V insolvenčním řízení náleží zajištěnému věřiteli vedle příslušné části výtěžku zpeněžení na něj připadajícího také příjmy z nájmu majetku sloužícího k zajištění, které v případě řešení úpadku konkursem inkasoval insolvenční správce za dobu od prohlášení konkursu na majetek dlužníka do doby zpeněžení tohoto majetku, to vše do výše zjištěné pohledávky zajištěného věřitele.

KSBR 31 INS 3579/2010 2VSOL 327/2012-B-71 U s n e s e n í Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka ITV, s.r.o., se sídlem Dominikánská 11, 602 00 Brno, identifikační číslo 463 44 225, zastoupeného JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem, se sídlem Cihlářská 637/16, 602 00 Brno, o vydání výtěžku zpeněžení, rozhodl o odvolání dlužníka a věřitele TRASKO, a.s., se sídlem Na Nouzce 487/8, 682 01 Vyškov, identifikační číslo 255 49 664, zastoupeného JUDr. Radkem Adámkem, advokátem, se sídlem Cihlářská 19, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15.3.2012, č. j. KSBR 31 INS 3579/2010-B-61, t a k t o: Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e. O d ů v o d n ě n í: V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Brně vyslovil souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení ve výši 321.292,40 Kč zajištěnému věřiteli Ing. L. F.. V důvodech tohoto usnesení soud prvního stupně zrekapituloval průběh dosavadního insolvenčního řízení s důrazem na skutečnost, že insolvenční správkyně Mgr. Ivana Rychnovská požádala soud o udělení souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli Ing. L. F. ve výši 1.238.198,- Kč, případně 321.292,40 Kč s tím, že vyčíslila částku finančních prostředků, které byly do majetkové podstaty získány z pronájmu nemovitostí a vymáhání pohledávek dlužníka, které vznikly z pronájmu majetku sloužícího k zajištění pohledávky věřitele ke dni 11.11.2010 na částku 1.320.745,- Kč, přičemž za období po prohlášení úpadku dlužníka do zpeněžení nemovitostí činil výtěžek zpeněžení 342.711,88 Kč. Po stránce skutkové dospěl soud k závěru, že věřitel ing. L. F. uplatnil v insolvenčním řízení pohledávku ve výši 49.953.240,55 Kč zajištěnou nemovitým majetkem náležejícím do majetkové podstaty na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 7.10.1998. Pohledávka byla na přezkumném jednání dne 25.6.2010 vzata zpět co do příslušenství 5.567.615,50 Kč, řízení o přihlášce pohledávky bylo v této částce zastaveno a pohledávka je zjištěna ve výši 44.385.625,05 Kč. Soud vyslovil souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli ve výši 43.318.750,- Kč po zpeněžení nemovitostí ve veřejné dražbě dobrovolné dne 10.8.2010. Zjištěná pohledávka zajištěného věřitele nebyla doposud uspokojena v částce 1.066.875,05 Kč. Dále soud prvního stupně vysvětlil pojem zástavy ve smyslu § 153 občanského zákoníku s tím, že podle judikatury Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.12.2007, sp. zn. 29 Odo 1696/2005 příslušela oddělenému věřiteli ve smyslu § 28 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31.12.2007, vedle výtěžku zpeněžení na něj připadajícího také odpovídající část úroků (příslušenství), která k této jistině v mezidobí přirostla. Na danou věc však nelze podle soudu použít uvedený výklad ani přiměřeně, neboť nájemné a pohledávky na nájemném nepředstavují příslušenství zajištěné nemovitosti, nýbrž oddělené plody zástavy. Jedná se o právní otázku, jejíž výklad doposud nebyl judikaturou řešen. Dále soud prvního stupně uvedl, že pokud by posuzoval charakter nájemného a pohledávek vzniklých z neuhrazení nájemného pouze v rámci obecné úpravy zajištění dle občanského zákoníku, dospěl by k závěru, že tyto nesdílí právní osud věci hlavní, tj. samotné zástavy zajištěného věřitele a zpeněžení v rámci insolvenčního řízení by se nemohlo vztahovat na výtěžek z nájmu. Insolvenční zákon je však zákonem speciálním a upravuje pro účely insolvenčního řízení