Za škodu, o které lze rozhodnout v rámci adhezního řízení, nelze považovat neuhrazení smluvní pokuty (§ 544 a § 555 o.z.) obviněným.

U s n e s e n í Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání konaném dne 27.1.2011 odvolání obžalovaného R. S. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22.9.2010, č.j. 53 T 7/2009-782, a rozhodl t a k t o : Podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr.ř. se z podnětu odvolání obžalovaného R. S. napadený rozsudek č á s t e č n ě z r u š u j e ve výroku o náhradě škody učiněném dle § 228 odst. 1 tr.ř. Podle § 265 tr.ř. se poškozený A. V. C. o d k a z u j e s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích z ů s t á v á napadený rozsudek nezměněn. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22.9.2010, č.j. 53 T 7/2009-782, byl obžalovaný R. S. uznán vinným trestným činem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 1 tr.zákoníku za použití § 238 tr.zákoníku (bod 1) a dále trestnými činy padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea první tr.zákoníku za použití § 238 tr.zákoníku a podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.zákoníku ve stádiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr.zákoníku (bod 2), jichž se měl dopustit tím, že v blíže nezjištěné době před 23.5.2007, na blíže nezjištěném místě, pravděpodobně v místě bydliště v U. B., padělal směnku č. 0017, vystavenou v P. dne 15. června 2004 A. H. ve prospěch R. L. na částku 50.000.000,- Kč, na níž vyplnil textové a číselné údaje a podepsal jménem H. A. a dále padělal podpis ve znění H. A. na souvisejících písemnostech, a to směnečném prohlášení A. H. ze dne 15. června 2004 ke směnce na částku 50.000.000,- Kč a na faktuře č. 000746 ze dne 7.6.2004, odběratel A. H., dodavatel R. L., na částku 8.500.000,- Kč, uvedenou směnku měl ve svém držení až do 23.5.2007 v 11:30 hodin, kdy byl zadržen orgány Policie ČR. 2) v blíže nezjištěné době před 23.5.2007, na blíže nezjištěném místě, pravděpodobně v místě bydliště v U. B., padělal směnku č. 0019, vystavenou v P. dne 15. června 2004 A. H. ve prospěch R. S. na částku 12.000.000,- Kč, na níž vyplnil textové a číselné údaje a podepsal jménem H. A., dále padělal podpis ve znění H. A. na souvisejících písemnostech, a to směnečném prohlášení A. H. ze dne 15. června 2004 ke směnce na částku 12.000.000,- Kč, smlouvě o půjčce ze dne 15. června 2004, věřitel R. S., dlužník A. H. na 10.000.000,- Kč a dále vyhotovil výzvu soudního exekutora JUDr. M. R. vůči povinnému A. H. na návrh oprávněného R. S. k úhradě pohledávky ve výši 12.000.000,- Kč. Obžalovaný R. S. v úmyslu vylákat kupní cenu za postoupení pohledávky všechny tyto písemnosti předal dne 23.5.2007 v kanceláři v B., A. V. C., osobě samostatně výdělečně činné v oboru vymáhání pohledávek, s tím, že chce prodat pohledávku za A. H. ve výši 12.000.000,- Kč. Téhož dne A. C. uzavřel s obžalovaným R. S. smlouvu o postoupení pohledávky, podle níž měl za postoupení pohledávky A. C. zaplatit obžalovanému R. S. 70 % z výše pohledávky, tedy částku 8.400.000,- Kč. Následně A. C. při snaze inkasovat dlužnou částku od A. H. zjistil, že postoupená pohledávka je fiktivní a obžalovanému žádnou částku neuhradil. Odsouzen byl za uvedené trestné činy a za sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr.zákona ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr.zákona, kterým byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 15.10.2007, č.j. 89 T 276/2007-176, a organizátorství trestného činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr.zákona, § 250b odst. 1, odst. 3 tr.zákona, kterým byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 22.4.2008, č.j. 1 T 81/2008-78, podle § 209 odst. 5 tr.zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr.zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr.zákoníku byl zrušen výrok o trestu uložený obžalovanému R. S. trestním příkazem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 22.4.2008, č.j. 1 T 81/2008-78, který zrušil výrok o trestu uložený obžalovanému R. S. trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 15.10.2007, č.j. 89 T 276/2007-176, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. byl obžalovaný zavázán povinností zaplatit na náhradě škody poškozenému A. V. C. částku ve výši 3.600.000,- Kč. Proti tomuto rozsudku podal odvolání obžalovaný