Závěr o vyloučení souběhu trestných činů z důvodu tzv. faktické konzumpce nelze učinit toliko na základě porovnání trestních sazeb v úvahu přicházejících trestných činů, aniž by se hodnotil faktický průběh posuzovaného činu a význam a povaha dotčených zájmů, k jejichž porušení či ohrožení jednáním pachatele došlo.

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání konaném dne 25. května 2011, v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Libora Losy a soudců JUDr. Vladimíra Rutara a JUDr. Viléma Ravka odvolání obžalovaných D. L. a T. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16.2.2011, č.j. 34 T 5/2010-465, a rozhodl t a k t o : I. Podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr.ř. se napadený rozsudek z r u š u j e ve výroku o uložených trestech ohledně obou obžalovaných. II. Podle § 259 odst. 3 tr.ř. se nově rozhoduje t a k t o : obžalovaní 1/ D. L., 2/ T. M., s e o d s u z u j í za nezměněného výroku o vině za trestné činy loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr.zák., podle § 234 odst. 2 tr.zák., za použití § 35 odst. 1 tr.zák., k úhrnným trestům odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let u každého z nich. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. se oba obžalovaní zařazují pro výkon uložených trestů odnětí svobody do věznice s ostrahou. III. Jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16.2.2011, pod č.j. 34 T 5/2010-465 byli obžalovaní D. L. a T. M. uznáni vinnými, že společně po předchozí dohodě, která spočívala ve vyhledání vhodných osob, které měly být předmětem „okradení“ a rozdělení si úkolů při jednotlivých útocích, kdy se předem domluvili, že se při těchto útocích vystřídají a budou maskováni kapucí od bundy, přičemž jeden z nich bude útočit a druhý bude hlídat poblíž místa činu, a poté si role vymění, načež z místa činu společně utečou a rozdělí si odcizené věci, a na základě této dohody se záměrem zmocnit se cizí věci, 1/ dne 12.12.2009 v době kolem 16.05 hod. v O.-P., za budovou firmy TCHAS, společně přiběhli k poškozené I. M., obžalovaný D. L. zůstal stát poblíž místa útoku a hlídal a obžalovaný T. M. rukama vrazil zezadu do poškozené I. M., která byla nucena udělat krok dopředu a zachytit se zábradlí a současně jí z levé ruky vytrhl kabelku, obsahující dámskou peněženku s finanční hotovostí ve výši 200,- Kč, občanský průkaz, řidičský průkaz, průkaz pojištěnce Zdravotní pojišťovny MV ČR, průkaz zaměstnance Finančního ředitelství Ostrava, permanentku do zařízení SAREZA Ostrava, režijní jízdenku Dopravního podniku Ostrava, svazek 12-ti klíčů, skládací deštník, dioptrické brýle, mobilní telefon zn. NOKIA nezjištěného typu a výrobního čísla s vloženou paušální SIM kartou a mobilní telefon zn. NOKIA 6101s vloženou paušální SIM kartou, vše v celkové hodnotě 4.705,- Kč a poté společně z místa utekli, kdy získané finanční prostředky si rozdělili a mobilní telefon zn. NOKIA nezjištěného typu a výrobního čísla si ponechal obžalovaný T. M. a druhý mobilní telefon zn. NOKIA 6101 zastavili v zastavárně a ostatní nepotřebné věci vyhodili do popelnice, a tímto jednáním způsobili poškozené I. M. škodu v celkové výši 4.905,- Kč, 2/ dne 21.12.2009 kolem 18.05 hod. v O.-M. O., poblíž domu č. 60, společně zezadu přistoupili k poškozené E. K. a tuto povalili na zem, kde obžalovaný T. M. tlačil poškozenou k zemi a obžalovaný D. L. jí po přetahování strhl z ramene dámskou koženou kabelku, obsahující dámskou peněženku s finanční hotovostí ve výši 5.100,- Kč, občanský průkaz, průkaz pojištěnce České průmyslové zdravotní pojišťovny, režijní jízdenku Dopravního podniku Ostrava, svazek 10-ti klíčů, dioptrické brýle, mobilní telefon zn. NOKIA 1600 s vloženou SIM kartou a služební mobilní telefon zn. NOKIA E 50-1 s vloženou SIM kartou, vše v celkové hodnotě 7.451,- Kč, a poté společně z místa utekli, kdy získané finanční prostředky si rozdělili a mobilní telefon zn. NOKIA 1600 si ponechal obžalovaný D. L. a druhý mobilní telefon zn. NOKIA E 50-1 zastavili v zastavárně a ostatní nepotřebné věci vyhodili do popelnice a tímto jednáním způsobili poškozené E. K. škodu ve výši 11.461,- Kč a poškozenému MUDr. J. M., majiteli služebního telefonu NOKIA E 50-1, škodu ve výši 1.090,- Kč, 3/ dne 28.12.2009 v době kolem 17.20 hod. v O.