Je-li zvlášť závažný zločin padělání a pozměnění peněz dle § 233 odst. 1, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, případně dle § 233 odst. 2, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, spáchán prostřednictvím cenného papíru, jemuž je poskytována ochrana ve smyslu § 238 tr. zákoníku, je třeba při řešení otázky, zda byl jednáním pachatele naplněn zákonný znak „ve velkém rozsahu“, přihlížet nejen k počtu padělaných či pozměněných cenných papírů, či k tomu, zda šlo o déletrvající nebo soustavnou činnost, ale též k výši částky, která je na cenném papíru uvedena. Pokud tato částka výrazně přesahuje hranici škody velkého rozsahu stanovenou v § 138 odst. 1 tr. zákoníku, není vyloučeno, byť pachatel padělal menší počet cenných papírů (či dokonce jen jeden takový cenný papír), jednání pachatele podřadit pod ustanovení § 233 odst. 1, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, případně § 233 odst. 2, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku.

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání konaném dne 5.5.2011 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Milana Kaderky a soudců JUDr. Jiřího Zouhara a JUDr. Miloslava Stankuše odvolání obžalovaného D. Ř. a státního zástupce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21.12.2009, č.j. 32 T 4/2009-1800, a rozhodl t a k t o : Podle § 258 odst. 1 písm. d), písm. f) tr.ř. se napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce a obžalovaného D. Ř. z r u š u j e v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr.ř. se nově rozhoduje t a k t o : obžalovaný D. Ř., j e v i n e n , ž e v době nejméně od 19.12.2008 do 16.2.2009 v Č. T. a jinde, spolu s dalším nezjištěným pachatelem či dalšími nezjištěnými pachateli, se záměrem vylákat 260.000.000 Kč formou vymáhání fiktivního peněžitého plnění z tzv. jistící směnky, která mu byla údajně předána v přesně nezjištěném dni počátkem března 2008 v Č. T., ve Š. ulici, ve vstupní chodbě domu č. 21, jednatelem společnosti D. C., s.r.o., T. Y. Y., který měl před ním směnku údajně osobně podepsat za výstavce směnky, za což mu měl předat peněžní půjčku, částku 8.200.000 Euro v různých bankovkách uložených ve dvou kufrech s kolečky, což v přepočtu mělo činit 206.066.000 Kč, proto nejprve v době do 19.12.2008 vyhotovil vlastní směnku údajného výstavce společnosti D. C., s.r.o., se sídlem v Č. T., H. tř. 28/2020, v dvojjazyčném znění, v jazyce českém a anglickém, na níž byl napodoben podpis jednatele této společnosti T. Y. Y., občana Korejské republiky, a za dosud nezjištěných okolností byla opatřena razítkem této společnosti s číselným označením „2 v kolečku“, a tato směnka byla vyhotovena jako směnka bez protestu s údajným datem vystavení „v Č. T. 18. března 2008“ a s datem splatnosti dne 18. prosince 2008 včetně vyznačení, že se jedná o směnku na řad jeho osoby, označenou jeho rodným číslem a adresou trvalého bydliště, poté dne 19.12.2008 takto vyhotovenou směnku uložil do bezpečnostní schránky, zřízenou téhož dne u Č. s., a.s., oblastní pobočky v O., nám. Dr. E. B. č. 6, tuto směnku poté vymáhal prostřednictvím svého právního zástupce, advokáta JUDr. O. W., se sídlem advokátní kancelář T., 1. m. 493, kterému předložil fotokopii předmětné směnky a který v jeho zastoupení dne 28.1.2009 zaslal společnosti D. C., s.r.o., předžalobní upomínku, v níž ji upozorňoval, že směnka splatná dne 18.12.2008 nebyla uhrazena a společnost vyzval k úhradě dlužné částky nejpozději do 6.2.2009, k dalšímu vymáhání směnky nedošlo pouze proto, že obžalovaný byl dne 16.2.2009 v Č. T. v hotelu P. zadržen příslušníky Policie ČR při jednání se zástupci společnosti D. C., s.r.o., t e d y jednak padělal platební prostředek v úmyslu udat jej jako pravý a spáchal takový čin ve velkém rozsahu, jednak dopustil se jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvede někoho v omyl, a takovým činem způsobil škodu velkého rozsahu, a tohoto jednání se dopustil v úmyslu spáchat zločin, avšak k dokonání zločinu nedošlo, t í m s p á c h a l jednak zločin neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea prvá, odst. 5 písm. b) tr.zákoníku s přihlédnutím k ustanovení § 238 tr.zákoníku, jednak zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.zákoníku spáchaného ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr.zákoníku, a o d s u z u j e s e podle § 234 odst. 5 tr.zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 roků. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku se obžalovaný pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazuje do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr.zákoníku se obžalovanému ukládá trest propadnutí věci, a to vlastní směnky údajného výstavce společnosti D. C., s.r.o., se sídlem Č. T., H. tř. 28/2020, v dvojjazyčném znění, a to v jazyce českém a anglickém, na níž byl napodoben podpis jednatele společnosti T. Y. Y., občana Korejské republiky a opatřené jejím razítkem s číselným označením „2 v kolečku“, přičemž tato směnka byla vyhotovena jako směnka bez protestu s údajným datem vystavení „v Č. T. 18. března 2008“, s datem splatnosti dne 18. prosince 2008 na řad osoby obžalovaného D. Ř., označené jeho rodným číslem, adresou trvalého bydliště, která je toho času uložena v depozitáři Krajského státního zastupitelství Ostrava, kde je vedena pod sp.zn. 3 KZV 10/2009. Podle § 229 odst. 1 tr.ř. se poškozená obchodní společnost D. C., s.r.o., se sídlem Č. T., H. tř. 28/2020, odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21.12.2009, č.j. 32 T 4/2009-1800, byl obžalovaný D. Ř. uznán vinným jednak trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea první, odst. 3 písm. b) tr.zákona s přihlédnutím k ustanovení § 143 tr.zákona jednak trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr.zákona spáchaného ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr.zákona. Za tyto trestné činy byl obžalovanému uložen podle § 140 odst. 3 tr.zákona za použití § 35 odst. 1 tr.zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání 13 roků, k jehož výkonu byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. d) tr.zákona do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. byl pak zavázán povinností zaplatit poškozené společnosti D. C., s.r.o., škodu ve výši 314.614,- Kč. Uvedené trestné činnosti se měl obžalovaný dle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustit tím, že v době nejméně od 19.12.2008 do 16.2.2009 v Č. T. a jinde spolu s dalším nezjištěným pachatelem či dalšími nezjištěnými pachateli se záměrem vylákat 260 mil. Kč formou vymáhání fiktivního peněžitého plnění z tzv. jistící směnky, která mu měla být údajně předána v přesně nezjištěném dni počátkem března 2008 v Č. T. ve Š. ul. ve vstupní chodbě domu č. 21 jednatelem společnosti D. C., s.r.o., T. Y. Y., který měl před ním směnku údajně osobně podepsat za výstavce směnky. Oproti předání směnky pak