I. Nakládání s platebním prostředkem znějícím na reálně neexistující osobu nemůže naplnit znaky přečinu neoprávněného opatřením padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr.zákoníku, neboť jeho skutková podstata počítá s porušením práv konkrétního poškozeného, tj. oprávněného držitele těchto prostředků. II. Padělaným platebním prostředkem je i platební karta, která byla v důsledku jednání pachatele vystavena k tomu oprávněným subjektem (bankou) na reálně neexistující osobu. Paděláním platebního prostředku ve smyslu § 234 odst. 3 tr.zákoníku je jeho falešné vyrobení, vyplnění nebo vyhotovení bez oprávnění se záměrem, aby platební prostředek budil zdání, že je pravý a platný. Pro trestnost pachatele je nerozhodné, zda osoba, na jejíž jméno je platební prostředek vyplněn a podepsán, existuje či nikoli.

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání konaném dne 10. března 2011 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Milana Kaderky a soudců JUDr. Miloslava Stankuše a JUDr. Jiřího Zouhara odvolání státního zástupce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1.12.2010, č.j. 54 T 8/2010-1241, a rozhodl t a k t o : I. Z podnětu odvolání státního zástupce se podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr.ř. napadený rozsudek č á s t e č n ě z r u š u j e , a to ohledně obžalovaného J. Š. ve výroku o vině v bodě 2), v celém výroku o trestu a dále ve výroku o náhradě škody, jímž byla podle § 228 odst. 1 tr.ř. obžalovanému J. Š. uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozené společnosti KB a.s. se sídlem P. 1, ve výši 1.706.676,29 Kč. II. Podle § 259 odst. 3 tr.ř. se nově rozhoduje tak, že obžalovaný J. Š., j e v i n e n, v období od 27.12.2007 do 10.7.2009, v K., v rámci zaměstnaneckého poměru ke společnosti KB a.s., sídlem P. 1, na svém pracovišti na pobočce jmenované banky v K., ve funkci bankovního poradce, vykonávané od 6.6.2007, v zištném úmyslu získání majetkového profitu, zneužil zejména svého oprávnění vstupovat do počítačové databáze banky, vyhotovovat materiály pro účely zřízení nebo zrušení účtů, včetně povolování kontokorentních úvěrů a vydávání platebních karet k nim, uzavírání a ukončení úvěrových smluv a vyhotovování převodních příkazů k realizaci bezhotovostního platebního styku, standardně využívané pro běžná jednání s klienty, s cílem neoprávněného odčerpávání finančních prostředků KB ve svůj prospěch prostřednictvím bankovních produktů, vytvořil síť smyšlených klientů banky, na jejichž jména a neexistující osobní data vytvořil síť bankovních účtů, na podkladě nichž, formálně navenek předstíraje, že se jedná o běžné bankovní operace se skutečnými klienty banky, když jménem těchto smyšlených osob realizoval všechny potřebné úkony a následně i finanční transakce, kdy takto postupně ke škodě KB a.s., - založil pro fiktivní osoby J. F. dne 27.12.2007 bankovní účet č. 43-1200320257/0100, který zrušil 1.5.2008, dne 22.8.2008 bankovní účet č. 43-2862190257/0100, z něhož kontokorentním úvěrem odčerpal částku 20.250,46 Kč, J. N. dne 19.2.2008 bankovní účet č. 43-1552440287/0100, z něhož kontokorentním úvěrem odčerpal částku 59.949,01 Kč, M. H. dne 28.4.2008 bankovní účet č. 43-2140090297/0100, z něhož kontokorentním úvěrem odčerpal částku 69.957,15 Kč, L. F. dne 27.6.2008 bankovní účet č. 43-2542840257/0100, z něhož kontokorentním úvěrem odčerpal částku 51.603,31 Kč, P. T. dne 13.10.2007 bankovní účet č. 43-3333060267/0100, M. R. dne 9.12.2008 bankovní účet č. 43-3704060267/0100, z něhož kontokorentním úvěrem odčerpal částku 50.857,34 Kč, J. O. dne 12.2.2009 bankovní účet č. 43-4070080227/0100, kdy bankovní transakce na těchto účtech realizoval zejména prostřednictvím výběrů hotovosti nebo platbami debetními platebními kartami, vydanými k jednotlivým účtům, a bezhotovostními převody na podkladě bankovních převodních příkazů, které sám vyhotovoval a podepisoval dle podpisového vzoru, který při zakládání účtů těchto fiktivních osob sám vyhotovil, - získal pro fiktivní osoby J. F. úvěr č. 513634611157/0100 ve výši 150.000,- Kč, který čerpal dne 27.12.2007, úvěr č. 275391751137/0100 ve výši 130.000,- Kč, který čerpal dne 22.8.2008, úvěr č. 275415131187/0100 ve výši 130.000,- Kč, který čerpal dne 2.9.2008, úvěr č. 275934471167/0100 ve výši 230.000,- Kč, který čerpal dne 20.1.2009, J. N. úvěr č. 513775791147/0100 ve výši 80.000,- Kč, který čerpal dne 19.2.2008, úvěr č. 513928271127/0100 ve výši 240.000,- Kč, který čerpal dne 11.4.2008, úvěr č. 275959131177/0100 ve výši 250.000,- Kč, který čerpal dne 27.1.2009, M. H. úvěr č. 275033221187/0100 ve výši 130.000,- Kč, který čerpal dne 28.4.2008, úvěr č. 275480141197/0100 ve výši 35.000,- Kč, který čerpal dne 29.9.2008, L. F. úvěr č. 275231971157/0100 ve výši 150.000,- Kč, který čerpal dne 27.6.2008, P. T. úvěr č. 275511681197/0100 ve výši 250.000,- Kč, který čerpal dne 13.10.2008, M. R. úvěr č. 275844711147/0100 ve výši 150.000,- Kč, který čerpal dne 9.12.2008, J. O. úvěr č. 276004401167/0100 ve výši 450.000,- Kč, který čerpal dne 12.2.2009, kdy peněžní prostředky z takto neoprávněně získaných úvěrů, které byly poukazovány ve prospěch běžných účtů jednotlivých fiktivních osob, s nimiž disponoval výhradně obžalovaný J. Š., jmenovaný použil pro vlastní potřebu, přičemž, pro účely zastření podvodného charakteru svého jednání, rovněž k částečnému splacení úvěrů časově předcházejících, - a dále získal pro reálně existující osobu, J. T., zneužívaje, z titulu svého pracovního zařazení, osobní znalosti jmenovaného jako klienta banky a vědomosti, že svého bankovního účtu často nevyužívá, úvěr č. 513587311177/0100 ve výši 50.000,- Kč, který čerpal dne 10.12.2007, kdy na žádosti o úvěr a příkazu k převodu částky ve prospěch běžného účtu J. T. zfalšoval podpis jmenovaného, dle podpisového vzoru k jeho účtu, k němuž měl obžalovaný J. Š. v počítačové databázi přístup, načež, po připsání čerpaného úvěru ve prospěch účtu J. T. č. 359845710267/0100, peněžní částku ve výši 49.500,- Kč převedl ve prospěch účtu M. R. č. účtu 357126380207/0100, tak, že vyhotovil příkaz k bezhotovostnímu převodu této částky mezi oběma uvedenými účty a padělal na něm podpis J. T., jakožto příkazce, kdy poté, dne 27.12.2007, příkazem k úhradě bezhotovostně převedl z běžného účtu fiktivního klienta J. F. č. účtu 431200320257/0100 na běžný účet J. T., bez vědomí jmenovaného částku 50.500,- Kč a dne 28.12.2007 zfalšoval za J. T. žádost o uzavření předmětného úvěrového účtu, včetně jeho podpisu, v důsledku čehož, ke dni 2.1.2008, došlo k uzavření tohoto úvěrového účtu jako splaceného, kdy výše popsaným jednáním způsobil obžalovaný J. Š. poškozené KB a.s. škodu v celkové výši 2.677.617,27 Kč, t e d y jednak sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu, jednak padělal platební prostředek v úmyslu použít jej jako pravý a spáchal takový čin ve značném rozsahu, t í m s p á c h a l jednak zločin podvodu dle ustanovení § 209 odst. 1, odst. 4, písm. d) tr.zákoníku č. 40/2009 Sb., jednak zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle § 234 odst. 3 alinea prvá, odst. 4 písm. b) tr.zákoníku č. 40/2009 Sb., a o d s u z u j e s e za tyto trestné činy a dále za trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr.zákona č. 140/1961 Sb., ohledně něhož zůstal výrok o vině nezměněn (bod 1) dle § 234 odst. 4 tr.zákoníku č. 40/2009 Sb., za použití ustanovení § 43 odst. 1 tr.zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků a 6 (šesti) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku se obžalovaný pro výkon trestu zařazuje do věznice s ostrahou. Dle § 73 odst. 1, odst. 3 tr.zákoníku se obžalovanému J. Š. ukládá trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu zaměstnání, povolání nebo činnosti, spojené s poskytováním nebo zprostředkováním bankovních služeb na dobu 5 (pěti) roků. Dle § 228 odst. 1 tr.