Pokud fyzická osoba v době nedovoleného zásahu do osobnostních práv není subjektem práv a povinností, odpovědnost původce zásahu za protiprávní porušení či ohrožení osobnosti této fyzické osoby nemůže vzniknout. Skutečnost, že následky zásahu přetrvávají po narození fyzické osoby a mají dopad i do její osobnostní sféry, není pro vznik odpovědnosti podstatná, neboť zákonnou náležitostí vzniku odpovědnosti je existence protiprávního zásahu do osobnostních práv fyzické osoby, nikoli jeho následky.

1Co 27/2014-216 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojtěcha Brhla a ze soudců JUDr. Jana Zavrtálka a JUDr. Táni Šimečkové v právní věci žalobců a) B. P., nar., a c) nezl. A. T. W., nar., oba bytem, oba zastoupeni JUDr.Ivanou Mikulovou, advokátkou se sídlem Třinec, Dvořákova 259, proti žalované Nemocnici Třinec, příspěvkové organizaci, se sídlem Třinec, Kaštanová 268, IČ 00534242, zastoupené JUDr. Lumírem Calábkem, advokátem se sídlem Frýdek – Místek, Pionýrů 2069, o ochranu osobnosti s náhradou nemajetkové újmy, k odvolání žalobců a) a c) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. prosince 2013, č. j. 23C 250/2011-159, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. dubna 2014,č. j. 23C 250/2011-186, takto: I. Rozsudek krajského soudu se v části odstavce I. výroku, kterou byla zamítnuta žaloba žalobce c) ohledně částky 500.000 Kč, p o t v r z u j e . II. Rozsudek krajského soudu se v části odstavce I. výroku, kterou byla zamítnuta žaloba žalobkyně a) ohledně částky 3.000.000 Kč a v části odstavce II. výroku, kterou bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a) a žalovaným, r u š í a v tomto rozsahu se věc v r a c í krajskému soudu k dalšímu řízení. III. Rozsudek krajského soudu ve znění opravného usnesení se v další části odstavce II. výroku, kterou bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem c) a žalovaným, m ě n í tak, že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. IV. Žalobce c) a žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobou se žalobci domáhali ochrany osobnosti s tvrzením, že nezl. S. P. - dcera žalobkyně a) a sestra žalobce c) dne 16. 4. 2006 utrpěla pádem z jízdního kola úraz, čímž si způsobila zranění v podobě zlomeniny dolního konce levé pažní kosti. Se zraněním byla ošetřena na dětském oddělení žalovaného, kde se téhož dne podrobila lékařskému zákroku. Jmenované byla končetina fixována sádrou v hyperflexi, a to po dobu nejméně 4 týdnů. Po odstranění sádry byla u nezletilé zjištěna tzv. Volkmannova kontraktura s denervačním syndromem. Následně byla nucena podrobit se dvěma operacím ruky, a to dne 4. 10. 2006 a 1. 11. 2006. Znaleckým posudkem ze dne 30. 4. 2009 Fakultní nemocnice v Motole byla u nezl. S. konstatována těžká újma na zdraví, a to v důsledku zdravotní péče poskytované personálem žalovaného. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 3. 2. 2010, č. j. 40C 141/2007-365 bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit nezl. S. z titulu náhrady škody celkovou částku 1.925.244 Kč, z čehož bolestné činí částku 78.300 Kč, ztížení společenského uplatnění částku 594.000 Kč, mimořádné ztížení společenského uplatnění částku 1.188.000 Kč a náhrada nákladů léčení částku 64.944 Kč. Dále bylo tvrzeno, že žalobkyně a) před předmětným úrazem pracovala jako pokladní v obchodě. Poté byla evidována na úřadu práce, zúčastnila se rekvalifikačního kurzu „obsluha osobního počítače“, nepobírala žádnou podporu, žádné sociální dávky. Nemohla najít žádnou práci, jelikož byla nucena celý den pečovat o nezl. S., počínaje ranní hygienou, doprovázením do školy a zpět, cvičením a návštěvou zdravotnických a lázeňských zařízení. Na úhradu nákladů spojených s léčbou, rehabilitací, rekonstrukcí bytu, právním zastoupením byla nucena vzít si úvěry a půjčky ve výši asi 989.000 Kč, aby byla schopna hradit průběžně potřeby nezl. S. Půjčky neměla z čeho splácet, což na ni vytvářelo psychický nápor. Psychika žalobkyně je značně oslabena, zejména tím, že se musela vyrovnat s postižením své dcery, dlouhodobým soudním sporem s žalovaným (Okresní soud ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 40C 141/2007), trvajícím 36 měsíců, neustálou finanční nejistotou a obavami o splácení půjček. Přítel žalobkyně se s ní rozešel, neboť nemohl snášet celou situaci. Významné pro žalobkyni byly závěry znaleckého posudku z oboru ortopedie, vypracovaného v řízení o náhradu škody. Až z něj se žalobkyně a) dozvěděla, že prognóza uzdravení je krajně nepříznivá, reparační pochody jsou velmi omezené, nelze předpokládat, že by došlo k výraznější úpravě stavu, možnost uzdravení S. se jeví jako velmi omezená. Do té doby s nezl. S. rehabilitovala, cvičila, snažila se, aby se její stav zlepšil. Od tohoto dne žalobkyně a) rezignovala na svůj osobní život. V průběhu řízení o náhradu škody byla těhotná, když nezl. žalobce c) se narodil 3. 10. 2009. Ze znaleckého posudku z oboru dětské psychologie se dozvěděla, že psychické následky u nezl. dcery jsou následky trvalými, prognóza léčby z hlediska časového dlouhodobá, je vysoce pravděpodobné, že porucha zanechá trvalé následky somatické i psychické. Tento fakt na žalobkyni a) velice negativně působil po psychické stránce. Po ukončení sporu o náhradu škody se žalobkyně stala terčem pomluv, byla dehonestována její osoba. Její příběh byl publikován zejména v bulvárním tisku (deník Blesk, AHA, Lidovky a Novinky). Negativní internetová diskuze proběhla také na internetových stránkách Města Třinec. Pokud by nedošlo k předmětnému úrazu, nebyla by žalobkyně a) vystavena této medializaci a byla by zachována její anonymita. Od úrazu se život žalobkyně diametrálně změnil, jedná se o neustálý kolotoč mezi lázeňským ošetřením, soudními řízeními a celodenní péči o nezl. S., která je hodnocena jako osoba závislá ve 3. stupni. I správní řízení ohledně nezl. S., v němž zasáhl také veřejný ochránce práv ve prospěch žalobkyně, nemuselo proběhnout, pokud by nedošlo k předmětnému postižení nezl. S. Od 13. 8. 