Při rozhodování o nároku poškozeného na náhradu škody způsobenou pachatelem trestného činu, a to včetně rozhodování o jednorázovém odškodnění pozůstalých uplatňujících nárok podle § 444 odst. 3 písm. a) obč. zákoníku, musí soud přihlížet ke znění § 441 obč. zákoníku, podle něhož, byla-li škoda způsobena též zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně. Učiní-li proto soud skutkový závěr, že ke spáchání činu obviněným došlo v důsledku předchozího útoku poškozeného a že obviněný se ho dopustil silně rozrušen předchozím stupňujícím se násilným jednáním poškozeného a vlivem akutního pocitu strachu z ohrožení života, což odůvodňuje jeho kvalifikaci jako zločinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3, odst. 5 tr. zákoníku, pak takto zjištěné spoluzavinění poškozeného odůvodňuje aplikaci § 441 obč. zákoníku při rozhodování o výši přiznaného nároku poškozeného na náhradu škody.

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání konaném dne 20. září 2012 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Zouhara a soudců Mgr. Daniela Plška a JUDr. Milana Kaderky odvolání obžalovaného V. D. a poškozené L. B. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.10.2011, č.j. 50 T 6/2011-407, a rozhodl t a k t o : I. Podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr.ř. se napadený rozsudek z podnětu odvolání obžalovaného V. D. č á s t e č n ě z r u š u j e , a to ve výroku o náhradě škody. II. Podle § 259 odst. 3 tr.ř. se nově rozhoduje tak, že: obžalovaný V. D., státní příslušník Ukrajiny, je podle § 228 odst. 1 tr.ř. povinen zaplatit na náhradě škody poškozené L. B. částku ve výši 70.000 (sedmdesát tisíc) UAH (ukrajinských hřiven). Podle § 229 odst. 2 tr.ř. se poškozená L. B. o d k a z u j e se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. III. Podle § 256 tr.ř. se odvolání poškozené L. B. z a m í t á . O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.10.2011, č.j. 50 T 6/2011–407 byl obžalovaný V. D. uznán vinným zločinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3, odst. 5 tr.zákoníku, jehož se dopustil dne 7.4.2011 v přesně nezjištěné době kolem 02:30 hod., v prvním patře ubytovny P. m., na chodbě a při vstupu do pokoje č. 6, ve F. p. R., části L., po předchozím společném požívání alkoholických nápojů a fyzické a slovní rozepři, po které se poškozený V. B. v silně podnapilém stavu za současného pronášení výhrůžek zabitím, ozbrojen příborovým nožem a vidličkou, snažil neúspěšně prolomením dveří dostat do pokoje obžalovaného, tento silně rozrušen předchozím stupňujícím se násilným jednáním poškozeného, vlivem akutního pocitu strachu z ohrožení života, bezprostředně poté, co poškozený ve svém útoku ustal, držíc v ruce plnou pivní láhev, vyšel na chodbu ubytovny, kde v místě vstupu do pokoje č. 6 opakovaně a za použití různých mechanismů útoku, až silou velké intenzity, napadl poškozeného V. B. tak, že ho nejprve udeřil do oblasti hlavy plnou pivní láhví a poté ho opakovaně udeřil pěstmi do obličeje a hlavy, čímž zapříčinil potencovaný pád, respektive náraz hlavy poškozeného o pevnou podložku – zeď chodby a zeď vstupní části pokoje č. 6, čímž poškozenému způsobil mnohočetná poranění v oblasti hlavy a trupu, zejména tržně zhmožděné rány v oblasti levé temenní krajiny, levé tváře, levého ušního boltce, na bradě a dále četné krevní podlitiny, pohmožděniny a oděrky kůže ve vlasaté části hlavy, na čele, nose, levé tváři, na levé straně hrudníku, pravé straně břicha, levé hýždi, levém bérci, na předloktích a hřbetních stranách obou rukou, přičemž v důsledku poranění hlavy, způsobeného aktivním násilím až velké intenzity síly, a následného potencovaného pádu u jmenovaného došlo k úrazovému otoku mozku s krvácením pod tvrdou plenu mozkovou, na jehož následky dne 7.4.2011 v širším rozpětí kolem 05.00 hod. zemřel, když bezprostřední příčinou smrti byl úrazový otok mozku při krvácení pod tvrdou plenu mozkovou při současném ovlivnění alkoholem. Za to byl odsouzen podle § 146a odst. 5 tr.zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle § 81 odst. 1 tr.zákoníku a § 82 odst. 1 tr.zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 roků a podle § 82 odst. 2 tr.zákoníku bylo obžalovanému uloženo podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. byla obžalovanému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené L. B. částku ve výši 100.000 UAH (hřiven) a podle § 229 odst. 2 tr.