KSOS 33 INS 18442/2011 2 VSOL 242/2012 – A - 30 U s n e s e n í Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka CERTIFIKOVANÁ INVESTIČNÁ A STAVEBNÁ SPOLOČNOSŤ, s.r.o., se sídlem Dlhá 90, 010 09 Žilina, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 316 15 422, o insolvenčním návrhu věřitelů a) Martina Glosera, narozeného 30.12.1982, 17. listopadu 639/24, 708 00 Ostrava-Poruba, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Brožem, advokátem, se sídlem Marie Steyskalové 767/62, 616 00 Brno-Žabovřesky, b) Komerční banky, a.s., se sídlem na Příkopě 33 č. p. 969, 114 07 Praha 1, identifikační číslo osoby 453 17 054, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem, se sídlem Revoluční 15, 110 00 Praha 1, rozhodl o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17.2.2012, č. j. KSOS 33 INS 18442/2011-A-16, t a k t o : Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17.2.2012, č. j. KSOS 33 INS 18442/2011-A-16 se ve výrocích I., II. a III., kterými bylo rozhodnuto o zjištění úpadku dlužníka CERTIFIKOVANÁ INVESTIČNÁ A STAVEBNÁ SPOLOČNOSŤ, s.r.o., se sídlem v Žilině, Dlhá 90, PSČ 010 09, Slovenská republika, identifikační číslo 316 15 422, a na majetek tohoto dlužníka prohlášen konkurs jako vedlejší úpadkové řízení ve vztahu k hlavnímu úpadkovému řízení vedenému ve Slovenské republice u Okresného súdu v Žilině pod sp. zn. 4 K 2/2011, p o t v r z u j e. O d ů v o d n ě n í : V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ostravě zjistil úpadek dlužníka CERTIFIKOVANÉ INVESTIČNÉ A STAVEBNÉ SPOLOČNOSŤI, s.r.o., Dlhá 90, Žilina 010 09, Slovenská republika, identifikační číslo 316 15 422 (výrok I.), rozhodl, že se jedná o vedlejší úpadkové řízení (výrok II.), na majetek tohoto dlužníka prohlásil konkurs (výrok III.), insolvenční správkyní ustanovil Mgr. Alicji Kellerberg Klimeš, LL.M. (výrok IV.), vyslovil, že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají okamžikem zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku (výrok V.), vyzval věřitele, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, aby tak učinili ve lhůtě 30 dnů od zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku (výrok VI.), vyzval osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, aby napříště plnění neposkytovaly dlužníkovi, ale insolvenčnímu správci (výrok VII.), vyzval věřitele, aby neprodleně sdělili insolvenčnímu správci, jaká zajišťovací práva uplatní na dlužníkových věcech, právech, pohledávkách nebo jiných majetkových právech (výrok VIII.), nařídil přezkumné jednání na den 14.5.2012 a současně na tento den svolal schůzi věřitelů (výrok IX., X.), k přezkumnému jednání předvolal dlužníka a insolvenčního správce s tím, že jejich účast je nezbytná (XI.) a dlužníkovi uložil ve lhůtě 10 dnů od doručení usnesení sestavit a odevzdat insolvenčnímu správci seznam závazků a seznam majetku, který se nachází v České republice (výrok XII.). V důvodech tohoto usnesení soud prvního stupně zrekapituloval průběh řízení s důrazem na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno insolvenčním návrhem věřitele a) ze dne 12.10.2011, ke kterému přistoupil insolvenčním návrhem ze dne 8.2.2012 věřitel b). Z usnesení Okresního soudu v Žilině ze dne 16.11.2011 vyplynulo, že ve Slovenské republice byl prohlášen na dlužníka konkurs a konkursní správkyní byla ustanovena Mgr. Marína Gallová. S odkazem na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále jen SDEU) ve věci Eurofood dovodil, že jmenovaná správkyně se může účastnit první fáze insolvenčního řízení, ve kterém je projednáván úpadek dlužníka. K její námitce, že insolvenční řízení měl soud zastavit, neboť v insolvenčním návrhu je označena organizační