2008 dosud navštěvuje žalobkyně psychiatrickou ambulanci, užívá depresiva a antidepresiva proti úzkosti a poruchám spánku. Proti žalobkyni a) proběhlo trestní stíhání, v němž byla obviněna ze zneužití peněz nezl. S., které použila bez povolení soudu. O těchto povinnostech nebyla svým zástupcem poučena. Kdyby nedošlo k postižení nezl. S., žalobkyně a) by se nezadlužila natolik, aby své půjčky neměla z čeho splácet a nemusela je nakonec uhradit z peněžních prostředků, které získala nezl. S. Také trestní stíhání nepůsobilo na psychiku žalobkyně a) příznivě. Nezl. S. žalobkyně a) denně vozí do školy a vyzvedává ji. Musí se s ní každodenně učit, když v důsledku svého psychického stavu, souvisejícího s následky neodborného lékařského zásahu žalovaného, ve výuce zaostává. Nezl. S. nemůže dávat do družiny, dcera se vlivem svého postižení straní kolektivu, stydí se za své postižení, děti se jí posmívají. Po příchodu S. ze školy o ni musí pečovat. Nezl. S. nezvládá více než 14 úkonů péče o vlastní osobu a soběstačnosti, tzn. pomáhá jí najíst, svléknout, převléknout do domácího oblečení, umýt, pomáhá v péči o vlastní hygienu, neustále něco podává. V souvislosti s pochybením žalovaného dojíždějí 1x až 5x měsíčně na pravidelné kontroly do zdravotnických zařízení. Od roku 2006 byla žalobkyně a) s dcerou přibližně 18x v Karviné, 10x ve Vysoké nad Jizerou, 135x v Ostravě, 11x ve FM, jednou ve Frýdlantu, 3x v Havířově, 7x v Olomouci a jednou ve Skutči. Kromě toho byla od roku 2006 celkem 6x v Lázních Hrabyně, v roce 2011 v Lázních Klimkovice, rovněž v roce 2011 v Jánských lázních, naposledy v roce 2012 v Teplicích v Čechách. S tím souvisela koupě motorového vozidla. Do lázeňských zařízení musí dceru doprovázet, když se nedokáže sama o sebe postarat. S tímto vytížením žalobkyni stěží někdo zaměstná. Žalobkyni mrzí, že do práce nechodí, nemůže se zapojit do kolektivu, ve kterém by se odpoutala od osobního života, navázala by nové známosti či přátelství. Žalobkyně má pocit, že se z tohoto důvodu neseberealizuje a kvůli postižení své dcery zcela rezignovala na svůj osobní a profesní život. Od roku 2006 nebyla s dětmi na dovolené, když jí na to nezbývají peníze a zdravotní stav dcery to neumožňuje. Vzhledem k tíživé finanční situaci nechodí s dětmi do kina, do divadla, nechodí s kamarádkami na kávu, nechodí k holiči, ani na kosmetiku, nemá na to čas. Měla v úmyslu se dále vzdělávat, ale na toto musela rovněž rezignovat, stejně jako na své záliby. Děti nemůže dát nikomu na hlídání, vzhledem k náročnosti péče o dceru a z důvodu, že je to většinou placená služba. V současné době nemá žádného přítele, když žádný muž dobrovolně neponese takovou zátěž a nepustí se do vztahu s matkou dvou dětí, z nichž jedno je postižené. Žalobce c) žije s nezl. S. ve společné domácnosti. Soudní řízení o náhradu škody ve Frýdku-Místku probíhalo v době těhotenství žalobkyně a) a jeho prenatální vývoj byl psychikou matky ovlivněn. Trpí nedostatkem času ze strany žalobkyně a), která se mu nemůže tolik věnovat, jelikož musí pečovat o nezl. S. Nemůže si plnohodnotně hrát se svou sestrou, která o hry a sport pro své postižení nejeví zájem, mnohdy z toho důvodu, že je nezvládá. Nejezdí na dovolené jako ostatní děti, jelikož to psychický a zdravotní stav nezl. S., ani finanční situace rodiny nedovoluje, nechodí do zájmových kroužků. Trpí zejména v souvislosti s denním režimem své sestry. Od svého narození se neustále pohybuje po lékařských zařízeních či dokonce soudních místnostech. Většinu svého života tráví v autě, když doprovází matku a sestru k lékařským prohlídkám. Rovněž je doprovází do lázní, avšak některé na to nejsou uzpůsobeny a žalobce c) jen čeká v rohu, až skončí veškeré procedury jeho sestry. Žalobce c) trpí v důsledku finanční situace rodiny, která je v příčinné souvislosti s postižením jeho sestry a celý život si ponese toto břemeno. Matka si zřejmě nebude moci dovolit vyslat jej na SŠ nebo VŠ mimo trvalé bydliště. Jeho potřeby a život ustupují do pozadí oproti nárokům sestry. Často pláče, vyžaduje si větší pozornost od matky, chce se neustále mazlit, citově strádá. Na svou sestru někdy žárlí, tlačí se mezi matku a sestru, občas sestru plácne, nebo jí úmyslně vezme nějakou věc a tu schová, nebo s ní hodí o zem. Doposud nebyl nikdy v ZOO, nebyl na pouti, vše rodinu stojí peníze, které v důsledku poskytované léčby nemají. Nemůže jít na kolo či koloběžku, neboť jej matka nemůže doprovázet, jelikož jeho sestra takové aktivity nezvládá a pro matku je to neslučitelné. Je zde možný dopad na jeho vztah se svou sestrou, když veškerá tato příkoří bude přičítat jí. Život žalobců je v souvislosti s prokazatelně potřebnou péčí o nezl. S. omezen v řadě činností souvisejících s jejich kulturními, sportovními a společenskými aktivitami, nemohou žít standardním způsobem. Jednáním žalovaného bylo zasaženo do práva žalobců na soukromí a rodinný život. Z tohoto důvodu žalobkyně a) požadovala náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 1.500.000 Kč a žalobce ve výši 500.000 Kč. Žalobkyně a) v průběhu řízení změnila žalobu a požadovala zaplacení částky 3.000.000 Kč. Usnesení soudu, které nabylo právní moci dne 10. 9. 2012, byla změna žaloby připuštěna. Ve vztahu k námitce promlčení žalobci tvrdili, že počátek běhu promlčecí doby u vzniku nezvratného postižení osoby v důsledku neodborného lékařského zákroku není jednoznačný, jako např. v případě úmrtí. Při vzniku úrazu a po jeho ošetření nemůže být totiž okamžitě jasné, zda a jaké následky v budoucnu toto ošetření vyvolá (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30Cdo 1975/2009). Pokud by promlčecí lhůta později najevo vyšlých zdravotních komplikací byla vázána na moment vykonání lékařského zákroku, byli by lidé nuceni žaloby podávat z preventivního hlediska, neboť v době úrazu není jasné, zda poskytnutá lékařská péče nevyvolá v budoucnu v té době neznámé následky. Dle rozhodnutí NS ČR sp. zn. 23Cdo 628/2007 pro počátek běhu subjektivní doby je rozhodné, kdy se poškozený o vzniklé škodě dozví a kdy se dozví, kdo za ni odpovídá. Žalobkyně a) se o vzniklé škodě dozvěděla teprve v řízení u Okresního soudu ve Frýdku-Místku, kdy se znalec z oboru zdravotnictví dne 30. 4. 2009 vyjádřil k prognóze uzdravení její dcery a tuto skutečnost považuje za rozhodnou. Podle rozhodnutí NS ČR sp.zn. 25Cdo 2592/2006 při posuzování otázky, kdy se poškozený dozvěděl o škodě, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozené o vzniklé škodě a vědomost o škodě není možné zaměňovat s dověděním se pouze o vzniku škodné události nebo o protiprávním úkonu. Od tohoto dne se naděje poskytované ze strany lékařů rozplynuly a nebylo možné předpokládat, že následky budou odstraněny. Až ze znaleckého posudku se žalobkyně a) také dozvěděla, kdo za škodu odpovídá. Znalec uvedl, že ke vzniku těžké újmy na zdraví S.P. došlo v důsledku poskytované zdravotní péče personálem žalované. Až rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku dne 3. 