zvláštní právní postavení zajištěného věřitele a jeho uspokojení ze zpeněžení majetku, který je předmětem zajištění. S odkazem na ust. § 283 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v platném znění (dále jen IZ), uvedl, že insolvenční zákon pro účely insolvenčního řízení rozšířil pojem zpeněžení oproti gramatickému výkladu tohoto pojmu, a úmyslem zákonodárce bylo rozšířit možnost uspokojení zajištěného věřitele v insolvenčním řízení a posílit jeho postavení oproti uspokojení zajištěného věřitele při nařízení soudního prodeje zástavy a při prodeji zástavy soudem ve smyslu § 165a občanského zákoníku. Podle soudu prvního stupně lze příjmy z pronájmu majetku sloužícího k zajištění pro účely insolvenčního řízení považovat za součást výtěžku zpeněžení tohoto majetku. Nelze však za součást výtěžku zpeněžení považovat finanční prostředky získané pronájmem nemovitého majetku před zjištěním úpadku dlužníka a prohlášením konkursu na jeho majetek, neboť podle ust. § 283 odst. 2 IZ lze ke zpeněžení majetkové podstaty přikročit teprve po právní moci rozhodnutí o prohlášení konkursu, nejdříve však po první schůzi věřitelů. Uvedený názor podporuje i úprava zakotvená v ust. § 256 IZ. Za výtěžek zpeněžení nelze ani považovat finanční prostředky získané nájmem za dobu před zahájením insolvenčního řízení, neboť bylo právem zástavního věřitele realizovat uspokojení ze zpeněžení zajištěné nemovitosti v souladu s ust. § 165a občanského zákoníku. V dané věci zbývá k uspokojení zajištěného věřitele částka 1.066.875,05 Kč a správkyně vyčíslila výtěžek zpeněžení získaný v období od zjištění úpadku do doby zpeněžení nemovitosti ve výši 342.711,88 Kč. Náklady spojené se správou činí 60.000,- Kč, přičemž 4% dle ust. § 298 odst. 3 IZ představují částku 13.708,50 Kč. Náklady spojené se zpeněžením činí 0,00 Kč. Odměna insolvenční správkyně vypočítaná z částky určené k vydání zajištěnému věřiteli činí 7.711,- Kč, včetně 20% daně z přidané hodnoty. Zajištěnému věřiteli tedy náleží 321.292,40 Kč (po odečtení odměny správkyně a nákladů spojených se správou). Proti tomuto usnesení podal odvolání dlužník a věřitel TRASKO, a.s. Dlužník označil za správný názor soudu prvního stupně, že nájemné není příslušenstvím zajištěné pohledávky, nýbrž příjmy z pronájmu nemovitostí je nutno považovat za plody (užitky) této nemovitosti. Sporná je však soudem uváděná charakteristika těchto plodů jako oddělených. Judikatura Nejvyššího soudu (např. rozsudek sp. zn. 29 Cdo 2086/2000) i Ústavního soudu (např. usnesení II. ÚS 2475/07) nasvědčují tomu, že nájemné je třeba považovat za plod ve smyslu § 153 odst. 2 občanského zákoníku a náleží zástavnímu věřiteli. Dále dlužník uvedl, že pokud došlo ke změně insolvenčního zákona tak, že zajištěný věřitel má právo na 100% čistého výtěžku zpeněžení jeho zajištění, stalo se tak proto, aby byla posílena práva zajištěných věřitelů na maximální uspokojení jejich pohledávek. S tím souvisí i povinnost věřitele nést náklady spojené se správou zajištěného majetku, přičemž insolvenční správce je povinen respektovat pokyny zajištěného věřitele týkající se správy zajištěné nemovitosti. Je proto oprávněným očekáváním zajištěného věřitele, že mu veškerý výnos ze zajištěného majetku připadne na uspokojení jeho pohledávky. Současně dlužník poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 Ko 3/2011, ve kterém soud výslovně konstatoval, že příjmy z pronájmu majetku sloužícího k zajištění je nutno považovat za součást výtěžku zpeněžení tohoto majetku. Podle dlužníka rozlišování příjmů z nájmů a cen tepla zahrnutých do majetkové podstaty za jednotlivá období (před zahájením insolvenčního řízení, od zahájení insolvenčního řízení do prohlášení úpadku a od prohlášení úpadku do doby zpeněžení nemovitosti) nemá žádné racionální zdůvodnění a veškeré tyto příjmy by měly připadnout zajištěnému věřiteli, samozřejmě s omezením spočívajícím ve výši neuspokojené částky jeho přihlášené pohledávky. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že vysloví souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení ve výši 1.066.875,05 Kč zajištěnému věřiteli Ing. L. F.. Věřitel TRASKO, a.s. nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že příjmy z pronájmu majetku sloužícího k zajištění lze pro účely insolvenčního řízení považovat za součást výtěžku zpeněžení tohoto majetku. Uvedl, že tato právní otázka není v zákoně výslovně řešena, nebyla řešena ani judikaturou a insolvenční zákon explicitně neřeší, zda má oddělený věřitel nárok na vydání příjmů z nájmu majetku tvořícího předmět zajištění. Je ji tedy nutno řešit výkladem. Z ust. § 283 odst. 1, § 286 IZ, jakož i z celého jeho dílu 5, podle věřitele vyplývá, že nájem majetku náležející do majetkové podstaty nelze považovat za zpeněžení, což odpovídá i gramatickému výkladu. Zpeněžením se rozumí pouze prodej, tj. změna vlastnického práva k předmětné věci. Zajištění věřitelé mají přitom právo na přednostní uspokojení toliko z výtěžku zpeněžení věci tvořící předmět zajištění. Takový závěr podle věřitele koresponduje se základním principem insolvenčního zákona, tj. zásady poměrného uspokojení všech věřitelů, kteří mají jinak rovné postavení, s explicitně stanovenými výjimkami. Pokud by zákonodárce chtěl, aby zajištěný věřitel měl právo na přednostní vydání výtěžků z nájmů či jiného provozování předmětu zajištění, uvedl by to do zákona výslovně. Konečně namítal, že výklad nastolený soudem jde proti obecné právní úpravě zástavního práva. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení ve výši 321.292,40 Kč zajištěnému věřiteli Ing. L. F. se nevyslovuje. Podle ust. § 7 odst. 1 IZ, se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Předně je nutno uvést, že odvolací soud se již ve své rozhodovací praxi ustálil v závěru, že usnesení, kterým insolvenční soud udělil souhlas insolvenčnímu správci k vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli dle ust. § 298 odst. 2 IZ, je rozhodnutím, proti kterému je oprávněn podat odvolání nejen zajištěný věřitel, jež je jím přímo dotčen, ale také kterýkoliv z nezajištěných věřitelů, jakož i dlužník nebo jiné osoby (§ 15 IZ) uplatňující právo (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. KSOS 36 INS 1078/2009, 2 VSOL 117/2011-B-176 ze dne 20.7.2011, č. j. KSOS 38 INS 7176/2011, 2 VSOL 93/2012-B-23 ze dne 25.4.2012). V posuzované věci tedy byla odvolání podána oprávněnými osobami a jedná se o odvolání včasná. Proto odvolací soud přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212 a § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníka a věřitele TRASKO a.s. nejsou důvodná. Po stránce skutkové lze předně uvést, že soud prvního stupně učinil ve věci správná zjištění, na základě kterých dospěl ke správným skutkovým závěrům. Ostatně skutkový stav věci odvolatelé žádným způsobem nezpochybňovali. Žádný z nich neměl ani námitky a výhrady proti věcné správnosti a způsobu výpočtu finančních prostředků získaných pronájmem zajištěných nemovitostí, který vypracovala insolvenční správkyně Mgr. Ivana Rychnovská a který je součástí jejího návrhu ze dne 15.11.2010 (ve znění doplnění ze dne 8.3.2012) o udělení souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli Ing. L. F.. Z důvodu přehlednosti považuje odvolací soud dále za nutné zrekapitulovat skutečnosti významné pro posouzení věci. Z obsahu spisu vyplývá, že zajištěný věřitel Ing. L. F. uplatnil v insolvenčním řízení přihláškou pohledávky doručenou soudu prvního stupně dne 25.5.2010 pohledávku ze smlouvy o hypotečním úvěru, uzavřené mezi dlužníkem a Komerční bankou a.s., která byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 3.3.2003 na GE Capital Bank, a.s., a poté dne 7.2.2006 postoupena na Ing. L. F.. Tento věřitel si insolvenčním