Advokát, který odmítne bez oprávnění vypovídat jako svědek o skutečnostech, jež se dověděl při výkonu obhajoby v jiné věci, může být potrestán pořádkovou pokutou dle § 66 odst. 1 tr. ř. Zvláštní postup podle § 66 odst. 3 tr. ř. se v takovém případě neužije, neboť jej lze uplatnit pouze vůči osobám v postavení v něm uvedeném, tedy v řízení před soudem vůči státnímu zástupci a vůči obhájci (advokátovi vykonávajícímu obhajobu obviněného v tomto řízení).

U s n e s e n í Vrchní soud v Olomouci projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26.2.2013 stížnost Mgr. Z. B., advokáta se sídlem B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8.1.2013, č.j. 1 T 12/2012-9967, a rozhodl t a k t o : Podle § 149 odst. 1 tr.ř. se napadené usnesení z r u š u j e . O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8.1.2013, č.j. 1 T 12/2012-9967, bylo podle § 66 odst. 3 tr.ř. rozhodnuto tak, že se Mgr. Z. B., advokátní kancelář B., předává kárné komisi České advokátní komory, Národní tř. 16, 110 01 Praha 1, ke kárnému postihu. Proti tomuto usnesení podal Mgr. Z. B. bezprostředně po jeho vyhlášení stížnost, přičemž odkázal na svá předchozí písemná odůvodnění, která v této věci poskytl vrchnímu soudu. Především je třeba uvést, že stížnost byla podána v příslušné zákonné lhůtě, a to osobou oprávněnou k podání stížnosti. Vrchní soud v Olomouci proto přezkoumal z podnětu podané stížnosti podle § 147 odst. 1 tr.ř. správnost a zákonnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost je důvodná. Přestože stěžovatel neuvedl konkrétní důvody, o které svou stížnost opřel, a tyto zmínil pouze odkazem na předchozí fázi řízení, kdy bylo v obdobné situaci ve vztahu k jeho osobě rozhodováno Vrchním soudem v Olomouci, pak je třeba zmínit, že právě z tohoto předchozího rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp.zn. 4 To 1/2012 a obsahu stížnosti, jež byla podnětem k vydání tohoto rozhodnutí, je dostatečně zřejmé, jaké skutečnosti stěžovatel namítá. Ze spisového materiálu vyplývá, že Mgr. Z. B. vykonával v jiné věci obhajobu Mgr. P. M., přičemž následně byl tímto podle § 21 odst. 2 zák. č. 85/1996 Sb. o advokacii zproštěn mlčenlivosti. Mgr. Z. B. toto zproštění mlčenlivosti nepovažuje za řádné, a proto u hlavního líčení konaného u Krajského soudu v Brně dne 8.1.2012 ve věci obžalovaného JUDr. M. A. a spol. odmítl vypovídat ve vztahu k Mgr. P. M. Učinil tak přesto, že v obdobné situaci v průběhu přípravného řízení postupoval obdobně, přičemž v důsledku toho mu byla usnesením Vrchního státního zástupce v Olomouci, pobočka v Ostravě, ze dne 22.11.2011, sp.zn. 4 VZV 8/2011, uložena podle § 66 odst. 1 tr.ř. pořádková pokuta ve výši 20.000,- Kč. Následně pak v důsledku stížnosti, kterou Mgr. Z. B. proti uvedenému usnesení podal, ve věci rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 9.1.2012, sp.zn. 4 To 1/2012, jímž zmíněné usnesení státního zástupce zrušil v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že podle § 66 odst. 3 tr.ř. předal Mgr. Z. B. kárné komisi České advokátní komory ke kárnému postihu. Za této situace proto předseda senátu Krajského soudu v Brně postupoval obdobně ve smyslu výše uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, když dovodil, že text zproštění mlčenlivosti Mgr. Z. B. jako advokáta (č.l. 3426 spisu) splňuje náležitosti ustanovení § 21 odst. 2 zák. č. 85/1996 Sb., a pokud za této situace Mgr. Z. B. odmítl jako svědek vypovídat, musí být dle jeho názoru obligatorně užit postup ve smyslu § 66 odst. 3 tr.