6 To 58/2011

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání konaném dne 6. října 2011 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Milana Kaderky a soudců JUDr. Jiřího Zouhara a JUDr. Miloslava Stankuše odvolání státního zástupce a obžalovaných N. K. a N. K. proti rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne 5.4.2011, č.j. 1 T 12/2010 – 1934, a rozhodl t a k t o : I. Podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr.ř. se napadený rozsudek z podnětu odvolání obžalovaného N. K. a státního zástupce v té části, v níž bylo podáno v neprospěch obžalovaného N. K., č á s t e č n ě z r u š u j e , a to ve výroku o vině ohledně obžalovaného N. K. pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zákona ve znění zák. č. 140/1961 Sb. (bod 1a – d), pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.zákoníku (bod 2), trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr.zákona ve znění zák. č. 140/1961 Sb. (bod 3), a trojnásobným trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 alinea prvá, alinea druhá tr.zákona ve znění zák. č. 140/1961 Sb. (body 1a – d, 2, 3), v celém výroku o trestu, týkajícím se tohoto obžalovaného a dále ve výroku, jímž byla poškozená J. B. podle § 229 odst. 1 tr.ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 259 odst. 3 tr.ř. se nově rozhoduje tak, že obžalovanému N. K., s e u k l á d á za pokus trestného činu úvěrového podvodu podle § 8 odst. 1 tr.zákona k § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr.zákona ve znění zák. č. 140/1961 Sb. a pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr.zákona k § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zákona ve znění zák. č. 140/1961 Sb., ohledně nichž zůstal výrok o vině pod body 4 a 5 napadeného rozsudku nezměněn, podle § 250 odst. 3 tr.zákona za použití § 35 odst. 1 tr.zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků a 6 (šesti) měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.zákona se obžalovaný pro výkon uloženého trestu odnětí svobody z a ř a z u j e do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr.zákona a § 50 odst. 1 tr.zákona se obžalovanému ukládá trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání s předmětem podnikání reklamní činnost a marketing na dobu 5 (pěti) let. II. Podle § 259 odst. 1 tr.ř. se věc ve zbývající zrušené části (body 1a – d, 2, 3) v r a c í soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí. III. Podle § 256 tr.ř. se odvolání obžalované N. K. a státního zástupce v části, v níž bylo podáno v neprospěch obžalované N. K. , z a m í t a j í . O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5.4.2011, č.j. 1 T 12/2010-1934, byl obžalovaný N. K. uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zákona č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2009 /body 1a–d/, pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.zákoníku /bod 2/, trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr.zákona /bod 3/, trojnásobným trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 alinea 1, 2 tr.zákona /bod 1a-d, 2, 3/, pokusem trestného činu úvěrového podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr.zákona /bod 4/, a pokusem pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zákona /bod 5/, obžalovaná N. K. byla stejným rozsudkem uznána vinnou pokusem trestného činu úvěrového podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr.zákona /bod 4/. Těchto trestných činů se měli oba obžalovaní dopustit tak, že 1. obžalovaný N. K. sám s cílem vylákat pro svou potřebu finanční prostředky ve formě půjček, za použití padělaných dokladů a s vědomím, že tyto půjčky nebude řádně splácet, uzavřel v postavení dlužníka se spol. W. & M. E. (dále je „poškozený“) v postavení věřitele a) dne 3.12.2007 v B. smlouvu o půjčce na částku ve výši 325.000,- Kč splatnou do 31.1.2008, na které padělal či nechal padělat otisky notářských ověřovacích razítek, ke které přiložil jako zajištění svých závazků smlouvu o zřízení zástavního práva na nemovitostech budovy (rodinný dům) č.p. 468 na pozemku p.č. 675/9, pozemku p.č. 675/4 (zahrada) a pozemku p.č. 675/9 (zastavěná plocha a nádvoří), vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-město, pro obec Brno, k.ú. Starý Lískovec, s datem 3.12.2007, sepsanou mezi poškozeným jako zástavním věřitelem a I. G., D. K. a I. V., jako spoluvlastníky nemovitosti a zástavci, na které padělal či nechal padělat podpisy I. V., I. G. a D. K. a na základě těchto dokumentů mu byla poskytnuta finanční částka ve výši 325.000,- Kč, a to tak, že částka 125.000,- Kč byla použita na úhradu exekucí váznoucích na předmětných nemovitostech a částka 200.000,- Kč mu byla vyplacena v hotovosti dne 3.12.12007, přičemž následně dluh neuhradil, a to ani zčásti, čímž poškozenému způsobil škodu ve výši 325.000,- Kč, b) dne 29.1.2008 v B. smlouvu o půjčce na částku ve výši 1.000.000,- Kč splatnou do 28.3.2008, na které padělal či nechal padělat otisky notářských ověřovacích razítek, ke které přiložil jako zajištění svých závazků smlouvu o zřízení zástavního práva na nemovitostech bytové jednotky č. 238/23 v budově č.p. 235, 236, 237, 238, 239, 240, 241, 242 na pozemku p.č. 145, 146, 147, 148, 149, 150, 151/1, 152 a spoluvlastnickém podílu na společných částech domu, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-město, pro obec Brno, k.ú. Lesná, s datem 29.1.2008, sepsanou mezi poškozeným jako zástavním věřitelem a doc. Ing. S. Š., CSc. a M. Š., jako spoluvlastníky nemovitostí a zástavci, a na základě těchto dokumentů mu byla dne 29.1.2008 poskytnuta finanční částka ve výši 1.000.000,- Kč, a to převodem na jeho bankovní účet, přičemž následně dluh neuhradil, a to ani zčásti, čímž poškozenému způsobil škodu ve výši 1.000.000,- Kč, c) dne 18.2.2008 v B. smlouvu na částku ve výši 2.500.000,- Kč splatnou do 30.4.2008, na které padělal či nechal padělat otisky notářských ověřovacích razítek, ke které přiložil jako zajištění svých závazků smlouvu o zřízení zástavního práva na nemovitostech budovy (rodinný dům) č.p. 468 na pozemku p.č. 675/9 a pozemek p.č. 675/4 (zahrada) a pozemek p.č. 675/9 (zastavěná plocha a nádvoří), vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-město,pro obec Brno, k.ú. Starý Lískovec, s datem 13.2.2008, resp. 7.3.2008, sepsanou mezi poškozeným jako zástavním věřitelem a I. G., D. K. a I. V., jako spoluvlastníky nemovitosti a zástavci, na které padělal či nechal padělat podpisy I. V., I. G. a D. K. a otisky notářských ověřovacích razítek a na základě těchto dokumentů mu byla dne 20.2.2008 poskytnuta finanční částka ve výši 2.500.000,- Kč, a to tak, že částka ve výši 958.000,- Kč mu byla převedena dne 20.2.2008 na bankovní účet a zbývající část ve výši 1.542.000,- Kč (včetně příslušenství) byla započtena oproti pohledávkám z dřívějších smluv o půjčce uvedených pod body 1/a),b), jež nebyly obžalovaným uhrazeny, přičemž dluh neuhradil a to ani zčásti a poškozenému tak způsobil škodu ve výši 958.000,- Kč, d) dne 22.5.2008 v B. smlouvu na částku ve výši 1.000.000,- Kč splatnou do 22.7.2008, na které padělal či nechal padělat otisky notářských ověřovacích razítek, ke které přiložil jako zajištění svých závazků smlouvu o zřízení zástavního práva na nemovitostech bytové jednotky č. 6 v budově č.p. 586 na pozemku p.č. 991/89 a spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemku, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-město, pro obec Brno, k.ú. Medlánky, s datem 22.5.2008, sepsanou mezi poškozeným jako zástavním věřitelem a T. F., jako vlastníkem nemovitosti a zástavcem, na které padělal či nechal padělat podpis T. F. a otisk notářského ověřovacího razítka a na základě těchto dokumentů mu byla dne 23.5.2008 poskytnuta finanční částka ve výši 1.000.000,- Kč a to převodem na jeho bankovní účet, když ve lhůtě splatnosti uhradil celkem částku 900.000,- Kč a zbývající část dlužné částky ve výši 100.000,- Kč dosud neuhradil, čímž poškozenému způsobil škodu ve výši 100.000,- Kč, a jednáním pod bodem 1/a)-d) tak způsobil poškozenému celkovou škodu ve výši 2.383.000,- Kč 2. obžalovaný N. K. sám s cílem získat dispoziční práva k nemovitostem v k.ú. L., obec B., okres B.-m. v hodnotě 5.500.000,- Kč, a to budově č.p. 715, pozemku pod ní a nádvoří p.č. 1646/1 a zahradě p.č. 1646/2, vše zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-město, ve vlastnictví J. B. (dále jen poškozená) a tyto nemovitosti neoprávněně převést na společnost W. & M. E., s.r.o., jako úhradu svých závazků vůči této společnosti, dne 9.2.2009 v Brně podal na Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-město, Moravské nám. č. 1, návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle kupní smlouvy, kdy k tomuto návrhu na vklad doložil padělanou kupní smlouvu o převodu předmětné nemovitosti ze dne 29.1.2009, sepsanou mezi poškozenou jako prodávající a N. K. jako kupujícím, jejímž předmětem byl prodej předmětné nemovitosti za částku 3.000.000,- Kč a na které obviněný padělal či nechal padělat podpis poškozené a padělal či nechal padělat ověřovací doložku notářky JUDr. V. K., ovšem návrh na vklad vlastnického práva ve prospěch obžalovaného nebyl katastrálním úřadem proveden a ke způsobení škody poškozené ve výši 5.500.000,- Kč tak nedošlo, 3. obžalovaný N. K. sám v situaci, kdy měl aktuální závazek vůči společnosti S.-H., s.r.o. (dále jen „poškozený“), ve výši 641.600,- Kč, z titulu úvěru ve výši 800.000,- Kč poskytnutého na základě smlouvy o úvěru č. 3080000193 ze dne 15.10.2008 a nebyl schopen půjčku dále řádně splácet, s cílem znemožnit poškozenému řešit tuto pohledávku realizací smluvně zřízeného zástavního práva na nemovitostech, a to bytové jednotce č. 238/23 v budově č.p. 235, 236, 237, 238, 239, 240, 241 a 242 a pozemku pod ní a nádvoří p.č. 145, 146, 147, 148, 149, 150, 151/1, 152, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-město, pro k.