Nelze-li učinit závěr, že jednání obviněného je contra legem, musí být jako důsledek zásady zákonnosti aplikováno ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. o zproštění obviněného obžaloby. Takové jednání, byť by bylo obcházením zákona (in fraudem legis), není trestným činem, je nepostižitelné ve veřejnoprávních vztazích a nelze je tudíž sankcionovat prostředky trestního práva. Právní závěr, že skutek není trestným činem, se může opírat i o uplatnění zásady subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 1 tr. zákoníku). V takovém případě však ke zproštění obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. může dojít jen tehdy, nelze-li o takovém jeho protiprávním jednání rozhodnout formou postoupení věci jinému příslušnému orgánu podle § 222 odst. 2 tr. ř. (např. proto, že řízení před tímto jiným orgánem již nelze konat z důvodu § 66 odst. 3 písm. c/, či písm. e/ zák. č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

U s n e s e n í Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání, konaném dne 11. ledna 2012, v trestní věci obžalovaných 1) Z. S., soukromý podnikatel, jednatel O. s.r.o., a 2) R. K., bez pracovního poměru, odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 21.6.2011, č.j. 28 T 9/2010-7978, a rozhodl t a k t o : Podle § 256 tr.ř. se odvolání státního zástupce z a m í t á . O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 21.6.2011, č.j. 28 T 9/2010-7978, byli oba obžalovaní zproštěni podle § 226 písm. b) tr.ř. obžaloby Krajského státního zastupitelství Ostrava, pobočka v Olomouci, č.j. 2 KZV 6/2010-52, ze dne 14.9.2010, ze zločinu podvodu dle § 209 odst.1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku pro skutek, zprvu společně jako jednatelé obchodní společnosti O. s.r.o. a poté Z. S. sám jako jediný jednatel obchodní společnosti O. s.r.o. a rovněž jako OSVČ Z. S. v Jeseníku postupně za jednotlivá čtvrtletí období od měsíce října 2007 do měsíce září 2009 vylákali z rozpočtu státu ČR, zastoupeného Úřadem práce v J., příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle § 78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a to: obžalovaní Z. S. a R. K. společně 1) ve výši 2.397.952,- Kč za čtvrté čtvrtletí roku 2007 na základě žádosti podané v J. dne 16.1.2008 za O. s.r.o. a v souvislosti s rozhodnutím Úřadu práce v J. pod č.j.: JEA-T-16/2008 ze dne 12.5.2008, přestože si byli vědomi, že zaměstnanci ve skutečnosti pro obchodní společnost O. s.r.o. za toto čtvrtletí neodpracovali vykazovaný rozsah odpracovaných hodin nebo pro tuto obchodní společnost nepracovali vůbec, 2) ve výši 2.946.065,- Kč za první čtvrtletí roku 2008 na základě žádosti podané v J. dne 17.4.2008 za O. s.r.o. a v souvislosti s rozhodnutím Úřadu práce v J. pod č.j.: JEA-T-13/2008 ze dne 13.5.2008, přičemž k žádosti o příspěvek předložili mimo jiné náležitosti také potvrzení o tom, že obchodní společnost O. s.r.o. nemá ke dni 26.3.2008 daňové nedoplatky, vyžádané od Finančního úřadu v J. dne 26.3.2008, 3) ve výši 3.031.019,- Kč za druhé čtvrtletí roku 2008 na základě žádosti podané v J. dne 9.7.2008 za O. s.r.o. a v souvislosti s rozhodnutím Úřadu práce v J. pod č.j.: JEA-T-20/2008 ze dne 23.7.2008, přičemž k žádosti o příspěvek předložili mimo jiné náležitosti také potvrzení o tom, že obchodní společnost O. s.r.o. nemá ke dni 30.6.2008 daňové nedoplatky, vyžádané od Finančního úřadu v J. dne 30.6.2008, 4) ve výši 2.750.029,- Kč za třetí čtvrtletí roku 2008 na základě žádosti podané v J. dne 15.10.2008 za O. s.r.o. a v souvislosti s rozhodnutím Úřadu práce v J. pod č.j.: JEA-T-27/2008 ze dne 3.11.2008, přičemž k žádosti o příspěvek předložili mimo jiné náležitosti také potvrzení o tom, že obchodní společnost O. s.r.o. nemá ke dni 30.9.2008 daňové nedoplatky, vyžádané od Finančního úřadu v J. dne 30.9.2008, 5) ve výši 2.618.619,- Kč za čtvrté čtvrtletí roku 2008 na základě žádosti podané u Úřadu práce v J. dne 21.1.2009 za O. s.r.o. a v souvislosti s rozhodnutím Úřadu práce v J. pod č.j.: JEA-T-4/2009 ze dne 26.1.2009, přičemž k žádosti předložil mimo jiné náležitosti také potvrzení o tom, že obchodní společnost O. s.r.o. nemá ke dni 31.12.2008 daňové nedoplatky, které vyžádal od Finančního úřadu v J. dne 31.12.2008, obžalovaný Z. S. sám 6) ve výši 62.815,- Kč za druhé čtvrtletí roku 2008 na základě žádosti podané v J. dne 9.7.2008 za OSVČ Z. S. a v souvislosti s rozhodnutím Úřadu práce v J. pod č.j.: JEA-T-19/2008 ze dne 23.7.2008, přičemž k žádosti předložil mimo jiné náležitosti také potvrzení tom, že OSVČ Z. S. nemá ke dni 30.6.2008 daňové nedoplatky, které vyžádal od Finančního úřadu v J. dne 30.6.2008, 7) ve výši 359.427,- Kč za třetí čtvrtletí roku 2008 na základě žádosti podané v J. dne 15.10.2008 za OSVČ Z. S. a v souvislosti s rozhodnutím Úřadu práce v J. pod č.j.: JEA-T-28/2008 ze dne 3.11.2008, přičemž k žádosti předložil mimo jiné náležitosti také potvrzení tom, že OSVČ Z. S. nemá ke dni 30.9.2008 daňové nedoplatky, které vyžádal od Finančního úřadu v J. dne 30.9.2008, 8) ve výši 456.347,- Kč za čtvrté čtvrtletí roku 2008 na základě žádosti podané u Úřadu práce v J. dne 21.1.2009 za OSVČ Z. S. a v souvislosti s rozhodnutím Úřadu práce v J. pod Č.j.: JEA-T -3/2009 ze dne 26.1.2009, přičemž k žádosti předložil mimo jiné náležitosti také potvrzení tom, že OSVČ Z. S. nemá ke dni 31.12.2008 daňové nedoplatky, které vyžádal od Finančního úřadu v J. dne 31.12.2008, ve výši 1.087.195,- Kč za první čtvrtletí roku 2009 na základě žádosti podané u Úřadu práce v J. dne 17.4.2009 za O. s.r.o. a v souvislosti s rozhodnutím Úřadu práce v J. pod č.j.: JEA-T-7/2009 ze dne 19.5.2009, přičemž k žádosti předložil mimo jiné náležitosti také potvrzení tom, že obchodní společnost O. s.r.o. nemá ke dni 31.3.2009 daňové nedoplatky, které vyžádal od Finančního úřadu v J. dne 1.4.2009 9) ve výši 112.929,- Kč za první čtvrtletí roku 2009 na základě žádosti podané u Úřadu práce v J. dne 17.4.2009 za OSVČ Z. S. a v souvislosti s rozhodnutím Úřadu práce v J. pod č.j.: JEA-T-9/2009 ze dne 19.5.2009, přičemž k žádosti předložil mimo jiné náležitosti také potvrzení tom, že OSVČ Z. S. nemá ke dni 31.3.2009 daňové nedoplatky, které vyžádal od Finančního úřadu v J. dne 1.4.2009 11) ve výši 1.344.355,- Kč za druhé čtvrtletí roku 2009 na základě žádosti podané u Úřadu práce v J. dne 15.7.2009 za O. s.r.o. a v souvislosti s rozhodnutím Úřadu práce v J. pod č.j.: JEA-T-16/2009 ze dne 17.8.2009, přičemž k žádosti předložil mimo jiné náležitosti také potvrzení tom, že obchodní společnost O. s.r.o. nemá ke dni 30.6.2009 daňové nedoplatky, které vyžádal od Finančního úřadu v J. dne 24.6.2009 12) ve výši 174.563,- Kč za druhé čtvrtletí roku 2009 na základě