Výzva insolvenčního soudu k doplnění návrhu na povolení oddlužení o údaje nutné pro posouzení, zda dlužník návrhem na povolení oddlužení nesleduje nepoctivý záměr ve smyslu ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, je výzvou, jejíž nesplnění je důvodem pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení.

KSBR 26 INS 11055/2011 2 VSOL 811/2011-A-17 U s n e s e n í Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužnice D. V., adresa pro doručování , o insolvenčním návrhu dlužnice, rozhodl o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27.10.2011, č. j. KSBR 26 INS 11055/2011-A-11, t a k t o : Usnesení soudu prvního stupně se z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Brně uložil dlužnici, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,- Kč. V důvodech tohoto usnesení uvedl, že k insolvenčnímu návrhu spojenému s návrhem na povolení oddlužení, který byl soudu doručen dne 23.6.2011, dlužnice předložila seznam svých věřitelů s výší závazků, seznam majetku a seznam zaměstnanců, vše s prohlášením o správnosti a úplnosti. Dle návrhu má dlužnice 14 nezajištěných věřitelů a celková výše jejích závazků činí cca 730.000,- Kč. Usnesením ze dne 7.9.2011 soud dlužnici vyzval k doplnění návrhu na povolení oddlužení tak, že k jednotlivých závazkům uvede, jak konkrétně bylo naloženo s poskytnutými finančními prostředky, dále kolik na jednotlivé závazky splatila, kdy přestala plnit a z jakého důvodu a uvede majetek větší hodnoty, který vlastnila v posledních třech letech před podáním insolvenčního návrhu a jak s tímto majetkem naložila. Podáním došlým soudu dne 14.9.2011 požádala dlužnice o prodloužení lhůty o jeden měsíc, avšak do dne rozhodnutí soudu návrh na povolení oddlužení nedoplnila. Za této situace soud shledal, že nemá (stejně tak i věřitelé) dostatek informací pro přijetí způsobu oddlužení a v řízení o oddlužení nelze pro tento nedostatek pokračovat. Uvedl, že dle ust. § 396 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ), je v takovém případě návrh na povolení oddlužení odmítnut a na majetek dlužníka prohlášen konkurs. Z příloh k insolvenčnímu návrhu dovodil, že dlužnice přestala závazky platit ve druhém pololetí 2010. Dle seznamu majetku má dlužnice pouze mobilní telefon a drobné věci osobní potřeby. S ohledem na skutečnost, že dlužnice se nevyjádřila k majetku, který vlastnila v posledních třech letech před podáním návrhu na povolení oddlužení a jak naložila s prostředky, které případným prodejem získala, soud uzavřel, že jednání dlužnice z doby před podáním insolvenčního návrhu by mohlo nasvědčovat tomu, že návrh na povolení oddlužení bude zamítnut nebo odmítnut a bude rozhodnuto o řešení úpadku konkursem. Podle soudu mají „uvedené listiny“ význam pro posouzení nepoctivého záměru dlužnice, proto lze s odkazem na ust. § 395 odst. 1 písm. a) IZ předpokládat, že návrh na povolení oddlužení by byl odmítnut, protože by nebylo možno pro tento nedostatek pokračovat v řízení. Lze tedy očekávat, že způsobem řešení úpadku dlužnice bude konkurs, a proto je třeba dlužnici uložit zálohu ke krytí předpokládaných nákladů řízení ve smyslu § 108 IZ, neboť prostředky k tomu nelze zajistit jinak. V podrobnostech objasnil účel a smysl této zálohy a odůvodnil její výši. Proti tomuto usnesení podala dlužnice odvolání. Namítala, že částku 50.000,- Kč k úhradě zálohy nemá z čeho zaplatit, a to zejména proto, že věřitelé podali návrh na exekuci na její důchod. Zůstává jí pouze životní minimum. Dále zdůraznila, že insolvenční návrh nepodávala se špatným