I. Směřuje-li pachatel svým jednáním k úmyslnému způsobení těžké újmy na zdraví jinému za situace, že současně naplňuje i zákonné znaky trestného činu, jehož kvalifikovaná skutková podstata obsahuje znak způsobení těžké újmy na zdraví, pak otázku případného jednočinného souběhu v úvahu připadajících trestných činů je nezbytné řešit s přihlédnutím k trestními sazbami vyjádřené intenzitě ochrany lidského zdraví u takto si konkurujících trestných činů. II. Je-li tato ochrana intenzivnější v případě vyjádřeném primárním objektem, tj. u trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku, užije se souběhu tohoto trestného činu s trestným činem, jehož znaky pachatel současně naplnil (např. trestným činem týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku), avšak nikoli jeho kvalifikovanou skutkovou podstatou obsahující znak „způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví“.

U s n e s e n í Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání konaném dne 8. prosince 2011 odvolání obžalovaného R. P. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13.9.2011, č.j. 40 T 7/2011 - 489, a rozhodl t a k t o : Podle § 256 tr.ř. se odvolání obžalovaného R. P. z a m í t á . O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13.9.2011, č.j. 40 T 7/2011-489, byl obžalovaný R. P. uznán vinným jednak zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.zákoníku a dále zločinem ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.zákoníku. Této trestné činnosti se dle skutkové věty napadeného rozsudku měl dopustit tak, že v přesně nezjištěné době od 17.8.2010 do 18.9.2010 v místě tehdejšího pobytu rodiny v K., okres J., nebo S., okres Z., nakládal se svým nezletilým synem S. P., takovým surovým způsobem, že jej opakovaně chytal pod krkem, kdy nohy mu visely dolů a držel ho tak dlouho, až nezletilý přestal plakal, bil ho rukou přes zadek, opakovaně jej pokládal do postýlky tak, že ho uchopil rukou zezadu pouze za krk, bez toho, že by mu položil trup a hlavu, pokud nezletilý plakal, opakovaně mu pouštěl na hlavičku studenou vodu z vodovodního kohoutku, zavazoval nezletilého syna do pleny, sloužící k omezení pohybu jeho rukou a náhodnému vytažení sondy z nosu, která napomáhala jeho krmení, a to tak silně, že mu způsobil v období cca od 17. do 25.8.2010 poranění hrudníku v podobě sériové zlomeniny 3. – 8. žebra, opakovaně vytahoval nezletilému krmící sondu, která mu byla zavedena přes nos do žaludku a sloužila k podávání mléka, neboť nezletilý nebyl schopen sám celou dávku mléka vypít s ohledem na svůj zdravotní stav a tehdejší váhu, která byla cca 2 – 2,5 kg, čímž ho vystavoval nebezpečí dehydratace organismu a vyhladovění; v přesně nezjištěné době od 14. do 18.9.2010 při zavazování syna do pleny, která sloužila k omezení pohybu jeho rukou a vytažení krmící sondy, utáhl plenu tak silně, že stlačil nezletilému levou polovinu hrudníku, čímž mu způsobil sériovou zlomeninu 4. – 8. žebra vlevo ve střední podpažní čáře, pohmoždění levé plíce, tedy poškození důležitého orgánu, a dále zlomeninu vřetenní kosti levé ruky, když v důsledku těchto zranění byl nezletilý poškozený S. P. hospitalizován na pediatrické klinice Fakultní nemocnice B. od 18.9.2010 do 13.10.2010, kdy déle trvající porucha jeho zdraví trvala po dobu nejméně 6 týdnů; obviněný R. P. takto jednal jako otec nezletilého S. P., který byl svěřen do jeho péče, ačkoliv věděl, že s ohledem na věk nezletilého syna i jeho hmotnost mu může za užití nepřiměřeného tlaku na jeho tělo způsobit vážnou poruchu jeho zdraví a s takovým následkem byl srozuměn. Za to byl odsouzen podle § 145 odst. 2 tr.zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr.zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let. Podle § 56 odst. 1 písm. d) tr.zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. byla obžalovanému uložena povinnost zaplatit nezletilému S. P., t.č. umístěnému v Dětském centru v J., částku 36.600,- Kč. Tento rozsudek nenabyl právní moci, neboť byl napaden odvoláním obžalovaného R. P., které bylo v písemné podobě zpracováno jeho obhájcem Mgr. O. V rámci odůvodnění tohoto opravného prostředku konstatuje obžalovaný, že rozhodně svému synovi úmyslně neublížil, naopak se na syna velmi těšil a na rozdíl od jeho matky se o něj vždy řádně staral, což bylo potvrzeno i svědeckými výpověďmi. Svědectví o týrání poškozeného pokládá za zcela lživá a výpovědi klíčových svědků za naprosto nevěrohodné. Obžalovaný se domnívá, že svědci pro věc rozhodující byli ovlivněni matkou poškozeného a její rodinou. Poukazuje na to, že se snažil výpovědi těchto svědků osvědčit znalecky, nicméně jeho návrhy na znalecká zkoumání věrohodnosti korunních svědků byly soudem zamítnuty. Odvolatel je tedy toho názoru, že se nalézací soud dostatečně nevypořádal s obhajobou a měl provést znalecké zkoumání, konkrétně znalecký posudek z oboru psychologie a psychiatrie, týkající se P. Š., M. Š. a H. M., za účelem posouzení věrohodnosti jejich výpovědí. Dále pak měl být realizován výslech jmenovaných osob za použití detektoru lži. Obžalovaný dále konstatuje, že nesouhlasí se závěry znaleckých posudků MUDr. H. z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a PhDr. S. z oboru zdravotnictví, odvětví dětské a dospělé psychologie, zabývající se posuzováním jeho duševního stavu. Obžalovaný navrhl provedení revizního znaleckého posudku, který by byl zpracován alespoň dvěma znalci za účelem dosažení maximální objektivity znaleckého zkoumání. V další části svého opravného prostředku pak obžalovaný P. brojí proti výroku o uloženém trestu. Poukazuje na to, že trest ve výměře 10 roků odnětí svobody je naprosto nepřiměřený. Podle jeho názoru soud nezohlednil polehčující okolnosti, spočívající v jeho plné spolupráci s orgány činnými v trestním řízení. V rámci závěrečného návrhu pak navrhl, aby byla věc vrácena nalézacímu soudu s pokyny k doplnění dokazování ve shora naznačených směrech, tedy k provedení znaleckého posudku z oboru psychologie a psychiatrie