2. 2010 byl žalovaný shledán odpovědným. Až tímto rozhodnutím bylo jasné, kdo za škodu nese odpovědnost a kdo jednal protiprávně a kdo bude pasivně legitimován ve sporu o zásah do osobnostních práv. Námitka promlčení proto nebyla vznesena důvodně. Případně by běh promlčecí doby mohl započít až dnem právní mocí rozsudku ve věci náhrady škody, když tímto rozsudkem bylo přesně řečeno, kdo za předmětné jednání odpovídá. Pokud by se soud neztotožnil s úvahou žalobkyně o počátku běhu promlčecí lhůty, má za to, že vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy dle ustanovení § 3 obč. zák. Právní zástupce žalobkyně ve věci o náhradu škody Mgr. Poloczek spolupracoval rovněž s žalovaným. Soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni a) částku 3.000.000 Kč a žalobci c) částku 500.000 Kč (odstavec I. výroku), a uložil každému z žalobců zaplatit z jedné poloviny na nákladech řízení žalovanému částku 31.460 Kč (odstavec II. výroku). Opravným usnesením odstranil vadné označení žalobce c) v nákladovém výroku. Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích dle ustanovení § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. vzniká okamžikem zásahu objektivně způsobilého porušit nebo ohrozit osobnostní práva fyzické osoby a od tohoto okamžiku lze uvažovat v souladu s ustanovením § 101 obč. zák. o počátku běhu promlčení lhůty. Občanskoprávní sankce za nemajetkovou újmu způsobenou v příčinné souvislosti s neoprávněným zásahem do osobnosti fyzické osoby jsou založeny na objektivním principu. Na straně původce zásahu se nevyžaduje existence subjektivního předpokladu ve formě zavinění. K neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobců došlo dne 16. 4. 2006, kdy byla u nezl. S. provedena nesprávná fixace ruky, která u ní následně způsobila těžkou újmu na zdraví, označenou jako tzv. Volkmannova kontraktura s denervačním syndromem. Je nutno odmítnout argumenty žalobkyně o počátku běhu promlčecí lhůty ode dne vypracování znaleckého posudku či ode dne rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ve věci náhrady škody. Zcela jistě nemohlo dojít k protiprávnímu jednání žalovaného tím, že ve znaleckém posudku bylo definováno, k jakému postižení na zdraví u nezl. S. došlo. Ani rozhodnutím soudu o nároku na náhradu škody nebylo zasaženo do osobnostních práv žalobců. Pokud jde o judikaturu NS ČR, na kterou odkazovala, pak tato rozhodnutí se vztahují k posouzení promlčení nároku na náhradu škody, který se dle ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích dle ustanovení § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. se promlčí ve tříleté promlčecí lhůtě, která počne běžet ode dne, kdy toto právo, a to objektivně, mohlo být vykonáno poprvé. Nelze vycházet ze subjektivních pocitů žalobkyně, kdy tvrzené dopady neoprávněného zásahu do svých osobnostních práv pocítila (subjektivně). Žalobkyně a) věděla, že dne 16. 4. 2006 došlo k ošetření ruky nezl. S. způsobem, který následně vedl k poškození ruky nezl. S. a věděla, kdo toto poškození způsobil. Pro posouzení běhu promlčecí doby není podstatné, že k tomuto datu nebyl přesně znám rozsah poškození zdraví a případné následky tohoto poškození u nezl. S. tak, jak byly zjištěny znaleckými posudky. Pokud byla žaloba podána u soudu dne 15. 12. 2011, bylo tak učiněno ve vztahu k žalobkyni a) po zákonem stanovené tříleté promlčecí lhůtě. V době, kdy byla žalobkyní podána předmětná žaloba, panovala v rozhodovací praxi soudů již shoda na otázku promlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Ke dni podání žaloby již žalobkyně nemohla očekávat nejednotnost názorů na řešení tohoto problému. Výsledek soudního řízení pro ni nemohl být překvapivým a nepředvídatelným. Vznesenou námitku promlčení nelze shledat za námitku uplatněnou v rozporu s dobrými mravy. Vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, ale mohou nastat situace, při nichž je uplatnění této námitky výrazem zneužití práva na úkon účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s charakterem jim uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. V souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu ČR a NS ČR v soudních řízeních zahájených před publikací rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (R 4/2008) ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, by měly obecné soudy otázku promlčení nárokovaného práva na náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 obč. zák. posuzovat případ od případu velmi citlivě a měly by věnovat zvýšenou pozornost otázce, zda vznesení námitky promlčení neodporuje dobrým mravům. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, která obsahovala citované rozhodnutí VS v Olomouci sp. zn. 1Co 63/2003 ze dne 17. 2. 2004, byla vydána 31. 1. 2008. Žaloba byla podána dne 15. 12. 2011, tedy v době výrazně po publikaci rozhodnutí ve Sbírce. Navíc má soud za to, že podanou žalobou se žalobkyně a) domáhá navýšení finanční částky za poškození ruky nezl. S. nad rámec náhrady škody, která byla přiznána v rámci rozhodnutí Okresního soudu ve Frýdku – Místku, což je nepřípustné. Ani konkrétní okolnosti daného případu tvrzené žalobkyní a) nesvědčí o tom, že by vznesením námitky promlčení došlo k porušení dobrých mravů. Žalobkyně a) námitku promlčení považovala za nemravnou, neboť právní zástupce žalobkyně ve věci o náhradu škody Mgr. Poloczek spolupracoval rovněž s žalovaným. Dále namítala, že dopad následků vznesené námitky promlčení do práv žalobců by byl nepřiměřený. Pokud jde o prvou námitku, tuto soud považuje za právně irelevantní. Případné jednání zástupce účastníka řízení v rozporu se zákonem o advokacii je postižitelný v jiné rovině a nelze jej klást k tíži žalovaného. S ohledem na dobu, která uplynula od publikace rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a data podání této žaloby má soud za to, že by bylo naopak v rozporu s principem právní jistoty, v rozporu s předvídatelností práva a v rozporu s rovným postavením v právech a nediskriminace, kdyby po tak dlouhé době, která uplynula od doby, kdy se nárok žalobkyně a) promlčel, nebylo k této námitce přihlédnuto. Je odpovědností každého, aby hájil svá práva a domáhal se včas svých oprávněných nároků, když žalobkyni a) v tom prokazatelně nic nebránilo. Pokud tak řádně a včas neučinila, jde následek takového jednání toliko