Z ustanovení § 226 písm. b) tr.ř., dle něhož soud zprostí obžalovaného obžaloby, jestliže v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, neplyne povinnost soudu upravit ve výrokové části rozsudku popis skutku tak, aby znaky žalovaného či jiného trestného činu nevyjadřoval. Jazykovým výkladem lze naopak dospět k závěru, že rozhodnout je třeba o skutku, jak ho z hlediska skutkového vyjádření i právního posouzení popsal v žalobním návrhu státní zástupce.

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání konaném dne 3.3.2011 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Milana Kaderky a soudců JUDr. Jiřího Zouhara a JUDr. Miloslava Stankuše odvolání státního zástupce a poškozené společnosti S. a ú. s. Z., s.r.o., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 14.12.2010, č.j. 61 T 18/2009-2475, a rozhodl t a k t o : I. Podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr.ř. se z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek č á s t e č n ě z r u š u j e ve výroku, jímž byl obžalovaný P. H. podle § 226 písm. b) tr.ř. zproštěn obžaloby pro skutek, jímž měl spáchat trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zákoníku a dále ve výroku, jímž byla podle § 229 odst. 3 tr.ř. poškozená obchodní společnost S. a ú. s. Z., s.r.o., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 259 odst. 3 tr.ř. se nově rozhoduje t a k t o : Obžalovaný P. H., soukromý podnikatel, se podle § 226 písm. b) tr.ř. z p r o š ť u j e obžaloby Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 9.12.2009, sp.zn. 6 KZV 3/2009, pro skutek spočívající v tom, že ve Z. v době od 2.4.2006 do 16.4.2008 si neplnil řádně své povinnosti vyplývající ze Smlouvy o výkonu funkce jednatele společnosti S. a ú. s. Z., s.r.o., (dále jen SÚSZ), ačkoli věděl, že může porušováním svých smluvních povinností jako jednatel ohrozit majetek společnosti SÚSZ, když bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení svým jednáním neuzpůsobí, přičemž si neplnil povinnosti jednatele společnosti vyplývající ze Smlouvy o výkonu funkce jednatele uzavřené Bc. P. H. se společností SÚSZ zastoupenou jednateli Bc. P. H. a D. P., která byla schválena valnou hromadou dne 9.5.2005, ve které se zavázal k povinnosti vykonávat svou funkci ve prospěch společnosti, zejména plnit si všechny povinnosti vyplývající pro něho i z obchodního zákoníku, přičemž v bodě 2.3. smlouvy se zavázal k povinnosti zacházet s majetkem a veškerými právy společnosti SÚSZ s péčí řádného hospodáře a počínat si tak, aby společnosti jeho činností nevznikla žádná škoda na majetku a právech společnosti, když svým neprofesionálním přístupem k vedení a kontrolní činnosti společnosti SÚSZ porušil jak ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník v platném znění, zejména pak ustanovení § 135 odst. 1, odst. 2, tak, rovněž i znění Zakladatelské listiny společnosti SÚSZ, kdy svou nedostatečnou kontrolní činností odpovědného orgánu nezajistil pravidelné kontroly a řádné vedení předepsané evidence a účetnictví, čímž J. W. po delší dobu umožnil přisvojovat si finanční prostředky společnosti SÚSZ, které jí byly v souladu se zněním smlouvy svěřeny, čímž měl spáchat trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Podle § 229 odst. 3 tr.ř. se poškozená obchodní společnost S. a ú. s. Z., s.r.o., odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Podle § 256 tr.ř. se odvolání poškozené obchodní společnosti S. a ú. s. Z., s.r.o., z a m í t á . III. V ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek nezměněn. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 14.12.2010, č.j. 61 T 18/2009-2475, byl obžalovaný P. H. podle § 226 písm. b) tr.ř. zproštěn obžaloby pro skutek, jímž měl spáchat trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zákoníku, čehož se měl dopustit tím, že ve Z. v době od 2.4.2006 do 16.4.2008 si neplnil řádně své povinnosti vyplývající ze Smlouvy o výkonu funkce jednatele společnosti S. a ú. s. Z., s.r.o., (dále jen SÚSZ), ačkoli věděl, že může porušováním svých smluvních povinností jako jednatel ohrozit majetek společnosti SÚSZ, když bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení svým jednáním neuzpůsobí, přičemž si neplnil povinnosti jednatele společnosti vyplývající ze Smlouvy o výkonu funkce jednatele uzavřené Bc. P. H. se společností SÚSZ zastoupenou jednateli Bc. P. H. a D. P., která byla schválena valnou hromadou dne 9.5.2005, ve které se zavázal k povinnosti vykonávat svou funkci ve prospěch společnosti, zejména plnit si všechny povinnosti vyplývající pro něho i z obchodního zákoníku, přičemž v bodě 2.3. smlouvy se zavázal k povinnosti zacházet s majetkem a veškerými právy společnosti SÚSZ s péčí řádného hospodáře a počínat si tak, aby společnosti jeho činností nevznikla žádná škoda na majetku a právech společnosti, když svým neprofesionálním přístupem k vedení a kontrolní činnosti společnosti SÚSZ porušil jak ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník v platném znění, zejména pak ustanovení § 135 odst. 1, odst. 2, tak rovněž i znění Zakladatelské listiny společnosti SÚSZ, kdy svou nedostatečnou kontrolní činností odpovědného orgánu nezajistil pravidelné kontroly a řádné vedení předepsané evidence a účetnictví, čímž J. W. po delší dobu umožnil přisvojovat si finanční prostředky společnosti SÚSZ, které jí byly v souladu se zněním smlouvy svěřeny, a dále byl zproštěn ve výroku, jímž byla podle § 229 odst. 3 tr.ř. poškozená obchodní společnost SÚSZ, s.r.o., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tento rozsudek nenabyl právní moci, neboť byl napaden odvoláními státního zástupce a poškozené obchodní společnosti SÚSZ, s.r.o. (dále jen SÚSZ). Pokud jde o odvolání státního zástupce, pak z jeho úvodu se podává, že směřuje do zprošťujícího výroku napadeného rozsudku, kterým byl obžalovaný H. ve smyslu § 226 písm. b) tr.ř. zproštěn obžaloby, a je podáváno v neprospěch obžalovaného. Státní zástupce má za to, že obžalovaný H. měl být uznán vinným ve smyslu podané obžaloby, byť skutek měl být právně kvalifikován v souladu se zákonem, který je pro obžalovaného příznivější, konkrétně jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr.zákoníku a obžalovanému měl být uložen přiměřený odpovídající trest, a rovněž měl být zavázán k náhradě způsobené škody. Státní zástupce uvádí, že nalézací soud provedl z podnětu odvolacího soudu částečné doplnění dokazování zaměřené zvláště k prokázání znaku „hrubé nedbalosti“, tak jak ji má na mysli ustanovení § 16 odst. 2 tr.zákoníku. Odvolatel ovšem poukazuje na to, že při výslechu svědků, kteří měli být z pokynu odvolacího soudu vyslechnuti podrobně, se soud prvního stupně omezil pouze na deklaraci již známých skutečností, když některým ze svědků nebyly otázky nalézacím soudem položeny vůbec. Z toho státní zástupce dovozuje, že nalézací soud v hlavním líčení pouze formálně provedl zopakování výslechu některých svědků, kdy tito konstatovali již dříve deklarované skutečnosti nebo se k věci vůbec nevyjádřili, čímž nedošlo k úplnému splnění pokynů odvolacího soudu. Státní zástupce v této souvislosti vyslovuje názor, že provedené důkazy jak v dřívějším stádiu trestního řízení, tak nyní, prokazují minimálně hrubou nedbalost ze strany obžalovaného, která by dokonce mohla i hraničit až s úmyslným jednáním ve smyslu § 4 písm. b) tr.zákona, resp. § 15 odst. 1 písm. b) tr.zákoníku. V další části opravného prostředku státní zástupce podává definici pojmu hrubá nedbalost, tak jak je tato uvedena v trestním zákoníku, a konstatuje, že k posouzení zjevné bezohlednosti u obžalovaného H. je nutno přistupovat též z hlediska jeho praktických zkušeností a teoretického základu. Nutno je rovněž přihlédnout k ostatním okolnostem případu ve vzájemném kontextu, kdy je třeba zvažovat na straně jedné povinnosti uložené obžalovanému, a na straně druhé vlastnosti obžalovaného ve smyslu jeho praktických zkušeností, délky praxe, teoretických znalostí, dosaženého vzdělání, inteligence apod. Rovněž tak je nutno zvažovat okamžitý stav obžalovaného při výkonu funkce. V této souvislosti poukázal odvolatel na to, že zvláštní pozornost orgánů činných v trestním řízení byla věnována již od samého počátku řízení u obžalovaného H. zvláště jeho přístupu k požadavkům náležité opatrnosti, a to s ohledem k posouzení jeho nedbalosti, která byla posléze hodnocena jako hrubá nedbalost. Tuto skutečnost podle odvolatele zcela jasně potvrzují zvláště závěry znaleckého posudku soudního znalce Ing. P. J. a výpovědi auditora Ing. B., který přes hrubé nedostatky v účetnictví a financování SÚSZ zjištěné jeho vlastními pracovníky vydal nakonec kladný a pozitivní závěr o provedeném auditu. Podle odvolatele již z původně shromážděných důkazů, na jejichž základě byla na P. H. podána obžaloba, bylo zřejmé, že jmenovaný svým jednáním v inkriminované době pod vlivem a z přímé dikce J. W. zcela vědomě porušil všechny zásady řádného vedení a řízení obchodní společnosti, kdy účelově porušil jak povinnosti vyplývající mu ze smlouvy o výkonu funkce jednatele SÚSZ, tak i povinnosti jednatele společnosti uložené mu obchodním zákoníkem. Odvolatel akcentuje skutečnost, že obžalovaný H. nebyl ve funkci jednatele žádným nováčkem a tuto funkci vykonával již několik let. Teprve po nástupu J. W. do firmy však přestal bez logického vysvětlení jakýmkoli způsobem po stránce ekonomické, resp. finanční, firmu řídit, ovládat a kontrolovat, což potvrdili jak spoluobžalovaní, tak řada slyšených svědků. Např. jen v roce 2007 nad rámec zažité provozní potřeby firmy společně s J. W. spolupodepsali a posléze i vybrali do pokladny firmy částku více než 11 mil. Kč, což nalézací soud mohl zjistit z přílohy posudku soudního znalce Ing. J., jež je součástí spisu. Stejně pak oba jmenovaní dle státního zástupce postupovali v „tunelování“ firmy SÚSZ již v prosinci roku 2006 a pokračovali tak až do počátku roku 2008. Státní zástupce zdůraznil, že podpis obžalovaného H. jako jednatele firmy byl na všech dokladech stěžejní, přičemž podpis J. W. byl