R. S., a to jednak sám a jednak prostřednictvím obhájkyně. Ta v písemném odůvodnění opravného prostředku uvedla, že je zaměřen do všech výroků týkajících se obžalovaného, který má za to, že nalézací soud neprovedl veškeré důkazy nutné k zjištění skutkového stavu věci. V tomto směru poukázal na zamítnutí jeho důkazních návrhů, zejména stran výslechu navržených svědků a provedení revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví. Je přesvědčen, že doplněným dokazováním v naznačeném směru by bylo prokázáno jeho tvrzení v rámci jeho obhajoby a byl by řádně zjištěn skutkový stav věci. V opravném prostředku, který písemně vyhotovil a následně podal sám obžalovaný, uvedl, že je zaměřen do všech výroků, které se ho týkají. Má za to, že dostatečně prokázal, že jednal z donucení, nicméně lituje toho, že nepostupoval jinak, ale po prvotním oznámení na Policii ČR v Uherském Brodě již neměl důvěru k orgánům činným v trestním řízení, neboť tyto se odmítly zabývat jeho věcí. Měl být důslednější a měl požadovat její vyšetření. Jelikož byl vazebně stíhán pro jinou trestní věc a veškerá jeho korespondence, telefonické hovory či návštěvy byly monitorovány Vězeňskou službou ČR, tak se distancuje od toho, že by měl kohokoli jakkoliv instruovat k sepsání nějakých dopisů, když z uvedeného je patrno, že nic takového ani udělat nemohl a o existenci dopisů neměl ani tušení. Pokud jde o otázku trestu, pak dle jeho názoru mu měl být uložen jediný souhrnný trest, a to i ve vztahu k trestné činnosti, pro kterou byl již odsouzen a vykonává trest odnětí svobody. Neztotožnil se s názorem nalézacího soudu ohledně výroku o náhradě škody, neboť škodu nikomu nezpůsobil a ani neví, že by u p. C. nějakou smlouvu podepsal. Závěrem svého opravného prostředku se omluvil všem zúčastněným, vyslovil lítost nad svým pochybením a požádal soud o shovívavost. Ve veřejném zasedání, konaném ohledně opravného prostředku obžalovaného, obhájkyně tohoto předně odkázala na písemně zpracovaný opravný prostředek jak z její strany, tak i ze strany obžalovaného, přičemž je mírně upravila. Předně uvedla, že je napadána povinnost obžalovaného nahradit škodu, neboť má za to, že výrok učiněný v adhezním řízení je předčasný a nedůvodný. V tomto směru namítla, zda smlouva o postoupení pohledávky byla vůbec uzavřena platně, přičemž řešení této problematiky není otázkou pro soud v rámci trestního řízení. V tomto směru tedy navrhla, aby odvolání bylo vyhověno a v této části byl rozsudek změněn. V případě výroku o vině uvedla, že obžalovaný v plném rozsahu doznává skutky, které jsou mu kladeny za vinu, a na svou obhajobu uvedl důvody, které ho ke spáchání uvedených trestných činů vedly. Dále se zabývala problematikou hodnocení osoby obžalovaného, jeho soudní minulostí z pohledu následných úvah ohledně uložení nižší výměry trestu. V této souvislosti poukázala na to, že do roku 2007 obžalovaný vedl bezúhonný řádný život a až následně vlivem seznámení s panem K., u kterého začal pracovat, se začal podílet na aktivitách, pro které byl následně odsouzen. Pokud mu byl uložen trest obecně prospěšných prací, pak ten bez odkladu začal vykonávat, a nevykonal jej proto, že byl následně vzat do vazby. V případě samotného výroku o trestu namítla, zda jsou naplněny podmínky pro uložení souhrnného trestu s ohledem na pravomocné rozhodnutí Krajského soudu ve Zlíně, přičemž v této souvislosti požádala odvolací soud v rámci úvah o výši trestu o shovívavost, když úmyslem obžalovaného bylo domoci se svých oprávněných peněžních nároků, jeho veškeré kroky byly velmi triviální a v podstatě nebyly schopné naplnění účinného ohrožení tak, jak to vyplývá z napadeného rozsudku. V rámci konečného návrhu se domáhala toho, aby odvolací soud zvážil možnost snížení trestu uloženého obžalovanému a dále navrhla zrušení výroku o náhradě škody. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ve svém vyjádření k opravnému prostředku obžalovaného v případě výroků o vině a trestu uvedl, že v tomto směru má odvolání za nedůvodné, neboť nalézací soud se v napadeném rozsudku zabýval všemi rozhodnými skutečnostmi. Pokud nebyly provedeny navržené důkazy, pak nalézací soud v napadeném rozsudku přesvědčivě a logicky odůvodnil, proč tak neučinil. Námitka obžalovaného, že jednal z donucení, je vyvrácena, nic takového nebylo prokázáno. Uložený trest, pokud jde o jeho souhrnnost, má za správný. Na druhé straně se ztotožnil s argumentací obhájkyně obžalovaného, pokud jde o výrok učiněný v rámci adhezního řízení, když ze skutkových okolností vyplývá, že svědek C. žádnou konkrétní majetkovou újmu neutrpěl, protože obžalovanému žádné peníze neposkytl. Za této situace se jeho majetek nezmenšil. Je zřejmé, že soud může uložit v trestním řízení povinnost k náhradě škody, která musí být skutečná, a dále eventuálně může uložit povinnost k úhradě ušlého zisku. Smluvní pokuta je však institut občanského práva, která zajišťuje závazky, tedy jedná se o naprosto samostatný smluvní institut, který není součástí odpovědnosti k náhradě škody a s odkazem na ustanovení § 544 a § 545 obč. zákoníku má za to, že nalézací soud v rámci adhezního řízení pochybil. Ve svém konečném návrhu pak navrhl, aby odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr.ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to pouze ve výroku o náhradě škody. Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací (§ 252 tr.ř.), zjistil, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou podle § 246 odst. 1 písm. b) tr.ř. a v zákonné lhůtě uvedené v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř. Jelikož odvolací soud neshledal důvod k zamítnutí či odmítnutí odvolání podle § 253 tr.ř., přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlížel, jen pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. S ohledem na vymezení obsahu opravného prostředku obžalovaného nebyla přezkumná činnost odvolacího soudu nijak omezena. V řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, nebylo shledáno podstatných vad, které by měly za následek, že v tomto řízení byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby a které by mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku (§ 258 odst. 1 písm. a/ tr.ř.). V tomto směru odvolatel nevznesl žádných výhrad. Přezkoumáním napadeného rozsudku z hledisek uvedených v ustanovení § 258 odst. 1 písm. b), písm. c) tr.ř. dospěl odvolací soud k závěru, že se v něm krajský soud správně, logicky a přesvědčivě vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Uvedl, jaké důkazy provedl, jak je hodnotil, jak se vypořádal s obhajobou obžalovaného a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl. Skutkovým zjištěním nelze vytýkat nejasnost či neúplnost. Rozsudek netrpí podstatnými vadami a svým obsahem odpovídá zákonným kritériím uvedeným v ustanovení § 120 – § 122 tr.ř., pokud jde o výrok a v ustanovení § 125 ve vztahu k odůvodnění. I přes toto konstatování považuje na tomto místě odvolací soud za nutné poukázat na v podstatě formální pochybení nalézacího soudu, která však nejsou natolik závažná či takové intenzity, aby bylo nutno z pohledu odvolacího soudu ve vztahu k těmto zasahovat, postačí v tomto případě toliko je zmínit. Předně se jedná o právní větu ve vztahu ke zločinu podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.zákoníku ve stádiu přípravy dle § 20 odst. 1 tr.zák., kdy právě její část, vztahující se k vývojovému stádiu přípravy, nebyla uvedena v souladu s tím, jak je popsána v § 20 odst. 1 tr.zákoníku, přičemž správně závěr právní věty měl znít …přičemž k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu nedošlo (nalézací soud uvedl …přičemž k dokonání trestného činu nedošlo). Dále je třeba s ohledem na to, že nalézací soud důvodně aplikoval na trestnost jednání obžalovaného v obou bodech napadeného rozsudku zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník s účinností od 1.1.2010, bylo pak nutno z pohledu této právní normy respektovat i označení trestných činů ve smyslu § 14 odst. 2, odst. 3 tr.zákoníku a nikoliv vycházet z obecné formulace trestného činu v § 13 odst. 1 tr.zákoníku. Notabene nalézací soud na str. 15, 16 napadeného rozsudku v rámci svých úvah o trestu z této kategorizace uvedené v § 14 tr.zákoníku, tedy na přečiny a zločiny, sám vycházel. V případě právní kvalifikace jednání obžalovaného pod bodem 1 napadeného rozsudku mělo být tedy specifikováno, že se jedná o přečin (podle § 14 odst. 2 tr.zákoníku přečinem jsou úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do 5 let, přičemž v případě § 233 odst. 1 tr.zákoníku je dáno rozpětí sazby 1-5 let) padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 1 tr.zákoníku a v případě bodu 2 napadeného rozsudku pak zločin (dle § 14 odst. 3 tr.zákoníku jsou