Z ustanovení § 55b tr. ř. upravujícího některé zvláštnosti protokolace v řízení před soudem nelze dovodit, že se na protokolaci výpovědi obviněného či svědka v uvedeném stadiu řízení nevztahuje ustanovení § 95 odst. 1 tr. ř., dle něhož se výpověď obviněného a za užití § 103 tr. ř. i výpověď svědka do protokolu zapíše v přímé řeči. Z ustanovení § 55b odst. 3 tr. ř. totiž neplyne, že by v přímé řeči měla být zapsána jen taková část výpovědi vyslýchaných osob, ohledně níž státní zástupce nebo obviněný požádají, aby byla zaprotokolována doslovně.

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání, konaném dne 14. března 2012, v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Libora Losy a soudců JUDr. Vladimíra Rutara a JUDr. Viléma Ravka odvolání obžalovaných T. P., t.č. ve vazbě a T. M. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.11.2011, č.j. 54 T 4/2011-1229, a rozhodl t a k t o : I. Podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. c), odst. 2 tr.ř. se napadený rozsudek z podnětu odvolání obžalovaných T. P. a T. M. z r u š u j e ve výrocích, jimiž byli uznáni vinnými a ve výrocích o uložených trestech a náhradě škody. II. Podle § 259 odst. 3 tr.ř. se nově rozhoduje t a k t o : obžalovaný 1. T. P., t.č. ve vazbě ve Vazební věznici v Ostravě j e v i n e n , ž e 1) dne 16.11.2010 v době kolem 18. hodiny, v O.-L., okr. K., na ul. K. S., v pokoji bytu, v úmyslu přimět M. D. k zaplacení dříve zapůjčené finanční částky od obžalovaného T. P., kterou v dohodnutém termínu nevrátil a vyvolat u něj strach k snadnějšímu zajištění následného vrácení peněz, po sdělení M. D., že peníze aktuálně nemá, jej, ležícího na válendě v poloze na boku, fyzicky napadl opakovanými údery pěstmi, kopáním a nášlapy zejména do horní poloviny těla – zad a břicha, i hlavy, kterou si však M. D. chránil rukama, a po ukončení tohoto útoku mu sdělil, že do 20. toho měsíce chce peníze jinak tato situace bude opakovat, kdy v důsledku tohoto fyzického napadení utrpěl M. D., vedle většího množství drobných poranění typu oděrek a zhmožděnin, zejména rozdrcení sleziny s rozsáhlým krvácením do dutiny břišní, kteréžto zranění jej přímo ohrožovalo na životě a vyžádalo si bezprostřední vysoce odbornou lékařskou pomoc s operativním zákrokem, při němž musela být poraněná slezina odebrána, 2) v přesně nezjištěné době na jaře roku 2010 v O., okr. K., v úmyslu přimět L. F., k zaplacení dříve zapůjčené finanční částky od obžalovaného T. P., kterou v dohodnutém termínu nevrátil a vyvolat u něj strach k snadnějšímu zajištění následného vrácení peněz, v rámci dohodnuté schůzky jmenovaného nejdříve odvezl svým autem na odlehlejší místo na parkoviště v zadním traktu letního kina v O., kde, bezprostředně po vystoupení obou z auta, L. F., za současného pronášení nadávek, napadl opakovanými údery pěstí do hlavy a obličeje, následně jej kopem nohou do hrudníku srazil k zemi, kde jej ještě opakovaně kopl do oblasti hrudníku, načež mu sdělil, že posouvá termín splatnosti půjčky o jeden měsíc za jejího současného navýšení a pohrozil, že příště „by to řešil bejsbolkou“, kdy v důsledku tohoto fyzického napadení utrpěl L. F. poranění, a to zhmožděniny na těle a obličeji s krvácivým poraněním nosu, avšak lékařské ošetření nevyhledal, 5) v přesně nezjištěné době v letních měsících roku 2010 nejpozději do 3.8.2010, v úmyslu přimět K. Š., k zaplacení dříve zapůjčené finanční částky ve výši 500,- Kč od obžalovaného T. P., kterou v dohodnutém termínu nevrátil a vyvolat u něj strach k snadnějšímu zajištění následného vrácení peněz, a) v přesně nezjištěném období, v letních měsících roku 2010, v O., okr. K., při náhodném setkání, přistoupil k dveřím řidiče vozidla, které řídil K. Š., tyto otevřel a jmenovaného se současně pronášeným slovním projevem „kde mám peníze?“ znenadání napadl opakovanými údery pěstí do hlavy, současně se jej pokoušel vytáhnout z auta ven, což se mu však nepodařilo, v důsledku čehož mu následně K. Š. z dluhu zaplatil částku 300,- Kč, b) v přesně nezjištěné době přibližně měsíc po předchozí události, v O., okr K., při jízdě autem zastavil vedle náhodně kolemjdoucího K. Š. a poté, kdy K. Š. přistoupil a sklonil se ke staženému okénku auta, obžalovaný T. P. se jej nejdříve dotázal, kde má zbytek svých peněz, na což mu K. Š. předal částku ve výši 200,- Kč, jakožto zbytek svého dluhu, avšak obžalovaný T. P. nově požadoval další peněžní částku ve výši 500,- Kč a pro zdůraznění svého požadavku K. Š. znenadání udeřil přes otevřené okénko dveří auta pěstí do obličeje, na což K. Š. reagoval, z obavy před případným budoucím fyzickým napadáním a po předchozí zkušenosti s obžalovaným T. P., tak, že mu částku 500,- Kč předal, t e d y obžalovaný T. P. ad 1, 2 a 5 jiného násilím, pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal a způsobil takovým činem těžkou újmu na zdraví (ad 1), t í m s p á c h a l ad 1, 2 a 5 zločin vydírání dle § 175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr.zákoníku, a o d s u z u j e s e za to a současně za tři přečiny výtržnictví dle § 358 odst. 1 tr.zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 14.7.2011, č.j. 105 T 25/2011-228, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 13.10.2011, sp.zn. 5 To 359/2011, dle § 175 odst. 3 tr.zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr.zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let a 6 (šesti) měsíců. Dle § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku se obžalovaný pro účely výkonu tohoto trestu zařazuje do věznice s ostrahou. Dle § 73 odst. 1, odst. 3 tr.zákoníku se obžalovanému T. P. ukládá trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce pořadatelské služby při veřejných produkcích v trvání 2 (dvou) let. Dle § 43 odst. 2 tr.zákoníku se, ve vztahu k T. P., současně zrušuje výrok o trestu z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 14.7.2011, č.j. 105 T 25/2011-228, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 13.10.2011, sp.zn. 5 To 359/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dle § 228 odst. 1 tr.ř. se obžalovanému T. P. ukládá zaplatit na náhradu škody poškozené R. b. p., z. p., se sídlem O., peněžní částku ve výši 71.459,- Kč (poškozený M. D. bod 1). III. Podle § 259 odst. 1 tr.ř. se trestní věc obžalovaných T. P. a T. M. v rozsahu skutků podané obžaloby ohledně T. P. pod body 4 a), b), c), e), /skutky pod body 3 a), b), c), d), a 4 odsuzujícího výroku napadeného rozsudku/ ohledně obžalovaného T. M. pod bodem 4 c) obžaloby /bod 3 b) odsuzujícího výroku napadeného rozsudku/ a navazujícího výroku o náhradě škody se věc v r a c í soudu prvního stupně. IV. Jinak z ů s t á v á napadený rozsudek nezměněn. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.11.2011, č.j. 54 T 4/2011-1229, byl obžalovaný T. P. uznán vinným ad 1 až 5) trestným činem, spočívajícím ve zločinu vydírání dle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. e), odst. 3 písm. a) tr.zákoníku a obžalovaný T. M. ad 3b) trestným činem, spočívajícím v přečinu vydírání dle § 175 odst. 1 tr.zákoníku, kterých se měli dopustit tím, že: 1) obžalovaný T. P. dne 16.11.2010 v době kolem 18. hodiny, v O.-L., okr. K., na ul. K. S., v pokoji bytu, v úmyslu přimět M. D. k zaplacení dříve zapůjčené finanční částky od obžalovaného T. P., kterou v dohodnutém termínu nevrátil a vyvolat u něj strach k snadnějšímu zajištění následného vrácení peněz, po sdělení M. D., že peníze aktuálně nemá, jej, ležícího na válendě v poloze na boku, fyzicky napadl opakovanými údery pěstmi, kopáním a nášlapy zejména do horní poloviny těla – zad a břicha, i hlavy, kterou si však M. D. chránil rukama, a po ukončení tohoto útoku mu sdělil, že do 20. toho měsíce chce peníze jinak tato situace bude opakovat, kdy v důsledku tohoto fyzického napadení utrpěl M. D., vedle většího množství drobných poranění typu oděrek a zhmožděnin, zejména rozdrcení sleziny s rozsáhlým krvácením do dutiny břišní, kteréžto zranění jej přímo ohrožovalo na životě a vyžádalo si bezprostřední vysoce odbornou lékařskou pomoc s operativním zákrokem, při němž musela být poraněná slezina odebrána, 2) obžalovaný T. P. v přesně nezjištěné době na jaře roku 2010 v O., okr. K., v úmyslu přimět L. F. k zaplacení dříve zapůjčené finanční částky od obžalovaného T. P., kterou v dohodnutém termínu nevrátil a vyvolat u něj strach k snadnějšímu zajištění následného vrácení peněz, v rámci dohodnuté schůzky jmenovaného nejdříve odvezl svým autem na odlehlejší místo na parkoviště v zadním traktu letního kina v O., kde, bezprostředně po vystoupení obou z auta, L. F., za současného pronášení nadávek, napadl opakovanými údery pěstí do hlavy a obličeje, následně jej kopem nohou do hrudníku srazil k zemi, kde jej ještě opakovaně kopl do oblasti hrudníku, načež mu sdělil, že posouvá termín splatnosti půjčky o jeden měsíc za jejího současného navýšení a pohrozil, že příště „by to řešil bejsbolkou“, kdy v důsledku tohoto fyzického napadení utrpěl L. F. poranění, a to zhmožděniny na těle a obličeji s krvácivým poraněním nosu, avšak lékařské ošetření nevyhledal, 3) obžalovaný T. P. a obžalovaný T. M. v přesně nezjištěné době v letních měsících roku 2010, v úmyslu přimět M. U. k zaplacení dříve zapůjčené finanční částky od obžalovaného T. P., kterou v dohodnutém termínu nevrátil a vyvolat u něj strach k snadnějšímu zajištění následného vrácení peněz a poté, kdy v důsledku tohoto včasného nezaplacení faktické půjčky ve výši 4.000,- Kč již původně navýšené na vratnou částku 6.000,- Kč, obžalovaný T. P. požadoval po M. U. dále vyplácet každý týden finanční částku 1.500,- Kč do doby, než sjednaná nominální částka ve výši 6.000,- Kč bude jednorázově uhrazena, přestože mu M. U. uhradil nejméně ve třech případech tuto částku 1.500,- Kč, nicméně další peníze již neměl, a) obžalovaný T. P. při následné schůzce v blízkosti restaurace L. v D., okr. K., obžalovaný T. P. vytáhl ze zavazadlového prostoru