více méně pouhou formalitou pro banku. Obžalovaný H. byl podle odvolatele již od samého počátku v průběhu trestního řízení opakovaně konfrontován se skutečnostmi, které jasně svědčily o jeho minimálně hrubé nedbalosti při výkonu funkce jednatele SÚSZ. Obžalovaný nedokázal logicky a věcně vysvětlit své zásadní nedostatky ve funkci jednatele, a to při řízení a kontrole firmy, což se odrazilo ve velmi závažném následku, a to zejména: - proč přijal J. W. do zaměstnání na funkci účetní, když o ní neměl žádné bližší informace, a tato nepředložila při nástupu do zaměstnání ani nutný výpis z rejstříku trestů, z něhož by byla zřejmá její trestní minulost, zvláště pak uložený zákaz činnosti Okresním soudem v Kroměříži, spočívající v zákazu výkonu funkcí v obchodu a službách spojených s hmotnou odpovědností na dobu 5 let, tedy do 5.10.2007, - proč v krátké době předal veškeré finanční kompetence spojené s dálkovým, elektronickým a též faktickým vedením a nakládáním s účtem firmy SÚSZ u Komerční banky, a.s., a též kompetence k vyplácení mezd pouze J. W., a zcela ignoroval fakt, že SÚSZ měla předmětnou smlouvu o vedení účetnictví podepsanou konkrétně s firmou H. H., která J. W. pouze zaměstnávala, - proč odpovědně nereagoval na výše uvedené skutečnosti, které byly v rozporu s uzavřenou smlouvou, na což ho opakovaně H. H. jako jednatele firmy upozornila, avšak P. H. s ní odmítl v tomto směru cokoli řešit a řekl, že vše bude řešit pouze s J. W., ač dobře věděl, že tato nemá žádné smluvní kompetence ve vztahu k SÚSZ, - proč bez jakékoli kontroly po velmi dlouhou dobu podepisoval J. W. několikrát do měsíce finanční operace, ač W. z popisu práce dané úkony neměla vůbec provádět, kdy následně nijak nekontroloval účetní ani finanční stavy firmy SÚSZ, kdy z předchozí zkušenosti jednatele musel vědět, že tak vysoké výběry v hotovosti, např. do pokladny firmy, není třeba, a i výběry z účtu firmy překračují zažitou a prakticky danou výši výplat, - proč si nikdy sám z vlastní iniciativy nezkontroloval přímo v bance skutečné finanční operace na originálu výpisu z účtu firmy a i v případě auditu, kdy pracovníci firmy prováděli audit, upozorňovali na spoustu hrubých pochybení a vad v účetnictví firmy SÚSZ, nikterak nezasáhl pro jejich odstranění a vše ponechal pouze na přímém vyřízení J. W., přičemž špatný, až alarmující ekonomický a účetní stav v inkriminované době je jasně a zřetelně dán i znaleckým posudkem znalce Ing. J., - proč dne 1.4.2008 sepsal jako jednatel SÚSZ s J. W. za účasti právníka firmy JUDr. F. nedatovaný zápis o neoprávněném převodu peněz z firemního účtu na účet manžela J. W., tedy věděl o způsobení škody ve výši přesahující 2 miliony korun, avšak následně o této negativní skutečnosti neinformoval alespoň dozorčí radu, která zasedala dne 8.4.2008 a ponechal tak nelogicky čas J. W. k dalším machinacím, kdy trestní oznámení podal pod tlakem až dne 17.4.2008, neboť J. W. odmítla uhradit jakékoli finanční náhrady z nezákonně převedených peněz, - proč obžalovaný nereagoval na negativní výsledky zprávy pro auditora zpracované zaměstnanci auditorské firmy, které jasně a opakovaně hovořily o závažných pochybeních ve vedení účetnictví a nakládání s finančními prostředky firmy, přičemž povrchní, a skutečnosti odporující závěrečnou zprávu auditora Ing. B., týkající se výsledků auditů, vždy slepě a bez připomínek jako jednatel firmy akceptoval a tyto auditorské závěry bez výhrad pozitivně prezentoval dál, a to jak kontrolním orgánům firmy, tak i zřizovateli SÚSZ, čímž následně docházelo ke schválení zpráv o auditu, resp. legalizaci způsobené škody SÚSZ. Státní zástupce má za to, že z výše uvedeného je zřejmé, že obžalovaný H. se svojí hrubou nedbalostí, resp. úplnou nečinností při řízení a kontrole firmy, která nepochopitelně trvala dlouhou dobu, a to nejméně od 1.4.2006 do 16.4.2008, spolupodílel na způsobení škody firmě SÚSZ ve výši 10.963.210,- Kč. Podle státního zástupce tedy měl v souladu s právním názorem odvolacího soudu nalézací soud v pokračování dokazování u hlavního líčení definici hrubé nedbalosti vnímat a dokazovat v souvislosti s ustanovením § 221 tr.zákoníku, kdy dané ustanovení je formulováno především tak, aby nevyvolávalo pochybnosti o nedbalostním zavinění pachatele, a to jak ve vztahu k porušení jeho povinnosti opatrovat či spravovat cizí majetek, tak i ve vztahu k výši způsobené škody porušením dané povinnosti. V daném případě z pohledu podané obžaloby došlo jednáním obžalovaného P. H. minimálně k naplnění skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr.zákoníku, když obžalovaný byl osobou, která měla zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného. Obžalovaný rovněž jednal tak, že na cizím majetku způsobil škodu velkého rozsahu, přičemž jednal z hrubé nedbalosti. Státní zástupce upozornil na to, že v uvedené právní kvalifikaci ve zprošťujícím rozsudku absentuje odkaz na písm. a) § 221 odst. 2 tr.zákoníku, byť jak výrok sám, tak i právní věta s uvedením znění této části zákona počítá. Dále pak odvolatel poukázal na to, že v odůvodnění napadeného rozsudku absentuje vyhodnocení výpovědí jednotlivých svědků, mimo svědka Ing. H., a to zvláště k dokladování hrubé nedbalosti při jednání obžalovaného, což činí rozsudek nepřezkoumatelným. Ze strany nalézacího soudu bylo posléze odůvodnění zprošťujícího rozsudku pojato de facto stejně jako odůvodnění původního rozsudku odsuzujícího. Žádné důkazy se ve vztahu k obžalovanému nezměnily, a tak jako v odůvodnění odsuzujícího, tak i zprošťujícího rozsudku definuje podrobně nalézací soud zásadní nedbalostní jednání, avšak nerozebírá, v čem posléze neshledal naplnění znaku uvedeného v § 16 odst. 2 tr.zákoníku, tedy hrubé nedbalosti, a o jaké skutečnosti a důkazy své zprošťující rozhodnutí opřel. Podle právního názoru obžaloby již ve svém počátku naplnilo jednání obžalovaného H. i znak hrubé nedbalosti, což však nalézací soud blíže nezkoumal a nedokladoval. Pokud jde o jednání H. H., pak zde státní zástupce konstatoval, že sám navrhl, aby byla zproštěna obžaloby, a pokud tak soud prvního stupně rozhodl, pak v tomto směru pokládá jeho rozhodnutí za správné a zákonné. V závěru odůvodnění písemně podaného opravného prostředku pak státní zástupce uvedl, že zejména ve vztahu k délce porušování zákona a dalších smluvních ujednání, souvisejících s řádným spravováním cizího majetku ze strany obžalovaného H., jakož i k výši jím spoluzpůsobené škody, je nutno nahlížet i z pohledu naplnění znaku hrubé nedbalosti, kdy se fakticky jednalo o hrubou bezohlednost obžalovaného při řízení firmy a evidentní popření všech základních principů odpovědného jednání statutárního orgánu firmy. Podle státního zástupce tedy soud v žádném případě neměl postupovat ve smyslu § 226 písm. b) tr.ř., neboť v žalobním návrhu označený skutek je dle právního názoru obžaloby trestným činem. V rámci petitu písemně podaného opravného prostředku státní zástupce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr.ř. zrušil a následně aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci v rámci veřejného zasedání konaného před odvolacím soudem setrval na výše naznačeném opravném prostředku, když jeho podstatné body rozvedl. Uvedl, že podstatou odvolání krajského státního zastupitelství je nesouhlas se závěrem nalézacího soudu, že se u obžalovaného H. nejedná o hrubou nedbalost ve smyslu § 221 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr.zákoníku. Státní zástupce poukázal na to, že krajské státní zastupitelství je toho názoru, že hodnocení znaku hrubé nedbalosti nalézacím soudem není správné. Poukázal v této souvislosti na povinnosti obžalovaného H. stanovené ve smlouvě o výkonu funkce jednatele a schválené valnou hromadou dne 9.5.2005, a dále pak na povinnosti, které obžalovanému stanovil obchodní zákoník v ustanovení § 135 odst. 1, odst. 2. Právě nedostatečnou kontrolní činností dle názoru státního zastupitelství obžalovaný umožnil odsouzené W., aby způsobila společnosti SÚSZ škodu ve výši téměř 11 mil. Kč. Intervenující státní zástupce poukázal na to, že v písemně podaném opravném prostředku krajského státního zastupitelství je zejména na str. 4 poukazováno na ty skutečnosti, které mají dokladovat, že obžalovaný H. se dopustil zákonného porušení povinnosti ve smyslu § 16 odst. 2 tr.zákoníku, tedy že se jedná o hrubou nedbalost. V rámci závěrečného návrhu pak státní zástupce navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen v té části, která se týká obžalovaného H., a aby věc v této části byla ve smyslu § 259 odst. 1 tr.ř. vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pokud jde o opravný prostředek poškozené obchodní společnosti S. a ú. s. Z., s.r.o. (dále jen SÚSZ), pak ten byl zpracován zmocněnkyní této obchodní společnosti JUDr. O. Z odůvodnění tohoto opravného prostředku se podává, že poškozený konstatuje, že uplatnil v rámci trestního řízení nárok na náhradu škody vůči všem obžalovaným. Vůči obžalovanému H. byl uplatněn nárok na náhradu škody ve výši 10.963.210,- Kč, přičemž z provedeného dokazování a dosavadního řízení byly dle poškozeného dostatečně prokázány všechny předpoklady pro přiznání náhrady škody vůči obžalovanému H. ve shora uvedené výši. Poškozený poukázal na to, že napadeným rozsudkem byl obžalovaný H. zproštěn obžaloby a v rámci adhezního řízení bylo rozhodnuto tak, že ve smyslu § 229 odst. 3 tr.