ú. Lesná, obec Brno, okres Brno-město, ve vlastnictví či spoluvlastnictví formálního spoludlužníka doc. Ing. S. Š., CSc. (dědečka obžalovaného), neoprávněně sepsal či nechal sepsat kvitanci o řádném splacení úvěru, údajně vystavenou jednatelem poškozeného P. H. a v přesně nezjištěný den ji doručil nebo nechal doručit na Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-město, Moravské nám. 1, s návrhem na výmaz zástavního práva, ač věděl, že úvěr splacen nebyl, následně po výzvě katastrálního úřadu ji opatřil či nechal opatřit falešným notářským ověřením podpisu jednatele P. H. notářkou JUDr. H. O. a předal ji doc. Ing. S. Š., CSc., k opětovnému doručení na katastrální úřad, když S. Š. tyto doklady na katastrální úřad skutečně doručil dne 6.5.2009, přičemž následně katastrální úřad provedl výmaz zástavního práva, čímž obžalovaný znemožnil poškozenému vymáhat jeho pohledávku za ním realizací zástavního práva na předmětných nemovitostech a způsobil mu tak škodu ve výši 641.600,- Kč, 4. obžalovaní N. K. a N. K. společně v postavení jednatelky společnosti N., s.r.o. (obžalovaná N. K.) a v postavení společníka této společnosti (obžalovaný N. K.), poté když se obžalovaný N. K. v první polovině června 2009 opakovaně setkal se zástupcem společnosti ČSOB, a.s. – Poštovní spořitelna, Roztylská 1, Praha, IČ: 00001350 (dále jen „poškozený“) a obeznámil ho s úmyslem společnosti N., s.r.o. spočívajícím ve snaze formou úvěru zajistit technologie pro poskytování služeb v reklamní oblasti, a to tiskařský stroj Heidelberg Speedmaster SM74 a poté, kdy doložil k úvěrovému požadavku ve výši 4,3 mil. Kč kromě jiného i následující doklady, vědomě neodrážející realitu, a to - smyšlený podnikatelský záměr společnosti N., s.r.o. - zfalšovaná přiznání společnosti N., s.r.o. k dani z příjmů právnických osob za rok 2007 a 2008 včetně rozvah a výkazu zisku a ztrát a - zfalšovanou kupní smlouvu ze dne 22.5.2009, na základě které měl být údajně od společnosti H. P., s.r.o., tiskařský stroj pořízen následně pokračovala již v jednání se zástupcem poškozeného obžalovaná N. K., která se dne 16.6.2009 na výzvu dostavila na pobočku poškozené společnosti v B., kde podepsala žádost o založení postkonta, uhradila počáteční vklad ve výši 500,- Kč a podepsala žádost o úvěr č. 3230119 a v následujících dnech na vyzvání doložila kromě jiných i doklady vědomě neodrážející realitu, a to seznam údajných obchodních partnerů a zfalšovanou objednávku údajného odběratele reklamní produkce, následně pak obžalovaný N. K. zajistil prostřednictvím svého známého V. D. založení bankovního účtu č. 2112491093/0800 u České spořitelny, a.s., pobočka Brno, Jánská 6, jenž vydávali obžalovaní za účet společnosti H. P., s.r.o., jakožto údajného dodavatele tiskařského stroje, na který měly být úvěrové prostředky poškozeným zaslány, přičemž oba obžalovaní takto jednali po vzájemné dohodě a od počátku v úmyslu úvěrové prostředky vyčerpat s vědomím, že tyto nebudou řádně splaceny, avšak díky bdělosti zástupce poškozené společnosti k uzavření úvěrové smlouvy nedošlo, úvěrové prostředky poskytnuty nebyly a ke vzniku škody ve výši 4.300.000,- Kč, k níž jednání obou obžalovaných směřovalo, tak nedošlo 5. obžalovaný N. K. sám s cílem přimět společnost ČSOB, a.s., se sídlem Praha 5, Radlická 333/150, IČ: 00001350 (dále jen „poškozený“) k peněžitému plnění bez právního důvodu, reklamoval u jednotlivých poboček poškozené společnosti neprovedení dvou svých vkladů na účet společnosti S.-H. s.r.o., jako úhradu svého dluhu vůči této společnosti, ač žádné takové vklady neprovedl, když konkrétně a) dne 4.9.2009 z pošty č. 16 v B. zaslal doporučeně na adresu pobočky poškozeného dopis ze dne 3.9.2009, doručený poškozenému dne 10.9.2009, jímž reklamoval nepřipsání jeho vkladu částky 1.452.000,- Kč na bankovní účet společnosti S.-H., s.r.o., který měl obžalovaný údajně učinit dne 6.8.2009 na téže pobočce poškozeného a k dopisu připojil padělané potvrzení o tomto vkladu, b) v přesně nezjištěný den, z nezjištěného místa, zaslal doporučeně na adresu pobočky poškozeného Praha 1, Václavské nám. 32, dopis ze dne 3.9.2009, doručený poškozenému dne 8.9.2009, jímž reklamoval nepřipsání jeho vkladu částky 383.200,- Kč na bankovní účet společnosti S.-H., s.r.o., který měl obžalovaný údajně učinit dne 19.8.2009 na téže pobočce poškozeného a k dopisu připojil padělané potvrzení o tomto vkladu, avšak díky bdělosti pracovníků poškozeného nebyly reklamace uznány, požadované fiktivní vklady nebyly zaúčtovány a ke vzniku celkové škody 1.835.200,- Kč, k níž jednání obžalovaného směřovalo, tak nedošlo. Za výše uvedenou trestnou činnost byl obžalovaný N. K. odsouzen podle § 209 odst. 5 tr.zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr.zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku byl obžalovaný pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Obžalovaná N. K. byla odsouzena podle § 250b odst. 4 tr.zákona k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků. Podle § 60a odst. 1, odst. 2 tr.zákona byl obžalované N. K. výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků a současně byl po dobu zkušební doby podmíněného odsouzení vysloven nad obžalovanou dohled. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr.zákona byl obžalované uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání s předmětem podnikání reklamní činnost a marketing a zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 (pěti) roků. Podle § 229 odst. 1 tr.ř. byla poškozená J. B. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek nenabyl právní moci, neboť byl napaden odvoláními podanými ze strany státního zástupce a dále pak obžalovaného N. K. a obžalované N. K. Jak vyplývá z opravného prostředku státního zástupce, tento je podáván do výroků, kterými byli obžalovaní N. K. a N. K. uznáni vinnými v bodech 1 – 4) a do všech navazujících výroků, a to v neprospěch obžalovaných K. a K. Státní zástupce v odůvodnění tohoto opravného prostředku konstatuje, že skutkové závěry nalézacího soudu akceptuje a svým odvoláním je ponechává nedotčeny. Namítá však, že nalézací soud se dopustil při posuzování jednání obžalovaných, které je popsáno pod body 1 – 4) výroku rozsudku určitých pochybení v rámci právního posouzení. Odvolatel výslovně uvádí, že výrok, kterým byl obžalovaný K. uznán vinným jednáním popsaným pod bodem 5) výroku rozsudku, není odvoláním napaden. Státní zástupce konstatuje, že přestože nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku dospěl k závěru, že jednání obou obžalovaných, popsané v bodě 4) rozsudku, je nutno posuzovat jako spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.zákona, nenašla tato skutečnost svůj odraz ve výrokové části rozsudku. Další nesprávnosti, kterých se dopustil nalézací soud, se týkají posouzení jednání obžalovaného K., popsaného pod body 1a – d, 2 a 3) výroku rozsudku. Toto jednání bylo kvalifikováno též jako trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 tr.zákona. Státní zástupce je přesvědčen, že při použití tohoto zákonného ustanovení měla být použita toliko alinea druhá § 176 odst. 1 tr.zákona, neboť nebylo jednoznačně prokázáno, že by obžalovaný K. sám padělal notářské ověřovací doložky. Státní zástupce je rovněž přesvědčen, že jednání obžalovaného N. K., které je popsáno v bodech 1 – 3) výroku rozsudku, mělo být posouzena též podle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zákona, potažmo podle § 348 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.zákoníku. V neposlední řadě se dle odvolatele nalézací soud dopustil zjevné nesprávnosti, pokud jednání obžalovaného K. popsané pod bodem 2) výroku rozsudku právně kvalifikoval jako jednočinný souběh pokusu zločinu podvodu a trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny, avšak pro právní kvalifikaci použil dva různé trestní zákony. Odvolatel vytýká nalézacímu soudu, že se tento opomněl řídit zásadou, že při hodnocení příznivosti trestních zákonů z hlediska jejich časové působnosti (§ 16 odst. 1 tr.zákona, § 2 odst. 1 tr.zákoníku), je nutné vždy použít pouze jeden předpis jako celek. Byť je tedy dle odvolatele dílčí posouzení jednání obžalovaného jakožto padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr.zákoníku, případně podle § 348 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.zákoníku přísnější, než podle § 176 odst. 1 tr.zákona, respektive podle § 176 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zákona, je namístě použít tuto přísnější právní kvalifikaci, neboť z celkového pohledu při jednočinném souběhu s trestným činem podvodu vychází nová právní úprava pro obžalovaného příznivější vzhledem k porovnání trestních zákonů ohledně závažnějšího trestného činu podvodu. S ohledem na výše uvedené pak v písemně vyhotoveném opravném prostředku státní zástupce navrhl, aby Vrchní soud v Olomouci podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr.ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výrocích o vině obžalovaných pod body 1 – 4) a ve všech dalších výrocích na ně obsahově navazujících a podle § 259 odst. 3 tr.ř. sám na nezměněném skutkovém základě nově rozhodl tak, že obžalovaný K. svým jednáním popsaným pod body 1a – d) výroku rozsudku spáchal pokračující trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zákona a trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. b) tr.zákona, jednáním popsaným v bodě 2) výroku rozsudku pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.zákoníku a zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.zákoníku, jednáním v bodě 3) trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr.zákona a trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. b) tr.zákona a jednáním popsaným v bodě 4) obžalovaní N. K. a N. K. spáchali pokus trestného činu úvěrového podvodu podle § 8 odst. 1 tr.zákona k § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr.zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.zákona a v návaznosti na to, aby byly zopakovány výroky o trestech a výrok o náhradě škody tak, jak byly učiněny krajským soudem v napadeném rozsudku ze dne 5.4.2011. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci setrval na výše uvedeném opravném prostředku. Nad rámec argumentace uvedené v písemně podaném odvolání uvedl, že pokud se týče jednání, popsaném pod bodem 1a – d) výroku napadeného rozsudku, vychází z toho, že ze skutkových zjištění nalézacího soudu jasně nevyplývá, zda v případě trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny, došlo k padělání, nebo k udání padělané listiny. Pokud nebylo zjištěno padělání, a bylo-li zjištěno, že došlo k udání padělané listiny, měla být použita alinea druhá § 176 odst. 1 tr.zákona. Státní zástupce dále poukázal na to, že ze skutkových zjištění nalézacího soudu plyne, že jednání, kterým došlo k padělání veřejné listiny, bylo součástí jednání, které vedlo ke způsobení škody, a za tohoto stavu je třeba aplikovat přísnější trestní sazbu, vyjádřenou v odstavci druhém § 176 tr.zákona. Totéž dle státního zástupce platí i v bodě 2). V tomto bodě navíc měl být při správné aplikaci § 2 odst. 1 tr.zákoníku čin kvalifikován jako trestný čin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr.zákona, neboť čin směřoval nejen ke způsobení škody, nýbrž i k opatření prospěchu. Stejná argumentace platí, podle státního zástupce, i pokud se týče bodu 3) napadeného rozsudku, pokud jde o trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 tr.zákona. Pokud jde o bod 4) výroku napadeného rozsudku, pak zde má státní zástupce za to, že ve výrokové části rozsudku mělo být jednoznačně vyjádřeno, že čin byl spáchán ve spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr.zákona. Pokud jde o otázku trestu, pak k tomu státní zástupce uvedl, že podle jeho mínění by obžalovanému K. měl být uložen i trest zákazu činnosti. Poukázal na to, že to byl obžalovaný K., kdo byl společníkem obchodní společnosti N., s.r.o., a byl to on, kdo jednal v bodě 4) výroku rozsudku rozhodujícím způsobem. Obžalovanému by tedy měl být uložen trest zákazu činnosti v podobě zákazu výkonu funkce a v podobě zákazu činnosti v předmětu činnosti společnosti N. V rámci vyjádření k odvolání obou