Narovnání v trestním řízení je institutem upraveným v ustanovení § 309 a násl. zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním v platném znění, jehož podstatou je dohoda mezi státem a konkrétní obětí trestného činu na straně jedné a pachatelem na straně druhé, přičemž smyslem je ukončení trestního stíhání v případě, že pachatel splní zákonem stanovené podmínky. Trestní řád neumožňuje vynutit souhlas poškozeného s narovnáním, také nijak neomezuje poškozeného, aby případný souhlas s již uzavřenou dohodou o narovnání odvolal. Poškozený se proto nemohl dopustit žádného protiprávního zásahu do osobnostních práv pachatele tím, že "neplnil" dohodu o narovnání, neboť tato omise jednání poškozeného není protiprávní a mezi nečinností poškozeného a následkem (odsouzení pachatele) není příčinná souvislost. Taková žaloba o ochranu osobnosti podaná pachatelem trestného činu je zřejmě bezúspěšným uplatněním práva na ochranu osobnosti, a žalobce nesplňuje zákonné předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, ani pro ustanovení zástupce v tomto řízení.

1Co 362/2011-59 U s n e s e n í Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojtěcha Brhla a soudců JUDr. Jaroslava Hikla a JUDr. Táni Šimečkové v právní věci žalobce P. R., , proti žalované L. Š., o ochranu osobnosti, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 2. prosince 2011, č.j. 74C 69/2011 -35, t a k t o : I. Usnesení krajského soudu se v odstavci I. výroku m ě n í tak, že žalobci se osvobození od soudních poplatků n e p ř i z n á v á . II. Usnesení krajského soudu ve v odstavci II. výroku p o t v r z u j e . O d ů v o d n ě n í : Žalobce se v řízení domáhá vůči žalované ochrany své osobnosti formou náhrady nemajetkové újmy v částce 1.500.000 Kč za způsobení újmy tím, že žalovaná účelově vyvolala trestní stíhání vedené proti žalobci, ve kterém byl odsouzen, což narušilo pověst i soukromí žalobce. Současně žádal přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. Krajský soud žalobci přiznal osvobození od soudních poplatků v rozsahu ½ , ale žádosti o ustanovení zástupce nevyhověl. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že sociální a majetkové poměry žalobce (je poživatelem pouze částečného invalidního důchodu ve výši 6.517 Kč měsíčně, dávky státní sociální podpory - příspěvku na bydlení na částku 2.273 Kč, vyjma vlastnictví pouze motorového vozidla zn. Fiat Bravo, rok výroby 2000 a běžného vybavení domácnosti je nemajetný) věrohodným způsobem prokázané odůvodňují toliko částečné osvobození od soudního poplatku v rozsahu jedné poloviny, výjimečnost pro osvobození od soudního poplatku na straně žalobce v celém rozsahu soud neshledal. Žalobce se totiž podle názoru soudu domáhá ochrany svých práv nepřiměřeným způsobem, neboť požaduje náhradu nemajetkové újmy ve výši 1.500.000 Kč, přičemž již ze samotných skutkových tvrzení vyplývajících z žaloby je zřejmé, že intenzitě zásahu tato výše neodpovídá, je neadekvátní vzhledem k povaze uplatněného nároku. Nelze tedy s ohledem na výši soudního poplatku, který z žalované částky představuje podle položky 3 písm. b) sazebníku soudních poplatků 15.000 Kč žalobci přiznat osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu, neboť pokud by se domáhal žalobce přiměřené náhrady, tj. do výše 200.000 Kč, činil by soudní poplatek podle položky 3 písm. a) téhož sazebníku soudních poplatků pouze 2.000 Kč. Za stavu, kdy podle názoru soudu náleží žalobci osvobození v rozsahu jedné poloviny, pokud toto rozhodnutí nabude právní moci, bude činit poplatková povinnost v dané věci částku 7.500 Kč. Žádost žalobce o ustanovení zástupce soud s odkazem na ustanovení § 30 o.s.