vozidla, kterým na místo přijel, baseballovou pálku, s níž následně M. U. opakovaně udeřil do oblasti trupu a končetin, srazil jej na zem a současně na něj vulgárně křičel a požadoval zaplacení peněz, po ukončení útoku z místa odjel, ale krátce na to mu pro umocnění svého požadavku zaslal výhrůžnou SMS zprávu, kdy v důsledku tohoto fyzického napadení utrpěl M. U. pohmožděniny a podlitiny, v důsledku nichž musel následně vyhledat lékařské ošetření, b) obžalovaný T. P. a obžalovaný T. M. za vzájemné součinnosti a vědomí obžalovaného T. M. o charakteru řešené problematiky spočívající ve vymožení peněz, při další schůzce s M. U. v přesně nezjištěné době koncem léta roku 2010, v blízkosti restaurace L. v D., okr. K., s cílem umocnění výhrůžek směřujících k úhradě údajného dluhu, s požadavkem již podstatně vyšší částky oproti původním 6.000,- Kč, společně M. U. fyzicky napadli opakovanými údery pěstmi, v důsledku nichž jmenovaný upadl na zem, následně svého jednání zanechali a z místa odjeli, c) obžalovaný T. P. dne 10.9.2010 kolem 23:30 hodin, v O., okr. K., poblíž T-C., při náhodném setkání opětovně M. U. fyzicky napadl tak, že ho po otázce "kde jsou peníze?" srazil ranou pěstí do obličeje na zem, poté jej zvedl a odstrčil jej od sebe tak, aby hlavou narazil do blízké kovové vitríny, kdy utrpěné zranění si vyžádalo následné jednorázové lékařské ošetření. d) obžalovaný T. P. v přesně nezjištěné době na podzim roku 2010, v O., okr. K., odvezl autem M. U. na odlehlé místo za areálem letního kina, kde jej se slovy „kde mám peníze?“ opakovanými údery pěstí do obličeje fyzicky napadl a poté z místa odjel pryč, 4) obžalovaný T. P. krátce po fyzickém napadení M. U. dne 10.9.2010 v O., okr. K., poblíž T-C. (viz skutek 3d), v důsledku něhož tento vyhledal lékařské ošetření při němž uvedl jméno útočníka, v úmyslu zabránit jmenovanému sdělení pravdivých informací při předpokládaném řízení na Policii ČR, pohrozil M. U., aby si rozmyslel obsah své výpovědi, pokud nechce, aby se jeho přítelkyni a blízkým něco zlého stalo, a sdělil mu, aby na polici nechodil vůbec nebo vypověděl, že byl napaden neznámým pachatelem, v důsledku čehož ze strachu před naplněním výhrůžek M. U. při výslechu u policejního orgánu, týkajícího se vzniku předmětného poranění uvedl, že osobu, která jej napadla, nezná, 5) obžalovaný T. P. v přesně nezjištěné době v letních měsících roku 2010, v úmyslu přimět K. Š. k zaplacení dříve zapůjčené finanční částky ve výši 500,- Kč od obžalovaného T. P., kterou v dohodnutém termínu nevrátil a vyvolat u něj strach k snadnějšímu zajištění následného vrácení peněz, a) v přesně nezjištěném období, v letních měsících roku 2010, v O., okr. K., při náhodném setkání, přistoupil k dveřím řidiče vozidla, které řídil K. Š., tyto otevřel a jmenovaného se současně pronášeným slovním projevem „kde mám peníze?“ znenadání napadl opakovanými údery pěstí do hlavy, současně se jej pokoušel vytáhnout z auta ven, což se mu však nepodařilo, v důsledku čehož mu následně K. Š. z dluhu zaplatil částku 300,- Kč, b) v přesně nezjištěné době přibližně měsíc po předchozí události, v O., okr. K., při jízdě autem zastavil vedle náhodně kolemjdoucího K. Š. a poté, kdy K. Š. přistoupil a sklonil se ke staženému okénku auta, obžalovaný T. P. se jej nejdříve dotázal, kde má zbytek svých peněz, na což mu K. Š. předal částku ve výši 200,- Kč, jakožto zbytek svého dluhu, avšak obžalovaný T. P. nově požadoval další peněžní částku ve výši 500,- Kč a pro zdůraznění svého požadavku K. Š. znenadání udeřil přes otevřené okénko dveří auta pěstí do obličeje, na což K. Š. reagoval, z obavy před případným budoucím fyzickým napadáním a po předchozí zkušenosti s obžalovaným T. P., tak, že mu částku 500,- Kč předal. Za toto jednání byl obžalovaný T. P. odsouzen dle § 175 odst. 3 tr.zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr.zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody na 7 (sedm) roků. Dle § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku byl pro účely výkonu tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dle § 73 odst. 1, odst. 3 tr.zákoníku byl tomuto obžalovanému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce pořadatelské služby při veřejných produkcích v trvání 2 (dvou) let. Dle § 43 odst. 2 tr.zákoníku, ve vztahu k T. P., byl současně zrušen výrok o trestu z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 14.7.2011, č.j. 105 T 25/2011-228, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dle § 228 odst. 1 tr.ř. bylo obžalovanému T. P. uloženo zaplatit na náhradu škody poškozené R. b. p., z. p., se sídlem O., peněžní částky: - ve výši 71.459,- Kč (poškozený M. D.), - ve výši 1.058,- Kč (poškozený M. U. – skutek 10.9.2010). Obžalovaný T. M. byl odsouzen dle § 175 odst. 1 tr.zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr.zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody na 18 (osmnáct) měsíců. Dle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr.zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 3 (tří) roků. Dle § 73 odst. 1, odst. 3 tr.zákoníku byl obžalovanému T. M. uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce pořadatelské služby při veřejných produkcích v trvání 2 (dvou) let. Dle § 43 odst. 2 tr.zákoníku, ve vztahu k T. M., byl současně zrušen výrok o trestu z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 14.7.2011, č.j. 105 T 25/2011-228, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Oproti tomu byli obžalovaní T. P. a T. M. zproštěni obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 2.6.2011, sp.zn. 1 KZV 48/2010, v jednotlivých skutcích tak, že obžalovaní T. P. a T. M. - pro skutky ad 2 a) - c) obžaloby a) nejprve T. P. sám, v přesně nezjištěné době na jaře roku 2010 v O., oslovil svého známého P. M., s tím, že má někoho, kdo potřebuje půjčit 300.000,- Kč a nabídl mu, že když do toho půjdou společně, mohou mít z tohoto obchodu společný zisk asi 120.000,- Kč, a když P. M. tuto nabídku asi po týdnu odmítl, sdělil mu T. P., že už nejde couvnout, protože už je vše zajištěné a současně mu řekl, že když do obchodu nepůjde, buď zaplatí T. P. pokutu v částce 170.000,- Kč anebo v opačném případě uplatní P. M. vystavené směnky, které měl v držení a které v minulosti zajišťovaly v danou dobu již splacený dluh P. M. vůči T. P., přičemž na základě této výhrůžky, ze strachu z ještě větší finanční újmy hrozící uplatněním směnek, předal P. M. T. P., v přesněji nespecifikované době na přelomu měsíců března a dubna 2010, ve své kanceláři v O., kam za tímto účelem T. P. přijel, částku ve výši 170.000,- Kč, a to aniž by o předání peněz vyhotovili a předali si jakýkoliv doklad, přičemž tímto svým jednáním P. M. způsobil škodu ve výši 170.000,- Kč, b) dále pak v květnu 2010 poté, co P. M. sám kontaktoval T. P. se žádostí o půjčku ve výši 200.000,- Kč, tuto částku v krátké době poté od T. P. převzal a jako záruku za půjčku podepsal vlastní směnku, kterou se zavázal do měsíce vrátit T. P. částku 250.000,- Kč, avšak následně v dohodnutém termínu mu vrátil pouze částku 150.000,- Kč s dovětkem, že zbývajících 100.000,- Kč vrátí do týdne, načež mu T. P. sdělil, že souhlasí, avšak že to bude o 20.000,- Kč více, ale vzhledem k tomu, že P. M. částku 120.000,- Kč ani v prodlouženém termínu nesehnal, T. P. navýšil částku o dalších 130.000,- Kč na celkovou sumu 250.000,- Kč, kterou však P. M. nebyl schopen sehnat a uhradit a proto T. P., v úmyslu přimět ho zaplatit tyto peníze, začal P. M. nejprve telefonicky i osobně vyhrožovat, tím, že ho zmlátí, popř. na něj ze stejného důvodu někoho pošle a následně, v přesně nezjištěné době na přelomu měsíců července a srpna roku 2010, navštívil P. M. v bytě jeho rodičů v D. a poté, co se dověděl, že jmenovaný peníze na zaplacení nemá, ho napadl fackami do obličeje, kopáním do nohou a údery pěstí do břicha, přičemž na něj křičel, že chce ty peníze, jinak že přijede s „kámošema s bejsbolkama“, že zmlátí i rodiče P. M. a nakonec odešel s tím, že dluh navyšuje o dalších 300.000,- Kč na celkovou částku 550.000,- Kč a do domu rodičů P. M. se vrátil asi po třech hodinách s již připravenými smlouvami o půjčce na částku 550.000,- Kč a pohrůžkami zbitím a vytvořením problémů celé jeho rodině P M. přiměl smlouvu podepsat a následně, asi po třech dnech poté, přijel T. P. do kanceláře P. M. v O., požádal ho, ať s ním odejde do auta a poté, co mu P. M. ze strachu vyvolaném jeho předchozím jednáním vyhověl, ho přes jeho nesouhlas odvezl k blízkému lesoparku, kde mu v úmyslu přimět ho k zaplacení peněz, začal vyčítat, že nemá peníze, požadoval jejich vrácení, jinak že uvidí, co s ním udělá a pro zdůraznění svých výhrůžek ho současně kopal do nohou, fackoval a opakovaně udeřil rukou do břicha, házel ho do křoví a hrubě mu nadával a až poté, co mu P. M. slíbil, že peníze sežene, ho odvezl zpět k jeho kanceláři a dovolil mu odejít, přičemž v důsledku strachu z uskutečnění jeho výhrůžek pak P. M. několik dní poté předal T. P. ve své kanceláři v O. částku 500.000,- Kč, a to aniž by si předání peněz písemně potvrdili, přičemž mu T. P. sdělil, že nyní mu už zaplatí jen 50.000,- Kč a aby tak učinil v co nejkratší době, přičemž tímto svým jednáním T. P. způsobil P. M. škodu ve výši 650.000,- Kč, což je částka, kterou mu jmenovaný za použití a pohrůžkami násilí vydal (150.000 + 500.000 Kč), přičemž požadoval vydání celkem 700.000,- Kč (250.000 + 20.000 + 130.000 + 300.000 Kč), c) T. P. společně s T. M. v přesně nezjištěné době v měsíci srpnu roku 2010, v O., poté co nejprve T. M. kontaktoval P. M. s tím, že se s ním potřebuje sejít, což následně v kanceláři P. M. v O. učinili a tam T. M. předložil P. M. smlouvu o půjčce 250.000,- Kč s úrokem 100.000,- Kč, kterou P. M. jako dlužník v minulosti uzavřel s M. T., s tím, že T. M. tuto pohledávku od M. T. převzal a nyní tedy P. M. dluží jemu a současně mu sdělil, že do dvou týdnů chce uhradit částku 400.000,- Kč, což