Zahájení insolvenčního řízení ani prohlášení konkursu na majetek dlužníka nebrání tomu, aby věřitel dlužníka dosáhl provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce k uspokojení své pohledávky za dlužníkem vzniklé za trvání manželství mimo insolvenční řízení postižením majetku, který je výlučným majetkem manžela dlužníka, a proto nenáleží do majetkové podstaty dlužníka.

33 ICm 1181/2012 12 VSOL 26/2013-65 (KSOS 33 INS 16234/2011) ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudkyň JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Ivany Wontrobové ve věci žalobkyně J. P., nar. , bytem , zastoupené advokátkou JUDr. Irenou Šebestovou, se sídlem Frýdek-Místek, T. G. Masaryka 602, proti žalovanému Ing. Ivanu Návratovi, se sídlem Moravská Ostrava, Poštovní 2, insolvenčnímu správci dlužníka A. P., nar. , zastoupenému advokátem JUDr. Michalem Kačmaříkem, se sídlem Moravská Ostrava, Poštovní 2, o vyloučení nemovitosti z majetkové podstaty dlužníka, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č.j. 33 ICm 1181/2012-30 (KSOS 33 INS 16234/2011) ze dne 12.11.2012. t a k t o : I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě č.j. 33 ICm 1181/2012-30 ze dne 12.11.2012 se ve výroku II. p o t v r z u j e s tím, že vylučovaný spoluvlastnický podíl je zapsán na LV č. 997 vedeném u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrálního pracoviště Havířov. II. Ve výroku IV. se tento rozsudek p o t v r z u j e . III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 12.450 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky žalobkyně. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě mimo jiné vyhověl žalobě žalobkyně a z majetkové podstaty dlužníka vyloučil spoluvlastnický podíl na označené nemovitosti o velikosti jedné ideální poloviny (výrok II.) a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Na odůvodnění tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně se domáhala vyloučení označeného spoluvlastnického podílu z majetkové podstaty dlužníka s tím, že budova byla manžely nabyta za trvání manželství, byla součástí společného jmění manželů, které bylo rozsudkem Okresního soudu v Karviné, jež nabyl právní moci 4.8.2004, zúženo až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti, a vzhledem k tomu, že nebylo do tří let smluvně vypořádáno, ani nebyla ve stejné lhůtě podána žaloba na vypořádání, přešla nemovitost do podílového spoluvlastnictví manželů. Mimo to se samostatnou žalobou domáhala K. J. vyloučení téže budovy i souvisejících pozemků z majetkové podstaty dlužníka s tím, že je jejich výlučným vlastníkem a všechny nemovitosti nabyla od manželů P. kupní smlouvou ze 24.5.2004. Soud prvního stupně obě tyto žaloby spojil ke společnému projednání a rozhodnutí. Soud prvního stupně vyhodnotil všechny podmínky, které musí být splněny proto, aby vylučovací žalobě bylo vyhověno, a uzavřel, že všechny podmínky byly splněny (s výjimkou jedné poloviny pozemků, jejichž vyloučení z majetkové podstaty se domáhala K. J., které nebyly zapsány do majetkové podstaty, a již proto nemohlo být její žalobě v této části vyhověno), a zbývalo pouze vyhodnotit, zda osoba, která se domáhá vyloučení věcí ze soupisu, prokáže, že tento majetek neměl být do majetkové podstaty zařazen a právo, které vylučuje zapsání majetku do podstaty, svědčí právě jí. Ve vztahu k žalobkyni K. J. soud prvního stupně po zhodnocení provedeného dokazování uzavřel, že dlužník spolu s manželkou vybudoval za trvání manželství označenou budovu, že rozsudkem, který nabyl právní moci „10.8.2004“ (správně 4.8.2004), bylo zúženo společné jmění dlužníka a jeho manželky až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti, a protože takto zúžené společné jmění manželů nebylo vypořádáno dohodou, ani nebyl podán návrh na soudní vypořádání uplynutím tří let, dům se nachází v jejich podílovém spoluvlastnictví, tzn. že ve vlastnictví dlužníka je pouze ideální jedna polovina této budovy. Pokud jde o kupní smlouvu ze 24.5.2004, kterou měla být sporná budova převedena dlužníkem a jeho manželkou do vlastnictví K. J., pak soud prvního stupně s poukazem na spis Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově sp.zn. 109 C 299/2004 uzavřel, že tato kupní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem pro rozpor se zákonem, když jejím účelem bylo zkrácení uspokojení věřitelů prodávajících. S poukazem na tyto závěry pak napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu K. J. (ve vztahu k návrhu na vyloučení dalších pozemků z majetkové podstaty dlužníka z toho důvodu, že tyto nebyly v majetkové podstatě zapsány). Tento výrok včetně souvisejícího nákladového výroku však nebyl odvoláním napaden, a v tomto rozsahu je tedy rozsudek soudu prvního stupně pravomocný. Soud prvního stupně s poukazem na ustanovení § 232 IZ uzavřel, že na K. J. z důvodu absolutní neplatnosti kupní smlouvy vlastnické právo k nemovitostem nepřešlo. Poukázal na to, že