obžalovaných uvedl státní zástupce, že až na bod 2) výroku napadeného rozsudku jsou skutková zjištění soudu prvního stupně správná a mají oporu v provedeném dokazování. Pokud se týče bodu 2), zde jde o odpověď na otázku, zda podklady znalce byly dostatečné pro jeho závěry učiněné ve znaleckém posudku. Podle státního zástupce do jisté míry jde při řešení této otázky o hodnocení věrohodnosti znalce a hodnocení věrohodnosti zpráv realitních kanceláří. Poukázal na to, že není zřejmé, zda realitní kanceláře mají svoji evidenci v pořádku, popřípadě, zda evidují pouze případy, kdy je prodej úspěšně dokončen. Podle názoru státního zástupce existuje celá řada okolností, které zpochybňují věrohodnost vyjádření realitních kanceláří. Navíc poukázal na to, že od roku 2009 je obecně známo, že ceny nemovitostí klesaly. Podle jeho názoru tedy podklady pro vyčíslení hodnoty nemovitosti uvedené v bodě 2) výroku rozsudku byly dostatečné. Dále pak k argumentaci soudu, týkající se trestní odpovědnosti obžalovaných v bodě 4) napadeného rozsudku uvedl, že pokud úvěr měl být vyžádán proto, aby bylo reálné převedení společnosti, pak k tomu státní zástupce uvedl, že toto reálné nebylo. Argumentoval v této souvislosti tím, že převedení společnosti, která je zatížena dluhem a nevyvíjí žádnou činnost, je pro každého nabyvatele podstatně horší situace, než kdyby žádnou společnost nekoupil. K tomu, aby mohl splácet zisk a úvěr pak potřebuje, aby společnost vykonávala činnost. Pokud by činnost nevykonávala, je nereálné, aby kdokoliv, kdo by mínil vážně podnikat a vážně splácet úvěr, takovou společnost koupil. Pokud jde o trestní odpovědnost N. K. , pak k ní v reakci na argumentaci nalézacího soudu státní zástupce doplnil, že rozhodující osoba ve společnosti s ručením omezeným je osoba jednatele. Jednatel je s ohledem na podmínky obchodního zákoníku osobou, která vyjadřuje vůli obchodní společnosti, je jejím statutárním orgánem a je osobou, která zajišťuje vedení společnosti. Pokud je jednateli známo, že společnost nepodniká, a jestliže jednatel v takové situaci je součástí iniciativ, které vedou k získání úvěru, nelze než dovodit, že i jednatel věděl, že podklady, které slouží pro úvěr, jsou nedostatečné. V rámci závěrečného návrhu pak státní zástupce navrhl, aby napadený rozsudek byl podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr.ř. částečně zrušen, a to v bodech 1 – 4) výroku s tím, aby oba obžalovaní byli uznáni vinnými na stejném skutkovém základě tak, jak je to popsáno v napadeném rozsudku s výjimkou bodu 2). V bodě 2) navrhl státní zástupce, aby namísto vyjádření škody uvedené ve výroku napadeného rozsudku, byla uvedena částka 5.181.818,- Kč tak, jak je tato částka uvedena pod bodem 4) znaleckého posudku, když v této části je uváděna, pokud jde o existující nemovitosti, částka nejnižší. Co se týká právní kvalifikace jednání, popsaného v bodě 1a – d), zde navrhl uznat obžalovaného K. vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.zákona a trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. b) tr.zákona. V bodě 2) navrhl, aby obžalovaný K. byl uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.zákoníku a přečinem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. b), c) tr.zákoníku. Pokud jde o bod 3), zde navrhl, aby obžalovaný K. byl uznán vinným ze spáchání trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr.zákona a trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. b) tr.zákona. Pokud jde o bod 4), pak zde navrhl, aby oba obžalovaní byli uznáni vinnými pokusem trestného činu úvěrového podvodu podle § 8 odst. 1 tr.zákona k § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr.zákona, spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.zákona. Pokud jde o bod 5) napadeného rozsudku, ten by měl být ponechán v té podobě, jak byl uveden ve výroku napadeného rozsudku. Pokud jde o tresty, pak navrhl, aby byly oběma obžalovaným uloženy takové tresty jako v napadeném rozsudku s tím, aby obžalovanému K. byl navíc uložen trest zákazu činnosti na dobu stejnou jako u obžalované K. , tedy na dobu 5 let. Obžalovaný N. K. zpracoval své odvolání ve formě vlastnoručně psaného podání, které následně opakovaně doplnil. Jak se podává z opravného prostředku obžalovaného, tento je zaměřen do výroků o vině pod body 1a – d) napadeného rozsudku, pod bodem 2) výroku napadeného rozsudku a pod bodem 4) výroku napadeného rozsudku. Na tomto místě cítí odvolací soud povinnost konstatovat, že se pro zcela přesnou specifikaci obsahu opravného prostředku dotázal v rámci veřejného zasedání obžalovaného na to, do jakých výroků napadeného rozsudku je jeho odvolání zaměřeno, a tento uvedl totéž, co je uvedeno v písemně podaném opravném prostředku. V té části opravného prostředku, kde obžalovaný brojí proti jednání popsanému pod body 1a – d) výroku rozsudku konstatuje odvolatel, že nalézací soud pochybil, pokud bezezbytku uvěřil výpovědím svědků P. a R.-O. V této souvislosti poukázal na to, že oba posledně jmenovaní jsou trestně stíháni za rozsáhlou majetkovou trestnou činnost. Této trestné činnosti se dle tvrzení obžalovaného měli mimo jiní dopouštět i tím, že pod příslibem vyřízení hypotečních úvěrů poškozeným cíleně půjčovali finanční prostředky, hypoteční úvěry nezajistili a následně se snažili uspokojit své finanční požadavky navýšené o lichvářské úroky tím, že klientům zabavovali nemovitosti. Obžalovaný konstatuje, že naprosto stejného jednání se svědkové P. a R.-O. dopustili i ve vztahu k němu. V této souvislosti opakuje obžalovaný svoji obhajobu z předchozích stádií řízení stran toho, jakým způsobem podle něj probíhaly vztahy mezi ním a svědky P. a R.-O. V této pasáži opravného prostředku, ve shodě s tím, co uváděl v předchozích stádiích řízení, opakovaně popírá, že by půjčky finančních prostředků byly jištěny zástavními smlouvami. Argumentuje tím, že jediným zajišťovacím instrumentem byly směnky. Konstatuje také, že podle jeho mínění nebylo prokázáno, že by padělal ať již podpisy majitelů nemovitosti v B., či opatřil jakoukoli zástavní smlouvu padělanými notářskými doložkami či razítky. Ve shodě se svojí předchozí obhajobou argumentuje tím, že podepisoval toliko smlouvy o půjčce, popřípadě směnky, nikdy však smlouvy zástavní. V souvislosti s jednáním popsaným pod bodem 1a – d) výroku rozsudku obžalovaný navrhl, aby dokazování bylo doplněno o záznam výslechu svědka P. P. v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 39 T 2/2011, kde podle jeho názoru příslušná předsedkyně senátu adresně specifikuje trestnou činnost P. P. Dále navrhl, aby odvolací soud nově posoudil věrohodnost svědeckých výpovědí P. P. Pokud jde o jednání, popsané pod bodem 2) výroku rozsudku, pak zde obžalovaný uvedl, že napadá toliko nesprávné právní posouzení tohoto skutku, ve spojitosti s neúplností skutkových zjištění. Argumentuje tím, že podkladem pro právní kvalifikaci tohoto jednání byl znalecký posudek znalce ing. B., jímž znalec stanovil tržní cenu nemovitosti, uvedené v tomto bodě výroku rozsudku, k měsíci únoru roku 2009. V této souvislosti obžalovaný K. argumentuje tím, že opakovaně poukazoval již před nalézacím soudem na nepravdivé údaje, které znalec ve svém posudku uvedl. V této souvislosti poukázal obžalovaný na to, že znalec ing. B. uváděl, že nemovitosti, které použil pro srovnání tržních cen ve vztahu k nemovitosti, uvedené v bodě 2) výroku rozsudku, byly uvedeny v jeho databázi a byly v nabídce různých realitních kanceláří již v únoru roku 2009. V souvislosti s těmito nemovitostmi, které jsou uvedeny v příslušné pasáži znaleckého posudku pak v odvolání obžalovaný poukazuje na to, že podle jím učiněných zjištění minimálně některé z těchto nemovitostí nebyly v databázi realitních kanceláří STING, popřípadě REAL SPEKTRUM k datu měsíce února roku 2009. Právě v souvislosti s touto argumentací poté obžalovaný doplnil svůj opravný prostředek dalšími podáními, a to jednak ze dne 2.6.2011 a dále pak ze dne 9.6.2011, jejichž přílohami byla vyjádření realitních kanceláří M&M reality holding, a.s., popřípadě RUSSEGGER REAL s.r.o. ohledně toho, zda tyto realitní kanceláře měly nemovitosti uvedené ve znaleckém posudku ve svých evidencích k měsíci únoru roku 2009. Obžalovaný v této souvislosti argumentuje tím, že znalecký posudek není objektivní, neboť některé nemovitosti, z nichž znalec vyšel při stanovení tržní ceny nemovitosti, popsané pod bodem 2) výroku rozsudku, nebyly ve skutečnosti v databázích jednotlivých realitních kanceláří k tomuto datu. Dále pak k tomuto bodu obžalovaný argumentuje tím, že jednal pouze v úmyslu zápočtu částky 3 mil. Kč u společnosti W. & M. E., s.r.o., a všechny smlouvy a úkony ve vztahu k poškozené B. a nemovitosti, uvedené pod bodem 2) výroku napadeného rozsudku byly absolutně neplatné. Podle jeho názoru tedy fakticky nejednal v úmyslu způsobit škodu poškozené B., ale v úmyslu způsobit škodu obchodní společnosti W. & M. E., s.r.o., a to škodu ve výši toliko 3 mil. Kč. Proto by jeho jednání mělo být kvalifikováno toliko ve smyslu 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr.zákoníku. V souvislosti s jednáním, popsaným pod bodem 2) výroku rozsudku, navrhl, aby dokazování bylo doplněno jednak výslechem jeho matky, ing. I. K. , a dále pak o vyjádření dalších realitních kanceláří stran toho, zda nemovitosti, uváděné ve znaleckém posudku znalce ing. B., měly ve svých evidencích k měsíci únoru 2009. Pokud jde o jednání, popsané pod bodem 4), pak zde obžalovaný prakticky bezezbytku opakuje svoji obhajobu, kterou uplatnil v průběhu předchozích stádií trestního řízení, když nesouhlasí s hodnocením důkazů, vztahujících se k tomuto bodu. Zejména nesouhlasí s tím, jak soud prvního stupně hodnotil výpovědi svědků J. O. a ing. P. F. Poukazuje na to, že podle jeho názoru výpověď svědka ing. F. je rozporná, když tento kupříkladu nebyl schopen popsat údajnou jednatelku společnosti N., se kterou měl jednat. Argumentoval také tím, že jeho manželka, spoluobžalovaná K., se na jednání popsaném pod bodem 4) fakticky nijak nepodílela. Pokud jde o tento bod, pak navrhl, aby rozsudek byl zrušen, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V rámci alternativního petitu pak navrhl, aby odvolací soud zrušil rozsudek krajského soudu pod bodem 2) výroku napadeného rozsudku a sám nově rozhodl tak, že toto jednání bude kvalifikovat pouze jako pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr.zákoníku a uloží mu přiměřený trest. Obhájkyně obžalovaného K. JUDr. K v rámci veřejného zasedání před odvolacím soudem setrvala na výše podaném opravném prostředku. Nad rámec argumentace tam uvedené poukázala na to, že soud prvního stupně nevěnoval pozornost zejména věrohodnosti svědka P., který byl souzen v souvislosti se svojí podnikatelskou činností. Pokud jde o jednání, popsané pod bodem 1) výroku napadeného rozsudku, pak zde je podle názoru obhájkyně otázkou, kdo padělal ony veřejné listiny, zda to byl obžalovaný K. nebo svědek P. Podle názoru obhájkyně nebyla vyvrácena obhajoba jejího klienta v tom směru, že