P. M., zejména na základě své předchozí zkušenosti s T. P., kterého znal jako blízkého přítele T. M., přislíbil a následně T. M. požádal P. M., aby s ním šel do nedaleké kavárny „jen tak“ v O., kde na něj čeká T. P., který s ním chce také mluvit a v kavárně pak T. P. řekl P. M., že i on chce těch zbývajících 50.000,- Kč /z jednání popsaného v 2/b) žalobního návrhu/ a poté nechali P. M. odejít, a když asi za dva týdny poté P. M. telefonicky sdělil T. M., že peníze nemá, přijel za ním T. M. do jeho kanceláře v O. a pod pohrůžkou fyzického napadení přiměl P. M. nastoupit do svého vozidla zn. Peugeot, v autě mu vzal mobilní telefon, vytáhl z něj SIM kartu a baterii a proti vůli P. M. jej odvezl do lesa N. K. v O., přičemž celou cestu jej z důvodu nezaplacení peněz slovně napadal, v lese pak zastavil, nasadil P. M. na hlavu boxerskou přilbu, kterou si v autě přivezl, a začal bít P. M. otevřenou rukou i pěstí do hlavy, přičemž mu říkal, že dva týdny jsou pryč a on si z něj dělá legraci a po několika minutách bití a nadávek mu řekl, že to nebude řešit, že vrátí M. T. smlouvu, ale P. M. mu podepíše směnku na 300.000,- Kč, a poté jej T. M., opět proti jeho vůli odvezl k bydlišti T. P. na ulici K. S. v O., kde na parkovišti již čekal se situací obeznámený T. P., který nastoupil do vozidla k T. M. a P. M., a sdělil P. M., že tedy podepíše závazek dluhu na částku 300.000,- Kč pro T. M. a totéž na částku 100.000,- Kč pro M. T. a po tomto sdělení T. P. odešel sepsat smlouvu, přičemž poté, co se asi po deseti minutách vrátil zpět, P. M. ze strachu před dalším napadáním podepsal předložené listiny, jejichž obsahem bylo, že P. M. dluží T. M. 300.000,- Kč se splatností do čtrnácti dnů a závěrem ho T. P. upozornil, že také on chce v tomto termínu své peníze, aniž by P. M. dali kopii smlouvy, přičemž dále, v souvislosti se stejnou vymáhanou částkou, v přesně nezjištěné době, v průběhu měsíce září roku 2010, poté, co v termínu splatnosti vymáhané částky stanoveném T. P., P. M. telefonicky sdělil T. P. a T. M., že peníze nemá a také že jim nic nedá, ho pohrůžkami, že ho zbijí a taktéž, že způsobí problémy celé jeho rodině, přiměli přijet na parkoviště před Elektrárnou v D., kam však P. M. ze strachu přijel společně se svým otcem M. M., spolu pak přistoupili do vozidla T. P. tov. zn. Audi, ve kterém na P. M. již čekali T. P. a T. M., kteří vzápětí po P. M. začali křičet, že jim dluží 350.000,- Kč a taktéž mu hrubě nadávat, což otec P. M., M. M., nevydržel a z auta vystoupil, přičemž poté T. P. s T. M. M. M. sdělili, že jeho syna nepustí domů do doby, než jim dá peníze a že si udělají „hezký den“ s požadavkem, aby M. M. peníze sehnal a donesl, což však M. M. odmítl a následně T. P. s T. M. své výhrůžky uskutečnili a skutečně P. M. nedovolili odejít z jejich automobilu, jezdili s ním po okolí O. po dobu asi jedné hodiny, přičemž během této doby P. M. ze strachu z dalšího napadání a uskutečnění jejich výhrůžek, že situace bude ještě horší, opakovaně telefonoval svému otci, žádal ho o sehnání peněz, avšak tento peníze odmítl dát, tak poté telefonoval své matce L. M., která na naléhání svého syna, že peníze nutně potřebuje, jinak bude mít obrovské problémy, půjčkou od svého zaměstnavatele tentýž den obstarala částku 150.000,- Kč a tuto částku kolem 19. hod. přivezla k obchodnímu domu E. v H., kde na ni čekal T. P., ale vzhledem k tomu, že pro ni neměl žádný doklad o předání peněz ani směnku vystavenou jejím synem, odjeli do P., kde L. M. T. P. peníze oproti zničení směnky, o které T. P. tvrdil, že je na jméno jejího syna, předala a poté T. P. s T. M. P. M. propustili s tím, že nyní jim dluží už jen 200.000,- Kč a následně asi týden po této události a poté, co P. M. telefonicky sdělil T. P. a T. M., kteří po něm žádali zaplacení zbytku vymáhané částky, že jim peníze nedá, protože je nemá, přijeli T. P. a T. M. do bydliště P. M. a vyhrožovali mu zbitím, přičemž mu sdělili, že T. M. stále vlastní směnku vystavenou P. M. na částku 300.000,- Kč s tím, že dluh nyní není 200.000,- avšak 300.000,- Kč, přičemž očekávají zaplacení této částky do tří dnů, jinak uvidí, přičemž ho v průběhu dalších dní navštívili v jeho bytě opakovaně, vyhrožovali mu způsobením velkých problémů celé jeho rodině a současně i prohledávali jeho byt, přičemž na základě takto vyvíjeného soustavného tlaku P. M. nakonec sehnal částku 115.000,- Kč, kterou v přesně nezjištěný den v září 2010 předal T. P. a T. M. ve vozidle Peugeot před bydlištěm P. M., přičemž po předání této částky s tím, že jim dluží ještě 185.000,- Kč, T. P. s T. M., proti vůli P. M., pro zdůraznění svých výhrůžek a v úmyslu vymoci z něj další peníze, tohoto stejně jako v minulosti odvezli do lesa N. K. v O., tam mu opětovně vyhrožovali fyzickou újmou a činili na něj psychický nátlak tak, aby ho co nejvíce vystrašili a T. P. ho současně strkal rukama do ramen a teprve poté, co jim v důsledku jejich jednání P. M. slíbil, že zbytek vymáhaných peněz zaplatí do týdne, neboť mu nějaké přijdou na jeho účet, ho odvezli zpět do jeho bytu, tam mu z důvodu zvýraznění své moci a kontroly nad jeho osobou, v úmyslu získat další peníze, vzali jeho doklady, občanský průkaz, platební kartu České spořitelny, a.s. a platební kartu Volksbank, a.s. a pod hrozbou dalšího fyzického násilí ho donutili sdělit jim PIN kódy k oběma kartám s tím, že mu budou účty kontrolovat a dále dne 1.10.2010 pro P. M. přijeli do jeho bydliště, stejnými výhrůžkami ho donutili odjet na pobočku Volksbank, a.s. do O., vybrat z účtu částku ve výši 10.000,- Kč a tuto předat T. P. a T. M., přičemž mu současně sdělili, že za každý den, kdy jim bude dlužit peníze, mu dluh naroste o dalších 10.000,- Kč, přičemž dále, v přesně nezjištěný den v říjnu 2010, T. P. s T. M. společně čekali na P. M. u vlaku na Hlavním nádraží v O., tam po něm požadovali další částku ve výši 10.000,- Kč, přičemž pro zdůraznění svých výhrůžek T. M. na P. M. poštval svého psa bojového plemene a v důsledku jejich cíleného nátlaku a strachu z uskutečnění jejich permanentních výhrůžek i stálého sledování jeho pohybu, jim P. M. požadované peníze vydal, a dále, o několik dní později, přijeli T. P. a T. M. opětovně do bydliště P. M. v O., chtěli po něm další peníze, a když jim řekl, že peníze nemá, pohrůžkami bitím a způsobením dalších problémů ho donutili nasednout do vozidla Audi T. P. a stejně jako v minulosti ho odvezli do lesoparku v O., tam ho T. P. fyzicky napadl údery do hlavy a břicha a poté mu vzali mobilní telefon s tím, že zatelefonují všem lidem, kterým P. M. dluží nějaké peníze, aby na místo přijeli a zbili ho, poté z místa odjeli pryč a dále, po několika dnech opět přijel T. P. za P. M. do jeho bydliště, vrátil mu doklady s dovětkem, že za vrácení mu zaplatí dalších 50.000,- Kč, které bude po částce 10.000,- Kč měsíčně splácet po dobu osmi měsíců /tedy celkem 80.000,- Kč/ s první splátkou ke dni 10.12.2010, přičemž poté P. M. dne 5.12.2010 napsal T. P. SMS zprávu, že už mu nic platit nebude a následně, o několik málo dnů později, P. M. telefonicky kontaktoval T. M. a sdělil mu, že nyní vymáhá dluhy za T. P. on a tedy nadále se bude platit jemu, přičemž tímto svým společným jednáním T. P. společně s T. M. způsobili poškozenému P. M. škodu ve výši 285.000,- Kč, což odpovídá výši hotovosti, kterou jim jmenovaný vydal, přičemž celkem požadovali částku ve výši nejméně 450.000,- Kč, dle § 226 písm. a) tr.ř., neboť nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro něž jsou obžalovaní stíháni, - pro skutek ad 4 d) obžaloby že společně, v úmyslu přimět M. U. k zaplacení T. P. požadovaných peněz, dne 11.11.2010, kolem 00.50 hod. u restaurace S. M. slovně a fyzicky napadli M. U. tak, že ho údery pěstmi srazili na zem, poté ho kopali do různých částí těla a následně z místa odjeli pryč, přičemž M. U. svým jednáním způsobili krvácivé poranění nosu a úst a dále, opět ve společném v úmyslu zabránit M. U. v nahlášení jejich jednání na policii, tohoto společně navštívili v D., kde se v té době zdržoval a v návaznosti na své předchozí jednání mu důrazně sdělili, aby si dobře rozmyslel co bude vypovídat na policii, přičemž M. U., s ohledem na předchozí jednání i výhrůžky obou jmenovaných, ze strachu na policii přes doručené předvolání nepřišel, částečně dle § 226 písm. a) tr.ř. a částečně dle § 226 písm. c) tr.ř., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž jsou obžalovaní stíháni (druhá část skutkové věty) a nebylo prokázáno, že tento skutek spáchali obžalovaní (první část skutkové věty), obžalovaný T. M. - pro skutek ad 4 e) obžaloby dle § 226 písm. b) tr.ř., že s T. P., opět ve stejném a společném úmyslu, tedy přimět M. U. k zaplacení T. P. požadovaných peněz, v přesně nezjištěné době, na podzim roku 2010, v O., poté co T. M. náhodně potkal M. U. na ulici, tohoto zastavil, přikázal mu, ať počká, dokud nepřijede P., kterému ihned zatelefonoval a poté, co se T. P. na místo během krátké chvíle dostavil, přiměli M. U., aby nastoupil do auta P., který ho odvezl za areál letního kina v O. a tam ho se slovy „kde mám peníze?“ opakovanými údery pěstí do obličeje fyzicky napadl a poté z místa odjel pryč, pro skutek ad 5 a) obžaloby dle § 226 písm. b) tr.ř., že v přesně nezjištěném období, v letních měsících roku 2010, v O., poté, co T. P. půjčil K. Š., částku ve výši 500,- Kč, kterou si podle jejich původní dohody měl strhnout z kupní ceny motocyklu, který K. Š. prodával strýci T. P., což však T. P. neučinil a půjčka tedy nebyla splacena, tak následně, několik dnů po prodeji motocyklu, v době, kdy K. Š. projížděl svým automobilem přes O., mu ve společném úmyslu přimět ho k zaplacení vypůjčených peněz, znenadání zablokoval cestu a zabránil mu tak v další jízdě, automobil řízený T. M., ze kterého vystoupil T. P., který následně a bez dalšího přistoupil k předním dveřím řidiče, tyto otevřel a K. Š. s křikem „kde mám peníze?