k tíži žalobkyně, a to přes negativní dopad těchto následků. Byla to právě žalobkyně a), která žalobu nepodala včas, ač tak objektivně mohla učinit, když jí byly v době rozhodné, tedy v době tří let od poškození ruky nezl. S, známy veškeré právně významné skutečnosti pro uplatnění jejího nároku. Na straně žalobkyně a) nebyly shledány žádné zásadní důvody, pro které své právo neuplatila u soudu řádně a včas, a to ani s přihlédnutím k charakteru uplatňovaného práva, pro které by zde byl dán důvod zmírnit tvrdost zákona a jeho dopad do práv žalobkyně a). Důvody tvrzené žalobkyní jsou pro takový postup soudu zcela nepostačující. Z důvodů promlčení nároku žalobkyně a) se již krajský soud nezabýval nárokem samotným. Pouze nad rámec uvádí, že případné nároky z titulu ztráty na výdělku, či nároky v souvislosti s výdaji při péči o nezl. S., nelze zohlednit v rámci nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Jedná se o nároky z titulu náhrady škody. Jednou ze záruk práva na ochranu zdraví fyzické osoby je princip plného odškodnění za utrpěnou újmu na zdraví, který zakládá nárok na náhradu nákladů spojených s péčí o nesoběstačnou poškozenou osobu, jakožto samostatný nárok v rámci odškodňování majetkové újmy vzniklé v souvislosti se škodou na zdraví, k jehož uplatnění je aktivně legitimována poškozená osoba bez ohledu na to, zda o ni bezplatně pečuje osoba blízká či nikoliv (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 444/2011). Shodně i ve vztahu k tvrzeným psychickým problémům žalobkyně a) má krajský soud za to, že se jedná o nárok na náhradu škody. Položka 016 přílohy k vyhlášce č. 440/2001 Sb. zahrnuje i působení nepříznivých psychologických činitelů a tísnivých situací. Účelem této položky je odškodnit trvalé následky poškození zdraví v oblasti psychické (rozhodnutí NS ČR sp. zn. 25 Cdo 3305/2011). Krajský soud dále spatřuje nedostatek příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a tvrzenými následky na straně žalobkyně a), pokud jde o medializaci její osoby v tisku, tvrzené útoky na její osobu. Nedostatek příčinné souvislosti je dán také mezi protiprávním jednáním žalovaného a trestním stíháním žalobkyně, které vyvolala samotná žalobkyně a) svým jednáním. Rovněž je dán nedostatek příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného psychickými problémy žalobkyně, vzniklými v souvislosti s dlouhotrvajícím řízením ve věci náhrady škody. Zde se jedná o jiný, samostatný nárok, který je upraven v zákoně č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Tyto instituty nelze zaměňovat. Pokud jde o žalobce c), má krajský soud za to, že námitka promlčení nebyla vznesena důvodně, a to s ohledem na ustanovení § 113 obč. zák. Jde-li o práva osob, které musí mít zákonného zástupce, promlčení nepočne, dokud jim zástupce není ustanoven. V případě žalobce c) tak mohla začít běžet promlčecí doba až dnem jeho narození, kdy matka – žalobkyně a) jako jeho zákonná zástupkyně mohla jeho jménem uplatnit zákonné prostředky ochrany a vyžadovat přiměřenou satisfakci. Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou neoprávněným zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 obč. zák. musí být splněny současně tyto hmotněprávní podmínky a) existence zásahu, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu, spočívající buď v porušení či jen v ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální jednotě, b) neoprávněnost (protiprávnost) tohoto zásahu a c) existence příčinné souvislosti mezi a) a b). Krajský soud však dospěl k závěru, že zde není dána příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaného a zásahem do osobnostních práv nezl. žalobce c). Žalobce c) odkazoval na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 30 Cdo 3352/2012, v němž dovolací soud dospěl k závěru, že nebylo důvodné odmítnutí práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve vztahu k nezl. žalobkyni, neboť její omezení v soukromém a rodinném životě jsou v příčinné souvislosti se zdravotními následky jejího sourozence, způsobenými neoprávněným zásahem žalovaného. Dále dovolací soud uvedl, že „dovolatelka je nepochybně doživotně ovlivněná nenapravitelnou situací, která v její rodině nastala a v konečném důsledku na ni může morálně působit, nicméně je třeba zvážit i její úsilí, tuto situaci (do níž se narodila) přijmout a vyrovnávat se s ní“. Krajský soud však v dané věci dospívá v návaznosti na skutková tvrzení žalobce c) k jinému závěru. Je nutno zdůraznit, že žalobce c) se narodil dne 3. 10. 2009, do společné domácnosti s matkou a nezl. S., do prostředí, v němž již byla vytvořena určitá situace, dána jistá pravidla, tedy zdraví nezl. S. bylo poškozeno a žalobkyně a) věnovala nezletilé zvýšenou péči. Zcela jistě nelze spatřovat příčinnost souvislost mezi zásahem do osobnostních práv žalobce c) v souvislosti s řízením o náhradu škody, které žalovaný nevyvolal. Rovněž nelze dát do příčinné souvislosti s neoprávněným zásahem žalovaného okolnost, že nezl. žalobce c) nejezdí na dovolenou, nenavštěvuje zájmové kroužky, nebyl v ZOO či v budoucnu jej matka nebude moci dát na studium střední či vysoké školy mimo bydliště. Zdravotní postižení nezl. S. tento následek v osobnostních právech žalobce c) nevyvolal. Jedná se toliko o dopad osobního rozhodnutí matky žalobce c) na aktivity jejího syna. Celá řada těchto aktivit není ovlivněna zdravím nezl. S., ani finanční situací rodiny. Navíc jde o tvrzení velice spekulativní, neboť lze stěží dospět k jistému závěru o tom, že by tyto chybějící aktivity rodina realizovala, kdyby ke zranění nezl. S. nedošlo, je spekulativní zvažovat budoucí studium nezl. žalobce c), když není zřejmé, s jakým prospěchem bude studovat, jaké budou jeho záliby a koníčky a jakým směrem se bude ubírat jeho budoucí život. S přihlédnutím k rozsahu postižení nezl. S. není dán důvod, pro který by měly být narušeny sourozenecké vazby mezi ní a nezl. žalobcem. V tomto směru záleží právě na žalobkyni a), matce obou dětí, aby byla schopna zajistit správný a vyvážený vývoj těchto vztahů tím, že nebude upřednostňovat nezl. S. oproti žalobci c). Při posouzení věci nemůže být přehlédnuto, že to byla právě žalobkyně a), která se za situace, kdy se starala o nezl. S. způsobem, který jí dle vlastních slov velice psychicky zatěžoval a bránil v realizaci vlastního osobního života, rozhodla otěhotnět, a to navíc s partnerem, který následně rodinu opustil. Je na zváženou, zda a jakým