ř. se obžalovanému J. Š. ukládá povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti KB a.s., sídlem P. 1, peněžní částku ve výši 1.706.676,29 Kč. III. Podle § 256 tr.ř. se odvolání státního zástupce podané proti výroku napadeného rozsudku, kterým byl obžalovaný M. R. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu dle § 250b odst. 1 tr.zákona č. 140/1961 Sb. (ad 1) z a m í t á . IV. V ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek nezměněn. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 1.12.2010, č.j. 54 T 8/2010-1241, byli v bodě 1) obžalovaní J. Š. a M. R. uznáni vinnými trestným činem úvěrového podvodu dle § 250b odst. 1 tr.zákona a v bodě 2) obžalovaný J. Š. jednak zločinem podvodu dle ustanovení § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr.zákoníku, jednak zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první tr.zákoníku. Za tyto trestné činy byl obžalovanému J. Š. uložen podle § 234 odst. 3 tr.zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr.zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 81 odst. 1 a § 84 odst. 1 tr.zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 roků a současně byl nad obžalovaným stanoven dohled. Podle § 85 odst. 2 tr.zákoníku bylo obžalovanému Š. uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dle § 73 odst. 1, odst. 3 tr.zákoníku byl tomuto obžalovanému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu zaměstnání, povolání nebo činnosti spojené s poskytováním nebo zprostředkováním bankovních služeb na dobu 5 roků. Obžalovanému M. R. byl za trestný čin úvěrového podvodu dle § 250b odst. 1 tr.zákona (bod 1) uložen podle § 250b odst. 1 tr.zákona trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr.zákona byl výkon tohoto trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. byla obžalovanému J. Š. uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené společnosti KB, a.s., se sídlem P. 1, peněžní částku ve výši 1.706.676,29 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr.ř. byla poškozená KB, a.s., odkázána se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Trestnou činnost popsanou v bodě 1) výroku napadeného rozsudku měli obžalovaní J. Š. a M. R. dle skutkových zjištění soudu prvního stupně spáchat následujícím způsobem. V době od 9.10.2007 do 14.10.2008, v K., oba obžalovaní, zneužívajíce toho, že obžalovaný J. Š. byl zaměstnancem KB, a.s., pobočka v K., v pracovním postavení bankovního poradce vyplnil obžalovaný M. R. formulář „Potvrzení o výši pracovního příjmu", datovaný 8.10.2007, dle pokynů obžalovaného J. Š., nepravdivými údaji o výši svého příjmu z pracovního poměru u společnosti K. p., a.s., který rovněž opatřil razítkem tohoto svého zaměstnavatele a podepsal jej smyšleným jménem. Dne 9.10.2007 tento padělaný doklad formálně doručili pobočce KB, a.s., v K. a, předstírajíce standardní vztah klienta a zaměstnance banky, ač si byli vědomi nepravdivosti předkládaného potvrzení o výši příjmů, následně vyhotovili ve prospěch M. R. smlouvu o úvěru č. 0820707220711, na částku 40.000,- Kč, která byla bankou akceptována a peněžní částka v uvedené výši jmenovanému vyplacena z úvěrového účtu 51-3356601177/0100. Poté obžalovaný M. R. opět za účelem získání úvěru, vyplnil formulář „Potvrzení o výši pracovního příjmu", a to dle pokynů obžalovaného J. Š., nepravdivými údaji o výši svého příjmu z pracovního poměru u společnosti K. p., a.s., který rovněž opatřil razítkem tohoto svého zaměstnavatele a smyšleným jménem vystavitele. Dne 26.8.2008 tento padělaný doklad formálně doručili pobočce KB, a.s., v K. a předstírajíce standardní vztah klienta a zaměstnance banky, ač si byli vědomi nepravdivosti předkládaného potvrzení o výši příjmů, následně vyhotovili ve prospěch M. R. smlouvu o úvěru č. 0820708220555, na částku 75.000,- Kč. Tato úvěrová smlouva byla bankou akceptována a peněžní částka v uvedené výši jmenovanému vyplacena z úvěrového účtu 27-5398471197/0100. Dne 14.10.2008 oba obžalovaní, předstírajíce standardní vztah klienta a zaměstnance banky, ač si byli vědomi nepravdivosti předkládaného potvrzení o výši příjmů, následně vyhotovili ve prospěch M. R. smlouvu o úvěru č. 0820708220708, na částku 195.000,- Kč. Tato smlouva byla bankou akceptována a peněžní částka v uvedené výši jmenovanému vyplacena z úvěrového účtu 27-5517521127/0100. Trestné činnosti popsané v bodě 2) výroku napadeného rozsudku se měl obžalovaný J. Š. dle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustit tím, že v období od 27.12.2007 do 10.7.2009, v K., na svém pracovišti na pobočce KB, a.s., v K., kde zastával funkci bankovního poradce, v zištném úmyslu získat majetkový profit, zneužil zejména svého oprávnění vstupovat do počítačové databáze banky, vyhotovovat materiály pro účely zřízení nebo zrušení účtů, včetně povolování kontokorentních úvěrů a vydávání platebních karet k nim, uzavírání a ukončení úvěrových smluv a vyhotovování převodních příkazů k realizaci bezhotovostního platebního styku, standardně využívané pro běžná jednání s klienty, s cílem neoprávněného odčerpávání finančních prostředků KB ve svůj prospěch prostřednictvím bankovních produktů, vytvořil síť smyšlených klientů banky, na jejichž jména a neexistující osobní data vytvořil síť bankovních účtů. Na jejich podkladě prováděl bankovní operace a přitom předstíral, že se jedná o běžné bankovní operace se skutečnými klienty banky, když jménem těchto smyšlených osob realizoval všechny potřebné úkony a následně i finanční transakce. Tímto způsobem postupně ke škodě KB, a.s., - založil pro fiktivní osoby J. F. dne 27.12.2007 bankovní účet č. 43-1200320257/0100, který zrušil 1.5.2008, dne 22.8.2008 bankovní účet č. 43-2862190257/0100, z něhož kontokorentním úvěrem odčerpal částku 20.250,46 Kč, J. N. dne 19.2.2008 bankovní účet č. 43-1552440287/0100, z něhož kontokorentním úvěrem odčerpal částku 59.949,01 Kč, M. H. dne 28.4.2008 bankovní účet č. 43-2140090297/0100, z něhož kontokorentním úvěrem odčerpal částku 69.957,15 Kč, L. F. dne 27.6.2008 bankovní účet č. 43-2542840257/0100, z něhož kontokorentním úvěrem odčerpal částku 51.603,31 Kč, P. T. dne 13.10.2007 bankovní účet č. 43-3333060267/0100, M. R. dne 9.12.2008 bankovní účet č. 43-3704060267/0100, z něhož kontokorentním úvěrem odčerpal částku 50.857,34 Kč, J. O. dne 12.2.2009 bankovní účet č. 43-4070080227/0100. Bankovní transakce na těchto účtech realizoval zejména prostřednictvím výběrů hotovosti nebo platbami debetními platebními kartami, vydanými k jednotlivým účtům, a bezhotovostními převody na podkladě bankovních převodních příkazů, které sám vyhotovoval a podepisoval dle podpisového vzoru, který při zakládání účtů těchto fiktivních