-Z., poblíž domu č. 101, společně přiběhli k poškozené E. V., kdy obžalovaný T. M. zůstal stát poblíž místa útoku a hlídal a obžalovaný D. L. zezadu přistoupil k poškozené E. V. a snažil se jí vytrhnout z pravé ruky nákupní tašku a dámskou kabelku, což se mu však nepodařilo a začal se s poškozenou E. V. přetahovat a při prudkém škubnutí ji strhl k zemi, kde se mu podařilo vytrhnout poškozené z rukou přes její aktivní odpor dámskou kabelku, obsahující dámskou peněženku s finanční hotovostí 400,- Kč, občanský průkaz, řidičský průkaz, průkaz pojištěnce Zdravotní pojišťovny MV ČR a mobilní telefon zn. NOKIA 3120 s vloženou SIM kartou, vše v celkové hodnotě 1.020,- Kč, a poté společně z místa činu utekli, kdy získané finanční prostředky si rozdělili a mobilní telefon si ponechal obžalovaný D. L. a ostatní nepotřebné věci vyhodili do popelnice, kdy tímto jednáním způsobili poškozené E. V. škodu ve výši 1.420,- Kč, přičemž poškozená E. V. v důsledku pádu na pevnou zem utrpěla zranění – odřeninu hřbetu pravé ruky a vykloubení pažní kosti vpravo s odlomením dolní hrany kloubní jamky lopatky s nutností operačního řešení a odlomení hákovitého výběžku bez nutnosti operace, s dobou léčení nejméně 8 týdnů, přičemž po dobu nejméně 2-3 měsíců byla poškozená významně omezena na běžném způsobu života zejména tím, že standardní běžné denní úkony mohla provádět pouze jednou rukou, 4/ dne 29.12.2009 v době kolem 12.30 hod. v O.-M. O., H. nám. poblíž domu č. 6, společně přiběhli k poškozené D. S., kdy obžalovaný D. L. zůstal stát poblíž místa útoku a hlídal a obžalovaný T. M. zezadu přistoupil k poškozené D. S., kterou silou strčil do oblasti zad a snažil se jí vytrhnout z rukou dámskou kabelku, což se mu však přes odpor poškozené nepodařilo, a poté společně s obžalovaným D. L. z místa činu utekli, kdy poškozená D. S. v důsledku přetahování upadla na zem a utrpěla pohmoždění a odřeninu levého kolene s přetažením předního zkříženého vazu s běžnou dobou léčení v rozsahu 4 – 6 týdnů. Tímto jednáním měli naplnit zákonné znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zák., účinného do 31.12.2009 a současně trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr.zák., účinného do 31.12.2009. Za tyto trestné činy byli odsouzeni podle § 234 odst. 2 tr.zák. za použití § 35 odst. 1 tr.zák. k úhrnným trestům odnětí svobody v trvání šesti roků u každého z nich. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. byli obžalovaní zařazeni pro výkon uložených trestů do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr.ř., že oba obžalovaní jsou povinni zaplatit rukou společnou a nerozdílnou náhradu škody způsobenou poškozeným - I. M. částku ve výši 3.955,- Kč, - E. K. částku ve výši 11.461,- Kč, - E. V. částku ve výši 670,- Kč, - D. S. částku ve výši 33.416,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr.ř. poškozené I. M., E. K. a E. V., byly odkázány se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku ze všech k podání odvolání oprávněných osob vymezených v ustanovení § 246 odst. 1 a § 247 odst. 2 tr.ř. opravný prostředek podali pouze obžalovaní. Z obsahu odvolání obžalovaného D. L., zpracovaného nově zvoleným obhájcem, vyplynulo, že opravný prostředek zaměřil výhradně do výroku o trestu, který označil za nepřiměřený. Podle názoru odvolatele soud prvního stupně při úvahách o druhu a výměře uloženého trestu potlačil skutečnosti, které mají povahu polehčujících okolností, jakož i samotné osobní poměry obžalovaného, byť na ně v odůvodnění napadeného rozsudku poukazoval, ovšem ve výroku o trestu je nezohlednil. Naopak nepřiměřeně akcentoval některé skutečnosti svědčící v neprospěch obžalovaných. Ve svém dalším právním rozboru poukázal