nepodepsal zástavní smlouvy, uvedené pod bodem 1a – d) výroku napadeného rozsudku. Pokud jde o jednání, popsané pod bodem 2) výroku napadeného rozsudku, uvedla obhájkyně, že je třeba zvážit, zda podklady, které měl k dispozici znalec ing. B., byly dostatečné. Konečně pokud jde o bod 4) výroku napadeného rozsudku, pak zde dle jejího názoru nebyl opatřen jediný důkaz, který by svědčil o tom, že se obžalovaný K. dopustil jakékoli trestné činnosti. K odvolání státního zástupce uvedla, že bude záležet na uvážení soudu, zda a do jaké míry tomuto opravnému prostředku vyhoví. V rámci závěrečného návrhu setrvala na tom, co bylo uvedeno v písemně podaném opravném prostředku. Pokud jde o opravný prostředek obžalované N. K. , tento byl v písemné podobě zpracován jejím obhájcem Mgr. H. Jak se podává z odůvodnění opravného prostředku, tento je zaměřen do výroku o vině pod bodem 4) a dále do navazujícího výroku o trestu. Odvolatelka vytýká nalézacímu soudu nedostatečné zjištění skutkového stavu, když poukázala na to, že dokonce sám státní zástupce v podané obžalobě zpochybnil pravost jejího podpisu na sporné úvěrové smlouvě. Podle názoru obžalované měl být ve věci vypracován znalecký posudek z oboru grafologie, který by pravost jejích podpisů na sporných listinách potvrdil nebo vyvrátil. Podle názoru obžalované soud také nesprávně vyhodnotil výpověď svědka F., když na jedné straně sice dovodil, že spornou úvěrovou smlouvu obžalovaná podepisovala v přítomnosti tohoto svědka, ale pominul, že smlouva je datována dne 15.6.2009, přičemž svědek uvedl, že byla podepsána 16.6.2009 a současně vyloučil antidatování nebo postdatování této smlouvy. Obžalovaná také poukázala na to, že svědek F. připustil, že doklady se do jeho dispozice dostávaly různými cestami a tudíž není vyloučeno, že ona sama je vůbec nezajišťovala a do banky nedopravila. Popřela, že by kdy svědkovi vysvětlovala záměry společnosti N., s.r.o. Podle jejího názoru je nutno uzavřít, že kromě žádosti o založení účtu, kterou podepsala bez znalosti věci, není ve věci jediný důkaz o tom, že by vědomě předložila poškozené bance nepravdivé nebo zfalšované doklady s cílem získat úvěr. Poukázala také na to, že opomenuto zůstalo tvrzení svědkyně ing. M. o tom, že všechny doklady obstaral svědek O. Navrhla tedy, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena soudu k novému projednání a rozhodnutí. Obhájce obžalované v rámci veřejného zasedání, konaného před odvolacím soudem setrval na písemně vyhotoveném opravném prostředku. Nad jeho rámec uvedl, že je na místě provést další dokazování k tomu, aby mohla být vina obžalované jednoznačně prokázána. Poukázal také na to, že obžalovaná nemá zkušenosti s podnikáním, a pokud byla jednatelkou společnosti, tak již nalézací soud správně postihl, že hlavním hybatelem celé věci byl její manžel, který inicioval veškeré aktivity a obžalovaná podepisovala to, co jí bylo předkládáno. Obhájce konstatoval, že je sporné i to, zda je vůbec naplněna subjektivní stránka trestného činu a v jaké formě. Pokud jde o jeho vyjádření k odvolání státního zástupce, pak k tomu uvedl, že lze připustit, že z formálního pohledu by spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr.zákona mělo být vyjádřeno ve výroku rozsudku, nicméně podle jeho názoru by to nemělo mít vliv na výrok o trestu. K samotnému výroku o trestu uvedl, že uložený trest je dosti přísný. Podle jeho názoru mohl nalézací soud ukládat trest i při dolní hranici trestní sazby. V rámci závěrečného návrhu pak obhájce obžalované K. navrhl, aby napadený rozsudek byl podle § 258 odst. 1 písm. c) tr.ř. zrušen a věc byla vrácena nalézacímu soudu k dalšímu řízení, v jehož rámci by měl být především opatřen písmoznalecký posudek ohledně pravosti podpisu obžalované na žádosti o úvěr. Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, především konstatuje, že všechny tři shora naznačené opravné prostředky byly podány osobami k jejich podání oprávněnými (§ 246 odst. 1 písm. a/, b/ tr.ř.). Při podání všech opravných prostředků byla respektována lhůta naznačená v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř. Rovněž tak lze po přezkoumání obsahu všech tří opravných prostředků konstatovat, že tyto splňují náležitosti obsahu odvolání ve smyslu ustanovení § 249 odst. 1 tr.ř. (odvolání obou obžalovaných), popřípadě § 249 odst. 1, odst. 2 tr.ř. (odvolání státního zástupce). Z obsahu všech podaných opravných prostředků je zřejmé, do kterých výroků napadeného rozsudku jsou zaměřeny a z obsahu odvolání státního zástupce je zjevné, že toto je podáváno v neprospěch obou obžalovaných. Odvolací soud tedy z podnětu zmíněných opravných prostředků přezkoumal podle hledisek vyjádřených v ustanovení § 254 odst. 1, odst. 3 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozsudku, proti nimž byla podána odvolání, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly žádným z podaných odvolání vytýkány, přihlížel toliko, pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž byla odvolání podána. S ohledem na obsah výše konstatovaných opravných prostředků, byla přezkumná činnost odvolacího soudu omezena toliko minimálně, a to pouze pokud jde o jednání popsané pod bodem 5) výroku napadeného rozsudku. Jak totiž vyplývá z opravného prostředku obžalovaného K., kterého se toto jednání dotýká, i z opravného prostředku státního zástupce, ani jeden z těchto odvolatelů proti tomuto výroku napadeného rozsudku nebrojí. Je tedy možno výrok o vině napadeného rozsudku, popsaný pod bodem 5), pokládat za pravomocný. S ohledem na to, co však bylo uvedeno výše stran obsahu opravných prostředků, ať již obou obžalovaných, či státního zástupce, je zřejmé, že tyto jsou jinak zaměřeny do všech zbývajících výroků o vině napadeného rozsudku, a pochopitelně též tím pádem i do výroků navazujících, tedy do výroků o trestech, popřípadě do výroku, který byl učiněn v rámci adhezního řízení. Jak se podává z odůvodnění opravného prostředku obžalovaného K., tento svým odvoláním napadl výroky o vině, popsané pod body 1, 2 a 4), obžalovaná K. svým odvoláním napadla výrok o vině pod bodem 4) a státní zástupce výroky o vině pod body 1 – 4) napadeného rozsudku. S ohledem na takto specifikovaný předmět jednotlivých opravných prostředků, byl odvolací soud vázán zejména ustanovením § 254 odst. 3 tr.ř., když podle tohoto zákonného ustanovení, je-li podáno odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání. Po přezkoumání napadeného rozsudku, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, především musí odvolací soud konstatovat, že řízení, ani rozsudek samotný, netrpí žádnými závažnými procesními vadami, tedy takovými, které by odůvodňovaly postup ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. V tomto řízení byla dodržena všechna stěžejní ustanovení trestního řádu, zejména ta, která mají zabezpečit právo obžalovaných na obhajobu, ustanovení týkající se zahájení trestního stíhání a seznámení se spisem. Obžaloba byla podána pro skutky, které jsou předmětem jednotlivých usnesení o zahájení trestního stíhání a byla tedy zachována i totožnost skutku. Důkazy, které byly v tomto řízení provedeny, byly realizovány až po zahájení trestního stíhání a jedná se tedy z tohoto úhlu pohledu o důkazy procesně relevantní. Nelze rovněž pominout, že obžalovaní měli od samého počátku trestního řízení obhájce, a tudíž nedošlo ke zkrácení jejich práv na obhajobu, a ani v tomto smyslu nelze činnosti soudu prvního stupně ničeho vytknout. Výroky o vině pod body 1a – d, 2, 3) napadeného rozsudku Pokud jde o tuto pasáž výroku napadeného rozsudku, zde v rámci své přezkumné činnosti shledal odvolací soud vady napadeného rozsudku, předpokládané v ustanovení § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr.ř. (byla zjištěna nejasnost skutkových zjištění, týkajících se přezkoumávané části rozsudku, a soud se ohledně přezkoumávané části rozsudku nevypořádal se všemi okolnostmi, významnými pro rozhodnutí, k objasnění věci bude třeba důkazy opakovat, popřípadě provádět důkazy další, přičemž jejich provádění před odvolacím soudem by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně a konečně v přezkoumávané části napadeného rozsudku, kdy došlo k porušení ustanovení trestního zákona). S ohledem na naznačené vady, jež budou níže podrobně rozebrány, dospěl pak odvolací soud k závěru, že v podobě, v jaké byl napadený rozsudek soudu odvolacímu předložen, nemohl, pokud se týče bodů 1a – d, 2, 3) obstát a musel být zrušen. Tyto vady potom byly odvolacím soudem vyhodnoceny jako takového charakteru, že je nebylo možno napravit před samotným odvolacím soudem postupem podle § 259 odst. 3 tr.ř., když by odvolací soud musel provádět poměrně rozsáhlé dokazování, zaměřené k úpravě skutkového děje, což by fakticky znamenalo nahrazování činnosti soudu prvního stupně. Proto odvolacímu soudu nezbylo než, aby po zrušení napadeného rozsudku ve výše uvedené části (body 1a – d, 2, 3 výroku), věc v této části, ve smyslu § 259 odst.1 tr. řádu, vrátil soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí. Pokud jde o konkrétní vady, které zjistil odvolací soud, pak je třeba především poukázat na určité nejasnosti, které se objevily v popisu jednání obžalovaného N. K. v bodech 1a – d, 2, 3), jímž měl jmenovaný naplnit skutkovou podstatu trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny ve smyslu § 176 odst. 1 alinea první, alinea druhá, tr.zákona. Jak totiž vyplývá ze skutkového popisu tohoto jednání obžalovaného, soud prvního stupně ve výše zmiňovaných bodech užil v rámci skutkového popisu fakticky alternativních formulací, když co do popisu skutkového děje ustálil v bodě 1a – d), že obžalovaný „padělal či nechal padělat otisky notářských ověřovacích razítek“. Již sama tato formulace podle názoru odvolacího soudu znamená, že popis skutku tak, jak byl ustálen nalézacím soudem, nemůže obstát v konfrontaci s podmínkami § 120 odst. 3 tr.ř. V tomto zákonném ustanovení zákonodárce deklaroval, že výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, musí, kromě jiného, přesně označovat trestný čin s uvedením způsobu spáchání. Jak vyplývá z výše uvedené citace skutkové věty, soud prvního stupně si dle přesvědčení odvolacího soudu fakticky neujasnil, zda obžalovaný K. ony otisky notářských ověřovacích razítek padělal sám či je nechal padělat někým jiným. V případě oné první alternativy by byla odpovídající právní kvalifikace trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 alinea první tr.zákona, v případě druhé alternativy, tedy, že obžalovaný nechal padělat otisky notářských razítek, se pak nabízí možnost některé z forem trestné součinnosti (návodce, popřípadě organizátor). Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně tento svůj postup nijak neosvětlil ani v odůvodnění napadeného rozsudku, když zde pouze konstatoval, že obžalovaný buď sám padělal otisky notářských razítek, popřípadě je nechal padělat jinou, doposud neustanovenou osobou. Navíc je nutno v této souvislosti poukázat na to, že ač ve skutku se objevují výše uvedené formulace, z nichž podle přesvědčení soudu odvolacího nelze dovodit naplnění ustanovení § 176 odst. 1 alinea druhá tr.zákona, tedy, že obžalovaný užil padělané listiny jako pravé (viz formulace padělal či nechal padělat), přesto soud prvního stupně na straně 4 - 6 výroku napadeného rozsudku konstatuje, že obžalovaný padělal veřejnou listinu a užil takové listiny jako pravé. Na straně 8 výroku napadeného rozsudku v části, kde soud prvního stupně označuje formou číselného označení trestné činy, jichž se obžalovaný N. K. dopustil, pak konstatuje, že jmenovaný se dopustil trojnásobného trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 alinea první, druhá tr.zákona (body 1a – d, 2, 3). Je tedy zřejmé, že soud prvního stupně dle mínění odvolacího soudu nevyřešil otázku, jakým způsobem, tedy formou jaké ze dvou možných alternativ uvedených v § 176 odst. 1 tr.zákona, se obžalovaný K. dopustil trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny. Navíc je nutno shledat určitý rozpor mezi skutkovým popisem tohoto jednání a právní kvalifikací, když jak bylo již výše opakovaně uvedeno, ve výroku napadeného rozsudku jsou uvedeny formulace, které spíše naznačují možnost naplnění znaků § 176 odst. 1 alinea první tr.zákona, ale i přesto soud prvního stupně v rámci zákonného označení tohoto trestného činu užil i ustanovení § 176 odst. 1 alinea druhá tr.zákona. Přitom tento svůj postup nikterak blíže neobjasnil. Tento postup soudu prvního stupně nutno hodnotit jako pochybení předpokládané v ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) tr.zákona, neboť se jedná o určitou nejasnost v přezkoumávané části rozsudku, v níž se soud nevypořádal se všemi okolnostmi, důležitými pro rozhodnutí. Navíc v souvislosti s oněmi použitými alternativními formulacemi je nutno poukázat i na prakticky analogický problém, který se objevil v bodech 2 a 3) výroku napadeného rozsudku. V bodě 2) soud prvního stupně ustálil, že obžalovaný K. „padělal či nechal padělat“ ověřovací doložku notářky JUDr. V. K.“, a v bodě 3) je skutkově ustáleno, že obžalovaný K. „opatřil či nechal opatřit falešným notářským ověřením podpisu jednatele P. H. notářkou JUDr. H. O.“. Zde platí prakticky bezezbytku stejná argumentace jako byla uvedena výše, stran oněch formulací, užitých v jednání popsaném v bodech 1a – d) výroku napadeného rozsudku. Navíc ve skutku, popsaném pod body 2 a 3), ale koneckonců i pod body 1a, c, d), soud prvního stupně fakticky připouští i v další části skutkového děje jakési variantní možnosti jednání obžalovaného. Odvolací soud tím má na mysli formulace „padělal či nechal padělat podpisy I. V., I. G. a D. K.“ (bod 1a, c), „padělal či nechal padělat podpis T. F. (bod 1d), „neoprávněně sepsal či nechal sepsat kvitanci o řádném splacení úvěru“, „doručil nebo nechal doručit na Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj“ (bod 3 výroku napadeného rozsudku). I pokud se týče těchto neurčitých formulací je nutno vyslovit stejné výhrady stran rozporu takto ustáleného popisu skutkového děje s dikcí § 120 odst. 3 tr.ř. Z výše specifikovaného popisu jednotlivých skutků opětovně není zcela zřejmý způsob, jakým se obžalovaný K. jednání popsaného v příslušných skutkových větách dopustil. Odvolací soud si je samozřejmě vědom, že pokud jde o tuto druhou část určitých nejasností v popisu skutku, pak tato nemá přímý vliv na právní kvalifikaci jednání obžalovaného K. Nicméně přesto je třeba tyto variantní či alternativní formulace v popisu skutku odmítnout. Soud prvního stupně podle přesvědčení odvolacího soudu měl při důsledném vyhodnocení provedených důkazů dospět buď k závěru, že obžalovaný padělal podpisy zástavců, popřípadě že sepsal kvitanci o řádném splacení úvěru, eventuálně, že tyto doručil na katastrální úřad. Pokud by vyhodnocení provedených důkazů nalézacím soudem bylo jiné, pak by mu nic nebránilo dospět k závěru v tom smyslu že obžalovaný nechal padělat podpisy zástavců, či že nechal sepsat kvitanci o řádném splacení úvěru, popřípadě, že tuto nechal doručit na katastrální úřad. V každém případě ovšem podle přesvědčení odvolacího soudu se ve skutkovém popisu jednání obžalovaného K. měla objevit pouze jedna prokázaná alternativa jeho jednání a nikoliv alternativy dvě. Další oblastí, v níž shledává odvolací soud určité nedostatky v činnosti soudu prvního stupně, které lze podřadit pod ustanovení § 250 odst. 1 písm. b), c) tr.ř. je stanovení výše škody jednáním obžalovaného vzniklé v bodě 2) výroku napadeného rozsudku. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, ke stanovení tržní hodnoty nemovitosti, popsané pod bodem 2) výroku rozsudku byl přibrán znalec ing. B., který zpracoval znalecký posudek ke stanovení tržní hodnoty této nemovitosti (viz č.l. 1815 - 1839) a byl k obsahu tohoto znaleckého posudku také vyslechnut (viz č.l. 1862 - 1864). Obžalovaný již v průběhu řízení před soudem (srovnej příslušný protokol o hlavním líčení) a dále i v rámci odvolacího řízení namítal, že pokud znalec v rámci svého písemně podaného znaleckého posudku a následně i v rámci své výpovědi realizované před nalézacím soudem hovořil o tom, že tržní cenu zmíněné nemovitosti zjistil porovnáním cen obdobných nemovitostí na území města Brna, které měl uvedeny ve své databázi která vychází z údajů jednotlivých realitních kanceláří, které podobné nemovitosti v kritické době (únor 2009) inzerovaly k prodeji, že tato výpověď znalce neodpovídá realitě. Obžalovaný v této souvislosti uváděl, že dle jeho vlastního šetření, popřípadě šetření jeho rodinných příslušníků (manželky či matky), minimálně některé nemovitosti, uvedené znalcem v tabulce na straně 23 znaleckého posudku, příslušné realitní kanceláře neměly v únoru 2009 v nabídce. V této souvislosti poukazuje odvolací soud na to, že v reakci na tyto odvolací námitky, v rámci přípravy veřejného zasedání, učinil dotazy u realitních kanceláří RUSSEGGER REAL, s.r.o., M&M reality, STING a REAL SPEKTRUM ke zjištění toho, zda nemovitosti uvedené v příslušné tabulce znaleckého posudku znalce ing. B. byly v nabídce těchto realitních kanceláří k datu měsíce února roku 2009. Zprávy jednotlivých realitních kanceláří došlé odvolacímu soudu na základě jeho žádostí jsou pak zažurnalizovány na č.l. 2108, 2111, 2115, 2133 a konečně 2160. Výsledkem těchto šetření je závěr, že z celkem sedmi nemovitostí, uvedených v tabulce na str. 23 znaleckého posudku, konkrétně nemovitostí pod čísly 2, 5, 6, 7, 9, 10 a 11, ohledně nichž vznesl obžalovaný své pochybnosti, toliko dvě, a to konkrétně nemovitost uvedená pod bodem 7 a dále nemovitost uvedená pod bodem 9 výše zmíněné tabulky, mohly být v databázi příslušných realitních kanceláří (REAL SPEKTRUM a M&M reality) k únoru 2009. Nemovitost, uvedená pod bodem 7 (rodinný dům v B. – Ř. o dispozici 5+1), byla dle zprávy realitní kanceláře REAL SPEKTRUM zavedena do jejich databáze již v roce 2008 (zpráva na č.l. 2108), a nemovitost, uvedená pod bodem 9 (rodinný dům v B. - K. o dispozičním řešení 5+1), nabízená realitní kanceláří M&M reality, byla do systému této realitní kanceláře zařazena 16.4.2007 (zpráva na č.l.2111). Pokud jde o ostatní nemovitosti, pak ze zpráv realitních kanceláří nelze s naprostou jistotou dovodit, že by tyto nemovitosti byly v databázi těchto realitních kanceláří v únoru roku 2009. Tato skutečnost podle názoru odvolacího soudu poměrně výrazným způsobem zpochybňuje validitu znaleckého posudku, konkrétně validitu tvrzení znalce v tom směru, že při stanovení tržní hodnoty nemovitosti, uvedené pod bodem 2) výroku napadeného rozsudku čerpal ze své databáze, opřené o informace získané z databází jednotlivých realitních kanceláří, které dle tvrzení znalce nabízely k prodeji nemovitosti obdobného charakteru v únoru roku 2009. V souvislosti s tímto problémem bude především nutno, aby nalézací soud přistoupil k doplnění dokazování ve směru verifikace informací od realitní kanceláře RUSSEGGER REAL, která zaslala soudu vyjádření, které je zažurnalizováno na č.l. 2133. Obsah této zprávy je ovšem v příkrém rozporu s vyjádřením této realitní kanceláře, které doložil samotný obžalovaný a které je založeno na č.l. 2002. Dále pak bude nutno, aby byl znovu k hlavnímu líčení předvolán znalec ing. B. a byl konfrontován se zjištěními, která vyplývají ze zpráv citovaných realitních kanceláří. Bude nutno, aby ve světle informací plynoucích ze shora naznačených zpráv realitních kanceláří objasnil, na základě jakých skutečností ustálil tržní hodnotu nemovitosti, uvedené v bodě 2) výroku napadeného rozsudku. V závislosti na výsledcích naznačeného doplnění dokazování pak nalézací soud zváží případné vypracovaní doplňku znaleckého posudku, či vypracování znaleckého posudku nového. V každém případě bude nutno otázku tržní hodnoty nemovitosti popsané v bodě 2) výroku rozsudku postavit na jisto, tak aby způsob určení hodnoty nemovitosti, a pochopitelně i hodnota sama, nevzbuzovala pochybnosti. Je třeba si v této souvislosti uvědomit, že hodnota předmětné nemovitosti je faktorem, který je podstatný pro právní kvalifikaci jednání obžalovaného K. Konečně posledním pochybením, které shledal odvolací soud v činnosti soudu prvního stupně, pokud jde o jednání, popsané pod bodem 2) výroku napadeného rozsudku je pochybení, spočívající v právní kvalifikaci tam popsaného jednání. V této souvislosti je třeba poukázat na příslušné pasáže odůvodnění opravného prostředku státního zástupce, v nichž odvolatel poukazuje na to, že soud prvního stupně pochybil, pokud jednání obžalovaného, popsané pod bodem 2) právně kvalifikoval jako jednočinný souběh pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr.zákoníku k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.zákoníku ve znění zákona č. 40/2009 Sb. a trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 alinea první, alinea druhá tr.zákona ve znění zákona č. 140/1961 Sb. Státní zástupce uvádí, že soud prvního stupně v rozporu s konstantní judikaturou použil při právní kvalifikaci jednoho jednání obžalovaného dvou hmotněprávních norem, konkrétně trestního zákona ve znění zákona č. 140/1961 Sb. a trestního zákoníku ve znění zákona č. 40/2009 Sb. Odvolací soud konstatuje, že s touto argumentací je třeba se ztotožnit. V daných souvislostech lze poukázat na ustálenou judikaturu (srovnej kupříkladu R 73/1951, R 19/62, R 32/1951, R 11/1991). Zmíněná rozhodnutí stojí na jednoznačném stanovisku, že pro otázku, kterého souhrnu trestněprávních norem bude použito je rozhodující porovnání, které z těchto různých posouzení je jako celek pro pachatele nejmírnější. Pachatelův skutek se pak posuzuje podle toho práva, jehož použití je pro obviněného nejpříznivější, přitom se ovšem použije ve všech směrech buď jen práva platného v době činu nebo jen práva pozdějšího. Platí tedy zásada, že dřívějšího nebo některého pozdějšího zákona je třeba užít jako celku. Nelze tedy rozhodovat např. o vině podle zákona jednoho a o trestu podle zákona dalšího. Je zjevné, že soud prvního stupně se touto judikaturou neřídil, když jednání obžalovaného kvalifikoval podle dvou různých hmotněprávních norem. Odvolací soud tedy v této souvislosti konstatuje, že pokud soud prvního stupně dospěje po doplnění dokazování k opětovnému závěru, že obžalovaného N. K. je třeba uznat vinným jednáním, popsaným pod bodem 2) výroku napadeného rozsudku, a dospěje-li zároveň k závěru, že jeho jednání je třeba kvalifikovat jako jednočinný souběh dvou, popřípadě více trestných činů, pak při právní kvalifikaci vždy použije zásadně pouze jednoho zákona jako celku. Odvolací soud tedy tuto pasáž svého rozhodnutí uzavírá konstatováním, že byly shledány vady napadeného rozsudku, a to v bodech 1a – d, 2, 3 výroku, které byly výše rozebrány. S ohledem na charakter těchto vad nezbylo než napadený rozsudek zrušit a vzhledem k tomu, že náprava těchto vad před odvolacím soudem by znamenala nahrazování činnosti soudu prvního stupně, nezbylo, než v této části vrátit věc soudu prvního stupně k tomu, aby učinil nové rozhodnutí. Soud prvního stupně v rámci dalšího řízení bude respektovat zejména pokyny odvolacího soudu stran doplnění dokazování v rámci jednání, popsaného pod bodem 2) výroku napadeného rozsudku. Pokud se týče jednání, popsaného pod body 1a – d, 2 a 3), pak se vyvaruje užití oněch alternativních formulací tak, jak na to bylo výše poukázáno, a na základě výsledků provedeného dokazování a zhodnocení ve věci provedených důkazů ustálí skutkový děj tak, aby tento nebyl v rozporu s kritérii § 120 odst. 3 tr.