudu prvního stupně). Obžalovaný Z. H. byl jednáním popsaným pod bodem III.6. A, B uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr.zák., účinného do 31.12.2009. Za uvedené trestné činy bylo odvolacím soudem rozhodnuto o jejich trestněprávních následcích ve formě uložení trestů, případně bylo rozhodnuto i jiným způsobem, ve formě upuštění od uložení souhrnných trestů, či upuštění od potrestání. Obžalovanému Ing. J. J. (1) za uvedený zločin a současně i za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 171 odst. 1 písm. c) tr.zák., za něž byl uznán vinným trestním příkazem samosoudce Okresního soudu ve Zlíně, ze dne 22.6.2007, pod č.j. 1 T 214/2007-18, který mu byl doručen 29.8.2007 a nabyl právní moci 7.9.2007, byl podle § 240 odst. 3 tr.zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr.zákoníku uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl dle § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obžalovanému byl pak dále uložen dle § 53 odst. 2 písm. a), písm. b), § 54 odst. 1, odst. 3 tr.zák. peněžitý trest ve výši 10.000,- Kč, přičemž pro případ, že tento peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě zaplacen, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Dále obžalovanému podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr.zák. byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let a šesti měsíců. Současně podle § 43 věta druhá tr.zákoníku, byl zrušen výrok o trestu uložený na základě trestního příkazu Okresního soudu ve Zlíně, č.j. 1 T 214/2007-18, ze dne 22.6.2007, doručeného dne 29.8.2007, který nabyl právní moci dne 7.9.2007, jakož i všechna další výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obžalovanému J. Č. (2) byl za uvedený zločin dle § 240 odst. 3 tr.zákoníku uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl dle § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obžalovaným L. K. (5), S. K. (4) a J. P. (3) byly uloženy tresty odnětí svobody dle § 240 odst. 3 tr.zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr.zákoníku v trvání tří let u každého z nich a současně jejich výkon byl každému z obžalovaných podmíněně odložen podle § 81 odst. 1 a § 85 odst. 1 tr.zákoníku, na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu nad obžalovanými. Obžalované S. K. byl současně podle § 70 odst. 1 písm. a) tr.zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks počítače šedé barvy, výrobního čísla 404-21 SP. U obžalovaného J. B. (6) rozhodl soud prvního stupně dle § 37 tr.zák. o upuštění od uložení souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr.zák. ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Šumperku, pod č.j. 2 T 157/2007-2334, ze dne 27.8.2008, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č.j. 2 To 159/2009-2494, ze dne 23.9.2009. Obdobně bylo rozhodnuto i ve vztahu k obžalovanému V. H. (8), u něhož bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu dle § 37 tr.zák. ve smyslu § 35 odst. 2 tr.zák. ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Olomouci, č.j. 6 T 54/2008-146, ze dne 29.4.2008, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp.zn. 55 To 221/2008, ze dne 2.7.2008. Obžalovanému Ing. V. K. (9) za uvedené trestné činy byl uložen dle § 148 odst. 3 tr.zák. za použití § 35 odst. 1 tr.zák., úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a dvou měsíců, přičemž jeho výkon byl obžalovanému podmíněně odložen dle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr.zák. na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Obžalovanému A. R. (10) byl uložen dle § 148 odst. 3 tr.zák. za použití § 35 odst. 1 tr.zák., úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl obžalovanému podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr.zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Obžalovanému Ing. J. H. (7) byl uložen dle § 148 odst. 3 tr.zák. za použití § 35 odst. 1 tr.zák., úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a čtyř měsíců, přičemž jeho výkon byl obžalovanému podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr.zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Dále byl tomuto obžalovanému uložen dle § 53 odst. 1 tr.zák. peněžitý trest ve výši 300.000,- Kč a podle § 54 odst. 3 tr.zák. mu byl pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Obžalovanému T. R. (11) za uvedené trestné činy podle § 148 odst. 3 tr.zák., za použití § 35 odst. 1 tr.zák., byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr.zák. na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Obžalovanému Ing. P. N. (12) za uvedené trestné jednání byl uložen podle § 148 odst. 3 tr.zák., za použití § 35 odst. 1 a § 37a tr.zák., úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a dvou měsíců, přičemž výkon tohoto trestu dle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr.zák. mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Obžalovanému J. H. (15) byl uložen podle § 148 odst. 3 tr.zák. trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a dvou měsíců, přičemž výkon tohoto trestu byl obžalovanému podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let dle §§ 58 odst. 1 a 59 odst. 1 tr.zák. Obžalovanému Z. H. (13) byl uložen dle § 148 odst. 3 tr.zák. trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a jeho výkon byl obžalovanému podmíněně odložen dle §§ 58 odst. 1 a 59 odst. 1 tr.zák. na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. U obžalovaných R. K. (16) a P. K. (17) bylo rozhodnuto podle § 24 odst. 1 tr.zák. o upuštění od jejich potrestání. V této trestní věci pak soud prvního stupně rozhodl i o vině obžalovaného P. F. jednáním popsaným pod bodem III.8., přičemž s ohledem na to, že jak rozhodnutí o jeho vině, tak o uloženém trestu nebylo předmětem odvolacího řízení, není toto jednání dále obsahem rozhodnutí odvolacího soudu a jeho odůvodnění. Dále ve věci nalézací soud rozhodl zprošťujícím výrokem dle § 226 písm. e) tr.ř. i o žalovaném trestném jednání obžalovaných L. H., Ing. M. H., Ing. P. K. a Bc. J. F., jehož se dopustili skutky popsanými ve výroku obžaloby a specifikovanými současně i ve výrocích rozsudku na straně 47 až 58. Tyto výroky s ohledem na absenci opravného prostředku nebyly předmětem odvolacího řízení Vrchního soudu v Olomouci, a proto nejsou také součástí jeho přezkumné činnosti a tohoto odůvodnění. Naopak při aplikaci ustanovení § 226 písm. e) tr.ř. byli zproštěni obžaloby Ing. S. Ch. a Ing. J. H., pro trestné jednání popsané pod bodem III.14. obžaloby a ve výroku napadeného rozsudku popsaného na č.l. 54 až 55, na nějž odvolací soud pro stručnost odkazuje. Důvodem pro tento zprošťující výrok byl závěr nalézacího soudu, že trestnost jejich činu zanikla účinnou lítostí podle § 66 tr.zák., když uvedeným jednáním oba obžalovaní měli naplnit zákonné znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr.zák., ve znění platném do 31.12.2009. Dále soud prvního stupně rozhodl podle § 226 písm. c) tr.ř. o zproštění obžalovaného Ing. R. V. obžaloby z trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr.zák. a dle § 148 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr.zák., neboť nebylo prokázáno, že skutek pod bodem III.13. B obžaloby spáchal tento obžalovaný. V podstatné míře se jednalo o trestné jednání odpovídající skutku, pro nějž byl uznán vinným obžalovaný V. H. pod bodem III.9. B, s úpravou jednotlivých částek a doplnění vyplývajících ze skutkových zjištění. Proti tomuto rozsudku, v dále vyjmenovaných částech, ze všech k podání odvolání oprávněných osob vymezených v ustanovení § 246 odst. 1 a § 247 odst. 2 tr.ř., opravný prostředek podal státní zástupce, a to v neprospěch dále citovaných obžalovaných a dílčích výroků a obžalovaní Ing. J. J., J. Č., J. P., S. K., Ing. J. H., Ing. V. K., A. R., T. R., Ing. P. N., Z. H. a J. H. do výroků o vině a do výroků na tyto výroky navazujících. II. Odvolání státního zástupce Z obsahu odvolání Krajského státního zastupitelství v Ostravě (č.l. 13756 a násl., a č.l. 13791 a násl.) v návaznosti na zpětvzetí části tohoto odvolání Vrchním státním zástupcem v Olomouci ve stádiu řízení před odvolacím soudem, směřujícího do výroku o trestu u obžalovaných A. R., T. R., Ing. P. N., Z. H. a P. F., jež bylo vzato na vědomí usnesením předsedy senátu Vrchního soudu v Olomouci dne 28. února 2011, pod č.j. 3 To 127/2010-13946, je zřejmé, že odvolání směřovalo do výroků o vině a navazujících výroků o trestu, ohledně obžalovaných L. B., Ing. V. K., Ing. J. H., V. H. a J. H. a výhradně do výroku o trestech, ohledně obžalovaných Ing. J. J., J. Č., S. K., L. K. a J. P. a do zprošťujících výroků ve vztahu k obžalovaným Ing. S. Ch. a Ing. J. H. a obžalovanému Ing. R. V., a to vše v neprospěch těchto obžalovaných. Státní zástupce v odvolání ve vztahu k výroku o vině u obžalovaného L. B. (6) se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně z hlediska obsahu skutkových zjištění i hmotně právního závěru, že toto jeho jednání, popsané v bodech I., II. rozsudku soudu prvního stupně je nutno kvalifikovat jako pomoc k trestnému činu, shledal nesprávným v právní větě, která s popisem skutku prokázaného jednání obžalovaného nekorespondovala. Obžalovaný L. B. totiž při uskutečňování pomoci neodstraňoval žádné překážky (srov. str. 19 výroku napadeného rozsudku), ale dle názoru státního zástupce umožnil a usnadnil obžalovaným J., Č. a K., spáchání trestného činu tím, že kontaktoval odběratele služeb pro společnost P.-T., s.r.o., těmto nabídl možnost zkrácení daně a v hrubých rysech s těmito spáchání činu projednal, obstaral podklady pro vystavování fiktivních dokladů, předal kontakty a podobně. Naopak obžalovaný L. B. přímo nevystavoval fiktivní doklady, nepřebíral hotovost, ani zpětně ji nevyplácel, či jiným způsobem se přímo na trestné činnosti společnosti P.-T., s.r.o., neúčastnil. Jako účastník těchto obchodů se znal s obžalovanými J. a Č. a byl obeznámen i s jejich účetní a zástupci uvedených společností, které fiktivně odebíraly služby společnosti P.-T., s.r.o., a znal podrobně i systém krácení daně, neboť stejným způsobem krátil daně jménem společnosti T., s.r.o., a inkasoval za tuto činnost provize. Státní zástupce dále shledal nesprávným, že tato jeho účast na trestném jednání byla rozčleněna do samostatných čtyř trestných činů ve formě pomoci, když z hlediska pokračování v účastenství nic nebránilo, aby obžalovaný, který ve všech případech poskytoval pomoc jedné skupině hlavních pachatelů, tedy osobám, jednajícím za P.-T., s.r.o., když se svým jednáním obžalovaný účastnil současně i na trestné činnosti „odběratelů těchto služeb“, když tato jeho účast byla jen vedlejším produktem účasti na činnosti hlavních pachatelů. Z hlediska ustálené judikatury pak bylo nutno vycházet při posouzení akcesority účastenství ze závislosti k trestnosti účastníka na trestném jednání hlavního pachatele. Podle názoru státního zástupce soud prvního stupně patrně vycházel z toho, že obžalovaný se účastnil na činnosti hlavních pachatelů, za které považoval odběratele těchto služeb, tedy obžalované Ing. P. N., P. F. a Z. H. Z obsahu skutkových zjištění je ovšem zřejmé, že prioritně se účastnil zejména na činnosti osob, jednajících jménem P.-T., s.r.o. V důsledku toho posouzení takového jednání, jako pokračování ve formě účastenství na jednom skutku, nic nebrání. Podle názoru státního zástupce mělo proto být jednání obžalovaného L. B. posouzeno jenom jako dílčí útoky dvou pokračujících trestných činů, při sečtení způsobené škody na daních vzniklé zkrácením a vylákáním a jeho jednání mělo být kvalifikováno jako dvě pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 10 odst. 1 písm. c) tr.zák. k § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a), písm. c) tr.zák. a dle § 10 odst. 1 písm. c) tr.zák. k § 148 odst. 2, odst. 3 písm. a), písm. c) tr.zák., když zkrácením daně byla způsobena škoda ve výši 774.075,- Kč a vylákání výhody na dani ve výši 741.647,- Kč, což v obou případech představuje škodu značnou. Současně takovéto jednání obžalovaný spáchal nejméně se dvěmi osobami a u obžalovaného jsou podmínky z hlediska konkrétního stupně společenské nebezpečnosti pro použití kvalifikované skutkové podstaty. V této souvislosti připomenul, že tento obžalovaný byl v minulosti již 6 x soudně trestán, a to opakovaně pro velmi závažné trestné činy, na straně obžalovaného nebyly shledány žádné zásadní polehčující okolnosti a naopak velké množství okolností přitěžujících. Proto shledal také postup soudu prvního stupně, jenž rozhodl o upuštění od uložení souhrnného trestu, s ohledem na předchozí posouzení tohoto obžalovaného rozsudkem Okresního soudu v Šumperku, pod sp.zn. 2 T 157/2007 za neadekvátní a navrhl, aby obžalovanému byl uložen nepodmíněný souhrnný trest odnětí svobody ve třetině zákonné trestní sazby a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Ve vztahu k rozhodnutí o vině u obžalovaného Ing. J. H. (7) (bod III.3.) se státní zástupce v opravném prostředku zcela ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, jak byly popsány ve výroku rozsudku a podrobně rozvedeny na straně 195 až 202 jeho odůvodnění. Nalézacímu soudu ovšem vytkl, že tyto skutkové závěry nekorespondují se zvolenou právní kvalifikací, když toto trestné jednání obžalovaného mělo být sice posouzeno jako dva samostatné trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, při rozčlenění těchto dvou trestných činů, z hlediska prokázaného zkrácení daně a vylákání výhody na dani, ovšem měla být užita v případě obou těchto trestných činů kvalifikovaná skutková podstata, jak z důvodu, že trestné jednání obžalovaný spáchal společně s nejméně dvěmi osobami tak, že způsobil vždy škodu značnou. To v případě druhého trestného činu, způsobeného vylákáním výhody na dani nalézací soud neaplikoval, přestože škoda v tomto případě přesáhla částku 546.651,- Kč. V obsáhlém odůvodnění nalézací soud pak neuvedl, proč toto jednání uvedeným způsobem na rozdíl od obžaloby nekvalifikoval. Pokud se jedná o výrok o trestu, pak tento shledal nesprávným a navrhl, aby peněžitý trest, který obžalovanému byl uložen ve výši 300.000,- Kč mu byl zvýšen o částku 100.000,- Kč až 200.000,- Kč s přiměřeným navýšením náhradního trestu odnětí svobody. V případě obžalovaného V. H. (8) z hlediska skutku pod bodem III.9. A, B, státní zástupce poukázal na pečlivé vyhodnocení skutkových závěrů, zejména na straně 229 až 256 odůvodnění rozsudku a ve vztahu k výroku pod bodem III.9. B na to, že soud tvrzení obžaloby o tom, že obžalovaný trestné jednání spáchal po dohodě s Ing. R. V., nahradil závěrem, že tak učinil po dohodě s dosud přesně neustanovenou osobou, jednající za společnosti T. a U. V odůvodnění rozsudku pak konstatoval, že jednal za tyto společnosti nejméně se dvěma osobami, obžalovaným Ing. V. a Ing. D., a protože v tomto případě jednal za součinnosti i s obžalovaným Ing. J. J., bylo nutno dospět k závěru, že trestný čin obžalovaný spáchal nejméně se dvěma osobami. Je zjevné, že trestnou činnost nemohl spáchat bez součinnosti osob jednajících za obě společnosti a současně bez Ing. J. Z tohoto důvodu právní kvalifikace, užitá soudem prvního stupně v případě obou dvou trestných činů není správná a jeho jednání by mělo být posouzeno v prvním případě jako trestný čin zkrácené daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a), písm. c) tr.zák. a v druhém případě pak dle § 148 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr.zák. dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu. I v případě tohoto obžalovaného poukázal na obsah jeho předchozího trestného jednání s tím, že nebylo možno shledat podmínky pro upuštění souhrnného trestu, neboť byl aktuálně souzen za dva zvlášť závažné úmyslné trestné činy a předchozí trest byl ukládán také za závažnou rozsáhlou trestnou činnost. Za takové situace se domáhal, aby obžalovanému byl odvolacím soudem uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody ve druhé třetině zákonné trestní sazby, a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně by mu měl být uložen trest zákazu činnosti a peněžitý trest, tedy tresty, které byly obžalovanému vyměřeny předchozím rozsudkem, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci, pod sp.zn. 6 T 54/2008, ze dne 29.4.2008, ve spojení s rozhodnutím odvolacího Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp.zn. 55 To 221/2008, ze dne 2.7.2008. Ve vztahu k posouzení viny obžalovaného Ing. V. K. (9) se státní zástupce zcela ztotožnil s obsahem skutkových zjištění, které jsou uvedeny ve výroku rozsudku (skutek pod bodem III.1.) a jak byly rozvedeny na straně 187 až 191 odůvodnění napadeného rozsudku. I v tomto případě ovšem tyto skutkové závěry shledal nekorespondující se zvolenou právní kvalifikací. Jednání tohoto obžalovaného mělo být posouzeno jako dva trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a), písm. c) tr.zák. a dle § 148 odst. 2, odst. 3 písm. a), písm. c) tr.zák., když trestným jednáním obžalovaného došlo ke zkrácení daně se způsobenou škodou ve výši 1.034.888,- Kč a vylákání výhody na dani se způsobenou škodou 551.044,- Kč, tedy v obou případech se jednalo o způsobení škody značné. Tento skutkový závěr nenalezl odraz ve zvolené právní kvalifikaci soudem prvního stupně, ani ve vysvětlení soudu, z jakého důvodu oproti obžalobě tento kvalifikační důvod vypustil. Za této situace se domáhal nápravy této formální nesprávnosti a současně zpřísnění trestu, který byl obžalovanému uložen v tom směru, aby podmíněný trest odnětí svobody byl doplněn, či zcela nahrazen trestem peněžitým, řádově ve výši stovek tisíc korun, s přiměřeným náhradním trestem odnětí svobody. Poukázal zejména na skutečnost, že obžalovaný se trestného jednání dopouštěl delší dobu, ve značném rozsahu, s jednoznačným úmyslem sebe, či zastupovanou společnost obohatit, škodu nenahradil a nebyla zaznamenána jakákoliv sebereflexe či lítost obžalovaného z trestného jednání. Z tohoto pohledu považoval státní zástupce uložený podmíněný trest, byť s poměrně významnou zkušební dobou, za neplnící funkci trestu, neboť se zjevně obžalovaného citelně nedotkne. V případě obžalovaného J. H. (15) (skutek pod bodem III.7.), státní zástupce shledal správnými skutkové závěry, jak jsou uvedeny ve výroku rozsudku i pečlivě rozebrány na straně 220 až 223 jeho odůvodnění s tím, že v případě užité právní kvalifikace, jak je výše uvedena, nebyl také aplikován kvalifikační důvod způsobení značné škody, ač tato škoda byla vyčíslena ve výši 569.258,- Kč, což formálně uvedené zákonné hranici zcela odpovídá. V situaci, kdy jednání obžalovaného bylo posouzeno za naplňující kvalifikovanou skutkovou podstatu, z hlediska dalšího kvalifikačního důvodu spáchání trestného činu se dvěma osobami, nepovažoval takovýto postup soudu prvního stupně za zákonný. Proto navrhl, aby tuto nesprávnost odvolací soud napravil. V souvislosti s tím se také domáhal zohlednění takové právní kvalifikace i ve výroku trestu, neboť samotný mírný podmíněný trest nemůže plnit účel trestu, proto jej navrhl doplnit o uložení peněžitého trestu ve výměře 200.000,- Kč, s přiměřeným náhradním trestem odnětí svobody. Ve vztahu k obžalovaným Ing. J. J., J. Č., S. K., L. K. a J. P., se státní zástupce domáhal v rámci opravného prostředku, podaného v jejich neprospěch zpřísnění uložených trestů. Provedl podrobný rozbor trestného jednání těchto obžalovaných, s poukazem zejména na skutečnost, že obžalovaní Ing. J. J. a J. Č. byli fakticky hlavními pachateli, kteří organizovali celou trestnou činnost, na níž se podílelo větší množství osob, v rozvětvené, dobře organizované skupině. Trestná činnost byla páchána po dlouhou dobu, téměř tří let, a bylo do ní zapojeno několik desítek dalších osob po celém území republiky, jak samotných spolupachatelů či účastníků na trestném jednání, tak množství osob, které byly angažovány jako tzv. „bílí koně“. Jednáním obžalovaného Ing. J. J. pak byla spáchána škoda, přesahující 34 mil. korun, tedy fakticky přesahující sedminásobně hranici škody velkého rozsahu. Byť si státní zástupce byl vědom skutečnosti, že v případě použité právní kvalifikace není zásadní samotná škoda, ale rozsah trestného jednání, nepochybně podstatnou skutečností pro zjištění tohoto rozsahu je právě výše způsobené daňové škody. Z tohoto pohledu pak nelze přičítat obžalovanému k dobru skutečnost, že v průběhu dalšího řízení, ať již před finančním úřadem, či v rámci samotného trestného řízení, byla ve významné části způsobená škoda jednotlivými spolupachateli nahrazena. V případě obžalovaných J. Č. i Ing. J. J. podle názoru státního zástupce nelze shledat polehčující okolnost ve formě upřímné lítosti nad trestným jednáním a ani doznání, byť je zřejmé, že v průběhu přípravného řízení oba dva obžalovaní obsáhle ve věci vypovídali. V řízení před soudem ovšem vypovídat odmítli a naopak, obžalovaný Ing. J. J. zčásti označil svá předchozí doznání za vynucená a vylákána nátlakem a vydíráním ze strany policistů v přípravném řízení. V obou případech je zřejmé, že se pokoušeli vzájemně převést podstatnou část vedoucí úlohy v trestném jednání navzájem na sebe. Ve vztahu k těmto obžalovaným státní zástupce podrobně hodnotil i otázku samotné délky trestního řízení a jejího významu při ukládání trestů s tím, že tato argumentace soudu prvního stupně rozvedená v odůvodnění na straně 275 až 277 rozsudku v případě těchto obžalovaných není aplikovatelná, byť trestní řízení trvalo šest let. Bylo nutno totiž zohlednit specifičnost trestní věci, v níž obžalovaní byli vůdčími osobnostmi, z hlediska jejího rozsahu, na němž bylo účastno nejméně 45 dalších osob, vůči nimž z části bylo zahájeno trestní stíhání, z části trestní stíhání v důsledku nesplnění formálních podmínek z hlediska výše škody, trestní stíhání zahájeno nebylo. Tyto skutečnosti vedly k nezbytnosti shromáždění značného množství informací, závislých na řadě dalších jednotlivých dílčích úkonů, včetně činnosti finančních úřadů po celém území republiky a potřeby provedení řady procesních úkonů, vzhledem k postupnému objasňování trestné činnosti. Z tohoto hlediska nelze považovat délku trestního řízení za nepřiměřenou. Trestní stíhání vůči těmto hlavním pachatelům bylo zahájeno v roce 2004. Již v květnu 2007 byla ve věci podána obžaloba. Hlavní líčení bylo zahájeno v lednu 2010, když v mezidobí byly činěny formální úkony soudu v rámci řešení procesnosti předchozí fáze trestního řízení. Samotné hlavní líčení bylo provedeno intenzívním způsobem v průběhu půl roku. Velikost rozsudku soudu prvního stupně, obsahující více jak 300 stran, pak jednoznačně svědčí o rozsahu důkazní situace, s níž se musel nalézací soud vypořádat i obsahu jednotlivých dílčích úkonů, které bylo nutno v trestním řízení provést. Je zcela zřejmé, že jen stěží je s tímto jednáním srovnatelná jakákoliv jiná trestní věc. V důsledku toho délka řízení u obou těchto obžalovaných nemohla být základním argumentem pro ukládání trestu na samé spodní hranici zákonné trestní sazby. U obžalovaného Ing. J. J. nebylo přihlédnuto k tomu, že v průběhu trestního řízení spáchal další trestnou činnost i drogového charakteru, za kterou byl odsouzen jednak pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle § 187a odst. 1 tr.zák. a dále pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 171 odst. 1 písm. c) tr.zák. Podle názoru státního zástupce byl sice uložen správně souhrnný trest za více trestných činů, ovšem tato skutečnost nebyla ve výroku o trestu dostatečně zohledněna, když obžalovanému kromě trestu odnětí svobody na samé spodní hranici trestní sazby byly uloženy jen další druhy trestů, vyměřené v původním odsouzení. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem, když u obžalovaného nebyly shledány žádné polehčující okolnosti, a to ani okolnosti, které vzal v úvahu soud prvního stupně, naopak bylo zjištěno značné množství okolností přitěžujících, zejména z hlediska závažnosti trestného činu i osoby obžalovaného, souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na samé spodní hranici trestní sazby je nutno považovat za nepřiměřeně mírný. Proto navrhl uložení trestu v horní polovině zákonné trestní sazby, se zařazením obžalovaného pro výkon trestu do věznice s ostrahou a současně i uložení peněžitého trestu ve výměře 500 denních sazeb po 1.000,- Kč, tedy ve výši 500.000,- Kč, s přiměřeným náhradním trestem odnětí svobody. V případě obžalovaného J. Č. (2) kromě výše uvedených skutečností poukázal i na to, že obžalovaný byl během trestního procesu opakovaně projednáván a postihován pro přestupky. Absentovala u něj sebereflexe na probíhající proces. Z telefonních odposlechů bylo zjištěno, že obžalovaný pokračoval v páchání trestné činnosti i po zahájení trestního stíhání a byl si protiprávnosti svého počínání plně vědom a srozuměn s reálnými následky svého počínání, když úkoloval ostatní a zastupoval Ing. J. J. v době jeho nepřítomnosti, či nedosažitelnosti a inkasoval společně s ním nejvyšší zisky a byl mu postaven na roveň. Nesprávnou shledal argumentaci soudu prvního stupně při zohlednění doznání obžalovaného, když v řízení před soudem odmítl vypovídat. V rámci vyjádření v přípravném řízení své původní doznání modifikoval, odpovědnost se pokoušel přenést na obžalovaného J. a sám se charakterizoval jen jako nezkušený mladík ve vleku svého nadřízeného. Lítost projevoval jen nad sebou samým. U obžalovaného J. Č. státní zástupce proto kromě dosavadní trestní bezúhonnosti neshledal žádné polehčující okolnosti. Naopak v jeho neprospěch svědčí velké množství okolností přitěžujících, které byly na překážku uložení trestu na samé dolní hranici zákonné trestní sazby. Za takovéto situace se domáhal, aby obžalovanému byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v polovině zákonné trestní sazby, řádově jen o měsíce kratší, než v případě obžalovaného Ing. J. J., a pro jeho účely byl zařazen do věznice s ostrahou. Tento trest pak navrhl doplnit o peněžitý trest ve výměře 350 denních sazeb po 1.000,- Kč, tedy 350.000,- Kč, s přiměřeným náhradním trestem odnětí svobody. V případě obžalované S. K. (4) směřoval státní zástupce odvolání v její neprospěch do výroku o trestu, který shledal zcela nepřiměřený a uložený v rozporu se zákonem. Pokud se jedná o podmínky z hlediska délky trestního řízení, na něž soud prvního stupně poukazoval, zdůraznil, že v případě obžalované S. K. toto řízení trvalo o rok kratší dobu, než u hlavních pachatelů. Souhlasí i se skutečností, že bylo nutno zohlednit její dosavadní trestní bezúhonnost. Na druhé straně obžalovaná páchala trestnou činnost po dlouhou dobu v organizované skupině, po celém území republiky a vytrvale popírala vědomou účast na trestné činnosti. Vyjádřil nesouhlas s tím, že by se trestného jednání dopustila pod tlakem závislosti nebo podřízenosti, jako polehčující okolnosti. Skutečnost, že obžalovaná nebyla tou, která vydávala pokyny, nařízení a která trestnou činnost organizovala, ještě neznamená, že by byla pod nějakým tlakem v těchto formách. Bylo nepochybně prokázáno, že se vědomě účastnila trestné činnosti, po značnou dobu vyhotovovala fiktivní faktury, padělala podpisy jednatelky společnosti P.-T., s.r.o. Z telefonních odposlechů je zjevné, že pod žádným tlakem se nikdy nenacházela, počínala si suverénně, iniciativně, upozorňovala spolupachatele na jejich chyby, připravovala jim podklady a přímo se společnostmi jednala. V její neprospěch bylo nutno také zohlednit, že se dopouštěla trestného jednání jako profesionálka, tedy jako účetní s plným vzděláním a vědomím protizákonnosti svého počínání a případných následků. Společně s dalšími spolupachateli připravila Českou republiku na daních o částku přesahující 34 milionů korun, což z hlediska stanovení následků trestného jednání muselo být zohledněno. Pro uložení mimořádně sníženého trestu pod dolní hranicí zákonné trestní sazby proto nebylo možno shledat zákonné podmínky. Dle státního zástupce je nemístná soudem použitá argumentace rodičovstvím obžalované, když dítě obžalované bylo počato až po zahájení trestního stíhání. V rámci objektivity bylo nutno poukázat na skutečnost, že i například obžalovaný Ing. J. J. má dítě a nelze zdůrazňovat rozdílnost postavení matky a otce. Také v případě vyživovacích povinností dalších obžalovaných nalézací soud uvedené skutečnosti nezohledňoval. Podle státního zástupce tyto skutečnosti proto nejsou pro rozhodnutí o trestu významné, neboť před Bohem a trestním zákonem by si měli být všichni rovni. S ohledem na tyto skutečnosti státní zástupce navrhl, aby obžalované odvolacím soudem byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v první třetině zákonné trestní sazby a pro jeho výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Tento trest navrhl doplnit peněžitým trestem o výměře 100 denních sazeb po 1.000,- Kč, tedy 100.000,- Kč a přiměřeným náhradním trestem odnětí svobody a trestem propadnutí věci tak, jak byl soudem prvního stupně uložen. S ohledem na osobu obžalované by pak měl odvolací soud zvažovat i možnost uložení trestu zákazu činnosti, spočívajícího v zákazu výkonu funkce účetní a daňové poradkyně, a to jak, jako zaměstnanec, tak osoba samostatně výdělečně činná. U obžalovaného L. K. (5) se státní zástupce ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a odvolání směřoval v neprospěch obžalovaného do výroku o trestu. Zejména poukazoval na trestní minulost obžalovaného, který byl již 5x soudně trestán. Trestné činnosti se dopouštěl ve zkušební době podmíněného odsouzení, která trvala do 2.10.2005 a také ve zkušební době podmíněného propuštění z předchozího výkonu trestu odnětí svobody. Je tedy zjevné, že předchozí výchovné pokusy soudu se u obžalovaného zjevně míjely účinkem. Obžalovaný L. K. spoluzakládal P.-T., s.r.o., komunikoval s jednatelkou, stál u počátku trestné činnosti, formoval její směr, nakládal s výnosy této trestné činnosti a participoval na ní zjevně v letech 2003 a 2004, což bylo doloženo telefonními odposlechy i okolnostmi zadržení jmenovaného v advokátní kanceláři JUDr. D. v Olomouci. Jmenovanému tedy není možno přičíst k dobru ani to, že by se na trestné činnosti podílel krátkou dobu. Obžalovaný trestnou činnost páchal v rozvětvené a dobře organizované skupině, po celém území republiky, přičemž samotnou zločineckou strukturu spoluvytvářel a rozdmýchával ji ujišťováním svých kontaktů a případného korupčního jednání na příslušném finančním úřadu. V roce 2002 obžalovaný svou trestnou činností získal rozsáhlý prospěch. Svou účast na vytýkané trestné činnosti navíc obžalovaný vytrvale popíral, proto nelze u něj zohlednit polehčující okolnost doznání či lítost nad trestným jednáním. Pro uložení mimořádného snížení trestu pod dolní hranici nebylo možno shledat zákonné podmínky. Soud prvního stupně takto postupoval přesto, že žádné polehčující okolnosti na jeho straně neshledal, a podmínky opřel jen o časový odstup od doby spáchané trestné činnosti, přestože společně s dalšími spolupachateli připravil Českou republiku na daních o částku přesahující 13 mil. Kč, tedy více jak trojnásobek hranice škody velkého rozsahu. Za takovéto situace se státní zástupce domáhal, aby obžalovanému byl odvolacím soudem uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v první třetině zákonné trestní sazby a pro jeho účely byl zařazen do věznice s ostrahou a současně mu byl uložen i trest peněžitý ve výši 200 denních sazeb po 1.000,- Kč, tedy 200.000,- Kč, s přiměřeným náhradním trestem odnětí svobody. Státní zástupce v případě obžalovaného J. P. (3) směřoval odvolání v jeho neprospěch do výroku o trestu, který shledal nepřiměřený a rozporný se zákonem. Zejména poukázal na trestní minulost obžalovaného, který byl 4x soudně trestán, a byť k jeho odsouzení z hlediska podmínek zahlazení a časovým okolnostem nelze přihlížet, nelze jej považovat za osobu bezúhonnou. Obžalovaný byl u počátků trestné činnosti obžalovaných při založení společnosti P.-T., s.r.o., na této participoval, což je doloženo telefonními odposlechy i okolnostmi zadržení obžalovaného při přebírání peněz. Jeho úlohou bylo zastřít trestnou činnost tak, aby nebyla odhalena dodáním nepravdivých dokladů, jejichž účelem bylo prokázání samotných nákladů společnosti ve vztahu k objemu fiktivně vydaných faktur a obžalovanému musel být zjevný faktický rozsah páchané trestné činnosti i objem zkrácení daně z příjmu i z přidané hodnoty. Trestnou činnost takto páchal v rozvětvené, dobře organizované skupině po celém území republiky, přičemž zločineckou strukturu obžalovaný spoluvytvářel a rozdmýchával ujištěním svých kontaktů na policii, které nebyly zjevně smyšlené. Za takové situace nebylo možno shledat podmínky pro mimořádné snížení trestu pod dolní hranicí zákonné trestní sazby. Obžalovaný navíc účast na trestné činnosti vytrvale popíral. Za takové situace mu nemohla být přiznána polehčující okolnost doznání a napomáhání orgánům činným v trestním řízení při objasnění věci, ani upřímná lítost. Společně s dalšími pachateli se účastnil na trestné činnosti se způsobenou škodou bezmála 35 mil. Kč. Vzhledem k absenci polehčujících okolností a naopak velkému množství okolností přitěžujících, proto státní zástupce navrhl, aby byl obžalovanému odvolacím soudem uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v první třetině zákonné trestní sazby a pro jeho účely byl zařazen do věznice s ostrahou. Státní zástupce dále napadl opravným prostředkem výrok, jímž bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání obžalovaných R. K. (16) a P. K. (17), v situaci, kdy skutkové zjištění ve vztahu k jejich trestnému jednání (III.10.) shledal správným. Poukázal na skutečnost, že v přípravném řízení oba tito obžalovaní trestnou činnost urputně popírali. V řízení před soudem se k trestné činnosti doznali naprosto stručným způsobem, s poukazem na pravdivost obsahu skutku uvedeného v obžalobě a v dalším odmítli vypovídat. Z tohoto pohledu nelze v jejich postoji shledat lítost a účinnou snahu po nápravě. Ve vztahu ke spáchanému trestnému činu nalézací soud jednání obžalovaných kvalifikoval jako zvlášť závažný trestný čin ve smyslu § 41 odst. 2 tr.zák. při použité právní kvalifikaci dle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr.zák. a současně tento trestný čin posoudil jako s menší nebezpečností pro společnost. To státní zástupce považoval za nepřiléhavé a neshledal podmínky pro aplikaci upuštění od jejich potrestání dle § 24 odst. 1 tr.zák. Za této situace navrhl, aby oběma obžalovaným byly uloženy peněžité tresty řádově v desítkách tisíc korun s přiměřeným náhradním trestem odnětí svobody. Závěrem pak státní zástupce zdůraznil, že krácení daní není rozhodně jakoukoliv okrajovou či bagatelní trestnou činností a nejedná se o trestní stíhání pro dluhy na daních, ale fakticky pro podvodné jednání vůči finančnímu úřadu. Tresty obžalovaným jsou ukládány uprostřed ekonomické krize, a přestože světovou krizi obžalovaní nezpůsobili, nepopíratelným faktem je skutečnost, že jedním ze zásadních faktorů, které vedly ke krizi veřejných rozpočtů jsou daňové delikty. Taková trestná činnost je zjevně rozbujelá a její důsledky mimo jiné vyplývají z benevolentního přístupu soudů při potírání této trestné činnosti. Účelem trestního řízení není vymáhání daní, ale trestání pachatelů trestných činů. Pokud se jedná o zprošťující výrok ve vztahu k vině obžalovaných Ing. S. Ch., CSc. a Ing. J. H. dle § 226 písm. e) tr.ř., s ohledem na zánik trestnosti činu na základě účinné lítosti, státní zástupce v odůvodnění opravného prostředku podrobně rozebral konkrétní obsah trestného jednání těchto obžalovaných a jejich samotné prokázané podmínky, významné pro aplikaci institutu účinné lítosti. Především zdůraznil, že oba uvedení obžalovaní trestnou činnost, jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem popřeli a tvrdili, že vydávali statisíce korun za reklamu v časopisu, o kterém ani nevěděli, jaký má náklad, jakým způsobem je distribuován, jaká je jeho cena, jak dlouho a často vychází. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, bylo bez významu následné rozhodnutí finančního úřadu v daňovém řízení, či skutečnost, že společnost vykázala ztrátu, když těmito transakcemi byly vyváděny prostředky do tzv. „šedé zóny“ mimo jakýkoliv daňový režim. V trestním řízení bylo dostatečně prokázáno spáchání trestného činu, jakož i pachatelství obou obžalovaných, i rozsah zkrácení obou daní. Mimořádně kvalitně a podrobně pak tato skutková zjištění byla odůvodněna v napadeném rozsudku. S těmito závěry se státní zástupce plně ztotožnil. Za nepřiléhavou ovšem považoval aplikaci ustanovení § 66 tr.zák. o účinné lítosti na tento skutek, a z toho vyplývající zprošťující výrok z důvodu zániku trestnosti. Okolnosti vystavování dodatečných platebních výměrů, jejich úhrady a současně odvolání proti nim ze strany obžalovaných a další skutečnosti, byly soudem prvního stupně podrobně rekapitulovány v odůvodnění rozsudku (strana 298). K tomuto státní zástupce doplnil, že společnost C., a.s., zastoupená zpravidla obžalovaným Ing. H., opakovaně utvrzovala finanční úřad v tom, že na obchodním případu se společností P.-T., s.r.o., není ničeho závadného. Finanční úřad vedl poměrně obšírné a vyčerpávající šetření, které ukončil vydáním platebních výměrů. Tyto platební výměry finančního úřadu jsou ze zákona vykonatelné, bez ohledu na jejich právní moc. Daňový subjekt takto byl povinen tyto platební výměry uhradit. Společnost C., a.s., respektive oba obžalovaní, se proti uvedeným platebním výměrům nejprve odvolali (dne 4.8.2005) a následně tyto uhradili (dne 9.8.2005). Trestní stíhání obou obžalovaných bylo zahájeno v září roku 2005. Po zahájení trestního stíhání oba obžalovaní doplňovali své odvolání vůči platebním výměrům a tvrdili další skutečnosti, s odkazem na jednotlivá podání z 10.10.2005, 15.11.2005 (č.l. 8913 a násl.). Přestože státní zástupce plně respektoval právo daňového subjektu podat opravný prostředek a aktivně vystupovat v odvolacím daňovém řízení, zdůraznil, že obžalovaní měli faktickou možnost svobodné volby, buď napadat platební výměry finančního úřadu a domáhat se vrácení plateb za tyto platební výměry nebo dobrovolně napravit škodlivý následek trestného činu a využít institutu účinné lítosti. Oba obžalovaní se rozhodli brojit proti platebním výměrům, které byly odvolacím orgánem v roce 2006 zrušeny a platby byly společnosti C., a.s., vráceny. Důsledkem toho bylo, že stát své daně nedostal a škodlivý následek trestného činu tak jednoznačně napraven nebyl. Z podání obou obžalovaných vůči finančním úřadům pak jednoznačně vyplývá, že tito nikdy nechtěli dobrovolně napravit škodlivý následek trestného činu z hlediska ustanovení § 66 tr.zák. a také jej nenapravili. Jestliže soud prvního stupně (odůvodnění na straně 298 rozsudku) uvedl, že odvolací orgány platební výměry zrušily pro závažné procesní vady řízení, není tento závěr zcela přesný. Finanční ředitelství ve svém jen půlstránkovém odůvodnění sice konstatovalo závažné procesní vady, faktickým důvodem zrušení však byly výsledky provedeného dokazování. Platební výměry byly zrušeny proto, že bylo dokázáním zjištěno, že reklama v časopise NEXT skutečně vyšla. Stejné zjištění učinil i soud prvního stupně, ovšem přesto konstatoval naplnění skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně. Rozdílné hodnocení zcela shodných zjištění soudu a finančního ředitelství bylo tedy dáno tím, že daňové orgány nemohly disponovat takovou škálou důkazů, jakou mohou opatřovat orgány činné v trestním řízení, tedy obsahem telefonních odposlechů, svědeckých výpovědí, výpovědí obžalovaných apod. Jestliže obžalovaní škodlivý následek nenapravili v roce 2005, nemohli jej dobrovolně napravit ani později. V této souvislosti státní zástupce odkázal na odůvodnění rozsudku (strana 298 až 299) v tom směru, že obžalovaní v roce 2010 pochopili, že zaplacení uvedených dvou výměrů mohlo v tomto řízení mít význam z hlediska projevené účinné lítosti, a proto dodatečně platby platebních výměrů zaslali ještě jednou, ač věděli, že pro finanční úřad jde o platbu bez právního důvodu, neboť za nimi žádnou pohledávku nevedl. Tyto platby byly finančnímu úřadu doručeny během hlavního líčení dne 21.1.2010, tedy 3 roky po podání obžaloby. Z obsahu citovaného názoru vyplývá, že soud považoval za prokázané, že obžalovaní věděli, že do tohoto data trestnost jejich činu nezanikla. Za této situace je nutno považovat za rozporné, zda soud a obžalovaní mohli mít za to, že trestnost činu zanikla v lednu 2010, tedy zda v tuto dobu uskutečněná platba byla dobrovolná ve smyslu ustanovení § 66 tr.zák. Za rozporné považoval i závěr odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, že z rozhodnutí soudu o zproštění obžaloby obou obžalovaných pro projevenou účinnou lítost, logicky plyne nárok státu na tyto složené peníze. Z tohoto pohledu státní zástupce vyslovil otázku, zda zprošťující výrok má být považován za exekuční titul. Jestliže teprve zprošťujícím výrokem vznikne podle názoru nalézacího soudu nárok státu na svěřené peníze, pak nelze považovat za správný názor, že škodlivý následek byl napraven, tedy byla již dlužná daň uhrazena. Soud prvního stupně tedy ve své podstatě fakticky konstatoval, že daň doposud uhrazena nebyla, ale souběžně obžalované při aplikaci účinné lítosti zprostil. Státní zástupce konstatoval, že tato část napadeného rozhodnutí je v příkrém rozporu se samou podstatou právních podmínek účinné lítosti. Napravení škodlivého následku ve smyslu § 66 tr.zák. (§ 33 tr.zákoníku) předpokládá, že sice již vznikla porucha chráněného zájmu (stát byl zkrácen na dani), ale pachatel odstranil způsobené změny na chráněném zájmu a tím v podstatě obnovil stav, který byl před jeho činem (státu měla být daň dodatečně odvedena). Z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že oba obžalovaní zkrátili daň z příjmu a daň z přidané hodnoty o celkem 303.690,- Kč a o tuto částku byl stát, zastoupený příslušným finančním úřadem fakticky podveden. Aby byl obnoven stav a napraven škodlivý následek, musela by se tato částka dostat do dispozice státu, což se do ledna roku 2010 nestalo s tím, že částka doručená 21.1.2010 byla deponována na účtu finančního úřadu v jakémsi vakuu a právní stav je takto nutno považovat za neobnovený a neobnovitelný, přičemž zprošťující rozsudek pro finanční úřad nemůže znamenat exekuční titul. Z tohoto pohledu peníze, zaslané finančnímu úřadu na účtu mohou ležet do chvíle, než společnost C., a.s., nevzniknou dluhy na dalších daních, nebo do chvíle, kdy si společnost vrácení peněz vyžádá. Zásadně však podle názoru státního zástupce nemohou být započteny na daně z roku 2005, pro jakoukoliv absenci právního titulu. Státní zástupce zdůraznil, že platba, provedená obžalovanými v lednu roku 2010, byla motivována aplikací nálezu Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 3093/08, ovšem nelze ji ani ve světle tohoto diskutabilního nálezu považovat za dobrovolnou. Státní zástupce dále zdůraznil, že Ústavní soud v uvedeném nálezu podrobně označil konkrétní stěžovatelku i obsah její trestní věci, v důsledku čehož argumentaci, použitou Ústavním soudem nelze zobecňovat a otrocky aplikovat na projednávanou trestní věc. Výklad ustanovení § 147 a § 148 tr.zák. z pohledu uvedeného ústavního nálezu označil státní zástupce za scestný a rozporný s logikou i obsahem trestního zákona a veškerou teorií a praxí v této oblasti. Uvedený nález totiž označil trestnou činnost, definovanou v § 147 a § 148 tr.zák., jako typově shodnou a pojem neodvedení za terminologicky významnější zásah do chráněného zájmu státu oproti zkrácení daně. Trestnou činnost v obou ustanoveních pak Ústavní soud označil výslovně za obdobnou. Stran typové shodnosti obou výše uvedených trestných činů nutno poukázat na nepopíratelný fakt, že těmto je shodné pouze to, že oba se týkají daní, a jako takové jsou zařazeni do téhož oddílu, hlavy VI. tr.zákoníku (hlava II. tr.zák.). Historicky však obě skutkové podstaty mají zcela odlišné kořeny. Zatímco trestný čin neodvedení daně je obdobou trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku (jako takové byly rovněž v minulosti totožné skutky postihovány), trestný čin zkrácení daně je jednoznačnou variací na trestný čin podvodu. Kdyby tak měla být řeč o jakékoliv typové shodě, pak by státní zástupce považoval za příhodnější párování trestných činů dle § 255 a § 147 tr.zák. a na druhé straně trestných činů § 250 a § 148 tr.zák. Co se týče ustanovení speciální účinné lítosti dle § 147a tr.zák. (§ 242 tr.zákoníku), je toto obdobou, například ustanovení účinné lítosti dle § 214 tr.zák. (§ 197 tr.zákoníku). Tato speciální ustanovení jsou nejen projevem snahy zákonodárce přednostně vymoci zaplacení těchto peněz, ale jistou formou dobrodiní zákonodárce uděleného pachatelům, když zákonodárce si byl nepochybně vědom toho, že postihováním neodvedením daně, či nesplněním vyživovací povinnosti se významně přiblížil ústavně nepřípustnému stíhání a trestání pro dluhy. Krácení daně, co by jednání podvodné, je však jednáním zcela odlišným, nepoměrně závažnějším, o čemž svědčí i odlišné trestní sazby v trestním zákoníku. Bez povšimnutí soudu by pak neměla zůstat ani skutečnost, že od 1.1.2010 platí nový trestní zákoník, s tím, že platnost tohoto předpisu nastala až po zveřejnění citovaného ústavního nálezu. Zákonodárce ovšem prakticky nijak nezměnil podmínky účinné lítosti, a to ani obecné (§ 66 tr.zák. a § 33 tr.zákoníku), ani speciální (§ 147a tr.zák. a § 242 tr.zákoníku). Tím dal zákonodárce jednoznačně najevo, že dosavadní právní úpravu považuje za plně ústavně konformní. To ostatně vyplývá i z obsahu důvodové zprávy k § 33 tr.zákoníku, který poukazuje na rozdílné povahy obou postihovaných jednání, když smysl § 240 tr.zákoníku, je postihování zkrácení daně jež je svou povahou zpravidla podvodným jednáním, oproti trestnému činu dle § 241 tr.zákoníku, které postihuje pouhé neodvedení takové povinné platby. Proto v uvedeném případě lze dosáhnout účinné lítosti pouhým dodatečným splněním povinnosti. S ohledem na výše uvedené státní zástupce vyjádřil názor, že je třeba zákon vykládat pomocí osvědčených výkladových metod, při zvažování aplikace institutu účinné lítosti nadále pracovat výlučně s ustanovením § 66 tr.zák. (případně § 33 tr.zákoníku), bez jakékoliv (byť i analogické) aplikace § 147a tr.zák., či § 242 tr.zákoníku. Závěrem pak zdůraznil, že trestné jednání obžalovaných s ohledem na konkrétní okolnosti jimi doplacené, respektive nedoplacené daně, se skutkově ani vzdáleně nepodobají okolnostem, za kterých Ústavní soud rozhodoval uvedeným nálezem v citované věci. Dále poukázal na názor Nejvyššího soudu ČR v trestní věci sp.zn. 8 Tdo 1452/2009, v němž obsah uvedeného nálezu označil za „určitý posun“ ve výkladu znaku dobrovolného napravení škodlivého následku trestného činu. Účelem ustanovení účinné lítosti dle Nejvyššího soudu je, aby cestou zániku trestnosti bylo v co největší míře dosaženo řádného plnění daňové povinnosti i těmi osobami, které předcházejícím jednáním daň zkrátily. V případě společnosti C., a.s., ovšem splnění řádné daňové povinnosti dosud dosaženo nebylo. Institut účinné lítosti má pachatele motivovat k odstranění protiprávního stavu, ovšem obžalovaní v roce 2005 nezaslali platbu finančnímu úřadu proto, aby odstranili protiprávní stav, ale proto, že proti nim finanční úřad disponoval vykonatelným exekučním titulem. O tom, že nechtěli odstraňovat dobrovolně protiprávní stav, svědčí jejich následující kroky v odvolacím řízení. Z pohledu na výklad nálezu Ústavního soudu i citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, nelze považovat lhůty pro aplikaci účinné lítosti dle ustanovení §§ 147a tr.zák. ve vztahu k oběma uvedeným trestným činům za totožné a aplikace účinné lítosti z hlediska trestnosti trestného jednání ve formě zkrácení daně, případně vylákání výhody na dani, ale i dalších poplatcích, či podobných povinných platbách, je nutno vykládat v intencích zákonných podmínek účinné lítosti § 66 tr.zák., které jsou podmíněny především dobrovolným napravením škodlivého následku. Oproti oběma obžalovaným další spoluobžalovaní (Ing. Z. G., L. H., Ing. M. H., Ing. P. K. a Bc. J. F.) daně doplatili dříve, než jim bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání a napravili škodlivý následek způsobený svým jednáním a ve smyslu výkladu Nejvyššího soudu tak učinili dobrovolně. Obecně skutečnost, že obžalovaní svého počínání v řadě případů nelitovali, lhali finančnímu úřadu, policejnímu orgánu či soudu o svém jednání a popírali úmysl, není dle zákonného textu na překážku aplikaci institutu účinné lítosti. Její použití paradoxně nijak nesouvisí s vnitřním postojem pachatele k trestnému činu a je dle § 66 použitelný i tehdy, jestliže pachatel činu nelituje. Popírání je zde zřejmě chápáno toliko jako procesní postoj pachatele v rámci jeho obhajoby, účinná lítost je naopak jakousi objektivně danou situací. Stát zde považuje za prioritní nahrazení škodlivého následku, tedy úhradu dlužné daně. Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, je však situace v případě obžalovaných Ing. Ch. a Ing. H. kvalitativně naprosto odlišná, než je tomu v případě výše uvedených obviněných. Bylo totiž jednoznačně prokázáno, že oba obžalovaní v roce 2005, ani v roce 2010 nezaplatili dlužné daně dobrovolně, a že do dnešního dne škodlivý následek napraven nebyl. Proto nebyly splněny zákonné podmínky pro aplikaci ustanovení § 66 tr.zák. o účinné lítosti. Vzhledem k tomu navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ohledně obou obžalovaných ve zprošťující části dle § 258 odst. 1 písm. d) tr.ř. zrušil a dle § 259 odst. 1 tr.ř. věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně. Ve vztahu ke zprošťujícímu výroku dle § 226 písm. c) tr.ř., ohledně viny obžalovaného Ing. R. V., státní zástupce zdůraznil, že z hlediska důkazní situace tento obžalovaný, stejně jako společně stíhaný obžalovaný V. H., trestnou činnost popíral. Obžalovaný V. H. tvrdil, že s obžalovaným J. v oblasti reklamy obchodoval, vše řádně zaúčtoval a ke zkrácení daně nedošlo. Za společnost T., s.r.o. (dále jen T.), jednal s Ing. R. V., o čemž svědčí mimo jiné i záznamy telekomunikačního provozu mezi obžalovaným J. a H. a J. a Č. Z nich jsou zřejmé informace o rozdělování provizí z těchto obchodů i návaznost stejného jednání mezi společnostmi E., T. a P.-T. Z těchto dokladů je pak zřejmé, že obžalovaný V. H. zajišťoval reklamu pro společnosti T. i U., a.s., (dále jen U.) a společnost P.-T., s.r.o. použil jako prostředníka k účelovému navýšení ceny za dodanou reklamu. Z obsahu dalších jednotlivých důkazů, zejména tvrzení obžalovaného J., Č., K. a svědkyně E. i záznamů telekomunikačního provozu je zcela zřejmé, že údaje v účetních dokladech o obchodech mezi těmito společnostmi nejsou pravdivé, neboť tyto obchody řádně neproběhly, nejméně z toho důvodu, že za společnost P.-T., s.r.o., nejednala oprávněná osoba, která společnost mohla zastupovat. Pokud se jedná o obhajobou předkládané znalecké posudky, tyto ani v nejmenším nemohly vyvracet závěry obsahu znaleckých posudků, opatřených v přípravném řízení, neboť se zabývaly převážně efektivitou reklamy, když znalecký posudek znalecké kanceláře A., nebyl zpracován ústavem, který disponoval příslušnou specializací a není ani zřejmé, kdo takovýto posudek zpracoval. Také porovnání cen společnosti P.-T., s.r.o., za reklamu s cenami společnosti S. M. P., s.r.o., která měla služby poskytovat obchodní společnosti I. v roce 2002, ve světle dalších informací k této společnosti, nemohou vést k řádnému objektivnímu zkoumání, neboť je zjevné, že i tato společnost nevedla standardní podnikatelskou činnost, a to v návaznosti na předložený polský odsuzující rozsudek v trestní věci obžalovaného Ing. R. V. To, že výše uvedené „reklamy“ dojednával obžalovaný Ing. R. V. tvrdil jak V. H., tak sám Ing. R. V., při popisu svého jednání. Z obsahu telefonních odposlechů je zřejmé, že obžalovaný Ing. R. V. s Ing. J. J. se vzájemně intenzivně scházeli a osobně vše dojednávali. Obžalovaný Ing. R. V. měl k takovému jednání veškeré pravomoci a byl pověřen přebíráním plateb. Ing. D. o reklamě sám nerozhodoval. Soud prvního stupně veškeré jednotlivé důkazy řádně provedl a velmi podrobně je v odůvodnění rozsudku na straně 229 až 256, zejména na straně 244 a násl., hodnotil. Vycházel z toho, že došlo ke zkrácení daně u společnosti T. i U., tedy skutek se stal a tento skutek je trestným činem a za něj odsoudil a potrestal celkem 5 osob, uvedených v bodě II. rozsudku. Také konstatoval, že další pachatel či pachatelé museli být rovněž na straně daňových subjektů T. a U. Naznačil, že na činu měl zřejmě větší podíl svědek Ing. D. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že jedinou společnou a stmelující osobou mezi společnostmi T. a U. byl obžalovaný Ing. R. V. Předmětné smlouvy o reklamě byly dojednány a formulovány za oba dva daňové subjekty výlučně tímto obžalovaným. Reklamu, propagaci a vnější styky v obou společnostech měl výlučně na starosti právě on. V. H., který byl pro skutek odsouzen, a který reklamy zajišťoval, jednal výlučně s Ing. R. V. Také svědek Ing. D. obžalovaného J. v telefonních hovorech odkazoval právě na uvedeného obžalovaného. Před finančním úřadem jednal za oba dva daňové subjekty právě Ing. R. V. Z telefonních hovorů také vyplývá, že on byl oprávněnou osobou k jednotlivým platbám. O tom, zda T. bude akceptovat nabídku obžalovaného Ing. J. J. se D. radil právě s obžalovaným Ing. R. V. Ten také urgoval doložení podkladů k těmto obchodním případům. Z tohoto pak státní zástupce dovodil, že veškeré kroky k uvedeným fiktivním zdanitelným plněním činil zjevně právě obžalovaný Ing. R. V., byť svoji roli sehrál v této činnosti i svědek Ing. D. Jestliže obžalovaný Ing. R. V. měl při páchání trestného jednání spolupachatele, tato okolnost nemůže být důvodem jeho zproštění. Podle názoru státního zástupce, jestliže soud prvního stupně vyvracel výpověď obžalovaného Ing. R. V. a považoval ji za nevěrohodnou ohledně kontaktů s obžalovaným Ing. J. J., nemůže pak zprošťující výrok být založen právě na této jeho výpovědi. Skutečnost, že obžalovaný nebyl ve skupině T. jen řadovým zaměstnancem, a jaký faktický význam mělo jeho zařazení na „útvar pro vnější styky“ v obou společnostech, je dokládán pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Katovicích a připojenou obžalobou Okresní prokuratury v Katovicích, z nichž je zřejmé, že společnosti disponovaly speciálními fondy k poskytování rozsáhlých úplatků. Současně navrhl, aby tyto doklady byly provedeny ve věci jako listinné důkazy. Neztotožnil se také s argumentací soudu prvního stupně (strana 244 odůvodnění rozsudku), že v případě nepoužití ustanovení § 226 písm. c) tr.ř. by byl obžalovaný zproštěn dle § 226 písm. e) tr.ř., když na straně obžalovaného Ing. R. V. nelze shledat podmínky pro aplikaci účinné lítosti dle § 66 tr.zák. Společnosti T. a U., zastoupené obžalovaným se totiž proti platebním výměrům stejně jako obžalovaní Ch. a H. odvolaly a škodlivý následek tak nebyl napraven dobrovolně a úhrady dlužné daně byly společnostem po zrušení platebních výměrů vráceny a doposud škodlivý následek, ani v dalším období napraven nebyl. Za této situace se státní zástupce domáhal, aby odvolací soud napadený rozsudek v části, týkající se obžalovaného Ing. R. V. dle § 258 odst. 1 písm. b, písm. c) tr.ř. zrušil a soudu věc vrátil dle § 259 odst. 1 tr.ř. k novému projednání a rozhodnutí. Pro úplnost je třeba také zmínit, že státní zástupce podal odvolání do výroků o trestech směřující v neprospěch obžalovaných A. R. (10), T. R. (11), Ing. P. N. (12), Z. H. (13) a P. F. (14), ovšem tuto část opravného prostředku vzal Vrchní státní zástupce v Olomouci dne 24.2.2011 zpět. Odvolací soud vzal toto zpětvzetí odvolání v souladu s ust. § 250 odst. 4 tr.ř. na vědomí, usnesením ze dne 28.2.2011 pod. č.j. 3 To 127/2010-13946. Protože ve vztahu k výrokům napadeného rozsudku ohledně obžalovaného P. F. jiný opravný prostředek nebyl podán, rozhodnutí o jeho vině i navazujících výroků takto nabylo právní moci a nebylo předmětem přezkumného řízení odvolacího soudu. U zbývajících obžalovaných pak přezkumná povinnost odvolacího soudu byla založena jen obsahem jimi podaných odvolání. III. Odvolání obžalovaných Odvolání obžalovaného Ing. J. J. (č.l.13750, 13877 a násl.) směřovalo jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu, který mu byl uložen. Nalézacímu soudu vytkl, že nesprávně vyhodnotil jeho podíl na spáchané trestné činnosti, když v přípravném řízení detailně popsal jak svoji účast na jednotlivých obchodních transakcích, tak i skutečnosti týkající se dalších osob na obchodech participujících. Podle názoru obžalovaného nebyl hlavním organizátorem či motorem celé akce, který by odůvodňoval uložení nejpřísnějšího trestu ze všech spoluobžalovaných. V rámci celého sledovaného období nejenže nebyl nejaktivnější, ale v jisté fázi dokonce celá zodpovědnost přešla na spoluobžalovaného J. Č. Na konci celého období už vůbec netušil, co se děje, neboť činnost byla provozována za jeho zády. To sdělil na počátku vyšetřovateli a potvrzují to dle názoru obžalovaného i telefonní odposlechy. Také důkazní situace z hlediska prokázané výše způsobené škody neodpovídá zvolené právní kvalifikaci zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 3 tr.zákoníku. Poukázal na to, že v trestní věci byly vypracovány dva znalecké posudky, v nichž nebyla stanovena tzv. obvyklá cena reklamy v daném místě a čase, podle které by bylo možno výši škody zobjektivizovat, z tohoto pohledu bylo potřeba vypracovat zcela nový znalecký posudek, který by již s cenou obvyklou operoval a takto prokázal skutečnou škodu, která by podle názoru obžalovaného měla maximálně odpovídat právní kvalifikaci druhého odstavce ustanovení § 240 tr.zákoníku. Pokud se jedná o samotný trest, domnívá se, že by měl být využit postup ve smyslu § 58 odst. 1 tr.zákoníku k mimořádnému snížení trestu, když uložený trest odnětí svobody v trvání pěti let je nepřiměřeně přísný a v jeho případě lze dosáhnout nápravy i trestem kratšího trvání, vzhledem k jeho dosavadní trestní bezúhonnosti, spolupráci s orgány činnými v trestním řízení při objasnění trestné činnosti, doznání a v neposlední řadě s ohledem na to, že veškeré dodatečně vyměřené daňové výměry uhradil. Obžalovaný Ing. J. J. prostřednictvím svého nově zvoleného obhájce Mgr. J. J. ve veřejném zasedání doplnil své odvolání o další námitky. Především vytkl soudu prvního stupně zvolenou formulaci výroku o vině, kterou označil za trestně procesně nepřípustnou. Vadu shledal v tom, že odsuzující výrok byl rozčleněn do tří bodů označených římskými číslicemi, přičemž v bodech I., II. byli odsouzeni hlavní obžalovaní, zatímco v bodě III. rozděleném na dalších deset částí, byli odsouzeni zbývající obžalovaní jako fiktivní odběratelé za stejné skutky, přičemž ve výsledku dochází k popisu týchž skutků dvěma rozdílnými způsoby. Dále namítl, že zahrnutí tabulky do výroku o vině je nesouladné s požadavky kladenými trestním řádem na obsah rozsudku, neboť výrok je slovním popisem skutku a jako takový nemůže obsahovat žádné náčrtky a obrázky a nemůže za něj být vtělena ani tabulka. Za zásadní námitku pak označil nesprávně užitou právní kvalifikaci s tím, že na základě provedeného rozboru skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, lze za pachatele tohoto trestného činu považovat jen poplatníka daně (či osobu za něj jednající), který podá nepravdivé daňové přiznání, nebo daňové přiznání nepodá vůbec. Další osoby, které pomáhají pachateli jeho čin skrýt, pak mohou být postiženy pouze pro trestný čin nadržování, nebo lze uvažovat také o účastenství na trestném činu ve formě pomoci. Ovšem jednání obžalovaných, kteří jen poskytovali těmto hlavním pachatelům fiktivní faktury, ač sami daň nekrátili, není možno posoudit jako spolupachatelství. V závěrečném návrhu před odvolacím soudem tuto argumentaci rozšířil o tvrzení, že se jedná o obdobnou právní situaci, jako v případě úvěrového podvodu dle § 211 tr.zákoníku s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu R 27/2001 Sb. rozh. trest. S ohledem na to pak nepřicházelo v úvahu, aby účast obžalovaného na jednotlivých trestných jednáních byla kvalifikována jako pokračování, ale obžalovaný se takto mohl dopustit jen několika trestných činů nadržování, či několika účastí na zkrácení daně, ovšem za takovéto situace nedošlo k naplnění znaku škody velkého rozsahu. Dále obžalovaný namítl, že v jeho případě nebyla zohledněna skutečnost, že naprostá většina daní, pro jejichž zkrácení proběhlo trestní řízení, byla uhrazena. Nejde jen o to, že u účastníka na trestném činu měla být uplatněna zásada akcesority účastenství, tedy závislosti trestnosti skutku účastníka na jeho trestnosti u hlavního pachatele, ale i při užité nesprávné konstrukci dle napadeného rozsudku mělo být u obžalovaného zohledněno doplacení dlužných daní, k čemuž nalézací soud nepřistoupil. Z tohoto pohledu pak mohlo být také zkoumáno, zda tato okolnost nesnižovala společenskou nebezpečnost trestného jednání obžalovaného do té míry, že by typově neodpovídala užité kvalifikované skutkové podstatě. S ohledem na ustanovení § 88 odst. 1 tr.zák., mělo být posouzeno, zda materiální stránka trestného činu nesvědčí pro užití nižšího odstavce. S touto otázkou pak se pojí i problematika, zda použití trestního zákona nemůže být pro obžalovaného výhodnější, než trestního zákoníku, který již nestojí na materiálně formálním pojetí trestného činu, a proto uvedené ustanovení § 88 odst. 1 tr.zák. neobsahuje. Za této situace se domáhal, aby odvolací soud napadený rozsudek dle § 258 odst. 1 písm. c), písm. d), písm. e) tr.ř. zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Z odvolání obžalovaného J. Č. (č.l. 13745, 13872 a násl.) a jeho doplnění, které bylo doručeno obhájcem obžalovaného Mgr. R. G. krátkou cestou odvolacímu soudu teprve ve veřejném zasedání, bylo zjištěno, že směřovalo jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu. Rozsudku soudu prvního stupně a řízení, které mu předcházelo z hlediska rozhodnutí o vině vytkl, že závěry byly vybudovány na neúplném dokazování, když soud prvního stupně nevyhověl návrhu obžalovaného a nevyslechl ve věci advokáta JUDr. P. D., který v přípravném řízení obhajoval obžalovaného Ing. J. J., tím měl v úmyslu prokázat nezákonnost postupu orgánů činných v trestním řízení při propuštění tohoto obžalovaného z vazby, a že při jeho výsleších, když byl ve vazbě, se snažil jej obvinit a přenést na něj zásadní díl odpovědnosti za protiprávní činnost firmy P.-T., s.r.o. Dle názoru obžalovaného okolnosti propuštění obžalovaného Ing. J. J. z vazby na svobodu vytváří silné podezření, že orgány činné v trestním řízení postupovaly protiprávně tak, že uzavřely s obžalovaným a jeho tehdejším obhájcem a otcem J. J. starším dohodu o spolupráci. Jinak nelze vysvětlit, proč advokát JUDr. P. D. natolik zásadním způsobem porušil etická pravidla advokáta, aby poskytl prostory své kanceláře ke sledování a zadržení L. K. Vychází z toho, že pokud by obžalovaný Ing. J. J. vypovídal na základě nezákonné dohody, bez ohledu na pravdivost, či nepravdivost jeho výpovědi, jednalo by se o důkaz nezákonný a skutečnost, že takto opakovaně následně vypovídal i po propuštění z vazby a stvrzoval pravdivost svých předchozích nezákonných výpovědí, je možno považovat jen za důsledek jeho přesvědčení, že „není cesty zpět“. Pokud by ovšem obžalovaný věděl, že jeho výpověď, učiněná ve vazbě, není zákonným důkazem, pak by jeho další procesní postoj mohl být odlišný. Podle názoru obžalovaného všechny další výpovědi a procesní postoje ostatních obviněných byly učiněny jako důsledek nezákonných, usvědčujících výpovědí obžalovaného Ing. J. J. a nebýt této výpovědi, mohly být i jejich procesní postoje a jejich výpovědi odlišné. Z tohoto pohledu odkázal na zásadu, že „otrávený strom plodí zase jen otrávené plody“. Navrhoval doplnění dokazování o výslech advokáta JUDr. P. D. a prověření výpovědi svědka M. J., vyšetřovatele této trestní věci, ohledně jeho návštěv obžalovaného J. ve vazbě. Další část odvolacích námitek obžalovaný J. Č. směřoval k zpochybnění procesnosti samotné zákonnosti jednotlivých důkazů, zejména samotných telefonních odposlechů jednotlivých osob a záznamů o telekomunikačním provozu, s ohledem na zákonné předpoklady dle § 88 tr.ř. Dále pak použitelnost důkazů, vyplývajících z prohlídek jiných prostor ve smyslu § 82 tr.ř. a násl., sledování osob a věcí dle § 158d tr.ř. a použitelnost informací získaných z obsahu SMS zpráv mezi jednotlivými osobami. Ve vztahu k rozhodnutím soudce o vydaných příkazech k odposlechu o záznamu telekomunikačního provozu ve smyslu § 88 odst. 1, odst. 2 tr.ř. poukázal na zákonný formální obsah takových rozhodnutí i jejich odůvodnění, v němž byl soudce povinen uvést konkrétní skutkové okolnosti, které vedly k vydání příkazu, včetně doby jeho trvání a z tohoto pohledu jednotlivé příkazy k odposlechům, které považoval za velmi stručné a obecné, shledal nepřezkoumatelnými, pro absenci konkrétních důvodů i skutečnost, že neobsahovaly uživatelskou adresu a označení osoby uživatele, byť takováto osoba měla být orgánům činným v trestním řízení z operativní činnosti známa. Vytkl také, že záznam o telekomunikačním provozu, který má být užit jako důkaz, musí být doplněn protokolem s uvedením údajů, místě, času, způsobu a obsahu provedených záznamů, jakož i o orgánu, který záznam pořídil. Z tohoto pohledu protokoly založené ve spisovém materiálu neobsahují všechny uvedené zákonné údaje současně. Podle názoru obžalovaného soud prvního stupně tyto formální podmínky bagatelizoval a konstatoval, že vady, které v protokolech byly zjištěny, neznamenají jejich procesní nepoužitelnost. Z pohledu ústavních a zákonných principů bylo nutno, z hlediska předpokladů pro výkon státní moci, respektovat takovéto povinnosti do všech podrobností. Jinak podle názoru obžalovaného výkon státní moci by bylo nutno shledat protiústavní. Dle názoru obžalovaného nebylo také možno shledat zákonnou oporu pro čtení tzv. SMS zpráv, založených v jednotlivých protokolech, neboť důkazem v takovýchto případech je záznam samotný, nikoliv protokol o takovém záznamu. V případě telefonických hovorů je záznamem také hovor samotný a lze u něj posoudit autentickou komunikaci mezi účastníky hovoru. U SMS zpráv to technicky možné není. Nelze totiž takto autenticky zachytit a konkretizovat účastníka telekomunikačního přenosu. To, co je čteno v listinné podobě nebo na monitoru CD nosiče, není možno nikdy považovat za autentický záznam, ale vždy jen za jeho přepis. Bez další konkretizace pak označil také důkazy, vyplývající z prohlídek jiných prostor a záznamy o sledování osob a věcí za úkony nezákonné a procesně nepoužitelné. Za nesprávný procesní postup soudu prvního stupně pak označil i způsob řízení a samotné vynesení napadeného rozsudku dne 15.7.2010. O něm měl rozhodnout podle záhlaví rozsudku předseda senátu JUDr. M. M. a přísedící Ing. B. R. a V. P., ačkoliv tento posledně jmenovaný přísedící, jako náhradník, mohl hlasovat o rozsudku jen tehdy, pokud by nějaká překážka bránila v hlasování do té doby řádnému přísedícímu, který ve věci vystupoval, tedy Ing. L. F. a současně jen tehdy, pokud by tento původně náhradní přísedící byl na místo Ing. L. F. přibrán. S poukazem na ustanovení § 197 tr.ř. obžalovaný vyjádřil názor, že náhradního přísedícího na místo dosavadního přísedícího bylo možno přibrat jenom formou usnesení, které bylo nutno doručit obviněným a obhájcům, a proti němuž lze podat stížnost. Podle názoru obžalovaného v takovém usnesení bylo nutno konkretizovat zákonné důvody tohoto přibrání, tedy specifikovat překážky, bránící v hlasování dosavadnímu přísedícímu Ing. L. F. Jen tak mohlo být zachováno právo obžalovaného na zákonného soudce a na spravedlivý proces. Obžalovanému není známo, zda o rozsudku hlasoval původní soudce nebo ne. Pokud ano, měl být uveden jako člen senátu v záhlaví rozsudku. Pokud ne, mělo být vydáno usnesení o přibrání náhradního soudce. Z tohoto pohledu shledal napadený rozsudek postižený závažnou procesní vadou, pro níž bylo třeba rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně (pokud by hlasoval ve věci soudce Vladislav Przeczek bez vydání zákonného usnesení o přibrání), nebo věc vrátit soudu prvního stupně bez věcného vyřízení (pokud ve věci hlasoval Ing. L. F., avšak písařskou chybou v záhlaví rozsudku byl uveden ve věci původně náhradní soudce V. P.). Další formální vadu napadeného rozsudku obžalovaný vytkl jeho písemnému vyhotovení ve výroku o vině, v němž jsou zakomponovány tabulky, převzaté z obžaloby. Tyto tabulky ze své vlastní podstaty nelze doslovně vyhlásit v rámci vyhlášení rozsudku, neboť jejich grafickou podobu objektivně nelze slovně vyjádřit. Výroková část vyhlášeného rozsudku se musí naprosto přesně a beze zbytku shodovat s písemným vyhotovením. Obžalovaný je si vědom, že na straně nalézacího soudu je poněkud složitá situace, avšak bylo jeho věcí, jak přistoupí k formulaci skutku, a pokud převzal formu, uvedenou v obžalobě, vědom si těchto úskalí, musí jít tato disproporce k jeho tíži. Naprostá shoda vyhlášeného rozsudku s jeho písemným zněním je zásadní podmínkou formální řádnosti rozsudku. Obžalovaný vznesl námitku i ve vztahu k postupu soudu v rámci předběžného projednání obžaloby, když sám navrhl, aby byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření do přípravného řízení, s ohledem na skutečnost, že advokát JUDr. M. N., který jej krátce obhajoval, posléze zastupoval i obžalovaného L. K., přestože mezi nimi byla kolize, která navazující obhajobu vylučovala. Poukázal na skutečnost, že ve vztahu k této věci již rozhodl Vrchní soud v Olomouci, když zaujal odlišný právní názor a byť akceptoval nezákonnost obhajoby L. K. advokátem JUDr. M. N., zrušil napadené usnesení o vrácení věci státnímu zástupci k došetření a soudu prvního stupně přikázal nařídit ve věci hlavní líčení s tím, že ve vztahu k obžalovanému L. K. nemůže být přihlíženo k úkonům, které byly provedeny v době, kdy jej tento obhájce zastupoval. Sám považuje takovýto výklad za nesprávný s tím, že vady přípravného řízení v hlavním líčení není možno zhojit a úkony přípravného řízení od 23.8.2004 bylo nutno zopakovat. V dané situaci podle názoru obžalovaného nešlo jen o to, že obžalovaný L. K. byl vlastně bez řádného obhájce, jelikož jeho zastupování advokátem JUDr. M. N. bylo nezákonné, nýbrž o to, že byla ohrožena i práva obžalovaného J. Č. tím, že tento obhájce mohl využívat informací, získaných při předchozí obhajobě J. Č. ke škodě jeho klienta, ve prospěch L. K. Poukázal na to, že obdobně byla situace řešena Vrchním soudem v Olomouci v trestní věci pod sp.zn. 2 To 58/2002, a proto i v této věci by měl Vrchní soud v Olomouci svůj právní názor přehodnotit a celou věc zrušit a vrátit státnímu zástupci do přípravného řízení s pokynem, aby zopakoval veškeré procesní úkony učiněné od 23.8.2004. Za svoji stěžejní námitku pak označil chybné hmotněprávní posouzení. To vyplývalo z nesprávného označení obžalovaných uvedených v bodech I., II., včetně obžalovaného J. Č., za tzv. hlavní pachatele. Podle názoru obžalovaného, trestného činu zkrácení daně se primárně dopouští statutární zástupce daňového subjektu, který zaúčtuje v účetnictví daňového subjektu fiktivní faktury, a tyto pak zohlední v následném daňovém přiznání. Z tohoto pohledu uvedené osoby v rozsudku i obžalobě pod bodem III., je nutno považovat za hlavní pachatele a nikoliv obžalované, uvedené v bodech I., II. Obžalovanému bylo kladeno za vinu, že měl společně s dalšími za úplatu vystavit odběratelům fiktivní faktury a vrátit jim částky, které byly odběrateli placeny za neexistující plnění, aby tak došlo k zastření fiktivnosti obchodů, po odečtení úplaty za vyhotovení těchto fiktivních faktur a nákladů na tuto činnost. Z tohoto pohledu se vytýkané jednání příliš neliší od činnosti kladené za vinu obžalovanému J. P., který měl rovněž za úplatu vystavit fiktivní faktury pro společnost P.-T., s.r.o., k eliminaci její daňové povinnosti. Takové jednání obžalovaného J. P. bylo ovšem kvalifikováno jen jako účastenství ve formě pomoci, kdežto jednání obžalovaného J. Č., jako spolupachatelství. Podle obžalovaného je zjevné, že vystavení fiktivních faktur za úplatu pouze vytvářelo podmínky pro hlavní pachatele, tedy daňové subjekty, aby mohl případně těmito fiktivními fakturami ovlivnit ve svůj prospěch vlastní daňovou povinnost. Úplata za vystavení fiktivní faktury je splatná ihned a nebyla vázána na to, zda daňový subjekt fiktivní fakturu zaúčtuje a na základě ní sníží svou daňovou povinnost v daňovém přiznání. Pokud by odběratel platil úplatu za fiktivní fakturu až z výnosu svého protiprávního jednání, bylo by možno jednání dodavatele kvalifikovat jako spolupachatelství. Za stavu, kdy taková úplata není nijak závislá na dalším chování odběratele a dodavatel již nijak další chování odběratele a stran jeho úkonů ke svému správci daně neovlivňuje, jde rovněž, jako u J. P., o pouhé účastenství, ve formě pomoci k trestnému činu zkrácení daně, nikoliv o spolupachatelství. Při této kvalifikaci pak nebylo možno jeho jednání hodnotit jako pokračující trestný čin, byť jinak splněny znaky pokračování byly. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 8 Tdo 814/2008 by totiž takové jednání mohlo být posouzeno jenom jako několikanásobné účastenství ve formě pomoci, ve vztahu ke každému jednotlivému odběrateli a tedy za jednotlivé samostatné trestné činy. Takové kvalifikační posouzení pak by bylo zásadní i z hlediska hodnocení legálnosti pořízených telefonních odposlechů, neboť by mělo vliv na závěr, zda takovým jednáním jsou naplněny zákonné znaky trestného činu, který by bylo možno považovat za zvlášť závažný zločin, když jen u těchto je možno považovat telefonní odposlechy za přípustné. V další části odvolání se obžalovaný zabýval hodnocením názoru soudu prvního stupně z hlediska zákonných podmínek účinné lítosti s tím, že nalézací soud sice správně aplikoval výkladové stanovisko Ústavního soudu ČR z nálezu IV. ÚS 3093/08 v tom směru, že u některých odběratelů – obžalovaných, rozhodl zprošťujícím výrokem o zániku trestnosti dle § 66 tr.zák., avšak nikterak tuto skutečnost nezohlednil ve vztahu k samotnému obžalovanému, respektive obžalovaným uvedeným pod body I., II. Stejně tak nebylo postupováno ani ve vztahu k odběratelům, u nichž bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno. Podle obžalovaného daňovou povinnost nemohl splnit nikdo jiný, než daňový subjekt, avšak účinky takového dodatečného splnění daňové povinnosti bylo nutno vztáhnout i na obžalované v bodu III., kteří daňovými subjekty nejsou, ale mají jen postavení statutárního orgánu. Efekt účinné lítosti krajský soud tedy vztáhl i na osobu odlišnou od osoby, která účinnou lítost projevila. Stejně tak měl proto soud postupovat i ve vztahu k obžalovanému J. Č., který daňovou povinnost odběratelů nijak splnit dodatečně nemohl. Dopadly-li účinky účinné lítosti na hlavní pachatele – statutární zástupce odběratelů, měly by automaticky dopadnout i na pomocníky, jako účastníky v užším slova smyslu. Z obsahy obžaloby (strana 17) pak vyplývá, že z fiktivních obchodů, které byly obžalovanému přičítány, zbývalo uhradit na dani částku 2.271.693,- Kč. Proto jen tyto neuhrazené daňové povinnosti mohly být obžalovanému vytýkány ve výroku o vině a ve vztahu k ostatním došlo k zániku trestnosti. Tato skutečnost by vedla ke změně právní kvalifikace jeho trestného jednání na méně trestný čin ve smyslu § 240 odst. 2 tr.zákoníku a v důsledku toho by se projevily i nezákonnosti pořízených odposlechů. Další námitky odvolatel směřoval k obsahu závěrů o vině, ve vztahu k fakturovaným službám, souvisejícím s reklamami (bod II.), pokud soud přihlížel k obsahu znaleckého posudku Ing. N. a Ing. C. Podle obžalovaného, předmětem zkoumání měla být obecná cena reklamy, avšak znalci tento obor ve svém portfoliu vůbec neměli, neboť ocenění reklamy nelze podřadit pod oceňování „know how“. Znalecký posudek a samotné vystoupení těchto znalců označil za nepřesvědčivé a zmatečné. Za poněkud problematický pak označil i závěr nalézacího soudu (str. 151 rozsudku), že účtované náklady na reklamu bylo nutno považovat za neoprávněné a nelze určité částky na reklamu vynaložené zohlednit při výpočtu škody. Tyto částky nalézací soud označil za náklady na zastírání trestné činnosti, které není možno zohledňovat ve prospěch obžalovaných. Pokud by finanční toky, ať již fiktivních faktur, nebo z navýšených faktur, oproti ceně obvyklé, nebyly plněním, nýbrž náklady na zastírání trestné činnosti, pak by tato plnění neměla podléhat daňové povinnosti a stát by z těchto plnění neměl vyměřovat a vymáhat daň. Jinými slovy, společnosti P.-T., s.r.o. a C. S. P., s.r.o., by z těchto přijatých plateb neměly mít žádnou daňovou povinnost, což by mimo jiné znamenalo, že poskytnutí fiktivních faktur na vstupu ze strany J. P., nemohlo nijak daňovou povinnost společnosti P.-T., s.r.o., ovlivnit a nemohlo proto jít o trestnou činnost. Podle názoru obžalovaného výrok o vině obžalovaného J. P. činí závěry soudu prvního stupně poněkud schizofrenní. Za této situace při procesních, formálních a právních vadách napadeného rozsudku obžalovaný vyjádřil přesvědčení, že výrok o jeho vině nemůže obstát a navrhl, aby byl v celém rozsahu zrušen a věc vrácena státnímu zástupci do přípravného řízení. Odvolání obžalovaného J. P. směřovalo také do výroku o vině i o uloženém trestu. Obžalovaný především zdůraznil, že trvá na své nevině, neboť se vytýkaného jednání nedopustil. Nejednal s žádnými obchodními partnery společnosti P.-T., s.r.o., nepodepisoval žádné listiny, žádnou z firem označených v rozsudku jako dodavatele či odběratele této společnosti nezná a popřel, že by zajišťoval jakékoliv vstupní či výstupní faktury. V těchto záležitostech se nevyzná, rozdíly v pojmech nerozezná. Ve společnosti P.-T., s.r.o., figuroval jen jako formální společník, když ji založil na popud obžalovaného Ing. J. J., který mu přislíbil, že bude toliko majitelem společnosti, který za nic neodpovídá a bude veden jako zaměstnanec, za kterého Ing. J. J. bude odvádět sociální a zdravotní pojištění. Dále jím byl ujišťován, že společnost nevyvíjí žádnou činnost. O společnost se nezajímal, nemohl tedy vědět, že se v ní děje něco nezákonného. Odlišný názor obsažený ve výroku rozsudku považoval za nesprávný, neboť u hlavního líčení nebylo prokázáno, že by se tvrzeného skutku dopustil. Soudu prvního stupně vytkl, že takovýto závěr o jeho vině opřel zejména o čtené výpovědi obžalovaných Ing. J. J. a J. Č., které byly uskutečněny v přípravném řízení, ač žádné takové důkazy v hlavním líčení, v části vedeném ve vztahu k jeho osobě, nebyly provedeny. Část hlavního líčení od 18.1.2010 do 15.2.2010 byla provedena za vyloučení jeho osoby z hlavního líčení a po spojení věcí ke společnému projednání byla provedena a opakována jen část důkazů. Nebyly provedeny všechny důkazy z části hlavního líčení, které bylo uskutečněno v jeho nepřítomnosti, a to zejména čtení výpovědí obžalovaných Ing. J. J. a J. Č. Důsledkem takového postupu nemohly být ve vztahu k jeho osobě provedeny účinně důkazy, o něž soud prvního stupně své závěry o jeho vině opřel. Žádný z těchto obžalovaných se ve svých dalších vyjádřeních o jeho osobě nijak nezmiňoval. Obdobné výhrady pak měl i ve vztahu k provedení dalších důkazů, tedy výslechů dalších obžalovaných či čtení jejich výpovědí, které byly v mezidobí v jeho nepřítomnosti v hlavním líčení uskutečněny. Dále označil za nezákonné a v trestní věci procesně nepoužitelné telefonní odposlechy jeho osoby, pořízené na základě příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (č.l. 1267) jednak pro nedostatečné odůvodnění, které bylo zcela obecné, formální, bez konkrétních důvodů, dále proto, že odposlech stanic jeho osoby byl povolen pro období od 27.2.2004 do 27.7.2004 a v rámci hlavního líčení byly přehrány i další odposlechy jeho osoby s dalšími obžalovanými, a to za období, na které se tento příkaz již nevztahoval. Se žádnými vstupními fakturami společnosti P.-T., s.r.o., neměl nic společného, což vyplývá i z výpovědi svědka J., že pokud nějaké dodavatelské faktury pro tuto společnost vystaveny byly, pak klíčovou osobou byl v tomto směru jakýsi „B.“, jehož totožnost se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo zjistit. U odvolacího řízení jej obžalovaný odmítl identifikovat. Popis skutku uvedený v bodech I.,II. rozsudku, shledal neurčitým, když z něj nevyplývá dovozená právní kvalifikace. Podle obsahu těchto výroků měl s obžalovanými Ing. J. J. a L. K. již v okamžiku zakládání společnosti P.-T., s.r.o., jednat se záměrem účelově snížit hospodářský výsledek fiktivních odběratelů a jejich daňovou povinnost a sebe a zástupce těchto odběratelů neoprávněně obohatit a činit právní úkony, nezbytné k zahájení podnikatelské činnosti. Ovšem v okamžiku zakládání této společnosti žádný úmysl snižovat hospodářské výsledky neměl, ani takovýto záměr k tomuto trestnímu jednání společnost využít. To následně v odůvodnění rozsudku konstatoval i soud prvního stupně (strana 115). To ovšem není v popisu skutku dostatečně zohledněno. Pokud jde o závěr o tom, že měl zajistit vstupní faktury v deklarované prodejní ceně (více než 70 mil. Kč), pak tento popis považuje na neurčitý, neboť nejsou specifikovány konkrétní faktury z hlediska jejich čísla, konkrétní částky, ani jiné údaje, vylučující možnost její záměny. Naopak vstupní faktury společnosti P.-T., s.r.o., jsou v popisu skutku vypsány vždy jednotlivě a podrobně identifikovány. Faktury nebyly podrobeny znaleckému zkoumání, ani nebylo rozvedeno, zda mohly mít dopad na účetnictví společnosti P.-T., s.r.o. Z tohoto pohledu pak soud nemohl učinit žádný závěr o právní kvalifikaci ve vztahu k výši způsobené škody. Měl-li soud prvního stupně zato, že zločin zkrácení daně byl dokonán tím, že daň nebyla ve stanovené době a v zákonné výši přiznána, vyměřena a zaplacena, buď vůbec, nebo se tak stalo v nižší částce, pak zločin hlavními pachateli, jak je soud prvního stupně nazývá, byl dokonán v letech 2002 až 2003, vystavováním výstupních faktur fiktivním odběratelům. Pokud dále soud prvního stupně tvrdil, že k zajištění vstupních faktur společnosti P.-T., s.r.o., mělo dojít v roce 2004, před hrozící kontrolou finančního úřadu, je zřejmé, že k tomu došlo až po dokončení zločinu zkrácení daně a z tohoto pohledu je na místě spíše právní kvalifikace trestného činu nadržování, nikoliv pomoci ke zločinu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby. S ohledem na to, že společnosti R. P., s.r.o., E. – elektromateriál, a.s., ani A., s.r.o., předmětné faktury neměly zavedeny do účetnictví, vyslovil přesvědčení, že samotné vyhotovení předmětných vstupních faktur, ať již bylo provedeno kýmkoliv, není vůbec trestným činem. Popis skutkového děje v napadeném rozsudku pak zcela postrádá časové určení, jemu vytýkaného jednání, časovou návaznost na tvrzené jednání ostatních obžalovaných. Pokud se jedná o znění obžaloby a usnesení o zahájení trestního stíhání, měl za to, že nebyla ve vztahu k jeho osobě zachována totožnost skutku, neboť popis uvedených rozhodnutí je zcela rozdílný. Za nezákonný a důkazně nepoužitelný označil znalecký posudek znalců N. a C., a to nejen pro nesprávné znalecké závěry, když vyšlo najevo, že znalkyni nebyly předloženy všechny zásadní podklady, včetně fotodokumentace a videozáznamů z fotbalových utkání, které mohly zásadním způsobem změnit závěry znalců, tak proto, že znalkyně sama nepostupovala při vypracování znaleckého posudku nestranně, ale zaujatě, sama prováděla hodnocení policejním orgánem předložených odposlechů, když s nimi byla seznámena. Z těchto důvodů uvedený znalecký posudek pro důkazní závěry soudu prvního stupně byl nepoužitelný. Dále vznesl námitku k nesprávné aplikaci ustanovení trestního zákona o účinné lítosti, které ve vztahu ke skutku pod bodem I., II. mělo důsledek i ve výši tvrzené škody a právní kvalifikaci skutku jemu kladenému za vinu. Poukázal na výše citovaný nález Ústavního soudu, který ve smyslu § 89 odst. 2 Ústavy České republiky je nutno shledat za závazný pro všechny orgány a osoby. Nalézací soud podle něj nepostupoval, jestliže vztáhnul takovýto okamžik dobrovolné úhrady k době zahájení trestního stíhání, což nemá oporu v zákoně. Touto neurčitostí považoval postižené všechny pachatele trestných činů oproti těm, u kterých je lhůta účinné lítosti stanovena zcela konkrétně a jednoznačně, jako v případě § 147a tr.zák. a dalších. Z tohoto pohledu stát zcela nedůvodně vystavuje pachatele některých trestných činů právní nejistotě ohledně podmínek, za kterých jejich trestní odpovědnost zaniká, či nikoli. Podle názoru obžalovaného, z citovaného nálezu Ústavního soudu vyplývá, že v případě typově podobné trestné činnosti, jako dle § 147 tr.zák., je třeba podobně aplikovat institut účinné lítosti i při zkrácení daně. Nebylo možno proto souhlasit s aplikací tohoto institutu toliko do okamžiku zahájení trestního stíhání. Nalézací soud vycházel ze závěru o nemožnosti aplikace účinné lítosti až k okamžiku vyhlašování rozsudku soudu prvního stupně, opřený o názor, že by se jednalo o určitý návod pro daňové subjekty, ve kterém nejzazším termínu mohou platit daně, aniž by mohly být trestně stíhány, pak tím v podstatě říká, že preferuje nežádoucí stav právní nejistoty, kdy se určité subjekty práva cíleně drží v nejistotě ohledně okamžiku, kdy projev účinné lítosti mohou projevit. Podle názoru obžalovaného, pokud by soud prvního stupně respektoval jím tvrzený výklad nálezu Ústavního soudu, měla tato skutečnost najít odraz i v právní kvalifikaci jednání obžalovaných, uvedených ve výroku (pod body I., II.), neboť i na ně by se vztahovala účinná lítost obžalovaných, uvedených v bodu III. Pro aplikaci institutu účinné lítosti i na uvedené obžalované totiž postačuje, uhradila-li za obžalovaného daňovou povinnost třetí osoba, s poukazem na postup soudu v bodu III.3. obžaloby u obžalované Ing. G., vystupující za společnost M-E., s.r.o., a další. S ohledem na výše uvedené argumenty pak navrhl odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek zrušil a podle § 226 písm. a) tr.ř. jej obžaloby zprostil. Obžalovaná S. K., rozená M. (č.l. 13788, 13842 a násl.) směřovala opravný prostředek do výroků o vině i o uložených trestech. Zejména zdůraznila, že žádnými důkazními prostředky nebyl nadevší pochybnost prokázán její úmysl ve vztahu k trestnému činu, pro nějž byla uznána vinnou, že by věděla o tom, že předmětné faktury jsou fiktivní. Při výpočtu výše škody soud vycházel automaticky z toho, že veškeré faktury vystavené za jejího působení ve společnosti P.-T., s.r.o., vystavovala ona. Takový závěr ovšem neměl oporu v provedeném dokazování a je vyhodnocen v rozporu se zásadou v pochybnostech ve prospěch obžalované. Zdůraznila, že na orgánech činných v trestním řízení bylo, aby prokázaly, že jednotlivé faktury vystavila a podepsala, tak, jak v obžalobě bylo tvrzeno, k čemuž nedošlo. Nebyl prokázán ani objem faktur, které měla vystavit, od nichž se odvíjela výše způsobené škody. Vyjádřila současně nesouhlas se zařazením své osoby do okruhu hlavních pachatelů. Z pohledu tohoto navrhla, aby napadený rozsudek dle § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. byl zrušen a sám odvolací soud ve věci rozhodl a dle § 226 písm. c) tr.ř. ji obžaloby zprostil. Obžalovaný L. B., zastoupen svojí obhájkyní, se při absenci podaného odvolání z jeho strany, vyjádřil k obsahu odvolání státního zástupce, směřujícího v jeho neprospěch s tím, že není namístě měnit právní kvalifikaci jeho trestného jednání. S napadeným výrokem o trestu se plně ztotožnil a argumentaci státního zástupce považoval za nesprávnou. Zdůraznil, že rozsudkem Okresního soudu v Šumperku, č.j. 2 T 157/2007-2334, ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let. Proto považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že předpokládané navýšení trestu u něj by bylo čistě formální a nebyly shledány objektivní důvody pro uložení souhrnného trestu. Zdůraznil, že se na trestném jednání podílel pouze pomocí k páchání trestné činnosti, jako jednou z nejmírnějších forem účastenství, a to po omezenou dobu, nanejvýš ve vztahu ke třem daňovým subjektům. S přihlédnutím k délce trestního řízení téměř sedmi let, je otázkou, jakého účelu by uložením souhrnného trestu bylo dosaženo. Odmítl také argumentaci státního zástupce o plnohodnotné účasti obžalovaného na trestném jednání, jako člena zločinecké struktury. Jednal toliko s Ing. J. J., aniž by o organizaci skupiny byl uvědoměn, natož, aby v ní zastával pevné a stabilní místo. Úvahy státního zástupce byly ovlivněny trestní minulostí obžalovaného, který jej automaticky zařadil mezi hlavní pachatele a organizátory, ač se účastnil pouze jako pomocník. Za tohoto stavu věci navrhl, aby odvolací soud zamítl odvolání státního zástupce jako nedůvodné. Obžalovaný L. K., při absenci odvolání ve svůj prospěch, se vyjádřil prostřednictvím svého obhájce JUDr. A. M. k obsahu podaného odvolání ze strany státního zástupce (č.l. 13826 a násl.). Především zdůraznil, že jeho trestní stíhání v této trestní věci v podstatě trvá osm let, neboť jeho angažmá ve společnosti P.-T., s.r.o., skončilo v prosinci roku 2002, a od té doby se žádného závadového jednání nedopustil. Není tedy pravdivé tvrzení státního zástupce, že ještě po tomto datu spolupracoval s obžalovaným Ing. J. J. Po celou tu dobu žil řádným životem, žádné další trestné činnosti se nedopustil. Není dále pravdivé, že spoluzakládal společnost P.-T., s.r.o., a komunikoval s její jednatelkou, formoval její směr, nakládal s výnosy z této trestné činnosti a participoval na ní v letech 2003 až 2004. Pouze na žádost obžalovaného Ing. J. J. pomohl založit zmíněnou firmu, aniž věděl, čím se společnost bude zabývat. Není pravdou, že by páchal trestnou činnost v rozvětvené, dobře organizované skupině se všemi jejími znaky státním zástupcem rozvedenými. Nebylo prokázáno, že by kromě obžalovaných J. a Č. se vůbec setkal s některým z dalších spoluobžalovaných, kteří jej vůbec neznali. Stejně tak tomu bylo i s dalšími zúčastněnými osobami, včetně jednatelky společnosti E., se kterou se setkal jen při udělení plné moci. Výpověď svědka Š., který tvrdil, že obžalovaný měl pro sebe z účtu vybírat peníze, byla podle názoru obžalovaného zpochybněna závěrem, že Š. byl kamarádem obžalovaného Ing. J. J. Připustil, že na žádost obžalovaného J. dělal „pošťáka“, když vybíral peníze z účtů a předával je J. Č., což tento obžalovaný a další svědci potvrdili. Nesouhlasil se závěrem státního zástupce, že by trestnou činností získal značný prospěch, neboť to není podloženo provedenými důkazy. Nepravdivý je závěr, že by řídil společnost P.-T., s.r.o., když ostatní zúčastněné osoby, kromě J. a Č. vůbec neznal. Vůbec nevěděl, čím se společnost zabývá a jen vybíral peníze a předával je spoluobžalovaným, a pokud je v takovém jednání možno spatřovat trestný čin, pak je přesvědčen, že soud prvního stupně mu uložil dostatečný trest s ohledem na délku doby, která od tohoto jednání uplynula. Proto navrhl, aby odvolání státního zástupce ohledně něj bylo zamítnuto. V rámci závěrečného návrhu před odvolacím soudem pak návrh rozšířil v tom směru, aby z podnětu odvolání státního zástupce byl napadený rozsudek ve vztahu k jeho osobě zrušen v jeho prospěch ve výroku o vině a nově byl uznán vinným jen pomocí ke zločinu zkrácení daně dle § 24 odst. 1 písm. c) k § 240 tr.zákoníku. Odvolání obžalovaného J. H. (č.l. 13813 a násl.) bylo zaměřeno do výroku o vině a navazujícího výroku o trestu. Především zdůraznil, že většinu osob, proti nimž bylo společné trestní stíhání vedeno, neznal. Znal pouze obžalovaného Ing. J. J. a jako jeho řidiče obžalovaného J. Č. Tuto osobu nechápal jako podílející se na podnikatelských aktivitách obžalovaného J. Samotnou trestnou činnost je možno rozlišit do dvou částí. Jednak skutku, kdy nemělo dojít k tvrzenému odběru nátěrových hmot a v důsledku toho mělo dojít ke krácení daně z přidané hodnoty a daně z příjmu právnických osob, jednak k úhradě reklamní činnosti za provedení reklamy v časopise Panel Plus a společnosti C. S. P., s.r.o., za pronájem reklamní plochy v Thai boxu se záměrně navýšenou fakturovanou částku za cenu plnění s DPH, čímž měl obžalovaný krátit daň z přidané hodnoty a daň z příjmu právnických osob. Obžalovaný poukázal na své vyjádření a obhajobu ve vztahu k okolnostem odběru barev s tím, že pokud v rámci kontroly finančního úřadu byly faktury za barvy od společnosti P.