Řízení o předběžné otázce před Soudním dvorem Evropské unie k výkladu Směrnice Evropského parlamentu položené vnitrostátním soudem členského státu Společenství není důvodem pro přerušení jiného soudního řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř.

1Co 170/2013-96 U s n e s e n í Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudců JUDr. Táni Šimečkové a JUDr. Jaroslava Hikla v právní věci žalobce OSA – Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o.s., se sídlem Čs. armády 786/20, Praha 6 – Bubeneč, PSČ 160 56, IČ 63839997, zastoupeného JUDr. Alešem Klechem, LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova 2738/16, proti žalovanému AquaKlim, s.r.o., se sídlem Gorkého 3037/2, Ostrava – Moravská Ostrava, PSČ 702 00, IČ 27849562, zastoupenému Mgr. Thomasem Mumulosem, advokátem se sídlem Preslova 361/9, Ostrava – Moravská Ostrava, o zaplacení částky 103.630 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. března 2013, č. j. 7C 8/2012-91, t a k t o : Usnesení krajského soudu se m ě n í tak, že řízení se n e p ř e r u š u j e . O d ů v o d n ě n í : Krajský soud přerušil řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. do rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie o předběžné otázce Krajského soudu v Plzni položených v řízení vedeném pod sp. zn. 19C 61/2011. Rozhodnutí krajského soudu napadl včasným odvoláním žalovaný, v němž nesouhlasil s přerušením řízení a tvrdil, že právní akty Evropské unie se mimo jiné rozdělují na normativní právní akty s přímou účinností (nařízení), na normativní právní akty, které je nutno nejprve implementovat do národních právních řádů (směrnice) a na individuální právní akty (rozhodnutí). Za situace, že předmětem otázky položené Soudnímu dvoru Evropské unie je výklad směrnice, která nemá přímou účinnost v právním řádu České republiky, je nepochybné, že odpověď na otázku týkající se výkladu této směrnice nebude mít přímou účinnost v právním řádu České republiky a nebude tedy na věc samu aplikovatelná. Předmětný výklad může být pouze vodítkem pro zákonodárný sbor k tomu, jak má do budoucna upravit autorský zákon. S odkazem na princip zákazu retroaktivity zákona je zjevné, že ani případná následná změna autorského zákona nebude pro projednávanou věc aplikovatelná. Z uvedeného důvodu žádal, aby byla věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Žalobce se k odvolání žalovaného nevyjádřil. Podle čl. II., přechodných ustanovení, bodu 1. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, není-li dále stanoveno jinak, použije se občanský soudní řád ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které byly v řízení učiněny přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Podle čl. II., přechodných ustanovení, bodu 4. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 218c zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Novela o.s.ř. provedená zákonem č. 404/2012 Sb. nabyla účinnosti 1. 1. 2013, odvolání směřuje proti rozhodnutí vydanému dne 21. 2. 2013, proto je třeba odvolací řízení provést podle zákona č. 99/1963 Sb. ve znění platném po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen o.s.ř.). Odvolací soud po zjištění, že podané odvolání splňuje obecné náležitosti uvedené v ustanovení § 205 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal rozhodnutí v napadené části, jakož i jemu předcházející řízení, v souladu s ustanovením § 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř. tak učinil bez nařízení odvolacího jednání a poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou došlou soudu dne 31. ledna 2012 se žalobce domáhá zaplacení částky 103.630 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení ve výši jednonásobku autorské odměny získaného žalovaným, který v období od 16. července 2009 do 31. prosince 2010 provozoval chráněná autorská díla jejich zpřístupňováním hotelovým hostům prostřednictvím 160 televizních přístrojů umístěných na ubytovacích pokojích zařízení Sanatoria