ř. byl poškozený odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškozený uvádí, že zjistil, že se do výroku o vině odvolal státní zástupce. Z toho tedy vyplývá, že dosud není najisto postaveno, zda obžalovaný H. bude pravomocně obžaloby zproštěn, resp. zda bude uznán vinným. Proto tedy poškozený uvádí, že z procesní opatrnosti podává odvolání do výroku o náhradě škody a navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že uloží obžalovanému H. nahradit poškozenému škodu ve výši 10.963.210,- Kč. Na tomto opravném prostředku setrvala i zmocněnkyně poškozeného v rámci veřejného zasedání, když odkázala na písemné vyhotovení opravného prostředku a nad rámec zdůraznila, že poškozený je přesvědčen o tom, že obžalovaný H. neplnil své povinnosti při správě cizího majetku, které jsou stanoveny především ze zákona, a současně je převzal na základě smlouvy o výkonu funkce jednatele společnosti. Pokud se týče výše škody, pak zmocněnkyně uvedla, že je toho názoru, že škoda byla dostatečně prokázána z účetnictví a jiných důkazů, které jsou založeny ve spise. Příčinná souvislost jednání obžalovaného H. se vznikem škody vyplývá ze samotné podstaty jeho činnosti jednatele společnosti. Ze všech těchto důvodů pokládá zmocněnkyně poškozeného rozhodnutí nalézacího soudu za nesprávné. V rámci závěrečného návrhu pak zmocněnkyně navrhla, aby rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen, s tím, aby obžalovaný byl zavázán k náhradě škody poškozenému ve výši 10.963.210,- Kč. Obžalovaný H. podal prostřednictvím své obhájkyně JUDr. R. vyjádření k odvolání státního zástupce. V tomto vyjádření konstatuje, že není pravdou, že by doplnění dokazování ze strany nalézacího soudu bylo provedeno pouze formálně, a že byly pouze deklarovány skutečnosti známé z předchozích provedených důkazů. V žádném případě také nedošlo pouze k formálnímu zopakování výslechu některých svědků. Obžalovaný poukázal na to, že výslechy svědků byly zaměřeny na objasnění nových skutečností ve vztahu k naplnění znaku „hrubá nedbalost“. Podle obžalovaného z provedených důkazů vyplynulo to, co je obsaženo v odůvodnění zprošťujícího rozsudku, tedy že on sám prováděl pravidelné kontroly, a to prostřednictvím pondělních porad, že vždy reagoval na připomínky svých podřízených a vždy sjednal nápravu. Bylo také prokázáno, že členové dozorčí rady v čele s Ing. H., který byl a i nyní je jednatelem poškozené obchodní společnosti, měli z titulu svého postavení členů dozorčí rady právo kdykoli nahlédnout do účetních knih, ovšem jmenovaný svědek uvedl, že tohoto svého oprávnění nikdy nevyužil. Obžalovaný dále argumentoval tím, že v době, kdy vykonával funkci jednatele společnosti SÚSZ, mu v souvislosti s výkonem této funkce nebylo nikdy ničeho vytčeno ani členy dozorčí rady, ani členy jiných kontrolních orgánů. Podle něj tedy nelze dovodit, že by se dopustil hrubé nedbalosti, tak jak to má na mysli ustanovení § 16 odst. 2 tr.zákoníku. Rozhodně není pravdou, že by se v kterémkoli stádiu řízení vedeném proti němu prokázalo bez jakýchkoli pochybností, že přestal bez logického vysvětlení jakýmkoli způsobem po stránce ekonomické, resp. finanční, firmu řídit, ovládat a kontrolovat. Podle obžalovaného je překvapivé, že si státní zástupce v podaném odvolání osobuje právo používat termín „tunelování“ poškozené společnosti, a to snad dokonce společně s odsouzenou W. V této souvislosti je podle obžalovaného H. zarážející, že takovéto obvinění nebylo v rámci předchozích hlavních líčení proti němu nikdy vzneseno. Pokud státní zástupce nastínil v podaném odvolání otázky, na něž nezná odpověď, pak obžalovaný poukázal na to, že odpověď lze nalézt v obsáhlém odůvodnění napadeného rozsudku. Obžalovaný konstatuje, že z podaného odvolání státního zástupce je patrná snaha, aby byl za každou cenu uznán vinným, zejména pokud jde o náhradu škody. Vzhledem k tomu, že obžalovaný pokládá odvolání za nedůvodné, navrhl, aby bylo odvolacím soudem podle § 256 tr.ř. zamítnuto. Obhájkyně obžalovaného JUDr. R. v rámci veřejného zasedání konaného před odvolacím soudem odkázala na výše uvedené písemné vyjádření a nad jeho rámec ničeho neuvedla. Setrvala rovněž na závěrečném návrhu tak, jak je tento uveden v písemném vyjádření. Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, především konstatuje, že oba shora naznačené opravné prostředky byly podány osobami k jejich podání oprávněnými (§ 246 odst. 1 písm. a/, d/ tr.ř.). Při podání obou opravných prostředků byla respektována lhůta naznačená v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř. Rovněž tak lze po přezkoumání obsahu opravných prostředků konstatovat, že tyto splňují náležitosti obsahu odvolání ve smyslu § 249 odst. 1 tr.ř. (odvolání poškozeného), resp. § 249 odst. 1, odst. 2 tr.ř. (odvolání státního zástupce). Z obsahu obou podaných opravných prostředků je zcela zřejmé, do kterých výroků napadeného rozsudku jsou zaměřeny, a z obsahu odvolání státního zástupce je zjevné, že toto je podáváno v neprospěch obžalovaného. Odvolací soud tedy z podnětu obou zmíněných opravných prostředků přezkoumal podle hledisek vyjádřených v ustanovení § 254 odst. 1, odst. 3 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozsudku, proti nimž byla odvolání podána, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly žádným z podaných odvolání vytýkány, přihlížel toliko, pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž byla odvolání podána. Nicméně s ohledem na to, co již bylo výše konstatováno stran obsahu opravného prostředku podaného státním zástupcem, který je prioritně zaměřen do výroku o vině (resp. do výroku, kterým byl obžalovaný obžaloby zproštěn), nebyla přezkumná činnost odvolacího soudu ve smyslu § 254 odst. 3 tr.ř. fakticky nikterak omezena, neboť podle zmiňovaného zákonného ustanovení, je-li podáno odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání. S ohledem na to, že se v daném případě jednalo o zprošťující výrok napadeného rozsudku, proti němuž bylo podáno odvolání státního zástupce, odvolací soud musel přezkoumávat toliko jeden navazující výrok, kterým v daném případě byl výrok učiněný v rámci adhezního řízení, když ovšem i tento byl napaden odvoláním ze strany poškozeného. Co do rozsahu přezkumné povinnosti je třeba ještě uvést, že napadený rozsudek obsahuje též výrok, kterým byla podle § 226 písm. b) tr.ř. zproštěna obžaloby též původně obžalovaná H. H. Tento výrok ovšem zůstal mimo přezkumnou povinnost odvolacího soudu, neboť jak se podává ze spisového materiálu a koneckonců i z odůvodnění odvolání státního zástupce, proti tomuto výroku nebylo podáno odvolání ani ze strany samotné obžalované, ale zejména ze strany státního zástupce. Tedy výrok, kterým byla obžalovaná H. H. zproštěna ve smyslu § 226 písm. b) tr.ř. obžaloby, je nutno pokládat z výše uvedených důvodů za pravomocný, a tudíž zůstal mimo přezkumnou povinnost odvolacího soudu. Dále pak je třeba uvést, že ve vztahu k obžalovanému H. je napadený rozsudek ve věci již druhým. Poprvé rozhodl ohledně obžalovaného Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 21.6.2010, č.j. 61 T 18/2009-2254. Tímto rozsudkem byl obžalovaný H. skutkem, pro který byl v nyní přezkoumávaném rozsudku obžaloby zproštěn, uznán vinným, když tento skutek byl právně kvalifikován jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku dle § 255a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zákona ve znění zák. č. 140/1961 Sb. Obžalovanému H. byl za toto jednání uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let a výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále mu pak byl uložen ve smyslu § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr.zákona trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu čtyř let. Konečně obžalovaný H. byl také společně s tehdy spoluobžalovanými W., H. a W. zavázán k náhradě škody poškozené SÚSZ, s.r.o., ve výši 10.963.210,- Kč. Tento rozsudek byl ovšem k odvolání obžalovaného H. rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27.10.2010, sp.zn. 6 To 74/2010, podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr.ř. zrušen, a to ve výroku jímž byl obžalovaný uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zákona ve znění zák. č. 140/1961 Sb., dále pak ve výroku o trestu, který byl obžalovanému uložen a konečně ve výroku, jímž byl obžalovaný P. H. zavázán povinností nahradit poškozenému způsobenou škodu. Odvolací soud pak po zrušení rozsudku rozhodl tak, že ve smyslu § 259 odst. 1 tr.ř. byla věc ve zrušené části, kromě jiného též ohledně obžalovaného H., vrácena soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí. Pokud se týče procesní správnosti řízení vedeného proti obžalovanému H., je třeba odkázat především na příslušné pasáže odůvodnění shora naznačeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (srovnej str. 31 odůvodnění), v nichž odvolací soud vyjádřil názor, že řízení, ani rozsudek samotný, netrpí žádnými závažnými procesními vadami, na něž bylo třeba reagovat postupem podle § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Stejný závěr je možno učinit i při přezkoumávání nyní napadeného rozsudku, když v mezidobí mezi vydáním zrušujícího rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a vynesením napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, nedošlo k žádným zásadním procesním pochybením nalézacího soudu, na která by bylo nutno reagovat postupem podle § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Určitá procesní pochybení, zejména ve vztahu k poškozenému, resp. ke zmocněnci poškozeného, sice zjištěna byla, a bude na ně níže poukázáno v té pasáži odůvodnění odvolacího soudu, která se bude věnovat rozhodnutí o odvolání, které bylo podáno poškozeným. Toto pochybení nicméně není takového charakteru, aby díky němu bylo třeba napadený rozsudek rušit ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Pokud se týče rozsahu dokazování, potom již v této fázi je třeba reagovat na ty pasáže odůvodnění odvolání státního zástupce, v nichž tento argumentuje tím, že soud prvního stupně dostatečně nerespektoval pokyny odvolacího soudu stran doplnění dokazování výslechy svědků, přičemž toto dokazování mělo být zaměřeno k tomu, jakým způsobem realizoval obžalovaný H. v době, kdy vykonával funkci jednatele ve firmě SÚSZ, své kontrolní a řídící pravomoci. Odvolací soud je ovšem opačného názoru. V této souvislosti je třeba poukázat na příslušné pasáže z protokolu o hlavním líčení, které bylo realizováno před nalézacím soudem dne 14.12.2010 (srovnej č.l. 2465-2471). Z tohoto protokolu se podává, že v intencích pokynů odvolacího soudu soud prvního stupně především předvolal a vyslechl obžalovaného H. a obžalovanou H., a dále