Pokud bylo řízení ve věci samé pravomocně skončeno rozhodnutím soudu prvního stupně a předmětem odvolacího přezkumu je pouze výrok o nákladech řízení, původní předmět řízení odpadl, tedy hodnotu věci nebo práva nelze v odvolacím řízení vyjádřit v penězích. Pro účely rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení se proto za tarifní hodnotu sporu považuje částka 10 000 Kč podle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 486/2012 Sb.

1Co 204/2013-70 U S N E S E N Í Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudců JUDr. Táni Šimečkové a JUDr. Jaroslava Hikla v právní věci žalobce INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů, o. s., se sídlem Praha 1, Na Poříčí 1066/27, PSČ 110 00, IČ 00537772, zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, PSČ 170 00, proti žalovanému T. V., s místem podnikání Olomouc, Krakovská 201/14, o zaplacení částky 714 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. března 2013, č. j. 74EC 108/2012-48, t a k t o : I. Rozsudek krajského soudu se v napadené části, to je v odstavci II. výroku, m ě n í tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů prvostupňového řízení ve výši 4.672 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Jiřího Vlasáka. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1.271 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Jiřího Vlasáka. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud napadeným rozsudkem zastavil řízení z důvodu zpětvzetí žaloby (odstavec I. výroku) a zavázal žalovaného zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 5.277 Kč s odůvodněním, že žalovaný plnil až po podání žaloby (odstavec II. výroku). Rozhodnutí krajského soudu napadl včasným odvoláním žalovaný, v němž uvedl, že napadené rozhodnutí nepovažuje za správné, neboť náklady právního zastoupení nebyly v daném případě náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva, což jako základní předpoklad přiznání náhrady nákladů stanoví ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., které platí i při zastavení řízení podle ustanovení § 146 odst. 2 o.s.ř. Žalobci dle žalovaného měly být přiznány náklady řízení pouze ve výši zaplaceného soudního poplatku, tj. ve výši 800 Kč. Žalovaný dále poukázal na skutečnost, že žalobce je speciální právnickou osobou, která byla zřízena a existuje za jediným účelem, jímž je výkon a ochrana práv třetích osob. Jde o osobu, která není založena přímo zákonem, ale její existenci předpokládá autorský zákon, bez něhož je její existence nemyslitelná. Je proto oprávněné očekávat, že osoba, jíž dává zákon takové pravomoci a současně přesně vymezuje její povinnosti, si musí vytvořit materiální a personální předpoklady k tomu, aby povinnosti, které jsou vlastním předmětem její činnosti a v podstatě důvodem samotné její existence, byla schopna zastat sama, aniž by si k tomu sjednávala externí právní pomoc. O tom, že žalobce skutečně disponuje vlastními právnicky vzdělanými zaměstnanci, svědčí i údaje zveřejněné na internetu na webu Ministerstva kultury ČR, kde je jako jedna z kontaktních osob žalobce uvedena JUDr. V. P., vedoucí právního útvaru. V daném případě navíc ani nešlo o nijak skutkově nebo právně složitý případ, nýbrž o záležitost, kterou žalobce řeší naprosto běžně, o nárok který uplatňuje formulářovou žalobou a navíc s ohledem na výši žalované částky o věc bagatelní. Žalovaný dále poukázal na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 2984/09, který se na uvedený případ vztahuje. Dle tohoto nálezu, pokud předmět sporu tvoří běžnou agendu účastníka řízení a povaha účastníka řízení je taková, že k obstarávání a vyřizování své běžné agendy je, případně by měl být dostatečně materiálně i personálně vybaven, přičemž se v řízení nevyskytovalo nic, co by odůvodňovalo zastupování účastníka advokátem, pak není možno náklady právního zastoupení takového účastníka považovat za účelně vynaložené. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud změnil v odstavci II. výroku napadené usnesení tak, že je žalovaný povinen zaplatit na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 800 Kč. Pro případ, že by odvolací soud s tímto nesouhlasil, odkázal žalovaný na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 3923/11, který se týká takovýchto formulářových žalob a v němž doporučuje obecným soudům přiznávat náklady řízení ve výši ekvivalentu jednonásobku vymáhané jistiny. Žalobce se k odvolání žalovaného vyjádřil tak, že sice disponuje 3 členným právním oddělením, ale v soudním řízení jde kromě znalosti věci samé (v tomto případě autorského práva) také o znalosti procesní problematiky. A právě advokát je tím profesionálem, se kterým počítá také občanský soudní řád. Úkolem právního oddělení žalobce není jeho zastupování před soudy, ale např. o podílení se na přípravě právních předpisů týkajících se práv duševního vlastnictví (včetně účasti na jednáních souvisejících s jejich přípravou), příprava a připomínkování smluv uzavíraných s televizními stanicemi a rozhlasovými vysilateli, přípravou smluv se zahraničními kolektivními správci. Žalovaný zcela opomíjí fakt, že žalobní návrh byl podán důvodně a pouze a jen vinou žalovaného. Žalovaný neřešil nezákonnou veřejnou produkci, ke které docházelo v jeho provozovně bez uzavření licenční smlouvy s žalobcem, na základě kontroly provedené dne 12. 10. 2011 s tím, že do 15 dnů od provedení kontroly měl žalovaný ještě možnost bez jakékoli sankce uzavřít dodatečně řádnou licenční smlouvu. Žalovaný neřešil věc ani poté, co byl předžalobní výzvou, která mu byla doručena dne 22. 8. 2012, vyzván k vydání bezdůvodného obohacení, kde byl vyzván k zaplacení bezdůvodného obohacení do 5. 9. 2012. Náklady přiznané soudem prvního stupně jsou zcela v souladu s vyhláškou 484/2000 Sb. a vyhláškou č. 177/1996 Sb. platných v době rozhodování. Na uvedeném nemůže nic změnit ani nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013, který nelze na daný horizontální vztah aplikovat retroaktivně. Podle čl. II., přechodných ustanovení, bodu 1. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, není-li dále stanoveno jinak, použije se občanský soudní řád ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které byly v řízení učiněny přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Podle čl. II., přechodných ustanovení, bodu 4. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony Odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 218c zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Novela o.s.ř. provedená zákonem č. 404/2012 Sb. nabyla účinnosti 1. 1. 2013, odvolání směřuje proti rozhodnutí vydanému dne 18. března 2013, proto je třeba odvolací řízení provést podle zákona č. 99/1963 Sb. ve znění platném po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen o.s.ř.). Odvolací soud po zjištění, že podané odvolání splňuje obecné náležitosti uvedené v ustanovení § 205 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal rozhodnutí v napadené části, jakož i jemu předcházející řízení, v souladu s ustanovením § 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř. tak učinil bez nařízení odvolacího jednání a poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou došlou soudu dne 10. 10. 2012 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 714 Kč, která sestávala z výše bezdůvodného obohacení vypočtené z dvojnásobku odměny, která by byla za získání licence obvyklá. V žalobě žalobce uvedl, že žalovaný provozoval v období od 12. 10. 2011 – 31. 12. 2011 provozovnu (Ztracená 9, Olomouc), na které v uvedeném období docházelo k prostřednictvím zvukového zařízení k zpřístupňování výkonů a záznamů výkonných umělců veřejnosti. Ze záznamu o provedení kontroly provedené dne 12. 10. 2011 na provozovně žalovaného v Olomouci, Ztracená 9 je patrné, že kontrolu provedla V. T. a při kontrole bylo zjištěno jedno zapnuté rádio v kuchyňce. Předžalobní výzvou ze dne 21. 8. 2012 doručenou žalovanému dne 22. 8. 2012, byl žalovaný vyzván k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 714 Kč do 5. 9. 2012. Poté soud vydal ve věci elektronický platební rozkaz, proti němu podal žalovaný odpor a posléze dopisem ze dne 5. 3. 