Klimkovice. Návrh na uzavření licenční smlouvy nepřijal, čímž ze strany žalovaného došlo k zásahu do autorských práv a ke vzniku povinnosti nahradit škodu včetně ušlého zisku a vydat bezdůvodné obohacení. Podle § 40 odst. 4 autorského zákona měsíční sazbu odměny požadoval žalobce v souladu s ustanovením § 23 autorského zákona, který limituje výši autorské odměny 50 % koncesionářského poplatku, tedy 67,50 Kč za jeden televizor měsíčně. Krajský soud vyhověl žalobě platebním rozkazem, který byl zrušen odporem žalovaného. Žalovaný tvrdil, že žalobce nesprávně uvádí, že se jedná o ubytovací zařízení a o pacientech hovoří jako o hotelových hostech. Žalovaný neprovozuje hotel, ale zdravotnické zařízení, v jehož rámci při poskytování léčebné péče musí mít pacienti umožněn i nocleh. Protože na zdravotnická zařízení se vztahuje výjimka z povinnosti hradit autorskou odměnu z televizních přijímačů, je žalobcem uplatněný nárok zcela nedůvodný. Ve věci proběhlo první jednání dne 14. ledna 2013, při němž krajský soud provedl obsáhlé dokazování. Podáním doručeným krajskému soudu dne 20. března 2013 požádal žalobce o přerušení řízení pro řešení významné otázky v probíhajícím řízení před Soudním dvorem Evropské unie. Dne 10. dubna 2012 přerušil Krajský soud v Plzni usnesením č. j. 19C 61/2011-695 řízení vedené o žalobě shodného žalobce proti společnosti Léčebné lázně Mariánské lázně a.s. o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého provozováním vysílání na ubytovacích pokojích jejich lázní do rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie o předběžné otázce; usnesení nabylo právní moci dne 30. května 2012. Žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce vznesl Krajský soud v Plzni na Soudní dvůr Evropské unie následující otázky: 1) Je třeba vykládat směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. 5. 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti tak, že je v rozporu s článkem 3 a článkem 5 (článek 5 odst. 2 písm. e/, odst. 3 písm. b/, odst. 5) výjimka nepřipouštějící odměnu autorům za sdělování jejich díla televizním a rozhlasovým vysíláním prostřednictvím televizního či rozhlasového přijímače pacientům na pokojích lázeňského zařízení, které je podnikatelským subjektem? 2) Je obsah těchto ustanovení týkajících se uvedeného užití díla ve směrnici natolik bezpodmínečný a dostatečně přesný, aby se jich mohly před vnitrostátními soudy dovolávat ve sporu mezi jednotlivci kolektivní správci autorských práv, pokud stát směrnici neprovedl správně ve vnitrostátním právu? 3) Je třeba článek 56 a následující a článek 102 Smlouvy o fungování Evropské unie (potažmo článek 16 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne 12. 12. 2006, o službách na vnitřním trhu) vykládat tak, že brání v aplikaci vnitrostátní právní úpravy, která vyhrazuje výkon kolektivní správy autorských práv na území státu pouze jednomu (monopolnímu) kolektivnímu správci autorských práv a tím neumožňuje příjemci služby volný výběr kolektivního správce z jiného státu Evropské unie? Soudní dvůr Evropské unie sice v řízení o předběžné otázce ještě nerozhodl, ale ukončil již písemnou část řízení. K položeným otázkám zaujala Česká republika ve vyjádření ze dne 16. listopadu 2012 toto stanovisko: „Z výše uvedeného vyplývá, že zpřístupnění děl televizním či rozhlasovým vysíláním prostřednictvím televizních či rozhlasových přijímačů klientům ubytovaným v pokojích lázeňského zařízení představuje sdělování děl veřejnosti ve smyslu článku 3 odst. 1 Směrnice o autorském právu. Jelikož toto zpřístupnění nelze podřadit pod žádnou z výjimek ve smyslu článku 5 této směrnice, přísluší autorům za takovéto sdělování jejich děl veřejnosti právo na odměnu. Pro aplikaci výjimky jsou stanoveny dvě kumulativní podmínky a) ke zpřístupňování musí docházet ve zdravotnickém zařízení a b) při poskytování zdravotní péče… Lázeňská zařízení byla dle vnitrostátní právní úpravy účinné v žalovaném období rovněž považována za zdravotnická zařízení, nelze