zločinem všechny trestné činy, které nejsou podle trestního zákona přečiny), a to ve vztahu k oběma právním kvalifikacím pod uvedeným bodem. Poslední výtka se pak týká výroku o trestu, a to konkrétně postupu, kterým nalézací soud podle § 43 odst. 2 tr.zákoníku zrušil výrok o trestu uloženého obžalovanému R. S. trestním příkazem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 22.4.2008, č.j. 1 T 81/2008-78, který zrušil výrok o trestu uložený obžalovanému R. S. trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 15.10.2007, č.j. 89 T 276/2007-176… S ohledem na platnou judikaturu (stanovisko Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. Tpjn 301/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48 – 9-10/2010), jestliže soud znovu ukládá pachateli souhrnný trest, který mu byl uložen již dřívějším rozsudkem za některé sbíhající se trestné činy, je třeba vyslovit zrušení výroků o trestech obsažených ve všech dřívějších rozsudcích, jimiž byly uložené tresty za ostatní trestné činy spáchané v souběhu. Tedy nalézací soud měl zrušit i výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 15.10.2007, č.j. 89 T 276/2007-176. Nicméně dle přesvědčení odvolacího soudu toto pochybení nijak nedeklasuje vlastní výrok o trestu či jeho přezkoumatelnost, neboť z výroku a jeho odůvodnění je naprosto zřejmé, že došlo ke zrušení obou předchozích odsouzení v rámci výroku o trestech a za všechny sbíhající se trestné činy, z těchto plynoucích, byl uložen jeden souhrnný trest. Odvolací soud je přesvědčen, že uvedené není natolik závažné pochybení, aby vyžadovalo jeho formální zásah z pohledu postupu dle § 258 odst. 1 písm. d) tr.ř., když jinak nebylo v napadeném rozsudku shledáno pochybení, jež by evokovalo jakýkoli zásah odvolacího soudu (mimo problematiky adhezního řízení, kdy se však jedná o naprosto okrajovou záležitost). Byť se jednalo o vady nevytýkané, dle názoru odvolacího soudu drobné a víceméně formální, přesto považoval za vhodné touto formou na ně upozornit, aby se jich v budoucnu nalézací soud vyvaroval. Pokud jde o rozsah dokazování, pak je možno uvést, že nalézací soud provedl dostupné důkazy v rozsahu pro rozhodnutí nezbytném, v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr.ř. a zjistil tak skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Obžalovaný R. S. v opravném prostředku zpracovaném obhájkyní namítl, že nalézací soud neprovedl za účelem zjištění skutkového stavu věci jím navržené důkazy. K této námitce považuje odvolací soud za vhodné uvést následující. V obecné rovině je možno k této problematice uvést, že nalézací soud měl k dispozici dostatek kvalitních důkazů, na jejichž základě a po jejich vyhodnocení mohl přijmout ve věci jednoznačné a nezpochybnitelné rozhodnutí, což také učinil. S oporou judikatury Ústavního soudu ČR (usnesení sp.zn. I. ÚS 234/04, I. ÚS 972/09) je možno uvést, že není procesní povinností obecných soudů vyhovět každému důkaznímu návrhu, který účastník řízení navrhne, a proto neprovedení navrhovaného důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé. Je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je důvodně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (sp.zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03), přičemž rozsah dokazování je z jiných důkazních pramenů dostatečný proto, aby bylo možno náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (sp.zn. I. ÚS 566/03). Vycházejíc z těchto postulátů proto odvolací soud nespatřuje v postupu nalézacího soudu, kterým odmítl důkazní návrhy obžalovaného jakékoli pochybení, neboť jak je patrno ze strany 14, 15 napadeného rozsudku, odůvodnil, proč v navrhovaném směru ze strany obžalovaného nebylo doplněno dokazování a jeho důkazním návrhům nevyhověl. S ohledem na uvedené proto má tuto námitku odvolací soud za nedůvodnou, přičemž argumentace zvolená nalézacím soudem je logická, důvodná a má oporu v provedeném dokazování. Jak se podává z odůvodnění opravného prostředku obžalovaného, pak ten namítá, dle jeho názoru, v zásadě nesprávné hodnocení provedených důkazů, na základě čehož dospěl nalézací soud k nesprávnému rozhodnutí. V této souvislosti odvolací soud v obecné rovině uvádí, že v postupu orgánů činných v trestním řízení, jež je naznačen v ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř., je vyjádřena jedna ze základních zásad českého trestního