způsobem by byl ovlivněn rodinný a soukromý život nezl. žalobce c), pokud by vyrůstal v úplné rodině, v níž by se na výchově dětí podíleli oba rodiče. Zcela jistě by pak bylo možné více se věnovat také nezl. žalobci, realizovat s ním různé aktivity. Krajský soud má za to, že se ze strany žalobkyně a) jedná pouze o účelové tvrzení, že žalobce c) musí s ní a nezl. S. navštěvovat všechna lékařská vyšetření či navštěvovat lázně, když z obsahu spisu je zřejmé, že žalobkyně a) má se svými rodiči dobré vztahy. Tito byli ochotni poskytnout žalobkyni a) nemalé finanční prostředky. Podle názoru krajského soudu nelze tyto dopady do osobnostních práv žalobce c) dát do příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného. Jelikož není naplněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti žalovaného za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce c), byl jeho nárok shledán nedůvodným. Ze všech shora uvedených důvodů byla žaloba žalobců jako nedůvodná zamítnuta v plném rozsahu. Žalobci podali proti rozsudku soudu prvního stupně včasné odvolání z důvodů uvedených v ustanovení § 205 odst. 2 písm. d) o.s.ř. soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností a ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V odůvodnění odvolání žalobci nesouhlasili se soudem prvního stupně, že žalobkyně a) mohla uplatnit právo poprvé již dne 16. 4. 2006, tj. dne, kdy S. P. upadla a byla ošetřena, neboť žalobkyně a) se musela vůbec dozvědět o skutečnosti, že zde existuje zásah do jejích osobnostních práv a kdo je za něho odpovědný. Dne 16. 4. 2006 byla S. P. ošetřena jako každá jiná osoba a minimálně do dne sejmutí sádry souviselo nepohodlí života se sádrou na ruce a nikoli s léčbou žalované. Po prvním sundání sádry bylo žalobkyni a) neustále lékaři žalované tvrzeno, že hnisavé puchýře i snížená hybnost po rehabilitaci zmizí. Poté, co se stav dcery nezlepšoval, bylo poprvé žalobkyni a) sděleno, že jsou zde určité komplikace, které však po operaci, kterým je Ústav plastické chirurgie ve Vysokém nad Jizerou, zmizí a ruka bude opětovně v pořádku. Ani po této operaci však problémy neodezněly a měla být provedena druhá operace, po které měly problémy zmizet. Tyto komplikace by však žalobkyně a) nepociťovala jako zásah do osobnostních práv, pokud by se S. P. vyléčila a žalobkyně by tuto dobu považovala pouze jako dlouhodobou rekonvalescenci. Teprve dne 30. 4. 2009 v rámci řízení o náhradu škody na zdraví sp. zn. 40C 141/2007 u Okresního soudu ve Frýdku-Místku se žalobkyně ze znaleckého posudku znalce z Fakultní nemocnice v Motole dozvěděla, že jde prakticky o nezvratný zásah do jejího soukromého života. Žalobci dále konstatovali, že začátek běhu promlčecí lhůty u vzniku nezvratného postižení osoby není zdaleka tak jednoznačný, jako tomu je v případě smrti osoby. Žalobci nerozporují názor Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 316/2008, poukazují však na názor Nejvyššího soudu vyslovený v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1975/2009, že „objektivní tříletá promlčecí lhůta však nemusí být aplikována za všech okolností, ale případná tvrdost zákona může být eventuálně odstraněna tím, že námitce promlčení není přiznán účinek. Tak například Ústavní soud dospěl opakovaně ve svých nálezech (především analogicky srovnej jeho nález sp. zn. II. ÚS 635/09) k závěru, že soudy jsou povinny zvlášť pečlivě a citlivě zkoumat, zda uplatnění námitky promlčení žalovanou stranou není v rozporu s dobrými mravy. Tomu tak zejména bude, jestliže postižená osoba marné plynutí promlčecí doby nezavinila, její aplikace by pro ni znamenala nepřiměřeně tvrdý postih a výsledek sporu by tak nebylo možné považovat za spravedlivý. Soudy jsou podle Ústavního soudu zejména v případech, kdy postižená osoba utrpěla velmi závažnou a trvalou újmu spojenou s poškozením zdraví, povinny posuzovat rozpor s dobrými mravy námitky promlčení méně restriktivně, než činí v kontextu jiných skutkových okolností. V souvislosti s předpokládanou aplikací ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je obecně nezbytné vycházet z individuálních okolností případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být komplikované a netypické; s tím je spojena povinnost soudů udělat vše pro spravedlivé řešení věci. Přitom posouzení věci s přihlédnutím k individuálním okolnostem daného případu optikou ustanovení § 3 odst. 1 o.z. je odrazem vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení.“ Žalobci dále nesouhlasili s názorem soudu, že se život žalobce c) nemohl nikterak zkomplikovat, protože se narodil do rodiny, jejíž chod byl narušen a soužití s hendikepovaným nelze považovat za nenormální. Žalobci odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3352/2012, který posuzoval situaci sourozence narozeného až poté, co došlo k protiprávnímu zásahu ze strany nemocnice, a v daném případě vyslovil, že: „z nálezu Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 16/04 ze dne 4. května 2005 vyplývá, že součástí soukromého života je také i život rodinný, který v sobě musí zahrnovat právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi, tak aby bylo možné taky rozvíjet a naplňovat vlastní osobnost. Shodně se k právu na rodinný život chráněnému článkem 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a článkem 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vymezuje i judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3361/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4091/2011). Ačkoli tento zásah je v průběhu času proměnlivý a může být doprovázen i pozitivními vlivy, je třeba ho hodnotit jako skutečnost, která nepříznivě ovlivňuje život a důstojnost fyzické osoby, a proto již z její podstaty není možné vyvodit pozitivní skutečnosti pro osobu, do jejíchž práv bylo objektivně a nezákonně zasaženo a která se ochrany před tímto zásahem domáhá u soudu. Není dobře myslitelné, aby zásah, proti kterému je poskytována právní ochrana, soud hodnotil jako skutečnost, která má dlouhodobě pozitivní účinky na dovolatelku a v důsledku toho je způsobilá snížit výši přiznaného finančního zadostiučinění. A to navíc za situace, kdy soud uvedené důsledky (empatie, respekt k životu atd.), tj. údajné pozitivní působení na dovolatelku nemá za prokázané, jsou to pouhé domněnky, byť v obecné rovině mohou být platné, jak připouští i dovolatelka. Dovolatelka je nepochybně doživotně ovlivněná nenapravitelnou situací, která v její rodině nastala a v konečném důsledku na ni může morálně působit, nicméně je třeba zvážit i její úsilí, tuto situaci (do níž se narodila) přijmout a vyrovnávat se s ní.