na samotný účel trestu, zejména zdůraznil ochranu společnosti a snahu zabránit odsouzenému dalšímu páchání trestné činnosti za současného výchovného působení k tomu, aby vedl řádný život a takto výchovně bylo působeno i na ostatní členy společnosti. Podle názoru obžalovaného měly tyto složky trestu být zásadně vyvážené tak, jak je chápe Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 15.4.2004, sp.zn. II. ÚS 243/03. Ve vztahu ke konkrétním skutečnostem obžalovaný připustil, že mu přitěžuje spáchání více útoků v krátkém časovém úseku a následek v podobě těžké újmy. Nebylo možno ovšem přehlédnout jeho přístup k trestnímu stíhání, když oba obžalovaní od počátku trestné jednání doznali a vyjádřili ochotu a snahu k náhradě škody. Pokud k vlastní náhradě doposud nedošlo, nelze z toho dovozovat, že by lítost a doznání obžalovaného byly čistě lacinými a prázdnými gesty, ve snaze zajistit si nižší trest. Bylo třeba přihlédnout k životní situaci, v níž se obžalovaný nachází, neboť se jedná o řádného studenta střední školy, který se připravoval na budoucí povolání a ve výdělkových možnostech byl omezen. Současně zdůraznil skutečnost, že je 21-letý na počátku vzdělávací a životní dráhy a trest uložený soudem prvního stupně by byl dramatickým zásahem do jeho dalšího osobnostního vývoje, jehož následky lze jen těžko předvídat. Spíše by měl negativní dopady, když nelze opomíjet nepochybnou stigmatizaci osobnosti v souvislosti s výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody a jeho následky pro další studijní a profesní možnosti obžalovaného. V důsledku toho výsledný aspekt trestu nemusí u obžalovaného nastat. Podle názoru obžalovaného opřeného o další rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 463/97 nejobecnějším smyslem trestu je ochrana společnosti před kriminalitou a žádné jiné cíle trestem sledovat nelze. Prevenci a represi je třeba chápat v každém individuálním případě vyváženě. Individuální prevenci je nutno chápat jako nástroj generální prevence a povýšení momentu trestní represe by ve skutečnosti znamenalo exemplární potrestání v rozporu s účelem trestního zákona. Dále obžalovaný zdůraznil, že nezpochybňuje závažnost svého jednání a je připraven nést jeho důsledky v podobě trestu, který bude odpovídající a přiměřený. Nelze opomenout samotné trestní řízení a hlavní líčení, které představovalo efektivní zdroj korektivní zkušenosti pro obžalovaného. V této souvislosti se jeví uložení trestu odnětí svobody při samé dolní hranici zákonné trestní sazby s odkladem na důraznější zkušební dobu, jako odpovídající trest, který je způsobilý naplnit účel a smysl trestu. Samotnou skutečnost, že se obžalovaný dopustil více trestných činů, lze z hlediska hodnocení soudu prvního stupně považovat za formalistický přístup, když je evidentní, že při spáchání trestného činu loupeže zpravidla dojde současně i k naplnění skutkové podstaty trestného činu výtržnictví. Za takovéto situace se domáhal, aby byl napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu zrušen a nově mu byl uložen trest mírnější, nespojený s přímým výkonem trestu odnětí svobody. U veřejného zasedání před odvolacím soudem tento návrh obhájce obžalovaného doplnil v tom směru, aby soud rozhodl o mimořádném snížení trestu pod spodní hranicí trestní sazby a uložil mu trest s podmíněným odkladem za současného vyslovení dohledu nad obžalovaným. Obžalovaný T. M. prostřednictvím svého obhájce JUDr. T. Š. směřoval odvolání jak do výroku o vině, tak do výroku o uloženém trestu. Ve svém opravném prostředku nezpochybňoval samotná skutková zjištění soudu prvního stupně, ani závěr o naplnění zákonných znaků trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zák. Vyjádřil ovšem nesouhlas s dále použitou právní kvalifikací na takovéto trestné jednání, tedy, že se měl dopustit i trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr.zák., a to z hlediska té skutečnosti, že v závažnějším trestném činu loupeže jsou znaky skutkové podstaty tohoto