složka (entita bez způsobilosti být účastníkem řízení), podotkl, že dlužník je v návrhu označen primárně jako CISS Martin, s.r.o., což byla předchozí podoba obchodního jména dlužníka užívaná do 4.12.2009. Označení dlužníka je nepřesné, nejedná se však o vadu bránící projednání insolvenčního návrhu, neboť není pochyb o tom, vůči které osobě byl návrh podán. Vada jde k tíži dlužníka, který nenavrhl změnu zápisu označení zřizovatele české organizační složky v českém obchodním rejstříku. Námitku označil také za procesní obstrukci, která nemůže trvale odvrátit možnost věřitelů navrhnout vedlejší úpadkové řízení v České republice. Z usnesení Okresního soudu v Žilině plyne, že řízení ve Slovenské republice je hlavním řízením ve smyslu čl. 3 odst. 1 nařízení rady ES č. 1346/2000 ze dne 29.5.2000, o úpadkovém řízení (dále jen „nařízení“). Rozhodnutí je na základě čl. 16 nařízení uznáváno i v České republice. K aplikaci čl. 3 odst. 2 nařízení dále uvedl, že „pojem komunitárního práva provozovna“ (dále jen „provozovna“) je definován velmi flexibilně potud, že k závěru o existenci provozovny postačuje, aby dlužník na území daného členského státu vyvíjel svou činnost nikoliv jednorázově či krátkodobě, prostřednictvím určité organizované struktury zahrnující osobní a věcné složky, a to nezávislé na právní formě této organizované struktury. V posuzované věci má dlužník zapsanou organizační složku v českém obchodním rejstříku, z čehož lze bez dalšího usuzovat, že zde má provozovnu ve smyslu nařízení, neboť lze činit závěr o existenci definovaných znaků provozovny. Z insolvenčního návrhu je dále zřejmé, že dlužník zde má (či v nedlouhé době před podáním insolvenčního návrhu měl) zaměstnance a na území České republiky má stále nemovitost využívanou k podnikání. Jelikož dle čl. 27 nařízení může být po zahájení hlavního řízení zahájeno vedlejší úpadkové řízení, aniž by byl úpadek dlužníka znovu zkoumán, dospěl soud k závěru, že věřitel má aktivní legitimaci jako insolvenční navrhovatel ve smyslu českého insolvenčního zákona, existenci pohledávky vůči dlužníku osvědčil pracovní smlouvou ze dne 28.5.2010 a výplatním listem za měsíc červen 2010. Uzavřel, že je dána mezinárodní příslušnost českých soudů vést vedlejší úpadkové řízení a účinky řízení jsou podle čl. 3 odst. 2 věta druhá nařízení omezeny na majetek, který se nachází v České republice. Proto rozhodl o úpadku dlužníka dle ust. § 136 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v platném znění (dále jen „IZ“). O prohlášení konkursu rozhodl s poukazem na čl. 27 nařízení, když podle českého úpadkového práva je konkurs jediný likvidační způsob řešení úpadku. Proti tomuto usnesení podal odvolání dlužník, za nějž v řízení jedná správkyně konkursní podstaty Mgr. Marína Gallová. Jmenovaná předně namítala, že soud rozhodl o změně účastníka bez návrhu. Věřitel a) totiž podal insolvenční návrh na majetek dlužníka CISS Martin, s.r.o., organizační složka Česká republika, se sídlem Malý Koloredov 1587, Frýdek-Místek, identifikační číslo 277 95 063, soud však vyhlásil konkurs na majetek dlužníka CERTIFIKOVANÁ INVESTIČNÁ A STAVEBNÁ SPOLOČNOSŤ, s.r.o., se sídlem ve Slovenské republice. Dále namítala nesprávné posouzení organizační složky dlužníka jako provozovny ve smyslu nařízení rady č. 1346/2000. S odkazem na čl. 3 odst. 2 a čl. 2, písm. h) nařízení tvrdila, že dlužník na území České republiky provozovnu nemá. Organizační složka dlužníka totiž žádnou reálnou hospodářskou činnost nevykonává a nevykonávala ani ke dni podání návrhu na prohlášení konkursu (12.10.2011). Organizační složka vykonávala činnost naposled v roce 2010, což dokazuje i skutečnost, že věřitel a) byl zaměstnancem organizační složky do 30.6.2010. Od roku 2010 organizační složka reálnou hospodářkou činnost s použitím lidských zdrojů a zboží nevykonává, nemá žádné zaměstnance, a proto se nemůže jednat o provozovnu v souladu s nařízením. Dále správkyně tvrdila, že výrok III. usnesení je v rozporu s jeho odůvodněním a také v rozporu s občanským soudním řádem (dále jen „o.s.