žádosti podané u Úřadu práce v J. dne 15.7.2009 za OSVČ Z. S. a v souvislosti s rozhodnutím Úřadu práce v J. pod č.j.: JEA-T-15/2009 ze dne 17.8.2009, přičemž k žádosti předložil mimo jiné náležitosti také potvrzení tom, že OSVČ Z. S. nemá ke dni 30.6.2009 daňové nedoplatky, které vyžádal od Finančního úřadu v J. dne 24.6.2009 13) ve výši 1.354.465,- Kč za třetí čtvrtletí roku 2009 na základě žádosti podané u Úřadu práce v J. dne 20.10.2009 za O. s.r.o. a v souvislosti s rozhodnutím Úřadu práce v J. pod č.j.: JEA-T-21/2009 ze dne 18.11.2009, přičemž k žádosti předložil mimo jiné náležitosti také potvrzení tom, že obchodní společnost O. s.r.o. nemá ke dni 30.9.2009 daňové nedoplatky, které vyžádal od Finančního úřadu v J. dne 30.9.2009 14) ve výši 172.797,- Kč za třetí čtvrtletí roku 2009 na základě žádosti podané u Úřadu práce v J. dne 20.10.2009 za OSVČ Z. S. a v souvislosti s rozhodnutím Úřadu práce v J. pod č.j.: JEA-T-22/2009 ze dne 18.11.2009, přičemž k žádosti předložil mimo jiné náležitosti také potvrzení tom, že OSVČ Z. S. nemá ke dni 30.9.2009 daňové nedoplatky, které vyžádal od Finančního úřadu v J. dne 30.9.2009, přestože jako jednatelé obchodní společnosti O. s.r.o. a Z. S. zároveň jako OSVČ věděli o povinnosti přiznat daň darovací dle § 21 odst. 1 písm. b) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, jež vznikla těmto subjektům již po prvním bezúplatném nabytí majetkového prospěchu v souvislosti s dary poskytnutými jednotlivými zaměstnanci, - na základě darovacích smluv uzavřených v období od 1.1.2008 do konce roku 2008, kterou před správcem darovací daně zatajili, ve 30-ti denní zákonem stanovené lhůtě od prvního bezúplatného nabytí majetkového prospěchu společností O. s.r.o. dne 18.2.2008 a OSVČ Z. S. dne 20.5.2008 až do dne 11.2.2009 ji nesplnili a daň darovací postupně přiznávali až na základě výzvy správce daně ze dne 19.1.2009, kterou obdrželi dne 21.1.2009 - na základě darovacích smluv uzavřených v období od 1.1.2009 do konce roku 2009, kterou před správcem darovací daně zatajili, ve 30-ti denní zákonem stanovené lhůtě od prvního bezúplatného nabytí majetkového prospěchu společností O. s.r.o., dne 16.2.2009 a OSVČ Z. S. dne 20.2.2009 až do dne 13.2.2010 ji nesplnili a daň darovací Z. S. postupně přiznával až na základě výzvy správce daně ze dne 8.1.2010, kterou obdržel dne 8.1.2010, resp. 12.1.2010, - současně pak již v období od 1.1.2008 do současnosti používali postupně tyto čtvrtletně poskytované příspěvky v rozporu s účelem, pro který byly poskytnuty, když v uvedeném období let 2008 a 2009 z těchto příspěvků poskytnutých v celkové výši 18.868.577,- Kč, určených na skutečně vynaložené mzdové náklady na zaměstnance, vykázali nejprve společně a po ukončení působení R. K. ve funkci jednatele Z. S. sám část v celkové výši nejméně 4.099.441,- Kč ve mzdových listech jako zálohy měsíční mzdy, které však ve skutečnosti zaměstnancům nevyplatil, tímto jednáním, v úmyslu obohatit sebe a s.r.o. O., zamlčeli před odpovědnými pracovníky úřadu práce podstatné údaje a skutečnosti a způsobili tak za období let 2008 a 2009 státu ČR, zastoupenému Úřadem práce v J., celkovou škodu ve výši nejméně 18.868.577,- Kč, přičemž R. K. se po dobu svého působení ve společnosti O. s.r.o. podílel svým jednáním na způsobení škody ve výši 13.743.684,- Kč, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Proti tomuto rozsudku ze všech k podání odvolání oprávněných osob vymezených v ustanovení § 246 a § 247 odst. 2 tr.ř., opravný prostředek podal pouze státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci. Odvolání směřovalo v neprospěch obou obžalovaných do zprošťujícího výroku o vině. Z obsahu odůvodnění odvolání, které bylo zpracováno státním zástupcem krajského státního zastupitelství bylo zřejmé, že vyjadřuje nesouhlas se závěrem krajského soudu, že oba obvinění nevylákali od finančního úřadu potvrzení o bezdlužnosti. Vycházel z názoru, že finanční úřad o dluhu obou podnikatelských subjektů na darovací dani nevěděl, ovšem obžalovaní si byli vědomi skutečnosti, že dary jsou evidovány v jejich účetnictví na zvláštním účtu a nepodléhají tedy dani z příjmu právnických osob a jako dlouholetí podnikatelé si museli být vědomi skutečnosti, že každý příjem musí být nějakým způsobem zdaněn. Z tohoto pohledu jejich tvrzení, že opomněli podat přiznání k darovací dani se státnímu zástupci jevilo jako nedostatečně věrohodné. Byli to právě oni, kteří vymysleli způsob, jak dar ve výši 30 % fakticky zamaskovat jako zálohu na mzdu, ač ve skutečnosti vůbec nebyl vyplácen a byl strháván společností přímo z vyplácené mzdy. Dále zdůraznil samotnou konstrukci příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižení dle § 78 zákona o zaměstnanosti, založenou na podmínkách skutečně vynaložených mzdových nákladů na zaměstnance. Obžalovaní tímto způsobem maskovali použití příspěvku jiným způsobem, když se ve skutečnosti jednalo o příjem společnosti prostřednictvím daru od zaměstnance, což odporuje zákonnému znění a je důvodem pro nepřiznání takového příspěvku. Samotný základ takového jednání, které bylo v rozporu s účelem příspěvku, byl zahrnut ve skutkové větě obžaloby, jako součást tří různých kroků, jimiž byl příspěvek od úřadu práce vylákán. Ovšem v odůvodnění rozsudku k této části skutkové věty a právním závěrům nelze ničeho nalézt. Dále vyjádřil nesouhlas s hodnocením tzv. souběžného zaměstnání osob se zdravotním postižením u dvou personálně propojených firem, nebylo důvodem v rozporu s právem, přes stanovisko Ministerstva práce a sociálních věcí, které takovou možnost nevyloučilo. Podle názoru státního zástupce právě souběžné zaměstnání ve dvou pracovních poměrech a vyžadování dvojího příspěvku na podporu osob se zdravotním postižením mělo jediný cíl, a to získat dvojnásobný příspěvek od úřadu práce. Připustil, že sice výpověď svědkyně I. Š., uskutečněná u hlavního líčení, nebyla věrohodná a nebylo možno přihlížet k její výpovědi jako usvědčujícímu důkazu, na druhou stranu ovšem obžalovaní připustili, že způsob vykazování odpracované doby jednotlivými pracovníky byl spíše skrytou formou úkolové mzdy, což nutně muselo mít diskriminační charakter, když neexistoval způsob diferenciace zaměstnanců s ohledem na fakticky vykonávanou práci. Z veškerých důkazů pak dovodil závěr, že hlavním důvodem existence sdružení a společnosti byl zisk generovaný ze státních příspěvků a nikoliv podnikatelská aktivita s tím, že obžalovaní využívali a zneužívali všech forem navýšení uvedeného příspěvku. S ohledem na to, že se v daném případě nejednalo o daňový delikt, nebylo možno vyslechnout pracovníky finančního úřadu k vyvrácení části obhajoby obžalovaných. Za této situace navrhl doplnění dokazování o vyžádání zprávy Ministerstva práce a sociálních věcí k otázkám darovacích smluv z fakticky nevyplacených částí mezd, krytých jako záloha k tomu, zda v případě takového postupu by existoval nárok na výplatu příspěvku. Navrhl vyžádat veškeré výstupy z kontrol, které na podkladě podnětu úřadu práce prováděly OSSZ a OIBP. Závěrem pak navrhl, aby napadený rozsudek byl odvolacím soudem dle § 258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d) tr.