Zastupujícímu advokátovi náleží v rámci cestovních náhrad základní náhrada za používání silničních motorových vozidel v souvislosti s poskytnutím právní služby v rozsahu stanoveném předpisy o cestovních náhradách pro vznik tohoto nároku není podmínkou existence pracovněprávního vztahu mezi advokátem a zastupovaným účastníkem.

1Cmo 235/2012-126 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojtěcha Brhla a soudců JUDr. Táni Šimečkové a JUDr. Jaroslava Hikla v právní věci žalobkyně MUDr. Moniky Jahnlové, IČ 61873900, bytem, zastoupené JUDr. Martinem Kopeckým, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 24, proti žalovanému Buzzing Lines s.r.o., IČ 28281438, se sídlem Brno, Antonína Slavíka 1751/16, PSČ 602 00, zastoupenému JUDr. Miroslavem Tyrnerem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, o zaplacení částky 1.540.000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. října 2012, č. j. 25 Cm 54/2011-97, t a k t o : I. Rozsudek krajského soudu se v napadené části v odstavci I. výroku p o t v r z u j e . II. Rozsudek krajského soudu se v napadené části v odstavci II. výroku mění tak, že žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobkyni náhradu nákladů prvostupňového řízení ve výši 222.365 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce JUDr. Martina Kopeckého, CSc. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 70.256 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce JUDr. Martina Kopeckého, CSc. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 840.000 Kč se 7,75% úrokem z prodlení ročně od 13.2.2011 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 219.476,80 Kč, neboť shledal oprávněný nárok žalobkyně na doplatek smluvené provize ve výši 840.000 Kč poté, co byly splněny podmínky stanovené ve článku 2.1. smlouvy o zprostředkování uzavřené mezi účastníky dne 4. srpna 2010. Rozhodnutí krajského soudu napadla včasným odvoláním žalobkyně pouze do výroku o náhradě nákladů řízení, v němž nesouhlasila s tím, že jí soud nepřiznal paušální náhradu za používání silničního motorového vozidla k soudnímu jednání dne 17. října 2012 ve výši 3,70 Kč za 1 km při celkem 418 km, tedy ve výši 1.546,60 Kč. Podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu se řídí výše náhrady cestovních výdajů právními předpisy o cestovních náhradách. Žalobkyně proto požadovala, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 221.023,40 Kč. Rozhodnutí napadl též včasným odvoláním žalovaný, v němž namítal, že žalobkyně měla zajistit získání licence, osazení elektroměru a uvedení elektrárny do zkušebního provozu. Žalobkyně svůj závazek nesplnila a potvrdila, že nezískala licenci, kterou si vyřídil žalovaný sám. Požadavek žalobkyně na výplatu provize za nesplnění závazku je v rozporu s dobrými mravy, na což pamatuje ustanovení § 646 obch. zák., dle něhož zprostředkovateli nevzniká nárok na provizi, jestliže smlouva s třetí osobou byla uzavřena bez jeho součinnosti. Žalobkyni proto měla být krácena provize. Soud měl v tomto případě zkoumat, zda toto krácení ze strany žalovaného je přiměřené, a pokud by se s touto otázkou neuměl vypořádat, měl na výpočet krácení provize ustanovit znalce. Další porušení smlouvy spatřoval žalovaný v porušení ujednání článku 3.7., dle něhož je zprostředkovatel povinen zachovat mlčenlivost o všech skutečnostech, o kterých se dozvěděl v souvislosti s touto smlouvou a tato povinnost mlčenlivosti váže zprostředkovatele i po ukončení tohoto smluvního vztahu po dobu deseti let. Žalovaný potvrdil, že za porušení této povinnosti nebyla sjednána sankce. Žalobkyně informovala o tomto závazkovém vztahu obchodního partnera žalovaného a ten odmítl zaplatit žalovanému fakturu vystavenou podle smlouvy. Jednáním žalobkyně vznikla žalovanému škoda, kdy částku, kterou měl obdržet, neobdržel a zaviněním žalobkyně se musí domáhat plnění ze směnky u Krajského soudu v Brně. Tato škoda se rovná výdajům, které s jejím vymáháním žalovanému vznikly. Jakmile bude směnečné řízení skončeno, bude škoda uplatněna. Žalovaný dále nesouhlasil s přiznanými náklady řízení, neboť žalobkyni byly přiznány náklady i za odvolací řízení, ve kterém byl úspěšný žalovaný. Žalovaný rovněž tak poukázal na okolnost, že hradil 2 x soudní poplatek z odvolání, což je v rozporu se zákonem o soudních poplatcích. Podle zákona č. 7/2009 Sb., čl. II., přechodných ustanovení, bodu 1., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, není-li dále stanoveno jinak, použije se občanský soudní řád, ve znění tohoto zákona, i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Podle čl. II., přechodných ustanovení, bodu 10. cit. zákona, odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Novela o.s.