na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že rozsudkem vydaným v řízení před Okresním soudem v Karviné, pobočce v Havířově pod sp.zn. 109 C 299/2004 bylo rozhodnuto, že tyto nemovitosti jsou ve společném jmění manželů (dlužníka a jeho manželky). Soud z tohoto rozhodnutí sice vychází, ale není vázán tím, že by měly být nemovitosti ve společném jmění manželů, když na základě provedených důkazů dospěl k jinému závěru, a to k závěru o tom, že tyto nemovitosti jsou v podílovém spoluvlastnictví dlužníka a jeho manželky. Protože tedy ideální jedna polovina označené budovy je ve vlastnictví žalobkyně a do majetkové podstaty náleží pouze majetek dlužníka a majetek jiných osob jen tehdy, stanoví-li tak zákon, zejména jde-li o plnění z neúčinných právních úkonů (§ 205 odst. 1, 4 IZ), uzavřel soud prvního stupně, že zahrnutí podílu žalobkyně na budově do majetkové podstaty dlužníka nemá oporu v zákoně. Vlastnické právo žalobkyně k ideální jedné polovině budovy je tak právem, které vylučuje sepis tohoto podílu do majetkové podstaty dlužníka, a proto soud prvního stupně žalobě žalobkyně vyhověl. Podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. pak přiznal úspěšné žalobkyni v celém rozsahu právo na náhradu nákladů řízení, které vyčíslil celkem částkou 13.080 Kč. Toto rozhodnutí napadl žalovaný, výslovně ve výrocích II. a IV., odvoláním. Uvedl, že soud prvního stupně dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci, neboť nerespektoval princip ochrany věřitelů, který se neuplatní jen v exekučním řízení, ale i v insolvenčním řízení. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 20 Cdo 3531/2006, ve kterém mimo jiné Nejvyšší soud dospěl k závěru, že věřitel vymahatelné pohledávky, jež vznikla před uzavřením dohody o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela, má právo ji vymoci i z majetku patřícího původně do společného jmění a vypořádaného dohodou tak, že jeho výlučným vlastníkem se stává manžel dlužníka. Dle odvolatele nelze činit rozdíl mezi uzavřením dohody o vypořádání společného jmění a nečinností manželů, která vedla k nastoupení nevyvratitelné domněnky vzniku podílového spoluvlastnictví. Neexistuje totiž důvod, proč by měl být věřitel v insolvenčním řízení znevýhodněn oproti věřiteli v řízení exekučním. Proto dle odvolatele není možno z majetkové podstaty dlužníka vyloučit ideální polovinu domu, který měl s manželkou – žalobkyní – ve společném jmění v době, kdy vznikly pohledávky věřitelů zjištěné v insolvenčním řízení. Navrhl, aby napadený rozsudek byl ve výroku II. změněn tak, že žaloba žalobkyně bude zamítnuta a jemu bude přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se k odvolání žalovaného vyjádřila. Uvedla, že odvolatelem označené rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze na tuto věc aplikovat, že napadené rozhodnutí je věcně správným, a navrhla ho potvrdit. Podle ustanovení § 7 odst. 1 IZ, se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas a obsahuje odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2, písm. g) o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v jakém byl odvoláním napaden, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, odst. 2, odst. 3 a odst. 5 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým zjištěním z provedeného dokazování a tato skutková zjištění i správně právně vyhodnotil. V zájmu stručnosti proto odvolací soud na tato zjištění a jejich právní hodnocení odkazuje. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně i v tom, že pravomocný rozsudek Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově vydaný pod sp.zn. 109 C 299/2004 je ve smyslu ustanovení § 159a odst. 4 o.s.ř. závazný pro rozhodující soud, a to v tom rozsahu, v němž byly tímto rozhodnutím pravomocně vyřešeny právní vztahy, to znamená, že bylo rozhodnuto o absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 24.5.2004 pro rozpor se zákonem a že nemovitost nadále zůstala ve vlastnictví manželů P. (tedy dlužníka a jeho manželky). Není však vázán závěrem o formě tohoto vlastnictví (okresní soud rozhodoval v době, kdy ještě nebylo vypořádáno zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví manželů – 31.5.2007, odvolací soud vydal své potvrzující rozhodnutí dne 5.9.2007, tedy poté, co dnem 4.8.2007 nastala zákonná domněnka vypořádání dle § 150 odst. 4 OBČZ). V řízení bylo totiž prokázáno, jak je zdůvodněno výše, že nastoupila ohledně zaniklého společného jmění dlužníka a jeho manželky zákonná domněnka vypořádání ve smyslu ustanovení § 150 odst. 4 OBČZ, dle které je nemovitost, jež je předmětem tohoto řízení, v podílovém spoluvlastnictví a podíly obou manželů jsou stejné. Pokud jde o odvolací námitku, pak odvolací soud na rozdíl od odvolatele má zato, že není možné na problematiku zahrnutí výlučného majetku manželky dlužníka do jeho majetkové podstaty aplikovat ustanovení občanského soudního řádu (§ 262a o.s.