ř. zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Z obsahu doplněného odvolání intervenujícího státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci v odvolacím řízení, jak v jeho písemné verzi, tak ve vyjádření uskutečněném v průběhu veřejného zasedání před odvolacím soudem vyplynulo, že státní zastupitelství na samotném odvolání proti napadenému rozsudku sice setrvalo, ovšem zásadním způsobem redukovalo a modifikovalo samotnou argumentaci tohoto opravného prostředku. Původní námitky odvolatele z hlediska vylákání potvrzení o bezdlužnosti a jejich uplatnění v řízení žádosti o příspěvek nebyly shledány opodstatněné, neboť ustanovení § 78 zákona o zaměstnanosti vychází z dokladování bezdlužnosti na základě potvrzení vydávaného podle daňové evidence. Zmiňovaný dluh obžalovaných na darovací dani vznikl až tehdy, když vznikla samotná pohledávka, tedy až na základě vyměřené daně. Finanční úřad tedy potvrzení o bezdlužnosti vydal na základě úplných podkladů. Naopak vrchní státní zástupce setrval na názoru, že obžalovaní postupovali v rozporu se zákonnými podmínkami § 78 zákona o zaměstnanosti, podle kterého bylo jejich povinností v žádosti o přiznání příspěvku na podporu zaměstnanosti uvádět skutečné mzdové náklady. Za tyto nebylo možno považovat tu část mzdy, která pracovníku sice náležela, ale od samého počátku a do budoucna nemohla být vyplacena. Takový názor se opřel o zprávu Ministerstva práce a sociálních věcí, opatřenou již v průběhu přípravného řízení a výklad ustanovení § 19 zákoníku práce, podle kterého řádný zaměstnanec se nemůže předem vzdát svých práv. Z tohoto pohledu, jestliže se zaměstnanci předem vzdali práva na výplatu části mzdy na základě darovací smlouvy, jednalo se o obcházení zákoníku práce, když se zaměstnanci měli vzdát části mzdy formou darování, když k vyplacení této části mzdy a odevzdání a převzetí darů nedocházelo. Nebylo proto možno považovat tyto částky za součást skutečných mzdových nákladů, které obžalovaní byli povinni uvádět v žádostech o poskytnutí příspěvku. Tento se názor pak vztahoval pouze k bodům 2 –14 obžaloby, nikoliv k bodu 1, v němž byla konstrukce porušení ustanovení § 78 zákona o zaměstnanosti jiná. Společné pro hodnocení zákonnosti postupu obžalovaných ve všech bodech bylo to, zda se u všech zdravotně postižených jednalo o skutečné zaměstnávání postižených osob ve smyslu § 78 zákona o zaměstnanosti. V tomto směru pak měl zato, že dokazování nebylo provedeno v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Bylo třeba se podrobněji zabývat hospodařením společnosti O. s.r.o., i obžalovaného Z. S., a to jak z pohledu dosahovaných hospodářských výsledků i rozsahu tohoto tvrzení a výše poskytovaných prostředků a darů, když nebyla v podstatě zastírána skutečnost, že obžalovanými nebyla zaměstnancům fakticky přidělována práce na základě souběžných pracovních poměrů. Dále státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci rozvedl podmínky úpravy poskytování příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením dle § 78 zákona o zaměstnanosti, zák. č. 435/2004 Sb. (dále jen zákon o zaměstnanosti), v jednotlivých zněních, platných do 31.12.2007 a od 1.1.2008, s poukazem na § 11, vyhl. č. 518/2004, k provedení zákona o zaměstnanosti, z nichž vyplývá způsob přepočtu průměrného počtu pracovníků ke zjištění, zda byla splněna základní podmínka § 78 odst. 1 zák. o zaměstnanosti, a to, že u zaměstnavatele je nejméně 50 % zaměstnanců se zdravotním postižením. Podle názoru státního zástupce Úřad práce v J., rozhodující o poskytnutí příspěvku, nedostatky ve způsobu výpočtu přepočteného počtu zaměstnanců nezjistil. Otázkou pak bylo, zda samotné uzavírání pracovních poměrů (resp. i souběžných pracovních poměrů), v nichž byly vykonávány zjevně ztrátové činnosti, nebylo provedeno jen za účelem čerpání uvedeného příspěvku a získání darů od zaměstnanců. Z pohledu žalovaného jednání po 1.1.2008 ve smyslu § 78 zák. o zaměstnanosti, jenž stanovuje jako jednu z podmínek rozsahu proplaceného příspěvku skutečnou výši vynaložených mzdových nákladů na zaměstnance, původně nejvíce 9.000,- Kč a následně 8.000,- Kč pak namítl, že soud prvního stupně se nezabýval vyhodnocením, zda v žádostech o přiznání příspěvku byl v souladu s právní úpravou uváděn průměrný přepočet všech zaměstnanců a zaměstnanců, kteří byli osobami se zdravotním postižením, a zejména, zda v žádostech byly uváděny skutečně vynaložené mzdové náklady zaměstnanců, za které bylo nutno považovat mzdu, která byla zaměstnancům skutečně vyplacena. Z tohoto pohledu považoval za podstatné, že zaměstnancům, s ohledem na uzavřené závazky vyplývající z darovacích smluv, byly vypláceny částky ponížené o dohodnutou část mzdy, přičemž ve skutečnosti k vlastnímu aktu odevzdání a převzetí daru nedocházelo. Proto za skutečný mzdový základ ve smyslu § 78 zák. o zaměstnanosti, účinného od 1.1.2008 nebylo možno považovat to, co mělo být na základě darovacích smluv předmětem darování. Považoval za uvádění v omyl Úřad práce v J. jednáním obžalovaných, kteří do žádosti o přiznání příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením uvedli i částky, které nebyly takto zaměstnancům vyplaceny. Z pohledu uvedené argumentace považoval původně podaný návrh na vyžádání zprávy Ministerstva práce a sociálních věcí k otázce darovacích smluv a zákonnosti vyplácení uvedeného příspěvku za nadbytečný, s ohledem na zprávy, které byly již v průběhu řízení opatřeny a které názor tohoto ministerstva podrobně objasňuje (č.l. 4196-4200) s tím, že uvedené závěry jasně vyplývají i ze samotného znění § 78 odst. 2 zákona o zaměstnanosti. Závěrem státní zástupce navrhl, aby byl napadený rozsudek z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. b), písm. c) tr.