“ znenadání napadl údery pěstí do hlavy, současně se ho pokoušel vytáhnout z jeho auta, přičemž neustále opakoval otázku „kde mám peníze?“, načež mu K. Š. ze strachu před dalším napadáním dal částku 300,- Kč, načež T. P. společně s T. M. z místa odjeli, přičemž K. Š. nezpůsobili žádná závažnější poranění, neboť v žalobním návrhu označené skutky (ve vztahu k obžalovanému T. M.) nejsou trestnými činy. Dle § 229 odst. 3 tr.ř. byl poškozený P. M. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku ze všech k odvolání oprávněných osob, vymezených v ustanovení § 246 odst. 1 a § 247 odst. 2 tr.ř. opravný prostředek podali pouze obžalovaní, a to do výroků, jimiž byli uznáni vinnými a navazujících výroků o uložených trestech. Odvolání obžalovaného T. P., zpracované jeho obhájkyní JUDr. M. N. směřovalo do výroku o vině v rozsahu, jímž byl uznán vinným. Obžalovaný se se závěrem o své vině neztotožnil, s tím, že mu nebylo možno brát k tíži, že v přípravném řízení využil svého práva nevypovídat, soud prvního stupně jen selektoval jednotlivé důkazy podle toho, jak zapadaly do jeho konstrukce o vině a vedle toho řadu důkazů pominul. Kriticky se vyjádřil i k obsahu napadeného rozhodnutí, jež vzhledem k formálním pochybením, například chybnému rozhodnutí o délce trestu zákazu činnosti se jevilo jako nesoustředěné. Své námitky rozvedl ve vztahu k dílčím skutkům. Ve vztahu k bodu 1), jímž se měl dopustit trestného jednání vůči poškozenému M. D., obžalovaný poukázal na svoji verzi události, když skutečně poškozeného navštívil v bytě, který obýval a došlo zde ke konfliktu, při němž jej pouze dvakrát uhodil otevřenou dlaní ruky, ale nijak mu nevyhrožoval a neměl vůči němu žádné požadavky. Podle názoru obžalovaného tato jeho verze je potvrzována dvěma svědky, T. B. a P. V., kteří konflikt částečně popsali tak, že netrval více jak dvě minuty. Poškozený se jim následně svěřil, že měl být napaden dvěma neznámými muži u nákupního centra. To pak koresponduje s doslovným přepisem telefonního hovoru a lékařskou zprávou o prvotním ošetření poškozeného. Podle názoru obžalovaného pak z jeho výpovědi i svědků, včetně poškozeného, nevyplynulo, že by měl jednat vůči poškozenému pohrůžkou násilí či násilím proto, aby něčeho dosáhl a za takovéto situace nelze dovodit naplnění znaků trestného činu zločinu vydírání, pro který byl uznán vinným, neboť poškozeného násilím k ničemu nenutil. Dále zdůraznil, že poškozený M. D. je značně nevěrohodný, nejenom s ohledem na jeho drogovou minulost, ale i značné rozpory v jednotlivých výpovědích, zejména ve vztahu k popisu použitého násilí, které v přípravném řízení a u hlavního líčení popisoval odlišně. V této souvislosti pak podle názoru obžalovaného krajský soud přehlédl výpovědi zbývajících svědků, které není možno považovat za nevěrohodné, neboť jsou naopak s poškozeným spjati. Soud se ve svém hodnocení nezabýval a nijak nevypořádal s verzí poškozeného, že uvedeného dne byl kromě obžalovaného napaden i dalšími muži. Výpověď poškozeného ohledně fyzického napadení vedeného pěstmi a kopanci po různých částech těla nekoresponduje se skutečností, že na poškozeném neměl zanechat výraznější stopy. Dále obžalovaný poukázal na obsah znaleckého posudku znalkyně MUDr. M. S., z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, která se zabývala jednotlivými podmínkami vzniku úrazového děje, přičemž z obsahu jejího vyjádření vyplynulo, že není možno spolehlivě sdělit časový interval od doby, kdy mělo dojít k násilnému jednání, při němž byla protržena slezina poškozeného od jeho ošetření s tím, že takový interval mohl trvat od několika desítek minut až po několik hodin. Nesouhlasil také s hodnocením soudu prvního stupně, v němž se zabýval důvody, proč poškozený od počátku jako pachatele fyzického útoku neoznačil právě obžalovaného s tím, že jeho závěry, vztahující se ke strachu z obžalovaného považuje za nelogické. Podle obžalovaného jeho vina na fyzickém napadení poškozeného M. D. a způsobení závažných poranění, jak jsou popisovány pod bodem 1) výroku napadeného rozsudku, nebyla prokázána bez jakýchkoliv rozumných pochybností. K bodu 2) ve vztahu k jednání vůči poškozenému L. F., obžalovaný zdůraznil, že tohoto nikdy fyzicky nenapadl a peníze, které mu poškozený dlužil, tento řádně v několika splátkách uhradil. Tuto skutečnost pak potvrdil i sám poškozený v řízení před nalézacím soudem s tím, že svoje původní výpovědi, v nichž vypovídal odlišně a podrobně popisoval způsob fyzického napadení, vypověděl pod psychickým tlakem s tím, že je lehce ovlivnitelný a na obžalovaného se zlobil. Podle názoru obžalovaného výpověď poškozeného před soudem byla nalézacím soudem bez dalšího odmítnuta, aniž bylo řádně odůvodněno, z jakých důvodů tuto výpověď svědka soud považoval za nevěrohodného, ač vypovídal pod sankcí křivé svědecké výpovědi. Z tohoto pohledu pak namítl, že soud nepostupoval v souladu s požadavky ustanovení § 125 odst. 1 tr.ř., neboť opomenul vyložit, jak dospěl k závěru o spolehlivosti důkazního pramene a jak se vypořádal s obhajobou obžalovaného a jakými právními úvahami se řídil. Ve vztahu ke skutkům pod bodem 3) a 4), v nichž byl stíhán za jednotlivé útoky, směřující vůči poškozenému M. U., obžalovaný tvrdil, že jak tomuto poškozenému, tak jeho otci půjčil peníze a oba měli problémy se splácením. Celou věc předal pouze k vyřízení advokátovi. Z jednotlivých jemu kladených za vinu fyzických napadení se doznal toliko ke konfliktu před T-k. (skutek 3 c/), který byl vyvolán arogantním chováním poškozeného. Tu skutečnost podle názoru obžalovaného potvrzuje i výpověď svědkyně K., jíž se poškozený svěřil, že konflikt vyprovokoval. Když se dozvěděl, že poškozený byl hospitalizován v nemocnici, snažil se jej kontaktovat a vzhledem k jeho nedostupnosti tak činil i přes jeho přítelkyni, svědkyni K., svoji bývalou spolužačku. Popřel, že by v minulosti poškozeného k něčemu nutil, vydíral jej a jednal vůči němu neadekvátním způsobem a kromě doznaného fyzického útoku jej jakýmkoliv dalším fyzickým způsobem napadl. Samotného poškozeného M. U. označil za nevěrohodnou osobu, když v jeho výpovědích z přípravného řízení od hlavního líčení je možno nalézt mnoho rozporů. Nalézací soud, přestože připustil, že výpověď poškozeného byla chaotická, nesourodá, byl z této výpovědi schopen vytvořit souvisle navazující a chronologické skutkové věty, ač výpověď poškozeného zůstala naprosto osamocena a není podporována v zásadě žádnými důkazy. Pokud nalézací soud naopak konstatoval, že toto svědectví bylo podporováno výpověďmi dalších svědků K., V. a P., nepovažoval tyto závěry soudu za správné. Svědek K. o žádném konfliktu, který by se udál mezi poškozeným a obžalovaným nic nesdělil a zbývající svědci byli informováni pouze o konfliktu před T-k., který obžalovaný popsal. V závěru o vině považoval za zpochybněný i skutečností, že ve vztahu ke skutku pod 4 d), v němž byl stíhán pro další napadení poškozeného u restaurace S. M., byl obžalovaný zproštěn, ač ve vztahu k tomuto skutku podle názoru obžalovaného byla zcela jistě silnější důkazní situace, než tomu bylo u skutků ostatních, a přesto soud poškozenému ve vztahu k dalšímu jednání uvěřil. S ohledem na výše uvedené nebylo možno spolehlivě učinit závěr o tom, že se jednotlivé skutky staly tak, jak to obžaloba vymezila a soud adekvátním způsobem své rozhodnutí nezdůvodnil. Takový postup pak označil také za provedený v rozporu s právem na spravedlivý proces se zdůrazněním podmínek, tzv. opomenutých důkazů tak, aby byla účastníkovi dána možnost navrhnout důkazy a soud pak o těchto navržených důkazech rozhodl a v případě, že jim nevyhověl, pak uvést, z jakých důvodů je neprovedl a proč je za základ skutkových zjištění nepřevzal. Ve vztahu k skutku 3 a) napadeného rozsudku pak vytkl nalézacímu soudu, že jeho skutkový závěr, že poškozený byl nucen vyhledat lékařské ošetření, nemá oporu v žádných důkazech, když žádná lékařská zpráva nebyla v průběhu trestního řízení opatřena a není tedy k dispozici žádný další důkaz o vzájemném kontaktu mezi poškozeným a obžalovaným. Poškozený pak tvrdil, že předmětnému konfliktu měla být přítomna další osoba (P. N., přítelkyně obžalovaného), která v průběhu trestního řízení k věci nebyla vyslechnuta. Pokud se jedná o skutek pod bodem 3 d), poškozený k uvedenému ději vypovídal ve svých výpovědích odlišně, zaměňoval průběh konfliktů a souvislosti s tím spojené a jeho výpověď podle obžalovaného byla smyšlená a nevěrohodná. Ve vztahu ke skutku 4), obžalovaný připustil své zavinění jen v rozsahu toho, že kontaktoval obžalovaného a vyvinul snahu o mimosoudní vyřízení věci při setkání s přítelkyní poškozeného K. K. Soud mu však tuto snahu napravit své předchozí jednání přičetl k tíži a jeho aktivitu hodnotil jako důkaz proti němu. Podle názoru obžalovaného pak závěr soudu, že se jednání měl dopustit vůči poškozenému, jako vůči svědkovi, nebylo podepřeno žádným důkazem a nebylo prokázáno, že by obžalovaný měl vědomost o tom, že by poškozený byl v režimu svědka. Ohledně skutku 5) obžalovaný popřel, že by poškozenému K. Š. zapůjčil nějaké peníze s tím, že pouze řešil půjčku s jeho rodiči, která s případem nesouvisela. V tom viděl hlavní rozpor skutkových závěrů, když jeho verze o okolnostech prodeje motocyklu Kawasaki je podporována výpovědí otce poškozeného. Dále zdůraznil, že poškozený v kritické době byl silně závislý na omamných látkách, a lze proto pochybovat o tom, jak dalece mohl události spolehlivě a věrohodně vnímat. Závěr o své vině obžalovaný označil za provedený v extrémním rozporu s provedenými důkazy s tím, že v případě existence dvou či více výkladů s ohledem na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu nelze učinit zjištěním, které nejvíce zatěžuje obviněného s ohledem na zásadu presumpce neviny. Podle názoru obžalovaného pak soud prvního stupně nepostupoval v souladu s hlavními zásadami trestního řízení, zejména hodnocením důkazů podle vnitřního přesvědčení, založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v