ř. neshledal nezbytnou k ochraně jeho zájmů. Žalobce podal řádnou žalobu, z podání žalobce je zřejmé, že jde o osobu způsobilou činit kvalifikovaná podání, je tedy schopen nepochybně hájit své zájmy sám, neboť se přiměřeně svému procesnímu postavení orientuje v hmotněprávní a procesněprávní problematice spojené s řízením. Navíc sám žalobce v podáních v rámci řízení vedených u zdejšího soudu uváděl, že je nadán „vyšší znalostí práva". Žalobce napadl včasným odvoláním usnesení krajského soudu v celém rozsahu a vytýkal krajskému soudu, že při rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků nevzal „na vědomí mnohého důkazního materiálu přiloženého u žádosti osvobození“ a vyslovil názor, že krajský soud nepřípustně předjímá rozhodnutí ve věci, pokud dospěl k závěru, že žalobní požadavky jsou nepřiměřené a že přiměřeným se jeví náhrada nemajetkové újmy v rozsahu 200.000,-Kč. To vše označil za nepodložené domněnky, poukazoval na své poměry a žádal usnesení soudu změnit tak, že se osvobození od soudních poplatků přiznává v celém rozsahu. Žalobce nesouhlasil ani s argumentací soudu, že je orientován v právní problematice a že je schopen účinně sám hájit svá práva. Namítal, že své znalosti má jen „s pomocí samostudia a fyzického dohledávání v ÚZ (úplném znění ) od fy sagit a zbytek je vlastní úsudek a intuice“. Rozhodně nesouhlasil se závěrem, že je schopen sám účinně hájit svá práva, neboť nemá „řádného právního vzdělání z vysoké školy“. Žalobce poukazoval též na svůj zdravotní stav s tím, že podle lékařských závěrů, je mu doporučováno vyvarovat se větší psychické a fyzické zátěže, a na rozhodnutí jiných soudů, jimiž mu osvobození od soudních poplatků bylo přiznáno a byl mu ustanoven zástupce. Podle čl. II., přechodných ustanovení, bodu 1. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, není-li dále stanoveno jinak, použije se občanský soudní řád, ve znění tohoto zákona, i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Novela o.s.ř. provedená zákonem č. 7/2009 Sb. nabyla v celém rozsahu účinnosti 1.7.2009, odvolání směřuje proti rozhodnutí vydanému dne 2.12.2011, řízení bylo zahájeno 20.9.2011, proto odvolací soud z podnětu podaného odvolání provedl odvolací řízení podle zákona č. 99/1963 Sb. ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen o.s.ř.). Odvolací soud po zjištění, že podané odvolání splňuje obecné náležitosti uvedené v ustanovení § 205 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené rozhodnutí i jemu předcházející řízení a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Podle § 30 odst. 1 o.s.ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§ 138), předseda senátu stanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit. Podle § 138 odst. 1 o.s.ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí. Z ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží nejen k majetkových a sociálním poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, ale i k povaze uplatněného nároku, tedy i ke skutečnosti, zda ve věci nejde o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. O zřejmě bezúspěšné uplatňování práva se jedná tehdy, jestliže již ze skutkových tvrzení žadatele, aniž by bylo třeba provádět dokazování je nepochybné, že mu ve věci nemůže být vyhověno. Pouze v případě, jsou-li současně u účastníka splněny podmínky pro jeho osvobození od soudních poplatků a jestliže je to potřeba k ochraně zájmů, lze účastníkovi ustanovit zástupce podle ustanovení § 30 odst. 1 o.s.