řízení přihlásil pohledávku za dlužníkem ve výši 19.250.305,75 Kč na jistině, dále úrok z úvěru ve výši 15% p.a. a úrok z prodlení ve výši 15% p.a. v celkové částce 30.702.934,80 Kč. Již v přihlášce pohledávky uvedl, že pohledávka je zajištěna nemovitostmi na základě zástavní smlouvy ze dne 11.11.1998. Dne 25.6.2010 vzal věřitel částečně svou přihlášenou pohledávku co do částky 5.567.615,50 Kč na příslušenství zpět. Řízení o přihlášce pohledávky bylo v této částce zastaveno a pohledávka je zjištěna ve výši 44.385.625,05 Kč s tím, že zajištění této pohledávky je pro zajištěného věřitele prvním v pořadí. Ve veřejné dražbě dobrovolné konané dne 10.8.2010 byly nemovitosti zajišťující pohledávku věřitele Ing. L. F. vydraženy za cenu 46.000.000,- Kč. Usnesením ze dne 30.9.2010, č. j. KSBR 31 INS 3579/2010-B-29 vyslovil soud prvního stupně souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli Ing. L. F. ve výši 43.318.750,- Kč. Jak správně uvedl soud prvního stupně, zjištěná pohledávka tohoto zajištěného věřitele nebyla dosud uspokojena v částce 1.066.875,05 Kč. Zbývá doplnit, že insolvenční řízení bylo zahájeno insolvenčním návrhem dlužníka dne 7.4.2010 a Krajský soud v Brně rozhodl o zjištění úpadku dlužníka, prohlásil na majetek dlužníka konkurs a insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Martina Kopčila usnesením ze dne 26.4.2010, č. j. KSBR 31 INS 3579/2010-A-8, které nabylo právní moci ve výroku o ustanovení insolvenčního správce dne 8.6.2010 a ve zbylých výrocích dne 27.4.2010. Dne 35.6.2010 přijala schůze věřitelů usnesení o odvolání insolvenčního správce Mgr. Martina Kopčila a ve funkci insolvenční správkyně potvrdila Mgr. Ivanu Rychnovskou. Odvolací soud se ztotožňuje i s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Je však třeba korigovat jeho názor, že otázka výkladu nájemného a pohledávek na nájemném nebyla doposud judikaturou řešena. Pro zodpovězení otázky, zda insolvenční správce je oprávněn inkasovat nájemné z pronájmu věci zahrnuté do majetkové podstaty dlužníka, je možno navázat na právní závěry dosud přijaté Nejvyšším soudem ČR. V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2086/2000 ze dne 30.5.2002, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2003, formuloval Nejvyšší soud závěr, že z hlediska práv, jež se pojí se soupisem, včetně práva věc (v souladu s § 123 občanského zákoníku) i po dobu trvání sporu o jejím vyloučení ze soupisu držet, užívat a požívat její plody a užitky (např. pronajímat ji a inkasovat nájemné), má vždy přednost správce, který věc sepsal jako první. K otázce užívání a požívání užitků z věci sepsané v soupisu konkursní podstaty správcem konkursní podstaty se Nejvyšší soud vyjadřoval v dalších rozhodnutích. Například v rozsudku ze dne 3.4.2008, sp. zn. 29 Odo 502/2006 dovodil (kromě jiného), že skutečnost, že zákonné podmínky soupisu majetku do konkursní podstaty úpadce nastaly později než v době soupisu, může mít význam z hlediska možné odpovědnosti za škodu způsobenou předčasným soupisem osobě, o jejíž majetek šlo, a z hlediska možného sporu o případné užitky vzešlé z tohoto majetku v době, kdy sepsán být neměl. V rozsudku ze dne 27.9.2007, sp. zn. 29 Odo 1478/2005 Nejvyšší soud zdůraznil, že sepíše-li správce konkursní podstaty osobního dlužníka do soupisu majetku věc ve vlastnictví třetí osoby, kterou je zajištěna pohledávka vůči úpadci (§ 27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání), je nájemce takto sepsané věci nadále povinen platit nájemné dle dříve uzavřené nájemní smlouvy správci konkursní podstaty. Konečně (a především) Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 26.8.2009, sp. zn. 29 Cdo 5083/2008 formuloval právní větu, podle níž, nebyla-li úkonem osoby uvedené v § 27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání (v jehož důsledku došlo k vyloučení neoprávněně sepsané