pak předvolal svědky Ing. H., Ing. H., P., Ing. M., K. a Ing. V. Všechny tyto svědky vyslechl v duchu pokynů odvolacího soudu (srovnej str. 48 odůvodnění zrušujícího rozhodnutí), zejména k tomu, jak a do jaké míry si podle jejich mínění obžalovaný H. plnil své kontrolní a řídící povinnosti vyplývající mu z funkce jednatele obchodní společnosti SÚSZ. Pokud jde o toto doplnění dokazování, pak státní zástupce v odůvodnění opravného prostředku konstatuje, že nalézací soud pouze formálně provedl zopakování výslechu některých svědků, kdy tito konstatovali již dříve dokladované skutečnosti nebo se k věci vůbec nevyjádřili, čímž podle státního zástupce nedošlo k úplnému splnění pokynů odvolacího soudu ve směru doplnění dokazování, zvláště pak ke skutečnostem týkajícím se možné „hrubé nedbalosti“ v jednání obžalovaného. Státní zástupce také argumentuje tím, že některým svědkům nebyly vůbec nalézacím soudem položeny jakékoli otázky. S tímto hodnocením provedeného dokazování ovšem odvolací soud nesouhlasí. Především je třeba poukázat na již citovanou pasáž v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl původní rozsudek zrušen, konkrétně na str. 48. Zde odvolací soud uvedl, že pokládá za nutné doplnit dokazování výslechem příslušných pracovníků obchodní společnosti SÚSZ, zejména členů dozorčí rady, popř. dalších osob, které byly obeznámeny s činností obžalovaného H. v tom směru, aby bylo dostačujícím způsobem zjištěno, jakým způsobem vykonával obžalovaný své povinnosti, které mu plynuly ze smlouvy o výkonu funkce jednatele obchodní společnosti SÚSZ. Odvolací soud uvedl, že dokazování bude nutno zaměřit zejména k tomu, jakým způsobem přistupoval obžalovaný H. k plnění svých povinností, zejména v situaci, kdy mu byly signalizovány případné nedostatky v činnosti vykonávané ať již obžalovanou H. či dnes již odsouzenou W. Pokud jde o konkrétní svědky, které naznačil odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, pak se jedná právě o ty svědky, kteří byli nalézacím soudem předvoláni a vyslechnuti. Pokud jde o rozsah materie, k níž tito svědkové vypovídali, pak po nahlédnutí do již zmíněného protokolu o hlavním líčení konaném před nalézacím soudem, je třeba konstatovat, že u všech svědků se soud prvního stupně pokusil o zjištění těch informací, které vyplynuly ze zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud ovšem někteří ze svědků (zejména Ing. H. či P.) uvedli, že nemají, co by dále k věci dodali, a nemají, čím by doplnili svoji předchozí výpověď, potom nelze tuto skutečnost klást soudu prvního stupně za vinu v tom směru, jak to činí státní zástupce. Pokud zmiňovaní svědkové P. a Ing. H. neměli informace, jež by byly důležité pro prokázání toho, jakým způsobem obžalovaný H. realizoval své povinnosti jednatele firmy SÚSZ, pak je logicky nemohli uvést. Pokud v této souvislosti namítá státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočka ve Zlíně, který zpracoval písemně podaný opravný prostředek, že těmto svědkům, resp. i jiným svědkům nebyly položeny soudem žádné dotazy, potom z protokolu o tomto hlavním líčení se podává, že zpracovatel písemně podaného opravného prostředku, státní zástupce JUDr. F., byl intervenujícím státním zástupcem v rámci onoho hlavního líčení (srovnej č.l. 2465). Podle názoru odvolacího soudu pokud jmenovaný státní zástupce vnímal absenci položených dotazů ze strany soudu, nic mu nebránilo, aby tyto dotazy položil sám. K ničemu takovému ovšem, jak se podává z příslušného protokolu o hlavním líčení, nedošlo. Pokud jde o další svědky, kteří byli vyslechnuti, konkrétně Ing. H., Ing. M., K. a Ing. V., pak tito vypovídali, byť je nutno přiznat, že nikoli obsáhle. Nicméně i pokud se týče těchto svědků, je v protokole uvedeno, že žádnému z nich nepoložil intervenující státní zástupce žádnou otázku. Z toho lze tedy dovozovat, že tento pokládal rozsah toho, co zmínění svědkové uvedli, za dostačující. Koneckonců ani v příslušné pasáži odvolání, které bylo zpracováno v písemné podobě, není konkrétně uvedeno, v jakém směru by měli být zmínění svědkové ještě vyslechnuti. V této souvislosti je poněkud s podivem, že v písemně podaném opravném prostředku je jako zrušující důvod uveden, kromě jiného, též důvod subsumovaný pod ustanovení § 258 odst. 1 písm. c) tr.ř. Toto zákonné ustanovení se uplatní v situaci, pokud je třeba po zrušení napadeného rozsudku provádět další důkazy či provedené důkazy opakovat. V písemně vyhotoveném opravném prostředku není ovšem uvedeno, které další důkazy by měly být soudem prvního stupně provedeny, popřípadě které důkazy by měl soud nalézací opakovat. Tuto pasáž rozhodnutí odvolacího soudu je tedy možno uzavřít konstatováním, že podle názoru odvolacího soudu naopak soud prvního stupně především postupoval striktně v intencích pokynů odvolacího soudu, kterých se mu dostalo v onom již vícekrát citovaném zrušujícím rozhodnutí, a nelze doplněné dokazování hodnotit tak, jak to činí státní zástupce, totiž jako doplnění ryze formální. Naopak odvolací soud je toho názoru, že soud prvního stupně provedl dost důkazů a v takové kvalitě, aby na jejich základě mohl ustálit, že ve věci není možné uzavřít nezpochybnitelný závěr o tom, že obžalovaný se dopustil zažalovaného trestného činu, byť právně kvalifikovaného jinak, a to v intencích nové hmotněprávní úpravy. Jak se podává z odůvodnění opravného prostředku státního zástupce, tento je fakticky prioritně zaměřen proti hodnotícím závěrům nalézacího soudu, když státní zástupce nesouhlasí se závěrem nalézacího soudu, pokud ten v jednání obžalovaného H. neshledal naplnění znaku „hrubá nedbalost“. Je tedy možno konstatovat, že podle názoru státního zástupce soud prvního stupně fakticky nesprávně vyhodnotil ve věci provedené důkazy. V této souvislosti musí ovšem odvolací soud v obecné rovině uvést, že v postupu orgánů činných v trestním řízení, který je naznačen v ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř., je vyjádřena jedna ze základních zásad českého trestního řízení, konkrétně zásada volného hodnocení důkazů. Podle této zásady orgány činné v trestním řízení, soud nevyjímaje, hodnotí provedené důkazy výhradně podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a vycházejícího z dokonalé znalosti projednávaného případu a veškeré důkazní materie k němu se vztahující. Navíc je nutno poukázat na skutečnost, že ustálená soudní praxe i konstantní judikatura stojí na stanovisku, že dokonce ani za situace, pokud není skutečný stav věci správně zjištěn, a odvolací soud má za to, že tomu je tak proto, že nalézací soud nevyhodnotil správně důkazy ve věci provedené, může odvolací soud toliko upozornit soud prvního stupně, ve kterých směrech má být řízení doplněno, nebo čím je třeba se znovu zabývat, zásadně však nesmí k samotnému způsobu hodnocení důkazů nalézacím soudem udělovat tomuto soudu jakékoli závazné pokyny. Stejně tak je nutno zdůraznit, že ve stávající trestněprávní teorii i praxi platí nepřekročitelná zásada, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř., tedy, že provedené důkazy hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná skutková zjištění, nemůže odvolací soud napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným, v úvahu připadajícím výsledkem. Navíc je nutno zdůraznit, že zákonodárce novelou zákona o trestním řízení soudním (trestní řád) zák. č. 265/2001 Sb. poměrně výrazným způsobem omezil možnost odvolacího soudu zasahovat do hodnocení důkazů soudem prvního stupně, když v ustanovení § 263 odst. 7 tr.ř. deklaroval, že odvolací soud je vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud ve veřejném zasedání znovu provedl. Koneckonců i aktuální judikatura Ústavního soudu stojí na stanovisku, že zasahovat do hodnocení důkazů soudem prvního stupně lze pouze tehdy, pokud je takovéto hodnocení v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Lze tedy říci, že odvolací soud může, pokud se týče hodnotící činnosti soudu prvního stupně, přezkoumávat a následně eventuálně i vytýkat tomuto soudu vady, spočívající toliko v tom, pokud nalézací soud eventuálně provede některý důkaz, který posléze nehodnotí, nebo naopak neprovede některý z hodnocených důkazů, popř. pokud je hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně v extrémním rozporu s obsahem těchto důkazů. Budou-li výše uvedené teoretické premisy vztaženy na trestní věc obžalovaného H., potom odvolací soud musí konstatovat, že podle jeho přesvědčení nalézací soud mantinely ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř. respektoval. O správnosti tohoto závěru svědčí dle názoru odvolacího soudu poměrně obsáhlá hodnotící pasáž na str. 33-34 odůvodnění napadeného rozsudku. Z této hodnotící pasáže je zřejmé, které skutečnosti vzal nalézací soud za prokázané, a o které důkazy opřel svůj závěr o tom, že není možné obžalovaného H. uznat vinným v rozsahu podané obžaloby. Podle názoru odvolacího soudu je možné konstatovat, že odůvodnění napadeného rozsudku, zejména jeho hodnotící část, splňuje kritéria ustanovení § 125 odst. 1 tr.