ř.“). Výrokem III. bylo rozhodnuto o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, přestože konkursní řízení je již vedeno u Okresního soudu v Žilině pod sp. zn. 4 K 2/2011. Skutečnost, že na majetek dlužníka byl opakovaně prohlášen konkurs, je v rozporu s ust. § 83 o.s.ř. Pokud soud prvního stupně chtěl vyhlásit na majetek dlužníka vedlejší konkursní řízení, měl o tom rozhodnout jedním výrokem, neboť jednotlivé výroky usnesení jsou samostatné. Podle správkyně také v usnesení absentuje výrok o tom, ve vztahu ke kterému hlavnímu úpadkovému řízení je insolvenční řízení vedené v České republice řízením vedlejším. Dále namítala, že napadené usnesení nespecifikuje majetek, který podléhá insolvenčnímu řízení. Proto je usnesení v části výroku III. zavádějící pro věřitele a zmatečné z hlediska působení obou insolvenčních správců. Podle výroku by totiž i insolvenční správce v České republice mohl do insolvenčního řízení zahrnout majetek nacházející se na území Slovenské republiky, přestože tento již byl do soupisu majetku dlužníka zahrnut v rámci konkursního řízení ve Slovenské republice. Konečně soudu prvního stupně vytýkala, že nevzal do úvahy hledisko hospodárnosti, když jediným majetkem dlužníka, který se nachází na území České republiky, jsou nemovitosti v katastrálním území Místek. Jelikož dlužník nikdy nevykonával rozsáhlou podnikatelskou činnost na území České republiky a činnost ukončil v roce 2010, je zřejmé, že účastníky insolvenčního řízení budou jen někteří bývalí zaměstnanci a ostatní věřitelé, kteří si již přihlásili své pohledávky do řízení ve Slovenské republice. Všichni přihlášení věřitelé by v konkursním řízení vedeném ve Slovenské republice byli řádně uspokojeni z výtěžku prodeje nemovitostí, proto je nehospodárné, aby na území České republiky bylo vedeno samostatné insolvenční řízení, jemuž by podléhaly jen nemovitosti zapsané na LV č. 132 pro k. ú. Místek. Navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil. Věřitel a) se k odvolání dlužníka nevyjádřil. Věřitel b) považoval napadené usnesení soudu prvního stupně za věcně správné. Dle jeho názoru je možné vést vedlejší úpadkové řízení dle čl. 2 nařízení jak proti organizační složce dlužníka, tak přímo proti dlužníkovi. Jedná se pouze o formální označení téhož subjektu, jehož majetek má být úpadkovým řízením postižen a z něhož mají být věřitelé uspokojeni. Takové závěry jsou prezentovány i v odborné literatuře (viz Bělohlávek A. J. Evropské a mezinárodní insolvenční právo. Komentář. 1. vydání Praha: C. H. Beck, 2007, strana 110). Z insolvenčního návrhu věřitele a) je navíc zřejmé, že směřoval proti dlužníkovi označenému prostřednictvím své české organizační složky a je z něj patrné, že má být zahájeno vedlejší insolvenční řízení ve smyslu nařízení. Oba navrhující věřitelé byli jednotní v tom, proti jakému subjektu má být řízení vedeno a čí majetek má být postižen. Žádné pochybnosti o tom neměl ani soud, ani další subjekty řízení. V zájmu hospodárnosti řízení a šetření práv věřitelů nebyl namístě jiný postup soudu, než vydání napadeného rozhodnutí. K pojmu provozovny dlužníka věřitel b) uvedl, že provozovna je dle komunitárního práva vykládána poměrně široce, a to zejména s odkazem na ochranu zájmu věřitelů a jejich právo domáhat se svých majetkových práv ve svém domovském státě. V hodnocení