řízení, a to zásada volného hodnocení důkazů. Dle této zásady orgány činné v trestním řízení, soud nevyjímaje, hodnotí provedené důkazy výhradně podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a vycházejícího z dokonalé znalosti projednávaného případu a k němu se vztahující důkazní materie. Dle stávající trestněprávní teorie i praxe platí nepřekročitelná zásada, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř., tzn., že provedené důkazy hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným, v úvahu přicházejícím výsledkem. Nutno zdůraznit, že zákonodárce novelou zákona o trestním řízení soudním (trestní řád) zákonem č. 265/2001 Sb. poměrně výrazným způsobem omezil možnost odvolacího soudu zasahovat do hodnocení důkazů provedeného nalézacím soudem, když v ustanovení § 263 odst. 7 deklaroval, že odvolací soud je vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které ve veřejném zasedání sám provede. V zásadě i aktuální judikatura Ústavního soudu stojí na stanovisku, že zasahovat do hodnocení důkazů soudu prvního stupně lze pouze tehdy, pokud je takovéto hodnocení v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Lze tedy konstatovat, že odvolací soud může, pokud se jedná o hodnotící činnost soudu prvního stupně, přezkoumávat a následně eventuálně i vytýkat tomuto vady, spočívající v tom, kdy soud prvního stupně některý důkaz provede, ale následně jej nehodnotí, nebo neprovede některý z hodnocených důkazů, popř. pokud je hodnocení provedených důkazů provedené nalézacím soudem v extrémním rozporu s obsahem těchto důkazů. Tyto teoretické úvahy vymezují rámec přezkumné činnosti odvolacího soudu a z jejich pohledu na konkrétní věc je třeba konstatovat, že dle přesvědčení odvolacího soudu soud nalézací mantinely ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř. plně respektoval. O správnosti tohoto závěru svědčí hodnotící pasáž v odůvodnění napadeného rozsudku. Ve vztahu k hodnocení důkazů, na nichž bylo vybudováno rozhodnutí o vině obžalovaného, je možno konstatovat, že bylo provedeno v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr.ř. při pečlivém uvážení všech okolností případu jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Bylo důsledně dbáno, aby byly stejně pečlivě objasněny okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obžalovaného. Nalézacímu soudu nelze vytknout, že by některý důkaz neprovedl, některý z provedených důkazů nehodnotil, či že by hodnocení důkazů bylo provedeno v rozporu se zákonem nebo pravidly formální logiky. Nebylo rovněž zjištěno, že by nalézací soud hodnotil provedené důkazy výběrově nebo jiným, než zákonným způsobem. Proto se odvolací soud neztotožnil s námitkami odvolatele, spočívajícími v nesprávném hodnocení důkazů nalézacím soudem. Naopak, s jeho hodnocením důkazů se plně ztotožnil, podle § 263 odst. 7 věta poslední tr.ř. je tímto hodnocením důkazů také vázán, a proto je možno v podrobnostech odkázat na příslušné pasáže odůvodnění napadeného rozsudku. S obhajobou obžalovaného se v napadeném rozsudku nalézací soud náležitě vypořádal, odvolací soud se s jeho argumentací a následně i závěry plně ztotožnil, a proto je možno v podrobnostech na ně odkázat. I přes uvedené považuje odvolací soud k námitkám obžalovaného uvést následující. Byť obhájkyně obžalovaného ve veřejném zasedání uvedla, že obžalovaný v plném rozsahu doznává skutky, které jsou mu kladeny za vinu s tím, že na svoji obhajobu uvedl důvody, které ho vedly ke spáchání trestné činnosti, pak je třeba uvést, že obžalovaný nabízí svoji verzi průběhu skutkového děje, tedy podpis směnek a listin pod hrozbou donucení, kdy na něj bylo mířeno dokonce zbraní. Skutečnosti, které na svoji obhajobu obžalovaný uváděl, však jsou v rozporu s provedenými důkazy v dané věci, jak jsou již podrobně hodnoceny nalézacím soudem v hodnotící pasáži napadeného rozsudku (str. 11). Svědek S. B., který měl být dle obžalovaného přítomen tomu, když mu bylo vyhrožováno a pod pohrůžkou zbraně byl přinucen směnky a nějaké dokumenty podepsat, tuto verzi nepotvrdil, toliko se vyjádřil ke slovnímu napadení obžalovaného, k němuž došlo v jeho přítomnosti. Svědci Bc. Z. D. a V. C., popsali průběh celého skutkového děje naprosto odlišně od výpovědi obžalovaného a pokud nalézací soud v rámci hodnocení věrohodnosti jejich výpovědi dospěl k závěru, že tyto jejich výpovědi má za věrohodné, pak v tomto postupu nalézacího soudu neshledal odvolací soud žádného pochybení, neboť zde nebyly shledány žádné skutečnosti, které by jakkoli atakovaly věrohodnost výpovědi uvedených svědků. Jejich výpovědi doplňují i listinné důkazy, jak jsou popsány a hodnoceny v napadeném rozsudku, a po jejich vyhodnocení je jednoznačně zřejmé, že tvrzení obžalovaného o průběhu skutkového děje nemá oporu v provedeném dokazování. Nalézací soud se v dané věci zabýval a hodnotil veškeré skutečnosti, které vyplynuly z výpovědi obžalovaného, jež konfrontoval s ve věci provedenými důkazy, přičemž závěry, k nimž dospěl ohledně nelogických tvrzení či vysvětlení obžalovaného, má odvolací soud za důvodné, mající oporu v provedeném dokazování. Pokud se obžalovaný ve svém opravném prostředku distancoval od zaslaných dopisů, pak je třeba uvést, že tato problematika není nová, ale zabýval se touto již nalézací soud v napadeném rozsudku, a to konkrétně na str. 14, kdy tato pro ustálení skutkového stavu, jeho objektivizaci, hodnocení důkazů a následný závěr o vině obžalovaného, nemá vliv. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem, jakož i s přihlédnutím k pasážím napadeného rozsudku, ve kterých se nalézací soud zabýval obhajobou obžalovaného, na které je možno odkázat, je třeba konstatovat, že ta byla provedeným dokazováním vyvrácena, a proto odvolací soud námitky obžalovaného, uplatněné v rámci jeho opravného prostředku, vyhodnotil jako nedůvodné, nemající vliv na správnost závěrů nalézacího soudu. Nebyly tak shledány důvody pro zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr.ř. Nalézací soud nepochybil, pokud jednání obžalovaného R. S. podřadil pod skutkové podstaty trestného činu (přečinu) padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 1 tr.zákoníku za použití § 238 tr.zákoníku (bod 1) a zločinů padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea první tr.zákoníku za použití § 238 tr.zákoníku a podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.zákoníku ve stádiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr.zákoníku, přičemž jeho úvahy ohledně právní kvalifikace jednání obžalovaného se nacházejí na str. 12-14 napadeného rozsudku. Náležitě se vypořádal s jednotlivými znaky skutkových podstat uvedených trestných činů, a to jak z pohledu základní, tak i kvalifikované skutkové podstaty, kdy důvodně vycházel z míry škodlivosti jednotlivých jednání obžalovaného. Z pohledu zavinění, jako obligatorního znaku subjektivní stránky trestných činů, důvodně dospěl k závěru, že obžalovaný ve vztahu k uvedeným trestným činům jednal ve formě úmyslu přímého dle § 15 odst. 1 písm. a) tr.zákoníku, přičemž jeho argumentace v tomto směru je přiléhavá. Nalézací soud na str. 13 napadeného rozsudku uvedl, proč se neztotožnil s právní kvalifikací jednání obžalovaného v bodě 1 napadeného rozsudku tak, jak byla učiněna v podané obžalobě, přičemž odvolací soud k argumentaci, kterou nalézací soud zvolil, nemá žádných výhrad. Na tomto místě také nalézací soud uvedl, proč oproti právní kvalifikaci v podané obžalobě se neztotožnil v případě zločinu podvodu s vývojovým stádiem ve formě pokusu dle § 21 odst. 1 tr.zákoníku, ale že jednání ve vztahu k tomuto trestnému činu zůstalo toliko ve fázi přípravy dle § 20 odst. 1 tr.zákoníku. Argumentačně vycházel zejména z toho, že ještě bezprostředně nehrozil škodlivý následek na majetku A. H., když uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky s A. C. pouze začalo vytváření podmínek proto, aby ten mohl finanční částku vymáhat po údajném dlužníku A. H. Dle názoru odvolacího soudu s ohledem na vývoj důkazní situace a vyhodnocení provedených důkazů by zřejmě přiléhavější bylo stádium pokusu dle § 21 odst. 1 tr.zákoníku, když obžalovaný ze svého pohledu již učinil vše, co bylo z jeho pohledu možné, aby mohlo dojít k dokonání zločinu podvodu, přičemž další jednání svědka A. C. již nezáleželo na jeho vůli. Nicméně tyto úvahy jsou toliko akademickými, neboť v daném případě nebylo podáno odvolání státního zástupce v neprospěch obžalovaného a za této situace nebylo možno rozhodnout jakkoli v neprospěch obžalovaného, neboť tomuto brání jedna ze základních zásad trestního řízení, a to zásada zákazu reformace in peius. S ohledem na dobu spáchání předmětné trestné činnosti – rok 2007 a následnou dobu, kdy o této rozhodoval – měsíc září 2010, pak správně nalézací