Stav zmenšené příčetnosti, v němž pachatel znovu spáchal zvlášť závažný zločin, nevylučuje možnost aplikace ustanovení o mimořádném zvýšení trestu odnětí svobody podle § 59 odst. 1 TrZ, není-li důvod tento stav (např. pro jeho spoluzavinění pachatelem v důsledku porušení léčebného režimu při výkonu ochranné léčby či zamlčování informací o rizikovosti jiného jeho jednání v jejím průběhu) hodnotit jako okolnost svědčící ve prospěch pachatele a měnící závěr, že závažnost zvlášť závažného zločinu je vzhledem k recidivě pachatele a ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost nápravy pachatele je ztížena.

U s n e s e n í Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání, konaném dne 31. ledna 2011 odvolání obžalovaného P. K., bez pracovního poměru, t.č. ve vazbě ve Vazební věznici v Brně-Bohunicích, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne 19.11.2010, č.j. 46 T 9/2010-331, a rozhodl t a k t o : Podle § 256 tr.ř. se odvolání obžalovaného P. K. z a m í t á . O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně, ze dne 19.11.2010, pod č.j. 46 T 9/2010-331 byl obžalovaný P. K. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c), odst. 3 písm. c) tr.zákoníku (pod bodem 1/) zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr.zákoníku (pod bodem 2/) a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.zákoníku (pod bodem 3/). Zločinu znásilnění (pod bodem 1) podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) odst. 3 písm. c) tr.zákoníku se obžalovaný dopustil tak, že dne 3.5.2010 v době od 12:00 hod. do 15:00 hod v B., pod sídlištěm V., na přesně nezjištěném místě v lesoparku A., zezadu přistoupil k poškozené J. H., která tudy procházela, obešel ji a stoupl si před ni, chytil ji za ruku, namířil na ni střelnou zbraň - samonabíjecí pistoli zn. EKOL, model P 29, výrobní číslo EP-930370, strhl ji do křoví, držel ji oběma rukama za její zápěstí, poté zbraň schoval do bundy, přinutil poškozenou vypnout mobilní telefon a psychicky ji trýznil tím, že se jí vyptával na její rodinné a finanční poměry, z jejího občanského průkazu si opsal údaje k její osobě, čímž stupňoval své erotické vzrušení, kdy po celou dobu ji držel za paže a zápěstí, zatímco poškozená plakala a nebránila se ze strachu, že ji zabije. Poté poškozené přikázal, aby si sedla na jeho bundu a roztáhla nohy, sám si klekl mezi její kolena, přičemž ji stále držel za ruce, nutil ji svléknout kalhoty, ponožky a boty, když to odmítla, udeřil ji otevřenou dlaní na tvář a chtěl, aby si lehla a vyhrnula si tričko a podprsenku, což poškozená ze strachu učinila. Poté se svlékl i obžalovaný, přikázal poškozené, aby si podržela kalhotky bokem, načež se snažil zasunout penis do pochvy poškozené, což se mu pro nedostatečnou erekci nepodařilo, proto si musela poškozená kalhotky svléknout a následně na ní obžalovaný vykonal soulož a poté jí pochvu vypláchl vodou z plastové láhve. V průběhu tohoto jednání fotil obličej, hrudník a genitálie poškozené, kdy poškozená v důsledku jeho jednání utrpěla psychickou poruchu, a to posttraumatickou stresovou poruchu, dále rape trauma a escape syndrom, které vedly k citelnému omezení v jejím obvyklém způsobu života po dobu delší 6 týdnů. Zločinu loupeže dle § 173 odst. 1 tr.zákoníku (pod bodem 2/) se dopustil tím, že na stejném místě, krátce poté, co se vůči poškozené J. H. dopustil jednání uvedeného v bodě 1), v úmyslu získat finanční hotovost, žádal po poškozené vydání peněz, načež poškozená ze strachu z použití střelné zbraně, kterou měl obžalovaný při sobě a předchozího fyzického násilí mu vydala částku 200,- Kč, kterou měla v peněžence v batohu s tím, že více peněz nemá, načež obžalovaný ještě prohledal kapsu u jejího batohu. Posledního z uvedených trestných činů, zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr.zákoníku (pod bodem 3/) se dopustil obžalovaný tím, že dne 2.4.2010 v době kolem 20:45 hod. kontaktoval před Hlavním vlakovým nádražím v B., na ulici N., M. B., pozval ji do restaurace A. v B., na ulici K. 19, kde popíjeli pivo, a poté ji pod záminkou doprovodu zpět na hlavní vlakové nádraží, dovedl po ulici T., S. a S. n. na odlehlé místo u řeky Svitavy, kde ji na pěšině u splavu nad M. mostem chytil za ruku, pevně ji držel, bránil jí v odchodu a přikázal jí, že musí jít s ním dál, když se bránila, vytáhl samonabíjecí pistoli zn. EKOL, model P 29, výrobní číslo EP-930370, touto ji ohrožoval tím způsobem, že jí přiložil hlaveň zbraně ke krku, zatímco druhou rukou ji držel za rukáv, poškozená křičela, volala o pomoc, poté se jí podařilo vysmeknout, dala se na útěk, ale obžalovaný ji dostihl na ulici S., kde ji u domu č. 31 opětovně chytil za ruku, pistolí, kterou držel v ruce, ji udeřil do obličeje, nutil ji, aby s ním šla pryč, což odmítla, snažila se mu vytrhnout, kdy během vzájemné potyčky spadl obžalovanému na zem zásobník pistole, který poškozená zvedla, a následně se jí podařilo z místa utéci. Za tyto trestné činy mu byl podle § 185 odst. 3 tr.zákoníku a § 43 odst. 1 tr.zákoníku za užití § 40 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr.zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 15-ti let. Pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl obžalovaný podle § 56 odst. 2 písm. d) tr.zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně obžalovanému byl uložen trest propadnutí věci, nebo jiné majetkové hodnoty dle § 70 odst. 1 písm. a) tr.zákoníku, spočívající v propadnutí pistole zn. EKOL, model P 29, výrobní číslo EP-930370, včetně zásobníku a 3 kusů plynovkových nábojek ráže 9 mm P.A., fotoaparátu Sony Cyber shot, stříbrné barvy, výrobní číslo 7512340 s baterií, včetně paměťové karty zn. SanDisk, velikosti 2 GB, modré barvy, č. BE0829913673G. Dále obžalovanému dle § 100 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.zákoníku byla uložena zabezpečovací detence. Dle § 101 odst. 1 písm. c) tr.zákoníku pak obžalovanému byl zabrán 1 kus paměťové karty zn. Lexar, velikosti 1 GB, černé barvy, č. 32051-1 GBA5107, 1 kus paměťové karty zn. SanDisk, velikosti 1 GB, modré barvy, č. BB0715004121D. Proti tomuto rozsudku ze všech k podání odvolání oprávněných osob, vymezených v ustanovení § 246 odst. 1 a § 247 odst. 2 tr.