provozovny se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. K námitkám správkyně konkursní podstaty dlužníka uvedl, že je logické, že pracovněprávní vztah Martina Glosera byl již ukončen, když je dlužník v úpadku a svým zaměstnancům neplatil mzdu. Skutečnost, že dlužník se dostal do úpadku, však nemůže bránit vedení vedlejšího úpadkového řízení a omezovat právo českých věřitelů uplatňovat své pohledávky v rámci vedlejšího úpadkového řízení. K dalším námitkám uvedl, že ve výroku II. napadeného usnesení soud deklaroval, že se jedná o vedlejší úpadkové řízení a i pokud by tuto skutečnost ve výroku neuvedl, řízení by mělo povahu vedlejšího úpadkového řízení dle čl. 3 odst. 2 nařízení. Český soud nemůže vést hlavní úpadkové řízení, když jsou hlavní zájmy dlužníka soustředěny na území Slovenské republiky. V návaznosti na to musí být veškerá navazující vedlejší úpadková řízení řízeními likvidačními a likvidačním řízením je v České republice řízení o konkursu. K námitce o nehospodárném postupu soudu při prohlášení konkursu ve vedlejším úpadkovém řízení uvedl, že právní úprava vtělená do nařízení za splnění daných podmínek garantuje věřitelům, že své pohledávky mohou uplatňovat v řízení vedeném ve kterémkoli členském státě EU a zejména ve svém domovském státě. Při zpeněžení nemovitostí ve vlastnictví dlužníka, ke kterým má věřitel b) zřízeno zástavní právo zajišťující jeho pohledávku vůči dlužníkovi, by mělo být postupováno podle českých předpisů dle čl. 18 odst. 3 a čl. 28 nařízení, a to při úplném zachování práv zajištěného věřitele ve smyslu čl. 5. Zejména nesmí být dotčena práva zástavního věřitele (například omezení nákladů na zpeněžení zastaveného majetku dle § 298 IZ, vázanost správce pokyny zajištěného věřitele dle § 230 IZ apod.). Z tohoto pohledu může být hospodárnější, pokud bude majetek dlužníka zpeněžován podle českých právních předpisů českým insolvenčním správcem v rámci vedlejšího úpadkového řízení. Navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil. U jednání odvolacího soudu právní zástupkyně věřitele b) zdůraznila, že soud prvního stupně správně vyložil pojem provozovny. Dlužník měl krátce před vydáním napadeného usnesení na území České republiky zaměstnance, měl a má na území České republiky hmotný majetek. K dalším odvolacím výhradám uvedla, že vada v označení dlužníka věřitelem a) byla zhojena insolvenčním návrhem věřitelem b) a s ohledem na příslušná ustanovení nařízení je nedůvodná i námitka, že není zřejmé, kterého majetku dlužníka se řízení týká. Podle ust. § 7 odst. 1 IZ, se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Po zjištění, že odvolání je včasné a podané osobou k tomuto úkonu oprávněnou a obsahuje odvolací důvod dle ust. § 205 odst. 2, písm. e) a g) o.s.ř., přezkoumal odvolací soud usnesení soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 2 a 5 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné. K otázce osoby oprávněné jednat za dlužníka považuje odvolací soud nejprve za nutné uvést, že usnesením Okresního soudu v Žilině ze dne 16.11.2011 bylo nepochybně doloženo, že správkyní konkursní podstaty dlužníka CERTIFIKOVANÁ INVESTIČNÁ A STAVEBNÁ SPOLOČNOSŤ, s.r.o., identifikační číslo 31 615 422, byla ustanovena Mgr. Marína Gallová. Ve shodě se soudem prvního stupně má i odvolací soud za to, že tato konkursní správkyně se může účastnit první fáze insolvenčního řízení, ve kterém je projednáván úpadek dlužníka, jehož je hlavní správkyní. Argumentem pro toto její jednatelské oprávnění je zejména samotné znění čl. 29 nařízení (podle kterého právo podat návrh na zahájení vedlejšího úpadkového řízení má správce podstaty v hlavním řízení). Po stránce skutkové lze dále