ř.). Ustanovení § 7 IZ umožňuje přiměřené použití ustanovení občanského soudního řádu jen tehdy, nestanoví- li insolvenční zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Insolvenční zákon však stanoví v ustanoveních § 205 a následujících pojem, rozsah a obsah majetkové podstaty dlužníka (majetek jiných osob než dlužníka náleží do majetkové podstaty dle odstavce čtvrtého tohoto zákonného ustanovení jen stanoví-li to zákon, zejména jde-li o plnění z neúčinných právních úkonů) a také má v ustanoveních § 268 až 276 vlastní úpravu dopadu prohlášení konkursu na společné jmění manželů. Za této situace je proto přiměřená aplikace ustanovení občanského soudního řádu na základě ustanovení § 7 IZ vyloučena. Navíc není možno přisvědčit odvolateli, že by tímto postupem byl insolvenční věřitel znevýhodněn oproti věřiteli, který se domáhá svého práva v exekučním řízení. S ohledem na definovaný rozsah majetkové podstaty (§ 205 IZ) insolvenční zákon totiž umožňuje věřitelům vymáhat pohledávky za dlužníkem rovněž prostřednictvím uspokojení z majetku třetích osob mimo rámec insolvenčního řízení, pokud tento majetek není součástí majetkové podstaty. Proto insolvenční zákon neobsahuje v uvedených ustanoveních oprávnění správce zahrnout do podstaty majetek manžela dlužníka v případě splnění podmínek dle ustanovení § 262a o.s.ř., neboť věřitel pohledávky, kterou lze uspokojovat v řízení o výkon rozhodnutí dle tohoto ustanovení občanského soudního řádu z výlučného majetku manžela, neztrácí tuto možnost ani zahájením insolvenčního řízení. Zahájení insolvenčního řízení (§109 odst. 1 písm. c) IZ), ani prohlášení konkursu na majetek dlužníka (§ 267 odst. 1,2 IZ) nebrání tomu, aby věřitel dlužníka dosáhl provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce k uspokojení své pohledávky za dlužníkem, vzniklé za trvání manželství, mimo insolvenční řízení postižením majetku, který nenáleží do majetkové podstaty dlužníka, ale je výlučným majetkem manžela dlužníka v důsledku nevyvratitelné domněnky dle § 150 odst. 4 OBČZ. Proto se odvolací soud ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že majetek manželky dlužníka (spoluvlastnický podíl o velikosti jedné ideální poloviny uvedené nemovitosti) nenáleží do majetkové podstaty dlužníka, a to ani v případě, že ke vzniku pohledávek došlo předtím, než nabylo právní moci rozhodnutí soudu o zúžení společného jmění manželů. Zvláštní úprava účinků prohlášení konkursu na společné jmění manželů uvedená ve shora označených ustanoveních insolvenčního zákona totiž vylučuje použití ustanovení § 262a odst. 1 a § 267 odst. 2 o.s.ř. pro insolvenční řízení, v němž je úpadek dlužníka řešen konkursem (§ 7 IZ). Z těchto důvodů také na přezkoumávanou věc nedopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu, které označil odvolatel ve svém odvolání, neboť to se zabývá výlučně vymáháním pohledávky v exekučním řízení podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Odvolací soud proto postupoval podle ustanovení § 219 o.s.ř. (§ 7 IZ) a rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II. a IV. potvrdil, když i rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení shledal věcně správným, pouze pro přesnou identifikaci vylučovaného podílu na nemovitosti doplnil do výroku označení listu vlastnického a katastrálního úřadu, u kterého je veden. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 163 IZ a § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. V odvolacím řízení byla úspěšná žalobkyně, které náleží právo na náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Ty představují odměnu advokátky ve výši 10.000 Kč dle ustanovení § 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném znění, dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 600 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky 177/1996 Sb. v platném znění za dva úkony právní služby po 300 Kč (vyjádření k odvolání a účast u jednání před odvolacím soudem), náhrada za ztrátu času dle ustanovení § 14 téže vyhlášky za cestu ze sídla advokátky ve Frýdku-Místku do Olomouce k jednání odvolacího soudu a zpět za osm půlhodin ve výši 800 Kč. Dále byla přiznána žalobkyni náhrada cestovného její advokátky k odvolacímu jednání a zpět ve výši 1050 Kč za cestu z Frýdku-Místku do Olomouce a zpět (celkem 194 km) osobním vozidlem s průměrnou spotřebou 5,2 l/100 km, ceně pohonných hmot 34,90 Kč/litr dle předloženého technického průkazu vozidla a vyúčtování a při základní sazbě za 1 km 3,60 Kč (§ 1, písm. b/ vyhlášky 472/2012 Sb.). Celkem náklady žalobkyně v odvolacím řízení tak činí 12.450 Kč. Podle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř., je žalovaný povinen zaplatit přiznanou náhradu nákladů odvolacího řízení žalobkyni k rukám jejího advokáta ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř.. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku j e přípustné dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Olomouci dne 18. dubna 2013 JUDr. Ivana Waltrová předsedkyně senátu