2013 oznámil soudu přes formální nesouhlas se žalobou, že žalovanou částku téhož dne zaplatil, což doložil výpisem z účtu. Na výzvu soudu pak žalobce vzal žalobu podáním ze dne 11. 3. 2013 zpět, soud řízení zastavil a zavázal žalovaného k úhradě nákladů řízení v účtované výši 5.277 Kč, přičemž odměnu advokáta stanovil podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Podle § 146 odst. 2 o.s.ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). Podle § 150 o.s.ř. jsou-li tu důvody zvláštního zřetele hodné, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Podle § 151 odst. 2 o.s.ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny za zastupování advokátem nebo notářem v rámci jeho oprávnění stanoveným zvláštním předpisem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem. Náhradu za daň z přidané hodnoty soud určí z odměny za zastupování, z náhrad a z jeho hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty stanovené zvláštním právním předpisem. Pokud je řízení zastaveno, je pro účely rozhodnutí o nákladech řízení nutné zkoumat, kdo zastavení řízení zavinil. Toto zavinění je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, tedy ne podle hmotného práva, protože pak by byl soud nucen po zastavení řízení zkoumat důvodnost nároku ve věci samé. Typickým případem, kdy žaloba byla podána důvodně a vzata zpět v důsledku chování (zaviněním) žalovaného, je stav, pokud žalovaný po podání žaloby nárok žalobce uspokojil. Pak je namístě uložit žalovanému povinnost náhrady nákladů řízení vzniklých žalobou a řízením o ní. Žalovaný na předmět řízení plnil až po podání žaloby, proto z procesního hlediska zavinil, že řízení muselo být zastaveno (§ 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Na tom nic nemění ani formální nesouhlas s žalobou. Vyplývají-li však v řízení najevo skutečnosti svědčící pro možnost aplikovat mimořádně zmírňovací ustanovení § 150 o.s.ř., tedy možnost nepřiznání náhrady nákladů řízení z důvodu zvláštního zřetele hodných, je soud povinen velmi pečlivě zkoumat, zda podmínky pro užití tohoto ustanovení jsou dány. Zákon tyto podmínky nevymezuje a ponechává je na úvaze soudu, přičemž důvody zvláštního zřetele musí být dány na straně žalobce i žalovaného. Musí se jednat o okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo spravedlivé požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Jinak řečeno, je třeba zkoumat nejen dopad uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkové sféry neúspěšného účastníka, ale i dopad nepřiznání náhrady nákladů řízení do majetkové sféry účastníka úspěšného. Soud tak především přihlíží k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, ale i k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, k postojům účastníků v průběhu řízení a podobně. Ustanovení § 150 o.s.ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Při výkladu pojmu "důvody hodné zvláštního zřetele" nelze protěžovat toliko či především majetkovou a sociální situaci, protože ustanovení § 150 o.s.ř. neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 2862/07, odst. 13, Sb. n. u., sv. 51, str. 307, sp. zn. I. ÚS 1030/08, odst. 19, sp. zn. II. ÚS 3015/09 a sp. zn. III. ÚS 1840/10 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Takové důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobci ovšem odvolací soud neshledal. Žalovaný totiž bez licenčního oprávnění provozoval ve své provozovně rádio, žalující kolektivní správce tedy důvodně uplatnil ochranu autorských práv autorů, poskytl žalovanému lhůtu k uzavření licenční smlouvy, posléze jej s odstupem času vyzval k vydání bezdůvodného obohacení, což žalovaný odmítal ještě v průběhu sporu žalovaný nárok žalobce, byť posléze tento nárok uspokojil. Odvolací soud neztotožňuje ani s námitkou neúčelnosti vynaložených nákladů za právní zastoupení. Z úřední činnosti je odvolacímu soudu známo, že žalobce disponuje právním útvarem a odborným aparátem s právnickým vzděláním, což žalobce ostatně ani nepopíral. Tato skutečnost ovšem nemůže vést k závěru prezentovanému žalovaným, že náklady na právní zastoupení jsou neúčelnými