ř. Odvolací soud obecně konstatuje, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků přihlíží soud k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav, apod. Platí, že účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své nikoli svévolné či zřejmě bezúspěšné právo u soudu, a proto se celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, musí promítnout do závěru, zda je účastník s ohledem na své sociální poměry schopen zaplatit soudní poplatky či nikoliv. Zákonným předpokladem pro přiznání osvobození od soudních poplatků a pro ustanovení zástupce je skutečnost, že žadatel neuplatňuje či nebrání svá práva svévolně nebo zřejmě bezúspěšně. Krajský soud poměřoval důvodnost žádostí žalobce zejména z hlediska jeho poměrů, případně z hlediska výše uplatněné náhrady nemajetkové újmy. S tím odvolací soud nemůže souhlasit, neboť v dané věci bylo třeba zvážit, zda žaloba z hlediska skutkových tvrzení o protiprávním zásahu do osobnostních práv žalobce a o jeho následcích nenese prvky svévole či zřejmé bezúspěšnosti. Žalobce totiž právo na ochranu osobnosti uplatňuje za tvrzený zásah spočívající v tom, že žalovaná se „v minulosti dopustila vůči žalobci takového jednání, že povinnosti plynoucí z dohody z 15.5. a 19.5. 2007 nesplnila řádně ani včas do 30ti dnů od data sepsání... tato povinnost spočívala v tom, že výlučně žalovaná měla povinnost zprostit obvinění a žalob vymezených u Policie ČR, jakož i zažádat o zrušení rozsudků a trestů žalobci v minulosti uložených. Žalovaná tak včas neučinila a dále jelikož se týkalo 1T 121/2007, 1T 166/2007, 1T 181/2007, kdy 1T 181/2007 nabylo právní moci 27.2.2008, mohla s ohledem na předešlé ústní jednání už takového postupu užít i dříve, neboť bez předešlého ústního jednání by nebylo podáno podnětu o zprostředkování nemovitostí dotčené ve smlouvě vypořádání (přesněji rozdělení zisku z prodeje).“Žalobce dovozuje, že žalovaná přes uzavřenou dohodu tuto dohodu splnit nechtěla, tím měla způsobit trestní stíhání žalobce i jeho odsouzení a způsobila tak škodu plynoucí z trestních příkazů dalších soudních rozhodnutí. Obdobně argumentoval žalobce i z dalších procesních podání ve věci. Podle tvrzení v žalobě, žalobce považuje za protiprávní zásah do svých osobnostních práv neplnění dohody o narovnání v trestním řízení žalovanou. Narovnání v trestním řízení je institutem upraveným v ustanovení § 309 a násl. zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním v platném znění (dále jen trestní řád, tr.ř.). Narovnání bylo zařazeno do trestního řádu jeho novelou (č. 152/1995 Sb.), která nabyla účinnosti dnem 1. 9. 1995. a má přispět k řešení konfliktu mezi pachatelem a poškozeným ve společenských vztazích. Podle § 309 odst. 1 tr. ř. v řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, může se souhlasem obviněného a poškozeného soud a v přípravném řízení státní zástupce rozhodnout o schválení narovnání a zastavit trestní stíhání, jestliže a) obviněný prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán, a nejsou důvodné pochybnosti o tom, že jeho prohlášení bylo učiněno svobodně, vážně a určitě. b) uhradí poškozenému škodu způsobenou trestným činem nebo učiní potřebné úkony k její úhradě, případně jinak odčiní újmu vzniklou trestným činem a c) složí na účet soudu nebo v přípravném řízení na účet státního zastupitelství peněžní částku určenou konkrétnímu adresátovi k obecně prospěšným účelům, a tato částka není zřejmě nepřiměřená závažnosti trestného činu, a považuje-li takový způsob vyřízení věci za dostačující vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného činu, k míře, jakou byl trestným činem dotčen veřejný zájem, k osobě obviněného a jeho osobním a majetkovým poměrům. Podle § 310 odst. 1, 2 tr. ř. před rozhodnutím o schválení narovnání soud a v přípravném řízení státní zástupce vyslechne obviněného a poškozeného, zejména k způsobu a okolnostem uzavření dohody o narovnání, zda dohoda o narovnání mezi nimi byla učiněna dobrovolně a zda souhlasí se