však mít za to, že je zdravotnická péče klientům poskytována přímo na pokojích těchto zařízení. Na pokojích totiž klienti pouze odpočívají v době mezi jednotlivými léčebnými procedurami či ve svém volném čase… Výjimku obsaženou v § 23 poslední větě českého autorského zákona je proto třeba chápat tak, že dopadá … na takové zpřístupnění díla, které je nahodilé a nezávislé na přání pacientů, závisí na okamžiku příchodu do zdravotnického zařízení, délce jejich čekání i na povaze poskytnutého ošetření, která nemá výdělečnou povahu a nemůže mít samo o sobě dopad na příjmy zdravotnického zařízení.“ V tomto případě se však o takovou situaci nejedná, tudíž podmínky pro aplikaci výjimky dle § 23 poslední věty českého autorského zákona nejsou splněny. K posouzení první i druhé předběžné otázky Soudním dvorem EU má význam i pro rozhodnutí v dané věci, přičemž takto již bylo přerušeno patnáct řízení probíhajících u Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, Krajského soudu v Hradci Králové, Krajského soudu v Plzni, Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky Liberec a Krajského soudu v Brně. Poté vydal krajský soud napadené rozhodnutí o přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř., které odůvodnil tím, že soudu je známo z úřední činnosti, že v řízení sp. zn. 19C 61/2011 již Krajský soud v Plzni přistoupil k položení předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie týkajících se výkladu Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2001/29/ES ze dne 22. května 2011 a Smlouvy o fungování Evropské unie, přičemž tyto předběžné otázky jsou formulovány v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. dubna 2012, č. j. 19C 61/2011-695. Dne 20. července 2012 byla předběžná otázka Soudnímu dvoru Evropské unie odeslána k rozhodnutí. V posuzované věci soud přistoupil k přerušení předmětného řízení do doby rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie o předběžných otázkách položených Krajským soudem v Plzni, neboť posouzení předběžných otázek Soudním dvorem Evropské unie má význam pro rozhodnutí soudu v této právní věci. Podle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět; to neplatí v řízení o povolení zápisu do obchodního rejstříku. Podle § 111 odst. 2 o.s.ř. jestliže je řízení přerušeno podle § 109, činí soud všechna potřebná opatření, aby byly odstraněny překážky, jež způsobily přerušení nebo pro které přerušení trvá. Jakmile odpadne překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno, pokračuje soud v řízení i bez návrhu. I ve vztahu k přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. je především povinností soudů, nikoliv účastníků, postupovat v řízení tak, aby ochrana práva byla rychlá a účinná (§ 6 o.s.ř.). Tomu ostatně slouží i dispozitivnost ustanovení § 109 odst. 2 o.s.ř., podle kterého soud může, nikoliv musí, v tam uvedených případech řízení přerušit. K přerušení řízení musí proto soud přistoupit odpovědně a s vědomím, že ukáže-li se následně přerušení původního řízení jako neproduktivní, může doba, po kterou bude původní řízení přerušeno, přispět k celkové délce řízení a tím i k tomu, že v řízení dojde k porušení práva účastníků na projednání věci v přiměřené lhůtě. Stejně platí, že soud může v přerušeném řízení i bez naplnění důvodu jeho přerušení kdykoliv pokračovat, ukáže-li se dodatečně, že důvod k přerušení není dán, popřípadě není svou závažností souměřitelný s rizikem porušení práva účastníků na projednání věci v přiměřené lhůtě. Dojde-li k přerušení původního řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. z důvodu, že probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu (vedlejší řízení), započítává se totiž doba, po kterou je původní řízení přerušeno do celkové doby jeho trvání (srovnej rozsudek NS ČR, sp. zn. 30 Cdo 348/2010). Důvodná je odvolací námitka žalovaného, že zodpovězení otázky položené Soudnímu dvoru Evropské unie k výkladu směrnice, která nemá přímou účinnost na právní řád České republiky, nebude na věc samu aplikovatelné, neboť zodpovězení položené otázky může mít vliv na změnu příslušných ustanovení autorského zákona a nebude mít přímý dopad na právní úpravu bezdůvodného obohacení získaného žalovaným v žalovaném období od 16. 7. 2009 do 31. 12. 2010. Žalovaný správně konstatoval, že právní akty Evropské unie se rozdělují na normativní právní akty s přímou účinností (nařízení), na normativní právní akty, které je nutno nejprve implementovat do národních právních řádů (směrnice) a na individuální právní akty (rozhodnutí). Výklad směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících tak nebude mít přímý závazný dopad na předmětný spor. Podle čl. 19 bodu 3. Smlouvy o Evropské unii ve znění Lisabonské smlouvy Soudní dvůr evropské unie rozhoduje v souladu se Smlouvami: a) o žalobách podaných členským státem, orgánem nebo fyzickými či právnickými osobami, b) na žádost vnitrostátních soudů o předběžných otázkách týkajících se výkladu práva unie nebo platnosti aktů přijatých orgány, c) v ostatních případech uvedených ve smlouvách. Prejudiciální řízení (řízení o předběžné otázce) je specifickým řízením mimořádného významu, jehož smyslem je upřesnit výklad práva EU a zajistit jednotnou a správnou aplikaci norem Společenství vnitrostátními soudy členských států. Vnitrostátní soudy mohou, respektive v některých případech mají povinnost (tak tomu je v řízení, ve kterých má být vydáno rozhodnutí, proti kterému není řádného opravného prostředku), obrátit se na Soudní dvůr, pokud pro své rozhodnutí potřebují vyřešit otázku platnosti či výkladu aktů Společenství. Soudní dvůr v prejudiciálním řízení tuto otázku závazně rozhodne a teprve poté může vnitrostátní soud rozhodnout ve věci samé. Soudní dvůr není nadřízeným soudem soudů členských států, jeho působnost v řízení o předběžné otázce je striktně vymezena na otázky platnosti a výkladu práva Společenství, a není oprávněn řešit např. otázky skutkového stavu. V řízení o předběžné otázce nastolené Krajským soudem v Plzni se žádá výklad směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. 5. 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne 12. 12. 2006, o službách na vnitřním trhu ve vztahu k národní české úpravě. Směrnice je na rozdíl od obecně závazného nařízení závazná jen pro ty z členských států, kterým je určena, a to pouze ve svém výsledku. Nástroje, které si takovýto stát zvolí k naplnění směrnice, jsou ponechány čistě na jeho úvaze a dispozicích. Na rozdíl od nařízení musí být tedy směrnice do práva příslušného členského státu implementována a směrnice proto obsahuje lhůtu, v průběhu níž se tak musí stát. Členské státy zpravidla za účelem této implementace vydávají vnitrostátní právní akty se stejným cílem, jaký má směrnice. Pokud se tak nestane a členský stát směrnici ve stanovené lhůtě neimplementuje do svého právního řádu, poruší tímto svým prodlením členský stát komunitární právo a může být postižen. Vedle toho může směrnice získat přímý účinek, to však jen tehdy, uplynula-li marně lhůta pro její provedení a je-li její obsah dostatečně jasně a jednoznačně zformulován a aplikovatelný bez dalších podmínek. Přímo účinná směrnice však nemůže ukládat povinnosti rovnou jednotlivcům. To však nebrání tomu, aby se jednotlivec vůči státu dovolal těch svých práv, která mu tato směrnice přiznává. Soudní dvůr tedy může v rámci řízení o předběžné otázce přezkoumávat pouze normy práva Společenství, není oprávněn vykládat ani aplikovat právo vnitrostátní. Systém komunitárního soudnictví nefunguje jako soudní systém členského státu, poněvadž mezi Soudním dvorem a národními soudy není formální hierarchistický vztah. Proto nelze na fungování tohoto systému nahlížet očima práva národního. Podle publikace Předběžná otázka v komunitárním právu autorů Michala Bobka, Jana Komárka, Jana M. Pasera a Marka Gillise, na str. 356, 358 analogií k našemu právnímu řádu je soud členského státu vázán judikaturou Soudního dvora tak, jako české obecné soudy ve vztahu k