výlohami. I v případě zajišťování ochrany autorským a právní a jiná autorských poplatků či bezdůvodných obohacení vlastními silami nelze učinit závěr, že tato činnost nevyžaduje náklady. Pokud totiž subjekt zajišťuje činnosti směřující k uplatnění o vymáhání pohledávek, pak to činí s náklady za lidský potenciál, práci a na další materiální výlohy. Namísto nákladů za právní zastoupení by tak nutně přistoupili náklady jiné režijní, materiální a podobně. Jak je soudu známo z úřední činnosti, žalobce je podle svých stanov nezávislá a nevýdělečná společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů, která chrání jejich práva vyplývající z autorského zákona a mezinárodních úmluv v oblasti autorského práva a práv příbuzných autorskému právu a vybírá a rozděluje odměny pro výkonné umělce a výrobce zvukových a zvukově obrazových záznamů, které jim přísluší podle autorského zákona a prováděcích předpisů, je kolektivním správcem majetkových práv výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů podle § 95 autorského zákona k výkonům, zvukovým a zvukově obrazovým záznamům. Posláním žalobce je vykonávat kolektivní správu majetkových práv výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů v rozsahu stanoveném v oprávnění, které mu bylo uděleno rozhodnutím Ministerstva kultury, přičemž svoje poslání realizuje tím, že zejména: 1. úzce spolupracuje s profesními organizacemi a sdruženími výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů, 2. uzavírá individuální smlouvy o zastupování s výkonnými umělci a výrobci zvukových a zvukově obrazových záznamů, popřípadě i s profesními organizacemi a/nebo sdruženími výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů působícími v České republice, 3. uzavírá smlouvy se zahraničními partnery o mezinárodní ochraně a správě práv výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů, 4. předkládá Ministerstvu kultury a dalším orgánům a institucím návrhy na řešení a opatření v oblasti ochrany a správy práv výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů vyplývající z autorského zákona a mezinárodních úmluv v oblasti autorského práva a práv souvisejících s právem autorským, které Česká republika ratifikovala nebo k nim přistoupila, 5. v zájmu rozvoje kultury v České republice spolupracuje s vědeckými a odbornými ústavy, s vysokými školami a dalšími kulturními institucemi a pracovníky v oblasti kultury, 6. zřizuje nadace, 7. věnuje soustavnou péči a pozornost rozvoji interpretačního umění v České republice a podporuje oblast umění. Již jen tato činnost nasvědčuje vytížení právního aparátu, přičemž při proklamaci nevýdělečného charakteru společnosti nelze žalobci upřít možnost externí právní pomoci při vymáhání pohledávek a nepřímo jej nutit k rozšiřování právního útvaru. Účelností vynaložených nákladů se odvolací soud zabýval již ve věci sp. zn. 1Co 345/2012, přičemž v odůvodnění usnesení ze dne 21. února 2013 č. j. 1Co 345/2012-54 k tomu uvedl rozbor žalobce: Na výzvu soudu žalobce sdělil, že právní oddělení žalobce se zabývá zejména podílením se na přípravě právních předpisů týkajících se práv duševního vlastnictví, a to jak předpisů vnitrostátních tak evropských, přípravou a připomínkováním smluv uzavíraných s televizními stanicemi a rozhlasovými vysílateli, přičemž uzavření takových smluv předcházejí každoročně složitá jednání ohledně výše plnění nositelů práv, zabezpečuje spolupráci se zahraničními ochrannými organizacemi a mezinárodními organizacemi výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a výrobců zvukově obrazových záznamů, zabezpečuje materiály pro tato jednání, přípravu a uzavírání smluv se zahraničními kolektivními správci týkající se mimo jiné výběru a přeúčtování odměn zahraničních nositelů práv, dále vyřizuje běžnou právní agendu občanského sdružení, zabezpečuje právní pomoc ostatním útvarům a pracovníkům sdružení řeší problematické případy týkající se uzavírání a naplňování smluv s členy zastupovanými nositeli práv, dále vykonává osvětovou činnost vůči orgánům státní správy, samosprávy, účastní se činnosti směřující k propagaci ochrany