Jestliže je řízení přerušeno podle ustanovení § 263 insolvenčního zákona a žalobce v době přerušeného řízení vezme žalobu zpět, nelze rozhodnout o tomto zpětvzetí tak, že „není účinné“, neboť takový postup nemá oporu v zákonné úpravě.

8 Cmo 213/2011-50 U s n e s e n í Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marty Coufalové a soudců JUDr. Eustasie Matyášové a JUDr. Roberta Grygy v právní věci žalobce TOP FRUIT DI ACHILLE & FACCHIN S.R.L., identifikační a registrační číslo 01882210261, se sídlem Italská republika, Conegliano (TV), Via Abruzzi 6/A, 310 15, zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem České Budějovice, Krajinská 33/5, PSČ 370 01, proti žalovanému Trial Trade, spol. s r.o., se sídlem Brno, Vídeňská 120, PSČ 619 00, IČ 25257196, o zaplacení 69.684,16 EUR s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. května 2011, č.j. 4 Cm 174/2009-35, t a k t o : Usnesení soudu prvního stupně se z r u š u j e . O d ů v o d n ě n í : Shora označeným usnesením soud prvního stupně rozhodl, že zpětvzetí žaloby ze dne 30.3.2011 není účinné. Citoval ustanovení § 263 insolvenčního zákona a dovodil, že jestliže zákonná úprava stanoví, že rozhodnutí již vydaná se v době, kdy je řízení přerušeno, nedoručují, není možno v přerušeném řízení vydat žádné rozhodnutí a není tedy možné provést ani případné zastavení řízení z důvodů zpětvzetí. Konstatoval, že v tomto řízení, kde dlužník vystupuje jako žalovaný, lze pokračovat jen za podmínek stanovených ustanovením § 265 insolvenčního zákona a v řízení, které je přerušeno, lze pokračovat jen, rozhodl-li o tom na návrh oprávněné osoby insolvenční soud. V řízení by však bylo možno pokračovat až po přezkumném jednání. Proti tomuto usnesení podal odvolání žalobce, který vyslovil přesvědčení, že v dispozici s žalobou, obzvláště dispozici, kterou je žaloba brána zpět, není přerušením řízení omezen. Konstatuje, že dosud všemi soudy bylo a je rozhodováno v obdobných věcech tak, že na základě zpětvzetí řízení je řízení zastaveno. Napadené rozhodnutí není ani v souladu s principem jednotnosti rozhodování, stejně jako s principem ekonomiky řízení, když žalobce by v případě platnosti napadeného rozhodnutí byl nucen čekat na skončení věci a tedy i na vrácení soudního poplatku po celou dobu konkursního řízení. Navrhuje proto napadené usnesení změnit tak, že jeho návrhu bude vyhověno. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil. Odvolací soud poté, co dospěl k závěru, že odvolání žalobce je podáno včas, osobou oprávněnou a má náležitosti stanovené ustanovením § 205 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to bez nařízení odvolacího jednání (§ 212, § 212a, § 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.), a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu napadeného usnesení, ale že je třeba ho zrušit. Z obsahu spisu vyplývá, že v řízení zahájeném dne 14.12.2009, v němž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 69.684,16 EUR s příslušenstvím, a to na základě provedených dodávek zboží, rozhodl soud platebním rozkazem č.j. 4 Cm 174/2009-18 ze dne 12.5.2010, tento platební rozkaz usnesením ze dne 9.8.2010, č.j. 4 Cm 174/2009-24 zrušil, a to z toho důvodu, že se žalovanému nepodařilo doručit do vlastních rukou na území České republiky. Usnesení nabylo právní moci dne 7.9.2010. V průběhu dalšího řízení došlo k prohlášení konkursu na majetek žalovaného, a to usnesením Krajského soudu v Brně, č.j. KSBR 46 INS 5761/2010-A-9 ze dne 21.12.2010; tím došlo ze zákona k přerušení řízení, což soud prvního stupně dal účastníkům na vědomí. Žalobce podáním datovaným dne 30.3.2011, soudu doručeným dne 31.3.2011, vzal žalobu zcela zpět a navrhl, aby řízení bylo zastaveno, bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že se mu vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 72.350,- Kč. O tomto návrhu rozhodl soud prvního stupně napadeným usnesením s odůvodněním v něm uvedeným. Soud prvního stupně sice správně citoval ustanovení § 263 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ale sám podle citovaných ustanovení nepostupoval. Soud prvního stupně sice správně dovozuje, že z ustanovení § 263 insolvenčního zákona je nutno dovodit, že nedoručují-li se rozhodnutí již vydaná v době, kdy je řízení přerušeno, vyplývá, že v přerušeném řízení nelze vydat žádné rozhodnutí, sám však – v příkrém rozporu s tímto názorem - odvoláním napadené rozhodnutí 10. května 2011, tedy v době, kdy řízení bylo stále přerušeno, vydal. V době rozhodování odvolacího soudu je procesní situace jiná, neboť konkurs, který byl na majetek žalovaného prohlášen, byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. března 2012 zrušen, protože majetek dlužníka je pro uspokojení věřitelů zcela nedostačující a rozhodnutí nabylo právní moci dne 8.4.2012. Teprve tímto dnem odpadla překážka dalšího postupu v řízení, a tedy teprve po tomto datu mohl soud prvního stupně vydat (nějaké) rozhodnutí. Již tím, že napadené rozhodnutí vydal soud prvního stupně dříve, postupoval v rozporu s ustanovením § 263 insolvenčního zákona, jakož i v rozporu s ustanovením § 111 odst. 1 o.s.