-T., s.r.o. vyřazeny z účetní evidence a byl mu vyměřen doměrek daně. S tímto postupem nebyl ztotožněn a využil svého zákonného práva a požádal o přezkoumání tohoto rozhodnutí soud. Poté, co jeho opravný prostředek ve vztahu ke správnímu orgánu byl zamítnut, celou daň uhradil a zaplatil i sankce s tím spojené. Byl přesvědčen, že takto postupoval zákonným způsobem, aby dodatečně, ale přesto, splnil svoji zákonnou povinnost dodatečně vyměřenou daň uhradit. Proto byl a je přesvědčen, že bylo nutno aplikovat podmínky účinné lítosti ve smyslu výkladu zmiňovaných rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Vyjádřil nesouhlas i s tím, že došlo pouze k částečné úhradě povinnosti obžalovaného, když uhradil takto pouze daň z přidané hodnoty. Finanční úřad pro Prahu 4 totiž dospěl k závěru, že se nemusí zabývat otázkou daně z příjmu právnických osob a sám ani nezahájil tuto kontrolu a daňovou povinnost mu ani nevyměřil. V tuto chvíli již podle obžalovaného daň nelze vyměřit, neboť uplynula zákonem stanovená doba. Pokud by mu daň z příjmu právnických osob finančním úřadem nebyla vyměřena, k čemuž nečinností tohoto úřadu došlo, pak by nepochybně obžalovaný na tuto skutečnost reagoval. Vycházel ze skutečnosti, že pro konkludentní nečinnost ze strany finančního úřadu takovou daňovou povinnost nemá. Zaplacená daň z přidané hodnoty tedy měla být zohledněna v rámci jeho trestněprávní odpovědnosti. Pokud se týká skutku pod bodem III.3. B, obžalovaný setrval na stanovisku, že reklama v Thai boxu byla provedena řádně, o čemž byl informován. Nesouhlasil proto se stanoviskem znalců, že cena za reklamní činnost byla nepřiměřeně vysoká, neboť se řídila systémem nabídky a poptávky i dalšími podmínkami z hlediska umístění reklamy, zájmovostí skupin osob a apod. Z tohoto pohledu mu cena připadala přiměřená a nepovažoval za správný závěr, že tímto došlo ke krácení daně z přidané hodnoty a daně z příjmu právnických osob. Nebylo mu také známo, že by se na takovém jednání podílel další ze spoluobžalovaných J. Č. Proto nebyl naplněn znak spáchání skutků nejméně se dvěma osobami. S ohledem na výše uvedené namítl, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval ustanovení o účinné lítosti, když nedospěl ke stejnému závěru jako v případě dalších obžalovaných a obžaloby jej pro zánik trestnosti nezprostil. Při akceptaci názoru nalézacího soudu by trestná činnost obžalovaného, která je mu kladena za vinu, měla být rozlišena samostatně na trestnou činnost ve vztahu k barvám a ve vztahu k reklamní činnosti, vzhledem k tomu, že jednal výlučně s obžalovaným J., nemělo být zohledněno, že by se dopustil trestného jednání se dvěma osobami. Jeho jednání mělo být proto maximálně posouzeno jako trestný čin dle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr.zák. a dle § 148 odst. 1, odst. 2 tr.zák., při řádném stanovení výše skutečně neuhrazené daně, která netvořila značnou škodu. V případě reklamní činnosti pak setrval na stanovisku, že protiprávního jednání se nedopustil a měl být obžaloby zproštěn. Protože v případě ve vztahu k bodu III.3. A při úhradě DPH postupoval v intencích citovaného nálezu Ústavního soudu o účinné lítosti, měl být zproštěn ve vztahu k tomuto skutku dle § 226 písm. e) tr.ř. Z tohoto pohledu pak navrhl, aby uvedeným způsobem rozhodl i odvolací soud. Pokud se jedná o uložený trest, obžalovaný nesouhlasil s vyměřeným, velmi citelným peněžitým trestem, když takovýto trest nebyl uložen žádnému z dalších spoluobžalovaných. Navíc ve výroku o trestu nebylo uložení tohoto druhu trestu nijak zdůvodněno. Toto rozhodnutí podle názoru obžalovaného neodpovídá důkazní situaci a zásadám pro ukládání trestu i potřebě řádného zdůvodnění. Vyjádřil přesvědčení, že peněžitý trest by měl být ukládán pouze tehdy, pokud je tím odčerpávána majetková hodnota z majetku obžalovaného, což se v daném případě nestalo, v případě uznání viny proto navrhl, aby výrok o peněžitém trestu byl zrušen. Obžalovaný V. H. odvolání proti uvedenému rozsudku nepodal a prostřednictvím své obhájkyně se v rámci veřejného zasedání jen vyjádřil tak, že se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně se ztotožnil. Proto navrhl, aby odvolání státního zástupce bylo zamítnuto. Odvolání obžalovaného Ing. V. K. (č.l. 13776, 13824 a násl.) směřovalo jak do výroku o jeho vině, tak do výroku o jemu uloženém trestu. Své námitky soustředil zejména na tvrzení o nesprávné aplikaci podmínek účinné lítosti dle § 66 tr.zák., s poukazem na citovaný nález Ústavního soudu s tím, že krajský soud při jeho aplikaci dospěl k závěru, že došlo k posunu ve výkladu znaku dobrovolného napravení škodlivého následku trestného činu a stanovisku, že jeho aplikace je možná, pokud daňový subjekt splnil dostatečně svou zákonnou povinnost, tedy uhradil způsobenou škodu Českému státu do okamžiku zahájení trestního stíhání. V jeho případě ovšem soud prvního stupně postupoval odlišně. Především zdůraznil, že u žádného z obžalovaných, u kterého podmínky účinné lítosti byly aplikovány, nedošlo k dodatečné úhradě daně přímo těmito obžalovanými, jako fyzickými osobami, ale prakticky vždy osobami právnickými, přesto tito obžalovaní byli zproštěni obžaloby dle § 226 písm. e) tr.ř. pro zánik trestnosti, ač napravení škodlivého následku nezařizovali na své náklady, ale téměř jistě na náklady právnických osob, jejichž byli statutárními orgány. Z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá, že by soud u takto zproštěných obžalovaných ověřoval, zda toto hrazení daní probíhalo z jejich vlastních prostředků, aplikoval tedy podmínky účinné lítosti i v případě, že daň dodatečně uhradila osoba právnická. Ve vztahu ke skutku pod bodem III.1., jímž byl uznán vinným, daň z příjmu právnických osob i daň z přidané hodnoty dodatečně zaplatila osoba právnická, obchodní společnost L., s.r.o., když z obsahu důkazů vyplývá, že dne 10.2.2005 tato společnost podala dodatečné daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2003 a k DPH za prosinec roku 2003, a obě dodatečné daňové povinnosti společnost uhradila několik měsíců před zahájením jeho trestního stíhání, dne 11.8.2005. Z tohoto pohledu není správné tvrzení soudu, že škoda byla uhrazena jednatelkou L. P., jejíž trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno. Krajský soud v Ostravě ovšem vycházel z toho, že nebylo prokázáno, že by se obžalovaný jakýmkoliv konkrétním způsobem podílel na zaplacení zkrácené daně jako fyzická osoba. Pokud by tento přístup byl uplatňován striktně ke všem obžalovaným, nemohlo by k zániku trestnosti prakticky u žádného z nich dojít. Jestliže se krajský soud odchýlil od právní věty, publikované v rozhodnutí R 11/1980 Sb. rozh. trest., že podmínka dobrovolného napravení škodlivého následku není splněna úhradou na náklady organizace (dnes právnické osoby), měl toto dobrodiní uplatnit bez výjimky i na jeho osobu. Za této situace se obžalovaný domáhal, aby byl napadený rozsudek odvolacím soudem zrušen a ve vztahu ke skutku pod bodem III.1. podle § 226 písm. e) tr.ř. byl zproštěn pro zánik trestnosti jeho činu. Obžalovaný A. R. své odvolání (č.l. 13778, 13836 a násl.) směřoval do výroku o vině i trestu s tím, že základem jeho argumentace byla námitka nesprávného hmotněprávního závěru nalézacího soudu, při aplikaci podmínek účinné lítosti dle § 66 tr.zák. Soud prvního stupně při rozboru těchto podmínek (č.l. 283-7) dospěl k závěru, že podmínky účinné lítosti bylo možno shledat aplikovatelné, jestliže pachatelé by dodatečně splnili své povinnosti vůči správci daně před tím, než vůči nim bylo zahájeno trestní stíhání, tedy doručeno příslušné usnesení o zahájení trestního stíhání dle § 160 odst. 1 tr.ř. Ke sdělení obvinění u obžalovaných ovšem došlo s určitým časovým odstupem, poté, co v rámci daňového řízení správce daně zjistil a vyčíslil daňové nedoplatky a vznikl tak podle názoru obžalovaného určitý časový prostor pro náhradu škody. Trestní stíhání vůči němu bylo zahájeno 3.2.2005, v době, kdy u něj daňová kontrola finančního úřadu teprve probíhala, čímž je reálně nutno vyloučit možnost zjistit výši způsobené škody. Proto škodu logicky postupně uhradil až v průběhu trestního řízení, kdy k úplné její úhradě došlo dne 26.5.2006, když s ohledem na své příjmové poměry nebyl schopen škodu nahradit bezprostředně po zahájení trestního stíhání jednorázově, ani proces jejího postupného splácení urychlit. I tak došlo k úhradě škody mnohem dříve, než uběhla lhůta zakotvená v § 147a tr.zák. Své zavinění za vzniklou škodu v průběhu trestního řízení od okamžiku jeho zahájení plně doznával a škodu v celém rozsahu nahradil, jako projev uvědomění si své odpovědnosti, nikoliv pod tlakem trestního řízení. Nesprávný výklad zmíněného nálezu Ústavního soudu považuje za znevýhodňující jej v možnosti aplikace účinné lítosti a opomíjení podstaty ustanovení § 12 odst. 2 tr.zákoníku, týkajícího se subsidiarity trestní represe. Ta vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky práva zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají, nebo jsou neefektivní. Jedná se o krajní prostředky, mající význam celospolečenský, z hlediska ochrany základních společenských hodnot, použitelné tam a tehdy, jestliže ostatní a sociálně politické a právní prostředky nejsou dostatečně účinné, nebo selhávají. Za takové situace navrhl, aby Vrchní soud v Olomouci ve vztahu k jeho osobě napadený rozsudek zrušil a s ohledem na možnost spatřovat u něj splnění podmínek účinné lítosti jej podle § 226 písm. e) tr.ř. zprostil. Obžalovaný T. R. směřoval své odvolání (č.l. 13752 a 13861) do výroku o vině s tím, že rozsudek soudu prvního stupně považoval za nesprávný a neodůvodněný, neboť nebylo postupováno v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr.ř. při provedeném dokazování, jež vedlo k závěrům o jeho zavinění ve smyslu podané obžaloby. Dále ovšem poukázal na skutečnost, že při prostudování spisu dne 8.11.2006 (č.l. 10352, sv. 59) trestnou činnost, která mu byla kladena za vinu v plném rozsahu doznal, s výjimkou aplikace materiální podmínky dle § 88 tr.zák., pro použití vyšší trestní sazby, neboť veškeré jednání vedl výhradně s obžalovaným Ing. J. J. a spoluobžalovaným J. Č. se setkal jen jedenkrát, aniž se představil, proto nelze dospět k závěru, že se trestného jednání dopustil se dvěma osobami. Také zdůraznil, že uhradil způsobenou škodu na dani dne 9.2.2005, dříve než Finanční úřad ve Zlíně vyhotovil dne 14.2.2005 dodatečné platební výměry. Ve vztahu k názoru soudu prvního stupně o možnosti aplikace zániku trestnosti z hlediska účinné lítosti pak namítl, že usnesení o zahájení trestního stíhání dne 5.2.2005, jak je uvedeno na doručence, nepřevzal, neboť v kritickou dobu byl na služební cestě a převzala jej za něj jeho tchýně, oficiálně se tedy o zahájení trestního stíhání vůči němu dověděl až 13.2.2006 při svém výslechu. Škodu způsobenou českému státu tedy uhradil dříve, než mu bylo trestní stíhání oficiálně sděleno a učinil tak dobrovolně. Za této situace se domáhal, aby odvolacím soudem byl napadený rozsudek zrušen a obžalovaný byl dle § 226 písm. e) tr.ř. zproštěn obžaloby z důvodu zániku trestnosti jeho činu. Obžalovaný Ing. P. N. ve svém odvolání (č.l. 13747, 13887 a násl.) po konstatování samotného obsahu skutku, pro který byl uznán vinným, zejména zdůraznil kladné hodnocení činnosti soudu prvního stupně a vysokou úroveň vedení řízení ze strany předsedy senátu. Ovšem přes tyto skutečnosti shledal jeho rozhodnutí o vině a trestu nesprávným. Své námitky nesměřoval proti rozhodnutí, jímž v rámci uložení společného trestu za pokračující trestnou činnost došlo ke zrušení rozsudku ve věci sp.zn. 2 T 157/2007 ze dne 27.8.2008, Okresního soudu v Šumperku, a na to navazujícího rozhodnutí odvolacího soudu. Své námitky ovšem směřoval do procesního postupu s tím, že došlo k porušení jeho práva na obhajobu. Z konkretizace jeho vyjádření vyplynulo, že v trestní věci Okresního soudu v Šumperku, pod sp.zn. 2 T 157/2007, v níž byl stíhán za obdobnou trestnou činnost posuzovanou následně jako pokračující jednání, mělo podle obžalovaného dojít k porušení jeho práv, neboť podstatná část přípravného řízení byla provedena bez vědomí právního zástupce, v situaci, kdy obě trestní řízení byla provedena souběžně a u každého takového řízení byly podmínky pro nutno obhajobu. V trestní věci Okresního soudu v Šumperku, sp.zn. 2 T 157/2007, nebyl ovšem obhájce obžalovanému ustanoven, a ani si jej nezvolil. Proto nebyl přítomen podstatné části jednotlivých vyšetřovacích úkonů přípravného řízení. Z tohoto pohledu pak poukazoval na skutečnost, že všechny důkazy, které byly v tomto přípravném řízení shromážděny, bylo nutno považovat za neúčinné. O tomto porušení pak podle názoru obžalovaného svědčí skutečnost, že před soudem prvního stupně ve věci Okresního soudu v Šumperku, sp.zn. 2 T 157/2007, pak musel opakovaně udělit plnou moc svému obhájci na základě výzvy soudu. K této procesně právní argumentaci pak poukázal na jednotlivá rozhodnutí Nejvyššího soudu, jimiž dovozoval povinnost zajistit v řízení, v němž bylo projednáváno pokračující trestné jednání odpovídající kvalifikaci s horní hranicí trestní sazby převyšující pět let dle § 36 odst. 3 tr.ř., podmínky povinné obhajoby. Pokud se jedná o samotné rozhodnutí o jeho vině, zdůraznil, že za společnost T. N., a.s., nepodával daňová přiznání, když nebyl statutárním zástupcem, ani zmocněncem společnosti. S poukazem na výpověď obžalovaného L. B., tvrdil, že samotné obchody, které uzavřel, byly skutečné a taktéž částka za tyto obchody byla skutečně předána. Podle názoru obžalovaného provedení prací a dodávek potvrzovali i jednotliví svědci, kteří na stavbě, k níž byl materiál použit, pracovali. Z tohoto důvodu namítl prokázání existence dodání zboží. Vznesl řadu dalších námitek, které podle názoru obžalovaného zpochybňovaly závěr o jeho vině, ovšem to vše ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Šumperku, č.j. 2 T 157/2007-2334, ze dne 27.8.2008, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 6.5.2009, pod sp.zn. 2 To 330/2008, když tento skutek, popsaný ve výroku rozsudku pod bodem III.5. A, byl vzhledem k postupu soudu prvního stupně, který jej vyhodnotil jako dílčí útok pokračování v trestném činu, nově do odsuzujícího rozsudku pojat za podmínek § 37a tr.zák. Námitky obžalovaného, vztahující se k rozhodnutí o vině ve vztahu k bodu III.5. B, jejímž hodnocením se nalézací soud zabýval, byly směřovány do tvrzení, že z písemné dokumentace příslušných finančních úřadů vyplývají pouze pochybnosti o zdanitelných plněních bez dalších důkazních prostředků, přičemž nebyly akceptovány vyjádření a navrhované důkazy ze strany daňových subjektů v rámci daňového řízení. Z výslechů svědků a spoluobžalovaných pak vyplývají skutečnosti odlišné. Poukázal na tvrzení obžalovaného J. Č. v tom směru, že s ním jednal toliko sám, na základě pokynu Ing. J. a nikoliv za přítomnosti dalších osob. Rozvedl také svoji obhajobu, uplatněnou v průběhu trestního řízení, že bylo dohodnuto dodání zboží, úhrada zboží proběhla bezhotovostním převodem na účet dodavatele P.-T., ovšem slíbený materiál nebyl dodán, a proto po dalším naléhání od obžalovaného Ing. J. J. obdržel vráceny některé finanční platby, avšak bez DPH, naopak některý materiál byl dodán a tyto dodávky byly řádně zaúčtovány a v dalších zakázkách jeho podnikatelské činnosti zohledněny. Přes tuto skutečnost ovšem byly daňové doklady finančním úřadem, který měl tyto informace z obsahu účetní evidence vyřazeny. Podle názoru obžalovaného mohlo být proto kladeno za vinu pouze neuskutečnění zdanitelného plnění u daňových dokladů pod čísly 300105, 300106, 300105 (opět), 300125, 300127 v celkové částce 554.765,- Kč, včetně DPH. Poté, co správce daně obžalovanému následně platebním výměrem doměřil daně a penále z vyřazených daňových dokladů, vyměřené doplatky bezprostředně po jejich vydání uhradil, včetně těch, které podle jeho názoru byly v rozporu se zákonem. Dále obžalovaný poukázal na skutečnost, že od uvedené doby uplynulo sedm let a nadále bezproblémově vyvíjí podnikatelskou činnost s ročním obratem 10 mil. Kč, z něhož pravidelně odvádí daně okolo milionu korun, což je doloženo jeho přiloženým potvrzením o bezdlužnosti. Dále namítl nesprávnost postupu soudu prvního stupně, jenž se nezabýval jeho obhajobou a potřebnou aplikací ustanovení o účinné lítosti. Vyjádřil nesouhlas s výše citovaným názorem soudu prvního stupně stran dobrovolnosti, kterou je možno uplatnit jen do zahájení trestního stíhání, neboť Ústavní a Nejvyšší soud vyjádřily názor, že otázka zahájení trestního stíhání na posouzení dobrovolnosti nemůže mít žádný vliv. Zdůraznil, že stát měl možnosti ke zjišťování daňových dlužníků a doměření daňových úniků, což se v daném případě stalo a v situaci, kdy daně byly doměřeny v období od 7.3. do 30.6.2005, byly obžalovaným zaplaceny, což se podle názoru obžalovaného stalo 9 měsíců před zahájením trestního stíhání (k tomu ovšem došlo dne 7.2.2005, č.l. 4893). Vzhledem k tomu navrhl, aby jej odvolací soud podle § 226 tr.ř. zprostil obžaloby, s ohledem na naplnění podmínek účinné lítosti a zániku trestnosti jeho jednání. Obžalovaný Z. H. ve svém odvolání (č.l. 13754, 13869 a násl.) na počátku vyzdvihl kvalitu napadeného rozsudku i činnost soudu prvního stupně při rozsáhlém hlavním líčení i samotnou manažerskou úroveň a korektní přístup předsedy senátu. Přesto uvedenému rozsudku vytkl nesprávnost výroku o jeho vině, nikoliv ovšem z procesních důvodů. Poukázal na svoji obhajobu a výpověď k věci z přípravného řízení s tím, že nalézací soud postupoval nesprávně, jestliže jeho obhajobě neuvěřil. Považoval za vadné hodnocení role spoluobžalovaných L. B. a J. Č., když podle jeho názoru nemohl ani jeden z nich být druhou osobou, se kterou měl podle závěrů soudu prvního stupně trestnou činnost spáchat. Na tuto skutečnost odkázal v souvislosti s návrhem, aby odvolací soud jeho obhajobu vzal za prokázanou a dovodil, že trestný čin nespáchal, a to především nikoliv v rámci kvalifikované skutkové podstaty dle § 148 odst. 3 tr.zák. Další své námitky směřoval k hmotněprávnímu posouzení podmínek účinné lítosti tak, jak byly rozvedeny soudem prvního stupně na straně 220 a násl. odůvodnění napadeného rozsudku. Vyjádřil nesouhlas s názorem na výklad termínu dobrovolnost ve vztahu k jeho aplikaci toliko do okamžiku zahájení trestního stíhání s tím, že zaplacení daně v průběhu tzv. předpřípravného řízení, při prověřování trestné činnosti policií by bylo možno považovat za dobrovolné, což ve skutečnosti neplatí. Dodatečné zaplacení daně před jakýmikoliv úkony policie je důsledkem vydírání, což dobrovolné není. Položil otázku, zda za dobrovolné je možno považovat dodatečné zaplacení daně v důsledku tlaku svědomí, či obav z problémů, byť žádné doposud nejsou na obzoru. Stanovisko soudu pak zastírá rozdíl mezi pozdním zaplacením daně a jejím nezaplacením nikdy, což považuje za rozporné s logikou a zájmem státu. Na druhé straně nevidí žádného rozdílu mezi ustanoveními §§ 147 a 148 tr.zák., z hlediska úhrady již dříve sražené daně či zkrácené daně. Jako i další obžalovaní, v odvolání argumentoval citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Zdůraznil, že Nejvyšší soud ČR ve věci sp.zn. 8 Tdo 1452/2009 sice správně nastolil posun definování znaku dobrovolnosti, ovšem Krajský soud v Ostravě ve svém názoru tuto změnu dostatečně neaplikoval, přičemž jedním z jeho důvodů byla skutečnost, rozvedená na str. 287 odůvodnění rozsudku. Obžalovaný ovšem namítl, že stát má dostatek nástrojů ke zjišťování daňových dlužníků a čím později je daň zaplacena vzhledem k sazbám penále, tím je výtěžek státu větší. V jeho případě pak představovalo zaplacené penále přibližně 330.000,- Kč. Dále poukázal na skutečnost, že k zaplacení celého doměrku daní došlo před zahájením jeho druhého trestního stíhání a samotný doměrek byl zaplacen do 4 měsíců od zahájení prvního jeho trestního stíhání. S ohledem na to vyslovil názor, že by neměl být stíhán za skutek uvedený ve výroku rozsudku v části III.6. B, ale pouze v části III.6. A, se způsobenou škodou pouze 138.352,- Kč. Za této situace navrhl, aby byl zproštěn obžaloby v jejím celém rozsahu. Obžalovaný J. H. svůj opravný prostředek (č.l. 13780) směřoval do výroku o vině i navazujícího výroku o trestu. Ve vztahu k výroku o vině výhradně namítl nesprávný postup soudu prvního stupně stran aplikace podmínek účinné lítosti. Zdůraznil, že k zahájení trestního stíhání u něj došlo dne 9.3.2005, a přestože k dodatečnému zaplacení daně, tedy k náhradě škody došlo dne 5.5.2005, respektive 24.5.2005, tato náhrada škody byla z jeho strany, respektive ze strany O. s., spol. s.r.o., učiněna dobrovolně. Tvrdil, že samotná skutečnost, že proti němu bylo zahájeno trestní stíhání jej nijak významně k úhradě nemotivovala, neboť již v té době si obžalovaný uvědomoval, že dodatečné zaplacení obou těchto daní v okamžiku, kdy již je trestně stíhán, závěry o jeho vině či nevině nijak významně neovlivní. Přesto se však rozhodl škodu uhradit a z tohoto pohledu považoval své jednání za dobrovolné ve smyslu § 66 tr.zák. Otázku, proč nezaplatil obžalovaný škodu, způsobenou na obou daních státu dříve, vysvětloval tím, že nebylo dříve ukončeno daňové řízení, v němž byla konkrétní výše daňových nedoplatků zjišťována a nebyla tedy s konečnou platností zřejmá konkrétní částka, kterou z pohledu státu bylo možno považovat za způsobenou škodu na této dani. Ta byla deklarována až platebními výměry, vydanými 1.4., respektive 7.4.2005, až v době, kdy obžalovaný byl již trestně stíhán. Na tuto skutečnost pak reagoval úhradou částek na obou doměřených daních v řádné lhůtě splatnosti. Opětovně zdůraznil, že ve světle výše citovaných a v rozsudku soudu prvního stupně, rozebraných rozhodnutích Ústavního soudu ČR a Nejvyššího soudu ČR, lze mít zato, že došlo k úhradě škody na obou daních v krátké době po zahájení trestního stíhání a přes vědomí obžalovaného, že tato dodatečná úhrada na jeho trestní odpovědnost nebude mít žádný vliv, může být považováno takové jednání za dobrovolné napravení škodlivého následku ve smyslu § 66 tr.zák. Tyto skutkové okolnosti umožňují závěr, že trestnost činů obžalovaného J. H. zanikla. Ve vztahu k samotné kvalifikované skutkové podstatě trestného jednání, podmiňujícího použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 88 odst. 1 tr.zák., opřené o závěr, že trestné jednání spáchal společně s obžalovanými Ing. J. J. a J. Č., soudu prvního stupně vytkl, že nevyhodnotil materiální podmínky pro použití této přísnější kvalifikace v situaci, kdy prakticky veškeré jednání uskutečnil s obžalovaným Ing. J. J. a míra osobní účasti obžalovaného J. Č. byla zcela okrajová. Za takovéto situace neměly být shledány materiální podmínky pro použití této přísnější právní kvalifikace. Pouze tento nesprávný právní názor pak byl překážkou při aplikaci podmíněného zastavení trestního stíhání obviněného dle § 307 tr.ř. Proto označil výrok o vině za nesprávný. Samotný trest, který mu byl uložen, označil obžalovaný za nepřiměřeně přísný, vzhledem k tomu, že ke skutku došlo před více jak osmi lety a jeho trestní stíhání probíhá již 5 let a škoda, kterou způsobil, byla uhrazena na samém počátku trestního řízení, tedy již více jak před pěti lety. Jednalo se o nahodilý exces. Proto se mu zdála nepřiměřená délka zkušební doby podmíněného odsouzení. Poukázal na to, že je prakticky vyloučen z možnosti řádného pracovního poměru či podnikání až do doby zahlazení jeho odsouzení. Zdůraznil, že od roku 1993 až do roku 2010 působil ve funkci jednatele společnosti O. s., spol. s.r.o., a zejména z důvodu trestního stíhání nemůže na toto pracovní působení adekvátním způsobem navázat. Přestal splňovat podmínku bezúhonnosti, jako všeobecnou podmínku provozování živnosti dle živnostenského zákona, a proto nemůže ani soukromně podnikat a vykonávat funkci statutárního orgánu a člena statutárního orgánu jakékoliv právnické osoby. Ani do zaměstnaneckého poměru za této situace jej jakýkoliv potencionální zaměstnavatel nepřijme, dokud jeho odsouzení nebude zahlazeno. Z tohoto pohledu se na trhu práce považuje za zcela neuplatnitelný. Byť nalézacímu soudu nelze upřít, že se poměrně podrobně zabýval faktem délky trestního řízení a při stanovení přiměřeného trestu měl vyhodnotit i další výše uvedené okolnosti z pohledu osoby obžalovaného a jeho dalšího života. S ohledem na výše uvedené primárně obžalovaný navrhl, aby byl napadený rozsudek ohledně jeho viny zrušen a nově bylo rozhodnuto o jeho zproštění dle § 226 písm. e) tr.ř. Pokud by ovšem odvolací soud neshledal tyto argumenty, které by ke zproštění vedly, důvodnými, pak navrhl, aby došlo ke zrušení napadeného rozsudku a trestní stíhání obžalovaného bylo dle § 307 tr.ř. podmíněně zastaveno, za současného stanovení přiměřené zkušební doby. V případě nevyhovění tomuto návrhu by měl být byl rozsudek zrušen ve výroku o trestu a uložen trest mírnější, oproti rozsudku soudu prvního stupně. Obžalovaní R. K. a P. K., prostřednictvím svého obhájce v rámci veřejného zasedání před odvolacím soudem poukázali na to, že proti rozsudku nepodali odvolání s ohledem na délku trestního řízení i jeho výsledek, jímž bylo upuštěno od uložení trestu, který se jim jevil jako odpovídající. Obhájce pak ve svém vyjádření zejména zdůraznil, že obžalovaní se u hlavního líčení k trestnému jednání doznali a projevili lítost nad svým jednáním a s ohledem na úhradu způsobené daňové škody i lítost účinnou. Vzhledem k charakteru jejich osob, trestní bezúhonnosti, délce trestního řízení, menší závažnosti jejich trestného jednání se obžalovaným jevil postup při upuštění od uložení trestu adekvátním. Není možno totiž pominout skutečnost, že samotné řízení znamenalo pro obžalované i finanční újmu z hlediska úhrad nákladů své obhajoby. Na druhé straně vyjádřil obhájce názor, že platná právní úprava umožňuje odvolacímu soudu přezkoumat i výrok o vině na podkladě odvolání podaného v jejich neprospěch a z pohledu aplikace účinné lítosti by měla být zvážena dobrovolnost napravení škodlivých následků trestného činu a mělo by být rozhodnuto, že trestnost jejich činů zanikla. Za této situace navrhli, jestliže by odvolací soud nedospěl k závěrům o zániku jejich trestnosti, aby odvolání státního zástupce bylo zamítnuto. Obžalovaní S. Ch., CSc. a Ing. J. H., ve vyjádření zpracovaném jejich obhájci JUDr. J. H., k odvolání státního zástupce v jejich neprospěch, odkázali na právní rozbor účinné lítosti, provedený nalézacím soudem na str. 284 a následujících. Pokud se jedná o námitky odvolání státního zástupce ohledně podaných odvolání proti dodatečným platebním výměrům, zdůraznili, že byli k tomuto povinni na základě zákonné povinnosti vykonávat jako statutární orgány svou působnost s péčí řádného hospodáře. Tyto dodatečné platební výměry byly pak odvolacím orgánem zrušeny, což svědčí jedině o tom, že správce daně neprovedl daňové řízení v souladu se zákonem a jeho chyby nebylo možno v rámci odvolacího řízení odstranit. Státní zástupce pak z nepochopitelných důvodů směšoval podání odvolání v daňovém řízení s možností svobodné volby jeho klientů, a to buď napadat toto rozhodnutí jako nezákonné, nebo dobrovolně napravit škodlivý následek. Nezákonný postup správce daně nepožívá podle názoru obžalovaných právní ochrany a v důsledku toho nemá nic společného s pojmem dobrovolnosti ve vztahu ke škodlivému následku. Přisvědčili závěru státního zástupce v tom, že zprošťující výrok soudu prvního stupně není exekučním titulem. V souladu s daňovým řádem dle zákona č. 280/2009 Sb., účinným od 1.1.2011, obžalovaní po zjištění, kdo zastupuje stát, oslovili dne 2.12.2010 Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových a nabídli státu finanční dar ve výši dlužné finanční částky na dani. Podpisem darovací smlouvy a převedením finanční částky pak škodlivý následek považují za zhojený. Tuto skutečnost doložili samotnou nabídkou finančního daru ze dne 22.12.2010, která neobsahovala žádné konkrétní podmínky ani informace v souvislosti s obsahem trestního řízení a vyjádření k nabídce finančního daru státu ze dne 21.12.2010, v němž je avizováno teprve budoucí vypracování darovací smlouvy, která předložena nebyla. Obžalovaný Ing. R. V. k obsahu opravného prostředku státního zástupce v jeho neprospěch, ve vztahu ke zprošťujícímu výroku, v písemném vyjádření prostřednictvím obhájce konstatoval, že Krajský soud v Ostravě věnoval samotné věci maximální úsilí, s velkou mírou pozornosti a pečlivostí a stejně nadprůměrně se pak zabýval posouzením důkazní situace ve vztahu k jeho vině. Státní zástupce se v samotném odvolání takto podrobně hodnocením jednotlivých skutečností nezabýval, s poukazem na konkrétní obsah a hodnotící část uvedeného opravného prostředku, zejména ve vztahu k otázce fiktivních zdanitelných plnění, jichž se měl obžalovaný R. V. dopustit s tím, že o fikci v případě trestné činnosti kladené obžalovanému za vinu, tedy něčemu smyšlenému, vymyšlenému, nereálnému nedošlo. Podle názoru obžalovaného provedeným dokazováním, zejména obsahem obrazových záznamů bylo prokázáno, že smluvená reklama ve prospěch společnosti T., spol. s.r.o. a U., a.s., byla realizována, uskutečněna a nejedná se o fikci. Pokud se jedná o argumentaci státního zástupce ve vztahu k obsahu záznamu o telekomunikačním provozu, jež by vinu obžalovaného měl potvrzovat, pak z těchto odposlechů nevyplývá důkaz o jakémkoliv protiprávním jednání obžalovaného. Znalecké posudky, předložené obhajobou za obžalovaného Ing. R. V., na rozdíl od názoru státního zástupce, naopak zpochybňují znalecké posudky, vypracované v přípravném řízení, které je nutno hodnotit za nedostatečné, s ohledem na nedostatek obsahu jednotlivých informací a v důsledku tohoto i závěrů znalců. Naopak vyzdvihl obsah znaleckého posudku, zpracovaného soudním znalcem Ing. P. S., který vycházel z metod vyhodnocování reklamy ve sportovních přenosech a z něhož vyplývá, že náklady vynaložené oběma společnostmi na prezentaci jejich loga ve sportovních utkáních, nebyly nadhodnoceny, naopak byly několikanásobně nižší, než byla finanční hodnota těchto prezentací. Podle obžalovaného neobstojí ani argumentace státního zástupce v tom směru, že při jednání se zástupcem společnosti P.-T., s.r.o., obžalovaný nejednal se statutární zástupkyní, ale jinou ženou, přičemž hodnocení té skutečnosti při případné záměně osob, nemůže obžalovanému přitěžovat. Neadekvátní shledal i argumentaci ve vztahu k jeho obhajobě, opřené o výši nákladů na reklamu u další společnosti I. a porovnávání jejich cen s cenami společnosti S. M. P., s.r.o., která je I. poskytovala v roce 2002. Takto formulované námitky považoval za překračující rámec profesní etiky, neboť jestliže státní zástupce měl podezření, že i společnost I. při svých reklamních aktivitách krátila daně, měl povinnost k prošetření těchto případů v rámci trestního řízení. Podle názoru obžalovaného také neobstojí argumentace o existujících speciálních fondech společnosti, zastoupené obžalovaným, s ohledem na odsuzující rozsudek obžalovaného za trestné jednání na území Polské republiky, neboť takovéto speciální fondy nebyly nikdy objektivně zjištěny. Pokud se jedná o další námitku k eventuální aplikaci dobrovolného napravení škodlivého následku, jako zániku trestnosti, i v tomto směru se státní zástupce podle názoru obžalovaného dopustil nesprávnosti a argumentoval tím, že nenesl odpovědnost za správní orgán, který rozhodl v řádném správním řízení na základě podaného odvolání, o zrušení dodatečného platebního výměru, jehož důsledkem bylo vrácení již dříve zaplacené, dodatečně vyměřené daně. Za této situace navrhl, aby odvolání státního zástupce bylo zamítnuto. IV. K rozsahu přezkumné povinnosti odvolacího soudu Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci jako soudu odvolacímu ve smyslu § 252 tr.ř. Bylo zjištěno, že odvolání byla podána oprávněnými osobami dle § 246 odst. 1 písm. a), písm. b) tr.ř., v zákonné lhůtě dle § 248 odst. 1 tr.ř., přičemž podaná odvolání splňovala i náležitosti ustanovení § 249 odst. 1, odst. 2 tr.ř. Odvolací soud proto neshledal podmínek pro rozhodnutí o zamítnutí či odmítnutí odvolání dle § 253 tr.ř. Za tohoto stavu věci Vrchní soud v Olomouci podle § 254 tr.ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech napadených výroků rozsudku soudu prvního stupně, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo z hlediska vytýkaných vad, když k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány, odvolací soud mohl přihlížet jen tehdy, pokud by měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání a současně byl limitován při tomto přezkumu i ustanovením § 254 odst. 2 tr.ř. Z tohoto pohledu pak bylo nutno především odmítnout názory obhájců obžalovaných R. K., P. K. a L. K. o možnosti zákonného přezkoumání výroků o jejich vině, z hlediska argumentů svědčících v jejich prospěch, jen na podkladě opravných prostředků podaných státním zástupcem v jejich neprospěch, které směřovaly výhradně do výroku o trestech, jež jim byly uloženy (resp. do rozhodnutí o upuštění od potrestání), ač sami obžalovaní opravný prostředek nepodali. Odvolací řízení se totiž řídí principem vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými nedostatky. Rozsah přezkumné povinnosti je ovšem omezen osobou odvolatele a od ní odvozeného práva napadat jednotlivé výroky rozsudku a předchozího řízení. Může tedy přezkoumat z podnětu podaného odvolání jen oddělitelné výroky rozsudku, proti nimž odvolatel odvolání skutečně podal. Jiné výroky a jimi předcházející řízení přezkoumávat zásadně nesmí, i kdyby šlo o výroky, proti nimž odvolatel odvolání podat mohl, leč tak neučinil. Uvedené principy odvolacího řízení jsou v současné době modifikovány tak, že odvolací soud má možnost v konkrétním případě jít nad rámec odvolání tak, aby odvolatel nebyl poškozen neznalostí práva a jinak důvodně a správně vymezené vady rozsudku neznamenaly pro formální překážky nemožnost jejich odstranění. V daném případě ovšem opravné prostředky tito obžalovaní vůbec nepodali. Výroky o jejich vině bylo nutno shledat pravomocné. Z podnětu vymezeného odvolání státního zástupce přezkoumání viny těchto obžalovaných nebylo přípustné. Na základě konkrétního obsahu zbývajících relevantních opravných prostředků, odvolací soud podrobně přezkoumal vymezené výroky napadeného rozsudku a řízení, jež jim předcházelo a vzhledem k celkové šíři jednotlivých argumentů odvolání, které v mnohých případech u obžalovaných směřovaly ke stejným procesním, skutkovým či hmotněprávním námitkám, pro přehlednost jejich hodnocení je odvolací soud v tomto odůvodnění rozčlenil do jednotlivých okruhů s tím, že se ovšem jejich vzájemná problematika prolínala a dospěl k následujícím závěrům. V. K námitkám procesního charakteru Dle názoru odvolacího soudu především Krajský soud v Ostravě provedl důkazní řízení, až na dále uvedenou výjimku, při plném respektování zásady ústnosti, přímosti a bezprostřednosti provedených důkazů a je třeba jej v podstatné míře pokládat za dostatečné k objasnění věci z hlediska ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř., tedy ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, o rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Je třeba zdůraznit zcela mimořádný rozsah a komplikovanost trestného jednání, které bylo kladeno za vinu obžalovaným, postaveným před odvolací soud, tak dalším spoluobviněným v této trestní věci (jedná se celkově o více jak 45 spoluobviněných a osob, vůči nimž trestní stíhání nebylo vůbec zahájeno s ohledem na nesplnění formálních znaků trestného činu a závěr o způsobené daňové škodě nikoliv ve větším rozsahu). Od tohoto množství jednotlivých osob, vůči nimž trestní řízení bylo vedeno, i od celkového rozsahu trestného jednání, spáchaného obžalovanými v komplexu různých spojení, ve vztahu k několikaletému působení v jednotlivých časových obdobích, při vydávání značného množství zcela nepravdivých a zfalšovaných účetních dokladů, s nutností prošetření složitých podmínek okolností daňového řízení přes 50 podnikatelských subjektů, se pak odvíjela nezbytnost shromáždění a provedení takového množství důkazů, které je nutno považovat za zcela mimořádné i v porovnání s jinými rozsáhlými trestními věcmi tohoto charakteru. Je také významné, že vzhledem ke komplikovanosti trestné činnosti obžalovaných a jejímu postupnému odkrývání, byly důkazy v přípravném řízení opatřovány a shromažďovány také v dílčích krocích, v návaznosti na činnost jednotlivých finančních úřadů při prováděných daňových kontrolách podnikatelských subjektů, jímž společnosti P.-T., s.r.o. či C. S. P., s r.o. vydávaly jednotlivé fiktivní faktury a další doklady. V souvislosti s tím bylo pak vůči jednotlivým obviněným postupně zahajováno trestní stíhání, případně toto bylo rozšiřováno o další dílčí skutky. To vedlo v přípravném řízení k potřebě opakování značného množství výslechů jednotlivých obviněných i svědků tak, aby byla zajištěna zákonná práva všech obviněných. Tyto důkazy pak bylo potřebné zákonným způsobem provést v rámci řízení před nalézacím soudem. Vyjma řízení ohledně obžalovaného J. P., odvolací soud neshledal žádných podstatných procesních vad v řízení před nalézacím soudem, jež by měly či mohly mít za následek nesprávné hodnocení důkazů a skutkové a právní závěry. Ve vztahu k obžalovanému J. P. v důsledku skutečností na něm závislých (s ohledem na omluvu obžalovaného zdravotním stavem) bylo zpočátku hlavní líčení provedeno po vyloučení jeho trestní věci k samostatnému projednání (č.l. 12210 a č.l. 12316) v období od 18.1.2010 do 15.2.2010 bez přítomnosti obžalovaného a jeho obhájce. Následně tato vyloučená věc byla opětovně spojena ke společnému řízení s dalšími obžalovanými (č.l. 12551). V důsledku tohoto postupu bylo nutno opakovat důkazy, které byly před soudem provedeny v mezidobí, bez přítomnosti tohoto obžalovaného i jeho obhájce. Nalézací soud tak ovšem učinil jen zčásti, když obžalovaného v hlavním líčení seznámil s obsahem výpovědí obžalovaných, které byly provedeny před nalézacím soudem a pak následně za přítomnosti obžalovaného J. P. opakoval jen provedení listinných důkazů a nikoliv výpovědi svědků a obžalovaných (případným postupem podle § 207 odst. 2 tr.ř., případně podle § 211 tr.ř.), jejichž výpovědi byly pro posouzení viny tohoto obžalovaného významné. Podle názoru odvolacího soudu tím sice došlo k porušení procesních práv obžalovaného na jeho obhajobu, ovšem s tou výhradou, že obžalovaný v rámci svého dalšího vystoupení v hlavním líčení, přestože byl zastoupen obhájcem, nenavrhl doplnění dokazovaní o takovéto chybějící důkazy, s jejichž obsahem byl seznámen nejméně v souvislosti s prostudováním spisu při skončení vyšetřování a ve vztahu ke všem dalším provedeným důkazům zůstal zcela pasivním, bez jakéhokoliv projeveného zájmu na obsahu takového řízení. Své námitky ohledně obsahu důkazního řízení pak neprezentoval ani v závěrečné řeči před soudem prvního stupně. Na uvedené nedostatky procesního postupu upozornil až v samotném podaném odvolání. V rámci veřejného zasedání před odvolacím soudem jakékoliv návrhy na doplnění dokazování opět nevznesl. Odvolací soud vzhledem k tomu, že shledal část těchto námitek oprávněnou, zopakoval ty důkazy, které se dotýkaly samotného posouzení viny obžalovaného tak, aby měl možnost se jejich provedení zúčastnit a k jejich obsahu se vyjádřit. Za významné je třeba považovat, že nalézací soud tyto důkazy již dříve skutečně provedl, ovšem procesní pochybení spočívalo jen v tom, že tak učinil bez přítomnosti obžalovaného a porušil tím jeho právo na obhajobu, aby se měl možnost k takovým důkazům vyjádřit. Tím, že odvolací soud doplnil dokazování o provedení výslechu obžalovaných Ing. J. J. a J. Č. resp. čtením jejich výpovědí, jež učinili v přípravném řízení a další důkazy, zejména výpovědi svědků P., V. a Č. a podstatné listinné důkazy, byla tato neprávnost napravena. Uvedené pochybení zjevně nemělo žádného podstatného vlivu na samotnou správnost výroku rozsudku, ve vztahu ke konkrétním skutkovým závěrům ohledně obžalovaného J. P., jak jsou dále rozvedeny. Je třeba konstatovat, že nalézací soud při velmi podrobném, z hlediska jednotlivých skutečností strukturovaném, odůvodnění napadeného rozsudku (na stranách 61 až 303) mimořádně pečlivě rozvedl jednotlivé důkazy a z nich vyvozené hodnotící závěry, na základě nichž byly vybudovány jak skutkové, tak právní závěry soudu, významné pro posouzení viny obžalovaných a jejich obhajoby, přičemž odvolací soud v podstatné míře na toto výjimečně podrobné a v podstatné míře správné hodnocení odkazuje. Skutková zjištění vyplývající z těchto závěrů jsou obsažena jak v samotném výroku rozsudku, tak byla podrobně rozvedena v jeho odůvodnění, a to s mimořádnou pečlivostí, přehledností, při podrobném vypořádání se se všemi jednotlivými argumenty obhajoby obžalovaných i jednotlivými důkazy. Odvolací soud shledal zásadně správné všechny základní prokázané skutkové závěry viny obžalovaných, přičemž drobné nedostatky spíše formulačního a technického či početního charakteru, jimž se při takovém obsáhlém rozhodnutí lze jen stěží vyhnout, neměly zásadního vlivu na podstatu závěrů o vině obžalovaných. Tam, kde odvolací soud shledal takovéto nedostatky za významné, zejména ovšem v návaznosti na zjištěné další nedostatky hmotněprávního charakteru, je ve svém novém rozhodnutí napravil. V řízení, které rozsudku předcházelo, neshledal odvolací soud takových dalších procesních vad, které by měly za následek nedostatečné objasnění věci, či porušení práv na obhajobu obžalovaných. Je třeba zdůraznit, že základem obligatorního postupu odvolacího soudu, při jeho přezkumné činnosti je zjištění, zda v řízení, které předcházelo napadenému rozhodnutí, byly dodrženy předpisy práva procesního a nedošlo v tomto řízení k vadám, jež mohly mít vliv na kvalitu skutkových zjištění a následně na aplikaci procesu práva hmotného. Je také významné, že ne všechny zjištěné vady mohou činit opravný prostředek důvodným, nýbrž jde jen o taková eventuální porušení ustanovení o řízení, která mohla způsobit, že výrok je nesprávný nebo chybí. Z hlediska soudní teorie i praxe je proto nutno vždy zvažovat, jestli zjištěná vada řízení je podstatná a zároveň mohla ovlivnit správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku, s ohledem na konkrétní podmínky případu, a zohlednit rozumný pohled na dodržování zákonem stanovených pravidel spravedlivého procesu, jako podmínky pro spravedlivé rozhodnutí. Z tohoto zřetele dle názoru odvolacího soudu v průběhu přípravného řízení (vyjma obžalovaného K., který ovšem odvolání nepodal) a v řízení před soudem prvního stupně (až na uvedenou odvolacím soudem napravenou výjimku), nedošlo k žádným takovým závažným podstatným porušením procesních předpisů, jež by mohly mít za následek nesprávnost kteréhokoliv výroku o vině obžalovaných. Podle názoru odvolacího soudu obžalovaní nebyli jakýmkoliv významným způsobem zkráceni na svých obhajovacích právech, když v přípravném řízení i v řízení před soudem prvního stupně byli za podmínek nutné obhajoby řádně zastoupeni zvolenými, případně ustanovenými obhájci, kteří měli možnost a často se i velmi aktivně jednotlivých úkonů důkazního řízení účastnili. Okolnosti zajištění řádné obhajoby obžalovaných byly zkoumány již v předchozím rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jenž z podnětu stížnosti státního zástupce proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, ze dne 14.12.2007, pod č.j. 36 T 3/2007-11834 a stížností, podaných proti usnesení předsedy senátu Krajského soudu v Ostravě v této věci, ze dne 30.1.2009, pod č.j. 36 T 3/2007-11948, rozhodoval o otázce kolize zastoupení obžalovaného L. K. obhájcem JUDr. M. N., usnesením ze dne 24.3.2009 pod sp.zn. 3 To 28/2009 (č.l. 11979, sv. 68) a následně dne 30.6.2009 pod sp.zn. 3 To 81/2009 (č.l. 12010) i ve vztahu k rozhodnutí o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Otázka zákonnosti vyloučení zvoleného obhájce obžalovaného L. K. z jeho obhajoby byla také předmětem rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23.6.2009 pod sp.zn. I. ÚS 1159/09 (č.l. 12005, sv. 68). Z obsahu velmi podrobné argumentace odůvodnění těchto rozhodnutí, na něž pro stručnost Vrchní soud v Olomouci odkazuje, lze dovodit základní závěry, jež byly učiněny ve vztahu k posouzení zajištění práv obžalovaného L. K., při uplatnění jeho práv obhajoby s důsledky, které respektoval nalézací soud při hodnocení provedených důkazů k posouzení viny dalších spoluobžalovaných tak, jak to rozvedl na straně 62 odůvodnění a dále při hodnocení jednotlivých důkazů (viz strana 78 a další). Podstatou tohoto procesního problému byla skutečnost, že původní obhájce obžalovaného J. Č., JUDr. M. N., který jej kromě dalšího obhájce na základě plné moci krátce zastupoval od 22.6.2004 do 9.8.2004, následně od 23.8.2004 zastupoval spoluobžalovaného L. K., ač z obsahu jejich vyjádření byl zřejmý kolizní stav mezi oběma obžalovanými. V důsledku toho, že v předcházející době byl obžalovaný L. K. zastoupen jinou obhájkyní, bylo možno považovat za důkazně procesně řádně provedené důkazy, uskutečněné do převzetí obhajoby tímto novým obhájcem, a naopak další procesní úkony v přípravném řízení, respektive fakticky až do doby, kdy bylo rozhodnuto, že se uvedený obhájce z obhajování tohoto obžalovaného vylučuje, již za zákonně provedené nebylo možno hodnotit. V rámci rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, při posouzení oprávněnosti stížnosti státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, jehož předmětem bylo vrácení věci státnímu zástupci k došetření právě s ohledem na porušení obhajovacích práv obžalovaného K., byl podrobně vyhodnocen obsah celého tehdejšího důkazního řízení a zejména na straně 10 svého usnesení, č.j. 3 To 81/2009-12010, sv. 68, s vysvětlením, do jaké míry se tento procesní nedostatek vztahoval na zákonnost obsahu důkazního řízení, a proč podmínky pro vrácení věci státnímu zástupci z těchto důvodů nebyly shledány opodstatněné. Ve vztahu k těmto skutečnostem je třeba především zmínit obsah opravného prostředku obžalovaného J. Č., jenž na takovýto postup při tomto rozhodování soudu prvního i druhého stupně poukazoval. Je podstatné, že uvedené nedostatky vzniklé kolizním zastoupením obžalovaného L. K. nemohly a ani ve své podstatě neměly jakýkoliv zásadní význam pro další obsah důkazního řízení. Z výpovědí tohoto obžalovaného, který v průběhu trestního řízení svoji účast na trestné činnosti v podstatné míře vždy popíral, nelze dovodit žádné významné usvědčující důkazy ve vztahu k obžalovanému J. Č., a tedy žádných praktických poznatků, které by mohly vést k závěru, že nesprávnost ve vztahu k postupnému zastoupení obou dvou obžalovaných jedním obhájcem, by měla negativní vliv na samotnou podstatu obsahu důkazního řízení a z něho vyplývajících závěrů. Odvolací