obžalovaný měl předat svědku Y. peněžní částku 8.200.000 Eur v různých bankovkách uložených ve dvou kufrech s kolečky, což v přepočtu mělo činit 260 mil. Kč. Pro tento účel obžalovaný nejprve v době do 19.12.2008 vyhotovil vlastní směnku údajného výstavce společnosti D. C., s.r.o., se sídlem v Č. T., H. tř. 28/2020, v dvojjazyčném znění, v jazyce českém a anglickém, na níž byl napodoben podpis jednatele této společnosti T. Y. Y., občana Korejské republiky. Za dosud nezjištěných okolností byla opatřena razítkem této společnosti s číselným označením „2 v kolečku“. Směnka byla vyhotovena jako směnka bez protestu s údajným datem vystavení „v Č. T. 18. března 2008“ a s datem splatnosti dne 18.12.2008 včetně vyznačení, že se jedná o směnku na řad jeho osoby, označenou jeho rodným číslem a adresou trvalého bydliště. Poté dne 19.12.2008 takto vyhotovenou směnku uložil do bezpečnostní schránky zřízené téhož dne u České spořitelny, a.s., oblastní pobočky v Ostravě, Ostrava, Nám. Doktora Edvarda Beneše č. 6, tuto směnku poté vymáhal prostřednictvím svého právního zástupce, advokáta JUDr. O. W., se sídlem AK T., kterému předložil fotokopii předmětné směnky. Advokát JUDr. O. W. v jeho zastoupení dne 28.1.2009 zaslal společnosti D. C., s.r.o., předžalobní upomínku, v níž ji upozorňoval, že směnka splatná dne 18.12.2008 nebyla uhrazena a společnost vyzval k úhradě dlužné částky nejpozději do 6.2.2009. K dalšímu vymáhání směnky nedošlo pouze proto, že obžalovaný byl dne 16.2.2009 v Č. T. v hotelu P. zadržen příslušníky Policie ČR při jednání se zástupci společnosti D. C., s.r.o. Proti tomuto rozsudku si podali ve lhůtě vymezené v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř. odvolání jak státní zástupce, tak i obžalovaný D. Ř. Odvolání státního zástupce bylo podáno jak ve prospěch obžalovaného, pokud se týká použité právní kvalifikace, tak i v jeho neprospěch stran neuložení trestu propadnutí věci. Pokud se týká té části opravného prostředku státního zástupce, kterým brojí proti právní kvalifikaci skutku popsaného ve výroku napadeného rozsudku, byla odvolatelem akcentována ta skutečnost, že v mezidobí od vyhlášení napadeného rozsudku nabyl 1.1.2010 účinnosti trestní zákoník č. 40/2009 Sb. a s ohledem na ustanovení § 2 odst. 1 citovaného zákoníku je nutno dát právní kvalifikaci skutku do souladu s novou právní úpravou. Podle současně platného trestního zákoníku je nutno skutek obžalovaného posuzovat jednak jako zločin padělání a pozměnění peněz podle ustanovení § 233 odst. 2 alinea první, odst. 4 písm. b) s přihlédnutím k ustanovení § 238 tr.zákoníku, a jednak jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.zákoníku spáchaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku. Za oba zločiny by pak měl být obžalovanému uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v rámci trestní sazby, jejíž výměra je oproti výměře trestní sazby stanovené předchozím trestním zákonem pro trestný čin podvodu a trestný čin padělání a pozměňování peněz nižší. Pro výkon uloženého trestu by tak měl být obžalovaný zařazen za podmínek stanovených v ustanovení § 56 odst. 2 písm. d) tr.zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. V té části odvolání státního zástupce, která směřuje v neprospěch obžalovaného, vytýká odvolatel nalézacímu soudu neuložení, státním zástupcem v hlavním líčení navrhovaného, trestu propadnutí věci. Odvolatel se neztotožnil s argumentací, kterou odůvodnil soud prvního stupně neuložení tohoto druhu trestu, totiž, že směnka vyrobená pro účel popsaný v popisu skutku neodráží žádnou peněžní transakci a jedná se tedy ve skutečnosti o zcela bezcenný papír, který bude nutno zničit. V době rozhodování nalézacího soudu byly dány veškeré podmínky pro uložení trestu propadnutí věci, tehdy vymezené v ustanovení § 55 odst. 1 písm. a) tr.zákona, neboť padělaná směnka, která byla předmětem trestního řízení, splňovala, s poukazem na zákon směnečný a šekový, všechny náležitosti směnky. Stejné podmínky pro uložení trestu propadnutí věci jsou dány i za účinnosti nového trestního zákoníku (tyto jsou vymezeny v ustanovení § 70 odst. 1 písm. a/ tr.zákoníku). Navíc není možno přehlédnout, že zničením originálu padělané směnky by došlo ke znehodnocení jednoho z podstatných listinných důkazů v tomto trestním řízení. V závěru podaného odvolání je pak navrhováno, aby odvolací soud napadený rozsudek podle ustanovení § 258 odst. 1 písm. d) tr.ř. zrušil ve výroku o vině a o trestu a podle ustanovení § 259 odst. 3 tr.ř. rozhodl sám tak, že uzná obžalovaného Ř. vinným jednak zločinem padělání a pozměnění peněz podle ustanovení § 233 odst. 2 alinea první odst. 4 písm. b) s přihlédnutím k ustanovení § 238 tr.zákoníku, jednak zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.zákoníku spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku. Za výše uvedené zločiny aby pak uložil obžalovanému jednak úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v dolní polovině trestní sazby a zařadil jej pro výkon tohoto trestu do věznice se zvýšenou ostrahou a dále, aby byl uložen trest propadnutí věci týkající se směnky ze dne 18.3.2008, která byla vystavena na směnečnou sumu 260 mil. Kč na výstavce obchodní společnost D. C., s.r.o., jež se nachází v úschově Krajského státního zastupitelství v Ostravě. Obžalovaný D. Ř. v písemně vyhotoveném odvolání, sepsaném jeho obhájkyní, především akcentuje pochybení nalézacího soudu, který vyhodnotil veškeré důkazy pouze ve prospěch obžaloby, aniž by se přitom zabýval rozpory v tvrzeních poškozeného, na které bylo poukázáno v závěrečném návrhu obhájkyně, a když nemohl závěry vypracovaných znaleckých posudků, které potvrzovaly pravost podpisu na směnce i pravost směnky samotné, vyhodnotit ve prospěch obžalovaného, došel bez dalšího k závěru o existenci neznámých spolupachatelů. Nalézací soud se v odůvodnění svého rozsudku vůbec nezabýval rozporem mezi výpověďmi českých zaměstnanců společnosti D. C., s.r.o., a tvrzením svědka Y. a jeho podřízených o jeho znalosti anglického jazyka. Zatímco se jmenovaný svědek a jeho korejští podřízení snažili přesvědčit soud prvního stupně o tom, že jeho znalosti anglického jazyka jsou téměř nulové, pak čeští zaměstnanci, pokud byli vyslechnuti v procesním postavení svědků, zaujímají objektivnější stanovisko a tvrzení svědka Y. a jeho korejských spolupracovníků vyvracejí. Z výsledků provedeného dokazování sice vyplývá, že svědek Y. hovoří špatnou angličtinou, nicméně i tato špatná angličtina mu stačila k tomu, aby se s obžalovaným při předání peněz a směnky domluvil. Rovněž nemůže obstát argument nalézacího soudu, že jedním z důvodů spáchání předmětných zločinů byla špatná finanční situace obžalovaného. Takovýto závěr nemá v žádném případě oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Je sice pravdou, že obžalovaný čerpal úvěry, a to provozního charakteru, ale vždy se jednalo o malé finanční částky, které