souhrnu a transparentnosti rozhodování v situaci, kdy v jednotlivých případech stála jednotlivá tvrzení obžalovaného proti tvrzením poškozených a nedošlo k řádnému ověření věrohodnosti a nezaujatosti výpovědí stojících vůči němu. Obžalovaný tvrdil, že v kritickou dobu byl osobou doposud netrestanou a k jeho usvědčení ve většině případů byly použity výpovědi osob nevěrohodných, jak vzhledem ke způsobu jejich života, abusu drog a zejména s ohledem na podstatné rozpory z jejich výpovědí vyplývajících. Před soudem pak byla slyšena řada dalších svědků, kteří si půjčovali od obžalovaného peníze, ale nepotvrdili, že by vůči nim obžalovaný používal nějaké nadstandardní metody. Nelze pak ponechat stranou úvahu krajského soudu v tom směru, že nelze předpokládat, že by poškození sami o sobě útoky ze strany obžalovaného oznámili, neboť individuálně by jejich výpovědi nemusely působit zcela přesvědčivě. Samotný celkový komplex výpovědí poškozených pak podle závěru soudu působí dojmem věrohodnosti, ovšem dle názoru obhajoby byl vykonstruován. Z tohoto pohledu nalézací soud nemohl rozlišovat kvalitu výpovědi svědka, neboť pro ni je zásadní, zda výpověď dílčích svědků byla vždy věrohodná, bez toho, v jakých souvislostech, případně skupině ostatních svědků byla učiněna. Za takovéto situace pak s poukazem na zásadu in dubio pro reo se obžalovaný domáhal u odvolacího soudu přezkoumání skutkových závěrů nalézacího soudu a zrušení napadeného rozsudku s tím, aby byl v celém rozsahu podané obžaloby odvolacím soudem zproštěn. Z obsahu odvolání obžalovaného T. M. podaného jeho obhájcem Mgr. R. S. vyplynulo, že zpochybnil závěr nalézacího soudu o jeho vině ve vztahu ke skutku pod bodem 3 b) s tím, že hodnocení důkazů ve vztahu k tomuto útoku ze strany soudu prvního stupně označil za obecné podporované argumenty, které se konkrétního jednání obžalovaného nedotýkají. Obžalovaný popřel, že by se účastnil jakéhokoliv fyzického napadení poškozeného M. U. Z takového jednání jej neusvědčuje ani spoluobžalovaný T. P., s nímž se měl trestného jednání dopustit. O žádném dluhu poškozeného M. U. vůči T. P. nevěděl, když tento se mu nesvěřoval se svými aktivitami. Pokud se jedná o výpovědi svědka U., obžalovaný polemizoval se závěrem nalézacího soudu, že tyto jsou shodné a věrohodné. Pokud se jedná o konflikt u restaurace L., svědek popisoval dvě samostatné události, přičemž při jednání, jemuž měl být obžalovaný přítomen o napadení ze strany T. P. mluvil pouze v jednotném čísle. Dále poukázal na skutečnost, že svědek M. U. byl v přípravném řízení vyslechnut dvakrát, dne 28.1.2011 a 27.4.2011, když první z těchto výpovědí označil obžalovaný z jeho pohledu za procesně nepoužitelnou, což bylo také důvodem opakování uvedené výpovědi. Poukázal na rozpory mezi výpověďmi poškozeného v těchto stádiích řízení a z pohledu hodnocení svědecké výpovědi poškozeného považoval rozsudek soudu prvního stupně za prakticky nepřezkoumatelný, neboť není zřetelné, ze kterých verzí poškozeného fakticky vycházel. Nemohl se ztotožnit ani s názorem krajského soudu v tom směru, že by byl usvědčován dalšími důkazy, zejména lékařskými zprávami z 11.9.2010 a 11.11.2010, ani výpověďmi dalších svědků, kteří jeho konkrétní jednání vůči poškozenému nijak nepopisovali. Za této situace se domáhal, aby byl napadený rozsudek ve vztahu k jeho osobě ve výroku, jímž byl uznán vinným, zrušen, jakož i ve výroku o uloženém trestu a odvolacím soudem byl podle § 226 písm. a) tr.ř. zproštěn. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci jako soudu odvolacímu ve smyslu ustanovení § 252 tr.ř. Bylo zjištěno, že odvolání bylo podáno oprávněnými osobami dle § 246 odst. 1 písm. b) tr.ř., a v zákonné lhůtě dle § 248 odst. 1 tr.ř., přičemž podaná odvolání splňovala i náležitosti ustanovení § 249 odst. 1, odst. 2 tr.ř. Odvolací soud proto neshledal podmínek pro rozhodnutí o zamítnutí či odmítnutí odvolání podle § 253 tr.ř. Za tohoto stavu věci Vrchní soud v Olomouci podle § 254 tr.ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech napadených výroků rozsudku soudu prvního stupně, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo z hlediska vytýkaných vad, když k vadám, které nebyly odvoláními vytýkány, odvolací soud mohl přihlížet jen tehdy, pokud by měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo odvolání podáno a současně byl limitován při tomto přezkumu i ustanovením § 254 odst. 2 tr.ř. Vzhledem k obsahu podaných opravných prostředků nebyly předmětem přezkumu odvolacího soudu nenapadené výroky, jimiž obžalovaní zproštění dílčích útoků pokračujícího žalovaného trestného jednání, v rozsahu výše vymezeném, ani navazující adhezní výroky. To ovšem neznamená, že výsledky důkazů, jež byly k těmto částem rozhodnutí v řízení provedeny, bylo možno ignorovat a ve vztahu k přezkoumávané části rozhodnutí k nim nepřihlédnout. V řízení, které rozsudku předcházelo, neshledal odvolací soud takových procesních vad, které by měly za následek nedostatečné objasnění věci, či porušení práv na obhajobu obžalovaných, když řízení před soudem prvního stupně dostatečně respektovalo zásadu ústnosti (§ 2 odst. 1 tr.ř.) a bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 a § 220 odst. 1 tr.ř.) při provádění důkazů, když svědci, jejichž osobní výslech před soudem byl nezbytný pro náležité objasnění věci a reálně možný, stejně tak, jako znalci byli osobně slyšeni a ostatní důkazy, jež byly opatřeny, ať již ve stadiu přípravného řízení či v řízení před soudem, byly provedeny v souladu s požadavky zákona. Je třeba také zdůraznit, že byla dodržena všechna další ustanovení trestního řádu, týkající se zabezpečení práv obžalovaných na jejich obhajobu, když jim bylo umožněno zvolit si obhájce v podmínkách nutné obhajoby a těmto obhájcům pak bylo umožněno již v průběhu přípravného řízení se zúčastňovat jednotlivých úkonů a současně obhajoba obžalovaných byla zabezpečena přítomností obhájců u všech úkonů v řízení před soudem. Byla také dodržena všechna další ustanovení trestního řádu, která se těchto práv obžalovaných dotýkala, zejména ve vztahu k zahájení trestního stíhání, seznámení se spisem, jakož i další jednotlivá jejich práva, jež procesním způsobem zajišťují konkrétní realizaci obhajovacích práv v průběhu trestního řízení. Za takové porušení procesních práv pak odvolací soud nepovažoval ani skutečnost, že doposud nebylo formálně nalézacím soudem rozhodnuto o žádostech obou obžalovaných na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu (obžalovaný T. P., č.l. 847, obžalovaný T. M., č.l. 943), když je zřetelné, že obžalovaní, přes poučení o podmínkách nároku na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu a právní pomoc obhájců, které si ke své obhajobě v trestním řízení zvolili, zatím nesplnili žádné základní zákonné podmínky pro kladné rozhodnutí ve formě předložení hodnověrných objektivních důkazů, splňujících předpoklady pro vyhovění takovéto žádosti. Obhajoba obou obžalovaných byla ovšem fakticky soustavně v celém řízení zajištěna jimi zvolenými obhájci a realizace zákonem garantovaného práva obžalovaných na volbu obhájce dle jejich výběru a účast na jejich obhajobě v průběhu trestního řízení byla takto jen potvrzována. Za procesní vadu nelze považovat v soudní praxi značně neobvyklý, soudem prvního stupně zvolený postup protokolace jednotlivých výpovědí obžalovaných a svědků před soudem, zaznamenaných v „třetí osobě“, jenž neodpovídá podmínkám ustanovení § 95 odst. 1 tr.ř. a není odůvodněn ani specifickými podmínkami protokolace v řízení před soudem dle § 55b tr.ř. Nehledě na to, že takto pořízený záznam obsahu výpovědí jednotlivých osob je v některých bodech obtížně srozumitelný (není zřetelné, o kom se vyslýchané osoby vlastně vyjadřují) a způsob takového zápisu i částečně nedůsledný, za podstatné je nutno považovat základní pravidlo, že výpověď obviněného (ale i svědka) je nutno do protokolu zaznamenat v přímé řeči dle § 95 odst. 1 a § 103 tr.ř. Zákonné podmínky protokolace v řízení před soudem dle § 55b odst. 3 tr.ř., dle nichž výpovědi osob, které byly vyslechnuty v hlavním líčení či veřejném zasedání se do protokolu zapisují jen potud, pokud obsahují odchylky nebo dodatky k dřívějším výpovědím nebo vysvětlením a právo státního zástupce nebo obviněného požadovat, aby výpověď učiněná v řízení před soudem nebo její část, byla doslovně zaprotokolována, nelze interpretovat tak, že by se jednalo o výjimku z obecného ustanovení o způsobu protokolace dle § 95 odst. 1 tr.ř. Zjednodušeně řečeno, i v řízení před soudem je nutno, a je to nanejvýš vhodné i pro přehlednost samotného obsahu protokolovaného vyjádření vyslýchané osoby, aby takové vyjádření, byť v některých případech v omezené, či stručné formě, bylo formulováno v přímé řeči a nikoliv „převyprávěním“ jeho obsahu protokolujícím či vyšším soudním úředníkem, jenž protokol vyhotovuje na základě zvukového záznamu (§ 55b odst. 5, odst. 6 tr.