ř. provedená zákonem č. 7/2009 Sb. nabyla v celém rozsahu účinnosti 1. 7. 2009. Řízení bylo zahájeno po tomto datu, odvolání směřuje proti rozhodnutí vydanému dne 17. října 2012, proto odvolací soud z podnětu podaného odvolání provedl odvolací řízení podle zákona č. 99/1963 Sb. po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen o.s.ř.). Odvolací soud po zjištění, že podané odvolání splňuje obecné náležitosti uvedené v ustanovení § 205 odst. 1 o.s.ř. a je odůvodněno relevantními odvolacími důvody uvedenými v ustanovení § 205 odst. 2 písm. b) a e) o.s.ř., přezkoumal postupem podle ustanovení § 206, § 212, § 212a o.s.ř. napadené rozhodnutí i jemu předcházející řízení, projednal odvolání a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně nelze upřít důvodnosti, oproti tomu odvolání žalovaného je zcela nedůvodné. Podle § 642 obchodního zákoníku smlouvou o zprostředkování se zprostředkovatel zavazuje, že bude vyvíjet činnost směřující k tomu, aby zájemce měl příležitost uzavřít určitou smlouvu s třetí osobou, a zájemce se zavazuje zaplatit zprostředkovateli úplatu (provizi). Podle § 644 obchodního zákoníku zprostředkovateli vzniká nárok na provizi, je-li uzavřena smlouva, jež je předmětem zprostředkování. Podle § 645 obchodního zákoníku vyplývá-li ze smlouvy, že zprostředkovatel je povinen pouze obstarat pro zájemce příležitost uzavřít s třetí osobou smlouvu s určitým obsahem, vzniká zprostředkovateli nárok na provizi již obstaráním této příležitosti. Podle § 646 obchodního zákoníku jestliže podle smlouvy vzniká zprostředkovateli nárok na provizi teprve splněním závazku třetí osoby ze zprostředkovávané smlouvy, vzniká zprostředkovateli tento nárok rovněž v případě, kdy závazek třetí osoby vůči zájemci zanikl, nebo splnění závazku třetí osoby se oddálilo z důvodů, za něž odpovídá zájemce. Je-li základem pro určení výše provize rozsah splněného závazku třetí osoby, započítává se do tohoto základu i plnění neuskutečněné z důvodů, za něž odpovídá zájemce. Podle § 647 odst. 1 obchodního zákoníku zprostředkovatel má nárok na provizi sjednanou, jinak obvyklou za zprostředkování obdobných smluv v době uzavření smlouvy o zprostředkování. Zprostředkovateli však nevzniká nárok na provizi, jestliže smlouva s třetí osobou byla uzavřena bez jeho součinnosti, nebo jestliže v rozporu se smlouvou byl činný jako zprostředkovatel též pro osobu, s níž byla uzavřena zprostředkovávaná smlouva. Podle § 651 obchodního zákoníku vzniku práva zprostředkovatele na provizi nebrání skutečnost, že teprve po zániku smlouvy o zprostředkování je s třetí osobou uzavřena smlouva, popřípadě splněna smlouva, na kterou se vztahovala jeho zprostředkovatelská činnost. Žalobou došlou soudu dne 22. dubna 2011 se žalobkyně domáhala úhrady odměny za činnost vykonanou pro žalovaného na základě písemné smlouvy o zprostředkování ze dne 4. srpna 2010 ve výši 1.540.000 Kč s úroky z prodlení. Žalobkyně se zavázala zprostředkovat pro žalovaného vydání kladného stanoviska distributora ČEZ k připojení fotovoltaické elektrárny (dále FVE) umístěné na příslušných pozemcích v k.ú. Trubín o celkovém instalovaném výkonu 0,3 MW do distribuční sítě, zprostředkovat uzavření smlouvy o připojení této FVE do distribuční sítě ČEZ při splnění podmínek daných ve smlouvě a stanovisku, dále zprostředkovat získání licence, osazení elektroměru a uvedení elektrárny do zkušebního provozu. Žalovaný se smlouvou zavázal zaplatit za tuto činnost žalobkyni provizi ve výši 2.200.000 Kč při kumulativním splnění podmínek uvedených ve smlouvě, jimiž bylo: a) vydání pravomocného územního rozhodnutí o umístění stavby FVE a stavebního povolení na vybudování FVE, b) uzavření smlouvy o dodávce elektrické energie, c) uhrazení plné ceny díla včetně DPH ze strany financující banky, investora nebo jiné instituce na účet žalovaného. Ve smlouvě o zprostředkování bylo dohodnuto, že částka 300.000 Kč z celkové provize bude žalobkyni zaplacena do 10 dnů od uhrazení částky 24.000.000 Kč financující institucí na účet zájemce, zbytek pak po splnění podmínek podle článku 2. bodu 2.1. smlouvy, a to na základě faktury žalobkyně s lhůtou splatnosti 10 dnů. V případě, že by částka 24.000.000,- Kč nebyla financující institucí zaplacena žalovanému do 15. září 2010, bylo ve smlouvě dohodnuto, že se provize sníží o částku 660.000 Kč. Dne 6. září 2010 vydal Městský úřad Králův Dvůr kolaudační souhlas, kterým bylo společnosti FJ Logistic s.r.o. jako stavebníkovi povoleno užívání stavby FVE na pozemcích umístněných v k.ú. Trubín, dále 8. září 2010 vydal ERÚ rozhodnutí o udělení licence č. 111016057 k výrobě elektřiny pro společnost FJ Logistic s.r.o. a dne 22. září 2010 byla mezi společnostmi ČEZ Distribuce a.s. a FJ Logistic s.r.o. na předmětnou FVE uzavřena smlouva o připojení výroby elektřiny k distribuční soustavě vysokého napětí. Protože dle žalobkyně byly splněny všechny kumulativní podmínky podle smlouvy o zprostředkování ke vzniku nároku na provizi, domáhala se žalobkyně po žalovaném úhrady částky 1.540.000 Kč. Žalobkyně žalobou výslovně neuplatnila nárok na provizi do výše 660.000 Kč, aniž by tím uznávala oprávněnost snížení provize. V odporu proti platebnímu rozkazu vydanému ve věci žalovaný uvedl, že žalobkyně poskytla žalovanému slevu ve výši 660.000 Kč. Žalovaný však uplatňuje ještě další slevu za to, že žalobkyně nezískala licenci, jak se zavázala. Licenci si žalovaný vyřídil sám. FVE byla budována pro společnost FJ Logistic s.r.o., jejímž jednatelem je F. J.. Přestože v bodu 3.7. smlouvy byla mezi účastníky sjednána povinnost mlčenlivosti o tomto obchodním případu, žalobkyně seznámila se zněním smlouvy jednatele společnosti FJ Logistic s.r.o. Tato společnost odmítla žalovanému plnit ve výši, k níž se zavázala, čímž žalovanému vznikají další náklady se směnečným řízením. K tomuto vyjádření žalovaný připojil návrh na vydání směnečného platebního rozkazu podaný dne 28. června 2011 u Krajského soudu v Brně ve věci žalobce Buzzing Lines s.r.o. proti F. J. o zaplacení směnečné sumy ve výši 5.295.530 Kč s úrokem ve výši 6 % p.a. od 14. 12. 2010 do zaplacení. Žalovaný tvrdil, že složil ve prospěch žalobkyně do notářské úschovy uznanou nespornou částku 700.000 Kč. Krajský soud poté vydal rozsudek pro uznání, kterým žalobě vyhověl v plném rozsahu částky 1.540.000 Kč včetně zákonného úroku z prodlení. K odvolání žalovaného odvolací soud konstatoval, že uznání závazku nastalo pouze do výše částky 700.000 Kč žalobou uplatněného nároku včetně úroků z prodlení z této částky a napadené rozhodnutí v tomto rozsahu potvrdil. Předmětem dalšího řízení zůstal nárok na zaplacení částky 840.000 Kč s úrokem z prodlení. Krajský soud učinil správný závěr o skutkovém stavu tak, že žalobkyně s žalovaným uzavřeli dne 4. srpna 2010 smlouvu o zprostředkování na dobu určitou do 30. listopadu 2010. Jejím předmětem bylo zprostředkování vydání kladného stanoviska distributora ČEZ a.s. k připojení předmětné FVE do distribuční sítě, zprostředkování uzavření smlouvy o připojení předmětné FVE do distribuční sítě a připojení předmětné FVE do distribuční sítě na základě splnění podmínek daných ve smlouvě a stanovisku, získání licence, osazení elektroměru a uvedení předmětné FVE do zkušebního provozu. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně podle smlouvy provedla činnost, ke které se zavázala, neboť dne 6. září 2010 vydal Městský úřad Králův Dvůr kolaudační souhlas sp. zn. MEKD-Výst./4640/2010/HV,č. j. VYST-Hvú 4922/2010, kterým bylo společnosti FJ Logistic s.r.o. jako stavebníkovi povoleno užívání stavby předmětné FVE a přípojky vysokého napětí,a to v návaznosti na pravomocné rozhodnutí Městského úřadu Králův Dvůro umístění stavby a stavební povolení ze dne 25. května 2010, které nabylo právní moci dne 29. června 2010. Dne 8. září 2010 ERÚ rozhodl o udělení licenceč. 111016057 společnosti FJ Logistic s.r.o. pro výrobu elektřiny na dobu 25 letpro provozovnu FVE v Trubíně. Dne 22. září 2010 společnost ČEZ Distribuce a.s. uzavřela s FJ Logistic s.r.o. smlouvu o připojení výrobny elektřiny k distribuční soustavě vysokého napětí nebo velmi vysokého napětí číslo 10_CEDZI_02643590. Předmětná FVE byla připojena do distribuční sítě a zahájen její provoz. Žalovanému byla uhrazena i celá cena díla za vybudování předmětné FVE, která byla vyúčtována fakturou č. 2010134 ze dne 10. září 2010, splatná 20. září 2010, kterou vyúčtoval žalovaný částkou 31.773.182,40 Kč jako celkovou cenu za realizaci předmětné FVE. Uvedená společnost zaplatila částku 7.773.182,40 Kč a další část ceny díla ve výši 24.000.000 Kč, která byla připsána na účet žalovaného dne 1. října 2010, obdržel žalovaný od financující instituce – společnosti UNILEASING a.s. Tato společnost převzala za společnost FJ Logistic s.r.o. dluh v celkové výši 24.000.000 Kč. Žalobkyně dvěma fakturami vyúčtovala smluvenou provizi za zprostředkování činnosti podle smlouvy, a to jednak zálohu ve výši 300.000 Kč fakturou č. 672010 ze dne 5. října 2010 splatnou dne 15. října 2010 a dále doplatek provize fakturou č. 03/2011 vystavenou dne 21. ledna 2011 splatnou dne 31. ledna 2011 ve výši 1.900.000 Kč. Fakturu č. 672010 žalovaný vrátil dopisem ze dne 8. října 2000 s tím, že podmínky pro její zaplacení nejsou splněny, neboť provizi, která byla sjednána ve výši 2.200.000 Kč, je třeba ponížit o částku 660.000 Kč, která převyšuje částku fakturovanou. Dne 15. února 2011 žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení provize ve výši 2.200.000 Kč podle smlouvy o zprostředkování. Nebylo prokázáno, že žalobkyně zprostředkovala vyřízení licence pro provoz předmětné FVE, ani že porušila povinnost mlčenlivosti dle článku 3.7. smlouvy o zprostředkování. Krajský soud učinil rovněž tak správný právní závěr, že podmínky vzniku nároku na provizi jednoznačně vyplývaly z článku 2.1. smlouvy a tyto podmínky žalobkyně splnila. Jednak žalobkyně zprostředkovala vydání pravomocného územního rozhodnutí pro umístění stavby předmětné FVE, dále zprostředkovala vydání stavebního povolení na vybudování FVE, došlo také k uzavření smlouvy o dodávce elektrické energie mezi ČEZ Distribuce a.s. a provozovatelem předmětné FVE společností FJ Logistic s.r.o. a konečně bylo nesporné, že byla uhrazena cena díla včetně DPH na účet žalovaného. Za této situace žalobkyni vznikl nárok na provizi, která byla sjednána ve výši 2.200.000 Kč. Bylo dohodnuto, že za podmínek, které byly sjednány v článku 2.4. se tato odměna sníží o částku 660.000 Kč za každých 30 kalendářních dnů, o které bude provize uhrazena později oproti smluvenému datu 15. září 2010. Žalobkyně v žalobě uplatnila provizi ve snížené výši o 660.000 Kč, tedy ve výši 1.540.000 Kč, aniž by konkretizovala důvod ponížení požadované provize. Povinnost zaplatit provizi do výše 700.000 Kč byla žalovanému uložena rozsudkem pro uznání ze dne 17. října 2011,č. j. 25Cm 54/2011-44 a v tomto řízení se krajský soud zabýval tím, zda má žalobkyně právo na zaplacení zbylé části provize v žalobou uplatněném rozsahu 840.000 Kč. Krajský soud se řádně a úplně vypořádal s námitkou žalovaného, že žalobkyně nezískala licenci pro provozování FVE, kterou si zajistil bez součinnosti žalobkyně tak, že je zcela irelevantní. Podmínka získání licence totiž nebyla jako podmínka vzniku nároku na provizi v článku 2.1. sjednána. Pokud žalovaný namítal, že získání licence je podmínkou pro uzavření smlouvy o dodávce elektrické energie, přitom uzavření smlouvy o dodávce elektrické energie by bylo jednou z podmínek vzniku nároku na provizi, pak má soud zato, že byť je tato argumentace logická, pak pokud měl žalovaný zato, že získání licence je jedna z podmínek uzavření smlouvy o dodávce elektrické energie natolik významná pro vznik nároku na provizi, měl uvedenou skutečnost do článku 2.1. smlouvy zachytit. Jelikož získání licence, byť bylo také předmětem smlouvy, nebylo podmínkou vzniku nároku na provizi, tato námitka žalovaného neobstojí. Krajský soud se dále řádně a úplně vypořádal s námitkou žalovaného, že žalobkyně porušila povinnost zachovávat mlčenlivost tím, že o existenci uvedené smlouvy informovala zákazníka žalovaného společnosti FJ Logistic s.r.o. Ani z tohoto důvodu nebylo možno provizi žalobkyně snížit, protože za její porušení nebyla ve smlouvě sjednána sankce v podobě snížení výše smluvené provize. Pokud žalovaný namítal, že v souvislosti s porušením tohoto závazku mu vznikly náklady na soudní řízení s jednatelem společnosti FJ Logistic s.r.o. F. J., který odmítl vyplatit zajišťovací směnku ve výši 6.000.000 Kč, pak osoba jednatele společnosti je odlišná od společnosti samotné, přičemž zákazníkem žalovaného byla společnost FJ Logistic s.r.o. a nikoliv její jednatel. Pokud žalovaný tvrdil, že žalobkyně o smlouvě informovala klienta žalovaného, pak povinnost mlčenlivosti o smlouvě nebyla mezi účastníky řízení dohodnuta (pouze mlčenlivost o skutečnostech, o kterých se žalobkyně v souvislosti se smlouvou dozvěděla). Dále je z povahy věci vyloučeno, aby žalobkyně mohla provádět činnosti, ke kterým se ve smlouvě v článku 1. zavázala (např. jednání s dotčenými orgány), zcela bez součinnosti s konečným zákazníkem. Otázka plnění ze zajišťovací smlouvy dle závěru krajského soudu neměla na plnění žalovaným žádný vliv. Protože byly naplněny všechny podmínky dle článku 2.1. smlouvy, vznikl dle závěrů krajského soudu žalobkyni nárok na zaplacení doplatku smluvené provize ve výši 840.000 Kč. Současně soud přiznal žalobkyni úrok z prodlení od 13. února 2011 vzhledem ke skutečnosti, že doplatek vyúčtované provize byl vyúčtovaný fakturou č. 03/2011, byl splatný dne 31. ledna 2011. Odvolací soud konstatuje, že skutkový stav zjištěný krajským soudem je správný a úplný a rovněž tak právní posouzení věci je přiléhavé. Krajský soud zcela správně posoudil obsah smlouvy o zprostředkování uzavřené mezi účastníky podle ustanovení § 642 obch. zák. a následující. Žalobkyně měla vyvíjet činnost směřující ke zprostředkování vydání kladného stanoviska distributora ČEZ a.s. k připojení fotovoltaické elektrárny (dále FVE) do distribuční sítě, získání licence, osazení elektroměru, uvedení elektrárny do zkušebního provozu a provedení všech úkonů k naplnění předmětu této smlouvy s vynaložením veškeré odborné péče a zkušeností tak, aby bylo možno FVE připojit do 15. září 2010. Předmětem smlouvy pak byla dohoda stran o zprostředkování vydání kladného stanoviska distributora ČEZ a.s. k připojení FVE o celkovém instalovaném výkonu 0,33 MW do distribuční sítě, smlouvy o připojení do distribuční sítě ČEZ a připojení FVE do distribuční sítě ČEZ na základě splnění podmínek daných ve smlouvě a stanovisku, dále získání licence, osazení elektroměru a uvedení elektrárny do zkušebního provozu. FVE je umístěna na pozemcích parcela č. 299/1, 299/5, 299/6, 299/7 a 299/8 v k. ú. Trubín. Dle článku 2.1. smlouvy nárok na provizi vznikl žalobkyni v případě, že budou kumulativně splněny následující podmínky: 1) budou vydána pravomocná územní rozhodnutí o umístění stavby FVE a stavební povolení na vybudování FVE, 2) dojde k uzavření smlouvy o dodávce elektrické energie a 3) ze strany financující banky, investora nebo jiné instituce bude uhrazena plná cena díla včetně DPH na účet zájemce. V řízení bylo prokázáno, že všechny tyto podmínky byly splněny. Nesporné bylo, že vyřízení licence pro provoz předmětné FVE si vyřídil žalovaný sám. Správný je závěr krajského soudu, že pokud licenci nezískala žalobkyně, nýbrž si ji vyřídil žalovaný, nemá to vliv na nárok žalobkyně na provizi. Podmínka získání licence nebyla jako podmínka vzniku nároku na provizi v článku 2.1. sjednána. Pokud měl žalovaný zato, že získání licence jako jedna z podmínek uzavření smlouvy o dodávce elektrické energie je významná pro vznik nároku na provizi, měl uvedenou skutečnost v článku 2.1. smlouvy zachytit. Protože byly kumulativně splněny veškeré podmínky na nároku provizi dle článku 2.1., byla vydána pravomocná územní rozhodnutí o umístění stavby FVE a stavební povolení na vybudování FVE, byly uzavřeny smlouvy o dodávkách elektrické energie a ze strany investora a financující banky, byla uhrazena plná cena díla, vznikl žalobkyni nárok na úhradu vyúčtované provize. Výše provize byla dohodnuta v bodu 2.2. ve výši 2.200.000 Kč. Částka 300.000 Kč z celkové výše provize měla být vyplacena do deseti dnů od uhrazení částky 24.000.000 Kč financující institucí na účet žalovaného. V bodu 2.4. si strany dohodly, že pokud nebude uhrazena cena díla ve výši 24.000.000 Kč na účet žalovaného do 15. září 2010, tak za každých dalších třicet kalendářních dnů, kdy nebude uhrazena cena díla ve výši 24.000.000 Kč, se provize žalobkyně snižuje o 660.000 Kč. Pokud nebude cena díla uhrazena částečně, tak za každých 30 dnů provize se snižuje o 330.000 Kč. Provize byla splatná na základě faktury žalobkyně se lhůtou splatnosti deseti dnů, kterou byla žalobkyně oprávněna vystavit poté, kdy byly splněny podmínky dle článku 2.1. smlouvy. Z uvedených důvodů je správný závěr krajského soudu, že žalobkyni vznikl nárok na úhradu provize v žalovaném rozsahu ve výši 1.540.000 Kč, přičemž důvod snížení dohodnuté provize o částku 660.000 Kč žalobkyně neuvedla. Správný je též závěr krajského soudu o prodlení žalovaného s plněním předmětného závazku, přičemž splatnost závazku nastala 31. ledna 2011. Proto krajský soud správně žalovaného zavázal k zaplacení zákonného úroku z prodlení od 13. února 2011 v souladu s ustanovením § 369 odst. 1 obchodního zákoníku. V článku 3.7. smlouvy strany dohodly povinnost žalobkyně zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o kterých se dozvěděla v souvislosti s touto smlouvou i po ukončení tohoto smluvního vztahu po dobu deseti let. Za porušení této povinnosti nebyla sjednána sankce. Správný je proto závěr krajského soudu, že snížení provize pro porušení této povinnosti není možné. Pokud žalovaný zpochybňoval svou povinnost k úhradě částky 700.000 Kč, která mu byla uložena pravomocným rozsudkem pro uznání vydaným krajským soudem dne 17. října 2011, č. j. 25Cm 54/2011-44, který byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. března 2012, č. j. 1Cmo 22/2012-72 ve znění opravného usnesení ze dne 14. března 2012, č. j. 1Cmo 22/2012-77, pak odvolací soud znovu zdůrazňuje odůvodnění svého citovaného rozhodnutí, že složením plnění do zajišťovací úschovy nedochází ke splnění závazku a závazek je splněn až tehdy, kdy je věřiteli plnění z úschovy vydáno. Pokud tedy žalovaný složil z původně žalované částky částku 700.000 Kč do notářské úschovy a tato ke dni rozhodnutí soudu nebyla žalobkyni vyplacena, má žalovaný pravomocným rozhodnutím soudu uloženu povinnost zaplatit žalobkyni částku 700.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 300.000 Kč od 16. října 2010 do zaplacení a z částky 400.000 Kč od 13. února 2011 do zaplacení. Odvolací soud z uvedených důvodů potvrdil podle § 219 o.s.ř. rozhodnutí krajského soudu, kterým žalobě vyhověl ve věci samé, jako zcela věcně správné. Po přezkumu výroku o nákladech řízení odvolací soud shledal důvodnou odvolací námitku žalobkyně, že krajský soud pochybil, pokud jí nepřiznal v rámci nákladů řízení s odkazem na ustanovení § 24 odst. 2 písm. k) bodu 3 zákona č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů náhradu za amortizaci vozidla použitého při výkonu zastoupení s odůvodněním, že tato náhrada advokátovi dle § 157 a § 158 zákoníku práce nenáleží, neboť zákoník práce a na něj navazující prováděcí normy upravující tuto náhradu není možné vůči advokátovi jako na osobě samostatně výdělečně činné aplikovat, jelikož zde není pracovněprávní vztah. S tímto právním názorem odvolací soud nesouhlasí. Podle § 142 odst. 1 o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle § 137 odst. 1 o.s.ř. náklady řízení jsou zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně soudního poplatku, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady důkazů, náhrada za daň z přidané hodnoty. Podle § 13 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 4. června 1996 č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ve znění změn a doplňků (dále jen advokátní tarif) advokátu náleží náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby, zejména na soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, telekomunikační poplatky, znalecké posudky a odborná vyjádření, překlady, opisy a fotokopie. Podle odst. 3 nedohodl-li se advokát s klientem na jiné paušální částce jako náhradě výdajů na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné, činí tato částka 300 Kč na jeden úkon právní služby. Podle odst. 4 není-li o výši náhrady cestovních výdajů dohodnuto jinak, řídí se výše této náhrady právními předpisy o cestovních náhradách. Podle § 157 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce v platném znění, použije-li zaměstnanec na žádost zaměstnavatele silniční motorové vozidlo, s výjimkou vozidla poskytnutého zaměstnavatelem, přísluší mu za každý 1 km jízdy základní náhrada a náhrada výdajů za spotřebovanou pohonnou hmotu. Podle odst. 4 písm. b) sazba základní náhrady za 1 km jízdy činí nejméně u osobních silničních motorových vozidel 3,60 Kč. Podle vyhlášky č. 429/2011 Sb. o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad § 1 písm. b) sazba základní náhrady za 1 km jízdy podle § 157 odst. 4 zákoníku práce činí u osobních silničních motorových vozidel 3,70 Kč. Pojem nákladů řízení je vymezen pro oblast civilního řízení v ustanovení § 137 odst. 1 o.s.ř. a zahrnuje též hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, přičemž mezi ně patří i cestovní výdaje vedle výdajů spojených s vyhotovením a doručováním podání soudu (zejména poštovné, telekomunikační poplatky, znalecké posudky a odborná vyjádření, překlady, opisy a fotokopie), místního přepravného, stravného, nocležného, případně výdajů či ušlého příjmu průvodce účastníka. Druh a rozsah hotových výdajů advokáta pak stanoví advokátní tarif (vyhláška Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 4. června 1996 č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ve znění změn a doplňků, dále jen advokátní tarif). Rovněž advokátní tarif přiznává advokátu právo na náhradu cestovních výdajů jako hotových výdajů, pokud jde o účelně vynaložený náklad v souvislosti s poskytnutím právní služby; pokud ustanovený obhájce použije osobního automobilu k cestě za úkonem právní pomoci do místa, které není totožné se sídlem jeho AK, jde vždy o účelně vynaložené cestovní výdaje ve smyslu § 13 odst. 1 advokátního tarifu, a přísluší mu proto náhrada dle zákona o cestovních náhradách (srovnej rozsudek NS ČR ze dne 23. 11. 1995, sp. zn. 2 Tzn 10/95; rozhodnutí lze nepochybně aplikovat i pro účtování výloh advokáta v civilním řízení). Dlužno podotknout, že pojem „cestovní výdaje“ zakotvený v § 13 odst. 1 advokátního tarifu nelze vykládat restriktivním způsobem, ale jde o nepřesné synonymum pojmu cestovní náhrady; jistě nelze zúžit tento pojem na jízdní výdaje, které jsou jednou ze složek náhrad při pracovní cestě, jakými jsou dále náhrada prokázaných výdajů za ubytování, stravné a další vedlejší výdaje. Proto advokátní tarif v ustanovení § 13 odst. 4 odkazuje v souvislosti s pojmem cestovní výdaje na podpůrné použití předpisů o cestovních náhradách. Lze též poukázat na ustanovení § 24 odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb. o dani z příjmu, v němž zákonodárce používá pojmu „cestovní výdaje“ jako synonyma pro „cestovní náhrady“, protože jiné použití by bylo násilné. V citovaném ustanovení zákona o dani z příjmu obyvatel zákonodárce zahrnuje do nákladů podnikatele též částky stravného podle zákona o cestovních náhradách. Konečně se upozorňuje na skutečnost, že výčet nákladů uvedených v ustanovení § 13 odst. 1 advokátního tarifu je pouze příkladmý (srovnej též Stanovisko výboru AK pro tarif k rozhodnutí KS v Českých Budějovicích, sp. zn. 4 To 974/98). Občanský soudní řád ani advokátní tarif ovšem nestanoví pro vznik nároku na cestovní náhrady za používání silničních motorových vozidel v souvislosti s poskytnutím právní služby podmínku existence pracovněprávního vztahu mezi advokátem a zastupovaným účastníkem, jak to vadně dovozuje krajský soud. Zmíněné předpisy neodkazují na celý zákoník práce, který upravuje právní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, nýbrž nařizují použít za stanovených podmínek (není-li výše náhrady cestovních výdajů dohodnuta jinak) ale pouze ve vztahu k výši těchto náhrad právní předpisy o cestovních náhradách (srovnej § 13 odst. 1 advokátního tarifu). Právní úprava náhrad cestovného je pak ode dne 1. 1. 2007 součástí zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, kterým byl zrušen zákon č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách. Občanský soudní řád ani advokátní tarif rovněž neodkazují na zákon č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů; tento zákon podle úvodní rubriky zapracovává příslušné předpisy Evropské unie a upravuje: a) daň z příjmů fyzických osob, b) daň z příjmů právnických osob. Krajským soudem aplikované ustanovení § 24 odst. 2 písm. k) bodu 3 cit. zákona pojednává o výdajích (nákladech) vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, které lze pro daňové účely za stanovených podmínek odečíst od základu daně. Na problematiku nákladů soudního řízení se ovšem tento předpis nevztahuje, a nelze jej proto při rozhodnutí o rozsahu a výši nákladů účastníků řízení použít. Zastupujícímu advokátovi tedy vždy náleží v rámci cestovních náhrad též základní náhrada za používání silničních motorových vozidel v souvislosti s poskytnutím právní služby v rozsahu stanoveném předpisy o cestovních náhradách. Na náhradě nákladů řízení přiznal krajský soud úspěšné žalobkyni podle § 142 odst. 1 o.s.ř. za řízení před soudem prvního stupně do doby odvolacího řízení částku 144.040 Kč sestávající z náhrady soudního poplatku ve výši 61.600 Kč, z odměny advokáta ve výši 68.100 Kč, paušální náhrady ve výši 600 Kč, 20 % DPH z částky 68.700 Kč tedy částku 13.740 Kč. Takto stanovenou výši nákladů řízení shledal odvolací soud věcně správnou. Vzhledem ke skutečnosti, že od 1. ledna 2013 došlo ke změně výše sazby u DPH na 21% a pro její výši je rozhodný okamžik faktického plnění, změnil odvolací soud přiznanou výši nákladů řízení a DPH přiznal ve výši 21%, tedy v částce 14.427 Kč. Žalobkyni náleží na nákladech řízení před soudem prvního stupně do doby odvolacího řízení částka 144.427 Kč. Na náhradě nákladů odvolacího řízení přiznal krajský soud žalobkyni částku 41.220 Kč, sestávající z odměny advokáta ve výši 34.050 Kč, 1 x paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč za vyjádření k odvolání ze dne 5. 1. 2012 a 20 % DPH z částky 34.350 Kč ve výši 6.870 Kč. Takto stanovenou výši nákladů řízení shledal odvolací soud věcně správnou, neboť procesní úspěch účastníka je nutno posuzovat z pohledu konečného výsledku řízení a žalobkyně měla v řízení plný procesní úspěch. Žalovaný nebyl v prvním odvolacím řízení úspěšný, neboť v rozsahu částky 700.000 Kč byl potvrzen rozsudek pro uznání krajského soudu jako věcně správný a řízení bylo vráceno k dalšímu řízení pro částku 840.000 Kč, pro kterou byla v následujícím řízení plně úspěšná. Žalobkyně se vyjádřila k odvolání žalovaného podáním ze dne 5. ledna 2012 a náleží jí tedy náhrada nákladů řízení. Vzhledem ke skutečnosti, že od 1. ledna 2013 došlo ke změně výše sazby u DPH na 21% a pro její výši je rozhodný okamžik faktického plnění, změnil odvolací soud přiznanou výši nákladů řízení a DPH přiznal ve výši 21%, tedy v částce 7.214 Kč. Žalobkyni náleží na nákladech prvního odvolacího řízení částka 41.564 Kč. Za další řízení po vrácení věci odvolacím soudem přiznal krajský soud žalobkyni náhradu nákladů ve výši 34.216,80 Kč, které sestávají z odměny advokáta ve výši 26.300 Kč (§ 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 64/2012 Sb.), z paušální náhrady ve výši 300 Kč za účast u soudního jednání dne 