soud z tohoto pohledu neshledal právo obžalovaného J. Č. na zajištění řádné obhajoby uvedeným způsobem nikterak významně porušeno, neboť hypotetické nebezpečí možnosti zneužití informací získaných při zastoupení obžalovaného J. Č. (vzhledem ke krátkosti doby zastoupení a jen jeho výjimečnému osobnímu setkání s obhájcem, takový rozsah mohl být jen minimální), se prakticky nijak do způsobu obhajoby obžalovaného L. K. nepromítlo. V době, kdy Vrchní soud v Olomouci přezkoumal důvody, jež vedly soud prvního stupně k rozhodnutí o vrácení věci k došetření, byla důkazní situace z pohledu přípravného řízení již uzavřena. Vzhledem k tomu, že nejvýznamnější pachatelé trestné činnosti v následném řízení před soudem již nevypovídali, není zřejmé, k jakému praktickému procesnímu významu směřoval návrh obžalovaného J. Č., jímž se domáhal zrušení celého rozsudku z těchto procesních důvodů a vrácení celé trestní věci do stádia přípravného řízení a doplnění dokazovaní, respektive opakování všech důkazů v přípravném řízení uskutečněné po 23.8.2004, aniž by takový návrh jakkoliv specifikoval. Jeho právo na zajištění obhajoby bylo řádně zajištěno, neboť byl dalším obhájcem po celou dobu řízení zastoupen. K obsahu výpovědí obžalovaného L. K., uskutečněných v době, kdy nebyl řádně v přípravném řízení zastoupen obhájcem, nalézací soud nepřihlédl a při hodnocení důkazní situace se s uvedenými procesními podmínkami správně a zcela transparentně vypořádal (srov. odůvodnění str. 62 a 87 a násl., č.l. 98 a násl.). Obhájce obžalovaného J. Č. měl možnost být přítomen u provedených výpovědí spoluobviněných a svědků v přípravném řízení a také se těchto úkonů aktivně zúčastnil. V tom je podstata rozdílu situace v této trestní věci, oproti hodnocení zajištění práv na obhajobu v trestní věci obviněných Ing. M. Ř. a B. S. a spol. v rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci pod sp.zn. 2 To 58/2002 ze dne 11.7.2002. Opakování takovýchto důkazů, fakticky podstatné části celého přípravného řízení, nemá jakékoliv opodstatnění. Je také významné, že samotným obsahem právních závěrů, jež Vrchní soud v Olomouci v citovaném rozhodnutí vyslovil, byl tento soud sám v průběhu dalšího řízení právně vázán. Návrh obžalovaného J. Č. z hlediska procesních důvodů nebyl shledán důvodný. Ve své podstatě směřoval jen k dalšímu, zcela neopodstatněnému, prodloužení řízení, od něhož si patrně obžalovaný sliboval oddálení trestněprávních následků své trestné činnosti. Naplnění takového záměru ovšem není v souladu se zásadami a účelem trestního řízení i pojmem obecné spravedlnosti. Zcela nepřípadná byla shledána procesní námitka obžalovaného Ing. P. N. ve vztahu k tvrzenému porušení jeho práva na obhajobu. Z jeho obsahu je zcela zřetelné, že obžalovaný se domáhal přezkoumání procesních podmínek v souvislosti se zajištěním jeho obhajoby a v důsledku toho i hodnocení obsahu a rozsahu důkazů a z nich vybudovaného rozhodnutí o jeho vině, jež bylo uskutečněno samostatným již pravomocným rozhodnutím v citované trestní věci Okresního soudu v Šumperku. Ten rozhodl rozsudkem ze dne 27.8.2008, pod č.j. 2 T 157/2007-2334 o vině obžalovaného a uloženém trestu ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 6.5.2009, pod č.j. 2 To 330/2008-2461. Tímto rozsudkem byl obžalovaný uznán vinným pokračujícím trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr.zák. a trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2 tr.zák., spáchané ve spolupachatelství s dalšími spoluobžalovanými a uložil obžalovanému trest. Především je třeba zdůraznit, že odvolací soud byl oprávněn jen v omezené míře přezkoumat výroky napadeného rozsudku a řízení, jež mu předcházelo, ve vztahu k rozhodnutí o vině tohoto obžalovaného, jež vyplývá z ustanovení § 37a tr.zák., které stanoví podmínky pro ukládání společného trestu. Výslovně vymezuje, že odsuzuje-li pachatele za dílčí útok u pokračování trestného činu (dle § 89 odst. 3 tr.zák.) za splnění konkrétních zákonných podmínek, je nutno zrušit dřívější výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad a znovu, při vázanosti skutkovými zjištěními ve zrušeném rozsudku, rozhodnout o vině pokračujícím trestným činem, včetně nového dílčího útoku a o společném trestu za tento pokračující trestný čin. Trestní zákon ani trestní řád neumožňuje, aby nově rozhodující soud, ať již nalézací či odvolací, přezkoumával jakkoliv pravomocné výroky o vině a řízení, jež takovému rozhodnutí předcházelo. Z tohoto důvodu se odvolací soud tvrzením obžalovaného, že v dřívějším samostatném řízení mělo být porušeno jeho právo na obhajobu, z hlediska nezajištění účasti jeho obhájce na jednotlivých úkonech přípravného trestního řízení, nemohl zabývat. V řízení, které předcházelo samotnému rozhodnutí o vině obžalovaného ing. P. N., v části, v níž na něj byla v této věci podána obžaloba, nebyly vzneseny žádné podstatné konkrétní procesní námitky a odvolací soud žádné podstatné porušení procesních předpisů neshledal. Odvolací soud se neztotožnil s námitkami obžalovaných, že samotný popis skutku obsažený ve výroku rozsudku je nesprávný, nepřezkoumatelný, řádně nevymezující obsah jednání, pro nějž byli obžalovaní uznáni vinnými, případně formálně vadný (zejména tvrzení Č., J.), neboť obsahuje v bodech I., II. některé údaje, významné z hlediska skutkových okolností, rozřazené do tabulky. Pokud se jedná o samotný obsah skutkových zjištění, odkazuje odvolací soud na dále uvedený výklad. Odvolatelé tvrdili, že popis skutkových zjištění nemůže obsahovat grafická vyjádření, a tedy ani tabulky, jež nelze prakticky v souladu se zákonem vyhlásit. Z pohledu procesního postupu soudu prvního stupně především nebylo shledáno vadným rozčlenění skutku do dílčích částí. Toto rozdělení vyplynulo totiž historicky, z průběhu postupného rozšiřování trestního stíhání jednotlivých obžalovaných v této trestní věci. Samotné rozčlenění do samostatných popisů pod body I.,II. a III. s jednotlivými body ve vztahu k dalším spoluobžalovaným, byť jednání bylo posuzováno jako spolupachatelství, nemá žádný vliv na správnost a přehlednost skutkových závěrů a z nich vyplývajících závěrů hmotněprávních, případně stanovení procesních pochybení. Z popisu skutkových zjištění obsažených v těchto skutkových výrocích rozsudku i jeho odůvodnění, v němž byly podrobněji rozvinuty, je totiž zcela zřetelné, jaký rozsah trestného jednání, v jaké době, na jakém místě a jakým způsobem, případně za jaké součinnosti osob, vzhledem ke specifikaci jednotlivých falešných faktur u dílčích daňových subjektů, obžalovaní označení za hlavní (v bodech I.,II.) ve velkém rozsahu spáchali, a jak se na takovém jednání konkrétně podíleli. Jednání obžalovaných případně i trestně nestíhaných zástupců jednotlivých podnikatelských subjektů bylo popsáno podrobně v obou částech rozhodnutí, a to vzhledem k jeho náročnému obsahu dostatečně srozumitelně a přehledně, bez jakýchkoliv zásadních rozdílů. Naopak odvolací soud se domnívá, že takové rozčlenění s odkazem na jednotlivé individuální údaje, bylo ve své podstatě přínosné pro přehlednost a v řízení uskutečněný procesní postup orgánů činných, v souvislosti s vydělováním konkrétních skutkových popisů, ve vztahu k jednotlivým spolupachatelům, vůči nimž bylo rozhodnuto formou odklonů od trestního řízení, ve formě podmíněného zastavení či zprošťujícími výroky. Také pro účely praktického průběhu dokazování, provedení jednotlivých důkazů ve vztahu ke konkrétnímu jednání a pro samotnou přehlednost procesního postupu i vyhotovení rozhodnutí, bylo takové rozčlenění zcela opodstatněné. Odvolací soud si sice dokáže představit, že samotný popis skutku by mohl být přesnější, a ještě lépe či jinak formulován, ovšem na samotné podstatě správnosti skutkových zjištění, jak jsou rozvedena v odsuzující části výroku rozsudku a podrobně specifikována v jeho velmi obsáhlém odůvodnění, odvolací soud neshledal žádnou zásadní závadu a drobné odlišnosti oproti rozsudku soudu prvního stupně ve výroku odvolacího soudu vyvěraly fakticky z odlišného hmotněprávního závěru a nevýznamných zjištěných početních rozdílů. Pokud se jedná o formu použitého popisu skutku v bodech I. II., je třeba zdůraznit, že ustanovení § 161 odst. 1 tr.ř. hovořící o popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, § 177 odst. 1 písm. c) tr.ř., o obsahu žalobního návrhu a § 120 odst. 3 tr.ř., o obsahu výroku rozsudku, vymezují podmínky pro individualizaci skutkového popisu trestného jednání jen obecně, přesným označením skutku s uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání, popřípadě s uvedením jiných skutečností, pokud je jich třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků, včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Zákon v žádném případě nestanoví jakékoliv formální podmínky, jež by jakkoliv bránily formálnímu rozřazení složitého popisu skutku do dílčích částí a jejich přehledné vymezení různými grafickými prostředky, zvýrazněním některých jejich částí, např. formou, typem či velikostí písma, barevně, podtržením, či jiným oddělením, tedy včetně rozřazení do tabulky či tabulek, které jednotlivé slovní či číselné údaje jen zpřehledňují. Není také pravdivé, že takový rozsudek, včetně jeho grafického rozřazení, nebylo možno vyhlásit tak, aby splňoval podmínky dle § 128 odst. 2 věta poslední tr.ř., aby byl v naprosté shodě s obsahem rozsudku, tak jak byl odhlasován. Je totiž možno provést čtení popisu skutku dle údajů po jednotlivých rubrikách či sloupcích takového rozčlenění. Podstatou takového vyhlášení skutku totiž není pak samotné rozčlenění a zvýraznění některých částí textu, ale jejich samotný obsah. Ten pak dle zjištění odvolacího soudu vzhledem k dosahu protokolů byl zcela totožný s obsahem výroku rozhodnutí, jak byl odhlasován. V návaznosti na to obžalovaný J. Č. prostřednictvím svého obhájce vznesl námitku k procesnímu postupu soudu při vyhlášení rozsudku dne 15.7.2010, v tom směru, že nebyl pořízen hlasový záznam o průběhu hlavního líčení dle § 55a a 55b odst. 1 tr.ř. a předseda senátu o důležitých důvodech k tomuto postupu řádně nerozhodl s tím, že proti takovému rozhodnutí měl být připuštěn opravný prostředek ve formě stížnosti. Tato námitka pak navazuje na formálně obdobné tvrzení, že vyhlášení rozsudku uvedeného dne neprovedl soud, jenž byl řádně obsazen, neboť došlo ke změně senátu, kdy na místo původního stálého člena senátu - přísedícího Ing. L. F., měl být přítomen a rozhodoval náhradní soudce V. P. I v tomto případě namítal nezbytnost rozhodnutí o přibrání náhradního soudce za podmínek § 197 odst. 2 tr.ř. formou usnesení, jemuž mělo být přiznáno právo opravného prostředku. Především je třeba konstatovat, že trestní řád v ustanovení § 119 tr.ř. stanoví, kdy soud rozhoduje rozsudkem, a kdy tak činí usnesením. Současně z teorie trestního práva procesního je zřejmé (srov. Komentář trestního řádu vyd. C.H.BECK 4. vydání č.l. 777), že orgány činné v trestním řízení projevují svoji vůli vedle těchto formálních typů rozhodnutí i opatřením. Opatření jsou převážně neformální úkony spíše organizačně-technické a operativní povahy a nelze je napadat žádnými opravnými prostředky, ale jen výjimečně formou přezkoumání, a také v rámci přezkumné povinnosti orgánů činných v trestním řízení o opravných prostředcích, o zákonnosti řízení. Rozhodnutí formou usnesení mají v průběhu trestního řízení různý charakter, význam a závažnost a obecně jejich písemná forma není obligatorně stanovena. Mezi takové projevy vůle soudu je nutno považovat rozhodování procesního charakteru předsedou senátu v souladu s ust. § 203 tr.ř., jež současně umožňuje tomu, kdo se cítí zkrácen opatřením předsedy senátu, požádat, aby rozhodl celý senát, přičemž v tom případě je rozhodováno již usnesením. Obecně pak platí dle § 141 odst. 2 tr.ř., že usnesení soudu je možno napadnout opravným prostředkem jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští. Z pohledu těchto zásad je možno konstatovat, že pro postup přibrání na místo soudce nebo přísedícího dle § 197 odst. 2 tr.ř. náhradního soudce či přísedícího, nestanoví zákon formu rozhodování usnesením, ale jde zjevně o opatření organizačního charakteru, které se faktickým způsobem projeví v protokolu o hlavním líčení, kde místo původního soudce či přísedícího zaujme na základě konkrétních okolností, jež aktuálně brání původnímu soudci být úkonům přítomen, soudce náhradní. Není tedy o takovém postupu třeba vydávat rozhodnutí. V žádném případě takto projevená organizační opatření soudu nejsou napadnutelná opravným prostředkem ve formě stížnosti. Vzhledem k očekávané délce a složitosti řízení byla na počátku k hlavnímu líčení předsedou senátu zajištěna účast dvou náhradních přísedících. Samotné organizační opatření vyplývající ze zákonného důvodu, že soudci „zabránila nějaká překážka v další účasti na hlavním líčení“, bylo plně v kompetenci předsedy senátu. Zkoumání, jestli touto překážkou bylo pracovní zaneprázdnění původního soudce Ing. L. F., či jiné osobní důvody, nepovažoval odvolací soud za podstatné. Organizační postup přípravy hlavního líčení a jeho průběhu byl plně v kompetenci předsedy senátu. Odvolací soud ve vztahu ke změně senátu rozhodujícího ve věci, přibráním náhradního soudce, neshledal žádné konkrétní důvody, jež by mohly vést ke zpochybnění řádného zákonného postupu soudu, např. ve formě jakékoliv účelové změny senátu apod. Ostatně o naprosté korektnosti procesních postupů předsedy senátu v této trestní věci svědčí nejenom obsah protokolů o hlavním líčení, ale i několik vyjádření samotných odvolatelů, jež jeho způsob řízení mimořádně kladně hodnotili. Také žádný obžalovaný proti uvedenému přibrání náhradního soudce aktuálně nevznesl jakoukoliv námitku a nepožádal senát, aby o takovém opatření předsedy senátu rozhodl. Pokud se týká namítaného postupu soudu dle § 55b tr.ř. v aktuálním znění, jež umožňuje předsedovi senátu rozhodnout z důležitých důvodů, že nebude pořizován zvukový záznam o průběhu hlavního líčení, již z formulace tohoto typu rozhodování je zřejmé, že se jedná o rozhodnutí procesního charakteru, proti němuž zákon nepřipouští podání opravného prostředku. Z obsahu protokolu o hlavním líčení ze dne 15.7.2010 (č.l. 13332 sv. 73) je zřetelné, že předseda senátu seznámil přítomné osoby v jednací síni s rozhodnutím, že vzhledem k technickým potížím, teplotě, množství přítomných osob a potřebě spuštění klimatizace bylo shledáno pořizování hlasového záznamu neúčinným, nebude zvukový záznam proveden. Je tedy zcela zřejmé, že s rozhodnutím předsedy senátu byli seznámeni všichni přítomní, včetně obhájců, a proti takovému postupu nebyla vznesena žádná námitka. Z pohledu těchto odvolacích námitek proto odvolací soud shledal, že nedošlo k porušení procesních předpisů a postup předsedy senátu se nijak negativně neprojevil v rozhodnutí soudu o vině a jejich následcích, ve vztahu k obžalovanému J. Č. i dalším spoluobžalovaným. Nedůvodnými byly shledány i námitky obžalovaných ve vztahu ke zpochybňované zákonnosti opatření záznamů o telekomunikačním provozu jednotlivých osob a provedení takových důkazů v řízení před nalézacím soudem, včetně SMS zpráv. Nalézací soud se těmito námitkami vznesenými již v průběhu důkazního řízení podrobně zabýval ve svém odůvodnění rozhodnutí zejména na str. 156 odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s těmito závěry zcela ztotožnil, přičemž zdůrazňuje, že záznamem o telekomunikačním provozu je nepochybně i v souladu s vydaným příkazem k takovému záznamu dle § 88 odst. 1 tr.ř. i záznam o proběhlých SMS zprávách. Dopadá na ně tedy i ustanovení § 88 odst. 6 tr.ř. Všechny významné telefonní záznamy byly v hlavním líčení řádně a transparentně přehrány a obžalovaní se s nimi tedy mohli seznámit a vyjádřit se k nim. Obhájcům obžalovaných byly poskytnuty na jejich žádost již v přípravném řízení kopie záznamů na CD nosičích, obsahující nejen samotné hlasové záznamy, ale také elektronicky zpracované údaje o identifikačních znacích jednotlivých spojení telekomunikačního provozu, včetně údajů o době spojení mezi volajícím a volaným či odesílatelem SMS a příjemcem, a to s obsahem konkrétních textů všech SMS zpráv. Tyto zprávy jsou i dle ověření odvolacího soudu zcela v souladu s textem jejich písemného přepisu obsaženým v jednotlivých protokolech. Naopak v elektronických záznamech bylo možno nalézt další SMS zprávy, jež bylo možno shledat pro dokazování významné, a tedy obžalované dále usvědčující. Odvolací soud nepovažoval za potřebné doplňovat takové dokazování i o další údaje, neboť ve smyslu § 2 odst. 5 tr.ř. lze považovat dokazování za dostačující. Z obsahu jednotlivých důkazů, hlasových záznamů i SMS zpráv v jejich vzájemné časové i obsahové návaznosti není pochyb o tom, kdo byl jejich odesílatelem a příjemcem a kdo vedl jednotlivé hovory. Obdobně nedůvodné shledal odvolací soud námitky obžalovaného J. Č., vznesené proti zákonnosti provedení sledování tohoto obžalovaného, J. P. a dalších osob dne 16.4.2004 u čerpací stanice v Ostravě, v souvislosti s předáním částky 200.000,- Kč, zjevně jako platbu za opatření zfalšovaných faktur, dodaných prostřednictvím obžalovaného J. P. (důkazy sv. 4, č.l. 555 a násl.) a ztotožňuje se se závěry nalézacího soudu o použitelnosti jednotlivých důkazů v souvislosti s tímto aktem zajištěné, jak jsou rozvedeny na str. 134–138. Vrchní soud v Olomouci také neshledal žádné formální, ani faktické nesprávnosti stran provedení domovních prohlídek, či prohlídek jiných prostor a následné zákonnosti provedení důkazů při takových úkonech opatřených, jak jsou rozvedeny zejména na str. 133, a 139 a násl. Za významné lze považovat, že podstatné části účetních materiálů spol. P.-T., s r.o., a C. S. P., s r.o., významné pro posouzení viny obžalovaných, byly opatřeny jejich dobrovolným vydáním. Z výše uvedených důvodů odvolací soud proto neshledal žádného opodstatnění ke zrušení napadeného rozsudku z procesních důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Je třeba dále zdůraznit, že řízení před soudem prvního stupně dostatečně respektovalo zásadu ústnosti (§ 2 odst. 1 tr.ř.) a bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 a § 220 odst. 1 tr.ř.) při provádění důkazů, kdy svědci, jejichž osobní výslech před soudem byl nezbytný pro náležité objasnění věci a reálně možný, stejně tak, jako znalci byli osobně slyšeni a ostatní důkazy, jež byly opatřeny, ať již ve stadiu přípravného řízení či v řízení před soudem, byly provedeny v souladu s požadavky zákona. Na tom nemění nic skutečnost, že v podstatné míře hlavní líčení bylo průběžně provedeno bez přítomnosti většiny obžalovaných, kteří o účast u hlavního líčení, ale stejně tak i u veřejného zasedání před odvolacím soudem, neprojevovali zájem a požádali, aby jednání soudu proběhlo v jejich nepřítomnosti. Pro posouzení konkrétní viny obžalovaných pak nebylo možno shledat za procesní pochybení ani postup nalézacího soudu, jenž v průběhu hlavního líčení z důvodu jeho ekonomičnosti, část obžalovaných (dne 15.2.2010, č.l. 12556 a č.l. 12618) z hlediska provádění důkazů, které se posouzení jejich viny netýkaly, vyloučil k samostatnému projednání a následně (14.4.2010, č.l. 12768) jejich trestní věc opětovně spojil ke společnému trestnímu řízení. Je třeba také zdůraznit, že byla dodržena všechna další ustanovení trestního řádu, týkající se zabezpečení práv obžalovaných na jejich obhajobu, když jim bylo umožněno zvolit si obhájce v podmínkách nutné obhajoby a v případě, že takové možnosti nevyužili, byli jim obhájci ustanoveni. Obhájcům bylo umožněno již v průběhu přípravného řízení se zúčastňovat jednotlivých úkonů a současně obhajoba obžalovaných byla zabezpečena přítomností obhájců u všech úkonů v řízení před soudem. Byla dodržena také všechna další ustanovení trestního řádu, která se těchto práv obžalovaných týkala, zejména ve vztahu k zahájení trestního stíhání, seznámení se spisem, jakož i další jednotlivá jejich práva, jež procesním způsobem zajišťují konkrétní realizaci obhajovacích práv v průběhu trestního řízení. Další procesní námitky obžalovaného J. Č. uplatněné v průběhu přípravného řízení byly již předmětem dalších námitek, návrhů, stížností, žádostí i námitek podjatosti apod., a vyvrcholily několikerým rozhodnutím Ústavního soudu, jenž podané ústavní stížnosti tohoto obžalovaného opakovaně zamítl (srov. obsah písemností sv. 2 a údaje na str. 98 napadeného odůvodnění). Ostatní obžalovaní další procesní námitky nevznesli. VI. Rozsah dokazování, skutkové závěry a z nich vyplývající hmotněprávní závěry s obecným významem pro všechny odvolatele Pro posouzení správnosti skutkových závěrů napadeného rozsudku či případné oprávněnosti skutkových námitek obžalovaných je rozhodné, zda nalézací soud v průběhu tohoto dokazování a v rámci hodnocení jednotlivých zákonně provedených důkazů, postupoval vždy a důsledně v souladu se svými povinnostmi, jež jsou z obecného hlediska vymezeny v ustanoveních § 2 odst. 5 odst. 6 tr.ř., a na ně navazujících dalších ustanovení trestního řádu, které vymezují konkrétní zákonné podmínky pro provedení důkazů a jejich způsob hodnocení ve vztahu k základním postulátům trestního řízení, aby byl zajištěn základní účel trestního řízení, tedy odhalit pachatele trestného činu a jeho spravedlivé potrestání, za podmínek zajištění spravedlivého procesu, řádného zákonného procesu (tzv. „fair“ procesu). Ten je vymezen jednotlivými procesními zárukami, zejména zajištěným právem na veřejnost řízení a rozhodnutí, přiměřenou rychlost řízení, spravedlivé projednání věci a v rámci něho uplatnění principů rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení, přítomnosti při jednání a účasti u výslechu svědků a možnost kladení otázek a dalšími právy obhajoby. Je třeba zdůraznit, že dle § 2 odst. 5 tr.ř. orgány činné v trestním řízení jsou povinny postupovat v souladu se svými právy a povinnostmi, uvedenými v trestním řádu a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obžalovaný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí. Povinnost orgánů činných v trestním řízení při hodnocení provedených důkazů, založena na zásadě volného hodnocení důkazů tak, jak je zahrnuta v ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř., spočívá v hodnocení důkazů orgány činnými v trestním řízení, v tomto případě soudem, aniž by byl tento vázán zákonnými rigidními pravidly, vycházející z volného, tedy zákonem nevymezeného uvážení. Tato zásada nutí soud přihlédnout k okolnostem konkrétního případu, k jeho zvláštnostem, charakteristickým rysům a brání obecně mechanickému postupu při hodnocení důkazů. Zákon nestanoví a nepřikládá apriori žádnému z důkazů zvláštní význam. Soud při hodnocení provedených důkazů musí postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž tyto důkazy hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení, založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu, jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu. Hodnocení musí činit z hlediska závažnosti důkazů, tedy vyloučí důkazy nepodstatné, takové, z nichž nelze učinit poznatky o předmětu dokazování a důkazy posuzuje i z hlediska zákonnosti, tedy zda důkazy nebyly provedeny v rozporu s procesními předpisy a zda nelze v důkazním řízení shledat pochybení, která by měla povahu podstatných vad řízení. Důkazy je třeba podrobit hodnocení z hlediska věrohodnosti a pravdivosti na základě analýzy jednotlivých poznatků, pocházejících ze samotného konkrétního důkazu při hodnocení ve vztahu k dalším provedeným důkazním prostředkům. Tato zásada je vybudována na vnitřním přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, jež nesmí být projevem libovůle nebo svobody takového orgánu, ale je vytvářena na přísně logickém základě, opírajícím se o právní vědomí, všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Takovéto hodnocení musí být obsaženo v odůvodnění rozhodnutí, v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr.ř. Podle názoru odvolacího soudu podstatné části skutkových závěrů, zobrazených v odsuzující části napadeného rozhodnutí i v mimořádně podrobném odůvodnění, všechny tyto podmínky splňují. Nalézací soud logicky a zcela přesvědčivě odůvodnil své rozhodnutí a vysvětlil své myšlenkové postupy, které jej vedly k presentovaným závěrům, a to i ve vztahu ke skutkovým námitkám, které jednotliví obžalovaní učinili předmětem podaných odvolání, neboť jejich podstatná část byla obžalovanými průběžně presentována v rámci jednotlivých úkonů při uplatněné obhajobě (např. vyjádření při skončení vyšetřování, návrhy na předběžné přezkoumání obžaloby, výklady obhájců v průběhu hlavního líčení i obsáhlé závěrečné řeči před vynesením napadeného rozsudku. Je třeba zdůraznit, že v trestním řízení platí zásada vázanosti odvolacího soudu hodnocením důkazů provedených soudem prvního stupně, jež může být narušena jen tehdy, jestliže hodnocení jednotlivých důkazů, případně jejich vzájemné porovnání, je zásadně chybné a extrémně nelogické, případně pomíjející další podstatné důkazy, jež jsou v rozporu s takovými závěry a odvolací soud provede důkazy před soudem prvního stupně doposud neprovedené, případně znovu provede důkazy předtím již provedené v hlavním líčení (§ 263 odst. 7 tr.ř.). Odvolací soud ovšem nemůže nahrazovat samotné hlavní líčení z hlediska existence dvouinstančního soudního řízení a není oprávněn sám vytvářet originální nové skutkové závěry o skutkovém stavu věci v situaci, kdy se neztotožní se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Jen v případě, že závěry nemají podklad v důkazním řízení nebo jsou zásadně logicky nesprávné a v důsledku toho vadné, může soudu prvního stupně věc vrátit s vysvětlením, v čem tato skutková zjištění shledává vadná, či je v odpovídajícím, přiměřeném vztahu doplnit, v rozsahu stanoveném v ustanovení § 263 odst. 6 tr.ř. Hodnocení jednotlivých důkazů soudem prvního stupně, o něž opřel své závěry o vině obžalovaných v bodech I. - III. napadeného rozsudku, podle názoru odvolacího soudu neobsahuje žádné extrémní nesprávnosti, respektive toto hodnocení má jen dílčí nevýznamná pochybení, spíše formulačního a početního rázu a dílem trpí dílčími nedostatky, v návaznosti na nesprávné hmotněprávní závěry ve vztahu k části obžalovaných. Soudu prvního stupně tedy nelze oprávněně vytknout, že by v odůvodnění napadeného rozsudku zásadním způsobem pominul některý z provedených důkazů a nepokusil se z nich vyvodit jasný závěr. Vzhledem k rozsahu těchto zjištění lze na jejich obsah uvedený ve výroku rozsudku a jeho odůvodnění v podstatné míře odkázat. Pokud se jedná o samotný rozsah provedených důkazů, odvolací soud jej shledal za zcela dostatečný, splňující vytčená zákonná kriteria dle § 2 odst. 5 tr.ř. Konkrétní důvodnost návrhů na doplnění dokazování, případně odvolacích námitek k rozsahu a způsobu provedených důkazů odvolací soud řešil v tomto odůvodnění v návaznosti na jednotlivé argumenty, v rámci nichž hodnotil podstatu jednotlivých procesních, skutkových i hmotněprávních námitek, s nimiž takový rozsah dokazování vždy byl spojen. Vzhledem k těmto závěrům, pro stručnost tohoto odůvodnění odvolací soud odkazuje stran obsahu jednotlivých důkazů a jejich hodnocení jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti, na odůvodnění napadeného rozsudku. Dále se zabýval jen těmi skutečnostmi, jež byly předmětem odvolacích námitek, případně, které shledal významné z hlediska rozsahu přezkumného řízení a svého rozhodnutí. Obecně bylo možno považovat za správná skutková zjištění, která nalézací soud z provedených důkazů učinil, ve vztahu k obžalovaným Ing. J. J., J. Č., L. K. a S. K., jako pachatelům, které v rozsudku označil za hlavní, respektive nejvýznamnější pachatele a organizátory trestné činnosti, jejichž rozsah, případně podíl na časově vymezené části jednání, nalézací soud velmi podrobně popsal. Podstata prokázaného trestného jednání spočívala v tom, že obžalovaní Ing. J. J., L. K. a J. Č. za součinnosti s dalšími osobami (nejméně s K. E., J. P.) dne 12.4.2002, v O., založili společnost P.-T., s.r.o. se sídlem K., okres F. – M., jehož jediným společníkem se stal obžalovaný J. P. a jedinou jednatelkou K. E., se záměrem účelově snížit hospodářský výsledek fiktivních odběratelů a jejich související daňovou povinnost, sebe a zástupce těchto odběratelů tak neoprávněně obohatit, když formálně oprávněné osoby k zastupování společnosti tato svá práva fakticky nevykonávaly a bez jakéhokoliv formálního podkladu (zplnomocnění, jednatelství, prokury apod.) svěřili veškerou faktickou činnost společnosti do rukou obžalovaného Ing. J. J. Obžalovaní Ing. J. J. a L. K. (za součinnosti J. P.) učinili základní právní úkony, nezbytné k zahájení její formální podnikatelské činnosti, se záměrem tuto společnost využít při páchání daňové trestné činnosti. L. K. zneužil důvěry jednatelky této společnosti K. E. a založil bankovní účty společnosti u Komerční banky, a.s., pobočky Frýdek-Místek, č.ú. 865714390277/0100, a ČSOB, a.s., pobočky Frýdek – Místek, č.ú. 180286236/0300, ve vztahu k nimž měl právo disponovat se zůstatkem na účtu do 9.12.2002, od kdy toto právo bylo svěřeno známému J. Č. R. K. Trestného jednání se pak dopouštěli Ing. J. J. a J. Č. v období od července 2002 do ledna 2004, L. K. (do 9.12.2002), a S. K. (od 2.9.2003), když po předchozí vzájemné dohodě a rozdělení úkolů při pečlivě organizované trestné činnosti, vystavovali velké množství fiktivních faktur a dalších dokladů, znějící na fiktivního (simulovaného, fingovaného) dodavatele – společnost P.-T., s.r.o., K., a dále v období od začátku prosince 2003 do konce ledna 2004 na fiktivního dodavatele – společnost C. S. P., s.r.o., F. – M., kterou také nejméně obžalovaní J., K. a Č. dne 1.12.2003 založili – při zneužití důvěry M. M., za stejným účelem, ač ve skutečnosti, jak fakticky, tak formálně žádné zboží ani služby v rozsudku uvedené neposkytovali, s úmyslem tímto způsobem v rozporu se skutečností deklarovat dodávky neexistujícího zboží a služeb odběratelům, zastoupeným konkrétními osobami (uvedeným ve výčtu v bodech I.,II. a dílem rozvedeným i v bodu III.), s nimiž se trestného jednání dopustili společně, a které J. Č., Ing. J. J., L. K., ale i další spoluobžalovaní (např. Ing. V. K., L. B., V. H.) za tímto účelem vyhledali a dohodli s nimi spolupráci, přičemž se jednalo o odběratele fiktivní (tedy odběratele sice řádně existující, ovšem vědomě nepravdivě vystupující jako obchodní partneři dodavatelských společností). Komplexem jednotlivých dílčích formálně provedených aktů předstírali zdanitelná plnění. Takto vytvořením fiktivních dokladů k celkem nejméně 301 fakturovaným případům (viz rozbor vyčíslení daňového úniku v odůvodnění napadeného rozsudku na str.165 a násl. body A.B.C.D.), způsobili uvedení hlavní obžalovaní škodu představující daňový únik zkrácením daně či vylákáním neoprávněných výhod na dani (DPH či dani z příjmu fyzických či právnických osob) ve výši přesahující částku 36.000.000,- Kč dílem ve stadiu pokusu, obžalovaný L. K. ve výši překračující 13.000.000,- Kč, respektive takto jednali ve velkém rozsahu. Odběratelé cenu předstíraného zdanitelného plnění dle těchto faktur uhrazovali uvedeným fiktivním dodavatelům bezhotovostními převody, na bankovní účty, a tento způsob platby volili záměrně, jako součást účelového předstírání věrohodnosti těchto fiktivních obchodních případů. Vyjma obžalovaného J. P. (jemuž takové vědomí ve všech podrobnostech o uskutečnění trestné činnosti již při založení společnosti nebylo bezpečně prokázáno), tak všichni obžalovaní postupovali s vědomím předchozí dohody se zástupci fiktivních odběratelů o tom, že těmto bude následně vrácena částka, odpovídající základu daně ponížená o dohodnutou procentní provizi, kdy tyto vratky za fiktivní dodavatele realizovali v hotovosti Ing. J. J. a J. Č.. Podstatou této dohody byla skutečnost, že s využitím těchto faktur odběratelé u svých místně příslušných finančních úřadů uplatní jednak náklady na dosažení, zajištění a udržení příjmů, ve formě zohlednění neoprávněných výdajů dle shora uvedených faktur, se záměrem tak dosáhnout snížení daňového základu daně z příjmů právnických a fyzických osob, což činili v rozporu s ustanovením § 24 zákona č. 586/1992 Sb. (ve znění platném v posuzovaném období), jednak s cílem na základě těchto neexistujících zdanitelných plnění dosáhnout zkrácení daně z přidané hodnoty, což činili v rozporu s ustanovením § 14 zákona č. 588/1992 Sb. (ve znění platném v posuzovaném období), jednak s cílem na základě těchto neexistujících zdanitelných plnění dosáhnout vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty – tedy neoprávněné výhody, což činili v rozporu s ustanovením § 19 zákona č. 588/1992 Sb. (ve znění platném v posuzovaném období). L. B. po předchozí dohodě s Ing. J. J. v období od srpna 2003 do 25.11.2003 se záměrem účelově snížit hospodářský výsledek prostřednictvím předstíraných zdanitelných plnění fiktivních odběratelů a jejich související daňovou povinnost, sebe, zástupce těchto odběratelů a osoby vystupující a jednající za fiktivního dodavatele – společnost P.-T., s.r.o., neoprávněně obohatit, poskytl pomoc tím, že zajistil nejméně první kontakt na dále uvedené daňové subjekty – odběratele, ochotné podílet se na „krácení daně“, za což obdržel dohodnutou provizi. Jednalo se o firmy T. N., a.s., Ing. P. N. (bod III.5.), Z. H. (bod III/6. A,B), R. T., s.r.o. (III.8.), se způsobenou škodou při zkrácení a vylákání daně z přidané hodnoty a daní z příjmů ve výši 1.771.839,- Kč. Obžalovaná S. K. se na tomto trestném jednání účastnila vědomě, řadou jednotlivých úkonů, ač věděla, že se nejedná o skutečné dodávky zboží a služeb a řádnou podnikatelskou činnost, vystavovala jednotlivé nepravdivé faktury pro uvedené odběratele a jako účetní dodavatelských společností, do účetnictví takové fiktivní účetní doklady zaevidovala, a to i za období předcházející jejímu formálnímu nástupu do společnosti a dále vytvářela nepravdivé účetní a daňové podklady, podílela se na obstarání fiktivního dodavatele společnosti C. S. P., s.r.o., a následně připravila nezbytné podklady potřebné ke specifikaci druhu, množství a ceny předstíraného zdanitelného plnění s cílem, zajistit pro potřebu účetní evidence a daňových přiznání fiktivní dodavatele pro společnosti P.-T., s.r.o., faktury s uvedením dodavatele – společností R. P., s.r.o., E. – E., a.s., P. a A., s.r.o., P., jejichž účelem bylo předstírat neuskutečněné dodávky zboží a reklamy společnosti P.-T., s.r.o. v deklarované prodejní ceně (více než 70 mil. Kč), v souhrnu odpovídající ceně předstíraných zdanitelných plnění dle dodavatelských faktur znějících na fiktivního dodavatele – společnost P.-T., s.r.o. Tyto faktury pak vědomě zajistil pro uvedenou potřebu, obžalovaný J. P. Ten nejméně od poloviny roku 2003 věděl o samotné podstatě trestného jednání ve společnosti, jejímž byl jediným společníkem a měl takto veškerá oprávnění takovému jednání zabránit. Takto ovšem vědomě nepostupoval, naopak požadoval podíl ze zisku z této trestné činnosti a následně za zajištění uvedených příjmových faktur z části obdržel a dále požadoval odměnu v rozsahu několika set tisíc korun. Na tomto trestném jednání se podílela řada dalších osob, vůči nimž nebylo zahájeno trestní stíhání (např. K. E., P. V., R. K., R. Š., M. M., obchodní zástupci společnosti B.-L., s r.o. L. P., M. Z.), přičemž předmětem hodnocení soudu prvního stupně ovšem nebylo posouzení jejich viny, zejména pak naplnění znaků zavinění, neboť vůči nim nebyla podána obžaloba. Další obžalovaní, uvedení v bodu III. napadeného rozsudku, ale i další osoby (vůči nimž trestní stíhání nebylo zahájeno, případně bylo podmíněně zastaveno či byli zproštěni obžaloby z důvodu zániku trestnosti) se na trestné činnosti podíleli v jednotlivých dílčích skutcích vymezeným jednáním, jako odpovědné osoby, zástupci, zaměstnanci, jednatelé, společníci obchodních společností či jiným, např. smluvním či faktickým způsobem spojeni s jednotlivými obchodními společnostmi, nebo vystupujících jako samostatné podnikatelské subjekty - fyzické osoby, tak, že s vědomím samotné předchozí dohody o vytvoření fiktivního obchodního vztahu, jehož účelem byla tzv. daňová optimalizace, ovšem zjevně nezákonnými prostředky, se účastnili na uzavření jednotlivých fiktivních dohod, a vyhotovení velkého množství dílčích simulovaných účetních podkladů a jejich zavedení do účetnictví firem i zajištěním bezhotovostních plateb na základě takových dokladů a následným převzetím hotovostních prostředků, při rozdělení takového zisku z trestného jednání a jejich vyvedení mimo řádné hospodaření podnikatelských subjektů a vypracování a podání nepravdivých daňových přiznání a dalších dokladů. Samotným účelem těchto postupů bylo faktické zkrácení jednotlivých druhů daní, jež se ve svém důsledku pak projevilo vzhledem k aktuální ekonomické činnosti daňových subjektů, buď zkrácením daní, nebo jejich neoprávněným zvýhodněním ve formě vrácení nadměrného odpočtu na DPH (stručně krácení daní). Je třeba zdůraznit, že nalézací soud při svých skutkových závěrech nevycházel jen z obsahu doznání jednotlivých obžalovaných, ale naopak z celého komplexu skutečně velkého množství důkazů (zejména značného rozsahu záznamů o telefonních odposleších, v nichž se obžalovaní vyjadřovali mnohdy značně otevřeně, o obsahu svého trestného jednání, nebo z obsahu zajištěných listinných důkazů, včetně šetření finančních a daňových orgánů apod.), jež samotné doznání řady obžalovaných v podstatné míře doplňovaly, případně jejich některá tvrzení obhajoby vyvracely a z trestné činnost je pak dále spolehlivě usvědčovaly. Je zcela zřetelné, že již na počátku přípravného řízení měly vyšetřující orgány k dispozici tak zásadní důkazy o dlouhodobém vytváření fiktivních nákladů podnikatelských subjektů ze strany obžalovaných – hlavních pachatelů, že doznání obžalovaných Ing. J. J. a J. Č. mělo mnohdy jen doplňující a interpretační charakter, když bylo řadou důkazů potvrzeno, že obě společnosti, za něž hlavní pachatelé vystupovali, žádnou skutečnou podnikatelskou činnost neprovozovaly. Obsahem dále shromážděných důkazů, byť opatřených velmi náročným způsobem (z hlediska množství jednotlivých úkonů se značnými ekonomickými a časovými dopady na průběh řízení) pak byly dílčí podrobnosti takových jednotlivých jednání obžalovaných a dalších osob, na trestné činnosti participujících, jen ve všech podstatných podrobnostech specifikovány. V této souvislosti pak bylo nutno shledat zcela nedůvodnými námitky obžalovaného J. Č. k tvrzenému nedostatku rozsahu provedeného dokazování, opírajícím se o údajnou dohodu obžalovaného Ing. J. a jeho otce J. J. st. s policejními orgány a návrh na doplnění dokazování o výslech JUDr. P. D., dřívějšího obhájce obžalovaného Ing. J. J., k okolnostem zadržení obžalovaného L. K. dne 4.6.2004 v advokátní kanceláři tohoto obhájce (viz č.l. 720 a násl. sv. 5 a č.l. 13184 a násl. sv. 73). Především bylo třeba zcela odmítnout různá dehonestující vyjádření několika obhájců obžalovaných, posuzujících umožnění zadržení tohoto obžalovaného, v rámci provedené policejní akce v advokátní kanceláři, jako porušující zásady etiky výkonu činnosti advokáta. Z obsahu zákona o advokacii č. 85/1996 Sb. ani Etických pravidel profesionální etiky a pravidel soutěže advokátů ČAK (usnesení ČAK 1/1997 ve znění pozdějších úprav) nelze dovodit, že by takové okolnosti jednání, jež byly obecným a dostatečným způsobem objasněny, mohly být posouzeny jako porušující etické zásady výkonu advokacie a již vůbec je nelze hodnotit jako nezákonné. Naopak vykazuje řádný občanský postoj ve snaze zabránit trestnému jednání. Je třeba zdůraznit, že uvedený obhájce v kritickou dobu zastupoval výhradně zájmy svého klienta a nikoliv zájmy jiných obžalovaných. K osobě obžalovaného L. K. zjevně neměl jakýkoliv vztah. Bylo také zcela zřetelné, že tento obžalovaný se snažil získat finanční prospěch s příslibem nepravdivých výpovědí, byť ve prospěch obžalovaného Ing. J. J. Přístup obžalovaného Ing. J. J. k trestnímu řízení se v přípravném řízení zjevně postupně měnil, od původní stručné výpovědi, v níž trestnou činnost spíše popíral, přes jeho snahu o ovlivnění vývoje důkazního řízení ve svůj prospěch (např. instruující dopis č.l. 342) až po jednoznačné doznání a prezentovanou snahu o spolupráci při objasnění trestné činnosti, jako významné zákonné polehčující okolnosti dle § 33 písm. j) tr.zák. (§ 41 písm. l/, písm. m/ tr.zákoníku). Z tohoto hlediska nelze považovat za vyloučené, že obžalovaný Ing. J. J. byl ve svém doznání subjektivně motivován svým osobním zájmem, aby si vytvořil podmínky pro něj výhodné, tedy i včetně svého propuštění z vazby, jestliže napomůže orgánům činným v trestním řízení v objasnění viny své a dalších spoluobžalovaných. Ze skutečnosti, že byl z vazby propuštěn na základě slibu dne 27.7.2004, v porovnáním s délkou vazby obžalovaných J. Č. a L. K., kteří byli propuštěni po uplynutí roční vazební lhůty, nelze dovodit, že by existovala nějaká nezákonná dohoda, jejímž výsledkem by bylo účelové, nepravdivé tvrzení tohoto obžalovaného a na něm postavená důkazní situace, na níž by nalézací soud nezákonně vybudoval své skutkové závěry. Je třeba zdůraznit, že obžalovaný především nikdy správnost obsahu základních tezí svých četných opakovaných výpovědí nezpochybnil. Obžalovaný pak stejně k objasnění trestné činnosti přistupoval i po svém propuštění z vazby (16.2.2006, 3.10.2006), a také při výsleších v jednotlivých daňových řízeních, v nichž byl vyslýchán jako svědek. Jeho tvrzení jsou podporována takovým mimořádným rozsahem korespondujících důkazů (dlouhodobé sledování obsahu telefonních hovorů obžalovaného a řady dalších osob, doznání podstatných skutečností obžalovaných J. Č., L. B., ale i velkého množství dalších spolupachatelů a nebývalý rozsah celé řady dalších důkazů), že lze hodnotit takový přístup spíše jako logický postoj a kapitulaci před jednoznačnou důkazní situací, s realistickým, byť patrně i účelovým, zájmem využít podmínky zákonné polehčující okolnosti. Že se takový jeho přístup v přípravném řízení projevil ve svém důsledku i pozbytím účelu vazebních důvodů, se jeví zcela přirozeným, zejména v situaci, kdy pobyt obviněných ve vazbě je nutno považovat ve světle zákonných podmínek i výkladů judikatury za výjimečný. Odvolací soud nepovažuje za opodstatněné podrobné zkoumání a porovnávání, zda i přístup a podmínky dalších obžalovaných odůvodňovaly trvání jejich vazby v přípravném řízení. Posouzení důvěryhodnosti záruk z hlediska osobních poměrů, okolností jejich zadržení v době, kdy bylo již zahájeno trestní stíhání Ing. J. J. a jejich vystupování v trestním řízení i konkrétní vazební podmínky, za nichž obžalovaní záruky náhradou za vazbu nabízeli, byly odlišné. O těchto podmínkách rozhodovaly věcně a místně příslušné soudy. Z okolností propuštění obžalovaného Ing. J. J. z vazby, obsahu jeho opakovaných doznání k trestné činnosti i zjevně vstřícného přístupu příbuzných tohoto obžalovaného při zadržení dalších spoluobžalovaných, nelze dovodit jakékoliv významné závěry, jež by tyto jeho doznání znevěrohodňovaly nebo činily nezákonnými. Výslech dřívějšího obhájce obžalovaného, či případná jakákoliv další šetření stran údajného, snad neformálního kontaktu vyšetřovatele s tímto obžalovaným, který vyslechnutý jako svědek takové kontakty zcela popřel, nemůže na uvedených komplexních skutkových závěrech ničeho změnit. Nalézací soud se s obsahem těchto námitek srozumitelně a logicky vypořádal ve svém rozhodnutí (odůvodnění str. 108-112). Proto odvolací soud návrhy na doplnění dokazování o výslech tohoto advokáta i provedení dalšího šetření k četnosti a době setkání bývalého policejního komisaře, tehdejšího vyšetřovatele M. J. ve vazbě s obžalovaným, ve shodě s rozhodnutím soudu prvního stupně, jako nedůvodné, zamítl. Zcela irelevantní se pak jevila námitka obžalovaného J. Č., opírající se o hypotetický předpoklad, že kdyby Ing. J. J. ke své výpovědi přistupoval jinak, vědom si údajné tvrzené nezákonnosti postupu orgánů trestního řízení, a například trestnou činnost popíral či nevypovídal vůbec, i ostatní obžalovaní by se k trestné činnosti nedoznali. Jeho úvahy pak vycházely z doktríny „plodů pocházejícího z otráveného stromu.