mírnějšího trestného činu zcela konzumovány. Další námitky obžalovaný směřoval do výroku o uloženém trestu, který považoval za nepřiměřený vzhledem k jeho osobě a výrazným polehčujícím okolnostem. Zejména zdůraznil, že od počátku trestního stíhání pomohl orgánům činným v trestním řízení při objasnění trestné činnosti i usvědčení spoluobžalovaného L. Dále poukázal na to, že se písemně i ústně poškozeným omluvil, vyjádřil tak svoji lítost nad trestným jednáním a nabídl poškozeným odškodnění dohodou o náhradě škody. Zdůraznil také svůj předchozí řádný život, kdy nebyl doposud soudně trestán, skutečnost, že řádně pracuje a další trestné činnosti se nedopouští. Trestné jednání spáchal ve věku blízkém věku mladistvým a tudíž určité nerozvážnosti, kterou si nyní uvědomuje a jednání lituje. Má zato, že není natolik narušenou osobou, aby mu bylo nutno ukládat nepodmíněný trest odnětí svobody. Za takovéto situace se domáhal, aby byl napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu a odvolací soud jej uznal vinným jen trestným činem loupeže a v rámci nového uložení trestu mu byl trest vyměřen pod spodní hranici zákonné trestní sazby s podmíněným odkladem při stanovení dohledu. Intervenující státní zástupce k oběma odvoláním v rámci veřejného zasedání vyjádřil nesouhlas s tvrzením o faktické konzumci zákonných znaků trestného činu výtržnictví v nezpochybňovaném trestném činu loupeže. Faktickou konzumci podle názoru státního zástupce lze shledat jen tam, kde se jedná pouze o bagatelní, vedlejší zcela nepodstatný následek, jako poškození majetku, například šatstva v rámci loupeže, tedy nezakládající samostatnou právní kvalifikaci. Jestliže se jedná o násilné napadení jiného člověka na veřejnosti a ještě v zištném úmyslu, těžko lze hovořit o tom, že by se jednalo o takovéto jednání. Pokud jde o samotné návrhy na uložení trestu nespojeného s jeho přímým výkonem, zdůraznil, že bylo nutno přihlédnout ke všem významným skutečnostem, včetně závažných okolností přitěžujících, mezi něž je nutno považovat samotný způsob spáchání trestného činu, tedy mimořádnou lehkost a rozhodnost, s jakou pachatelé přistoupili na kariéru kriminálních zločinců. Z tohoto pohledu jim přitěžuje zejména zištný motiv a rozmysl při páchání trestné činnosti, když šlo o předem připravený, domluvený způsob, jakým bude trestné jednání obžalovanými provedeno tak, aby bylo ztíženo odhalení trestné činnosti, zvýšená míra rozhodnosti spáchat trestný čin, vytipování si slabých žen, jako potencionálně vhodnějších objektů. Je třeba akcentovat právě ochranu řádného občana, který se s ohledem na množící se takovéto útoky, zejména proti starým, bezmocným či naopak dětem, již obává pohybovat po ulicích. Současně nebylo možno přehlédnout samotné následky trestného jednání obžalovaných ve formě způsobení těžké újmy na zdraví poškozené E. V. a dalších závažných následků na zdraví způsobené poškozené D. S. Z těchto všech důvodů neshledal uložený trest nepřiměřeným, zejména s ohledem na to, že se jednalo o více útoků v průběhu jednoho měsíce a jen náhodou došlo k odhalení pachatelů a jejich stíhání. Nelze vyloučit, že by pokračovali v úspěšném páchání trestné činnosti i v dalším období, jestliže by k jejich zjištění nedošlo. Za takovéto situace se s výrokem o uloženém trestu soudem prvního stupně ztotožnil a navrhl proto, aby byla odvolání obou obžalovaných jako nedůvodná zamítnuta. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci jako soudu odvolacímu ve smyslu § 252 tr.ř. Bylo zjištěno, že odvolání byla podána oprávněnými osobami dle § 246 odst. 1 písm. b) tr.ř. v zákonné lhůtě dle § 248 odst. 1 tr.ř., přičemž podaná odvolání splňovala i náležitosti ustanovení § 249 odst. 1, odst. 2 tr.ř. Odvolací soud proto neshledal podmínek pro rozhodnutí o zamítnutí či odmítnutí odvolání podle § 253 tr.ř. Za tohoto stavu věci Vrchní soud v Olomouci podle § 254 tr.ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech napadených výroků rozsudku soudu prvního stupně, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo z hlediska vytýkaných vad, když k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány, odvolací soud mohl přihlížet jen tehdy, pokud by měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání a současně byl limitován při tomto přezkumu i ustanovením § 254 odst. 2 tr.ř. V řízení, které rozsudku předcházelo, neshledal odvolací soud takových procesních vad, které by měly za následek nedostatečné objasnění věci, či porušení práv na obhajobu obžalovaných, když řízení před soudem prvního stupně dostatečně respektovalo zásadu ústnosti (§ 2 odst. 1 tr.ř. a bezprostřednosti dle § 2 odst. 12 a § 220 odst. 1 tr.ř., při provádění důkazů, když svědci, jejichž osobní výslech před soudem byl nezbytný pro náležité objasnění věci a reálně možný, stejně tak, jako znalci byli osobně slyšeni a ostatní důkazy, jež byly opatřeny, ať již ve stadiu přípravného řízení či v řízení před soudem, byly provedeny v souladu s požadavky zákona. Je třeba také zdůraznit, že byla dodržena všechna další ustanovení trestního řádu, týkající se zabezpečení práv obžalovaných na jejich obhajobu, když jim bylo umožněno zvolit si obhájce v podmínkách nutné obhajoby a jestliže takovéto možnosti nevyužili, byl jim obhájce ustanoven. Obhájcům pak bylo umožněno již v průběhu přípravného řízení se zúčastňovat jednotlivých úkonů a současně obhajoba obžalovaných byla zabezpečena přítomností obhájců u všech úkonů v řízení před soudem. Byla také dodržena všechna další ustanovení trestního řádu, která se těchto práv obžalovaných dotýkala, zejména ve vztahu k zahájení trestního stíhání, seznámení se se spisem, jakož i další jednotlivá jejich práva, jež procesním způsobem zajišťují konkrétní realizaci obhajovacích práv v průběhu trestního řízení. Za takovéto situace odvolací soud neshledal žádného opodstatnění ke zrušení napadeného rozsudku z procesních důvodů, uvedených v § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř., když oba obžalovaní proti procesnímu postupu jakékoliv námitky nevznesli. Pokud se jedná o samotná skutková zjištění, je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně vycházel z obsahu všech jednotlivých důkazních prostředků, které v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr.ř. řádně vyhodnotil, jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a z pohledu skutkových závěrů obsažených ve výroku napadeného rozsudku a rozvedených v jeho odůvodnění nelze shledat žádných nesprávností. Je zcela zřetelné, že samotná podstata doznaného trestného jednání ze strany obžalovaných v přípravném řízení i v řízení před nalézacím soudem, byla nadále doplněna řadou shromážděných důkazů, zejména výpovědí poškozených a dalších listinných důkazů i obsahem znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, ve vztahu ke zdravotním následkům výše uvedených poškozených. Tyto důkazy byly podrobně, zcela logicky a transparentně vyhodnoceny a odvolací soud v těchto skutkových závěrech neshledal žádných nesprávností. Ke skutkovým zjištěním obžalovaní také nevznesli žádných konkrétních námitek. Nalézací soud z obsahu podrobně rozvedených skutkových zjištění vyvodil právní závěry, které v odůvodnění rozvedl na straně 14 a následujících. Odvolací soud musel především zdůraznit správný názor nalézacího soudu, že trestné jednání obžalovaných bylo nutno posoudit podle trestního zákona č. 140/1961 Sb. ve znění jeho pozdějších úprav, platných do 31.12.2009. Trestného jednání se obžalovaní dopustili za doby platnosti tohoto zákona. Nově přijatá hmotněprávní trestní úprava zákonem č. 40/2009 Sb., tedy trestním zákoníkem, účinným od 1.1.2010, nebyla pro obžalované příznivější. Z obsahu jednotlivých skutkových zjištění je zřejmé, že oba obžalovaní se dohodli na tom, že při jednotlivých útocích vůči vytipovaným obětem se budou střídat a budou se jich účastnit fakticky společně, byť samotný konkrétní násilný útok spáchá jen jeden z nich. V případě útoku pod bodem 2) vůči poškozené E. K. ovšem uskutečnili