obžalovaný řádně splácel. Naopak společnost D. C., s.r.o., se v inkriminovaném období potýkala s velkými finančními problémy a z tohoto důvodu čerpala vysoké úvěry nejen v České republice, ale také na Slovensku a především u bank v Koreji. Jmenovaná společnost musela splácet úvěry, a to i v době, kdy již neměla takové zakázky, aby mohla zahájit výrobu v plném rozsahu, neboť tato byla vázána především na realizaci výrobního projektu firmy Hyundai. Špatná finanční situace a potřeba získat peníze v hotovosti byla tedy především na straně korejské společnosti. Pokud jde o původ peněz zapůjčených obžalovaným svědku Y., nemá obžalovaný povinnost dle platných zákonů prokázat zdroj těchto finančních prostředků a sdělit jméno svého věřitele. Uvedená skutečnost nemůže být v žádném případě vyhodnocena v jeho neprospěch. Totéž platí i ve vztahu k údajnému panu N., o kterém obžalovaný od počátku trestního stíhání tvrdí, že má o jeho osobě velmi malé informace a dodnes neví, které z těchto informací jsou zcela pravdivé. Pokud jde o místo, kde byla předmětná směnka uschována do 18.12.2008, sdělil obžalovaný v rámci svých výslechů, že byla uložena na bezpečném místě. Nalézací soud v odůvodnění napadeného rozsudku rovněž poukazoval na výpověď svědka JUDr. W., kterému měl obžalovaný sdělit, že peníze byly předány svědku Y. v automobilu. Na uvedené tvrzení svědka JUDr. W. obžalovaný reagoval již ve své výpovědi, kterou učinil dne 16.4.2009, ve které vysvětlil, že se ze strany svědka JUDr. W. jednalo zřejmě o omyl, a toto své tvrzení zopakoval i v hlavním líčení po skončení výslechu jmenovaného svědka. Ten po vysvětlení podaném obžalovaným, předtím než opustil jednací síň, uvedl, že tvrzení obžalovaného připouští. Tato reakce svědka JUDr. W. však v přepisu protokolu o hlavním líčení nebyla zaznamenána. Nalézací soud se v odůvodnění svého rozsudku prakticky vůbec nezabýval nejzásadnějším důkazem, který svědčí o pravdivosti tvrzení obžalovaného, a to závěry znaleckých posudků o pravosti podpisu na směnce a pravosti směnky, tedy znaleckými posudky z oboru kriminalistická expertíza ručního písma, kriminalistická a technická expertíza dokladů a písemností a znaleckého posudku z odvětví technické zkoumání písemností. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí pouze zkonstatoval závěry znaleckých posudků a výslechy znalců, aniž by se tak blíže těmito důkazy zabýval a řádně je vyhodnotil. Přitom znalec RNDr. M. vyhodnotil směnku jako listinu originální, která nebyla žádným způsobem měněna či doplňována. Otisk razítka nacházející se na směnce byl shledán původním a směnka byla podepsána až po jejím vyplnění a orazítkování. Znalkyní Mgr. S. bylo, pokud se týká podpisu na směnce, konstatováno, že se jedná o spontánně psaný podpis, kdy spontánnost nelze snadno napodobit, neboť tato není pouhým okem zcela rozpoznatelná. V hlavním líčení pak znalkyně uvedla, že nenalezla žádné znaky, které by svědčily pro padělání, jako jsou znaky narušení jistoty psacího pohybu, narušení plynulosti psacího pohybu a další. Znalkyně sice stanovila pravost podpisu v oblasti pravděpodobnosti, ale spíše směrem k jeho pravosti. Tuto pravděpodobnost nelze vyhodnotit jako podpis nepravý, zfalšovaný a nelze proto vyhodnotit závěry znaleckého posudku v neprospěch obžalovaného. V napadeném rozsudku soud prvního stupně postavil proti osobě obžalovaného morální kredit svědka Y., jako záruku pravdivosti jeho tvrzení a nemožnosti realizace převzetí finanční hotovosti tak, jak to uváděl obžalovaný ve svých výpovědích. Je nutno v této souvislosti poukázat na to, že i vrcholoví manažeři a zakladatelé společnosti Hyundai byli považováni za osoby s vysokým morálním kreditem, přesto byli vyšetřováni, popř. obviněni z celé řady závažných trestných činů. Obžalovaný je přitom osobou dosud netrestanou, který řádně pracuje a zaměstnává další pracovníky, přesto však jeho tvrzení jsou považována za nepravdivá a zjištěné skutečnosti jsou pak vyhodnocovány pouze v jeho neprospěch. Nalézací soud rovněž zavázal obžalovaného k náhradě škody poškozené společnosti D. C., s.r.o., ve výši 388.155,- Kč. Vyčíslenou škodu však nelze považovat za škodu, neboť například částka za koupi pozemku, který by byl stejně zakoupen jmenovanou společností bez ohledu na trestní řízení, nemůže být považována za škodu. Stejně lze pochybovat o tom, zda-li jsou škodou náklady související s účetní závěrkou, když tato byla vyhotovena i s ohledem na financování dalších podnikatelských aktivit společnosti D. C., s.r.o., v České republice, tedy bez ohledu na zahájené trestní řízení. S ohledem na důkazní situaci a shora uvedené skutečnosti bylo v závěru podaného odvolání navrhováno, aby odvolací soud zrušil napadený rozsudek a nově rozhodl tak, že obžalovaného zcela zprošťuje obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ostravě. Vrchní soud v Olomouci, jakožto soud odvolací konstatuje, že opravné prostředky byly podány subjekty k jejich podáním oprávněnými (§ 246 odst. 1 písm. a/, b/ tr.ř.), a to ve lhůtě specifikované v § 248 odst. 1 tr.ř. Po přezkoumání obsahu podaných opravných prostředků je možno konstatovat, že tyto splňují veškeré náležitosti obsahu odvolání vyžadovaného ustanovením § 249 odst. 1, odst. 2 tr.ř. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Odvolací soud z podnětu opravných prostředků přezkoumal podle hledisek, která jsou specifikována v ustanovení § 254 odst. 1, odst. 3 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozsudku, proti nimž byla podána odvolání, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly odvoláními vytýkány, přihlížel odvolací soud pouze tehdy, pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž byla odvolání podána. S ohledem na to, co již bylo konstatováno výše, stran opravných prostředků, které byly zaměřeny do výroku o vině, nebyla přezkumná činnost odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 254 odst. 3 tr.ř. fakticky nikterak omezena. Podle výše citovaného ustanovení trestního řádu, pokud je podáno odvolání proti výroku o vině, musí odvolací soud přezkoumat v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání. Po přezkoumání obsahu napadeného rozsudku, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, odvolací soud konstatuje, že nebyly zjištěny podstatné vady řízení, které rozsudku předcházelo a které by byly důvodem pro postup dle § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Pokud bylo ze strany obhajoby vytýkáno nalézacímu soudu, že nebyla správně zaprotokolována výpověď svědka JUDr. W. z hlavního líčení, je zapotřebí zdůraznit, že krajský soud reagoval na uvedenou námitku svým usnesením ze dne 23.2.2010, kterým opravil a doplnil protokol o hlavním líčení, konaném dne 11.12.2009 (č.l. 1748) tak, aby protokol o hlavním líčení přesně odpovídal obsahu výpovědi výše jmenovaného svědka. I z obsahu usnesení, kterým došlo k opravě a doplnění protokolu z hlavního líčení, který zachycoval výpověď svědka JUDr. W., nevyplývá, že by změnil své stanovisko stran místa, kde měl obžalovaný předat svědku Y. částku 260 mil. Kč. Vzhledem k tomu, že uvedené usnesení Krajského soudu v Ostravě nabylo dne 26.3.2010 právní moci, aniž by byla ze strany obžalovaného proti němu podána stížnost, dá se z uvedených skutečností dovodit, že obžalovaný neměl proti obsahu usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.2.2010 žádných výhrad. Z výše uvedených důvodů proto považoval odvolací soud námitky obhajoby stran správnosti řízení předcházející vyhlášení rozsudku za právně irelevantní. V rámci své přezkumné povinnosti odvolací soud nezjistil ani žádné další vady, které by odůvodňovaly postup podle § 258 odst. 1 písm. b), c), e) tr.