ř. byla poškozená L. B., se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku podali odvolání obžalovaní V. D. a poškozená L. B. Obžalovaný V. D. v odůvodnění odvolání zpracovaném obhájcem uvedl, že toto podává toliko do výroku o přiznání nároku na náhradu škody, když má za to, že tento výrok je nesprávný a nezákonný. Z výroku o vině shora citovaného rozsudku a z provedeného dokazování je zcela evidentní, že trestněprávní jednání obžalovaného vyvolal výlučně poškozený V. B. Pouze toto jednání poškozeného vyvolalo v obžalovaném takovou úzkost a pocit strachu, které se projevily v agitaci obžalovaného a vzápětí v jeho agresivní reakci, spojenou s úzkostí a vysvětlitelným afektivním rozrušením ve stavu vyčerpání, odvíjejícího se od opakované neúspěšné, nedostatečně efektivní a narůstající intenzity agresivního chování ze strany poškozeného. To, že poškozený zemřel, bylo způsobeno i jeho zaviněným protiprávním jednáním, které předcházelo útoku obžalovaného na poškozeného. Skutkový děj lze shrnout také tak, že pouze protiprávní jednání poškozeného vyvolalo v obžalovaném znalci popsaný psychický stav a takový strach, jehož následkem byla agresivní reakce obžalovaného, při níž poškozený zemřel. V daném případě je namístě při rozhodování o nároku na náhradu škody vzít v úvahu ustanovení § 441 občanského zákoníku o zavinění poškozeného a v rámci tohoto ustanovení rozhodnout, jakým způsobem se zaviněné jednání poškozeného odrazí v poměrném nesení odpovědnosti obžalovaného za způsobenou škodu. Obžalovaný má za to, že otázka spoluzavinění poškozeného spočívající v jeho protiprávním chování, jehož následkem bylo vyvolání reakce obžalovaného, by se měla promítnout v rozhodování o nároku na náhradu škody. Je sporné, zda by v trestním řízení mělo být rozhodováno o poměrném krácení nároku na náhradu škody v důsledku zavinění poškozeného. Přichází v úvahu, aby soud rozhodl jen o části uplatněného nároku na náhradu škody výrokem podle § 228 tr.ř. a se zbytkem jeho nároku poškozeného odkáže na jiné řízení. Obžalovaný má za to, že pokud existují podmínky pro snížení rozsahu náhrady škody se zřetelem na spoluzavinění poškozeného, např. podle § 441 občanského zákoníku, pak je na místě postup podle ustanovení § 229 tr.ř. Závěrem podaného odvolání obžalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku o přiznání nároku na náhradu škody zrušil a rozhodl, že se poškozená L. B. odkazuje s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, protože rozhodování o poměrném přiznání nároku na náhradu škody již jde nad rámec rozsahu dokazování v trestním řízení. Poškozená L. B. ve svém podání ze dne 7.12.2011, nadepsaném jako odvolání, uvedla, že obdržela kopii rozsudku Krajského soudu v Ostravě proti V. D. a nesouhlasí s rozsudkem, kterým byl tento podle § 146a odst. 5 tr.zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr.zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 roků a podle § 228 odst. 1 tr.