ř.), o tom, co osoba před soudem řekla. Pro samotnou podstatu správnosti postupu soudu v trestním řízení i hodnocení provedených důkazů, uvedená skutečnost neměla žádný zásadní význam. Nesprávnost odvolací soud neshledal ani v postupu nalézacího soudu namítaném obžalovaným T. M., ohledně použitelnosti výpovědi svědka M. U. z přípravného řízení ze dne 28.1.2011 (č.l. 403) s tím, že byl proveden před zahájením trestního stíhání tohoto obžalovaného, ve vztahu ke skutkům, jichž se měl obžalovaný dopustit proti tomuto poškozenému. Především je významné, že po zahájení trestního stíhání obou obžalovaných pro trestný čin vydírání dle § 175 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr.zákoníku a další trestné činy vůči poškozenému M. D. bod 1) /obžalovaný P. č.l. 26 ze dne 30.11.2010/ a vůči poškozenému P. M. (oba obžalovaní dne 21.12.2010 č.l. 33) bylo provedeno důkladné šetření k širším okolnostem jejich jednání při vymáhání dluhů, k posouzení hodnověrnosti důkazů, při němž bylo vyslechnuto postupně větší množství osob, mezi nimiž byl i svědek M. U. K tomuto jeho výslechu došlo za splnění zákonných podmínek práv na obhajobu obžalovaných, když oba jejich obhájci byli o tomto úkonu řádně a včas vyrozuměni. Obhájkyně obžalovaného T. P. se jej zúčastnila a obhájce obžalovaného T. M. se omluvil (srov. obsah protokolu a záznam č.l. 734). Jelikož z obsahu jeho výpovědi byly zjištěny skutečnosti vedoucí k důvodnému podezření ze spáchání dalších útoků pokračující trestné činnosti obžalovaných, bylo trestní stíhání vůči nim rozšířeno usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 22.2.2011 (č.l. 55) a poškozený M. U. byl ve věci opětovně vyslechnut (č.l. 411) dne 27.4.2011 za přítomnosti obhájců obou obžalovaných. Je tedy zřejmé, že oba uvedené úkony, výslechu svědků, byly provedeny zákonným způsobem a nelze považovat první z těchto výpovědí za nezákonnou a pro hodnocení důkazní situace nepoužitelnou jen proto, že předcházel zahájení trestního stíhání pro skutek, v němž svědek jako poškozený dále vystupoval. Pro úplnost je třeba zdůraznit, že M. U. byl soudem vyslechnut i v řízení před soudem (č.l. 1206) a oba obžalovaní tak mohli veškerá svá práva ve vztahu k jeho výpovědi dostatečnou měrou realizovat. Za takové situace odvolací soud neshledal žádné důvody ke zrušení napadeného rozsudku pro procesní nedostatky dle § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř., když žádný z obžalovaných proti procesnímu postupu jakékoliv další námitky nevznesl. Pokud se jedná o skutková zjištění, je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně vycházel z obsahu jednotlivých důkazních prostředků, které v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr.ř. v podstatné části řádně vyhodnotil, jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a z pohledu skutkových závěrů obsažených ve výroku napadeného rozsudku a rozvedených v jeho odůvodnění, nelze shledat ve vztahu ke skutkům pod body 1), 2), 5) napadeného rozsudku žádných zásadních nesprávností. Dokazování bylo provedeno při plném respektování zásad ústnosti, přímosti a bezprostřednosti provedených důkazů a je třeba pokládat je za dostatečné k objasnění věcí z hlediska uvedených ustanovení, tedy ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Soudu prvního stupně nelze vytknout, že by neprovedl některý z podstatných důkazů, které byly shromážděny v přípravném řízení, nebo byly opatřeny v průběhu řízení před soudem, a že by hodnocení důkazů a vypořádání se s námitkami obhajoby obžalovaného prostřednictvím jeho obhájkyně, neodpovídalo pravidlům formální logiky. Naopak dále zjištěné nedostatky v obsahu provedených důkazů a z nich vyplývajících skutkových závěrů ve vztahu k bodům 3), resp. i 4) napadeného rozsudku, odvolací soud vedly k rozhodnutí o zrušení odsuzující části napadeného rozsudku ohledně obou obžalovaných, mimo jiné i vzhledem k pokračujícímu charakteru trestného jednání obžalovaného T. P. a k novému vyslovení jeho viny v omezeném rozsahu v bodech 1), 2) a 5) a navazujících výroků o trestu a náhradě škody. K tomuto rozhodnutí je nutno především připomenout, že povinnost orgánů činných v trestním řízení při hodnocení provedených důkazů je založena na zásadě volného hodnocení důkazů tak, jak je zahrnuta v ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř., spočívá v hodnocení důkazů orgány činnými v trestním řízení, v tomto případě soudem, aniž by byl tento vázán zákonnými rigidními pravidly, vycházejíc z volného, tedy zákonem nevymezeného uvážení. Tato zásada nutí soud přihlédnout k okolnostem konkrétního případu, k jeho zvláštnostem, charakteristickým rysům a brání obecně mechanickému přístupu při hodnocení důkazů. Zákon nestanoví a nepřikládá apriori žádnému z důkazů zvláštní význam. Soud při hodnocení provedených důkazů musí postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž tyto důkazy hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení, založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu. Hodnocení musí činit z hlediska závažnosti důkazů, tedy vyloučí důkazy nepodstatné, takové, z nichž nelze učinit poznatky o předmětu dokazování a důkazy posuzuje i z hlediska zákonnosti, tedy zda důkazy nebyly provedeny v rozporu s procesními předpisy a zda nelze v důkazním řízení shledat pochybení, která by měla povahu podstatných vad v řízení. Důkazy je třeba podrobit hodnocení z hlediska věrohodnosti a pravdivosti na základě analýzy jednotlivých poznatků, pocházejících ze samotného konkrétního důkazu při hodnocení ve vztahu k dalším provedeným důkazním prostředkům. Tato zásada je vybudována na vnitřním přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, jež není projevem libovůle nebo svobody takového orgánu, ale je vytvářena na přísně logickém základě, opírajícím se o právní vědomí, všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Podle názoru odvolacího soudu právě takové hodnocení ve vztahu k vymezeným skutkům 1), 2) a 5), jimiž byl obžalovaný T. P. uznán vinným, je obsaženo v odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě a nelze mu vytýkat nejasnost či neúplnost, přičemž zcela odpovídá zákonným kritériím dle § 120 - § 122 tr.ř., pokud jde o výrok rozsudku a ustanovení § 125 tr.ř. ve vztahu k jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že hodnocení důkazů je podle našeho právního řádu výlučným právem soudu prvního stupně a odvolací soud nemůže shledat a vytknout vady tam, kde soud prvního stupně provedl úplné dokazování z hlediska podmínek § 2 odst. 5 tr.ř. a postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr.ř. Soud prvního stupně logicky, podrobně a zcela přesvědčivě zdůvodnil své rozhodnutí a vysvětlil myšlenkové postupy, které jej vedly k jeho takto vymezeným závěrům, a nelze proto považovat námitky obhajoby k uvedeným skutkovým zjištěním za opodstatněné. Odvolací soud se neztotožnil s výše vymezenými námitkami obžalovaného T. P., ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazů k uvedeným bodům napadeného rozsudku. Je třeba naopak zdůraznit, že nalézací soud jednotlivé výpovědi obžalovaných, svědků, znalecké posudky i řadu listinných důkazů, o něž toto své rozhodnutí o vině obžalovaného opřel, ve svém odůvodnění napadeného rozsudku řádně a pečlivě vyhodnotil a podrobně se vypořádal se všemi skutečnostmi, vyplývajícími z obsahu těchto důkazů a tedy postupoval v dokazování v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr.ř. a § 125 tr.ř. Soud prvního stupně se ve svém rozhodnutí pečlivě, podrobně, výstižně a logicky vypořádal i se všemi argumenty obhajoby obžalovaného i jednotlivými důkazy, z nichž bylo možno učinit spolehlivý a v podstatě zcela správný závěr o prokázání skutkových zjištění, o něž se opírá závěr o vině obžalovaného v tom rozsahu, jak jsou uvedeny ve výroku soudu prvního stupně o vině v bodech 1), 2), 5) a rozvedeny v jeho odůvodnění. Nalézací soud se také v odůvodnění vypořádal s podstatou shodných námitek obhajoby obžalovaného, na níž stála i většina námitek podaného odvolání (zejména na str. 32 a násl. rozhodnutí). Odvolací soud se s těmito závěry zcela ztotožnil. Proto bylo možno na tato jednotlivá ucelená hodnocení nalézacího soudu pro stručnost jen odkázat. Pro úplnost tohoto rozhodnutí považoval odvolací soud za podstatné k jednotlivým bodům uvést následující. Pokud se jedná o výhrady obžalovaného T. P. ve vztahu k bodu 1), je zcela zřetelné, že nalézací soud nevycházel jen z obsahu opakovaných výpovědí poškozeného M. D. V nich ostatně nebylo možno nalézt žádných zásadních rozporů. Posuzoval pečlivě i další důkazy, z hlediska argumentů obhajoby obžalovaného. Jeho závěr, že to byl právě obžalovaný, jenž hrubým fyzickým násilím poškozeného napadl v souvislosti s vymáháním vrácení zapůjčené finanční částky a způsobil mu tak závažné poranění rozdrcení sleziny s rozsáhlým krvácením do dutiny břišní, jež jej aktuálně ohrožovalo na životě a vyžádal si bezprostřední kvalifikovanou odbornou lékařskou péči, kterou si sám poškozený obstaral, bez níž by vzhledem k rozsahu krvácení zemřel, je nezpochybnitelný. Poškozený logicky vysvětlil, co jej vedlo v první fázi oznámení vzniku svého poranění k tomu, že za pachatele neoznačil přímo obžalovaného, ale neznámé osoby i následnou změnu tohoto postoje. Časové souvislosti a bezprostřední návaznost útoku obžalovaného, jenž byl dokladován kromě tvrzení poškozeného i částečným doznáním obžalovaného a svědeckými výpověďmi, spolehlivě potvrzují, že původcem vzniku tohoto závažného poranění byl právě obžalovaný. Mimo jiné si nelze představit potencionální možnost, že obžalovaný po údajném předchozím konfliktu s dalšími osobami, jež ani neměl znát, odešel s takovým závažným zraněním domů, v klidu se díval na televizi a teprve následně po popisovaném napadení ze strany obžalovaného došlo ke vzniku masivního krvácení do dutiny břišní a jeho projevům, jak je popisoval. Zdravotní následky napadení obžalovaným, jak z hlediska vnitřního poranění, tak zjištěných zevních poranění ve formě oděrek a zhmožděnin zcela odpovídají rozsahu popisovaného útoku, jenž ze strany obžalovaného poškozený opakovaně popsal. V průběhu trestního řízení k posouzení zdravotního stavu poškozeného a mechanismu vzniku jeho zranění byl vypracován znalecký posudek znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. M. S., jež byla velmi podrobně k obsahu svých závěrů vyslechnuta i v hlavním líčení (č.l. 502-10, č.l. 1167-71). Nalézací soud se při hodnocení jejích tvrzení podrobně a dostatečnou měrou vypořádal se všemi významnými argumenty obhajoby obžalovaného v odůvodnění rozhodnutí (str. 23 a násl.). V této souvislosti je nutno poukázat na rozhodnutí odvolacího soudu ve veřejném zasedání, jímž zamítl návrh obhájkyně obžalovaného na doplnění výslechu této znalkyně u odvolacího soudu, jež bylo odůvodňováno tím, že při obsáhlém jejím předchozím výslechu u soudu prvního stupně jí obhájkyně zapomněla položit otázku, zda zranění poškozeného mohlo být způsobeno i jiným útokem, z hlediska nastíněné verze existence dvou útoků vůči poškozenému v jeden den. Zcela neopodstatněný se pak jeví odkaz odvolatele na tzv. problematiku opomenutých důkazů, která se vztahuje k postupu případného opomenutí soudu provést všechny potřebné, případně stranami navržené důkazy, z hlediska aplikace podmínek § 2 odst. 5 tr.