ř. Soud prvního stupně dále pochybil i v tom, že rozhodoval o tom, zda zpětvzetí žaloby učiněné žalobcem není účinné, aniž by nastala procesní situace, v níž je možno o tom, zda zpětvzetí žaloby je či není účinné, rozhodovat. Žalobce správně poukazuje na to, že je oprávněn disponovat žalobou, tedy i brát ji zpět, a to i v době, kdy je řízení přerušeno, neboť ve své dispozici není přerušením řízení omezen. Je tomu tak proto, že žádné zákonné ustanovení, a to ani insolvenčního zákona ani občanského soudního řádu, neobsahuje ustanovení, které by dispoziční úkony účastníků v době, kdy je řízení přerušeno, posuzovalo buď jako nepřípustné nebo jako neúčinné. Zpětvzetí žaloby je upraveno ustanovením § 96 o.s.ř., přičemž z úpravy provedené v odstavci 2 vyplývá, že je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Rozhodovat o neúčinnosti zpětvzetí přichází v úvahu pouze v případě upraveném ustanovením § 96 odst. 3 nebo odst. 5 o.s.ř., tedy v případě, že se zpětvzetím návrhu ostatní účastníci z vážných důvodů nesouhlasí, nebo tehdy, je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až poté, co rozhodnutí o věci již nabylo právní moci. Žádná z těchto procesních situací však podle obsahu spisu nenastala. V daném případě totiž došlo ke zpětvzetí žaloby dříve, než začalo jednání, a to poté, co platební rozkaz byl zrušen pro nemožnost doručení žalovanému a z úpravy provedené ustanovením § 96 odst. 4 o.s.ř. vyplývá, že v této procesní situaci ustanovení § 96 odst. 3 o.s.ř. neplatí. Zpětvzetí žaloby je tedy ze zákona „účinné“ a soudu prvního stupně nepříslušelo o účinnosti zpětvzetí rozhodovat. Rozhodování o neúčinnosti zpětvzetí návrhu přichází v úvahu sice též postupem dle ustanovení § 200b odst. 2 o.s.ř.; ani podle tohoto ustanovení však nelze v této věci postupovat, neboť toto ustanovení se týká pouze řízení ve věcech obchodního rejstříku. Soud prvního stupně měl tedy po dojití podání obsahujícího zcela jednoznačné zpětvzetí žaloby v celém rozsahu vyčkat, až překážka řízení spočívající v jeho přerušení odpadne a teprve poté měl na základě tohoto procesního návrhu žalobce rozhodnout. Protože soud prvního stupně napadeným usnesením rozhodoval o neúčinnosti zpětvzetí žaloby usnesením, tedy usnesením, jímž nebylo rozhodnuto ve věci samé, může odvolací soud toto usnesení přezkoumávat podle ustanovení § 212a odst. 6 o.s.ř. jen z důvodů, které se týkají toho, co soud prvního stupně řešil ve výroku usnesení, tedy toho, zda soud prvního stupně mohl rozhodnout, že zpětvzetí žaloby není účinné. Nemůže proto odvolací soud, i když dospěl k závěru, že zpětvzetí žaloby účinné je, rozhodnout o zastavení řízení, náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o návrhu na vrácení zaplaceného soudního poplatku, ale mohl rozhodnout toliko tak, že napadené usnesení jako usnesení, které vůbec nemělo být vydáno, postupem dle ustanovení § 219a odst. 1 o.s.ř. zruší jako zcela nadbytečné a nezákonně vydané rozhodnutí, aniž by přicházelo současně v úvahu vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení postupem dle ustanovení § 221 o.s.ř. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že odvolací námitka, že napadené rozhodnutí není v souladu s „principem jednotnosti rozhodování“, nemůže být relevantním odvolacím důvodem již proto, že zákonná úprava, jak je výše uvedena, nepřipouští, aby v době přerušení řízení byla soudem vydávána rozhodnutí. Rovněž námitka, že v případě, že řízení by mohlo být zastaveno až poté, co řízení již přerušeno nebude, musel by čekat na vrácení soudního poplatku „po celou dobu konkursního řízení“, nemůže jako důvodná obstát, neboť vrácení soudního poplatku podle zákonné úpravy i v případě, že by soud (nesprávně) rozhodl o zastavení řízení a vrácení soudního poplatku by se „neurychlilo“, lhůta k podání odvolání by stejně neběžela (viz ust. § 263 odst. 2 insolvenčního zákona a ust. § 111 odst. o.s.ř.) a takovéto rozhodnutí by stejně mohlo nabýt právní moci až po uplynutí lhůty k podání odvolání všem účastníkům, přičemž ta by začala běžet až po odpadnutí překážky dalšího postupu řízení. Dřívější vrácení soudního poplatku podle právní úpravy tak podle zákonné úpravy v úvahu nepřichází. Soud prvního stupně v průběhu dalšího řízení rozhodne na základě zpětvzetí učiněného žalobcem. V rozhodnutí, jímž bude řízení u něho končit, rozhodne soud prvního stupně i o náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í opravný prostředek přípustný. V Olomouci dne 5. června 2012 Za správnost vyhotovení: JUDr. Marta Coufalová v.r. předsedkyně senátu