“ K této teorii je třeba zdůraznit, že v české trestněprávní teorii není tato doktrína obecně uznávaná a je literárně a judikatorně rozvíjena v odlišném právním systému v USA. V hodnocení názorů na význam aplikace takových principů na celý přístup k důkaznímu řízení se odvolací soud ztotožňuje s publikovanými názory předních právních teoretiků, např. ústavního soudce Prof. JUDr. J. M., CSc., v článku Několik otazníků nad judikaturou Ústavního soudu ČR v době postmoderny v časopise Kriminalistika 1/2011, str. 3 a násl. Ve stručnosti je možno konstatovat, že absolutně formulovaný úsudek tvrzené zásady „fruit of poisonous tree doctrine“ spočívající na názoru, že nezákonný postup státního orgánu při obstarávání důkazů vždy působí „na dálku“ a způsobuje absolutní nepoužitelnost získaného důkazu, je bez specifikace konkrétními okolnostmi prakticky bezcenný. Přestože se této teorii věnovala řada teoretiků ve svých odborných pracích, nikdy nebylo dosaženo definitivního závěru stran podmínek pro aplikaci takového principu. Obecně je proto třeba vždy diferencovat druhy a závažnost případných zjištěných vad a přizpůsobovat jim vyvozené důkazní důsledky. Je třeba rozlišovat vady zhojitelné a nezhojitelné, závažné a nezávažné, vyvolané na jedné straně svévolí, tedy zlým úmyslem státních orgánů nebo na druhé straně nedbalostí či učiněné v dobré víře v korektnost postupu. Při důsledném zvažování kritérií o absolutní či relativní neúčinnosti důkazů je nutno důsledně zvážit všechny konkrétní podmínky při provedení testu proporcionality či hypotetického přezkoušení. Ve vztahu k danému problému v této trestní věci ovšem žádné zásadní porušení procesních předpisů či postupů orgánů přípravného řízení nelze vzít za objektivizované. Z chování obžalovaného Ing. J. J., ale i obžalovaného J. Č. v přípravném řízení lze dovodit jejich obvyklý přístup k řešení problémů, s nimiž se v životě a v trestní věci setkávají, tedy včetně jisté účelovosti jejich chování ve chvíli, kdy takový způsob pro sebe považují za výhodný. Vzhledem k celkovému chování obžalovaného Ing. J. J., s přihlédnutím k jeho vystupování před soudem prvního stupně i soudem odvolacím, by se dalo dokonce říci, že je to jeho vlastnost typická a způsobu jeho projevů navenek tomu odpovídající. Zásadním pro hodnocení této problematiky je skutečnost, že obžalovaný svoji zjevnou spolupráci s orgány přípravného řízení nesituoval jen do okamžiku svého pobytu ve vazbě, ale také při dalších výpovědích po svém propuštění a také ve vztahu k orgánům finančního úřadu v rámci provedeného daňového řízení, v němž v mnoha případech dále vypovídal. To, že obžalovaný stejnou součinnost neposkytl i v řízení před soudem může mít řadu vysvětlení. Ať již neuvědomění si reálnosti všech podmínek polehčujících okolností či odstupem času nebo opětovně jím vyvozených subjektivních představ o výhodnosti takového postupu nebo kombinací všeho. To nemění ovšem nic na tom, že nebylo možno shledat žádných podstatných skutečností, že by jeho doznání bylo uskutečněno pod vlivem nezákonného jednání orgánů činných v trestním řízení a bylo v podstatných částech nepravdivé. Obdobné tvrzení obžalovaného L. B. má jen minimální vypovídací hodnotu, nejenom s ohledem na zjevnou záměrnou stručnost tvrzení, ale i významně sníženou hodnověrnost jeho vyjádření, vyplývající z účelovosti jeho chování a jeho účelné snahy zpochybnění postupu stejného vyšetřovatele v další jeho trestní věci (připojený trestní spis Okresního soudu v Šumperku, sp.zn. 2 T 157/2007, v níž byl odsouzen za trestnou činnost, jíž se dopustil jako pachatel fakticky s totožným jednáním jako obž. J. a spol.). Nápadnost názvů firem užívaných těmito obžalovanými (B., s.r.o. a T., s.r.o.), souvislost jejich jednání jen potvrzuje. Proto závěrem je třeba konstatovat, že úvahy obžalovaného J. Č. o možnostech odlišného důkazního vývoje, v případě jiného přístupu obžalovaného Ing. J. J. k obsahu svých výpovědí, jsou zcela hypotetické, bez jakýchkoliv reálných opodstatnění a ve svém důsledku pro rozhodnutí odvolacího soudu nepodstatné, neboť jak je výše rozvedeno v této trestní věci, bylo zákonným způsobem opatřeno takové množství důkazů, jež podstatu trestného jednání spolehlivě prokazovaly, a to i bez samotného doznání tohoto obžalovaného. Z pohledu výše uvedených konkrétních skutkových zjištění bylo nutno důvodně nazírat na postavení obžalovaných Ing. J. J., J. Č., L. K. a S. K., jako na rozhodující činitele v systému páchání trestné činnosti. Nalézací soud je označil důvodně pracovním názvem „hlavní pachatelé“. Jednání těchto obžalovaných, pro které byli uznáni vinnými v bodech I.,II., bylo kvalifikováno vždy jako společné jednání, spáchané ve spolupachatelství společně s dalšími spolupachateli - spoluobžalovanými, či osobami, vůči nimž nebylo trestní stíhání zahájeno nebo bylo podmíněně zastaveno, tak, jak jsou vyjmenováni v popisné části těchto výroků, navazujících na část odsouzeného trestného jednání v bodě III. výroku napadeného rozsudku. Pachatelem trestného činu je ten, kdo trestný čin spáchal sám. Byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jakoby trestný čin spáchala sama (spolupachatelé - § 9 odst. 1, odst. 2 tr.zák. a § 22 odst. 1, odst. 2 tr.zákoníku). Pojem spolupachatelství dle standardního výkladu tohoto výrazu v trestněprávní teorii i judikatuře předpokládá společné jednání ke spáchání trestného činu a úmysl k tomu směřující. Za společné jednání více pachatelů, ať již současně probíhající nebo na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, případně každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání nebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti (články řetězu) působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. V tomto posledním uvedeném případě jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštního trestního zákona nenaplňují (případně ne všechny takové složky), ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, když je nutné, aby působily současně a postupně ve vzájemné návaznosti a ve svém celku tvořily skutkovou podstatu stejného trestného činu. Spolupachatelství, jako společné jednání dvou nebo více osob musí však vždy naplňovat znaky jednání, popsaného v příslušném trestném činu ve zvláštní části trestního zákoníku. Takové jednání je pak základním atributem objektivní stránky trestného činu, jako zákonného znaku skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Objektivní stránka trestného činu je charakterizována způsobem spáchání trestného činu a jeho následky, přičemž mezi obligatorní znaky objektivní stránky patří právě jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Objektivní stránka je základem posouzení trestní odpovědnosti, a právě s ohledem na ni jsou nejnázorněji a nejnápadněji jednotlivé trestné činy od sebe odlišovány. Samotné spolupachatelství je pak třeba odlišovat od dalších forem trestné součinnosti, zejména od účastenství (dle § 10 odst. 1 tr.zák., případně § 24 odst. 1 tr.zákoníku) ve formě organizátorství, návodu a pomoci (účastenství v užším smyslu) či dalších forem trestné součinnosti (zvláštní formy jako podněcování, nadržování, nepřekažení a neoznámení trestného činu dle § 164 tr.zák., resp. § 364 a násl. tr.zákoníku), případně trestný čin podílnictví (dle § 251 tr.zák. a násl., respektive § 214 a násl. tr.zákoníku). Teorie trestního práva hmotného, doplňovaná judikatorní praxí, se postupně ustálila na hodnocení rozlišení jednání osoby, účastnící se na trestné činnosti, jako pachatele či spolupachatele od účastníka ve formě organizátora, návodce, či pomocníka v tom směru, zda konkrétní jednání takového pachatele je právě součástí objektivní stránky konkrétního trestného činu, jež je nutno odlišovat od jednání, jímž se účastník na trestném činu podílí, aniž by se přímo účastnil na páchání trestného činu jako spolupachatel, jestliže takový trestný čin zosnuje nebo řídí (organizátor) nebo vzbudí v jiné osobě rozhodnutí trestný čin spáchat (návodce), případně osoba, která umožňuje či usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, tedy pomáhá mu nebo jej podporuje, a to ještě před spácháním činu, nebo v době činu. Formy této pomoci trestní zákon, respektive nově trestní zákoník podrobněji, ovšem jen demonstrativně rozvádí. Základními formami pomoci je fyzická a psychická pomoc, včetně dohody vytváření podmínek k tomu, aby pachatel mohl svou trestnou činnost provádět co nejúčinněji. Spolupachatelství je možné, jak ve stadiu přípravy, pokusu, tak i ve stadiu spáchání (dokonání trestného činu). O spolupachatelství se nejedná, byla-li společná činnost uskutečněna až po dokonání trestného činu, tzn. po naplnění jeho znaků, třebaže skutek ještě pokračoval ve stadiu, které lze zahrnout pod pojem ukončení (dokončení) činu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu R 34/1968, R 3/1970, R 51/1967, R 1/1980 Sb. rozh. trest.). Organizátorství a návod z obsahu samotných těchto pojmů přichází v úvahu před spácháním samotného trestného činu. V případě účastenství ve formě pomoci připouští trestněprávní teorie možnost spáchání takového jednání před činem, tak i při činu a jen výjimečně, v případě trestných činů trvajících, jestliže protiprávní stav trvá, přichází v úvahu pomoc i po dokonání činu, ještě před jeho dokončením, jestliže se čin sestává z několika dílčích aktů, až do posledního aktu uzavírajícího trestný čin (srov. Komentář tr.zákoníku, str. 285, první vydání vyd. C.H. BECK autorů Prof. JUDr. P. Š. a kol.). Rozlišení účastníka trestného činu od činnosti spolupachatele vyplývá z vymezení samotného spolupachatelství, přičemž účastenství není samotnou součástí společného jednání, přímo směřujícího k provedení činu, ale je pouze jednáním podporujícím činnost pachatele, které nevykazuje znaky úmyslného společného jednání ve smyslu § 9 odst. 2 tr.zák. (§ 23 tr.zákoníku). Zásadně pak platí, že jednání spolupachatele, který se současně účastní na jednání i jako organizátor, případně jako návodce a pomocník, je nutno posoudit jako spolupachatelství, což představuje nejzávažnější formu z těchto forem trestné součinnosti. Podmínkou uplatnění této zásady však je, aby posouzením činu jako spolupachatelství byla vystižena povaha a závažnost činu. Pokud by tomu tak nebylo, bylo by možné podle soudní praxe spáchaný čin posoudit jako jinou, v úvahu přicházející formu trestné činnosti, která povahu a závažnost činu lépe vystihuje. Samotnou skutečnost, že spolupachatel se podílel na trestném činu jako organizátor, lze hodnotit v rámci okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby v případě některých z trestných činů, či jako obecné přitěžující okolnosti ve smyslu § 34 písm. ch) tr.zák. či § 42 písm. o) tr.zákoníku. Z výkladové praxe Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ze dne 3.12.2008, sp.zn. 8 Tdo 814/2008, publikované pod sp.zn. R 49/2009 Sb. rozh. trest.) vyplývá názor, že součinnost osoby ve formě pomoci (ale stejně tak i ve formě organizátorství či návodu) na trestných činech různých hlavních pachatelů, nelze posuzovat jako pokračující trestný čin spáchaný v podobě účastenství těchto hlavních pachatelů, byť by jinak byly splněny podmínky pokračování, vyplývající z ustanovení § 89 odst. 3 tr.zák. (§ 116 tr.zákoníku), nýbrž je nutno je posoudit jako několikanásobné účastenství. Je třeba připomenout, že fázi dokončení je třeba odlišovat od dokonání trestného činu, které představuje naplnění všech znaků trestného činu, přičemž obecně pachatel může v trestné činnosti pokračovat tak, aby uskutečnil svůj předem pojatý záměr, když v dokončování se pak projevuje subjektivní prvek, tedy realizace záměru, účelu nebo cíle, který si pachatel předsevzal. Na tuto předpokládanou fázi dokončení lze usuzovat z obsahu provedených důkazů a samotného charakteru trestného jednání. Uvedené názory lze shrnout pro stručnost do obecného závěru, že k naplnění pojmu spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr.zák. není třeba, aby všichni spolupachatelé se zúčastnili trestné činnosti stejnou měrou, a tudíž stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem, jako činnost ostatních pachatelů, musí současně zachovávat i základní podmínku, aby takto vymezené jednání bylo „objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání“ (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.) Odvolací soud se dále ztotožňuje s nalézacím soudem (str. 153 odůvodnění) v závěru, že k samotnému dokonání trestného činu z hlediska hlavních pachatelů, došlo vědomým podáním fiktivními fakturami ovlivněných daňových přiznání jednotlivých daňových subjektů s tím, že pachateli bylo očekáváno potvrzení této nesprávně uvedené daňové povinnosti. K samotnému naplnění tohoto záměru bylo nutno realizovat značně širší rozsah jednání, nezbytný k uskutečnění plánovaného způsobu spáchání trestné činnosti, jenž zahrnoval i další činnost, která pravidelně souvisí s takto daňovými přiznáními zahájeným daňovým řízením, tedy pro účely předpokládané daňové kontroly a tím potvrzení takové sporné daňové povinnosti, obstarání rozsáhlé dokumentace, vytvářející sofistikovaný komplex materiálů, zakrývajících, resp. podporujících, simulované obchodní případy. Samotná daňová přiznání pak byla ve vztahu k jednotlivým daním podávána daňovými poplatníky průběžně, v závislosti na zákonných povinnostech taková podávat přiznání v jednotlivých intervalech (měsíčních, čtvrtletních či ročních) a z hlediska podmínek daně z příjmů právnických osob i daně z příjmu fyzických osob za rok 2003 byla tato přiznání podána až v průběhu roku 2004, jak na to jednotlivě odkazuje ve svém odůvodnění nalézací soud a je to dokladováno v obsáhlém spisovém materiálu, jenž byl jako důkaz ve věci proveden. Je tedy zcela zřetelné, že trestné jednání u podstatné části daňových subjektů, jejichž daňová přiznání byla ovlivněna simulovanými obchodními případy za rok 2003, bylo dokonáno až v průběhu roku 2004 /např. přiznání k dani z příjmů právnických osob společnosti P. C., s r.o. za rok 2003 obž. T. R. (č.l. 4189) podané dne 30.6.2004, za společnost O. s. spol., s r.o. obž. J. H. dne 20.4.2004 (č.l. 6275) a další/. Pokud jde o odvolací námitky hmotněprávního charakteru, navazující na hodnocení zákonných podmínek spolupachatelsví, směřující k tvrzení, že tzv. „hlavními pachateli“ mohli být výhradně plátci daně a osoby je zastupující a z tohoto dovozující další kvalifikační závěry, odvolací soud především odkazuje na výše uvedený teoretický rozbor a současně i na obsah hmotně-právních závěrů soudu nalézacího na str. 155 a násl., str. 186 a násl., str. 260 a násl. odůvodnění a k tomuto pro úplnost dále dodává. Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 odst. 1 tr.zák. platného do 31.12.2009 se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou platbu. Za to bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitým trestem. Dle odstavce 2 platného od 1.1.1998 stejně bude potrestán, kdo vyláká výhodu na některé z povinných plateb uvedených v odstavci 1. Trest odnětí svobody na jeden rok až osm let zákon stanovil pro pachatele, který a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 nejméně se dvěma osobami, b) poruší-li k usnadnění takového činu úřední uzávěru, nebo c) způsobí-li takovým činem značnou škodu. Dle odstavce 4 pak trest odnětím svobody na pět až dvanáct let zákon hrozil pachateli, který způsobil činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 škodu velkého rozsahu. Podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku zák. č. 40/2009 Sb. účinného od 1.1.2010, se trestného činu - zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, za což mu zákon stanoví trest odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákaz činnosti. Dle odstavce 2 trest odnětí svobody na dvě léta až osm let hrozí pachateli, který a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nejméně se dvěma osobami, b) poruší-li k usnadnění takového činu úřední uzávěru, nebo c) spáchá-li takový čin ve značném rozsahu. Dle odstavce 3 trestem odnětím svobody na pět až deset let bude potrestán pachatel, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 ve velkém rozsahu. Předmětem ochrany obou těchto ustanovení je zájem státu na správném vyměření daně, cla, pojistného na sociálním zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pojistného na úrazové pojištění, pojistného na zdravotní pojištění, poplatku nebo jiné povinné platby a na příjmech z těchto povinných plateb, ze kterých je financována činnost státu, krajů, obcí a jiné činnosti, vykonávané ve veřejném zájmu, včetně léčebné péče, sociálního zabezpečení a podobně. V těchto ustanoveních trestní zákon i trestní zákoník nesankcionují pouhé neodvedení uvedených povinných plateb, které je samostatným trestným činem, ale jejich zkrácení, což je nutno považovat za zvláštní případ podvodu. Daň z příjmu fyzických nebo právnických osob, případně daň z přidané hodnoty, které jsou předmětem trestného jednání obžalovaných, spadají pod tuto zákonem stanovenou ochranu. Za zkrácení je nutno považovat jakékoliv jednání pachatele, v důsledku něhož jemu jako poplatníkovi je v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena, zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Při zkrácení daně jde zpravidla o zvláštní případ podvodu, jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje daňová povinnost určitého subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah této povinnosti, nebo předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá. Pachatelé takového trestného jednání příslušné výkazy, či podklady pro stanovení uvedených povinných plateb falšují, nepořídí, úmyslně zkreslují, nebo neuvádějí, aby tím dosáhli nižšího výpočtu daně a dalších plateb, nebo aby vůbec zatajili, že mají určitou daňovou poplatkovou a podobnou povinnost. Zkrácení příslušné povinné platby lze dosáhnout, jak jednáním aktivním (konáním), například úmyslným zkreslením daňového přiznání, v němž například předstírají vyšší výdaje na dosažení příjmu, nebo i opomenutím konání, ke kterému daňový subjekt je povinen, na rozdíl od zákonem nezapovězené tzv. optimalizace daňové povinnosti, trestní zákon stanoví postih za právní úkony, kterými dochází ke snížení daňové povinnosti nebo ke stavu, že daňová povinnost vůbec nevznikla, jestliže se jedná o právní úkon simulovaný, který je pro nedostatek vážnosti vůle neplatný, protože vůle jeho účastníků ve skutečnosti nesměřovala ke vzniku, změně, nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (§ 34 obč.zák.). Podobně jsou posuzovány zastřené právní úkony v ustanovení § 2 odst. 7 v původním znění zákona o správě daní a poplatku č. 330/92 Sb., kdy se v daňovém řízení bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti, významné pro stanovení a vybírání daně, pokud je zastřený stavem formálně právním a liší se od něho. Zkrácení daně nebo jiné povinné platby pak není její pouhé neodvedení, byla-li příslušná platba správně vypočtena, přiznána nebo vyměřena, respektive nebyla-li zatajena skutečnost, odůvodňující vznik daňové, celní a jiné poplatkové povinnosti. Úmyslné neodvedení stržených záloh na daň z příjmů ze závislé činnosti a dalších zákonem předepsaným plateb, může být posouzena jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 tr.zákoníku, dříve § 147 tr.zák. /Dále také srov. obsah přednášky předsedy senátu Nejvyššího soudu JUDr. Františka Púryho na Mezinárodní konferenci trestního práva daňového (Praha, 27. 10. 2006) na téma „Daňový únik – meze legální daňové optimalizace“ (publik. Trestněprávní revue 1/2007, s. 30) zabývající se obtížností hledání mezí legální daňové optimalizace zákonem dovolenými způsoby snižování daňové povinnosti, včetně přípustného uplatňování nákladů, slev, osvobození, odpočtů atd., oproti zkrácení daní trestnou činností, jíž je základ daní snižován jen fiktivně nebo simulovanými úkony. Vymezení této hranice je vždy věcí posouzení každého jednotlivého případu podle jeho individuálních zvláštností a v závislosti na charakteru úkonů, které vedly k minimalizaci daňové zátěže. Za vylákání výhod na některé povinné platbě lze obecně považovat předstírání okolností, na základě nichž vzniká povinnost takto poskytnout plnění subjektu, který podle zákona ve skutečnosti nemá nárok na takovéto plnění, nebo jehož není vůbec plátcem, či poplatníkem takové povinné platby, ve vztahu k níž je výhoda poskytována. Například u daně z přidané hodnoty se jedná o tzv. nadměrný odpočet. Stanovení většího rozsahu zkrácení daně dle § 148 odst. 1 tr.zákoníku není možno použít přímo vykládací pravidlo dle § 89 odst. 11 tr.zákoníku, ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska, než finanční nemají žádný podstatný význam, tento pojem byl soudní praxí vykládán tak, že se jedná nejméně o částku 50.000,- Kč. O obdobné ustanovení se pak opírá i interpretační pravidlo ke stanovení značné škody a škody velkého rozsahu z hlediska kvalifikačních podmínek tr.zák., platných do 1.1.2010, a to i z hlediska naplnění materiálního znaku trestného činu dle § 148 odst. 2 tr.zák. Z hlediska současného znění trestního zákoníku taktéž nelze použít přímo vykládací pravidlo dle § 138 odst. 1 tr.zákoníku při stanovení rozsahu zkrácení daně, ale i nadále tento pojem se vykládá tak, že jde nejméně o částku 50.000,- Kč a při stanovení dalších zákonných podmínek v trestním zákoníku nově formulovaných, tedy skutečnost, že se pachatel dopustil trestného činu ve značném rozsahu, případně velkém rozsahu (§ 240 odst. 2 písm. c/, případně odst. 3 tr.zákoníku) se obdobně používá kritérium dle § 138 tr.zákoníku, stanovící hranice výše škody, prospěchu a nákladů k odstranění poškození životního prostředí a hodnoty věci a jiné majetkové hodnoty, které za značnou škodu stanoví škodu, dosahující částky nejméně 500.000,- Kč a škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 mil. Kč. Odvolací soud k tomuto stanovení kvalifikačního důvodu spáchání činu ve značném rozsahu či velkém rozsahu dodává, že kromě ekonomického vyjádření samotného rozsahu zkrácení daně, případně vylákání výhody na dani, dle § 240 tr.zákoníku, je třeba v konkrétním případě vzít v úvahu i další skutečnosti, které na rozsah trestného jednání pachatelů mají také nepochybně významný vliv, a to v případě obžalovaných pak celková doba páchání takového trestného jednání, včetně množství dílčích faktur a dalších dokladů a jednotlivých simulovaných obchodních úkonů (v případě hlavních pachatelů se jednalo o nejméně 301 falešně vytvořených právních úkonů doložených řadou dokladů, jejichž účelem bylo krácení daně u více jak 50 dílčích daňových subjektů) Výše zkrácení daně představuje rozdíl mezi daní, kterou má poplatník podle příslušných předpisů zaplatit s nižší daní, která mu byla vzhledem k trestné činnosti přiznána, vyměřena, stanovena, respektive, kterou zaplatil, přičemž podobně tomu je i u vylákané výhody na některé z povinných plateb. Úmyslné jednání pachatele, jímž docílí, že mu daň nebo jiná povinná platba nebyla vůbec vyměřena, nebo vyměřena v nižší částce, nebo jíž vylákala výhodu na některé z povinných plateb, je dokonaným trestným činem zkrácení poplatku, daně a podobné povinné platby, jestliže byla daň zkrácena ve větším rozsahu nebo byla ve větším rozsahu vylákána. Při aplikaci v současné době platného znění trestního zákoníku pak lze, jak vylákání, tak zkrácení daně sčítat při stanovení takové rozsahu. Podle původního znění trestního zákona a jeho výkladu, ustanovení § 148 odst. 1 a ustanovení § 148 odst. 2 tr.zák. byla považována za samostatné skutkové podstaty. Ovšem z hlediska možnosti sčítat rozsah zkrácení daně a vylákání daňové výhody se soudní teorie i praxe neustálila na zcela jednoznačném závěru, zda lze takovéto zkrácení daně a vylákání daňové výhody sečíst pro účely použití vyšší trestní sazby. Komentář trestního zákona strana 846, 5. vydání autorů Prof. JUDr. Pavel Šámal a kol., vydavatelství C.H. BECK, vycházel z názoru, že takovéto sčítání je možné. Tento výklad má oporu i v judikatuře, např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu, publikované pod R 22/2005 Sb. rozh. trest. Je nutno ovšem poukázat i na opačný výklad, např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2006 pod sp.zn. 11 Tdo 368/2006, podle nějž ustanovení § 148 odst. 1 a odst. 2 tr.zák. obsahují dvě samostatné skutkové podstaty a pro účely aplikace kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu rozsah vylákané výhody na dani a zkrácení daně, daňové škody sčítat nelze. Tento rozpor po celou dobu existence této sporné právní úpravy nebyl jednoznačným sjednocujícím rozhodnutím Nejvyššího soudu vyřešen a k nápravě evidentního legislativního nedopatření došlo teprve s novým trestním zákoníkem zákonem č. 40/2009 Sb. Ten zcela logicky zahrnul do jediné základní skutkové podstaty, jak zkrácení daně, tak vylákání výhody na dani. Při kvalifikované skutkové podstatě za podmínek, že pachatel se takového jednání dopustil se dvěma osobami, případně spáchal takový čin ve značném rozsahu, byl trestní postih zpřísněn se stanovením trestu od dvou do osmi let a v případě způsobení škody velkého rozsahu, spáchání činu ve velkém rozsahu pak byl naopak trestní postih zmírněn stanovením trestní sazby od pěti do deseti let trestu odnětí svobody. Je totiž zřetelné, že výsledek daňového deliktu ve formě zkrácení daňové povinnosti, či vylákání daňové výhody je převážně zcela náhodný, závislý na dalších konkrétních podmínkách ekonomické činnosti daňového subjektu, kterou mnohdy pachatel ani nemůže ovlivnit, a jež se ve svém důsledku projeví buď ve snížení daňové povinnosti nebo v daňové výhodě, například ve formě nadměrného odpočtu DPH, aniž by pachatel takového daňového trestného činu směřoval své jednání ke konkrétnímu výsledku formy daňového zvýhodnění. Senát Vrchního soudu v Olomouci dlouhodobě ve své rozhodovací praxi zastává názor, že uvedená nepřesná legislativní vyjádření záměru zákonodárce, reagujícího aktuálně na dřívější rozporné výklady pojmu zkrácení daně, jež bylo provedeno zákonem č. 253/1997 Sb., bylo nutno interpretovat v souladu se samotným obsahem takového záměru, jímž nebylo vymezení dvou samostatných skutkových podstat trestného činu zkrácení daně, ale jen upřesnění způsobu jeho spáchání, v návaznosti na terminologii obsaženou v samotných daňových předpisech. Z tohoto pohledu pak přistoupil k hodnocení správnosti právní kvalifikace použité soudem prvního stupně vzhledem k jednotlivým obžalovaným, přičemž respektoval i obsah podaných opravných prostředků tak, aby tento přístup byl aplikován výhradně ve prospěch obžalovaných, kteří si podali odvolání. Důsledkem takového postupu pak bylo posouzení trestného jednání obžalovaných jen jako jednoho trestného činu, nikoliv dvou nebo více samostatných trestných činů, což se projevilo v novém výroku o vině u obžalovaných L. B., Ing. J. H., V. H., V. K., Ing. P. N., který byl pro tyto obžalované z uvedeného pohledu výhodnější, neboť snížil celkový rozsah jimi spáchaných trestných činů, s obecným dopadem na hodnocení podmínek v rovině následků trestní odpovědnosti. Zkrátí-li pachatel více druhů daní, půjde o jeden skutek zkrácení daně, jde-li v objektivních a subjektivních souvislostech o pokračování v trestném činu a z hlediska samotného rozsahu zkrácení daně lze takovéto částky, připadající na jednotlivé daně sčítat, a to i za více zdaňovacích období u každé takové daně. Vyjádřením finančních orgánů o výši zkrácení daně není soud vázán při posouzení, zda byla daň zkrácena ve větším rozsahu, a zda tedy jde o trestný čin. Soud není vázán ani pravomocným a vykonatelným rozhodnutím příslušného finančního orgánu o výši zkrácené daně, ale je povinen se jím zabývat a vypořádat se i s celým spisovým materiálem finančního orgánu, postupem uvedeným v § 2 odst. 5, odst. 6 tr.ř. V praxi pak dochází k rozdílům mezi závěry finančního orgánu a rozhodnutím soudu o zkrácení daně v důsledku toho, že dokazování v daňovém řízení podle zákona o správě daní a poplatku, případně novým daňovým řádem, je z hlediska toho, k čemu může správce daně přihlížet, mnohem volnější a širší v porovnání s dokazováním v trestním řízení a na druhé straně může být v rámci trestného řízení tak, jako v tomto konkrétním případě, rozsah důkazů v trestním řízení mnohem obsáhlejší, než ty důkazy, jež mohl získat v dílčích případech daňového řízení daňový orgán. Pokud se jedná o zákonnou podmínku spáchání činu nejméně se dvěma osobami, standardní výklad tohoto znaku vychází ze závěru, že k naplnění tohoto znaku dojde, jestliže se na činu pachatele aktivně podílí, i když různou měrou, ještě nejméně dvě další fyzické osoby, tedy celkově s pachatelem nejméně tři a může se jednat o formu spolupachatelství nebo některou z forem účastenství, s výjimkou návodu. Současně nevyžaduje, aby mezi jejich vzájemnou součinností musela být určitá organizovanost, projevující se například v dělbě práce a nevyžaduje se ani užší součinnost mezi nimi, například ve formě spolčení, organizované skupiny a podobně. Nevyžaduje se ani to, aby osoby, účastnící se na trestném činu pachatele, byly trestně odpovědné. Není také nezbytné, aby tyto součinné osoby o své součinnosti s pachatelem navzájem věděli a musela být mezi nimi určitá organizovanost. Samotný pachatel, jemuž je tento znak přičítán, ovšem o existenci této součinnosti musí vědět. Není ovšem významné, aby byl informován o konkrétním obsahu skutečného takového jednání dalších osob, ale ze svého pohledu jejich součinnost, jako účast na trestném jednání, vnímal. Z hlediska hodnocení podmínek pachatelství (spolupachatelství) na tomto trestném činu je trestněprávní teorií i soudní praxí dlouhodobě zastáván zcela neměnný a nezpochybněný názor, že není významné, zda subjektem daně byli všichni spolupachatelé, či jen někteří z nich, nebo zda subjektem daně byla osoba rozdílná od spolupachatelů. Z tohoto pohledu pak odvolací soud musel odmítnout argumentaci obhajoby obžalovaného Ing. J. J. v tom směru, že tato výkladová praxe nemá oporu v obsahu samotných rozhodnutí, na něž Komentář trestního zákona odkazuje. Vzhledem k výše uvedeným argumentům obžalovaného Ing. J. J. (doplnění odůvodnění odvolání str. 14448), o možnostech posouzení jeho účasti na trestném jednání jako spolupachatele, odvolací soud zdůrazňuje, že zastává shodný názor s dlouhodobou standardní soudní praxí i teorií, že okruh osob, které mohou být pachatelem trestného činu zkrácení daně není nijak omezen. Pachatelem, respektive spolupachatelem takového trestného činu může být nejen subjekt daně, ale kdokoliv, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla jemu nebo i jinému subjektu vyměřena buď vůbec, nebo ne v zákonné míře a daň tak byla zkrácena ve větším rozsahu, anebo byla v tomto rozsahu vylákána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě. V žádném případě se pak neztotožnil s názorem obžalovaného, poukazujícím na samotný obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp.zn. 7 Tdo 1270/2006 a rozhodnutí R 25/1968 Sb. rozh. trest. z těch důvodů, že tato rozhodnutí ve své podstatě nevycházela v konkrétních skutkových okolnostech z posuzování jednání pachatelů, které by bylo pro stanovení takových závěrů adekvátní (všichni pachatelé byli subjekty daňového řízení, případně se nejednalo o řízení daňové, ale celní, kdy nebylo posuzováno jednání samotného vlastníka vozidla, od něhož se celní povinnost odvíjela, ale jenom osoby zplnomocněné k zakoupení vozidla a zajištění proclení). Podstata názoru obžalovaného spočívala v tvrzení, že zkrácení daně se může dopustit pouze ten, koho stíhá daňová povinnost nebo ten, kdo má za takového povinnost konat, a nikoliv osoba třetí. Podle názoru odvolacího soudu ustálená soudní praxe, potvrzená v mnoha rozhodnutích, je založena na výkladu, opřeném o právní větu rozhodnutí, publikovaném pod sp.zn. R 25/1968 Sb. rozh. trest., podle nějž pachatelem i spolupachatelem trestného činu zkrácení daně dle § 148 tr.zák., může být nejen subjekt daně, ale kdokoliv, kdo svým úmyslným konáním způsobí, že zákonná daň nebyla jemu nebo i jinému subjektu daně vyměřena buď vůbec, nebo není v zákonné míře a daň tak byla zkrácena ve větším rozsahu. Subjekt daně a subjekt trestného činu zkrácení daně nemusí být totožný a není možno proto zaměňovat daňovou zodpovědnost (povinnost zaplatit daň) a trestní odpovědnost za zkrácení daně. U spolupachatelství trestného činu zkrácení daně podle § 148 tr.zák. je lhostejné, zda subjektem daně byli všichni spolupachatelé, nebo jen někteří z nich, nebo subjektem daně byla osoba rozdílná od spolupachatelů. Je též lhostejné, zda subjektem daně byl každý spolupachatel do celé výšky zkrácené daně, nebo jen do její části. Současně toto rozhodnutí stanovilo i podmínky, za nichž je naplněna vyšší trestní sazba, které se dopustili pachatelé tak, že tento trestný čin spáchali nejméně se dvěmi osobami s tím, že zahrnuje jakoukoliv formu účastenství, tedy i spolupachatelství. Skutečnost, že tento zásadní právní názor, z nějž vychází základy trestní odpovědnosti při posuzování účasti pachatelů trestného činu zkrácení daně, kteří nejsou současně daňovými poplatníky, sice nebyl publikován v rámci posuzování zcela stejných skutkových okolností trestného jednání, jako v případě obžalovaných, ovšem je zcela zřetelné, že takovýto výklad je nezbytné aplikovat ve vztahu k posuzování spolupachatelství na trestném činu zkrácení daně obecně, vzhledem k samotnému charakteru takového trestného jednání. To v převážné většině není, kromě zcela jednoduchých primitivních způsobů páchání této trestné činnosti, možno obvykle uskutečnit bez součinnosti většího množství subjektů, které vytvářejí komplex samotných úkonů tak, aby v rámci předpokládané kontrolní činnosti finančních úřadů v rámci daňového řízení, takovéto zkrácení daně nebylo jednoduchými prostředky zjistitelné a tím i prokazatelné. Tak tomu ostatně bylo i v konkrétním případě v trestní věci obžalovaných Ing. J. J. a dalších spoluobžalovaných, u nichž byl potvrzen vytvořený celkový systém trestného jednání, za účasti většího množství osob, které pak v něm měly vždy svoji vymezenou dílčí úlohu tak, aby v souhrnu takovýchto jednání bylo možno samotný záměr realizovat. Jednalo se o vytvoření samotných fiktivních (simulovaných) společností, v nichž hlavní pachatelé z hlediska formálního zakotvení neměli žádnou úlohu, a takto se vyčleňovali z přímé odpovědnosti za jednání, jehož se ovšem fakticky dopouštěli. To spočívalo ve vytváření značného množství sofistikovaně simulovaných obchodních případů, s jednoznačným přímým úmyslem, směřujícím jen ke zkrácení daně, případně vylákání daňové výhody, za současného vytvoření podvodné legendy. Ta byla podložena dalšími doklady, potvrzujícími realizaci takovýchto obchodů, na straně společností, za něž fakticky jednali, tedy P.-T., s.r.o., a C. S. P., s.r.o., když se jim nepodařilo realizovat původní záměr, aby prostřednictvím úplatků byly společnosti vyňaty z kontrolní činnosti Finančního úřadu ve Frýdku-Místku tak, jak to sliboval obžalovaný L. K. Ten k tomuto účelu získal i větší množství finančních prostředků, které si ponechal pro svoji potřebu, když konkrétní ovlivnění činnosti finančního úřadu nebylo prokázáno. Je tedy zřejmé, že nelze uvedenou trestnou činnost chápat jen jako vymezené dílčí jednání, spočívající v podání daňových přiznání s nesprávnými údaji, k nimž obžalovaní zajistili falešné podklady, ale celkový komplex přípravy k takovéto činnosti a její realizace, množstvím dílčích úkonů skrze mnoha daňových subjektů, včetně následného zastření těchto skutečností prostřednictvím dokladů na příjmu pro společnost P.-T., s.r.o., jejichž významnou část měl zajistit obžalovaný J. P. Odvolací soud se v návaznosti na uvedené úvahy také neztotožnil s obsahem názoru obžalovaného Ing. J. J., prezentovaným jeho obhájcem v rámci závěrečného návrhu před odvolacím soudem, že z hlediska posouzení podmínek pachatelství a účastenství při páchání trestného činu zkrácení daně z hlediska naplnění podmínek ve smyslu § 90 odst. 1, odst. 2 tr.zák., § 114 tr.zákoníku, zakotvujících podmínky tzv. konkrétního a speciálního subjektu, je nutno adekvátně vycházet z obdobného posouzení, jako u trestného činu úvěrového podvodu, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp.zn. R 27/2001 Sb. rozh. trest. To stanoví, že pachatelem tohoto úvěrového podvodu ve smyslu § 250b tr.zák. může být kterýkoliv z účastníků úvěrové smlouvy nebo fyzická osoba jednající za právnickou osobu s tím, že jiné osobě, které znaky konkrétního subjektu nesplňují, mohou být jenom účastníky na trestném činu dle § 90 odst. 3 tr.zák. (§ 114 odst. 3 tr.zákoníku). Odvolací soud při hodnocení této argumentace především přihlédl k současnému výkladu pachatelství při sjednávání úvěrové smlouvy, či při čerpání úvěru (srovnej Komentář tr.zákoníku autorů Prof. JUDr. Pavel Šámal a kol., nakladatelství C.H.BECK, strana 1904 k § 211 tr. zákoníku), který je obdobný i ve vztahu k posouzení pachatelství trestného činu pojistnému podvodu dle § 210 tr. zákoníku (viz Komentář tr.zákoníku strana str. 1890), podle nějž pachatelem při sjednávání úvěrové smlouvy i čerpání úvěru může být především kterýkoliv z účastníků úvěrové smlouvy, ale může to být i jiná osoba, která se bezprostředně, ale i zprostředkovaně podílí na sjednávání úvěrové smlouvy a v souvislosti s tím uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, nepodstatné údaje zamlčí. Sjednávání úvěrové smlouvy nelze totiž chápat zúženě a považovat za ně jen vlastní uzavření úvěrové smlouvy, neboť je za její sjednávání třeba považovat i jednání, které uzavření této smlouvy předchází, v jehož rámci si strany úvěrové smlouvy poskytují určité údaje, na základě nichž vyjadřují svá stanoviska. Teprve osoby, které straně úvěrové smlouvy pouze opatří nepravdivé podklady, mohou být považovány za pomocníky na trestné činnosti. Také v případě pojistného podvodu soudní praxe dospěla k závěru, že pachatelem může být kdokoliv, byť se jedná zpravidla o pojištěného, ale může to být i osoba jiná, která úmyslně vyvolá nebo předstírá, nebo úmyslně udržuje stav vyvolaný pojistnou událostí, ať už v dohodě s pojištěným, či bez takovéto dohody. Je tedy zcela zřetelné, že při výkladu a rozsahu osob, které mohou být subjekty podvodného trestného jednání ve formě pachatelů u trestného činu zkrácení daně, nejde o výklad ojedinělý, v systematice výkladu dalších obdobných trestných činů výjimečný, ale naopak tato interpretace je konzistentní s obecným výkladem podmínek konkrétního subjektu, který může být předmětem hodnocení jako pachatel trestného činu, za který nelze zúženě považovat pouze samotného daňového poplatníka nebo osobu jednající za něj. Z pohledu konkrétních skutkových okolností je podstatné, že od obžalovaných Ing. J. J., J. Č. a L. K. na počátku vzešla zásadní iniciativa vytvoření systému páchání daňových podvodů, skrze další subjekty, jež byly uskutečněny předem připraveným, sofistikovaným způsobem, prostřednictvím řady dílčích úkonů, od založení fiktivních společností (simulovaných, fingovaných, klamavých), v nichž nebyli vůbec formálně činní, přes nastrčené další osoby, a dále při vyhledávání podnikatelů, kteří o snížení daňové zátěže projeví zájem, vytvořením faktur a dalších účetních dokladů dle aktuálních potřeb jednotlivých podnikající osob tak, aby bylo možno takové náklady v podnikatelské činnosti skrýt, při bezhotovostním převzetí finančních prostředků na účet, a jejich následné hotovostní výběry a další přerozdělení podle předem dohodnutého klíče vzájemného podílu na zisku jednotlivých osob, rozdělením pozic zúčastněných osob, jako „obchodních zástupců“ při nabízení služeb trestného jednání, zajištění trestné činnosti, krytím takového jednání společnosti prostřednictvím avizované účasti pracovníků FÚ za vydání několika set tisíc korun na jejich podplacení a následné opatřování falešných příjmových faktur, zcela účelové vedení základního účetnictví obou společností tak, aby bylo možno trestnou činnost zakrýt, respektive, aby při daňové kontrole nebylo možno tuto trestnou činnost objevit apod. To vše odpovídá nikoliv trestné činnosti ve formě účastenství, jak to prezentovali v aktuální obhajobě obžalovaní J. Č. a Ing. J. J. tedy, že jen poskytovali prostředky k páchání daňových podvodů jiným subjektům, a jednali jako pomocníci, ale šlo nepochybně o vysoce sofistikovanou podvodnou činnost, s prioritním záměrem skrze jiné podnikatelské subjekty, na úkor státu, prostřednictvím podvodně vytvořených podmínek zkrácením daňové povinnosti, případně neoprávněným vylákáním výhod na dani, se obohatit z takto získaných finančních zdrojů, vyvedených mimo řádnou účetní kontrolu. Obžalovaní J. a Č. byli jednoznačně nejvýznamnějšími řídícími osobami a jejich jednání je tím pověstným a současně zásadním článkem řetězu, jež v souvislosti s dalšími jednáními ostatních spoluobžalovaných, v různých formách jejich konkrétní účasti, tvořilo řetěz, naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně či vylákání výhod na daních. Tito obžalovaní tedy jednali nepochybně jako spolupachatelé dle § 9 odst. 2 tr.zák. (§ 23 tr. zákoníku) ve spojení s dalšími osobami v rámci jednotlivých dílčích skutků pokračující trestné činnosti specifikované jednotlivými údaji v obsahu popisu skutků pod body I., II. Jednání uvedených hlavních pachatelů totiž bylo objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Proto nebylo možno jednání „hlavních pachatelů“ obžalovaných Ing. J. J., J. Č., L. K. a S. K. posoudit jako pouhou účast na trestném jednání dalších pachatelů, osob zastupujících samotné daňové subjekty, které se zkrácení daně podáním nepravdivého daňového přiznání dopustily. Činnost všech těchto obžalovaných byla správně komplexně posouzena jako naplňující přímo všechny znaky zločinu zkrácení daně dle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr.zákoníku dílem ve stádiu pokusu, jako specifického způsobu podvodu směřujícího vůči státu, prostřednictvím účelově klamavým způsobem ovlivněného daňového řízení, spočívajícím ve zkrácení daně, případně vylákání výhody na dani, spáchaného s více jak dvěma osobami, tedy i dalšími spolupachateli, osobami zastupujícími jednotlivé daňové poplatníky i osobami jednajícími jen jako účastníci, s tím, že takového jednání se dopustili ve velkém rozsahu. V právní větě odsuzujícího výroku rozsudku těchto obžalovaných se sice nalézací soud dopustil formálního pochybení, když místo správného výrazu, že tento čin spáchali ve velkém rozsahu, použil pojem způsobili škodu velkého rozsahu, ovšem vzhledem k samotnému skutkovému popisu i obsahu odůvodnění napadeného rozsudku, se nejednalo o natolik závažnou formální vadu, aby ji bylo nutno v odvolacím řízení napravovat. Výše daňové škody vzniklé zkrácením daní či vylákáním výhod na daních DPH či dani z příjmu fyzických či právnických osob vzniklá simulovanými obchodními případy, v souvislosti s fiktivními prodeji zboží tak, jak jsou podrobně specifikovány jednotlivými údaji o čase, výši ceny, označením jednotlivých faktur a odběratelů i rozsahu zkrácené či vylákané daně v bodech I. pro celkem 37 daňových subjektů (vyjma bodu u společnosti E., s.r.o., jehož předmětem bylo v podstatě zprostředkování reklamy) a v bodu II. ve vztahu k daňovému subjektu O. s., s.r.o. a dále rozvedené v jednotlivých bodech III. 1.-10. nebyla obžalovanými, až na drobné výjimky (viz dále uvedené hodnocení odvolacího soudu), nijak zpochybněna. Její stanovení bylo provedeno objektivním, přehledným a precizním způsobem, rozvedeným v části vyčíslení daňového úniku (str. 165 a násl. odůvodnění), jehož souhrnné údaje byly obsaženy i v samotných skutkových výrocích napadeného rozsudku. Odpovídají pak celému rozsahu simulovaných obchodních případů, resp. jejich promítnutí do upravených daňových přiznání, a tedy rozdílu takto upravené daňové povinnosti, oproti řádně stanovené povinnosti ve vztahu k jednotlivým druhům daní. Část odvolatelů naopak směřovala své námitky do závěrů hodnocení výše způsobené škody, vzniklé v souvislosti s poskytováním služeb ze strany P.-T. s.r.o., výjimečně i společnosti C. S. P., s.r.o. pod body II. (v bodu I. u společnosti E. s.r.o.) v souvislosti se zajištěním reklamy jednotlivých subjektů na sportovních utkáních či inzerce v inzertních časopisech (vyjma posledního daňového subjektu O. s. - obž. H. III.7., který nekonzistentně obsahoval jen simulované dodávky zboží na základě falešných faktur). Z obsahu dokazování /zejména záznamů telefonních odposlechů (např. č.l. 1580, 1661 a násl., č.l. 3486), ale i samotného jednoznačného doznání obžalovaného Ing. J. J., o samotných důvodech změny nabízeného produktu pro spáchání daňových podvodů oproti původnímu zboží i důkazy dokladovanou konkrétní situaci/, vyplývá správnost závěrů, že po formální stránce nebylo možno považovat jednotlivé podklady (smlouvy, faktury a další simulované doklady) za skutečně řádně vydané daňové účetní podklady, jež by splňovaly podmínky pro jejich zařazení do účetnictví, pro účely vykázání těchto výdajů pro výpočet daňové povinnosti. Tyto doklady nebyly vydány oprávněnými osobami, neboť byly podepsány zfalšovanými podpisy jednotlivými obžalovanými, aniž by jediná oprávněná osoba - jednatelé obou společností pověřili někoho z obžalovaných k takovým formálním i faktickým obchodním úkonům. Hlavní pachatelé, kteří se na organizaci takového jednání účastnili, byli také hlavními organizátory, a o těchto zásadních nedostatcích věděli, neboť na nich byla postavena podstata jejich trestného jednání. Také další spolupachatelé vystupující jako příjemci takových dokladů byli zjevně srozuměni s tím, že takovýmto způsobem je jen vytvářen, případně modifikován, podvodný záměr, tedy vytvoření falešných podkladů pro účelové simulativní navýšení nákladů podnikatelských subjektů. Za významné je také nutno považovat, že samotnými společnostmi fakticky ovládanými hlavními obžalovanými, zejména ing. J. J., na příjmové stránce od dodavatelů, v účetnictví nebyly řádně a průběžně evidovány jednotlivé, dále poskytnuté služby ve formě reklamy, případně takové doklady potvrzující nákup takových služeb. Skutečnost, že mezi produkty ve falešně vytvořených dodavatelských dokladech, které na žádost obžalovaného Ing. J. J. zajistil J. P., byly obsaženy nejenom jednotlivé přesně druhově a množstevně specifikované zboží, které nikdy nebylo dodáno, ale i konkrétní doklady k fiktivně nakoupeným reklamním službám, potvrzuje, že obě společnosti takové nákupy služeb neuskutečnily. Část takových reklamních služeb pak měla zajišťovat i společnost E., s.r.o., jež byla stejně fiktivní a fakticky zcela ovládaná spoluobžalovaným V. H. Vzhledem k dokazovaným skutečnostem je zřejmé, že činnost této společnosti byla stejně simulovaná jako společnosti ovládané hlavními obžalovanými (srov. odůvodnění napadeného rozsudku str. 234 a násl.). Je sice zřejmé, že v rámci preciznější kvalifikované přípravy na toto trestné jednání obžalovaní rozšířili podklady pro uplatnění svých podvodných úmyslů při zkrácení daní i o skutečnou realizaci různých forem inzerce (ve formě vytvoření dvou vydání reklamního časopisu NEXT, zajištění inzerce v časopisu PANEL PLUS a reklamy ve formě prezentace konkrétního podnikatelského subjektu na banerech při sportovních utkáních), ovšem na druhé straně je zcela zřetelné, že daňové subjekty k takovému způsobu zajištění reklamy a za zjevně značně nadsazených cen neměly žádný logický důvod, když některé z uvedených subjektů dříve vůbec žádnou nebo takovou formu reklamy neprovozovaly, z hlediska způsobu jejího použití a specifické podnikatelské činnosti nemohla splňovat žádný propagační účel. Z obsahu telefonních odposlechů je zřejmé, že jejich zájem nespočíval v zajištění určité služby, tedy konkrétního druhu reklamy pro podnikání (se zaměřením na určitý okruh zákazníků, její efektivnost apod.), ale šlo výhradně o dohodu na finančním objemu fakturovaných nákladů (např. č.l. 1662 sv. 10.). Celkový objektivně prokázaný další průběh realizace takových obchodních případů, při nichž opět docházelo k bezhotovostním úhradám fakturovaných služeb a následným výběrům hotovosti a přerozdělení kořisti z tohoto podvodného jednání, a to dokonce dříve, než k realizaci poskytované reklamy mělo dojít i než byla podána daňová přiznání, na základě nichž byl takový zisk realizován, potvrdilo jasnou návaznost na předchozí podvodný záměr. Odvolací soud se ztotožňuje s názorem soudu nalézacího, že prostředky, které obžalovaní, a to i skrze další subjekty, k vykázání takových fiktivních obchodních případů zajistili (opatření reklamních ploch, jejich pronájem, případně vytvoření reklamních časopisů, opatření obrazových záznamů dokládajících uskutečnění reklamy na sportovních zápasech), není možno hodnotit jako skutečnou vážně míněnou poskytnutou službu, jež by měla charakter řádného daňového plnění, ale jednalo se výhradně o prostředky vynaložené na simulaci takového podvodného jednání. Obžalovaní si byli plně vědomi, že uvedené úkony je nutno z hlediska zákona považovat za neplatné. U inzerce v časopisech NEXT a PANEL PLUS (č.l. 3634) i s ohledem na obsah a formu distribuce a zjevnou nereálnost jakýchkoliv významných přínosů pro obchodní činnost jednotlivých subjektů nebylo možno shledat za skutečně vážně míněnou podnikatelskou činnost, která by mohla být posouzena za podklad pro zdanitelné plnění. Z řady důvodů je zcela zřetelné, že vytvoření takových fakticky výhradně reklamních časopisů bylo jen modifikovaným způsobem, jak obstarat fiktivní materiální podklad pro účtování nákladů na takovou reklamu a nikoliv pro samotnou podstatu propagace. Takové prostředky ostatně nemohly v žádném případě pro podnikatelskou činnost být jakýmkoliv přínosem. Zjednodušeně řečeno, časopisy, jejichž obsahem byly fakticky jen reklamy, nemohly být skutečně prodejním artiklem. Jejich masivní prodej za cenu 59,- Kč je zcela nepředstavitelný. Tvrzené údaje o možném rozsahu prodeje se v jednotlivých vyjádřeních společnosti E., s.r.o. markantně odlišují (např. č.l. 8065, č.l. 5708 a další) a jsou zcela neobjektivní. Ostatně v účetnictví společnost E., s.r.o. údaje o skutečném prodeji a distribuci a zisku z takového prodeje nezobrazuje, když obsahovalo jen náklady na jejich vytvoření. Daňové orgány v průběhu daňového řízení podrobně prověřovaly způsob zajištění takových reklamních prostředků (např. sv. 20, 30, 41, 46, 51, 53, 57). Je zcela zřetelné, že hodnoty pronájmů jednotlivých reklamních ploch byly zcela bezvýznamné oproti cenám, jež byly fiktivně vyúčtovány samotným daňovým subjektům, a které byly předmětem neoprávněného zahrnutí takových nákladů do upravených daňových přiznání. Byly evidentně uměle vytvořeny tak, aby v maximálně možné míře, z hlediska podmínek daňového řízení, umožňovaly nezákonné vyvedení prostředků mimo oficiální řádné hospodaření podniků a současně jejich promítnutí do daňových přiznání s výsledky zkrácení daní či vylákáním výhod na daních. Proto je nutno považovat za zcela správný závěr nalézacího soudu, že vynaložené finanční náklady pro zajištění uskutečněné reklamy měly jen charakter opatření prostředků ke spáchání trestné činnosti a nikoliv mající vliv na výši (případnou redukci) daňové povinnosti, tedy i škody vzniklé s neoprávněným zkrácením daně. Takový význam by uvedená skutečnost měla jen v případě, že by pachatelé, zástupci odběratelských subjektů, mohli být v dobré víře, že jim je reklama řádně zajišťována, byť v navýšené ceně. Vzhledem ke konkrétním okolnostem případu to ovšem je nutno považovat za vyloučené. Pro účely rozhodnutí o vině obžalovaných proto v uvedeném směru nebylo zapotřebí provádět další dokazování. Odvolací soud se ztotožnil s hodnocením soudu prvního stupně k důkazům a výpočtům, z nichž čerpal své závěry ke stanovení rozsahu výše způsobené daňové škody a plně na ně odkazuje (str. 156 a násl. odůvodnění). Uvedené výpočty byly opřeny o hodnocení obsahu i významu provedených znaleckých posudků, vypracovaných v průběhu trestního řízení (srov. str. 148 a násl. odůvodnění). Z tohoto hodnocení je zřejmé, proč se nalézací soud nezabýval podmínkami pro stanovení tzv. obvyklé ceny reklamy. Tyto závěry považuje odvolací soud vzhledem k výše uvedenému za správné. Pokud se jedná o zmiňované teoretické propočty obvyklé ceny poskytované reklamy, na základě předloženého znaleckého posudku znaleckého ústavu Adone – zpracovatele ing. P. S. (viz příloha spisu), z nichž vyplynulo, že cena nakoupené reklamy z tohoto hlediska byla naopak neobyčejně výhodná, považuje odvolací soud takovéto závěry za zcela neobjektivní, konkrétní situaci neodpovídající. Hodnota takového znaleckého posouzení pro účely stanovení výše zkrácení daně se jeví bezvýznamnou, neboť nevychází ze základů skutkových zjištění, tedy bezpečného vědomého prokázání záměru obžalovaných daňovou povinnost zkrátit a využít k tomuto prostředků opatřených organizovanou odborně připravenou činností společnosti P.