ohledně P. Š., M. Š. a H. M. za účelem posouzení věrohodnosti jejich výpovědí, a dále pak k vypracování revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie k posouzení duševního stavu obžalovaného. Obhájce obžalovaného Mgr. O. v rámci veřejného zasedání konaného před odvolacím soudem odkázal na písemné vyhotovení shora naznačeného opravného prostředku. Nad jeho rámec dodal, že družka obžalovaného byla před nalézacím soudem vyslýchána bez přítomnosti obžalovaného, čímž byla oslabena věrohodnost její výpovědi, když tato nemohla sdělit okolnosti a skutečnosti tváří v tvář obžalovanému. Podle názoru obhájce řízení, předcházející napadenému rozsudku trpí vadou, spočívající v tom, že v rámci hlavního líčení dne 27.6.2011 byla vyslýchána svědkyně E. B., která odmítla vypovídat s poukazem na příbuzenský poměr k obžalovanému. Byla jí tak dána možnost odepřít výpověď. Dle obhájce ovšem jmenovaná svědkyně není k obžalovanému v příbuzenském poměru v pokolení přímém. V rámci konečného návrhu pak setrval obhájce obžalovaného na tom, co je uvedeno v písemně podaném opravném prostředku. Obžalovaný pak ústně v rámci veřejného zasedání před odvolacím soudem doplnil písemně podaný opravný prostředek, když konstatoval, že podal písemnou žádost na Inspekci PČR, kde žádal o pomoc, podal také stížnost na vyšetřovatele, kteří jeho případ šetřili. Zopakoval svoji obhajobu v tom smyslu, že se o syna řádně staral a vše zařizoval podle pokynů lékařky MUDr. V. Uvedl, že měl k dispozici důkaz, z něhož vyplývalo, že svědkyně M. Š. mu psala, že se mají nezletilého S. zbavit, že je zbytečné ho mít doma, když je to po všech stránkách nákladné. Tento důkaz již k dispozici nemá. Uvedl, že nechal vypracovat kopie všech materiálů, ovšem došlo k vykradení pošty v B. a veškeré důkazní materiály, o nichž hovoří, se ztratily. Opakovaně vyjádřil svůj nesouhlas se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Podle jeho názoru si výpovědi svědkyň M., M. Š. a P. Š. protiřečí. Státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Olomouci v rámci veřejného zasedání uvedla, že odvolací námitky obžalovaného jsou nedůvodné. Podle jejího názoru je jakékoli doplnění dokazování nadbytečné, neboť důkazy, které byly provedeny, postačují pro to, aby ve věci mohlo být objektivně rozhodnuto. Konstatovala, že se ztotožňuje se závěry nalézacího soudu ohledně věrohodnosti svědků, kteří jsou uvedeni v opravném prostředku. Poukázala na to, že žádná zjištění nepodporují tvrzení obžalovaného, že jmenované svědkyně byly jakkoli ovlivněny. Podle státní zástupkyně tedy není důvodu, aby svědkyně, jmenované v odůvodnění opravného prostředku obžalovaného (P. Š., M. Š. a H. M.), měly být podrobeny znaleckému zkoumání. Za opodstatněnou neshledává ani výhradu obžalovaného, směřující proti znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Státní zástupkyně poukázala na to, že obě zpracovatelky tohoto znaleckého posudku jsou erudované znalkyně, které zpracovávají znalecké posudky v řadě trestních věcí, nebylo zjištěno nic, co by svědčilo pro jejich nekvalifikovanost a nesprávnost závěrů a ze spisového materiálu nevyplývají žádné skutečnosti, které by zpochybňovaly objektivitu znalkyň. Podle státní zástupkyně jsou tedy závěry nalézacího soudu stran viny obžalovaného správné a mají podklad v provedených důkazech. Státní zástupkyně se také ztotožnila s právní kvalifikací jednání obžalovaného. Podle jejího názoru je rovněž uložený trest přiměřený a odpovídá společenské škodlivosti jednání obžalovaného. V této souvislosti poukázala na to, že nelze pominout to, že nezletilý S. byl bezprostředně ohrožen na životě a jen díky okolnostem na jednání obžalovaného nezávislých, nedošlo k tomuto následku, který zde hrozil. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací především konstatuje, že shora naznačený opravný prostředek byl podán osobou k jeho podání oprávněnou (§ 246 odst. 1 písm. b/ tr.ř.). Při podání tohoto opravného prostředku byla respektována lhůta naznačená v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř. Rovněž tak lze po přezkoumání obsahu opravného prostředku konstatovat, že tento splňuje náležitosti obsahu odvolání ve smyslu ustanovení § 249 odst. 1 tr.ř. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Z obsahu podaného opravného prostředku je zcela zřejmé, že je zaměřen do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolací soud tedy z podnětu zmíněného opravného prostředku přezkoumal podle hledisek vyjádřených v ustanovení § 254 odst. 1, odst. 3 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly odvoláním vytýkány, přihlížel toliko pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo odvolání podáno. S ohledem na to, co již bylo výše konstatováno stran obsahu podaného opravného prostředku, který je prioritně zaměřen do výroku o vině, nebyla přezkumná činnost odvolacího soudu ve smyslu § 254 odst. 3 tr.ř. fakticky nikterak omezena, neboť podle zmiňovaného zákonného ustanovení, je-li podáno odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo proti těmto výrokům podáno odvolání. Po přezkoumání napadeného rozsudku, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, především musí odvolací soud konstatovat, že řízení, ani rozsudek samotný, netrpí žádnými závažnými procesními vadami, tedy takovými, které by odůvodňovaly postup ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Odvolací soud nepřehlédl, že obžalovaný ústy svého obhájce v rámci veřejného zasedání uplatnil námitku, kterou lze vyhodnotit jako námitku procesního charakteru, když zpochybnil správnost a zákonnost postupu soudu prvního stupně, který akceptoval jako důvod pro odmítnutí výpovědi svědkyně E. B. u hlavního líčení (viz č.l. 363) její příbuzenský poměr k obžalovanému (svědkyně je jeho sestřenicí). S touto námitkou se ovšem odvolací soud neztotožnil. Jak vyplývá z argumentace obhájce obžalovaného, tento svůj názor o nezákonnosti postupu soudu prvního stupně opřel o tvrzení, že svědkyně B. není příbuznou obžalovaného v pokolení přímém, ale toliko jeho sestřenicí. V této souvislosti je ovšem nutno poukázat zejména na ustanovení § 100 odst. 2 tr.