“ Žalobce c), byť je dítětem nízkého věku, pociťuje a vnímá důsledky poúrazového stavu své sestry (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3386/2010 a sp. zn. 30 Cdo 519/2010) a intenzivněji bude situaci prožívat s jeho přibývajícím věkem. Žalobci dále nesouhlasili s tvrzením soudu, že hrazení nákladů na léčbu postižení S. P. nemůže mít žádný dopad na současnou ani budoucí kvalitu a úroveň života žalobce c), když je podle žalobců tato souvislost patrná na první pohled. Žalobci odkázali dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4380/2009. Žalobci dále nesouhlasili se soudem, že je „viníkem této situace žalobkyně a), která se rozhodla otěhotnět za situace, kdy se starala o postiženou dceru S. a navíc s partnerem, který následně rodinu opustil“. Soud se dle názoru žalobců dopustil spekulace, pokud konstatoval, že nelze s jistotou tvrdit, že by rodina realizovala různé volnočasové aktivity, kdyby ke zranění S. P. nedošlo. Žalobci na závěr navrhli, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobě v plném rozsahu vyhověl. Žalovaný k odvolání žalobců uvedl, že shledává rozhodnutí soudu prvního stupně zákonným a správným ve všech jeho výrocích. Žalovaný se ztotožnil s právním názorem soudu, že žaloba žalobkyně a) byla podána až po uplynutí tříleté promlčecí lhůty a že námitka promlčení, vznesená žalovanou není námitkou uplatněnou v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný se dále ztotožnil s právním názorem soudu, že není dána příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalované a zásahem do osobnostních práv nezletilého žalobce c) a navrhl, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Podle čl. II., přechodných ustanovení, bodu 1. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, není-li dále stanoveno jinak, použije se občanský soudní řád, ve znění tohoto zákona, i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Podle čl. II., přechodných ustanovení, bodu 10. zákona č. 7/2009 Sb., odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Podle čl. II., přechodných ustanovení, bodu 1. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, není-li dále stanoveno jinak, použije se občanský soudní řád ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které byly v řízení učiněny přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Podle čl. II., přechodných ustanovení, bodu 4. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 218c zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle části první, čl. II., přechodných ustanovení, bodu 1. zákona č. 293/2013, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolávají-li se právní předpisy ustanovení, která se tímto zákonem zrušují, vstupují na jejich místo jim odpovídající ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních. Podle části první, čl. II., přechodných ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Novela o.s.ř. provedená zákonem č. 7/2009 Sb. nabyla v celém rozsahu účinnosti 1. 7. 2009, novela o.s.ř. provedená zákonem č. 404/2012 Sb. nabyla účinnosti 1. 1. 2013, novela o.s.ř. provedená zákonem č. 293/2013 Sb. nabyla účinnosti 1. 1. 2014, odvolání směřuje proti rozhodnutí vydanému dne 10. prosince 2013, proto je třeba odvolací řízení provést podle zákona č. 99/1963 Sb. ve znění platném před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., tj. ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o.s.ř.). Odvolací soud po zjištění, že odvolání žalobců splňuje obecné náležitosti uvedené v ustanovení § 205 odst. 1 o.s.ř. a je odůvodněno relevantním odvolacím důvodem uvedeným v ustanovení § 205 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. (soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností) a v ustanovení § 205 odst. 2 písm. g/ o.s.ř. (rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci) přezkoumal napadený rozsudek v celém rozsahu i jemu přecházející řízení, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, ale toliko částečně. Projednávanou věc je třeba v souladu s § 3028 a § 3079 zákona č. 82/2012 Sb., občanského zákoníku i v současné době posuzovat – vzhledem k tvrzenému porušení osobnostních práv vadně provedeným lékařským zákrokem dne 16. 4. 2006 –podle zákona č. 40/1964 Sb., hlavy II., oddílu 1., ustanovení § 11 až § 13 ve znění po novele provedené zákonem č. 57/2006 Sb., to je ve znění účinném do 26. 4. 2006 (dále jen obč. zák.). Dle ustanovení § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Dle ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Dle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podle ustanovení § 13 odst. 3 obč. zák. výši náhrady podle odst. 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Podle ustanovení § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Podle ustanovení § 100 odst. 2 obč. zák. promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Tím není dotčeno ustanovení § 105. Zástavní práva se nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka. Podle ustanovení § 101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák. je právem majetkové povahy, které se promlčuje v obecné promlčecí době. Je-li obsahem nároku na náhradu nemajetkové újmy požadavek na zaplacení peněžní částky, pak princip právní jistoty vylučuje, aby plynutí času nebyly přiznány žádné právní účinky. Přípustnost námitky promlčení proti takovému nároku umožňuje přihlédnout k omezeným možnostem prosaditelnosti práva a obrany proti němu. Je to obsah nároku, a nikoliv předmět jeho ochrany, co činí pro povahu nároku určující, zda se uplatní obecný právní institut (promlčení) oslabující jeho vymahatelnost v závislosti na okamžiku jeho uplatnění u soudu (a ovšem na dispozitivním chování i žalovaného) (srovnej rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 1 Co 63/2003, shodně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008). Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna, např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod., s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení. Změnou právního názoru obecných soudů ve prospěch promlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv a současné nemožnosti poškozeného uplatnit tuto náhradu nemajetkové újmy způsobené trestným činem v rámci adhezního řízení (dovozovaná z ustanovení § 228 odst. 1 trestního řádu) došlo k neproporcionálnímu zvýhodnění poškozených uplatňujících nárok na náhradu majetkové škody. Ústavní soud neshledává žádný důvod, který by byl způsobilý odůvodnit nerovnost v přístupu k jednotlivým skupinám poškozených. Obecné soudy rozhodující v občanskoprávním řízení musí svůj postup, resp. právní názor uvést do souladu s trestněprávní doktrínou a judikaturou tak, aby nedocházelo k porušení základních práv účastníků řízení (podle nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 3168/09, ze dne 05. 08. 2010). Individuální okolnosti každého případu je nutné posuzovat též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině podústavního práva odrazem ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení. Pokud žaloba byla podána v dobré víře, že právo na nemajetkovou újmu promlčeno není, je k odstranění nerovného postavení účastníků řízení soud oprávněn přihlédnout i konstatováním, že uplatnění námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 občanského zákoníku). Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité (srovnej nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 2842/10, ze dne 25.května 2011). Právní názory na problematiku promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák. mezi Nejvyšším soudem a nižšími soudy a ostatně i mezi obecnými soudy mezi sebou byly v minulosti diametrálně rozdílné, přičemž ke sjednocení judikatury došlo teprve rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008 vydaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek v čísle 6/2009 pod číslem 73/2009; k publikaci došlo 30. 8. 2009. To je třeba při řešení důvodnosti vznesené námitky promlčení vůči právům žalobkyně a) zohlednit ve světle citovaných judikátů. Přehlédnout také nelze stav, který žalovaný v rodině žalobkyně a) vadnou léčbou nastolil a který přivodil všem členům rodiny výrazné potíže, včetně problémů existenčních, ani fakt, že motivací ke vznesení námitky bylo pouze znemožnění odškodnění žalobcům poté, co byla žalovaná soudním rozhodnutím donucena odškodnit poškozenou nezl. S. K úrazu nezl. S. došlo 16. 4. 2006, k zásahu došlo postupem non lege artis od úrazu do zhruba konce roku 2006 (rozvoj tzv. Volkmannovy kontraktury s denervačním syndromem byl způsoben fixací ruky po zreponování zlomeniny, přičemž následně došlo ke dvěma operacím ruky dne 4. 10. 2006 a 1. 11. 2006), žaloba byla podána dne 15. 12. 2011. Na tomto podkladě odvolací soud nesouhlasí se soudem prvního stupně a považuje takto vznesenou námitku promlčení nejen za nemravnou (viz též nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 635/09), která nemůže vyvolat oslabení práva žalobkyně a) v důsledku marného uplynutí času, tzv. promlčecí doby, spočívající v tom, že pokud je promlčení u soudu namítnuto, promlčí se nárok z práva vyplývající a soud nemůže promlčenou pohledávku přiznat (§ 100 odst. 1 věta třetí obč. zák.), ale také považuje též právo žalobkyně a) za uplatněné včas. Námitka promlčení vůči uplatněnému právu žalobce c) není též důvodná, neboť u tohoto účastníka, jak správně konstatuje krajský soud, nemohl nastat běh promlčecí lhůty před jeho narozením (teprve na prožitky tohoto žalobce se váže tvrzený zásah do jeho osobnosti) a žaloba byla do tří let od narození již podána. Práva žalobců tedy promlčena nejsou. Základ uplatněného práva žalobkyní a) je na podkladě doposud zjištěného skutkového stavu dán, což je také v souladu s názorem krajského soudu, byť to soud prvního stupně vyjevil pouze zprostředkovaně tím, že zkoumal promlčení práva této žalobkyně (promlčet lze totiž pouze existující práva či nároky). Dále bylo třeba se zabývat otázkou, zda je dána odpovědnost žalovaného vůči žalobci c). V případě neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby, např. při zásahu do občanské cti či soukromí, občanský zákoník určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění formou omluvy či náhrady nemajetkové újmy v penězích. Zákonnými předpoklady vzniku práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. tedy jsou: 1) protiprávní zásah do osobnostních práv fyzické osoby, 2) snížení důstojnosti a vážnosti fyzické osoby ve společnosti ve značné míře a 3) příčinná souvislost mezi protiprávním zásahem do osobnostní sféry a snížením důstojnosti a vážnosti fyzické osoby ve společnosti ve značné míře. Ustanovení § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tedy k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností. Pro posouzení, zda fyzické osobě vzniká právo na přiměřené zadostiučinění ve formě náhrady nemajetkové újmy v penězích, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. Z kritérií uvedených v ustanovení § 13 odst. 3 obč. zák. však vyplývá, že při stanovení výše náhrady je třeba přihlédnout k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, který při zkoumání „značné míry“ snížení důstojnosti a vážnosti fyzické osoby ve společnosti přihlíží v prvé řadě k charakteru zásahu do osobnostních práv fyzické osoby, k jeho formě, způsobu prezentování na veřejnosti, době trvání zásahu, k postavení osoby ve společnosti i v soukromí, k době a situaci, v níž došlo k protiprávnímu zásahu, v neposlední řadě také k důsledkům, které protiprávní zásah vyvolal v osobnostní sféře fyzické osoby s přihlédnutím k tomu, která z dílčích složek osobnostních práv byla ohrožena či poškozena, případně k dalším okolnostem případu, které jsou pro hodnocení závažnosti zásahu významné. Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání, které zasahuje do práv na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, jména a projevů osobní povahy a je v rozporu s právy a povinnostmi původce zásahu stanovenými právním řádem. Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je tedy jednání neoprávněně směřující proti osobní i mravní integritě fyzické osoby, které je objektivně způsobilé snížit její důstojnost, vážnost a čest a které ohrožuje její postavení, resp. uplatnění ve společnosti, což už je ostatně dlouhodobě konstantně judikováno Nejvyšším soudem ČR (viz např. i rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. října 2002, sp. zn. 28 Cdo 983/2002). Pro úspěšné uplatnění práva na ochranu osobnosti není vyžadováno vyvolání konkrétních následků zásahu proti tomuto chráněnému statku, ale postačí, že zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit práva výše zmiňovaná (srovnej např. zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. října 2002 sp. zn. 28 Cdo 983/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. června 2009 sp. zn. 30 Cdo 2033/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. dubna 2013 sp. zn. 30 Cdo 3121/2012 a řadu dalších). Předpoklady vzniku této odpovědnosti jsou objektivního charakteru, musí být naplněny současně, tedy musí se setkat, přičemž absence byť jediného má za následek, že odpovědnost nevznikne. Jedním ze zákonných předpokladů pro vznik odpovědnosti za porušení či ohrožení osobnosti fyzické osoby je tedy existence protiprávního zásahu do osobnostních práv fyzické osoby. Neoprávněný, protiprávní zásah (protiprávní jednání, delikt) je jednou z právních skutečností, jde o jednání delikventa, který je porušením práva a způsobuje bez ohledu na vůli škůdce (a zpravidla proti němu) určité sankční důsledky. Od samotného zásahu do osobnostních práv fyzické osoby je třeba odlišit následky onoho zásahu, které právní nauka řadí do oblasti kauzality, tedy důsledků, které zásah sám vyvolal. Právě na následcích protiprávního zásahu staví žalobce c) svou žalobu. Za protiprávní zásah žalující strana označuje postup pracovníků žalovaného non lege artis při léčení následků úrazu nezl. S., který utrpěla dne 16. 4. 2006 pádem z jízdního kola, čímž si způsobila zranění v podobě zlomeniny dolního konce levé pažní kosti (nezletilá byla ošetřena na dětském oddělení žalovaného, téhož dne se zde podrobila lékařskému zákroku, končetina byla fixována sádrou v hyperflexi po dobu nejméně 4 týdnů, po odstranění sádry byla u nezletilé zjištěna tzv. Volkmannova kontraktura s denervačním syndromem, následně byla nucena podrobit se dvěma operacím ruky dne 4. 10. 2006 a 1. 11. 2006. Znaleckým posudkem ze dne 30. 4. 2009 Fakultní nemocnice v Motole byla u nezl. S. konstatována těžká újma na zdraví, a to v důsledku zdravotní péče poskytované personálem žalovaného. Žalobce c) se narodil 3. 10. 2009, tedy v době zásahu ještě neexistoval. Z těchto důvodů nedošlo ve vztahu k žalobci c) ke vzniku odpovědnosti žalovaného za neoprávněný zásah do práva na ochranu jeho osobnosti, neboť v době zásahu tento žalobce nebyl subjektem práv a v době po jeho narození nedošlo k protiprávnímu zásahu, tedy nedošlo ke střetnutí všech zákonných předpokladů vymezených v §§ 11 a násl. obč. zák. Pokud tedy fyzická osoba jako subjekt práva v době nedovoleného zásahu do osobnostních práv neexistuje, odpovědnost původce zásahu za protiprávní porušení či ohrožení osobnosti fyzické osoby nemůže vzniknout. Skutečnost, že následky zásahu přetrvávají po narození fyzické osoby a mají dopad i do její osobnostní sféry, není pro vznik odpovědnosti podstatná, neboť zákonnou náležitostí vzniku odpovědnosti je existence protiprávního zásahu do osobnostních práv fyzické osoby, nikoli jeho následky. Žalobci sice argumentovali řadou judikátů, avšak žádný na tuto problematiku nedopadá. Jediným odvolacímu soudu známým rozhodnutím je kasační rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. září 2008 sp. zn. 30 Cdo 535/2007, ve kterém dovolací soud řešil problematiku ochrany osobnosti rodičů a dětí a otázku zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu vzniklou v souvislosti s komplikacemi zapříčiněnými při porodu žalobkyně c) K. N. nesprávným postupem původní žalované N. v P., následkem těchto komplikací se žalobkyně c) K. N. narodila s těžkými poruchami mozku, projevujícími se výrazně sníženou hybností s neschopností naučit se mluvit a řadou dalších poruch, tento stav trval již po dobu třinácti let a další žalobkyně d) se narodila sedm let po zásahu. Kasaci rozhodnutí ve vztahu k zamítavému rozsudku vůči žalobkyni d) dovolací soud zdůvodnil takto: „Konečně důvodné nebylo ani odmítnutí práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích odvolacím soudem ve vztahu k žalobkyni d) B. N. Lze přisvědčit dovolatelům, že omezení žalobkyně d) v soukromém a rodinném životě, jak je shledal i odvolací soud, jsou v příčinné souvislosti se zdravotními následky žalobkyně c) K. N. způsobenými neoprávněným zásahem žalovaného.“. Je patrné, že ve věci si soudy neujasnily, jaké jsou zákonné předpoklady pro vznik odpovědnosti, co bylo protiprávním zásahem a co jeho následkem, a pro nedostatek důvodů z tohoto judikátu vycházet nelze. Z těchto důvodů ve shodě s krajským soudem byl zamítavý rozsudek vůči žalobci c) podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrzen. Výrok o nákladech řízení mezi žalobcem c) a žalovaným byl podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změněn tak, že žádný z těchto účastníků nemá vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud přihlédl k okolnostem případu, k tomu, že žalobce c) své právo uplatnil v poměrně nejudikovaném teritoriu, soud zohlednil poměry tohoto žalobce i jeho rodiny, postižení sestry S. vadnou léčbou ze strany žalovaného, zohlednil též chování žalovaného před a v průběhu sporu, jeho obstrukce v tomto řízení i v řízení o náhradu škody pro nezl. S.; v tom odvolací soud spatřuje důvody hodné zvláštního zřetele, pro které soud nemusí jinak procesně úspěšnému účastníkovi jeho náklady sporu přiznat (§ 150 o.s.ř.). Stejná hlediska uplatnil odvolací soud i na rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení. Ve vztahu k žalobkyni a) se krajský soud v důsledku nesprávného názoru na promlčení práva důvodností ani výší uplatněného práva nezabýval, proto pro nedostatek důvodů byl rozsudek krajského soudu v této části, tedy v části odstavce I. výroku, kterou byla zamítnuta žaloba žalobkyně a) ohledně částky 3.000.000 Kč a v části odstavce II. výroku, kterou bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a) a žalovaným, podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušen a dle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. byla věc v tomto rozsahu vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Soud prvního stupně se bude zabývat otázkou, zda jsou splněny předpoklady pro vznik práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák., případně jeho výší (§ 13 odst. 3 obč. zák.). Podle § 226 odst. 1 o.s.ř. je soud prvního stupně vázán právními názory odvolacího soudu. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pouze pokud na základě podaného dovolání dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237 a § 239 o.s.ř.) Olomouc 19. června 2014 Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. předseda senátu