soud ve smyslu § 16 odst. 1 tr.zák., event. § 2 odst. 1 tr.zákoníku hodnotil, podle které právní normy je nutno posoudit trestnost jednání obžalovaného, tedy zda to bude dle zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinný do 31.12.2009, nebo dle zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, účinný od 1.1.2010, přičemž následně správně po provedené komparaci zejména trestních sazeb u jednotlivých trestných činů dospěl k závěru, že pro obžalovaného je příznivější posoudit jeho jednání podle trestního zákoníku, přičemž v podrobnostech je možno odkázat na str. 14 napadeného rozsudku. Jelikož odvolací soud neshledal v úvahách a následně ani v závěrech nalézacího soudu, týkajících se právní kvalifikace obžalovaného R. S., vad či pochybení, s těmito se plně ztotožnil, a proto je možno v podrobnostech na ně odkázat. Nebyl tak shledán důvod ke zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. d) tr.ř. Jelikož obžalovaný svým opravným prostředkem napadl i výrok o trestu, kdy se domáhal uložení trestu v nižší výměře, bylo povinností odvolacího soudu přezkoumat i ten. Nutno uvést, že nalézací soud náležitým způsobem vyhodnotil všechny rozhodné skutečnosti, mající vliv při ukládání trestu. Při svých úvahách vycházel z ustanovení § 39 tr.zákoníku, pojednávající o stanovení druhu a výměry trestu, jakož dále z ustanovení § 41 a § 42 tr.zákoníku, týkající se polehčujících a přitěžujících okolností. Hodnotil osobu obžalovaného, jeho soudní minulost, poměry, stupeň narušenosti, možnosti nápravy, okolnosti polehčující i přitěžující, jakož i to, do jaké míry se jednání obžalovaného k dokonání trestného činu přiblížilo, stejně jako i okolnosti celého případu, jak to vyplývá ze str. 15, 16 napadeného rozsudku. Důvodně dospěl k závěru o nutnosti ukládání souhrnného trestu dle § 43 odst. 2 tr.zákoníku ve vztahu ke sbíhajícím se trestným činům, jimiž byl obžalovaný uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 15.10.2007, č.j. 89 T 276/2007-176, a trestním příkazem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 22.4.2008, č.j. 1 T 81/2008-78. Obžalovaný ve svém opravném prostředku namítl, že mu měl být uložen jediný souhrnný trest, a to i ve vztahu k trestní věci, v rámci které již vykonává trest odnětí svobody. V tomto případě se jedná o rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 28.6.2010, č.j. 1 T 63/2009-1432, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 19.8.2010, sp.zn. 6 To 363/2010. S ohledem na podmínky umožňující uložení souhrnného trestu, jež jsou uvedeny v § 43 odst. 2 tr.zákoníku, nutno uvést, že nalézací soud postupoval v souladu se zákonem, pokud uložil obžalovanému souhrnný trest způsobem výše popsaným, kdy své rozhodnutí také náležitě odůvodnil, a v podrobnostech je možno na toto také odkázat (str. 15 napadeného rozsudku). Uvedenou námitku proto odvolací soud vyhodnotil jako nedůvodnou. Pokud následně nalézací soud za veškerou trestnou činnost obžalovaného v rámci souhrnného trestu tomuto uložil trest odnětí svobody v trvání 6 let, tedy blíže spodní hranici zákonné trestní sazby, která u § 209 odst. 5 tr.zákoníku je dána rozpětím 5-10 let, pak odvolací soud shledává takovouto výměru trestu adekvátní všem okolnostem, majícím vliv při ukládání trestu. Nebyly zde shledány podmínky umožňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanovené zákonem ve smyslu § 58 odst. 1 tr.zákoníku, neboť na straně poměrů obžalovaného nebyly shledány žádné skutečnosti, které by tento výjimečný postup odůvodňovaly, jakož zde nebyly ani okolnosti případu, které by bylo nutno v tomto směru zohlednit. Uložení trestu odnětí svobody v nižší výměře, např. na samé dolní hranici zákonného rozpětí trestní sazby, rovněž nepřicházelo v úvahu, neboť úvahy v tomto směru neumožňovaly jednotlivé okolnosti, spoluurčující druh a výměru trestu, jak jsou popsány v napadeném rozsudku. Za této situace nebylo proto možno vyhovět návrhu obžalovaného na uložení trestu v nižší výměře než 6 roků a v tomto směru proto byly jeho námitky, prezentované zejména jeho obhájkyní ve veřejném zasedání, odmítnuty jako nedůvodné. Pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl obžalovaný v souladu se zákonem podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, přičemž u něj nebyly shledány podmínky, umožňující aplikaci moderačního ustanovení § 56 odst. 3 tr.zákoníku a jeho zařazení pro výkon trestu do jiného, v tomto případě mírnějšího typu věznice, neboť tomuto postupu brání zejména závažnost jím spáchaného protiprávního jednání. Odvolací soud považuje ve svém souhrnu trest uložený obžalovanému za zákonný a přiměřený, a proto nebylo třeba jeho zásahu z pohledu ustanovení § 258 odst. 1 písm. d) či písm. e) tr.