ř. Pokud přesto došlo ke zrušení napadeného rozsudku z důvodů uvedených v ustanovení § 258 odst. 1 písm. d) tr.ř., nebylo to, až na případ nesprávného neuložení trestu propadnutí věci, kvůli pochybení nalézacího soudu, které by spočívalo v nesprávné aplikaci tehdy účinného trestního zákona. Důvodem citovaného postupu odvolacího soudu byla především ta skutečnost, že v mezidobí od vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně do dne rozhodování odvolacího soudu, nabyl dne 1.1.2010 účinnosti trestní zákoník č. 40/2009 Sb. I když se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, existuje z uvedené zásady výjimka zakotvená v ustanovení § 2 odst. 1 tr.zákoníku, totiž, že podle pozdějšího zákona se posuzuje trestnost jednání pouze tehdy, pokud je to pro pachatele příznivější. Bylo tedy na místě posoudit, který z obou zákonů je pro obžalovaného příznivější. Pozdější zákon je možno aplikovat pouze tehdy, pokud je jako celek pro pachatele příznivější, než by bylo v případě aplikace zákona účinného v době spáchání trestného činu. Jelikož oba zákony připouští u zločinu neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea prvá, odst. 5 písm. b) tr.zákoníku - dříve trestného činu padělání a pozměňování peněz (§ 140 odst. 2 alinea prvá, odst. 3 písm. b/ tr.zákona) a u zločinu podvodu 209 odst.1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dříve trestného činu podvodu (§ 250 odst. 4 tr.zákona), uložení stejného druhu trestu, je rozhodující z hlediska aplikace ustanovení § 2 odst. 1 tr.zákoníku porovnání výměry trestních sazeb stanovených oběma zákony pro trestné činy, popřípadě zločiny padělání a pozměnění peněz a podvodu. Jelikož v trestním zákoníku je u zločinu padělání a pozměnění peněz (§ 234 odst. 5 tr.zákoníku) a u zločinu podvodu (§ 209 odst. 5 tr.zákoníku) oproti dřívější právní úpravě snížena horní hranice trestní sazby z patnácti, resp. z dvanácti roků na dvanáct, resp. deset roků, bude na místě s ohledem na kritéria uvedená v ustanovení § 2 odst. 1 tr.zákona aplikace trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. a nikoliv trestního zákona účinného v době spáchání trestného činu. Dále bylo shledáno pochybení soudu prvního stupně, pokud se týká rozhodnutí o uplatněném nároku poškozeného, které zakládá důvod pro postup dle § 258 odst. 1 písm. f) tr.ř. Vzhledem k tomu, že byly splněny veškeré zákonné podmínky vymezené v ustanovení § 259 odst. 3 tr.ř., bylo možno výše zmiňované vady napadeného rozsudku odstranit v řízení před nalézacím soudem. Na tomto místě je nutno připomenout, že se odvolací soud již jednou předmětnou trestní věcí obžalovaného D. Ř. zabýval, když z podnětu odvolání obžalovaného a státního zástupce svým rozsudkem ze dne 27.5.2010, sp.zn. 6 To 33/2010, napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě podle § 258 odst. 1 písm. d), f) tr.ř. zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr.ř. nově uznal obžalovaného Ř. vinným spácháním jednak zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) tr.zákoníku s přihlédnutím k ustanovení § 238 tr.zákoníku, jednak zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.zákoníku spáchaného ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku. Za tyto trestné činy pak uložil obžalovanému Ř. podle § 209 odst. 5 tr.zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr.zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 a půl roku. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku byl obžalovaný pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Současně podle § 70 odst. 1 písm. a) tr.zákoníku byl obžalovanému uložen trest propadnutí věci, a to vlastní směnky údajného výstavce společnosti D. C., s.r.o., se sídlem Č. T., H. tř. 28/2020, v dvojjazyčném znění, a to v jazyce českém a anglickém, na níž byl napodoben podpis jednatele společnosti T. Y. Y., občana Korejské republiky a opatřené jejím razítkem s číselným označením „2 v kolečku“, přičemž tato směnka byla vyhotovena jako směnka bez protestu s údajným datem vystavení „v Č. T. 18. března 2008“, s datem splatnosti dne 18. prosince 2008 na řad osoby obžalovaného D. Ř., označené jeho rodným číslem, adresou trvalého bydliště, která je toho času uložena v depozitáři Krajského státního zastupitelství Ostrava, kde je vedena pod sp.zn. 3 KZV 10/2009. Poškozená obchodní společnost D. C., s.r.o., pak byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána podle § 229 odst. 2 tr.ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci bylo podáno nejvyšší státní zástupkyní dovolání, a to v neprospěch obviněného D. Ř. Z podnětu podaného dovolání pak Nejvyšší soud ČR rozhodl svým usnesením ze dne 15.2.2011 tak, že podle § 265k odst. 1 tr.ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27.5.2010, sp.zn. 6 To 33/2010, v celém rozsahu a podle § 265k odst. 2 tr.ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr.ř. bylo Vrchnímu soudu v Olomouci přikázáno, aby věc obžalovaného Ř. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ve svém rozhodnutí uložil Nejvyšší soud Vrchnímu soudu v Olomouci, aby se znovu zabýval právním posouzením jednání obžalovaného, a to z hlediska správné aplikace ustanovení § 2 odst. 1 tr.zákoníku (časová působnost). Skutkový stav Skutková zjištění učiněná nalézacím soudem má odvolací soud za správná, vzešlá z dokazování provedeného v souladu s trestním řádem a mající oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Nalézací soud dostál svým povinnostem a provedl dokazování v potřebném rozsahu, které plně odpovídá požadavkům, které jsou zakotveny v ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř. Obhajoba sice v rámci veřejného zasedání, které bylo konáno před odvolacím soudem, navrhla doplnit dokazování opakovaným výslechem svědka JUDr. W., jakož i vypracováním nového znaleckého posudku z oboru kriminalistická expertíza ručního písma, nicméně odvolací soud považoval provedení navrhovaných důkazů za nadbytečné. Pokud se týká požadavku obhajoby na opakovaný výslech svědka JUDr. W., opírá odvolací soud své zamítavé stanovisko k jeho provedení o tu skutečnost, že svědek JUDr. W. byl opakovaně, a