ř. Zejména najisto postaví způsob spáchání trestné činnosti obžalovaného K. tak, jak je tato popsána pod body 1 - 3) výroku napadeného rozsudku. Pokud se týče právní kvalifikace trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny, potom soud prvního stupně vezme také v úvahu výhrady, které se objevily v odvolání státního zástupce stran toho, že by bylo možno jednání obžalovaného kvalifikovat též podle ustanovení § 176 odst. 2 písm. b) tr.zákona, popřípadě § 348 odst. 2 písm. b), c) tr.zákoníku. Tyto úvahy budou ovšem podmíněny tím, zda vůbec bude možno obžalovaného uznat vinným ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny, ať už ve smyslu § 176 tr.zákona, popřípadě padělání a pozměnění veřejné listiny ve smyslu § 348 tr.zákoníku. Teprve poté, bude-li prokázáno spáchání tohoto jednání v rámci základní skutkové podstaty, bude moci případně nalézací soud uvažovat o tom, zda je možno uznat obžalovaného vinným též i v rámci kvalifikovaných skutkových podstat výše uvedeného trestného činu, popřípadě zločinu. Dále pak soud prvního stupně k důkazu provede listiny, které byly opatřeny odvolacím soudem v rámci přípravy veřejného zasedání, jež se týkají trestního stíhání svědků P. a R.-O. (č.l. 2052,2152,2157), a vyžádá si zprávu o tom, jakým způsobem skončilo řízení proti svědku P., vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 181/2011. K obsahu těchto důkazů pak přihlédne v reakci na námitky obžalovaného K. stran snížené věrohodnosti výpovědí jmenovaných svědků, s nimiž bude třeba se v odůvodnění dalšího rozhodnutí vypořádat. Stejně tak ovšem nalézací soud při hodnocení věrohodnosti výpovědi obžalovaného K. nepřehlédne obsah obžaloby Krajského státního zastupitelství v Brně, sp.zn.1 Kzv 21/09, podané na obžalovaného K. (viz č.l. 2120). I touto listinou bude třeba provést důkaz s tím, že si nalézací soud vyžádá informace o stavu řízení vedeného u Krajského soudu v Brně na základě této obžaloby. Jednání popsané pod bodem 4) výroku napadeného rozsudku Jak vyplývá z opravných prostředků obžalovaných K. a K. , ale i opravného prostředku státního zástupce, odvolatelé brojí i proti postupu soudu prvního stupně, pokud ten uznal oba obžalované vinnými ze spáchání jednání, popsaného pod bodem 4) výroku napadeného rozsudku. V souvislosti s odvoláním státního zástupce je třeba uvést, že tento nezpochybňuje ani skutková zjištění nalézacího soudu, ani právní kvalifikaci, pouze se domnívá, že je vadou rozsudku, pokud nebylo ve výroku rozsudku výslovně uvedeno, že oba obžalovaní se dopustili tohoto jednání ve spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr.zákona. Naproti tomu obžalovaní K. a K. v podstatě popírají, že by se dopustili tam popsaného jednání, když obžalovaný K. pouze v rámci svého opravného prostředku připustil, že se mohl dopustit nedbalostního jednání, nicméně popřel svůj úmysl vylákat finanční prostředky prostřednictvím nepravdivých informací, předkládaných bance. V souvislosti s jednáním, popsaným pod bodem 4) výroku napadeného rozsudku, má odvolací soud především za to, že soudu prvního stupně nelze vytknout porušení podmínek ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř. Je sice skutečností, že zejména obžalovaná K. v rámci odůvodnění svého opravného prostředku navrhla, aby dokazování bylo doplněno, a to vypracováním znaleckého posudku z oboru grafologie k ověření pravosti jejího podpisu na sporné žádosti o úvěr, nicméně z důvodů, které budou níže odvolacím soudem rozebrány, má Vrchní soud v Olomouci za to, že doplnění dokazování v navrhovaném směru je, s ohledem na rozsah a vyznění důkazů dosud ve věci provedených, nadbytečné. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně shromáždil dost důkazů a v takové kvalitě, aby na jejich základě mohl být ustálen skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jak se podává z odůvodnění opravného prostředku obžalovaných K. a K. , tyto jsou prioritně zaměřeny do výroku o vině pod bodem 4), když stěžejní námitkou obou obžalovaných je to, že podle jejich názoru soud prvního stupně fakticky nesprávně vyhodnotil ve věci provedené důkazy. V této souvislosti musí ovšem odvolací soud v obecné rovině uvést, že v postupu orgánů činných v trestním řízení, který je naznačen v ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř., je vyjádřena jedna ze základních zásad českého trestního řízení, konkrétně zásada volného hodnocení důkazů. Podle této zásady orgány činné v trestním řízení, soud nevyjímaje, hodnotí provedené důkazy výhradně podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a vycházejícího z dokonalé znalosti projednávaného případu a veškeré důkazní materie k němu se vztahující. Navíc je nutno poukázat na skutečnost, že ustálená soudní praxe i konstantní judikatura stojí na stanovisku, že dokonce ani za situace, pokud není skutečný stav věci správně zjištěn a odvolací soud má za to, že tomu je tak proto, že nalézací soud nevyhodnotil správně důkazy ve věci provedené, může odvolací soud toliko upozornit soud prvního stupně, ve kterých směrech má být řízení doplněno, nebo čím je třeba se znovu zabývat, zásadně však nesmí k samotnému způsobu hodnocení důkazů nalézacím soudem udělovat tomuto soudu jakékoliv závazné pokyny. Stejně tak je nutno zdůraznit, že ve stávající trestněprávní teorii i praxi platí nepřekročitelná zásada, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř., to znamená, že provedené důkazy hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná skutková zjištění, nemůže odvolací soud napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným, v úvahu připadajícím výsledkem. Navíc je nutno zdůraznit, že zákonodárce novelou zákona o trestním řízení soudním (trestní řád) zákonem č. 265/2001 Sb. poměrně výrazným způsobem omezil možnost odvolacího soudu zasahovat do hodnocení důkazů soudem prvního stupně, když v ustanovení § 263 odst. 7 tr.ř. deklaroval, že odvolací soud je vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně, s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud ve veřejném zasedání znovu provedl. Koneckonců i aktuální judikatura Ústavního soudu stojí na stanovisku, že zasahovat do hodnocení důkazů soudem prvního stupně lze pouze tehdy, pokud je takovéto hodnocení v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Lze tedy říci, že odvolací soud může, pokud se týká hodnotící činnosti soudu prvního stupně, přezkoumávat a následně eventuálně i vytýkat tomuto soudu vady, spočívající toliko v tom, pokud nalézací soud eventuálně provede některý důkaz, který posléze nehodnotí, nebo pokud naopak neprovede některý z hodnocených důkazů, popř. pokud je hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně v extrémním rozporu s obsahem těchto důkazů. Budou-li výše uvedené teoretické premisy vztaženy na trestní věc obžalovaných N. K. a N. K., potom musí odvolací soud konstatovat, že podle jeho přesvědčení nalézací soud mantinely ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř. respektoval. O správnosti tohoto závěru svědčí poměrně obsáhlá hodnotící pasáž uvedená na straně 24 - 27 odůvodnění napadeného rozsudku. Z této pasáže je zcela zřejmé, které skutečnosti vzal nalézací soud za prokázané, o které důkazy svůj závěr o vině obžalovaných K. a K. za zažalovanou trestnou činností opřel, kterým výpovědím uvěřil a kterým naopak ne a proč. V rámci zmíněné hodnotící pasáže se nalézací soud zabýval obhajobou obou obžalovaných a s touto se vypořádal. Je tedy možno konstatovat, že odůvodnění napadeného rozsudku, vztahující se k jednání, popsanému pod bodem 4) výroku napadeného rozsudku, zejména jeho hodnotící část, splňuje kritéria ustanovení § 125 odst. 1 tr.ř. Lze tedy odkázat do značné míry na zmíněné části odůvodnění napadeného rozsudku. Jak vyplývá z odůvodnění opravných prostředků obžalovaných N. K. a N. K., tito fakticky opakují svoji obhajobu, kterou uplatnili v průběhu předchozích stádií trestního řízení (obžalovaný K.), popřípadě ventilují své výhrady k postupu soudu v rámci hodnocení důkazů (obžalovaná K. , která v průběhu celého trestního řízení nevypovídala). Podle přesvědčení odvolacího soudu se však s obhajobou obou obžalovaných vypořádal již nalézací soud, který v oné již vícekrát zmíněné hodnotící pasáži reaguje prakticky na všechny námitky, které se objevily jak v opravném prostředku obžalovaného K., tak obžalované K. Jak již bylo výše obsáhle rozebráno, hodnotící činnost je právem, ale samozřejmě též i povinností nalézacího soudu, a pokud je hodnocení provedených důkazů v obsahovém souladu s kritérii § 2 odst. 6 tr.