věci ze soupisu majetku konkursní podstaty), zajištěná pohledávka plně uspokojena, trvá do výše neuspokojené části zajištěné pohledávky nárok správce konkursní podstaty na plody a užitky zastavené věci za dobu od jejího soupisu do konkursní podstaty do složení ceny zastavené věci do konkursní podstaty. V tomto rozsudku také Nejvyšší soud dodal, že s veškerým plněním ze zajištění (tedy i se sporným nájemným), musí být v konkursu naloženo stejně jako s výtěžkem zpeněžení, tj. 70% z něj bude vyplaceno oddělenému věřiteli a zbývajících 30% bude rozvrženo mezi ostatní konkursní věřitele. Ostatně názor, že příjmy z pronájmu majetku sloužícího k zajištění je nutno považovat za součást výtěžku zpeněžení tohoto majetku, které musí ze 70% náležet zajištěnému věřiteli, vyslovil také Vrchní soud v Olomouci ve svém usnesení ze dne 20.7.2011, č. j. 2 Ko 3/2011-2884, na které odkázal dlužník ve svém odvolání. Z výše uvedeného je zjevné, že judikatura se ustálila v závěrech, které pro konkursní poměry modifikují obecný režim užívání zástavy zástavním věřitelem, jinak podmíněného souhlasem zástavního dlužníka. Odvolací soud nevidí žádného rozumného důvodu, proč by se závěry formulované Nejvyšším soudem ve vztahu k oprávnění správce konkursní podstaty na plody a užitky k zastavené věci po dobu jejího soupisu v majetku konkursní podstaty nemohly prosadit i v poměrech insolvenčního řízení na postavení insolvenčního správce, který majetek zajišťující pohledávku věřitele dlužníkovým majetkem zahrnul do majetkové podstaty dlužníka. V posuzované věci je podstatné, že pohledávka zajištěného věřitele Ing. L. F. byla v insolvenčním řízení zjištěna ve výši 44.385.625,05 Kč a doposud vydala insolvenční správkyně se souhlasem soudu tomuto věřiteli výtěžek zpeněžení ve výši 43.318.750 Kč. Dosud tedy nebyla pohledávka zajištěného věřitele v plném rozsahu uspokojena a do výše neuspokojené části pohledávky trvá i nadále nárok na plnění ze zajištění, neboť i hlavní (zajištěný) závazek v neuspokojeném rozsahu nadále existuje. Insolvenční správkyně tedy postupovala správně, pokud navrhla soudu prvního stupně vyslovit souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení v podobě finančních prostředků, které byly do majetkové podstaty získány z pronájmů nemovitostí sloužících k zajištění přihlášené a zjištěné pohledávky zajištěného věřitele. Za přiléhavou považuje odvolací soud argumentaci, kterou rozvedl zajištěný věřitel ve své žádosti o vyplacení výtěžku zpeněžení majetku ze dne 5.11.2010. Sdílí jeho názor, že nárok zajištěného věřitele na výsledky řádné správy plynoucí do majetkové podstaty z předmětu zajištění řešily opakovaně již v minulosti české soudní instituce ve vztahu ke konkursnímu řízení a vzhledem k tomu, že prostřednictvím insolvenčního zákona došlo k posílení práv zajištěných věřitelů, není důvodu v souvislosti s úpravou obsaženou v insolvenčním zákoně nahlížet na danou problematiku odlišně. Odvolací soud je ve shodě se zajištěným věřitelem toho názoru, že bylo-li soudní judikaturou dosud akceptováno, aby zajištěnému věřiteli náležely úroky, které přirostly k výtěžku zpeněžení poté, kdy byl majetek sloužící k zajištění zpeněžen, je logické, že zajištěnému věřiteli musí náležet i finanční prostředky získané zhodnocením majetku sloužícího k zajištění před jeho zpeněžením. Zajištěný věřitel si zajištěním pohledávky vyhradil určitý majetek z celkové majetkové podstaty ke svému uspokojení a oprávněně očekává, že k tomuto účelu bude rovněž sloužit. Podle názoru odvolacího soudu je argumentem svědčícím pro vydání finančních prostředků z pronájmu majetku zajišťujícího pohledávku věřitele právě zajištěnému věřiteli také skutečnost, že insolvenční zákon výrazně posílil (oproti úpravě vtělené do zákona o konkursu a vyrovnání) práva zajištěných věřitelů na maximální uspokojení jejich pohledávky ze zpeněžení majetku sloužícího