konkrétního násilného jednání v úmyslu zmocnit se cizí věci oba obžalovaní společně. V dalších třech případech páchal násilné jednání vždy jen jeden z útočníků, ovšem za bezprostřední blízkosti nebo přítomnosti druhého z pachatelů, který samotný útok vůči konkrétní poškozené takto umocňoval. V minulosti samotný výklad spolupachatelství na loupeži z pohledu takovéhoto jednání, jak v soudní praxi, tak v teorii byl nejasný. Rozlišení takového jednání z hlediska posouzení skutku jako spolupachatelství či účastenství ve formě pomoci vyjasnil teprve trestní zákoník, který v ustanovení § 24 odst. 1 písm. c) příkladmo vyjmenoval jednotlivé formy typicky pomocných jednání. Z pohledu současného výkladu je podstatné pro posouzení činu jako spolupachatelství, aby byla vystižena povaha a závažnost činu, tedy, aby vymezené jednání bylo objektivní i subjektivní složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (rozhodnutí č. 18/1994 Sb. roz. trest.). Ve světle citovaných změn trestního zákoníku by bylo možno nahlížet na trestné jednání obžalovaných, jimiž se bezprostředně na násilném útoku či zcizení věcí vůči poškozeným neúčastnili, jen jako na pomoc na trestném činu druhého ze spoluobžalovaných. Ovšem s ohledem na skutečnost, že se obžalovaní při uvedených jednotlivých útocích střídali, jejich trestné jednání by bylo nutno rozčlenit do několika samostatných trestných činů. To by ve svém důsledku znamenalo, že u obžalovaného D. L. by takové trestné jednání bylo nutno kvalifikovat jako pomoc k trestnému činu za použití § 24 odst. 1 písm. c) tr.zák. (útoky pod body 1/ a 4/) a útoky pod body 2), 3), u nichž jeho účast naplňovala i podle tohoto výkladu trestního zákoníku zákonné podmínky pachatelství by takové jednání bylo nutno kvalifikovat jako další trestný čin loupeže dle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zákoníku. Trestné jednání obžalovaného T. M. by ve skutcích pod body 1), 2), 4) bylo nutno kvalifikovat jako jeden pokračující trestný čin loupeže dle § 173 odst. 1 tr.zákoníku a skutek pod bodem 3) jako pomoc k trestnému činu loupeže se způsobenou těžkou újmou na zdraví poškozené dle § 24 odst. 1 písm. c) k § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zákoníku. Z tohoto pohledu při srovnání trestních sazeb za uvedené trestné činy by tedy obžalovaným nehrozilo uložení trestu mírnějšího, neboť by jim bylo nutno uložit opět tresty v trestní sazbě od 5 do 12 let, ovšem za několikanásobný trestný čin. Z hlediska ustanovení § 43 odst. 1 tr.zák. by bylo nutno považovat tuto aplikaci zákona za postup pro obžalované nepříznivější, neboť by jim bylo reálně možno uložit trest zvýšený v horní hranici trestní sazby o jednu třetinu. Na tyto závěry má význam i hodnocení dalšího z trestných činů, jimiž byli obžalovaní uznáni vinnými, a to trestného činu výtržnictví. Podle nového trestního zákoníku v § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) za znak kvalifikované skutkové podstaty je posuzována skutečnost, jestliže se pachatel dopustí výtržnického jednání opětovně. Z takovéto jednání trestní zákoník vymezuje přísnější trest odnětí svobody (oproti základní trestní sazbě trestu do 2 let) až na 3 léta. V případě překvalifikace trestného jednání na několik trestných činů podle uvedeného výkladu v souladu s trestním zákoníkem by jednání obžalovaných naplňovalo znak opětovnosti. I z tohoto důvodu hmotně právní posouzení jejich trestného jednání podle nového trestního zákoníku bylo nutno považovat za pro obžalované nepříznivější. Pokud se jedná o namítané podmínky tzv. faktické konzumpce trestného činu výtržnictví, ve vztahu k trestnému činu loupeže, je především významné, zda v konkrétním případě, vzhledem k povaze a závažnosti trestného jednání, by bylo možno dojít k závěru, že trestný čin výtržnického jednání je jen relativně malého významu, ve srovnání se základním trestným činem, případně málo významným produktem základního trestného činu. Při tomto posouzení není možno vycházet z pouhého