osob sám vyhotovil. Dále získal pro fiktivní osoby J. F. úvěr č. 513634611157/0100 ve výši 150.000,- Kč, který čerpal dne 27.12.2007, úvěr č. 275391751137/0100 ve výši 130.000,- Kč, který čerpal dne 22.8.2008, úvěr č. 275415131187/0100 ve výši 130.000,- Kč, který čerpal dne 2.9.2008, úvěr č. 275934471167/0100 ve výši 230.000,- Kč, který čerpal dne 20.1.2009, J. N. úvěr č. 513775791147/0100 ve výši 80.000,- Kč, který čerpal dne 19.2.2008, úvěr č. 513928271127/0100 ve výši 240.000,- Kč, který čerpal dne 11.4.2008, úvěr č. 275959131177/0100 ve výši 250.000,- Kč, který čerpal dne 27.1.2009, M. H. úvěr č. 275033221187/0100 ve výši 130.000,- Kč, který čerpal dne 28.4.2008, úvěr č. 275480141197/0100 ve výši 35.000,- Kč, který čerpal dne 29.9.2008, L. F. úvěr č. 275231971157/0100 ve výši 150.000,- Kč, který čerpal dne 27.6.2008, P. T. úvěr č. 275511681197/0100 ve výši 250.000,- Kč, který čerpal dne 13.10.2008, M. R. úvěr č. 275844711147/0100 ve výši 150.000,- Kč, který čerpal dne 9.12.2008, J. O. úvěr č. 276004401167/0100 ve výši 450.000,- Kč, který čerpal dne 12.2.2009. Peněžní prostředky z takto neoprávněně získaných úvěrů byly poukazovány ve prospěch běžných účtů jednotlivých fiktivních osob, s nimiž disponoval výhradně obžalovaný J. Š., pak tyto použil pro vlastní potřebu a rovněž k částečnému splacení úvěrů časově předcházejících. Dále získal pro reálně existující osobu, J. T., zneužívaje, z titulu svého pracovního zařazení, osobní znalosti jmenovaného jako klienta banky a vědomosti, že svého bankovního účtu často nevyužívá, úvěr č. 513587311177/0100 ve výši 50.000,- Kč, který čerpal dne 10.12.2007. Na žádosti o úvěr a příkazu k převodu částky ve prospěch běžného účtu J. T. zfalšoval podpis jmenovaného, dle podpisového vzoru k jeho účtu, k němuž měl obžalovaný J. Š. v počítačové databázi přístup, a po připsání čerpaného úvěru ve prospěch účtu J. T. č. 359845710267/0100, peněžní částku ve výši 49.500,- Kč převedl ve prospěch účtu M. R. č. účtu 357126380207/0100, tak, že vyhotovil příkaz k bezhotovostnímu převodu této částky mezi oběma uvedenými účty a padělal na něm podpis J. T., jakožto příkazce. Dne 27.12.2007 pak příkazem k úhradě bezhotovostně převedl z běžného účtu fiktivního klienta J. F. č. účtu 431200320257/0100 na běžný účet J. T., bez vědomí jmenovaného částku 50.500,- Kč a dne 28.12.2007 zfalšoval za J. T. žádost o uzavření předmětného úvěrového účtu, včetně jeho podpisu, v důsledku čehož, ke dni 2.1.2008, došlo k uzavření tohoto úvěrového účtu jako splaceného, výše popsaným jednáním způsobil obžalovaný J. Š. poškozené KB, a.s., škodu v celkové výši 2.677.617,27 Kč. Proti tomuto rozsudku si podal odvolání státní zástupce, a to jak v neprospěch obžalovaného M. R., tak i obžalovaného J. Š., které zaměřil do výroku o vině (body ad 1, ad 2), trestu v napadeném rozsudku a rovněž tak do výroku o náhradě škody, pokud nebyl učiněn výrok stanovující povinnost k náhradě škody u obžalovaného M. R. Pokud jde o výrok o vině pod bodem 1) výroku napadeného rozsudku, státní zástupce uvedl, že nelze souhlasit s důvodem změny právní kvalifikace, kterou učinil nalézací soud oproti podané obžalobě, když jednání obžalovaných Š. a R. právně posoudil pouze jako trestný čin úvěrového podvodu dle § 250b odst. 1 tr.zákona. S uvedenými závěry soudu prvního stupně není možno v žádném případě souhlasit. Pokud bylo nalézacím soudem odkazováno na obsah sdělení KB, a.s., na č.l. 1207, jedná se o sdělení této banky ze dne 18.11.2010. Nalézací soud při posuzování obsahu předmětného sdělení zřejmě přehlédl, že jeho podstatou je skutečnost, že předmětný úvěr splácí obžalovaný R. v rozporu s uzavřenou smlouvou o úvěru s tím, že prodlení ve výši 67 dnů se vztahuje toliko k jedné splátce úvěru, přičemž podstatné je, že podle předmětného sdělení činí nesplacená výše úvěru 177.891,01 Kč. Za této situace nelze ovšem dovodit, že by obžalovaný M. R. úvěr řádně splácel či dokonce z větší části splatil. Naopak předmětný úvěr je v podstatném rozsahu nesplacen, ačkoliv jde o úvěr, který byl obžalovanému M. R. poskytnut již dne 14.10.2008. Ani skutečnost, že obžalovanému M. R. byly před předmětným úvěrem poskytnuty dva menší úvěry, kterými doplnil nalézací soud popis skutkového děje, nesvědčí o úmyslu obžalovaného R. úvěr splácet, nýbrž spíše o opaku, protože těmito úvěry pokrýval obžalovaný M. R. vždy povinnost k úhradě úvěru předchozího. Za této situace tedy nebylo žádných důvodů ke změně právní kvalifikace jednání obžalovaných pod bodem 1). Pokud obžaloba uváděla nesplacený zůstatek úvěru ve výši 185.682,22 Kč, jednalo se o zůstatek ke dni 22.7.2010 (viz zpráva KB, a.s. - č.l. 1068). Z dalšího sdělení KB, a.s., ze dne 18.11.2010 (č.l. 1206) pak vyplývá, že výše nesplaceného zůstatku úvěru se snížila na částku 177.891,01 Kč. Krajskému soudu proto nebránilo nic v tom, aby ve skutkové větě výroku o vině pod bodem 1) upravil výši zůstatku nesplaceného úvěru a současně aby jednání obou obžalovaných právně posoudil jako trestný čin úvěrového podvodu dle § 250b odst. 1, odst. 3 tr.zákona, účinného do 31.12.2009. Pokud jde o výrok o vině pod bodem 2) výroku napadeného rozsudku, zde rovněž krajský soud rozhodl o změně právního posouzení jednání obžalovaného Š., když oproti obžalobě dospěl k závěru, že zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle § 234 odst. 3 alinea první, nebyl spáchán ve značném rozsahu (§ 234 odst. 4 písm. b/ tr.zákoníku). Důvodem tohoto závěru soudu prvního stupně byla zejména úvaha, že paděláním se rozumí pouze „vyhotovení učiněné v rozporu s originálem“. Pokud tedy obžalovaný Š. nejdříve vytvořil smyšlené fiktivní osoby, a pak vyplňoval a jejich jménem podepisoval příkazy k bankovním operacím, činil tak ve shodě se vzorovým podpisem, který sám vyhotovil. Z těchto důvodů dle názoru krajského soudu proto nemohlo dojít k rozdílnému vyhotovení oproti originálu, když obžalovaný Š. na sebe „toliko vzal identitu jiné osoby“, takže podpisy na příkazech k úhradám nemohlo dojít k jejich padělání. Nalézací soud tedy učinil závěr, že k padělání může dojít pouze v případě osob fyzicky odlišných a k závěru o naplnění znaku padělání dospěl pouze v případě reálně existující osoby svědka J. T. Daný závěr krajského soudu měl pak dopad na zjištěný rozsah předmětného jednání a jeho právní kvalifikaci, když navíc krajský soud také jiným způsobem propočítával způsobenou škodu ve vztahu k částkám čerpaným z debetních limitů běžných účtů, když vycházel pouze z nejvyšší čerpané částky, a výběry finančních prostředků a úhrady plateb platebními kartami vystavenými na neexistující fyzické osoby ze skutkové věty vypustil. V případě závěru soudu prvního stupně, který se týká otázky padělání, a je pro právní posouzení věci dominantní, je nutno vycházet z toho, že paděláním platebního prostředku se rozumí především samo jeho falešné vyrobení, vyplnění nebo vyhotovení bez oprávnění se záměrem, aby takový platební prostředek budil zdání, že je pravý nebo platný. Není rozhodné, za jakým účelem byl původně padělek platebního prostředku zhotoven. Z pohledu těchto předpokladů není z hlediska banky rozhodné, zda osoba, na jejíž jméno je platební prostředek vyplněn a podepsán, existuje či nikoliv. Jednání obžalovaného Š. mělo dvě fáze, spočívající jednak ve vytvoření