ř. Tímto závěrem reaguje odvolací soud na tu pasáž v odůvodnění písemně podaného opravného prostředku (str. 5), v níž konstatuje státní zástupce, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný. S tímto závěrem souhlasit nelze. Jak již bylo výše uvedeno, soud prvního stupně ve shora naznačených pasážích odůvodnění napadeného rozsudku vyhodnotil, jaké skutečnosti jej vedly k tomu, že dospěl k přesvědčení, že nelze v jednání obžalovaného H. shledávat znaky hrubé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 2 tr.zákoníku, resp. § 221 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr.zákoníku. To, že státní zástupce s těmito závěry nesouhlasí a vytváří závěry své, je samozřejmě jeho právem, nicméně na druhé straně je třeba znovu zopakovat, že hodnocení provedených důkazů je právem a pochopitelně též povinností soudu, nikoli státního zástupce. Pokud státní zástupce v citované pasáži odůvodnění opravného prostředku vyjadřuje svůj právní názor opřený o jím provedené vyhodnocení provedených důkazů v tom směru, že jednání obžalovaného H. naplnilo znaky „hrubé nedbalosti“, pak na takovýto názor má samozřejmě právo. Nicméně odvolací soud nesouhlasí s jeho následnou argumentací v tom směru, že naplnění těchto znaků soud prvního stupně blíže nezkoumal a nedokladoval. Pokud v této souvislosti státní zástupce argumentuje textem protokolu o hlavním líčení, pak ten již byl odvolacím soudem výše rozebrán, a z něj nelze zjistit ničeho jiného než to, že soud prvního stupně v intencích pokynů odvolacího soudu předvolal příslušné svědky, které vyslechl. Z protokolu také nevyplývá, že by intervenující státní zástupce, který je, jak již také bylo výše uvedeno, totožný se státním zástupcem, který vyhotovil písemně podaný opravný prostředek, kladl těmto svědkům jakékoli doplňující dotazy zaměřené k prokázání znaku „hrubá nedbalost“ v jednání obžalovaného H. Nelze také souhlasit s argumentací státního zástupce uvedené rovněž na str. 5 v odůvodnění jím podaného opravného prostředku v tom směru, že v souladu s právním názorem odvolacího soudu měl nalézací soud v pokračujícím dokazování definici hrubé nedbalosti vnímat a dokazovat v souvislosti se zněním § 221 tr.zákoníku. Zde je třeba znovu učinit odkaz na odůvodnění zrušujícího rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27.10.2010. Jak se podává zejména z pasáží na str. 45-49 tohoto rozhodnutí, odvolací soud především učinil rozbor pojmu „hrubá nedbalost“ tak, jak je tento zakotven v trestním zákoníku ve znění zák. č. 40/2009 Sb. Rozhodně nelze ovšem konstatovat, že by odvolací soud vyjádřil jakýkoli, a tím méně závazný právní názor v tom směru, že by jednání obžalovaného H. mělo být soudem prvního stupně kvalifikováno podle ustanovení § 221 tr.zákoníku, tedy jinými slovy, že by odvolací soud vyjádřil právní názor v tom směru, že jednáním obžalovaného je možno shledat za naplněné znaky oné již mnohokrát citované hrubé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 2 tr.zákoníku. Naopak na str. 47 odůvodnění zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu je uvedeno, že otázka vyřešení naplnění znaku hrubé nedbalosti, zejména zjištění zákonem požadované „zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem“, zůstala prozatím mimo pozornost nalézacího soudu, a odvolací soud vyjádřil názor, že právě s ohledem na tuto skutečnost bude nutno, aby nalézací soud doplnil dokazování s cílem zjistit, jakým způsobem přistupoval obžalovaný H. k plnění svých povinností, které mu vyplývaly zejména z titulu jeho postavení v obchodní společnosti SÚSZ. Rozhodně tedy nelze z těchto pasáží dospět k takovým závěrům, ke kterým dospěl státní zástupce, který zpracoval písemně podaný opravný prostředek. Pokud je pak v citovaném popravném prostředku argumentováno tím, že bylo svědecky prokázáno, že po nástupu J. W. do firmy přestal obžalovaný H. bez logického vysvětlení jakýmkoli způsobem po stránce ekonomické či finanční firmu řídit, ovládat a kontrolovat, pak s takto vysloveným kategorickým závěrem rozhodně souhlasit nelze. O tom, že tento závěr je minimálně diskutabilní, nejlépe svědčí podle názoru odvolacího soudu fakt, že v písemně podaném opravném prostředku není nikterak konkretizováno, který ze svědků, popř. původních spoluobžalovaných, takovéto skutečnosti prezentoval. Je třeba říci, že právě k tomuto problému bylo, jak vyplývá z mnohokrát citovaného zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu, zaměřeno ono doplnění dokazování. Stejně tak již bylo mnohokrát citováno, že soud prvního stupně tyto pokyny respektoval, příslušné svědky předvolal a k této problematice je vyslechl. Podle názoru odvolacího soudu rozhodně nelze v prakticky žádné výpovědi, ať již původně spoluobžalovaných H., W. či W. (který koneckonců po celou dobu trestního řízení nevypovídal), ale ani ve výpovědích žádného ze svědků dohledat takové skutečnosti, které ventiluje v opravném prostředku státní zástupce. Je třeba přiznat, že ve výpovědi realizované ještě před tím, než byl původní rozsudek zrušen, uvedl svědek Ing. H. (viz č.l. 1705, 2185), že zjistil jisté nedostatky ve výsledcích mezd, přičemž bylo podle svědka H. zřejmé, že obžalovaný H. nekontroloval příslušnou tabulku, která byla podepsána W. Je třeba ovšem uvést, že tento svědek ve své výpovědi stejně tak uvedl, že po zjištění těchto nedostatků bylo uloženo H. sjednat nápravu, k čemuž také došlo. Tato situace, jak také vyplývá z výpovědi svědka, časově předcházela situaci na jaře roku 2008, kdy sám obžalovaný H. upozornil dozorčí radu na závažné problémy, konkrétně na nestandardní operace v účetnictví firmy. Jediný další svědek, který hovoří o tom, že v činnosti obžalovaného H. by bylo možno shledat určité nedostatky, je svědkyně Ing. P. (č.l. 1758, 2190), která zejména ve své výpovědi u hlavního líčení uvedla, že podle ní H. mohl určité nesrovnalosti v účetnictví zjistit. Stejně tak ovšem tato svědkyně již v přípravném řízení uvedla, že z jejího pohledu, jakožto odbornice na účetnictví (když koneckonců právě pro tuto erudici byla obžalovaným H. požádána po zjištění nedostatků v účetnictví o jeho kontrolu), účetnictví působilo navenek velmi dobře. U hlavního líčení pak uvedla, že pokud by vycházela jen z elektronických výpisů, tak by na neoprávněně odeslané platby nepřišla. Podle přesvědčení odvolacího soudu, které je opřeno o znalost spisového materiálu, nelze ve výpovědi žádného dalšího ze svědků dohledat ty skutečnosti, které ventiluje, a nutno znovu opakovat, že bez jakékoli konkretizace, státní zástupce, totiž to, že by někteří ze svědků vypověděli, že obžalovaný H., řečeno výrazivem použitým v opravném prostředku státního zastupitelství, přestal po stránce ekonomické či finanční firmu řídit, ovládat a kontrolovat. V žádném případě nelze říci, že by tuto skutečnost potvrdila řada slyšených svědků, jak uvádí státní zástupce. Odvolací soud zde znovu opakuje, že státní zástupce nekonkretizoval jediného svědka, který by měl tyto skutečnosti údajně potvrzovat. Naopak pokud byli svědci, kteří byli soudem prvního stupně vyslechnuti na základě pokynu odvolacího soudu k tomuto problému, pak svědkyně K. uvedla, že podle ní dělal H. svoji práci dobře, problémy řešil tak, jak bylo třeba. Svědkyně V. uvedla prakticky totéž, když vypověděla, že obžalovaný H. měl přehled o všem, co se ve firmě dělo a její vlastní práci kontroloval neustále. Z výpovědí svědků Ing. M., Ing. H., P. či Ing. H., kteří byli vyslechnuti po zrušení původního rozsudku, nelze v žádném případě zjistit takové skutečnosti, o nichž hovoří státní zástupce v písemně podaném opravném prostředku. Nelze říci, že by jmenovaní svědci vypovídali tak, že obžalovaný neřídil firmu po stránce finanční či ekonomické. Rovněž tak, pokud státní zástupce na str. 3 odůvodnění písemně podaného opravného prostředku argumentuje tím, že na základě shromážděných důkazů je zřejmé, že obžalovaný se svého jednání dopouštěl pod vlivem a z přímé dikce J. W., pak s tímto závěrem zcela zásadně souhlasit nelze. V této souvislosti je jistým paradoxem, že takto argumentuje tentýž státní zástupce, který podal obžalobu, která byla postavena tak, že obžalovaná W., jakožto hlavní pachatelka, byla žalována pro celý komplex trestných činů, kterých se dopouštěla při přisvojování si finančních prostředků, patřících SÚSZ, a kteréžto byly právně kvalifikovány zejména jako trestné činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 tr.zákona či zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 alinea druhá tr.zákona, ovšem obžalovaný H. byl v obžalobě stíhán toliko za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zákona a nikoli jako kupř. spolupachatel či pomocník odsouzené W. Jak se podává z odůvodnění podané obžaloby (srovnej zejména str. 22-24), státní zástupce se nezmiňuje o tom, že by obžalovaný H. jednal pod vlivem či pod přímou dikcí J. W., přičemž takto argumentuje až v nyní podaném opravném prostředku. Naprosto stejný nesouhlas je možno vyjádřit s tou pasáží v odůvodnění opravného prostředku na str. 3, kde státní zástupce uvádí, že obžalovaný H. společně s J. W. „tunelovali“ firmu SÚSZ již v roce 2006 a pokračovali tak až do roku 2008. Zde je nutno opětovně vyslovit jistý podiv nad tím, že pokud je státní zástupce v nynější fázi řízení přesvědčen o tom, že obžalovaný H. společně s dnes již odsouzenou W. „tunelovali“ firmu SÚSZ, proč tedy právně nekvalifikoval jeho jednání jako některou z forem trestné součinnosti ve vztahu k jednání obžalované W. (spolupachatelství, pomoc apod.). Koneckonců k této argumentaci zaujal stanovisko, a dlužno říci že správně, již soud prvního stupně, když uvedl, že nevěří tvrzením, která ventilovala v rámci své obhajoby dnes již odsouzená W. Je třeba mít na paměti, že to byla pouze ona, která tvrdila, že trestné činnosti, kterou páchala v rámci funkce účetní ve společnosti SÚSZ, se dopouštěla za souhlasu, na pokyn či s vědomím obžalovaného H. Pokud tedy, jak dnes státní zástupce v opravném prostředku uvádí, fakticky této verzi odsouzené W. věří, pak se nelze než znovu nezeptat, proč tedy nekvalifikoval jednání obžalovaného H. v podané obžalobě jinak, a proč nebrojil proti závěrům Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, vyjádřeným v původním rozsudku, v němž byl obžalovaný H. uznán vinným toliko ze spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku dle § 255a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zákona ve znění zák. č. 40/1961 Sb. Koneckonců i odvolací soud v rámci svého rozsudku ze dne 27.10.2010 zaujal k obhajobě obžalované W. jednoznačně stanovisko, když uvedl, že nelze věřit jejímu tvrzení v tom směru, že svého jednání se dopouštěla s vědomím, se souhlasem, či snad dokonce na pokyn obžalovaného H. (v této souvislosti srovnej pasáže na str. 36-41 odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27.10.2010, sp.zn. 6 To 74/2010). S ohledem na tam uvedenou argumentaci, která koreluje se závěry, které stran obhajoby obžalované W. uzavřel v rozsudku ze dne 21.6.2010, č.j. 61 T 