práv výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů, včetně jednání se zástupci médií. Žalobce do právního oddělení zařadil celkem dva právně vzdělané pracovníky a jednoho neprávníka a tento útvar je pracovně plně vytížen. Přesto ve spolupráci s divizí vysílání veřejných produkcí řeší vymáhání neuhrazených odměn před podáním žalobního návrhu. Pokud není uhrazena odměna dle uzavřené licenční smlouvy, kontaktuje telefonicky uživatele, v některých případech i opakovaně, další fází je zaslání upomínky, v níž je dlužníkovi sdělena výše dlužné částky a znovu zopakováno bankovní spojení a variabilní symbol k úhradě pohledávky, tato upomínka je zasílána doporučeně na dodejku. Pokud se týče neoprávněné veřejné produkce, pak tato je řešena jiným způsobem. Po zjištění neoprávněné veřejné produkce na provozovně uživatele je INTERGRAMEM proveden kontakt uživatele na základě údajů zjištěných při kontrole, a to buď telefonicky, nebo e-mailem. V případě nedostatku jiných údajů je zaslán dlužníkovi nedoporučený dopis tak, aby jej bylo možno vhodit do schránky s výzvou k uzavření smlouvy. Část neoprávněný uživatelů sama vyplní návrh licenční smlouvy dostupný na internetových stránkách www.intergram.cz a zašle jej žalobci. V případě, že popsané mimosoudní řešení pohledávky nevede k zaplacení pohledávky, je tato až v dalším kroku předávána externí advokátní kanceláři k posouzení předpokládané vymahatelnosti pohledávky především v soudním řízení a případně v exekučním řízení a k posouzení dostatečnosti podkladů k soudnímu vymáhání. Právní oddělení INTERGRAMU se zabývá především činnostmi typickými pro kolektivního správce práv, jako je podílení se na přípravě právních předpisů týkajících se duševního vlastnictví a kolektivní správy, zajišťování spolupráce se zahraničními kolektivními správci a jinými mezinárodními organizacemi zabývajícími se ochranou práv duševního vlastnictví. V současnosti se zvyšuje počet případů neplatících oprávněných uživatelů a zároveň je zjištěno zvyšující se množství neoprávněných uživatelů chráněných děl, přičemž kapacity právního oddělení žalobce nemohou postačovat pro takto velké potřeby právního vymáhání nároků. Zároveň je neekonomické rozšiřovat právní oddělení o další osoby na plný pracovní úvazek, které by se měly specializovat pouze na specifika soudního vymáhání pohledávky, včetně praxe se zastupováním nároku v občanském soudním řízení, a to s ohledem na nutnost kolektivního správce jednat vůči zastupovaným nositelům práv účelně a hospodárně. Za dané situace se jeví jako podstatně efektivnější a hospodárnější vymáhání formou externí advokátní kanceláře, která je specializovaná svým personálním, ale i technickým vybavením na vymáhání pohledávek, má mnohaleté zkušenosti se zastupováním v občanském soudním řízení a je řádně pojištěna pro případ profesního pochybení. Předáním případu advokátní kanceláři k soudnímu vymáhání tak považuje žalobce za mnohem efektivnější než rozšíření stávajícího právního oddělení o další osoby na plný pracovní úvazek, a to i z hlediska administrativního. Z uvedeného vyplývá, že nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 2984/09 zde použít nelze. Ztotožnit se nelze ani s odkazem žalovaného na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 3923/11, neboť ten se zabýval problematikou nákladů řízení v jednoduchých bagatelních věcech uplatněných tzv. formulářovou žalobou, v nichž se s pohledávkou obchoduje právě za účelem zisku z přiznaných nákladů řízení. Podle tohoto nálezu specifikum spočívá v tom, že za prvé jde o řízení, v němž proti rozsudku nalézacího soudu není odvolání přípustné (řízení o tzv. bagatelní věci), za druhé jednotlivé žaloby se v zásadě liší jen údaji o žalovaných a žalované částce (jde o tzv. formulářovou žalobu), za třetí jde o pohledávky ze smluv, kde jednou ze stran byl spotřebitel, za čtvrté jde o smlouvu, nebo podmínky jiného právního důvodu k plnění, při nichž je spotřebitel fakticky vyloučen z možnosti sjednat si je s jiným obsahem (typicky půjde zejména o smlouvy o přepravě, dodávce tepla nebo energií, spotřebitelském