ř. a nikoliv na důkazy, jež se jeví subjektivně opomenuté některou ze stran, neboť při jejich provedení opomněla položit nějakou otázku, jejíž logická podstata ovšem byla již zodpovězena. Ostatně hodnocení skutkových okolností, k nimž formulovaná otázka měla směřovat, byla ve výhradním oprávnění nalézacího soudu a nikoliv znalce. Znalkyně ve vztahu k projevům, vývoji a bolestivosti zranění, s takovým poškozením sleziny a krvácením do dutiny břišní, byla podrobně dotazována. Je zřetelné, že takové příznaky z hlediska narůstajících krevních ztrát měly nastat řádově maximálně v několika minut až desítkách minut. Podstatné je, že k napadení poškozeného obžalovaným mělo dojít v podvečerních hodinách a dle tvrzení poškozeného, k projevům jeho zranění mělo dojít krátce po tomto napadení. Již v 18:23 hod. si poškozený telefonicky přivolal lékařskou záchranou službu (srov. č.l. 650), jež mu bezprostředně zachránila život. Rozdíly mezi dílčími výpověďmi poškozeného, na něž obžalovaný poukazoval, byly jen minimální a zásadně jeho výpověď nijak neznevěrohodnily. Nalézací soud oprávněně neshledal za pravdivou verzi o dvou napadeních poškozeného, když samotná vyjádření svědků B. i V., vzhledem k jejich obsahu i tomu, že v kritické době připustili své značné ovlivnění alkoholem a patrně i omamnými látkami a jejich další vyjádření byla jen obecná a značně neurčitá, nelze považovat za tvrzení poškozeného vyvracející. Samotnou verzi událostí ze strany obžalovaného, jenž vypovídal až u hlavního líčení, se znalostí shromážděné důkazní situace a účelově připouštějící jen dílčí části svých jednání, bylo důvodně shledáno za nevěrohodnou. To, že se obžalovaný v takové situaci chová účelově a snaží se manipulovat s prokazovanými skutkovými fakty, koresponduje i s obsahem jeho dalšího trestního stíhání doloženého připojeným spisem Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, sp.zn. 105 T 25/2011, v němž byl odsouzen pro tři přečiny výtržnictví, spáchané také brachiálními útoky. I v tomto případě obžalovaný zvolil stejnou taktiku své obhajoby odkazující na podnapilost a nevěrohodnost svědků, potvrzujících jeho vinu a jen částečně účelově připouštějící svoji účast na konfliktech. Jako zcela nedůvodnou bylo třeba odmítnout námitku obžalovaného, uplatněnou i ve vztahu k dalším útokům, že napadení poškozeného nemělo souvislost s vymáháním dluhu. Závěr nalézacího soudu, že fyzická napadení jednotlivých dlužníků směřovala k zaplacení jednotlivých částek, jež představovaly značně navýšené původní půjčky peněz, je zcela zřetelný a důkazně podložený. Jednoznačně účelem takových fyzických, značně brutálních napadení a výhrůžek dalším použitím síly, bylo vyvolat strach a přimět poškozené ke splnění dohodnutých podmínek půjčky. Samotné vymáhání vrácení půjčky není možno považovat za protiprávní, byť v těchto případech obžalovaný peníze svěřil osobám, u kterých si musel být vědom, vzhledem k jejich způsobu života, sociálnímu zázemí, možným problémům s jejich vrácením a navíc si nechal slíbit vrácení i několikanásobku původní půjčky během velmi krátké doby. K takovému legálnímu vymáhání je ovšem možno použít jen zákonné prostředky, mezi něž nepochybně nelze řadit násilí, pohrůžky násilím, případně jiné těžké újmy. Obžalovaný tedy samotnou podstatu trestného jednání, použití násilí a pohrůžky násilím, spáchal v přímém úmyslu (dle § 15 odst. 1 písm. a/ tr.zákoníku), aby přiměl poškozeného k vrácení peněz, byť nikoliv jejich bezprostřední vydání, jež by jinak naplňovalo zákonné znaky závažnějšího zločinu loupeže (dle § 173 odst. 1 tr.zákoníku) a samotný kvalifikovaný následek ve formě těžké újmy na zdraví (poškození důležitého orgánu dle § 12 odst. 2 písm. e/ tr.zákoníku) spáchal ve formě vědomé nedbalosti, když věděl, že takovým masivním způsobem útoku do oblasti trupu poškozeného velmi lehce může způsobit závažné poranění vnitřních orgánů a bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že k takovému zranění nedojde. Z těchto všech důvodů byly argumenty odvolání obžalovaného směřující ke skutkovým závěrům nalézacího soudu ve vztahu k bodu 1), shledány zcela neopodstatněné. Ve vztahu k bodu 2) z obsahu provedeného dokazování a jeho hodnocení je zřetelné, z jakých důvodů nalézací soud neuvěřil změněné výpovědi poškozeného L. F., když nebyl schopen svůj postoj věrohodně vysvětlit. V přípravném řízení opakovaně podal fakticky zcela shodnou výpověď, v níž popisoval podmínky půjčky peněz od obžalovaného T. P. i způsob jeho napadení na parkovišti za letním kinem v O. i pohrůžku dalším napadením „bejsbolkou“. Tyto výpovědi byly učiněny za přítomnosti obhájce obžalovaného. Možnost, že by si jednotlivé skutečnosti vymyslel, vzhledem k návaznosti obdobně popisovaného jednání ze strany dalších poškozených, bylo nutno považovat za vyloučenou. Poškozený zjevně neměl žádných relevantních důvodů, proč by takto chtěl obžalovaného křivým obviněním poškodit. Naopak, postoj poškozeného u hlavního líčení, když se nacházel ve výkonu trestu, se jeví poplatný takovému postavení, jestliže nebyl s obžalovaným při eskortě k hlavnímu líčení či výkonu trestu v přímém styku. Pouze nalézací soud, který provedl jednotlivé výpovědi tohoto svědka, byl schopen a oprávněn, z hlediska svého postavení v procesu důkazního řízení a jeho základních zásad, hodnotit věrohodnost takových důkazů a učinit z nich odpovídající skutkový závěr, jenž se odvolacímu soudu nejeví nesprávným a neodůvodněným, případně v extrémním rozporu s dalšími provedenými důkazy. Ve vztahu k trestnému jednání v bodu 5), jehož se obžalovaný dopustil vůči poškozenému K. Š., nemohl odvolací soud dát za pravdu námitce obžalovaného stran o narušené hodnověrnosti svědka, vzhledem k tvrzeným okolnostem prodeje motocyklu a tvrzené neexistence dluhu. Z výpovědi svědka L. Š. nelze dovodit žádnou podstatnou informaci znevěrohodňující tvrzení jeho syna, poškozeného K. Š., o existenci dluhu a průběhu transakce s motocyklem, na jejímž zprostředkování se obžalovaný nepochybně podílel. Motocykl poškozený považoval za svůj, také jej užíval, ač formálně byl registrován na jeho matku. Samotný obsah výpovědi poškozeného a popis obou fyzických napadení obžalovaným pak nevzbudil jakoukoliv oprávněnou pochybnost o její pravdivosti. Nelze nalézt jakýkoliv důvod, proč by poškozený měl vůči obžalovanému vypovídat křivě, když vzhledem k jeho postoji a vysvětlení konkrétních okolností i samotné účasti na jednání obžalovaného T. M. není zřejmá jakákoliv snaha obžalovaným přitížit. To také vedlo ke zprošťujícímu výroku ohledně viny obžalovaného T. M. v bodu 5) obžaloby. Samotné setkání poškozeného s obžalovaným T. P., k němuž obžalovaný vypovídal značně neurčitě a vyhýbavě (č.l. 887 a násl.) bylo pak zčásti objektivizováno i výpovědí obžalovaného T. M. Nebylo možno respektovat obhajobu obžalovaného vztahující se ke všem uvedeným útokům, že peníze sice půjčoval, údajně se tím i živil, ale pohledávky vymáhal jen zákonnou cestou. Obžalovaný v živnostenském oprávnění neměl evidovánu žádnou podnikatelskou činnost, pod níž by bylo možno takové podnikání podřadit. Je zcela zřetelné obecné povědomí osob v jeho okolí, že nezaplacené půjčky vymáhá násilím. O tom svědčí řada nalézacím soudem uvedených důkazů. Skutečnost, že obžalovaný ve svém životě je hotov při řešení konfliktních situací k použití násilí, svědčí nejenom samotný způsob jeho života, fyzická připravenost, trénink v bojových uměních, praxe tzv. vyhazovače v nočním podniku, závěry hodnocení jeho osobnosti vyplývající z psychologického znaleckého posudku, ale konkrétní jednání, v němž svoji agresivní chování konkrétně projevil, ať již spočívající ve fyzickém napadení osob, pro něž byl již pro přečiny výtržnictví odsouzen, nebo v jednání při napadení M. D. a M. U., která doznal, byť s výhradami z hlediska jejich intenzity. Ze všech těchto důvodů bylo rozhodnutí o vině obžalovaného v těchto vymezených bodech shledáno správným, s drobnou výhradou přesnějšího vymezení doby spáchání skutku pod bodem 5), vzhledem k doplněnému údaji o době pobytu poškozeného K. Š. ve vazbě od 3.8.2010. Naopak ve vztahu k jednání obžalovaných T. P. /v bodech 3) a)-d), 4)/ a T. M. /v bodu 3) b) napadeného rozsudku/ bylo shledáno předčasným, neboť nalézací soud při prověření obhajoby obžalovaných a zjištění skutkových okolností nepostupoval důsledně v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr.ř., jak jsou výše vymezeny a zčásti jeho skutková zjištění nebyla podložena dostatečnými a hodnověrnými podklady, případně k těmto závěrům nevyužil všech dostupných prostředků. Je totiž zřetelné, že usvědčující výpověď poškozeného M. U., vzhledem ke způsobu jeho výpovědí i specifičnosti jím tvrzených četných napadení ze strany obžalovaných, bylo nutno důsledně prověřit tak, aby byla co možná nejvíce podložena dalšími důkazy nebo naopak prověřena či vyvrácena, a skutkový závěr netrpěl jakoukoliv zásadní pochybností. Za základní a obžalovaným T. P. oprávněně namítanou nesprávnost skutkových zjištění je nutno považovat závěr nalézacího soudu ve vztahu k bodu 3) a), že poškozený po útoku obžalovaného T. P., v blízkosti restaurace L. v D. a opakovaných úderech baseballovou pálkou, musel vyhledat lékařské ošetření. K takovému závěru nalézací soud dospěl toliko na základě výpovědi poškozeného, ač z obsahu jím provedených důkazů (lékařské zprávy ze dne 11.9.2010, č.l. 685 a ze dne 11.11.2010, č.l. 691) a prověření zdravotních záznamů odvolacím soudem (č.l. 1327, 1335) je zřetelné, že v evidenci příslušné zdravotní pojišťovny R. b. p. i N. s p. v K., pracoviště v O., kde měl být údajně ošetřen, ani u jeho obvodního lékaře MUDr. J. N., sídlícího ve stejném objektu, záznam o ošetření nebyl nalezen. Nalézací soud si zjevně této skutečnosti již při výslechu poškozeného byl vědom (srov. č.l. 1208), ovšem nechal ji stranou a nijak ji neprověřil. Tento jeho skutkový závěr proto v současném stadiu důkazního řízení nebyl podložen řádným objektivním podkladem a vzbuzuje tak pochybnost o pravdivosti tvrzení samotného svědka M. U. k této skutečnosti a v důsledku toho i o věrohodnosti dalších jeho tvrzení. Hodnověrnost tohoto svědka je ovšem pro závěr o vině obžalovaných v uvedených bodech klíčová. Měla být i vzhledem ke způsobu jeho vystupování před orgány činnými v trestním řízení i jeho obsahu výpovědí co nejpodrobněji přezkoumána a prověřena. Jestliže dle tvrzení poškozeného u napadení popisovaného v bodu 3) a) rozsudku měla být přítomna další osoba (přítelkyně obžalovaného T. P. P. N.), nelze takový případný důkaz považovat za nadbytečný, byť ze strany obžalovaného jeho provedení nebylo navrženo. Výslechem matky poškozeného mělo být prověřeno i jeho tvrzení o komunikaci s obžalovaným, se snahou vymoci dlužné peníze a výhrůžkami, jež měl vůči poškozenému směřovat. Teprve podrobnější a preciznější prověření osoby poškozeného M. U. i hodnocení jeho výpovědí nalézacím soudem, s potřebným doplňujícím vysvětlením jeho údajného ošetření, když není vyloučeno, že mohl být ošetřen jiným lékařem, v jiném zdravotnickém zařízení či lékařem zastupujícím ošetřujícího lékaře, u nějž byl evidován a úkon nebyl vykázán, např. vzhledem k jeho provedení v rámci tzv. kapitační platby apod., a ke zjištění důvodů jeho nakládání se zdravotnickou dokumentací, v komplexu hodnocení všech důkazů, může vést k závěru o obsahu bezpečně prokázaného jednání obžalovaných. Ze všech výše uvedených důvodů Vrchní soud v Olomouci rozhodl z podnětu obou podaných odvolání dle § 258 odst. 1 písm. b) písm. c) odst. 2 tr.ř. o zrušení celého odsuzujícího výroku o vině i navazujících výroků o uložených trestech a uložené povinnosti obžalovaného T. P. k náhradě škody a nově za podmínek § 259 odst. 3 tr.ř. obžalovaného uznal vinným zločinem vydírání dle § 175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil skutky pod body 1), 2) a 5) s mírnou výše uvedenou úpravou skutkových zjištění v bodu 5) a adekvátní úpravou právní věty výroku o vině, vzhledem k redukci rozsahu prokázaného jednání. Z hlediska hmotně-právních závěrů, zejména naplnění jednotlivých znaků základní skutkové podstaty zločinu vydírání, jednáním obžalovaného, jak je výše rozvedeno, odvolací soud především poukazuje na velmi podrobné a kvalifikované odůvodnění napadeného rozsudku na straně 36-39. Obžalovaný T. P. jednoznačně za použití násilí i pohrůžky násilí, tedy protiprávním způsobem (srov. § 13 odst. 1 tr. zákoníku) nutil poškozené, aby něco činili a jeho jednání nemůže být odůvodněno, ani omluveno skutečností, že poškození nesplnili svůj závazek včasné úhrady dohodnuté částky. Obžalovaný takovým jednáním /v bodu 1)/ poškozenému M. D. způsobil těžkou újmu na zdraví a jen shodou okolností, bez přičinění obžalovaného, nedošlo k jeho smrti. Těchto několika útoků se dopustil v blízké časové souvislosti, ze stejného motivu a stejným či podobným způsobem provedení a je nutno je v souhrnu hodnotit jako jeden pokračující trestný čin. Jen s ohledem na absenci odvolání v neprospěch obžalovaného, nebylo možno kvalifikovat trestné jednání popsané v bodu 5) b) rozsudku i při zjištěném fyzickém útoku obžalovaného vůči poškozenému K. Š., s požadavkem na bezprostřední vyplacení další částky 500,- Kč, jako další závažnější zločin loupeže dle § 173 odst. 1 tr.zákoníku, když je zřetelné, že užil násilí v úmyslu okamžitého vyplacení peněz, tedy zmocnění se cizí věci. Podstata rozdílu mezi oběma těmito skutkovými podstatami trestných činů je v tom, zda pachatel jedná v úmyslu zmocnit se cizí věci v bezprostřední časové návaznosti na užité násilí nebo jeho pohrůžku, (např. vymáháním okamžitého zaplacení pohledávky) či takto jedná se záměrem, aby poškozený činil úkony někdy v budoucnu, byť by úmysl pachatele směřoval ke svému obohacení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp.zn. R 33/1991, R 30/1981 Sb. soud. rozh. a další). V případě druhého fyzického napadení poškozeného K. Š. se zjevně jednalo o požadavek okamžitého zaplacení částky 500,- Kč, kterou mu poškozený pod vlivem násilí také vydal. Pokud se jedná o nově vyslovený výrok o uloženém trestu obžalovaného T. P., odvolací soud vycházel v souladu s ustanovením § 39 tr.zákoníku, zejména z povahy a závažnosti spáchaného trestného činu, osobních, rodinných, majetkových poměrů obžalovaného, jeho dosavadního způsobu života a možností jeho resocializace, s přihlédnutím i k dalším aspektům jeho chování, tedy nijak neprojevené snaze o náhradu škody, přístupu k trestnímu řízení apod., s přihlédnutím k polehčujícím i přitěžujícím okolnostem, jak uvedené skutečnosti zjistil a ve svém odůvodnění přiléhavě rozvedl již nalézací soud (srov. str. 40 a násl. odůvodnění napadeného rozsudku). Především je třeba konstatovat, že obžalovanému byl ukládán trest jak za projednávaný zvlášť závažný zločin vydírání dle § 175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr.zákoníku, tak i za tři trestné činy výtržnictví dle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl pravomocně uznán vinným v samostatně vedeném trestním řízení rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově ze dne 14.7.2011, č.j. 105 T 25/2011-228. V této souvislosti je třeba nalézacímu soudu vytknout, přes správnou citaci aplikovaného ustanovení § 43 odst. 2 tr.zákoníku, že ve výroku jeho rozhodnutí tato skutečnost nebyla zřetelně soudní praxí obvyklým způsobem vymezena, jak to učinil ve svém rozhodnutí odvolací soud. Nesprávnost pak byla shledána i v údaji výroku o trestu z předchozího odsouzení, z něhož nalézací soud při stanovení nového trestu vycházel, neboť uvedeným rozsudkem byl obžalovaný odsouzen kromě úhrnného trestu odnětí svobody v trvání 1 roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 3 let i k trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu výkonu funkce pořadatelské služby při veřejných produkcích na dobu 4 let a nikoliv na dobu 2 let, jak nalézací soud chybně uvedl a pak i zahrnul do výroku o trestu v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 tr.zákoníku. Toto pochybení pak vzhledem k absenci odvolání v neprospěch obžalovaného nebylo možno napravit ani v odvolacím řízení. Vrchní soud v Olomouci vzhledem k novému redukovanému výroku o vině obžalovaného nově rozhodl i o uložení trestu a tento vzhledem k výše uvedeným skutečnostem vyměřil souhrnný trest, za všechny výše uvedené trestné činy, spáchané v souběhu, trest odnětí svobody ve spodní čtvrtině zákonné trestní sazby § 175 odst. 3 tr.zákoníku, v trvání 6 a půl roku, když vzal zejména v úvahu množství spáchaných trestných činů i skutků i velmi závažný následek na zdraví poškozeného M. D., jež obžalovaný svým jednáním způsobil, délku páchané trestné činnosti, přístup obžalovaného k trestnímu řízení bez projevené lítosti nad svým jednáním a z toho vyvěrající snížený předpoklad jeho nápravy i poměrně nízký věk obžalovaného a skutečnost, že před souběžně páchaným trestným jednáním nebyl doposud trestně stíhán. Pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl obžalovaný, v souladu se splněnými zákonnými podmínkami dle § 56 odst. 2 písm.c) tr.zákoníku, zařazen do věznice s ostrahou, když nebyly shledány podmínky pro aplikaci moderačního práva ve smyslu § 56 odst. 3 tr.zákoníku. Obžalovanému byl pak uložen ve shodě s rozhodnutím soudu prvního stupně i trest zákazu činnosti, s výše uvedenou výhradou a zopakován i výrok o zrušení výroku o trestu ohledně předchozího odsouzení obžalovaného vzhledem k podmínkám uloženého souhrnného trestu, s potřebnou citací všech údajů označujících rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně. V návaznosti na nový výrok o vině obžalovaného T. P. odvolací soud rozhodl i v adhezním řízení ve vztahu k redukované části, k níž se vznesený nárok poškozené zdravotní pojišťovny R. b. p. vztahoval /bod 1) náklady vzniklé s ošetřením poškozeného M. D./. Pokud se jedná o procesní i hmotně-právní podmínky této části rozhodnutí, je nutno pro stručnost odůvodnění odkázat na obsah odůvodnění napadeného rozsudku, když odvolací soud v této části rozhodnutí neshledal žádných nedostatků. Ve vztahu ke zbývající části napadeného rozsudku v bodu 3) ohledně obou obžalovaných a bodu 4) u obžalovaného T. P., jak byla jejich vina nalézacím soudem vymezena (ve výčtu jednání obsaženého v citovaných výrocích podané obžaloby), byla trestní věc dle § 259 odst. 1 tr.ř. vrácena soudu prvního stupně k doplnění dokazování ve výše naznačeném rozsahu, jehož podstatou je důsledné prověření hodnověrnosti výpovědí poškozeného M. U. a objektivizace všech skutkových závěrů, v souladu se základními podmínkami dokazování dle § 5 odst. 2, odst. 6 tr.ř., jak jsou výše vymezeny. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Do dvou měsíců od jeho doručení je možno proti němu podat dovolání. Dovolání mohou podat nejvyšší státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí a obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká. Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje. Dovolání se podává u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (v daném případě u Krajského soudu v Ostravě). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud České republiky v Brně. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 4 tr.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr.ř. nebo § 265b odst. 2 tr.ř., o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. V Olomouci dne 14. března 2012 JUDr. Libor L o s a v.r. předseda senátuZa správnost vyhotovení: Marie Rýcová