ř., v němž je uvedeno, že svědek je oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu nebo druhu anebo jiným osobám v poměru jiném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní. Ustálená soudní praxe a konstantní judikatura (srovnej kupříkladu nález Ústavního soudu ÚS 150/1997-n), stojí na stanovisku, že za způsobení nebezpečí trestního stíhání je třeba považovat nejen případ, kdy hrozí zahájení trestního stíhání proti svědkovi nebo proti dalším vyjmenovaným osobám podle § 160 tr.ř., ale i případ, kdy by svědek osobě již stíhané pro trestný čin svojí výpovědí přitížil anebo přispěl k jejímu usvědčení. V již citovaném nálezu vyjádřil Ústavní soud názor, že zákonný důvod pro odepření svědecké výpovědi neznamená, že by muselo jít jen o nebezpečí plynoucí toliko z okolností daných projednávanou trestní věcí, ale může se vztahovat k okolnostem orgánům v trestním řízení dosud zcela neznámým. Podle názoru odvolacího soudu je postup, který zvolil krajský soud, pokud akceptoval jako důvod pro odmítnutí výpovědi svědkyně B. její příbuzenský vztah k obžalovanému, postupem zcela zákonným. Je zjevné a vyplývá to koneckonců z výpovědí jmenované svědkyně, kterou tato realizovala v řízení přípravném, kdy nevyužila svého práva odmítnout výpověď, že by svojí výpovědí mohla obžalovanému, který je zcela evidentně osobou ve vztahu k ní v poměru rodinném, přitížit, či přispět k jeho usvědčení. Za dané situace měla podle přesvědčení odvolacího soudu svědkyně B. plné právo odmítnout svoji svědeckou výpověď a soud prvního stupně nepochybil, pokud toto odmítnutí akceptoval. Odvolací soud tedy s výše naznačenou námitkou procesního charakteru nesouhlasí. Pokud jde o další námitku obžalovaného, ventilovanou ústy jeho obhájce stran toho, že družka obžalovaného, svědkyně P. Š., byla v hlavním líčení vyslechnuta bez přítomnosti obžalovaného v jednací síni, čímž měla být údajně zeslabena věrohodnost její výpovědi, pak ani s touto námitkou se odvolací soud neztotožnil. V této souvislosti je nutno poukázat na ustanovení § 209 odst. 1 tr.ř., podle něhož může předseda senátu za situace, pokud existuje obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, učinit opatření vhodná k zajištění bezpečnosti svědka, případně může vykázat obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Podle přesvědčení odvolacího soudu podmínky pro aplikaci tohoto zákonného ustanovení byly v případě výslechu svědkyně P. Š. splněny. Jak totiž vyplývá z obsahu celého spisového materiálu (výpovědi prakticky všech ve věci slyšených svědků), ve vztahu obžalovaného a svědkyně P. Š. byl obžalovaný výrazně dominantní osobou, který ovlivňoval jednání P. Š. Z výpovědi svědků dokonce vyplývá, že jmenovanou prakticky eliminoval z péče o jejich nezletilého syna S. S ohledem na tento prokázaný vztah mezi obžalovaným a svědkyní P. Š. je nutno přisvědčit závěru soudu prvního stupně stran toho, že existovalo nebezpečí, že svědkyně P. Š. u hlavního líčení nevypoví pravdu, pokud by měla svoji výpověď realizovat v přítomnosti obžalovaného. Tedy i odvolací soud souhlasí s postupem soudu prvního stupně, pokud ten po dobu výslechu svědkyně P. Š. vykázal obžalovaného z jednací síně. Jak dále vyplývá z obsahu protokolu o hlavním líčení, konaném před Krajským soudem v Brně dne 2.9.2011 (viz zejména č.l. 471), obžalovaný byl seznámen s obsahem výpovědi svědkyně P. Š. a měl možnost se k ní vyjádřit. Podle přesvědčení odvolacího soudu samotná skutečnost, že svědkyně z důvodů, které byly výše rozebrány, vypovídala v nepřítomnosti obžalovaného, v žádném případě neznamená snížení věrohodnosti její výpovědi tak, jak argumentuje obhájce obžalovaného. Odvolací soud tedy stran procesní správnosti řízení vedeného před nalézacím soudem dospívá k závěru, že nedošlo k porušení žádných ustanovení trestního řádu a tudíž, že nebyly zjištěny žádné vady, které by odůvodňovaly postup ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Je zjevné, že ta ustanovení trestního řádu, která mají zabezpečit právo obžalovaného na obhajobu, stejně tak ustanovení týkající se zahájení trestního stíhání a seznámení se spisem byla v tomto řízení respektována. Obžaloba byla podána pro skutky, které jsou předmětem usnesení o zahájení trestního stíhání a byla tedy zachována i totožnost skutku. Důkazy, které byly v tomto řízení provedeny, byly realizovány až po zahájení trestního stíhání a jedná se tedy z tohoto úhlu pohledu o důkazy procesně relevantní. Pominout nelze rovněž fakt, že obžalovaný měl od samého počátku trestního řízení obhájce a tudíž nedošlo ke zkrácení jeho práv na obhajobu a ani v tomto smyslu nelze tedy činnosti soudu prvního stupně ničeho vytknout. Stejně tak má odvolací soud po přezkoumání napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo za to, že soudu prvního stupně nelze vytknout porušení podmínek ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř. Odvolací soud nepřehlédl, že obžalovaný P. v rámci svého opravného prostředku navrhl, aby dokazování bylo doplněno, a to jednak znaleckým zkoumáním věrohodnosti výpovědí svědkyň P. Š., M. Š. a H. M., dále pak vyšetřením jmenovaných svědkyň na detektoru lži a konečně vypracováním revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, když obžalovaný, pokud se týče posledně zmíněného důkazního návrhu, nesouhlasí se závěry znaleckého posudku, který byl zpracován znalkyněmi z příslušného oboru, MUDr. H. a PhDr. S. K těmto návrhům na doplnění dokazování odvolací soud především v obecné rovině konstatuje, že i Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (srovnej kupříkladu I. ÚS 1368/09, či I. ÚS 234/04) judikoval, že ze zásady nezávislosti soudů a zásady volného hodnocení důkazů vyplývá, že jejich podstatou je diskrece soudu, které důkazy je třeba provést, zda a na kolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž soudy posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Obecné soudy také dle Ústavního soudu nemají povinnost provést veškeré důkazy, navržené procesními stranami, jestliže zamítnutí návrhů na doplnění dokazování odůvodní a z provedených důkazů je možné učinit věrohodný závěr o vině obžalovaného a navrhovaný důkaz by byl nadbytečný. Jak se podává z odůvodnění napadeného rozsudku (srovnej stranu 11 a 12), již nalézací soud se ve zmíněné pasáži vypořádal s návrhem na doplnění dokazování ve smyslu vypracování znaleckého posudku k posouzení duševního stavu a věrohodnosti výpovědi svědkyň P. a M. Š. a H. M. Soud prvního stupně k tomuto návrhu uvedl, že svědecká výpověď každé ze zmíněných svědkyň byla primárně hodnocena z hlediska věrohodnosti, tedy z pohledu toho, zda každý ze slyšených svědků vypovídá shodně v přípravném řízení, stejně jako u hlavního líčení, či zda je tato výpověď dostatečně věcná a konkrétní a logicky strukturovaná. Soud prvního stupně také konstatoval, že se zabýval i tím, zda příslušné svědecké výpovědi spolu vzájemně korespondují a zda korespondují také s dalšími, zejména listinnými důkazy, které byly u hlavního líčení provedeny. Soud prvního stupně uzavřel, že svědecké výpovědi všech svědků, vyslechnutých v rámci tohoto trestního řízení, a tedy i výpovědi svědkyň P. Š., M. Š. a H. M., lze bez jakýchkoli pochybností považovat za důkazy věrohodné, tvořící společně s dalšími důkazy ucelený řetězec důkazů, skýtajících podklad pro výrok o vině. Soud v další pasáži příslušné části odůvodnění konstatuje, že u žádné ze zmíněných svědkyň neshledal pochybnosti o jejich duševním stavu, tedy pochybnosti takového rázu, které by odůvodňovaly zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, a to k otázce obecné či specifické věrohodnosti. Krajský soud také uvádí, že znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jehož vypracování se obžalovaný u jmenovaných tří svědků obává, odpověď na obdobné otázky dát nemůže. V této souvislosti konstatuje odvolací soud, že se s těmito úvahami Krajského soudu v Brně zcela ztotožnil. Nad rámec této argumentace poukazuje na to, že výpovědi svědkyň P. a M. Š. a H. M. je třeba hodnotit nikoli izolovaně, ale v kontextu s dalšími provedenými důkazy, jak na to bude poukázáno ještě v následujících pasážích tohoto rozhodnutí. Nyní je třeba pouze stručně konstatovat, že tyto výpovědi nestojí osamoceny, ale jsou podporovány i dalšími důkazy, a to zejména výpověďmi dalších svědků, znaleckými posudky, či lékařskými zprávami. Není tedy nejmenších pochybností o věrohodnosti výpovědí jmenovaných svědkyň, a tudíž není důvodu k prověření věrohodnosti výpovědí těchto svědkyň realizovat obžalovaným navrhovaný znalecký posudek. Obžalovaný dále navrhl, aby svědkyně P. Š., M. Š. a H. M. byly podrobeny fyziodetekčnímu vyšetření, tedy vyšetření na tzv. detektoru lži. V této souvislosti ovšem konstatuje odvolací soud, že ustálená soudní praxe i konstantní judikatura (srovnej kupříkladu R 8/1993), stojí na jednoznačném stanovisku, že výsledky vyšetření na tzv. detektoru lži nemůže soud použít jako důkaz při rozhodování v trestní věci. Vyšetření na tzv. detektoru lži je možno pokládat toliko za operativně pátrací prostředek a jeho výsledky nelze použít jako procesně relevantní důkaz. Tedy i tento návrh na doplnění dokazování je třeba odmítnout. Konečně posledním doplňujícím návrhem, který obžalovaný uplatnil v opravném prostředku, byl návrh na vypracování tzv. revizního znaleckého posudku k přezkoumání správnosti závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, zpracovaného znalkyněmi MUDr. M. H. a PhDr. M. S. K tomuto návrhu zaujímá odvolací soud následující stanovisko. Obecně je problematika vad posudků, popřípadě posudků ústavů, upravena v ustanovení § 109 a § 110 tr.ř. V prvně zmíněném ustanovení (tedy v ustanovení § 109 tr.ř.) zákonodárce deklaruje, že je-li pochybnost o správnosti posudku, nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, přibere se znalec jiný. V ustanovení § 110 odst. 1 tr.ř. je uvedeno, že ve výjimečných, zvlášť obtížných případech, vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení, může policejní orgán nebo státní zástupce a v řízení před soudem předseda senátu přibrat státní orgán, vědecký ústav, vysokou školu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost k podání znaleckého posudku nebo přezkoumání posudku podaného znalcem. Podle přesvědčení odvolacího soudu však žádná z výše uvedených alternativ uvedených v zákoně, v případě obžalovaného P. nenastala. Jak se podává z obsahu spisového materiálu, na základě opatření předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně ze dne 27.6.2011 (č.l. 348, 350), byly přibrány soudní znalkyně MUDr. M. H. a PhDr. M. S. k podání znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a odvětví psychiatrie specializace klinická psychologie. Úkolem obou znalkyň bylo provést psychiatrické a psychologické vyšetření obžalovaného R. P. Samotný znalecký posudek je zažurnalizován na č.l. 408 - 456 a obě jeho zpracovatelky byly osobně vyslechnuty k jeho závěrům v rámci hlavního líčení konaného před nalézacím soudem dne 2.9.2011 (srovnej č.l. 463 - 464). Jak vyplývá z obsahu, jak písemně podaného znaleckého posudku, tak zejména výslechů obou jeho zpracovatelek, v závěrech tohoto znaleckého posudku nebyly zjištěny žádné vady, které by dávaly podklad pro úvahy stran nesprávnosti či neúplnosti znaleckého posudku. Obě znalkyně, které byly vyslechnuty u hlavního líčení za přítomnosti obžalovaného i jeho obhájce, odkázaly v rámci svého výslechu na závěry znaleckého posudku a zodpověděly otázky předsedkyně senátu nalézacího soudu. Z obsahu příslušného protokolu o hlavním líčení vyplývá, že ani obžalovaný, ani jeho obhájce neměli žádných otázek ke znalkyním. V opravném prostředku, ani v žádném jiném podání, které by bylo obsahem spisu, neuvádí obžalovaný, ať již sám či prostřednictvím svého obhájce, žádné konkrétní nedostatky, které spatřuje v závěrech shora citovaného znaleckého posudku. Za dané situace podle názoru odvolacího soudu nelze konstatovat, že by znalecký posudek, zpracovaný znalkyněmi PhDr. S. a MUDr. H. trpěl vadami či nedostatky, popřípadě, že by byl neúplný. S ohledem nato nejsou dány podmínky pro vypracování jiného znaleckého posudku ve smyslu § 109 tr.