ř. V této souvislosti konstatuje, že Mgr. Z. B. neměl být vyslechnut před soudem jako běžný svědek, nýbrž o skutečnostech, které se dozvěděl jako činný advokát v pozici obhájce Mgr. P. M. (byť v jiné trestní věci). Vrchní soud v Olomouci po přezkoumání věci dospěl k poněkud odlišným závěrům oproti soudu prvního stupně. Především je skutečností, že ač výše zmíněné usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp.zn. 4 To 1/2012 bylo orgány činnými v trestním řízení do spisu založeno (dokonce opakovaně), pak zcela absentuje v obsahu spisového materiálu výsledek řízení před Českou advokátní komorou. V rámci přezkoumání věci si proto nyní soud vyžádal zprávu České advokátní komory o výsledku řízení vůči jmenovanému advokátu Mgr. Z. B., založenému usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9.1.2012, sp.zn. 4 To 1/2012, přičemž ze zprávy kontrolní rady České advokátní komory datované dnem 18.6.2012 (původně zaslané pouze vrchnímu státnímu zastupitelství) zjistil, že kontrolní rada České advokátní komory posoudila postup jmenovaného advokáta jako správný, v důsledku čehož byla věc odložena. Ač z této zprávy vyplývají evidentní nesrovnalosti, když např. kontrolní rada poukazuje na to, že zproštění povinnosti mlčenlivosti musí být ve smyslu § 21 odst. 2 zák. č. 85/1996 Sb. provedeno pouze písemnou formou a musí být adresováno advokátovi, což se dle jejího názoru nestalo, přičemž z č.l. 3426 spisu naopak vyplývá, že toto zproštění povinnosti mlčenlivosti bylo písemnou formou učiněno a bylo rovněž adresováno Mgr. Z. B., i přesto je třeba uzavřít, že v daném případě je z uvedené zprávy zřejmé, že Mgr. Z. B. v podstatě v současné době mohl volit toliko mezi dvěma alternativami, když buď by ve věci jako svědek vypovídal a takový postup by byl v rozporu s posouzením situace jeho nadřízenou profesní organizací (což by mohlo vést ke kárnému řízení vůči jeho osobě), nebo by setrval na již dříve zvoleném postupu a svědeckou výpověď odmítl (v důsledku čehož by sice riskoval předání kárné komisi České advokátní komory ke kárnému postihu, jak se nakonec i stalo, ovšem s vědomím, že tato kárné řízení nezahájí s ohledem na své stanovisko prezentované v předchozí době). Ustanovení § 66 tr.ř. je jedním z krajních prostředků k udržení autority orgánů činných v trestním řízení a v dané souvislosti užití tohoto ustanovení mělo zajistit získání důkazního prostředku – výpovědi svědka. Za shora popsané situace však je zřejmé, že s ohledem na postoj České advokátní komory, v daném případě užití ustanovení § 66 tr.ř. nemohlo přinést požadovaný výsledek, když stanovisko České advokátní komory k důvodům, pro které v této věci již jednou Mgr. Z. B. odmítl podat svědeckou výpověď, je zcela jasné, a to v tom směru, že takový postup považuje za správný a zákonný. Za této situace dle názoru stížnostního soudu měl soud prvního stupně postupovat především tak, aby zajistil dosažení potřebného účelu, tedy opatření výpovědi svědka Mgr. Z. B., přičemž však nutno uvést, že postup podle § 66 tr.ř. k tomuto účelu vést nemohl. Především se tedy měl pokusit maximální měrou upřesnit rozsah zproštění povinnosti mlčenlivosti, přičemž mohl rovněž odstranit pochybnosti výše jmenovaného svědka o tom, zda Mgr. P. M. předmětnou listinu o zproštění povinnosti mlčenlivosti neučinil v tísni (s ohledem na tvrzení Mgr. Z. B. na č.l. 3430-3432 spisu). Za situace, kdy Mgr. P. M. je ve věci vyslýchán rovněž v postavení svědka (jeho osobní výslech byl v podané obžalobě rovněž navržen) a soudu je k dispozici, nic nebránilo, aby byl k rozsahu zproštění povinnosti mlčenlivosti soudem dotázán, přičemž by mohl rovněž vyloučit další argumenty, o které je postup kontrolní rady České advokátní komory opřen (např. že zprostil jmenovaného advokáta povinnosti mlčenlivosti i ve vztahu k vlastní trestné činnosti, pro niž byl stíhán, apod.). V této souvislosti považuje stížnostní soud za potřebné zdůraznit, že výklad ustanovení § 21 odst. 2 zák. č. 85/1996 Sb. nelze rozšířit do té míry, jak to ve své argumentaci činí Mgr. Z. B., tedy že zproštění povinnosti mlčenlivosti musí obsahovat okruh osob či státních orgánů, před kterými svědek může vypovídat, či že advokát musí mít možnost dostát své poučovací povinnosti ve vztahu k osobě, jež jej povinnosti mlčenlivosti zprostila apod. Nicméně s ohledem na citlivost vztahu mezi advokátem a jeho klientem je třeba trvat na pokud možno co nejpřesnějším vymezení rozsahu zproštění povinnosti mlčenlivosti, ke kterému v daném případě nedošlo. Za této situace proto nemohlo napadené usnesení obstát, když ve svém důsledku nemohlo přinést požadovaný účel, a proto bylo podle § 149 odst. 1 tr.