18/2009-2254, nalézací soud, je možno odmítnout argumentaci uplatněnou v písemně podaném opravném prostředku státního zástupce v tom směru, že dnes již odsouzená W. společně s obžalovaným H. „tunelovali“ firmu SÚSZ, a to již od prosince roku 2006. Pokud jde o dále jakýsi taxativní výčet pochybení, kterých se dopustil podle názoru státního zastupitelství obžalovaný H. a jež jsou uvedena na str. 4 odůvodnění podaného odvolání, potom k nim je třeba zaujmout následující stanovisko. Státní zástupce vytýká obžalovanému H., že přijal J. W. do zaměstnání na funkci účetní, aniž o ní měl jakékoli bližší reference a tato mu nepředložila při nástupu do zaměstnání ani nutný výpis z rejstříku trestů, z něhož by byla zřejmá její trestní minulost, zejména to, že jí byl v minulosti Okresním soudem v Kroměříži uložen, kromě jiného, též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí v obchodu a službách spojených s hmotnou odpovědností na dobu pěti let. V této souvislosti je třeba především říci, že žádný zákonný předpis platný a účinný na území ČR neukládá, aby jednatel obchodní společnosti vyžadoval od přijímaného zaměstnance podobné doklady. Je samozřejmě možno konstatovat, že to, že tato povinnost není zakotvena v legislativě, ještě nezbavuje odpovědného pracovníka, kterým zcela nepochybně v daném případě obžalovaný H. byl, z důvodu jisté určité míry opatrnosti si příslušné reference o nově příchozím pracovníkovi zjistit. V této souvislosti je ovšem nutno poukázat na výpověď samotného obžalovaného, kterou v tomto směru nelze mít za vyvrácenou. Obžalovaný H. uvedl, že poté, co se situace ve firmě SÚSZ s účetními personálně výrazně zkomplikovala, neboť všechny stávající účetní odešly, on hledal novou, a jeho známý Ing. M. mu doporučil dnes již odsouzenou W. Obžalovaný také vypověděl, že se pokoušel získat bližší reference ohledně odsouzené W., když jak uvedl, poptával se po Kroměříži, ovšem nic se nedozvěděl. Výslovně také uvedl, že nevěděl, že v minulosti byla Weberová soudně trestána, a už vůbec ne, že jí byl uložen trest zákazu činnosti. V této souvislosti je nutno uvést, že pokud neměl obžalovaný žádné signály o tom, že v případě J. W. se jedná o problémovou pracovnici, která již v minulosti měla konflikty se zákonem a které byl dokonce uložen trest zákazu činnosti, potom podle názoru odvolacího soudu nelze po něm spravedlivě požadovat, aby si při jejím nástupu do zaměstnání vyžádal opis rejstříku trestů. Ten koneckonců nežádal ani po H. H. V této souvislosti je třeba uvést, že i H. H. uvedla, že i jí, jakožto fakticky nejbližší spolupracovnici a potažmo nadřízené, odsouzená W. zatajila, že byla v minulosti odsouzena oním citovaným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži. Tedy je možno konstatovat, že je možné vytýkat obžalovanému H. jistou menší míru obezřetnosti, nicméně s ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti podle přesvědčení odvolacího soudu samotná skutečnost, že si nevyžádal při nástupu odsouzené W. do firmy SÚSZ rejstřík trestů, popř. jisté bližší reference k její minulosti, nemá charakter zákonem požadované zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem. V další části této pasáže opravného prostředku vytýká státní zástupce obžalovanému H., že v krátké době předal fakticky veškeré kompetence spojené s vedením a nakládáním s účtem firmy SÚSZ a také kompetence k vyplácení mezd pouze J. W., a zcela ignoroval fakt, že firma SÚSZ měla příslušnou smlouvu o vedení účetnictví uzavřenou s firmou H. H., která J. W. pouze zaměstnávala. K tomu je třeba především uvést, že stran charakteru oné smlouvy či spíše smluv, které byly uzavírány mezi H. H. a J. W., se odvolací soud poměrně podrobně vyjádřil v odůvodnění zrušujícího rozhodnutí (srovnej zejména str. 47). Charakter těchto smluv s ohledem na to, jaké smlouvy jsou zařazeny do spisového materiálu, je minimálně nejasný, a soud odvolací v oné citované pasáži svého zrušujícího rozhodnutí vyjádřil názor, že pokud je jak v obžalobě a následně v prvním rozsudku bez jakéhokoli bližšího zdůvodnění operováno, pokud se týče poměrů mezi W. a H., pojmy zaměstnanec a zaměstnavatel, pak se jedná o pojmy, které v konfrontaci s obsahem oněch smluv, které jsou zařazeny do spisového materiálu (srovnej zejména č.l. 560-569), jsou pojmy minimálně diskutabilními. Co je však s ohledem na reakci na tuto námitku důležitější, je fakt, že z výpovědí obžalovaného H., H. H. a odsouzené W. prakticky konstantně vyplývá, že geneze celé věci byla taková, že nejprve byla na pozici zaměstnance do firmy SÚSZ přijata toliko odsouzená W. (srovnej kupř. výpověď obžalovaného H.a na č.l. 1442, či výpověď H. H. na č.l. 1415). Při nástupu W. se tato s obžalovaným H. a následně i H. H. dohodla na tom, že po určité době rozváže pracovní poměr, nicméně po projednání v dozorčí radě bude uzavřena smlouva o tzv. externím vedení účetnictví. K tomu také došlo a tato smlouva byla dne 1.4.2006 s firmou H. H. uzavřena (srovnej č.l. 4). Podle názoru odvolacího soudu je nejdůležitější to, že z výpovědí obžalovaného H. a H. H. konstantně vyplývá, že poté, co byla tato smlouva uzavřena, se H., H., ale i odsouzená W. fakticky dohodli na tom, že bude zachován stávající stav, kdy navenek za účetní firmu H. H. vždy vystupovala odsouzená W., která také zpracovávala rozhodující část účetní agendy. Obžalovaný H. uvedl, a je nutno říci, že tuto výpověď podporuje výpověď H. H., že poté, co byla uzavřena smlouva o externím vedení účetnictví s firmou H. H., se všichni tři, tedy on, H. a W., dohodli na tom, že na stávajícím stavu, tedy na stavu, kdy navenek za tuto firmu vystupovala W., nebudou ničeho měnit. Nelze tedy klást podle přesvědčení odvolacího soudu obžalovanému za vinu, že údajně, jak tvrdí státní zástupce, nerespektoval fakt, že W. je pouhou zaměstnankyní H. O tom, že faktický stav byl prakticky zcela jiný, tedy, že navenek situace vypadala tak, že hlavní osobou v účetní firmě je W., svědčí i výpovědi svědků, kteří v této věci byli vyslechnuti (srovnej kupř. svědek P., Ing. S., D., V.). Pokud je dále v této souvislosti argumentováno tím, že na jakési blíže nespecifikované skutečnosti, na které jej měla H. H. upozorňovat, obžalovaný H. nereagoval, odmítal s ní cokoli řešit, a řekl, že to bude vše řešit pouze s J. W., ač dobře věděl, že tato nemá žádné smluvní kompetence ve vztahu k SÚSZ, pak k této námitce je možné uvést to, co bylo uvedeno výše. Navíc je třeba ještě dodat, že z výpovědi H. H. nevyplývá, že by s obžalovaným H. řešila opakovaně či dlouhodobě jakékoli zásadní nedostatky, které by spatřovala v jeho činnosti. V další části oněch výtek adresovaných obžalovanému H. argumentuje státní zástupce tím, že podepisoval bez jakékoli kontroly J. W. různé finanční operace, ač takovéto úkony neměla odsouzená W. vůbec provádět. S touto argumentací také souhlasit nelze, protože jak již bylo výše uvedeno, a vyplývá to z výpovědí H. H. i obžalovaného H., byla to právě J. W., která byla mzdovou účetní či hlavní účetní, která právě z tohoto titulu měla přístup k účtu společnosti a měla také přístup k pokladně. Jak uváděla H. H., a v tomto směru její výpověď vyvrácena nebyla, její činnost se soustředila toliko na účtování dokladů. S finančními prostředky tato do styku vůbec nepřicházela. Navíc je ještě nutno poukázat v této souvislosti na výše uvedené pasáže stran toho, že pokud by byl státní zástupce už v době podávání obžaloby přesvědčen o tom, že obžalovaný H. se prakticky dopouštěl obdobného jednání jako odsouzená W., pak měl tomuto svému přesvědčení dát odraz v adekvátní právní kvalifikaci. Dále pak je obžalovanému vytýkáno, že nikdy z vlastní iniciativy nezkontroloval přímo v bance skutečné finanční operace na originálu výpisu z účtu firmy. Zde je třeba říci, že to je nepochybně pravdou. Na druhé straně, pokud neměl obžalovaný H. žádné jiné signály o tom, že v činnosti J. W. je něco v nepořádku (zde je třeba znovu opakovaně poukázat na výpověď svědkyně Ing. P., která jasně uvedla, že při kontrole, kterou prováděla na žádost obžalovaného H., účetnictví firmy navenek vypadalo velmi pěkně) potom lze pochopit, že neměl pochybnosti o správnosti tzv. internetových či elektronických výpisů z bankovního účtu firmy SÚSZ, které mu byly předkládány J. W. Již zmiňovaná svědkyně Ing. P. v rámci svého výslechu u hlavního líčení výslovně uvedla, že pokud by vycházela toliko z elektronických výpisů z účtu, tak by na neoprávněně odeslané platby nepřišla. Obžalovanému je rovněž vytýkáno, že dne 1.4.2008 sepsal z pozice jednatele SÚSZ společně s právním zástupcem firmy JUDr. F. nedatovaný zápis o neoprávněném převodu peněz z firemního účtu na účet manžela J. W., věděl tedy o způsobení škody ve výši přesahující 2 mil. Kč, ale o této skutečnosti dozorčí radu neinformoval a ponechal tak, jak uvádí státní zástupce, nelogicky J. W. čas k dalším machinacím až do 17.4.2008, kdy teprve podal trestní oznámení. Předně je nutno v této souvislosti konstatovat, že zpracovatel opravného prostředku se mýlí, pokud hovoří o tom, že v onom zápise je uváděna škoda ve výši přesahující 2 mil. Kč. Pouhým nahlédnutím do spisu (srovnej č.l. 17), lze zjistit, že v zápisu ohledně neoprávněných plateb odesílaných z účtu SÚSZ, je uvedena částka 404.290,- Kč. Tedy rozhodně se zde nehovoří o sumě 2 mil. Kč. Co je však důležitější, je to, že státní zástupce zpracovávající písemně podaný opravný prostředek zřejmě přehlédl shodné výpovědi obžalovaného H. a JUDr. F. stran toho, z jakých důvodů nebylo ihned podáno trestní oznámení. Jak P. H., tak JUDr. F. shodně uvádějí, že při jednání s J. W., jehož výsledkem byl výše citovaný zápis, především nevěděli o celkovém rozsahu škody, kterou způsobila W. svým jednáním. Navíc, jak uvádí zejména JUDr. F. (viz č.l. 1764), J. W. přiznala schodek ve výši, jak je uveden v zápise z jednání (tedy nehovoří se o sumě 2 mil. Kč), a uvedla, že je připravena peníze vrátit. Při tomto jednání byla rozrušená a plakala. Svědek JUDr. F. výslovně uvedl, že se s H. rozhodovali, zda okamžitě podají trestní oznámení, a