fiktivní osoby klienta a jednak v realizaci neoprávněných finančních převodů a výběrů peněžních prostředků pomocí platebních karet. Samotné vytvoření neexistujícího klienta ještě neumožňovalo obžalovanému dostat se k finančním prostředkům, které hodlal získat. K těmto se mohl dostat teprve pomocí finančních převodů učiněných na základě platebních příkazů, které byly ovšem padělány. Předmětné příkazy k úhradě měly budit zdání pravých či platných platebních prostředků, ačkoli takovými prostředky nebyly. Proto i v případě jednání obžalovaného Š., pokud se týká příkazů k úhradě, které vystavil na jména neexistujících osob, se jedná o padělání platebního prostředku. Zákonný znak „padělání“ nelze u příkazů k úhradám redukovat pouze na falešné podpisy skutečně existujících osob, jak to činil nalézací soud. Závěr krajského soudu má také nelogický dopad spočívající v tom, že by případně po vytvoření fiktivní osoby mohly být bance předkládány příkazy k úhradám vyplněné a podepsané na jména těchto osob, přičemž tyto platební prostředky by podle závěrů, které učinil krajský soud, musely být bankou pokládány za pravé a platné, a banka by pak musela na jejich základě požadované neoprávněné finanční převody provádět. Pokud jde o otázku výše způsobené škody, bylo možno ve věci vycházet z vyčíslení uvedeného v obžalobě, tedy z částky 1.706.676,10 Kč, která představuje skutečnou škodu včetně úroků, která byla KB, a.s., způsobena jednáním obžalovaného Š., který se k těmto finančním prostředkům dostal způsobem popsaným v obžalobě a zahrnujícím také následný výběr hotovostních finančních prostředků z bankomatů platebními kartami vystavenými na jména neexistujících osob, případně platby provedené prostřednictvím těchto platebních karet. Z výše uvedených důvodů mělo být tedy jednání obžalovaného Š. právně posouzeno ve smyslu podané obžaloby jednak jako zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebních prostředků dle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) tr.zákona, a jednak jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr.zákoníku. Pokud jde o výrok o trestu, tresty, které byly uloženy krajským soudem oběma obžalovaným, odráží výše uvedené změny právní kvalifikace v obou bodech podané obžaloby. S ohledem na to, že postup soudu prvního stupně v tomto směru nelze pokládat za správný a jejich jednání by mělo být právně posouzeno v intencích podané obžaloby, jeví se takto uložené tresty odnětí svobody jako nepřiměřeně mírné a je proto nutné, aby za této situace byl obžalovanému Š. uložen přísnější již nepodmíněný trest odnětí svobody v rámci trestní sazby stanovené u trestného činu dle § 234 odst. 4 tr.zákoníku, tedy v rozsahu od 5 do 10 let, a obžalovanému R. sice ještě podmíněný trest odnětí svobody, avšak již s poněkud delší zkušební dobou. V případě výroku o náhradě škody není možno pokládat za správnou tu jeho část, ve které byla podle § 229 odst. 2 tr.ř. poškozená KB, a.s., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Z výsledků dokazování vyplývá, že zůstatek nesplaceného úvěru v případě obžalovaného M. R. dle vyčíslení poškozené KB, a.s., ze dne 18.11.2010 činí 177.891,01 Kč. Za této situace je namístě, aby bylo podle § 228 odst. 1 tr.ř. rozhodnuto o povinnosti obžalovaného M. R. zaplatit KB, a.s., výše uvedenou částku a teprve poté aby byla poškozená banka se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. V závěru podaného opravného prostředku bylo pak navrženo, aby napadený rozsudek byl zrušen podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f) tr.ř. jak ve výroku o vině a trestu, tak i ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 1, odst. 3 tr.ř. pak měli být nově obžalovaní Š. a R. v případě jednání uvedeného pod bodem 1) obžaloby uznáni vinnými trestným činem úvěrového podvodu dle § 250b odst. 1, odst. 3 tr.zákona, a to ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr.zákona. Dále měl být nově uznán obžalovaný Š. v případě jednání uvedeného pod bodem 2) obžaloby vinným jednak zločinem neoprávněného padělání a pozměnění platebního prostředku dle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) tr.zákoníku, jednak zločinem podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr.zákoníku. Pokud jde o tresty, státní zástupce navrhl, aby obžalovanému R. byl uložen podmíněný trest odnětí svobody vyměřený v dolní polovině trestní sazby, jehož výkon by byl odložen na zkušební dobu kolem poloviny trestní sazby, a obžalovanému Š. úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody vyměřený nad dolní hranici trestní sazby se zařazením do věznice s ostrahou. Dle státního zástupce bude také obžalovanému Š. nutno uložit trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání či jiné činnosti, které by byly spojeny s poskytováním či zprostředkováním bankovních služeb v rozsahu kolem poloviny trestní sazby. Pokud jde o náhradu škody, odvolatel navrhl, aby byla podle § 228 odst. 1 tr.ř. obžalovanému J. Š. opětovně uložena povinnost zaplatit poškozené KB, a.s., na náhradě škody částku ve výši 1.706.676,10 Kč a obžalovanému M. R. povinnost zaplatit téže poškozené bance na náhradě škody částku 177.891,01 Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody by pak měla být poškozená KB, a.s., odkázána dle § 229 odst. 2 tr.ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud v Olomouci, jakožto soud odvolací, konstatuje, že opravný prostředek byl podán subjektem k jeho podání oprávněným dle § 246 odst. 1 písm. a) tr.ř., a to ve lhůtě specifikované v § 248 odst. 1 tr.ř. Po přezkoumání obsahu podaného opravného prostředku je možno konstatovat, že tento splňuje veškeré náležitosti obsahu odvolání vyžadovaného ustanovením § 249 odst. 1, odst. 2 tr.ř. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Odvolací soud přezkoumal z podnětu opravného prostředku podle hledisek, která jsou specifikována v ustanovení § 254 odst. 1, odst. 3 tr.ř., zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozsudku, proti nimž bylo odvolání podáno, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly odvoláním vytýkány, přihlížel odvolací soud pouze tehdy, pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo odvolání podáno. S ohledem na to, co již bylo konstatováno výše stran obsahu opravného prostředku, který byl prioritně zaměřen do výroku o vině, nebyla přezkumná činnost odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 254 odst. 3 tr.ř. fakticky nikterak omezena. Podle výše citovaného ustanovení trestního řádu, pokud je podáno odvolání proti výroku o vině, musí odvolací soud přezkoumat v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání. Po přezkoumání obsahu napadeného rozsudku, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, odvolací soud konstatuje, že nebyly zjištěny žádné vady řízení, které rozsudku předcházelo, a které by byly důvodem pro postup dle § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Na druhé straně však odvolací soud v rámci své přezkumné povinnosti zjistil skutečnosti, které odůvodňují postup dle § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř. (nalézací soud se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí), a dále postup dle § 258 odst. 1 písm. d) tr.