to jak v přípravném řízení, tak i u hlavního líčení vyslechnut, přičemž ve všech svých výpovědích vždy opakovaně tvrdil, že mu bylo obžalovaným při osobním jednání sděleno, že částku 260 mil. Kč měl předávat svědku Y. v osobním automobilu. Odvolací soud za dané situace sdílí názor, že důvodem požadavku obhajoby na opakovaný výslech svědka JUDr. W. není nic jiného než přesvědčit soud, že svědek uvádí něco jiného, než to, co opakovaně uvedl ve svých dřívějších výpovědích. Rovněž návrh obhajoby na doplnění dokazování vypracováním znaleckého posudku z oboru kriminalistická expertíza ručního písma, považoval odvolací soud za nadbytečný. Takovýto postup by byl na místě, pokud by odvolací soud měl pochybnosti o správnosti znaleckého posudku, popřípadě by znalecký posudek považoval za nejasný nebo neúplný a tyto pochybnosti, popřípadě nejasnost nebo neúplnost znaleckého posudku by nebylo možno odstranit ani osobním výslechem znalce. Odvolací soud v souladu se stanoviskem soudu prvního stupně však žádné takové skutečnosti, které by odůvodňovaly postup naznačený obhajobou, neshledal. Z výše uvedených důvodů byly proto oba návrhy obhajoby na doplnění dokazování zamítnuty. Provedené důkazy byly nalézacím soudem hodnoceny v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr.ř. Přitom bylo pečlivě dbáno, aby byly vyhodnoceny jak důkazy svědčící ve prospěch obžalovaného, tak i v jeho neprospěch. Pokud bylo nalézacímu soudu vytýkáno nesprávné hodnocení provedených důkazů, což představuje jádro odvolacích námitek, považuje odvolací soud za nutné zdůraznit, že s ohledem na současnou právní úpravu může odvolací soud do hodnotícího procesu nalézacího soudu zasahovat pouze v omezených případech, a to tehdy, pokud by nalézací soud hodnotil důkazy, které nebyly provedeny v rámci hlavního líčení, nebo pokud by nehodnotil provedené důkazy, eventuálně pokud by hodnocení provedených důkazů bylo v diametrálním rozporu s pravidly formální logiky. Vzhledem k tomu, že žádná z výše jmenovaných eventualit v projednávaném případě nenastala, nebylo nutno, aby odvolací soud do hodnotícího procesu důkazní situace nalézacím soudem jakýmkoli způsobem zasahoval (§ 263 odst. 7 věta poslední tr.ř.). Je tedy možno konstatovat, že skutková zjištění učiněná nalézacím soudem považuje odvolací soud za úplná a nelze jim vytýkat žádné nedostatky. Jelikož se odvolací soud s argumentací soudu prvního stupně plně ztotožnil, je možno odkázat na příslušnou, náležitým způsobem zpracovanou pasáž odůvodnění napadeného rozsudku. Jen stručně nad rámec odůvodnění napadeného rozsudku považuje odvolací soud za nutné v reakci na některé námitky obhajoby rozvedené v podaném odvolání uvést další skutečnosti. Obžalovaný v podaném odvolání vytýkal nalézacímu soudu, že se dostatečným způsobem nezabýval rozpory mezi výpověďmi českých zaměstnanců společnosti D. C., s.r.o., a tvrzením svědka Y. a jeho podřízených korejského původu stran schopností citovaného svědka komunikovat v anglickém jazyce. Na rozdíl od obhajoby, odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, žádné závažné rozpory mezi výpověďmi českých zaměstnanců společnosti D. C., s.r.o., a svědka Y. a svědků H. K. a S. G. L. neshledal. Pokud poslední jmenovaní svědci opakovaně ve svých výpovědích potvrdili, že znalost anglického jazyka svědka Y. byla na velmi nízké úrovni a omezila se pouze na znalost obvyklých zdvořilostních frází, nebylo toto tvrzení nijak v rozporu s tím, co o schopnosti svědka Y. komunikovat v anglickém jazyce vypovídají čeští zaměstnanci společnosti D. C., s.r.o., kteří byli vyslechnuti v procesním postavení svědků (svědkyně H., V.). Na základě výše citovaných svědeckých výpovědí je možno obecně shrnout, že se svědek Y. v objektu společnosti D. C., s.r.o., v Č. T. pohyboval vždy v přítomnosti dalších manažerů a tlumočníků a veškeré písemnosti, které mu byly předkládány, musely být přeloženy z jazyka anglického do jazyka korejského. Jeho znalosti anglického jazyka byly na velmi nízké úrovni, nebyl schopen běžné komunikace v tomto jazyce, a proto potřeboval mít prakticky neustále k dispozici tlumočníka. S ohledem na tvrzení svědků je pak možno si jen stěží představit, že by svědek Y. byl schopen komunikovat v anglickém jazyce s obžalovaným o detailech údajně poskytnuté půjčky, okolnostech, za kterých mělo dojít k předání finančního obnosu, případně, že by se sám bez doprovodu dalších osob mohl pohybovat po Č. T. Pouze svědek M. K. ve svých výpovědích uváděl, že svědek Y. byl schopen v anglickém jazyce komunikovat. Jedná se však o tvrzení zcela ojedinělé, které nemá oporu v obsahu dalších provedených důkazů. Proto postupoval nalézací soud správně, pokud z této části výpovědi svědka K. nevycházel při ustálení skutkového stavu. Ze strany obhajoby bylo soudu prvního stupně rovněž vytýkáno, že při hodnocení provedených důkazů nevěnoval dostatečnou pozornost špatné finanční situaci společnosti D. C., s.r.o. Odvolací soud má především pochybnost o tom, že by obžalovaný měl k dispozici detailní informace o hospodářské situaci výše uvedené obchodní společnosti. Skutečnost, že společnost D. C., s.r.o., čerpala v inkriminovaném období více úvěrů (č.l. 1168, 1196, 1202) však ještě neznamená, že se nacházela ve špatné hospodářské situaci (viz výsledky auditu za rok 2008 – č.l. 1226). O špatné hospodářské situaci obchodní společnosti by bylo možno hovořit za situace, kdyby uvedená společnost nebyla schopna své závazky, které pro ni vyplývaly z uzavřených úvěrových smluv, plnit, což výsledky provedeného dokazování potvrzeno nebylo. V podaném odvolání obhajoba zpochybňuje věrohodnost výpovědí svědků S. G. L. a H. K. V průběhu celého dosavadního trestního řízení však nebyla provedenými důkazy věrohodnost výpovědí těchto svědků nikterak vážným způsobem zpochybněna. Přitom je nutno zdůraznit, že ani obhajoba nebyla schopna uvést konkrétní skutečnosti, na základě kterých by bylo možno považovat výpovědi korejských svědků za nevěrohodné, když jejich nevěrohodnost dovozovala toliko obecně s ohledem na stávající pracovněprávní vztahy těchto svědků ke svědku Y. Pokud dospěl soud prvního stupně ke skutkovému závěru, že došlo na předmětné směnce k napodobení podpisu jednatele společnosti D. C., s.r.o., svědka Y., v žádném případě se nejedná o hypotetický závěr, který by neměl oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Své stanovisko odvolací soud opírá o následující skutečnosti. Jak již bylo uvedeno na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí, je nutno posuzovat závěry znaleckých posudků z oborů kriminalistická expertíza ručního písma a technického zkoumání písemností v komplexu s obsahem dalších ve věci provedených důkazů. Zpracovatelka znaleckého posudku z oboru kriminalistická expertíza ručního písma kpt. Mgr. J. S. ve své výpovědi v hlavním líčení konstatovala, že samotný sporný podpis na směnce není náročný, nejsou u něho přítomny