17. října 2012, náhrady hotových výdajů za spotřebované pohonné hmoty cestou právního zástupce žalobkyně na trase Praha – Brno a zpět osobním automobilem BMW 525, RZ 1SA 95-13 při celkovém rozsahu 418 km, při průměrné spotřebě 6,3 litrů nafty na 100 km a ceně 34,70 Kč za 1 litr nafty. Za spotřebované pohonné hmoty přiznal částku 914 Kč a dále náhradu za ztrátu času za 10 půlhodin po 100 Kč a 20 % DPH z částky 28.514 Kč ve výši 5.702 Kč. Pokud jde o cenu za spotřebované pohonné hmoty, tuto stanovil dle vyhlášky č. 429/2011 Sb. Zde však krajský soud vadně nepřiznal žalobkyni náhradu za amortizaci vozidla advokáta s odůvodněním, že tato náhrada advokátovi dle § 157 a § 158 zákoníku práce nenáleží. Proto vedle správně přiznané odměny za zastoupení v řízení po vrácení věci odvolacím soudem dle § 3 bodu 8 z částky 840.000 Kč ve výši 52.600 Kč snížené na polovinu v souladu s § 18 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. na částku 26.300 Kč, 1 x paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhrady za ztrátu času v rozsahu 10 půlhodin po 100 Kč dle § 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. žalobkyni dále náleží též náhrada cestovného k ústnímu jednání dne 17. října 2012 v rozsahu účtovaném zástupcem, která se řídí ustanovením § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a vyhláškou č. 429/2011 Sb. ze dne 13. prosince 2011 o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad, kterou vydalo Ministerstvo práce a sociálních věcí podle § 189 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce; základní sazbu za použití silničních motorových vozidel ve výši 3,70 Kč za 1 km v § 1 a v § 4 písm. c) je stanovena výše průměrné ceny za 1 litr pohonných hmot 34,70 Kč u motorové nafty. Za pohonné hmoty náleží žalobkyni náhrada při cestě Praha – Brno a zpět osobním automobilem v rozsahu 418 km při průměrné spotřebě 6,3 litrů nafty na 100 km a ceně 34,70 Kč za 1 litr nafty ve výši 914 Kč za spotřebované pohonné hmoty a ve výši 1.547 Kč jako paušální náhrada za užití motorového vozidla (418 km * 3,70 Kč). Na cestovném takto náleží žalobkyni náhrada ve výši 2.461 Kč. Na těchto nákladech ve výši 30.061 Kč náleží žalobkyni 21% DPH ve výši 6.313 Kč, neboť pro sazbu DPH je rozhodující datum poskytnutého plnění. Za řízení před soudem prvního stupně po odvolacím řízení takto náleží žalobkyni celková náhrada nákladů řízení ve výši 36.374 Kč. Odvolací soud změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. rozhodnutí o přiznané náhradě nákladů předcházejícího řízení a žalobkyni přiznal náhradu tvořící součet nákladů předcházejících řízení ve výši 144.427 Kč + 41.564 Kč + 36.374 Kč, celkem částku 222.365 Kč. Podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. přiznal odvolací soud plně úspěšné žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení, a to paušální odměnu ve výši 52.600 Kč za právní zastoupení dle § 3 bodu 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb., (předmětem odvolacího řízení bylo plnění ve výši 840.000 Kč, přičemž zástupce žalobkyně vykázal 3 úkony právní služby - podání ve věci ze dne 10. prosince 2012, vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání dne 6. února 2013), dále žalobkyni náleží 3 x paušální náhrada hotových výdajů za podání odvolání do nákladů řízení, vyjádření k odvolání žalovaného a účast u jednání ve výši 900 Kč, náhrada za ztrátu času k jednání odvolacího soudu nařízeného na den 6. února 2013 za 12 započatých půlhodin po 100 Kč celkem ve výši 1.200 Kč, náhrada cestovného Praha – Olomouc a zpět celkem 570 km za užití vyhlášky č. 472/2012 Sb., dle níž činí sazba základní náhrady za použití silničního motorového vozidla dle § 1 písm. b) 3,60 Kč/1 km, průměrná cena pohonných hmot dle § 4 písm. c) u motorové nafty 36,50 Kč/1 l, celkem částka 3.362,70 Kč, vše navýšeno o 21 % DPH ve výši 12.193 Kč. Celkem žalobkyni náleží náhrada nákladů řízení před odvolacím soudem ve výši 70.256 Kč. Nad rámec dosud uvedeného odvolací soud upozorňuje na důvodnou námitku žalovaného, že mu byl nesprávně dvakrát vyměřen soudní poplatek z odvolání. Tento postup krajského soudu je v rozporu s ustanovením položky 22. bodu 13. Sazebníku soudních poplatků zákona č. 549/1991 Sb., dle něhož je-li odvolání podáno proti jednomu rozhodnutí soudu prvního stupně, vybere se poplatek podle položky 4 bodu 1 písmene c) pouze jednou. O vrácení nesprávně vyměřeného a vybraného poplatku z odvolání rozhodne krajský soud v souladu s ustanovením § 10 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237 a § 239 o.s.ř.). V Olomouci dne 6. února 2013 Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. předseda senátu