-T., s r.o., a nikoliv skutečným záměrem řádného nákupu reklamních služeb. K uvedenému teoretickému modelovému výpočtu na základě technického přístupu je nutno dodat, že nepochybně ze skutečných, realizovaných, simulovanými úkony neovlivněných cen reklamní činnosti nevychází. Jestliže by zástupci podnikatelských subjektů skutečně hodlali s péčí řádného hospodáře (na niž odkazují např. námitky obž. H. a Ch.), řádným podnikatelským způsobem, zajistit propagaci podnikatelské činnosti, nepochybně by hledali prostředky cenově adekvátní, tedy blízké minimálním cenám, za něž mohli reklamu nakoupit u bezprostředního zdroje na samotných jednotlivých sportovištích, či k takové činnosti pověřených mediálních společností. Obžalovaní při svých zkušenostech, vzhledem k rozsahu a délce své podnikatelské činnosti, by nepochybně nevydávali zbytečně finanční prostředky na činnost, která byla dostupná za mnohonásobně nižší cenu, případně pro ně ani nemohla mít žádný propagační přínos. Pokud by bylo relevantní tvrzení obžalovaných, opírající se o posudkem tvrzenou obvyklou cenu poskytované propagační činnosti na sportovištích, pak by se ekonomické poměry zabezpečení sportovních aktivit v našem státě nacházely ve zcela jiných podmínkách. Z těchto všech důvodů shledal odvolací soud správným stanovení rozsahu daňové škody nalézacím soudem, způsobené touto formou trestného jednání, vycházející z nepromítnutí celé simulovaně fakturované hodnoty uvedených služeb do daňové povinnosti jednotlivých daňových poplatníků. VII. K problematice účinné lítosti Jak je zřejmé z obsahu fakticky všech odůvodnění opravných prostředků za stěžejní považovali odvolatelé výklad a aplikaci zákonných podmínek účinné lítosti dle § 66 písm. a) eventualita druhá tr.zák. /v modifikované formě dle § 33 písm. a) tr.zákoníku/ ve vztahu k trestnosti činu, který byl kladen za vinu jednotlivým obžalovaným, jichž se přezkumné řízení odvolacího soudu dotýkalo. V obou ustanoveních jsou podmínky účinné lítosti zcela shodné, pouze se liší výčet trestných činů, na které bylo možno tento postup aplikovat. Ustanovení § 66 tr.zák., účinného do 31.12.2009, po splnění dalších podmínek bylo možno aplikovat i na trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 tr.zák. Podmínky účinné lítosti podle § 33 tr.zákoníku bylo možno posuzovat ve vztahu k trestnému činu dle § 240 tr.zákoníku. Vzhledem k právním východiskům těchto značně odlišných názorů, jak je odvolatelé prezentovali, odvolací soud po bedlivém přezkoumání aktuální judikatorní problematiky dospěl k závěrům, v nichž se v podstatě ztotožnil s interpretací tohoto institutu, tak jak jej velmi podrobně intervenující státní zástupce rozvedl v závěrečné řeči před nalézacím soudem a jak je dále vyhodnotil i v samotném odůvodnění odvolání (kromě poněkud nadbytečně expresivního hodnocení zmiňovaného rozhodnutí Ústavního soudu) a v podstatné míře i ve shodě se závěry soudu prvního stupně, rozvedenými v obecné rovině č.l. 282-287 a z hlediska konkrétních podmínek pro aplikaci těchto závěrů u jednotlivých obžalovaných, v obsahu vyhodnocení rozhodnutí o vině ve vztahu k dílčím skutkům (až na dále uvedenou výjimku ohledně rozhodnutí o vině obžalovaných Ing. S. Ch. a Ing. J. H.). Především je třeba zdůraznit, že v posledních letech výklad zákonných podmínek účinné lítosti dle § 66 tr.zák., ve vztahu k zániku trestnosti trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 tr.zák., jako v soudní praxi nejfrekventovanějšího trestného činu, při němž dochází k posuzování této problematiky, přes jistý vývoj vyplývající z judikatorních rozhodnutí Nejvyššího soudu, byl takřka jednotný. Tento výklad je založen zejména na těchto rozhodnutích. Podle usnesení Nejvyššího soudu, sp.zn. 7 Tz 289/2000, jež bylo publikováno pod č. 35/2001 Sb. rozh. tr., podmínky účinné lítosti v případě trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák. mohou být splněny i za situace, kdy pachatel přikročil k napravení škodlivého následku trestného činu bezprostředně poté, co příslušný finanční úřad u něj učinil první poznatek o podezřelé okolnosti, která však sama o sobě nestačila k závěru, že byl spáchán trestný čin, ale mohla být podnětem k dalším úkonům ze strany finančního úřadu (např. k provedení daňové kontroly ve smyslu § 16 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Jestliže pachatel napravil škodlivý následek trestného činu v době, kdy mu z jeho hlediska trestní stíhání bezprostředně ještě nehrozilo, pak dobrovolnost jeho jednání ve smyslu § 66 tr.zák. není vyloučena, i když jednal obecně z obavy před trestním stíháním, avšak nikoliv pod vlivem konkrétně již hrozícího nebo zahájeného trestného stíhání. V textu odůvodnění tohoto rozhodnutí soud konstatuje, že dobrovolnost jednání pachatele ve smyslu § 66 tr.zák. není vyloučena jen proto, že jednal pod vlivem obavy z možného trestného stíhání. Tato obava nijak nevylučuje dobrovolnost napravení škodlivého následku trestného činu. I jednání, které je motivováno snahou odvrátit trestní stíhání jednající osoby, může být dobrovolné. Vždy záleží na konkrétních okolnostech případu v tom směru, nakolik je trestní stíhání v době napravení škodlivého následku trestného činu reálné, s jakou mírou bezprostřednosti hrozí, v jakém rozsahu a komu jsou známy skutečnosti ukazující na to, že byl spáchán trestný čin, apod. Účelem ustanovení § 66 tr.zák. o účinné lítosti jako jedné z forem zániku trestnosti činu je ve vztahu k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr.zák. to, aby cestou zániku trestnosti činu bylo v co největší míře dosaženo řádného plnění daňové povinnosti i těmi osobami, které předcházejícím jednáním daň zkrátily. Ustanovení § 66 tr.zák. vyjadřuje, že zájem státu na řádném plnění daňové povinnosti je za okolností, vymezených v tomto ustanovení, nadřazen zájmu na trestním postihu pachatelů zkrácení daně. Z usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu, sp.zn. 15 Tdo 756/2006, publikované pod č. 45/2006 Sb. rozh. tr., jež předchozí usnesení doplňuje a vyjadřuje se k otázce vzájemného vztahu ustanovení § 66 tr.zák. a § 147a tr.zák. vyplývá, že Nejvyšší soud v obecné rovině přisvědčil názoru, že napravil-li pachatel škodlivý následek trestného činu v době, kdy mu z jeho hlediska trestní stíhání bezprostředně ještě nehrozilo, pak dobrovolnost jeho jednání ve smyslu § 66 tr.zák. není vyloučena, i když jednal obecně z obavy před trestním stíháním, avšak nikoliv pod vlivem konkrétně již hrozícího nebo zahájeného trestního stíhání. Samotná skutečnost potenciálně hrozícího trestního stíhání podle něj nevylučuje dobrovolnost jednání pachatele, neboť by v opačném případě byla dobrovolnost takového jednání vyloučena vždy. Z uvedeného však rovněž plyne, že dobrovolnost jednání ve smyslu § 66 tr.zák. je zpravidla vyloučena v takových případech, kdy je trestní stíhání již zahájeno nebo kdy trestní stíhání již reálně hrozí (tj. zejména v případech, kdy příslušný správce daně zjistí skutečnosti svědčící pro důvodnost zahájení trestního stíhání, popř. takové skutečnosti oznámí orgánům činným v trestním řízení). Vztah ustanovení § 66 tr.zák. a § 147a tr.zák. Nejvyšší soud uzavřel tak, že dodatečné zaplacení daně v případě trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr.zák. není důvodem pro analogické použití zvláštního ustanovení o účinné lítosti podle § 147a tr.zák., které se týká zániku trestnosti trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 tr.zák. Na takové případy projevené lítosti lze aplikovat za splnění stanovených podmínek pouze obecné ustanovení o účinné lítosti obsažené v § 66 tr.zák. Z obsahu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.1.1999, sp.zn. 5 Tz 165/98 (publik. Soudní rozhledy 4/1999 str. 137), vyplývá názor, že podmínkou uplatnění účinné lítosti podle § 66 tr.zák. je mimo jiné dobrovolné jednání pachatele, který tak činí z vlastní vůle, na základě svobodného rozhodnutí a nikoli pod tlakem hrozícího trestního stíhání či s vědomím, že jeho trestný čin je již prozrazen. V konkrétním případě nemusí být vyloučeno, aby byla dobrovolnost jednání pachatele trestného činu podle § 148 tr.zák. shledána i v dodatečném zaplacení zkrácené daně na základě platebního výměru vydaného správcem daně po zjištění daňového nedoplatku (respektive neoprávněného odpočtu daně). Půjde však spíše o případy výjimečné, kdy lze z určitých důvodů pachateli tolerovat, že se zaplacením daňového nedoplatku vyčkával až na rozhodnutí správce daně, pokud ke zkrácení daně došlo např. v důsledku nejednoznačného znění právních předpisů, nejednotného postupu finančních orgánů, nejednoznačného posouzení povahy některého uskutečněného zdanitelného plnění apod. O takový případ se nebude jednat a dobrovolnost jednání nelze dovodit, jestliže platba či jiné plnění, v souvislosti s nímž došlo ke zkrácení daně, bylo jen fiktivně vykázáno, k jeho uskutečnění vůbec nedošlo a pachatel pouze vyčkává, zda tuto fiktivnost správce daně odhalí či nikoli. O účelu ustanovení § 66 tr.zák. bylo obdobně rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2001, ve věci sp.zn. 7 Tz 289/2000, který vzhledem ke specifičnosti podmínek trestní věci dále konstatoval, jestliže obviněný napravil škodlivý následek trestného činu tím, že sám podal opravný prostředek (tedy již se správně uvedenými údaji) proti rozhodnutí, jehož podkladem bylo nesprávné daňové přiznání a postupoval tak způsobem, ke kterému ho zákon opravňuje, není možné vylučovat dobrovolnost jeho jednání, byť bylo motivováno obavou z trestního stíhání. Je nezbytné rozlišovat mezi tím, zda obviněný jednal obecně z obavy před trestním stíháním a tím, zda jednal pod vlivem konkrétně hrozícího nebo již zahájeného trestního stíhání. Jednání obviněného motivované obecnou obavou z trestního stíhání, aniž mu toto stíhání konkrétně a bezprostředně hrozilo, nebylo možné považovat za bezprostředně hrozící trestní stíhání, pokud daňové řízení zahájené podáním obviněného ve smyslu § 21 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších zákonů, nebylo pravomocně skončeno a pokud obviněný měl zákonnou možnost svým opravným prostředkem (odvoláním) přivodit změnu rozhodnutí Finančního úřadu. Účelem ustanovení § 66 tr.zák. o účinné lítosti, jako jedné z forem zániku trestnosti činu, je ve vztahu k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr.zák. to, aby cestou zániku trestnosti činu bylo v co největší míře dosaženo řádného plnění daňové povinnosti i těmi osobami, které předcházejícím jednáním daň zkrátily. Citované ustanovení vyjadřuje, že zájem státu na řádném plnění daňové povinnosti je za okolností, vymezených v tomto ustanovení nadřazen zájmu na trestním postihu pachatelů zkrácení daně. Bylo by v rozporu se vzájemným vztahem obou uvedených zájmů a tím i v rozporu se smyslem ustanovení § 66 tr.zák., pokud by soudy ve své rozhodovací praxi vykládaly zákonné znaky účinné lítosti včetně znaku dobrovolnosti jednání pachatele tak restriktivně, jak je to podáno ve stížnosti pro porušení zákona. Priorita zájmu na řádném, byť dodatečném, splnění daňové povinnosti před zájmem na trestním postihu pachatele zkrácení daně odůvodňuje, aby ustanovení § 66 tr.zák. bylo vykládáno spíše šířeji, tedy ve prospěch pachatele, a to i pokud jde o dobrovolnost jeho jednání při zamezení nebo napravení škodlivého následku trestného činu. Nejvyšší soud ve věci sp.zn. 7 Tdo 1368/2008 (publik. pod R 54/2009 Sb. rozh. trest.) rozhodl, že nejde o dobrovolné napravení škodlivého následku, a tedy o účinnou lítost jako okolnost zániku trestnosti činu podle § 66 písm. a) tr.zák., pokud pachatel trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 tr.zák. daň uhradil až na základě kontroly provedené správcem daně, jíž bylo jeho úmyslné zkrácení daně odhaleno. Základním předpokladem účinné lítosti podle § 66 písm. a) tr.zák. je, že pachatel dobrovolně zamezil nebo napravil škodlivý následek trestného činu. Z logiky věci vyplývá, že tato dobrovolnost je vyloučena v případech, kdy pachatel byl ke svému jednání vedoucímu k napravení škodlivého následku veden domněnkou, že jeho trestný čin je prozrazen, nebo jednal-li již pod tlakem probíhajícího trestního stíhání (v posuzované věci sice k zahájení trestního stíhání obviněného došlo těsně po uhrazení daně, ovšem až zhruba za rok po provedení daňové kontroly finančním úřadem). Pro správný výklad pojmu dobrovolnosti má nepochybně význam i názor Nejvyššího soudu z usnesení ze dne 5.11.2008, sp.zn. 7 Tdo 1368/2008, dle nějž ustanovení § 66 tr.zák. o zániku trestnosti činu účinnou lítostí se uplatní pouze v případě, když trestný čin zde vyjmenovaný byl dokonán. Jestliže došlo pouze k pokusu takového trestného činu ve smyslu § 8 odst. 1 tr.zák., není možný zánik jeho trestnosti účinnou lítostí podle § 66 tr.zák., ale jen za splnění podmínek podle § 8 odst. 3 tr.zák. Jestliže se pachatel pokusil vylákat výhodu na dani a ze své strany učinil vše, co pokládal za nutné k dokonání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2 tr.zák., a poté v řízení před příslušným finančním úřadem trval na oprávněnosti nároku na takovou výhodu (např. na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty a na pravosti dokladů, o které tento nárok opíral) a odmítal zjištění finančního úřadu, podle něhož tento nárok nevznikl (např., že doklady, které ho mají potvrdit, nejsou pravdivé), takže poskytnutí výhody na dani záviselo jen na postupu finančního úřadu, pak za tohoto stavu nelze dojít k závěru, že pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání uvedeného trestného činu, a že odstranil nebezpečí, které vzniklo chráněnému zájmu z podniknutého pokusu ve smyslu § 8 odst. 3 písm. a) tr.zák., ale naopak udržoval stav, v němž byl zájem chráněný trestním zákonem nadále vystaven tomu nebezpečí, které mu již hrozilo z podniknutého pokusu. Významné pro problematiku posouzení konkrétně namítaných podmínek zániku trestnosti účinnou lítostí jsou, ač starší, ovšem stále přiléhavá rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR, Zm II 219/28 (Vážný 3498 tr.), Zm I 743/26 (Vážný 2738 tr.), podle kterých rozsah náhrady škody jako podmínky beztrestnosti v účinné lítosti nelze určovati ex nunc, podle doby, kdy náhrada škody přichází v úvahu, nýbrž ex tunc, podle doby, kdy byl spáchán trestný čin; nemožnost úplné náhrady škody, způsobená náhodou nebo cizí vinou, jde na vrub pachatelův. Ustanovení o účinné lítosti jsou ustanovení výjimečná a dlužno je proto vykládati přísně. Beztrestnost jest závislá na skutečné náhradě škody (poskytnutí zástavy má význam podružný, sloužící jen k zabezpečení narovnání). Pro úplnost těchto názorů nelze nezmínit obecně platné názory obsažené v přednášce Prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph.D., na Mezinárodní konferenci trestního práva daňového (Praha, 27.10.2006) (publik. Trestněprávní revue 1/2007, s. 30), v níž se zabýval zánikem trestnosti trestných činů daňových v důsledku účinné lítosti dle § 66 tr.zák. Zdůraznil, že k napravení škodlivého následku ve vztahu ke zkrácení daně se vyžaduje vždy aktivní činnost pachatele. Pokud pachatelova snaha o napravení celého škodlivého následku trestného činu bude neúspěšná, nelze ustanovení § 66 tr.zák. o účinné lítosti použít. Úsilí vynaložené na odstranění škodlivých následků trestného činu zkrácení daně však bude třeba zhodnotit z hlediska materiální podmínky dle § 3 odst. 2, odst. 4 tr.zák., příp. § 88 odst. 1 tr.zák., anebo jen jako polehčující okolnost podle § 33 písm. h) tr.zák. (nelze přitom vyloučit ani použití ustanovení § 65 tr.zák. o zániku nebezpečnosti činu pro společnost). Základní podmínkou účinné lítosti dle § 66 tr.zák. je dobrovolné jednání pachatele. Výklad tohoto pojmu činí dle názoru Prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph.D. zvláště u trestného činu zkrácení daně poměrně značné potíže. Dobrovolnost vyjadřuje svobodné rozhodnutí pachatele, které svědčí o změně jeho postoje ve vztahu ke spáchanému trestnému činu a k jeho škodlivým následkům. Jednání pachatele však z hlediska § 66 tr.zák. není dobrovolné, jestliže jej k němu vedlo jen vědomí (třeba i mylné), že jeho trestný čin je již prozrazen, nebo jedná-li pod tlakem již bezprostředně hrozícího nebo dokonce již zahájeného trestního stíhání. Naopak o účinnou lítost (speciální) u neodvedení daně podle § 147a tr.zák. se bude jednat nejen tehdy, když pachatel sám uvedené dlužné povinné platby uhradí, ale i tehdy, pokud zařídí, aby za něho byly uhrazeny jinou osobou, a to ještě v průběhu soudního prvoinstančního řízení o trestném činu neodvedení daně dle § 147 tr.zák. (do okamžiku vynesení rozsudku soudu prvního stupně). Uvedené poslední závěry vychází z rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp.zn. 4 Tz 173/98, dle nějž užití účinné lítosti podle § 66 písm. a) tr.zák. je možno aplikovat u trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné dávky podle § 148 tr.zák. i v případě, že škodlivý následek trestného činu je napraven jinou osobou, tedy, že povinnou platbu uhradí jiná fyzická nebo právnická osoba, avšak o účinnou lítost půjde jen v případě, kdy pachatel sám svou aktivní činností přispěje ke splnění povinné platby. Tím bylo částečně rozvinuto i překonáno starší rozhodnutí (sp.zn. 6 Tz 29/79), že „pri účasti viacerých osôb na trestnom čine sa podmienky účinnej ľútosti v zmysle § 66 tr.zák. posudzujú u každej zo zúčastnených osôb samostatne. Ak jedna zo zúčastnených osôb dobrovoľne napraví škodlivý následok trestného činu (§ 66 písm. a/ tr.zák.), neprospieva to druhej zúčastnenej osobe, ktorá sa o napravenie škodlivého následku nepričinila. Napraviť škodlivý následok trestného činu v zmysle § 66 písm. a) tr.zák. musí páchateľ vlastným pričinením. Táto podmienka nie je splnená, ak páchateľ ako vedúci organizácie síce zariadi napravenie škodlivého následku, ale nie na vlastné trovy, ale na trovy organizácie.“ Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že výklad podmínek zániku trestnosti trestného činu zkrácení daně dle § 148 odst. 1 tr.zák. formou účinné lítosti dle § 66 písm. a) tr.zák. (§ 33 tr.zákoníku), napravením škodlivého následku, tedy dobrovolným uhrazením celé výše způsobené daňové škody, prošel jistým vývojem. Dnes vychází vzhledem ke zdůraznění samotného smyslu tohoto institutu z širšího výkladu možnosti uplatnění účinné lítosti, nejenom do okamžiku, kdy byla zahájena daňová kontrola, ale výjimečně i do doby, kdy vzhledem ke konkrétním okolnostem případu lze akceptovat vyčkání pachatele na výsledek zjištěného daňového nedoplatku (např. s ohledem na složitou a výkladově nejednotnou materii), a to i ve formě dodatečného platebního výměru, ovšem ne za situace, kdy je zcela zřejmé, že pachatel vyčkával tohoto rozhodnutí, případně proti němu aktivně brojil, doufajíce v to, že jeho vědomé simulativní zkrácení daně, vzhledem k použitým sofistikovaným prostředkům, nebude prokázáno. Za takové judikatorní praxe bylo vydáno rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28.7.2009, sp.zn. IV. ÚS 3093/2008, na nějž poukazovala obhajoba obžalovaných. Dle tohoto rozhodnutí ustanovení § 147 s § 148 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, definuje typově shodnou trestnou činnost směřující proti daňové povinnosti (neodvedení § 147 a zkrácení § 148). Ústavní soud přitom považuje pojem „neodvedení“ za terminologicky významnější zásah do chráněného zájmu státu. Tomuto pojmu je v ustanovení § 147a tr.zák. poskytnuta přesně definovaná lhůta pro uplatnění účinné lítosti, poskytující možnost projevit ji kdykoliv až do okamžiku, než nalézací soud vyhlásí rozsudek. Naopak terminologicky užšímu pojmu „zkrácení“ je poskytnuta pouze obecná ochrana, upravená v § 66 tr.zák., v níž není lhůta pro projevení účinné lítosti stanovena. Ústavní soud proto považuje za nepřípustné, aby soudy posuzovaly lhůty k uplatnění účinné lítosti pro obdobnou trestnou činnost tak rozdílně. Tedy, aby lhůta zjištěná interpretací obecného ustanovení byla nepoměrně kratší než lhůta stanovená zákonem pro jednání, jehož dopad je závažnější. Tímto názorem se Ústavní soud podstatným způsobem odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe obecných soudů i názoru odborné veřejnosti, kdy trestný čin zkrácení daně je obecně považován za lex specialis k trestnému činu podvodu a společenská nebezpečnost, resp. škodlivost tohoto trestného činu, je velmi vysoká a ohrožuje samotnou existenci státu, neboť ten je na výběru daní přímo závislý. Naproti tomu trestný čin neodvedení daně je považován za trestný čin méně nebezpečný, resp. škodlivý, kdy pachatel povinnost odvést sražené platby nezastírá, avšak z nějakého důvodu (většinou se jedná o špatnou ekonomickou situaci pachatele), tak neučiní. Uvedené rozhodnutí bylo již předmětem celé řady teoretických rozborů, v nichž byl vyjadřován s takovým názorem zásadní nesouhlas (např. články odborné literatury. K účinné lítosti u pokračujících daňových trestných činů autora JUDr. Zbyňka Žďárského v Trestněprávní revue 1/2011 str. 1 a násl., Zánik trestnosti daňových trestných činů v důsledku účinné lítosti autora JUDr. Radomíra Koudely Trestněprávní revue 6/2010, str. 183 a násl., Zkrácení versus „neodvedení“ daně, aneb nad zrádností terminologie autora Ondřeje Trubače publik. v Jiném právu 6.10.2010). Z těchto názorů vyplývají významné argumenty zdůrazňující nedostatky uvedeného rozhodnutí. Pro úplnost hodnocení významu tohoto rozhodnutí pro další aplikaci institutu účinné lítosti odvolací soud vycházel z těchto závěrů. Obecně účinná lítost spočívá v tom, že pachatel trestného činu, který byl již dokonán, svou vlastní aktivní činností dobrovolně zamezí nebo napraví škodlivý následek trestného činu, na který se účinná lítost vztahuje. Smyslem účinné lítosti je tedy zejména motivovat pachatele slibem beztrestnosti k tomu, aby zamezil škodlivému následku spáchaného trestného činu, nebo aby takový následek napravil. Účinná lítost zaručuje pachatelům beztrestnost, avšak současně ochraňuje zájmy chráněné trestním zákonem před závažnými škodlivými následky některých trestných činů. Ochraně těchto zájmů dává zákonodárce přednost před zájmem na potrestání pachatele. Účinná lítost předpokládá dokonaný trestný čin. Institut účinné lítosti je i v aktuálně platném trestním zákoníku upraven celkem ve čtyřech ustanoveních, které v zásadě korespondují s úpravou obsaženou v trestním zákoně účinném do 31.12.2009. Jedná se o ustanovení § 33 tr.zákoníku (§ 66 tr.zák.), kde je upravena účinná lítost ve vztahu k celkem 50 trestným činům uvedeným ve zvláštní části trestního zákoníku. Dále jde o tři tzv. zvláštní ustanovení o účinné lítosti, a to ustanovení § 197 tr.zákoníku (§ 214 tr.zák.), vztahující se k trestnému činu zanedbání povinné výživy podle § 196 tr.zákoníku (§ 213 tr.zák.), ustanovení § 242 tr.zákoníku (§ 147a tr.zák.), vztahující se k trestnému činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 tr.zákoníku (§ 147 tr.zák.) a ustanovení § 362 tr.zákoníku (§ 163b tr.zák.), vztahující se k trestnému činu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 tr.zákoníku (§ 163a tr.zák.). Z trestního zákona oproti tomu trestní zákoník „nepřevzal“ zvláštní ustanovení o účinné lítosti podle § 163 tr.zák., vztahující se k trestnému činu podplácení (§ 161 tr.zák.) a nepřímého úplatkářství (§ 162 tr.zák.). Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr.zák. (§ 240 tr.zákoníku) je nutno považovat za speciální ve vztahu k trestnému činu podvodu dle § 250 tr.zák. (§ 209 tr.zákoníku). Oproti tomu trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na úrazové pojištění, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti ve smyslu § 147 tr.zák. (§ 241 tr.zákoníku) je speciální ve vztahu k trestnému činu zpronevěry podle § 248 tr.zák. (§ 206 tr.zákoníku), příp. k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku dle § 255 tr.zák. (§ 220 tr.zákoníku). Rozdílnost charakteru těchto trestných činů se projevuje i v obsahu podmínek účinné lítosti, které se k nim vážou, kdy zvláštní účinná lítost podle § 147a tr.zák., resp. § 242 tr.zákoníku, je ve vztahu speciality k obecné účinné lítosti podle § 66 tr.zák., resp. § 33 tr.zákoníku. Orgány činné v trestním řízení pak ve své dosavadní praxi striktně respektují nejen zmíněné věcné kritérium rozlišování obou druhů účinné lítosti. Rozdílná úprava účinné lítosti, představovaná uvedenými ustanoveními, vyplývá z odlišné povahy postihovaného jednání, kdy trestný čin podle § 148 tr.zák. postihuje zkrácení daně nebo podobné povinné platby, které je svou povahou zpravidla podvodným jednáním, zatímco trestný čin podle § 147 tr.zák. postihuje pouhé neodvedení takové povinné platby, a proto je možno v tomto případě dosáhnout účinné lítosti pouhým dodatečným splněním povinnosti /srov. nález Ústavního soudu, Pl. ÚS 21/2000 (188/2000 USn.)/. Z těchto důvodů se nelze ztotožnit s pouhým terminologickým hlediskem při porovnání obou trestných činů jako východiskem pro závěr, že není důvodu k rozdílným podmínkám pro uplatnění účinné lítosti u obou těchto trestných činů, jak to činí v citovaném rozhodnutí Ústavní soud. Naopak je zcela zřetelné, že právě podstata rozdílů obou uvedených trestných činů odůvodňuje použití odlišných prostředků pro zánik trestnosti napravením škodlivých následků. Odvolací soud se pak ztotožnil s názorem Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp.zn. 8 Tdo 1452/2009 ze dne 28.4.2010, jenž v reakci na uvedené rozhodnutí Ústavního soudu při výkladu dobrovolnosti jednání u účinné lítosti konstatoval, že jej nelze chápat tak, že by jím Ústavní soud zamýšlel zásadním způsobem změnit či zrelativizovat teze a judikaturu, na nichž byl výklad tohoto institutu založen. Již ze samotné formulace rozhodnutí Ústavního soudu, jehož právní věta byla vyjmuta z obsahu jeho poměrně stručného odůvodnění, ve kterém nebylo poukázáno na celou šíři uvedené problematiky, jak se o to pokusil nyní odvolací soud, vycházejíc ze všech výše uvedených pramenů, je zřetelné, že takto jeden ze senátů Ústavního soudu při řešení podmínek v konkrétní trestní věci vyslovil svůj názor na vhodnost stanovení jasněji definované lhůty pro projevení obecné účinné lítosti dle § 66 tr.zák. s dopadem de lege ferenda, nikoliv se záměrem projevit takto zásadní změnu výkladu aplikace tohoto pojmu v dalších trestních věcech. Přestože lze souhlasit s uvedeným názorem na vhodnost přesnější právní úpravy lhůty pro projevení účinné lítosti, podle názoru odvolacího soudu samotný základ rozhodnutí Ústavního soudu, vycházející z toho, že dopad trestného jednání postihovaného v trestném činu neodvedení daně dle § 147 tr.zák. je závažnější než zkrácení daně dle § 148 tr.zák., nelze považovat za správný. Lze totiž souhlasit se závěrem státního zástupce, že zakotvení speciálního ustanovení o zániku trestnosti neodvedení daně dle § 241 tr. zákoníku (§ 147 tr.zák.) je projevem snahy zákonodárce přednostně vymoci zaplacení těchto peněz, ale i vyjádřením dobrodiní zákonodárce k jeho pachatelům, neboť si byl vědom toho, že postihování neodvedením daně (ale obdobně i nesplnění vyživovací povinnosti) se významně přibližuje ústavně nepřípustnému stíhání, tedy trestání pro dluhy. Zkrácení daně dle § 240 tr.zákoníku (§ 148 tr.zák.), coby jednání podvodné, je však jednáním zcela odlišným, nepoměrně závažnějším, o čemž ostatně svědčí i odlišné trestní sazby v trestním zákoníku. Tento závěr ostatně odpovídá i obsahu Komentáře trestního zákoníku, vyd. C.H.BECK autorů Prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph.D. a kol., str. 371 s tím, že odlišná úprava účinné lítosti u těchto trestných činů vyplývá z odlišné povahy postihovaného jednání. Zákonodárce na shodném znění zákona pak setrval i přes znalost uvedeného názoru Ústavního soudu v novém trestním zákoníku. Pokud by se v praxi prosadil názor Ústavního soudu, že účinnou lítost by i v případě trestného činu zkrácení daně bylo možné aplikovat až do okamžiku, než soud prvního stupně počne vyhlašovat rozsudek, znamenalo by to naopak určité povzbuzení pro pachatele tohoto trestného činu, kteří by vycházeli z toho, že pokud nebude jejich trestná činnost odhalena, docílí tím zisku a pokud odhalena bude, pak škodu uhradí a dosáhnou tím beztrestnosti. Taková úprava se však jeví značně kontroverzní i s ohledem na úpravu v sousedních státech, kdy například v Německu a Rakousku zánik trestní odpovědnosti, respektive aplikace účinné lítosti již není možná, pokud je trestný čin odhalen, respektive bylo zahájeno trestní stíhání (srov. Ondřej Trubač: „Zkrácení“ versus „neodvedení“ daně, aneb nad zrádností terminologie webová stránka Jiné právo říjen 06/2010). V této souvislosti je vhodné připomenout starou římskou zásadu „impunitas semper ad deteriora invitat“ - beztrestnost vždycky láká k horšímu. Lze totiž se značnou jistotou, založenou na zkušenostech s přístupem daňových poplatníků k daňovým povinnostem, prezentovaným mimo jiné i názorem obhájce obžalovaného Č. v závěrečné řeči u nalézacího soudu, z hlediska dobrovolnosti placení daní, důvodně předpokládat značné rozšíření úmyslného krácení daní, s vědomím, že když bude pachateli skutečně hrozit jeho prokázání, může se trestní odpovědnosti zbavit pouhým doplacením daně. Škodlivost takového jednání by pak byla mimořádně vysoká a ve své podstatě by ohrožovala existenci státu, jenž je na výběru daní přímo závislý. Nepochybně by to mělo také významný dopad na zvýšení množství takto vedených trestních řízení a ekonomické náklady s tím spojené. VIII. K závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu Ve vztahu k tvrzené závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu čl. 89 odst. 2 Ústavy je nutno v souladu s jeho rozhodnutím, sp.zn. II. ÚS 355/02, navazujícím na další judikaturu Ústavního soudu (sp.zn. I. ÚS 184/96, sp.zn. III. ÚS 200/2000, sp.zn. I. ÚS 77/97, sp.zn. II. ÚS 23/97, sp.zn. II. ÚS 156/95, sp.zn. I. ÚS 70/96, sp.zn. IV. ÚS 197/96 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 32; svazek 20, nález č. 151; svazek 12, nález č. 142; svazek 9, nález č. 109; svazek 5, nález č. 9; svazek 7, nález č. 29; svazek 8, nález č. 77 - a další), konstatovat, že právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu, respektive v jeho právní větě, má-li obecnou povahu, je obecně závazný při řešení typově shodných případů. Je třeba ovšem také poukázat na doktrínu vyslovenou v judikatuře Ústavního soudu, dle níž pro odlišnou situaci jsou závazné účinky rozhodnutí Ústavního soudu různé. Je třeba pečlivě rozeznávat povinnost respektovat ratio decidendi nálezu Ústavního soudu v dalším řízení v té samé věci (smysl kasační) a povinnost následovat ratio decidendi Ústavního soudu v jiných, ale podobných, věcech (smysl precedenční). Ústavní soud ve svém nálezu sp.zn. III. ÚS 252/04 dále zdůraznil povinnost obecných soudů v souladu s právním názorem vysloveným Ústavním soudem v jeho nálezech, jinými slovy povinnost sledovat „ratio decidendi“, tj. vyložené a aplikované nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod), o nějž se výrok předmětného nálezu opíral. Ústavní soud také vyložil strukturální důvody pro takové závěry; totiž, že tato maxima vycházejí ze „smyslu a účelu efektivního a smysluplného koncentrovaného (specializovaného) ústavního soudnictví“, které má „nezanedbatelnou funkci při sjednocování judikatury v oblasti ústavně zaručených kautel“. Zcela zřejmé je, že nálezy Ústavního soudu mají precedenční účinky. Není ovšem porušením čl. 89 odst. 2 Ústavy takový výjimečný postup obecného soudu, jenž právní názor v nálezu vyjádřený odmítne respektovat, pakliže je z opodstatněných a důkladně vysvětlených důvodů přesvědčen o tom, že je nutno právní závěry prezentované Ústavním soudem revidovat (srov. nález Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. listopadu 2007). S poukazem na nález Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 252/04 lze konstatovat v obecné rovině ve vztahu k závaznosti soudní judikatury, že již učiněný výklad by měl být respektován, nedojde-li k následnému shledání dostatečných relevantních důvodů podložených racionálními a přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu více konformnějšími s právním řádem, jako významovým celkem a svědčícími tak pro změnu judikatury, jako východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu postulátů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti). Ke znakům právního státu neoddělitelně patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany oprávněné důvěry v právo, který jako stěžejní znak a předpoklad právního státu v sobě implikuje především efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech shodným způsobem a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů. Z postulátu oprávněné důvěry v daný právní řád a totožný postup orgánů veřejné moci ve skutkově a právně identických kauzách, kdy subjekty práv oprávněně očekávají, že v této důvěře nebudou zklamány, nevyplývá sice kategorická neměnnost výkladu či aplikace práva, nýbrž ten požadavek, aby tato změna byla, s ohledem na konkrétní okolnosti, jako je kupř. objektivní vývoj společenských podmínek dotýkající se daných skutkových situací (sp.zn. IV. ÚS 200/96), předvídatelná, nebo případně nepředvídatelná změna výkladu v době jejího uskutečnění byla transparentně odůvodněna a opírala se o akceptovatelné racionální a objektivní důvody, které přirozeně reagují i na právní vývody předtím v rozhodovací praxi stran té které právní otázky uplatňované (sp.zn. III. ÚS 470/97). Pouze takto transparentně vyložené myšlenkové operace, odůvodňující divergentní postup nezávislého soudu, respektive soudce, vylučují, v rámci lidsky dostupných možností, libovůli při aplikaci práva. S obdobnou filosofií bylo rozhodnuto Ústavním soudem i ve věci sp.zn. IV. ÚS 301/05 tak, že ačkoliv mají nálezy Ústavního soudu precedenční účinky, není porušením čl. 89 odst. 2 Ústavy takový výjimečný postup obecného soudu, jenž právní názor v nálezu vyjádřený odmítne respektovat, pakliže je z opodstatněných a důkladně vysvětlených důvodů přesvědčen o tom, že je nutno právní závěry prezentované Ústavním soudem revidovat. Z pohledu těchto závěrů považuje odvolací soud také za významné, že oproti standardní judikatorní praxí vytčeným zásadám uplatnění podmínek účinné lítosti, došlo k prezentování takového názoru Ústavním soudem až v roce 2009, tedy v době, kdy trestní řízení ve věci se nacházelo před soudem prvního stupně a na rozhodování o obžalovaných zaplacení trestnými činy zkrácených daní nemohlo mít žádný vliv. Z výše uvedeného pohledu předvídatelnosti proto nebylo možno obžalovanými takový následný nový nestandardní výklad, vzhledem k dlouhodobé judikatorní činnosti, považovat očekávatelný. Pokud se jedná o konkrétní podmínky trestní věci, jež byla předmětem rozhodnutí Ústavního soudu (sp.zn. IV. ÚS 3093/2008), z nichž vyplynulo citované rozhodnutí, je třeba zdůraznit, že tyto z hlediska samotné doby uhrazení zkrácené daně byly zcela odlišné od konkrétních okolností napravení škodlivých následků úhradou zkrácených daní či vylákaných výhod na daních u obžalovaných, jejichž podmínky byly předmětem odvolacího řízení. Zkrácená daň stěžovatelkou byla v celém rozsahu uhrazena do měsíce od jejího doměření. K jejímu trestnímu stíhání došlo až po devíti měsících od tohoto zaplacení. V případě posuzovaných obžalovaných nalézací soud jako základní formální hledisko pro odlišení, zda zaplacení dlužných zkrácených daní je možno považovat za dobrovolné, vymezil okamžik zahájení trestního stíhání. Podle názoru odvolacího soudu je nutno ovšem takový výklad považovat za maximální. Obžalovaní, kteří se domáhali uplatnění podmínek účinné lítosti vzhledem k zaplacení daní po takovém formálním úkonu, jímž již trestní stíhání bylo zahájeno, zjevně nesplňovali výše rozvedený výklad dobrovolného napravení škodlivých následků, neboť se nejednalo již jen o pouhou hrozbu trestným stíháním, ale jeho konkrétní realizaci. V této situaci nelze nezmínit zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio, jak je zakotvuje ust. § 12 odst. 2 tr.zákoníku. Vzhledem k řadě respektovaných rozhodnutí Ústavního soudu byly tyto principy aplikovány ještě před tímto zákonným vymezením, při výkladu podmínek aplikace trestní represe, jež byla chápána jako krajní prostředek porušení právních norem tam, kde jiné právní prostředky selhávají. Z tohoto pohledu je zřetelné, že obžalovaní, kteří zkrácené daně neuhradili již před, či v průběhu započatého kontrolního řízení prováděného daňovými orgány, ač se opakovaně aktivně jednotlivých úkonů účastnili, popírali úmyslné zkrácení daní, zjevně takto jednali jen v domnění, že vzhledem k podrobně připravenému a realizovanému způsobu takového krácení daní, nebude možno jejich trestné jednání objasnit a vést je k trestní odpovědnosti. Tedy samotné daňové řízení, případně i jeho výsledky nevedly tyto pachatele, na rozdíl od dalších spolupachatelů, k nápravě, ani ke změně jejich postojů. Teprve v souvislosti se zahájeným trestním řízením část z těchto obžalovaných, ať již v krátké době, či v delším časovém období, přistoupila k úhradě dlužných zkrácených daní. Odvolací soud pak nezastává názor, že samotný výpočet rozsahu zkrácených daní by byl natolik obtížný, že by odůvodňoval mimořádný postup vyčkání výsledků daňového řízení. Jednalo se totiž o zavedené podnikatelské subjekty, disponující řadou zaměstnanců, případně účetních, daňových poradců a stanovení rozsahu zkrácené daně i před skončením daňové kontroly nemohlo být, převážně jen při několika simulovaných obchodních případech, nikterak problematické. Ostatně příklady dalších obviněných to potvrzují. Při výkladu dobrovolnosti napravení způsobeného škodlivého následku je nutno především vycházet ze samotného tohoto pojmu, tedy dobré vůle, jako svobodného rozhodnutí pachatele, jež svědčí o změně jeho postoje ve vztahu ke spáchanému trestnému činu a k jeho škodlivým následkům, které není ovlivněno objektivními obavami z následků toho, že tak neučiní. Nelze samozřejmě nikdy vyloučit, že na rozhodnutí každé osoby zvažující možnost napravení následků svého jednání sehrávají svůj díl i úvahy o eventuálních trestněprávních následcích zjištění, že se trestného činu dopustil, ovšem za podstatné je třeba považovat, zda takové hrozící následky může považovat pachatel za zcela reálné, vzhledem ke konkrétní specifické situaci a jeho jednání, jímž napravuje škodlivý následek je jen snahou trestněprávní důsledky odvrátit, tedy ze strachu z nich, pak se jedná o úmysl napravit již způsobenou škodu, jako v případě další majetkové trestné činnosti, či proto, že si nesprávnost svého jednání uvědomuje, a společnosti tak dává najevo, že na něj již není třeba prostředky trestního práva použít. Naopak zahájením trestního stíhání se vymezuje závěr, že stát prostřednictvím svých orgánů, orgánů činných v trestním řízení, z hlediska uplatnění zásady subsidiarity (§ 12 odst. 2 tr.zákoníku), neshledává jiných možností, než realizovat nápravu trestním stíháním konkrétního pachatele, když nepostačovalo ani uplatnění prostředků a odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Odvolací soud vzhledem k výše uvedeným argumentům zastává názor, že v případě trestného činu zkrácení daně nelze přímo aplikovat podmínky speciální účinné lítosti dle § 147a tr.zák. (§ 242 tr.zákoníku). Neopominutelné zákonné podmínky dobrovolnosti je nutno dovozovat z konkrétních skutkových okolností případu u každého jednotlivého pachatele samostatně, podle výše vytčených zásad s tím, že napravení škodlivého následku trestného jednání, až po zahájení trestního stíhání, podmínky účinné lítosti dle § 66 tr.zák. (§ 33 tr.zákoníku) nesplňuje a lze je považovat jen za reparaci škody způsobené trestným jednáním, což může mít podstatný význam na rozhodování o následcích trestného jednání. Pokud se jedná o námitky tzv. akcesority dodatečného zaplacení vylákané či zkrácené daně i na osoby, jež se přímo na uhrazení daní nijak nepodílely (osobní úhradou, či ze svého majetku jako podnikatele - fyzické osoby), tedy nezajistily jejich úhradu ze svých prostředků, případně svou aktivní činností nepřispěly k takovému napravení škodlivého následku splnění povinné platby (na základě svého postavení v obchodní společnosti či jiným aktivním způsobem), odvolací soud odkazuje na výše rozvedená rozhodnutí, jež účinky nápravy škodlivého následku přičítají výhradně osobě, jež se o takovou náhradu přičinila. Z tohoto pohledu nebylo možno vzít v úvahu ve prospěch osob, jež se na úhradě nijak nepodílely, že velké množství pachatelů trestného jednání dlužné daně zaplatili, ať již dobrovolně či pod tlakem zahájeného trestního stíhání, ve snaze využít dobrodiní odklonu trestní odpovědnosti, a zjevně i vzhledem k okamžité vykonatelnosti vydaných dodatečných daňových výměrů a uplatnění výkonu rozhodnutí, případně dalších negativních důsledků, jež jsou mnohdy pro podnikatelskou činnost významné (např. nesplnění podmínek bezdlužnosti pro účely žádostí o dotace a úvěry při snaze získat státní zakázky apod.). Odvolací soud ovšem přiměřeně vyhodnotil uvedené skutečnosti při posuzování společenské nebezpečnosti (škodlivosti) jejich jednání, jak při zvažování, zda vzhledem ke konkrétnímu stupni nebezpečnosti činu pro společnost a podmínkám § 88 odst. 1 tr.zák. komplex hmotněprávních ustanovení původního tr.zák. č. 140/1961 Sb., oproti současnému znění tr.zákoníku, pro konkrétní obžalované není výhodnější, tak samotných základů trestní odpovědnosti dle § 12 tr.zákoníku a podmínek pro stanovení druhu a výměry trestů dle § 39 tr.zákoníku. Odvolací soud se vzhledem k rozsahu přezkumné činnosti nezabýval podmínkami pro uplatnění účinné lítosti u těch obžalovaných, o jejichž vině bylo rozsudkem soudu prvního stupně pravomocně rozhodnuto (případně osob, vůči nimž bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno či dokonce nebylo ani zahájeno). Pokud se jedná o obžalované, kteří naopak o takový odvolací důvod svůj opravný prostředek opřeli, Vrchní soud v Olomouci zdůrazňuje, že samotná skutková zjištění, z nichž nalézací soud vycházel, rozvedená v odůvodnění, podrobně popisují konkrétní okolnosti z hlediska zjištění, kdy a jakým způsobem došlo k úhradě dlužných daní, případně jen formou započtení ve vztahu k dalším daňovým povinnostem, a to v korelaci s předchozím průběhem dokazování, a to i v rámci daňového řízení. Z jeho obsahu muselo být obžalovaným zcela zřetelné, jak jeho zaměření, tak z