žádné složité tahy a je blízký podpisům typu parafy. Pokud se týká schopnosti takovýto podpis napodobit, uvedla znalkyně ve své výpovědi, že jeho napodobení nepředstavuje v žádném případě problém, a pokud by někdo cvičil takovýto podpis, nebylo by obtížné jej napodobit, a to i při zachování míry jistoty a dynamiky psacího pohybu. Pravděpodobnost, že se jedná o pravý podpis svědka Y., přitom stanovila znalkyně na střední míru pravděpodobnosti (č.l. 1766). Z výpovědí zaměstnanců firmy D. C., s.r.o., svědků G. H., B. V. a R. W. bylo zjištěno, že v inkriminované době měl k písemnostem, které byly podepsány svědkem Y., jakož i k firemnímu razítku, které bylo použito na předmětné směnce, nekontrolovatelný přístup široký okruh osob z řad pracovníků společnosti. Uvedené poměry tak vytvářely poměrně široký prostor pro to, aby další osoba, popřípadě osoby, mohly získat razítko obchodní společnosti, které pak bylo následně použito na předmětnou směnku, popřípadě získat písemnosti podepsané svědkem Y. Skutečnosti uváděné výše, tedy snadné napodobení podpisu obžalovaného, jistá míra pravděpodobnosti, že pisatelem podpisu nebyl svědek Y. (znalkyně stanovila pravděpodobnost pravosti podpisu svědka Y. jako střední míru pravděpodobnosti), nekontrolovaný přístup širokého okruhu osob k razítku obchodní společnosti a k písemnostem, které byly podepsány svědkem Y., je pak nutno hodnotit z hlediska posouzení správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně v kontextu s dalšími skutečnostmi, které činí skutkovou verzi obžalovaného krajně nepravděpodobnou. Obžalovaný ani v jedné ze svých výpovědí, které učinil v průběhu trestního řízení, neuvedl jméno osoby, která mu měla údajně půjčit finanční obnos, který pak měl použít jako půjčku svědku Y., a to přesto, že byl ohrožen uložením vysokého trestu odnětí svobody a uvedení těchto skutečností, pokud by byly pravdivé, by mohly vést pro obžalovaného k příznivějším skutkovým zjištěním, což by pak mohlo popřípadě nalézt i odraz ve výroku o vině, popřípadě ve výroku o uložení trestu. Takovýto postup obžalovaného za dané důkazní situace, pro něj značně nepříznivé, se jeví odvolacímu soudu jako zcela absurdní a nelze proto na skutkovou verzi uváděnou obžalovaným pohlížet jinak, než na tvrzení účelové, které neodpovídá skutečnosti. Stejný závěr pak platí, i pokud se týká postoje obžalovaného, který odmítl sdělit, na kterém, jak sám uvádí, bezpečném, místě měl až do dne 19.12.2008 směnku uloženu. Provedenými důkazy bylo objektivizováno pouze to, že obžalovaný uložil směnku dne 19.12.2008 (směnka měla být vystavena svědkem Y. v březnu roku 2008) do bezpečnostní schránky zřízené téhož dne u České spořitelny, a.s., oblastní pobočky v Ostravě. Na celé verzi obžalovaného je zarážející přístup údajného věřitele, který, i když jiné osobě půjčoval finanční obnos přesahující 200 mil. Kč, netrval na písemném vyhotovení smlouvy ani na zajištění závazku, který by vyplýval z uzavřené smlouvy příslušnými právními instrumenty (např. zřízení zástavního práva apod.). Údajný věřitel se měl tedy spokojit pouze s faktickým předáním předmětného finančního obnosu bez vystavení příslušných účetních dokladů, které by převod tak vysoké finanční částky mohly zadokumentovat (příjmový a výdajový doklad apod.). Uvedené pochybnosti stran správnosti skutkové verze obžalovaného jsou navíc umocňovány i tím, že podle vlastní verze obžalovaného měl finanční obnos ve výši 206.066.000,- Kč vrátit svému údajnému věřiteli do března roku 2009, ten však, aniž by obžalovaný dlužnou částku do dne rozhodování odvolacího soudu vrátil, neučinil žádné kroky (alespoň o nich obžalovaný nikdy nehovořil a nevyplývá to ani z žádných dalších důkazů), směřující k jejímu vrácení. Značné pochybnosti vzbuzuje i tvrzení obžalovaného stran místa, kde mělo údajně k předání finanční částky dojít. Podle verze obžalovaného k předání finančního obnosu mělo dojít ve vstupní chodbě domu. Z pořízené fotodokumentace, na které je zachyceno místo, kde k tomuto předání mělo údajně dojít, vyplývá, že se mělo jednat o budovu, ve které se nachází několik advokátních kanceláří a obchodních společností (č.l. 1534). Pokud jde o samotnou vstupní chodbu, tato je poměrně úzká (viz fotodokumentace na č.l. 1542 – 1543, 1546). Za situace, kdy v uvedené budově sídlí několik advokátních kanceláří a obchodních společností, lze důvodně předpokládat, že v době, kdy k předání finančního obnosu mělo údajně dojít, byla poměrně vysoká frekvence procházejících osob. Je si možno tedy jen velmi těžko představit, že by mělo dojít na takovémto místě k předání finančního obnosu, jehož výše přesahovala částku 200 mil. Kč a kterou by ještě navíc svědek Y. měl přepočítávat. Právní kvalifikace V případě právního posouzení jednání obžalovaného D. Ř. je nutno konstatovat, že nalézací soud nepochybil, pokud jeho jednání popsané ve skutkové větě posoudil v době svého rozhodování, podle tehdy účinného trestního zákona, jednak jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea první, odst. 3 písm. b) tr.zák. s přihlédnutím k ustanovení § 143 tr.zák. a jednak jako pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr.zák. k ustanovení § 250 odst. 1, odst. 4 tr.zák. Nalézací soud v odůvodnění napadeného rozsudku (str. 14 – 15) podrobně rozvedl své úvahy stran právní kvalifikace a specifikoval skutkové okolnosti, ve kterých spatřoval naplnění jednotlivých zákonných znaků jak základních, tak i kvalifikovaných skutkových podstat obou trestných činů. K výše uvedenému považuje odvolací soud za nutné dodat, že pod znakem zákonné skutkové podstaty trestného činu podvodu „uvede někoho v omyl“ je nutno spatřovat předstírání okolností, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. V konkrétně projednávaném případě je možno pod tento zákonný znak podřadit předstírání existence závazků svědka Y., nepravdivé údaje uvedené ve směnce stran údajné pohledávky vůči poškozené obchodní společnosti. Při posuzování hrozícího následku - škody velkého rozsahu (v případě trestného činu podvodu), pak bylo nalézacím soudem důsledně postupováno v souladu s ustanovením § 89 odst. 11 tr.zák. a hrozící škoda u trestného činu podvodu byla kvalifikována jako škoda velkého rozsahu a trestný čin padělání a pozměňování peněz jako trestný čin spáchaný ve značném rozsahu. Vzhledem k výši finanční částky, na kterou byla vystavena předmětná směnka napodobeným podpisem svědka Y., byly správně nalézacím soudem shledány zákonné podmínky pro naplnění zákonného znaku skutkové podstaty odst. 3 písm. b) ustanovení § 140 odst. 2 alinea první tr.zák. „ve značném rozsahu“. I když byly výsledky dokazování prokázány skutečnosti zakládající znak „spáchání činu ve velkém rozsahu“, trestní zákon platný do 31.12.2009 u trestného činu padělání a pozměňování peněz dle § 140 tr.zákona uvedený zákonný znak neznal, a proto bylo jednání obžalovaného v souladu s tehdejší platnou právní úpravou posouzeno podle § 140 odst. 2 alinea první, odst. 3 tr.zákona (spáchání činu ve značném rozsahu). V mezidobí od vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně však nabyl dnem 1.1.2010 účinnosti trestní zákoník č. 40/2009 Sb. a bylo proto nutno, aby se odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti rovněž zabýval i otázkou časové působnosti zákona z hlediska ustanovení § 2 odst. 1 tr.zákoníku. Vzhledem k tomu, že s ohledem na kritéria stanovená v citovaném ustanovení trestního zákoníku, jako to bude rozvedeno níže, je nutno aplikovat na jednání obžalovaného trestní zákoník účinný od 1.1.2010, který již u zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 zákonný znak „spáchá ve velkém rozsahu“ obsahuje, bylo nutno aplikovat na jednání obžalovaného odst. 5 písm. b) trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první tr.zákoníku. I přesto, že ze strany obžalovaného nedošlo k padělání většího počtu platebních prostředků, hrála při úvahách odvolacího soudu o aplikaci zákonného znaku „spáchá čin ve velkém rozsahu“ významnou roli velmi vysoká finanční částka uvedená v předmětné směnce. Právě v této již velmi vysoké finanční částce uvedené ve směnce, i když ze strany obžalovaného se jednalo pouze o ojedinělou jednorázovou, nikoli soustavnou déletrvající činnost, spatřoval odvolací soud skutečnost zakládající zákonný znak „spáchání činu ve velkém rozsahu“, neboť případné vymožení fiktivního peněžitého plnění na základě předmětné směnky, k čemuž učinil obžalovaný již konkrétní reálné kroky, by mělo na společenský zájem chráněný ustanovením § 234 odst. 3 alinea první, odst. 5 písm. b) tr.zákoníku stejně závažný dopad jako v případě, kdy by pachatel padělal větší počet platebních prostředků a tuto činnost by páchal soustavně po delší dobu. Znak „padělá“ byl v konkrétně projednávaném případě naplněn tím, že na předmětné směnce byl napodoben podpis svědka Y. a dále v ní byla uvedena zcela nepravdivá fiktivní finanční částka, kterou měla dlužit společnost D. C., s.r.o., obžalovanému. I když obžalovanému muselo být s ohledem na výsledky dokazování známo, že předmětná směnka obsahuje nepravdivé údaje, měl dle skutkových závěrů učiněných nalézacím soudem v úmyslu ji použít jako pravý platební prostředek a dosáhnout tak proplacení finanční částky na něm uvedené. Podklad pro tento závěr měl nalézací soud ve skutkových zjištěních, která považuje odvolací soud za správná a ze kterých vyplývá, že obžalovaný se pokusil vymoci finanční obnos uvedený na směnce prostřednictvím advokáta JUDr. O. W., kterému předložil fotokopii předmětné směnky. Advokát JUDr. W. pak v zastoupení obžalovaného na základě jeho pokynu dne 28.1.2009 zaslal společnosti D. C., s.r.o., předžalobní upomínku a společnost vyzval k úhradě dlužné částky. Pod pojmem „použít padělaný prostředek jako pravý“ je přitom nutno rozumět veškerá jednání, která jsou relevantní z právního hlediska, jímž se padělky platebních prostředků používají podle povahy svého konkrétního určení. Samotnou směnku je nutno považovat za platební prostředek ve smyslu ustanovení § 234 tr.zákoníku, neboť směnka je v teorii obecně definována zpravidla jako dlužnický cenný papír vydaný v zákonem stanovené formě, kterým se určitá osoba (směnečný dlužník) zavazuje majiteli směnky zaplatit v určitém místě a čase peněžní částku na směnce uvedenou. Tyto formální náležitosti předmětná směnka splňovala. Rovněž splňovala i všechny obsahové náležitosti vyžadované v § 1 článek 1 zákona směnečného a šekového. Pokud došlo v napadeném rozsudku ke změně ve výroku o vině, bylo to pouze z toho důvodu, jak to již bylo konstatováno na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí, že v mezidobí od rozhodnutí soudu prvního stupně do rozhodnutí odvolacího soudu nabyl dne 1.1.2010 účinnosti nový trestní zákoník. Podle § 2 odst. 1 tr.zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Platná judikatura vychází z toho, že použití nového práva je třeba posuzovat jako celek tak, aby konečný výsledek byl pro pachatele příznivější. Přitom je nutné, aby byl hodnocen původní a současně platný zákon jak z hlediska ustanovení zvláštní části, tak i se zřetelem k ustanovení obecné části trestního zákoníku. Přitom je rozhodný výsledek srovnání trestů, které by byly při použití zákonů jako celků pachateli za konkrétních posuzovaných okolností uloženy (R 11/1991 Sb. rozhodnutí trestních). Pokud jde o trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea první, odst. 3 písm. b) tr.zákona s přihlédnutím k § 143 tr.zákona účinného do 31.12.2009 stanovil trestní zákon pachateli trest odnětí svobody od 10 do 12 let. Pokud jde o zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 5 písm. b) tr.zákoníku, který obsahuje znak, že pachatel spáchá tento zločin ve velkém rozsahu, stanoví nový trestní zákoník na tento zločin trest odnětí svobody od 8 do 12 let. Z výše uvedených skutečností je tedy zřejmé, že nová úprava v trestním zákoníku je pro pachatele jako celek příznivější než úprava v trestním zákoně č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti bylo tedy namístě posoudit jednání obžalovaného jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 5 písm. b) tr.zákoníku. Vzhledem k tomu, že v konkrétně projednávaném případě byly splněny všechny zákonné podmínky umožňující v rámci odvolacího řízení odvolacímu soudu postup dle § 259 odst. 3 tr.ř., byly skutečnosti, na které bylo poukazováno výše, napraveny tímto soudem v rámci odvolacího řízení. Odvolací soud pak jednání obžalovaného posoudil jednak jako zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 5 písm. b) tr.zákoníku s přihlédnutím k ustanovení § 238 tr.zákoníku, jednak jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.zákoníku spáchaného ve stádiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr.zákoníku. Trest Vzhledem k tomu, že došlo ke zrušení výroku o vině, bylo nutno zrušit i výrok o trestu. Při svých úvahách o trestu přihlédl odvolací soud ke všem kritériím, která jsou zakotvena v ustanovení § 39 odst. 1, odst. 3 tr.zákoníku č. 40/2009 Sb. Odvolací soud přitom vycházel ze stejných skutečností jako soud prvního stupně, který je podrobněji specifikoval na str. 16 odůvodnění napadeného rozsudku, a je proto možno na tuto pasáž odkázat. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, při svých úvahách o trestu vzal do úvahy tu skutečnost, že i když se v konkrétně projednávaném případě mělo jednat, pokud se týká zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.zákoníku, toliko o pokus, učinil obžalovaný již všechny kroky, které bezprostředně směřovaly k získání peněz. Do úvahy vzal i výši finanční částky. Výše škody, která bezprostředně hrozila tak, jak byla ustálena na základě výsledků provedeného dokazování (260.066.000,- Kč), hranici pro vymezení škody značného rozsahu, kterou se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 mil. Kč (§ 138 odst. 1 tr.zákoníku) výrazně překračovala. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, jakož i vzhledem k dosavadní beztrestnosti obžalovaného, dospěl odvolací soud k závěru, že společenské škodlivosti protiprávního jednání obžalovaného odpovídá trest odnětí svobody v trvání 9 roků uložený v rámci zákonné trestní sazby stanovené pro trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle § 234 odst. 5 tr.zákoníku. Vzhledem k tomu, že byl trest ukládán za více trestných činů, připadalo do úvahy uložení trestu úhrnného při respektování principů zakotvených v § 43 odst. 1 tr.zákoníku. Jelikož byl obžalovanému uložen za úmyslný trestný čin trest odnětí svobody ve výměře přesahující 8 let, bylo by namístě zařadit obžalovaného pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou (§ 56 odst. 2 písm. d/ tr.zákona). Kritéria pro zařazování do jednotlivých typů věznic podle § 56 odst. 2 tr.zákoníku však nelze uplatňovat mechanicky, protože zásada individualizace trestu se musí projevit i při stanovení způsobu výkonu trestu odnětí svobody konkrétnímu pachateli. Pouhá povaha a závažnost trestného činu, za který byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, jeho výměra nevyjadřují vždy přesně povahu a stupeň narušení pachatele a ve všech případech neodpovídají režimu, jaký by měl vůči němu být uplatněn na základě ustanovení § 56 odst. 2 tr.zákoníku. Proto je možno přihlédnout ke všem okolnostem konkrétního případu a s ohledem na ustanovení § 56 odst. 3 tr.zákoníku zařadit obžalovaného do jiné věznice, má-li soud se zřetelem k závažnosti spáchaného trestného činu a ke stupni a povaze narušení pachatele za to, že bude působení na něj, aby vedl řádný život, lépe zaručeno v jiném typu věznice. V konkrétně projednávaném případě vzal odvolací soud při svých úvahách o aplikaci ustanovení § 56 odst. 3 tr.zákoníku do úvahy především tu skutečnost, že obžalovaný nebyl doposud soudně trestán, žil řádným životem a pokud se týká závažnosti trestného činu, bylo vzato do úvahy, že v konkrétně projednávaném případě škodlivý následek předvídaný ustanovením § 234 odst. 5 písm. b) tr.zákoníku nenastal. S ohledem na výše uvedené skutečnosti má vrchní soud za to, že ve věznici s ostrahou bude působení na obžalovaného, aby vedl řádný život, lépe zaručeno, než by tomu bylo ve věznici se zvýšenou ostrahou. Na druhé straně se však odvolací soud musel plně ztotožnit s odvoláním státního zástupce, kterým bylo krajskému soudu vytýkáno, že i když byly splněny všechny zákonné podmínky pro uložení trestu propadnutí věci, a to vlastní směnky údajného výstavce společnosti D. C., s.r.o., nebyl tento trest uložen. Zákonná kritéria pro uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty jsou zakotvena v ustanovení § 70 odst. 1 tr.zákoníku. V konkrétně projednávaném případě byly dle názoru odvolacího soudu splněny veškeré zákonné podmínky pro uložení tohoto trestu tak, jak jsou specifikovány v ustanovení § 70 odst. 1 písm. a) tr.zákoníku, neboť z výsledků provedeného dokazování zcela jednoznačně vyplývá, že vlastní směnky údajného výstavce společnosti D. C., s.r.o., bylo užito ke spáchání trestného činu, a to jednak zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 5 písm. b) tr.zákoníku, jednak zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.zákoníku, spáchaných ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr.zákoníku. Uvedené pochybení nalézacího soudu pak bylo napraveno odvolacím soudem postupem dle § 258 odst. 1 písm. d) tr.ř. Pochybení spatřuje odvolací soud rovněž ve výroku o náhradě škody, kterým byl obžalovaný zavázán povinností zaplatit škodu společnosti D. C., s.r.o., ve výši 314.640,- Kč. Z písemného připojení se poškozené společnosti s náhradou škody v trestním řízení a ze specifikace jednotlivých položek, ze kterých se měla náhrada škody skládat (č.l. 1683), však dle názoru odvolacího soudu nevyplývá, že by škoda uplatněná poškozenou společností byla v přímé příčinné souvislosti se skutkem, který je uveden v žalobním návrhu, pro který byl obžalovaný stíhán. Uplatňuje-li osoba (ať již fyzická nebo právnická) v trestním řízení nárok na náhradu škody, která však není v příčinné souvislosti se skutkem, který je uveden v žalobním návrhu, a pro který je obžalovaný stíhán, není možné požadovanou náhradu škody přiznat (§ 43 odst. 1 tr.ř.). Je možno se plně ztotožnit s argumentací obhajoby, že zaplacení finanční částky poškozenou obchodní společností D. C., s.r.o., za koupi pozemku, nemá žádnou přímou příčinnou souvislost s předmětným skutkem spáchaným obžalovaným, protože k jeho koupi by došlo bez ohledu na výsledky stávajícího trestního řízení. Rovněž tak náklady, které byly vynaloženy na provedení účetní závěry, jak je to zřejmé i z obsahu písemného připojení se poškozené organizace s nárokem na náhradu škody, by byly vynaloženy bez ohledu na to, zda-li by byla spáchána trestná činnost obžalovaného. I v případě, že by byla účetní uzávěrka vypracována pouze v souvislosti se skutkem obžalovaného, spadalo by uhrazení nákladů s touto účetní uzávěrkou spojených pod režim upravený ustanovením § 154 odst. 1 tr.zák. (povinnost k náhradě nákladů poškozeného), neboť by se jednalo o náklady spojené s uplatněním nároku na náhradu škody. Stejný závěr je možno vztáhnout i na požadavek poškozené obchodní společnosti uhradit náklady překladů písemností z českého do anglického jazyka. Na tomto místě však považuje odvolací soud za nutné připomenout, že podle citovaného ustanovení trestního řádu je možno postupovat pouze tehdy, pokud byl poškozenému alespoň zčásti přiznán nárok na náhradu škody. V případě, že by uvedené podmínky splněny nebyly, bylo by možno požadovat kompenzaci nákladů vzniklých v souvislosti s uplatněním nároku na náhradu škody v rámci občanskoprávního řízení. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem odvolací soud výrok o náhradě škody v napadeném rozsudku zrušil a nově rozhodl tak, že podle § 229 odst. 1 tr.ř. se poškozená obchodní společnost D. C., s.r.o., odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Do dvou měsíců od jeho doručení je možno proti němu podat dovolání. Dovolání mohou podat nejvyšší státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí a obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká. Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje. Dovolání se podává u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (v daném případě u Krajského soudu v Ostravě). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud České republiky v Brně. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 4 tr.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr.ř. nebo § 265b odst. 2 tr.ř., o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. V Olomouci dne 5. května 2011 JUDr. Milan K a d e r k a v.r. předseda senátu JUDr. Miloslav S t a n k u š v.r. zpracovalZa správnost vyhotovení: K. Cinková