ř. (porušení ustanovení trestního zákona). Z výše uvedených důvodů tedy bylo nutno napadený rozsudek krajského soudu částečně zrušit u obžalovaného J. Š. ve výroku o vině v bodě 2). Vzhledem k tomu, že bylo možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn, nebránila odvolacímu soudu žádná překážka v tom, aby po zrušení napadeného rozsudku postupoval v intencích ustanovení § 259 odst. 3 tr.ř. V této souvislosti je nutno ještě uvést, že veřejné zasedání, ve kterém bylo odvolacím soudem rozhodováno o odvolání státního zástupce, bylo konáno podle § 202 odst. 2, odst. 5 tr.ř. za použití § 238 tr.ř. v nepřítomnosti obžalovaného M. R., neboť byly splněny veškeré zákonné podmínky pro takovýto procesní postup. Skutkový stav Skutková zjištění učiněná nalézacím soudem jak ve vztahu ke skutku pod bodem ad 1), tak i ve vztahu ke skutku pod bodem ad 2) výroku napadeného rozsudku, má odvolací soud za správná, vzešlá z dokazování provedeného v souladu s trestním řádem a mající oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Důkazní materiál, který měl soud prvního stupně při svém rozhodování o vině obžalovaných k dispozici a ze kterého vycházel při ustálení skutkového stavu, shledává odvolací soud zcela dostatečným pro objektivní rozhodnutí o vině obžalovaných a odpovídající tak požadavkům kladeným na soud v ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř. Odvolací soud neakceptoval návrh obhajoby na doplnění dokazování vypracováním znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který by se měl zabývat údajnou chorobnou závislostí obžalovaného Š. na hracích automatech. Touto problematikou se již podrobně zabýval nalézací soud, který v odůvodnění svého rozhodnutí podrobným a přesvědčivým způsobem zdůvodnil, proč a z jakých důvodů tento návrh na doplnění dokazování neakceptoval (viz str. 15 odůvodnění napadeného rozsudku). Jelikož se odvolací soud s argumentací nalézacího soudu plně ztotožnil, je možno v podrobnostech odkázat na již zmiňovanou pasáž odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud doplnil dokazování pouze přečtením zprávy KB, a.s., v reakci na písemné sdělení obžalovaného R., že z poskytnutého úvěru uhradil další finanční částku, tentokrát ve výši 150.000,- Kč. Provedené důkazy byly nalézacím soudem hodnoceny, pokud se týká ustálení skutkového stavu, v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr.ř. Přitom bylo pečlivě dbáno, aby byly vyhodnoceny jak důkazy svědčící ve prospěch obžalovaných, tak i v jejich neprospěch. V této souvislosti považuje odvolací soud za nutné zdůraznit, že s ohledem na současnou právní úpravu může odvolací soud do hodnotícího procesu nalézacího soudu zasahovat pouze v omezených případech, a to tehdy, pokud by nalézací soud hodnotil důkazy, které nebyly provedeny v rámci hlavního líčení, nebo pokud by nehodnotil provedené důkazy, eventuálně pokud by hodnocení provedených důkazů bylo v diametrálním rozporu s pravidly formální logiky. Vzhledem k tomu, že žádná z výše zmiňovaných eventualit v projednávaném případě nenastala, nebylo nutno, aby odvolací soud do hodnotícího procesu stran skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem jakýmkoli způsobem zasahoval (§ 263 odst. 7 věta poslední tr.ř.). Soud prvního stupně pracoval náležitým způsobem jak s výpověďmi obou obžalovaných, tak i svědků, i s listinnými důkazy. Tomuto soudu nelze vytknout, že by při hodnocení provedených důkazů ve vztahu k ustálení skutkového stavu postupoval selektivně. Naopak nalézací soud se v rámci hodnotícího procesu logicky vypořádal se všemi skutečnostmi důležitými pro správné ustálení skutkového stavu, přičemž z odůvodnění napadeného rozsudku jsou patrny skutečnosti, ze kterých vycházel při tomto ustálení. Jelikož se odvolací soud s argumentací soudu prvního stupně stran skutkových závěrů plně ztotožnil, je možno odkázat na příslušnou pasáž odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací soud pak v další části svého rozhodnutí jen stručně odkáže na některé následující skutečnosti. Pokud se týká skutku pod bodem 1) výroku napadeného rozsudku, doznání obžalovaných Š. a R. koresponduje s obsahem vyjádření společnosti K., a.s., jejímž byl obžalovaný R. v inkriminované době zaměstnancem. V tomto vyjádření uvedená společnost popřela pravdivost údajů uvedených v potvrzení o výši příjmů obžalovaného R., i to, že by někdy pro potřeby KB, a.s., takovéto potvrzení vydávala (č.l. 26-27). Doznání obžalovaného Š., pokud se týká skutku vymezeného pod bodem 2) výroku napadeného rozsudku, koreluje s obsahem svědeckých výpovědí svědků T., F., V. a především pak celé řady listinných důkazů, specifikovaných na str. 13-15 odůvodnění napadeného rozsudku, že osoby, jejichž jména byla uváděna na příslušných dokladech, které sloužily následně k poskytnutí úvěru, popř. zřízení bankovních účtů a vydání platebních karet, byly osobami smyšlenými, jak to opakovaně potvrdil ve svých výpovědích obžalovaný Š., bylo spolehlivě prokázáno i výpisy z centrální evidence obyvatel (č.l. 564-572). Rovněž tvrzení posledně jmenovaného obžalovaného stran padělání dokladů, sloužících následně k poskytnutí úvěru na jméno svědka T., koresponduje s výpovědí tohoto svědka, který popřel, že by kdy uzavřel úvěrovou smlouvu na částku 50.000,- Kč s KB, a.s., a této bance předkládal jím podepsané doklady, které by měly sloužit jako podklad pro uzavření úvěrové smlouvy. Tvrzení uváděná svědkem T. v jeho výpovědích korespondují s obsahem písemného vyjádření jeho zaměstnavatele, Krnovských opraven a strojíren, a.s., ve kterém byla vyvrácena pravdivost údajů o výši výdělků jmenovaného, uváděných v potvrzení o výdělcích svědka, které bylo použito při uzavírání úvěrové smlouvy. Zaměstnavatel svědka T. rovněž kategoricky odmítl, že by někdy poskytl KB, a.s., potvrzení o výdělku, které by se týkalo tohoto svědka. Právní kvalifikace V případě právního posouzení jednání obžalovaných Š. a R. pod bodem 1) výroku napadeného rozsudku je nutno konstatovat, že nalézací soud nepochybil, pokud jejich jednání popsané ve skutkové větě posoudil jako trestný čin úvěrového podvodu dle § 250b odst. 1 tr.zákona. Objektivní stránka v této skutkové podstatě spočívá v tom, že pachatel uvede nepravdivé údaje při sjednávání úvěrové smlouvy. Sjednávání úvěrové smlouvy nelze v žádném případě chápat zúženě a považovat za něj jen vlastní uzavření úvěrové smlouvy, neboť za její sjednávání je třeba považovat i jednání, které uzavření takové smlouvy předchází. Trestní odpovědnost za uvedení nepravdivých údajů je tedy dána nejen v případě, že je pachatel uvede v úvěrové smlouvě samotné, ale i tehdy, jestliže byly úmyslně uvedeny, sděleny nebo poskytnuty v některém z tzv. pomocných dokumentů, které byly předloženy v průběhu sjednávání úvěrové smlouvy (R 36/2009). Pokud tedy oba obžalovaní v „potvrzení o výši pracovního příjmu“ uvedli nepravdivé údaje stran výdělku obžalovaného R. a takto vyplněné potvrzení sloužilo za podklad pro uzavření úvěrové smlouvy, byl zákonný znak skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu – „při sjednávání úvěrové smlouvy“ - naplněn. Dokazováním bylo rovněž spolehlivě prokázáno, že údaje uváděné v „potvrzení o výši pracovního příjmu“ jsou údaje, jejichž obsah neodpovídal skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a je proto možno uvedenou skutečnost podřadit