ř. Stejně tak nelze podle názoru soudu odvolacího mít za splněné podmínky ustanovení § 110 odst. 1 tr.ř., tedy podmínky pro případné vypracování posudku ústavu. Především se podle názoru soudu odvolacího nejedná o výjimečný či zvlášť obtížný případ, vyžadující zvláštního vědeckého posouzení. Jedná se o standardní psychiatrické a psychologické vyšetření obžalovaného v trestní věci, v níž jednání obžalovaného nevykazuje prvky, pro něž by bylo třeba provádět jeho znalecké vyšetření specializovaným vědeckým ústavem. S ohledem na to, že, jak bylo výše konstatováno, zpracovatelky znaleckého posudku jeho závěry před soudem obhájily, a z jejich výpovědí nelze usuzovat na nesprávnost či neúplnost znaleckého posudku, nejsou dle přesvědčení odvolacího soudu dány ani podmínky pro případné přezkoumání posudku, podaného citovanými znalkyněmi, znaleckým ústavem. Odvolací soud tedy konstatuje, že podle jeho názoru nejsou ve věci dány podmínky pro to, aby bylo rozhodnuto o vypracování nového, tzv. revizního znaleckého posudku k přezkoumání původního posudku, zpracovaného znalkyněmi MUDr. H. a PhDr. S. Sama skutečnost, že obžalovaný nesouhlasí se závěry znaleckého posudku, který vyznívá pro něj nepříznivě, nemůže být důvodem pro přibrání jiných znalců k vypracování nového znaleckého posudku. Odvolací soud tedy tuto pasáž svého rozhodnutí uzavírá konstatováním, že podle jeho názoru je doplnění dokazování ve směru navrhovaném obžalovaným nadbytečné. Jak vyplývá z obsahu napadeného rozsudku, již Krajský soud v Brně, respektujíc výše naznačenou judikaturu Ústavního soudu odůvodnil, proč neakceptoval návrh na doplnění dokazování ve smyslu vypracování znaleckého posudku k posouzení věrohodnosti výpovědí svědkyň P. Š., M. Š. a H. M. Pokud se týče dalších důkazních návrhů (vyšetření jmenovaných svědkyň na detektoru lži, či vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie k vyšetření duševního stavu obžalovaného), k těmto zaujal stanovisko ve shora naznačené pasáži svého rozhodnutí odvolací soud. Odvolací soud tedy konstatuje, že z důvodů shora rozebraných má za to, že doplnění dokazování v navrhovaném směru je s ohledem na rozsah a vyznění důkazů doposud ve věci provedených, nadbytečné. Odvolací soud vyslovuje svůj názor, že Krajský soud v Brně shromáždil dost důkazů a v takové kvalitě, aby na jejich základě mohl být ustálen skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jak se podává z odůvodnění opravného prostředku obžalovaného, popřípadě jeho doplnění samotným obžalovaným v rámci veřejného zasedání, konaného před odvolacím soudem, odvolatel fakticky nesouhlasí se způsobem, jakým soud prvního stupně hodnotí provedené důkazy, když vyslovuje svůj názor, že svědci, kteří byli pro věc klíčoví, byli ovlivněni matkou poškozeného nezletilého, popřípadě její rodinou. Obžalovaný také vyslovil názor, že výpovědi svědků o týrání poškozeného a jeho svazování z jeho strany jsou zcela lživé a výpovědi svědků jsou naprosto nevěrohodné. Obžalovaný pak v rámci svého ústního doplnění písemně podaného opravného prostředku fakticky zopakoval svoji obhajobu v tom smyslu, že se o syna naopak řádně staral, nikterak mu neubližoval. Podle jeho mínění se na zraněních poškozeného podíleli spíše rodinní příslušníci matky nezletilého. Je tedy zřejmé, že obžalovaný fakticky vytýká soudu prvního stupně to, že nesprávně vyhodnotil důkazy ve věci provedené. V této souvislosti musí ovšem odvolací soud v obecné rovině uvést, že v postupu orgánů, činných v trestním řízení, který je naznačen v ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř., je vyjádřena jedna ze základních zásad českého trestního řízení, konkrétně zásada volného hodnocení důkazů. Podle této zásady orgány činné v trestním řízení, soud nevyjímaje, hodnotí provedené důkazy výhradně podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a vycházejícího z dokonalé znalosti projednávaného případu a veškeré důkazní materie k němu se vztahující. Navíc je nutno poukázat na skutečnost, že ustálená soudní praxe i konstantní judikatura stojí na stanovisku, že dokonce ani za situace, pokud není skutečný stav věci správně zjištěn a odvolací soud má za to, že tomu je tak proto, že nalézací soud nevyhodnotil správně důkazy ve věci provedené, může odvolací soud toliko upozornit soud prvního stupně, ve kterých směrech má být řízení doplněno, nebo čím je třeba se znovu zabývat, zásadně však nesmí k samotnému způsobu hodnocení důkazů nalézacím soudem udělovat tomuto soudu jakékoliv závazné pokyny. Stejně tak je nutno zdůraznit, že ve stávající trestněprávní teorii i praxi platí nepřekročitelná zásada, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř., tzn., že provedené důkazy hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná skutková zjištění, nemůže odvolací soud napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným, v úvahu připadajícím výsledkem. Navíc je nutno zdůraznit, že zákonodárce novelou zákona o trestním řízení soudním (trestní řád) zákonem č. 265/2001 Sb. poměrně výrazným způsobem omezil možnost odvolacího soudu zasahovat do hodnocení důkazů soudem prvního stupně, když v ustanovení § 263 odst. 7 tr.