ř. mu bylo uloženo zaplatit na náhradu škody poškozené L. B. částku ve výši 100 tisíc hřiven. Požádala o zaslání kopie rozsudku v ukrajinštině, protože se chce odvolat k odvolacímu soudu. Státní zástupkyně se k podaným odvoláním vyjádřila tak, že pokud poškozená uplatnila nárok na náhradu materiální škody za náklady pohřbu, což nedoložila doklady, a tyto jí krajským soudem přiznány nebyly, jde o správný postup. Co se týká jednorázového odškodnění jako újmu pozůstalých, tak v daném případě byla osobou, která požádala o odškodnění, manželka poškozeného, tato doložila doklady o tom, že její manžel, poškozený, vyživoval svým výdělkem v České republice rodinu. Za dané situace, pokud krajský soud propočtem zjistil, že nárok byl uplatněn v ukrajinské měně a že tento se nepříčí nejvyšší částce, která může být u nás manželce poskytnuta jako jednorázové odškodnění, tak lze takto uplatněnou škodu akceptovat. Výrok o náhradě škody považuje za akceptovatelný, odvolání obžalovaného nepovažuje za důvodné proto, že okolnosti, které jsou uváděny jako argumentace k uplatnění nároku na náhradu škody, se odrazily v právní kvalifikaci a ta byla zohledněna v uloženém trestu. Otázka náhrady škody je otázkou jinou. Poškozená svůj opravný prostředek neodůvodnila a je třeba, aby na to procesním způsobem zareagoval odvolací soud. Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, především konstatuje, že odvolání obžalovaného bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 246 odst. 1 písm. b/ tr.ř.). Odvolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 248 odst. 1 tr.ř. a toto splňuje náležitosti obsahu odvolání podle § 249 odst. 1 tr.ř., když je z něj zřejmé, že napadá výrok o náhradě škody a jaké vady mu vytýká. Vrchní soud v Olomouci společně s nařízením veřejného zasedání k projednání podaných odvolání zaslal poškozené L. B. kopii překladu rozsudku do ukrajinštiny, protože takovýto překlad rozsudku je ve spisovém materiálu k dispozici, avšak současně ji upozornil na to, že není dána povinnost zasílat poškozenému písemnosti s překladem do jazyka, kterému tento rozumí. Dále odvolací soud poškozenou poučil o tom, ve kterých výrocích jsou jednotlivé osoby oprávněny rozsudek napadat a poučil ji o tom, že podané odvolání může doplnit tak, aby bylo zřejmé, proti kterému výroku směřuje. Do doby rozhodování odvolacího soudu však poškozená v tomto směru nereagovala. Ve smyslu ustanovení § 59 odst. 1 tr.ř., podle něhož se podání posuzuje vždy podle svého obsahu, odvolací soud posoudil podání poškozené ze dne 7.12.2011 jako nesouhlas se všemi výroky napadeného rozsudku. Jelikož podle § 246 odst. 1 písm. d) tr.ř. může poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení, napadat rozsudek odvoláním pouze pro nesprávnost výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení, nemohl soud pouze z podnětu odvolání poškozené přezkoumávat výroky o vině a trestu. Jelikož však odvolání poškozené atakuje i výrok o náhradě škody, nezamítl soud její odvolání ve smyslu § 253 odst. 1 tr.ř. jako odvolání podané osobou neoprávněnou, ale přezkoumal z jejího podnětu napadený výrok o náhradě škody. Při tomto odvolací soud shledal, že i odvolání poškozené L. B. do výroku o náhradě škody bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 246 odst. 1 písm. d/ tr.ř.) a ve lhůtě uvedené v § 248 odst. 1 tr.ř. Jelikož odvolací soud neshledal důvod k zamítnutí či odmítnutí odvolání podle § 253 tr.ř., přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost oddělitelného výroku rozsudku, proti němuž byla oběma odvolateli podána odvolání, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly odvoláními vytýkány, odvolací soud přihlížel, jen pokud měly vliv na správnost výroku, proti němuž byla podána odvolání. V řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, nebylo shledáno podstatných vad, které by měly za následek, že v tomto řízení byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby, a které by mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku (§ 258 odst. 1 písm. a/ tr.