ř. zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby bylo doplněno dokazování ke zjištění hospodářských výsledků společnosti O. s.r.o., a Z. S. v letech 2007 až 2009, s přihlédnutím k počtu zaměstnanců se zdravotním postižením a zohlednění příspěvků získaných od Úřadu práce v J. a darů od zaměstnanců ke zjištění skutečně vynaložených mzdových nákladů, oproti mzdovým nákladům uvedených v žádostech o poskytnutí příspěvku. Z vyjádření obžalovaných v průběhu odvolacího řízení, jak v samotném veřejném zasedání, tak v písemném vyjádření obžalovaného R. K. k odvolání státního zástupce (č.l. 8001) vyplynulo, že oba obžalovaní se ztotožnili s obsahem rozhodnutí soudu prvního stupně i jeho odůvodnění a ve vztahu k jednotlivým částem argumentace tohoto odůvodnění opravného prostředku konstatovali, že zákonnou podmínkou k vyplacení příspěvku na podporu ve smyslu § 78 zákona o zaměstnanosti platného jak do 31.12.2007, tak po tomto datu, bylo mimo jiné potvrzení o tom, že zaměstnavatel nemá v evidenci daní zachyceny daňové nedoplatky. Obžalovaní potvrzení o této bezdlužnosti vydaná Finančním úřadem v J. doložili. Konstrukce zapřené darovací daně nebere v úvahu skutečnost, že darovací daň se předepisuje až na základě daňového přiznání a daňový nedoplatek vzniká tedy až na základě tohoto předpisu. Samotná darovací daň je splatná ve lhůtě 30-ti dnů ode dne doručení platebního výměru. V průběhu trestního řízení obžalovaní vysvětlili důvody nepodání daňového přiznání. Pokud byli finančním úřadem vyzváni k podání takového daňového přiznání, ihned tak učinili a vyměřenou daň řádně a včas zaplatili. V jednotlivých obdobích, kdy podávali žádosti o příspěvek, daň nebyla předepsána a daňovými dlužníky tedy nebyli, proto předložili řádné potvrzení o bezdlužnosti. Ve vztahu k samotné konstrukci příspěvku na podporu k zaměstnávání osob se zdravotním postižením, zdůraznili obsah zákonné úpravy dle zák. č. 435/2004 Sb., jehož cílem je dosažení plné zaměstnanosti a ochrany proti nezaměstnanosti a opatření pro zaměstnávání fyzických osob se zdravotním postižením a mimo jiné i opatření pro zaměstnávání fyzických osob se zdravotním postižením, které mají na trhu práce ztížené postavení. Samotné poskytování příspěvku na zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve smyslu § 78 tohoto zákona, je jednou z forem státní politiky zaměstnanosti v této oblasti. Charakteristické je, že osoby se zdravotním postižením mají ztíženou situaci na trhu práce a zaměstnavatel tyto osoby zaměstnávající nemůže v konkurenci jiných subjektů uspět. Aby takový zaměstnavatel mohl existovat a takovým osobám poskytovat práci, stát mu přispívá za podmínek v zákoně uvedených příspěvek na podporu jejich zaměstnávání. Do konce roku 2007 výše příspěvku byla odvozena ze stanoveného procenta z průměrné mzdy, od 1.1.2008 pak pevnými částkami omezenými do výše 9.000,- Kč a 6.500,- Kč, odpovídajícím mzdovým nákladům na zaměstnance, včetně odvodů. Od 1.1.2009 byl tento příspěvek snížen na 8.000,- Kč. Obžalovaní odmítli, že by použití příspěvku bylo maskováno jiným způsobem. Zaměstnanci dobrovolně, po zúčtování mzdy, z ní poskytli společnosti určitou část jako dar na chod společnosti. Otázka možnosti takového daru byla předem konzultována s advokátní kanceláří, přičemž ze strany zaměstnanců takové poskytování darů bylo zcela dobrovolné. V době, kdy byl příspěvek ze strany státu poskytnut, byla již mzda jednotlivým zaměstnancům vyplacena. Pokud se jedná o tzv. souběžné zaměstnávání osob, toto podle názoru obžalovaných nebylo v rozporu se zákoníkem práce, ani jinou právní úpravou, přičemž z hlediska žalovaného jednání se jednalo toliko o omezenou krátkou dobu v době transformace sdružení na právnickou osobu. Možnost takových souběžných zaměstnání nevyloučilo ani stanovisko Ministerstva práce a sociálních věcí k této problematice. Pokud se jedná o samotný odkaz na výpověď posudkové lékařky MUDr. D. L. o možnostech takovýchto souběžných výkonů pracovních činností jednotlivých osob, obžalovaní poukázali na to, že identita osob, k nimž se vyjádření této svědkyně vztahovalo, jim nebyla známa. Samotná argumentace státního zástupce v tomto směru pak byla nekonkrétní. Možnost takovýchto souběžných pracovních poměrů nebyla vyloučena a nelze z tohoto dovozovat úmysl obžalovaných dosáhnout vyplacení dvou příspěvků. Ztotožnili se také s názorem soudu, ale i státního zástupce v opravném prostředku, že výpověď svědkyně I. Š. byla nevěrohodná, a to i z těch důvodů, že v rámci jejich podnikání ve sdružení, v němž podnikali, byla zaměstnána jen do 30.9.2006. Pokud se jedná o návrhy na doplnění dokazování, k výkladu zákona o zaměstnanosti i rozsahu jednotlivých zaměstnaných osob ve vztahu k žádostem o příspěvky na jejich zaměstnávání, poukázali na jednotlivé dílčí části spisu, včetně kontrolní závěrky Úřadu práce v J., z nichž tyto skutečnosti vyplynuly. Zdůraznili, že je obecně známo, že nelze při počtu více než 50 % zaměstnanců se zdravotním postižením, aby se podnikatel udržel na trhu. Právě z těchto důvodů stát příspěvek na zaměstnávání těchto osob se zdravotním postižením poskytuje. Jednotliví zaměstnanci skutečně odváděli práci a nelze při jejich zdravotních postiženích na ně klást stejné nároky při práci doma, jako na běžné zaměstnance, jejich rozsah práce byl vykonán, vypisovali samotný výkaz práce, zcela odmítli argumentaci státního zástupce v tom směru, že by zaměstnance v souběžných pracovních poměrech zaměstnávali proto, aby získali větší rozsah darů ze dvou pracovních poměrů, když tento souběh nastal jen na přelomu roku 2007 a 2008, zatímco darovací smlouvy, které jsou jim kladeny za vinu, začali uzavírat až v roce 2008. Odmítli argumentaci státního zástupce před odvolacím soudem, neboť se nejednalo v případě darů o vzdání se práva předem, neboť zaměstnavatel provedl řádné zúčtování mzdy a na základě toho a darovací smlouvy postupoval tak, že darování se uskutečnilo vždy ke dni výplaty mzdy. Zaměstnavatel takto měl zmocnění, aby z vyúčtované mzdy částku nevyplatil a ponechal si dar ve svých prostředcích. Z pohledu mzdového nároku byl zaměstnanec uspokojen, o čemž svědčí, že z celé vyúčtované mzdy zaměstnavatel odvedl povinné platby a z celých nároků byl vypočítán příslušný nárok na příspěvek, který společnost obdržela. Návrhy na doplnění dokazování z hlediska zjištění hospodářských výsledků společnosti nepovažovali obžalovaní za opodstatněné. Shodně navrhli, aby bylo odvolání státního zástupce jako nedůvodné zamítnuto. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci, jako soudu odvolacímu, ve smyslu ustanovení § 252 tr.ř. Bylo zjištěno, že odvolání státní zástupce podal jako oprávněná osoba dle § 246 odst. 1 písm. a) tr.ř. Opravný prostředek byl podán v zákonné lhůtě dle § 248 odst. 1 tr.ř., přičemž splňoval podstatné náležitosti ustanovení § 249 odst. 1, odst. 2 tr.ř. Odvolací soud proto neshledal podnět pro rozhodnutí pro zamítnutí či odmítnutí odvolání státního zástupce podle § 253 tr.ř. Za tohoto stavu věci Vrchní soud v Olomouci podle § 254 odst. 1 tr.ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech napadených výroků rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, z hlediska vytýkaných vad, když k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány, odvolací soud mohl přihlédnout jen tehdy, pokud by měly vliv na správnost výroku, proti němuž bylo odvolání podáno a současně byl limitován při tomto přezkumu i ustanovením § 254 odst. 2 tr.ř. a dospěl k závěru, že odvolání státního zástupce není důvodné. Pro posouzení správnosti skutkových závěrů napadeného rozsudku a oprávněnosti skutkových námitek státního zástupce bylo především rozhodné, zda nalézací soud v průběhu tohoto dokazování a v rámci hodnocení jednotlivých, zákonně provedených důkazů, postupoval vždy a důsledně v souladu se svými povinnostmi, jež jsou z obecného hlediska vymezeny v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr.ř., a na ně navazujících dalších ustanovení trestního řádu, které vymezují konkrétní zákonné podmínky pro provedení důkazů a jejich způsob hodnocení ve vztahu k základním postulátům trestního řízení, aby byl zajištěn základní účel trestního řízení, tedy odhalit pachatele trestného činu a jeho spravedlivé potrestání, za podmínek zajištění spravedlivého procesu, řádného zákonného procesu (tzv. „fair“ procesu). Ten je vymezen jednotlivými procesními zárukami, zejména zajištěným právem na veřejnost řízení a rozhodnutí, přiměřenou rychlost řízení, spravedlivé projednání věci a v rámci něho uplatnění principů rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení, přítomnosti při jednání a účasti u výslechu svědků a možnost kladení otázek a dalšími právy obhajoby. Je třeba zdůraznit, že dle § 2 odst. 5 tr.ř., orgány činné v trestním řízení jsou povinny postupovat v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v trestním řádu a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Ani doznání žalovaného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obžalovaný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Především státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí. K tomu je třeba zdůraznit, že povinnost orgánů činných v trestním řízení při hodnocení provedených důkazů, založená na zásadě volného hodnocení důkazů tak, jak je zahrnuta v ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř., spočívá v hodnocení důkazů orgány činnými v trestním řízení, v tomto případě soudem, aniž by byl tento vázán zákonnými rigidními pravidly, vycházejíc z volného, tedy zákonem nevymezeného uvážení. Tato zásada nutí soud přihlédnout k okolnostem konkrétního případu, k jeho zvláštnostem, charakteristickým rysům a brání obecně mechanickému postupu při hodnocení důkazů. Zákon nestanoví a nepřikládá a priori žádnému z důkazů zvláštní význam. Soud při hodnocení provedených důkazů musí postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž tyto důkazy hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení, založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu. Hodnocení musí činit z hlediska závažnosti důkazů, tedy vyloučí důkazy nepodstatné, takové, z nichž nelze učinit poznatky o předmětu dokazování a důkazy posuzuje i z hlediska zákonnosti, tedy zda důkazy nebyly provedeny v rozporu s procesními předpisy a zda nelze v důkazním řízení shledat pochybení, která by měla povahu podstatných vad řízení. Důkazy je třeba podrobit hodnocení z hlediska věrohodnosti a pravdivosti, na základě analýzy jednotlivých poznatků, pocházejících ze samotného konkrétního důkazu, při hodnocení ve vztahu k dalším provedeným důkazním prostředkům. Tato zásada je vybudována na vnitřním přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, jež není projevem libovůle nebo svobody takového orgánu, ale je vytvářena na přísně logickém základě, opírajícím se o právní vědomí, všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů v jejich vzájemných souvislostech, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Takovéto hodnocení musí být obsaženo v odůvodnění rozhodnutí. Dle Vrchního soudu v Olomouci obsah odůvodnění napadeného rozsudku, jakož i samotné napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo, ve své podstatě těmto povinnostem dostojí. Soud prvního stupně logicky a zcela přesvědčivě odůvodnil své rozhodnutí, vysvětlil i myšlenkové postupy, které jej vedly k prezentovaným závěrům. Proto by dostačovalo, aby odvolací soud na jednotlivé pasáže odůvodnění napadeného rozsudku vztahující se k důkazní situaci a hodnocení jednotlivých skutkových i hmotně právních závěrů jen odkázal. Vzhledem k potřebě úplného vypořádání s jednotlivými námitkami odvolání státního zástupce, ovšem považoval odvolací soud za potřebné konstatovat následující závěry. Z hlediska jednotlivých konkrétních námitek odvolání je třeba především poukázat na zjevnou nesourodost názorů státního zastupitelství, z nichž byla dovozována podstata viny obžalovaných, jak v samotné obžalobě, tak v obou verzích argumentů opravného prostředku. K celkovému rozsahu provedených důkazů soudem prvního stupně, z hlediska námitek o potřebě jejich doplnění, se odvolací soud ztotožnil se závěrem státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, že pro uzavření důkazní situace nebylo nezbytné vyžadovat další zprávu Ministerstva práce a sociálních věcí. Takové zprávy byly již v přípravném řízení opakovaně opatřeny (č.l. 4196 a č.l. 4199) a nalézacím soudem jako důkaz provedeny. Z jejich obsahu nelze dovodit žádné významné skutečnosti materiálního charakteru, ani možný odkaz k řešení žalované právní situace z hlediska podmínek pro uplatnění nároku na příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením (dále také jen příspěvek), dle § 78 zákona o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb. (dále jen zák. o zaměstnanosti) prostřednictvím jiných podzákonných předpisů, výkladů či rozhodnutí. K samotnému výkladu zákona je pak povolán v konkrétním případě jen soud. Proto také nebylo třeba tyto důkazy ve veřejném zasedání opět provést. Je zcela zřetelné, že skutková zjištění nalézacího soudu byla založena na značném množství provedených důkazů, z nichž podstatná část byla shromážděna již v přípravném řízení. Podstatou pochybností o zákonném postupu obžalovaných při požadování příspěvku nebylo vytváření fiktivních zaměstnanců se zdravotním postižením, resp. jakékoliv taková podezření byla jednoznačně vyvrácena. Jednalo se především o skutečnost, zda takoví zaměstnanci opravdu vykonávali pracovní činnost, či byli schopni z hlediska svých zdravotních potíží práci vykonávat. Obsahem provedeného dokazování nebyla vyvrácena obhajoba obžalovaných, že skutečně zaměstnávali osoby zdravotně postižené, kterým byla práce přidělována a tyto ji odváděly, byť za specifických okolností z hlediska množství i kvality práce, jejich konkrétních výkonů, rozložení pracovní doby, vzhledem k práci v domácím prostředí