k zajištění. Kromě vydání celého výtěžku zpeněžení zajištěného majetku se toto posílení práv zajištěného věřitele promítlo v možnosti ukládat insolvenčnímu správci pokyny směřující k řádné správě majetku sloužícího k zajištění (§ 230 odst. 2 IZ) a ke zpeněžení tohoto majetku (§ 293 IZ). Na druhou stranu je zajištěný věřitel povinen nést finanční náklady spojené se správou a zpeněžením tohoto majetku (§ 230 odst. 3 a § 298 odst. 3 IZ). Lze tedy shrnout, že zajištěný věřitel má právo na výhradní uspokojení z majetku sloužícího k zajištění, které je limitováno pouze výší jeho přihlášeného a zjištěného nároku, ale současně má i povinnost z prostředků dosažených zpeněžením uhradit všechny náklady související se správou a zpeněžením tohoto majetku (na rozdíl od nezajištěných věřitelů). Správný je tedy názor soudu prvního stupně, že zajištěný věřitel má nárok na finanční prostředky, které byly do majetkové podstaty získány na základě řádné správy majetku sloužícího k zajištění jeho zjištěné pohledávky. V rovině uvedené argumentace nelze pominout, že inspiračním zdrojem úpravy zajištěného věřitele jak v zákoně o konkursu a vyrovnání, tak v insolvenčním zákoně, byl zákon č. 64/1931 Sb. z. a n., kterým se vydávají řády konkursní a vyrovnací a odpůrčí. Již tento zákon v ust. § 51 rozlišoval mezi společnou konkursní podstatou a zvláštní podstatou. Tato úprava předpokládala, že do společné konkursní podstaty připadne to, co ze zvláštní podstaty zbude po uspokojení oddělených věřitelů. Do zvláštní podstaty přitom ve smyslu § 52 odst. 1 náležel nejen výtěžek zpeněžení věci, ke které se vázalo právo na oddělené uspokojení, ale i užitky této věci. Podle názoru odvolacího soudu je tedy výklad provedený soudem prvního stupně také v souladu s výkladem teleologickým a historickým. Zbývá se vypořádat s otázkou, zda je z pohledu vydání finančních prostředků z pronájmu majetku sloužícího k zajištění zajištěnému věřiteli nutno rozlišovat jednotlivé fáze insolvenčního řízení. Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení vyložil, proč považuje za součást výtěžku zpeněžení finanční prostředky získané z pronájmu majetku sloužícího k zajištění až za dobu od prohlášení konkursu na majetek dlužníka (nikoliv po v době před zjištěním úpadku dlužníka, případně v době před zahájením insolvenčního řízení). Odvolací soud považuje argumentaci soudu prvního stupně za přiléhavou. K výčtu ustanovení, která na podporu svých úvah užil soud prvního stupně (§ 283 odst. 3 a § 256 IZ), lze doplnit, že ve prospěch závěru, že zajištěnému věřiteli je třeba vydat nájemné z majetku zajišťujícího jeho pohledávku a které inkasoval insolvenční správce za dobu od prohlášení konkursu na majetek dlužníka, svědčí rovněž úprava obsažená v ust. § 229 odst. 3, písm. b) IZ, dále § 230 odst. 1, písm. b) a c) a odst. 2 a 3 IZ. Je tedy zřejmé, že odvolací soud nesouhlasí s námitkou dlužníka, že nelze racionálně zdůvodnit rozlišování doby (před zahájením insolvenčního řízení, od zahájení insolvenčního řízení do prohlášení úpadku a od prohlášení úpadku do doby zpeněžení nemovitosti), kdy byly příjmy z nájmů získány do majetkové podstaty. Právě s ohledem na koncepci insolvenčního zákona a v něm obsažené instituty upravující zejména právo nakládat s majetkovou podstatou, dispoziční oprávnění jednotlivých osob ve vztahu k majetkové podstatě, obsah a rozsah majetkové podstaty v závislosti na tom, zda insolvenční návrh podal dlužník či věřitel, má rozlišování insolvenčního řízení na jeho dílčí fáze (z hlediska průběhu insolvenčního řízení) své opodstatnění i v přezkoumávané věci. Veden výše uvedenými důvody a úvahami dospěl odvolací soud k závěru, že usnesení soudu prvního stupně je věcně správné, a proto je podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. V Olomouci dne 26. července 2012 JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu