Vyjádření obviněného učiněné v rámci vazebního zasedání, jehož předmětem má být rozhodnutí o dalším trvání vazby ve smyslu § 72 odst. 1, odst. 3 tr. ř., aby vazba byla nahrazena dohledem probačního úředníka podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř., je nutno považovat za žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu ve smyslu § 71a, § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř., o níž je třeba rozhodnout samostatným výrokem.

U s n e s e n í Vrchní soud v Olomouci projednal v neveřejném zasedání konaném dne 13.9.2012 stížnost obžalovaného M. K., roz. S. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27.8.2012, č.j. 32 T 9/2010-2970, a rozhodl t a k t o : Podle § 149 odst. 4 tr.ř. se napadené usnesení d o p l ň u j e o část výroku, kterým se podle § 71a tr.ř. zamítá žádost obžalovaného M. K. o propuštění z vazby na svobodu. O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27.8.2012, č.j. 32 T 9/2010-2970, bylo rozhodnuto tak, že se obžalovaný M. K. podle § 72 odst. 1, odst. 3 tr.ř. i nadále ponechává ve vazbě, a to z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr.ř. a dále tak, že se podle § 73 odst. 1 písm. c) tr.ř. a contrario zamítá návrh obžalovaného o nahrazení vazby dohledem probačního úředníka. Proti uvedenému usnesení podal obžalovaný M. K. stížnost, kterou následně písemně odůvodnil prostřednictvím svého obhájce JUDr. L. L. V této stížnosti především namítl, že podle jeho názoru neexistuje vazební důvod ve smyslu § 67 písm. c) tr.ř., a dále zdůraznil, že dosud nebylo rozhodnuto o jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu, která byla podstatou jeho návrhu na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka tak, jak nakonec ve svém předchozím rozhodnutí konstatoval již Vrchní soud v Olomouci (viz usnesení ze dne 5.6.2012, sp.zn. 5 To 56/2012), přičemž v tomto směru Krajský soud v Ostravě neuposlechl pokynu Vrchního soudu v Olomouci, v důsledku čehož byla zásadně porušena jeho zákonná práva. Poukázal rovněž na to, že se před vzetím do vazby řádně dostavoval k úkonům trestního řízení, což by měl soud zohlednit při přezkoumávání existence důvodů vazby a příp. i možnosti jejího nahrazení. V závěru pak navrhl, aby Vrchní soud v Olomouci napadené usnesení zrušil a ve věci sám rozhodl tak, že jej z vazby propustí, příp. aby uložil Krajskému soudu v Ostravě ve věci znovu jednat a rozhodnout. Vrchní soud v Olomouci přezkoumal z podnětu podané stížnosti podle § 147 odst. 1 tr.ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obžalovaného je z části důvodná. Nejprve je třeba konstatovat, že o ponechání obžalovaného M. K. ve vazbě rozhodl Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně ve vazebním zasedání za přítomnosti zákonem stanovených osob a v příslušné lhůtě, jež mu k tomu trestní řád stanoví. Obžalovaný pak v rámci vazebního zasedání měl možnost se k projednávané otázce, tedy k existenci vazebních důvodů, vyjádřit a jeho procesní práva tak byla plně zachována. Dále je třeba uvést, že i po novém přezkoumání spisového materiálu dospěl Vrchní soud v Olomouci k závěru, že stran existence vazebního důvodu ve smyslu ustanovení § 67 písm. c) tr.ř. u obžalovaného M. K. nedošlo od posledního rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci o vazbě jmenovaného obžalovaného (tedy od 5.6.2012) k žádné podstatné změně okolností, které by mohly mít na existenci zmíněného vazebního důvodu jakýkoliv vliv. Vrchní soud v Olomouci je tedy i v současné době toho názoru, že u jmenovaného obžalovaného i nyní nadále trvají důvody vazby ve smyslu výše citovaného zákonného ustanovení, neboť je zcela odůvodněna obava, že by obžalovaný v případě propuštění z vazby na svobodu mohl opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán. V tomto směru je možno plně odkázat na argumentaci uvedenou nejen na str. 2 písemného vyhotovení napadeného usnesení, ale rovněž na argumentaci, kterou Vrchní soud v Olomouci pojal do svého rozhodnutí ze dne 5.6.2012, sp.zn. 5 To 56/2012, a jen ve stručnosti je možno poukázat na to, že obžalovaný má zcela evidentně sklony k páchání trestné činnosti, jak vyplývá z jeho předchozích odsouzení, přičemž obžalovaný se měl v nyní projednávané věci dle celkem tří podaných obžalob, jež byly spojeny do společného řízení (viz usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14.5.2010, č.j. 48 T 2/2012-1487, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.7.2011, sp.zn. 32 T 3/2011), dopustit poměrně rozsáhlé trestné činnosti, právně kvalifikované jako několik úmyslných trestných činů podvodu podle § 209 tr.zákoníku, za něž je ohrožen