řádu, opravný prostředek podal pouze obžalovaný, a to již do protokolu o hlavním líčení po vyhlášení napadeného rozsudku. Z obsahu odůvodnění tohoto opravného prostředku vyhotoveného jak obhájkyní, včetně jeho doplňku doručeného dne 26.1.2011 odvolacímu soudu, tak samostatně zpracovaného odůvodnění odvolání obžalovaným P. K. vyplynulo, že obžalovaný opravný prostředek směřoval do výroku o vině a o trestu. Samotné rozhodnutí, vztahující se k výše uvedeným ochranným opatřením obžalovaný bezprostředně opravným prostředkem nenapadl. Výrok soudu prvního stupně o vině obžalovaný označil za nesprávný, neúplný a nejasný. Ve vztahu ke skutkům pod body 1), 2) zdůraznil, že svoji vinu v průběhu trestního řízení popřel, přičemž nebylo jednoznačně a bezevší pochybnosti prokázáno, že ke zločinu znásilnění u poškozené vůbec došlo, a že se tohoto jednání dopustil právě on. Své námitky dále opřel o tvrzení, že nadále trvají pochybnosti stran identifikace pachatele činu s tím, že útočník poškozenou byl popsán tak, že měl mít neopálené nohy, přičemž jiných anomálií a defektů si nevšimla, když obžalovaný na pravé noze má výrazné jizvy po zlomenině a v části nad kotníky výrazně dobře viditelné modré žilky. Poškozená vypověděla, že obličej útočníka měla po celou dobu v blízkosti a pachatel měl mít na očích černé brýle. Tato skutečnost výrazně ztěžovala následnou identifikaci útočníka. Ve spojení s faktem, že obžalovaný a poškozená bydleli v těsné blízkosti, obžalovaný poukazoval na skutečnost, že mohlo dojít k mimovolnému osobnímu kontaktu, který mohl přispět k označení obžalovaného při rekognici, jako pachatele činu. Podle obžalovaného by si poškozená musela při tříhodinovém kontaktu povšimnout, že obžalovaný má uražený přední zub, dále poškozená dobře popsala hodinky pachatele, které obžalovaný má na levé ruce, přičemž na stejné ruce nosí i výrazné tetování ve tvaru slunce. U veřejného zasedání před odvolacím soudem tuto námitku rozšířil i ve vztahu k tvrzení poškozené o vzhledu penisu pachatele s tím, že jeho pohlavní úd tomuto popisu neodpovídá a domáhal se provedení ohledání prostřednictvím lékaře. Pochybnosti stran poškozené pak shledával i z hlediska skutečnosti, že nedokázala určit místo, kde k činu došlo, v důsledku čehož absentují jakékoliv důkazy, které by prokázaly vinu obžalovaného. Nebyly tak získány důkazy DNA a biologické stopy pachatele, které by prokázaly fyzický kontakt obžalovaného s poškozenou. Gynekologické vyšetření poškozené nepotvrdilo, že došlo k násilnému pohlavnímu styku. To, že poškozená byla znásilněna neznamená, že pachatelem by byl právě obžalovaný, který navíc podstupoval medikamentosní léčbu. K prověření své obhajoby pak navrhl svědeckou výpověď své přítelkyně L. S., u níž v posledním období před vzetím do vazby přebýval, stran jejich soužití, v návaznosti na skutečnost, že dlouhodobě podstupoval medikamentosní léčbu a posledního napadení se dopustil před 13 lety. Z hlediska pochybností o místě činu vytkl soudu prvního stupně, že nezajistil výpis aktivních a pasivních hovorů, uskutečněných prostřednictvím mobilního telefonu poškozené J. H. a tzv. buněk, přes které byly hovory přenášeny, z čehož bylo možno zjistit pohyb poškozené v kritickou dobu, ač takovýto výpis hovorů u mobilního telefonu u obžalovaného proveden byl. Poukázal také na údajné nesrovnalosti stran vyhodnocení důkazů, jím sepsaného lístku se jménem a adresou poškozené, který byl u něj nalezen, když obžalovaný i poškozená shodně uvedli, že předmětného dne pršelo. Lístek založený v soudním spise je však bez jakýchkoliv známek poškození deštěm (písmo není rozpité, papír je hladký). Vzhledem k tomu, jak opatrně si pachatel dle výpovědi poškozené při svém jednání počínal, jistě by u sebe nepřechovával nic, co by jej mohlo s poškozenou spojovat. Dále poukázal na nesrovnalosti v čase pořízení fotografií poškozené, když dle obžaloby mělo dojít k pořízení jejích snímků po dvou hodinách od prvního kontaktu s pachatelem, tedy kolem 14. hodiny. Na fotografiích je ovšem uveden čas 13:09 až 13:15 hod. Obžalovaný zdůraznil, že na svém fotoaparátu měl nastavený správný letní čas. Nesrovnalost v časových údajích tak vysvětloval existencí druhého fotoaparátu, s odkazem na svoji výpověď u hlavního líčení. Způsob fotografování poškozené pak podle obžalovaného neodpovídal jeho stylu, jímž snímky pořizoval. Dále namítl, že poškozená při rekognici dne 5.5.2010 tvrdila, že u pachatele došlo k vyvrcholení a u hlavního líčení pak vypověděla, že v sobě pachatele vůbec necítila. Zločin znásilnění podle názoru obžalovaného je dokonán vykonáním soulože, tedy jestliže dojde ke spojení pohlavních orgánů. Podle názoru obžalovaného tato skutečnost nebyla zjištěna, ani prokázána. K prokázání své neviny pak obžalovaný navrhl, aby byl proveden jeho výslech na detektoru lži. Pokud se týká skutku pod bodem 2), zásadně popřel svoji vinu s tím, že se ničeho takového nedopustil. Pokud jde o právní hodnocení skutku, měl zato, že ani po objektivní, či subjektivní stránce nebyly naplněny znaky zločinu loupeže dle § 173 odst. 1 tr.zákoníku. Poukázal na objektivní stránku zločinu, záležející v použití násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí, které slouží pachateli k překonání odporu napadené osoby. U loupeže pak násilí má být prostředkem, aby pachatel se zmocnil cizí věci. Podle názoru obžalovaného poškozená nepopisovala žádné násilí, či pohrůžku bezprostředního násilí ze strany pachatele, když mu finanční hotovost vydala. Pokud se jedná o subjektivní stránku, tedy úmysl pachatele, tento se musí vždy vztahovat k násilnému jednání a k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Z výpovědi poškozené nelze dospět k závěru, že by tato složka byla u pachatele naplněna. Ve vztahu ke skutku pod bodem 3) především zdůraznil, že provedeným dokazováním u hlavním líčení nebylo jednoznačně, bezevší pochybnosti prokázáno, že by se obžalovaný dopustil jednání, pro něž byl uznán vinným, tedy, že by poškozenou M. B. chytil za ruku, pevně ji držel, bránil jí v odchodu a přikazoval jí, že s ním musí jít dál a při její obraně na ni vytáhl pistoli a ohrožoval ji, ani to, že by ji následně po jejím útěku opětovně chytil a pistolí jí udeřil do levé čelisti, jak poškozená vypověděla. Soudu prvního stupně vytkl, že bez dalšího převzal toto tvrzení svědkyně a závěr o vině obžalovaného založil v podstatě na jeho trestní minulosti a jeho obvinění z jednání vůči poškozené J. H. pod body 1), 2) rozsudku. Svědectví poškozené M. B. označil za nevěrohodné, z jejích výpovědí vyplynulo, že v kritické době byla bez pracovního poměru, bez finančních prostředků, odkázána na dávky státní sociální podpory. To koresponduje s tvrzením obžalovaného, že to byla ona, kdo jej kontaktoval s požadavkem poskytnutí malé finanční částky. Svědkyně tvrdila, že v kritické době pospíchala na vlak, což je v rozporu s tím, jak dále jednala, když s ním odešla do restaurace a popíjela alkohol. Když následně s ním šla minimálně 20 minut, pro ni neznámou cestou. Stran úderu pistolí do obličeje poškozené je tvrzení zpochybněno skutečností, že žádné zranění u ní nebylo zadokumentováno, ani písemně zaznamenáno. Pokud by měl obžalovaný v úmyslu poškozenou M. B. napadnout, nesdělil by jí identifikační údaje o své osobě, nepředal by jí číslo svého mobilního telefonu. Ve vztahu k