schválením narovnání. Obviněného vyslechne také k tomu, zda rozumí obsahu obvinění a zda si je vědom důsledků schválení narovnání. Součástí výslechu obviněného musí být i prohlášení, že spáchal skutek, pro který je stíhán. Před výslechem je třeba obviněného i poškozeného poučit o jejich právech a o podstatě institutu narovnání. Z uvedeného vyplývá, že narovnání představuje formu odklonu v trestním řízení a má přispět k řešení konfliktu mezi pachatelem a poškozeným. Jeho podstatou je dohoda mezi státem a konkrétní obětí trestného činu na straně jedné a pachatelem na straně druhé, jejímž obsahem je ukončení trestního stíhání v případě, že pachatel splní zákonem stanovené podmínky, takže není třeba věc vyřizovat v řádném formálním veřejném procesu před soudem a přitom důsledky činu pro pachatele budou obdobné, jako kdyby rozhodl soud odsuzujícím rozsudkem. Institut narovnání byl ale do našeho trestního řádu zařazen nejen proto, že směřuje k reparaci škody a zaplacení určité částky k obecně prospěšným účelům, ale i z toho důvodu, že též plní významnou funkci restituce narušených vztahů pachatele a oběti trestného činu. Jde o to, že obviněný a poškozený se aktivně podílejí na řešení konfliktu, který mezi nimi po spáchání trestného činu vznikl a na procesu hledání oboustranně přijatelného řešení. Narovnání se tak uplatní zejména v případech, kdy je vedle veřejného zájmu trestným činem dotčena výrazněji i sféra soukromá, přičemž stát na trestním postihu pachatele nemá výrazný zájem, neboť trestný čin má spíše podobu sporu mezi obviněným a poškozeným. To ovšem neznamená, že by bylo vyloučeno provedení narovnání v případech, kdy by trestným činem došlo výlučně k dotčení veřejného zájmu a poškozeným by byl samotný stát či obec, které by v řízení byly zastupovány orgány k tomu příslušnými (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 4 Tz 156/2003, ze dne 18.11.2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2008, sp. zn. 11 Tdo 1202/2008). Z uvedeného vyplývá, že uzavření dohody o narovnání mezi pachatelem obviněným z trestního jednání a poškozeným samo o sobě nepostačuje k zastavení trestního stíhání proti pachateli, neboť dohodu po zvážení všech zákonných náležitostí posuzuje trestní soud, jehož schválení dohoda podléhá. Žalobce zcela pomíjí zásadní roli státu při schválení narovnání, přehlíží, že narovnání není privátní dohodou mezi pachatelem a poškozeným, ale jde o řešení konfliktu mezi pachatelem a poškozeným, přičemž podstatou je dohoda mezi státem a konkrétní obětí trestného činu na straně jedné a pachatelem na straně druhé, jejímž obsahem je ukončení trestního stíhání v případě, že pachatel splní zákonem stanovené podmínky. Trestní řád neumožňuje vynutit souhlas poškozeného s narovnáním, také nijak neomezuje poškozeného, aby případný souhlas s již uzavřenou dohodou o narovnání odvolal. Žalovaná se proto nemohla dopustit žádného protiprávního zásahu tím, že „neplnila“ dohodu o narovnání s žalobcem, neboť její jednání nebylo protiprávní a mezi jednáním a následkem (odsouzení žalobce) není příčinná souvislost. Z tohoto pohledu žalobce uplatňuje v řízení své právo zřetelně bezúspěšně a nesplňuje tak zákonné požadavky pro přiznání osvobození od soudních poplatků, ani pro ustanovení zástupce v tomto řízení. Z těchto důvodů odvolací soud usnesení krajského soudu v odstavci I. výroku změnil tak, že žalobci se nepřiznává osvobození od soudních poplatků podle § 220 odst. 3 o.s.ř.; usnesení krajského soudu v odstavci II. výroku podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správné, byť z jiných důvodů. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. V Olomouci dne 26. ledna 2012 JUDr. Vojtěch Brhel,v.r. předseda senátu