uvést, že soud prvního stupně učinil ve věci správná zjištění, na základě kterých dospěl ke správným skutkovým závěrům. Proto je možno zcela odkázat na zjištění a na ně navazující skutkové závěry soudu prvního stupně uvedené v odůvodnění napadeného usnesení. V návaznosti na odvolací námitky a v rovině úvah právního hodnocení věci odvolací soud doplnil dokazování listinami, jak jsou specifikovány v protokole o jednání před odvolacím soudem dne 21.6.2012. Z výpisu z katastru nemovitostí LV č. 132 vedeného Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Frýdek-Místek, odvolací soud zjistil, že k pozemkům parc. č. 1913/1, 1913/9, 1914/2, 1914/5, 1914/9 a budově č. p. 1587 je zapsáno vlastnické právo ve prospěch CERTIFIKOVANÉ INVESTIČNÉ A STAVEBNÉ SPOLOČNOSTI, s.r.o., Dlhá 90, 010 09 Žilina, Slovensko, příslušnost k organizační složce právnické osoby CISS Martin, s.r.o., organizační složka Česká republika, Beskydská 235, 738 01 Frýdek-Místek 1. Ze soupisu majetkové podstaty zpracovaného insolvenční správkyní Mgr. Alicjí Kellerberg Klimeš, LL.M. se podává, že nemovitý majetek dlužníka zahrnutý v oddílu A soupisu tvoří nemovitosti zapsané na LV č. 132. Oddíl B obsahuje movitý majetek, který je představován inventářem budovy č. p. 1587 (zařízení hotelu Parrot) stojící na pozemku parc. č. 1914/5, zapsané u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Frýdek-Místek, na LV č. 132, přičemž součástí soupisu jsou inventurní seznamy a inventarizace vybavení hotelu (inventura provedená dne 17.8.2010). Inventář budovy č. p. 1587 ocenila insolvenční správkyně částkou 12.650.000,- Kč. V oddílu C soupisu nejsou zapsány žádné finanční prostředky a v oddílu D je zahrnuta pohledávka ve výši 10.316.562,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení vůči AUSTINARE s.r.o., se sídlem Praha, Roháčova 188/37. Přílohu soupisu tvoří inventurní zápis, v němž je budova č. p. 1587 oceněna částkou 106.200.000,- Kč, pozemky částkami 4.470.000,- Kč, 1.550.000,- Kč a 311.740,- Kč. Z přihlášky pohledávky č. 3 PODA a.s., se sídlem 28. října 1168/102, Ostrava, vyplývá, že věřitel si přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku za dlužníkem celkem ve výši 13.758,- Kč, která byla zjištěna. Dlužník pohledávku uznal co do pravosti, výše a pořadí s tím, že pohledávka vznikla ze smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací. Z přihlášky pohledávky č. 5 ČEZ Prodej s.r.o., se sídlem Duhová 1/425, Praha 4, vyplývá, že věřitel si přihlásil pohledávku za dlužníkem ve výši 186.270,- Kč z titulu smlouvy o sdružených službách, a to dodávky elektřiny ze dne 13.12.2007 a pohledávku ve výši 42.312,10 Kč z titulu obdobné smlouvy ze dne 28.11.2008. Pohledávky byly zjištěny. Dlužník pohledávky uznal co do pravosti, výše a pořadí. Z přihlášky pohledávky č. P 25 Finančního úřadu ve Frýdku-Místku, vyplývá, že tento věřitel si přihlásil za dlužníkem celkem 11 dílčích pohledávek v celkové výši 102.195,94 Kč. Dlužník pohledávky uznal co do pravosti, výše, pořadí i důvodu zajištění, zjištěna byla pohledávka v úhrnu přihlášené sumy. Pohledávka č. 1 je vykonatelná dle výkazu nedoplatků Finančního úřadu ve Frýdku-Místku ze dne 29.2.2012, pohledávka č. 2 je vykonatelná na základě platebního výměru na úrok z prodlení Finančního úřadu ve Frýdku-Místku ze dne 27.2.2012, pohledávka č. 3 je vykonatelná na základě platebního výměru Finančního úřadu ve Frýdku-Místku ze dne 30.3.2011, pohledávka č. 4 je vykonatelná na základě platebního výměru Finančního úřadu ve Frýdku-Místku ze dne 1.3.2012, pohledávka č. 5 je vykonatelná na základě výkazu nedoplatků Finančního úřadu ve Frýdku-Místku ze dne 29.2.2010, pohledávky č. 6 až 11 jsou vykonatelné na základě