posouzení jeho viny a přímé i nepřímé důkazy, výpověď poškozené je zpochybněna do takové míry, nelze vyvrátit skutečnost, že se událost stala tak, jak ji popisuje obžalovaný. Navrhl, aby ve vztahu k těmto skutkovým zjištěním byla důkazní situace doplněna o zajištění záznamu bezpečnostních kamer u Hlavního vlakového nádraží v B. dne 2.4.2010 s tím, že by z nich mělo být patrno, že poškozená sama v odpoledních hodinách obžalovaného kontaktovala. Dále by měl být vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, k posouzení osobnosti a intelektu poškozené, schopnosti posouzení věrohodnosti, nebo představivosti prožitých události a schopnosti správné reprodukce těchto událostí a její ovlivnitelnost výpověďmi jiných osob, jak obecně, tak ve vztahu k prožitým událostem. Navrhl také, aby byl proveden znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, k určení zpětného propočtu množství ethylalkoholu dne 2.4.2010, kolem 20:45 hod. v krvi svědkyně M. B. a stanovení, v jakém stavu opilosti se nacházela a zda byla schopna reagovat na jí tvrzené události, případně ke zjištění dalších důležitých skutečností, významných pro posouzení věrohodnosti poškozené. Takové důkazy soud prvního stupně neprovedl a obžalovaný tuto skutečnost vnímá jako porušení svých základních procesních práv v trestním řízení. Závěrem obžalovaný navrhl, aby Vrchní soud v Olomouci podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. c) tr.ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr.ř. obžalovaného podle § 226 písm. c) tr.ř. v celém rozsahu obžaloby zprostil, případně věc podle § 259 odst. 1 tr.ř. vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci, jako soudu odvolacímu, ve smyslu ustanovení § 252 tr.ř. Bylo zjištěno, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 246 odst. 1 písm. b) tr.ř. v zákonné lhůtě dle § 248 odst. 1 tr.ř., přičemž opravný prostředek splňoval podstatné náležitosti ustanovení § 249 odst. 1, odst. 2 tr.ř. Odvolací soud proto neshledal podmínek pro rozhodnutí o zamítnutí, či odmítnutí odvolání podle § 253 tr.ř. Za tohoto stavu věci Vrchní soud v Olomouci podle § 254 odst. 1 tr.ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo z hlediska vytýkaných vad, když k vadám, které nebyly odvoláními vytýkány, odvolací soud mohl přihlédnout jen tehdy, pokud by měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání a současně byl limitován při tomto přezkumu i ustanovením § 254 odst. 2 tr.ř. a dospěl k závěru, že odvolání obžalovaného, směřující do výroku o vině a navazujících výroků, není důvodné. Předně je třeba konstatovat, že řízení, které předcházelo vydání napadeného rozsudku, netrpělo žádnými závažnými vadami, předpokládanými v ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř., jež by měly dopad na nesprávnost skutkových zjištění, či porušení práv obžalovaných na jejich obhajobu. V řízení byla respektována všechna příslušná ustanovení, týkající se zejména zabezpečení práv na obhajobu obžalovaného, který měl od počátku trestního stíhání ustanovenou obhájkyni, která mohla a také se pravidelně zúčastňovala jednotlivých úkonů trestního řízení, jak v průběhu přípravného řízení, tak před nalézacím soudem. Byla také dodržena všechna další ustanovení, týkající se práv obžalovaného, zejména samotných podmínek zahájení trestního stíhání, seznámení se spisem, když obžaloba byla podána pro skutek, který v usnesení o zahájení trestního stíhání pro skutky, které v jednotlivých usneseních o zahájení trestního stíhání byly obsaženy a byla takto zachována i zásada totožnosti skutku. Obžalovaný měl možnost se k obsahu skutků, pro něž bylo trestní stíhání vůči němu vedeno, vyjádřit, jak v přípravném řízení, tak před nalézacím soudem. V samotném důkazním řízení, provedeném před soudem prvního stupně, za účasti obžalovaného, nebylo možno shledat žádných formálních, ani faktických nesprávností. Nalézací soud jednotlivé výpovědi obžalovaného, svědků, i obsah znaleckých posudků, listinné důkazy i důkazy věcného charakteru ve svém rozhodnutí odůvodnění napadeného rozsudku řádně vyhodnotil, v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr.ř. a vypořádal se velmi podrobně se všemi skutečnostmi, vyplývajícími z obsahu těchto důkazů a postupoval dokazováním v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr.ř. Dokazování bylo provedeno při plném respektování zásad ústnosti, přímosti a bezprostřednosti provedených důkazů, a je třeba je pokládat za dostatečné k objasnění věci, z hlediska uvedených ustanovení, tedy ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Soudu prvního stupně nelze vytknout, že by neprovedl některý z podstatných dostupných důkazů, shromážděných v přípravném řízení, nebo opatřených v průběhu řízení před nalézacím soudem, a že by hodnocení důkazů a obhajoby obžalovaného neodpovídalo pravidlům formální logiky. Naopak je zcela zřejmé, že v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr.ř., byly všechny podstatné důkazy řádným způsobem vyhodnoceny, a že soud se ve svém rozhodnutí velmi pečlivě, podrobně, výstižně a logicky vypořádal se všemi argumenty obhajoby obžalovaného, i jednotlivými důkazy, z nichž bylo možno učinit spolehlivý a zcela správný závěr o prokázání skutkových zjištění, o něž se opírá závěr o vině obžalovaného v tom rozsahu, jak je obsažen ve výrocích rozsudku soudu prvního stupně o jeho vině, a jak jsou rozvedeny v jeho odůvodnění. Pokud se jedná o námitky obžalovaného, tyto směřovaly zejména do hodnocení jednotlivých důkazů, k čemuž je třeba zdůraznit, že nalézací soud důsledně postupoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zahrnutou v ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř. Její podstata spočívá v hodnocení důkazů orgánů činných v trestním řízení, v tomto případě soudem, aniž by byl tento vázán zákonnými, rigidními pravidly a vychází z volného, tedy zákonem nevymezeného uvážení. Tato zásada nutí soud přihlédnout k okolnostem konkrétního případu, k jeho zvláštnostem, charakteristickým rysům a brání obecnému, mechanickému postupu při hodnocení důkazů. Zákon nestanoví a nepřikládá apriori žádnému z důkazů zvláštní význam. Soud při hodnocení provedených důkazů musí postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž tyto důkazy hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení, s ohledem na pečlivé uvážení všech okolností případu jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu. Hodnocení musí činit z hlediska závažnosti důkazů, tedy vyloučit důkazy nepodstatné, takové, z nichž nelze učinit poznatky o předmětu dokazování, a důkazy posuzuje i z hlediska zákonnosti, tedy, zda důkazy nebyly provedeny v rozporu s procesními předpisy a zda nelze v důkazním řízení shledat pochybení, která by měla povahu podstatných vad řízení. Důkazy je třeba z hlediska věrohodnosti, pravdivosti, na základě analýzy jednotlivých poznatků, pocházejících ze samotného konkrétního důkazu, podrobit hodnocení ve vztahu k dalším provedeným důkazním prostředkům. Tato zásada je vybudována na vnitřním přesvědčení orgánu činného v trestním řízení, jenž není projevem libovůle, nebo svobody takového orgánu, ale vytvářena na přísně logickém základě, opírajícím se o právní vědomí a všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů v jejich vzájemných souvislostech, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Takové hodnocení musí být obsaženo v odůvodnění rozhodnutí. Podle názoru Vrchního soudu v Olomouci, obsah odůvodnění napadeného rozsudku i samotné napadené rozhodnutí všem těmto povinnostem zcela dostojí a je v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr.ř., když nalézací soud zcela přesvědčivě své rozhodnutí odůvodnil a vysvětlil myšlenkové postupy, které jej vedly k prezentovaným závěrům. Jednotlivá tvrzení obžalovaného obsažená v opravném prostředku, byla prezentována již v řízení před soudem prvního stupně, který se s nimi ve svém odůvodnění rozhodnutí bezezbytku vypořádal. Proto v podstatných bodech postačuje, aby odvolací soud jen odkázal na jednotlivé pasáže odůvodnění napadeného rozsudku, vztahující se k důkazní situaci a k hodnocení skutkových závěrů o vině obžalovaného. Přesto odvolací soud pro úplnost svého rozhodnutí, vzhledem k jednotlivým námitkám odvolání považoval za potřebné zdůraznit, že důkazní situace o jednání obžalovaného, popsanému v bodech 1), 2), napadeného rozsudku, se jeví jako zcela jednoznačná a důkazními prostředky nepochybně prokázaná. Především není jakýchkoliv pochybností o skutečnosti, že poškozená J. H. byla skutečně dne 3.5.2010, v době od 12.00 do 15.00 hod. v oblasti lesoparku A., pod sídlištěm V. v B. násilně napadena a po pohrůžce střelnou zbraní a fyzickém útoku a dlouhodobém psychickém trýznění byla donucena k řadě ponižujících aktivit, zasahujících do její svobody a k sexuálnímu ponížení a nakonec byla útočníkem znásilněna, způsobem popsaným ve výroku napadeného rozsudku pod bodem 1). O této skutečnosti svědčí zcela věrohodná výpověď poškozené J. H., která byla doplněna a zásadním způsobem objektivizována řadou dalších jednoznačných důkazních prostředků. Především se jedná o fotografie nalezené mezi osobními věcmi obžalovaného, uložené na paměťové kartě, náležející k fotoaparátu zn. Sony Cyber Shot, jenž byl obžalovaným vydán den po spáchaném skutku, po jeho zadržení dne 4.5.2010, v souvislosti s trestním řízením pro skutek, jehož se dopustil pod bodem 3). Z uvedených fotografií (č.l. 227) je zcela zřetelné psychické utrpení poškozené, která se musela zjevně pod psychickým a fyzickým nátlakem a strachem z útočníka dopustit takového nedůstojného jednání, kterému by se zjevně dobrovolně nikdy nepodrobila. K pořízení těchto fotografií došlo dříve, než podle výpovědi poškozené si musela na pokyn útočníka svléci i samotné kalhotky. Jestliže obžalovaný směřoval své námitky stran nevěrohodnosti takového popisu, s poukazem na obsah datových záznamů těchto fotografií (měly být pořízeny dne 3.5.2010, v době od 13:09 do 13:15 hod.), nelze jim přiznat jakoukoliv významnou relevanci. Nastavení samotného času na digitálním přístroji, mohlo být především průběžně jakkoliv ovlivněno osobou, jež přístroj užívala. Tvrzení obžalovaného, že byl jeho přístroj v kritickou dobu z hlediska času řádně nastaven, nelze ověřit, neboť v době odvolacího řízení se nacházel ve zcela vybitém stavu, včetně časových údajů. Tato skutečnost je ovšem bezvýznamná, neboť z upřesněného popisu poškozené u hlavního líčení je zřejmé, že uvedený časový údaj není s její výpovědí v rozporu. Poškozená nebyla totiž schopna stanovit přesnou dobu, kdy měla být fotografována. Teprve po pořízení uvedených fotografií mělo ovšem dojít k dalším sexuálním aktivitám ze strany obžalovaného. Průběh jím popisovaného jednání je s uvedeným časovým údajem v korelaci. Z výpovědi poškozené jednoznačně dále vyplynulo, že se pachatel snažil zasunout do její pochvy penis, což se mu zpočátku pro nedostatečnou erekci nepodařilo. Byť nebyla jednoznačně prokázána ejakulace obžalovaného do pochvy poškozené, je zcela zjevné, že ke spojení pohlavních orgánů jednoznačně došlo. To je podmínka pro kvalifikaci takového jednání, jako násilné donucení k souloži, jak na takový výklad správně poukazuje i sám obžalovaný ve svém odvolání. Tuto skutečnost je nutno dovodit z výpovědi poškozené, která také popsala, že jí pachatel po tomto jednání vypláchl pochvu vodou z plastové láhve. Taková láhev nepochybně na místě činu byla k dispozici, neboť byla zaznamenána na zmíněných fotografiích. Důvod k takovému počínání mohl mít pachatel jen v případě, že k přenosu biologických stop při sexuálním útoku do nitra poškozené mohlo dojít. Jednání obžalovaného vykazuje znaky uskutečněného pohlavního styku ve formě soulože, k níž byla poškozená donucena násilím, tak, jak jej vykládá Komentář trestního zákoníku, vyd. C.H.BECK Prof. JUDr. Pavel Šámal a kol., a jak je tento pojem interpretován i aktuální judikaturou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR, ze dne 20.7.2010, sp.zn. 7 Tdo 841/2010, publik. ve sbírce Trestních rozhodnutí NS č. T 1312). O skutečnosti, že tento skutek spáchal právě obžalovaný, svědčí především samotná rekognice, uskutečněná jako neodkladný úkon, v souladu se všemi zákonnými podmínkami (viz. č.l. 152 – 156), na základě fotografií, při níž poškozená obžalovaného jednoznačně identifikovala jako pachatele uvedeného útoku. U obžalovaného po jeho zadržení, v souvislosti s řízením, vedeném vůči němu, jako podezřelému ze spáchání skutku pod bodem 3) rozsudku, byly nalezeny jednoznačné důkazy, které obžalovaného se skutky, spáchanými pod body 1), 2), spojují. Především u něj byly nalezeny sluneční brýle, černá tzv. baseballová čepice a batoh stejného charakteru, jak je u útočníka popsala samotná poškozená. Dále u obžalovaného byla nalezena pistole, která obecným způsobem odpovídala zbrani, jíž vůči poškozené měl útočník působit. Byl u něj nalezen i linkovaný přeložený papír formátu A4 na jedné straně se jmény a telefonními čísly kontaktů obžalovaného a na druhé straně se jménem, telefonním číslem a dalšími identifikačními znaky poškozené J. H. Tento lístek odpovídal materiálu, na nějž si měl pachatel poznamenat takovéto údaje, které od poškozené při páchání trestního jednání získal. Obžalovaný přiznal, že tyto údaje na list papíru napsal osobně, byť své tvrzení o důvodech takového postupu situoval do souvislosti s nálezem fotoaparátu a paměťových karet. Jeho vysvětlení takového postupu je naprosto nelogické a nevěrohodné. Tvrzení obžalovaného, že by lístek měl nést známky potřísnění