úmyslem. V době, kdy manžel dlužnice pracoval, všechno zvládali. Nemohla však počítat s tím, že v lednu 2011 manžel onemocní a následně zemře. Záměr dlužnice byl ve všech směrech zcela nezištný. Podle ust. § 7 odst. 1 IZ, se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5,6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), dospěl k níže uvedeným závěrům. V přezkoumávané věci se dlužnice insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení domáhala vydání rozhodnutí o úpadku a jako způsob oddlužení navrhla plnění splátkového kalendáře. V návrhu tvrdila, že má 14 věřitelů, její čistý měsíční příjem činí 8.647,- Kč (plný invalidní důchod) a očekává rozhodnutí o přiznání vdovského důchodu po manželovi. Celková výše jejích nezajištěných závazků činí cca 730.000,- Kč. Dále tvrdila, že R. Č. se zavázal poskytovat jí po dobu oddlužení měsíční dar ve výši 2.866,- Kč, a proto je schopna uhradit nezajištěným věřitelům více než 30% jejich pohledávek. Dále uvedla, že v roce 2010 se přestěhovali za prací z Ostravy do Brna, „všechno prodali, trochu uspokojili věřitele, ale šlo to velmi těžko“. K insolvenčnímu návrhu připojila darovací smlouvu uzavřenou s R. Č., seznam majetku, seznam závazků s označením jednotlivých věřitelů, právním důvodem vzniku pohledávky, uvedením dlužné částky, data splatnosti a data poslední řádné platby. Usnesením ze dne 7.9.2011, č. j. KSBR 26 INS 11055/2011-A-9 vyzval soud dlužnici k doplnění návrhu na povolení oddlužení. Kromě jiného ji uložil uvést, jak konkrétně naložila s finančními prostředky poskytnutými věřiteli, co za tyto prostředky pořídila, kolik na jednotlivé závazky splatila, kdy a z jakého důvodu přestala závazky plnit, jaký majetek větší hodnoty vlastnila v posledních třech letech před podáním insolvenčního návrhu, jaký majetek prodala a na co použila získané finanční prostředky. Do dne vydání napadeného usnesení dlužnice návrh na povolení oddlužení v naznačených směrech nedoplnila. V rovině skutkových zjištění je nutno také uvést, že se ze spisu podává, že dne 14.9.2011 byla soudu prvního stupně doručena žádost dlužnice ze dne 12.9.2011, v níž dlužnice požádala „o prodloužení lhůty o jeden měsíc ve věci příprav na insolvenční řízení“. Tuto žádost opatřila údajem „KSBR 26 INS 11055/2011-A-9“. Z těchto identifikátorů zcela nepochybně plyne, že žádostí ze dne 12.9.2011 požádala dlužnice soud o prodloužení lhůty k doplnění návrhu na povolení oddlužení. Podle ust. § 393 odst. 1 IZ, neobsahuje-li návrh na povolení oddlužení všechny náležitosti nebo je nesrozumitelný a nebo neurčitý, insolvenční soud usnesením vyzve osobu, která jej podala k jeho opravě nebo doplnění v určené lhůtě, která nesmí být delší než 7 dnů. Současně jí poučí, jak má opravu nebo doplnění provést. Dle odstavce 2, podle odstavce 1 postupuje insolvenční soud i tehdy, nejsou-li k návrhu na povolení oddlužení připojeny zákonem požadované přílohy nebo neobsahují-li tyto přílohy stanovené náležitosti. Podle odstavce 3, návrh na povolení oddlužení insolvenční soud odmítne, není-li přes jeho výzvu řádně doplněn a v řízení o něm nelze pro tento nedostatek pokračovat nebo nejsou-li k němu přes jeho výzvu připojeny zákonem požadované přílohy a nebo neobsahují-li tyto přílohy přes jeho výzvu stanovené náležitosti. Podle ust. § 392 odst. 1 IZ, k návrhu na povolení oddlužení musí dlužník připojit a) seznam majetku a seznam závazku, případně prohlášení o změnách, ke kterým v mezidobí došlo v porovnání se seznamy, které v insolvenčním řízení již dříve předložil, b) listiny dokládající údaje