apod. Odvolací soud se pak zcela ztotožňuje s názorem nalézacího soudu v tom, že takové specifické zaměstnávání zdravotně postižených osob nebylo v kritické době z hledisek množství a kvality práce fakticky jakkoliv právně regulováno a na množství a kvalitu práce, kterou vykonávaly, i rozložení pracovní doby domácí práce není možno klást stejné požadavky, jako na práci vykonávanou osobami bez takových postižení v běžném pracovním poměru. Orgány přípravného řízení při dlouhodobém trestním řízení zahájeném formálně již 4.2.2008 (č.l. 1), postupně opatřily značné množství dokumentace, jež souvisela s obsahem podnikání obžalovaných a podmínkami uplatňování nároku na příspěvek, tedy jednotlivé žádosti doplněné potřebnými podklady, soupisy zaměstnanců, potvrzeními o jejich zdravotním postižení a potvrzeními o odvodech zdravotních a sociálních pojištění, potvrzení o daňových nedoplatcích i výkazy mzdových nákladů a další. O tom, že v obou podnikatelských subjektech v žalovaných obdobích byla splněna podmínka dle § 78 odst. 1 zák. o zaměstnanosti, o zaměstnávání více jak 50 % osob se zdravotním postižením není zásadních pochybností, když zaměstnávali výhradně osoby se zdravotním postižením, kromě několika osob na pozicích řízení práce, vedení účetnictví apod. Je také zcela zřejmé, že souběžné zaměstnání osob u více zaměstnavatelů v letech 2007-2008 (do změny v § 78 odst. 5 zákona o zaměstnanosti zák. č. 479/2008 Sb., účinného o 1.1.2009) žádný právní předpis nezakazoval, byť u osob se zdravotním postižení, u kterých sama o sobě je pracovní způsobilost omezená, je možnost takového výkonu pracovní činnosti jen stěží představitelná a možná jen tehdy, jestliže nároky na množství i kvalitu produkované práce jsou minimální. Rozsah práce zdravotně postižených byl dokladován zejména svědeckými výpověďmi, informacemi a doklady o množství nakoupeného materiálu na výrobu bižuterie a tržby za její prodej (např. účetní dokumentace č.l. 5731 a násl., sv. 32, č.l. 4213 a násl., sv. 23), případně soupisy informací vyhledávaných na internetu k různým podnikatelským subjektům (viz příloha spisu). Tyto informační soubory dat byly opatřovány zjevně se zaměřením na další část činnosti společnosti O. s.r.o., tedy k přefakturaci zboží a služeb k tzv. náhradnímu plnění, dle zákonných podmínek § 81 odst. 1 zák. o zaměstnanosti. Za takové jednání jsou obžalovaní samostatně stíháni u Okresního soudu v Ostravě, pod sp. zn. 3 T 124/2010 pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 odst. 1 tr. zák. Vzhledem k tomu, že zákon nestanovil žádné podmínky pro množství, druh a kvalitu práce, kterou měli vykonat zdravotně postižení v rámci zaměstnání, za nějž mohl být zaměstnavateli přiznán příspěvek a nelze to dovodit v konkrétní situaci ani z prováděcí vyhlášky č. 518/2004 Sb., k zákonu o zaměstnanosti část třetí, na níž argumenty odvolání odkazovaly, nebylo možno ze skutečnosti, že takový rozsah práce byl jen velmi malý, dovozovat samotný tvrzený podvodný úmysl, resp. snahu o obcházení zákona či jeho účelu. Proto případné další dokazování, týkající se rozsahu a kvality práce, délky pracovní doby, kterou zdravotně postižení měli při práci strávit, či prověřování množství zaměstnaných zdravotně postižených osob, neshledal odvolací soud za potřebné. Je zcela zřetelné, že obžalovaní stanovili výši měsíční odměny zaměstnancům v maximálně výhodné výši, tak, aby korespondovala s maximální výší příspěvku, bez ohledu na rozdíly v množství a kvalitě práce zaměstnanců a jejich dispozicích k pracovní činnosti (v roce 2009 většinou ve výši 7924,- Kč). To svědčí o tom, že tvorba mezd podléhala základnímu hledisku, maximálnímu využití příspěvku, jenž mohl být poskytnut. Odvolací soud dále nepovažoval za potřebné, aby bylo doplněno dokazování o hospodářské výsledky obou podnikatelských subjektů. Především z obsahu dokladů o okolnostech nařízené domovní prohlídky a jiných prostor a následného dobrovolného vydání požadovaných dokladů o činnosti spol. O. s.r.o. (č.l. 5661- 5717, zejména protokol o vydání věci č.l. 5695 ze dne 7.10.2009, včetně provedené fotodokumentace), vyplynulo, že orgány přípravného řízení při těchto úkonech získaly, či mohly získat, fakticky celé účetnictví společnosti, z něhož do spisového materiálu dle svého uvážení zahrnuly jen kopie jeho částí. Měly tedy již možnost takový jasnější přehled hospodářských výsledků učinit a nedomáhat se takového dokazování až v odvolacím řízení. Z prostého vyjádření obžalovaných u veřejného zasedání bylo zjištěno, že během několikaletých podnikatelských aktivit, které jsou jim kladeny za vinu, měl být příjem obžalovaného Z. S. okolo 3 milionů korun a R. K. natolik vysoký, že od roku 2009 nepracuje a žije z našetřených finančních prostředků. To sice zpochybňuje část jejich obhajoby, že jejich podnikání bylo na konci roku 2007, vzhledem ke změně zákona o zaměstnanosti, v takovém stavu, že jej chtěli ukončit a jen z podnětu zaměstnanců proto vznikla dohoda na financování dalšího podnikání formou darů. Do jaké míry byli zaměstnanci o ekonomických podmínkách podnikání obžalovaných informováni, případně byli srozuměni s poměrem rozdělení peněz získaných z příspěvků mezi ně a zaměstnavatele, pro udržení takových možností zaměstnání, nebylo možno objektivizovat. Výsledek takto nastavených vztahů byl zjevně pro obě strany přínosný. Pro zdravotně postižené zaměstnance v tom směru, že by jinak odměnu za takovou práci jen stěží mohli získat. Pro zaměstnavatele tím, že se při podnikání nemuseli zabývat podstatnými otázkami jeho konkurenceschopnosti a ziskovosti. K tomu ovšem ve své podstatě příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením sloužil. Obžalovaní a samotní jejich zaměstnanci jednali zjevně ve shodě, což se projevilo i v průběhu vedeného trestního řízení, kdy se řada ze zdravotně postižených v různých prohlášeních a vedené mediální kampani proti trestnímu řízení postavila za obžalované. Uvedené závěry ovšem nic nemění na podstatě správného názoru nalézacího soudu, že obžalovaní se takto pohybovali v zákonném rámci podmínek pro přiznání nároků na příspěvek, který byl vymezen nedostatečně a takový postup nezakazoval, či jinak mu zákonnými podmínkami nebránil. Stát, prostřednictvím svých orgánů si této skutečnosti nepochybně byl vědom, když opakovaně a dlouhodobě zpochybňoval takové praktiky, mimo jiné v konkrétním případě i tím, že i z podnětu Úřadu práce v J. bylo vedeno šetření pro podezření z trestné činnosti obžalovaných již v roce 2007 (srov. doklady č.l. 4 a násl. ve věci PČR Správy Severomoravského kraje, služby kriminální policie a vyšetřování, sp.zn. PMS-823/HK-2007). Takovým postupům ovšem stát, resp. odpovědní pracovníci Ministerstva práce a sociálních