provedených důkazů pocházejících také i ze samotného trestního řízení i závažnost argumentů prokazujících spáchání krácení daní. V tomto směru je odvolací soud, tak jak je výše rozvedeno, uvedenými skutkovými zjištěními vázán. Pokud se jedná o obžalovaného Ing. V. K. (9) (bod III.1.), nebylo prokázáno, že by se jakkoliv aktivně podílel na úhradě zkrácené daně společnosti L., s.r.o., když daňová škoda byla tímto subjektem uhrazena výhradně z podnětu jednatelky společnosti L. P. Obžalovaný A. R. 10) úhradu daňové škody (bod III.2.) provedl v částečných platbách až v průběhu srpna 2005 až května 2006, tedy více jak rok po zahájení trestního stíhání. V průběhu daňového řízení nedal svým postojem najevo, že by si nesprávnost trestného jednání uvědomoval, naopak vyčkal až na samotné zahájení trestního stíhání. Svůj postoj změnil až při výslechu dne 26.2.2006. Jeho tvrzení, že k úhradě nepřistoupil na základě trestního stíhání, ovšem ale dobrovolně, uvědoměním si své odpovědnosti, pak v jeho chování nemá oporu. Obžalovaný J. H. (7) přistoupil k zaplacení části zkrácených daní formou splátek po 15.12.2005, když trestní stíhání vůči němu bylo zahájeno již 18.2.2005. Část zkrácené daně, která mu nebyla předepsána, vzhledem k neprovedené kontrole v celém rozsahu trestného jednání, neuhradil vůbec. Podmínky účinné lítosti nelze aplikovat ve vztahu k jednotlivým zaplaceným dlužným zkráceným daním a za jednotlivá období pokračujícího trestního jednání, ale toliko ve vztahu k celkové částce. Proto nebylo možno jeho argumentaci o částečném splnění daňové povinnosti respektovat a ve výroku o vině zohlednit. U obžalovaného T. R. (11) ve vztahu ke skutku III. 4. nebylo možno přisvědčit jeho tvrzení, že uhradil způsobenou daňovou škodu dříve, než k jeho trestnímu stíhání oficiálně došlo, s tvrzením, že samotné usnesení o zahájení trestného stíhání osobně nepřevzal dne 5.2.2005 (měla jej za něj převzít jeho tchýně) a jestliže dluh uhradil dne 9.2.2005, nejednalo se o reakci na toto trestní stíhání, ale jednání dobrovolné. Z obsahu spisu ovšem vyplývá (č.l. 4152), že již 7.2.2005 podal proti zahájení trestního stíhání stížnost s tím, že usnesení fakticky převzal, a tedy bezprostřední návaznost zaplacení daňové škody na tento úkon nelze vyložit jinak, než jako reakci na trestní stíhání. K trestnému jednání se sice obžalovaný doznal, ovšem až při prostudování spisu v souvislosti se skončením vyšetřování dne 8.11.2006. V rámci úkonů daňové kontroly od 3.8.2004 do 19.1.2005 zaujímal zcela opačné stanovisko, a jeho jednání mu bylo nutno velmi důsledným a náročným způsobem prokazovat (sv. 24, č.l. 4180-4250). U obžalovaného Ing. P. N. (12) ve vztahu ke skutku III.5., bylo možno přezkoumat výhradně jen výrok pod bodem B), když rozhodnutím o vině ohledně skutku pod bodem A) byl nalézací soud vázán zmiňovaným pravomocným rozhodnutím, za podmínek prokázaného pokračujícího jednání. K úhradám jednotlivých zkrácených daní obžalovaný přistoupil až po zahájení trestního stíhání dne 7.2.2005 a provedl je postupnými úhradami v březnu až červnu 2005. Jeho údaje obsažené v odůvodnění odvolání o tom, že takto učinil devět měsíců před zahájením trestního stíhání jsou tedy zcela nesprávné. Jak jeho původní vyjádření, v rámci daňového řízení zahájeného již 22.6.2004 (sv. 28, 29, č.l. 4972 a násl.), tak jeho přístup k samotnému trestnímu řízení neodpovídá vytčeným zásadám dobrovolného nahrazení škodlivého následku, vyplývajícího ze subjektivního postoje pachatele. Obžalovanému Z. H. (13) ve vztahu ke skutku III. 6., nebylo možno přisvědčit jeho shora uvedeným argumentům o splněných podmínkách účinné lítosti. Nalézací soud ve svém rozboru důkazní situace (odůvodnění str. 213 a násl.) poukázal na konkrétní podmínky důkazní situace i proměnná tvrzení, jimiž obžalovaný obhajoval uskutečnění simulovaných daňových plnění i důkazy, z nichž čerpal své závěry o bezpečně prokázaném trestném jednání obžalovaného. Z obsahu opravného prostředku tohoto obžalovaného je zřetelný posun, když zjevně nesetrval na původních evidentně vyvrácených argumentech své obhajoby. K zahájení jeho trestního stíhání došlo postupně nejdříve 2.2.2005 a následně k rozšíření dne 1.9.2005. Zkrácené daně pak obžalovaný uhradil v průběhu května až června 2005. Daňová kontrola u něj započala již 20.8.2004. Obžalovaný, jak v daňovém řízení, tak v řízení trestním důsledně popíral fiktivnost doložených daňových plnění. Úhrady zkrácené daně z tohoto pohledu nelze považovat za vyjádření dobrovolného přístupu k náhradě způsobené škody, ale jak na to přiléhavě sám poukazoval, jednal pod tlakem úkonů policie, jež označil jako „vydírání“, což nelze považovat za dobrovolné. Pokud namítl otázku rozlišení mezi pozdním zaplacením daně a jejím neuhrazením nikdy, odvolací soud ve svém rozhodnutí, ve výroku o trestech, takovýto rozdíl jednoznačně vymezil uložením peněžitých trestů tam, kde k tomu byly zákonné podmínky. Obžalovaný J. H. (15) ve vztahu ke skutku pod bodem III.7., uhradil část zkrácené daně dne 5.5.2005 a část dne 24.5.2005, ač vůči němu bylo trestní stíhání zahájeno již 9.3.2005 po provedené daňové kontrole zahájené již 19.7.2004. Samotné jeho vyjádření, že jej zahájení trestního stíhání k takové úhradě nemotivovalo s tím, že si v daném okamžiku uvědomoval, že závěry o jeho vině takové jednání neovlivní, a přesto se pak domáhal uplatnění účinné lítosti (v návaznosti na rozhodnutí Ústavního soudu) transparentně vyjadřuje skutečnost, že obžalovaní v době svého rozhodování o možné nápravě následků své trestné činnosti, nebyli vedeni úvahami, obsaženými v uvedeném rozhodnutí. Postoj obžalovaného vyjádřený v odůvodnění opravného prostředku je tak zcela rozporný. Tvrzení obžalovaného, že úhradu zkrácené daně zajistil po ukončení daňového řízení, je sice pravdivé, ovšem vzhledem k délce a jeho průběhu (sv. 35) a ostatně i jeho výpovědi v přípravném řízení, kdy ještě dne 8.2.2006 nadále trestné jednání popíral a svůj postoj změnil až v řízení před soudem, nelze dovodit závěr o dobrovolném, na trestním řízení nezávislém, rozhodnutí nahradit následek způsobený svojí trestnou činností. Odvolací soud se v podstatné míře ztotožnil s argumenty odůvodnění státního zástupce z hlediska posouzení, zda úhradou zkrácené daně dne 9.8.2005 došlo k zániku trestnosti obou obžalovaných Ing. S. Ch. a Ing. J. H. pro skutek obsažený ve zprošťujícím výroku (str. 54-55 napadeného rozsudku). Celkový přístup obžalovaných zastupujících společnost C., a.s., v rámci daňového řízení v žádném případě nenasvědčoval závěru, že úhrada těchto částek byla ve vztahu k vymezeným podmínkám účinné lítosti dobrovolná. Naopak je zcela zřetelné, že se jednalo o promyšlenou součást velmi aktivního přístupu obžalovaných při obhajobě svých tvrzení, jimiž zcela popírali spáchání zkrácení daně, když ihned podali opravný prostředek proti dodatečným platebním výměrům a v průběhu daňového řízení na základě řady argumentů, směřujících převážně do procesního postupu finančního úřadu, dosáhli jejich zrušení a následného vrácení uhrazené zkrácené daně. Z obsahu rozhodnutí odvolacího orgánu - Finančního ředitelství v Brně (srov. rozhodnutí č.l. 8949 a č.l. 8951, sv. 50) nebylo možno zjistit skutečné důvody zrušujícího rozhodnutí, když jedno z nich velmi stručně odkazovalo na závažné procesní pochybení, aniž by je jakkoliv jen naznačilo a druhé rozhodnutí vůbec odůvodnění neobsahovalo. V této souvislosti nelze přehlédnout, že v obdobných daňových řízeních, ve vztahu k posouzení správnosti daňových výdajů do daňových přiznání dalších subjektů (dle rozhodnutí o dodatečných platebních výměrech, zpráv o kontrole jednotlivých daní apod., např. obž. Z. H., sv. 31, spol. B. CS, s.r.o., obž. H. sv. 20, P., s.r.o., obž. Ing. F. H. a další), za fakticky stejné situace neprokázané úhrady reklamní činnosti, jiné finanční úřady pravomocně rozhodly o nesplnění podmínek prokázaných nákladů na reklamní služby. Důsledkem toho bylo doměření daňové povinnosti těmto subjektům. Oba obžalovaní po celou dobu daňového řízení i řízení trestního, svoji vinu a vědomost o simulativně navýšených nákladech pro účely zkrácení daní, popírali. Nalézací soud v souladu se svou povinností vzal na základě provedeného dokazování za prokázané (hodnocení str. 297 a násl.), že se oba obžalovaní trestného jednání dopustili, ovšem aplikoval v jejich prospěch podmínky účinné lítosti a dle § 226 písm. e) tr.ř. je zprostil obžaloby. Je sice možno souhlasit s názorem nalézacího soudu, že podmínka dobrovolnosti účinné lítosti není přímo svázána s procesním postojem pachatele, a tedy s jeho doznáním k trestné činnosti, ovšem jeho subjektivní postoj, vyvěrající z jeho chování musí ve své podstatě vyjadřovat lítost nad svým jednáním, kterou projevuje dobrovolným nahrazením škodlivého následku, jenž trestným jednáním způsobil. Takové postoje obžalovaných nelze z jejich chování dovodit. Jejich jednání naopak otevřeně vyjadřovalo představu, že vzhledem k materiálním podkladům, o něž bylo fiktivní vyúčtování nákladů na reklamu v reklamním časopise NEXT opřeno, nemůže být jako trestné prokázáno. Jejich postoje tedy neobsahovaly jakékoliv ztotožnění s obsahem trestněprávních zjištění o spáchaném skutku a vzhledem k jejich postupu, jímž dosáhli toho, že společnosti C., a.s. kterou zastupovali, byl vrácen celý rozsah zkrácené daně, která byla na základě dodatečných daňových výměrů předepsána a takto škodlivý následek nebyl napraven. Odvolací soud se z tohoto pohledu neztotožnil s kategorickým tvrzením soudu prvního stupně, že samotný projev vůle pachatele navenek, ve formě jeho vyjádření a vystupování v daňovém řízení či v trestním řízení nemá s hodnocením jeho dobrovolnosti žádnou souvislost. Obžalovaný v trestním řízení pochopitelně může uplatnit veškerá svá práva, včetně popírání viny, lhaní či odmítání výpovědi, má právo v rámci podmínek daňového řízení uplatnit veškeré právní prostředky, ale jestliže má soud hodnotit, zda jeho napravení škodlivého následku vyplývá z jeho dobré vůle, může tento subjektivní vztah hodnotit toliko z jeho konkrétních projevů. Jestliže tedy tyto projevy výhradně směřují pouze k odstranění pro něj negativních následků prověřovaného či zjištěného zkrácení daně, ve formě splnění okamžitě vykonatelného dodatečného platebního výměru, s vědomím, že se trestného jednání dopustil prostřednictvím různých aktivit, aby při sofistikované, a tím obtížně prokazatelné trestné činnosti, dosáhl toho, že tyto dodatečné daňové výměry jsou zrušeny a jejich předchozí zaplacení je jim dokonce vráceno, nelze považovat takové postupy za dobrovolné počínání, byť k tomu použil zákonných procesních práv, ale naopak jednání vrcholně účelové, které je ve svém důsledku logickým projevem a dokončením charakteru dobře připravené trestné činnosti. Skutečnost, že daňové orgány při své činnosti nemusejí mít vzhledem ke specifičnosti řízení k dispozici dostatek důkazních i právních prostředků k prokázání viny obžalovaného, případně postupují i chybně a jejich rozhodnutí, proto může být ve svém výsledku odlišné od trestního řízení, na podstatě faktu, že se konkrétní pachatel dopustil daňového podvodu a způsobil jím škodu a sám o své vůli ji nenahradil, nemůže nic změnit. Podstatou dobrovolnosti je totiž vždy subjektivní vztah pachatele k obsahu trestného jednání a jeho důsledkům. Nad rámec těchto závěrů je třeba uvést, že z provedeného dokazování ani nevyplynulo, jak se obžalovaní osobně na úhradě předepsané daně účastnili. Vzhledem k velikosti takové společnosti, jako je např. C., a.s., případně i další velké obchodní společnosti, lze předpokládat, že jejich vrcholoví manažeři se nezabývají všemi jednotlivými platbami společnosti, ale tyto povinnosti jsou přeneseny na další odpovědné osoby. Osobní angažovanost pachatele na zajištění nápravy škodlivého následku je třeba vždy prokazovat. Naopak zcela jiná situace nastává, jestliže se jedná o podnikatele - fyzickou osobu či společnost, v níž pachatel zastává funkci jednatele či statutárního orgánu a bezprostředně z jeho postavení vyplývá, že bez jeho účasti k takové úhradě nemůže dojít. Podle názoru odvolacího soudu obžalovaní ani svým dalším postupem, zjevně v návaznosti na obsah dokazování v řízení před soudem i citované rozhodnutí Ústavního soudu, opětovnou úhradou celé částky dne 21.1.2010 (č.l. 12450), ani následnou nabídkou daru českému státu ve stejné výši (viz příloha odvolání) škodlivý následek trestného jednání fakticky nenapravili. Takovému postupu totiž bránily formální podmínky daňového řízení, platného do 31.12.2010. Podle § 148 odst. 7 nového daňového řádu zák. č. 280/2009, účinného od 1.1.2011 Sb., lze již podat řádné daňové tvrzení či dodatečné daňové tvrzení i po uplynutí lhůty pro stanovení daně a současně tvrzenou daň a příslušenství uhradit, ovšem toto ustanovení nijak nemodifikuje zákonné podmínky účinné lítosti dle trestního zákona, jak jsou výše vyloženy. Přístup obžalovaných k náhradě škody bude možno vyhodnotit v následném řízení, v souvislosti s posouzením konkrétní společenské nebezpečnosti činu či společenské škodlivosti. Všechny tyto skutečnosti vedly odvolací soud k závěru o neprávnosti rozsudku nalézacího soudu ve zprošťující části, ohledně obou obžalovaných Ing. S. Ch. a Ing. J. H., z hlediska porušení zákonných podmínek § 66 tr.zák. Odvolací soud dle § 259 odst. 5 písm. a) tr.ř. není oprávněn uznat obžalovaného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn. Proto nezbylo, než postupovat dle § 259 odst. 1 tr.ř. a v této vymezené části trestní věci ve vztahu k oběma obžalovaným vrátit věc soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. IX. K jednotlivým důvodům opravných prostředků konkrétních obžalovaných Ve výše rozvedeném hodnocení se odvolací soud vypořádal s podstatou skutkových i hmotněprávních námitek, jež měly obecný význam pro všechny či většinu obžalovaných, jichž se odvolací řízení týkalo. Někteří obžalovaní ovšem nad rámec těchto námitek své výhrady k výrokům o vině dále individuálně specifikovali. Odvolací soud považoval za relevantní právní námitku obžalovaného Ing. J. J. o nutnosti porovnání konkrétních okolností případu ve vztahu k jednotlivým obžalovaným při hodnocení, zda použití tr.zák. č. 140/1961 Sb., platného v době spáchání trestného činu či tr.zákoníku č. 40/2009 Sb., účinného v době rozhodnutí, z hlediska splnění zákonné podmínky dle § 2 odst. 1 tr.zákoníku je pro pachatele příznivější, z hlediska aplikace všech hmotně právních podmínek toho kterého znění trestního zákona jako celku, vycházející z rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp.zn. 5 Tz 50/2010 ze dne 6.10.2010 (publik. ve Sbírce rozhodnutí NS pod T 1338, R 4/2011 Sb. rozh. trest.). Z pohledu takového porovnání je nepochybně významné, že trestní zákoník u nejpřísnější kvalifikované skutkové postaty zločinu zkrácení daně dle § 240 odst. 3 tr.zákoníku snížil horní hranici trestu odnětí svobody, oproti trestu za stejný trestný čin dle § 148 odst. 4 tr.zák. Na druhé straně tato současná právní úprava vychází z formálního pojetí trestného činu (viz § 13 odst. 1 tr.zákoníku) a neobsahuje obdobné ustanovení o okolnostech podmiňujících použití vyšší trestní sazby, jako tr.zák. v § 88 odst. 1 vyjadřující posouzení materiálních podmínek trestného činu. Z těchto důvodů podrobil odvolací soud prokázané trestné jednání obžalovaného Ing. J. J., ale i dalších tzv. hlavních pachatelů, u nichž nalézací soud aplikoval nové znění trestního zákona, trestu proporcionality, tedy posouzení příznivosti uplatnění obou znění trestních zákonů na jednání obžalovaných. V případě tohoto trestného činu, který obžalovaní spáchali ve velkém rozsahu (způsobili škodu velkého rozsahu), byly naplněny formální znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr.zákoníku a obžalovaným hrozilo uložení trestu v trestní sazbě v rozmezí od 5 do 10 let. A za stejný trestný čin dle § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr.zák. trest odnětí svobody v rozmezí od 5 let do 12 let. Podstatou porovnání pak bylo, zda konkrétní okolnosti vyjmenované obecně v ustanovení § 3 odst. 4 tr.zák., mající vliv na stanovení konkrétního stupně společenské nebezpečnosti jejich jednání, odůvodňovaly použití vyšší trestní sazby, respektive její nejpřísnější variantu, která by byla pro obžalované z uvedeného hlediska nejpříznivější. Podle názoru odvolacího soudu, s přihlédnutím k podrobně rozvedeným skutečnostem nalézacím soudem ve vztahu k posouzení tzv. společenské škodlivosti jednání obžalovaných při úvahách o trestu (str. 271-283), použití právní kvalifikace dle původního trestního zákona by nebylo příznivější. Tento závěr opřel o konkrétní okolnosti spáchaného trestného jednání a jejich zásadní podíl na něm. Obžalovaní byli hlavními pachateli, kteří organizovali, podněcovali a realizovali nejpodstatnější části podvodného jednání, a to jako členové organizované skupiny po dobu více jak 2 let, skrze více jak 50 podnikatelských subjektů, přes 300 fingovaných obchodních operací, když do trestné činnosti takto zapojili několik desítek dalších osob. Jejich jednání z hlediska samotné přípravy i realizace se vyznačovalo vysokou organizovaností, odborným provedením, precizností a provázaností s dalšími subjekty tak, aby ji nebylo možno jednoduchými kontrolními prostředky odhalit a prokázat. Uvedení hlavní pachatelé z trestné činnosti, kterou spáchali daňovou škodu přesahující 36 milionů korun, měli významný finanční prospěch, z něhož si opatřovali prostředky ke své obživě. Jednali tak ze ziskuchtivosti, a to zcela promyšleně a účelově. Obžalovaným nebylo možno naopak k jejich dobru přičíst, že by se přičinili o odstranění škodlivých následků a dobrovolně se jakkoliv podíleli na nahrazení způsobené škody. Skutečnost, že po několikaletém řízení daňovém i trestním jednotlivé daňové subjekty postupně uhradily podstatnou část daňové škody, způsobené trestnou činností obžalovaných, nemohla mít z tohoto pohledu žádný podstatný vliv na případné hodnocení materiální stránky pachatelů, kteří se na napravení škodlivých následků nijak nepodíleli. Také napomáhání obžalovaných Ing. J. J. a J. Č. orgánům činným v trestním řízení (když ostatní hlavní obžalovaní trestnou činnost popírali) nebylo takového charakteru, aby zásadním způsobem přispělo k objasnění trestného činu do té míry, aby takový přístup mohl být významně zohledněn při stanovení konkrétního stupně společenské nebezpečnosti v jejich prospěch. Jejich celkové vystupování před orgány činnými v trestním řízení, i jejich způsob života po dobu konání trestního řízení (zejména obžalovaného Ing. J. J., vzhledem k jeho opakovanému trestnímu stíhání i zcela účelovému vytvoření simulovaných zdravotních potíží, zapříčiňujících nutnost prodloužení odvolacího řízení), nevzbuzuje v odvolacím soudu důvody k přesvědčení, že na tyto dva obžalované by bylo možno působit mírnějšími prostředky. Pokud se jedná o nepochybně významnou okolnost, a to samotnou délku řízení a odstup času od doby, kdy se obžalovaní trestného jednání dopustili, odvolací soud se plně ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně rozvedenými zejména na str. 275 a násl. napadeného rozsudku. Obžalovaným, kteří svojí vědomou rozsáhlou trestnou činností fakticky zapříčinili nutnost provedení takového rozsahu dokazování a s tím spojených nezbytných procesních podmínek, jež měly zásadní vliv na samotnou délku řízení, nemůže být podstatným způsobem v jejich prospěch zmiňovaná okolnost přičtena. Odvolací soud z pohledu takového trestného jednání, byť samotné trestní řízení započalo již v roce 2004, vzhledem k potřebě jeho komplexního uzavření, ve vztahu k více jak 50 podezřelým, respektive spolupachatelům, tedy za zcela mimořádných poměrů, trestní řízení není možno považovat za trvající nepřiměřeně dlouhou dobu. V postupu orgánů přípravného řízení nelze nalézt jakékoliv zaviněné prodlení. Snad jen část řízení před soudem, ve fázi předběžného přezkoumání obžaloby, mohla být urychlena, jestliže by rozhodnutí o vrácení věci státnímu zástupci, k němuž ovšem dal podnět sám obžalovaný J. Č., nadbytečně nebylo kromě obhájců doručováno i obžalovaným (§ 137 odst. 2 tr.ř.). Podíl na prodloužení řízení z tohoto hlediska nebyl nijak významný. Naopak od okamžiku, kdy věc byla předložena předsedovi senátu, jenž ve věci meritorně rozhodl, nelze shledat jakýchkoliv prodlev, když činnost nalézacího soudu byla zcela soustředěná a racionální. V rámci tohoto hodnocení odvolací soud zdůrazňuje samotný charakter obsáhlého důkazního řízení, s nímž se musel nalézací soud vypořádat, vzhledem k množství pachatelů, skutků i složitosti trestného jednání, a z něho vyvěrajících důkazních prostředků, jež bylo zapotřebí v hlavním líčení provést, včetně přehrání zvukových záznamů o telefonních odposleších v naprosto nestandardním rozsahu. Z těchto všech důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že aplikace všech zákonných podmínek původního trestního zák. č. 140/1961 Sb. by pro obžalovaného Ing. J. J., ale i J. Č., S. K. a J. P. (také L. K., u něhož výrok o vině nebyl opravným prostředkem napaden) nebyla příznivější, neboť by tyto podmínky ve smyslu § 88 odst. 1 tr.zák. odůvodňovaly použití nejpřísnější kvalifikované skutkové podstaty, která by v porovnání s novou právní úpravou byla pro obžalované přísnější. Vzhledem k formálním zákonným podmínkám i všem okolnostem, významným pro stanovení následků trestní odpovědnosti by takový postup ve svém důsledku vedl nepochybně i k uložení přísnějších trestů. V souvislosti s těmito závěry i výše uvedeným hmotněprávním rozborem, odvolací soud neshledal opodstatněnými tvrzení obžalovaného J. Č. o nutnosti přehodnocení zákonných podmínek pro použití záznamů o telekomunikačním provozu, jako důkazů v trestní věci ve smyslu § 88 odst. 1 tr.řádu, z hlediska splnění zákonné podmínky vedení trestního řízení pro zvlášť závažný zločin dle § 14 odst. 3 tr. zákoníku (původně zvlášť závažný trestný čin dle § 41 odst. 2 tr.zák.) Trestní stíhání pro trestné činy, splňující zákonné předpoklady, bylo od počátku důvodně vedeno a z uvedených důvodů také vůči podstatné části obžalovaných odsuzujícím rozhodnutím ukončeno. Skrze teoretické úvahy o možném odlišném náhledu na hmotněprávní posouzení trestného jednání, a to i v návaznosti na změny, vyplývající z trestního zákoníku, případně na základě skutečností, vzniklých až po provedení takových procesních úkonů (úhrady způsobené daňové škody, s tvrzeným významem pro hodnocení materiální stránky trestného činu), podle názoru odvolacího soudu nelze zpětně přehodnocovat okolnosti významné pro rozhodnutí, zda v době, kdy příkazy k odposlechům byly vydány, uvedené zákonné podmínky splňovaly. Vzhledem k obsahu prokázaného trestného jednání obžalovaného J. P., jak je obsaženo v popisu skutku pod body I., II. napadeného rozsudku a jeho odůvodnění, vyplývající z hodnotící činnosti nalézacího soudu (zejména str. 102 a násl.), i jak je výše rozvedeno v návaznosti na obecné hodnocení skutkových zjištění i vymezené zásady součinnosti pachatelů na trestné činnosti, bylo nutno zcela odmítnout tvrzení tohoto obžalovaného o nedostatcích popisu skutku, pro nějž byl uznán vinným (z hlediska neurčitosti, nejasnosti apod.), i porušení zásady totožnosti skutku. Je zcela zřejmé, že obsah skutku, jak byl zahrnut ve výroku napadeného rozhodnutí, má svoji oporu v základních bodech jeho popisu, obsaženého jak v usnesení o zahájení trestního stíhání (č.l. 465 a 468), i podané obžalobě. Nepochybně splňuje základní podmínky totožnosti skutku z hlediska teorie trestního práva, tedy zachování alespoň části jednání, či části následku skutku, pro který byl stíhán. Odvolací soud, vzhledem k obsahu zapojení obžalovaného J. P. do trestného jednání dalších pachatelů, v situaci, kdy se podílel již na samotném vytvoření fiktivní obchodní společnosti, jíž dal jako jediný společník oficiální rámec, pověřil jednatelku činností, o níž věděl, že ji nebude vykonávat a svěřil svoji celou společnost do moci obžalovaných Ing. J. J. a J. Č. a za takovou spolupráci pobíral pravidelnou odměnu a nejméně od poloviny roku 2003 byl již srozuměn i se samotným obsahem trestného jednání, k němuž fiktivně vytvořená společnost sloužila, a do této trestné činnosti se zapojil zajištěním (nikoliv jejich přímým vytvořením) nezbytných dokladů, které sloužily k utvoření komplexu trestného jednání, a to ještě před jeho dokonáním, takovou činnost nemohl posoudit jen jako trestný čin nadržování dle § 166 tr.zák. (příp. § 366 tr.zákoníku). Takové jednání naplnilo podmínky účastenství ve formě pomoci na trestném činu dle § 24 odst. 1 písm. c) tr.zákoníku. Z obsahu jeho součinnosti je zcela zřejmé, že si byl vědom velkého rozsahu trestného jednání hlavních pachatelů a opatřením prostředků k ní se na této trestné činnosti vědomě podílel. Podle názoru odvolacího soudu nebyla potřebná ani reálně možná ve výroku rozsudku specifikace jednotlivých účetních dokladů, jež obžalovaný pro výše uvedené účely obstaral. Z obsahu jednotlivých účetních dokladů, které jsou součástí dílčích důkazních materiálů je zřejmé, že často neobsahovaly konkrétní identifikační znaky tak, aby je bylo možno stručným způsobem popsat a do výroku zahrnout. Rozsah zboží a služeb, jež v těchto dokladech byly popsány i výše jednotlivých fakturovaných částek, pak jednoznačně svědčí o vědomí obžalovaného J. P. o velkém rozsahu trestního daňového jednání dalších obžalovaných, k němuž jeho činnost přispěla. Také u tohoto obžalovaného nebyly shledány, z hlediska případné aplikace původního znění trestního zákona materiální podmínky pro možné příznivější kvalifikace jeho trestného jednání, přičemž kromě výše uvedených argumentů bylo nutno vzít v úvahu samotný způsob jeho vystupování v trestním řízení, ale i v průběhu páchané trestné činnosti, svědčící o dlouhodobě negativně formovaném způsobu života a postojům ke společnosti, s notnou dávkou protřelosti a suverenity k porušování právních předpisů a nestandardnímu způsobu života, což je dokladováno nejen obsahem jeho předchozích trestních odsouzení (srov. údaje str. 271 odůvodnění napadeného rozsudku), ale i psychologickými závěry hodnocení jeho osobnosti ve znaleckém posudku, opatřeném soudem (č.l. 13129-13162), ale i způsobu jeho vyjadřování, vyplývajícího z obsahu telefonních záznamů a konečně i jeho chování před soudem a přístupu k trestnímu řízení. Vzhledem k výše uvedeným závěrům o podmínkách účinné lítosti, jen ohledně osob, jež se o nahrazení škodlivého následku přičinily, se v jeho prospěch okolnosti úhrady dlužných daní ze strany dalších pachatelů nemohly projevit, jak ve výroku o jeho vině, tak ani významně ve vztahu k následkům trestní odpovědnosti. Odvolací soud se neztotožnil se stručně uvedenými námitkami obžalované S. K., že dokazování před nalézacím soudem neprokázalo její zavinění a rozsah její účasti na trestném jednání páchaném dalšími spoluobžalovanými. Naopak z obsahu rozboru jednotlivých důkazů, jak na ně podrobně soud prvního stupně poukázal, a jak jsou zahrnuty v obsáhlém spisovém materiálu, je zcela zřejmé, že obžalovaná nebyla jen nějakou výkonnou podřízenou pracovní silou, jen nevědomě vykonávající úkony stanovené dalšími pachateli, ale evidentně značně iniciativně, s vědomím všech důsledků svého jednání, fingovala obchodní činnost společností, aniž věděla, že faktickou obchodní činnost netvoří a činila tak s odbornými znalostmi kvalifikované účetní. Podílela se na vytváření značného množství účetních dokladů, které podepisovala jménem jednatelky společnosti, ač k tomuto neměla jakékoliv oprávnění a takto vytvořené podklady zaevidovala do účetnictví společností. Sama komunikovala i se zástupci podnikatelských subjektů, sloužících k vylákání daňových výhod či zisku zkrácením daní. Pro účely závěrů o její vině, včetně vzniklých následků, vzhledem k prokázanému charakteru spolupachatelské činnosti, jak byla výše vymezena, a která překračovala i samotné časové vymezení skutků, vzhledem k době formálního započetí její činnosti ve společnosti, nebylo zapotřebí identifikovat všechny jednotlivé doklady, které vytvořila, případně cizím jménem podepsala. Nalézací soud vzal za bezpečně prokázané, že se obžalovaná také podílela na další účelové úpravě účetnictví společnosti P.-T., s.r.o., na základě dokladů opatřených prostřednictvím obžalovaného P., k čemuž byla nezbytná obsáhlá příprava jejich vytvoření, na základě údajů o nedoloženém množství a druzích jednotlivého zboží a služeb. Další obžalovaní, kromě nejvýznamnějších odvolacích námitek k uplatnění podmínek účinné lítosti, namítali i nesprávnost skutkových zjištění, v návaznosti na svoji obhajobu o tvrzeném řádném uskutečnění dodávek zboží či služeb, respektive na takové obhajobě z tohoto pohledu setrval, a to jen v části tohoto tvrzení, obžalovaný Ing. P. N., když zbývající spoluobžalovaní pod bodem III., kteří v řízení před nalézacím soudem uplatnili obdobný způsob obhajoby, na takových argumentech již netrvali. Ve vztahu k vědomé účasti obžalovaných, uvedených pod bodem III., na celém komplexu dílčích úkonů simulativně vytvořených podkladů, jejichž účelem bylo zajistit podmínky pro zkrácení daní (či vylákání výhod), je nutno poukázat na celkový rozbor důkazní situace, učiněný v odůvodnění napadeného rozsudku jak obecně, tak v jednotlivých případech, str. 191 a násl., ve vztahu k dílčím skutkům a obžalovaným, z nichž se část k takovému jednání, ať již v přípravném řízení, či v hlavním líčení, byť převážně jen stručným výrokem, doznala. Odvolací soud shledal skutková zjištění, uvedená v bodech III., za zcela prokázaná a nemohl takto ani námitkám obžalovaného Ing. P. N. vyhovět, když jeho obhajoba byla zcela vyvrácena. Také námitka tohoto obžalovaného, ve vztahu k jeho postavení ve společnosti T. N., a.s., případně toho, že osobně zkreslená daňová přiznání nepodával, vzhledem k výše uvedeným závěrům o účasti pachatelů na trestné činnosti, splňující podmínky spolupachatelství a skutkových závěrech nalézacího soudu o prokázaném konkrétním jednání tohoto obžalovaného na úmyslném zkrácení daní, nemohla být shledána opodstatněnou. Pokud jde o námitky obžalovaných, opírající se o tvrzení, že si nebyli vědomi skutečnosti, že na komplexu trestného jednání se podílely jiné osoby, než ty, s nimiž byli v bezprostředním styku, případně takové osoby nepovažovali za účastnící se trestného jednání, vzhledem k naplnění kvalifikační podmínky „spáchání nejméně se dvěma osobami“, odvolací soud ve shodě s výše uvedeným rozborem hmotněprávních podmínek tohoto institutu a skutkovým zjištěním soudu prvního stupně shledal tuto obhajobu za vyvrácenou. Obžalovaní si museli být vědomi skutečnosti, že trestná činnost je dílem většího množství osob, a to i nad rámec těch, se kterými přímo jednali či komunikovali, neboť jim organizovaně i prostřednictvím celé sítě dealerů takové podmínky zkrácení daně byly nabízeny a následně byly i mnoha dílčími úkony realizovány s tím, že si uvědomovali systém takového jednání. Ten byl podložen fiktivně vytvořenými podklady u dodavatelských společností, a jednalo se o sofistikovaně provedenou trestnou činnost, kterou nebyla schopna provést jen jedna osoba. Účast většího množství osob pak měla prokazatelný vliv na celkový význam a závažnost trestné činnosti, neboť rozdělení jednotlivých rolí i zčásti skryté jejich postavení v systému trestného jednání bylo vytvořeno za účelem nemožnosti odhalení této trestné činnosti a jejího úspěšného páchání. Tím byla naplněna i materiální stránka takové skutečnosti z hlediska podmínek dle § 88 odst. 1 tr.zák. X. Závěrečné hodnocení výroků o vině Na základě všech výše uvedených závěrů odvolací soud veden rozsahem a zaměřením podaných odvolání u části obžalovaných i státního zástupce ve vymezené části výroků o vině dospěl k závěru, že odvolání obžalovaných Ing. J. J., J. Č., J. P., S. K., A. R., T. R., Z. H. a J. H., nejsou důvodná, a proto je dle § 256 tr.ř. zamítl. Naopak z podnětu odvolání státního zástupce v neprospěch části obžalovaných ohledně výroků o vině a odvolání obžalovaných Ing. J. H., Ing. V. K. a Ing. P. N., byť ze zcela jiných důvodů, než obžalovaní namítali, shledal nesprávnosti ve výrocích o vině obžalovaných L. B., Ing. J. H., V. H., Ing. V. K., Ing. P. N. a J. H., založené zejména na výše rozvedeném odlišném názoru na správnost právní kvalifikace z hlediska možnosti posoudit trestné jednání spáchané zkrácením daně a vylákáním daňové výhody, dosahující ve svém součtu značnou škodu (přesahující 500.000,- Kč). Současně přisvědčil oprávněnosti námitek odvolání státního zástupce o nesprávném a nelogickém postupu nalézacího soudu, jenž v rámci stanovení odpovídající právní kvalifikace prokázaného trestného jednání u obžalovaných L. B., J. H., V. K., J. H., přestože shledal jejich jednání natolik společensky nebezpečným (za podmínek § 88 odst. 1 tr.zák.), aby bylo nutno použít kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně dle § 148 odst. 3 písm. a) tr.zák. a významnější skutečnost, tedy rozsah způsobené daňové škody, přesahující jak v součtu, tak případně i v jejich dílčích částech (vzniklých zkrácením daně a vylákáním daňové výhody), a to i ve větší míře hranici škody značné, za takový kvalifikační důvod neuznal. Naopak u obžalovaného V. H. (bod III.9.), ač z obsahu popisu skutku je zřejmé, že nalézací soud vzal za prokázané, že se trestného jednání dopustil s nejméně dvěma osobami, tento kvalifikační důvod nepoužil. Nalézacím soudem naznačené vysvětlení takového postupu (č.l. 268) nebylo shledáno opodstatněné a v části, ve vztahu k výši způsobené škody a konkrétním podmínkám, jež na stupeň společenské nebezpečnosti jednání obžalovaných měly podstatný význam (srov. hodnocení osobních poměrů obžalovaných, rozsah jejich trestné činnosti, způsob provedení činu a další), které jsou v odůvodnění rozsudku podrobně zmiňovány, takový postup nebylo možno akceptovat. Z těchto důvodů odvolací soud dle § 258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d), odst. 2 tr.ř. zrušil část výroků o vině, a to ohledně výše uvedených obžalovaných a nově za podmínek § 259 odst. 3 tr.ř., za fakticky nezměněného skutkového základu dle výroku rozsudku soudu prvního stupně, s jen mírným doplněním součtů jednotlivé výše daňových škod (případně s nevýznamnou úpravou součtů, jinak správných položek, oproti výroku soudu prvního stupně), nově rozhodl o vině obžalovaných tak, jak je to ve výroku tohoto rozsudku uvedeno. U obžalovaného L. B. byla současně napravena nesprávnost obsahu právní věty výroku o vině v souladu s námitkami státního zástupce, jež byly shledány oprávněné. Narozdíl od soudu prvního stupně vzhledem k výše uvedeným hmotněprávním závěrům o akcesoritě trestného jednání pomocníka ve vztahu k hlavním pachatelům trestného jednání, odvolací soud shledal ve skutku, který byl obžalovanému kladen za vinu pouze jediný trestný čin. Takto nově byli obžalovaní uznáni vinnými: Obžalovaný L. B. ad. I., II. pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) tr.zák. k § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), písm. c) tr.zák., účinného do 31.12.2009 (bod III.5.,6.,8.), obžalovaný Ing. J. H. ad III.3. A, B trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), písm. c) tr.zák., účinného do 31.12.2009, obžalovaný V. H. ad III.9. A, B trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), písm. c) tr.zák., dílem dokonaný, dílem nedokonaný, ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr.zák., účinného do 31.12.2009, obžalovaný Ing. V. K. ad III.1. trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) písm. c) tr.zák., účinného do 31.12.2009, obžalovaný Ing. P. N. ad III.5. A, B pokračujícím trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), písm. c) tr.zák., účinného do 31.12.2009, obžalovaný J. H. ad III.7. trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a), písm. c) tr.zák., účinného do 31.12.2009. Ve vztahu k výroku o vině u obžalovaného A. R., u nějž celkový součet daňové škody také překročil hranici 500.000,- Kč, při absenci odvolání v jeho neprospěch, odvolací soud nepřistoupil k takové změně právní kvalifikace, neboť by znamenal její zpřísnění, což ustanovení § 259 odst. 4 tr.ř. zapovídá. Pokud se jedná o doplňující návrh obžalovaného J. H. na rozhodnutí o podmíněném zastavení jeho trestního stíhání, v návaznosti na jeho požadavek k překvalifikaci jeho trestného jednání, v návaznosti na posouzení materiální stránky trestného jednání a vypuštění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, odvolací soud především konstatoval, že dle jeho závěrů nebyly shledány objektivní důvody k takové změně právní kvalifikace ve prospěch obžalovaného. Materiální podmínky ve formě konkrétního stupně společenské nebezpečnosti jeho trestného jednání odůvodňovaly použití obou důvodů kvalifikované skutkové podstaty. Z hlediska procesního postupu pak odvolací soud nebyl oprávněn takovým způsobem dle § 307 odst. 1 tr.řádu rozhodnout. V řízení před odvolacím soudem totiž vzhledem k doslovnému znění dle § 257 tr.ř. a contrário není přípustné, aby byl rozsudek zrušen a bylo rozhodnuto o odklonění trestního stíhání dle § 307 příp. § 309 tr.ř. Samotná povaha obou uvedených institutů svědčí pro jejich aplikaci před soudem prvního stupně (srov. Komentář trestního řádu vyd. C.H.BECK autorů Prof. JUDr. Pavel Šámal Ph.D. a kol., str. 1584 či rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp.zn. 6 Tdo 505/2003, rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31.10.2005, sp.zn. 3 To 139/2005). Konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti odvolatelů - pachatelů trestného jednání pod bodem III. vyvěrá ze samotného obsahu závažnosti jejich činů, zasahující významně do samotné ekonomické podstaty státu, její organizovanosti, návaznosti na trestnou činnost mnoha dalších osob, způsob jejího spáchání, výši způsobené škody s tím, že zisk v podstatné míře po rozdělení s dalšími pachateli čerpali právě obžalovaní či společnosti jimi zastupované. U některých obžalovaných bylo nutno přihlédnout i k tomu, že způsobenou škodu pachatelé i přes delší odstup času nenahradili a naopak, že škodlivý následek někteří pachatelé napravili, včetně předepsaného penále, již na počátku trestního řízení, byť mimo podmínky účinné lítosti. Významný byl i jejich přístup k trestnímu stíhání i k daňovému řízení. Na druhé straně soud vyhodnotil i jejich trestní bezúhonnost, osobní poměry, v některých případech jejich doznání, byť se jednalo v několika případech o doznání učiněná po předchozím urputném popírání, až teprve před nalézacím soudem, a to ovšem zcela formální, stručná, bez jakékoliv konkrétní iniciativní snahy o napomáhání orgánům činným v trestním řízení při objasnění podstaty a podmínek páchání trestné činnosti, když v dalším řízení využili svého práva a odmítli vypovídat. Přihlédl také k délce řízení i vzhledem k jejich dalším konkrétním osobním podmínkám, tak jak všechny tyto skutečnosti ve svém odůvodnění rozsudku rozvedl nalézací soud a byly zčásti doplněny v řízení před soudem odvolacím. Významná část obžalovaných ovšem využila svého práva a k tomuto odvolacímu řízení se nedostavila. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem odvolací soud shledal splněné předpoklady dle § 88 odst. 1 tr. zák. pro použití zvýšené trestní sazby jednotlivých trestných činů, jejichž formální podmínky z hlediska zákonných znaků byly naplněny (spáchal nejméně se dvěma osobami, způsobil značnou škodu). Na druhé straně jak nalézací soud, tak soud odvolací, významným způsobem individualizoval všechny uvedené podmínky ve vztahu k jednotlivým obžalovaným ve svém rozhodnutí o adekvátních následcích trestní odpovědnosti. Ve vztahu ke zprošťujícímu výroku o vině obžalovaného Ing. R. V., jenž byl napaden odvoláním státního zástupce v jeho neprospěch, se odvolací soud ztotožnil s hodnocením soudu nalézacího v tom směru, že nepochybně bylo prokázáno, že trestným jednáním, popsaným ve zprošťujícím výroku rozsudku (str. 59-61), jenž navazuje na trestné jednání, pro něž byli uznáni vinnými obžalovaní V. H. (bod III.9 B) a další hlavní spolupachatelé (popsané v bodu II.), naplnilo zákonné znaky trestného činu zkrácení daně. Ovšem s ohledem na rozsah provedených důkazů a jejich hodnocení soudem prvního stupně (str. 229-255), s nímž se odvolací soud v podstatné části ztotožnil, nebylo možno vzít, a to vzhledem k absenci důkazů, které by jednoznačně uzavíraly jejich okruh do bezpečné jistoty, že se obžalovaný Ing. R. V., tohoto trestného jednání dopustil, resp. že jednání, které je považováno za trestný čin, spáchal úmyslně. Je zcela nepochybné, že obžalovaný jako manažer obou obchodních společností byl účasten na řadě jednotlivých právních úkonů, které lze považovat vedle jednání dalších osob, jak spoluobžalovaných, zejména Ing. J. J. a V. H. tak dalších zástupců daňových subjektů, za součást trestného jednání. Přes důvodné podezření, jak je rozebráno nalézacím soudem (str. 254), a je na něj poukazováno v argumentech v odvolání státního zástupce, po podrobném vyhodnocení všech dostupných důkazů nebylo možno vědomou účast na takovém jednání ze strany tohoto obžalovaného vzít za prokázanou. Z hlediska hodnocení skutkových zjištění je nutno zdůraznit nezastupitelnou roli soudu prvního stupně, jehož přesvědčení o vině, není-li nelogické a neopírající se o všechny provedené a dostupné důkazy, je nutno považovat za zásadní. Státním zástupcem nově předložené důkazy o pravomocném odsouzení tohoto obžalovaného v Polské republice Okresním soudem v Katovicích dne 9.9.2009, sp. III. K 116/08 (překlad na č.l. 14.142) svědčí podle názoru odvolacího soudu, že obžalovaný je osobností, jež je schopna se závažného trestného činu dopustit. Obžalovaný se dopustil v souvislosti se svým pracovním zařazením v roce 2007 nabídky úplatku 400.000,- Euro zástupci obchodního partnera v Polsku a předání částky 5.000,- Euro v souvislosti s žádostí o upřednostnění dodávek uhlí společnosti T.-T., a.s., a při zadržení v souvislosti s předáním úplatku a snahou uprchnout, pak útočil zbraní – motorovým vozidlem na příslušníky Úřadu vnitřní bezpečnosti (policejního orgánu). Nelze ovšem z takového důkazu bez dalšího bezpečně vyvozovat státním zástupcem naznačené závěry, že společnosti zastupované obžalovaným, v době více jak 3 roky předtím, si žalovaným trestným jednáním vytvářely nelegální fondy ke korupčnímu jednání. Ostatně obžalovaný trestným jednáním, pro něž byl trestně stíhán, měl způsobit škodu jen překračující 500.000,- Kč, což oproti nabízenému úplatku je částka minimální. Jestliže tedy uvedená společnost disponovala ke korupčnímu jednání prostředky daleko většími, pak je musela získat dalším nelegálním jednáním. To ovšem není předmětem tohoto trestního stíhání. Z těchto všech důvodů odvolací soud shledal komplexní vyhodnocení důkazní situace, vycházející ze zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího principu v pochybnostech ve prospěch obžalovaného za logické a obsahu zákonem předepsaného způsobu hodnocení důkazů dle § 2 odst. 6 tr.ř. odpovídající. Proto bylo odvolání státního zástupce směřující do tohoto zprošťujícího výroku jako nedůvodné dle § 256 tr.