ř., není odvolací soud oprávněn do hodnotícího procesu soudu prvního stupně jakkoli zasahovat. Podle přesvědčení odvolacího soudu, obžalovaný K. i obžalovaná K. ve svých opravných prostředcích fakticky nečiní nic jiného, než že nabízí odvolacímu soudu jiné, pochopitelně pro sebe příznivější, hodnocení provedených důkazů. Jde ovšem o hodnocení týchž důkazů, které již s výsledkem jiným, pro oba odvolatele ovšem nepříznivým, provedl již nalézací soud. Odvolací soud se, jak již bylo výše uvedeno, s hodnocením důkazů soudem prvního stupně jednoznačně ztotožnil. Nad rámec argumentace uvedené v příslušných pasážích odůvodnění napadeného rozsudku cítí odvolací soud povinnost konstatovat následující. Především se neztotožnil s argumentací odvolatelů v tom směru, že soud prvního stupně pochybil při vyhodnocení věrohodnosti výpovědí svědka ing. F. Podle přesvědčení odvolacího soudu nelze shledávat ve výpovědích tohoto svědka žádné, tím méně zásadní, rozpory. Pokud obžalovaná K. poukázala v odůvodnění svého opravného prostředku na fakt, že dle vyhotovení žádosti o poskytnutí úvěru měla být tato podepsána 15.6.2009, přičemž dle skutkových zjištění nalézacího soudu, opřených o výpověď svědka F., bylo ustáleno, že tato žádost byla podepsána 16.6.2009, pak samotná tato skutečnost dle přesvědčení odvolacího soudu nemůže nikterak, tím méně nikterak zásadně, otřást celkovou věrohodností výpovědi svědka F. Nejpravděpodobnějším vysvětlením je podle přesvědčení odvolacího soudu to, že tato smlouva byla vytištěna dne 15.6. s tímto datem, nicméně podepsána byla o den později, dne 16.6.2009. V souvislosti s další spornou otázkou, kterou nastoluje obžalovaná K., tedy tím, zda vůbec podepsala zmíněnou žádost o úvěr, pak odvolací soud především konstatuje, že se rozhodně nemohl ztotožnit s tím, jak obžalovaná interpretuje příslušné pasáže odůvodnění podané obžaloby Krajského státního zastupitelství v Brně, konkrétně na straně 30. Z pasáží tam uvedených podle názoru odvolacího soudu rozhodně nelze uzavřít ten závěr, který uzavřela obžalovaná v odůvodnění svého odvolání, totiž, že sám státní zástupce má pochybnosti o pravosti jejího podpisu. V souvislosti s otázkou pravosti podpisu obžalované K. na žádosti o úvěr nelze přehlédnout, že o tom, že tuto žádost o úvěr podepsala obžalovaná K. , hovoří především svědek F. Přitom, jak již bylo výše uvedeno, o věrohodnosti tohoto svědka netřeba mít žádné pochybnosti. Zmiňovaný svědek nemá nejmenšího důvodu vypovídat ani proti jednomu z obžalovaných křivě. Je zjevné, že pro jmenovaného šlo o jeden z řady obchodních případů, které z titulu svého pracovního zařazení řešil či řeší. V souvislosti s otázkou podpisu obžalované K. žádosti o úvěr je třeba ještě navíc poukázat na pasáž z výpovědi samotného obžalovaného K., který uvedl, že tuto žádost mu do místa bydliště dovezl svědek O. a on tuto žádost dal ženě, nenechal ji jí sice přečíst, nicméně ona ji podepsala. Byť v této pasáži ve výpovědi obžalovaného K. ve světle informací, které vyplynuly z výpovědi svědka F., odvolací soud nevěří, přesto poukazuje na to, že i samotný obžalovaný K., který se jinak svojí výpovědí zcela jednoznačně snaží vyvinit obžalovanou K. z jednání, popsaného pod bodem 4), připouští, že jeho manželka, tedy obžalovaná K., žádost o úvěr podepsala. V této souvislosti tedy dospívá odvolací soud k závěru, že netřeba doplňovat dokazování znaleckým posudkem z oboru grafologie stran toho, zda podpis obžalované K. na žádosti o úvěr je či není její. Podle přesvědčení odvolacího soudu z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že jmenovaná žádost o úvěr skutečně podepsala. Navíc je nutno poukázat na to, že zejména svědek F. popisuje jednání obžalované K. při sjednávání žádosti o úvěr jako výrazně aktivnější, než je popisují ať již obžalovaný K. či svědkové O. a V. K., otec obžalovaného a tchán obžalované. Z výpovědi posledně jmenovaných vyplývá, že tito se snaží obžalovanou K. vykreslit jako v podstatě jakousi loutku, jako osobu, která fakticky se nezajímá o to, co podepisuje, jako osobu, která, řečeno slovy svědka V. K., podepíše všechno, co se jí k podpisu předloží. Odvolací soud v této souvislosti konstatuje, že těmto tvrzením neuvěřil. Je třeba poukázat na to, že obžalovaná N. K. je osobou, která není zbavena způsobilosti k právním úkonům a její způsobilost k právním úkonům není nikterak omezena. Z výpovědi svědka O. navíc vyplývá, že tato studovala střední školu. Jedná se tedy o osobou se zcela normálním intelektem, která si zcela zjevně musí být vědoma toho, že podpis na určitých listinách, navíc podpis učiněný za situace, kdy byla jednatelkou, tedy statutární zástupkyní obchodní společnosti, má, či může mít nikoli zanedbatelné důsledky. Jak dále vyplývá z výpovědi svědka F., byla to právě svědkyně K., která v rámci opakovaných návštěv, které byly dle svědka F. nejméně dvě, jmenovanému ventilovala další informace, ať již o podnikatelském záměru společnosti N., s.r.o., či o odběratelích této obchodní společnosti, kteří údajně měli uzavřené závazné objednávky na zboží, které mělo být vyrobeno na onom stroji, na jehož pořízení hodlala firma N. získat úvěr. Role obžalované K. je podle názoru odvolacího soudu zcela jednoznačně prokázána především citovanou výpovědí svědka F. V této souvislosti odvolací soud odmítá tvrzení obžalované ventilované ústy obhájce, že nebyla prokázána subjektivní stránka jejího jednání. Jak již bylo výše uvedeno, obžalovaná je osobou, jejíž způsobilost k právním úkonům nebyla nikterak omezena, navíc osobou, která studovala střední školu, osobou, která fungovala v pozici jednatele obchodní společnosti. Všechny tyto okolnosti vedou k závěru, že si musela být velmi dobře vědoma toho, jakého jednání se dopouští. Pokud pak jde o opravný prostředek obžalovaného K., pak zde je třeba především říci, že pokud v tomto odvolání obžalovaný nesouhlasí s argumentací nalézacího soudu stran toho, že tento pokládá výpověď svědka O. za nevěrohodnou, pak s tímto tvrzením obžalovaného se odvolací soud ztotožnit nemohl. I podle jeho přesvědčení je totiž výpověď svědka O. zcela evidentně lživá, zjevně motivovaná snahou pomoci jak obžalovanému K., tak obžalované K. Podle přesvědčení odvolacího soudu již samo tvrzení svědka O. v tom smyslu, že ho zcela náhodně v restauraci hotelu Boby oslovil do té doby jemu zcela neznámý muž se žádostí, zda nezná nějakou firmu, podnikající ve stavebnictví, která by byla na prodej a on ji zcela náhodně znal (mělo jít o firmu N. manželů K.), je natolik nevěrohodné, že se jeví téměř absurdním. Nevěrohodnost této verze svědka O. podporují i další pasáže z jeho výpovědi stran toho, že onen člověk se mu představil pouze křestním jménem, neměl na něho žádný telefonický či jiný kontakt, a on jej viděl fakticky dvakrát v životě. Podle přesvědčení odvolacího soudu je prakticky vyloučené, aby pro fakticky neznámou osobu, kterou svědek O. poznal zcela náhodně a viděl podle svého vlastního tvrzení dvakrát v životě, realizoval poměrně složité, časově i finančně nákladné úkony. Navíc je nutno poukázat na to, že existují poměrně významné rozpory mezi výpovědí obžalovaného K. a výpovědí svědka O. Jen příkladmo poukazuje odvolací soud na to, že obžalovaný K. vypověděl, že mu svědek O. dovezl k podpisu vyplněná daňová přiznání, přičemž svědek O. k otázce daňových přiznání vypověděl (srovnej č.l. 341), že daňová přiznání viděl ve složce u svědka F., ovšem netuší, jak se do této složky dostala, když on svědkovi žádné dokumenty nedával, vyjma výpisu z obchodního rejstříku. Obžalovaný K. v rozporu s tvrzením svědka O. uvádí, že právě na žádost svědka O. za spolupráce své manželky, jakožto jednatelky obchodní společnosti N., obstaral kromě výpisu z obchodního rejstříku, týkajícího se této obchodní společnosti, i výpis o bezdlužnosti z finančního úřadu, osvědčení o registraci plátce DPH a potvrzení o bezdlužnosti z městské správy sociálního zabezpečení a všechny tyto doklady předal následně svědku O. Svědek O. k této problematice výslovně uvedl v rámci svého výslechu v přípravném řízení, že kromě výpisu z obchodního rejstříku, týkajícího se firmy N., od K. žádné další doklady, týkající se vyřízení úvěru, nedostal. Další rozpor shledává odvolací soud ve výpovědích obžalovaného K. a svědka O. v tom, když obžalovaný K. tvrdí, že se s oním neznámým mužem, kterého svědek O. označuje křestním jménem S. a obžalovaný K. jménem S., sešel jednou, naopak svědek O. pak uvádí, že tohoto muže K. nikdy neviděli. Pokud svědek O. tvrdí, že doklady, které viděl ve složce, kterou měl k dispozici svědek F. a kterou posléze získali do svého držení společně s obžalovaným K., musel zabezpečit onen jemu neznámý muž, který je oslovil v hotelu Boby, pak i tuto konstrukci pokládá odvolací soud za vyloučenou. Je totiž nutno si položit otázku, jakým způsobem by zmíněné doklady tento muž získal, když, jak obžalovaný K. tvrdí, se s ním viděl pouze jednou, a to pouze velmi krátce. Navíc posledně jmenovaný nehovoří o tom, že by tomuto muži jakékoli doklady předával. Naopak, jak již bylo výše uvedeno, obžalovaný K. jednoznačně hovoří o tom, že předával doklady, týkající se společnosti N., s.r.o., právě svědku O. V této souvislosti pochopitelně nelze opětovně nepoukázat na výpověď svědka F., který vypověděl, že mu příslušné doklady dodávali jednak obžalovaný K. a zejména obžalovaná K. Navíc je nutno poukázat i na pasáž z výpovědi svědka V. D., který potvrdil, že účet u České spořitelny a.s., jehož číslo se objevilo na dodatku kupní smlouvy (padělaném), mezi prodávajícím – společností H. P., s.r.o., a kupujícím – společností N., s.r.o., je účtem, který si založil na žádost obžalovaného K. V rámci své výpovědi u hlavního líčení pak objasnil, jakým způsobem mohl obžalovaný K. zjistit číslo tohoto účtu. Symptomatické podle názoru odvolacího soudu v této souvislosti je i to, že obžalovaný K. ve svých výpovědích, realizovaných v rámci hlavního líčení, nakonec začal vypovídat v tom smyslu, že o založení tohoto účtu jej požádal svědek O., který samozřejmě ve své výpovědi nic takového neuvádí. Je tedy zjevné, že obžalovaný K. ve snaze sebe sama vyvinit z jednání, popsaného pod bodem 4) se nakonec neštítil obvinit z jednání, které směřovalo k získání finančních prostředků od ČSOB – Poštovní spořitelny, i svého přítele, svědka O. Pokud bylo v opravném prostředku obžalované K. argumentováno tím, že svědkyně M. vypověděla, že se jejím prostřednictvím dostaly do dispozice svědka F. určité doklady, pak to je nepochybně faktem, který jednoznačně vyplývá z výpovědi svědkyně M. a koneckonců i svědka F. Nicméně v daných souvislostech je nutno poukázat na to, že svědkyně ing. M. vypověděla, že tyto doklady získala od svědka O. Zejména pak nelze pominout tu pasáž z výpovědi svědka F. v tom směru, že tyto doklady byly pouze kopiemi, přičemž originály mu byly postupně doručovány ať již obžalovaným K., či zejména obžalovanou K. Tedy výpovědi svědkyně M. rozhodně nelze přiznat takový dopad, jaký jí přiznává obžalovaná K. v odůvodnění svého odvolání. Odvolací soud tedy uzavírá tuto pasáž odůvodnění svého rozhodnutí konstatováním, že podle jeho mínění soud prvního stupně nepochybil, pokud ustálil skutkový děj, popsaný pod bodem 4) tak, jak jej posléze vtělil do příslušného výroku napadeného rozsudku, když správně neuvěřil obhajobě obou obžalovaných v tom směru, že se, pokud jde o toto jednání, žádného protiprávního jednání nedopustili. Pokud jde o právní kvalifikaci jednání obou obžalovaných, popsaného pod bodem 4) výroku napadeného rozsudku, pak zde soud prvního stupně nepochybil, pokud jejich jednání podřadil pod skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr.zákona, a to ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr.zákona. Úvahy nalézacího soudu stran právní kvalifikace se nacházejí na straně 29 odůvodnění napadeného rozsudku. Soud prvního stupně se sice stručně, ale přesto náležitě vypořádal s jednotlivými znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu a důvodně dospěl k závěru o nutnosti aplikace ustanovení § 88 odst. 1 tr.zákona o použití vyšší trestní sazby. Správně také dospěl k závěru, že