úvěru, běžném účtu, o poskytování služeb informační společnosti, o poskytování služeb elektronických komunikací, o pojistné smlouvy, o regulační poplatek podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů). Pravidelným (nikoli nutným) rysem je, že právo na peněžní plnění vymáhá jiný než původní (originární) věřitel a žalobce s žalovanými pohledávkami obchoduje, přičemž očekává, že výše náhrady nákladů řízení bude soudem přiznána právě podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb.; symptomatické je dále, že zisk takového podnikatele není dán kupř. rozdíly cen při vlastním obchodováním s pohledávkami, ale má být generován paušálně stanovenými náhradami nákladů soudního řízení, které v těchto případech významně převyšují skutečně vynaložené náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Pojem "formulářová žaloba" je nutné přiblížit: zpravidla se bude jednat o návrh, mající podobu využitého vzoru, jenž se od něj bude odlišovat jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován; základ právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření však bude totožný či jen s drobnými odchylkami. Soudy prvního stupně jej "odhalí" i díky jednotě v osobě žalobce, jejího právního předchůdce, anebo jejího advokáta. Z takových okolností je nutné uzavřít, že sepsání tzv. formulářové žaloby představuje spíš administrativní úkon, než provedení úkonu právní služby. O takový případ zde ale nejde. Při rozhodnutí o nákladech řízení krajský soud vycházel z platné právní úpravy v době svého rozhodování, za základ vzal § 146 odst. 2 větu druhou o.s.ř., výši odměny za zastoupení žalobce stanovil podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., avšak tento předpis byl v mezidobí s účinností od 7. května 2013 zrušen. Vzhledem k tomu, že při rozhodnutí je třeba vycházet ze stavu aktuálního v době rozhodnutí (srovnej § 154 odst. 1 o.s.ř.), bylo třeba po přezkoumání věci samé stanovit náklady řízení podle nyní platného předpisu, tedy podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění (dále jen cit. vyhláška) – viz též rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31Cdo 3043/2010, ze dne 15. 5. 2013 s právní větou: Při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o.s.ř. Náklady prvostupňového řízení účelně žalobcem vynaložené činí podle § 7 bod 2 cit. vyhlášky odměnu za zastupování za 4 úkony právní služby (převzetí věci, podání žaloby, vyjádření k odporu, zpětvzetí žaloby) á 500 Kč, 4x paušální náhrada hotových výdajů á 300 Kč (§ 13 cit. vyhlášky), 21% DPH dle § 137 odst. 4 o.s.ř. ve výši 672 Kč (ze základu daně 3.200 Kč), 800 Kč za zaplacený soudní poplatek celkem 4.672 Kč. Takové náklady jsou i přiměřené vůči předmětu řízení (částka 714 Kč), zejména s přihlédnutím k neochotě žalovaného plnit bez sporu a vzhledem k postupu žalovaného v řízení – náklady navýšil odpor žalovaného proti platebnímu rozkazu). Odvolací soud proto usnesení krajského soudu v napadené části odstavce II. výroku ohledně nákladů řízení změnil podle § 220 odst. 3 o.s.ř. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů prvostupňového řízení ve výši 4.672 Kč. Ani aplikace vyhlášky č. 177/1996 Sb. pro rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení ovšem není jednoznačná a bez obtíží. Soud má při rozhodování o nákladech řízení určit výši odměny za zastupování podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem, přičemž cit. vyhláška stanoví sazbu podle tarifní hodnoty sporu. Tato vyhláška ovšem neupravuje situaci, pokud je ve věci samé řízení pravomocně skončeno a další řízení se vede pouze o nákladech sporu, typicky je-li odvolání podáno pouze do nákladů řízení. Řešení přicházejících v úvahu je několik: a/ soud nadále vychází z tarifní hodnoty předmětu řízení podle § 7 cit. vyhlášky b/ novým předmětem řízení a tarifní hodnotou sporu se nově stane výše nákladů řízení podléhající přezkumu a odměnu soud stanoví podle § 7 cit. vyhlášky z této nové tarifní hodnoty sporu c/ tarifní hodnotu sporu nelze stanovit nebo s poměrnými obtížemi, neboť o předmětu sporu (ve věci samé) je již pravomocně