ř. zamítnuto. Pokud se jedná o další úvahy nalézacího soudu o možném naplnění podmínek účinné lítosti, byť jsou z pohledu uvedené přednostní neprokázané viny obžalovaného bezpředmětné, podle odvolacího soudu se jedná o typově stejnou situaci, jako v případě obžalovaných Ing. S. Ch. a Ing. J. H. (viz výklad výše), při níž podmínky pro zánik trestnosti dle § 66 tr. zák. naplněny nebyly. XI. K následkům trestní odpovědnosti obžalovaných ve formě trestních sankcí V návaznosti na změněné výroky o vině obžalovaných a současně v návaznosti na obsah jednotlivých opravných prostředků, jež směřovaly také výslovně do výroků o uložených trestech, odvolací soud takové napadené výroky přezkoumal a dospěl k následujícím závěrům. Nalézací soud se v obsáhlých částech svého odůvodnění napadeného rozsudku podrobně zabýval všemi významnými podmínkami pro stanovení druhu a výše trestů obžalovaných za jednotlivě vymezené trestné jednání, jak z hlediska konkrétních podmínek pro stanovení stupně společenské nebezpečnosti jejich trestné činnosti dle § 3 odst. 4 tr.zák. a účelu trestu dle § 23 tr.zák. a obecných zásad pro ukládání trestů zejména ust. § 31 tr. zák. u obžalovaných, jejichž trestní odpovědnost byla založena na podmínkách tr.zák. č. 40/1961 Sb. ve znění novel, tak na obdobných zásadách, jež tyto podmínky vymezuje zejména § 39 a násl. tr.zákoníku. Z části z nich pak vyložil správné závěry, ve vztahu k trestním sankcím a jejich výměře, které obžalovaným uložil. Podle názoru odvolacího soudu ovšem tak neučinil ve všech případech zcela objektivně, s přihlédnutím ke všem specifickým skutečnostem u jednotlivých obžalovaných a jejich účasti na trestném jednání, povaze a závažnosti trestného činu, významu chráněného zájmu, jenž byl činem dotčen, způsobem jeho provedení i jeho následky, mírou zavinění, zištným pohnutkám, i jejich vystupovaní v trestním řízení a potřebě preventivního působení trestních sankcí, jak na konkrétního pachatele, tak na další potencionální pachatele natolik rozšířené trestné činnosti. Proto se dílem odvolací soud s jeho závěry neztotožnil, shledal je nelogické i přespříliš benevolentní, tedy z části odpovídající námitkám uplatněným v odvolání státního zástupce. Vzhledem k velmi podrobně rozvedeným skutečnostem obsaženým v odůvodnění tohoto opravného prostředku, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, na tyto výše uvedené argumenty lze pro stručnost odkázat. Odvolací soud ovšem ve výrocích o trestech shledal i nesprávnost hmotněprávního základu, a to ve vztahu k rozhodnutím o uložení souhrnného trestu, respektive i rozhodnutí o upuštění od jeho uložení, případně rozhodnutí o upuštění od potrestání obžalovaných. K významnému hmotněprávnímu pochybení patří především rozhodnutí nalézacího soudu o uložení souhrnného trestu odnětí svobody obžalovanému Ing. J. J. (1) za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr.zák. dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu, jímž byl uvedeným rozsudkem uznán vinným, a současně za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr.zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem vydaným samosoudcem Okresního soudu ve Zlíně dne 22.6.2007 pod č.j. 1 T 214/2007-18, a to v trestní sazbě § 240 odst. 3 tr.zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr.zákoníku v trvání 5 let, s tím, že současně obžalovanému byly uloženy další druhy trestů, které jsou ve stejném rozsahu, jako ve zmiňovaném trestním příkazu, jímž byl dříve obžalovaný uznán vinným, a to peněžitý trest ve výši 10.000,- Kč dle § 53 odst. 2 písm. a), písm. b) a § 54 odst. 1 tr.zák. s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 2 měsíců a současně trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 let a 6 měsíců dle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr.zák. Z obsahu údajů o předchozích odsouzeních obžalovaného Ing. J. J., tak, jak jsou rozvedeny na str. 271 odůvodnění napadeného rozsudku, je zřetelné, že pro účely zvážení podmínek pro ukládání souhrnného trestu dle § 43 odst. 2 tr.zákoníku nelze považovat za podstatné zmiňované odsouzení trestním příkazem Okresního soudu ve Zlíně. Podmínky souhrnného trestu jsou totiž založeny na zásadě, aby pachatel byl odsouzen, byť při samostatně vedených trestních řízeních, za všechny trestné činy spáchané před prvním odsuzujícím rozsudkem (doručením trestního příkazu) jedním souhrnným trestem. Takovým v úvahu přicházejícím odsuzujícím rozhodnutím byl rozsudek Okresního soudu v Ostravě, sp.zn. 72 T 214/2005 ze dne 13.2.2006, jímž byl obžalovaný Ing. J. J. uznán vinným trestným činem neoprávněné výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1 tr.zák., a to k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku, a současně mu byl uložen trest propadnutí věci dle § 55 odst. 1 písm. a) tr.zák., a to chemické krystalické látky, která u něj byla nalezena dne 23.2.2004 při konání domovní prohlídky, v trestní věci, pro níž je v současné době projednáván. Z obsahu tohoto spisového materiálu pak vyplynulo, že usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 14.8.2007 bylo rozhodnuto o osvědčení tohoto podmíněného odsouzení obžalovaného, v důsledku čehož dle § 60 odst. 3 tr.zák. se na něj hledí, jakoby odsouzen nebyl. Z tohoto pohledu při aplikaci ustanovení § 43 odst. 4 tr.zákoníku nelze k uvedenému dřívějšímu odsouzení přihlédnout při ukládání souhrnného trestu. Tato skutečnost ovšem neznamená, že v rámci úvah o ukládání souhrnného trestu je možno přihlédnout k dalším následujícím odsouzením obžalovaného tak, jak to učinil soud prvního stupně, když trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 171 odst. 1 písm. c) tr.zák., jímž byl uznán vinným citovaným trestním příkazem, se obžalovaný dopustil až 5.6.2007 (viz připojený spis Okresního soudu ve Zlíně, sp.zn. 1 T 214/2007). Toto odsouzení tedy nesplňuje podmínky pro ukládání souhrnného trestu dle uvedených zásad, neboť uvedené jednání bylo spácháno později, než byl ve vztahu k obžalovanému poprvé vynášen citovaný odsuzující rozsudek. Obžalovanému tedy z těchto důvodů souhrnný trest neměl být ukládán. Na okraj pak je třeba zdůraznit, že nesprávným byl postup soudu prvního stupně i z toho důvodu, že ve výroku o uloženém trestu kombinoval zákonné podmínky trestního zákona a nového trestního zákoníku, ač při aplikaci ustanovení § 2 odst. 1 tr.zákoníku měl posoudit trestnost činu jak z hlediska viny, tak z hlediska následků trestní odpovědnosti ve všech jeho částech pouze podle jednoho hmotněprávního předpisu. Z výše uvedených důvodů a současně při respektování důvodných námitek státního zástupce, směřujících do výroku o uloženém trestu v neprospěch obžalovaného, shledal odvolací soud výrok o trestu vadným a současně samotný uložený trest nepřiměřeně mírným. Nově obžalovanému v trestní sazbě za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 3 tr.zákoníku v rozmezí od 5 do 10 let odnětí svobody byl vyměřen přiměřeně přísnější trest odnětí svobody v trvání 6 a půl roku, pro jehož výkon byl obžalovaný zařazen do věznice s ostrahou podle § 56 písm. c) tr.zákoníku. Obžalovanému byl současně uložen k zvýšení výchovného vlivu trestních opatření i peněžitý trest, a to v celkovém rozsahu 200.000,- Kč dle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, odst. 2 tr.zákoníku, stanovený v rozsahu 400 denních sazeb ve výši 500,- Kč. K tomuto zpřísnění trestu přistoupil odvolací soud z toho důvodu, že neshledal trest vyměřený nalézacím soudem na samé spodní hranici zákonné trestní sazby za adekvátní samotné nejvýznamnější úloze tohoto obžalovaného na páchání dlouhodobé organizované trestné činnosti, s natolik významnou způsobenou škodou přesahující 35 mil. Kč. Argumenty, o které opřel soud prvního stupně své rozhodnutí, zejména doznání a upřímnou lítost obžalovaného, odvolací soud neshledal takového charakteru, aby si při srovnání společenské škodlivosti jeho jednání zasluhovaly takovéto maximální zvýhodnění. Polehčující okolnost ve smyslu § 41 písm. l) tr.zákoníku, spočívající v napomáhání při objasňování své trestné činnosti, byla u obžalovaného splněna jen částečně, když takto napomáhal jen v přípravném řízení a v řízení před soudem odmítl vypovídat a svoji původní výpověď částečně relativizoval. Obžalovaný se žádným způsobem nepřičinil o odstranění škodlivých následků, ani nijak dobrovolně nenahradil způsobenou škodu. Z jeho vystupování před soudem nalézacím i odvolacím nelze dovodit jakoukoli skutečnou upřímnou lítost nad svým jednáním, ale spíše maximální snahu o snížení následků své trestní odpovědnosti. Současně nebylo možno přehlédnout to, že obžalovaný jako vůdčí osoba z trestné činnosti získal nepochybně nejvyšší prospěch, spáchal trestný čin ve větším rozsahu, ve vztahu k velkému množství jednotlivých subjektů daňových poplatníků, pokračoval v něm delší dobu, byl organizátorem a současně členem organizované skupiny, čin spáchal ze ziskuchtivosti, s rozmyslem a velmi podrobnou přípravou a organizačně zabezpečeným provedením a ke spáchání trestného činu svedl řadu dalších osob, které se na jeho trestném jednání podílely. V jeho prospěch naopak bylo možno shledat polehčující okolnost, že před spácháním trestného činu vedl řádný život. U tohoto obžalovaného soud jen částečně mohl přihlédnout k samotné délce trestního řízení, jak její podmínky a důsledky podrobně rozvedl nalézací soud na str. 276-277. V souvislosti s doplněnými informacemi o majetkových poměrech jednotlivých obžalovaných, které byly doloženy státním zástupcem v odvolacím řízení, pak odvolací soud akceptoval i navrhované uložení peněžitých trestů těm obžalovaným, kteří se na trestné činnosti podíleli nejvýznamnějším způsobem a současně se nepřičinili jakkoliv o odstranění škodlivého následku, čímž získali nelegální majetkový prospěch v souladu se zákonnými podmínkami dle § 39 odst. 7 tr.zákoníku. Obžalovanému Ing. J. J. takto vyměřil peněžitý trest, který odpovídá jeho sociálním i majetkovým poměrům. Tento obžalovaný nadále podniká, disponuje zjevně v rámci takovéto činnosti majetkovými nebo finančními podmínkami do takové míry, aby byl schopen takto stanovený peněžitý trest při spodní hranici zákonné trestní sazby uhradit. Pro výkon uloženého trestu pak byl obžalovaný dle § 56 odst. 1 písm. c) tr.zák. za splnění zákonem vymezených podmínek zařazen do věznice s ostrahou. Také v případě obžalovaného J. Č. (2) shledal odvolací soud odvolání státního zástupce v jeho neprospěch za důvodné, když z hlediska jednotlivých skutečností významných pro posouzení společenské škodlivosti jeho jednání i dílčích polehčujících i přitěžujících okolností, trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby nelze považovat za adekvátní. Především je třeba zdůraznit, že tento obžalovaný vedle obžalovaného Ing. J. J. byl hlavní vůdčí osobou celé organizované skupiny, páchající dlouhodobě závažnou trestnou činnost s vysokou způsobenou škodou. Obžalovaný sice před spácháním trestného činu vedl řádný život, nebyl soudně trestán, ovšem svojí účastí na trestném jednání nepochybně získal vyšší prospěch, způsobil vysokou škodu, jednal ze ziskuchtivosti. Tyto zásadní negativní skutečnosti nemohou vyvážit polehčující okolnosti. Je zjevné, že na odstranění škodlivých následků se obžalovaný žádným způsobem nepodílel a fakticky veškerý zisk z trestné činnosti mu zůstal. Také jeho napomáhání orgánům činným v trestním řízení se omezilo pouze na dobu přípravného řízení. V řízení před soudem již odmítl vypovídat. Jeho přístup k trestnímu řízení, včetně jeho výpovědi, nelze považovat za zcela jednoznačné, kajícné doznání a vyjádření upřímné lítosti nad spácháním trestné činnosti. Naopak je zcela zřetelné, že tento obžalovaný významným způsobem využíval, až zneužíval procesních podmínek se zřetelným záměrem, aby následky své trestné činnosti co nejvýznamněji snížil. To je sice v souladu s jeho právy i logikou jeho postavení, ovšem z takového přístupu není zřejmé, že by samotné řízení, jeho průběh i délka na něm zanechaly výchovných vlivů, a tedy trest uložený na samé spodní hranici zákonné trestní sazby mohl být dostatečný k jeho nápravě, tedy reálnému výchovnému působení tak, aby se v budoucnosti již další trestné činnosti vyvaroval. Ze všech těchto důvodů proto obžalovanému odvolací soud uložil přiměřeně vyšší trest, adekvátní jeho postavení v trestné činnosti, odstupňovaný od nejpřísněji uloženého trestu obžalovanému Ing. J. J. a při spodní hranici trestní sazby za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 3 tr.zákoníku mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 let. Pro výkon tohoto trestu byl s ohledem na zákonné podmínky dle § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku zařazen taktéž do věznice s ostrahou. Ke zvýšení výchovného účinku tohoto trestního opatření byl obžalovanému uložen v souladu s ustanovením § 39 odst. 7 tr.zák. také peněžitý trest, jenž odpovídá jeho sociálním a finančním poměrům, když je zřetelné, že obžalovaný dlouhodobě podniká. Na jeho ziskuchtivé trestné jednání bylo třeba reagovat takovým druhem trestu, který citelně zasáhne samotný účel trestného jednání, tedy opatření nelegálního zisku. Za přiměřený pak považoval odvolací soud peněžitý trest ve výši 200.000,- Kč, stanovený v souladu s podmínkami ustanovení § 68 tr.zák. Oběma uvedeným obžalovaným pak byl pro případ, že by výkon peněžitého trestu byl zmařen, dle § 67 tr.zák. uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců u každého z nich. Taktéž obžalovanému L. K. (5), jemuž byl nalézacím soudem uložen pouze výchovný trest v trestní sazbě § 240 odst. 3 tr.zákoníku snížené za použití § 58 odst. 1 tr.zákoníku, a to v trvání 3 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 5 let s dohledem, odvolací soud uložil nově trest přísnější, adekvátní obsahu trestného jednání tohoto obžalovaného, jak je vymezeno ve výroku o vině, s přihlédnutím k tomu, že nepochybně byl na počátku páchání trestné činnosti jednou z hlavních osob, která se na ní podílela. Jak vyplývá z obsahu důkazního řízení, tento obžalovaný měl významný prospěch z trestného jednání, když fakticky na úkor zisku z trestné činnosti dalších obžalovaných, od nich značnou část prostředků vylákal. V minulosti pak byl opakovaně trestně stíhán a trestného jednání, pro které byl uznán vinným, se dopustil krátce poté, co byl podmíněně propuštěn z nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 4 let za trestný čin podvodu, tedy trestnou činnost stejného charakteru, pro kterou byl nyní uznán vinným, a fakticky ve zkušební době podmíněného odsouzení za další podvodné trestné jednání, za které mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody (viz na str. 272 odůvodnění rozsudku). Byť z tohoto posledního odsouzení byl již osvědčen a hledí se na něj jakoby trestán nebyl, z hlediska samotného posouzení osoby obžalovaného a jeho možné nápravy, jakož i společenské škodlivosti trestné činnosti, které se dopustil, je tato skutečnost natolik významná, že podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody dle § 58 odst. 1 tr.zákoníku nelze u tohoto obžalovaného shledat natolik opodstatněné, aby mu bylo možno trest snížit na samou spodní hranici trestní sazby stanovené § 58 odst. 3 písm. b) tr.zákoníku. K podmínkám stanovení adekvátního trestu je třeba připomenout, že tento obžalovaný od počátku popíral trestnou činnost, z jeho výpovědi nelze dovodit, že by orgánům činným v trestním řízení napomáhal s objasněním své trestné činnosti, příp. dalších spolupachatelů, nijakým způsobem se nepodílel na nápravě způsobené škody a odstranění škodlivých následků. Z jeho výpovědi nelze dovodit, že by upřímně litoval své trestné činnosti. Naopak trestným činem získal vyšší prospěch, spáchal jej ve větším rozsahu, společně s dalšími osobami, jako člen organizované skupiny ze ziskuchtivosti. Všechny tyto skutečnosti vedly odvolací soud s přihlédnutím k délce řízení a odstupu času od spáchané trestné činnosti k rozhodnutí o stanovení trestu ve snížené trestní sazbě za podmínek § 58 odst. 1 tr.zákoníku a § 240 odst. 3 tr.zákoníku, a to trest odnětí svobody v trvání 3 a půl roku, pro jehož výkon byl obžalovaný zařazen do věznice s ostrahou dle § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku. Tomuto obžalovanému s ohledem na to, že nebyly prokázány objektivní majetkové poměry, umožňující stanovení peněžitého trestu, takovýto trest uložen nebyl. Odvolací soud se dále ztotožnil částečně s námitkami státního zástupce, směřujícími do výroku o uloženém trestu obžalované S. K., a to jen v té části, v níž shledal nesprávnost neuložením navrhovaného peněžitého trestu. Pokud se jedná o uložený trest odnětí svobody, podle názoru odvolacího soudu vzhledem ke všem skutečnostem rozvedeným na str. 278 a násl. odůvodnění byl vyměřen adekvátním způsobem, za splnění podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Zejména bylo nutno zohlednit, že se jedná o osobu doposud trestně bezúhonnou, odstup času i to, že v dalším období v průběhu trestního řízení se dalšího trestného jednání nedopustila. Je možno předpokládat, že u ní lze dosáhnout nápravy trestem kratšího trvání v kombinaci s dalšími druhy trestů. Za takovéto situace trest odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 5 let za vyslovení dohledu nad obžalovanou v souladu se zákonnými podmínkami § 81 odst. 1 a §§ 84 a 85 odst. 1 tr.zákoníku shledal za zákonný. V souladu se zákonem pak bylo i rozhodnutí o uložení trestu propadnutí věci, a to 1 ks počítače, který byl užit ke spáchání trestného činu. Ke zvýšení výchovného účinku na obžalovanou, která svým trestným jednáním směřovala ke způsobení majetkové škody a svému obohacení, odvolací soud obžalované uložil přiměřený peněžitý trest v souladu se zákonnými podmínkami § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, odst. 2 tr.zákoníku, a to ve výši 100.000,- Kč. Při stanovení výše tohoto trestu, respektive jeho výměry, skládající se z jednotlivých denních sazeb a jejich rozsahu, odvolací soud vycházel v souladu s ustanovením § 68 odst. 4 tr.zákoníku z nově opatřených informací k její osobě, z nichž vyplývá, že i během mateřské dovolené je ve své profesi nadále činná. Současně obžalované byl uložen přiměřený náhradní trest odnětí svobody pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán dle § 69 odst. 1 tr.zákoníku, a to v trvání 3 měsíců. Trest zákazu činnosti výkonu profese účetní pak odvolací soud neshledal aktuálním. Obžalovanému J. P. (3) odvolací soud nově vyměřil trest za pomoc ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr.zákoníku, a to za použití § 58 odst. 1, odst. 5 tr.zákoníku, odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Přihlédl takto zejména k tomu, že obžalovaný se dopustil trestného jednání jen jako účastník na trestné činnosti ve formě pomoci. Při úvahách o trestu pak bylo vzata v úvahu jeho trestní minulost, kdy na něj není možno hledět jako na trestně bezúhonného, k jeho samotné osobnosti, nevstřícnému přístupu k trestnímu řízení, kdy jej nelze považovat za pachatele, který by napomáhal orgánům činným v trestním řízení k objasnění věci ani upřímně litujícího účasti na trestné činnosti. Naopak je zřetelné, že se jedná o osobu životně i v prostředí kriminální činnosti významně protřelou. Na druhé straně bylo nutno respektovat skutečnost, že jeho trestná činnost byla jen dílčí účastí na jinak závažném skutku, s vysokou způsobenou škodou. S přihlédnutím k délce trvání trestního řízení i skutečnosti, že v posledních letech již nebyl odsouzen a řádně pracuje, lze považovat trest odnětí svobody nespojený s přímým jeho výkonem a jeho podmíněné odložení na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu nad obžalovaným za adekvátní k jeho nápravě. Tato výchovná úloha trestu byla ovšem současně zdůrazněna nově uloženým přiměřeným peněžitým trestem ve výši 100.000,- Kč stanoveným za podmínek § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, odst. 2 tr.zákoníku. Odvolací soud při stanovení výše tohoto peněžitého trestu vycházel ze skutečnosti, že v souvislosti se svým trestným jednáním obžalovaný získal majetkový prospěch spočívající v odměně za využívání společnosti, v níž byl jediným společníkem a současně se podílel na úplatném obstarání dokladů, sloužících k uzavření celkového rozsahu páchané trestné činnosti. Obžalovaný v současné době pracuje a je zřetelné i z jeho vyjádření u odvolacího řízení, že v minulosti byl podnikatelsky výrazně činný. Pro případ, že by peněžitý trest obžalovaný nevykonal, byl mu stanoven adekvátní náhradní trest odnětí svobody dle § 69 odst. 1 tr.zákoníku v trvání 3 měsíců. Za nesprávné rozhodnutí v rozporu s ustanovením § 37 tr.zák. shledal odvolací soud rozhodnutí o upuštění od uložení souhrnných trestů u obžalovaných L. B. a V. H. Podle § 37 tr.zák. soud může upustit od uložení souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr.zák. nebo od uložení dalšího trestu podle § 36 tr.zák., má-li za to, že trest uložený dřívějším rozsudkem je dostatečný, a to ke splnění jeho účelu s přihlédnutím ve vztahu k trestné činnosti, o níž se později rozhoduje. U obžalovaného L. B. (6) soud prvního stupně učinil takovýto závěr o dostatečném potrestání tohoto obžalovaného ve vztahu k předchozímu rozsudku Okresního soudu v Šumperku, č.j. 2 T 157/2007-2334, ze dne 27.8.2008, aniž respektoval skutečnost, že tento rozsudek byl v době rozhodnutí tohoto soudu, byť nepravomocně, již zrušen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 18.12.2009 pod č.j. 53 T 4/2006-4586. Tento rozsudek ovšem nabyl právní moci až po vynesení odsuzujícího rozsudku v souvislosti s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21.10.2010, č.j. 1 To 45/2010-4752, když obžalovanému byl uložen za předchozí trestnou činnost nový souhrnný trest. Pro účely řádného vyhodnocení, zda předchozí uložený souhrnný trest je možno považovat za adekvátní ustanovení § 37 tr.zákona pro upuštění od uložení souhrnného trestu, je nutno zdůraznit, že obžalovaný v letech 2000-2004 spáchal značné množství trestných činů s vysokou způsobenou škodou, za které byl postupně jednotlivými soudy odsuzován. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 15.12.2004 pod č.j. 4 T 132/2004-1392 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 4.3.2005 pod sp.zn. 2 To 113/2005 byl odsouzen za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák. dvojnásobný trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr.zák., trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr.zák. a trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr.zák. k trestu odnětí svobody v trvání 4 let. Celkově těmito trestnými činy spáchanými v letech 2000-2002 způsobil škodu 965.000,- Kč. Dále byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 27.8.2008 pod č.j. 2 T 157/2007-2334 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 23.9.2009 pod č.j. 2 To 159/2009-2459 k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků, a to za trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a), písm. c) tr.zák. a dle § 148 odst. 2, odst. 3 písm. a), písm. c) tr.zák. Trestného jednání se v tomto případě dopustil fakticky zcela stejným způsobem jako obžalovaný Ing. J. J. a další pachatelé, jako hlavní organizátor, společně s dalšími obžalovanými pod jinou obchodní společností a způsobil tak zkrácením daně škodu přes 400.000,- Kč a vylákáním daňové výhody škodu ve výši 969.119,- Kč. Naposledy pak byl odsouzen zmíněným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 18.12.2009 pod č.j. 53 T 4/2006-4586 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21.10.2010 pod č.j. 1 To 45/2010-4752 k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků a 4 měsíců za výše uvedené trestné činy z předcházejících rozsudků a současně i nově za trestné činy podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 2 tr.zák. a dvojnásobný trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák. dílem ve stádiu pokusu, pomoc k trestnému činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr.zák. a trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr.zák. Celkově výše uvedenou trestnou činností a společně s trestným jednáním, pro něž byl nyní napadeným rozsudkem uznán vinným, způsobil škodu, respektive jeho jednání jako účastníka částečně směřovalo ke způsobení škody ve výši 11.762.277,- Kč. Dále nelze přehlédnout skutečnost, že z obsahu usnesení č.j. 13104, sv. 74 a sv. 76, vyplývá, že vůči L. B. byla pro další závažné trestné jednání, jehož se dopouštěl v průběhu let 2008-2009, vedena další trestní stíhání, opětovně pro činnost podvodného charakteru, kterou měl spáchat s dalšími osobami formou faktických úvěrových podvodů s vysokou způsobenou škodou. Trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu neúčelnosti řízení za použití § 231 odst. 1 a § 223 odst. 2 a § 172 odst. 2 písm. a) tr.ř. s poukazem na to, že obžalovaný byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, v trestní věci sp.zn. 53 T 4/2006, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců, i na samotné trestní stíhání obžalovaného v předmětné trestní věci, v níž bylo podáno odvolání, s vědomím, že věc pravomocně nebyla skončena. Dále bylo odkázáno na další informace o zahájených trestních stíháních vůči obžalovanému u Okresního státního zastupitelství v Šumperku pod jednotlivými spisovými značkami s tím, že trest, k němuž může vést trestní stíhání, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi, považoval tento soud za bezvýznamný k trestům, které byly obžalovanému uloženy nebo podle očekávání jej postihnou. Stejným způsobem ovšem rozhodl i státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Šumperku dne 28.5.2010 pod sp.zn. 1 Zt 64/2010-69 o zastavení trestního stíhání stejného obžalovaného pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr.zák. pro skutek spáchaný v srpnu roku 2009. I v tomto případě bylo poukázáno na předcházející odsouzení obžalovaného a skutečnost, že proti obžalovanému je vedeno další trestní stíhání. Z těchto skutečností je především zřejmé, že obžalovaný se dlouhodobě dopouštěl značného množství trestných činů (celkově 13 trestných činů), velkým množstvím jednotlivých dílčích skutků, a to se značnou způsobenou škodou, a v samotném průběhu trestního řízení se choval tak, že zapříčinil další trestní stíhání, přičemž samotný postup zastavení těchto trestních stíhání, v návaznosti na to, že soud prvního stupně napadeným rozsudkem rozhodl o upuštění od uložení souhrnného trestu, se jeví zcela neadekvátním a rozsahu a závažnosti trestné činnosti obžalovaného neodpovídajícím. Z těchto důvodů odvolací soud zrušil výrok v návaznosti na výrok o vině i výrok o trestu a nově obžalovanému L. B. uložil souhrnný trest za všechny výše uvedené trestné činy a v nejpřísnější trestní sazbě dle § 250 odst. 3 tr.zák. za použití § 35 odst. 2 tr.zák. mu vyměřil souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl dle § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. zařazen do věznice s ostrahou. Ke zvýšení výchovného účinku na obžalovaného pak byl uložen L. B. za podmínek § 56 odst. 1 tr.zák. i peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč, který je zcela adekvátní jeho sociálním a majetkovým poměrům i společenské nebezpečnosti jeho trestné činnosti. Pro případ, že by výkon tohoto trestu mohl být zmařen dle § 54 odst. 3 tr.zák. mu uložil náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Současně za podmínek § 35 odst. 2 tr.zák. byly zrušeny všechny výroky o trestech, které byly dřívějšími rozsudky obžalovanému L. B. uloženy tak, jak je to uvedeno ve výroku tohoto rozsudku a současně na tyto výroky obsahově navazující rozhodnutí. Při stanovení trestu odnětí svobody obžalovanému L. B. pak vzal odvolací soud v úvahu všechny skutečnosti zjištěné k jeho osobě soudem prvního stupně, tak jak jsou výše rozvedeny i nové informace o jeho nových trestních stíháních a v souvislosti s podmínkami uloženého souhrnného trestu pak musel stanovit trest přísnější, a to v trestní sazbě v rozmezí od 2 do 8 let. Z tohoto pohledu pak bylo stanovení trestu odnětí svobody v trvání 7 let za zcela adekvátní společenské nebezpečnosti jeho trestného jednání z hlediska jeho rozsahu, způsobu dosavadního života i dalším přitěžujícím a polehčujícím okolnostem, jak se o nich zmiňoval soud prvního stupně. Stejně nezákonnými pak shledal odvolací soud i postup soudu prvního stupně při rozhodnutí o upuštění od uložení souhrnného trestu u obžalovaného V. H. (8) ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Olomouci, pod č.j. 6 T 54/2008-146 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp.zn. 55 To 221/2008 ze dne 2.7.2008. K předchozím odsouzením tohoto obžalovaného je třeba připomenout, že poprvé byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 26.4.2006 pro trestné činy dle § 126 odst. 1 a § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr.zák. celkovou způsobenou škodou přes 3 mil. Kč k trestu odnětí svobody v trvání 4 let se zařazením do věznice s ostrahou a za současného uložení trestu zákazu činnosti výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 5 let a peněžitému trestu ve výši 100.000,- Kč. Následujícím rozsudkem Okresního soudu v Olomouci pod č.j. 6 T 54/2008-146 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 2.7.2008, sp.zn. 55 To 221/2008, byl obžalovanému uložen za další trestnou činnost kvalifikovanou jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr.zák. se způsobenou škodou 1 mil. Kč, kterého se dopustil v listopadu roku 2005, souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením do věznice s ostrahou za současného uložení trestu zákazu činnosti v trvání 6 let, spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a opětovně peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč. S ohledem na to, že tento peněžitý trest nebyl obžalovaným V. H. zaplacen, byl mu rozhodnutím Okresního soudu v Olomouci ze dne 15.10.2008 pod č.j. 6 T 54/2008-193 (viz připojený spis) nařízen výkon náhradního trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Z obsahu dalšího odsouzení rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17.6.2010 pod sp.zn. 37 T 55/2009 (opis rozsudku č.l. 14062, sv. 76) vyplývá, že obžalovaný v průběhu trestního stíhání, pro které je postaven před soud, dále pokračoval v trestné činnosti, když se dopustil 5.12.2006 dalšího trestného jednání kvalifikovaného jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zák. se způsobenou škodou 500.000,- Kč, za který mu byl uložen v trestní sazbě § 250 odst. 3 tr.zák. trest odnětí svobody v trvání 2 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 27.10.2010 v souvislosti s rozsudkem Městského soudu v Praze pod sp.zn. 7 To 382/2010 (č.l. 14055, sv. 76). Z tohoto pohledu je nutno považovat předpoklad soudu prvního stupně, že předchozí odsouzení obžalovaného je adekvátní k převýchově obžalovaného, za nesprávný. Je zcela zřetelné, že trestná činnost, kterou obžalovaný dlouhodobě páchal, je vysoce závažného charakteru a dopouštěl se trestného jednání i v době, kdy proti němu bylo vedeno trestní stíhání pro trestné činy, za které mu hrozilo uložení vysokého trestu, a dokonce v době, kdy byl za další trestnou činnost pravomocně odsouzen. U tohoto obžalovaného proto v souvislosti se změněným výrokem o jeho vině byl odvolacím soudem současně nově uložen i trest za všechny výše uvedené trestné činy, tak jak jsou rozvedené ve výroku tohoto rozsudku, a v nejpřísnější trestní sazbě dle § 248 odst. 3 tr.zákona za použití § 35 odst. 2 tr.zák. mu byl vyměřen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou dle § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. Současně byl obžalovanému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 6 let dle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr.zák., tedy ve shodném rozsahu, tak jako v jeho posledním odsuzujícím rozsudku. Na druhé straně obžalovanému nebyl již ukládán trest peněžitý, neboť ze skutečnosti, že obžalovaný nebyl schopen v minulosti uhradit peněžitý trest je zřetelné, že takovýto trest by byl nevymožitelný. Skutečnost, že obžalovaný vykonal náhradní trest odnětí svobody za takto nezaplacený, dříve uložený peněžitý trest, pak byla vzata v úvahu při stanovení výše samotného souhrnného trestu odnětí svobody. Vykonané tresty odnětí svobody, stejně jako náhradní trest budou součástí rozhodnutí o zápočtu vykonaných trestů do nově vyměřeného souhrnného trestu dle § 334 tr.ř. Současně v souladu s ustanovením § 35 odst. 2 tr.zák. byly ve vztahu k obžalovanému zrušeny výroky o jemu uložených trestech v jeho dřívějších rozsudcích, tak jak jsou rozvedeny ve výroku tohoto rozhodnutí, jakož i všechna rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující. V souvislosti s nově vymezeným výrokem o vině obžalovaného Ing. J. H. (7) odvolací soud rozhodoval i o uloženém trestu, přičemž kombinací trestů, tak jak je vyměřil odvolací soud, tedy podmíněný trest odnětí svobody při samé spodní hranici zákonné trestní sazby se zkušební dobou na 2 a půl roku a peněžitý trest ve výši 300.000,- Kč s přiměřeným náhradním trestem odnětí svobody v trvání 3 měsíců, shledal za adekvátní. Takto vyměřený trest odpovídal společenské škodlivosti trestného jednání obžalovaného, jakož i všem dalším skutečnostem, rozvedeným k osobě tohoto obžalovaného soudem prvního stupně, zejména jeho dosavadní trestní bezúhonnosti. Na druhé straně soud musel vyjádřit v trestních sankcích skutečnost, že se jednalo o jednoho z mála obžalovaných, který popíral spáchání trestné činnosti a jen z části nahradil způsobenou daňovou škodu. Odvolací soud se neztotožnil s obsahem odvolání státního zástupce, dožadujícího se zpřísnění peněžitého trestu u tohoto obžalovaného a naopak ani s názorem obžalovaného, že peněžitý trest ve výši 300.000,- Kč neodpovídá zásadám pro ukládání trestu, neboť je možno jej uložit jen tehdy, jestli je nezbytné odčerpat majetkovou hodnotu z majetku obžalovaného. Podle názoru odvolacího soudu stanovení peněžitého trestu je v případě pachatelů trestné činnosti páchané ze ziskuchtivosti významným výchovným momentem pro převýchovu obžalovaných i varováním pro další potencionální pachatele, aby jim bylo zřejmé, že páchání takovéto trestné činnosti se nevyplácí. Kombinace takto uloženého trestu výchovného charakteru je podle názoru odvolacího soudu zcela odpovídající. Za takovéto situace pak odvolací soud v návaznosti na nový výrok o vině rozhodl o uložení stejných trestů, jako soud prvního stupně. Naopak odvolací soud vyhověl odvolání státního zástupce směřujícího do výroku o trestu v neprospěch obžalovaného Ing. V. K. (9), když v návaznosti na nové rozhodnutí o vině současně stanovil stejný mírný trest odnětí svobody na spodní hranici zákonné trestní sazby s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 2 a půl roku, ale škálu tohoto výchovného opatření rozšířil o uložení peněžitého trestu dle § 53 odst. 1 tr.zák. a ve výši 100.000,- Kč a stanovení přiměřeného náhradního trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán dle § 54 odst. 3 tr.zák. Takto nově stanovený peněžitý trest je zcela adekvátní majetkovým poměrům tohoto obžalovaného, který nadále je podnikatelsky činný a samotný podmíněný trest odnětí svobody na jednání obžalovaného, který se žádným způsobem nepřičinil o náhradu způsobené škody, není dostatečně výchovně účinný. V návaznosti na nové rozhodnutí o vině obžalovaného Ing. P. N. (12) (skutek III.5.) byl odvolací soud povinen nově rozhodnout i o trestu tohoto obžalovaného, přičemž vzhledem k tomu, že odvolání státního zástupce v neprospěch tohoto obžalovaného bylo vzato zpět, nebylo možno tomuto obžalovanému uložit trest přísnější. Trest uložený tomuto obžalovanému vzhledem k jeho přístupu k trestnímu řízení, množství a délce trestného jednání i výši způsobené škody s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku, vyměřený za použití § 37a tr.zák. za celé pokračující trestné jednání jako trest společný, nelze považovat za nepřiměřeně přísný, ani nezákonný. Takový trest byl jen o šest měsíců přísnější, než trest, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ve věci sp.zn. 2 T 157/2007, ve spojení s rozhodnutím odvolacího Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 6.5.2009, sp.zn. 2 To 330/2008, za trestnou činnost, která byla nově do trestného jednání obžalovaného pojmuta, za podmínek pokračujícího trestného jednání dle § 37a tr.zák. Z tohoto pohledu pak i ve výroku o uloženém trestu nebylo shledáno žádné zásadní formální pochybení, a proto byl obžalovanému uložen odvolacím soudem nově trest ve stejném rozsahu. V návaznosti na nové vymezení výroku o vině u obžalovaného J. H. (15) pak odvolací soud na základě námitek jak státního zástupce, tak samotného obžalovaného se zabýval i výrokem o následcích trestní odpovědnosti za toto trestné jednání. Dospěl k závěru, že trest vyměřený soudem prvního stupně nelze považovat ani za nepřiměřeně přísný, ani na druhou stranu za nepřiměřeně mírný. V žádném případě nelze přisvědčit tvrzení, že trest odnětí svobody uložený při samé spodní hranici zákonné trestní sazby s krátkou zkušební dobou v trvání 2 let je nezákonný a příp. neadekvátní, tak jak to obžalovaný ve svém opravném prostředku namítal. Takový mírný trest byl vyměřen právě s přihlédnutím k celkové délce trestního řízení. Za takovéto situace bylo shledáno odvolání obžalovaného J. H., směřující do výroku o vině i trestu, nedůvodné, když samotný rozsudek ve vztahu k němu byl zrušen jen z podnětu státního zástupce v jeho neprospěch, tedy zpřísněním, resp. upřesněním právní kvalifikace jeho trestného jednání. Důvodným bylo shledáno odvolání státního zástupce ve vztahu k posouzení zákonných podmínek pro rozhodnutí nalézacího soudu pro upuštění od potrestání obžalovaných R. K. (16) a P. K. (17). Trestní zákon v uvedeném ustanovení umožňuje takovýto postup u pachatele, který spáchal trestný čin menší nebezpečnosti pro společnost, jeho spáchání lituje a projevuje účinnou snahu po nápravě, jestliže vzhledem k povaze spáchaného činu a dosavadnímu životu pachatele lze důvodně očekávat, že již projednání věci před soudem postačí k jeho nápravě. Z obsahu důkazního materiálu k posouzení viny obou obžalovaných (skutek č. III.10., důkazy shromážděné zejména ve sv. 52) vyplývá, že tito obžalovaní v průběhu přípravného řízení důsledně svoji vinu z tohoto trestného jednání popírali a uváděli řadu skutečností na svoji obhajobu a teprve v řízení před soudem prvního stupně, po takřka 4 letech, svůj přístup změnili, když ovšem toliko uznali svoji vinu ve smyslu obžaloby s tím, že způsobená škoda byla v plném rozsahu společností MPS, M. a p. s., s.r.o., kterou zastupovali, uhrazena, a to 19.12.2005, zhruba 4 měsíce po zahájení trestního stíhání. Dále výslovně využili svého práva nevypovídat. Takto žádným způsobem nenapomáhali objasnění důkazní situace v trestní věci. Z jejich vystupování v řízení před soudem tedy nelze dovodit nějakou konkrétní osobní angažovanost v řízení, ani skutečně projevenou lítost nad spácháním trestného jednání, ale jen formální vyjádření k obsahu důkazního řízení a rezignaci před důkazní situací, o což nelze opírat závěr, že samotné projednání věci obžalovaných před soudem postačuje k jejich nápravě. Výše daňové škody, kterou svým trestným jednáním způsobili, překračující 190.000,- Kč, takřka čtyřnásobně převyšovala hranici „ve větším rozsahu“ dle § 148 odst. 1 tr.zák. Trestného jednání se dopustili v kvalifikované skutkové podstatě za podmínek, že čin spáchali nejméně se dvěma osobami dle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr.zák. s trestní sazbou trestu odnětí svobody v trvání od 1 do 8 let. Již z pohledu této trestní sazby je tedy zřetelné, že na uvedený čin nelze pohlížet jako na čin s menší nebezpečností pro společnost. S ohledem na všechny tyto skutečnosti, přestože oba obžalovaní doposud nebyli trestně stíháni a škoda, byť s odstupem času po zahájení trestního stíhání byla uhrazena společností, za kterou obžalovaní vystupovali, odvolací soud dospěl k závěru, že zákonné podmínky pro rozhodnutí o upuštění od potrestání obou obžalovaných nebyly naplněny a za takovéto situace shledal postup soudu prvního stupně v rozporu s hmotněprávním ustanovením trestního zákona. Nově pak v souvislosti se zrušením tohoto výroku z rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud rozhodl o trestech těchto obžalovaných tak, že za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr.zák. dle § 148 odst. 3 tr.zák., za použití § 53 odst. 1, odst. 3 tr.zák., oběma obžalovaným uložil peněžitý trest ve výši 25.000,- Kč u každého z nich a současně pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, každému z obžalovaných dle § 54 odst. 3 tr.zák. uložil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Takto stanovený trest podle názoru odvolacího soudu splňuje všechny zákonné podmínky pro účel trestu, jak byly výše vymezeny a současně i je na něj nutno nahlížet, jako na adekvátní z hlediska samotné délky trestního řízení, konkrétního stupně společenské nebezpečnosti jednání obou obžalovaných, jejich přístupu k trestnímu řízení, výši způsobené škody i tomu, že škoda byla, byť s prodlevou, následně uhrazena. Peněžitý trest při spodní hranici zákonného vymezení pak ve spojení se samotným průběhem trestního řízení pro oba obžalované může být dostatečně výchovný tak, aby je od dalšího trestního jednání podobného charakteru odradil a mohl současně splňovat i výchovný vliv na další potencionální pachatele v okolí těchto obžalovaných, kteří se dozvědí o jejich postihu, byť po natolik dlouhé době. V souvislosti s odvoláním obžalovaného A. R. (10), v situaci, kdy odvolání státního zástupce, směřující v jeho neprospěch, bylo vzato zpět, odvolací soud přezkoumal jak výrok o jeho vině, tak výrok o uloženém trestu. Především je třeba zdůraznit, že odvolací soud neshledal u tohoto obžalovaného podmínky pro zánik trestnosti jeho činu z důvodů, které nejsou rozvedeny ve výše uvedeném výkladu tohoto institutu i konkrétních podmínek, které byly zjištěny u tohoto obžalovaného z hlediska posouzení dobrovolnosti při napravení škodlivého následku. Z tohoto důvodu v situaci, kdy neshledal nesprávným jak samotný popis skutkových zjištění, tak i hmotněprávní závěry výroku o vině obžalovaného, zaměřil odvolací soud svoji pozornost na samotné rozhodnutí o následcích trestní odpovědnosti. Obžalovanému byl uložen trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby § 148 odst. 3 tr.zák., jako trest úhrnný dle § 35 odst. 1 tr.zák. Je nutno připomenout, že vzhledem k výše uvedenému rozboru hmotněprávního pochybení právní kvalifikace trestného jednání jednotlivých obžalovaných, při absenci odvolání v neprospěch tohoto obžalovaného, nebylo možno toto jeho jednání současně posoudit i dle dalšího kvalifikačního důvodu, tedy, že svým jednáním způsobil jak na zkrácené dani, tak na vylákané výhodě na dani přesahující škodu značnou, když celkově součet obou těchto škod činil takřka 813.000,- Kč. Takto vyměřený trest s podmíněným odkladem, za podmínek dle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr.zák. na nejnižší možnou zkušební dobu v trvání jednoho roku, je nutno považovat za zcela minimální, odpovídající dalšímu postupu obžalovaného po zahájení trestního stíhání, když se při výslechu dne 28.2.2006 k trestnému jednání doznal a vyjádřil nad ním lítost (č.l. 3299), a to přesto, že v samotném daňovém řízení před finančním úřadem naopak úmyslnou účast na zkrácení daně důsledně popíral. Při stanovení tohoto trestu bylo zjevně významně přihlédnuto k samotné délce trvání trestního řízení, na níž tento obžalovaný neměl konkrétního zavinění, takto stanovený trest proto nebylo možno považovat za nezákonný, ani nepřiměřený. Z těchto důvodů odvolací soud shledal samotné odvolání obžalovaného A. R. nedůvodným a podle § 256 tr.ř. jej zamítl. Také v případě posouzení důvodnosti odvolání obžalovaného T. R. (11) nebyly shledány podmínky pro změnu rozhodnutí o vině, když celkově obžalovaný trestným jednáním způsobil škodu ve výši 220.000,- Kč zkrácením daně a vylákáním daňové výhody ve výši 156.000,- Kč, celkově takto jeho jednání nedosáhlo hranice škody značné. Tomuto obžalovanému taktéž v trestní sazbě dle § 148 odst. 3 tr.zák., za použití § 35 odst. 1 tr.zák. byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na nejnižší zkušební dobu v trvání jednoho roku. K jeho osobě nebyly zjištěny žádné negativní skutečnosti, nebyl projednáván pro přestupek, ani trestně stíhán. V přípravném řízení obžalovaný odmítl vypovídat, k trestní věci se vyjádřil teprve při skončení vyšetřování, když při studiu spisu (č.l. 10352, sv. 59) se k trestnému jednání doznal, namítal toliko materiální nenaplnění zákonného znaku spáchání skutku s nejméně dvěma osobami. Způsobenou škodu obžalovaný nahradil krátce po zahájení trestního stíhání. Jeho další jednání v průběhu přípravného řízení nelze považovat za jakkoliv vstřícné a napomáhající orgánům činným v trestním řízení při objasnění věci, když i u hlavního líčení jen potvrdil své doznání a dále ve věci využil svého práva nevypovídat a na objasnění trestné činnosti se takto fakticky jakkoliv nepodílel. Za takovéto situace uvedený výchovný trest není možno považovat za nepřiměřeně přísný, ani nezákonný v neprospěch tohoto obžalovaného. Z těchto důvodů, když odvolací soud shledal rozhodnutí o vině i trestu tohoto obžalovaného správným, bylo odvolání obžalovaného T. R. jako nedůvodné podle § 256 tr.ř. zamítnuto. Odvolání obžalovaného Z. H. (13) (skutek III.6. A, B) směřující do výroku o vině trestným činem dle § 148 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr.zák. bylo shledáno nedůvodným jak z hlediska jeho námitek o subjektivní stránce trestného činu i naplnění objektivních zákonných podmínek, tak jak jsou výše rozvedeny, tak i z hlediska materiální podmínky pro použití kvalifikované skutkové podstaty. Z hlediska výše uvedených skutečností pak odvolací soud neshledal také zákonné podmínky pro zánik trestnosti jeho skutku z hlediska účinné lítosti. Obžalovaný svým jednáním společně s dalšími spolupachateli způsobil daňovou škodu ve výši 340.000,- Kč, která vícenásobně převyšuje hranici vymezenou pro trestnost daňového trestného činu. Rozhodnutí o vině obžalovaného z hlediska jeho námitek jak ohledně objektivní stránky, tak jeho úmyslu, jak je rozebrána na str. 213 a násl. odůvodnění napadeného rozsudku, bylo podrobně vyhodnoceno. Odvolací soud se s tímto hodnocením zcela ztotožnil. Za takovéto situace nebylo možno ve výroku soudu prvního stupně o vině shledat žádné pochybení. Obžalovaný k náhradě škodlivého následku přistoupil až po zahájení trestního stíhání, zjevně v souvislosti s vykonatelnými dodatečnými platebními výměry. Z obsahu jeho vystoupení, jak v řízení trestním, tak v řízení daňovém, nelze dovodit jakoukoliv snahu o napomáhání orgánům činným v trestním řízení při objasnění věci. Na druhé straně k jeho osobě nebyly zjištěny žádné negativní skutečnosti. Podle opisu rejstříku trestů doposud nebyl trestně stíhán. Vzhledem k tomu uložený trest v trestní sazbě § 148 odst. 3 tr.zák. na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jeden a půl roku, nelze považovat v žádném případě za nepřiměřeně přísný, případně nezákonný, když v takto uloženém trestu byly důsledně zhodnoceny všechny jednotlivé skutečnosti, významné pro uložení tohoto trestněprávního opatření, včetně samotné délky řízení. Z těchto důvodů bylo odvolání obžalovaného Z. H. podle § 256 tr.ř. jako nedůvodné zamítnuto. Vzhledem k tomu, že jen část odvolání obžalovaných a části odvolání státního zástupce, směřující do dílčích výroků ohledně jednotlivých obžalovaných, byly úspěšné, odvolací soud z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d), písm. e), odst. 2 tr.ř. částečně zrušil výroky o vině jednotlivých obžalovaných tak, jak je to ve výroku tohoto rozsudku uvedeno a ve výrocích o uložených trestech a za podmínek § 259 odst. 3 tr.ř. nově pak rozhodl o vině obžalovaných L. B., J. H., V. H., Ing. V. K., Ing. P. N., J. H. a o trestech těchto obžalovaných a současně o trestech dalších spoluobžalovaných Ing. J. J., J. Č., S. K., L. K., J. P., R. K. a P. K. Ve vztahu ke zbývajícím odvoláním, která nebylo možno shledat úspěšnými a z pohledu jednotlivých argumentů odvolatelů důvodnými, byla odvolání obžalovaných Ing. J. J., J. Č., J. P., S. K., A. R., T. R., Z. H., J. H. a státního zástupce ve vztahu ke zprošťujícímu výroku ohledně obžalovaného R. V., jako nedůvodná zamítnuta. S ohledem na skutečnost, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto i ve výrocích, které nebyly žádným opravným prostředkem napadeny a z tohoto pohledu již nabyly právní moci, současně odvolací soud v rozhodnutí konstatoval, že napadený rozsudek ve zbývajících částech zůstal nezměněn. Ve vztahu k rozhodnutí o vině obžalovaných Ing. S. Ch. a Ing. J. H. byl zprošťující výrok Vrchním soudem v Olomouci zrušen a věc byla soudu prvního stupně dle § 259 odst. 1 tr.ř. z výše uvedených důvodů vrácena k novému rozhodnutí. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Do dvou měsíců od jeho doručení je možno proti němu podat dovolání. Dovolání mohou podat nejvyšší státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí a obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká. Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje. Dovolání se podává u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (v daném případě u Krajského soudu v Ostravě). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud České republiky v Brně. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 4 tr.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr.ř. nebo § 265b odst. 2 tr.ř., o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. V Olomouci dne 26. dubna 2011 JUDr. Libor L o s a v.r. předseda senátuZa správnost vyhotovení: Marie Rýcová