deštěm, považuje odvolací soud za zcela nedůvodný. Podle výpovědi poškozené i samotných tvrzení obžalovaného, kritického odpoledne sice pršelo, ovšem zjevně nikoliv intenzivně tak, aby k takovému potřísnění vodou uvedené písemnosti muselo dojít. O tom, že se nejednalo o zásadně deštivé počasí vyplývá i ze zmíněných fotografií. Bylo nutno také zcela odmítnout tvrzení obžalovaného, že na jeho těle jsou zřetelné takové markanty, jež poškozená nemohla přehlédnout a za situace, že je při popisu útočníka neuvedla, dovozoval, že se jednalo o odlišnou osobu. Zejména poukazoval na tetování na levé ruce, jizvy po zlomenině a modré žilky na nohou, jeden z uražených předních zubů. Nově pak poukazoval na tvrzenou odlišnost barvy kůže svého pohlavního údu, oproti údaji poškozené. Především je třeba zdůraznit, že u poškozené, jako u každé osoby, vůči níž bylo pácháno násilné trestní jednání, nelze předpokládat, vzhledem k psychickému stavu, možnost pozorování a reprodukce všech nejmenších detailů. Samotný popis některých skutečností z pohledu barvy, opálení, nebo naopak neopálení některých částí těla, je relativní, založený subjektivitou takového hodnocení ze strany pozorovatele. Proto poukaz na taková tvrzení je zcela neopodstatněný. U obžalovaného pak byl zajištěn i fotoaparát a tři paměťové karty, na nichž je zaznamenáno velké množství fotografií. U podstatné části z nich obžalovaný přiznal, že snímky či videosekvence osobně pořizoval. Z hlediska své obhajoby se ovšem distancoval od pořízení fotografií, datovaných v roce 2010, mezi nimiž se nacházely i fotografie poškozené, pořízené při zmiňovaném násilném skutku. Je třeba zejména zdůraznit skutečnost, že na digitálních záznamech snímků, které nalézací soud v rámci hlavního líčení provedl, jsou zaznamenány kromě fotografií samotného obžalovaného a poškozené, zejména několik set fotografií s jednotným tématem, spojeným se sexuálními motivy. Zejména se jedná o několik desítek žen, focených na veřejnosti, zejména v oblasti středu města B., u hlavního nádraží, u OD V., na M. ulici, i v oblasti H., v sídlišti V. a pod., se zaměřením na intimní partie žen, zejména pak na hýždě. Je zcela zřejmé, že osoba, která pořizovala tyto fotografie průběžně od roku 2008, se z hlediska časových údajů takovouto činností zabývala dlouhodobě a intenzivně při sledování jednotlivých žen, o čemž svědčí pořízení i série několika fotografií jedné osoby. Stejné motivy, včetně dalších fotografií zaměřených na jednotlivá místa a dalších záběrů s nesexuálním podtextem byly na paměťových kartách uloženy od srpna 2008 průběžně v letech 2009 i 2010. Na jednotlivých paměťových kartách byly sice z hlediska časového zpřeházeny, což svědčí o záměnách karet v přístroji v průběhu jeho používání, ovšem číselná data jednotlivých snímků, tedy údaje o času jejich pořízení a současně i číselná označení snímků, počítaná od počátku provozu fotoaparátu dávají jasný důkaz pro závěr, že všechny snímky byly pořízeny na jediném přístroji. Obhajoba obžalovaného o existenci dalšího přístroje stejného typu, propojená s tvrzením, že se mu měla jedna z paměťových karet v přesně nezjištěné době a za neupřesněných okolností ztratit a on ji náhodně znovu nalezl společně s jiným fotoaparátem stejného typu v době po skutku (pod body 1,2), nedaleko místa činu, je nejenom zcela nelogická, nehodnověrná až absurdní, ale uvedeným zjištěním spolehlivě vyvrácená. Ostatně možnost, že by existoval ještě jiný muž se stejnou zvrácenou zálibou v takovém sledování a focení žen, včetně pořizování fotografií na eskalátorech se záběry fotoaparátu pod sukně žen, na stejném místě, jako obžalovaný, disponující stejným fotoaparátem, je naprosto nereálná. Také skutečnost, že se nepodařilo přes zjevnou snahu policie nalézt samotné místo činu, kde k napadení poškozené mělo dojít, vzhledem k charakteru tohoto lesoparku, a že nedošlo k zajištění biologických stop, jak na těle poškozené, tak na místě činu, nemůže mít na důkazní a z toho vyplývající skutkové závěry žádný podstatný vliv. Není ovšem pravdivé tvrzení obžalovaného, že na těle poškozené po trestném jednání nebyly nalezeny žádné stopy, dokladující násilný útok, když gynekologickým vyšetřením byla zjištěna oděrka v oblasti pochvy poškozené, čímž byl násilný sexuální akt potvrzen. Pokud se jedná o navrhované doplnění dokazování tak, jak je rozvedeno v odůvodnění opravného prostředku, odvolací soud shledal tyto důkazní prostředky za zcela neopodstatněné. Z obsahu jednotlivých tvrzení obžalovaného je zcela zřejmé, že jeho přítelkyně L. S., u které v posledním období před zadržením přebýval, o jeho předchozí trestní minulosti neměla mít jakékoliv informace. Její vyjádření k soužití s obžalovaným, bylo myšleno patrně intimní soužití, nemůže mít na další hodnotící závěry jakýkoliv význam. Soud nepředpokládá, že by sexuální úchylku, jíž trpí, ventiloval v rámci tohoto jejich soužití, neboť pak by jeho deviantní zaměření muselo být přítelkyni zřejmé. Obžalovaný sice dlouhodobě měl podstupovat medikamentosní léčbu v rámci uloženého ochranného sexuologického léčení, jež vykonával v ambulantní formě (od 15.9.2007), ovšem z obsahu znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a jednotlivých lékařských zpráv v něm obsažených je zřejmé, že měl docházet k tomuto léčení jen 1x za tři měsíce, což se jeví odvolacímu soudu z hlediska nebezpečnosti tohoto pachatele, vzhledem k jeho předchozí trestní minulosti, jako zcela nedostatečné, zejména v situaci, kdy z lékařských vyšetření vyplývaly pochybnosti o tom, zda se řádně medikamentosní léčbě podrobuje. Z obsahu jednání obžalovaného, které sám připustil, tedy naprosto neadekvátního chování, kdy po dobu mnoha měsíců zcela intenzívně sledoval značné množství žen v Brně se zjevně sexuálním záměrem, kdy je skrytým způsobem fotografoval, svědčí nepochybně o tom, že jeho sexuální pud touto medikamentosní léčbou nebyl zásadním způsobem potlačen. Obžalovaný, ač si byl podmínek sexuologické léčby vědom, a byl o nich podrobně poučen, se lékaři v rámci ochranné léčby se svými problémy nesvěřil. Naopak, své potíže bagatelizoval, ač si z hlediska svých rozumových schopností, kvalitní inteligence i svých předchozích deliktních zkušeností musel být vědom, k jakému vývoji jeho jednání může opět směřovat. Obžalovaný sám přiznal, že se v kritické době v blízkosti místa činu, kdy byla poškozená J. H. napadena, v lesoparku A., zdržoval. Jeho návrh na doplnění dokazování o výpis aktivních a pasivních hovorů z telefonu poškozené, odvolací soud nepovažoval za potřebný a v současné době z hlediska objektivní možnosti jejich pořízení, ani za uskutečnitelný (soudu je známo, že takovéto údaje jsou uchovávány pouze po dobu maximálně šesti měsíců), když o samotných konkrétních okolnostech a časovém vymezení