o příjmech dlužníka za poslední 3 roky, c) písemný souhlas nezajištěného věřitele, který se na tom s dlužníkem dohodl s tím, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží, bude nižší než 30% jeho pohledávky. Podle ust. § 395 odst. 1 IZ, insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr nebo b) že hodnota plnění, který by oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30% jejích pohledávek, leda že tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Podle ust. § 396 odst. 1 IZ, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem. Podle ust. § 108 odst. 1 a 2 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,- Kč. Předně je nutno uvést, že není vyloučeno, aby insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu požadoval po dlužníkovi jako navrhovateli zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení i v případě, že se dlužník současně domáhá povolení oddlužení. Potřeba složení zálohy na náklady insolvenčního řízení vyvstane zejména v situaci, kdy by v případě rozhodnutí o úpadku dlužníka byl návrh na povolení oddlužení zamítnut nebo odmítnut a dle § 396 odst. 1 IZ bylo rozhodnuto o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem. Odvolací soud podrobil svému přezkumu v prvé řadě postup soudu prvního stupně, který usnesením ze dne 7.9.2011 vyzval dlužnici k doplnění návrhu na povolení oddlužení v přesně vymezených směrech. V této souvislosti nelze odhlédnout od toho, že z ust. § 395 odst. 1 písm. a) IZ jednoznačně vyplývá, že insolvenční soud má při zkoumání toho, zda jsou splněny podmínky pro povolení oddlužení, přihlížet ke všem okolnostem případu. Odvolací soud vyšel při svým úvahách ze závěrů, které formuloval již ve svém usnesení ze dne 15.7.2010, sp. zn. KSBR 37 INS 4136/2010, 2 VSOL 217/2010-A, podle kterých je insolvenční soud pro účely posouzení, zda dlužník návrhem na povolení oddlužení nesleduje nepoctivý záměr ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) IZ, oprávněn vyžadovat po dlužníkovi i údaje o tom, k jakému účelu použil finanční prostředky, které mu poskytli věřitelé, jejichž pohledávky mají být předmětem oddlužení. V posuzované věci je určující zodpovědět otázku, jakého charakteru je výzva soudu ze dne 7.9.2011, zejména jaké má obsahovat poučení a jaké jsou důsledky jejího nesplnění. Odvolací soud dospěl k závěru, že výzva soudu ze dne 7.9.2011 měla v dané věci své opodstatnění. Jedná se totiž o jeden ze způsobu, jakým je možno získat dostatečný podklad k posouzení poctivosti záměru dlužníka, jež sleduje návrhem na povolení oddlužení. Soud prvního stupně tedy nepochybil, pokud při zkoumání podmínek podle § 395 odst. 1 písm. a) IZ vyžadoval od dlužnice údaje o tom, k jakému účelu použila finanční prostředky, které jí poskytli věřitelé, jejichž závazky mají být předmětem oddlužení, o tom, kdy závazky přestala plnit a z jakého důvodu, jaký majetek větší hodnoty vlastnila v posledních třech letech před podáním insolvenčního návrhu apod. Soudu prvního stupně však nutno vytknout, že v usnesení ze dne 7.9.2011 dlužnici nesprávně poučil o následcích nesplnění uložených povinností. Poučovací část tohoto usnesení obsahovala poučení o tom, že „pokud nebude návrh na povolení oddlužení na výzvu řádně doplněn a opraven nebo nebudou-li k němu připojeny zákonem požadované přílohy a v řízení o něm nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud návrh odmítne (§ 393 odst. 3 IZ)“. Přitom návrh dlužnice na povolení oddlužení i k němu připojené přílohy obsahovaly stanovené náležitosti (§ 391 a § 392 odst. 1, 2 a 3 