výkazu nedoplatků Finančního úřadu ve Frýdku-Místku ze dne 27.2.2012. Dále z přezkumného listu vyplývá, že pohledávka č. 1 představuje neuhrazenou daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, pohledávka č. 2 nedoplatek zálohy na dani z příjmů právnických osob, pohledávka č. 3 nedoplatek na daň z nemovitostí pro rok 2011, pohledávka č. 4 daň z nemovitostí pro rok 2012, pohledávka č. 5 neuhrazené úroky na dani z příjmu právnických osob, pohledávka č. 6 neuhrazené úroky na daně z přidané hodnoty, pohledávka č. 7 neuhrazené úroky na daň z přidané hodnoty, pohledávka č. 8 neuhrazené úroky na daň z přidané hodnoty, pohledávka č. 9, 10 a 11 neuhrazené úroky na dani z přidané hodnoty. Z přiznání k dani z příjmů právnických osob za období od 1.1.2009 do 31.12.2009 (zpracovaného 17.2.2010) vyplývá, že poplatníkem je právnická osoba CISS Martin, s.r.o. – organizační složka Česká republika, Frýdek-Místek, Beskydská 235, v kolonce 13 je jako hlavní činnost uvedena stavební činnost. Přiznání bylo připojeno k podání Finančního úřadu ve Frýdku-Místku ze dne 10.11.2011. Ze smlouvy o úvěru č. 71900009200017 uzavřené dne 23.7.2009 mezi Komerční bankou, a.s., se sídlem Praha 1, na Příkopě 33 a CISS Martin s.r.o., Jesenského 17/4353, Martin, Slovenská republika plyne, že klient a banka se dohodli na úvěru 50.000.000,- Kč a klient se zavázal použít úvěr výhradně k profinancování výdajů spojených s nákupem a rekonstrukcí nemovitosti č. p. 1587 na pozemku parc. č. 1914/2 a 1914/5, obec Frýdek-Místek, k. ú. Místek. Žádost o čerpání úvěru ve výši 50.000.000,- Kč v souladu s touto smlouvou o úvěru podepsal klient dne 23.7.2009. Ani po takto doplněném dokazování nemá odvolací soud důvod odchýlit se od skutkových závěrů soudu prvního stupně. Soud prvního stupně věc i správně právně posoudil. Ve vztahu k námitce správkyně konkursní podstaty Mgr. Maríny Gallové, že věřitel a) ve svém insolvenčním návrhu označil dlužníka nesprávně a insolvenční řízení bylo vedeno na majetek organizační složky jako subjektu bez způsobilosti být účastníkem řízení (CISS Martin, s.r.o., organizační složka Česká republika) se odvolací soud ztotožňuje s argumentací soudu prvního stupně, ústící v závěr, že jakkoliv věřitel a) označil dlužníka nepřesně, nejedná se o vadu, která by bránila projednání insolvenčního návrhu, neboť není pochyb o tom, vůči které osobě byl insolvenční návrh podán. Z výpisu ze Slovenského obchodného registru skutečně vyplývá, že dlužník užíval do 4.12.2009 obchodní jméno CISS Martin, s.r.o. a z úplného výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Krajským soudem v Ostravě, oddíl AX, vložka 970, současně vyplývá, že zřizovatelem je zahraniční osoba CISS Martin, s.r.o. 036 01 Martin, Jesenského 4353/17, Slovenská republika. Za přiléhavou považuje odvolací soud rovněž argumentaci věřitele b), že z insolvenčního návrhu věřitele a) je nepochybné, že jeho insolvenčním návrhem má být zahájeno vedlejší insolvenční řízení ve smyslu nařízení rady. V tomto směru lze doplnit, že vada v označení dlužníka, jíž se dopustil ve svém insolvenčním návrhu věřitel a), byla následně zhojena zcela řádným insolvenčním návrhem věřitele b). V rovině řečeného lze vyjít ze závěrů formulovaných v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.3.2012, sen. zn. 29 NSČR 20/2012, podle kterých jestliže další insolvenční návrh, který se považuje ve smyslu § 107 odst. 1 věty první IZ za přistoupení k řízení a který došel insolvenčnímu soudu před rozhodnutím o původním insolvenčním návrhu, obsahuje náležitosti, které chyběly v původním insolvenčním návrhu a pro jejichž nedostatek by jinak bylo možné původní insolvenční návrh odmítnou, jsou tím vady původního insolvenčního návrhu zhojeny. Odvolací soud nevidí žádného rozumného důvodu, proč by uvedené závěry nebylo možno aplikovat i na posuzovanou věc. Dále považuje odvolací soud za nutné vyslovit se k názoru soudu prvního stupně, že ve vedlejším úpadkovém řízení nebude úpadek dlužníka znovu zkoumán, protože o úpadku dlužníka již bylo rozhodnuto ve Slovenské republice. Tento závěr je správný a je v souladu s čl. 27 nařízení (podle kterého zahájení řízení uvedeného v čl. 3 odst. 1 soudem členského státu, pokud je toto řízení uznáno v jiném členském státě /hlavní řízení/ umožňuje v tomto jiném členském státě, jehož soud je příslušný podle čl. 3 odst. 2, zahájit vedlejší úpadkové řízení, aniž by byla dlužníkova platební neschopnost v jiném státě zkoumána). Je tedy možno uzavřít, že s ohledem na skutečnost, že sekundární řízení je řízením likvidačním, není nutné zabývat se úpadkem, když ten byl zjištěn v hlavním úpadkovém řízení. Dlužník soustředil své odvolací námitky do výhrady proti hodnocení pojmu provozovna, jak je provedl soud prvního stupně. Proto je na místě připomenout znění čl. 2, písm. h) nařízení, podle kterého se pro účely nařízení rozumí provozovnou jakékoliv provozní místo, kde dlužník vykonává nikoliv přechodnou hospodářskou činnost za pomoci lidských a materiálních zdrojů. Dále podle čl. 3 odst. 2 nařízení platí, že pokud jsou hlavní zájmy dlužníka soustředěny na území některého členského státu, jsou soudy jiného členského státu příslušné k zahájení úpadkového řízení proti dlužníku pouze tehdy, pokud má dlužník provozovnu na území tohoto státu. Účinky takového řízení jsou omezeny na majetek, který se nachází na území tohoto členského státu. K pojmu provozovna se vyslovil rovněž SDEU ve svém rozsudku ze dne 20.10.2011 ve věci C-396/09 (Interdil SrL, v likvidaci). V něm vysvětlil, že pojem provozovna ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že vyžaduje existenci struktury obsahující minimální míru organizace a určitou stabilitu s cílem výkonu hospodářské činnosti. Pouhá existence jednotlivých majetkových hodnot nebo bankovních účtů v zásadě této definici neodpovídá. V návaznosti na výše uvedené je třeba uvést, že existence provozovny na území členského státu způsobuje podle čl. 3 odst. 2 nařízení příslušnost soudů členského státu k zahájení vedlejšího úpadkového řízení vůči dlužníkovi. Proto je nutno vyjít z toho, že existence provozovny musí být podobně jako určení místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, posuzována na základě objektivních a třetími osobami zjistitelných skutečností, aby byla zajištěna právní jistota a předvídatelnost stran určení příslušných soudů. V posuzované věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně zohlednil především skutečnost, že organizační složka dlužníka je zapsána v obchodním rejstříku České republiky, majetek určený k podnikání této složky je na území České republiky a v organizační složce zaměstnával dlužník zaměstnance. Poměřoval a hodnotil však také další aspekty. Zejména z charakteru nemovitosti (budovy č. p. 1587), která byla provozována jako hotel, a z dalších účelově určených věcí sepsaných v soupisu majetkové podstaty nabyl odvolací soud přesvědčení, že organizační složka dlužníka musela mít strukturu obsahující minimální míru organizace a určitou stabilitu s cílem výkonu hospodářské činnosti. Organizační složka uzavírala pracovní smlouvy se zaměstnanci (viz věřitel a/ v pozici číšníka), dlužník uzavíral smlouvy za účelem podnikatelské činnosti této organizační složky (viz smlouvy na dodávku energií založené v přihláškách pohledávek) a vstupoval do veřejnoprávních vztahů (viz přihláška pohledávky Finančního úřadu). Pouhé tvrzení dlužníka (v odvolání), že organizační složka vykonávala činnost naposled v roce 2010 a od tohoto roku reálnou hospodářskou činnost s použitím lidských zdrojů a materiálu nevykonává, nemá žádné zaměstnance, není způsobilé zpochybnit závěr, že organizační složka dlužníka umístěná v České republice naplňuje definiční znaky provozovny ve smyslu čl. 2 nařízení. V této souvislosti nelze pominout ani skutečnost, že dlužník do doby vydání napadeného usnesení nesplnil svou povinnost předložit seznamy majetku, závazků a zaměstnanců, kterou mu uložil soud prvního stupně. Nevyjádřil se věcně ani k podanému návrhu a rezignoval také na své právo být slyšen u jednání (omluva neúčasti u odvolacího jednání). Při právním hodnocení věci odvolací soud vyšel ze závěrů Nejvyššího soudu ČR obsažených v usnesení ze dne 31.1.2008, sp. zn. 29 Cdo 164/2006, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že jednou ze základních charakteristik, jímž se vyznačuje nařízení rady č. 1346/2000 ze dne 29.5.2000, je odlišné vymezení účinků hlavního úpadkového řízení a vedlejšího úpadkového řízení. Tato odlišnost je zřejmá již v odstavci 22 preambule a dále plyne zejména z čl. 4 odst. 1 a čl. 28 nařízení. K tomu je vhodné uvést, že územní úpadková řízení uvedená v čl. 3 odst. 2 nařízení mohou být zahájena před zahájením hlavního úpadkového řízení podle odstavce 1 pouze tehdy, a) pokud úpadkové řízení podle odstavce 1 nemůže být zahájeno z důvodů stanovených právem členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka nebo b) pokud žádá o územní úpadkové řízení věřitel, který má bydliště, obvyklé místo pobytu nebo sídla v členském státě, na jehož území se nachází dotyčná provozovna, nebo jehož pohledávka vznikla na základě činnosti této provozovny. Z uvedeného vyplývá, že český soud, který uznal, že hlavní úpadkové řízení na majetek dlužníka bylo účinně zahájeno v jiném členském státě Evropské unie, může prohlásit konkurs na majetek dlužníka jako vedlejší úpadkové řízení ve smyslu čl. 3 odstavec 2 nařízení tehdy, je-li osvědčeno, že dlužník má na území České republiky provozovnu. V posuzované věci dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že organizační složka dlužníka na území České republiky je provozovnou ve smyslu čl. 2 nařízení, tedy místem, kde dlužník vykonává nikoliv přechodnou hospodářskou činnost za pomoci lidských a materiálních zdrojů. O územní úpadkové řízení požádali věřitelé, kteří mají bydliště a sídlo v České republice a jejichž pohledávka vznikla na základě činnosti provozovny dlužníka na území České republiky. Shodně se soudem prvního stupně uznal, že hlavní úpadkové řízení na majetek dlužníka bylo účinně zahájeno ve Slovenské republice, kde jsou soustředěny dlužníkovy hlavní zájmy. Ze všech výše uvedených důvodů lze tedy uzavřít, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud zjistil úpadek dlužníka a prohlásil na jeho majetek konkurs jako vedlejší úpadkové řízení. Proto odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v napadených výrocích I., II. a III. potvrdil jako věcně správné (§ 219 o.s.ř.) s tím, že ve výroku svého rozhodnutí upřesnil, že vedlejší úpadkové řízení je vedeno ve vztahu k hlavnímu úpadkovému řízení vedenému ve Slovenské republice u Okresního soudu v Žilině pod sp. zn. 4 K 2/2011. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného k Nejvyššímu soudu ČR v Brně, prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí zvláštním způsobem, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 74 odst. 2 IZ, § 237 odst. 1, písm. c/, § 238a odst. 1, písm. a/ a § 240 odst. 1 o.s.ř.). V Olomouci dne 21. června 2012 Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. předsedkyně senátu