věcí, nijak nebránili, případně tak činili nedostatečně a opožděně, ač je zřetelné, že přesnější vymezení takových podmínek bylo realizovatelné. To vyplývá z řady k aktuálních úprav zákona o zaměstnanosti, např. § 78 odst. 5, ve znění zák. účinného od 1.1.2012, či zcela nové koncepce zaměstnávání osob se zdravotním postižením, výhradně v tzv. chráněných pracovních místech dle § 75 a násl. zákona ve znění účinném od 1.1.2012, resp. 4.1.2012 zák. č. 1/2012. Jen od roku 2007 byl zákon o zaměstnanosti novelizován 19x. Například teprve od 1.1.2009 dle zák. č. 479/2008 Sb., doplněním ustanovení § 78 odst. 5 zák. o zaměstnanosti bylo vyloučeno přiznání dvojího příspěvku při souběžných pracovních poměrech. Současně účinnou změnou zákona § 77 odkazuje na prováděcí předpis ke stanovení charakteristiky chráněného pracovního místa a další podmínky poskytování tohoto příspěvku. V § 78 odst. 1, odst. 2 zákon již stanoví, že příspěvek slouží k toliko částečné úhradě vynaložených prostředků ve výši 75 %, se snížením o vymezené srážky ze mzdy, poskytnutou naturální mzdu a další. Je tedy zřetelné, že nastavené právní podmínky bylo možno přes jejich počáteční nedostatky velmi rychle upravit. Jestliže do této formy zajišťování ve své podstatě sociálních služeb státu byla připuštěna účast běžných podnikatelských subjektů, jejichž základním účelem je dosažení zisku (srov. § 2 odst. 1 obch.zák.), měly být logicky nastaveny takové rigidní zákonné podmínky, které by rozsah takové činnosti, včetně podmínek zaměstnávání, minimálního výkonu pracovní činnosti, délky pracovní doby, souběhu několika pracovních poměrů, případně dalších okolností, jasně vymezily. Jednání všech zúčastněných osob, jak zaměstnavatelů, tak i zaměstnanců, včetně zdravotně postižených, by bylo možno posoudit jako nemorální, tedy v rozporu s mravním vědomím o čerpání státních prostředků vždy jen v adekvátní míře. V sociální a životní situaci zdravotně postižených bylo to ovšem možno považovat za mnohem méně odsouzeníhodné, u obžalovaných za hranicí slušnosti, ale nikoliv v rozporu se zákonem, a tím jako jednání protiprávní, ve smyslu základních znaků trestnosti činu dle § 13 odst. 1 tr.zákoníku. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu nalézacího a fakticky i obsahem argumentů uvedeného odvolání, že podvodný úmysl obžalovaných nebylo možno dovodit ze skutečnosti, že řádně a včas nepodali v jednotlivých časových obdobích daňové přiznání k darovací dani, ve vztahu k darovacím smlouvám, k částkám od jednotlivých zdravotně postižených zaměstnaných. Nebylo prokázáno, že by takto postupovali záměrně, v úmyslu darovací daň neplatit, nebo aby vylákali potvrzení o bezdlužnosti pro účely žádosti o příspěvek. O tom svědčí obsah provedených důkazů i skutečnost, že vůči obžalovaným nebylo ani zahájeno trestní řízení pro trestný čin zkrácení daně, v návaznosti na včas neuhrazené darovací daně, i to, že nebyly shledány podmínky pro uložení sankcí za takové opomenutí ze strany finančního úřadu. V návaznosti na výklad státního zástupce i vyjádření obžalovaných k podanému odvolání, z hlediska podmínek o vzniku daňového nedoplatku (daňové pohledávky), nebylo možno považovat vystavení potvrzení o daňové bezdlužnosti (potvrzení, že společnost O. s.r.o. nemá ke konkrétnímu okamžiku daňové nedoplatky) za součást podvodného žalovaného jednání. Odvolací soud se dále zabýval podstatou zbývající námitky odvolatele, že obžalovaní ve své žádosti uplatnili nárok na část mzdy zaměstnanců se zdravotním postižením, kterou zaměstnancům ve skutečnosti nevyplatili a takové jednání mělo být v rozporu s obsahem zákonných podmínek. Především je třeba odkázat na samotné znění zákonných podmínek pro přiznání nároku na příspěvek. Dle § 67 odst. 1 zák. o zaměstnanosti, fyzickým osobám se zdravotním postižením se poskytuje zvýšená ochrana na trhu práce. Tuto ochranu stát garantoval jednotlivými prostředky (podmínkami pracovní rehabilitace, přípravou na zaměstnání, specializovanými rekvalifikačními kurzy, tvorbou chráněných pracovních míst a dílen, povinností zaměstnávat osoby se zdravotním postižením, či tzv. náhradním plněním), mezi něž patří i příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Dle § 78 odst. 1, odst. 2 zákona o zaměstnanosti, platném v žalovaném období let 2008-2009 (dle zák. č. 261/2007 Sb., zák. č. 362/2007 Sb., zák. č. 129/2007 Sb., zák. č. 382/2008 Sb., zák. č. 479/2008 Sb., zák. č. 158/2009 Sb.), zaměstnavateli zaměstnávajícímu více než 50 % osob se zdravotním postižením z celkového počtu svých zaměstnanců se poskytuje příspěvek na podporu zaměstnávání těchto osob. Příslušným úřadem práce pro poskytování příspěvku je úřad práce, v jehož obvodu má sídlo zaměstnavatel, který je právnickou osobou, nebo v jehož obvodu má bydliště zaměstnavatel, který je fyzickou osobou. Dle odst. 2 příspěvek náleží zaměstnavateli měsíčně ve výši skutečně vynaložených mzdových nákladů na zaměstnance v pracovním poměru, který je osobou se zdravotním postižením, včetně pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění, které zaměstnavatel za sebe odvedl z vyměřovacího základu tohoto zaměstnance, nejvýše však 8 000,- Kč (do 31.12.2008 9.000,- Kč a 6.500,- Kč podle závažnosti zdravotního omezení). Podle názoru odvolacího soudu nelze ztotožňovat podmínku skutečně vynaložených mzdových prostředků s termínem skutečně vyplacených mzdových nákladů, jak to činí státní zástupce v odvolání, byť vycházejíc z obsahu výkladu komentáře zákona o zaměstnanosti. Zákonný termín vynaložené mzdové prostředky (jeho použití i v novelizovaném znění zákona nebylo změněno) je totiž nutno považovat za širší a obecnější. Spadá do něj i konkrétní jednání obžalovaných, kteří po dohodě se zaměstnanci na základě darovacích smluv a dohod o srážkách ze mzdy, řádně vyúčtovali dohodnutou mzdu a formálně ji také ve formě zálohy a vyúčtování zaměstnancům poskytli, i když fakticky částky, ve formě darů účtované jako zálohy na mzdu, jim konkrétně nevyplatili (na hotovosti jim je nepředali, ani jim je nezaslali do místa bydliště či na bankovní účet), neboť na základě dohody o srážkách ze mzdy je zaúčtovali do příjmů společnosti. Takové dohodnuté jednání se zaměstnanci je sice možno považovat za značně účelové, ovšem zákonem nezakazované. Jednalo se ve své podstatě o dobrovolnou dohodu v rámci pracovněprávních a občanskoprávních vztahů mezi nimi. Podle názoru odvolacího soudu, nebylo možno považovat takové jednání zaměstnanců za neplatné dle § 19 odst. 1 zákoníku práce ve znění účinném do 1.1.2010, tedy v tom směru, že by se zaměstnanci vzdali předem svých práv. Tito pracovníci mohli kdykoliv zrušit jednotlivé smlouvy, na základě nichž byly dary poskytovány zaměstnavateli. Neplatnosti