on, tedy svědek JUDr. F., navrhl, aby pouze sepsali zápis o jednání a dohodli se na splátkách. Je tedy zjevné, že důvodem pro okamžité nepodání trestního oznámení byl fakt, že obžalovaný H., ani JUDr. F. především v době, kdy tento zápis sepisovali, nevěděli o tom, že by škoda způsobená odsouzenou W. byla vyšší než oněch cca 400.000,- Kč uvedených v zápise. Zejména pak fakticky uvěřili slibům obžalované, že v termínu, na němž se dohodli, částku vrátí. Jak pak vyplývá opětovně ze shodných výpovědí obžalovaného H. a JUDr. F., za situace, kdy marně uplynula lhůta k vrácení těchto finančních prostředků v plné jejich výši, bylo okamžitě trestní oznámení obžalovaným podáno. Pokud státní zástupce v písemně podaném opravném prostředku uvádí, že okamžitým nepodáním trestního oznámení ponechal obžalovaný H. fakticky J. W. prostor pro další machinace, kterých se mohla dopouštět až do 17.4.2008, pak je třeba uvést, že z podané obžaloby, ale ani z původního rozsudku, kterým byla odsouzená W. uznána vinnou, nevyplývá, že by nějaké konkrétní „machinace“ prováděla obžalovaná v mezidobí mezi sepisem onoho zápisu a datem, kdy bylo podáno trestní oznámení. Konečně poslední výtkou, k níž je třeba se vyjádřit, je tvrzení státního zástupce, že obžalovaný nijak nereagoval na zprávy pracovníků auditorské firmy, v nichž tito upozorňovali na spoustu hrubých pochybení a vad v účetnictví firmy SÚSZ, a nikterak nezasáhl pro jejich odstranění. Naopak povrchní a skutečnosti odporující závěrečnou zprávu auditora Ing. B., týkající se výsledků auditu vždy slepě a bez připomínek jako jednatel firmy akceptoval, a tyto auditorské závěry bez výhrad prezentoval dál, a to jak kontrolním orgánům firmy, tak i zřizovateli SÚSZ, čímž následně docházelo ke schválení zprávy o auditu a k legalizaci způsobené škody SÚSZ. Opětovně je třeba říci, že zpracovatel opravného prostředku zřejmě přehlédl podstatné informace ve spise. Především je nutno poukázat na výpověď majitele auditorské firmy Ing. B. Tento jak v přípravném řízení, tak u hlavního líčení (č.l. 1730, 2189) výslovně uvedl, že technicky probíhalo vyhotovení auditu tak, že jeho pracovníci jedenkrát ročně provedli návštěvu ve firmě SÚSZ, konkrétně to dělal Ing. S. On sám se zúčastnil pouze závěrečné schůzky, kde už měl podklady od Ing. S., a tyto materiály finalizoval. Výslovně také uvedl, že pokud při finalizaci potřeboval auditor něco vysvětlit, bylo to řešeno buď s W. nebo H., tedy nikoli s obžalovaným H. Ing. B. uvedl, že takovýmto způsobem zpracovával auditorskou zprávu za roky 2005-2007. Uvedl také, že v rámci auditu, který nebyl ze zákona povinný, ale byl realizován na žádost firmy SÚSZ, nezjistili žádné závažné nedostatky. Opakovaně uvedl, že po dobu tří let, po kterou jeho firma audity pro firmu SÚSZ prováděla, neměl pocit, že by se dělo ve firmě něco nestandardního. V rámci hlavního líčení pak doplnil, že auditor nekontroluje všechny doklady, ale dělá se to namátkově, zhruba do 10 % dokladů. Pokud jeho firma požádala SÚSZ o doklady, které chtěli zkontrolovat, tak při tom komunikovali s J. W., nikoli s obžalovaným H. V daných souvislostech nelze přehlédnout ani výpověď svědka Ing. S. Tento svědek je zaměstnancem auditorské firmy Ing. B. a byl právě tím pracovníkem, který prováděl kontroly příslušných dokladů ve firmě SÚSZ. Zde je třeba přiznat relevanci námitkám státního zástupce stran toho, že Ing. S. uvedl, že v rámci auditu za rok 2007 zjistil dílčí nedostatky, a pokud jde o zprávu z března roku 2008, kterou předložil Ing. B., pak zde již bylo uvedeno mnoho nedostatků. Na druhé straně ovšem Ing. S. vypověděl, že on, popř. jeho spolupracovníci, které označuje jako tým, nijak nezasahují do závěru auditora. Nejdůležitější část výpovědi je podle názoru odvolacího soudu ta, kterou učinil v rámci hlavního líčení a v níž uvedl, že komunikoval hlavně s W., s H. vůbec. Vycházeje z výše uvedených výpovědí, k nimž samozřejmě přistupuje naprosto jednoznačně prokázaný fakt, který našel svůj odraz i ve spise, že totiž po dobu tří let v letech 2005-2007 auditorská kancelář Ing. B. vydala po provedeném auditu výrok „bez výhrad“, nelze podle přesvědčení odvolacího soudu klást obžalovanému H. za vinu to, že se spokojil, řečeno argumentací odvolatele, s povrchní a skutečnosti odporující závěrečnou zprávou auditora Ing. B. a nereagoval na informace, které vyplynuly ze zpráv zpracovávaných zaměstnanci Ing. B. Tuto argumentační rovinu je možno odmítnou z jednoho prostého důvodu, který jednoznačně vyplývá z výpovědí Ing. S., totiž, že svoji zprávu, v níž popisoval nedostatky zjištěné v účetnictví SÚSZ, nepředkládal nikomu z firmy SÚSZ, a už vůbec ne obžalovanému H., ale pouze a jedině Ing. B. Obžalovaný H. tedy neměl na co reagovat, když ke zprávám zpracovaným Ing. S., v nichž se nedostatky objevily, se neměl možnost dostat. Jemu, stejně jako všem dalším kontrolním či dozorčím orgánům firmy SÚSZ, byla předložena toliko závěrečná auditorská zpráva Ing. B., jejíž výrok zněl „bez výhrad“. Tuto zprávu je sice možno v intencích argumentace uvedené v opravném prostředku státního zástupce hodnotit jako povrchní a skutečnosti odporující. Neoddiskutovatelným faktem nicméně je, že takováto zpráva vydána byla, a to auditorskou firmou, tedy subjektem, u něhož lze předpokládat jistou vyšší míru erudice. Jako taková tato zpráva zcela zjevně sloužila jako podklad pro závěr, že účetnictví firmy SÚSZ je vedeno bezvadně. To, že tomu bylo ve skutečnosti jinak, bylo prokázáno až posléze, poté, co bylo účetnictví podrobeno hloubkové kontrole, a nikoli pouze kontrole namátkové, tak jak provedení auditu popisuje jak Ing. B., tak Ing. S. Navíc ještě nelze pominout fakt, že z výpovědi obou posledně jmenovaných vyplývá, že při provádění auditu zpravidla komunikovali s J. W., když ona byla tou osobou, která připravovala doklady potřebné ke kontrole. S ohledem na to, co bylo poté zjištěno o činnosti odsouzené W. ke škodě společnosti SÚSZ, se lze důvodně domnívat, že s cílem zakrytí své trestné činnosti předkládala pouze ty doklady, jejichž kontrolou nebylo možno její trestnou činnost odhalit. Dle názoru odvolacího soudu tedy nemůže obstát argumentace v tom směru, že obžalovaný H. se spokojil s povrchní a skutečnosti neodpovídající auditorskou zprávou, když, jak již bylo výše rozebráno, obžalovaný neměl možnost zjistit údaje, které byly zpracovány Ing. S., když tento tyto údaje vždy předkládal pouze svému nadřízenému, konkrétně Ing. B. Odvolací soud tedy uzavírá, že podle jeho názoru není možné v jednání obžalovaného H., tak jak bylo popsáno ve skutkové větě žalobního návrhu, shledat znaky zákonem požadované hrubé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 2 tr.zákoníku ve znění zák. č. 40/2009 Sb. Jak již rozebral odvolací soud v odůvodnění zrušujícího rozhodnutí ze dne 27.10.2010, je třeba uvést, že podle trestního zákoníku je trestný čin spáchán z hrubé nedbalosti, jestliže přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem. Jak z důvodové zprávy k trestnímu zákoníku, tak i následně z komentáře k trestnímu zákoníku (srovnej Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. § 16 odst. 2, Komentář, první vydání, Praha: C. H. Beck 2009, str. 186-187, a dále tentýž Komentář k druhému dílu Trestního zákoníku - § 221, str. 1989-1990) vyplývá, že hrubou nedbalostí se rozumí vyšší stupeň intenzity nedbalosti, ať již vědomé či nevědomé, a to na základě přístupu či postoje pachatele k požadavku náležité opatrnosti, kterou zákon charakterizuje jako „zřejmou bezohlednost“. Podle názoru odvolacího soudu, který již byl koneckonců vyjádřen v onom citovaném zrušujícím rozhodnutí, je možno z výše uvedené definice hrubé nedbalosti dovodit, že zákonodárce měl touto definicí a stejně tak začleněním tohoto pojmu do systematiky trestního zákoníku za cíl definovat určitý jiný, vyšší stupeň nedbalosti, charakterizovaný shora naznačeným přístupem či postojem pachatele k požadavku náležité opatrnosti, a to ať již vědomé či nevědomé. Pokud jde o onu zákonem považovanou „zřejmou bezohlednost pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem“, pak se jedná o zcela nový pojem v českém trestním právu. Zároveň jde o pojem, který podle trestního zákoníku charakterizuje přístup pachatele k náležité opatrnosti, kdy pachatel z hlediska svého postoje nebere ohled na zájmy chráněné trestním zákonem. To je i podle autorů komentáře k trestnímu zákoníku důležité zejména u nevědomé nedbalosti, kdy takový postoj může, přestože pachatel nevěděl, že takové porušení nebo ohrožení může způsobit, spočívat např. v tom, že přes opakované upozornění na nutnost seznámení se s příslušnými předpisy se s nimi pachatel z lehkomyslnosti neseznámil, čímž projevil zcela zjevnou bezohlednost k zájmům chráněným trestním zákonem, k jejichž ochraně jsou takové předpisy určeny. Autoři komentáře stojí na stanovisku, že k posouzení zjevné bezohlednosti pachatele je nutno přistoupit z hlediska zkušeností pachatele a ostatních okolností případu, kdy je třeba zvažovat na jedné straně povinnosti uložené pachateli zvláštními právními nebo bezpečnostními předpisy nebo uznávanými pravidly, a na druhé straně vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.), a dále samozřejmě okolnosti konkrétního případu, ať už tyto existují nezávisle na pachateli nebo jsou jím vyvolané. Zvláštní pozornost je pak třeba věnovat právě přístupu pachatele k požadavku náležité opatrnosti, neboť v tom je jádro posouzení míry jeho zavinění, tedy zda jeho nedbalost byla hrubá, nebo naopak lehká, popř. menší. Pokud budou tyto obecné premisy vztaženy na trestní věc obžalovaného H., potom dle přesvědčení odvolacího soudu nelze v jeho jednání spatřovat prvky oné zákonem požadované zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem. Podle názoru odvolacího soudu nebylo prokázáno, že obžalovaný H. při řízení obchodní společnosti SÚSZ z pozice jednatele zřejmě bezohledným způsobem přistupoval k zájmům chráněným trestním zákonem. Takováto situace by podle názoru odvolacího soudu nastala, kupř. pokud by