pod zákonný znak „uvede nepravdivé…“. Typ smlouvy, na základě které byly poskytnuty obžalovanému R. finanční prostředky (č.l. 48-49), je nutno vzhledem k jejímu obsahu považovat za úvěrovou smlouvu, jejíž náležitosti jsou upraveny v ustanoveních §§ 497-507 obchodního zákoníku. Shodně se stanoviskem soudu prvního stupně ani odvolací soud nedospěl k závěru, že by v daném případě byly splněny zákonné podmínky pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu dle § 250b odst. 3 tr.zákona (způsobení škody nikoliv malé). Dle názoru odvolacího soudu by bylo možno aplikovat na jednání obžalovaných citovanou kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu tehdy, pokud by obžalovaný R. úvěr, který mu byl poskytnut na základě nepravdivých údajů, řádně, po dobu splatnosti nesplácel, popř. splácel zcela nedostatečně, nebo pokud by bylo provedenými důkazy zcela jednoznačně prokázáno, že úvěrová smlouva byla uzavírána se záměrem úvěr nesplatit, popř. pokud by se obžalovaní při uzavírání úvěrové smlouvy stran jeho splácení spoléhali na nejistou událost, která by měla nastat v budoucnosti. Žádná z uvedených alternativ však nebyla v průběhu dokazování provedeného před soudem prvního stupně prokázána. Předně je nutno v této souvislosti poukázat na sdělení KB, a.s., ze dne 18.11.2010, ve kterém bylo bankou konstatováno, že obžalovaný R., s výjimkou prodlení se splacením částky 8.338,- Kč, úvěr splácí (č.l. 1206). V jiném sdělení téže banky ze dne 22.7.2010 bylo uvedeno, že z úvěru, který byl poskytnut obžalovanému R., zůstává k tomuto datu neuhrazena z celkové částky 195.000,- Kč částka 185.682,22 Kč (č.l. 1068). Ke dni konání hlavního líčení pak nesplacený zůstatek úvěru činil částku 177.891,- Kč (č.l. 1206). Poté, co obžalovaný k datu konání veřejného zasedání konaného před odvolacím soudem uhradil z poskytnutého úvěru další částku ve výši 150.000,- Kč (viz doklad KB, a.s., předložený u veřejného zasedání), činí zůstatek dosud nesplacené části úvěru pouze 37.552,56 Kč. Vzhledem k vyjádření KB, a.s., že obžalovaný R. úvěr splácí, a že z celkové výše poskytnutého úvěru (195.000,- Kč) zbývalo v době rozhodování odvolacího soudu uhradit pouze finanční částku ve výši 37.552,56 Kč a doba splatnosti úvěru jako takového dosud neuplynula, nebyly dle názoru odvolacího soudu dány podmínky pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 3 tr.zákona (způsobení škody nikoli malé). Na rozdíl od stanoviska státního zástupce intervenujícího u veřejného zasedání konaného před odvolacím soudem se odvolací soud nedomnívá, že by krajský soud pochybil, pokud do skutkového děje popsaného v bodě 1) výroku napadeného rozsudku na rozdíl od žalobního návrhu zahrnul i dva předchozí úvěry, které byly poskytnuty obžalovanému R. za součinnosti obžalovaného Š. rovněž na základě nepravdivých údajů, aniž by bylo ohledně poskytnutí těchto úvěrů sděleno obžalovaným obvinění nebo podána obžaloba, čímž mělo dojít ze strany krajského soudu k porušení zásady obžalovací (§ 220 odst. 1 tr.ř.). Odvolací soud se s uvedenou námitkou státního zástupce neztotožnil. Nalézací soud zahrnul do popisu skutku v bodě 1) i poskytnutí úvěrů dne 9.10.2007 a 26.8.2008, proto, jak sám uvádí v odůvodnění svého rozhodnutí, aby vyhodnotil všechny aspekty trestné činnosti obžalovaného (str. 16 odůvodnění napadeného rozsudku). Kromě uvedeného je nutné dále konstatovat, že z koncepce odůvodnění napadeného rozsudku je patrno, že úvahy nalézacího soudu stran právního posouzení skutku popsaného pod bodem 1) výroku napadeného rozsudku se odvíjely toliko od úvěru, který byl poskytnut obžalovanému M. R. dne 14.10.2008 na částku 195.000,- Kč (jedná se o úvěr specifikovaný v žalobním návrhu) – viz str. 17 odůvodnění napadeného rozsudku, a o pokračování v trestném činu (§ 116 odst. 1 tr.zákoníku), hovoří nalézací soud pouze ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku (str. 20 odůvodnění napadeného rozsudku). V případě právního posouzení jednání obžalovaného Š. v bodě 2) soud prvního stupně nepochybil, pokud kvalifikoval jednání obžalovaného jako zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle § 234 odst. 3 alinea první tr.zákoníku. Na druhé straně však pochybil, pokud neposoudil jeho jednání také i podle odst. 4 písm. b) citovaného ustanovení tr.zákoníku (spáchání činu ve značném rozsahu). Platební karty, stejně jako příkaz k zúčtování ve formě příkazu k úhradě, je nutno dle konstantní judikatury považovat za platební prostředek ve smyslu ustanovení § 234 tr.zákoníku. Na rozdíl od stanoviska soudu prvního stupně zastává odvolací soud názor, že znak „padělá“ byl v konkrétně projednávaném případě naplněn nejen v případě platebních prostředků vystavených na jméno J. T. a tímto jménem podepsaných, ale i v případech, kdy byly příslušné platební prostředky vystaveny a podepsány jmény fiktivních osob M. H., J. F., J. O., L. F., M. R., J. N. a P. T. Nalézací soud opírá svoje stanovisko o argumentaci, dle které pod pojem „padělá“ není možno zahrnout ty případy, kdy pachatel vyhotoví příkazy k úhradě jménem neexistujících osob a opatří je podpisy těchto osob, které jsou v souladu s podpisovým vzorem, který však rovněž padělal. Podle tohoto stanoviska nalézacího soudu je nutnou podmínkou k naplnění pojmu „padělá“ rozdílná identita původce originálu a původce padělku. Pokud tedy v konkrétním případě obžalovaný padělal podpisové vzory neexistujících osob, není možno příkazy k úhradě opatřené podpisy neexistujících osob, které byly vyhotoveny podle padělaných podpisových vzorů, považovat za padělek platebního prostředku. S ohledem na tyto své závěry pak nalézací soud spatřoval naplnění znaku „padělá“ pouze v případě svědka J. T., což je konkrétně žijící osoba. Dle názoru odvolacího soudu paděláním platebního prostředku je nutno rozumět jeho falešné vyrobení, vyplnění nebo vyhotovení bez oprávnění, a to, což je pro následující právní úvahy rozhodující, se záměrem, aby takový platební prostředek vypadal, či budil zdání, že je pravý nebo platný a takto s ním bylo nakládáno. Z hlediska podřazení jednání obžalovaného Š. pod zákonný znak „kdo padělá“ není v žádném případě rozhodující to, zda osoba, na jejíž jméno byl platební prostředek vydán, vyplněn a podepsán, reálně existuje nebo se jedná pouze o osobu fiktivní, ale rozhodující je ta skutečnost, že došlo k vyhotovení platebního prostředku za tím účelem, aby vypadal, či budil zdání, že je pravý a platný. Za této situace není rozhodné, zda-li podpisy jiných osob na podpisových vzorech vytvořil obžalovaný, ale to, že byly falšovány podpisy osob, které nikdy neexistovaly. Právě z tohoto důvodu přistoupil obžalovaný k tomu, že vytvořil falešnou identitu neexistujících osob a jejich podpisové vzory, na základě kterých pak opatřil falešnými podpisy těchto osob platební karty a příkazy k úhradě. Uvedené kroky, které obžalovaný učinil, byly přípravou k finální fázi jeho jednání, bez kterých by se v žádaném případě nemohl dostat k vlastním finančním prostředkům a realizovat tak svůj záměr. V souvislosti s argumentací soudu prvního stupně, že naplněním zákonného znaku „padělání“ se rozumí pouze takové vyhotovení, které je v rozporu s originálem, považuje odvolací soud za vhodné poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR R 7/1999-II. Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR se sice týká trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny (§ 348 tr.zákoníku), ale vzhledem k tomu, že skutková podstata citovaného trestného činu je prakticky totožná se skutkovou podstatou zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle § 234 odst. 3 alinea první tr.zákoníku (obě tyto skutkové podstaty obsahují zákonný znak „padělá“), liší se prakticky pouze v předmětu útoku. V prvém případě je předmětem útoku veřejná listina, v druhém platební prostředek. Vzhledem k tomu je možno citované rozhodnutí vztáhnout i na projednávaný případ. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, které bylo citováno, se týká jednání pachatele, které záleželo v tom, že měl předložit úřednici na poštovním úřadě padělaný průkaz pracovníka Úřadu pro odhalování organizovaného zločinu ministerstva vnitra. Ve svém rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud k závěru, že paděláním veřejné listiny je třeba rozumět vyhotovení nepravé listiny takové povahy, která má vyvolat dojem listiny vydané předepsaným způsobem příslušným orgánem. Přitom podle tohoto stanoviska Nejvyššího soudu není rozhodující, zda obsah nepravé listiny odpovídá přesně skutečnosti. Může jít například, jak je v tomto rozhodnutí citováno, o vyhotovení průkazu pracovníka Úřadu pro odhalování organizovaného zločinu, ač ve skutečnosti pracovníci tohoto úřadu žádný takový průkaz k prokázání své totožnosti nepoužívají, nýbrž prokazují svoji totožnost průkazem příslušníka Policie ČR. Tedy ani v případě, kterého se citované rozhodnutí Nejvyššího soudu týká, neměla padělaná veřejná listina (v tomto případě služební průkaz) svůj originál, neboť ve skutečnosti žádné speciální služební průkazy pracovníků Úřadu pro odhalování organizovaného zločinu neexistují a tito prokazují svoji totožnost průkazem příslušníka Policie ČR. Jelikož se odvolací soud ztotožnil s odvolacími námitkami státního zástupce, pokud se týká naplnění znaku „padělá“ i v jiných případech, než byl případ svědka T., bylo nutno se zabývat otázkou, zda-li bylo padělání platebních prostředků spácháno ve značném rozsahu (§ 234 odst. 4 písm. b/ tr.zákoníku). Zda je trestný čin podle § 234 odst. 3 alinea prvá tr.zákoníku spáchán ve značném rozsahu, je nutno vždy posoudit na základě konkrétních okolností případu, zejména počtu opatřených anebo padělaných či pozměněných platebních prostředků, jakož i rozsahu, v jakém byly použity. Důležité je rovněž i to, zda-li obžalovaný v konkrétním případě jednal ojediněle, nebo zda šlo o soustavnou nebo déletrvající činnost. Na základě skutkových závěrů, které učinil nalézací soud a které shledal odvolací soud správnými, obžalovaný Š. postupně založil 8 bankovních účtů na různá jména fiktivních osob. Na tato fiktivní jména pak vyhotovil 12 úvěrových smluv, přičemž finanční prostředky, které získal z poskytnutých úvěrů, převedl obžalovaný na jím založené bankovní účty a používal je k různým finančním převodům, popř. výběrům, které byly realizovány na základě 70 příkazů k úhradě, které byly opatřeny padělanými podpisy neexistujících osob. Na základě těchto 70 padělaných příkazů k úhradě obžalovaný převedl mezi jím vytvořenými bankovními účty finanční částku v celkové výši 2.085.555,29 Kč. Kromě toho prováděl výběry finanční hotovosti pomocí platebních karet, které rovněž opatřil podpisy fiktivních osob, a tímto způsobem za pomoci padělaných platebních karet vybral celkovou finanční částku ve výši 1.681.224,20 Kč. Padělané příkazy k úhradě, popř. padělané platební karty, používal obžalovaný způsobem popsaným výše v období od prosince roku 2007 do července roku 2009. Na základě výše specifikovaných skutečností, které mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování, pak dospěl odvolací soud k závěru, že jednáním obžalovaného byl naplněn rovněž i znak „ve značném rozsahu“. Uvedené pochybení nalézacího soudu pak bylo důvodem pro postup dle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr.ř. Jelikož byly splněny veškeré zákonné podmínky pro postup dle § 259 odst. 3 tr.ř., napravil odvolací soud pochybení krajského soudu stran právního posouzení skutku pod bodem 2) výroku napadeného rozsudku sám v rámci odvolacího řízení. Jak příkaz k zúčtování, tak i platební kartu je nutno považovat dle konstantní judikatury za platební prostředek ve smyslu ustanovení § 234 odst. 1 tr.zákoníku. Příkaz k zúčtování dle vyhlášky č. 62/2004 Sb., kterou se stanoví způsob provádění platebního styku mezi bankami, používají banky v tuzemském bezhotovostním styku ve vztahu s klienty, mimo jiné i ve formě příkazu k úhradě (§ 2 odst. 2 vyhlášky č. 62/2004 Sb.). V konkrétně projednávaném případě měly příkazy k úhradě, které byly obžalovaným padělány, všechny náležitosti vyžadované vyhláškou č. 62/2004 Sb. (§ 3 citované vyhlášky). Rovněž platební karta, v daném případě bankovní platební karta, je považována za platební prostředek vydaný bankou (§ 1 odst. 3 písm. d/ zák. č. 21/1992 Sb. o bankách). Obžalovaným padělané bankovní platební karty přitom splňovaly všechny požadavky vyžadované citovaným zákonem o bankách. Na druhé straně se odvolací soud neztotožnil s názorem státního zástupce intervenujícího u veřejného zasedání, že pokud obžalovaný nakládal s platebními kartami, které nechal vystavit na neexistující osoby, jednalo se o neoprávněné nakládání s platebními kartami, což se mělo odrazit v právním posouzení jednání obžalovaného i podle § 234 odst. 1 tr.zákoníku. Uvedený přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku je spáchán tehdy, pokud pachatel sobě nebo jinému bez souhlasu oprávněného držitele opatří, zpřístupní, přijme nebo přechovává platební prostředek jiného. Možnost postupu naznačeného státním zástupcem byla vyloučena z toho důvodu, že jednáním obžalovaného s ohledem na výsledky dokazování nedošlo v žádném případě k naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr.zákoníku, což je nezbytný předpoklad pro vznik trestní odpovědnosti obžalovaného. Rozhodujícím momentem stran vzniku trestní odpovědnosti ve smyslu přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle § 234 odst. 1 tr.zákoníku je ta skutečnost, že některým z alternativních způsobů jednání specifikovaných ve skutkové podstatě výše citovaného přečinu se dostane platební prostředek z dispozice oprávněného věřitele bez jeho souhlasu. Jelikož byly v konkrétním případě platební prostředky padělány obžalovaným tak, že je podepsal jménem fiktivních, nikdy neexistujících osob, nemohly se tyto platební prostředky za této situace v žádném případě dostat z dispozice oprávněné osoby, jelikož žádná takováto osoba reálně nikdy neexistovala. Soud prvního stupně postupoval správně, pokud posoudil skutek obžalovaného Š. tak, jak byl popsán v bodě 2) výroku napadeného rozsudku rovněž i jako zločin podvodu dle ustanovení § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr.zákoníku. Uvedl přitom v odůvodnění svého rozhodnutí ty skutečnosti, ve kterých spatřuje naplnění jednotlivých znaků jak základní, tak i kvalifikované skutkové podstaty (str. 20). Škodu, kterou obžalovaný spáchal svým jednáním popsaným v bodě 2), zařadil v souladu s kritérii specifikovanými v ustanovení § 138 odst. 1 tr.zákoníku do kategorie „značná škoda“. V souladu s kritérii zakotvenými v ustanovení § 116 odst. 1 tr.zákoníku pak jednání obžalovaného posoudil jako pokračování v trestném činu (str. 20 odůvodnění napadeného rozsudku). Ze strany nalézacího soudu byly rovněž podrobně rozvedeny důvody, které ho vedly k jinému ustálení výše škody pod bodem 2) než v jaké byla ustálena v podané obžalobě (str. 18 odůvodnění napadeného rozsudku). Jelikož se odvolací soud s uvedenou argumentací nalézacího soudu ztotožnil, je možno ve stručnosti na tuto pasáž v odůvodnění napadeného rozsudku odkázat. V souladu s kritérii specifikovanými v ustanovení § 2 odst. 1 tr.zákoníku (vymezení časové působnosti) byl skutek popsaný v bodě 1) správně posouzen podle trestního zákona, účinného do 31.12.2009, a skutek pod bodem 2) podle trestního zákoníku, účinného od 1.1.2010. Trest Pokud odvolací soud zrušil výrok o trestu ve vztahu k osobě obžalovaného Š., bylo tomu pouze z toho důvodu, že v rámci odvolacího řízení došlo ke změně výroku o vině jmenovaného pod bodem 2) a tento obžalovaný byl uznán vinným ze spáchání podstatně závažnějšího trestného činu, než jakým byl uznán vinným nalézacím soudem. Uvedená skutečnost se musela nutně promítnout jak do druhu, tak i výše uloženého trestu odnětí svobody. Odvolací soud při svých úvahách o trestu hodnotil všechny skutečnosti rozhodné pro druh a výměru trestu, a to z hledisek specifikovaných v § 39 tr.zákoníku. Odvolací soud přitom vycházel ze stejných skutečností jako soud prvního stupně, který je podrobně specifikoval na str. 22 odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vzal při svých úvahách o trestu do úvahy tu skutečnost, že obžalovaný Š. spáchal trestnou činnost po předchozím uvážení, samotná trestná činnost měla již výrazně sofistikovaný charakter, přičemž obžalovaný hrubým způsobem zneužil ke spáchání trestné činnosti svého postavení v zaměstnání a důvěry svých nadřízených. Při dalších úvahách o trestu nemohlo být rovněž odhlédnuto od skutečnosti, že obžalovaný pokračoval v páchání trestné činnosti po delší dobu, spáchal více trestných činů. Přehlédnout nebylo možno ani motiv trestné činnosti. Na druhé straně odvolací soud přihlédl, stejně jako soud prvního stupně, jako k polehčující okolnosti k doznání obžalovaného, který před spácháním současně projednávané trestné činnosti vedl řádný život. Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností, pak odvolací soud dospěl k závěru, že společenské závažnosti protiprávního jednání obžalovaného Š. bude adekvátní uložení trestu odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců. Vzhledem k tomu, že byly splněny zákonné podmínky uvedené v ustanovení § 43 odst. 1 tr.zákoníku (spáchání více trestných činů), byl trest odnětí svobody uložen jako trest úhrnný, a to dle kritérií stanovených citovaným ustanovením trestního zákoníku pro ukládání úhrnného trestu odnětí svobody, tedy v rámci trestní sazby stanovené pro nejpřísnější trestný čin, kterým byl v konkrétně projednávaném případě trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle § 234 odst. 4 tr.zákoníku. Vzhledem k tomu, že byl obžalovanému Š. uložen trest odnětí svobody za úmyslný trestný čin a nebyly zároveň splněny podmínky pro jeho umístění do věznice s dozorem nebo se zvýšenou ostrahou, byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Stejně jako soud prvního stupně shledal i odvolací soud zákonné podmínky pro uložení trestu zákazu činnosti. Při stanovení rozsahu trestu zákazu činnosti bylo postupováno tak, aby odpovídal účelu trestu, zaručil dostatečnou ochranu společnosti před opakovaným pácháním trestné činnosti ze strany obžalovaného a na druhé straně obžalovaného bezdůvodně neomezoval v pracovním, společenském a jiném uplatnění. Při stanovení délky trestu zákazu činnosti bylo odvolacím soudem vycházeno z kritérií pro ukládání trestu stanovených v § 39 tr.zákoníku. Vzhledem k tomu, že odvolací soud považoval délku trestu zákazu činnosti, tak jak byl uložen soudem prvního stupně, za adekvátní společenské závažnosti protiprávního jednání obžalovaného a rozsah trestu zákazu činnosti, tak jak byl uložen jmenovaným soudem, odpovídá kritériím vymezeným v ustanovení § 73 odst. 1 tr.zákoníku, byl trest zákazu činnosti uložen ve stejném rozsahu a stejné délce, jako tomu bylo v napadeném rozsudku. Trest odnětí svobody uložený obžalovanému M. R. shledal odvolací soud zákonným, neboť nalézací soud přihlédl při svých úvahách o trestu ke všem kritériím, která jsou zakotvena v ustanovení § 23 odst. 1 tr.zákona a 31 odst. 1 tr.zákona. Soud prvního stupně se v rámci svých úvah o trestu (str. 21 odůvodnění napadeného rozsudku) zabýval osobou obžalovaného R., jakož i všemi polehčujícími a přitěžujícími okolnostmi, na které v odůvodnění napadeného rozsudku poukázal. Při ukládání trestu tomuto obžalovanému nalézací soud především zhodnotil charakter spáchané trestné činnosti, její intenzitu a závažnost. Ze strany nalézacího soudu bylo správně akcentováno, že obžalovaný R. před spácháním této trestné činnosti žil řádným životem a že se ke své trestné činnosti v plném rozsahu doznal. Za dané situace není proto možno považovat trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců za trest nepřiměřeně přísný. Vzhledem k charakteru trestné činnosti, její závažnosti, a především pak osobě obžalovaného R., má odvolací soud za to, že byly splněny zákonné podmínky pro podmíněné odložení trestu odnětí svobody (§ 58 odst. 1 tr.zákona). Pokud soud prvního stupně stanovil v konkrétním případě u podmíněně odloženého trestu odnětí svobody zkušební dobu v trvání 2 roků, odpovídá takto stanovená délka zkušební doby plně účelu trestu. Odvolací soud neshledal žádných pochybení soudu prvního stupně, ani pokud se týká výroku o náhradě škody, když poškozená společnost svůj nárok na náhradu škody uplatnila řádně a včas a provedeným dokazováním byla jednoznačně prokázána příčinná souvislosti mezi jednáním obžalovaného Š. a způsobenou škodou. Z výše uvedených důvodů proto zavázal odvolací soud obžalovaného Š. nahradit poškozené společnosti KB, a.s., škodu ve stejné výši, v jaké byl zavázán v napadeném rozsudku. Vzhledem k tomu, že odvolání státního zástupce podané proti výroku napadeného rozsudku, kterým byl obžalovaný M. R. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu dle § 250b odst. 1 tr.zákona, nebylo shledáno důvodným, bylo odvolání státního zástupce v této části zamítnuto. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Do dvou měsíců od jeho doručení je možno proti němu podat dovolání. Dovolání mohou podat nejvyšší státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí a obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká. Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje. Dovolání se podává u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (v daném případě u Krajského soudu v Ostravě). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud České republiky v Brně. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 4 tr.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr.ř. nebo § 265b odst. 2 tr.ř., o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. V Olomouci dne 10. března 2011 JUDr. Milan Kaderka v.r. předseda senátu JUDr. Miloslav Stankuš v.r. zpracovalZa správnost vyhotovení: K. Cinková