rozhodnuto, proto je nutno postupovat podle § 9 odst. 1 cit. vyhlášky a tarifní hodnotou je částka 10.000 Kč. V zájmu zachování zásady proporcionality mezi předmětem řízení a výší nákladů k uplatnění práva či nárokům je vhodné porovnat výši nákladů pro jednotlivé varianty: ad a/ předmět řízení a tarifní hodnota uplatněného práva 714 Kč Mimosmluvní sazba odměny podle cit. vyhlášky činí v tomto případě dle § 7 bodu 2 – odměnu za 1 úkon právní pomoci ve výši 500 Kč, sníženou na polovinu podle § 11 odst. 2 písm. c) ve výši 250 Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 ve výši 300 Kč, DPH 21 % ve výši 116 Kč, celkem 666 Kč. ad b/ nový předmět řízení a tarifní hodnota ve výši nákladů řízení 5.277 Kč Mimosmluvní sazba odměny podle cit. vyhlášky činí dle § 7 bodu 4 – odměnu za 1 úkon právní pomoci ve výši 1.500 Kč, sníženou na polovinu podle § 11 odst. 2 písm. c) ve výši 750 Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 ve výši 300 Kč a DPH 21 % ve výši 221 Kč, celkem 1.271 Kč. ad c/ hodnotu sporné věci nebo práva nelze stanovit nebo s poměrným obtížemi a tarifní hodnota 10.000 Kč - § 9 odst. 1 cit. vyhlášky Podle § 9 odst. 1 cit. vyhlášky nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 10.000 Kč. Mimosmluvní sazba odměny podle cit. vyhlášky činí v tomto případě dle § 7 bodu 4 – odměnu za 1 úkon právní pomoci ve výši 1.500 Kč, sníženou na polovinu dle § 11 odst. 2 písm. c) ve výši 750 Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 ve výši 300 Kč a DPH 21% ve výši 221 Kč, celkem 1.271 Kč. Postupu podle varianty a/ brání skutečnost, že původní předmět sporu (bezdůvodné obohacení z porušení autorských práv ve výši 714 Kč) již není podrobován přezkumu a náklady odvíjející se od předmětu řízení (jeho rozsahu a náročnosti) nemohou být přiměřené přezkumu pouze nákladů řízení, neboť to neodpovídá zásadě přiměřenosti stanovit náklady řízení ve vztahu k předmětu řízení. Postupu podle varianty b/ brání skutečnost, že přezkoumávaná důvodnost, účelnost a výše přiznaných nákladů řízení za první stupeň („nový předmět odvolacího řízení zpravidla neodpovídá náročnosti řízení ve věci samé a přesto z něj lze stanovit mnohdy vyšší náklady, než tomu bylo za řízení ve věci samé; jako tomu je i v tomto případě, kdy náklady podle varianty a/ jsou poloviční. Navíc při obdobné problematice přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení by v tomto případě byl rozsah nákladů odvolacího řízení silně variabilní podle výše přiznaných nákladů řízení za první stupeň. A to rovněž zásadě přiměřenosti neodpovídá. Postup podle varianty c/ se jeví být schůdný a vhodný. Řízení o původním předmětu sporu bylo pravomocně skončeno, hodnotu věci nebo práva ve smyslu § 9 odst. 1 cit. vyhlášky proto v odvolacím řízení kvantifikovat nelze, odvíjet náklady řízení od původního předmětu řízení nadále není možné a přezkoumávané náklady řízení se jím nestaly; předmět řízení totiž vymezuje zásadně žalobou žalobce a v odvolacím řízení odvoláním odvolatel ale na podkladě rozhodnutí ve věci o žalobou uplatněném právu či nároku. Náklady řízení však předmětem řízení neurčil (neuplatnil) žádný z účastníků, o nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti (§ 151 o.s.ř.). Tarifní hodnota určená v § 9 odst. 1 cit vyhlášky paušálem je též přiměřená náročnosti řízení o nákladech sporu a umožňuje rozhodnout o vesměs totožné problematice z hlediska kvantity stejným nebo velmi obdobným způsobem. Pro srovnání podle § 14 odst. 3 zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb. bylo-li předmětem odvolacího řízení pouze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, činila sazba odměny 1.000 Kč. Z těchto důvodů na podkladě převážného procesního úspěchu žalobce v odvolacím řízení zavázal odvolací soud žalovaného zaplatit na odvolacích nákladech řízení částku 1.271 Kč (viz vyčíslení shora pod variantou c/). Tyto náhrady nákladů před oběma stupni je žalovaný povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. d/ o.s.ř.). V Olomouci dne 20. června 2013 Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. předseda senátu