plenárním nálezům nebo ustálené judikatuře Ústavního soudu. Národní soudce může předložit předběžnou otázku, pokud není spokojen s řešením, které mu dosavadní judikatura Soudního dvora nabízí a není schopen ji rozumně odlišit. Má buď povinnost se řídit názorem Soudního dvora anebo předložit předběžnou otázku. Národní soudce ale nesmí přijmout vlastní interpretaci komunitárního práva, jež by se odlišovala od dosavadní interpretace dané judikaturou Soudního dvora. Z logiky a účelu řízení o předběžné otázce plyne, že všechny soudy členských států jsou vázány právním názorem Soudního dvora. Úkolem Soudního dvora je poskytnout interpretaci relevantního komunitárního práva a nikoliv řešit konkrétní spor. To zůstává v kompetenci národního soudce a právě protože soud poskytuje ve svých rozhodnutích víceméně obecný výklad platného práva, není problém stejné rozhodnutí aplikovat na budoucí případy. Obdobné rozdělení pravomocí přímo nahrává obecné závaznosti. Kterýkoliv další národní soudce může obecné právní věty využít v následujících případech (strana 370, 371 citované publikace). Předběžné otázky se musí týkat výlučně výkladu nebo platnosti ustanovení komunitárního práva. Soudní dvůr není příslušný výkladu vnitrostátního práva nebo k přezkumu jeho platnosti. Aplikace příslušného ustanovení komunitárního práva v konkrétní věci je úlohou předkládajícího soudu (strana 465 publikace). Jakmile soudní orgán členského státu dojde k závěru, že rozhodnutí Soudního dvora týkající se výkladu nebo platnosti komunitárního práva je nutné k vydání jeho rozhodnutí, může se obrátit na Soudní dvůr s předběžnou otázkou. Je však třeba zdůraznit, že Soudnímu dvoru nepřísluší rozhodovat o skutkových otázkách nebo o rozdílných názorech ohledně výkladu nebo aplikace ustanovení vnitrostátního práva (strana 466 citované publikace). I v případě konstatování nesouladu komunitárního práva založeného směrnicemi s právem národním, nelze aplikovat na projednávanou věc přímo právo komunitární, neboť směrnice nemá vertikální účinky ve vztahu k právním vztahům národních subjektů; ani případně přímé účinky směrnice (uplynula-li marně lhůta pro její provedení do národního práva a je-li obsah směrnice dostatečně jasně a jednoznačně zformulovaný a aplikovatelný bez dalších podmínek) totiž nemohou zakládat práva a ukládat povinnosti přímo jednotlivcům. Zmíněný stav by znamenal toliko nesplnění povinností státu řádně a ve lhůtě implementovat komunitární právo do svého právního řádu a vznik odpovědnosti státu za tento stav. Z uvedeného vyplývá, že výklad směrnice nebude mít retroaktivní účinek pro právní úpravu platnou v době vzniku žalobou uplatněného nároku (vydání bezdůvodného obohacení získaného žalovaným v období od 16. 7. 2009 do 31. 12. 2010) a výsledek řízení o předběžné otázce není pro rozhodnutí v nyní projednávané věci významný. K přerušení řízení přistoupí procesní soud podle § 109 odst. 1 písm. d) o.s.ř. tehdy, pokud rozhodl, že požádá Soudní dvůr Evropských společenství o rozhodnutí o předběžné otázce; rozhodnutí o předložení předběžné otázky spolu s formulovanými otázkami učiní součástí výroku o přerušení řízení. Takto ovšem soud prvního stupně nepostupoval. Podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. odvolací soud se shora uvedených důvodů změnil napadené rozhodnutí a nepřerušil předmětné řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř., neboť výsledek řízení u před Soudním dvorem Evropské unie o předběžné otázce nastolené Krajským soudem v Plzni v řízení vedeném pod sp. zn. 19C 61/2011 není pro skutkové a právní posouzení dané věci významné, tedy rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie nemůže mít přímý význam pro rozhodnutí soudu v této věci. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pouze pokud na základě podaného dovolání dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237 a § 239 o.s.ř.). V Olomouci dne 16. května 2013 Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. předseda senátu