ř.). V tomto směru nevznesli odvolatelé žádných výhrad. Svoji přezkumnou činnost zaměřil odvolací soud zejména do výroku o náhradě škody, neboť rozsah jeho přezkumné činnosti byl vymezen obsahem opravných prostředků odvolatelů. Nicméně, ve vztahu ke skutkovým zjištěním, jakož i k právní kvalifikaci jednání obžalovaného, je třeba konstatovat, že odvolací soud ve vztahu k těmto nezjistil takových vad, které nebyly odvolateli v opravných prostředcích vytýkány a které by mohly mít vliv na správnost výroku, proti němuž byla podána odvolání, tedy proti výroku o náhradě škody. Nalézací soud provedl dokazování v potřebném rozsahu a důkazy, na nichž vybudoval rozhodnutí o vině, náležitým způsobem vyhodnotil, přičemž v tomto směru plně respektoval ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr.ř. Ustálený skutkový děj správně podřadil pod skutkovou podstatu zločinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3, odst. 5 tr.zákoníku. Rozsudek svým obsahem odpovídá zákonným kritériím uvedeným v ustanovení § 120 - 122 tr.ř., pokud jde o výrok a v ustanovení § 125 ve vztahu k odůvodnění. Tuto problematiku lze tedy uzavřít konstatováním, že v postupu nalézacího soudu nebylo v uvedeném směru shledáno pochybení. Odvolací soud však shledal, že ve smyslu § 258 odst. 1 písm. f) tr.ř. je rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu škody poškozené L. B. nesprávné. Podané odvolání obžalovaného důvodně akcentuje tu skutečnost, že v daném případě nebylo při rozhodování o nároku na náhradu škody vzato v úvahu ustanovení § 441 občanského zákoníku, podle něhož, byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně a byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám. Ke spoluzavinění poškozeného se přitom podle dosavadní judikatury přihlíží zejména v případech, kdy poškozený svým protiprávním jednáním trestný čin proti své osobě vyprovokoval nebo tam, kde pachatel odvracel útok poškozeného, aniž byly splněny podmínky nutné obrany (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.9.2004, sp.zn. 25 Cdo 257/2004 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.3.2012, sp.zn. 25 Cdo 823/2011). Jak vyplývá z výroku o vině napadeného rozsudku, poškozený V. B. se v silně podnapilém stavu za současného pronášení výhrůžek zabitím, ozbrojený příborovým nožem a vidličkou, snažil neúspěšně prolomením dveří dostat do pokoje obžalovaného V. D., což kromě obžalovaného potvrzují ve svých výpovědích svědkové V. G., P. D., M. V. a R. K. Z výpovědí obžalovaného i jmenovaných svědků je zřejmé, že tito vnímali počínání poškozeného V. B. jako provokující a útočné a toto bylo bezprostřední pohnutkou pro čin, kterého se následně dopustil obžalovaný. Lze proto uvést, že nevhodné jednání poškozeného bylo rozhodnou skutečností, která iniciovala následný útok obžalovaného vůči poškozenému. V průběhu tohoto útoku však obžalovaný již neadekvátně reagoval na vzniklou situaci, kdy poškozeného napadl více způsoby, a to úderem plnou pivní láhví do oblasti hlavy a opakovanými údery pěstmi do obličeje a hlavy poškozeného. Následkem jednání obžalovaného tak došlo k úrazovému otoku mozku s krvácením pod tvrdou plenu mozkovou poškozeného, kdy na následky utrpěných zranění poškozený zemřel. Na tomto místě pak nelze přehlédnout, že obžalovaný jednáním poškozeného žádné výraznější zranění neutrpěl, když při prohlídce jeho těla byly zjištěny pouze povrchové oděrky či zhmoždění. Při úvahách o poměru, v jakém se na způsobení škody v konkrétním případě podílelo spoluzavinění poškozeného, proto odvolací soud nemohl přehlédnout hlediska zdůrazněná výše, tedy, že nevhodné jednání poškozeného bylo spouštěčem protiprávního jednání obžalovaného, jakož i to, že poškozený obžalovanému žádné výraznější zranění nezpůsobil, avšak obžalovaný vícečetným mechanismem násilí vedeným proti poškozenému tomuto způsobil taková zranění, kterým poškozený později podlehl. Soud prvního stupně při rozhodování o nároku na náhradu škody uplatněném poškozenou L. B. správně aplikoval ustanovení § 444 odst. 3 písm. a) občanského zákoníku, podle něhož za škodu usmrcením náleží pozůstalým jednorázové odškodnění, a to manželce 240.000,- Kč. Nezabýval se však aplikací § 441 občanského zákoníku, podle něhož byla-li škoda způsobena též zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně. Skutkový stav správně zjištěný soudem prvního stupně proto umožnil odvolacímu soudu, aby sám ve věci rozhodl ve smyslu ustanovení § 259 odst. 3 tr.