ř. z podnětu podané stížnosti zrušeno. V další fázi řízení bude tedy na soudu prvního stupně, aby se pokusil upřesnit rozsah zproštění povinnosti mlčenlivosti, a to v písemné podobě, jež by dostála požadovaným náležitostem výše opakovaně zmíněného zákonného ustanovení, včetně vyloučení toho, že jmenované zproštění povinnosti mlčenlivosti učinil Mgr. P. M. v tísni a následně přistoupí k opakovanému výslechu svědka Mgr. Z. B. Při tomto výslechu pak vezme v úvahu, že Mgr. Z. B. se své povinnosti mlčenlivosti opakovaně dovolává toliko ve vztahu k jmenovanému Mgr. P. M., přičemž však ve vztahu k ostatním stíhaným osobám projevil ochotu vypovídat (v tomto směru však jeho výslech vůbec veden nebyl). V případě, že i poté Mgr. Z. B. odmítne v rozporu s upřesněným rozsahem zproštění povinnosti mlčenlivosti vypovídat ve vztahu k osobě, která jej takto povinnosti mlčenlivosti zprostila, pak teprve nezbude, než postupovat ve smyslu ustanovení § 66 tr.ř. Pro úplnost je třeba dodat, že stížnostní soud nesdílí stanovisko senátu 4 To Vrchního soudu v Olomouci prezentované ve výše zmíněném usnesení z 9.1.2012, sp.zn. 4 To 1/2012, v tom směru, že ve vztahu k stěžovateli nelze postupovat podle § 66 odst. 1 tr.ř., neboť měl být jako svědek vyslechnut ke skutečnostem, které se dozvěděl jako činný advokát, což vede dle názoru senátu 4 To Vrchního soudu v Olomouci k nutnosti postupovat podle § 66 odst. 3 tr.ř. Stížnostní soud je totiž toho názoru, že ustanovení § 66 odst. 3 tr.ř. upravuje zvláštní postup toliko ve vztahu k státnímu zástupci (v řízení před soudem) a k obhájci, což však nelze vztáhnout na jiné osoby. Právě toto vymezení má totiž zajistit, aby obhájce a v řízení před soudem i státní zástupce jako strany trestního řízení s protichůdnými zájmy nebyly ve svých rolích omezováni postupem soudu (v případě obhájce postupem všech orgánů činných v trestním řízení). Pokud tedy se Mgr. Z. B. měl předmětné skutečnosti, k nimž měl být vyslechnut jako svědek, dozvědět v postavení obhájce v jiné trestní věci, pak v předmětném řízení, kde měl být jeho výslech proveden, toto postavení obhájce neměl. Stejně tak nelze postup podle § 66 odst. 3 tr.ř. volit ani ve vztahu k jakémukoliv jinému advokátovi, který by se skutečnosti tvořící předmět výslechu dozvěděl v souvislosti s výkonem advokacie, když v rámci řízení, kde má být vyslýchán, nepožívá postavení obhájce ve smyslu § 35 a násl. tr.ř. Opačný výklad by byl zcela evidentně natolik rozšiřujícím, že by v podstatě vylučoval postup podle § 66 odst. 1 tr.ř. vůči advokátům ve všech případech, kdy se skutečnosti tvořící předmět výslechu měli dozvědět v souvislosti s výkonem advokacie, což by zákonodárce (pokud by nastolení takové situace měl v úmyslu) vyjádřil nepochybně přesněji a pregnantněji. Samotná skutečnost, že advokát nevyhověl výzvě k podání svědectví za situace, kdy k tomuto postupu nebyl oprávněn, je sice současně porušením povinnosti advokáta ve vztahu ke klientovi, který jej povinnosti mlčenlivosti zprostil (což by zakládalo možnost projednat jej kárnou komisí České advokátní komory), nicméně za situace, kdy takto nevyhověl výzvě dané mu podle trestního řádu, byly splněny podmínky pro postup ve smyslu § 66 odst. 1 tr.ř., tedy pro uložení pořádkové pokuty jmenovanému. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. V Olomouci dne 26.2.2013 JUDr. Ivo Lajda v.r. předseda senátuZa správnost vyhotovení: Z. Šimanská