tento trestný čin nebyl dokonán a zůstal toliko ve fázi pokusu ve smyslu § 8 odst. 1 tr.zákona. Při úvahách o zavinění, jakožto obligatorním znaku subjektivní stránky trestného činu, dospěl krajský soud ke správnému závěru, že oba obžalovaní jednali minimálně v úmyslu nepřímém ve smyslu § 4 písm. b) tr.zákona. Nalézací soud se také správně zabýval otázkou časové působnosti trestních zákonů a dospěl ke správnému závěru, že pokud se týče jednání, popsaného pod bodem 4) výroku napadeného rozsudku, není trestní zákoník jakožto hmotněprávní norma platná a účinná v době rozhodování, pro obžalované příznivější než trestní zákon ve znění zákona č. 140/1961 Sb., tedy hmotněprávní norma, účinná v době spáchání trestné činnosti. Proto správně při aplikaci ustanovení § 16 odst. 1 tr.zákona, potažmo § 2 odst. 1 tr.zákoníku dospěl k závěru, že jednání obžalovaných, popsané pod bodem 4) výroku napadeného rozsudku, je nutno kvalifikovat podle trestního zákona platného a účinného v době spáchání trestné činnosti, tedy podle trestního zákona ve znění zák. č. 140/1961 Sb. Jak vyplývá z odůvodnění opravného prostředku státního zástupce, odvolatel se domáhá ve vztahu k tomuto bodu toho, aby napadený rozsudek byl v bodě 4) zrušen a aby odvolací soud sám nově rozhodl tak, že uzná oba obžalované vinnými na nezměněném skutkovém základě jako v napadeném rozsudku, a jejich jednání bude kvalifikovat stejně jako soud prvního stupně s tím, že oproti napadenému rozsudku uvede ve výroku výslovně, že oba obžalovaní se svého jednání dopustili ve spolupachatelství s výslovným uvedením § 9 odst. 2 tr.zákona. Odvolací soud v této souvislosti konstatuje, že je pravdou, že ve výroku napadeného rozsudku absentuje výslovná citace ustanovení § 9 odst. 2 tr.zákona. Podle přesvědčení soudu odvolacího se ovšem z důvodů, které budou níže rozebrány, nejedná o natolik zásadní vadu, aby díky ní bylo nutno napadený rozsudek zrušit podle § 258 odst. 1 písm. d) tr.zákona. Především je třeba poukázat na to, že v samotném uvození jednání, popsaném pod bodem 4) výroku napadeného rozsudku, soud prvního stupně uvádí, že „obžalovaní N. K. a N. K. společně“. Již sama tato formulace podle názoru odvolacího soudu zcela zjevně dává podklad pro závěr, že oba obžalovaní se svého jednání dopustili jako spolupachatelé. Navíc nelze přehlédnout jednak samotný popis skutku tak, jak je tento uveden na straně 6 - 7 výroku napadeného rozhodnutí. Zejména pak odvolací soud výslovně odkazuje na pasáž na straně 29 odůvodnění napadeného rozsudku, kde nalézací soud výslovně uvádí, že jednání obou obžalovaných, popsané pod bodem 4) výroku napadeného rozsudku je nutno chápat jako jednání, spáchané ve spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr.zákona. Je tedy zjevné, že soud prvního stupně, kromě skutkového popisu společného jednání obou obžalovaných, učinil výslovný odkaz na dikci § 9 odst. 2 tr.zákona v odůvodnění napadeného rozsudku. Byť tedy by bylo z ryze formálních důvodů přesnější, aby citace ustanovení § 9 odst. 2 tr.zákona byla uvedena přímo ve výroku napadeného rozsudku, nicméně pokud se tak nestalo, není to podle přesvědčení odvolacího soudu natolik závažná vada, aby kvůli ní bylo nutno napadený rozsudek v tomto výroku rušit. Proto tedy odvolací soud neshledal důvodným odvolání státního zástupce v té části, v níž bylo podáno v neprospěch obžalované N. K., neboť, jak se podává z obsahu tohoto opravného prostředku, pokud se týče jednání obžalované K., státní zástupce vytýkal soudu prvního stupně výlučně pouze to, že neuvedl výslovně odkaz na § 9 odst. 2 tr.zákona do výroku napadeného rozsudku. Vzhledem k tomu, že jak již bylo výše konstatováno, ani obžalovaný K., ani státní zástupce nebrojili ve svých opravných prostředcích proti jednání popsanému pod bodem 5) výroku napadeného rozsudku, má odvolací soud za to, že na tento výrok je nutno nahlížet jako na pravomocný, a to jak co do jeho skutkového popisu, tak co do právní kvalifikace tam popsaného jednání. Odvolací soud poté, co zrušil napadený rozsudek v bodech 1a – d, 2, 3), dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že soud prvního stupně nikterak nepochybil, pokud uznal oba obžalované vinnými jednáním, popsaným pod bodem 4) výroku napadeného rozsudku a rovněž tak nepochybil ani co do otázky právní kvalifikace tohoto jednání, s tím, že pokud se týče jednání pod bodem 5) výroku napadeného rozsudku, tento výrok je nutno mít z důvodů výše uvedených za pravomocný. Odvolací soud tedy konstatuje, že neshledal, pokud se týče jednání, popsaném pod bodem 4) výroku napadeného rozsudku, důvodným ani odvolání obžalované K., a to z důvodů, které rozebral výše. Rozhodl tedy o tom, že odvolání posledně jmenované jako nedůvodné podle § 256 tr.ř. zamítl, stejně tak jako zamítl z důvodů, které naznačil výše, odvolání státního zástupce v té části, v níž bylo podáno v neprospěch obžalované N. K. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že netřeba ničeho měnit na výrocích o vině, týkajících se obžalovaného K. pod body 4) a 5) výroku napadeného rozsudku. Za situace, kdy však zrušil ohledně jmenovaného zbývající části výroků o vině (body 1a – d, 2, 3) a v této části vrátil věc soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí, byl nucen nově rozhodnout o trestu, který bylo třeba uložit obžalovanému K. V rámci ukládání trestu odvolací soud vyšel z obecných kritérií § 23 odst. 1 tr.zákona a § 31 odst. 1 tr.zákona o účelu a ukládání trestu. Odvolací soud konstatuje, že je třeba mít na paměti, že účelem trestu ve smyslu § 23 odst. 1 tr.zákona je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. V této formulaci zmíněného zákonného ustanovení je zcela zjevné, že výchovný účel trestu je pouze jedním z účelů, který každý uložený trest má plnit. Krom účelu výchovného totiž ještě musí uložený trest plnit účel represivní a také účel preventivní. Všechny tyto složky potom musí být v rovnováze. Podle názoru odvolacího soudu všem okolnostem případu, i osobě obžalovaného pak především odpovídá uložení trestu odnětí svobody v rámci standardní trestní sazby ustanovení § 250 odst. 3 tr.zákona, když odvolací soud neshledal žádného důvodu pro případné užití § 40 odst. 1 tr.zákona, tedy pro mimořádné snížení trestu pod spodní hranici trestní sazby. Pokud jde o vlastní výměru trestu, pak soud jako přitěžující okolnost vyhodnotil jednak fakt, že obžalovaný K. byl již poměrně v nedávné minulosti soudně trestán (srovnej v této souvislosti opis rejstříku trestů obžalovaného K. na č.l. 1777). Dále pak samozřejmě nemohl přehlédnout fakt, že obžalovaný se dopustil více trestných činů, což je nutno vyhodnotit jako obecnou přitěžující okolnost ve smyslu § 34 písm. k) tr.zákona. S ohledem na tuto skutečnost bylo také nutno ukládat trest úhrnný ve smyslu § 35 odst. 1 tr. zákona. Při hodnocení stupně společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného K. samozřejmě odvolací soud nemohl přehlédnout fakt, že zejména co do jednání, popsaného pod bodem 4) výroku napadeného rozsudku, bylo jednoznačně prokázáno, že jeho podíl na spáchání trestné činnosti byl zjevně vyšší než podíl obžalované K., když to byl nepochybně on, který byl při páchání této trestné činnosti výrazně aktivnější. Odvolací soud samozřejmě nepřehlédl, že jednání obžalovaného K., popsané ať již v bodě 4), či v bodě 5) zůstalo toliko ve stádiu pokusu, tudíž, že škoda, která hrozila, fakticky nevznikla. Nicméně jak jednání pod bodem 4), tak jednání pod bodem 5) je nutno hodnotit jako tzv. pokus ukončený, kdy obžalovaný ze svého subjektivního pohledu učinil vše, co učinit měl a mohl k tomu, aby dosáhl zamýšleného účelu. K dokonání trestného činu pak nedošlo výlučně na základě skutečností na vůli pachatele, tedy obžalovaného K., nezávislých. Konkrétně v bodě 4) na základě určitého podezření svědka F. z toho, že celá věc není v pořádku, a v bodě 5) na základě důsledné kontrolní činnosti příslušných orgánů banky. Hrozící škoda se přitom, zejména pokud se týče jednání pod bodem 4), výrazně blíží hranici škody velkého rozsahu, tedy částce 5 mil. Kč, byť jí pochopitelně nedosahuje, což našlo svůj odraz i v příslušné právní kvalifikaci. Pokud se týče polehčujících okolností, tyto odvolací soud na straně obžalovaného neshledal. Při zohlednění všech výše uvedených skutečností tedy dospívá odvolací soud k závěru, že přiměřeným všem okolnostem případu i osobě obžalovaného bude trest uložený těsně nad první třetinou zákonem stanovené trestní sazby. Vzhledem k tomu, že podle přesvědčení odvolacího soudu, z důvodů, které byly rozebrány výše, je společenská nebezpečnost jednání obžalovaného poměrně vysoká, nelze již uvažovat o jiném trestu než o takovém, který bude spojen s jeho přímým výkonem. Odvolací soud pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařadil obžalovaného K. do věznice s ostrahou, ve smyslu § 39a odst. 2 písm. c) tr.zákona, když neshledal žádných důvodů pro užití moderačního ustanovení § 39a odst. 3 tr.zákona a případné zařazení obžalovaného do mírnějšího, či naopak přísnějšího typu věznice. Oproti výroku napadeného rozsudku pak ještě k návrhu státního zástupce uložil odvolací soud obžalovanému K. trest zákazu činnosti, a to za podmínek § 49 odst. 1 tr.zákona a § 50 odst. 1 tr.zákona, konkrétně zákazu podnikání, které odpovídá předmětu podnikání obchodní společnosti N., s.r.o. Dle přesvědčení odvolacího soudu je zřejmé, že právě této obchodní společnosti, respektive předmětu jejího podnikání, obžalovaný zneužil, potažmo pokusil se zneužít, při snaze o vylákání úvěru na základě nepravdivých informací. Pokud jde o výměru tohoto uloženého trestu, pak ta odráží míru společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného. P o u č e n í : Proti výroku pod bodem II. tohoto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Proti výrokům pod body I. a III. tohoto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Proti těmto výrokům je však přípustné dovolání do dvou měsíců od jeho doručení. Dovolání mohou podat nejvyšší státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoliv výroku rozhodnutí a obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká. Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje. Dovolání se podává u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (v daném případě u Krajského soudu v Brně). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud v Brně. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 4 tr.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu, s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr.ř. nebo § 265b odst. 2 tr.ř., o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. V Olomouci dne 6. října 2011. JUDr. Milan Kaderka v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Z. Šimanská

ECLI	ECLI:CZ:VSOL:2011:6.TO.58.2011.1
Datum rozhodnutí	06.10.2011
Soud	VSOL
Spisová značka	6 To 58/2011
Zdroj	nsoud.cz
Typ rozhodnutí	Rozsudek
Kategorie	C
Heslo	Padělání a pozměnění (pozměňování) veřejné listiny, Skutek, Skutková podstata trestného činu, Výrok rozhodnutí

Právní věta

Odůvodnění