poměrně citelným trestem odnětí svobody (v rámci rozpětí trestní sazby od pěti do deseti let odnětí svobody). Právě z rozsahu trestné činnosti, pro níž byly postupně na obžalovaného M. K. podány v této věci obžaloby, jakož i z dlouhé doby páchání této trestné činnosti je zřejmé, že u obžalovaného je zcela konkrétně odůvodněna obava, že by mohl v případě propuštění z vazby na svobodu opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, když nelze přehlédnout, že obžalovaný se trestné činnosti měl dopouštět po dobu několika roků, a z části dokonce i poté, co na něj byla pro část trestné činnosti dne 29.12.2010 podána u Krajského soudu v Ostravě obžaloba. Za této situace pak dle Vrchního soudu v Olomouci uvedený vazební důvod nelze nahradit žádným z opatření upraveným v ustanovení § 73 tr.ř., tedy ani dohledem probačního úředníka nad obžalovaným, jak správně uzavřel již soud prvního stupně, neboť s ohledem na zřejmý stupeň narušení osoby obžalovaného a povahu projednávané věci takový dohled nemůže být dostatečnou náhradou vazby. Za těchto zjištění proto stížnostní soud nepovažuje námitky obžalovaného stran existence předmětného vazebního důvodu za důvodné. V této části tedy Vrchní soud v Olomouci stížnosti obžalovaného nepřisvědčil. Naopak důvodnou byla shledána námitka obžalovaného v tom směru, že soud prvního stupně ani přes pokyn Vrchního soudu v Olomouci, jež mu byl dán v usnesení ze dne 5.6.2012, dosud nerozhodl o jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu, za kterou je nutno považovat již dříve vznesený návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka nad obžalovaným ve smyslu § 73 odst. 1 písm. c) tr.ř. Především vrchní soud konstatuje, že zmíněný návrh obžalovaného na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka jednoznačně vyplývá již z protokolu o vazebním zasedání konaném dne 28.5.2012 (viz .čl. 2879 spisu). Argumentace soudu prvního stupně, že v daném případě nešlo o žádost obžalovaného o propuštění z vazby na svobodu, nýbrž toliko o vyjádření se obžalovaného v rámci vazebního zasedání, jehož účelem bylo rozhodnout o dalším trvání vazby ve smyslu § 72 odst. 3 tr.ř., tedy z úřední povinnosti soudu, nelze rozhodně přijmout. Především o nahrazení vazby opatřením upraveným v § 73 odst. 1 tr.ř. soud nemůže rozhodnout toliko z úřední povinnosti, ale vždy k návrhu příslušné osoby. Dále ustanovení § 71a věta druhá tr.ř. zcela jednoznačně konstatuje, že za žádost o propuštění z vazby se považuje i návrh obviněného na přijetí některého z opatření nahrazujících vazbu. Za této situace je nutno uzavřít, že vlastní podstatou návrhu na nahrazení vazby opatřením upraveným v § 73 odst. 1 tr.ř. je vždy žádost o propuštění z vazby na svobodu ve smyslu § 71a tr.ř., o které musí být bez zbytečného odkladu rozhodnuto. V této souvislosti je rovněž nutno poukázat na judikaturu řešící obdobnou situaci tak, že výrok negativního rozhodnutí soudu, že nepřijímá písemný slib obviněného podle § 73 odst. 1 písm. b) tr.ř., resp. nabídku peněžité záruky podle § 73a odst. 1 tr.ř. jako náhrady za vazbu, musí obsahovat i rozhodnutí o tom že žádost obviněného o propuštění z vazby se zamítá (viz např. rozhodnutí publikované jako SR 22/2002). Vrchní soud tedy opakovaně konstatuje, že Krajský soud v Ostravě měl již při svém prvním rozhodnutí ze dne 28.5.2012, kterým mimo jiné rozhodl o nepřijetí písemného slibu obžalovaného jako náhrady vazby, rozhodnout rovněž o tom, že se žádost obžalovaného o propuštění z vazby zamítá, když současně měl rovněž rozhodnout o tom, že vazbu obžalovaného nelze nahradit dohledem probačního úředníka nad obžalovaným. Vrchní soud v Olomouci je shodně s již výše zmíněným judikaturním rozhodnutím toho názoru, že za situace, kdy nyní napadené usnesení soudu prvního stupně neobsahuje tu část výroku, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí žádosti obžalovaného o propuštění z vazby na svobodu (a pouze konstatuje zamítnutí návrhu obžalovaného o nahrazení vazby dohledem probačního úředníka), lze toto pochybení napravit postupem podle § 149 odst. 4 tr.ř., tedy doplněním neúplného výroku soudem druhého stupně, a to aniž by došlo k porušení zákazu reformacionis in peius ve smyslu § 150 odst. 1 tr.ř. Za této situace proto Vrchní soud v Olomouci rozhodl tak, že podle § 149 odst. 4 tr.ř. doplnil neúplný výrok napadeného usnesení o tu část výroku, kterým se žádost obžalovaného M. K. o propuštění z vazby na svobodu podle § 71a tr.ř. zamítá. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. V Olomouci dne 13.9.2012 JUDr. Ivo Lajda v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Z. Šimanská