ř. a jako takový plně odpovídá požadavkům individuální i generální prevence. Obžalovaný ve svém opravném prostředku, který pak byl rozveden obhájkyní u veřejného zasedání vyslovil nesouhlas s výrokem vysloveným v rámci adhezního řízení, kterým byl podle § 228 odst. 1 tr.ř. zavázán povinností zaplatit na náhradě škody poškozenému A. V. C. částku ve výši 3.600.000,- Kč, když má za to, že tomuto škodu nezpůsobil a tento výrok má za předčasný, nedůvodný s ohledem na to, zda smlouva o postoupení pohledávky byla vůbec uzavřena platně a podobně, což není otázkou k řešení soudu v rámci trestního řízení. Rovněž státní zástupce ve veřejném zasedání vyjádřil své pochybnosti ohledně zákonnosti tohoto výroku, když namítl, že poškozený jednáním obžalovaného žádnou konkrétní majetkovou újmu neutrpěl, neboť mu obžalovaný žádné peníze neposkytl, a jeho majetek se tak nijak nezmenšil. Zabýval se dále charakterem smluvní pokuty z pohledu občanského práva, kdy se jedná o institut, který zajišťuje závazky a není tak součástí odpovědnosti k náhradě škody. Jak obžalovaný, tak i státní zástupce ve svých konečných návrzích navrhli, aby v tomto směru byl napadený rozsudek zrušen. Odvolací soud po zvážení rozhodných skutečností se s argumentací i závěry obžalovaného, ale zejména státního zástupce ztotožnil. Při svých úvahách vycházel jednak z pojetí vzniku škody a náhrady škody v rámci trestního řízení, jakož i z charakteru smluvní pokuty z pohledu občanského zákoníku. Z ustanovení § 43 odst. 1 tr.ř. je zřejmé, že trestní řád přiznává procesní práva tomu, komu byla mimo jiné způsobena majetková nebo jiná škoda. Z ustanovení § 43 odst. 3 tr.ř. plyne, že poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým jinému způsobil majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil… Z uvedených ustanovení je patrno, že předpokladem pro naznačený postup v rámci náhrady škody je existence škody, její způsobení poškozenému jednáním obžalovaného. Dle skutkových okolností v bodě 2 napadeného rozsudku však poškozenému A. V. C. jednáním obžalovaného žádná škoda nevznikla, jeho majetek v důsledku jednání obžalovaného, event. nejednání tohoto se nijak nezmenšil. Pokud poškozený opíral svůj nárok na náhradu škody o článek IV. odst. 1 Smlouvy o postoupení pohledávky, pak v daném případě se jedná o dohodnutou smluvní pokutu. Ta však vystupuje v rámci závazkových vztahů jako zajišťovací instrument, má teda naprosto jiný charakter a účel, přičemž v tomto směru je možno odkázat na ustanovení §§ 544 a 545 občanského zákoníku. Smluvní pokuta nemá ani charakter příslušenství pohledávky (jako např. úrok z prodlení apod.). Za této situace má odvolací soud za to, že zde nebyly splněny zákonné podmínky, umožňující rozhodnutí v adhezním řízení o nároku poškozeného A. V. C. na náhradu škody, a proto odvolací soud napadený rozsudek v této části zrušil podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr.ř., když rozhodnutí o uplatněném nároku poškozeného v přezkoumávané části rozsudku bylo shledáno nesprávným a následně postupoval podle § 265 tr.ř., kdy poškozeného A. V. C. odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Bylo tak částečně vyhověno odvolání obžalovaného, avšak jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Do dvou měsíců od jeho doručení je možno proti němu podat dovolání. Dovolání mohou podat nejvyšší státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí a obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká. Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje. Dovolání se podává u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (v daném případě u Krajského soudu v Brně). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud České republiky v Brně. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 4 tr.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr.ř. nebo § 265b odst. 2 tr.ř., o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. V Olomouci dne 27.1.2011 JUDr. Jiří Zouhar v.r. předseda senátuZa správnost vyhotovení: K. Cinková