ř. Odvolací soud proto na podkladě důkazů opatřených a provedených soudem prvního stupně vyhodnotil, v jakém rozsahu se poškozený V. B. na způsobení škody podílel. Bezprostřední příčinou trestného jednání obžalovaného bylo vyprovokování celého konfliktu ze strany poškozeného V. B., související s jeho vulgárním a násilným chováním v prostorách ubytovny ve F. p. R. Nebýt takového chování poškozeného, neměl by obžalovaný důvod použít násilí vůči poškozenému, jak o tom svědčí výsledky provedeného dokazování. Bezprostřední příčinou smrti poškozeného však bylo násilné jednání obžalovaného vůči tomuto a je proto zřejmé, že podíl poškozeného na způsobeném smrtelném následku je nesrovnatelně nižší než podíl obžalovaného. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že je přiměřené, aby se na způsobené škodě poškozený spolupodílel 30 % a obžalovaný tak za způsobenou škodu odpovídá ze 70 %. Protože poškozená L. B. uplatnila nárok na náhradu morální újmy ve výši 100.000,- hřiven, 70 % z této částky představuje 70.000,- hřiven. Ve smyslu § 228 odst. 3 písm. b) tr.ř. mohlo být rozhodnuto o plnění v cizí měně, neboť to neodporuje okolnostem případu a obžalovaný V. D. i poškozená L. B. jsou cizozemci. Z kursu Kč (české koruny) vůči UAH (ukrajinské hřivně) vyhlášeného Českou národní bankou (č.l. 399) vyplývá, že poškozenou požadovaná částka 100.000,- UAH nepřevyšuje částku 240.000,- Kč stanovenou v § 444 odst. 3 písm. a) občanského zákoníku, proto ani tato okolnost nebrání rozhodnout o povinnosti obžalovaného k náhradě škody v cizí měně, konkrétně v UAH (ukrajinské hřivně). Sama poškozená dále uvedla, že doklady o zaplacení částky 4.000,- hřiven na úhradu pohřbu manžela nemá k dispozici, tento uplatněný nárok na náhradu škody proto nebyl doložen a ani odvolací soud o jeho přiznání nemohl rozhodnout, jak to ostatně správně učinil již soud prvního stupně. Ze shora uvedených důvodů proto odvolací soud z podnětu odvolání obžalovaného V. D. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o náhradě škody a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr.ř. sám ve věci rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr.ř. uložil obžalovanému povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené L. B. částku ve výši 70.000,- UAH (ukrajinských hřiven). Protože odvolací soud přiznal poškozené L. B. nárok na náhradu škody jen částečně, odkázal ji podle § 229 odst. 2 tr.ř. se zbytkem uplatněného nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud se týká odvolání poškozené L. B., tato byla oprávněna, jak je již výše uvedeno, podat odvolání pouze do výroku o náhradě škody. Protože z podnětu odvolání podaného její osobou odvolací soud neshledal žádný důvod ke změně napadeného rozsudku, bylo její odvolání podle § 256 tr.ř. jako nedůvodné zamítnuto. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí již není řádný opravný prostředek přípustný. Do dvou měsíců od jeho doručení je možno proti němu podat dovolání. Dovolání mohou podat nejvyšší státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoliv výroku rozhodnutí a obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká. Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje. Dovolání se podává u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (v daném případě u Krajského soudu v Ostravě). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud v Brně. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 4 tr.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu, s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr.ř. nebo § 265b odst. 2 tr.ř., o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. V Olomouci dne 20. září 2012. JUDr. Jiří Zouhar v.r. předseda senátu Mgr. Daniel Plšek v.r. zpracoval Za správnost vyhotovení: Martina Kulíšková