bylo prokázáno, že byl opakovaně, dlouhodobě, ať již H. H. či kýmkoli jiným, upozorňován na opakující se zásadní nedostatky v činnosti J. W., mající ve svém konečném důsledku negativní dopad na ekonomiku firmy SÚSZ. Znak „zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem“ by v takovém případě byl podle názoru odvolacího soudu naplněn, pokud by bylo prokázáno, že obžalovaný na takováto upozornění nereagoval, a ponechal je bez povšimnutí. V této věci je však podle názoru odvolacího soudu situace jiná. Je třeba poukázat kromě toho, co již bylo výše uvedeno, na skutečnost, že pokud obžalovaný H. zjistil, a to ještě daleko dříve, než došlo k odhalení trestné činnosti odsouzené W., že se objevily určité nedostatky či nesrovnalosti při odvodech plateb na sociální zabezpečení, tak jak vyplývá nejen z jeho výpovědí, ale i z výpovědí svědků (kupř. Ing. H. či V.), na tuto situaci okamžitě reagoval, a snažil se ji řešit. Stejně tak jakmile zjistil, že v činnosti realizované odsouzenou W. jsou nedostatky, pak na tyto reagoval, o čemž svědčí zejména výpověď svědka JUDr. F., popř. onen listinný důkaz ve formě zápisu sepsaného s J. W., v němž se tato doznala k tomu, že neoprávněně odčerpávala určité finanční prostředky z firemního účtu na účty jiné. Podle názoru odvolacího soudu je také nutno zohlednit fakt, na který už výše bylo upozorněno, totiž že účetnictví firmy SÚSZ bylo pravidelně, po dobu tří let, v letech 2005-2007 podrobeno auditu, který byl zpracován firmou Ing. B. O tom, že existovaly určité rozpory mezi podkladovými materiály zpracovanými Ing. S. a výsledkem auditu, který zněl vždy „bez výhrad“, již bylo projednáno výše. Odvolací soud je v této souvislosti toho názoru, že pro zkoumání toho, zda v jednání obžalovaného je možné prokázat onu zákonem požadovanou „zřejmou bezohlednost pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem“, je důležité to, co již bylo výše uvedeno, totiž že obžalovaný H. se neměl možnost seznámit se závěry, které se objevily toliko v podkladových materiálech Ing. S., neboť jak tento uvedl, tyto předkládal toliko svému nadřízenému Ing. B. Obžalovanému H., jakožto statutárnímu zástupci firmy SÚSZ byla naopak vždy předložena pouze ona finální auditorská zpráva, zpracovaná Ing. B., jejíž výsledek vždy zněl „bez výhrad“. To, že tento výsledek neodpovídal faktickému stavu účetnictví firmy, je sice neoddiskutovatelným faktem, ale stejně tak je neoddiskutovatelným faktem, že obžalovanému H. nelze důvodně vytýkat, že se spoléhal na správnost výsledku auditu, který byl zpracován odborně erudovanou auditorskou firmou. Za dané situace pak tedy shrnuje odvolací soud, že podle jeho přesvědčení nelze v jednání obžalovaného H. shledat naplnění znaku „zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem“, a tudíž nelze uzavřít, že by jednal v tzv. „hrubé nedbalosti“ ve smyslu § 16 odst. 2 tr.zákoníku. Proto je třeba v obecné rovině mít za správný závěr soudu prvního stupně, pokud ten rozhodl o zproštění obžalovaného H.a obžaloby ve smyslu § 226 písm. b) tr.ř., když správně shledal, že skutek uvedený v žalobním návrhu není trestným činem. Pokud přes výše uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že je třeba napadený rozsudek ve smyslu § 258 odst. 1 písm. d) tr.ř. zrušit, pak k tomu byl veden následujícími důvody. Zatímco totiž ve smyslu § 220 odst. 3 tr.ř. není právním posouzením skutku v obžalobě soud vázán, tak zproštění obžaloby se vždy týká skutku uvedeného v žalobním návrhu, nikoli jeho právního posouzení. Při promítnutí této obecné zásady do podmínek této konkrétní věci je třeba říci, že soud prvního stupně při zproštění obžaloby postupoval v rozporu s onou posledně vyjádřenou zásadou, tedy že zproštění obžaloby se vždy tyká skutku uvedeného v žalobním návrhu, nikoli jeho právního posouzení. Jak se totiž podává ze zprošťujícího výroku napadeného rozsudku a jeho komparace s bodem 4) žalobního návrhu, soud prvního stupně zprostil obžalovaného fakticky nikoli pro skutek, který byl žalován, ale pro skutek, který ustálil ve výroku onoho prvního rozsudku ze dne 21.6.2010. Změna v popisu skutku je sice nevýznamná, ale přesto shledána byla. Oproti žalobnímu návrhu (srovnej str. 7 podané obžaloby – č.l. 2097 spisu) totiž nalézací soud nad rámec tam uvedených formulací doplnil formulaci „… čímž byla způsobena SÚSZ škoda ve výši nejméně 10.963.210,- Kč“. Rovněž tak je třeba soudu prvního stupně vytknout další pochybení, které má charakter již spíše formálního pochybení. Soud nalézací totiž v rámci zprošťujícího výroku uvedl, že obžalovaný měl spáchat trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zákoníku. Jak se podává z příslušné části žalobního návrhu, měl ovšem obžalovaný H. spáchat trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zákona. S ohledem tedy pouze a jedině na tyto skutečnosti dospěl soud odvolací k závěru, že je třeba napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce, které v této dílčí části bylo důvodné, ve výroku, kterým byl obžalovaný H. obžaloby zproštěn, zrušit. Vzhledem k tomu, že se však jednalo o vadu napravitelnou před odvolacím soudem, Vrchní soud v Olomouci sám rozhodl tak, že za podmínek § 259 odst. 3 tr.ř. zprostil obžalovaného H. obžaloby ve smyslu § 226 písm. b) tr.ř., neboť z důvodů, které shora obsáhle rozebral, dospěl k závěru, že jeho jednání není trestným činem. Pokud jde o odvolání poškozené obchodní společnosti SÚSZ, s.r.o. (dále jen SÚSZ), pak v souvislosti s tímto opravným prostředkem je třeba především poukázat na určité procesní pochybení, kterého se dopustil nalézací soud. Jak totiž vyplývá ze spisového materiálu (srovnej č.l. 2453), zmocněnkyně poškozené obchodní společnosti SÚSZ JUDr. O. založila do spisu plnou moc, která jí byla udělena výše naznačenou obchodní společností k tomu, aby tuto obchodní společnost zastupovala v daném trestním řízení. Tato plná moc byla Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, doručena 10.12.2010. Přestože od tohoto momentu nalézací soud měl informaci o tom, že poškozený je zastoupen zmocněncem, a tudíž měl veškeré písemnosti adresované poškozenému adresovat zmocněnci, se zmocněncem, resp. zmocněnkyní obchodní společnosti SÚSZ JUDr. O. nikterak nekomunikoval. Tato skutečnost vyplývá z protokolu o hlavním líčení konaném před Krajským soudem v Brně, pobočka ve Zlíně, dne 14.12.2010 (č.l. 2465), z něhož se podává, že zmocněnkyně nebyla přítomna. Z protokolu není přitom zřejmé, že by se kupř. omluvila. V rámci tohoto hlavního líčení byly stranám předloženy opisy vyjádření poškozeného z č.l. 2451-2458 (srovnej č.l. 2465 verza). Ze spisového materiálu také vyplývá, že napadený rozsudek nebyl doručen zmocněnkyni poškozeného JUDr. O., tak jak to ukládá ustanovení § 62 odst. 2 věta první tr.ř., ale pouze poškozené obchodní společnosti SÚSZ (viz č.l. 2474). Za takové situace potom dle přesvědčení odvolacího soudu nelze na opravný prostředek, který podala za poškozeného zmocněnkyně JUDr. O. dne 4.2.2011, ačkoli rozsudek byl poškozené obchodní společnosti doručen již dne 17.1.2011, nahlížet jako na opožděně podaný ve smyslu ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř. Formálně nejsprávnějším způsobem by pochopitelně bylo doručení napadeného rozsudku zmocněnkyni poškozeného, a případné rozhodnutí o navrácení lhůty k podání opravného prostředku, ve smyslu § 61 odst. 1 tr.ř. Podle přesvědčení odvolacího soudu by však v daném případě šlo o postup ryze formalistický. Odvolací soud poukazuje na to, že ze spisového materiálu je zcela zjevné, že jak poškozený, tak zmocněnkyně se s rozsudkem seznámili, a zejména zmocněnkyni byl, byť ne soudem prvního stupně, rozsudek doručen. Zmocněnkyně na něj také adekvátním způsobem reagovala, když sice formálně opožděně, ale přesto opravný prostředek podala. Zejména s ohledem na to, jakým způsobem odvolací soud rozhodl o meritu věci, tedy že fakticky nevyhověl onomu základnímu opravnému prostředku, kterým v daném případě byl opravný prostředek státního zástupce, který atakoval zásadní výrok, tedy výrok o vině, přistupoval k opravnému prostředku poškozeného nikoli jako k odvolání, které bylo podáno opožděně, ale jako k odvolání, které bylo podáno včas. Pokud pak jde o argumentaci v tomto odvolání uvedenou, pak z ní vyplývá, že poškozený podal tento opravný prostředek spíše z procesní opatrnosti, když vycházel toliko z faktu, že proti zprošťujícímu výroku, který se dotýkal obžalovaného H., bylo podáno odvolání v jeho neprospěch ze strany státního zástupce, v jehož rámci se státní zástupce domáhal zrušení zprošťujícího výroku a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že však, jak již bylo výše uvedeno, odvolací soud sice zrušil napadený rozsudek ve zprošťujícím výroku, týkajícím se obžalovaného H., ale z důvodů, které výše obsáhle rozebral, sám rozhodl o zproštění jmenovaného obžaloby, bylo pak nutno postupovat co do výroku učiněného v rámci adhezního řízení ve smyslu § 229 odst. 3 tr.ř., a opětovně odkázat poškozenou obchodní společnost SÚSZ s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Takovýto postup je obligatorní (srovnej podmínky § 229 odst. 3 tr.ř.). S ohledem na výše uvedené potom nezbylo, než odvolání poškozené obchodní společnosti SÚSZ, s.r.o., zastoupené zmocněnkyní JUDr. B. O., jako nedůvodné podle § 256 tr.ř. zamítnout. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Do dvou měsíců od jeho doručení je možno proti němu podat dovolání. Dovolání mohou podat nejvyšší státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí a obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká. Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje. Dovolání se podává u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (v daném případě u Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud České republiky v Brně. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 4 tr. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. V Olomouci dne 3.3.2011 JUDr. Milan Kaderka v.r. předseda senátuZa správnost vyhotovení: K. Cinková