právního úkonu dle § 20 v té době účinného zákoníku práce se mohl dovolat jen ten, kdo takovým úkonem byl dotčen, jinak byl považován právní úkon za platný. Samotné srážky ze mzdy obžalovaných nebyly formálně v rozporu se zákonnými podmínkami ust. § 145 a násl. zákoníku práce, upravujících srážky z příjmu z pracovněprávního vztahu. Obžalovaní neměli formální povinnost dosvědčovat při každé podané žádosti o příspěvek konkrétní podmínky vyplácení mezd, ale jen celkový rozsah vynaložených mzdových nákladů a odvodů za pracovníky se zdravotním postižením. Nelze jim tedy klást za vinu podvodné protiprávní jednání, že okolnosti darů finančních prostředků ze mzdy zaměstnanců ve prospěch společnosti záměrně zamlčeli, jako součást objektivní stránky trestného činu podvodu. Protiprávnost takového jednání je nutno posuzovat vždy v kontextu s hodnocením konkrétního porušení právních předpisů, zákonů, porušení zákazu nebo jednání bez povolení, případně i v rozporu s některými zásadami a pravidly (srov. str. 114 komentář Trestního zákoníku, vyd. BECK, autorů Prof. JUDr. Pavla Šámala a kol. podrobněji výklad protiprávnosti v článku Prof. JUDr. Pavla Šámala, Pojetí protiprávnosti podle nového trestního zákoníku, publik. č. 8 str. 729 a násl. Právník). Jestliže k takovému porušení zákonných podmínek nedošlo, nemohlo být jednání obžalovaných shledáno protiprávním. Jednání obžalovaných vycházelo z ústavního principu zakotveného v čl. 2, odst. 3 LPS, že každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Z obsahu odvolání státního zástupce lze vypozorovat, že svoji další argumentaci soustředil na tvrzení o jednání obžalovaných, že poskytované příspěvky používali v rozporu s účelem zákona o zaměstnanosti (viz poslední odstavec popisu skutkového děje obžaloby). Toto tvrzení je nutno ovšem považovat za chybné. Uvedený příspěvek dle § 78 odst. 1 zák. o zaměstnanosti sloužil na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, tedy pro činnost zaměstnavatele, nikoliv k jejich přímé výplatě postiženým. Samotná konstrukce čtvrtletního následného vyplácení tohoto příspěvku, na základě podkladů z předchozího období podnikatele, takový závěr neumožňovala. K úplnému vypořádání se s obsahem odvolání je třeba konstatovat hmotně právní základ trestného jednání, bylo obžalovaným kladeno za vinu. Znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr.zákoníku v příslušné kvalifikované skutkové podstatě, vzhledem k výši škody, které se měli obžalovaní dopustit, s jen malou formulační změnou, oproti původnímu znění § 250 odst. 1 tr.zák., platného do 31.12.2009, kdy se měli trestné činnosti obžalovaní dopustit, naplní pachatel, který úmyslně (ke škodě cizího majetku) sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu, nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku nejméně škodu nikoliv nepatrnou. Dle rozsahu způsobené škody či dalších zákonných podmínek zákon odlišuje jednotlivé varianty kvalifikovaných skutkových podstat tohoto trestného činu, za něž stanoví diferencované rozmezí trestů. Mezi ně patří, v případě trestného jednání kladeného obžalovaným za vinu, způsobení značné škody (přesahující 500.000,- Kč), případně škody velkého rozsahu (přesahující 5.000.000,- Kč). Pachatelem trestného činu je ten, kdo trestný čin spáchal sám. Byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jakoby trestný čin spáchala sama (spolupachatelé - § 9 odst. 1, odst. 2 tr.zák. a § 22 odst. 1, odst. 2 tr.zákoníku). Jedním ze základních znaků trestní odpovědnosti dle § 13 odst. 1 tr.zák. je protiprávnost. Při výkladu, co lze považovat za trestný, tedy protiprávní čin, je nutno vycházet z obecných zásad zákonnosti a subsidiarity trestní represe, jako základu trestního práva, zakotvených v § 12 odst. 1, odst. 2 tr.zákoníku. Z nich vyplývá princip „ultima ratio“, jenž v současném výkladu má význam jak subsidiarity aplikace trestních prostředků vázaných na zjištění potřebné míry společenské škodlivosti jednání pachatele, tedy tam, kde nepostačuje uplatnění odpovědnosti osoby podle jiného právního předpisu, tak má význam pro interpretaci trestněprávních norem v tom směru, že trestnými činy mohou být jen případy závažnějších protispolečenských jednání, kde nepostačují k regulaci prostředky správního či civilního práva. Z výše uvedených závěrů lze konstatovat, že stát vytvořil právní situaci, jež umožňovala značnou volnost při získání prostředků formou příspěvků na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením a v situaci, kdy takové volnosti obžalovaní využili, neaplikoval žádné přiměřené prostředky mimo trestního řízení, aby včas takové hranice řádně vymezil, či jim v takovém jednání zabránil, případně tvrzené neoprávněně získané finanční prostředky získal zpět. Je zcela zřejmé, že vůči obžalovaným a obchodní společnosti O. s.r.o., nebylo v tomto směru zahájeno žádné správní či občanskoprávní řízení. Postup státu při zákonném vymezení „pravidel hry“ v této oblasti podmínek zaměstnávání zdravotně postižených osob byl nedostatečný a zcela liknavý. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že prostředky trestního práva nelze účelově nahrazovat nedostatky na straně zákona o zaměstnanosti a při jeho aplikaci, a rozšiřovat trestní odpovědnost i na jednání, jež přímo zákonem vymezená pravidla neporušovalo. Vycházel tak ústavní zásady zákonnosti dle § 2 odst. 2 LPS, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, jež je rozvedena v § 12 odst. 1 tr.zákoníku. Proto byl shledán správným závěr nalézacího soudu, že jednání obžalovaných, jež jim bylo kladeno za vinu v podané obžalobě, není trestným činem. Vzhledem k tomu, že odvolací soud neshledal opodstatněné jednotlivé důvody, o něž se opíralo odvolání státního zástupce proti napadenému rozsudku a současně ani jiné skutečnosti, jež by mohly vést k jeho zrušení, z důvodů uvedených v § 258 tr.ř., rozhodl dle § 256 tr.ř. a odvolání jako nedůvodné zamítl. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Do dvou měsíců od jeho doručení je možno proti němu podat dovolání. Dovolání mohou podat nejvyšší státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí a obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká. Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje. Dovolání se podává u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (v daném případě u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud České republiky v Brně. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 4 tr.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr.ř. nebo § 265b odst. 2 tr.ř., o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. V Olomouci dne 11. ledna 2012 JUDr. Libor L o s a v.r. předseda senátuZa správnost vyhotovení: Marie Rýcová