srovnání trestních sazeb v úvahu přicházejících trestných činů spáchaných v jednočinném souběhu, ale z celého faktického průběhu činu a obsahu chráněných zájmů, dle skutkových podstat jednotlivých trestných činů. Je významné, že obžalovaní se skutků dopustili převážně v zimních, podvečerních hodinách, tedy za šera, na místech, kde se pohybovalo běžně vetší množství osob (u domu, obchodu apod.), tedy na místech veřejnosti přístupných, a to bezostyšným, hrubým fyzickým napadením jednotlivých vytipovaných poškozených žen, které se takovým útokům nebyly schopny účinně bránit. Takovýmto jednáním jim způsobili ve většině případů i poškození zdraví, v případě poškozené E. V. těžkou újmu na zdraví, v případě D. S. takové porušení jejího zdraví, které bylo na hranici zákonných znaků těžké újmy na zdraví. Dopustili se tedy na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadli jinou osobu. Z pohledu předmětu ochrany trestného činu výtržnictví významným způsobem narušili občanské soužití, tedy veřejný klid a pořádek, což je značně širší zájem, než je obsažen v samotném trestném činu loupeže, jehož předmětem ochrany je osobní svoboda a vlastnické právo. Z těchto důvodů nebyla shledána důvodná námitka obžalovaného T. M., směřující do hmotněprávního posouzení trestného jednání obou obžalovaných, a samotné hmotně právní závěry soudu prvního stupně odvolací soud považoval za zcela správné. Z hlediska základních námitek obou odvolání, které směřovaly zejména do výroků o uložených trestech, je třeba především poukázat na skutečnost, že u žádného z obžalovaných nebyly nalezeny jakékoliv podstatné podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody tak, jak je vymezuje ustanovení § 40 tr.zák. Podle něj je možno mimořádně snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele, nebo odsuzuje-li pachatele za přípravu k trestnému činu nebo pokus, vzhledem k povaze a závažnosti přípravy a pokusu, případně, jestliže se jedná o pachatele, který významně přispěl k objasnění trestné činnosti páchané ve prospěch zločinného spolčení, nebo napomohl zabránit trestné činnosti, kterou ve prospěch zločinného spolčení jiný připravoval, nebo se o ni pokusil a soud má zato, že by použití trestní sazby trestu odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a účelu trestu lze dosáhnout i trestem kratším. Námitky obou odvolatelů, směřující k možnosti aplikace tohoto ustanovení trestního zákona se opíraly toliko o tvrzení, že obžalovaní nebyli doposud soudem trestně stíháni, jedná se o osoby blízké věku mladistvých a k trestnímu jednání se doznali a napomohli orgánům činným v trestním řízení při objasnění věci. Tyto důvody ovšem sami o sobě nemohou být podkladem pro aplikaci mimořádného snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby, neboť neobsahují žádné zákonem vymezené mimořádné podmínky. Z obsahu skutkových zjištění je nutno akcentovat především to, že k objasnění posledního z útoků došlo především zásluhou ztráty mobilního telefonu jednoho z pachatelů na místě činu. Nejednalo se tedy o dobrovolné oznámení trestného jednání pod vlivem špatného svědomí. Byť nelze zpochybnit skutečnost, že obžalovaní se v podstatě k trestnému jednání v průběhu trestního řízení v podstatných bodech doznali, a tuto skutečnost bylo nutno považovat za významnou polehčující okolnost, na druhé straně bylo nutno vzít v úvahu, že se v krátké době dopustili 4 útoků vůči bezbranným, převážně starším ženám po přípravě trestného jednání, se zištným úmyslem, aniž by se pokusili finanční prostředky, které potřebovali podle svých představ ke svému životu opatřit jiným legálním způsobem, tedy formou zaměstnání, brigád apod. Ve prospěch obžalovaných je nutno přihlédnout k tomu, že doposud nebyli trestně stíháni, přestupkově řešeni a k jejich způsobu života není zásadních negativních informací. Naopak jim přitěžuje množství jednotlivých skutků i samotná závažnost útoků vůči poškozeným, přičemž následky na zdraví dvou z těchto poškozených jsou skutečně