IZ). Důsledkem nesplnění povinností uložených dlužnici usnesením ze dne 7.9.2011 proto nemohlo být odmítnutí návrhu na povolení oddlužení postupem podle ust. § 393 odst. 3 IZ. Na základě výše uvedených zjištění a úvah lze uzavřít, že výzva insolvenčního soudu k doplnění návrhu na povolení oddlužení o údaje, na základě kterých insolvenční soud získává podklady pro posouzení poctivosti záměru dlužníka, jež sleduje návrhem na povolení oddlužení, je výzvou, jejíž neuposlechnutí může mít za následek zamítnutí návrhu na povolení oddlužení postupem podle § 395 odst. 1 IZ. Pro posouzení správnosti napadeného usnesení je dále významné, že soud prvního stupně vůbec nerozhodl o žádosti dlužnice ze dne 12.9.2011 o prodloužení lhůty pro doplnění návrhu na povolení oddlužení. Dlužnice tak nebyla zpravena o tom, jak soud s její žádostí naložil. Proto mohlo být napadené usnesení a zejména jeho zdůvodnění s akcentem na nutnost prohlášení konkursu na majetek dlužnice pro dlužnici překvapivé. Za tohoto stavu věci se jeví jako porušení procesních práv dlužnice nedat jí možnost nepříznivý výsledek insolvenčního řízení odvrátit. Pokud tedy soud prvního stupně nerozhodl (usnesením) o žádosti dlužnice ze dne 12.9.2011, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle přesvědčení odvolacího soudu je odůvodnění napadeného usnesení také z větší části nepřesvědčivé a nesrozumitelné. Soud prvního stupně v něm nečiní rozdíl mezi odmítnutím a zamítnutím návrhu na povolení oddlužení. Například na straně 3 odstavec druhý shora usnesení uvádí, že „uvedené listiny mají význam pro posouzení, zda dlužníkem není sledován nepoctivý záměr, lze předpokládat, že návrh na povolení oddlužení by byl soudem odmítnut, protože by nebylo možno pro tento nedostatek pokračovat v řízení“. Odkazuje přitom na ust. § 395 odst. 1 písm. a) IZ. Logicky rozporný je i závěr soudu na straně 2 poslední odstavec, že „vzhledem ke skutečnosti, že dlužnice se blíže nevyjádřila k majetku, který vlastnila v posledních třech letech před podáním návrhu na povolení oddlužení....., lze konstatovat, že jednání dlužnice z doby před podáním insolvenčního návrhu by mohlo nasvědčovat tomu, že návrh na povolení oddlužení bude zamítnut nebo odmítnut“. Tyto závěry soudu prvního stupně jsou vnitřně rozporné a způsob, jakým soud vyložil své úvahy, je nesrozumitelný. Lze tedy uzavřít, že odvoláním napadeným usnesením rozhodl soud prvního stupně poté, co zatížil jemu předcházející řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a za odvolacího řízení nemohla být sjednána náprava. Částečně je toto usnesení nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, přičemž tento nedostatek brání odvolacímu soudu zhodnotit jeho správnost (srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24.4.1993, sp. zn. 2 Cdo 2/93, publikovaný v Bulletinu Vrchního soudu, ročník 1993, pod č. 19). Proto odvolací soud napadené usnesení zrušil (§ 219a odst. 1, písm. a/ a b/ o.s.ř.) a vrátil věc k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 221 odst. 1, písm. a/ o.s.ř.), který v něm rozhodne o žádosti dlužnice o prodloužení lhůty k doplnění návrhu na povolení oddlužení, opětovně věc posoudí a znovu zváží, zda před věcným rozhodnutím o insolvenčním návrhu dlužnice bude třeba, aby dlužnice zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení. Své rozhodnutí přesvědčivým a přezkoumatelným způsobem zdůvodní. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. V Olomouci dne 26. ledna 2012 Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. předsedkyně senátu