ř. deklaroval, že odvolací soud je vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně, s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud ve veřejném zasedání znovu provedl. Koneckonců i aktuální judikatura Ústavního soudu stojí na stanovisku, že zasahovat do hodnocení důkazů soudem prvního stupně lze pouze tehdy, pokud je takovéto hodnocení v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Lze tedy říci, že odvolací soud může, pokud se týká hodnotící činnosti soudu prvního stupně, přezkoumávat a následně eventuálně i vytýkat tomuto soudu vady, spočívající toliko v tom, pokud nalézací soud eventuálně provede některý důkaz, který posléze nehodnotí, nebo pokud naopak neprovede některý z hodnocených důkazů, popř. pokud je hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně v extrémním rozporu s obsahem těchto důkazů. Budou-li výše uvedené teoretické premisy vztaženy na trestní věc obžalovaného P., potom musí odvolací soud konstatovat, že podle jeho přesvědčení nalézací soud mantinely ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř. respektoval. O správnosti tohoto závěru svědčí dle přesvědčení odvolacího soudu obsáhlá hodnotící pasáž v odůvodnění napadeného rozsudku (srovnej stranu 11 - 13). Z této pasáže je zcela zřejmé, které skutečnosti vzal nalézací soud za prokázané, o které důkazy svůj závěr o vině obžalovaného P. za zažalovanou trestnou činností opřel, kterým výpovědím uvěřil a kterým naopak ne a proč. V rámci zmíněné hodnotící pasáže se soud prvního stupně také zabýval obhajobou obžalovaného a s touto se vypořádal. S ohledem na to, jak je koncipován opravný prostředek, který, jak již bylo výše uvedeno, prioritně vytýká nalézacímu soudu nesprávné hodnocení důkazů, je možno do značné míry odkázat na zmíněné části odůvodnění napadeného rozsudku. Nad rámec argumentace, uvedené v napadeném rozsudku, cítí odvolací soud povinnost uvést následující. Jak se podává z již vícekrát citovaného opravného prostředku obžalovaného, případně z vystoupení samotného obžalovaného před odvolacím soudem, v němž písemně podané odvolání doplnil, obžalovaný fakticky vytýká soudu prvního stupně, že postavil svůj závěr o vině na důkazech ve formě svědeckých výpovědí, které jsou podle názoru obžalovaného nevěrohodné. Obžalovaný poukazuje na to, že podle jeho názoru jsou svědecké výpovědi o tom, že to byl on, který týral poškozeného, zejména tím, že jej nepřiměřeně silně svazoval do pleny, zcela lživé, s tím, že svědci, kteří tyto informace ventilují, byli ovlivněni matkou poškozeného nezletilého, popřípadě dalšími členy její rodiny. Jak již bylo výše uvedeno, především tato obhajoba není nikterak nová, když ji obžalovaný uplatnil fakticky již od samého počátku trestního řízení, a setrval na ni jak v řízení před nalézacím soudem, který se s ní také vypořádal, tak i v řízení před soudem odvolacím. V souvislosti s touto obhajobou ovšem odvolací soud konstatuje, že o způsobu, jakým obžalovaný týral svého nezletilého syna S., nevypovídají pouze členové rodiny jeho matky, tedy svědkyně P. Š., M. Š. a H. M., ale i svědkové další. Konkrétně je třeba poukázat, koneckonců ve shodě s argumentací uvedenou v odůvodnění napadeného rozsudku, především na výpověď svědkyně E. B. Tato svědkyně, která je sestřenicí obžalovaného a tudíž nepatří ani do širší rodiny matky poškozeného, ale naopak je příbuznou obžalovaného, ve své výpovědi, kterou realizovala v přípravném řízení, když, jak bylo výše uvedeno, v rámci hlavního líčení výpověď odmítla, popsala jednání obžalovaného vůči nezletilému S. prakticky naprosto shodně jako svědkyně P. Š., M. Š. či H. M. I z výpovědi svědkyně E. B. sice vyplynulo, že o poškozeného se v převážné míře staral obžalovaný, ovšem zejména tato svědkyně výslovně uvedla, že měla velké výhrady k tomu, jak obžalovaný nezletilého svazoval do pleny, když ho svazoval velkou silou, svázal plenu na uzel přes tělo a ještě uzel utáhl, až se nezletilý dusil (srovnej protokol na č.l. 117). Tato svědkyně také výslovně uvedla, že P. (rozuměj svědkyně P. Š., matka nezletilého S.), nijak nezasahovala a svědkyni bylo jasné, že dominantní je obžalovaný. Odvolací soud nepřehlédl, že tato svědkyně uváděla i skutečnosti, které rozhodně nesvědčí o tom, že by svědkyně P. Š. byla dokonalou matkou. Odvolací soud v této souvislosti má na mysli ty pasáže výpovědi svědkyně B., v nichž tato hovořila o tom, že slyšela, jak obžalovaný, ale i svědkyně P. Š., na malého křičeli „ať drží hubu“, říkali mu „afekťák“ a oba dva mu nadávali. Stejně tak tato svědkyně uvedla, že po celou dobu, kdy obžalovaný se svědkyní Š. a jejich synem S. pobývali v její domácnosti, tak neviděla, že by se se synem pomazlili. Jak již odvolací soud výše uvedl, tyto informace nesvědčí o tom, že by vztah matky, tedy P. Š., ke svému dítěti byl vztahem společensky žádoucím. Nicméně z výpovědi svědkyně B., o jejíž věrohodnosti i s ohledem na příbuzenský poměr k obžalovanému netřeba pochybovat, když jmenovaná neměla důvod svoji výpovědí obžalovanému jakkoli uškodit, vyplývá, že to byl jedině a pouze obžalovaný, který nezletilého S. svazoval způsobem, který svědkyně popsala a který, jak již bylo výše uvedeno, zcela koresponduje s tím, jak zavazování nezletilého do pleny popisují ostatní svědkové, tedy P. Š., M. Š. či H. M. Navíc i další ze svědků, který nepatří do okruhu rodiny Š., konkrétně svědek P. M., druh svědkyně B., popsal svazování nezletilého ze strany obžalovaného obdobně jako to učinila svědkyně B. I tento svědek uvedl, že obžalovaný úvaz utáhl silným trhnutím, až svědkovi připadalo, že malému úplně vylezly oči. V souvislosti s tímto svazováním či zavazováním nezletilého do úvazu je třeba poukázat i na znalecký posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví úrazové chirurgie MUDr. G. (viz č.l. 194), popřípadě na výpověď jmenovaného znalce (č.l. 364). Jak v písemně vyhotoveném znaleckém posudku, tak i v rámci své výpovědi znalec uvedl, že jediným možným mechanizmem vzniku zranění, která utrpěl nezletilý S. a jež jsou popsána ve výroku napadeného rozsudku, je surový tlak na přední stranu hrudníku ležícího kojence, což se mohlo stát při zavíjení dítěte do pevné pleny. Podle znalce byla použitá síla naprosto nepřiměřená. Znalec také hovořil o tom, že tímto mechanizmem byla způsobena obojí zranění ve formě zlomeniny žeber, tedy jak ona zranění tzv. „starší“, která měla být způsobena v období cca od 17. až 25.8.2010, tak i zranění mladší, spočívající opětovně v sériové zlomenině žeber, navíc ještě v pohmoždění levé plíce a zlomenině vřetenní kosti levé ruky, k