významného charakteru. Jako podstatnou, ve shodě s názorem soudu prvního stupně odvolací soud považoval skutečnost, že i přes odstup času a obsah závěrů napadeného rozsudku, žádný z obžalovaných nepřistoupil, a to dokonce ani částečně, k úhradě škody, kterou poškozeným způsobili. Jedná se přitom o částky v podstatě malé a jejich zaplacení bylo zjevně v možnostech obžalovaných. Při příjmech z pracovního poměru, doložených obžalovaným T. M., by úhradu celé škody v případě, že by svoji lítost myslel vážně, byl schopen za několik měsíců zaplatit. Obžalovaný D. L. se pak odvolacího řízení vůbec neúčastnil, nevysvětlil tedy své aktuální sociální poměry, ani jeho obhájce nebyl informován, zda, a případně kdy, ukončil své vzdělání, které měl završit opravnou maturitní zkouškou v prosinci 2010, ani jakým způsobem se živil. Jen doložil mandátní smlouvu se společností T. B. P., a.s., uzavřenou teprve dne 23.5.2011, tedy dva dny před konáním odvolacího řízení. Obžalovaní zjevně skutečnou lítost nad svým trestným jednáním reálně neprojevili. Z pohledu všech těchto skutečností nebylo možno shledat žádné zásadní mimořádné okolnosti případu nebo poměry obou pachatelů, které by mohly vést k předpokladu jejich nápravy uloženým trestem za podmínek mimořádného snížení trestu pod zákonnou hranici trestní sazby. Z těchto důvodů nebylo možno vyhovět návrhům obou odvolatelů na uložení trestů pod spodní hranicí zákonné trestní sazby, jež by umožňovalo uložit trest s podmínečným odkladem. Na druhé straně ovšem odvolací soud shledal výše uvedené polehčující okolnosti za natolik významné, aby trest, který byl oběma obžalovaným soudem prvního stupně uložen, považoval za nepřiměřeně přísný, když z pohledu věku obžalovaných i jejich napomáhání orgánům činným v trestním řízení při objasnění věci a jejich dosavadní trestní bezúhonnosti bylo možno považovat za dostačující trest, uložený na samé hranici zákonné trestní sazby § 234 odst. 2 tr.zák. Z těchto důvodů podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr.ř., z podnětu odvolání obou obžalovaných, byl napadený rozsudek zrušen toliko ve výroku o uložených trestech a nově oběma obžalovaným byl odvolacím soudem za podmínek § 259 odst. 3 tr.ř. podle § 234 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr.zák. za oba výše uvedené trestné činy uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let u každého z obžalovaných. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.zák. pak pro výkon trestů odnětí svobody byli oba obžalovaní, s ohledem na splněné zákonné podmínky, zařazeni do věznice s ostrahou. Samotný výrok o vině obžalovaného D. L. nebyl napaden opravným prostředkem a současně odvolání obžalovaného T. M., směřující do výroku o vině, nebylo shledáno důvodným. Žádný z opravných prostředků nesměřoval do výroku o náhradě škody, který byl vyhodnocen odvolacím soudem jako zákonný a opodstatněný a z pohledu odůvodnění tak, jak je rozvedeno na straně 16 až 19 napadeného rozsudku také řádně odůvodněný. Proto zůstal rozsudek ve zbývajících částech, tedy ve výroku o vině i v adhezním výroku, nezměněn. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Do dvou měsíců od jeho doručení je možno proti němu podat dovolání. Dovolání mohou podat nejvyšší státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí a obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká. Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje. Dovolání se podává u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (v daném případě u Krajského soudu v Ostravě). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud České republiky v Brně. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 4 tr.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se odvolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr.ř. nebo § 265b odst. 2 tr.ř., o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. V Olomouci dne 25. května 2011 JUDr. Libor L o s a v.r. předseda senátuZa správnost vyhotovení: Marie Rýcová