k napadení poškozené nelze mít jakýchkoliv pochybností. Za zcela nadbytečné odvolací soud považoval i provedení ohledání těla obžalovaného k posouzení zmiňovaných anomálií. Za zcela nepotřebné a pro účely důkazního řízení před soudem nepoužitelné je také považováno navrhované prověření výpovědi na tzv. „detektoru lži“ (srov. sp.zn. R 8/1993 Sb. rozh. trest.). Vzhledem ke všem výše uvedeným argumentacím obžalovaného, o něž opíral svoji snahu o znevěrohodnění výpovědi poškozené, nebylo možno považovat za opodstatněné. Nepochybně významným důkazem pro rozhodnutí o vině obžalovaného v bodech 1), 2), je i jeho trestní minulost. Obžalovaný byl, jak vyplývá z výčtu jeho předchozích odsouzení (č.l. 14 odůvodnění napadeného rozsudku), 5x soudně trestán, a to vždy fakticky za stejnou trestnou činnost při hrubých opakovaných násilných sexuálních aktech, za použití výhrůžek násilí i jeho samotného užití. Takových násilných útoků se dopouštěl již od svých 19-ti let, přičemž své oběti škrtil, bil, svazoval, ohrožoval použitím nožů. Takové jednání koresponduje se způsobem spáchaného trestního jednání vůči oběma poškozeným i se závěry psychiatrického vyšetření, jež u obžalovaného konstatovalo poruchu sexuální preference typu patologické sexuální agresivity, kdy užité násilí neslouží pouze k dosažení samotné vynucené sexuální aktivity, ale bývá cíleně prodlužováno a samoúčelně užito ve formě psychického a fyzického trýznění a tím stupňování erotického vzrušení pachatele (viz znalecký posudek č.l. 138 spisu). Z hlediska psychického stavu obžalovaného bylo třeba zdůraznit, že u něj byla shledána plně zachovaná jeho schopnost rozpoznat nebezpečnost svého jednání u sexuálně motivovaných činů. Jeho ovládací složka jednání byla sice podstatně snížena, právě v důsledku poruchy sexuální preference, ovšem obžalovaný při předchozích dlouhodobých zkušenostech se svými sexuálními útoky při opakované recidivě i vykonávanou psychiatrickou léčbou, při zachované rozumové schopnosti a dobré inteligenci, si musel být vědom skutečnosti, že při jakémkoliv zhoršení svých psychických potíží a výskytu sexuálně deviantního puzení, měl ihned vyhledat odbornou pomoc. To ovšem obžalovaný záměrně neučinil. Odvolací soud se pak ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně i v tom směru, že věrohodnost výpovědi poškozené J. H. i ve vztahu k dalšímu jednání obžalovaného, jímž po předchozím použití násilí a hrozby zbraní a zjevně dlouhodobé působení hrozby dalšího užití násilí, obžalovaný tuto poškozenou přinutil k vydání 200,- Kč a za účelem získání dalšího jejího majetku jí prohledal batoh. Tedy užitím násilí a pohrůžkou bezprostředního násilí se úmyslně takto zmocnil cizí věci. Pokud se jedná o právní kvalifikaci trestných činů pod body 1), 2), je možno odkázat na samotné právní závěry nalézacího soudu, podrobně rozvedené v jeho odůvodnění na str. 11 a následujících. Obžalovaný se především dopustil uvedené trestné činnosti v úmyslu přímém. Samotný těžší následek, který mu byl přičítán ve formě těžké újmy na zdraví /dle § 122 odst. 2 písm. j) tr.zákoníku, kterou způsobil poškozené násilným sexuálním útokem, ve formě psychické poruchy, posttraumatické stresové poruchy, obžalovaný naplnil ve formě vědomé nedbalosti. Je třeba připomenout, že obžalovaný již v minulosti skutkem, pro nějž byl naposledy odsouzen Krajským soudem v Brně, rozsudkem ze dne 25.8.1997, pod č.j. 39 T 13/1997-193, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7.1.1998, pod sp.zn. 3 To 192/1997, způsobil obdobně spáchaným trestným činem znásilnění poškozené závažné psychické onemocnění, jež bylo také kvalifikováno jako způsobení těžké újmy na zdraví. S možnými následky takového násilného sexuálního útoku vůči oběti musel být obžalovaný srozuměn. Všechny tři trestné činy obžalovaný uskutečnil i za použití plynové pistole, tedy zbraně dle § 118 tr.zákoníku. Obžalovaný tedy jednáním, popsaným pod bodem 1), naplnil všechny zákonné znaky zločinu znásilnění dle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) odst. 3 písm. c) tr.zákoníku, neboť poškozenou donutil k souloži, spáchal uvedený čin za použití zbraně a způsobil takovým činem těžkou újmu na zdraví. Skutek pod bodem 2) obžalovaný spáchal v bezprostřední návaznosti na násilí, páchané na poškozené v průběhu déle trvajícího útoku za použití zbraně, po úderu do obličeje poškozené a vyvolání takových podmínek, při nichž vzbudil v poškozené oprávněnou obavu z bezprostředního dalšího fyzického násilí a strach z dalších závažných následků, včetně způsobení smrti. Je zcela zřejmé, že vydání 200,- Kč ze strany poškozené na pokyn obžalovaného při takto vytvořené situaci, nebylo v žádném případě dobrovolné. Naopak obžalovaný vytvořil záměrně pro poškozenou natolik potencionálně nebezpečnou situaci, že již v důsledku jeho jednání nekladla žádný podstatný odpor a jeho pokynům se podrobila. Takovým jednáním zcela jednoznačně naplnil zákonné znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr.zákoníku. Pokud se jedná o výklad zákonného znaku užití bezprostředního násilí, případně pohrůžky užití bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, z hlediska objektivní stránky tohoto trestného činu, odvolací soud odkazuje na obsáhlou judikaturu k těmto výkladům, zejména pak rozhodnutí Nejvyššího soudu R 1/1980, R 51/1976 Sb., rozh. trest., případně aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, ze dne 7.4.2010, sp.zn. 3 Tdo 1232/2009, jež se posuzováním takovýchto podmínek zabývají. Z pohledu těchto výkladů je nerozhodné, zda po použití násilí nebo jeho pohrůžky pachatel sám věc napadeného odejme, nebo ji napadený v důsledku takového násilí, či bezprostřední pohrůžky násilí, pachateli vydá. Rozhodující také není hodnota věcí, jichž se útočník takovým způsobem zmocnil. Trestného činu loupeže se pachatel může dopustit i v těch případech, vzbudí-li v poškozeném obavu a strach z bezprostředního útoku fyzickým násilím, aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilí, dává-li zároveň najevo, že k použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli. Může se v takové souvislosti jednat i jen o naznačování úderů, či ukázáním zbraně, ale také zastavení poškozeného na odlehlém místě, nebo místě, z něhož má ztíženou možnost úniku, či přivolání pomoci, či na jiném místě, jež poškozený vnímá jako potencionálně nebezpečné a svoji situaci považuje za bezvýchodnou a v důsledku toho ani neklade odpor. Je zcela zřetelné, že obžalovaný si byl vědom, že vymáhá peníze po poškozené, po dlouhodobém trýznivém působení psychického utrpení i fyzického násilí a vytvoření situace, kdy se jeho požadavku z obav z dalšího použití násilí nevzpírala a fakticky všechny finanční prostředky, jež měla k dispozici, mu vydala. Pokud se jedná o skutkové a právní závěry napadeného rozsudku stran skutku pod bodem 3) je třeba zdůraznit, že hodnocení důkazů podle našeho právního řádu je výlučným právem soudu prvního stupně a odvolací soud nemůže shledat a vytknout vady tam, kde prvostupňový soud postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr.ř. Soudu prvního stupně ani v případě těchto skutkových zjištění nelze vytknout, že by neprovedl a nehodnotil všechny podstatné důkazy, významné pro nezbytné skutkové závěry v rozsahu ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř. Poškozená M. B. popisovala chování obžalovaného včetně zcela záměrného úmyslného odvedení poškozené na odlehlé místo, tedy zcela jinam, než původně měli směřovat. To jednoznačně svědčí o nevěrohodnosti tvrzení obžalovaného, že se domníval, že ji neměl doprovodit k hlavnímu nádraží, které od restaurace, kde pobývali, bylo vzdáleno jen několik desítek, či set metrů. Zjevně úmyslně ji odvedl na opačnou stranu. Tvrzení, že poškozenou omylem měl vést na nádraží v B. - Ž., které bylo vzdáleno několik kilometrů, je naprosto nevěrohodné. Skutečnost, že poškozenou dovedl až do oblasti ulice S. u tzv. M. mostu, tedy na místo, které je ještě o mnoho vzdálenější, než uvedené nádraží v B.-Ž. nemohlo být vysvětleno tvrzením, že zabloudil. Podle obsahu jednotlivých fotografií, jež obžalovaný v předchozích měsících pořizoval je zřejmé, že se v oblasti Hlavního nádraží v B., ale i městské čtvrti Ž. a okolí pohyboval a nepochybně i dobře orientoval. Také vysvětlení obžalovaného o možnosti dispozice poškozené se zásobníkem jeho střelné zbraně je naprosto nelogické. Obžalovaný v podstatě popřel jakékoliv zásadní konfliktní jednání s poškozenou, čemuž odporuje skutečnost, že tato po násilném jednání, které v rámci své výpovědi podrobně popsala, se ihned obrátila na policii s žádostí o pomoc, což nelze vysvětlit způsobem tvrzeným obžalovaným, že se mu chtěla pomstít za to, že jí nedal žádné peníze. Z popisu výpovědi poškozené je tedy zcela zřejmé, že ji násilím držel, bránil jí v odchodu, za takovéto situace jí přikazoval, aby jej dále následovala, použil k tomu i pohrůžku zbraní, kterou obžalovaný prokazatelně disponoval, neboť u něj byla při zadržení nalezena. Při následném konfliktu ji opětovně chytil, pistolí ji měl udeřit do obličeje a dále ji nutil k aktivitám, kterým se vzpírala. Je tedy zcela zřejmé, že obžalovaný poškozenou násilím a pohrůžkou násilí nutil k tomu, aby konala proti své vůli a spáchal takový čin se zbraní. Pokud se jedná o návrhy obžalovaného na doplnění dokazování, ve snaze znevěrohodnit výpověď této poškozené, je třeba zdůraznit, že takovéto návrhy nepovažoval odvolací soud ve shodě s názorem soudu prvního stupně za potřebné. Okolnosti setkání obžalovaného s poškozenou u nádraží pro objektivnost dalšího chování nejsou významné. Realizace jakéhokoliv obstarání videozáznamů z této oblasti po odstupu času je pochybná a pro samotné rozhodnutí nepotřebná. Z obsahu výpovědi poškozené, jakož i dalších důkazů není zřejmý žádný relevantní poznatek, jenž by mohl vést k pochybnostem o psychickém stavu poškozené, který by mohl být předmětem psychiatrického, případně psychologického odborného zkoumání, jehož se obžalovaný domáhal. Také navrhovaný tzv. zpětný propočet množství alkoholu v krvi poškozené nebyl shledán opodstatněný. Obžalovaný se s poškozenou shodli na nevelkém množství piva, které společně požili. Z toho je zřejmé, že poškozená mohla být mírně alkoholem ovlivněna, o čemž svědčí i její dezorientace, která měla podíl na jejím vylákání na tak vzdálené odlehlé místo. Ovšem i obžalovaný požíval alkohol, ač si musel být vědom jeho vlivu na možné odbrždění svého deviantního chování. Navrhované šetření k ovlivnění poškozené alkoholem, nemohlo přinést evidentně žádných zásadních poznatků, významných pro skutková zjištění a prověření obhajoby obžalovaného, a tím i rozhodnutí o jeho vině. Soud prvního stupně se podrobně zabýval hodnocením věrohodnosti výpovědi poškozené, která byla u soudu osobně vyslechnuta, v konfrontaci s popisem samotného jednání ze strany obžalovaného a správně dospěl k závěru, že verze, kterou nastínil obžalovaný v rámci své obhajoby, vykazuje všechny známky nevěrohodnosti, a to jak z hlediska důvodů, proč poškozenou vedl na takto opuštěné místo, tak z hlediska popisu konfliktu a důvodů, proč k tomuto mělo dojít, i okolností, za nichž mohla poškozená získat zásobník od jeho pistole. Obhajobu obžalovaného nemůže zásadním způsobem znevěrohodnit jeho argumentace v tom směru, že poškozené před samotným konfliktním jednáním poskytl své telefonní číslo a sdělil své křestní jméno. Lze se domnívat, že záměr odvedení poškozené na odlehlé místo, mohlo být ovlivněno jeho sexuální deviací, aktuálně podnícenou požitým alkoholem. To vysvětluje skutečnost, proč poškozené při setkání sdělil některé údaje ke své osobě. Způsob chování obžalovaného zcela zapadá do jeho dlouhodobého jednání ve vztahu k ženám tak, jak bylo opakovaně dokladováno v jeho předchozích trestních věcech. Jednání obžalovaného nepostoupilo až k samotnému sexuálnímu útoku vůči poškozené, který bylo možno velmi reálně předpokládat, neboť poškozená se jeho násilnému jednání dokázala ubránit. Nelze proto vzít za zcela prokázané, že tato jeho činnost opětovně směřovala přímo k útoku sexuálního charakteru. Tato skutečnost ovšem není významná pro naplnění zákonných znaků zločinu vydírání dle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.zákoníku, podrobně rozebrané nalézacím soudem v odůvodnění rozsudku na str. 11-14, na které je nutno pro stručnost rozhodnutí odkázat. Je nepochybné, že obžalovaný uvedený útok spáchal se zbraní, přičemž poškozenou násilím a pohrůžkou násilí nutil, aby činila něco, co konat nechtěla, takovéto jednání z hlediska subjektivní stránky spáchal v úmyslu přímém. Vzhledem k předpokládanému motivu jeho útoku i v tomto případě (při aplikaci zásady v pochybnostech ve prospěch obžalovaného) lze dovodit u něj sníženou příčetnost, ovšem toliko z hlediska ovládací složky jeho chování, s výhradou té skutečnosti, že obžalovaný v minulosti byl již se svojí deviací seznámen a svými rozumovými schopnostmi byl schopen řádně a včas vyhledat lékařskou pomoc a takovému jednání zabránit a věděl, že ve svém psychickém stavu se musí zdržet požívání alkoholu. Z tohoto pohledu je třeba mít rozhodnutí o vině obžalovaného, jak z hlediska skutkových zjištění, tak i samotných právní závěrů, za zcela správné. Pokud se jedná o výrok o trestu, obžalovaný sice podaný opravný prostředek zaměřil formálně i do tohoto výroku, ovšem žádné konkrétní námitky ve vztahu k vyměřeným jednotlivým druhům trestů a jejich výši, stejně tak i ve vztahu k výrokům o uložených ochranných opatřeních, ničeho soudu prvního stupně nevytkl. Krajský soud v Brně svůj výrok o uloženém trestu podrobně odůvodnil na str. 14-15, přičemž v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr.ř., všechny skutečnosti významné při ukládání trestu, řádně a podrobně vyhodnotil, když přihlížel k povaze a závažnosti trestných činů, jichž se obžalovaný dopustil, následkům a okolnostem, za kterých byly činy spáchány, k samotné osobě pachatele, jeho předchozí rozsáhlé speciální recidivě, závažné míře jeho zavinění, pohnutkám a cílům, trestného jednání, majetkovým a osobním poměrům, i jeho přístupu k trestnímu řízení a podrobně vyhodnotil i podmínky pro přiznání jednotlivých polehčujících a přitěžujících okolností. Úhrnný trest za všechny zločiny byl obžalovanému uložen ve zvýšené trestní sazbě dle § 185 odst. 3 tr.zákoníku za použití § 59 odst. 1 tr.zákoníku a současně dle § 43 odst. 1 tr.zákoníku a ve výroku rozsudku sice nadbytečně formálně citovaném ustanovení § 40 odst. 1 tr.zákoníku, ovšem za podmínek jeho řádné aplikace. Zvýšená trestní sazba dle § 59 odst. 1 tr. zákoníku byla aplikována ve vztahu k nejzávažnějšímu z trestných činů, jimiž byl obžalovaný uznán vinným, a jejíž horní polovina činila rozmezí od 10 a půl do 16-ti roků. Trest byl pak obžalovanému důvodně uložen při horní hranici této trestní sazby, ovšem nikoliv na samé její horní hranici, a to v trvání 15-ti let. Takto uložený trest nelze považovat za trest nezákonný, ani nepřiměřeně přísný. Při jeho stanovení bylo třeba vzít především v úvahu, že obžalovaný byl v minulosti již 5x soudně trestán, a to vždy pro trestné činy násilného charakteru se sexuálním zaměřením. Přes jím opakovaně prezentovaná tvrzení a jednotlivé sliby a vyjádření o vědomí své sexuální úchylky a tvrzení snahy o řádný život, se obžalovaný dopustil opětovně zvlášť závažného zločinu. Z posledního výkonu trestu odnětí svobody v trvání deseti let za trestný čin znásilnění dle § 241 odst. 1 odst. 2 písm. a) tr.zák a další trestnou činnost, jenž mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25.8.1997, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7.1.1998, sp.zn. 3 To 192/97, byl propuštěn dne 24.11.2006. Je zcela zřetelné, že krátce poté, co byl propuštěn i z ústavního ochranného sexuologického léčení, navázal na svoji předchozí recidivu, velmi intenzivně se zabýval tématikou, vedoucí k uspokojení jeho patogolických zájmů (což potvrzuje zajištěná fotodokumentace), až jeho jednání vyvrcholilo v opakované násilí na ženách a hrubé znásilnění poškozené J. H. se závažnými následky na jejím zdraví. Možnost nápravy obžalovaného je nepochybně mimořádně ztížená, což odpovídá i závěrům psychologického znaleckého posudku, jenž kvalifikoval podmínky jeho resocializace, jako velmi málo reálné, až nereálné. Nalézací soud správně při aplikaci ustanovení § 40 odst. 1 tr.zákoníku přihlédl ke skutečnosti, že ve vztahu k části trestního jednání obžalovaný spáchal čin pod vlivem zmenšené příčetnosti. Při úvaze o druhu trestu a jeho výměře tuto skutečnost hodnotil v tom směru, že mu trest nevyměřil na samé horní hranici zákonné trestní sazby. Obžalovaný byl v souladu se splněnými zákonnými podmínkami dle § 56 odst. 2 písm. d) tr.zákoníku zařazen pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Obžalovanému dle § 70 odst. 1 písm. a) tr.zákoníku byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, spočívající v propadnutí pistole a fotoaparátu, které byly obžalovaným k trestnému jednání užity. Není žádných pochyb o tom, že uvedené věci náležely obžalovanému a prostřednictvím nich spáchal výše uvedené trestní jednání. Je namístě, aby v zájmu společnosti na ochraně před jeho případnou další obdobnou trestnou činností, obžalovaný nadále takovými věcmi nedisponoval. Obžalovaný nesměřoval ani formálně opravný prostředek proti uloženým ochranným opatřením ve formě zabezpečovací detence a rozhodnutí o zabrání uvedených dvou paměťových karet, nalezených mezi věcmi obžalovaného. Odvolací soud z hlediska důvodů, o které opřel nalézací soud své rozhodnutí při rozhodnutí o ochranných opatřeních na odůvodnění napadeného rozsudku zcela odkazuje, když bylo nutno shledat tato rozhodnutí v souladu se zákonem a konkrétními prokázanými podmínkami. Je třeba jen zdůraznit, že pro závažné opatření, ve formě uložení zabezpečovací detence obžalovanému P. K. byly splněny základní zákonné podmínky dle § 100 odst. 2 písm. a) tr.zákoníku. Spáchal totiž opětovně zločin vysoce závažného charakteru ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je vysoce nebezpečný a nelze očekávat, že by již dříve uložené ochranné léčení mohlo ochranu společnosti před ním dostatečně zabezpečit. Obžalovaný se již v minulosti dopustil stejné trestné činnosti v době, kdy uprchl z výkonu ústavní ochranné sexuologické léčby a v současné době fakticky při výkonu ambulantní formy této ochranné léčby. Samotná povaha jeho duševní poruchy a opakovaná vysoce závažná recidiva pak vyčerpala jakékoliv mírnější formy působení na obžalovaného, když obžalovaný nedává jakékoliv záruky, a to ani po uplynutí celého uloženého trestu odnětí svobody, že v obdobném násilném sexuálním jednání nepokračoval. Je třeba zdůraznit, že u obžalovaného, narozdíl od jiných pachatelů trestné činnosti násilného charakteru s deviantním psychickým základem, nemusí mít ani jeho případný vyšší věk vliv na projevy jeho sexuální sadistické deviace, neboť tato se u něj projevuje zejména ve snaze o vyvolání strachu oběti a z toho vyplývajícího jeho psychického uspokojení. Sám obžalovaný nedává žádnou osobní záruku, že by svým přičiněním v budoucnosti byl schopen a ochoten svůj duševní stav a z něho vyplývající násilné projevy jakkoliv ovládat a redukovat. Vzhledem k tomu, že žádné z argumentů podaného opravného prostředku nebyly shledány opodstatněné a nebyly nalezeny ani žádné další důvody pro zrušení napadeného rozsudku, či některé jeho části, Vrchní soud v Olomouci dle § 256 tr.ř. odvolání obžalovaného jako nedůvodné zamítl. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Do dvou měsíců od jeho doručení je možno proti němu podat dovolání. Dovolání mohou podat nejvyšší státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí a obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká. Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje. Dovolání se podává u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (v daném případě u Krajského soudu v Brně). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud České republiky v Brně. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 4 tr.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr.ř. nebo § 265b odst. 2 tr.ř., o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. V Olomouci dne 31. ledna 2011 JUDr. Libor L o s a v.r. předseda senátuZa správnost vyhotovení: Marie Rýcová