nimž došlo dle skutkových zjištění, uvedených ve výroku rozsudku v přesně nezjištěné době od 14. do 18.9.2010. Je zjevné, že znalec popsal mechanizmus vzniku zranění, která jsou uvedena ve výroku rozsudku ve shodě s tím, jak svazování do úvazu nezletilého poškozeného ze strany obžalovaného popisují prakticky všichni ve věci slyšení svědci, kteří tomuto kdy byli přítomni. V této souvislosti odvolací soud upozorňuje na skutečnost, že podle jeho mínění bylo zcela objektivně prokázáno, že svědkyně P. Š., matka nezletilého, mluví pravdu, pokud popisuje jednání obžalovaného vůči nezletilému, spočívající v nepřiměřeně silném utahování pleny, do níž byl nezletilý zabalen. Pokud je tato pasáž z její výpovědi pravdivá, o čemž netřeba pochybovat, neboť obdobně jednání obžalovaného popisují i další shora zmínění svědci, a tento mechanizmus pokládá za jediný možný i příslušný znalec, potom není důvodu nevěřit svědkyni P. Š. i co do popisu dalšího jednání, kterého se vůči nezletilému obžalovaný dopouštěl. Tím má soud na mysli ty pasáže ve výroku napadeného rozsudku, kde je popisováno to, jakým způsobem držel obžalovaný nezletilého pod krkem, to, jakým způsobem jej pokládal do postýlky, to, jakým způsobem mu pouštěl na hlavu studenou vodu, či to, že obžalovaný opakovaně vytahoval nezletilému krmící sondu. O většině těchto mechanizmů (vyjma způsobu, jakým obžalovaný pokládal nezletilého do postýlky), hovoří prakticky výlučně pouze P. Š., což je logické, neboť je matkou nezletilého, která byla s nezletilým a pochopitelně též s obžalovaným v nejčastějším kontaktu a tudíž vnímala nejširší spektrum jednání obžalovaného vůči nezletilému S. Nicméně, jak již bylo výše uvedeno, s ohledem na to, že minimálně část její výpovědi stran nepřiměřeně silného svazování nezletilého obžalovaným, je podpořena i dalšími důkazy, ať již výpověďmi svědků, či znaleckým posudkem a výpovědí znalce, není důvodu nevěřit svědkyni P. Š. i pokud se týče popisu dalšího jednání, kterého se obžalovaný vůči nezletilému dopouštěl a jež je popsáno ve výroku napadeného rozsudku. Tedy z tohoto důvodu nemůže obstát námitka obžalovaného stran údajně nevěrohodnosti svědkyně P. Š. Pokud pak jde o tvrzení obžalovaného, že i další svědkové, členové rodiny Š., nevypovídají pravdu, pak je třeba znovu poukázat na to, co již bylo uvedeno výše, totiž že výpovědi svědkyň M. Š., H. M., ale i L. Š. (sestry P. Š.), jsou ve vzájemném obsahovém souladu i s dalšími důkazy, a to konkrétně s výpovědí svědků B. a M., ale též i se znaleckým posudkem MUDr. G. Podle odvolacího soudu je možno uzavřít, že tvrzení obžalovaného, že svědci byli ovlivněni členy rodiny Š., a proto vypovídali vůči němu nepravdivě, nemá oporu ve spisovém materiálu. Obhajobu obžalovaného má, ve shodě se závěry soudu prvního stupně, na základě provedených důkazů za zcela a jednoznačně vyvrácenou. Je tedy možné uzavřít tuto pasáž odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu konstatováním, že soud prvního stupně nepochybil, pokud na základě hodnocení provedených důkazů ustálil skutkový děj, který posléze vtělil do výroku napadeného rozsudku. I odvolací soud je toho názoru, že to byl obžalovaný, který se způsobem popsaným ve výroku napadeného rozsudku choval vůči nezletilému S. a způsobil mu zranění, která jsou ve výroku popsána. Jak již odvolací soud výše uvedl, nepřehlédl ty pasáže ve výpovědích svědků (zejména svědkyně B., popřípadě svědek M.), z nichž vyplývá, že vztah matky nezletilého, P. Š., k jejímu nezletilému synovi rozhodně nebyl standardním vztahem matky k novorozenému dítěti. Tato skutečnost ovšem ničeho nemění na výlučné odpovědnosti obžalovaného za jednání, popsané ve výroku napadeného rozsudku. Pokud jde o otázku právní kvalifikace jednání obžalovaného, potom nalézací soud nepochybil, pokud jeho jednání podřadil pod skutkovou podstatu zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.zákoníku a zločinu ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.zákoníku. Úvahy krajského soudu stran právní kvalifikace se nachází na straně 13 - 15 odůvodnění napadeného rozsudku. Soud prvního stupně se náležitě vypořádal s jednotlivými znaky skutkových podstat uvedených trestných činů a důvodně dospěl k závěru o nutnosti použití vyšší trestní sazby, ať již v případě zločinu týrání svěřené osoby (aplikace ustanovení § 198 odst. 2 písm. a/ tr.zákoníku), či v případě zločinu ublížení na zdraví (aplikace ustanovení § 145 odst. 2 písm. c/ tr.zákoníku). Zejména, pokud se týče onoho posledně zmíněného zločinu, soud prvního stupně podrobně a precizně rozebral, že především poškození plíce je zcela jednoznačně poškozením důležitého orgánu tak, jak to má na mysli ustanovení § 122 odst. 2 písm. e) tr.zákoníku. Zcela správně také soud uzavřel, že obžalovaný těžkou újmu na zdraví způsobil dítěti mladšímu 15 let, což našlo svůj odraz právě v použitém ustanovení § 145 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku. Při úvahách o zavinění, jakožto obligatorním znaku skutkových podstat uvedených zločinů, dospěl soud prvního stupně ke správnému závěru, že v případě zločinu těžké újmy na zdraví jednal obžalovaný minimálně v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr.zákoníku a v případě zločinu týrání svěřené osoby pak v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr.zákoníku. Odvolací soud neshledal v úvahách a následně i závěrech nalézacího soudu, týkajících se právní kvalifikace jednání obžalovaného vad či pochybení a s těmito se plně ztotožnil. Proto v bližších podrobnostech na tyto úvahy, uvedené v již citované pasáži na straně 13 – 15 odůvodnění napadeného rozsudku, zcela odkazuje. Pokud se týče otázky uloženého trestu odnětí svobody ve výši 10 roků, pro jehož výkon byl obžalovaný zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, potom odvolací soud se nemohl ztotožnit s argumentací, uvedenou v opravném prostředku stran toho, že tento trest je naprosto nepřiměřený. Pokud obžalovaný v této souvislosti argumentoval polehčující okolností, spočívající v plné spolupráci s orgány činnými v trestním řízení, pak tuto úvahu je třeba odmítnout. Je třeba konstatovat, že přístup obžalovaného k jeho trestní věci je možno označit jako zcela nekritický, neboť obžalovaný v průběhu celého trestního řízení odmítal jakoukoli odpovědnost za zranění, která nezletilému způsobil. Je samozřejmé, že každý obžalovaný, a tedy i obžalovaný P., má právo hájit se tak, jak uzná za vhodné a nelze mu klást k tíži, pokud popírá páchání trestné činnosti. Nicméně na straně druhé, pokud se k trestné činnosti nedoznal, pak se nemůže dovolávat té polehčující okolnosti, jíž se dovolává. Odvolací soud poukazuje na to, že krajský soud se otázkou trestu zabýval velmi podrobně, o čemž svědčí pasáž na straně 16 - 17 odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu tam uvedenými zcela ztotožnil. Nad rámec argumentace, uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku, poukazuje odvolací soud na to, že ve smyslu § 38 odst. 1 tr.zákoníku je trestní sankci nutno ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele, a ve smyslu § 38 odst. 3 tr.zákoníku se při ukládání trestních sankcí přihlédne i k právem chráněným zájmům osob poškozených trestným činem. Ukládaný trest musí dle přesvědčení odvolacího soudu v sobě spojovat jak prvky represivní, tak prvky výchovné a pochopitelně i prvky preventivní, jak ve smyslu individuální, tak i generální prevence. Především, pokud se týče trestu uloženého obžalovanému P., je třeba souhlasit se závěry nalézacího soudu stran toho, že společenská škodlivost jednání obžalovaného je mimořádně vysoká. Krajský soud správně poukázal při svých úvahách o trestu na to, že obžalovaný v trestné činnosti pokračoval delší dobu. Zde soud správně zohlednil fakt, že obžalovaný se svého jednání dopouštěl vůči naprosto bezbranné osobě, konkrétně kojenci ve věku 3 – 4 měsíců, jehož možnosti účelné obrany byly naprosto nulové. S ohledem na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví úrazové chirurgie stran toho, v jakých časových obdobích utrpěl poškozený zranění ve formě sériových zlomenin žeber, je zřejmé, že poškozený trpěl po delší dobu. Obžalovaný navíc, jak správně ustálil už i soud prvního stupně, zcela eliminoval matku nezletilého P. Š., z péče o nezletilého a tím vyloučil či alespoň minimálně výrazně ztížil možnost poskytnutí adekvátní lékařské péče poškozenému v dřívější době. Správně také soud prvního stupně zohlednil fakt, že obžalovaný se svého jednání dopouštěl dlouhodobě a cíleně. S ohledem na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie navíc nelze do budoucna vyloučit opakování takovéhoto jednání. Všechny tyto skutečnosti musí vést k tomu, aby z pohledu individuální prevence byl trest ukládán v citelnější výměře. Z pohledu generální prevence je potom třeba dát jasný signál případným dalším potenciálním pachatelům obdobné trestné činnosti, že společnost nebude takovéto jednání tolerovat, a naopak, že je bude přísně a citelně postihovat. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti konstatuje odvolací soud, že trest ve výměře 10 roků odnětí svobody, uložený obžalovanému P., může být sice chápán jako trest přísný, nicméně odpovídající společenské škodlivosti jednání jmenovaného. V žádném případě pak nelze na trest uložený v této výměře nahlížet jako na trest nepřiměřeně přísný a tudíž nebylo důvodu postupovat vůči výroku o trestu způsobem naznačeným v ustanovení § 258 odst. 1 písm. e) tr.ř. Stejně tak se odvolací soud ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, pokud ten obžalovaného P. pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou ve smyslu § 56 odst. 1 písm. d) tr.zákoníku. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně rovněž neshledává žádných důvodů pro případné užití moderačního ustanovení § 56 odst. 3 tr.zákoníku a eventuální zařazení obžalovaného pro výkon uloženého trestu do mírnějšího typu věznice. Konečně správným shledává odvolací soud i výrok učiněný v rámci adhezního řízení, kdy soud v souladu s uplatněným nárokem na náhradu škody zavázal obžalovaného ve smyslu § 228 odst. 1 tr.ř. k náhradě škody nezletilému S. P., když příčinná souvislost mezi jednáním obžalovaného a způsobenou škodou byla jednoznačně prokázána, a kolizní opatrovník nezletilého vyčíslil způsobenou škodu, která odpovídá bodovému hodnocení bolestného, které bylo stanoveno příslušným znalcem. Odvolací soud tedy uzavírá, že podle jeho přesvědčení Krajský soud v Brně v rámci procesně bezvadně provedeného řízení ustálil skutkový děj, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a tento podřadil pod odpovídající ustanovení zvláštní části trestního zákoníku. Za toto jednání uložil obžalovanému P. odpovídající trest, pro jehož výkon jej zařadil v souladu se zákonem do příslušného typu věznice. Správným je též výrok učiněný v rámci adhezního řízení. Odvolací námitky obžalovaného byly naproti tomu shledány irelevantními, a proto ze všech uvedených důvodů nezbylo než odvolání obžalovaného R. P. jako nedůvodné podle § 256 tr.ř. zamítnout. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí již není řádný opravný prostředek přípustný. Do dvou měsíců od jeho doručení je možno proti němu podat dovolání. Dovolání mohou podat nejvyšší státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoliv výroku rozhodnutí a obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká. Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje. Dovolání se podává u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (v daném případě u Krajského soudu v Brně). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud v Brně. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 4 tr.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu, s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr.ř. nebo § 265b odst. 2 tr.ř., o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. V Olomouci dne 8. prosince 2011. JUDr. Milan Kaderka v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Martina Kulíšková